Chci přispět X

Uprchlíci v Turecku: pár let přežít, pak jít dál

Spolupracovník DR Vojtěch Boháč se vydal do Turecka, aby zjistil, jak se – krom jiného – žije v zemi syrským uprchlíkům. Ve vzniklé reportáži spojuje zjištěná fakta a souvislosti s příběhy konkrétních lidí.

A1

Vojtěch Boháč

05.12.2015 13:00

B0_efe

Do Turecka přišli za poslední léta jenom ze Sýriie více než dva miliony uprchlíků. Většina z nich v zemi zatím zůstává. Foto NA, Twitter

Související

Hawar stojí u sporáku v téměř nevybaveném bytě na okraji Mardinu. Místností se ozývá prskání oleje při smažení bochánků z vajíček smíchaných s moukou a petrželkou. Z topení sice kape voda, ale i když za oknem padají velké vločky sněhu, v bytě je vcelku teplo. Během posledních pár dnů se na jihu Turecka ochladilo k nule a proti všem tradicím začalo sněžit už na začátku prosince – minimálně o měsíc dříve, než tu běžně sněží.

Vděčný za svou současnou situaci Hawar vypráví, jak před třemi lety po příchodu ze Sýrie do Turecka žil týdny v rozestavěných domech kolem města. Na ubytování neměl peníze a najít práci bylo téměř nemožné.

Hawar se omlouvá a zvedá telefon. Volají mu ohledně práce na zítřek. Studoval sice na ropného inženýra v syrském Homsu, ale rok před zakončením studií začala občanská válka.

„Měli jsme zrovna psát test, když se najednou ozval tak silný výbuch, že vysklil okna ve třídě. Vyučující nám řekla, že dnes raději půjdeme domů a zkoušku napíšeme příště, “ vzpomíná pětadvacetiletý Hawar na svůj poslední den na univerzitě. Test se už nepsal. Začala válka a univerzitu obsadili povstalci. Z Homsu se tedy vrátil domů, do městeřka Eziziye v Kurdy obývané oblasti při hranicích s Tureckem.

„Měli jsme farmu, ale dva roky po sobě se přes nás přehnaly boje a z úrody nic nezbylo. Našetřené peníze rodině pomalu došly, a tak jsem se vypravil do Mardinu,“ vysvětluje, jak se před třemi lety ocitl se sedmdesáti lirami v kapse v Mardinu – tureckém městě, odkud pocházela část jeho rodiny. Někteří členové rodiny tam údajně ještě měli žít. Neměl na ně žádný kontakt, ale nakonec jej od nekonečného hledání práce a přebývání po stavbách přecejen zachránilo, když matka sehnala telefonní číslo na příbuzné. Ti jej vzali k sobě.

Mnoho uprchlíků pracuje na tureckých polích za méně něž polovinu obvyklého platu. Foto NA, Twitter

„Zůstal jsem u nich asi dva měsíce. Pomohli mi najít práci a já jsem se postavil na vlastní nohy,“ popisuje, jak začal pro firmu rodinného známého malovat byty a dělat drobné opravy.

Postupem času se vypracoval a začal brát zakázky bez smlouvy na sebe. Lidem se líbily jeho nástěnné malby a sádrové grafiky, a tak začali oslovovat přímo jeho. Díky tomu dnes živí sebe a k tomu rodinu, která zůstala v Sýrii. Na telefonu mi ukazuje obrázky své práce. Má talent, který se vidí málokdy. Hawar uznává, že bez něj by měl život daleko těžší.

„Turecko pro nás udělalo nejvíc ze všech zemí světa, když nám otevřelo hranice. Nechalo nás přijít a žít tu,“ říká a směje se, že když přijde policie a chce pracovní povolení, stačí říct, že je Syřan. Jinak je ale skutečnost, že pochází ze Sýrie naopak na obtíž.

„Turci vnímají Syřany asi tak nadšeně, jako vnímali v padesátých letech lidé v USA černochy,“ říká a vypráví mi příběh, jak se před několika měsíci spřátelil s místní Kurdskou dívkou. Než spolu měli jít poprvé ven, napsala mu její starší sestra, že ji se Syřanem nikam nepustí, a románek tím skončil.

„Když jsem byl v Sýrii, všichni se na mě dívali jako na Kurda. Říkal jsem, že jsem Syřan, že je to i moje země. Nikdo mě moc neposlouchal. Teď jsem odešel ze Sýrie do tureckého Kurdistánu. Všichni se tu na mě samozřejmě dívají jako na Syřana a ne jako na Kurda,“ kroutí pobaveně hlavou nad tím, že snad nikdy nenajde zemi, kde by se cítil jako doma.

I tak Hawar říká, že měl štěstí, které většina Syřanů v Turecku neměla. Obvykle lidé nacházejí práci tak, že zaměstnavatel vyhodí původního tureckého zaměstnance, který dostával ze zákona zhruba 50 lir na den (necelých 500 korun). Na jeho místo vezme pak Syřana bez pracovního povolení, který dostává na den 20 lir.

„Turci jsou naštvaní, že přicházejí o práci a Syřani tu živoří, protože nemají jinou možnost. V Turecku není dost práce pro všechny – když jeden člověk práci získá, často to znamená, že ji někdo jiný ztratí,“ popisuje.

Hawar by rád začal podnikat, nebo si našetřil na vlastní byt. Ani jedno není pro uprchlíky ze Sýrie možné. Status hosta, který zde Syřané prchající před válkou dostali, jim umožňuje v zemi přežít. Mají právo na zdravotní péči a děti mají právo na vzdělání ve školách zbudovaných v blízkosti pětadvaceti uprchlických táborů rozprostřených při hranicích se Sýrií. Co se ale týče vyhlídek do budoucna, je situace podstatně horší.

V táborech se dá přežívat, nepříliš ale žít. Foto archiv GazetteReview.com

„V táborech se dá žít pár měsíců, maximálně rok. Nikdo tam nechce žít delší čas – je to spíš přežívání, než opravdový život,“ vysvětluje v kanceláři zčásti zaskládané bednami s humanitární pomocí Piril Erčoban.

Piril je ředitelka izmirské právní poradny pro uprchlíky. Její kanceláří denně projdou desítky uprchlíků. Jde především o Syřany, kteří přijeli do města na pobřeží Středozemního moře, protože zdejší ekonomika nabízí větší množství pracovních míst, než chudý jihovýchod.

Izmir je s téměř třemi miliony obyvatel po Istanbulu a Ankaře třetí největší město v Turecku. Pro svou pobřežní polohu nedaleko řeckých ostrovů se stal pro uprchlíky mířící do EU jednou z hlavních křižovatek a poslední zastávkou před dosažením evropských břehů. Jen menší část z nich se ale podle Piril chystá do Evropy.

Dnes ve městě žije okolo sedmdesáti tisíc registrovaných uprchlíků – tedy těch, kteří tu plánují minimálně na nějakou dobu zůstat. Není však jasné, kolik dalších tu žije bez registrace. Různé odhady počítají s desítkami a stovkami tisíc lidí.

„Lidé se potřebují nějak realizovat, využívat své schopnosti a svůj talent. Když je několik let držíte v podmínkách, kde se toho nedostává, tak je pomalu zabíjíte,“ komentuje Piri současnou situaci v zemi.

Přesně to podle Piri ovšem dělá i Evropská unie – stále nabízí humanitární pomoc a peníze, ale není ochotná kohokoli přijmout. Když uprchlík nežije v táboře, tak se navíc objevuje problém jak se zajištěním slíbené školní docházky pro děti, tak i se zdravotní péčí. Arabské školy jsou zřizovány výhradně v blízkosti táborů a naprostá většina nemocnic v zemi nemá tlumočníky. Z toho důvodu se i základní ošetření stává komplikací.

Vnitřek jednoho z uprchlických stanů. Foto archiv RoarMag.org

Hlavní problém je ale s prací. I když je práce bez povolení většinou uprchlíkům tolerována, pojí se s nebezpečí vykořisťování a zneužívání pracujících.

„Nemít pracovní povolení znamená nemít žádnou právní ochranu. Většina Syřanů si může najít jen sezónní práci, například v zemědělství. Po třech měsících sbírání rajčat mnozí zjistí, že dostali třeba jen polovinu slíbeného platu. A nebo taky nic,“ popisuje Piril problém, který prý řeší s uprchlíky v právní poradně velice často.

Běžným úkazem jsou i uprchlické děti okolo deseti let věku pracující na polích. To však v zemi není velké téma, protože dětská práce je v Turecku vcelku běžná věc. Obrovské množství uprchlíků ze Sýrie je tak dnes možné vidět, jak žebrají na ulicích velkých měst. I když se to mnohým nelíbí, velké množství lidí v Turecku nakonec přizná, že jiné východisko pro lidi prchající ze Sýrie dnes v zemi opravdu není.

Piril soudí, že i kdyby Turecko otevřelo uprchlíkům pracovní trh a dodržovaly se všechny pracovní zákony, situaci to stejně nezachrání. Dva miliony příchozích jsou podle ní na jednu zemi se stagnujícící ekonomikou zkrátka moc velké množství.

„Je to hanba jak se chová Evropa tváří v tvář lidem prchajícím před válkou. My od vás nepotřebujeme peníze, potřebujeme, ať vezmete některé z lidí v nouzi také k sobě,“ zakončuje Piril s tím, že jsme v situaci, kdy by Evropa měla přijmout svůj díl zodpovědnosti a nabídnout prostor k životu ne stovkám tisíc, ale milionům lidí.

Žádaní a nežádaní
Na opačné straně města Izmir stojí v rohu zapadlého náměstíčka provizorní přístřešek z natažených provazů, dek a plastových pytlů. Ve světle lamp osvětlujících nedalekou mešitu pobíhají tři malí kluci, kteří právě dostali čokoládové tyčinky od dobrovolníků. Zpoza sušícího se prádla z přístřešku nesměle vykukuje syrská holčička.

„Ještě před dvěma měsíci bylo tohle náměstí úplně plné lidí prchajících ze Sýrie. Spali tu různě na zemi a plné jich byly i všechny přilehlé ulice. Basmane byla hlavní uprchlická čtvrť v Izmiru už předtím, než začala válka v Sýrii,“ popisuje poslední proměny města osmadvacetiletý Umut, hudebník a podnikatel, který se před půl rokem rozhodl se skupinou přátel začít roznášet jídlo uprchlíkům ve městě.

Dvacet dobrovolníků je shromážděno kolem lavičky uprostřed náměstí. Rozdávají jídlo, které zbylo, když většinu roznesli uprchlíkům žijícím ve dříve opuštěných domech v přilehlé čtvrti. Desítky převážně syrských a iráckých uprchlíků postupně přicházejí, dostávají horký čaj, polévku, sendviče a čokoládové tyčinky.

„Před dvěma měsíci začali uprchlíci mizet. Máme zprávy, že část jich policie odvezla do uprchlických táborů na jihovýchodě země. Část se dostala do Evropy, ale co je se zbytkem, to nevíme. Asi se taky bojí blížící se zimy, a tak se snaží z ulic co nejrychleji někam ukrýt,“ zamýšlí se Umut nad tím, co způsobilo současné pustnutí ulic.

Svým dílem se o menší počet uprchlíků registrujících se v Izmiru podle něj postarala i zdejší radnice. Ta chce, aby se město prezentovalo jako centrum turismu, nikoli jako centrum uprchlictví. Snaží se proto nedat žádný precedens, že se zde uprchlíkům pomáhalo, a případné zájemce od registrace ve městě tak odradit.

Uprchlíci v izmirských ulicích během kulminace podzimní vlny. Foto archiv RoarMag.org

Poté, co prezident Erdogan a jeho vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) otevřela uprchlíkům ze Sýrie hranice a nabídla jim status dočasného hosta, hlavní opoziční Republikánská lidová strana (CHP) vládnoucí mimo jiné i v Izmiru se začala proti svému soupeři vymezovat právě ostrou kritikou přijímání uprchlíků.

Syrské uprchlíky má na starosti stát, konkrétně Generální úřad pro správu migrace pod ministerstvem vnitra. O ostatní se často starají právě města, do kterých přicházejí. V bezmála dvoumilionové Adaně je dnes registrováno 121 tisíc Syrských uprchlíků, ale žijí tu také tisíce lidí z Iráku a dalších zemí.

„Žádné speciální finance na pomoc uprchlíkům vydělené jako město nemáme, ale snažíme se fungovat jako zprostředkovatel dobrovolnické pomoci. Lidé k nám přinášejí jídlo a oblečení, posílají peníze nebo říkají, že někoho ubytují. My pak sledujeme, kdo pomoc potřebuje a těm ji také rozdáváme,“ říká Fatih Karayandi z panturkské krajně pravicové Nacionálně činné stranny (MHP), která drží Adanskou radnici.

Fatih má na radnici na starost právě práci s uprchlíky. Z fotek, které vzápětí ukazuje na svém telefonu, ale vychází najevo, že hlavním cílem pomoci jsou etnicky spříznění Turkmeni přicházející ze severu Sýrie. Kamiony s pomocí odpravuje oddělení pod Fatihem také přímo do míst u hranic, kde dnes Turkmeni bojují. Turecko už podle něj pro uprchlíky udělalo dost. Další kroky jako nabízení práce a integrace do společnosti by měly být na EU a USA. Tyto země dle Fatiha celou válku způsobily a svou přítomností přiživují.

Rozdíly v pomoci založené na etnickém principu zdůrazňuje i Erik Mahsun, předseda Adanské regionální buňky opoziční Lidově demokratické strany (HDP). Stát se podle něj stará výhradně o arabské uprchlíky ze Sýrie, protože se Kurdů bojí jako potenciálního prvku destabilizujícího zemi.

„Lidí prchajících z Rojavy (syrského Kurdistánu) není v Adaně mnoho, ale o všech z nich víme a všem se snažíme pomoct. Turecko jim odepírá lékařskou pomoc, protože je vidí jako teroristy, kterých je třeba se zbavit,“ tvrdí Mahsun a doplňuje, že až na pár náboženských organizací se reálnou pomocí uprchlíkům zabývá jen málokdo. V každém městě je několik organizací pomáhajících uprchlíkům, většinou o sobě vzájemně nevědí a jejich pomoc je zmatená a neefektivní.

Z Evropské unie přichází humanitární pomoc, uprchlíci by ale raději naději. Foto archiv SyrianRefugees.eu

Za pár let do Evropy
Na ulici je tma a sněží. Z topení stále kape voda a jak se vítr opírá do stěn domu, ochlazuje se pomalu i v pokoji. Z ubrusu prostřeného na podlaze dojídáme večeři a Hawarův spolubydlící přináší tradiční turecký čaj.

„Zpočátku v Sýrii bojovali naštvaní lidé proti vládě, to bylo legitimní. Pak si některé státy všimly, že většina naštvaných lidí jsou sunnitští muslimové, zatímco šíitské vládě pomáhá Irán a Hizballáh. Začali tak podporovat opozici – z toho se vzmohl Islámský stát a začala válka šíitů proti sunnitům. Během toho se do konfliktu přidalo ještě Rusko a Amerika ve svém boji o vliv ve světě a konflikt získal globální rozměr. Skončit tohle bude velice náročné,“ vysvětluje Hawar, proč moc nadějí do návratu domů nevkládá.

Jeho otec řekl, že Sýrii neopustí, i kdyby tam měl zemřít. Hawar říká, že ještě nějakou dobu zůstane v Turecku, ale jak našetří dost peněz, asi se vydá do Británie. V Turecku se podle něj dá chvíli žít a je vděčný, že tuhle možnost dostal. Uvažuje ale o tom, že by se někde usadil a žil plnohodnotný život a na to prý Turecko není.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.