České osobnosti roku 2013

Naší osobností roku 2013 je Ivanka Mariposa Čonková. Společnost jí tvoří Bohuslav Sobotka, Ivo Ištvan, Miroslav Patrik, Silvie Dymáková a Ondřej Kobza.

Jakub_cb

Jakub Patočka

05.01.2014 12:01

1399570_3547240777620_93607618_o

Ivanka Mariposa Čonková je v očích Deníku Referendum českou osobností roku 2013. Foto Facebook

Vloni jsme se pokusili založit v našich mladých novinách tradici. Vyhlásili jsme osobnost roku. Při té příležitosti jsme psali: „Pořádat seznam osobností, které vstoupily do veřejného prostoru, aby se v něm pokoušely měnit věci k lepšímu, je vždy ošidná věc. Je to věc názoru a týká se lidí.“

Do výběru se promítá náš pohled na svět, naše představa o tom, jak by měl vypadat. Protože se jedná o aplikaci – bohužel zatím jen zřídka používané – rubriky Štěstí z šesti, jedná se o výčet šesti osobností, díky tomu je jasné také to, z koho jsme vybírali, o kom jsme uvažovali.

6. Bohuslav Sobotka.

Nikdo již nespočítá, kolikrát byl předseda České strany sociálně demokratické vloni v často až groteskně předpojatých českých médiích označen za mrtvého muže. Na počátku roku se mu nepodařilo dosáhnout zvolení svého prezidentského kandidáta – a tím měl být jeho osud zpečetěn.

Přesto od té doby s podivuhodnou soustavností vítězil. Bez jakýchkoli pochyb zůstal předsedou ČSSD na sjezdu, proti vůli Miloše Zemana a většiny pravice vyvolal předčasné volby, před nimi pak dokázal obhájit pozici lídra sociální demokracie. A po nich porazil na hlavu svého úhlavního rivala Michala Haška a jeho kumpány.

To bylo v těžké chvíli, kdy se na chvíli zdálo, že je s ním amen. Ale zachránila ho bouřlivá reakce občanské veřejnosti. V tu chvíli byl Bohuslav Sobotka na chvíli suverénní a zdálo se, že i šťastný.

Na okamžik to vypadalo, že nalezne k občanské veřejnosti pouto, z nějž bude svou další politickou – potenciálně státnickou – kariéru sytit. Jenomže bohužel jako by ho to přestalo bavit.

Vládu už zase ve značné míře sestavoval v režimu vyvažování pofiderních siločar uvnitř ČSSD. Kvůli tomu se možná nedočká v čele vlády, ani své strany – na níž letos čekají hlavně obtíže a prakticky jistě i porážky – konce volebního období.

Nebýt tohoto návratu k praxi, kterou si už jednou bezmála přivodil zhoubu, musel by být osobností roku právě on. I tak ale v umění politického survivalu předvedl tolik, že ve výčtu nemůže chybět.

5. Ivo Ištvan

Nemůže tu chybět ani okouzlující, byť zjevně poněkud jurodivý, státní zástupce, český Baltazar Garzón, který zavedl do politické češtiny báječný pojem „realizace“. Právě on přivodil konec hrůzostrašné, zřejmě nejhorší české vlády od poslední Štrougalovy: což je míněno opravdu tak, že Nečasova vláda byla horší i než vláda Adamcova, proti níž se konala revoluce v roce 1989.

Míra nekompetence, korupce, zvůle, drzosti, hrubnutí poměrů a nahodilého ubližování lidem, jež byla možná za Nečase, už během pozdní fáze tak zvané perestrojky nebyla představitelná. Navíc nejpozději od roku 1988 (Adamec se stal předsedou vlády v říjnu 1988) bylo každému politicky uvažujícímu člověku jasné, že poměry se budou už jen zlepšovat – zato během celé Nečasovy éry bylo jedinou otázkou, jak hluboko ještě klesneme.

Ištvan se zjevil jako deus ex machina. To on – nikoli Zemanovci – vyřídil Nečase a pramálo se rozptyloval tlacháním českého mediálního establishmentu, který má na vývoji českých poměrů k tak strašlivému úpadku, jejž kolem sebe dnes pozorujeme, přinejmenším stejný podíl, jako vlastní vinou konečně deklasovaná ODS: tu ostatně právě česká média umanutě oprašovala a učinila tuzemským hegemonem, zbavujíce se přitom ovšem nároku být brána vážně.

Ale to ještě pořád nevysvětluje dosti fenomén Ištvan. Možná se jedná o muže osobně urputného, v něčem snad až zavilého. Působí na každý pád jako člověk posedlý spravedlností. A jeho kolega Šlachta se od něj v tomto asi o moc neliší. Domníváme se, že ani osobně již nemohli už vystát obludnost poměrů, jež se s Nečasem proměňují v normu. Je tudíž pravděpodobné, že měli na Nečase spadeno. Z dobrých důvodů. A pak narazili na fenomenální bytost jménem Jana Nagyová.

4. Miroslav Patrik
Pokud si do vyhledávače v Deníku Referendum zadáte jméno zakladatele, předsedy a nejnepřehlédnutelnějšího člena Dětí Země Miroslava Patrika, zjistíte, že se vyskytuje v celkem šestatřiceti našich loňských textech; patrně o žádné osobnosti působící v českých občanských iniciativách jsme nepsali častěji.

Navíc pokud si dáte práci a se třemi tucty textů se alespoň povrchně obeznámíte, vyjeví se před vámi veskrze obdivuhodná pracovní metoda: Patrik si toho možná sám není ani vědom, ale pracuje v současném režimu obdobně jako Charta 77: nutí současnou moc dodržovat své vlastní zákony, jež ovšem ona sama soustavně svévolně porušuje.

To je kromě jiného i pravá podstata strašlivého příběhu dálnice D8: již dávno mohla sloužit a snad by ani republiku nepřišla na tolik – stačilo pouze tak málo, aby náš stát dodržoval své vlastní zákony.

Díky Miroslavu Patrikovi stále ještě nestojí spousta podobně nepromyšlených, pouze obdobnou zpupností mocných nabobů prosazovaných projektů: namátkou nádraží v Brně či dálnice mezi Brnem a Vídní.

Jihomoravský kraj díky Patrikovu úsilí v tuto chvíli dokonce nemá ani platný uzemní plán. Patrik je člověk, který trvá na dodržování zákonů, Michal Hašek je člověk, který se snaží z jejich porušování dělat ctnost. To jsou nesamozřejmé poznatky, k nimž bychom bez Patrikovy práce nemohli dospět.

Miroslav Patrik je hlavní postavou vloni uvedeného dokumentárního filmu Ivo Bytřičana Dál nic. Kandidoval do Sněmovny, neostýchá se účastnit nejrůznějších, výlučně ekologický zájem přesahujících občanských iniciativ, pravidelně a velmi slušně publikuje.

Je živoucím nositelem tradice ekologického hnutí přelomu 80. a 90. let. A i když se v Praze o tom někdy myslívá jinak, je nejobdivuhodnějším a dlouhodobě nejúspěšnějším brněnským občanským aktivistou.

3. Silvie Dymáková
Je organizátorkou suverénně nejúspěšnější české občanské iniciativy loňského roku. Natočila film Šmejdi a rozpoutala hnutí proti odporné technice ždímání prostředků z penzistů na předváděcích akcích.

Jsouc sama televizní novinářkou pracující pro komerční stanici, měla možnost využít pro svou občanskou akci ve veřejném zájmu kontakty a cesty, které dost možná jiným aktivistům zůstávají uzavřeny. Celá akce běžela kanály mimo cesty běžně využívané občanskými iniciativami, ale snad i právě proto – bohužel – byla tak úspěšná.

Petici za její akci šířil Blesk, s občanskou mobilizací ji pomáhaly ženské magazíny, aliance sympatizantů byla originální, široká a vtahující i lidi běžně se veřejně nenasazující. Ona sama dosti důsledně budovala svůj obraz jako vyloženě postavy mainstreamu, dokonce řekněme až na okraji bulváru; a můžeme-li soudit, podporu klasických zavedených občanských aktivistů naopak přinejmenším nevyhledávala. Těžko říct, zda z intuice, anebo jen shodou okolností.

Jisté ale je, že byla mimořádně úspěšná, parlament prakticky jednomyslně schválil právní normu, kterou prosazovala. To ukazuje, že česká společnost ani politický systém nejsou zcela prosty schopnosti opravovat sebe sama, prozatím alespoň v těch nejkřiklavějších případech. Je potřeba správný klíč a metoda. Bez Sylvie Dymákové bychom to nevěděli.

Zda-li to byla šťastná anomálie, anebo máme-li reálně jako společnost na víc, bude se zřejmě rozhodovat až v zápase o regulaci, anebo raději rovnou zrušení, soukromých exekutorů. A že Silvie Dymáková není prostá bytost jednoho tématu, dokládá máloco jako fakt, že mluví-li o svých dalších možných terčích, mluví právě o exekutorech.

2. Ondřej Kobza.

A jeho piana.

Co k tomu víc říct? Našemu bývalému milému kolegovi z Literárních novin, kavárníkovi v mírně obskurním, ale dozajista již kultovním podniku Café V Lese, Ondřeji Kobzovi se podařila mimořádná věc.

Každý, kdo občas vyjede do zemí na jih či západ od našich hranic, si jen stěží nepovšimne rozdílu, který panuje v atmosféře ve veřejném prostoru. Díky takovým cestám našinec objeví, že lidé, a to včetně představitelů státní moci, se tu k sobě mohou chovat velkoryseji, vstřícněji, pozorněji, než je zdejší normou.

Zvláštní specialitou je Praha, která k všeobecně sdílené nerudnosti přidává – zejména ve svém centru – ještě vrstvu útočné komerce, s níž se zapojuje do sítě globální turistické pop-kultury. Skýtá obraz místa, kde se prosadilo vyznání, že peníze jsou až na prvním místě, a kde přívrženci takovéto víry jsou uhonění, nerudní lidé.

A do toho Ondřej Kobza rozeseje po městě piána. Na hlavním nádraží na ně pravidelně hrává nevidomý chlapík, po boku nástroje leží jeho pes, kolem postává hlouček lidí, kteří každou produkci odmění potleskem. Hrát už bylo někde vidět kdekoho: bezdomovce, penzistky, děti, samozřejmě spousty dětí.

Díky videoklipu s policistou se dokonce o něco vylepšuje naše pověst země, jejíž představitelé kradou na státních návštěvách, která si není jista, zda uplácení poslanců trafikami je korupcí, kde premiér padl po aférce se svou tajemnicí jak vystřižené z béčkového filmu. Nápad si šíří i do dalších měst.

Mnozí z nás, obdivovatelů kulturní atmosféry šedesátých let minulého století, o níž si myslíme, že bez ni by tehdejší příznivé posuny v politice nebyly nikdy představitelné, pozorujeme, kde se něco ubírá příbuzným směrem, nebo dokonce přemýšlíme, co by se pro takové pohyby dalo podniknout.

Ale Ondřej Kobza to prostě udělal.

1. Ivanka Mariposa Čonková
V roce 2013 zřejmě nebylo většího a znepokojivějšího tématu, větší změny ve společenské atmosféře, nežli razantní proměna vztahu k Romům, z nichž si podstatná část čím dál deprimovanější společnosti utváří hromosvod pro vybíjení svých frustrací. Oč je takový postoj iracionálnější, o to rychleji se šíří a o to hloub proniká.

Vloni se poprvé ve značné míře některých akcí neonacistů účastnili „obyčejní“ lidé, tedy lidé, kteří se jindy nehlásí k příslušnosti k některé z nenávistných skupin, kteří nepaří mezi jejich aktivisty s přechodně či trvale zatemněnou myslí. Ale právě na jejich akce si přišli vybít svůj hněv, své hluboké znechucení z poměrů.

Jak funguje tvorba nálad v takovýchto davech, je dávno dobře popsaný jev; vloni podle očitých svědků několikrát jen souhrou šťastných náhod nedošlo na pogrom či lynčování. Mezi postiženými místy kromě dlouhodobě sociálně problematických oblastí se vyskytly i České Budějovice, v nichž by přece chtěl žít každý.

Jak ale říká staré pořekadlo: „I ten nejtemnější mrak má stříbrný okraj.“ Zde jím byla solidární iniciativa lidí, kteří pečlivě objížděli místa všech akcí nácků a na místě pořádali pro místní lidi v romské čtvrti festival.

Ať už vystupovala pod značkou občanské iniciativy Kořeny, jako mluvčí festivalu Čikhatar het/Z bahna ven či jako tvář neformální iniciativy Blokujeme, jednou z duší těchto akcí, které mimořádně nepříznivému vývoji čelí, byla romská tanečnice a aktivistka Ivanka Mariposa Čonková.

Její neústupné, kritické, odvážné a přitom ke všem lidem dobré vůle vstřícné jednání skýtá naději, že se v nastupující generaci českých Romů zformuje proud, který bude chtít postavení své minority zlepšit a bude k problémům přistupovat s potřebným sebevědomím a tvořivostí. Přitom je samozřejmě z povahy věci zásadní, že se jedná o společnou iniciativu Romů a Čechů, takže ona sama už je změnou, kterou se pokouší prosadit: Opre Roma, Češi s nima.

Ivanka Mariposa Čonková je v očích Deníku Referendum českou osobností roku 2013.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Navandru_007_ego

Jan Zilzer z Chudobince - důchodce sociolog hudebník, Praha-Řeporyje

Pondělí, 6.Ledna 2014, 11:30:36

Kobza si chválu určitě zaslouží.

Ivanku mám rád, a snažím se ji podporovat. Ale k jejím podnikům (zúčastnil jsem se několikrát) jsem skeptický. Jistě, Cikány třeba povzbuzovat pokud jde o sebevědomí (ale oni je přeci mají, chce se dodat). A na to, že je "Romka" si vzpomněla poměrně nedávno. Kdežto ostatní žijí jako Cikáni od narození. Ale třeba se mýlím?
V zemi, kde vzdělání má mizernou prestiž, můžeme dost těžko očekávat, že právě Cikáni pochopí, jak je to důležité.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.