Rozhovor s Josefem Škvoreckým: V Kanadě nás mají rádi

Rozhovor s Josefem Škvoreckým vyšel původně v Literárních novinách na podzim roku 1999. Na internetu k dispozici dosud nebyl. Zveřejňujme jej dnes jako poctu velkému českému spisovateli.

Jakub_cb

Jakub Patočka

04.01.2012 12:55

Uid_c1b64d60bdea3316287fe9e4b8817f171325610055200_width_700_play_0_pos_3_gs_0

Josef Škovercký zemřel včera v Torontu, v němž nalezl po roce 1968 svůj nový domov. Foto www.skvorecky.com

Spisovatel Josef Škvorecký se narodil v Náchodě v roce 1924. Vydal Zbabělce, Hořkej svět, Mirákl, Inženýry lidských duší a řadu dalších románů, detektivek, novel, povídek a překladů. Po roce 1968 žije, píše a přednáší v Torontu, odkud se svou ženou Zdenou Salivarovou též řídí nakladatelství 68 Publishers. Je čerstvým nositelem Státní ceny za literaturu. Podobné ocenění dostal dříve i v Kanadě za román Inženýři lidských duší a 1. listopadu mu literární cenu za celoživotní dílo udělí město Toronto.

Váš pobyt tady se chýlí ke konci, těšíte se do Kanady?

Těším se. Mám tam domov, kde dodržuju navyklý denní řád, což tady nejde. V Torontu chodím na procházky, mám takovou trasu, asi dva a půl kilometru, kterou každé ráno projdu, přes den pracuju a večer zase chodím s pejskem. Máme tam krásné údolí, které je vyhražené psům, a ti tam mohou běhat bez vodítek. Shromažďuje se tam velká společnost milovníků psů. Kanaďani si potrpí na čistokrevné rasy...

Jakou máte vy?
Bostonského teriéra, což jsem si vždycky přál.

Jak se jmenuje?
Jmenuje se Billie jako Billie Holidayová, je to samička. Vždycky jsem chtěl mít bostonského teriéra, protože jako kluk jsem četl obrázkový seriál, který vycházel v Malém čtenáři, o pejskovi jménem Bonzo. To právě byl bostonský teriér.

Nejmenuje se tak náhodou i pes ve Zbabělcích?
Samozřejmě jmenuje. To je právě z toho seriálu. Vždycky jsme chovali kočky, poněvadž nepotřebují tolik času. Ale teď jsme si konečně na Floridě opatřili tady toho pejska. Je to americká rasa, která vznikla smíšením britského buldoka a britského bílého teriéra. Podle legendy to vymysleli na počest vítězství Unie v občanské válce, poněvadž ten pejsek je černobílý. Jeho zajímavostí je, že nemá ocas, má jen takovou příklopku na prdelce a je hravý.

Teď tady natáčí podle detektivek, které jsem napsal s Honzou Zábranou, film. V těch detektivkách vystupuje buldok, jenomže v Praze nemohli sehnat žádného, který by se dal nějak rozumně vycvičit. Jediný, kterého kdesi našli, začal vždycky, když rozsvítili světlo, strašně štěkat. Takže do filmu sehnali nějakého baseta, což je taková psí karikatura.

Uši má ohromné, oči smutné, tělo dlouhé, nožičky jako jezevčík, ale ještě menší. Nemůže vůbec běhat. Jsem moc zvědav, jak se uplatní, protože z něj nikdo nemá strach, který právě ten buldok v knížkách vzbuzoval.

Jsou mezi postavením spisovatelů tady a v Kanadě nějaké odlišnosti?
Kanada je úžasně veliká. Je to dnes geograficky největší země na světě. Většinou je neobydlená, ale i tak sahá od oceánu k oceánu, jsou tam různé provincie... a všude nějací spisovatelé.

Canadian Writers' Association se snaží pěstovat podobnou politiku jako všechny takové organizace na světě. Není založena na základě ideovém, snaží se prostě vytvářet pro spisovatele co nejlepší podmínky ke psaní. Například se jim podařilo, že veřejné knihovny, které mají v severní Americe velkou tradici, platí každému autorovi podle zvláštního bodového systému za vypůjčení jeho knížek. Z toho fondu dostávám každý rok asi pět tisíc dolarů. Svaz je organizace bezideová, která se čistě snaží o dobro spisovatelů.

Byli tam ovšem takoví levičáci jako Farley Mowat, který chtěl za Husáka pořádat spisovatelské výměny s Československem (ovšemže ne s Havlem a spisovateli tohoto druhu), toužil jezdit do Prahy. Mowat je jakýsi kanadský Skot, chodí pořád v sukni. Možná píše pěkně, napsal například knížku o krásách Sibiře. Honza Drábek a já, jako jediní dva čeští členové svazu, jsme proti němu vystoupili ve svazovém měsíčníku a družba se nakonec neuskutečnila.

Kanada byla až do poloviny 19. století čistě britské dominium, kde žili hlavně obchodníci, lovci kožešin a takovéto profese. Intelektuální tradice je tam mnohem mladší než u nás. A za druhé je to společnost multietnická.

Například v Torontu je dnes jen každý třetí obyvatel běloch. Přistěhovalci si tam s sebou přivážejí různé své kulturní způsoby a nelze očekávat, že by všichni četli třeba Zbabělce. Je tam jakési jádro čtenářů, ale kolik se prodá knih, nevím. Jednou jsem se dostal na seznam bestsellerů, a sice s novelou bass-saxofon. Prodalo se jí pět tisíc výtisků. Tak si můžete představit, kolik výtisků se prodá knih, které se na tuto listinu nedostanou. Jsou ovšem autoři, kteří píšou prakticky výhradně "bestsellery", jako Maggie Attwood.

Tu máte rád?
Je to bezesporu dobrá autorka, ale já ji mám rád spíše jako ženskou; je taková ironická, má smysl pro humor a je pro každou špatnost. Jednou se proslavila výrokem: „A writer starting a book must first sit-down. Than she takes a pen and than she starts to write.“ Má zkrátka takový zvláštní humor.

Když mluví, moc neotvírá pusu a jen koutkem vypouští takový tongue'n'cheek, jak se říká anglicky. Ale romány à la Maid's Tale, což je jakási orwellovská vize světa, se mi nelíbí.

Velice rád jsem měl Robertsona Daviese. To je nejslavnější kanadský autor; píše takový prvotřídní kanadský černý humor. Nevím, proč ho tu nikdo nevydá. Snažil jsem se ho tu doporučit, ale neujalo se to.

Výborná autorka je Alice Munro. Je to povídkářka nejlepší britské školy a podle mě je dokonce lepší než Attwoodová. Mavis Gallant je také velice dobrá autorka. A pak je celá řada výborných autorů rozsetá po provinciích. Jistě stojí za to vydávat Attwoodovou, ale velmi rád bych tu viděl i ty tři, o nichž jsem se zmiňoval.

Jaké má Kanada přednosti oproti Spojeným státům? Mám pocit, že se tu obyčejně považuje za takový jejich přívažek s hokejisty, ale jinak se toho o ní mnoho neví.
Je tam klid, třeba tam prakticky neexistují etnické problémy. Například kanadští černoši se skládají ze dvou skupin. Jednak jsou to potomci uprchlíků z otroctví ze Spojených států. To je taková černá šlechta. Riskovali život, když toužili uniknout do země, kde vládne ta „dobrá královna Viktorie“.

Potom jsou to černoši z Bahamských ostrovů, kteří zase mají vlastní odlišnou pozoruhodnou historii a také už nejsou otroky velmi dlouhou dobu. V Torontu je dnes snad vůbec největší China Town, dokonce už větší než v San Franciscu.

Je to pestrá společnost a v Kanadě jsou lidé opravdu hodní. Například jsem tam nikdy nepozoroval závist. Mají takové úsloví, když někdo vydělá prachy: „Good for him,“ a tím je to vyřízené.

Tvoří Češi v severní Americe stále ještě jakousi pospolitost?
To je zajímavá a obsáhlá kapitola. V Kanadě dříve Češi nebyli. Prvních pár vystěhovalců tam přišlo ve třicátých letech za prací. Velká vlna přišla až v únoru čtyřicet osm. Byli to většinou obchodníci. Po roce šedesát osm přišla druhá velká vlna, a to byli hlavně intelektuálové. Po únoru 1948 se ze spisovatelů do Ameriky vystěhovali myslím jen Egon Hostovský a Zdeněk Němeček.

Ve státech jsou ale i staří Češi, z nichž někteří se tam odstěhovali už před občanskou válkou a stále se považují za Čechy i Američany. Jsou to často výborné komunity a většinou ještě lámou češtinu. Jeden čas jsem některé z nich navštěvoval. Každý rok si pořádají tzv. Bohemian Day.

Jednou jsem takto navštívil městečko Yucon u Oklahoma City. Asi čtyři hodiny tam procházel velký krojovaný průvod, bylo to dost legrační, pochodoval v něm i oddíl černochů v národních krojích. Panímámy tam nabízely výborné koláče. Pekly je podle nějakých starodávných receptů a byly příšerně dobré. Nikdy jsem se nepřejedl jako tenkrát.

Pořádali tam také volby královny krásy: Bohemian Princess of Oklahoma a Bohemian Queen of Oklahoma. Princezny byly do čtrnácti let, a zvolily opravdu takovou pěknou holčičku. Když je holčičkám dvanáct, třináct, čtrnáct, tak jsou většinou hezké, že jo. Potom přišla volba té queen, a to bylo jak z Formanova Hoří má panenko.

Ty holky tam tak stály v národních krojích a styděly se. Nebyly šeredné, ale že by to byly nějaké krásky, to se nedá říct. A teď je volily. Mě na tom nejvíc zajímaly národní kroje. Nejsem znalec folkloru, ale všiml jsem si, že mají na sukních mašle, kde jsou takové české holubičky a čtyřlístky, ale také pásovci a bizoni a jiná místní fauna a flóra.

V městečku Brian v Texasu jsem zase zažil kongres o české hudbě z Texasu. Přijeli různé pěvecké soubory, a to bylo skutečně zajímavé. Mnohdy si dosti živě udržují svou kulturu, nejde o žádné konzervy typu Státního souboru písní a tanců. Jednoduše se baví tím, že zpívají.

Už nerozeznávají lidovou píseň a šlágr. Takže zpívají: „Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů/ ty mně nejdou do páru, ne a ne a ne.“ To zpívají s plnou vervou, a pak zase začnou: „Ach synku, synku, oral-li jsi?“ Zpívají česky, ale je zcela evidentní, že většinou už tolik česky neumí.

Dva Češi tam na univerzitě dokonce učí hrát na cimbály, které vyrábí nějaký místní truhlář. Jednou na ten kongres přijel nějaký oficiální soubor z Moravy, čtyři tanečnice a cimbálovka. Přivezli si konferenciéra, který mluvil česky, ale poněvadž věděli, že ze starých Čechů už skoro nikdo česky neumí, přivedli i překladatele.

Byl to nějaký farmák, jak oni říkají. Konferenciér mluvil květnatou mluvou, jak se to tak na bolševických estrádách dělalo: „Drazí krajané z Texasu, přijeli jsme, abychom se s vámi podělili o květinky té moravské země..." – a takhle to pentlil.

Farmák ho chvíli poslouchal, a pak povídá: „They come from Moravia." A konferenciér chvíli čekal, jak se bude překlad vyvíjet, a pak zase pokračoval: "A nyní vám naše dívenky otevírají svá srdéčka, když se zamilují do šuhajů...", a zase to tak pentlil.

A farmák ho poslouchal, asi mu ani moc nerozuměl, a pak povídá: "They are going to sing a love song." Pak se rozšoupli a hráli; nakonec například i Oranžový expres na cimbál, což mělo obrovský úspěch.

Alkohol tam tekl proudem, ale ty čtyři tanečnice tam seděly stranou, nemluvily ani nepily. Říkal jsem si, tak co se u všech všudy děje. Šel jsem za nima a česky jsem se jich ptal, jestli nechtějí nějaký drink. A ony koukaly mimo mě, jako že mi nerozumí. Tak jsem si říkal, že jsem se asi spletl a opakoval jsem otázku anglicky. A ony zase nic. Bylomi to trapné, tak jsem zase zmizel.

Ale moje žena seděla vedle nich a slyšela, jak se jedna naklonila ke druhé a špitla: "Vždyť víš, že nám v Praze říkali, že nesmíme s těma exulantama mluvit." Holky se bály, ale kluci se trošku napili a krásně s námi pak nadávali na režim.

Cítili jste ze strany poúnorových exulantů nějaké napětí?
Mnozí si zprvu mysleli, že každý spisovatel musel být přisluhující komunista. To se nám postupně podařilo právě i s pomocí řady poúnorových exulantů vyvrátit a nakonec jsme si mezi nimi našli řadu výborných přátel.

V Torontu měli například skvělé české divadlo, v němž začala hrát moje žena i několik herců, kteří také přišli až po osmašedesátém. Divadlo je ochotnické, ale má podle mě vysokou úroveň. Takže nakonec zavládly výborné vztahy. Pominuly už i třenice mezi Čechy a Slováky. V divadle hrají také slovenské holky, některé jsou úplně vynikající. Když se hraje, Češi mluví česky, Slováci slovensky a nějak to nikomu nevadí. Samozřejmě najdou se i kazisvěti, ale celkově v komunitě Čechů a Slováků panují až idylické poměry.

Psal jste do krajanských časopisů?
Dříve jsme vydávali dvouměsíčník Západ, kam jsem psal pod několika různými jmény, poněvadž jsme měli málo autorů. Dorůžka mi tam přispíval zprávami o jazzové sekci. Vždycky, když vyjel na Západ, poslal mi sáhodlouhý dopis. Jednou se nám tak podařil výborný kousek.

V Praze byla ředitelkou televize jistá Balášová, taková stalinistka. V Americe tehdy byla móda, že holky nenosily podprsenky, což se přeneslo i sem. Balášová se rozhodla, že to je buržoazní nešvar. Vydala nařízení, že všechny musí chodit v podprsenkách a pověřila vrátného, aby to kontroloval.

Jak to chudák asi tak mohl kontrolovat? Asi jim šahal na záda, jestli tam mají knoflíčky. A ony mu asi párkrát daly přes hubu. Tak si stěžoval Balášové.

Dorůžka mi tohle všechno napsal. Tehdy jsem si dopisoval s Grahamem Greenem, kterému jsem to v dopise převyprávěl. On mi odpověděl, že to musím poslat jako dopis do Timesů. Slíbil, že to tam prosadí.

Vysvětlil jsem mu, že to nemůžu podepsat, poněvadž by se v Praze mohli dopídit, od koho tu zprávu mám. Green tedy řekl, že to podepíše sám a skutečně to s jeho podpisem záhy vyšlo. Načež Balášová napsalal do Tribuny, že Graham Green je veliký spisovatel, ale do vnitřních záležitostí České televize by se v Timesech vměšovat neměl.

V Londýně tehdy Jirka Tainer, který za války létal v anglické armádě, redigoval časopis Amnesty International. Přeložil si Balášovou, dal ji dohromady s tím původním Greenovým dopisem, opatřil to komentářem a postaral se tak o výbornou celosvětovou ostudu.

Těší se Kanaďané na vás?
Mají nás tam rádi. Dostal jsem teď v Torontu literární cenu, proto se tam také musíme vracet dřív. Předtím jsem dokonce od nich dostal cenu Governor General, což je vlastně státní cena. Bylo to poprvé, co ji dostal přeložený román, který nebyl napsán anglicky nebo francouzsky.

Cena od Toronta je dost legrační, poněvadž má tři části. Kromě medaile, kterou zhotoví nějaký umělec, má o mně mladý kanadský režisér, který se jmenuje Richard Nixon, ale nemá nic společného s Richardem Nixonem, natočit čtyřminutový film. Je to moc prima kluk, říkal mi, že do čtyř minut se o člověku nedá nic kloudného natočit, a navrhl, že zfilmuje nějakou krátkou scénku z mých knih. To se mi líbilo, protože tam nebudu muset šaškovat, a navíc to může být docela pěkné.

Třetí součástí ceny jsou dva a půl tisíce dolarů, které musím věnovat libovolnému mladému kanadskému umělci, a ten z nich na mou počest vytvoří umělecké dílo.

Máme výbornou kamarádku Marušku Staňkovou, která dělávala se Sylvou Daníčkovou konferenciérku v Laterně Magice. Maruška se v Kanadě velice dobře uplatnila jako herečka v řadě filmů a hlavně založila filmovou školu, která trvá už asi dvacet let. Každý žák si musí během dvou semestrů napsat a natočit film a hrát v něm. Maruška teď těžce onemocněla.

Těch dva a půl tisíce dolarů jsem věnoval jednomu jejímu studentovi, jehož film se mi opravdu velmi líbil. Za ty peníze se sice skoro nic natočit nedá, ale on byl nadšen a povídal, že se pokusí sehnat si další peníze a zfilmovat jednu pohádku, kterou jsem před časem psal pro jakousi antologii UNESCO.

Rozhovor původně vznikl pro Literární noviny, v říjnu 1999


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.