Chci přispět X

Turecká (a izraelská) fronta a proč nám na ní záleží

Postup turecké vlády proti petici akademiků i situace lidskoprávních občanských organizací v Izraeli ukazují, že ve jménu boje proti terorismu se další obětí může stát vlastní svoboda. Naděje je v solidaritě a odhodlání kriticky zaměřených občanů.

Petice tureckých akademiků proti postupu tureckého státu vůči obyvatelům v kurdských regionech vyvolala nejen tvrdou odpověď ze strany státních orgánů, zatčení (a poté opět propuštění) dvacet sedm signatářů obviněných z podpory terorismu, ale i vlnu solidarity ze strany dalších skupin turecké společnosti.

Původní iniciativu Akademici za mír podepsanou více než tisícovkou tureckých akademiků a některými jejich zahraničními kolegy v čele s Noamem Chomskym následovaly v dalších dnech projevy podpory ze strany tureckých spisovatelů (iniciativa Spisovatelé za mír, kterou podepsalo 558 autorů), filmových tvůrců, připojily se i dvě tisícovky právníků, kteří přislíbili, že za akademiky budou stát v soudních síních jako jejich obhájci.

S podporou se připojilo i přes 600 novinářů, z nichž někteří jsou toho času ve vězení. Společné prohlášení na podporu akademiků vydaly také turecká komora inženýrů a architektů (TMMOB) a organizace sdružující lékaře (TTB). S protesty se připojily i mladí socialisté či LGBT aktivisté.

Podpory se akademikům dostalo nejen z Turecka samého, například sdružení více než 3000 badatelů z celého světa zabývajících se blízkovýchodními studii (Middle East Studies Association) zaslalo dopis premiéru Ahmetu Davutogluovi, ve kterém kritizují zadržení skupiny signatářů petice jako porušení akademických svobod. Podporu vyjádřily i stovky britských akademiků a ve výčtu by se dalo pokračovat.

Je však otázka, co všechny tyto projevy podpory reálně mohou změnit. To platí i pro kritiku ze strany amerického velvyslance v Turecku. Turecko je sice členem NATO a de facto tedy spojencem, do svých vnitřních věcí si však nenechá mluvit, ať již jde o vztah k arménské genocidě, kterou dodnes zarputile popírá, nebo o kurdskou otázku.

Turečtí akademici ostatně ve své petici zcela vědomě vstoupili na politickou půdu. Jejich prohlášení končí slovy:

„Jako akademici a vědci pracující v Turecku či Tureckem se zabývající se nehodláme podílet na těchto masakrech tím, že budeme mlčet. Požadujeme okamžité ukončení násilí ze strany státu. Budeme pokračovat v oslovování politických stran, parlamentu a mezinárodního veřejného mínění, a to tak dlouho, dokud naše požadavky nebudou splněny.“

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan zaútočil na kritické akademiky jako na nepřátele státu a pomocníky teroristů. Foto nature.com

Tak nějak by měla vypadat politická angažovanost akademiků (a vlastně kohokoli jiného). Otevřená kritika, jasná formulace záměru a také přiznání, že se svou aktivitou vměšují a budou vměšovat nadále do politické sféry. I se vším rizikem, které to s sebou přináší.

Ti, kdo petici podepsali, si museli být vědomi, co pro ně podpis může znamenat. V lepším případě budou v hledáčku státních orgánů, ale zdaleka nejen jich, ale i nacionalisticky zaměřených skupin a jednotlivců, stále obtěžováni, již s nesmazatelným cejchem nepřátel národa. Přední turecký gangster sedící ve vězení už nyní vyhrožuje, že se bude sprchovat v jejich krvi. V tom horším je čeká trestní stíhání a případně i odsouzení, nebo konec pracovní dráhy, přinejmenším v Turecku.

Prolamovat mlčení se nevyplácí
Věc má kromě dopadu na stav vnitřní demokracie a názorové svobody v Turecku i závažný univerzální rozměr. Turecká vláda všechny své kroky odůvodňuje bojem proti terorismu, přičemž nerozlišuje mezi Islámským státem a kurdskými skupinami, natož aby brala ohled na to, že Kurdové patří mezi protivníky samozvaného chalífy. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan zaútočil na kritické akademiky jako na nepřátele státu a pomocníky teroristů.

Podobný postup směřující k umlčení domácí kritiky a zároveň posílení vlastní moci sledujeme i leckde jinde a nepochybně budeme sledovat i nadále. Islámský stát se svým hrůzným mediálním obrazem se báječně hodí k roli univerzálního nástroje k této dvojnásob špinavé práci. Jako údajní spojenci teroristů jsou a budou prezentováni také ti, kteří jsou ve skutečnosti bojovníky proti teroru, ať již v jakékoli podobě.

Zvláště v situaci státní a národní komunity bojující s vnitřním nepřítelem, která se cítí obklopena nechápajícím a zaujatým mezinárodním veřejným míněním, lze očekávat, že postup vůči kritikům zevnitř bude ještě tvrdší a nesmlouvavější, se všemi negativními důsledky.

Turecké akademiky podpořil také Noam Chomsky. I my bychom měli pečlivě sledovat situaci a přát si, aby solidarity a odhodlání mezi kriticky zaměřenými a aktivními občany bylo co nejvíce. Foto popularresistance.org

V poněkud podobné situaci jako Turecko se nachází Izrael. I tam se stále více ozývají hlasy, že je třeba tvrdší postup proti zrádným vnitřním nepřátelům, kteří svou kritikou, údajně vedenou obranou lidských práv, jen napomáhají teroristickému, tentokrát palestinskému nepříteli.

Organizace jako Breaking the Silence (Prolomit mlčení) sdružující ty Izraelce, bývalé vojáky (a těmi jsou v Izraeli téměř všichni), kteří vypovídají o případech porušování lidských práv Palestinců ze strany izraelské armády, jsou stále více považovány přímo za nepřátele státu, které je potřeba aktivně eliminovat. Ministři Netanjahuovy pravicové vlády Jaalon a Bennett postupně zakázali organizaci jakékoli aktivity ve vztahu k armádě i přístup do škol. 

Přes podobnosti je však důležité všímat si i rozdílů. Zatímco turecký prezident Erdoğan osobně napadl zrádné akademiky, izraelský prezident Reuven Rivlin se naopak zastal práva na kritiku, konkrétně tím, že vyzdvihl roli kritického deníku Haaretz, který mnozí považují za nástroj protiizraelské propagandy, určený převážně k ovlivňování zahraničního veřejného mínění (Haaretz vychází také v angličtině).

Rivlin sám byl přitom ostře kritizován za to, že se účastnil konference pořádané Haaretzem, na níž byli přítomni také zástupci Breaking the Silence. V reakci na kritiku Rivlin doslova prohlásil, že Haaretz, který čte již sedmdesát let, přestože s jeho názory většinou nesouhlasí, je jedním z nejdůležitějších novin pro zachování izraelské demokracie.

Je na jednu stranu nadějné, že izraelský prezident (bývalý pravicový politik) se snaží vystupovat sjednocujícím způsobem a zdůrazňuje, že z pospolitosti izraelského národa nelze nikoho vylučovat a patří do ní, ať se to někomu líbí, nebo ne, i kritické hlasy. Je ale otázka, zda má v situaci stálého násilí, které v Izraeli a zejména na okupovaném palestinském Západním břehu probíhá a jehož oběťmi jsou jak Palestinci, tak i Izraelci, především osadníci v ilegálních osadách, takováto snaha šanci na úspěch.

Pro nás v České republice každopádně platí, že bychom měli zápas o zachování možnosti svobodné kritiky vlastní vlády v Turecku i v Izraeli bedlivě sledovat a přát si, aby solidarity a odhodlání mezi kriticky zaměřenými a aktivními občany bylo co nejvíce. Obě země jsou totiž našimi spojenci, v případě Izraele dokonce, jak se zdá podle pravidelných společných zasedání české a izraelské vlády, jde o jednoho ze spojenců vůbec nejbližších. Měli bychom na ně proto uplatňovat přísnější kritéria než na země jiné.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.