České osobnosti roku 2023
Redakce DRČeskou osobností roku 2023 vyhlašujeme Yaru Abu Aataya. Společnost jí tvoří Jiří Gruntorád, Petr Pavel, Adéla Kundrátová, Daniela Tinková a Michal Koudelka.
Po dvouleté odmlce se v Deníku Referendum vracíme k vyhlašování osobností uplynulého roku — v poněkud pozměněném formátu. Každého z šestice v užším výběru představuje jeden z autorů Deníku Referendum. Osobnosti roku Deníku Referendum vybíráme podle toho, nakolik v loňském roce přispěly ke kvalitě české demokracie, k sociální soudržnosti společnosti a k příznivým proměnám našeho vztahu k přírodě.
Tak jako ve všech přechozích vydáních přehlídky osobností loňského roku, i v nejnovějším výběru se samozřejmě zrcadlí hlavní události: prezidentské volby, rozmanité protesty proti krajně rozpačitému vládnutí kabinetu Petra Fialy, pokračující agrese Ruska proti Ukrajině i výbuch násilí v Izraeli a Palestině. Ten nakonec, zejména vzhledem ke skandální reakci velké většiny českých médií i veřejnosti na něj, o naší volbě rozhodl.
Osobnost roku jsme poprvé vyhlašovali v roce 2012, pak nepřetržitě až do roku 2020. V letech 2021 a 2022 vyhlašována z více důvodů nebyla, ale v obou případech bylo jasné, koho bychom chtěli takto vyzvednout.
V roce 2021 by to byl Benjamin Roll jako hlavní postava hnutí Milion chvilek pro demokracii, které sehrálo klíčovou roli v organizaci občanského hnutí, bez nějž by porážka vlády Andreje Babiše vůbec nebyla myslitelná. V roce 2022 by se osobností roku stal končící předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jednak za svou roli ve formování a obraně nezávislé justice, ale také za kuráž, se kterou se jasně vyslovil, proč není žádoucí, aby se prezidentem České republiky stal Andrej Babiš, za což si tehdy vysloužil zcela nemístnou kritiku komentátorů bez pochopení pro to, že i předseda Ústavního soudu je občan, jehož funkce jen znásobuje jeho odpovědnost za osud demokracie a kvality politické kultury.
Tak jako každý rok je redakční výběr osobností uplynulého roku možno číst jako svého druhu zprávu o tom, kde lze dnes v české společnosti hledat vzory, pokud o ní přemýšlíme jako o celku a hledáme-li cesty, jak ji lze — jako celek — měnit k lepšímu.
6. Michal Koudelka
Ředitel české Bezpečnostní informační služby, brigádní generál Michal Koudelka projevil odvahu a stálost ve funkci. Sloužil vlasti, vytrval v přímém střetu s rozvětvenou partou Miloše Zemana. Světový vývoj potvrdil správnost jeho strategických předpokladů v době, kdy se bezpečnostní otázky staly znovu klíčovými.
Jako zpravodajec správně určil priority hrozeb České republiky a vytrval ve své profesionální pozici, že Rusko a Čína zaslouží hlavní pozornost zpravodajské komunity. Odolal, když ho a jeho lidi urážel prezident Zeman, odolal, když nasadil svůj vliv, aby odváděl pozornost jiným směrem, například k islámskému nebezpečí.
Generál Koudelka klidně a důsledně v rámci svých kompetencí vyvracel lži. Nečinil patetická gesta. Stal se tak vzorem pro lidi, kteří zůstávají ve státních strukturách a chtějí si zachovat věcný obsah.
Předseda horní sněmovny Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil předal 28. září 2021 Koudelkovi stříbrnou medaili „Za vytrvalou službu vlasti za všech okolností“. Jestliže je někomu mimo dobu války v naší zemi třeba udělit medaili za vytrvalou službu vlasti za všech okolností, je to důkaz, že jsme nedorostli schopnosti vládnout sami sobě. Koudelka nás v mezích svých omezených, ale významných a viditelných, možností k této schopnosti posunuje.
Na povýšení do generálské hodnosti byl vládou poprvé navržen v roce 2018, jmenován byl až v roce 2023. Koudelka vydržel opakované útoky na svou osobu a instituci, a na rozdíl od mnohých příběhů v českém prostředí dotáhl svou misi k úspěšnému konci. Brigádní generál Koudelka sloužil a slouží pravdě, v nejlepší tradici Masarykově a Havlově. *** JAN ŠÍCHA
5. Daniela Tinková
Docentka Tinková působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako historička se věnuje kulturním dějinám raného novověku s důrazem na dějiny osvícenství, sociálních praktik a lékařství v 17. až 19. století.
Mezi její nejvýznamnější knihy patří Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa (2004), Revoluční Francie 1787—1799 (2008), Tělo, věda, stát: Zrození porodnice v osvícenské Evropě (2010), Jakobíni v sutaně (2011) a Zákeřná mefitis: Zdravotní policie a veřejná hygiena v pozdně osvícenských Čechách (2013). Vydala také první díl budoucí třídílné monografie Osvícenství v českých zemích a přispěla do dvou svazků tematických Velkých dějin zemí Koruny české.
Sama její akademická autorita stačí, aby byla vnímána jako významná žena naší současnosti. Daniela Tinková ale přesto, že kromě pozic v redakčních a vědeckých radách nezastává žádné funkce, je veřejně angažovanou intelektuálkou.
Byla jednou z tváří akce Hodina pravdy, která formulovala protest proti nedůstojným pracovním a mzdovým podmínkám na humanitních a společenskovědních fakultách. Do médií i při akci samé mluvila věcně a přesvědčivě, bez konkurenčních podtónů vůči akademickým kolegům, kteří jsou na tom se svými obory lépe.
21. prosince měla na Filozofické fakultě UK výuku, při níž ji zastihlo volání o pomoc od studentky, zamčené na toaletě. Vyšla se studentem na chodbu, kde slyšeli střelbu z blízka.
S pětadvaceti studenty se zabarikádovala v učebně a hodinu a půl vydrželi v klidu ve tmě a nejistotě. Díky spojení mobilními telefony s policií se nakonec dostali v pořádku z budovy.
Daniela Tinková věcně a s klidem sobě vlastním informovala druhý den o událostech posluchače Českého rozhlasu. Stala se jednou z tváří důstojné, empatické a sebevědomé reakce na neštěstí, které Filozofickou fakultu postihlo. *** ALENA ZEMANČÍKOVÁ
4. Adéla Kundrátová
Z mnoha mladých lidí, které by bylo možné pro jejich působení v loňském roce vyzvednout (na mysl se derou iniciativy jako Fridays For Future, Univerzity za klima, Městem na kole, hnutí Poslední generace, skupina Přidej se a strhni to či organizace Re-Set), jsme se rozhodli ocenit předsedkyni České středoškolské unie Adélu Kundrátovou.
Česká středoškolská unie je organizace sdružující lokální studentské samosprávy či žákovské parlamenty na středních školách. Snaží se do debat o směřování českého vzdělávacího systému vnášet optiku středoškoláků jako těch, kteří jsou s jeho reálnou podobou v bezprostředním denním kontaktu.
V minulosti Česká středoškolská unie vedla úspěšnou kampaň za zrušení povinné maturity z matematiky, dnes se věnuje třeba tématům duševního zdraví na českých školách, sexuální výchovy nebo lokálních nerovností. Organizací prošla řada výrazných mladých postav, v současnosti ji vede právě Adéla Kundrátová. Do povědomí se zapsala svým vystoupením na jediné protivládní demonstraci loňského roku, která se obešla bez účasti krajní pravice.
„Stojím tu v roce 2023, obracím se ke Strakově akademii a ptám se, kdy my studenti budeme konečně vyslyšeni,“ provolávala v ostrém projevu, s nímž v květnu vystoupila na studentské demonstraci proti vládnímu konsolidačnímu balíčku Budoucnost neškrtneš před pražským Rudolfinem. Mluvila pak také o nedostupném bydlení, snížení studentských slev na jízdném, nedostatečné kapacitě středních škol i nedostatečném zastoupení mladých lidí v rozhodovacích procesech.
Během generální stávky 27. listopadu Kundrátová šla v čele pochodu centrem Prahy, který uspořádali pražští gymnazisté ve spolupráci s Českou středoškolskou unií proti plánovaným škrtům ve školství a omezování půlených hodin, seminářů i snižování platů nepedagogických pracovníků. Studenti na svoji demonstraci přilákali znatelně více účastníků než odboráři, kteří protestovali o kousek dále na Malostranském náměstí.
V uplynulém roce se tak Adéla Kundrátová stala se svými kolegy z České středoškolské unie nebo Fridays a protestujícími pedagogy humanitních vysokoškolských oborů z iniciativy Hodina pravdy, hlavní tváří demokraticky orientovaných demonstrací proti chybné politice škrtů prováděné vládou Petra Fialy. Studentské hnutí plnilo roli, již by běžně měly plnit odbory, které však samy sebe diskreditují spoluprací s konspirátory a ultrapravicí. *** VOJTĚCH PETRŮ
3. Petr Pavel
V přehlídce českých osobností roku 2023 samozřejmě nemůže chybět prezident Petr Pavel. Skvěle zvládl finále a druhé kolo prezidentské kampaně. Jen si na vteřinu představme, jak úzko by nám dnes bylo, kdyby na nás z Pražského hradu shlížel Andrej Babiš, a hned se na všechny dílčí nedostatky nového prezidenta budeme dívat shovívavěji.
Nedostatky je přitom možné hledat spíše v dílčích motivech. Asi bylo na místě lépe prověřovat kandidáty na Ústavní soudce. Vyloženým přešlapem bylo setkání s italskou premiérkou, postfašistkou Georgií Meloniovou. Dílčí chybou bylo jistě i ohlášení jakýchsi „Hovorů s Petrem Pavlem“, které měl vést profesně zdiskreditovaný propagandista Michal Půr.
Hlavním problémem ale zůstává neochota stavět se antisociální vládní politice jinak než občasnými rétorickými výkony. Právě antisociální charakter vlády totiž směřuje českou demokracii k úplné porážce s antisystémovou opozicí ve volbách v roce 2025.
Prezident měl vetovat s tímto argumentem škrtací balíček, jakkoli je třeba brát v potaz, jak nesamozřejmý a konfliktní krok by to byl. Jenomže na den, kdy to neudělal, bude dost možná vzpomínat po celý zbytek svého mandátu po příštích sněmovních volbách.
Přesto jasně převažují klady. Už se nemusíme stydět za ponižující rusko-čínské eskapády. Namísto rozeštvávání a vyvolávání nenávisti vůči zranitelným lidem, prezidentovi není zatěžko udělat si fotku mezi romskými dětmi nebo promluvit o právech menšin či vyhlídkách neprivilegovaných mladých lidí. Je to obrovská úleva a v čím dál nejistějším světě jeden z pevných bodů, na nichž mohou zanedlouho spočívat naděje na samo udržení základů české demokracie.
Vrcholem jeho prvního roku ve funkci patrně bylo udílení státních vyznamenání. Máme za to, že ocenění hned tolika ochránců přírody nemohlo být dílem náhody, ale spíše vědomou snahou o nápravu dvacetiletého opomíjení zásadního úctyhodného, obecně prospěšného oboru. Kolik v jediný den rozdal nesamozřejmé radosti! A jak pěkným způsobem! *** JAKUB PATOČKA
2. Jiří Gruntorád
Jiří Gruntorád byl vždy principiální. Důsledný, zvídavý, pokojný, pozitivní. Mluví pomalu. Všechno dělá zcela po svém. Je svéhlavý, v tom mu sotva někdo může konkurovat. Kdyby nebyl, stěží by vydržel těžké čtyřleté věznění. Díky jeho vlastnostem na něm nezanechalo šrámy hořkosti a beznaděje.
Kultura pro něj nikdy nebyla jen zájmem ve volném čase. Byla pro něj hlavním předmětem zápasu o svobodu, o neomezený přístup ke kulturním hodnotám. Pamatuju si na naše první setkání v bytě rodiny Bendových v Praze v létě 1979. Byl uhranut knihami, kterých tam bylo opravdu mnoho. Nedlouho poté začal vydávat vlastní samizdatovou knižní edici, jmenovala se Popelnice.
Po listopadu 1989 neměl politické ambice. V roce 1990 založil knihovnu Libri Prohibiti. Vybudoval ji do unikátního, nenahraditelného a stále se rozšiřujícího souboru epistolární paměti české kultury z dob nesvobody. Po celých třiatřicet let ji vede.
V prostorách knihovny na Senovážném náměstí v Praze pořádá výstavy, koncerty, besedy. Tráví v ní skoro všechen volný čas. Stala se úctyhodným dílem jeho života. Bez něj by nevznikla a nevytrvala.
Hladovka, kterou v listopadu 2023 vyhlásil a poté uskutečnil před Úřadem vlády, byla principiálním výrazem protestu. Slova a činy se nesmějí rozcházet. Jestliže se vláda přihlásila k odkazu Charty 77, převzala závazek řídit se jejími hodnotami. Nechce-li nebo nedokáže-li, nemůže se k hodnotám Charty hlásit.
Občanský čin Jiřího Gruntoráda, zvyklého nasazovat všechny své síly a nedbat u toho rizika, se stal jednou ze zapamatovatelných událostí roku 2023. Ukazuje potřebu a sílu občanského sebevědomí. Z jeho odvahy budou čerpat i další lidé, pro něž je podstatné, aby slova a činy byly v souladu. Jen tak bude náš stát věrohodným domovem svých občanů. *** PETR POSPÍCHAL
1. Yara Abu Aataya
Jedné ze zakladatelských osobností německého socialistického hnutí Ferdinandu Lassalleovi se připisuje výrok, podle nějž „někdy tou nejpodvratnější věcí, kterou lze udělat, je říci pravdu“. Osobností roku 2023 se redakce Deníku Referendum rozhodla vyhlásit česko-palestinskou multimediální umělkyni Yaru Abu Aatayu, a to zejména právě kvůli tomu, že navzdory všem protivenstvím, ústrkům a osobním útokům, jimž je vystavena, vytrvale hovoří o situaci v Gaze z perspektivy Izraelem masakrovaných palestinských civilistů. Tu má zprostředkovanou od členů své rodiny, kteří v Gaze žijí. Ona sama se tam narodila.
Její rozhovor na Novinkách vydržel jen pár hodin, než ho redakce, poté co jej nejprve v panice opatřila alibistickými vysvětlivkami, úplně stáhla. Jednu z autorek rozhovoru, vedení redakce, kterému jindy nevadí publikovat nemravné rozhovory s příslušníky české rasistické krajní pravice a který se také nikdy neomluvil za zveřejnění rozhovoru s vylhanými pasážemi o uprchlících, následně s potupnými poznámkami vyhodilo.
Spekuluje se také o tom, že autorka rozhovoru s ní, který zveřejnil web Aktuálně, odešla právě v důsledku toho, že Yaře Abu Aataye dala prostor. A vůči konfliktu skandálně zaujatá Česká televize, jejíž zpravodajství o Gaze připomíná spíše propagandu státu Izrael než nezávislé novinářství, pasáž, kterou s ní natočila do své reportáže, včetně telefonického rozhovoru s její rodinou, do vysílání prostě nezařadila, což si nelze vysvětlit jinak než tím, že perspektiva obětí bezuzdného a ničím neospravedlnitelného izraelského násilí tu není podle hlavního českého veřejnoprávního média žádoucí.
Nejde o to, zda redakce DR beze zbytku souhlasí se všemi výroky a názory Yary Abu Aataye. Je ale zcela evidentní, že vše, co říká, pramení ze zcela pochopitelného zoufalství ze způsobu, jakým se Izrael jako stát-okupant a režim apartheidu vůči Palestincům chová, a to ne od letošního října, ale po celou dobu od svého vzniku. A také ze zcela oprávněného rozhořčení, jak bizarně jednostranné, pokřivené a hluboce nespravedlivé jsou české reflexe celého tématu, v němž se tu Palestincům prostě upírá i samo právo na to, aby vůbec mohli vyprávět své příběhy, sdělovat svou perspektivu.
To je nepřijatelné a v základu to ohrožuje českou demokratickou politickou kulturu. Oč pohodlnější život by tu dnes Yara Abu Aataya — pozoruhodná umělkyně — měla, kdyby mlčela! Sám její důstojný vzdor a její ochota neúnavně veřejně promlouvat a palestinský pohled na věc nabídnout, je v dnešní české společnosti fakticky hrdinstvím, před nímž je třeba smeknout. *** Redakce DR