České osobnosti roku 2014

Osobností roku 2014 je pro Deník Referendum kolínský starosta Vít Rakušan. Společnost mu tvoří Arnošt Novák, Matěj Hollan, Ivana Königsmarková, Jaromír Bláha a Anna Šabatová.

Jakub_cb

Jakub Patočka

05.01.2015 12:01

  • Domov
  • Štěstí z šesti
Vitrakusan_orez

Osobností riku 2014 je podle Deníku Referendum kolínský starosta Vít Rakušan. Foto Změna pro Kolín

Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum potřetí. Dáváme si na tom záležet. O možných adeptech se v průběhu roku v redakci neformálně diskutuje, s jeho blížícím se koncem se jednotlivé možnosti probírají na poradách.

Být osobností roku dle DR přitom není žádné zvláštní terno: neznamená to nic, než prestiž svého druhu. Naše noviny mají určitou, dnes již obecně známou představu o světě, svou prací se snažíme sloužit tomu, aby se společnost měnila v sociálně a ekologicky ohleduplnou demokracii, v níž ekonomika hraje roli sluhy, nikoli pána.

To se promítá do toho, jak se díváme na osobnosti působící ve veřejném životě. Letos jsme se nakonec dopracovali k následující přehlídce. Volba osobnosti roku nejspíše překvapí skoro všechny.

6. Arnošt Novák

Squating byl u nás dlouho zcela okrajovým jevem. Ve své době určitou pozornost připoutal první známější squat, pražská Ladronka, ale celkově squaterství působilo jako okrajová rozmarná kratochvíle zpovykaných pražských levičáků, kterým například na moravském venkově – nemluvě o českém pohraničí – nemá kdo jak rozumět. Takovému moravskému vinaři se jako stvoření nejpodobnější squaterovi musel vždy jevit špaček.

Celkový obraz squatingu se začal měnit až během posledních dvou let. Žádnou důkladnější sociologickou rozvahu, proč tomu tak je, k dispozici nemáme, ale pravých příčin se není tak obtížné domýšlet. Paradoxním příznivým dopadem posledních dvou nekompetentních a bezohledných kabinetů ODS byla rehabilitace hnutí za sociálních spravedlnost. Lidé si uvědomili, že spousta jejich bližních, kteří si za to opravdu nemohou sami, má zkrušující sociální potíže.

Vedle toho společností prostupuje vědomí, že bytová situace je neúnosná. Snad až se vypořádáme se současnou zločinnou úpravou působení exekutorů, blíže si všimneme i všeho zla, které tu páchá deregulace nájemného.

To bylo opatření, které se nemělo nikdy dopustit a je jedním z adeptů na „restituci“, která by vedla k zpříjemnění polistopadových poměrů. Majitelé domů nesmyslně vydělávají, zatímco pro sociálně slabší rodiny je čím dál tím obtížnější se protlouct životem.

Squateři si nadto začali čím dál promyšleněji vybírat své terče, začali přemýšlet více politicky. Daří se jim ukazovat neobhajitelné spekulace, jejichž cílem je dosáhnout zničení pěkných domů na místech, která mají větší cenu než ohrožené stavby.

Pražská Klinika je jedním z nápadů roku. Arnošt Novák ukazuje, jak mnoho lze dosáhnout silou myšlení, dobrou teoretickou průpravou (Jen se začtěte do jeho textů v DR!) a také nedogmatickým přístupem k politice. S nadšením přijal naši nabídku na zprostředkování schůzky s Milanem Chovancem. A vytěžil z ní, co se dalo.

Začne-li se k squaterům i v moravských vinařských obcích přistupovat zcela jinak, bude to jeho zásluha. Jeho nespornou zásluhou už je fakt, že se u nás přestává o soukromém vlastnictví domů smýšlet jako o zlatém teleti.

5. Matěj Hollan

Jenom si tu větu zkuste představit napsanou na začátku roku 2014: Matěj Hollan se stal náměstkem brněnského primátora. Přestože zůstává v našich očích v některých ohledech problematickou postavou, byli bychom zaslepení jako někteří naši kolegové v mainstreamu, jež často ze zaslepenosti viníme, pokud bychom neuznali, že Matěj Hollan vloni předvedl několik velkolepých čísel.

Příčiny, proč se nakonec ocitl v našem výběru, jsou tři. Ačkoli sám deklaroval volbu ČSSD v předčasných volbách v roce 2013 a po nich neskrýval sympatie s kampaní za udržení Bohuslava Sobotky ve funkci předsedy ČSSD, v Brně je otevřeným a břitkým kritikem zdejších sociálních demokratů. Z dobrých důvodů.

Satirický web Žít Brno, k jehož zakladatelům Hollan patřil, vznikl proto, aby se vysmíval těžkopádné zpupnosti Romana Onderky a jeho vedení města Brna. K vrcholům místy surového humoru patřil fiktivní rozhovor s autorem Onderkovy bakalářské práce. (Pokud byste to náhodou zapomněli, jeho základní metodou práce bylo CTRL C, CTRL V – kontrol CIZÍ, kontrol VLASTNÍ.)

Když Hollan ohlásil, že se satirický web promění ve volební platformu, nejen Onderka a další sociální demokraté, ale vůbec skoro nikdo, neměl sklon brát ho příliš vážně: prostě další vtípek. Jak nám všem Hollan vytřel zrak!

Zatímco Onderka, jehož portréty před komunálním volbami obmotaly Brno jako zavinovačka, utrpěl vzorový debakl, a v čele brněnské ČSSD se drží jen proto, že se ho jeho kolegové ještě nedokázali zbavit, Hollan kandidující s heslem „Bez hazardu, bez korupce, bez Onderky,“ se stal náměstkem primátora, který už teď plní svůj program ve všech třech bodech.

To samo by skoro stačilo, leč Hollan má i další zásluhy. Jeho hnutí za likvidaci hazardu vyvolalo spoustu iniciativ za místní referenda k této otázce. Ve většině případů se nekonala vinou místních samospráv, což poukázalo na mezery současného zákona o místních referendech. Už pouhým rozvířením debaty se ovšem přiblížil definitivní konec současné necivilizované úpravy hazardu v ČR.

To nejlepší nakonec. Panovaly pochyby o tom, nakolik se Matěj Hollan v případě úspěchu dokáže chovat jako politik. Důvodem bylo i to, že kampaň za místní referendum ve svém vlastním městě, týkající se polohy hlavního nádraží, dlouho bojkotoval.

V jednom z nejtrapnějších momentů svého dosavadního veřejného působení dokonce vystoupil proti kampani za referendum o brněnském nádraží na společné tiskové konferenci s bývalou budoucí hvězdou brněnské ODS Robertem Kotzianem; mužem natolik jurodivým, že ani v současné ODS neobstál.

Hollan se stal z aktivisty politikem i tím, že dokázal překročit nízký obzor žabomyších válek, v nichž se zdejší aktivismus tak často utápí. Nakonec pomohl pro brněnské referendum sbírat podpisy.

Vystoupil na demonstraci proti obstrukcím, které způsobily, že se referendum v Brně nemohlo konat už souběžně s komunálními volbami. A především, nakonec se všemi svými kolegy z Žít Brno hlasoval pro návrh přípravného výboru, díky čemuž se referendum o poloze brněnského nádraží a způsobu jeho rekonstrukce bude konat s krajskými volbami v roce 2016.

4. Ivana Königsmarková

Na sporech o povahu českého zdravotnictví se tříbí charakter české společnosti více, než si obvykle připouštíme. Zdravotnictví bývá obviňováno ze zkostnatělosti, či z toho, že v přístupu k pacientům přespříliš často vězí v socialistických galoších. Ale současně i z toho, že se briskně přizpůsobilo životu v kapitalismu a mnohde nepřijatelně podléhá zájmům farmaceutických korporací či že se stává hříčkou v rukou novodobých oligarchů.

To vše je bohužel pravda, v míře patrně větší, než by nám bylo milé uznat. A poněvadž důkladná veřejná debata se o tom nevede, konspirační teorie jen kypí a šarlatánství všeho druhu kvete. Najít klidnou, věcnou polohu, kritický odstup v tom či onom směru je mimořádně svízelné. Dobře to ilustrují současné debaty o vhodném přístupu k očkování a snahy utužit restrikce. Anebo – samozřejmě – letité spory o stav českého porodnictví.

Střízlivý text k tématu nedávno publikoval Guradian pod titulkem, který v podstatě vystihoval vše podstatné: roďte si, kde chcete, ale informované. Nám k takto osvícenému přístupu schází ještě dost cesty.

Ženy, které chtějí rodit doma, jsou většinovou medicínou vydávány div že ne za potřeštěné divoženky, zatímco dámy z nekonformního prostředí, které se chtějí svěřit do péče standardní medicíny, riskují mezi kamarády punc maloměšťáckých paniček. Ano i tzv. alternativní ženy se dokáží chovat jako smečka neúprosných byrokratických inženýrů porodnictví.

V tomto prostředí působila Ivana Königsmarková pro ženy, které se rozhodly rodit doma, jako oáza v poušti. Podle všech svědků a hlavně svědkyň, pomáhala radou, a kde mohla, tam i osobně. Vykonávala osvětu. Nikomu neslibovala nic, co nemohla splnit. Mluvila přesně, jasně, laskavě a poctivě.

Snad právě proto ležela mnoha nepřátelům svobodných rozhodnutí v žaludku. Když se nachomýtla k případu, který nedopadl dobře, naháněli ji jak smečka zlých psů lišku.

Nevypadalo to dobře, ale vzali se za ni přátelé. Na internetu vznikly stránky Příběhy pro Ivanu, kam psali lidé, ženy i muži, jejichž rodinám pomohla, povzbudivé zprávy. A nakonec – jako by úplně proti logice vývoje českých zemí – má její příběh happyend:

„Jsou to tři roky, kdy Městský soud v Praze zamítl mé odvolání proti rozsudku 2 roky nepodmíněně s pětiletým odkladem, pět let zákazu činnosti a zaplatit skoro tři miliony zdravotní pojišťovně. Jsou to tři roky, co zemřel Václav Havel. A jsou to tři roky, kdy jsem dostala obrovský dárek k vánocům – Příběhy pro Ivanu.

Během těch tří let se událo mnoho věcí. Bylo to pro mě velmi těžké období. Nejen pro mě, ale pro celou moji rodinu. Další obrovský dárek jsem dostala před rokem k narozeninám od Ústavního soudu, který vyhověl mé stížnosti pro nespravedlivý soud.

Celá věc se vrátila zpět a dočkala jsem se osvobozujícího rozsudku, který potvrdil i Městský soud v Praze, ke kterému se odvolala státní zástupkyně.

Aby toho nebylo dost, zcela proti obvyklé praxi podal nejvyšší státní zástupce dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten případ projednal a po té dovolání zamítl.

To je nejlepší dárek k letošním vánocům. Všem, kteří mě jakýmkoli způsobem podporovali, mnohokrát děkuji. Těžko můj vděk vyjádřit, ale bez té podpory bych to zvládla asi jen hodně těžko. Takže HALELUJAH moji milí, klidné a pohodové svátky, ať už slavíte jakékoli.“

3. Jaromír Bláha

O první trojici našeho pořadí bylo rozhodnuto od komunálních voleb. Před nimi dlouho vedl pořadí Jaromír Bláha. Povězme rovnou, že kdyby vyhrál, naší anketě by to nepůsobilo křivdu.

Bláha, dnes služebně nejstarší člověk v Hnutí DUHA, se vypracoval v jednoho z nejznamenitějších v současných českých zemích působících aktivistů. Je patřičně umanutý, současně tvořivý a velkorysý. Osobně zachránil hektary šumavské divočiny, a pokud tam rozličná skvostná místa přečkají naši nehostinnou dobu, je možné, že tam po něm pojmenují některou z rezervací.

Bláha letos přijímal poklonu za poklonou. K poctě jeho kampani vyprodali muzikanti Lucernu. Jeho kolegové vyhráli soud s českým státem, který musel uznat, že občanská neposlušnost na záchranu šumavských pralesů byla zákonná (světe, div se!), zatímco policejní potírání této občanské neposlušnosti bylo nezákonné; tip pro Bohuslava Sobotku: slušelo by se omluvit se jménem České republiky všem nespravedlivě zmláceným.

A konečně: Bláha přebíral u Bodamského jezera cenu, kterou před ním obdrželi třeba Mandela nebo Gorbačov. Způsob, jakým to provedl, a jak v dané situaci obstál, je momentem, od nějž by se zdejší ekologické hnutí mohlo směle odpíchnout do nové šťastnější éry, v níž se znovu rozvzpomene, že radikalismus je jeho nejúčinnější metodou.

Jistě i díky tomu všemu se jím vedené kampani podařilo v Parlamentu na hlavu porazit plán developerů na rozparcelování Šumavy.

2. Anna Šabatová

Česká ombudsmanka má smůlu, že nemůže být v naši přehlídce zařazena na první místo už proto, že je matkou naší oblíbené redaktory a dobrou kamarádkou vydavatele. Nicméně pominout ji prostě nemůžeme, už kvůli obdivuhodně zásadovém postupu v tak zvané šátkové aféře. Zvládla toho ale letos mnohem víc: prosazení volebních práv pro cizince z EU, zastávala se seniorů či žen diskriminovaných kvůli svému rozhodnutí porodit dítě doma, navrhla podstatné legislativní změny.

Už výsledek jejího soupeření se Stanislavem Křečkem byl skutečným vítězstvím pravdy a lásky, jakkoli ne nad lží a nenávistí. Stanislav Křeček pouze – po té, co v Parlamentu prodal nájemníky, za něž předtím roky bojoval – prostě příliš často nadbíhá proudům, u nichž cítí možnou oporu, domnívaje se, že tím provádí politiku. Je to škoda, kdyby se řídil raději principem „pomáhat slabším“ jako ve svých začátcích, bylo by s ním vše snazší.

Snad zde můžeme přiznat, že volba ombudsmanky (pro nás to bylo od počátku v ženském rodě) byla jedním ze vzácných momentů, kdy jsme se v redakci navzdory všem svým zásadám vložili do politiky. Mysleli jsme si prostě, že zvolení Anny Šabatové bude pro nás všechny tak výborné, že jsme mu chtěli pomoci.

Nakonec to vyšlo o jeden hlas, o nějž se v našich očích dělí Jeroným Tejc, Vojtěch Filip a Miroslav Kalousek, myslete si o nich i o nás cokoli chcete. Nejen štěstíčku, ale i demokracii je někdy třeba jít naproti.

Šabatová ve funkci ombudsmanky dělá samé vynikající věci. Například pomáhá tomu, aby české národní fotbalové mužstvo, složené ze třetiny z potomků syrských uprchlíků, ještě za našeho života konečně vyhrálo pro náš malý, milý, tolerantní národ mistrovství světa ve fotbale. I Novinky.cz pak zatleskají.

1. Vít Rakušan

Kdo? Tuhle otázku mi položil skoro každý, komu jsem sdělil naši volbu. „Vít Rakušan,“ odpovídal jsem pokaždé stejně klidně a sebevědomě jako náš muž odpovídal svým sokům ve svém prvním volebním období na kolínské radnici. Jen autorka naší reportáže o znovuzvoleném kolínském starostovi se neptala.

Vít Rakušan zosobňuje vše skvělé, co přinesly loňské komunální volby. To, co dokázal, je skoro nepochopitelné. Jím vedená kandidátka v okresním městě, v Kolíně, získala v letošních komunálních volbách 63,94 procenta hlasů, v jiných číslech 20 z 27 mandátů v zastupitelstvu.

Přesto se rozhodl vládnout v koalici – už tím se vysvětluje část jeho kouzla – a od svých nečekaně zvolených kandidátů vyžaduje na zastupitelstvech stoprocentní účast. Jistě, měl štěstí, ale jak mi jednou řekl v rozhovoru starosta Vídně: „K čemu je štěstí hlupákovi?“

Politiku Změny pro Kolín, jejíž kandidátku Rakušan vedl, charakterizuje jeden z jeho kolegů jako „humanitně-demokratickou“. Pilně se řeší praktické problémy, nezavírají se oči před různými zhůvěřilostmi s tím, že se s nimi beztak nedá nic dělat: například na akce šmejdů se v Kolíně posílá městský strážník. Vida, k jakým výsledkům se lze dopracovat s masarykovskými ideály srozumitelně přeloženými pro dnešek...

Vít Rakušan je osobním dokladem toho, že všechna sláva ANO je jen polní tráva. Andrej Babiš dělal po komunálních volbách všechno proto, aby jejich výsledek odvyprávěl jako odmítnutí tradičních stran, a tudíž – k tomu mu nahrál výsledky komunálních voleb v krajských městech – přitakání jeho hnutí: ano, ano, ano.

Skutečnost je ale jiná. A ukazuje ji právě podrobnější pohled na výsledky komunálních voleb. Lidé přestávají tupě věřit pouze značkám stran a o svém hlasování důkladněji přemýšlejí. Tradičním značkám věří tehdy, jsou-li reprezentovány věrohodnými osobnostmi. V Teplicích nebo v Bohumíně si ANO proti ODS (Kubera) či ČSSD (Vícha) neškrtlo.

ANO sklízelo nezasloužené úspěchy pouze v místech, kde se tradiční strany dokázaly prostřednictvím svých místních zástupců zdiskreditovat, a přitom se tu nenabídla dostatečně věrohodná občanská alternativa, kterou ve větších místech někde zastupovaly pirátské či zelené kandidátky. Někde se oba motivy spojily: Žít Brno, Zelení plus ANO společně převálcovaly ODS a ČSSD v Brně. Totéž, jen ne tak čistě, se odehrálo i v Praze a v řadě dalších krajských měst.

Proto jsou výsledky loňských komunálních voleb tak povzbudivé. Mají tři vrstvy. 1: Nelze říct, jak tvrdí Babiš, že lidé odmítli tradiční strany. Kde mají věrohodné představitele, dočkaly se podpory: to ukazují příklady Bohumína, Teplic, Náchoda a tak dále. 2. Před poznanou nevěrohodností lidé dávají přednost neznámé naději: tím se vysvětlují úspěchy ANO. 3. Ze všeho nejraději lidé volí toho, o kom vědí, že je schopný, a komu věří, že schopným zůstane, a to bez ohledu na značku: Nový Lískovec, Žižkov, Liberec...

Či právě Kolín. Musíme ovšem dodat, že ani tak impozantní sfouknutí ANO, ODS a ČSSD by Vítu Rakušanovi k zvolení naší osobností roku nestačilo. Obdivujeme se i stylu, v jakém to provedl.

Když se Norsko odmítlo stát členem Evropské unie, byl každý desátý Nor členem občanské iniciativy Ne vstupu do EU. Jejich hlavní akcí byl osobní roznos sbírky esejů zhruba dvacítky norských spisovatelů, kteří v nich popisovali, proč nechtějí vstoupit do EU. To v kombinaci s tričky, jež zdobila mnohá těla studentů i studentek, s nápisem „EU je pro mě příliš malá“ stačilo.

Vít Rakušan všem svým potenciálním voličům a voličkám nechal do schránek doručit volební noviny s jedním z nejdelších a nejpoutavějších textů, jaký jsme kdy v DR vydali. Slovo má stále velkou sílu. Vít Rakušan to ví a umí s ním zacházet.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Pro změnu chápání politiky Neděle, 4.Ledna 2015, 23:09:43

S výběrem osob a zejména vítězstvím Víta Rakušana naprosto souhlasím. Volební výsledek je to impozantní, a pokud dokáže zůstat sám sebou, klidně ho může ještě několikrát zopakovat. Zajímavý je i zmíněný dlouhý a poutavý volební článek staronového starosty. Pro mne jako sociálního demokrata trochu smutné čtení. Nicméně skutečnost, že výsledky komunálních voleb začínají odrážet chování politických stran na komunální úrovni je pro změnu chápání politiky zásadní. Kdo se nepoučí, bude časem paběrkovat nebo půjde …

Chápu symboličnost volby Anny Šabatové a souhlasím s tím, že jsme mohli, měli a nejspíše bylo správné proti ní nestavět protikandidáta, či ho před volbou stáhnout. Osobní přístup a emoce do politiky nepochybně patří, často ji zlidšťuje, ale je-li jich příliš, mohou působit kontraproduktivně. Část věnovaná Anně Šabatové tuto hranici podle mne překročila. Pasáž věnovanou její volbě by podle mne bylo produktivnější nahradit odkazem na článek z 14.2.2014, který se tomu detailně věnuje. Nicméně volba mezi Křečkem a Šabatovou musela představovat pro mnohé sociální demokraty značné dilema. Asi není tajemstvím, že mnozí poslanci nesdílejí uvedený manichejský obraz Standy Křečka a mají k němu lidsky mnohem blíže než k Anně Šabatové, a tomuto hledisku dali jednoduše přednost před různými politologickými úvahami či konstrukcemi. Tahle skupina mi v jinak zajímavém rozboru neposlušných poslanců chyběla.

Je to tak, bohužel promarněná šance na strategické gesto. Že je občas doba na polknutí výhrad k určitým rozhodnutím či výrokům, k tomu budou muset někteří ještě dospět.

PS: Jestli se vám opravdu podařilo ukecat Filipa a Kalouska, nic proti, ale já se domníval a domnívám, že celý DR je vložení se do politiky, ne-li přímo snaha dostat politiku ze suterénu tam, kde by měla být.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.