Chci přispět X

Den, kdy zabili Elčiho

Vojtěch Boháč pobývá aktuálně v kurdské metropoli Diyarbakiru na východě Turecka, kde se v sobotu stal obětí atentátu jeden z nejvýznamnějších kurdských právníků. Reakce místních a atmosféru po činu zachycuje v reportáži.

A1

Vojtěch Boháč

28.11.2015 20:48

„PKK je kurdský lid! Kurdský lid je zde!“ skanduje zadýchaná skupina lidí ve světle pouliční lampy. Ještě před chvíli utíkali před velkými policejními auty kropícími jednu z hlavních ulic Diyarbakiru slzným plynem. Vzduchem proletí zápalná láhev a oheň se rozlije po podvečerní ulici. Majitelé obchodů a kaváren narychlo schovávají věci z ulic a ve spěchu stahují rolety na výlohách. Modrá světla nasvěcují stromy uprostřed ulice a přes rozprašovanou směs vody se slzným plynem prosvítají halogeny – těžké policejní auto se pomalu přibližuje.

Oči mi začínají slzet a v ústech cítím pálení. Další slzící lidé pobíhají kolem, nos a ústa si zakrývají rukou ve snaze nenadýchat se slzné směsi.

„Běžíme, za chvíli se tu bude střílet. Oni se nedívají, kdo je kdo!“ volá na mě Ahmed s odkazem na postup turecké policie při střetech s kurdskými demonstranty. Z okolí se občas ozývá střelba, většinou je ale podle zvuku vzdálená několik stovek metrů. Úzkou ulicí běžíme za roh, kam se auta už dostat nemohou. Ve vzduchu je ale cítit stále slzný plyn. V dálce se ozývá houkání sanitky a chvíli poté další.

„Hajzlové! Zabíjejí nás jednoho za druhým,“ říká rozčileně Ahmed na adresu turecké vlády. Další člen naší skupiny vykašlává a protírá si oči.

Boje se vyostřily poté, co byl v sobotu dopoledne zastřelen v centru Diyarbakiru – milionového neoficiálního hlavního města tureckého Kurdistánu – Tahir Elči. Šlo o významného kurdského advokáta a obránce lidských práv, jenž vedl dlouhodobou kampaň za vykročení z bludného kruhu razií tureckých ozbrojených složek vůči kurdským organizacím a následných kurdských násilných odpovědí. V této souvislosti usiloval též o to, aby nebylo na kurdskou guerillu PKK nahlíženo jako na teroristickou organizaci, ale jako na politické těleso.

Ahmed vzpomíná, jak mu právě Elči pomáhal, když jej několik dní držela policie za účast na demonstraci – stejně jako stovkám dalších v podobných situacích.

Hodiny po atentátu

Když Elčiho dopoledne zastřelili, snídali jsme na terase kavárny vzdálené jen pár stovek metrů od místa střelby. Elči tam právě pořádal tiskovou konferenci. Výstřelů si nikdo z naší skupiny nevšímal. Nedaleko od nás začínala část města, kterou dnes kontrolují ozbrojené skupiny kurdských mládežníků. K přestřelkám mezi nimi a policií dochází od opětovného obnovení bojů na konci léta téměř pravidelně.

Teprve když jsme vycházeli z kavárny, viděli jsme, že policie páskou zavírala přístup do historického starého města. Kolem se začaly shromaždovat pancéřovaná auta s kulometnými střílnami a speciální policejní jednotky. Stejně jako stovky dalších, kteří se o události dozvěděli, jsme se vydali k nedaleké nemocnici, kam bylo tělo Elčiho převezeno. Postupně se tam shromáždil velký dav lidí – včetně předsedy opoziční parlamentní strany HDP Selahattina Demirtaše a její bývalé předsedkyně Gultan Kišanakové.

Mnozí příchozí sledovali na telefonech videa z tiskové konference a ze začátku střelby, kterých se objevovalo každou chvíli více a více. Prakticky nikdo nepochyboval o tom, že šlo o provokaci s cílem zbavit se nepohodlného kritika vlády.

Za nedlouho se objevilo video, na kterém se policista střílející ve směru Elčiho krčí za auto, schovává jednu pistoli, vytahuje jinou a s tou pokračuje ve střelbě. Ještě o něco později utvrdil přítomné o vině vlády obrázek prchajícího střelce, kterého si policie vůbec nevšímá.

„Byla to jasná provokace, naplánovaná vražda,“ říká mi s jistotou v hlase Šerzan, doktorand ze zdejší právnické fakulty. Šerzan poukazuje na to, že krom policisty a Elčiho už nikdo jiný nezemřel.

Policie nicméně vinu okamžitě popřela a za pachatele označila kurdské mládežnické milice, které měly střílet ze svých nedalekých barikád. Dohromady v okolí stojí dvě, ale ani z jedné z nich není možné místo tiskové konference zasáhnout.

„Tak to začíná“

„Tohle neměli dělat, nebyl to chytrý tah. Za tohle bude následovat msta,“ říká Ahmed, když odcházíme od nemocnice. Hned, jakmile domluví, se ozve nedaleko silný výbuch. Následuje salva výstřelů ze samopalu.

„Tak to začíná,“ povzdechne si. Kolem začínají houkat sanitky. Nad našimi hlavami se objeví vrtulník a směrem ke starému centru projíždějí další pancéřovaná vozidla. V Diyarbakiru i v dalších městech se začínají v ulicích shromažďovat demonstranti a policie je ihned rozhání vodními děly a slzným plynem. Už tak velice špatný vztah mezi centrální vládou a desítkami tisíc bojovníků kurdských milic se podle mnohých obyvatel Diyarbakiru dnes opět zhoršuje.

„Nikdo se nemůže divit, že chceme vlastní stát. Na světě není větší národ než my, který by postrádal vlastní stát. A tam, kde jsme, se nás jednoho po druhém zbavují,“ říká Ahmed, když se po celém dni v ulicích vracíme k večeru zpět domů. Střelba a houkání sanitek nás doprovází celou cestu.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.