V médích se spekuluje o tom, kdy odstoupí další generál a režim se rozpadne, a válka se vykresluje jako konflikt zahraničních sil o vliv na budoucí Sýrii, do kterého se postupně zapojují i džihádistické skupiny. Jakkoli jsou tyto perspektivy reálné, v nepřehledném terénu syrské války se děje ještě něco zásadnějšího. Rozpadl se stát a „režim“ v posledním roce dokonal proměnu v něco, logika čehož se těžko předvídá: ze státu v okupační sílu a nakonec v milici.

Násilné „řešení“ politických protestů

Více než před rokem přistoupil Asadův režim k tzv. „bezpečnostnímu řešení“ protestního hnutí, tedy násilnému potlačování demonstrací, a tím prohloubil destrukci státních institucí. Demonstrace byly ze začátku v březnu 2011 mírové, požadovaly lepší ekonomickou situaci, více svobod a protestovaly proti prvním násilnostem syrské policie. Teprve v reakci na násilí se postupně militarizovaly.

První odpověď režimu byla „policejní“: spočívala v zastrašování protestujících exemplárním násilím na zatčených dospělých i dětech, v napadání protestů a jejich organizátorů státní bezpečností a milicemi, a ve „vyčisťování“ měst masovým zatýkáním.

Poté, co policie nezvládla protesty ve většině syrských provincií zastavit, přistoupil režim loni v létě k tzv. bezpečnostnímu řešení, tedy k plošnému násilí vůči vzbouřeným městům: elitní divize armády (4. divize Mahera Asada, Republikánské gardy) obklíčily města, tanky vjely na hlavní náměstí, ostřelovači, milice a bezpečnostní služby protestující střelbou a zatýkáním vyhnaly. Cílem čistek bylo podrobit si protestující čtvrtě a města. Ani to nebylo úspěšné: demonstrace pokračovaly dál, civilisté se s podporou dezertérů začali bránit zbraněmi a protesty přešly ve střety s policií, milicemi a armádou.

Na začátku roku 2012 došlo k další eskalaci: k militarizaci násilí. Režim nasadil ve větší míře i syrskou národní armádu, která doslova rozstřílela a vyprázdnila postupně několik čtvrtí v Homsu. Podle rozhovorů, které vedla v Sýrii International Crisis Group, byla militarizace represí vedená představou, že prvotní reakce režimu byla příliš „měkká“, a že pokud bude vojsku dána volná ruka, povstání rychle potlačí (vzpomeňme si na Írán v roce 2009).

Ve skutečnosti bylo v prvních měsících tzv. bezpečnostního řešení zřetelné, cynicky řečeno, jisté sebe-omezování vojáků: počty mrtvých nepřesahovaly několik desítek denně. Tato „zdrženlivost“ byla připisována Bašárovi. Na začátku dalšího roku byla však odložena a nastoupila násilná odveta.

Ovšem militarizace represí povstání pouze radikalizovala. Svobodná syrská armáda (FSA) získala více dobrovolníků (z části i ze zahraničí), více podpory, finanční, technické i vojenské. Eskalace na chvíli utišila mírové demonstrace, podle IGC se ale opět obnovily v květnu. V Sýrii se vyvinula energická lokální opoziční společnost (tzv. koordinační výbory), která začala poskytovat paralelní systém zdravotních a finančních služeb, vedla svou informační válku a získala větší míru organizace. V mnoha místech je organizována paralelně ke koordinaci desítek ozbrojených skupin. Spolu s vůdci FSA představují určitý zárodek budoucí politické třídy. Samotné ozbrojené povstalecké skupiny změnily strategii a začaly se lokálně i celostátně koordinovat.