Žižek v kurdském opojení

Odborník na blízký východ Marek Čejka polemizuje se Slavojem Žižkem v otázce Kurdů. Žižek si jejich hnutí idealizuje a přehlíží jejich vnitřní členitosti a rozpory.

B1

Marek Čejka

16.12.2015 08:00

Související

Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity – tedy hlavně bombardování – ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.

Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše – od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.

Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci – syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.

V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.

Kurdské hrdinství v nedávných i probíhajících bojích si zaslouží naši úctu. Žižek ale vůbec nebere v potaz, jak nejednotní Kurdové tradičně jsou ani jak rozporuplné jsou kurdské frakce či někteří polní velitelé. Například letos v listopadu, při zpětném dobývání strategického města Sindžár z rukou ISIS, se různé kurdské frakce dostaly do vážných vzájemných konfliktů – a to ještě nejsou zdaleka všechna kurdská teritoria osvobozena.

Další otázka zní: proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Žižek není sám, kdo v ně dnes klade svoje naděje. Podle představ mnohých Zápaďanů by to měli být právě – nám najednou tak blízcí (asi jako Ukrajinci) – Kurdové, kteří, vyzbrojení západními zbraněmi, budou nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl.

Rozděl a panuj
Právě západní politika výběru různých blízkovýchodních klientských skupin k prosazování vlastních zájmů je jednou z prapříčin řady probíhajících konfliktů v tomto regionu.

V období mezi první a druhou světovou válkou byli mistry rozvratu tradičních blízkovýchodních vazeb především Britové a Francouzi, a to hlavně ve stylu „rozděl a panuj“. V regionech rozprášené nadnárodní Osmanské říše si vybírali k protežování nejrůznější etno-náboženské minority či různé klany, které do té doby žádnou politickou moc neměly. Ty začaly na nových mandátních územích prosazovat západní zájmy a v jejich rámci pacifikovat etnické většiny. V Libanonu tak západní podporu získali křesťanští maronité, v Iráku menšinoví sunnité, v Sýrii Alávité, v Palestině evropští sionističtí Židé.

Pokud sledujeme aktivity ze strany Turecka i Ruska ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem souhlasit. Filozofická superstar si však idealizuje kurdské hnutí a přehlíží jeho vnitřní rozpory. Foto macleans.ca

Pokud se dnešní Kurdové nechají zbraňovými a finančními dodávkami od Západu zmanipulovat do podobné role, mohou v budoucnu očekávat vleklé problémy nejen oni sami, ale celý region bude i nadále čelit rozvratu politikou Západu.

Pro Kurdy bude výhodné vytlačit ISIS z tradičních kurdských teritorií a zajistit bezpečí svých jižních hranic. Neměli by se ale nechat vmanipulovat do nějaké válečné kampaně, ve které by expandovali dále na území osídlená tradičně sunnitskými Araby – což jsou hlavně dnešní území pod kontrolou ISIS. Vytvářeli by tak další dlouhodobá napětí. Podobnou chybu už lze ostatně pozorovat na opačné straně Iráku, kde irácké sunnitské Araby pacifikuje irácká armáda s převahou šíitů.

Jak zmiňuje Pavel Barša v jednom ze svých posledních textů, řešení problému ISIS bude spočívat hlavně ve vyřešení sunnitského problému v regionu. V Sýrii se stali sunnité párii už za francouzského mandátu po první světové válce, v Iráku až mnohem později - po rozbití Saddámovy administrativy v roce 2003. ISIS je tak možné vidět i jako extrémně radikální vyústění problému ostrakizace syrských a iráckých sunnitů, který se slil do jednoho velkého regionálního průšvihu.

Zdaleka ne všichni sunnité v regionu ISIS podporují a řada z nich mu padla přímo za oběť. Přesto spočívá řešení problému ISIS v poskytnutí alternativního konstruktivního řešení právě sunnitům. V regionu jsou jednak početně nejsilnější a dále se ISIS také snaží prezentovat svůj program právě sunnitsky (šíité a jinověrci jsou úhlavní nepřátelé ISIS). Ve stejnou chvíli však bude třeba dbát na to, aby se ani ostatní důležité komunity neocitly v nerovnováze vůči sunnitům.

Celkově bude nalezení rovnováhy pro Blízký východ nesmírně složitý úkol, který možná potrvá i celé generace. Jednostranná podpora jakéhokoliv etnika však sama o sobě těžko povede k dlouhodobé stabilitě.

Marek Čejka působí jako výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Své názory publikuje rovněž na blogu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Proč by vlastně Kurdové měli být hlavním koněm Západu v boji proti ISIS? Pátek, 18.Prosince 2015, 00:07:28

Proč by měli nasazovat v pozemních bojích životy a vytahovat kaštany z ohně za ty, kteří mají na současné situaci lví podíl? Protože nebojují za nějaký Západ, ale sami za sebe. Protože už nechtějí být pěšáky, ale hráčem. Protože oni mají nejvyšší zájem na skutečné demokratizaci Blízkého Východu, obzvláště ve chvíli, kdy vznik nezávislého Kurdistánu není na pořadu dne. Protože jsou svým způsobem pro nás zrcadlem, když se dovolávají našich vlastních hodnot.

Souhlasím s tím, že idealizovat si Kurdy by byla chyba. Zejména v irácké samosprávě se začínají objevovat typické znaky naší civilizace, politikaření. Prezident Barzání je svými oponenty podezříván, že by si z Kurdistánu chtěl udělat rodinný podnik. Nevím, jestli rodina Ergodanova obchoduje s Deašem, ale není tajemstvím, že obchoduje s rodinou Barzání. A že Barzání, jehož mandát již vypršel, nejen že nemá rád PKK či YPG, ale znepřátelil si i ostatní frakce v iráckém Kurdistánu. Komplikovat se začíná i situace v Turecku, kde hrozí občanská válka. A nejsem si jist, zda pod oheň nepřikládá spíše Ergodan než PKK.

Hlídat pouze hranice vlastní oblasti by podle mne byla chyba. Strategie syrské YPG na vytváření vojenské a politické koalice ohrožených menšin včetně sunnitských Arabů je správná, a asi v této chvíli i jedině možná. Jestli má někdy ještě existovat sekulární a demokratická Sýrie, není jiná cesta než být i Syřanem a pomoci svým spojencům. V Iráku je podobný problém, zamýšlená koalice mezi Kurdy, Turkmeny a sunnitskými Araby by mohla situaci zjednodušit a uklidnit, jen se nesmí odehrávat pod taktovkou Ergodana. Kurdové asi nečtou články Pavla Barši, ale věřím, že pochopili fakt, že pokud nebude řešení fungovat bez Kurdů, ze stejných důvodů se neobejde bez sunnitů. A pochopitelně i bez šíitů a alávitů, ať už s Bašárem či bez něho. Pouhé zničení Deaš nic nevyřeší. Strategie YPG jde právě proti zásadě rozděl a panuj, což by ale pochopitelně mohlo někomu křížit zájmy.

YPG vsadila na propagaci evropského střihu včetně hudebních klipů. Docela chápu, že není jednoduché odolat kouzlu černovlasých bojovnic. Koneckonců v oblasti teorie hlásají sociální či přímo sociálně demokratickou revoluci a jejich hlavní zbraní proti Daeš a islamismu má být emancipace žen. Jaké bližší spojence bychom v tom regionu chtěli hledat, tedy pokud sami věříme v zásady, které hlásáme. Obávám se spíše, aby Kurdové nakonec nedoplatili na to, že si idealizují nás.

Souhlasím s tím, že Blízký Východ je gordický uzel. Věřím však, že Kurdové svou roli hráče zvládnou. Nakonec je to i v našem zájmu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.