Spisovatel a moc

Reakce Martina Šimečky na udělení Nobelovy ceny za litaraturu čínskému spisovateli Mo Jenovi je hloupá. Dobrých spisovatelů kolaborujících s pochybnými režimy byla celá řada a z literatury je to nevyřazuje.

Z tvorby Mo Jena v českém překladu jsem měla možnost toho přečíst jen málo. (Kolegyně Vlaďka Bezdíčková před časem připravila povídku Kluci ze železa do vysílání Českého rozhlasu Vltava, už ji stačilo jen zreprízovat, a v Respektu vyšly ukázky z povídky Vyschlá řeka, kterou do devátého ročníku soutěže pořádané Česko-čínskou společností přeložil sinolog František Reismüller.)

I z těch ukázek je ale patrné, že to je literatura zvláštní a strhující. Při četbě ukázek v Respektu jsem si zpočátku říkala „proč tolik banálních, souřadně řazených adjektiv, co to je za archaický styl,“ než jsem pochopila, že ty věty, které v rychlé zkratce evokují i v Evropě známé klišé čínské tušové krajinokresby, uvozují surový příběh, v jehož středu je dítě (o děti jde i v povídce, kterou vysílal rozhlas). Chtěla bych číst víc.

Jak jsem tak hledala ukázku na stránkách Respektu, padl mi do oka komentář Martina Šimečky, kde se píše:

„Jakmile dostal čínský spisovatel Mo Jen Nobelovu cenu, přestal jsem se o něj zajímat, přestože jsem o jeho existenci neměl předtím ani tušení.

Může to být dobrý spisovatel, ale člen čínské komunistické strany a místopředseda mocného prorežimního Svazu spisovatelů, který navíc bojkotoval knižní veletrh ve Frankfurtu před dvěma lety jen proto, že Nobelovu cenu dostal jeho vězněný kolega Liu (jehož manželka je psychicky deptaná už dva roky v domácím vězení), mne prostě nezajímá.

Ne proto, že by nerozuměl duši čínského vesničana, o jehož utrpení píše, ale protože svojí vlastní duši rozumí tak, že ji lze prodat – lhostejno zda ze strachu či pro peníze a moc (nevěřím totiž, že je přesvědčený komunista a kdyby náhodou byl, tím spíše mne nezajímá). Nač je mi takový spisovatel?“

Do případu s Milanem Kunderou a jeho údajným udavačstvím, odhaleným Respektem za šéfradaktorství Martina Šimečky, jsem měla za to, že je dobrý novinář. Po „kauze Kundera“ jsem si řekla, že prostě jako šéfredaktor neodolal vábení rozprodaného nákladu, že v něm nad publicistou zvítězil vydavatel: to je sice profesionální chyba, ale však také Šimečka už šéfredaktorem není. Napsat ale v komentáři k důležité kulturní události, že mě dílo spisovatele oceněného Nobelovou cenou nezajímá, je prostě hloupé. Když to glosátora nezajímá, ať o tom nepíše, anebo ať si něco zjistí.

Mo Jena ovšem leckde kritizují za to, že neprojevuje dostatečnou solidaritu s vězněnými kolegy nebo autory, kteří nesmějí publikovat. A v 80. letech prý dokonce učil na vojenské kulturní akademii literaturu. Na internetu (odkud mám informace, nejsem znalec Číny ani její literatury) se ovšem už objevily i texty, které dokazují, že to není tak docela pravda; můžeme si je přečíst v angličtině zde.

Olga Lomová řekla v rozhovoru pro Český rozhlas: „Politická rovina celé věci je nepopiratelně přítomná. Myslím si, že byl velký politický tlak na to, aby cenu získal nějaký skutečně čínský a v Číně uznávaný autor. O tom není nejmenších pochyb. V roce 2000 totiž získal stejnou cenu spisovatel Kao Sing-ťien, který sice pochází z Číny, ale emigroval do Francie. Čína tehdy rozhodnutí akademiků kritizovala.“ Podle Olgy Lomové je Mo Jen skutečně skvělý spisovatel a cenu si zaslouží.

A já jsem celou sobotu přemýšlela o článku Martina Šimečky. Hledala jsem paralelu k podobné situaci literáta u nás, třeba v době normalizace, kdy se z české literatury rázem vytratila snad všechna jména a díla, která stála za čtení, kdy spousta knížek byla vyřazena z knihoven, někdy jen proto, že k nim doslov napsal Škvorecký nebo Zábrana, kdy zmizel i výbor z Apollinaira v překladech Milana Kundery a pro jistotu i všechno, co napsal a přeložil jeho jmenovec Ludvík.

Přemýšlela jsem, jestli v té době byl v Čechách spisovatel, kterého se tlak režimu nedotýkal a který přitom zůstal dobrým spisovatelem. Napadaly mě samozřejmě i paralely ze Sovětského svazu, případ Šostakovič a koneckonců i osud Michaila Bulgakova, který také nebojoval se Stalinem proti útisku kolegů spisovatelů, ale „jen“ za své dílo ( a srovnání s Ruskem je vůči Číně asi případnější paralela než příklad ze střední Evropy). Připomněla jsem si, jak jsme už definitivně rehabilitovali spisovatele, kteří myšlenkově inklinovali k fašismu nebo se ve svém díle dopustili antisemitských výroků, takového Jakuba Demla třeba nebo Jaroslava Durycha. Za sebe musím říci, že mi je Deml například osobně protivný, ale to nemá nic společného s kvalitou jeho básnického díla, nehledě na to, že jeho postava je se všemi svými rozpory v dějinách české literatury čímsi symbolickým. Říct, že mě to nezajímá, a psát přitom o literatuře může jenom hlupák.

Dnes překládáme, vydáváme a dokonce i na divadle inscenujeme Ezru Pounda i Knuta Hamsuna, kteří byli aktivními příznivci nacistické ideologie, studenti filozofie samozřejmě čtou Heideggera, jak by také vyložili 20. století, kdyby se o něj nezajímali?

A to ani nebudu psát o různých filmových hvězdách, koketujících s nacisty, protože těm šlo přece především o popularitu a o peníze, a to je omluvenka pro všechno, takže jsou už několik let tak zajímavé, že o hloupé a celkem bezvýznamné osobě jako byla Lída Baarová existuje už několik knih a řada dokumentů. Ty vážně míněné vznikly rovněž proto, že její osud má symbolickou platnost.

A pak si řeknu, že Martin Šimečka svými hloupými ideologickými apriorními soudy odhaluje jen sám sebe a že to je nakonec jedno. Ale není. Jeho autoritativní soud je podepřen autoritou časopisu, o němž se má za to, že je pravým ochráncem demokracie a nejoblíbenějším týdeníkem české inteligence.

Pořád musím myslet na to, kdo z českých autorů, kteří směli psát a vydávat za normalizace, byl opravdu dobrý spisovatel, tak dobrý, že by klidně mohl být ve své době navržen na mezinárodní literární cenu. Který zpracoval osobitým a literárně skvělým způsobem témata přesahující úzký obzor každodennosti, přišel na osudové mechanismy a literárně vystihl síly, které člověka ženou do nedůstojné situace, v níž se nachází i sám autor. Který tak strašně potřebuje psát a být čten, že pro to vykoná i úlitbu a oběť v podobě tendenčního literárního díla.

Takového spisovatele jsem nakonec našla, on se totiž najde vždycky. V každých poměrech je vždy někdo, jehož talent a umění jsou poměry nezničitelné. Někdo, kdo nemá na to, aby se veřejně angažoval, kdo je labilní, přecitlivělý. Může to být, a často také bývá, zbabělec, podivín, hermetik, žijící v jiných světech, osobně a charakterově nikterak skvělý člověk. Nebudu napínat, milí čtenáři, i když by to byla pěkná literární hádanka do příště. Řeknu to jméno: Ladislav Fuks.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Bohumil Hrabal Pondělí, 15.Října 2012, 10:11:37

je taky případ dobrého spisovatele, který dělal s režimem řadu kompromisů, aby mohl publikovat. Nevím, jak je to s oním čínským spisovatelem, myslím však, že není na škodu připomenout, že jiní psát nemohou, pokud však o spisovateli člověk nic neví, tak by měl být s morálním odsouzením opatrný, na druhou stranu si myslím, že ani spisovatel, ani filosof či jiný humanitní či sociální teoretik nestojí "mimo dobro a zlo", jak požadoval Nietzsche. Morální odsouzení Kundery v Respektu bylo ostudné, prodávat se tímto způsobem je také morálně pochybné.

Martin Profant - Praha 7

Autoři, kteří směli psát a vydávat... Pondělí, 15.Října 2012, 10:47:13

Opravdu zmizely z knihoven překlady Ludvíka Kundery? Kam jsem si to potom chodil v sedmdesátých letech toho Brechta půjčovat? Ostatně tu a tam jsem si v knihovně vypůjčil i knihu, ke které psal předmluvu Josef Škvorecký. Blbství normalizačního režimu bylo sice mocné,ale dost děravé.
Spíše uvažuji nad tím, co to znamená, že nějaký autor směl za normalizace "psát a vydávat"? Některým mezinárodně známým spisovatelům vyšla, vesměs po patřičné politické ulitbě režimu, kniha.
Jenomže opravdu lze říct, že takový Hrabal směl vydávat, když mu -- při jeho psavosti -- vyšlo pár útlých knížek typu Harlekýnových miliónů, zatímco dílo Obsluhoval jsem anglického krále kolovalo jen v samizdatu? Co kromě Seifertova Morové sloupu (zaštítěného čerstvou Nobelovkou) u těch vydávaných sneslo srovnání s jejich přednormalizačními díly? A to včetně knih Ladislava Fukse -- co z jeho za normalizace vydaných knih snese srovnání s Theodorem Mundstockem anebo Spalovačem mrtvol?

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 15.Října 2012, 13:18:19

Vážený Martine Profante,
možná jste si Brechty půjčoval v divadelních knihovnách, ale já mám osobní zkušenost ze 70. let, že když jsme chtěli Brechta uvést, museli jsme psát jako překladatele Rudolfa Vápeníka, Kundera by neprošel. To neznamená, že všude, ale v zásadě.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli je Hrabal tím příkladem, o který mi jde, a nakonec jsem ho neuvedla, protože o Hrabala se přece samizdaty vydatně ucházely ( Anglický král ostatně vyšel v Petlici). Případ by se dal vztáhnout i na Vladimíra Párala, jehož Generální zázrak vyšel za normalizace a je to podobně analytické dílo jako Milenci a vrazi, ale Páral vsadil na komerční kartu, tak se mi nechtělo ho do toho tahat.
Z díla Ladislava Fukse kromě toho zbytečného úlitbového románu o Juliu Fučíkovi obstojí všechno, v normalizaci vyšla Variace pro temnou strunu a zejména Vévodkyně a kuchařka. On je také příkladem toho lidsky dost vratkého spisovatele.
A je tu ještě jedno hledisko - u spisovatelů, kteří zazářili před rokem 1968, jde později už o potvrzování pověsti, a ještě později o zralá, svým způsobem už klasická díla, kde se ani nemůže zopakovat senzační efekt, který nastává po prvním objevení se nového autora. Ale to je jiný příběh, i když ne tak docela, protože Nobelova cena se uděluje vždycky autorům už při nejmenším zralým.

Martin Profant - Praha 7

Važená Aleno Zemančiková, Pondělí, 15.Října 2012, 15:58:28

jak známo, paměť je křehká, ale litera scripta manet, takže tu koukám na spisy BB, sv.6, Odeon Praha, rok vydání 1979, s. 4: přeložil Ludvík Kundera;
Zloděj třešní, též uveden Kundera, výbor sice pochází z roku 1967, ale byl to první Brecht, kterého jsem kdy četl a půjčil jsem si ho v MLK Praha 8, odd. mládeže (to jest bylo mi přes dvanáct, v mém případě roky nejhorší normalizace)
Ale k těm autorům: Předpokládal jsem, že máte na mysli: "....mohli publikovat v oficiálních nakladatelstvích". Pak je případ Hrabal mimořádně zajímavý, ony věci jako Postřižiny nebo Městečko u vody určitě nejsou špatné, jen vedle nich ten Anglický král ukazuje, jak silně tu působí kombinace idyly a autocenzury.
Nejde o senzační efekt, ale Obsluhoval jsem anglického krále, Morový sloup anebo Český snář patří k velkým dílům příslušných autorů. Zátimco -- ale to je věc vkusu a člověk by to neměl napsat bez velmi podrobného výkladu - ani Generální zázrak, ani Vévodkyni a kuchařku bych nejmenoval souřadně s Milenci a vrahy nebo s Panem Theodorem Mundstockem.

Alena Zemančíková - Brno

Hanuš Karlach Pondělí, 15.Října 2012, 16:23:58

přidávám ještě zasvěcené doplnění Hanuše Karlacha:
Vážená paní kolegyně, zajímavý text na téma "úlitba, abych směl". - Ono jde začasté i o řekněme mravní vztah onoho "ústup od osobního mínění, abych mohl". V dějinách je takových příkladů hodně: Goethe, někteří němečtí romantikové - Eichendorff třeba a další - atd. Občas ten ústup převáží arci tak, že je neúnosný: Leni Riefenstahlová.

Ona ta taktika za normalizace byla i taková, že ten a onen psal a překládal pod půjčeným jménem; ale to je trochu jiná kapitola. (Půjčoval jsem se takhle a hledal další půjčovatele, tehdy i pro Vápeníka a Kunderu.)

S tím Brechtem to bylo ještě i jinak; dramatikovi dědicové, významní činitelé tehdejšího Berliner Ensemblu a tedy kulturní scény nejen NDR, výslovně zakázali uvádět v Československu jiné překlady než dvojice Vápeník-Kundera, neposkytli tedy copyright nikomu dalšímu; vím, že neslavně takhle dopadl Neffův překlad Galileiho - Vladimír Neff tehdy také přičinlivě přiskočil a - pravilo se, že za nadstandardně tučnou odměnu - vyrobil českou verzi, jenže z uvedení nic nebylo.


Zdraví a děkuje za téma Hanuš Karlach

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.