Intervence prohlubují syrský pat

Arabistka a analytička blízkovýchodního dění Zora Hesová přibližuje celistvě zájmy a postavení jednotlivých aktérů syrské války, posun v konfliktu za poslední rok, důvody oslabení prozápadní opozice i výsledky bombardování fanatiků z Dáeš.

Zh_1_

Zora Hesová

19.11.2015 21:19

A2

Hlavními ohnisky bojů jsou už od počátku války důležitá města. O Aleppo a v Aleppu se válčí takřka nepřetržitě. Foto archiv ISW

Související

S útoky v Paříži a statisíci uprchlíků se Evropě opět připomněla válka v Sýrii. Zase po letech je jí všude plno. Co se ale už tolik neuvádí, je vysvětlení, proč tolik lidí utíká najednou právě nyní a proč tato dvacetimiliónová země ulpívá už pátým rokem v nekonečném konfliktu. Syrská tragédie je přitom důsledkem rozpadu kolektivní bezpečnosti a výsledkem širších regionálních konfliktů. V Sýrii spolu bojují přímo i nepřímo ti, kdo do jednotlivých stran a do jejich válečného úsilí od počátku investovali, včetně několika zemí Západu.

Sýrie v centru regionální války
Intervenující aktéři začali do dění v Sýrii zasahovat otevřeně už několik měsíců po vypuknutí protestů na jaře 2011. V momentě, kdy existovala jakási možnost zahraničního tlaku na reformy, se za brutální represe Asadova režimu postavily pevně Írán a Rusko a za povstalce zase Francie, Británie a USA v čele s velvyslancem Fordem.

Jakkoli byly morální důvody podpory občanských protestů proti brutálnímu režimu legitimní, politicky byly krátkozraké. Západ totiž neměl možnost demokratické ambice povstalců podpořit: legální cesta k výraznějším sankcím či k intervenci skrze Radu bezpečnosti OSN, podporovaná tehdy většinou arabských států, byla blokována Ruskem a možnosti jednostranné humanitární intervence vyčerpaly USA se spojenci invazí do Iráku, jakož i maximalistickou intervencí v Libyi.

A především: na pozadí takzvaného Arabského jara se na jedné straně rozehrály vážné konflikty vyvolané posílením Íránu v důsledku tragické americké intervence v Iráku, což vedlo k reakci bohatých sunnitských monarchií, a na druhé straně se politizovaly sunnitské fundamentalistické kruhy otevřeně financované zeměmi Perského zálivu.

Když propukla občanská válka v Sýrii, obě osy, to jest pro-americký sunnitský Záliv a proti-americká íránská osa, se postavily za své staré a nové klienty: první podpořila islamistickou část povstalců, druhá Asadův režim. Ani jedna ze syrských stran by nebyla schopná vést pět let válku, kdyby ji dennodenně nefinancoval a nepodporoval bohatý zahraniční patron. Povstalci neměli zbraně, vládní straně zase rychle došli lidé.

Zahraniční patroni už pátým rokem udržují vojenské úsilí různých skupin bez velké naděje na průlom. Do roku 2014 byla tato podpora částečně skrytá, většinou finanční, nebo se odehrávala mimo pozornost médií. Letos už Írán, Rusko a USA se spojenci válčí v Sýrii zcela nezastřeně.


Ani jedna ze syrských stran by nebyla schopná vést pět let válku, kdyby ji dennodenně nefinancoval a nepodporoval bohatý zahraniční patron. Foto NA, Twitter

Posuny front
Přes absenci zásadního průlomu má syrská válka zřejmý vývoj. Samozvaný Islámský stát neboli arabským akronymem Dáeš uzurpoval v roce 2014 velkou část území dobytou povstalci. Bojoval také ze začátku především s nimi a výrazně povstalecký tábor oslabil. Kvůli tomu měla ještě loni jasně navrch vládní – asadovská – strana.

Mimo jiné díky přímé podpoře libanonského Hizballáhu posílil Asadův režim svou přítomnost na úkor povstalců kolem centrálních měst Damašku a Homsu a na spojnici mezi Damaškem, Libanonem a pobřežím. Během roku 2015 však vládní pozice výrazně oslabila. Poprvé od pádu Rakky ztratila vláda kontrolu nad celou řadou regionálních center a oblastí.

V geografickém středu Sýrie ztratil pod útoky Dáeše asadovský tábor pouštní regionální centrum Palmyru a blízké zdroje plynu, jakož i vojenské základny kolem Deir ez-Zoru a Hasaky na severu a východě země. Přestože je Dáeš rok bombardován, je schopen rychlými nájezdy malých mobilních jednotek, které nejsou snadno zasažitelné ze vzduchu, a sebevražednými útoky proti málo motivovaným vládním jednotkám a jejich zásobovacím liniím porazit organizovanou syrskou armádu. Tam, kde ztrácí, například proti Kurdům, udržuje vysokou úroveň nejistoty sebevražednými útoky.

Na severu dobyla na jaře 2015 nová protiasadovská islamistická koalice podporovaná z Turecka a Zálivu další okresní město Idlib a blízký Džisr Šurúr. Různorodá nacionalistická jižní fronta souběžně ovládla strategické území kolem Deraa a starobylou Bosru na jihu.

Protiasadovští povstalci jsou jinak celkově vzato aktivní ve třech oblastech, které dnes pevně ovládají: na severu kolem Idlibu, odkud ohrožují provládní pobřeží, na předměstí Damašku a na jihu u města Deraa a u hranic s Jordánskem.

Nejsilnější mezi nimi jsou extrémisté z Fronty Nusra, spojence a dle některých přímo odnože al-Káidy, a fundamentalisté v Ahrár aš-Šám, jakož i zbytky nacionalistické Svobodné armády (FSA).

Mapka zachycující cíle ruského bombardování ukazuje současně aktuální rozložení sil: růžovou Asadův tábor, žlutou povstalci, hnědou an-Nusrá, šedou Dáeš a fialovou Kurdové. Repro ISW/WmC/DR

Tak zvané umírněné povstalecké jednotky, které chtěly podporovat USA a Jordánsko, prakticky neexistují – na severu členové FSA odcházejí k lépe placeným fundamentalistům, jinde se k značce FSA hlásí stovky lokálních milic s proměnlivou loajalitou.

Na jihu ale různé typy povstalců – džihádisté i nacionalisté – s podporou Jordánska spolupracují. Přes bezprecedentní úspěchy však povstalci zůstávají rozdrobeni a jsou nadále oslabováni ostřelováním ze vzduchu.

Problémy u povstalců i u Asada
V prvních letech války nejvíce trpěla území pod nadvládou povstalců. Příčinou byl chaos, plenění a anarchie, k čemuž přispívali i samotní povstalci neschopní zavést pořádek.

Hlavním důvodem absence solidní civilní správy na povstaleckých územích je ale skutečnost, že vláda využívá svou plnou převahu ve vzduchu a vede již třetí rok politiku spálené země: ztracená území, města i vesnice, bombarduje z letadel a z helikoptér, které shazují na civilní cíle barely nacpané výbušninami a železem. Zabraňuje tak normálními životu a vzniku alternativy k syrskému státu. Volání po zavedení bezletových zón či humanitárních koridorů ze strany NATO se nikdy nedostalo vážné pozornosti.

V posledním roce ovšem válečný stav zasáhl i pro-vládní území. Pod tlakem vojenského úsilí se syrská vládní strana ekonomicky vyčerpala. Samotný Damašek je plný uprchlíků, lidé v něm žijí v obklíčení a pod pravidelnými bombovými útoky.

Syrský stát vyplácel dlouho mzdy státním zaměstnancům na své straně a někde i na straně povstalců. Subvencoval také jídlo a energii na svém území. To vše už ale dnes neplatí, respektive platí jen velmi omezeně. Hospodářství ovládly mafiánské gangy, v Damašku a jinde roste kriminalita, probíhá plenění nefunkčních průmyslových závodů a stoupá počet únosů za peníze, a to i na vládních check-pointech.

Milióny lidí v Sýrii, podle údajů mezinárodních organizací více než polovina, jsou zcela závislí na zahraniční humanitární pomoci. Syřané na vládní straně jsou právě ti, kdo mají ještě nějaké prostředky a dnes se snaží je investovat do cesty do Evropy.

Z vojenského hlediska vláda nedisponuje dostatečným počtem vojáků a rekrutuje stále více civilistů. V nedávném proslovu poprvé Bašár Asad uznal nedostatek lidských a materiálních prostředků, nutnost konfiskovat civilní majetek a přestat držet území za každou cenu.

Velkou část vojenské aktivity Asadova tábora zajišťují polovojenské jednotky, lokální provládní milice národní obrany a Hizballáh. Syrská vláda se spoléhá na přímou podporu iránských a ruských profesionálů a tisíců milicionářů zahraničního původu. Kromě Hizballáhu v Sýrii válčí íránští gardisté a afghánští a jiní šíité.

Některé syrské a zahraniční milice bojují pod vedením íránských důstojníků. V zemi padlo už dokonce několik íránských generálů.

V Sýrii padlo už i několik íránských generálů. Foto VN, Twitter

Zájmy interventů a noví aktéři
I přes všechno řečené zůstává Bašár al-Asad nadále uzavřen jakémukoli kompromisu. A z určitého pohledu je to logické: jeho protivníci jsou fragmentováni, nemají těžké zbraně a nehrozí mu žádná široká pozemní intervence. Syrská válka je totiž válkou slabých armád, vedená z velké části nedávnými civilisty, ze kterých se stali paramilitární profesionálové. Není ale o to méně destruktivní a krutá.

Jak už uvedeno výše, Asad disponuje rozhodnou zahraniční podporou Ruska a Íránu. Oběma zemím nejde jen o Sýrii samotnou, ale spíše o širší geopolitické souvislosti: Rusko se chce vrátit na světovou scénu jako velmoc a pro šíitskou stranu – Írán a Hizballáh – je Sýrie z různých důvodů existenciální otázkou.

I autoritářská Saúdská Arábie a země Zálivu řeší podporou sunnitských džihádistů proti Asadovi své vnitřní problémy, ke kterým se nechtějí stavět politicky. Mají významné šíitské menšiny, jimž nepřiznávají občanská práva, bojí se destabilizujícího vlivu Íránu mezi nimi a potřebují oslabit Írán porážkou jeho hlavního klienta v regionu.

Saúdská Arábie a Írán spolu politicky, respektive vojensky bojují na dálku i v Bahrajnu, Libanonu a v Jemenu. I Erdoganovo Turecko, které se rovněž posouvá směrem k autoritářské vládě, sleduje v Sýrii vlastní priority, spojené s vnitřní politikou: kontrolu zahraničních Kurdů.

Do roku 2014 bylo možné chápat syrský konflikt jako občanskou válku s regionální dimenzí. Po nástupu Dáeše se ale Sýrie stala dějištěm globálního konfliktu. Od září 2014 probíhá intervence západní koalice, vedená hlavně americkými a francouzskými útoky. USA aktivně podporují Kurdy v severní Sýrii a Iráku, jimž umožnily udržet své pozice a vydobýt na Dáeši několik strategických bodů, nedávno irácký Sindžár. Jako strategie proti Dáeši ale intervence selhala.

Masivní nálety podpořily pomalý postup proti Dáeši v Iráku, avšak ohlašovaný útok na Mosul se nekonal. Bombardování znemožňuje Dáeši větší hospodářské a vojenské projekty, jako využívání rafinérií a provádění masových útoků, organizace se ale přizpůsobila neméně efektivním guerillovým vedením války.

Letecké útoky prozápadní koalice zabily za rok až dvacet tisíc lidí, z čehož polovina byli bojovníci Dáeše. Počet jeho lidí ve zbrani se však nezmenšil, nadále se odhaduje na třicet tisíc, protože počty zahraničních džihádistů, kteří prošli Sýrií a Irákem, stouply. Dáeš si přes útoky zachovává kontrolu na zemi. Především jsou to však pokračující letecké útoky syrské armády na civilní cíle v Sýrii, které dodávají Dáeši a ostatním džihádistům jejich legitimitu a raison d’être.

Hrdiny boje proti fanatikům z Dáeš jsou pro největší část pozorovatelů zatím Kurdové z Rojavy. Repro ISW/WmC/DR

Od září intervenuje v Sýrii otevřeně i Rusko, a to mnohem intenzivněji než západní koalice. Oficiálně útočí na Dáeš, ve skutečnosti však podporuje vládní armádu v boji proti jiným povstalcům.

Ruské útoky pomohly režimu získat znovu morálku, dobýt několik strategických míst na spojnici mezi Damaškem a pobřežím a konsolidovat síly. Minulé léto se vážně hovořilo o tom, že Dáeš může dobýt celé Aleppo, dnes naopak lze pozorovat kolem Aleppa zvýšenou aktivitu syrské armády.

Třetí druh intervence měl na Sýrii zatím největší účinek. Na jaře vznikla koalice povstalců al-Fath, spojovaná s novou dohodou mezi Saúdy, Katarem a Tureckem. Koalice Fath, která zahrnuje fundamentalistické skupiny včetně al-Káidy, dobyla zmíněný Idlib. Poprvé poté, co jejich prvotní úspěchy uzurpoval Dáeš, přinesla koordinovaná kampaň významnější úspěch povstalcům.

V Sýrii tak spolu válčí nejen Syřané, ale i občané řady dalších států. Na vládní straně bojují Libanonci, Íránci, Rusové a středoasijští šíité, na straně džihádistů různí Arabové a pod velením Iráčanů v Dáeši cizinci z desítek zemí.

Přímé intervence na všech stranách ale konflikt pouze prohlubují. Skomírajícímu režimu, jakož i fundamentalistickým milicím se dostává tolik finanční, materiální a vojenské podpory, aby se udržely a soustředily stále na ty stejné body eventuálního průlomu (Aleppo, hranice, Damašek), ale ne tolik, aby mohly své protivníky porazit.

Poslední vývoj a co bude dál
Během roku 2015 tedy došlo souběžně k zintenzivnění regionálního konfliktu a k prohloubení patové situace. Důvodem byly regionální změny. Írán posílil díky dohodě s USA na omezení jaderného programu a také vede pomalou válku proti Dáeši v Iráku. Saúdská Arábie osmým měsícem intervenuje v Jemenu a zatím bombardování způsobilo více destrukce, než dosáhlo výsledků proti hnutí tamních povstalců.

V Saúdské Arábii a před tím i v Kataru zase nastoupili noví vládcové. To a další změny v regionu sbližují pozice států, které dosud jednaly nezávisle.

Na posílení Íránu v regionu reagovala sunnitská strana pokusem o jednotný postup v Sýrii. Během prvních let války podporovaly různé země různé skupiny: Saúdové financovali zejména salafisty a Katar a Turecko islamisty blízké Muslimskému bratrstvu. Dohoda mezi Saúdy a Tureckem, letos zjevně dojednaná Katarem, konsolidovala sunnitskou povstaleckou frontu bojující proti syrskému režimu.

Podvratný vliv Dáeše v širším regionu na druhé straně motivoval k aktivitě státy, ve kterých operují jeho odnože. Arabské státy s proti-islamistickými vládami, to jest Egypt, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Tunisko a Omán, obnovily diplomatické styky s vládou v Damašku a paralelně s Ruskem pracují na určité rehabilitaci Asadova režimu.

Ruské letouny na syrském nebi. Foto Alexandr Kagučin, flickr.com

Útoky v Paříži nakonec povedou Západ k uznání neefektivnosti vlastní intervence a ke kritičtějšímu přístupu vůči destruktivní politice zemí Zálivu v čele se Saúdskou Arábií. Současně posilují hlasy o uznání Asada jako menšího zla. I exilová syrská opozice v Evropě od roku 2014 upustila od odstoupení Asada jako od podmínky k vyjednávání.

Souběžně se stále častěji hovoří o možnosti zavést humanitární bezletové zóny či o poválečné mírové operaci.

Na nedávné intervence je ale možné se dívat i z jiného hlediska. Stále otevřenější podpora různým klientům může být předehrou k diplomatickému řešení, pokud se ukazuje, že zdražující se podpora klientům přináší jen omezené výsledky. I v Bosně v roce 1995 se udály největší vojenské operace a zločiny v momentě, kdy už se vyjednávalo o poválečném uspořádání.

Koncem letošního října a v polovině listopadu se Vídni sešly státy, které syrskou válku financují. Za jedním stolem poprvé seděli zástupci Saúdské Arábie a Íránu, USA hrály v jednáních především zprostředkovatelskou roli. Výsledkem byla obecná dohoda o volbách do přechodné vlády, o principu zachování sekulární podoby a státní jednoty Sýrie a o nutnosti porazit džihádisty.

Od obecné deklarace k opravdovým vyjednáváním mezi režimem a opozicí, ke stažení podpory klientům a k přechodnému bezpečnostnímu režimu je ale ještě hodně daleko. Kolik času dostane Asad, kdo bude označen za teroristu a kdo povede proti džihádistům válku, a jak se ke všemu postaví Rusko, se nejspíš bude dlouho projednávat a mezitím se bude válčit o pozice. Útoky Dáeše na zahraniční cíle ale pravděpodobně tento proces urychlí.


A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Pátek, 20.Listopadu 2015, 13:34:8

Občas si při čtení článků Terezy Spencerové říkám, jestli není až příliš protizápadně zaujatá a příliš shovívavá k diktátorům jako Asad. A jestli nepíše příliš spekulativně. Pak čtu chválu na tenhle článek a hele, ono je to minimálně stejně zaujaté, jen na tu druhou stranu. A jsou tu stejně odvážná tvrzení, jen na druhou stranu...

- "jednostranné humanitární intervence" (au) paní Hesová zřejmě stále ještě považuje za něco, co může k situaci přispět pozitivně. Přitom sama píše o několika "různostranných humanitárních intervencích", což je vlastně problém tohohle konfliktu. Libye jistě děkuje Hillary Clinton za tu její "humanitární intervenci".

-jediné volání po bezletové zóně je to turecké namířené proti Kurdům. Které má zajistit, že část území přes své povstalce, bude ovládat Turecko. To bych raději nepodporoval...

-Asad prý zůstává uzavřen jakémukoliv kompromisu. Já si vybavuju nějaké ty reformy, příměří dojednávaná s ochotnými skupinami rebelů i ochotu jednat o politickém řešení. Taky si pamatuju, že už od počátku neexistoval kompromis pro rebely. Asad musí okamžitě odstoupit. Což o to, zpočátku jsem byl na jejich straně, ovšem to oni nebyli ochotní jednat. Chtěli stát a chtěli ho celý. A dnes? Jaký je možno vyjednávat kompromis se silami, kde převážnou část tvoří islamisti včetně AQ (s IS ani nikdo jednat nechce) a skupiny placené jinými státy za účelem svržení režimu?

Kdy se vrátíme k tomu užitečnému kolektivně sdílenému přesvědčení, že válčit tam, kde ještě nebyly vyčerpány možnosti politické (a ty jsou vyčerpány pouze ve chvíli, kdy se některé straně prostě válčit chce), je zločin?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

I. Vlasatému Sobota, 21.Listopadu 2015, 10:08:28

Srovnávat renomovanou arabistku Zoru Hesovou s pomatenou ježibabou Spencerovou, to je tedy skutečně zase diskusní úroveň.

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Jeden přehlédnutý detail Sobota, 21.Listopadu 2015, 18:14:9

V kapitole "Poslední vývoj a co bude dál" postrádám informaci o vzniku koalice Syrské demokratické síly, sdružující vedle kurdských YPG i jezídské, křesťanské a některé arabské milice, k němuž došlo v polovině října. Možná, že autorka této koalici nepřikládá žádný větší význam, neboť například mně kromě milicí vyhnaných islamisty z města Rakka názvy dalších arabských skupin nic neříkají, natož abych si udělal představu o jejich bojové síle. Nicméně v jednom z dokumentů na youtube byl před pár dny zajímavý obrázek porady vedení této koalice na mapou okolí města Rakka a několik přítomných bylo údajně důstojníky syrské armády.

Tady by se mohl nabízet poněkud jiný scénář, pokud se Kurdům podaří vytvořit funkční koalici těch, kteří už nechtějí válčit ještě dalších pár let. Pokud v následujících týdnech dojde skutečně k pokusu o osvobození Rakka, a případně následnému vypuzení Daesh z prostoru od turecko-syrských hranic k Rakka, vývoj může nabrat opačný směr. Neboť jak ve výše zmíněném dokumentu pravil jeden z kurdských velitelů na otázku, zda nemají obavu z takového spojenectví, Asadův režim zpřed pěti let už neexistuje. Asad má zbraně, ale nemá bojovníky, zatímco Kurdové a jejich spojenci mají spíše opačný problém. On problém s Asadem možné nespočívá v jeho osobě samotné, ale v tom, co by mohlo být po jeho pádu. Mír znamená nemstít se za to, co bylo. Pokud Kurdové dokáží garantovat bývalým Asadovým protivníkům a zároveň i alávitům, že nedojde k následnému vyrovnávání účtů mezi vítězi, mohlo by nakonec dojít na ten relativně nejoptimálnější scénář, že si to Syřani do značné míry vyřeší mezi sebou sami. Možná by pak mohlo dojít i na stránkách DR v jednom článku zmíněný demokratický konfederalismus.

Uznávám ale, že tento scénář má své úskalí v tom, že k němu musí dojít rychle, než nám (tedy myslím Západu) opět otrne. Ergodanovi by se asi takový scénář příliš nelíbil. Není žádným tajemstvím, že na straně iráckých a syrských Kurdů bojují i jednotky PKK, a to v roli elitních oddílů. V případě úspěšného tažení takové koalice v Sýrii a případně i podobného scénáře v Iráku bude zákonitě na pořadu dne i otázka vyškrtnutí PKK ze seznamu teroristických organizací. A pokud PKK pomůže osvobodit Sýrii a Irák od Deash, Al Kajdy a ostatních militantních islamistů, nebylo by naopak slušné pomoci osvobodit jejich velitele z tureckého vězení.

Koneckonců Turecko je stále aspirant na vstup do EU, takže dříve nebo později tam budou další prezidentské volby. I přes vzájemnou averzi některých Turků a Kurdů mohl úspěch "prokurdské" HDP v nedávných parlamentních volbách otřást Ergodanovou důvěrou v samozřejmost jeho vítězství. I tady budou muset Kurdové složit zkoušku ze státotvornosti a nalézt cestu k postkemalistické, republikánské a občas i za sociálně demokratickou označované CHP s cílem postavit společného a pro obě strany přijatelného sekulárně laděného kandidáta. Kurd, a nemusel by to být přímo Apo, zvolený jako turecký prezident, to by pro mne byl signál, že Turecko možná do Evropy přeci jenom patří.

Možná, že tento scénář může někomu připadat poněkud nepravděpodobný až šílený. Ale jak se říká, je dost šílený, aby mohl být pravdivý?

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kde jsou ty dvě strany? - Panu Veselému Sobota, 21.Listopadu 2015, 18:37:52

"je to minimálně stejně zaujaté, jen na tu druhou stranu". Které dvě strany má pan Veselý na mysli? Z Z článku paní Hesové je zjevné, že v Sýrii je těch stran mnohem víc.

Pan Veselý by rád viděl strany dvě, zřejmě jednou dobrou, jednu špatnou, nebo pravdu, která je někdy uprostřed. Ale tak to v Sýrii není a promítat tam nějaká rozdělení mediální scény u nás k žádnému pochopení nevede.

Také jsem nepochopil, jakou chválu na tenhle článek pan Veselý myslí. Jeho komentář zde v DR byl první.

Poslední odstavec je také podivný: "válčit tam, kde ještě nebyly vyčerpány možnosti politické (a ty jsou vyčerpány pouze ve chvíli, kdy se některé straně prostě válčit chce), je zločin?"

Komu je to určeno? Těm uskupením v Sýrii, která válčí a očividně válčit chtějí? Nebo paní Hesové jejíž článek má titulek "Intervence prohlubují syrský pat"?

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Rád se pokusím vysvětlit, pane Krabičko Neděle, 22.Listopadu 2015, 01:13:32

(nejsem Veselý :D )

Když je řeč o stranách, proč myslíte hned na ty válčící strany? TS je zkrátka podezřívavá ke každému kroku "západu" a jeho "spojenců". Velmi mnoho prostoru věnuje snaze odhadovat a rozplétat různé zákulisní mocenské hry, které jsou v jádru cynické. A ten "náš" západ z toho vychází dost pokrytecky. Bohužel se v té sebekritice dost ztrácí temnější stránky elitám západu nepohodlných států.

Přístup ZH se věnuje spíše silovému rozložení a vývoje a z toho "západ" pořád ještě působí jako pragmaticky idealistický. Jenže po letmo zmíněném destruktivním vlivu zemí v čele se Saúdskou Arábií se (v některých kruzích) mluví už dlouho a ti, kdo zahraniční politiku západních zemí připravují, by o tom měli vědět nejlépe. Tudíž, pokud stále tolerujeme sponzorování terorismu a šíření vahábismu a podporujeme například její intervenci v Jemenu (a zjevné problémy, které nese a přinese), při její tvorbě chybí buď pragmatismus nebo idealismus (nebo oboje). To je tedy z mého pohledu její slepá skvrna.

Nyní byste snad mohl vzít zpět nařčení mne z černobílého vidění světa.

Na tom, že bychom nikoho neměli podporovat v jeho neústupnosti a bojechtivosti, snad nic podivného není. To není jen případ Sýrie a jejích "rebelů", které právě v tom západní představitelé utvrzovali. Já tedy měl ten pocit.

Odpověď na svou poslední otázku pak najdete ve třetím odstavci článku. Tvrdí, že "morální důvody podpory občanských protestů [byly] legitimní, politicky byly krátkozraké". Krátkozraké to prý bylo protože "Západ totiž neměl možnost demokratické ambice povstalců podpořit". Potud v pořádku. Jen to zní, jako by Západ byl obětí, což se ukáže jako nepravda, pokud si rozebereme uvedené důvody:
"legální cesta k výraznějším sankcím či k intervenci skrze Radu bezpečnosti OSN, podporovaná tehdy většinou arabských států, byla blokována Ruskem"
Už nezaznívá, že Rusko mělo vcelku srozumitelný důvod je blokovat: zkušenost s intervencí v Libyi, která zjevně překročila svůj mandát ochrany civilistů a byla zneužita ke geopoliticky motivovanému svržení Kadáfího. Navíc, jak vyšlo najevo díky odposlechům, které koncem ledna zveřejnily Washington Times, ta intervence byla z iniciativy Hillary Clinton tak trochu vylhaná... (vizte: http://www.washingtontimes.com/news/2015/jan/28/hillary-clinton-undercut-on-libya-war-by-pentagon-/?page=all) Čímž se dostáváme k druhé zmíněné alternativě:
"možnosti jednostranné humanitární intervence"
Už to, že taková alternativa v článku zaznívá jako něco akceptovatelného, mne, promiňte mi, pohoršuje. Díky západním jednostranným intervencím (jakým právem?; zejména Irák), nikoliv pozdější anexi Krymu, se dle mého názoru nacházíme v době rozvratu mezinárodního práva a úpadku RB OSN do bezvýznamnosti. A pokud se vůle k jednostranným intervencím západ nevzdá a nezasadí se o rehabilitaci role OSN, pak spíše dříve než později dojde k rozvratu mezinárodního uspořádání, podobně jako na prahu 2.sv. války.
Navíc sama podpora syrských "rebelů" byla jakousi prodlouženou rukou naší intervence. Ještě začátkem roku 2012 jsme - lze-li věřit bývalému finskému prezidentovi a tehdejšímu vyjednavači - jsme si byli natolik jisti vítězstvím "našich" rebelů, že jsme odmítli ruský návrh zajistit odchod Asada z čela Sýrie. Což byla základní podmínka rebelů k politickému jednání s režimem. (http://www.theguardian.com/world/2015/sep/15/west-ignored-russian-offer-in-2012-to-have-syrias-assad-step-aside)

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Jo, ještě k té chvále jsem zapomněl. Neděle, 22.Listopadu 2015, 01:34:45

Ta se pohybovala po fejsbůkách. A dobrá, uznávám, že nebyla úplně nezasloužená. Určitě si ten článek nezaslouží strhat.

Když už jsem v tom, ještě krátce k těm intervencím. Zkrátka mi to připadá, že ty intervence (v množném čísle) prohlubují pat. Ale kdyby byla jenom jedna, ta naše, a kdyby byla o něco dřív...no nebylo by na světě krásně? Ale taky je možné, že tam čtu něco, co tam není. Jenže když to tam čtu já, třeba to tak čte i někdo jiný. A trocha neškodné polemiky zatím snad zas tolik lidí nezabila.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Vlasatý, Neděle, 22.Listopadu 2015, 10:24:50

za překlep ve Všem jméně se omlouvám. Jistý rozdíl mezi námi je v tom, že jsem Vaše jméno nekomolil schválně, ale zase jsem si začal, takže jsme si kvit.

Dobře tedy, jedna strana je Západ. Co je ale ta druhá? Pro Terezu Spencerovou je to Rusko, které mezi různými rebely proti Asádovi nerozlišuje a bombarduje je všechny (tak to popisuje sama). Myslím si, že Tereza Spencerová (nejen ve vztahu Sýrii) především systematicky nadhodnocuje význam a možný vliv Ruska. Bilaterální svět se nevrátí, Rusko má jen jaderné zbraně a silnou armádu, jiné nástroje globálního vlivu srovnatelného s USA ne. Asádova Sýrie je pro Rusko důležitá jako eden z mála spojenců, které má.

Připomínáte Saudskou Arábii. Ta ovšem všemožně podporuje šíření salafismu a obranu pravé víry, z pohledu dříve Al-Kajdy, nyní Daeše ale ne dostatečně. I velmi malé „modernizační“ kroky předchozího saudského krále vedly k zesílení odporu nejradikálnějších wahabistů proti saudské dynastii. Saúdové jsou s Islámským státem v konkurenčním postavení, protože se opírají o prakticky identickou ideologii. Islámský stát by pochopitelně chtěl získat Mekku a Medínu.

Ivo Vlasatý - budižkničemu - ProAlťák - Pirát

Neděle, 22.Listopadu 2015, 12:21:26

A já ten překlep zas nemyslel nijak zle ;)

Zkusím ještě jednou, ve stručnosti, protože se to v tom mém textu asi ztratilo (nemám se tak rozepisovat). Stranou nebyla myšlena strana světová, ani státostrana, ale sám způsob psaní co do kritičnosti k západu.

Skutečně již není možný bilaterální svět, což, jak ji rozumím já, si nemyslí ani TS. Rusko pouze hraje důležitou roli v tom, že svět unilaterální, kterého se USA s NATO a GCC v zádech nedokázaly vzdát i když už nemají sílu ho udržovat, rozbíjí zrovna v oblastech na dohled od Evropy, nám na očích.

K saúdské Arábii jen tolik: co v minulosti vytvořila, to nyní ohrožuje i ji. Aktuálně je pro Daeš v Sýrii asi podstatnější vztah našeho "spojence" v NATO Turecka. Pro ně je také nebezpečným konkurentem. Přesto se jej snaží nejprve využít proti Asadovi i Kurdům...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.