Povaha války v Sýrii

Původní vlna nenásilných protestů přerostla v celostátní konflikt, který dnes připomíná válku o rozpadlý stát. Jak a proč k tomu došlo a co lze očekávat do budoucna?

Zh_1_

Zora Hesová

08.08.2012 12:06

A2

Aktuální oblast bojů a města ovládaná povstalci. Repro Evan Centanni / Wikimedia Commons

Související

V médích se spekuluje o tom, kdy odstoupí další generál a režim se rozpadne, a válka se vykresluje jako konflikt zahraničních sil o vliv na budoucí Sýrii, do kterého se postupně zapojují i džihádistické skupiny. Jakkoli jsou tyto perspektivy reálné, v nepřehledném terénu syrské války se děje ještě něco zásadnějšího. Rozpadl se stát a „režim“ v posledním roce dokonal proměnu v něco, logika čehož se těžko předvídá: ze státu v okupační sílu a nakonec v milici.

Násilné „řešení“ politických protestů
Více než před rokem přistoupil Asadův režim k tzv. „bezpečnostnímu řešení“ protestního hnutí, tedy násilnému potlačování demonstrací, a tím prohloubil destrukci státních institucí. Demonstrace byly ze začátku v březnu 2011 mírové, požadovaly lepší ekonomickou situaci, více svobod a protestovaly proti prvním násilnostem syrské policie. Teprve v reakci na násilí se postupně militarizovaly.

První odpověď režimu byla „policejní“: spočívala v zastrašování protestujících exemplárním násilím na zatčených dospělých i dětech, v napadání protestů a jejich organizátorů státní bezpečností a milicemi, a ve „vyčisťování“ měst masovým zatýkáním.

Poté, co policie nezvládla protesty ve většině syrských provincií zastavit, přistoupil režim loni v létě k tzv. bezpečnostnímu řešení, tedy k plošnému násilí vůči vzbouřeným městům: elitní divize armády (4. divize Mahera Asada, Republikánské gardy) obklíčily města, tanky vjely na hlavní náměstí, ostřelovači, milice a bezpečnostní služby protestující střelbou a zatýkáním vyhnaly. Cílem čistek bylo podrobit si protestující čtvrtě a města. Ani to nebylo úspěšné: demonstrace pokračovaly dál, civilisté se s podporou dezertérů začali bránit zbraněmi a protesty přešly ve střety s policií, milicemi a armádou.

Na začátku roku 2012 došlo k další eskalaci: k militarizaci násilí. Režim nasadil ve větší míře i syrskou národní armádu, která doslova rozstřílela a vyprázdnila postupně několik čtvrtí v Homsu. Podle rozhovorů, které vedla v Sýrii International Crisis Group, byla militarizace represí vedená představou, že prvotní reakce režimu byla příliš „měkká“, a že pokud bude vojsku dána volná ruka, povstání rychle potlačí (vzpomeňme si na Írán v roce 2009).

Ve skutečnosti bylo v prvních měsících tzv. bezpečnostního řešení zřetelné, cynicky řečeno, jisté sebe-omezování vojáků: počty mrtvých nepřesahovaly několik desítek denně. Tato „zdrženlivost“ byla připisována Bašárovi. Na začátku dalšího roku byla však odložena a nastoupila násilná odveta.

Ovšem militarizace represí povstání pouze radikalizovala. Svobodná syrská armáda (FSA) získala více dobrovolníků (z části i ze zahraničí), více podpory, finanční, technické i vojenské. Eskalace na chvíli utišila mírové demonstrace, podle IGC se ale opět obnovily v květnu. V Sýrii se vyvinula energická lokální opoziční společnost (tzv. koordinační výbory), která začala poskytovat paralelní systém zdravotních a finančních služeb, vedla svou informační válku a získala větší míru organizace. V mnoha místech je organizována paralelně ke koordinaci desítek ozbrojených skupin. Spolu s vůdci FSA představují určitý zárodek budoucí politické třídy. Samotné ozbrojené povstalecké skupiny změnily strategii a začaly se lokálně i celostátně koordinovat.

Destrukce státu
Je s podivem, že tak nevídaně násilná reakce ze strany bezpečnostních agentur nebyla schopná povstání ani zmírnit. Jednoduchým vysvětlením by bylo vměšování ze zahraničí. Je faktem, že Turecko poskytuje základnu FSA a volný průchod před hranice, že USA přiznaly, že dodávají povstalcům komunikační techniku a Katar a Saúdská Arábie finance (platy důstojníkům FSA), a že západní tisk nabízí všeobecně spíše podporu povstalcům a otevřeně se staví proti režimu. O dalších formách podpory lze ale jen spekulovat. Bez těchto faktorů by možná syrské povstání nemělo takovou výdrž. Ovšem zprávy z terénu hovoří naopak o špatně vybavených jednotkách a všeobecném pocitu zrady mezinárodního společenství tváři v tvář zločinům proti lidskosti.

Druhým a hlavním důvodem neúspěchu syrského státu je fakt, že Asadův režim nejen posílil tvrdým postupem guerillu, ale zároveň porušil základní pravidlo proti-guerillové války: represe musí být doprovázeny pozitivními kroky, kterými se stát snaží naklonit si ty nerozhodné, nebo ty, kteří nejsou ochotni pro povstání platit těžkou cenu. Asadův režim již však dlouho není státem, který by byl schopen tyto pozitivní pobídky obyvatelstvu nabízet, nebo který by vůbec byl schopen politického uvažování.

Konkrétně je to vidět na osudu válkou zasaženého obyvatelstva a krátkozraké, nebo zcela neschopné a, jak jinak to nazvat, genocidní politice režimu. Rozstřílené čtvrtě Homsu byly ponechány v ruinách a ruiny začínají plnit města od Damašku přes Aleppo po Deir ez Zor. Režim se nepokusil byť o symbolickou rekonstrukci zničených měst a jen tím ukázal, že dávno není nositelem stability a státem pro všechny Syřany, ale spíše vojskem na trestním tažení.

Stát se rovněž nepostaral o osud vnitřních uprchlíků. Těch je v Sýrii dnes podle odhadů přes milión; část z nich míří na venkov, část do měst. Právě příliv tisíců lidí, vyhnaných násilím ze svých čtvrtí do Damašku, přinesl obrat v hlavním městě. Bublina klidného města praskla pod návalem příběhů a aktivisté mezi uprchlíky se začali organizovat i tam.

Dále, syrský stát přestal plnit základní úlohy státu. Samotné protesty začaly proto, že ekonomicky nefunkční a nepotický stát nebyl dlouhodobě schopen zajistit obyvatelstvu ekonomické minimum, fungující státní úřady a například zakročit v momentě krize, jako byla nedávná sucha. Po začátku povstání přestaly normálně fungovat i základní státní služby jako je zásobování energií, školství a zdravotnictví. Chod hospodářství byl utlumen a v zásobovací krizi nastoupil černý trh.

Samotné represe mají vlastní ekonomický podtext: paramilitární jednotky, tzv. šabbíha (přízraky, pravděpodobně podle černých mercedesů těchto pašeráckých a gangsterských skupin), jsou placeni státem a přivydělávají si drancováním dobytých oblastí. Rabování, které doprovázelo například dobytí čtvrtě Bab Amro v Homsu, je klasickým příznakem samovolné eskalace občanské války, které jsme byli svědky kupříkladu v Bosně, stejně jako nekontrolovaná činnost paramilitárních jednotek.

Rozpad společnosti
Konečně, Asadův režim aktivně přispívá k rozložení státu či dokonce, a zde je příhodné použít tuto floskuli, k rozkladu společnosti. A to hned několika způsoby.

Zaprvé, ony očekávané demokratické reformy, které by pravděpodobně uspokojily první protesty (ukončení stanného práva, zavedení pluralismu, změna ústavy, nové volby), se děly příliš pozdě, na pozadí konfrontace syrské armády s civilisty. Postrádaly tedy nejen zcela jakoukoli legitimitu, ale uzavřely také daleko důležitější možnost politického řešení skrze vyjednávání s opozicí. Režim tak spálil mosty a dal najevo, že jeho logika je „buď my, nebo oni“, tedy válka.

Zadruhé, státní média a paramilitární jednotky otevřeně používají to, čemu se v oblasti Blízkého východu říká konfesionalismus, jako nástroj v boji proti opozici. Napětí mezi náboženskými skupinami, které však žily do poslední doby v míru, režim využívat i dřív: stylizoval se do garanta stability v třesklavém regionu, a diktaturu označoval jako daň za svůj sekularismus a „modernitu“. Od začátku protestů se potom státní média snažila demonstrace vylíčit jako ze zahraničí podporovanou guerillu islamistů a džihádistů, která existenciálně ohrožuje menšiny (alavity, křesťany, drúzy, ismaílity). Podle znalce Sýrie Francoise Burgata se režim „snaží přesunout politicky prohraný spor na bezpečnostní a konfesionální rovinu“ a sám tedy rozkližuje to, čeho se prohlašuje ochráncem.

Otázka, k jaké náboženské skupině jednotlivec patří, byla v Sýrii donedávna tabu, na rozdíl třeba od Egypta. Státní média toto tabu prolomila a začala definovat jednotlivce a skupiny podle náboženské příslušnosti s cílem posílit skupinovou a náboženskou identifikaci, a stmelit tak své přívržence.

Dále, samotné státní násilí má konfesionální charakter. Agresivní paramilitární jednotky jsou složeny z alavitů pod vedením Asadova klanu a podobné je složení důstojníků elitních armádních jednotek. Alavitské gangy se podílely na zabíjení protestujících a na začátku konfliktu vyčistily několik sunnitských vesnic. Celkem bez překvapení následovalo lynčování podezřelých alavitských gangsterů ze strany povstalců, jakož i silná animozita vůči alavitům a šíitům obecně, kterou ještě posílil nedávný příliv džihádistických skupin.

Milice proti milici
Tato strategie tzv. konfesionalizace tedy pomohla proměnit realitu konfliktu v to, před čím varovala: ve válku, vedenou čím dál více podle náboženských a etnických hranic. Přestože opoziční skupiny konfesionalizaci odmítají a Syrská svobodná armáda a syrské Muslimské bratrstvo vydali prohlášení o tom, že usilují o občanský (tedy ne-náboženský) stát, militarizace povstání nevyhnutně povede k posílení odvetných tendencí. Jak však zmiňuje Crisis Group, dosud nedošlo k masovému masakru alavitů, což svědčí o tom, že primárním cílem povstání zůstává změna režimu.

Konfesionalizace proměnila nakonec silný autoritářský státu v to, co už se státu nepodobá. Belgický znalec syrského islámu Thomas Pierret nazývá dnešní syrský režim „okupační mocí“. Crisis Group jde ve své charakterizaci Asadova režimu ještě dále: režim se již teď chová pouze jako jakási milice vojenského rozměru. Již očividně vzdala ambice být národním státem a brání pouze omezené zájmy omezené skupiny, „lhostejná ke svým ztrátám“ a „nemá plán B, ale ani plán A.“ Počty mrtvých a fotografie ničených měst tuto lhostejnost dostatečně ilustrují. Pokud tomu tak je, vnucuje se následující závěr: milice nelze svrhnout, ale pouze vyhladovět a porazit, což může trvat dlouho a může stát destrukci společenského přediva, jak dobře vědí třeba Libanonci.

Ovšem šance nějakého horského či pobřežního alavitského mini-státu na přežití jsou mizivé, jako je snad omezená i perspektiva dlouhodobého financování syrských milic: Sýrie byla ještě nedávno relativně funkční stát se schopnou elitou, naštěstí nemá moc ropy a žádný soused si v Sýrii nepřeje dlouhodobý konflikt.

Určitou šanci na ukončení všeobecného válečného stavu do několika měsíců tedy dosud představují tři možnosti: změna poměru sil, masové dezerce, a jednotný mezinárodní tlak. Pokud se povstalecké armádě podaří chovat se jednotně a zastavit armádu v Aleppu, pokud další důležité složky centra režimu (sunnité i alavité) vsadí na jeho prohru a dezertují, pokud se mezi dezertéry najde někdo přijatelný pro obě strany (Manaf Tlas?) a pokud režim ztratí možnost dovážet zbraně, energii a finance a získávat svou legitimitu ze zahraničí, může se jeho vojenská podpora snížit na kritické minimum. Pak bude nucent se stáhnout alespoň z části země, ne-li nadobro.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.