Z kurdského Diyarbakiru

Reportér Vojtěch Boháč strávil konec podzimu na jihovýchodě Turecka – v tureckém Kurdistánu. V další ze svých reportážních pohlednic přibližuje situaci v největším kurdském městě po obnovení bojů a názory těch, kdo v něm žijí.

A1

Vojtěch Boháč

20.12.2015 10:06

K2

O kontrolu nad ulicemi bojují s tureckými vojáky a policií převážně kurdští náctiletí. Foto Vojtěch Boháč

Související

„Smazat! Další? Smazat! Další... “ rozkazuje rozhodným hlasem mladá holka, když se dívá na fotky v mém foťáku. Na zádech má kalašnikov a pod kuklou jí jdou vidět jen zelené oči obtažené výraznou černou tužkou. Několik pramínků tmavě rezavých vlasů se jí kroutí zpod kukly na ramena. Může jí být tak patnáct let. Zdaleka tu ale není nejmladší.

Když si doprohlíží všechny fotky, poděkuje mi a omluví se za nepříjemnosti.

„Jsme ve válce a musíme dávat pozor. Když ukážete něčí obličej, tak jen co na něj narazí policie, je s ním konec. Problémy může mít i jeho rodina,“ vysvětluje mi.

Jsme v hlavním stanu kurdských mládežnických milicí YDG-H v Diyarbakiru – milionovém městě na kurdském jihovýchodě Turecka. Vlastně spíš na jejich hlavním náměstíčku. V úzké ulici mezi dvěma domy v samém srdci tisíce let starého historického centra města.

Uprostřed ulice stojí kamínka, kolem kterých postává skupinka mladých lidí. Většina z nich může být od pohledu stará zhruba od třinácti do třiceti let. Někteří mají samopaly přes rameno, jiní jsou v neprůstřelných vestách nebo jen tak ve sportovním oblečení. Do kamínek už zjevně není co přikládat, a tak se pálí různé sešity, které někdo našel v sousedních domech.

Z černých kukel na mě koukají většinou unavené oči, ale občas někdo pohledem usměje. Pomalu se stmívá. To znamená, že se zanedlouho začne opět bojovat. Speciální policejní jednotky se samopaly jsou připraveny jen pár stovek metrů odsud – na konci úzké, boji silně poznamenané uličky, která začíná za blízkou barikádou z dlažebních kostek a pytlů s pískem.

Kurdští mládežníci u jedné z barikád v centru Diyarbakiru. Foto Vojtěch Boháč

Lidé s velkými taškami tudy odcházejí do bezpečí mimo historické centrum. Kvůli každodenním bojům se mnozí zdejší obyvatelé rozhodli opustit území kurdské autonomie, kterou zde krátce po obnovení bojů vyhlásily mládežnické milice. I přesto mají mladí bojovníci mezi zdejším obyvatelstvem poměrně značnou podporu a respekt.

„Hodně dětí sní o tom, že se přidá k milicím,“ říkal mi včera pětadvacetitelý Ahmed, úředník pracující ve státní správě, se kterým jsem se seznámil na bytě u známých.

„Můj třináctiletý bratranec chce jít, ale teta mu to nedovolí. Bojí se o něj. Rodiče se o své děti vždycky bojí. Mnohé z nich ale stejně nakonec pustí. A když nepustí, tak děti k milici často stejně utečou,“ vysvětluje.

V ulicích podle Ahmeda bojují hlavně děti a mladí lidé. Kdo přežije pár let bojů na ulici, ten prý většinou odchází do hor. Tak se říká tomu, když se někdo rozhodne přidat k profesionálním milicím Strany kurdských pracujících (PKK) skrývajícím se v horách na jihovýchodě země. I když počet těchto bojovníků není znám, většina pozorovatelů operuje s číslem přesahujícím deset tisíc mužů a žen.

Kdo přežije pár let bojů na ulici, odchází většinou do hor k opravdové PKK. Foto Vojtěch Boháč

Bránit autonomii
Od obnovení bojů letos v létě stál konflikt mezi vládou a kurdskými milicemi život přinejmenším několik stovek lidí. Přidali se tak ke zhruba 45 tisícům životů, které si konflikt odnesl za posledních pětatřicet let od začátku bojů na počátku 80. let. Ve snaze ukázat se schopnějšími nicméně obě bojující strany tvrdí, že se ztráty protivníka za poslední měsíce počítají v tisících.

„Víš kdo je tohle?“ ukazuje malý kluk s vyrolovanou kuklou na protější stěnu, když se ohříváme u kamínek v Diyarbakrské autonomii. Z portrétu se na nás odtud dívá Abdullah Ocalan, zakladatel PKK a vůdce kurdského hnutí v Turecku. I když je už přes patnáct let vězněn na malém ostrůvku Imrali v Marmarském moři, pořád odtud do velké míry určuje ideologii strany a směr činnosti kurdského národně-osvobozeneckého hnutí.

Ocalan je autorem koncepce demokratického konfederalismu. Stát je v tomto zřízení postupně nahrazován lokálními politickými autonomiemi spravovanými na základech participační demokracie. Jeho model neprosazuje revoluční změnu systému, nicméně umožňuje lidem bránit se případným útokům vlády. Obrana vypadá tak, že je stvořena lokální domobrana, která chrání práva a svobody utlačovaných obyvatel ve vzniklé autonomii. V případě, že podobných autonomií vznikne víc, mohou se začít organizovat právě v demokratické konfederace.

Ocalanova koncepce dala základ autonomiím, které od letošního srpna vyhlašují mládežnické milice v částech Diyarbakiru, ale také v Nusaybinu, Silvanu, Cizre a Deriku. Nad těmito městy na jihovýchodě Turecka bývá v posledních měsících pravidelně vyhlašován týdny trvající zákaz vycházení. Během něj probíhají operace speciálních policejních jednotek, které usilují o opětovné získání kontroly nad ztraceným územím.

Co řekne Ocalan (na plakátu uprostřed), to stále platí. Foto Vojtěch Boháč

„Boje se dají ukončit jedním jediným slovem. Když Ocalan vzkáže z vězení, ať YDG-H složí zbraně, tak vše okamžitě skončí,“ říká Ziya Pir, poslanec opoziční Lidově demokratické strany (HDP) za Diyarbakrský volební obvod.

Strana HDP má silnou podporu převážně mezi Kurdy na jihovýchodě země. I proto pomáhala v letech 2013 až 2015 zprostředkovat vyjednávání o příměří mezi Tureckou vládou a PKK. Podle Pira je nicméně při současné agresivní politice turecké vlády těžké odhadnout, co Ocalan řekne a jak se bude konflikt dále vyvíjet.

„Když jsme před červnovými volbami prosazovali mír mezi Tureckem a Kurdy, získali jsme 13 procent hlasů a 80 křesel v parlamentu. Vláda se lekla, že jsme příliš silní a začala útočit na naše voliče a politiky, vyprovokovala nás k boji. Erdogan potřebuje konflikt, aby jej lidé volili. V časech klidu o svou moc přišel, tak se k boji opět vrátil,“ vypráví Pir tichým hlasem v centrální kanceláři HDP v Diyarbakiru.

Prezident Erdogan podle něj chce potrestat jak kurdské hnutí, tak i mnohé občanské iniciativy, které mu ztěžují proměnu politického systému země z parlamentní na prezidentskou republiku. Taková změna by znamenala mnohem silnější koncentraci politické moci v rukou jednoho člověka.

„Erdogan možná chce použít konflikt jako páku na Kurdy. V jeden moment nám prostě řekne, že nátlak skončí, jen co jej necháme stát se neomezeným prezidentem,“ rozevírá unaveně ruce Pir.

Ulice zničená nočními boji, v pozadí barikáda YDG-H. V sousední ulici čekají speciální jednotky turecké policie. Foto Vojtěch Boháč

Cesta k občanské válce
Krach dvouletého vyjednávání o mírném řešení konfliktu mezi Tureckem a Kurdy následoval krátce po červnových parlamentních volbách. Vládní straně Spravedlnosti a rozvoje (AKP) se v nich poprvé od roku 2002 nepodařilo získat dostatečný počet hlasů pro sestavení jednobarevné vlády.

AKP voliče ztratila především ve prospěch prokurdské HDP, která poprvé a proti očekávání mnohých pohodlně překročila desetiprocentní práh nutný pro vstup do parlamentu. Neschopnost sestavit vládu však vedla k předčasným listopadovým volbám. Těm předcházelo několik útoků na podporovatele HDP a dalších prokurdských hnutí.

„Kontrolovat hlavní vládní stranu pro Erdogana není dost. Potřebuje většinu, aby mohl přepisovat ústavu. Říká to už nějakou dobu – režim v Turecku se změnil na de facto prezidentský, teď je potřeba tomu přizpůsobit ještě ústavu. V době míru parlamentní většinu ztratil, tak rozpoutal konflikt, který mu ji získal zpět,“ vypráví Batu Boran (44), administrátor jedné z istanbulských buněk strany HDP a člověk účastnící se už přes čtvrt století kurdského politického hnutí.

Už dva dny před červnovými volbami zemřeli čtyři lidé a přes sto dalších bylo zraněno v důsledku exploze na předvolebním shromáždění voličů HDP v Diyarbakiru. O měsíc později zemřelo 33 mladých kurdských aktivistů a dalších sto bylo zraněno při sebevražedném útoku ve městě Suruč, jen deset kilometrů od syrského města Kobani nedávno předtím osvobozeného z rukou Dáeš. K nejtragičtější události došlo v říjnu, kdy v důsledku sebevražedného útoku na ankarskou demonstraci proti eskalaci násilí mezi vládou a PKK zemřelo přes sto lidí a přes čtyři sta dalších bylo zraněno.

Podzimnní Diyarbakir. Foto Vojtěch Boháč

Ačkoli byly tyto útoky připsány členům Dáeš, tedy samozvaného Islámského státu, opozice a mnozí pozorovatelé viní vládu z toho, že jestli útoky neiniciovala, tak je přinejmenším umožnila. Klid v zemi, na který si lidé začali v důsledku příměří mezi PKK a vládou zvykat, se zdál být ohrožený. Někteří voliči bojící se konce stability se tak vrátili ke své dřívější volbě a Erdoganova AKP získala v listopadových volbách nadpolovičních 317 poslanců v 550 členém parlamentu.

„Erdoganovou politikou je nenechat Kurdům žádnou jinou možnost, než boj. Doufá, že tímto způsobem dosáhne svých politických cílů. Zatím ale vidíme jen to, že se země přibližuje k občanské válce. Začalo to masarky v Suruči a Ankaře, poté použitím všech sil proti lidem žijícím v Cizre, Nusaybinu nebo Deriku a teď se k tomu přidala ještě vražda Elčiho,“ popisuje Boran, proč se čím dál více Kurdů odcizuje Turecku a je ochotných přidat se k ozbrojenému boji. Vzápětí dodává, že by rád volil slova co nejopatrněji, ale zároveň je třeba říct, že se Turecko krok za krokem blíží ke stavu, ve kterém se nyní nachází Sýrie.

Destabilizující Rojava
„Už není možné dívat se na kurdský problém nezávisle na Rojavě,“ odkazuje Boran na syrský Kurdistán, kde dnes bojují kurdské milice proti Dáeš.

Turecká vláda v minulosti dávala najevo, že ani Dáeš na svých hranicích nepovažuje za takový problém, za jaký považuje kurdský boj za nezávislost. Kvůli svým postojům byla také nejednou nařčena, že podporuje zásilkami zbraní Dáeš v jeho boji proti Kurdům. Zveřejňování důkazů poukazujících na tuto spolupráci vedlo k nedávnému zatčení šéfredaktora opozičního listu Cumhuriyet a také vedoucí ankarské redakce novin za špionáž a vynášení státních tajemství.

„Erdogan může jen těžko plně podchytit situaci doma, dokud bude existovat nezávislá kurdská Rojava. Když někdo řekne, že po upevnění pozice v Turecku začne Erdogan natahovat ruce po severní Sýrii, budu to považovat za dobrý odhad,“ směje se Boran.

Porazit Kurdy podle něj ale nebude lehké. Kromě toho, že jich je dnes ve zbrani obrovské množství, jsou také vytrénováni pětatřiceti lety boje a mají odvahu umírat za svou myšlenku.

***

Zima bývá většinou obdobím, kdy se bojovníci z milic stahují do hor a boje utichají. Letošní zima začala naopak silnými střety mezi milicemi a bezpečnostními složkami. Přesto mnozí lidé na jihovýchodě Turecka očekávají, že opravdové vyostření přijde až na jaře.

„Autonomie jsou jen prvním krokem. Jestli se nám podaří udržet se do jara, tak nám z hor přijdou na pomoc bojovníci PKK. Máme od nich zprávy, že přijdou. Někteří jsou ve městech už teď – radí lidem z milic a trénují je,“ říká mi Firat, kluk okolo pětadvaceti, který se rozhodl provést mě rozbombardovanými ulicemi Nusaybinu.

„Musíme se připravit na opravdový boj, až to na jaře začne,“ usmívá se Firat odhodlaně.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jan Bílek - Husle

Pane Boháči Pondělí, 21.Prosince 2015, 09:45:40

díky za článek!

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Kurdská zkouška ze státotvornosti Pondělí, 21.Prosince 2015, 21:41:16

Velmi zajímavá sonda.

Ohledně záměrů tureckého prezidenta Ergodana mám podobná podezření jako Batu Boran. Podobný scénář by byl ale zkouškou nejen pro Kurdy, ale i pro Turky. Upřímně řečeno, nedovedu si představit vstup Turecka do EU s islamistickým prezidentem na čele.

Jinak ale to nejpodstatnější se nyní odehrává v Rojavě. Pokud se podaří v severní Sýrii pod vedením SDC (politická reprezentace koalice Syrských demokratických sil) vytvořit fungující oblast, a ukázat v praxi, do jaké míry může situaci opravdu řešit nabízený demokratický konfederalismus, a zda může být univerzální pro všechny, zkomplikovalo by to podobné hrátky. Pokračovat v zatlačování Daeše by ale nakonec byla ta nejlepší ochrana před dýkou do zad ze strany Turecka.

Osvobození Rakky je zřejmě odloženo na jaro. Dříve nebo později bude ale nutno vytlačit Daeš od hranic s Tureckem západně od Eufratu, což by měl být podle Ergodana důvod k zásahu. Situace je velmi nepřehledná a nemá jednoduché řešení, ale právě proto je pro takový případ nutné být v situaci, kdy se bude muset Západ vyjádřit k tomu, kdo je vlastně spojenec. Potom by podobný útok mohl naopak zlomit vaz Ergodanovi.


Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.