V Jihoafrické republice tvoří muslimové pouhé jedno a půl procenta obyvatel. Jejich předkové přišli na jih Afriky většinou z jihovýchodní Asie, z jiných kolonií tehdejší nizozemské zámořské říše. V době apartheidu sehráli mnozí z nich důležitou roli v boji proti režimu. Jedním z nich byl i teolog, aktivista a zastánce ženských práv Farid Esack.

Odpor proti krutému rasistickému režimu dočasně sjednotil v jednom táboře lidi různého etnického původu, náboženství i politického přesvědčení, křesťany, židy, muslimy i hinduisty. Pro muslimy v řadách bojovníků proti apartheidu měla tato zkušenost solidarity s lidmi jiných náboženství v zápase za společnou věc za následek otevřené, pluralistické a zároveň sociálně citlivé pojetí islámu.

Po pádu režimu, kdy společný nepřítel odešel ze scény a odhalily se partikulární zájmy a vzájemné rozdíly, bylo toto otevřené pojetí vystaveno těžké zkoušce. Jeden z předních představitelů tohoto pluralistického, sociálně citlivého pojetí islámu Farid Esack o tom ve svém díle podává zajímavé svědectví.

Na straně chudých a pronásledovaných

Farid Esack, narozen 1959, pochází z chudých poměrů z předměstí Kapského města. V dětství zažil nucené přesídlení své rodiny jakožto „nebílých“ z oblasti vyhrazené pro bílé obyvatele (Group Areas Act). Zkušenost hladu a nejistoty, stejně jako solidarity a pomoci, kterou jeho matce prokazovali křesťanští sousedé, poznamenala citlivého chlapce s neobvykle hlubokým zájmem o náboženství na celý život.

Studium islámu a politický aktivismus půjdou u Farida Esacka vždy ruku v ruce. V patnácti letech odešel studovat základy islámské víry do Pákistánu v rámci fundamentalistického hnutí Tablíghí Džamaat, ještě předtím se stihl aktivně zapojit do boje proti režimu, byl vyslýchán tajnou policií.

Pákistánská zkušenost trvající celých osm byla pro Esacka v mnohém určující. Získal sice titul mauláná, vyhrazený islámským učencům, ale postupně zjišťoval, že prostředí fundamentalistických kolegů ze studií, z nichž někteří později skončili v řadách afghánského Tálibánu, mu není příliš blízké. O to hlouběji ho ovlivnilo setkání s pákistánskou křesťanskou menšinou, jejíž pronásledování ze strany muslimské většiny odsuzoval.

Po návratu do Jižní Afriky v roce 1982 se Esack ještě aktivněji zapojil do protirežimního odporu. Stal se jedním z vůdčích postav generace mladých muslimských aktivistů; vedle Esacka k ní patřili například Ebrahim Moosa, dnes profesor islámských studií na University of Notre Dame v Indianě, nebo Ebrahim Rasool, v letech 2010—2015 jihoafrický velvyslanec ve Spojených státech.

Esack spolu s dalšími založil seskupení Hlas islámu (Call of Islam), které se stále více profilovalo směrem k sociálně angažovanému protestu. V rámci muslimské komunity v JAR sehrála tato a podobné skupiny převážně mladých muslimských aktivistů roli katalyzátoru. Formulovaly vyhraněné postoje, kritizovaly ty muslimy, kteří upřednostňovali podporu apartheidu či pasivitu výměnou za to, že režim nezasahoval do jejich náboženských práv.