Z kurdského Diyarbakiru
Vojtěch BoháčReportér Vojtěch Boháč strávil konec podzimu na jihovýchodě Turecka — v tureckém Kurdistánu. V další ze svých reportážních pohlednic přibližuje situaci v největším kurdském městě po obnovení bojů a názory těch, kdo v něm žijí.
„Smazat! Další? Smazat! Další... “ rozkazuje rozhodným hlasem mladá holka, když se dívá na fotky v mém foťáku. Na zádech má kalašnikov a pod kuklou jí jdou vidět jen zelené oči obtažené výraznou černou tužkou. Několik pramínků tmavě rezavých vlasů se jí kroutí zpod kukly na ramena. Může jí být tak patnáct let. Zdaleka tu ale není nejmladší.
Když si doprohlíží všechny fotky, poděkuje mi a omluví se za nepříjemnosti.
„Jsme ve válce a musíme dávat pozor. Když ukážete něčí obličej, tak jen co na něj narazí policie, je s ním konec. Problémy může mít i jeho rodina,“ vysvětluje mi.
Jsme v hlavním stanu kurdských mládežnických milicí YDG-H v Diyarbakiru — milionovém městě na kurdském jihovýchodě Turecka. Vlastně spíš na jejich hlavním náměstíčku. V úzké ulici mezi dvěma domy v samém srdci tisíce let starého historického centra města.
Uprostřed ulice stojí kamínka, kolem kterých postává skupinka mladých lidí. Většina z nich může být od pohledu stará zhruba od třinácti do třiceti let. Někteří mají samopaly přes rameno, jiní jsou v neprůstřelných vestách nebo jen tak ve sportovním oblečení. Do kamínek už zjevně není co přikládat, a tak se pálí různé sešity, které někdo našel v sousedních domech.
Z černých kukel na mě koukají většinou unavené oči, ale občas někdo pohledem usměje. Pomalu se stmívá. To znamená, že se zanedlouho začne opět bojovat. Speciální policejní jednotky se samopaly jsou připraveny jen pár stovek metrů odsud — na konci úzké, boji silně poznamenané uličky, která začíná za blízkou barikádou z dlažebních kostek a pytlů s pískem.
Lidé s velkými taškami tudy odcházejí do bezpečí mimo historické centrum. Kvůli každodenním bojům se mnozí zdejší obyvatelé rozhodli opustit území kurdské autonomie, kterou zde krátce po obnovení bojů vyhlásily mládežnické milice. I přesto mají mladí bojovníci mezi zdejším obyvatelstvem poměrně značnou podporu a respekt.
„Hodně dětí sní o tom, že se přidá k milicím,“ říkal mi včera pětadvacetitelý Ahmed, úředník pracující ve státní správě, se kterým jsem se seznámil na bytě u známých.
„Můj třináctiletý bratranec chce jít, ale teta mu to nedovolí. Bojí se o něj. Rodiče se o své děti vždycky bojí. Mnohé z nich ale stejně nakonec pustí. A když nepustí, tak děti k milici často stejně utečou,“ vysvětluje.
V ulicích podle Ahmeda bojují hlavně děti a mladí lidé. Kdo přežije pár let bojů na ulici, ten prý většinou odchází do hor. Tak se říká tomu, když se někdo rozhodne přidat k profesionálním milicím Strany kurdských pracujících (PKK) skrývajícím se v horách na jihovýchodě země. I když počet těchto bojovníků není znám, většina pozorovatelů operuje s číslem přesahujícím deset tisíc mužů a žen.
Bránit autonomii
Ohledně záměrů tureckého prezidenta Ergodana mám podobná podezření jako Batu Boran. Podobný scénář by byl ale zkouškou nejen pro Kurdy, ale i pro Turky. Upřímně řečeno, nedovedu si představit vstup Turecka do EU s islamistickým prezidentem na čele.
Jinak ale to nejpodstatnější se nyní odehrává v Rojavě. Pokud se podaří v severní Sýrii pod vedením SDC (politická reprezentace koalice Syrských demokratických sil) vytvořit fungující oblast, a ukázat v praxi, do jaké míry může situaci opravdu řešit nabízený demokratický konfederalismus, a zda může být univerzální pro všechny, zkomplikovalo by to podobné hrátky. Pokračovat v zatlačování Daeše by ale nakonec byla ta nejlepší ochrana před dýkou do zad ze strany Turecka.
Osvobození Rakky je zřejmě odloženo na jaro. Dříve nebo později bude ale nutno vytlačit Daeš od hranic s Tureckem západně od Eufratu, což by měl být podle Ergodana důvod k zásahu. Situace je velmi nepřehledná a nemá jednoduché řešení, ale právě proto je pro takový případ nutné být v situaci, kdy se bude muset Západ vyjádřit k tomu, kdo je vlastně spojenec. Potom by podobný útok mohl naopak zlomit vaz Ergodanovi.