Vzdělání, emancipace a konec levné práce
Jan BierhanzlU příležitosti včerejší stávky, reagující na tristní stav financování vysokých škol, přednesl filosof Jan Bierhanzl na půdě Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy řeč, kterou publikujeme jako komentář.
Často slýcháme, že humanitní a společenské vědy jsou společensky nepotřebné. Symptomatický je například starší výrok poslance Marka Bendy, jímž označil základní společenskovědní odvětví, jako je politologie, sociologie či gender studies, za „obskurní obory“, produkující množství osob, které jsou v životě „úplně k ničemu“.
Část březnových protestů Hodina pravdy zaštítěná heslem „Máme smysl“ na toto opovrhování humanitním vzděláním odpovídala: ne, není to tak, že jsme k ničemu. Poznatky humanitních a společenských věd jsou společensky přínosné. Jsou důležité například proto, abychom porozuměli společenské polarizaci, strachu ve společnosti a jeho příčinám. Prostřednictvím analýzy příčin toho, proč lidé na periferiích volí antisystémové strany, bychom získali nástroje, jak lépe „vzdělávat lid“ o výhodách liberální demokracie, čímž ochráníme liberální demokracii před populisty.
Avšak problémem tohoto přístupu je určité inherentní elitářství, paternalismus. Karikaturu provládní instrumentalizace sociálních věd ostatně předvedl ministr Vít Rakušan, když v reakci na výsledky vítězství Smeru a Roberta Fica ve slovenských volbách vyzýval, abychom lidem v chudších regionech, kde je špatná infrastruktura, méně služeb a horší kvalita vzdělání, vysvětlovali výhody liberální demokracie — i přesto, že je třeba sami nepociťují.
Na ošemetnost sebepokrokovějších metod „vzdělávání lidu“ poukázal Jacques Rancière v knize Neznalý učitel (1987, česky 2021). Prostřednictvím intelektuální biografie nevšedního lektora francouzské literatury v Lovani Josepha Jacotota (1770—1840) nabízí originální filosofickou reflexi vzdělání, která proti sobě staví „vzdělávání lidu“ a emancipaci. Podle Rancièrova, respektive Jacototova radikálního pojetí rovnosti inteligencí „lid“ nepotřebuje vzdělávajícího učitele. Když se totiž emancipuje, zjistí, že se může učit sám.
„Jacotot se nezajímal o problém vzdělávání lidu: vzděláváme brance, které verbujeme pod svůj prapor, podřízené, kteří musí umět pochopit rozkaz, lid, jemuž chceme vládnout — rozumí se samo sebou, že pokrokovým způsobem, tedy bez božského práva a výlučně podle hierarchie schopností. Problémem, o který se zajímal, byla emancipace: šlo o to, aby mohl každý obyčejný člověk pojmout svou důstojnost jakožto důstojnost člověka, uvědomit si rozsah svých intelektuálních schopností a rozhodnout, jak je bude používat.
Přátelé vzdělávání ujišťovali, že právě ono je podmínkou skutečné svobody. Poté uznali, že jsou lidu dlužni vyučování, i kdyby se mezi sebou měli přít o to, jaké. Jacotot neviděl, jaká svoboda by pro lid mohla vyplynout ze závazků jeho vyučovatelů. V celé věci naopak cítil novou formu otupování. Kdo učí, aniž by emancipoval, ten otupuje.
A ten, kdo emancipuje, se nemá zabývat tím, co by se měl emancipovaný naučit. Naučí se, co bude chtít, a možná i vůbec nic. Bude vědět, že se může učit, protože ve všech výtvorech lidského umění působí tatáž inteligence, že jeden člověk může vždy pochopit, co mu říká druhý.
Jacototův tiskař měl duševně zaostalého syna. Přestával už doufat, že z něj něco bude. Jacotot toto dítě učil hebrejsky. Následně se z něj stal vynikající litograf. Je samo sebou, že mu hebrejština nikdy k ničemu nebyla — s výjimkou toho, že věděl, co ještě pořád nevěděly nadanější a vzdělanější mozky: naučit se ji nebyla žádná kabala.“ (Neznalý učitel, s. 25—26)
Smysl humanitních a sociálních věd tedy v návaznosti na Rancièra nespočívá ve vzdělávání lidu, které je nutným předpokladem pěstování společenské soudržnosti okolo hodnot, které vyznává dobová hegemonie. Smysl humanitních a sociálních věd spočívá v kritické teorii v širokém smyslu, přičemž kritická teorie je ze své povahy kritická i k tomu, jaké jsou vládnoucí způsoby produkce vědění. Včetně toho, koho vládnoucí diskurz považuje za inteligibilní subjekty a koho nikoli.
Bez vlastní emancipace změny nedosáhneme
Tuhle subversivní povahu humanitních věd popsal lingvista Michal Hořejší ve svém březnovém textu. Všiml si toho, že výrok Marka Bendy pokračoval přehlíženým, ale mnohem zajímavějším a paradoxně i pravdivým argumentem, že humanitními katedrami jsou produkováni lidé, kteří „jen přemejšlej, jak to rozbíjet“. Tady Benda nezáměrně uhodil hřebíček na hlavičku.
„Podstatou univerzit,“ píše Hořejší, „totiž není nějaké naplňování poptávky, ale předávání tradice trvalé kritiky moci. Ono zvláště nyní tak vzývané kritické myšlení, jemuž by humanitní katedry měly učit, totiž není žádnou kompetencí číst mezi řádky, nýbrž schopností nazírat samo vědění coby jeden z klíčových prostředků nabývání a upevňování společenské hegemonie.“
Pokud tedy narativ, který slouží k upevňování společenské hegemonie, hovoří o potřebě vysvětlovat výhody liberální demokracie těm, kdo z těchto výhod netěží, pak je úkolem kritické teorie v rancierovském smyslu tento narativ dekonstruovat ve jménu rovnosti inteligencí. Místo „vzdělávání lidu“ nabídnout emancipaci a do středu kritické teorie stavět tu část společnosti, která je z tohoto narativu vyloučena, nebo je do něj zahrnuta jako ta „méně vzdělaná“.
Anebo celý narativ o společenské důležitosti vzdělání, který zároveň může zakrývat nebo legitimizovat nedůstojné pracovní podmínky vyučujících — je to penězi nevyčíslitelné poslání —, přerámovat směrem k otázce důstojné mzdy a pracovních podmínek nejen akademiček a akademiků, ale všech zaměstnankyň a zaměstanců humanitních ústavů. Což vlastně činíme v této stávce, jejímž heslem je „konec levné práce na českých univerzitách“.
Abychom ale jako akademičky a akademici v oblasti humanitních a společenských věd mohli slovy Rancièra nikoli „vzdělávat lid“, ale učit emancipaci, musíme nejprve být emancipované a emancipovaní sami.
Na tenhle důležitý moment upozornila už na březnovém protestu politická a feministická filosofka Ľubica Kobová, když poukázala na rozpor v tom, jak akademici a akademičky chápou svoje místo na společenském žebříčku a jaké mají reálné materiální podmínky existence.
„Akademici se považují za střední třídu, která je páteří společnosti i státu. Toto ztotožnění se s privilegovanou pozicí — připomínám, že třetina domácností v Česku žije z měsíce na měsíc ve strachu, že bude muset zaplatit nečekaný výdaj — nám ovšem v sebeorganizaci vůbec nepomáhá. Přitom by učitelům a vědeckým pracovníkům v humanitních oborech nic neprospělo více, než kdyby se začali vnímat jako pracující — a nestyděli se za to,“ napsala Kobová.
Věřím, že dnešní stávka ukazuje, že my všichni, zaměstanci, zaměstankyně, doktorandky, doktorandi a studující humanitních fakult jsme na této cestě k emancipaci pokročili zase o kus dál.
Způsob argumentace Jana Bierhanzla je bezpochyby originální; nicméně jeví se nemálo rozporuplným.
Napřed obecně k otázce vzdělání, respektive vzdělávání: podle J. Bierhanzla má tedy vrcholnou hodnotou být "emancipace", na jejímž základně si každé takto emancipované individuum už samo rozhodne, zda se chce vzdělávat, anebo raději setrvat v poloze příjemného a pohodlného nevědění.
Fakticky tu tedy Bierhanzl do oblasti vzdělávání zavádí ryze tržní princip: na (komerčním) trhu rozhoduje zákazník, co se mu líbí a co ne, co tedy (pro něj) má hodnotu a co ne; stejný tržní princip má tedy platit i v oblasti vzdělání, každý (emancipovaný) zákazník má mít plné právo si pro sebe rozhodnout, co mu za to stojí a co ne.
Ovšem, pokud si vezmeme paralelu například z oblasti umění - tam se také původně předpokládalo, že za svobodných podmínek (poté co byl svržen diktát partajních ideologů nad sférou umění) se přirozenou cestou prosadí to, co je kvalitní a hodnotné. Jenže jak známo, reálným výsledkem byl daleko spíše naprostý opak, laciný bulvární kýč u velkých mas spolehlivě válcuje jakýkoli skutečný, vyzrálý cit pro estetiku. - Jak by bylo možno přepokládat, že u vzdělávání, když bude ponechané taktéž principu volného trhu, bude výsledkem něco jiného? Tedy naprosté vítězství povrchnosti nad pravým poznáním?...
Jestliže Bierhanzl takto preferuje tržní princip ve vzdělávání, pak je dost nepochopitelné, proč si stěžuje na nízké platy humanitních pracovníků respektive učitelů. Výsledky jejich činnosti se skutečně jen značně obtížně nechají zpeněžit na volném (komerčním) trhu; tak proč jim dávat nějaké vysoké platy za to, co je evidentně nepotřebné?...
Bierhanzl argumentuje tím, že tito humanitně orientovaní pracovníci jsou ti jediní, kteří dokáží udržovat při životě postoj kritické reflexe právě hegemonního systému (včetně hegemonie určitého typu vzdělávání). Toto jeho konstatování reálné hegemonie je dozajista velmi správná poznámka; nicméně u reálné působnosti této "kritické reflexe" je nutno se zastavit poněkud blíže.
Totiž: doposud se nikterak nezdá, že by tato "kritika" byla natolik důsledná, natolik radikální, že by se pro panující systém mohla stát nějakým způsobem nebezpečnou, subverzivní. (Nakonec Bierhanzl sám propaguje a adoruje princip liberální demokracie; jak pak může být vůči panujícímu systému skutečně "kritický" někdo, kdo plně přejímá jeho základní systémovou ideu? - Pokud vůbec nepoužijeme označení: ideologii.)
Takováto systémově konformní kritika má ve skutečnosti zcela opačný efekt: místo aby nějakým způsobem skutečně zpochybňovala, destabilizovala vládnoucí systém, stává se jeho největší oporou - právě proto že svým většinou pouze povrchním pseudokriticismem pomáhá "upustit páru", zmenšit tlak v kotli. Panující elity proto mohou - a také tak pravidelně činí - vždy říci: "Vy nás chcete kritizovat? - Ale vždyť se podívejte, my přece kritiku povolujeme, a dokonce ji i sami (byť i jen chudě) financujeme! Tak co po nás ještě chcete?!..."
V daném smyslu se pak ovšem hluboce mýlil Marek Benda, že by ti, kdo takovouto akademickou pseudokritiku provozují, byli pro systém neužiteční. Naopak, jsou velice užiteční; a systém by si jich měl vážit, měl by jim skutečně zvýšit platy, měl by jim umožnit materiální blahobyt - aby tímto životem v blahobytu ještě více otupil případné ostří jejich kritiky.
Neboť jedině hladový akademik si může ještě zachovat alespoň určitou autenticitu své kritiky na panujících společenských a sociálních pořádcích.
Absolventi humanitních oborů a jejich vyučující nejsou kritiky vládnoucího režimu/systému schopni zřejmě z jednoho hlavního důvodu. Tento režim je totiž platí a oni jsou na něm závislí.
Tito intelektuálové jsou placeni buď přímo státem či třeba neziskovými organizacemi financovanými nějakou západní vládou či korporací, eventuelně soukromou osobou, která si třeba akcie těchto korporací koupila (ano, i státy jako Čína či Rusko se snaží dění v Česku ovlivnit ve svůj prospěch a získat do svých služeb nějaké intelektuály neboli propagandisty, ale jelikož nespadáme do sféry jejich vlivu, mají to výrazně těžší). Pokud tedy rovnou pro nějaké, třeba marketingové oddělení korporací a nebo i českých firem, nepracují.
Pokud by tedy absolventi humanitních oborů či jejich vyučující chtěli výrazně kritizovat vládnoucí vládnoucí narativ/systém, vystavili by se velkému riziku, jež by mohlo ohrozit i jejich existenci, protože by museli počítat s pochopitelnou reakcí vlády/systému.
Ke kritice vládnoucího režimu tudíž není až tak potřeba nějaké sofistikované vzdělání nabyté na humanitně orientovaných fakultách vysokých škol, jak popisuje autor komentáře, ale spíše vlastnosti jako odvaha, skromnost (v případě onoho existenčního ohrožení ze strany vládnoucího režimu), schopnost nezávislého myšlení, individualismus (který ale v konečném důsledku sleduje zájmy celku, respektive společnosti, která nakonec projde alespoň částečnou změnou). Pochopitelně že určité vzdělání ke kritice systému a vlády potřeba je, ale sám autor článku přiznává, že lid je schopen se vzdělávat a emancipovat i sám (i když to samozřejmě neplatí absolutně).
Vzpomeňme v této souvislosti na Chartu 77. Jednalo se o v podstatě hrstku lidí do velké míry vyloučených ze společnosti! Kdo na to má, i dnes, odvahu? Tito lidé ale myslím měli na rozdíl od dnešních intelektuálů jednu výhodu. Ačkoli komunistický (zdůrazňuji že normalizační) režim kritizovali za nedodržování lidských práv, sami o některá tato práva, jako právo na bydlení či práci nikdy nemohli přijít, protože jim je komunistický režim, tak jako každému, byť zvláště v jejich případě ne v ideální formě, garantoval. (Václav Havel dostával příjmy za divadelní hry ze zahraničí a jezdil v mercedesu do zaměstnání v pivovaru, kde, jak sám přiznával, byla poměrně pokleslá pracovní morálka). Nemohu také nepodezírat chartisty z úmyslu si v jiném režimu výrazně, a to nejen finančně, ale i společensky polepšit, což je motivace, kterou zřejmě méně pravděpodobně nalezneme u dnešních intelektuálů, kteří by seriozně kritizovali současný režim.
Jedná se o typický progresivistický a snad i rádobylevicový komentář. Ačkoli autor píše o intelektuálech provádějících reflexi společnosti, sám žádnou velkou změnu nenabízí. V rozporu s nadpisem článku mu nejde o "konec levné práce" jako takové, ale jak je pro progresivisty typické o privilegia poměrně úzké skupiny lidí - v tomto případě zaměstnanců humanitně orientovaných oborů VŠ. Autor tak nepřímo doznává falešnost svých myšlenek.
"Ke kritice vládnoucího režimu tudíž není až tak potřeba nějaké sofistikované vzdělání nabyté na humanitně orientovaných fakultách vysokých škol, jak popisuje autor komentáře, ale spíše vlastnosti jako odvaha, skromnost (v případě onoho existenčního ohrožení ze strany vládnoucího režimu), schopnost nezávislého myšlení, individualismus (který ale v konečném důsledku sleduje zájmy celku, respektive společnosti, která nakonec projde alespoň částečnou změnou)" - pane Krupičko, tohle je jeden z nemnoha Vašich výroků, s kterými mohu souhlasit víceméně zcela bezvýhradně.
Co se těch "kritických intelektuálů" obecně týče, oni snad (alespoň určitá část) svou kritiku poměrů myslí celkem upřímně, ale tato jejich kritika je většinou bezzubá, neboť
- argumentativně se pohybuje nakonec jenom v rámci panujícího systému (jak to zde dokumentoval sám autor úvodního článku)
- za druhé čistě osobně jen málokterý z nich svůj kritický postoj pojímá tak důsledně, aby proto šel do skutečné opozice vůči panujícímu systému.
Nakonec proto naprostá většina tohoto akademického kriticismu spadá do kategorie "mírné kritiky v mezích zákona".
Ovšem je nutno poznamenat i to, že když někdo propadne stejně tak povrchnímu a pózérskému radikalismu jako například Varufakis, pak výsledný efekt není o nic stravitelnější.
Ano pane Poláčku, ve věci kritiky tohoto komentáře na DR se až pozoruhodně shodneme.
K celé této záležitosti je nutno doplnit respektive precizovat dva momenty. První se týká onoho "kritického" postoje především intelektuální, akademické levice vůči panujícímu systému reálného kapitalismu, i s jeho politickým systémem tzv. "liberální demokracie".
Nutno na jedné straně přiznat: jsou levicoví intelektuálové, a to dokonce i z akademického, univerzitního prostředí, kteří dokáží pohlédnout za kulisy panujícího "demokratického" systému, kteří dokáží prohlédnout jeho faleš, a kteří tento svůj kritický pohled také veřejně vyjádří. Například V. Bělohradský ve své "Pléthokracii" zásadně zpochybnil "posvátné" právo soukromého vlastnictví (tam kde koliduje s postulátem sociální spravedlnosti respektive veřejného zájmu), nýbrž dokonce i samotný princip volební demokracie!
To je kritika, která se dotýká samotných základů panujícího společensko-politického uspořádání.
Ovšem: i takto fundamentální kritika zůstane pro panující režim prakticky zcela bez následků. Je to nakonec jenom jako obtížná blecha pro psa. Pes se trochu otřese, poškrábe - a běží dál. Jedná se o efekt který jsme už zmínili: tento způsob kritiky je pro panující režim fakticky neškodný, naopak ho jenom ještě posílí, neboť on pak může poukázat na svůj demokratismus, že i takovou kritiku velkoryse povolí. Že její obsah pak naprosto ignoruje, to už zůstane mimo pozornosti.
Druhá věc ale je, že tato akademická kritika je i v této zdánlivě radikální podobě nakonec pouze verbální. A ještě přesněji řečeno: tak nějak se tuší, že ve skutečnosti není míněna vážně. A že se týká jenom povrchních aspektů fungování systému. Marx svého času pohrdlivě hovořil o "katedrových socialistech", respektive o "salónních socialistech"; to je přesně tento případ. Tato katedrově-akademická kritika může být v zásadě správná, může být i kousavá; ale ve skutečnosti všichni vědí a cítí, že ona sama nikdy nepovede ke skutečnému aktu vzdoru, odporu proti panujícím pořádkům. Že takováto kritika je dobrá právě jen na to aby o ní bylo možno vést učené přednášky, pořádat kolokvia, vydávat o ní knihy; ale že fakticky nepohne ani stéblem trávy. Není to v jejích možnostech; ale ve skutečnosti to není ani jejím účelem, jejím záměrem.
Skutečný vzdor proti panujícímu systému se projevuje jiným způsobem, a to i čistě osobním postojem principiálního vzdoru, opozice vůči celému tomuto falešnému světu zdánlivé svobody. Tento rozporuplný (respektive schizofrenní) postoj či pozici těchto kritických akademiků nedávno vyjádřil sám V. Bělohradský, když konstatoval paradoxnost stavu, když někteří jeho radikálně levicoví studenti u něj chtějí psát dizertační práce o nutnosti zásadní (revoluční) změny celého politického systému - u něj, který je sám plně integrován v těchto státních strukturách které oni chtějí svrhnout, který je sám tímto státem placen.
Je proto téměř zcela vyloučené (respektive jsou to pouze velmi vzácné výjimky), aby ten kdo je sám "ve strukturách", aby dokázal zaujmout skutečně důsledně negativní, vzdorný postoj vůči panujícím pořádkům. Do jisté míry - a to je jediný mně známý případ - to dokázal můj někdejší docent filozofie na mnichovské univerzitě; sám tedy akademik, ale přitom přesvědčený marxista, který důsledně hájil nutnost revoluční změny panujícího systému. (A s tímto svým postojem měl také nemalé profesní problémy, v Německu s jeho zákazem zaměstnávání radikálů ve státních službách.) - Vlastně ještě jednoho takového jsem poznal, to byl docent sociologie, to byl přímo komunista, a ten měl v zaměstnání ještě větší problémy, pokud si dobře vzpomínám ten nikdy nedostal stálý úvazek, směl vyučovat (omezený počet hodin) pouze jako soukromý docent.
Ale jinak - jak řečeno tento kriticismus akademické sféry zůstává v naprosté většině případů jenom v čistě verbální rovině, je pouze novodobou podobou onoho Marxova "katedrového socialismu".
Skutečný postoj odporu vůči panujícím pořádkům, ten musí být zakotvený mnohem hlouběji ve vlastní osobnosti, musí být založený na hlubokém poznání povrchnosti, nepravdivosti, falše celého tohoto "svobodného a demokratického" státního a společenského uspořádání. Kdo se postaví do takto zásadní opozice vůči panujícím pořádkům, ten se už nikdy nemůže spokojit s tímto pouze verbálním akademickým (pseudo)kriticismem.
Druhý aspekt který je v dané souvislosti nutno zmínit je záležitost samotného poznání mechanismů fungování stávajícího společenského systému. V tomto ohledu Vám pane Krupičko musím oponovat, že by současná úroveň poznání už byla postačující. Přesně naopak - onen povrchní akademismus jakožto osobní postoj jde ruku v ruce se stejně tak povrchním a mělkým chápáním společensko-politické skutečnosti. Tedy s nedostatečným poznáním toho, o co se v současné době, v současném světě doopravdy jedná.
Tento levicově-akademický kriticismus se v drtivé většině omezuje pouze na vnější aspekty fungování panujícího systému. Přičemž - k těmto pouze povrchním aspektům patří i sociální otázka. Respektive sociální nerovnost. Ano, ta je sice pro postižené osobně, existenciálně velmi akutní a tíživá; ale opět platí, že poukazovat pouze na ni panujícím systémem nijak neotřese. Že kapitalismus je nerozlučně spojen se sociální nerovností, a dokonce i nespravedlností, to se obecně ví; a poukazy na to už nikoho nevzruší. Společnost tento fakt sociální nerovnosti a nespravedlnosti už dávno trpně přijala, směnila ho za výhody ekonomické, produkční efektivity. Zkrátka: konzumní společnost se vědomě rozhodla jednu svou část trvale obětovat na oltář konzumního ráje.
Kritizovat panující systém pouze na základně sociální otázky, to tedy nemůže mít potenciál jeho mocí, jeho existencí jakkoli zásadně a citelné otřást. K tomu by bylo zapotřebí jít mnohem hlouběji, bylo by nutno zpochybnit a jako falešnou demaskovat jeho nejvlastnější ideovou respektive ideologickou základnu, totiž jeho fikci údajně "nejsvobodnějšího ze všech možných světů".
Tuto fikci demaskovat a vyvrátit je ovšem argumentačně krajně obtížné; za tím účelem je nutno jít mnohem hlouběji nežli jak je tomu u současné standardní respektive konvenční levice zvykem (včetně té akademické). Na jedné straně tato levice zůstává stále polapená v subjektivistickém, idealistickém vnímání světa, a není doposud schopna důsledně materialistického pojetí a výkladu skutečnosti. Není tedy schopna rozpoznat pravé systémové příčiny současného stavu. A na straně druhé by k danému účelu (tedy k demaskování panující ideologie svobody) bylo nutno ponořit se mnohem hlouběji do samotného člověka, bylo by nutno znovu položit otázku po jeho podstatě, po samotném smyslu jeho přítomnosti na tomto světě. Ale takto hlubokými úvahami se současná levice nezabývá prakticky už vůbec, to by pro ni bylo příliš složité, místo toho se utápí buďto v oné sociální otázce, anebo v radikalizovaných a ideologizovaných "kulturních" bojích.
Není tedy možno jinak nežli dát plně za pravdu S. Žižekovi, když nedávno (tento jeho článek byl publikován na DR) napsal, že základní podmínkou pro revitalizaci boje levice proti etablovanému světu je především schopnost skutečně a pravdivě poznat, co tento svět vlastně je, jaké jsou jeho zásadní interní rozpory a deformace; a teprve na tomto hloubkovém a systémovém poznání reality je možno začít hledat možné cesty ze současné mizérie.
přidám se do diskuse s příspěvkem, který půjde proti jejímu převládajícímu proudu. Premisa, že tu vládne zcela nepřijatelný režim /liberální demokracie v nelidských podmínkách kapitalismu či kapitalismus v šalebných kulisách liberální demokracie/ a že úkolem levice je tento režim změnit v cosi lepšího, ve mně vždycky vzbudila otázku, má-li někdo představu, jak by to mělo vypadat.
Levicoví intelektuálové se celá desetiletí předhánějí ve formulování ostrých kritických postřehů na téma stávajícího stavu společnosti, ale onu otázku ponechávají bez odpovědi, pokud vynecháme tradiční představu /selhávající všude, kde byla pokusně uplatněna/, že se majitelem výrobních prostředků stane všeholid.
Jestli se Žižek po takové době, co namáhá svůj mozek ve prospěch vylepšení světa, dopracoval ke konstatování, že základní podmínkou pro revitalizaci boje levice proti etablovanému světu je především schopnost skutečně a pravdivě poznat, co tento svět vlastně je, jaké jsou jeho zásadní interní rozpory a deformace; a teprve na tomto hloubkovém a systémovém poznání reality je možno začít hledat možné cesty ze současné mizérie, pak to není nic moc.
V kapitalismu je majitelem výrobních prostředků poměrně malé množství lidí (aha, tak to je asi ta "demokracie"), kteří za velkých obětí těch, jež skutečně produkují, řídí výrobu a produkci služeb (a nebo to předstírají, protože na to mají manažery) a věcí, které často nejsou nezbytné, ba právě naopak (sportovní automobil, nejnovější iPhone, dovolená v Karibiku, nejnovější verze herního počítače a tak by se dalo pokračovat do nekonečna), nemalá část lidstva si je dovolit nemůže a v konečném důsledku jen urychlují destrukci této planety. A snad nemusím také dodávat, že pokud někdo "musí" produkovat velké množství zbytečných výrobků a služeb pro vyvolené, tak jinde chybějí prostředky např. na zdravotní a sociální péči či dokonce potraviny, což snižuje kvalitu života či zkracuje život jako celek.
Pokud tedy někdo považuje ta důkaz vyspělosti společnosti hlavně to, že část lidstva bude vlastnit ono "zboží ze Západu", s důsledky vyjmenovanými výše, tak prosím. Uvědomuje si ale třeba ten někdo, že většina tohoto zboží se už na Západě ani nevyrábí? Uvědomuje si dále ten někdo, že dokonce i technologie a patenty , na základě kterých se ono zboží vyrábí, Západ vlastní čím dál méně? Ví tento jedinec, které že zřízení má stát, kde se většina tohoto zboží vyrábí? A jakou píseň si představitelé tohoto státu přes specifičnost svého ideologického zázemí zpívají sborově nejraději? Ví tu někdo např. z jakého státu si americká firma Tesla musí dovážet baterie do svých elektromobilů vyráběných v Berlíně?
Pokud kapitalismu a kapitalistům nelze něco upřít, tak jedno: na rozdíl od komunismu/socialismu nikdy nepolevil ve své bestialitě a brutalitě, dovedl ji lépe maskovat a nikdy se doopravdy nepokoušel dobrovolně reformovat.
A proto stále přežívají.
Žijeme ve státě, jehož představitelé sice důsledně poklonkují USA a Bruselu, ale kterému se rozpadá zdravotnictví (chystající se stávka lékařů je jen jedním z mnoha jeho problémů), kde v lékárnách chybí penicilin a jiné důležité léky, který se propadá v mnoha ekonomických ukazatelích, kde se prohlubuje polarizace společnosti a kde v září a teď už dokonce i dnes, 21. 10, jsou letní teploty (ano to je celoplanetární problém, ale u nás se to, jako mnohé jiné, děje také).
Kdo za to může? Já vlastně zapomněl, to nebude zdivočelý kapitalismus, ale to je všechno dědictví komunismu, případě vina Ruska, že.
co tu tajnosnubně nechce pojmenovat ani zemi, ba ani píseň, kterou v té zemi lidé údajně stále milují, když vyrábějí haldy zbytných i nezbytných věcí pro půl světa:
V té nejmenované zemi panuje kapitalismus jako bič.
Já jenom dodám, že jestli je nějaký stát zcela jistě na cestě k úpadku, kolapsu a nakonec i zániku, je to komunistická Čína.
Jste živé svědectví proti tézím Jana Bierhanzla. Učitel se musí zabývat tím, co by se měl žák naučit: co nejdokonaleji zvládnut poměrně malý a intelektuálně přehledný rozsah učiva, zvláště gramatiku a základy matematiky. Ne proto, že by mu ty znalosti pomohly být lepším brancem, podřízeným nebo poddaným, ale protože jen zvládnutím určité ( do značné míry arbitrárně zvolené) učební látky a postupů se rozvíjí jeho schopnosti myslet samostatně a svobodě, tedy způsobilost k emancipaci.
Autor, který tuto moudrou myšlenku poprvé vyslovil, se jmenoval Humboldt, ale tím Vás nechci zatěžovat. Podstatné je, že přitom zdůrazňoval jeden zvláštní a častý případ nesvobody a děsivé intelektuální omezenosti, kterému takto pojaté škola čelí - totiž zajetí ve vlastní závisti a nenávisti, bahnění a užírání se v ní. Humboldt ovšem ještě nevěděl, jak snadno půjde tyto závisti a nenávisti přetavovat do velkého nepřítele a hloupost kašírovat jako boj za lepší zítřek: proti světovém židovskému spiknutí, západnickému nebo židobolševickému kapitalismu, sociálfašismu, americkému Velkému Šajtánovi, nadnárodním korporátům -- velcí nepřátele se mění, blbost zůstává stejná).
Patří k tomu ovšem plivání na intelektuály, to také zůstává bez ohledu na právě úřadujícího Nepřítele -- místo pohodlného bezmyšlenkovitého vědomí, že jsem na správné straně, by ti porci intellettuali (jak se říkávalo za Duceho, u nás prohnilí intelektuálové) chtěli pořád provádět kritickou analýzu společnosti, otvírat i ty traumata, která bolí nás, obyčejný urfašisty, připouštět, ze svět není černobílý; prostě vyžadují od člověka bolestivý a zneklidňující proces vlastního myšlení. A ještě by nějaká docentka klasické filologie chtěla být placená téměř na úrovní prodavačky v Lidlu.
Vím, je to dlouhé a asi jste to do konce nepřečetl. Takže shrnutí:
Může za to jak normalizační socialismus, tak divoký kapitalismus --ve vzácné kontinuitě rozvrátily československé školství a vy jste se tam proto nenaučil myslet.
- Ptá se paní Zemanová.
Už někdy v samotném počátku mé přítomnosti na DR jsem zde veřejně položil tuto otázku. Podařilo se mi tento můj text dokonce dohledat: https://denikreferendum.cz/clanek/17403-co-je-spatneho-na-kapitalismu
Není vůbec bez zajímavosti si po téměř deseti letech pročíst tehdejší diskuse na toto téma (alespoň jejich počátek, celou tou sáhodlouhou diskusí se dnes už nikdo pročítat nebude). Pro mou osobu mohu říci: sám jsem byl až překvapen, jak málo se od té doby změnilo mé hodnocení současného - kapitalistického - světa. Prakticky vše co jsem napsal tehdy, bych víceméně stejně tak mohl formulovat i dnes.
Pokud si tedy znovu chceme dnes položit tuto otázku, pak především musíme odlišit dva základní tematické okruhy:
1. co je špatné (nehumánní) na kapitalismu jako takovém
2. co je špatné na liberalismu, respektive liberální demokracii, jakožto standardní formě kapitalismu.
Ad 1: co se kapitalismu týče, pak je zde možno v zásadě odkázat na tehdejší diskusi; nemělo by smysl to zde vše znovu opakovat. Velmi zkráceně: kapitalismu je vytýkán jeho asociální charakter (sociální a majetková nerovnost); a za druhé jeho náchylnost ke krizím (mnozí jsou stále toho názoru že kapitalismus se časem rozpadne sám sebou, na svých vlastních rozporech. (Dnes přistupuje ještě třetí základní aspekt kritiky kapitalismu: že svou imanentní posedlostí stále rostoucí mírou produkce a konzumu má za důsledek ekologickou krizi, která může ve svém důsledku vést k zániku celého lidstva.)
Tento třetí bod (ekologii) zde ponechám bez komentáře; druhý bod - ryze ekonomické protiklady kapitalismu jako cesta k jeho zániku - jsem zpochybnil už tehdy, přes všechny krizové momenty není žádný doklad toho, že by kapitalismus měl (v historicky dohledné době) zahynout z čistě ekonomických důvodů. A první bod - sociální nespravedlivost - jsem zmínil už posledně: ano, ta samozřejmě existuje, je kapitalismu inherentní; ale většinová společnost se s ní víceméně smířila, přijala ji jako nezbytnou daň za (ve srovnání se socialismem) mnohem výkonnější ekonomiku umožňující této většině relativně pohodlný konzumní život.
Pan Krupička tedy na straně jedné má dozajista velkou část pravdy když poukazuje na tento asociální charakter současného kapitalismu; ale je bohužel holým faktem, že tento způsob argumentace dnes už (téměř) nikoho (kromě malých zbytků klasické levice) nezajímá. A čím více se pan Krupička snaží, z čím hrubších kusů vystřeluje svou munici (a přitom pak často značně přestřeluje), tím více se míjí svým cílem. Prostě, dnešní průměrný občan je proti takové argumentaci už víceméně imunní.
Ad 2: Co je špatného na systému, respektive vůbec na společnosti liberální demokracie?
Paní Zemanová píše: "Premisa, že tu vládne zcela nepřijatelný režim /liberální demokracie v nelidských podmínkách kapitalismu či kapitalismus v šalebných kulisách liberální demokracie/ a že úkolem levice je tento režim změnit v cosi lepšího, ve mně vždycky vzbudila otázku, má-li někdo představu, jak by to mělo vypadat."
Tak za prvé: paní Zemanová, ten samotný fakt že dnes (ještě) nikdo nemá žádný hotový koncept pozitivní, humánní alternativy vůči světu liberálního kapitalismu se nijak nedotýká jádra věci. Jsou uzlové body vývoje, které jsou natolik zásadní a komplexní, že přechodové období mezi formou starou a formou novou může trvat velmi dlouho. V evoluci třeba i tisíce let. A i v technice (i s jejím současným razantním rozvojem) to může být někdy běh na velmi dlouhou trať. Například snad už půl století trvají snahy o jadernou syntézu; a celou tu dobu také nebylo vůbec jisté, zda se to může podařit, anebo zda tato šance získat nevyčerpatelný a čistý zdroj energie není pouhým snem. Až teprve ve zcela nedávné době se podařil určitý průlom na tomto poli, alespoň v laboratorních podmínkách.
Ještě jednou tedy: ten argument, že se levici dodnes nepodařilo nalézt lepší, humánnější alternativu vůči kapitalismu, prostě neplatí, je to argument falešný. (Něco jiného ovšem je, že některé radikální části levice stále propadají iluzím že ony tuto cestu znají, že k tomu postačí prostě zavést přímou demokracii či princip družstevního vlastnictví, a že už jenom tím bude vše hotovo. Takto naivní, povrchní iluze mnohem spíše škodí věci, nežli by jí mohly prospívat.)
To o co se zde ale napřed jedná je holá otázka: je svět (kapitalistické) liberální demokracie světem z lidského hlediska pravým, je to svět umožňující plný rozvoj, plné uplatnění všech lidských potenciálů - anebo je tomu naopak, redukuje tento zdánlivě naprosto svobodný svět lidskou bytost ve skutečnosti pouze na omezené, jenom do sebe zapouzdřené individuum, které sleduje v prvé řadě své vlastní egoistické zájmy, které je manipulováno stupidní reklamou, které je v důsledku toho plně propadlé plochému konzumu, a které je v kulturně-intelektuální oblasti stejně tak fakticky zcela ovládáno povrchními, kýčovitými formami svého vyžití, zatímco vše co by mohlo mít nějakou vyšší hodnotu je vytlačeno na periferii reálného života této společnosti? - To je ta otázka, o kterou se zde jedná.
Ano, argumentovat proti této napohled tak dokonale a všestranně "svobodné" společnosti je velice těžké. Dokonce i tak velký myslitel jako Platón s tím měl nemalé potíže. Už on konstatoval, že demokracie je "tím snad nejsladším ze všech státních uspořádání". Demokracie své obyvatele zpočátku zcela oslepí zdánlivě nekonečným, neohraničeným množstvím možností jejich osobního vyžití. Každý může podnikat co se mu zlíbí, věnovat se tomu či onomu, může si pořizovat všechny ty vábivé předměty které mu nabízí komerční trh.
Vzápětí však Platón dodává, že tento svět zdánlivě nekonečných možností je pouze povrchně mámivý, že vykazuje podobný efekt jako když "pestré šaty svými nápadnými barvami vábí především ženy a děti". Zkrátka: podle Platóna tento svět povrchního konzumerismu není nic pro zralého, vnitřně, mravně a duševně vyspělého muže. Tento svět zdánlivě nekonečných možností svou lacinou povrchností ve skutečnosti ubíjí všechno, co by mohlo dodávat nějaký hlubší smysl pro člověka, pro jeho osobní, duševní i metafyzickou dimenzi jeho žití.
Ano, je to nepochybné: pro pochopení této skrytě dehumanizující stránky (kapitalistické) liberální demokracie je nutno mít jakousi zvýšenou míru citlivosti. Běžný, průměrný člověk se nechá oslepit, zdánlivě saturovat oním laciným konzumem, stejně jako všemi těmi zdánlivě nekonečnými možnostmi osobního vyžití. Kdo chce tedy vůbec pochopit, spatřit tuto odvrácenou stránku světa liberální demokracie, ten napřed musí dokázat sám sebe osvobodit od tohoto povrchního pohledu na lidskou skutečnost, napřed si v sobě musí vypracovat schopnost vnímat subtilně negativní působení tohoto způsobu existence.
Ale - takovýto "alternativní" pohled na svět liberální demokracie bylo velmi nesnadné prosazovat dokonce i ve světě antiky, s její vysokou kulturou; tím nesnadnější je to pak v současném světě, který už plně propadl onomu přízemnímu, plochému konzumerismu, a učinil z něj středobod své veškeré existence.
------------------------
Tolik tedy k otázce, co je špatné jak na kapitalismu, tak na systému liberální demokracie. Závěrem bych ještě zmínil, že už v oné diskusi před deseti lety jsem napsal, pokud chce levice v tomto světě vůbec uspět, že musí být schopna prokázat mnohem vyšší míru kreativity. Bohužel, tento můj předpoklad se naplnil: k tomuto oživení tvůrčí kreativity na straně levice nedošlo, a ta dekáda od oné doby je charakterizována dalším kontinuálním ústupem a sestupem levice ze společenské a politické scény.
Pokud bylo dříve úkolem školství vychovat poddaného či brance, tak dnes je jeho úkolem vychovat konzumenta, který bude dobře hrát roli příslušníka své společenské třídy (nejen že děti dávno nechodí do "stejné" školy, ale už ani školky).
Myslet si, že hlavním úkolem školy bylo a je vychovat samostatně myslícího člověka je, pardon, naivní. Nahlas říkat co si myslí mohou tradičně jen vyšší vrstvy společnosti. Většinou ne proto, že by byli lepší než ostatní, ale proto, že své postavení zdědili. Hra je pořád stejná, jen kulisy se mění.
Co se týče Číny, tak mám pocit, že pokud se to prozápadním liberálům hodí, tak je to komunistická země, kde se masivně porušují lidská práva. Ale když se jim toto tvrzení nehodí, udělají z Číny zemi kapitalistickou. Ale OK, nevím zda je tam "kapitalismus jako bič", ale je možné, že tam kapitalistické prvky už převládají. Nikdy jsem se tím vlastně detailněji nezabýval.
Levice má podle mě již dávno dostatečné know-how na to, aby se v libovolném státě na libovolnou dobu ujala moci. Tímto děkuji všem levicovým intelektuálům za to, že své myšlenky tak propracovali. Zbývá již jen čekat na příležitosti, které ale v nejbližších letech zřejmě jen tak nepřijdou. Nyní svou šanci dostane spíše nacionalistická pravice. Ale všeho do času :)
"Co se týče Číny, tak mám pocit, že pokud se to prozápadním liberálům hodí, tak je to komunistická země, kde se masivně porušují lidská práva. Ale když se jim toto tvrzení nehodí, udělají z Číny zemi kapitalistickou. "
Že je Čína země, kde komunisti masivně porušují lidská práva, není proto, že se to hodí "prozápadním liberálům", ale proto, že se to hodí čínským oligarchům. Že jim teď teče do bot, neznamená, že by někdy slevili z chuti vydřít co nejvíc ze svých poddaných, jejichž práva porušují.
Z Krupičkových slintů by jeden nabyl dojem, že Krupička nemá co jíst, nemá kde bydlet, a nemá co na sebe.
Je-li to všechno pravda, upřímně mu to přeju.
Jenom mi k tomu nesedí to Krupičkovo sázení ve Fortuně.
On to bude jenom docela obyčejný šmejd.
kdyby politická levice měla potřebné dovednosti, ve většině evropských zemí by vládla.
Místo toho degeneruje do národních socialismů, naštěstí zatím víc populistických než krvavých, nebo do malý haštěřivých sekt. Vlastně dnes dokáže dobře jen jedno: chybět.
Na druhou stranu je dobře, že jste si našel solidního koníčka: čekáním na příležitost můžete strávit celý život.
A co se toho vzdělání týče -- asi tu nikoho nepřekvapuje, že si něco neumíte představit.
Pokud se Západ bez čínského zboží dávno neobejde, tak se to ale na tom porušování lidských práv masivně podílí také, paní Zemanová, pokud je svými dřívějšími masivními investicemi v Číně a Asii vyloženě neorganizoval.
K nenávistným, zmateným a dezinterpretujícím výrokům dvou zdejších kumpánů Kolaříka a Profanta, kteří mají tu nebetyčnou drzost svou nenávist ke každému, kdo si myslí něco jiného než oni, projektovat do ostatních, se nehodlám nějak zvlášť vyjadřovat.
Chudáci čekali čtvrt roku, než jsem se tu objevil, aby mohli pustit nějakou tu jedovatou slinu. Snad jen vzpomenu trpělivého pedagoga Martina Plevu, který, ačkoli byl zdejším diskutujícím názorově mnohem blíže než já, se na té špíně tady už nehodlal podílet.
Ano, ani já nejsem dokonalý, někdy se nechám unést, někdy se snažím nazvat věci, lidi, pravými jmény, ale v nenávisti si tu na rozdíl od ostatních libovat nehodlám. Bez této "diskuze" se i několik měsíců obejdu, nemusím mít poslední slovo a na obskurní urážky a provokace zde kolikrát ani nereaguji.
Pane Krupičko, know-how (radikální) levice k vládnutí se v současné době rovná prakticky nule. Její představy o tom, jak vybudovat nekapitalistickou společnost, jsou v naprosté většině (spíše zcela bez výjimky) až třeskutě naivní.
Kdyby se tato levice dostala k moci a začala stát předělávat podle svých představ, pak by to prakticky nevyhnutelně vedlo k naprostému rozvratu, v prvé řadě v oblasti ekonomie. Zákonitým a neodvratným důsledkem by bylo, že by tato levice byla v příštích volbách smetena z politické scény (pokud by ovšem svobodné volby zachovala). V opačném případě by musela vládnout prostřednictvím "diktatury proletariátu"; a to jsme už tady jednou měli.
Pane Krupičko, já nijak nevytýkám levici, že toto know-how k vládnutí (to jest, k antikapitalistické transformaci) nemá; i já sám mám jenom velmi mlhavé představy jak by něco takového bylo možno provést. Ale co já této radikální levici nikdy nemohu odpustit je to, že ona se o toto získání schopností k reálnému vládnutí vůbec nesnaží. Ona se stále ještě vyžívá ve svých iluzích, že postačí když ona se dostane k politické moci, provede několik radikálních antikapitalistických opatření, a že všechno pojede jako po másle. S takto naivním, povrchním a nezodpovědným přístupem ke společenské realitě není ale možno provádět žádnou opravdovou revoluci.
--------------------------
Mimochodem, pane Krupičko, je poněkud překvapivé že zrovna Vy si stěžujete na nedostatek vlídného zacházení ze strany (některých) jiných účastníků zdejších diskusí. Nějak jsem si nepovšiml, že zrovna Vy byste se svými názorovými odpůrci jednal s nějakou přehnanou něžností. Zkrátka: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Ještě dodatek pro paní Zemanovou: pokud máte opravdu zájem o kompetentní a velice dobře promyšlenou kritiku kapitalismu pro jeho dehumanizující vliv na lidskou bytost, zkuste si přečíst třeba knihu "Jednodimenzionální člověk" od Herberta Marcuseho. Jedná se o dílo vysoce erudovaného filozofa, nicméně určené širokému publiku, tedy v zásadě dobře srozumitelné.
Marcuse zde odmítá a zavrhuje východoevropský, totalitní socialismus s jeho vnuceným a násilným kolektivismem, který omezuje lidskou svobodu; ale stejně tak i svět západního kapitalismu podle jeho nálezů tuto svobodu člověka omezuje, tím že ho svou komerčně-konzumní manipulací nakonec stejně tak zkracuje v jeho bytostně lidských možnostech, činí z něj stejně tak glajchšaltovanou, uniformní, zkrátka - jednodimenzionální bytost.
Ano, ani sám Marcuse nedává přesvědčivou odpověď na to, jakým konkrétním způsobem překonat systém kapitalismu; nicméně i po půl století tato jeho kritika kapitalistického odcizení má i nadále trvalou platnost.
Myslím, že vše podstatné jsem k tomu už pane Poláčku napsal. Většinou na hrubosti a urážky jiných jen reaguji (někdy se zpožděním) a někdy ani to ne. Nelibuji si v tom, snažím se jen popisovat realitu, když už nevím kudy kam. Nejsem tak osobní, jako někteří a snažím se nebýt osobní vůbec. Takže spíše nikoli "jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá", ale na "hrubý pytel hrubá záplata".
Myslím, že vše podstatné jsem k tomu už pane Poláčku napsal. Většinou na hrubosti a urážky jiných jen reaguji (někdy se zpožděním) a někdy ani to ne. Nelibuji si v tom, snažím se jen popisovat realitu, když už nevím kudy kam. Nejsem tak osobní, jako někteří a snažím se nebýt osobní vůbec. Takže spíše nikoli "jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá", ale na "hrubý pytel hrubá záplata".
Levice zvítězí! Nejpozději tak do roku 2384 bude většina planeta socialistická! A díky vesmírnému programu Elona Muska vyvezeme socialismus i do vesmíru!
Bože, už mě to zase bere! Ale za to může kapitalismus! Psychiatrická péče je podfinancovaná! Já jsem doktorům říkal, že potřebuji lepší péči a silnější prášky!
Už se to dalo do pohybu!
Dezoláti všech zemí spojte se!
Tohle je panečku na rozdíl od autora komentáře výše PAN INTELEKTUÁL! PETR DRULÁK!
A také disident, nedávno ho vyhodili z práce!
Doporučuji toto (i když jsem ho ještě neviděl) video a mnohé jiné s ním!
Ale i náš milovaný Yanis má v něčem pravdu, co říkáte?
Tak takhle to dopadne, když se někdo naučí alespoň trochu anglicky! Přestane číst česká média (nebo je čte jen pro pobavení), začne uvažovat a hledat informace jinde, třeba na Youtube.
Vzdělání je nebezpečné!
Už musím jít! Budou se rozdávat léky!
Beztak je tu nuda, vy zapšklí prďolové!
Zatím se spokojuju s pozorováním, co způsobuje dehumanizující vliv kapitalismu s panem Krupičkou. Ten je zřejmě vůči němu obzvlášť bezbranný.
že spamování, jaké předvádí Krupička, by mělo být důvodem ke zrušení přístupu k diskusi.
Tak já se tu dělím o nejlepší myšlenky těch nejbrilantnějšíh intelektuálů dneška (Drulák, Chomsky, Varufakis), abych dokázal, že proti intelektuálům, kteří např. narozdíl od Bierhanzla nepoklonkují současným mocným nic nemám, jak to o mně absurdně tvrdil Profant (s přídavkem, že prý jsem ur-fašista) a zdejší vrchní demokrat Kolařík, který tu poměrně nedávno po fašisticku vyřvával, že prý "es kommt der Tag", mě chce zablokovat. Samozřejmě, že tenkrát jeho kamarád Profant ani nepípl. Vy dva jste vážně komici, omlouvalo by vás snad jen, kdyby váš vztah byl více než politický. To bych vám i přál. Láska je krásná :-) V každém věku :-)
Pokud bych už někomu ve školství přidal, tak nikoli vyučujícím humanitních fakult, ale např. plošně všem školním kuchařkám. Ty mají i přes nezpochybnitelně důležitou práci (na rozdíl od "akademiků") platy okolo minimální mzdy, ze kterých se nedá žít. A dalšímu "nižšímu" školnímu personálu.
Co se týče "otevírání traumat", typu sociologických studií či reportáží o chudých, tak neznám nic zbytečnějšího. Komu je to proboha určeno? Copak ti chudí nevědí, že jsou chudí a nebo že jejich práce je těžká? Oni nepotřebují, aby jim to nějaká panička Uhlová nebo panáci typu Bierhanzla či Profanta sdělovali. Nehledě na to, že se k nim informace od těchto elitářů často ani nedostanou, protože chudí progresivistická média nečtou a naši elitáři o rovnocennou komunikaci s nimi ani nestojí. Je to snad určeno pravicové vládě, která se na ty chudé stejně vykašle? Bohatým, kteří jsou bohatí často na úkor těch chudých? Bože můj...
... jen chvíli necháte převážit věcnost nad nenávistí -- resp. kanalizujete svojí zkušenost neškodným směrem vůči mně -- a už napíšete docela chytrou věc.
Ano, odhalování toho, že lidem se špatnými příjmy a s prekérními příležitostmi vede špatně, nemá s kritikou společnosti prakticky nic společného. Jedná se o sentimentální román pro střeostavovské husičky v domácnosti (husičky obého, ba i nebinárního pohlaví) -- husičky se mohou krásně dojímat a ještě se cítí při četbě sociálně angažované. parazitní slast z uspokojování špatného svědomí.
A abych se Vám přiznal -- nelituji příliš učitelky a učitele, pokud mají obvykle platy nějakých patnáct procent pod průměrným příjmem. Malér je, že přitom nutně funguje ekonomika chudoby -- v tomto případě vysoké platy malé skupiny učitelů a bídné u těch ostatních -- a díky tomu vzniká v učitelských sborech toxické prostředí (a škola bez kolegiálního učitelského sboru funguje velmi špatně), že nejsme schopni učitelstvo generačně obnovovat (bez důchodců by nefungovala už dneska, ale opravdová katastrofa přijde za deset let) a že za ty peníze dost často kupujeme s prominutím póvl, protože nemáme na výběr.
Jinak s tou svou vizí dobře placených kuchařek a špatně placených kantorek zapadáte do dnešního pravičáckého mainstreamu a zřejmě se shodnete s ministrem Bekem-- veřejné školství je tu od toho, aby rodiče měli kam odkládat fakany a mohli makat. Na tom, jestli se něco naučí, nezáleží (pro lepší lidi jsou soukromé školy a domácí kondice) a jejich rodiče jsou voliči, tak tu malou havěť musíme alespoň jakžtakž nakrmit a ohlídat.
Proč vy si vlastně myslíte, že jste levičák?
Ale ano, paní Zemanová, způsob veřejného působení pana Krupičky je víceméně přímým důsledkem existence kapitalismu.
Kapitalismus svým nehumánním charakterem, především svou sociální nespravedlností nevyhnutelně plodí nenávist; a nenávist zaslepuje.
Pan Krupička je bezpochyby zaslepený svou nenávistí; jeho projevy odporu a nenávisti vůči panujícímu kapitalistickému řádu jsou ovšem stejně tak zaslepené, jako jsou legitimní.
Zkusme si položit otázku: kdybychom měli možnost žít v opravdu humánním, spravedlivém světě, kde - s Kantem řečeno - člověk je "účelem, nikoli prostředkem", kde vládne sociální spravedlnost a vzájemná mezilidská harmonie - co myslíte, existovali by stále ještě takovíto Krupičkové, Drulákové, Varufakisové, kteří by znovu a znovu ventilovali svou hlubokou nenávist vůči panujícím pořádkům?...
Jistě, v každé populaci je určité procento jakýchsi "kverulantů z povolání", kteří vždy budou protestovat proti tomu či onomu. Jenže - za podmínek oné spravedlivé a humánní společnosti by se jednalo už jenom o čistě psychologickou (respektive psychiatrickou) záležitost, tito jedinci by se ocitli v naprosté společenské izolaci. Jenže nedá se nic dělat - za podmínek reálného kapitalismu mají i jejich nejdivočejší výlevy stále ještě přinejmenším určitou část pravdy, a tedy i legitimity.
Pane Krupičko, oznámení Sahry Wagenknechtové, že hodlá založit vlastní (radikálně levicovou, respektive levičáckou) stranu je aktem ryzího ideologického kverulantství, pro budoucnost (německé) levice bez jakéhokoli významu. S výjimkou té okolnosti, že se tím podstatně urychlí rozpad a rozklad německé strany "Die Linke", která se tímto zřejmě už v dohledné době definitivně ocitne v politickém hrobě.
Wagenknechtová bude zřejmě konkurovat hlavně AfD, což je dobrá zpráva. Němečtí dezoláti budou mít nyní větší výběr.