Působím jako historik vojenství na nejstarší a — co se týče hodnocení kvality — nejlepší univerzitě v naší zemi, Univerzitě Karlově. Minulý týden jsem ve fakultní menze potkal kolegu. Seděl u stolu sám a hleděl do prázdna. Zeptal jsem se ho, co se stalo.

Jeho odpověď mě bohužel příliš nepřekvapila. Navštívil školní sraz a potkal tam i bývalou spolužačku, která učí dějepis na jedné pražské střední škole. Jak večer ubíhal, začaly se probírat platy ve školství. Kolega, zkušený historik s deseti lety praxe, velkým doktorátem (Ph.D.) a habilitací (titul docent) na dohled, zjistil, že jeho kamarádka s magisterským titulem pobírá o více než polovinu vyšší plat než on. Jeho nemilé překvapení se změnilo v ponížení a sklíčenost, když zjistil, že kamarádka ze soucitu zaplatila jeho útratu.

Platy na filosofických a humanitních fakultách jsou tristní

Problém nedůstojného finančního ohodnocení vědecko-pedagogických pracovníků na filozofických a humanitních fakultách našich univerzit však není jen osobní otázkou dotčených jednotlivců. Nedůstojné podmínky již delší dobu ohrožují funkčnost řady studijních programů, mimo jiné proto, že mladší vědečtí pracovníci „utíkají“ na střední školy, kde mohou očekávat ve srovnání s vysokými školami celkem slušný příjem.

Vysokoškolské platy na filosofických a humanitních fakultách jsou hluboko nejen pod celostátním průměrem, ale také pod minimální důstojnou mzdou pro region Prahy, která na konci roku 2022 činí 39 974 Kč. Plat za standardní plný úvazek historika nebo sociologa v Praze, ale i v jiných velkých městech vám stěží vystačí na uhrazení nájmu a dalších výdajů. Na úspory nebo vlastní bydlení můžete zapomenout.

Najít si další úvazek není a nemůže být dlouhodobé řešení. Už jen proto, že nakonec ani jednu práci nevykonáváte dobře — jako první zanedbáte výuku a po nějaké době vyhoříte z chronické únavy.

Vláda v srpnu schválila novelu Zákona o pedagogických pracovnících, jež by měla učitelům od roku 2023 garantovat plat ve výši nejméně 130 procent průměrné mzdy. Háček je v tom, že slib se netýká univerzitních pedagogů. Ti spadají do jiné rozpočtové kapitoly.

Na univerzitách navíc panuje prudká příjmová nerovnost. Vládní „koeficienty ekonomické náročnosti“, které respektuje většina vysokých škol, zajišťují, že i uvnitř univerzit dochází k výraznému přerozdělení rozpočtových peněz směrem k lékařským, technickým a přírodovědným fakultám. V situaci, kdy přibližně 80 procent běžných výdajů tvoří platy, na to filozofické a humanitní fakulty tvrdě doplácejí. Celoakademické struktury, v nichž jsou naše fakulty v menšině, nás v tomto ohledu dlouhodobě přehlížejí.

Nedávno vzniklá Asociace děkanů filozofických fakult si naštěstí nebere servítky. Odborníci hovoří o „celkové degradaci humanitních a společenských věd“, způsobené brutálním podfinancováním.

Filozofické a humanitní fakulty přitom mají ze Zákona o vysokých školách jasně dané a náročné společenské úkoly, které žádný fyzik či chemik nikdy nevyřešil a nevyřeší. Aktivně vedeme rozpravu o sociálních a etických otázkách, podporujeme porozumění ve společnosti, udržujeme naše kulturní bohatství a chráníme historické dědictví. To vše za směšné peníze. Situace je nedůstojná a nespravedlivá.

Nežádáme žádná privilegia. Chceme jen normálně žít a za svoji práci být důstojně ohodnoceni. To znamená alespoň na úrovni učitelů nižších stupňů — tedy lidí, které my sami vzděláváme a pak směrujeme do praxe. To je naprostý základ.

Ostudné systémové nastavení tlačí vědce a učitele z filozofických a humanitních fakult do chudoby. Není to jen vnitřní problém vysokých škol, je to problém celospolečenský a vláda by se k němu měla konečně postavit čelem.