Co je špatného na kapitalismu?
Josef PoláčekText Josefa Poláčka Čtyři levicové artikuly vzbudil na Deníku Referendum diskusi gigantických rozměrů. Jeho autora motivovala k napsání dalšího textu, který má stejnou ambici, ale jde na to z opačné strany.
Pro každého příslušníka levice je věc jasná: kapitalismus je špatný společenský systém. A nemůže být sebemenší pochybnosti o tom, že je třeba ho — podle osobních preferencí dotyčného — zrušit, zničit, překonat, odstranit, anebo přinejmenším reformovat a nastavit mantinely jeho rozpínavosti.
Takže, potud dobře, v tomto zcela obecném náhledu na kapitalismus je levice jednotná, tento principiálně negativní postoj vůči kapitalismu není v jejím rámci zpochybňován. Není zpochybňován — a ani není pociťována potřeba ho nějak hlouběji odůvodňovat. To, že kapitalismus je principiálně špatný, je v rámci levicové komunity považováno prostě za jakousi samozřejmost, s jejímž rozebíráním není zapotřebí nadále mařit čas.
Jenže — jenže problémy a názorové konflikty začínají právě už tam, kde se vynoří otázka, co si s kapitalismem počít. Je nutno ho zrušit, zničit? A jestli ano, čím ho pak nahradit? Anebo postačí kapitalismus nějakým způsobem zreformovat, zhumanizovat, ulámat mu ty nejostřejší ostny, aby byl nějakým způsobem „sociálnější“, ale v zásadě je nutno se rezignovaně spokojit s jeho nezrušitelnou existencí?
↗
Co s kapitalismem? Foto Jonny White, flickr,com
A jestli kapitalismus překonat, pak: jakým způsobem? Radikální změnou celého systému, tedy revolucí? A jakou revolucí — násilnou, anebo nenásilnou? Anebo postupně, pozvolna, evolučně, tím že budeme kapitalismus čím dál tím více zatlačovat do kouta, tím že mu budeme vnucovat čím dál tím více sociálních prvků? A jak? Prostě posilováním sociálního státu? Anebo opačnou cestou, nikoli přes stát, ale iniciativou zdola, ekonomickou demokratizací, družstevnictvím?
Kdo jen trochu sledoval diskuse na tato témata v poslední době na stránkách DR, ten už ví: jsou to právě tato témata, právě tyto otázky, které dokáží různé názorové frakce levice rozštěpit natolik, že se mezi sebou potýkají a potírají nakonec s větším zápalem a rozvášněním, nežli s jakým vedou svůj boj proti pravici.
Zastánce pravicového názoru, to je nakonec prostě ideový protivník, který je jasně daný, jasně definovaný, je to sice odpůrce, ale svým způsobem respektabilní soupeř. Zatímco zastánce odlišného názoru uvnitř levicového hnutí — to je automaticky odpadlík, renegát, zrádce posvátné ideje, překrucovač faktů; v ještě relativně nejmírnějším případě pouze zcela nechápavý a intelektuálně zaostalý naiva.
Někdy se téměř zdá, že kdyby levice jenom polovinu té energie, kterou vyplýtvá na vzájemné ideologické a frakční boje mezi sebou, použila na sjednocený boj proti kapitalismu, byl by tento dávno už jenom historickou vzpomínkou.
Nikoliv; toto konstatování opravdu nemá za cíl být apelem k tomu, aby levice konečně pohřbila všechny tyto své názorové půtky a sjednotila své úsilí. Takovýto apel by zcela nevyhnutelně vyšuměl do prázdna; neboť tyto ideové střety nevyplývají jenom z nevůle či neschopnosti jednotlivých názorových frakcí ke vzájemnému pochopení, nýbrž mají své zcela objektivní důvody a příčiny.
A právě na základě oněch názorových střetů z poslední doby se jeví čím dál tím zřetelněji, že levice naprosto není jednotná ani v tom, co je vlastně na kapitalismu vůbec tak špatné, aby z toho vyplývala nutnost ho odstranit.
Co je na kapitalismu to nejvíce špatné? Sociální nerovnost? Nezaměstnanost? Vykořisťování? Odcizení? Nadvláda monopolů? Antidemokratičnost? Ničení životního prostředí?
Asi cokoliv z toho; možná to všechno dohromady, jako jeden celistvý komplex; ale možná, že za tím vším stojí ještě něco jiného, co ani neumíme dobře pojmenovat, co jenom tak nějak cítíme, že to prostě není z lidského hlediska v pořádku. Že takhle triviální systém založený na nekonečné honbě po penězích prostě nemůže být koncem lidských dějin. Že přece musí být možný nějaký lepší, principiálně humánnější pořádek, řád věcí lidských.
A aby tohle hledání nejhlubšího jádra špatnosti kapitalismu bylo ještě složitější, zkusme si celou věc obrátit. A jestliže na začátku našeho uvažování bylo konstatováno, že — v rámci levice — je špatný, zavrženíhodný charakter kapitalismu nesporný, položme si teď otázku: je ten negativní charakter kapitalismu opravdu tak zcela samozřejmý a stojící mimo jakoukoli diskusi, jak se to jeví příslušníkům levice?
Vždyť stále ještě existuje významná a neopomenutelná část populace — a na tom faktu nic nezmění to, jestliže tuto část přezíravě označíme za „skalní pravičáky“ - která se nejenže s existencí kapitalismu smířila, ale považuje ho za ten nejlepší z reálně možných světů!
Vezměme tento názor pro jednou vážně, a zkusme teď na chvíli dělat „advokáta ďáblovi“.
Takže, co má být na tom kapitalismu vlastně tak opravdu špatného?
Vždyť kapitalismus přece:
je tím nejvýkonnějším ekonomickým systémem, který kdy lidstvo poznalo;
je zdrojem našeho veškerého bohatství;
je neuvěřitelným akcelerátorem technického pokroku;
je tím nejsvobodnějším ekonomicko-společenským řádem přinejmenším v novodobé historii — každý jedinec může být ekonomicky činný, jak sám uzná za vhodné, podle svých vlastních schopností a dispozicí;
je světlonošem politické demokracie, přes určitá historicky podmíněná zapletení se s režimy nedemokratickými nakonec v dlouhodobém horizontu s sebou přináší občanskou svobodu a nastolení demokratických politických struktur.
Tak tedy: co je na tom kapitalismu nakonec tak špatného?
Je dost dobře možné, že zodpovězení této napohled zcela jednoduché otázky se pro levici ukáže být záležitostí ne tak docela snadnou. Ale, právě sjednocení se na odpovědi na tuto základní otázku by mohlo být tou základní podmínkou pro názorové sjednocení rozhádané a rozštěpené levice.
Diskuse
Co je na kapitalismu špatného? Myslím, že by se toho našlo dost a dost, ale o to přece nejde. Jde o to, že už nefunguje, aniž by byl fedrován z veřejných zdrojů. Ty body, které uvádíte v závěru pod titulkem "Vždyť kapitalismus přece", už dávno neplatí.
Myslím, že prvořadým úkolem ovšem není zničit nebo odstranit kapitalismus, ale přestat ho podporovat a hlavně začít budovat jiný a lepší systém zdola. Když v tom budeme podporováni shora, tím lépe.
Myslím, že prvořadým úkolem ovšem není zničit nebo odstranit kapitalismus, ale přestat ho podporovat a hlavně začít budovat jiný a lepší systém zdola. Když v tom budeme podporováni shora, tím lépe.
JP
Čili, první námitka zní, že (současný) kapitalismus vlastně už vůbec nefunguje, že přežívá vlastně už jenom proto, že je permanentně financován z veřejných rozpočtů.
Tento názor je sice - především v levicovém prostředí - dosti obecně zastáván; ale já bych si jeho univerzální platností nebyl zase tak úplně jistý.
Napřed si totiž musíme ujasnit, o j a k é m kapitalismu vlastně hovoříme.
Jestliže je řeč o současném kapitalismu kombinovaném (někdo by také mohl říci: "kontaminovaném) sociálním státem, pak je nepochybné, že zde velice mnoho běží přes státní rozpočet. Čili z toho, co se definuje jako "veřejné zdroje".
Ovšem, za prvé nelze přehlédnout, že tyto "veřejné zdroje" jsou do značné míry financovány právě odvody (kapitalistických) firem, čili kapitálem.
A za druhé, kapitalismus sám by se bez toho "sociálního státu" asi docela dobře obešel.
Shodou okolností zrovna v nedávných dnech byl v jednom textu (tuším že se jedná o "Konec konzervativní revoluce" Ivana Štampacha) zmíněn názor amerických ultrakonzervativců, že má být obnoven "čistý" kapitalismus, bez toho celého "sociálního balastu". Že tím by se zase obnovila zdravá ekonomika, a to by nakonec přineslo prospěch všem.
A nedá se nic dělat, určitá logika v tom je. Kapitalismus ve své čisté podobě je džungle, nemilosrdná ke slabším, ale jako celek je nesmírně vitální. Kdyby se obnovil ten "čistý kapitalismus" (anebo podle rétoriky V. Klause "trh bez přívlastků"), pak by to dozajista přineslo bídu nemalým vrstvám obyvatelstva, ale je docela dobře možné, že kapitalismus jako takový by se opravdu revitalizoval, nabral nové síly, nový impulz.
Jestliže tedy my v současné době vidíme kapitalismus zdánlivě subvencovaný přes veřejné rozpočty, pak je to - z hlediska čisté kapitalistické teorie - už jenom kapitalismus nepravý, denaturovaný, zbavený své původní "přírodní" vitality.
A to "podporovat lepší systém zdola": to je právě ta velká otázka, co by bylo "lepším systémem". Buďto by to musel být ekonomický systém alespoň stejně vitální jako kapitalismus - a tedy v zásadě stejně dravý; pak je nutno se ptát, čím by se takový systém nakonec od kapitalismu vlastně ještě tak podstatně lišil.
No anebo by to byl systém nějakým způsobem ukrocený ve své přirozené divokosti, nějakým způsobem spoutaný, regulovaný - ale pak je sotva se možno vyhnout tomu, že by to byl systém právě méně vitální, méně výkonný, méně efektivní. A pokud by byl opravdu nějakým způsobem regulovaný, pak by se navíc nebezpečně blížil zase nějakému plánovanému hospodářství. S kterým, jak známo, nejsou zrovna nejlepší zkušenosti.
Všeho všudy: já mám opravdu takový pocit, že ze značné části levice je kapitalismus stále ještě značně podceňovaný. Že je stále chápán jako jenom jakýsi parazitní systém, kdy třída kapitalistů si prostě jenom přivlastňuje výsledky práce druhých. A že tedy úplně postačí tento - parazitární - kapitalismus odstranit, a nějaký alternativní, lepší, humánnější ekonomický systém nám vyroste sám od sebe jako květinka v záhonku.
A přitom se přehlíží, že i ten kapitalismus je pořád ještě - přes veškeré excesy - dostatečně funkční základnou pro zcela reálnou ekonomiku. Kdyby tomu tak nebylo, byl by kapitalismus už dávno odstraněn. Kapitalismus jako takový má vlastně už jen dost málo opravdových přátel; ale dokud alespoň většině populace stále ještě jakž takž dokáže zajistit materiální existenci a dokonce relativní blahobyt, do té doby bude velice obtížné ho nějakým způsobem nahradit.
Tento názor je sice - především v levicovém prostředí - dosti obecně zastáván; ale já bych si jeho univerzální platností nebyl zase tak úplně jistý.
Napřed si totiž musíme ujasnit, o j a k é m kapitalismu vlastně hovoříme.
Jestliže je řeč o současném kapitalismu kombinovaném (někdo by také mohl říci: "kontaminovaném) sociálním státem, pak je nepochybné, že zde velice mnoho běží přes státní rozpočet. Čili z toho, co se definuje jako "veřejné zdroje".
Ovšem, za prvé nelze přehlédnout, že tyto "veřejné zdroje" jsou do značné míry financovány právě odvody (kapitalistických) firem, čili kapitálem.
A za druhé, kapitalismus sám by se bez toho "sociálního státu" asi docela dobře obešel.
Shodou okolností zrovna v nedávných dnech byl v jednom textu (tuším že se jedná o "Konec konzervativní revoluce" Ivana Štampacha) zmíněn názor amerických ultrakonzervativců, že má být obnoven "čistý" kapitalismus, bez toho celého "sociálního balastu". Že tím by se zase obnovila zdravá ekonomika, a to by nakonec přineslo prospěch všem.
A nedá se nic dělat, určitá logika v tom je. Kapitalismus ve své čisté podobě je džungle, nemilosrdná ke slabším, ale jako celek je nesmírně vitální. Kdyby se obnovil ten "čistý kapitalismus" (anebo podle rétoriky V. Klause "trh bez přívlastků"), pak by to dozajista přineslo bídu nemalým vrstvám obyvatelstva, ale je docela dobře možné, že kapitalismus jako takový by se opravdu revitalizoval, nabral nové síly, nový impulz.
Jestliže tedy my v současné době vidíme kapitalismus zdánlivě subvencovaný přes veřejné rozpočty, pak je to - z hlediska čisté kapitalistické teorie - už jenom kapitalismus nepravý, denaturovaný, zbavený své původní "přírodní" vitality.
A to "podporovat lepší systém zdola": to je právě ta velká otázka, co by bylo "lepším systémem". Buďto by to musel být ekonomický systém alespoň stejně vitální jako kapitalismus - a tedy v zásadě stejně dravý; pak je nutno se ptát, čím by se takový systém nakonec od kapitalismu vlastně ještě tak podstatně lišil.
No anebo by to byl systém nějakým způsobem ukrocený ve své přirozené divokosti, nějakým způsobem spoutaný, regulovaný - ale pak je sotva se možno vyhnout tomu, že by to byl systém právě méně vitální, méně výkonný, méně efektivní. A pokud by byl opravdu nějakým způsobem regulovaný, pak by se navíc nebezpečně blížil zase nějakému plánovanému hospodářství. S kterým, jak známo, nejsou zrovna nejlepší zkušenosti.
Všeho všudy: já mám opravdu takový pocit, že ze značné části levice je kapitalismus stále ještě značně podceňovaný. Že je stále chápán jako jenom jakýsi parazitní systém, kdy třída kapitalistů si prostě jenom přivlastňuje výsledky práce druhých. A že tedy úplně postačí tento - parazitární - kapitalismus odstranit, a nějaký alternativní, lepší, humánnější ekonomický systém nám vyroste sám od sebe jako květinka v záhonku.
A přitom se přehlíží, že i ten kapitalismus je pořád ještě - přes veškeré excesy - dostatečně funkční základnou pro zcela reálnou ekonomiku. Kdyby tomu tak nebylo, byl by kapitalismus už dávno odstraněn. Kapitalismus jako takový má vlastně už jen dost málo opravdových přátel; ale dokud alespoň většině populace stále ještě jakž takž dokáže zajistit materiální existenci a dokonce relativní blahobyt, do té doby bude velice obtížné ho nějakým způsobem nahradit.
February 11, 2014 v 20.09
Tak nevím, jestli ty diskuse mají smysl. Je to pořád dokola...
kdybych měla v jednom článku odpovědět na Vaši otázku Co je špatného na kapitalismu? musela bych nejprve vědět, co to je ten kapitalismus. Jistě intuitivně to všichni víme, ale zkuste říci to podstatné, co dělá kapitalismus kapitalismem. Položím Vám proto na oplátku otázku: Co je to vlastně "kapitalismus"? Ať už je úspěšný nebo není, a jsem s ním nebo nejsem spokojená, měla bych především vědět, co to vlastně je ten kapitalismus. Protože pak by nehrozilo, že bychom třeba zjistili, že to, v čem teď žijeme ani kapitalismus není, anebo že je to jedna z jeho mnoha podob, a tak by ho ani nebylo třeba vyměnit jako takový, stačilo by jej pozměnit. Jaké jsou základní principy systému, který nazýváme kapitalismus?
Abych odpovídání ulehčila. Kapitalismus, jak už to slovo naznačuje, je společenský systém, ve kterém existuje kapitál, a to znamená nějak nahromaděný majetek. A předpokládá se, že tento majetek je hlavně soukromý. Dřív se soukromým majetkem rozuměl majetek vlastněný jednotlivými lidmi. Jenže dnes jsou taky - a hlavně - konkrétními vlastníky kapitálu korporace a banky. Čili dnes se tím "soukromý" rozumí nejspíš protiklad ke "státní" či "veřejný".
No a pak jsou tu nějaké procesy, kterých se ten kapitál účastní. A těmto procesům říkáme výroba, služby a hlavně trh. A zase je to potřeba upřesnit. Jaké různé podoby mouhou mít výroba, služby a trh? Jaká pravidla by měl trh mít? Nebo zase jinak. Základním pojmem v kapitalismu je jistě "práce". Kdyby se odměňovalo za práci rovnostářsky, tak jak to navrhuje pan Vyleťal ve zde zrovna diskutovaném článku - byl by to pak ještě kapitalismus nebo nebyl?
Nebo problém těch kapitálových bublin. Vznikají v kapitalismu zákonitě, nebo je možné se jim v rámci kapitalismu vyhnout, a jak tedy?
A tak bychom mohli pokračovat.
Abych odpovídání ulehčila. Kapitalismus, jak už to slovo naznačuje, je společenský systém, ve kterém existuje kapitál, a to znamená nějak nahromaděný majetek. A předpokládá se, že tento majetek je hlavně soukromý. Dřív se soukromým majetkem rozuměl majetek vlastněný jednotlivými lidmi. Jenže dnes jsou taky - a hlavně - konkrétními vlastníky kapitálu korporace a banky. Čili dnes se tím "soukromý" rozumí nejspíš protiklad ke "státní" či "veřejný".
No a pak jsou tu nějaké procesy, kterých se ten kapitál účastní. A těmto procesům říkáme výroba, služby a hlavně trh. A zase je to potřeba upřesnit. Jaké různé podoby mouhou mít výroba, služby a trh? Jaká pravidla by měl trh mít? Nebo zase jinak. Základním pojmem v kapitalismu je jistě "práce". Kdyby se odměňovalo za práci rovnostářsky, tak jak to navrhuje pan Vyleťal ve zde zrovna diskutovaném článku - byl by to pak ještě kapitalismus nebo nebyl?
Nebo problém těch kapitálových bublin. Vznikají v kapitalismu zákonitě, nebo je možné se jim v rámci kapitalismu vyhnout, a jak tedy?
A tak bychom mohli pokračovat.
otázku, co je kapitalismus jste si už, pane Poláčku, položil sám než jsem napsal svůj předešlý vstup. Chtělo by to ale postupovat systematicky.
Zdravím
Zdravím
JJ
February 11, 2014 v 21.36
Já bych teda na úvod předložil (přibližně) definici z Vonnegutova Hokus Pokusu:"Kapitalismus je to, co se lidé, kteří mají všechny naše peníze, - zdraví či nemocní, rozumní či šílení, střízliví či opilí - rozhodnou zrovna dneska udělat".
Řekl bych, že to tak nějak nejlépe zahrnuje všechny ty možné podoby systému a zároveň to teda dává takovou jako pěknou beznaděj, že všechno co přijde potom, bude vlastně taky kapitalismus...
Jinak teda ti skalní pravičáci (a dost možná nejenom oni) často tvrdí, že kapitalismus je nejefektivnější systém... Ono ale dost málokdo se zmíní o tom, že to, co je nejefektivnější, je dost závislé na vnějších podmínkách... Už se myslím budu opakovat, ale jiné typy organismů prosperují v kádi s vínem v den, kdy vylisujete, jiné, když to "jede" a úplně jiné třeba když to chytne jablečno-mléčné nebo jaké kvašení... Stejně tak byl jiný kapitalismus v době, kdy polovina lidí neměla boty, a dnes, kdy třetina světového obchodu jsou sázky na pokles akcií hedgeového fondu XY (přestože teda polovina lidí furt nemá pořádné boty). Ono bohužel lidé jsou od přírody opravdu egoistická hovada a kapitalismus tomu tak nějak nejlépe vyhovuje.
Ono problém podle mne je, že "zmenšením" světa v důsledku technologického pokroku umožnilo odstranit takové ty negativní zpětné vazby, které trochu zasazovaly ten společenský egoismus do nějakého rámce...
Řekl bych, že to tak nějak nejlépe zahrnuje všechny ty možné podoby systému a zároveň to teda dává takovou jako pěknou beznaděj, že všechno co přijde potom, bude vlastně taky kapitalismus...
Jinak teda ti skalní pravičáci (a dost možná nejenom oni) často tvrdí, že kapitalismus je nejefektivnější systém... Ono ale dost málokdo se zmíní o tom, že to, co je nejefektivnější, je dost závislé na vnějších podmínkách... Už se myslím budu opakovat, ale jiné typy organismů prosperují v kádi s vínem v den, kdy vylisujete, jiné, když to "jede" a úplně jiné třeba když to chytne jablečno-mléčné nebo jaké kvašení... Stejně tak byl jiný kapitalismus v době, kdy polovina lidí neměla boty, a dnes, kdy třetina světového obchodu jsou sázky na pokles akcií hedgeového fondu XY (přestože teda polovina lidí furt nemá pořádné boty). Ono bohužel lidé jsou od přírody opravdu egoistická hovada a kapitalismus tomu tak nějak nejlépe vyhovuje.
Ono problém podle mne je, že "zmenšením" světa v důsledku technologického pokroku umožnilo odstranit takové ty negativní zpětné vazby, které trochu zasazovaly ten společenský egoismus do nějakého rámce...
JK
Tak nevím. Chvíli jsem hloubal, jestli je horší, že kapitalismus redukuje lidskou bytost na zboží, anebo to, že kapitalistický mechanismus hrozí zlikvidovat ojedinělý zázrak života ve vesmíru. Pak jsem to raději vzdal...
K textu:
"Kapitalismus je světlonošem politické demokracie"
- ano, to bezesporu. Hodně by o demokratickém přínosu kapitalismu mohli vykládat represemi postihovaní členové dělnického hnutí v 19. století. Jako rozumím pane Poláčku, že to myslíte jako provokaci, ale přece jenom...demokracie byla na kapitalismu převážně vybojována...
"Kapitalismus je nejvýkonnějším ekonomickým systémem"
- ano, kapitalismus je velice výkonný, to je jasné. Paleokapitalismus nám z milionů lidí tmavé pleti udělal otroky. Následoval starý dobrý kapitalismus, který byl tak efektivně vitálně výkonný, že nám z poloviny světa (Třetí svět) udělal kůlničku na dříví, aby dosáhl systému represivního konzumu v zemích Západu. Ten nový (post)kapitalismus je tak vitálně efektivní, že 80 lidí vlastní více než polovina planety.
Navrhuji nejdříve definovat, co vlastně znamená "efektivní", "výkonný", "vitální". Pro koho efektivní? V jakém smyslu vitální?
K textu:
"Kapitalismus je světlonošem politické demokracie"
- ano, to bezesporu. Hodně by o demokratickém přínosu kapitalismu mohli vykládat represemi postihovaní členové dělnického hnutí v 19. století. Jako rozumím pane Poláčku, že to myslíte jako provokaci, ale přece jenom...demokracie byla na kapitalismu převážně vybojována...
"Kapitalismus je nejvýkonnějším ekonomickým systémem"
- ano, kapitalismus je velice výkonný, to je jasné. Paleokapitalismus nám z milionů lidí tmavé pleti udělal otroky. Následoval starý dobrý kapitalismus, který byl tak efektivně vitálně výkonný, že nám z poloviny světa (Třetí svět) udělal kůlničku na dříví, aby dosáhl systému represivního konzumu v zemích Západu. Ten nový (post)kapitalismus je tak vitálně efektivní, že 80 lidí vlastní více než polovina planety.
Navrhuji nejdříve definovat, co vlastně znamená "efektivní", "výkonný", "vitální". Pro koho efektivní? V jakém smyslu vitální?
VK
February 11, 2014 v 23.06
"Kdyby se obnovil ten "čistý kapitalismus" (anebo podle rétoriky V. Klause "trh bez přívlastků"), pak by to dozajista přineslo bídu nemalým vrstvám obyvatelstva, ale je docela dobře možné, že kapitalismus jako takový by se opravdu revitalizoval, nabral nové síly, nový impulz."
Jak to pro boha svatého ušatého víte? Myslím, že už to bylo mnohokrát dokladováno, že to neplatí. Byť to patří k vlhkým snům těch nejortodoxnějších neoliberálů, výsledkem by patrně bylo daleko rychlejší a důkladnější odstranění kapitalismu, než se levice odváží byť jen pomyslet.
Jak to pro boha svatého ušatého víte? Myslím, že už to bylo mnohokrát dokladováno, že to neplatí. Byť to patří k vlhkým snům těch nejortodoxnějších neoliberálů, výsledkem by patrně bylo daleko rychlejší a důkladnější odstranění kapitalismu, než se levice odváží byť jen pomyslet.
omlouvám se diskutérům, co už se zúčastnili jinde, ale dovolím si zase posloužit marxistickým stanoviskem (pan Poláček sice na jiných forech rád komentuje marxismus, který nezná, ale kdyby si přečetl základní učebnici,tak by ten článek ani nemusel psát).
Kapitalismus je systém založený na rozdělení společnosti na vlastníky výrobních prostředků (podtrhuji ne jakéhokoli majetku-ale výrobních prostředků - a taky každý vlastník výrobních prostředků, který má zaměstnance, nemusí být kapitalista - ale tím si nekomplikujme život)) a na nevlastníky, kteří vlastní jen svou pracovní sílu a s tou jdou na trh. Prodají ji kapitalistovi (nezáleží, jestli je to jedinec nebo odosobněná korporace) a dostanou za ní její hodnotu (všechno co je potřeba k její reprodukci - to nejsou jen potraviny, je tu civiliazační vývoj, vzdělání, rodina atd.). Jenomže výrobek nebo služba jako produkt jejich práce prodaný na trhu dá kapitalistovi zadarmo nadhodnotu. Tím je založen základní rozpor - zdroj systémových krizí - kapitalista potřebuje znovu a znovu prodávat a zvyšovat míru nadhodnoty, ale koupěschopná poptávka kulhá,ani luxusní spotřeba kapitalistů a jejich personálu to nevytrhne. Tak zkouší leccos - státní zásahy, vojenské zakázky z veřejných zdrojů - tewdyx i z ukradené části samotné mzdy dělníků a zaměstnanců imalých podnikatelů - malobiuržoů, daňové odpustky, čas od času války, konsumní reklama blbnoucí lidi, podobné akce jako ty hypotéční boomy založené na důvěře atd. To je základ.
Jako takový byl kapitalismus úžasným pokrokem proti předchozím systémům - zejména pokud jde o rozvoj výrobních sil včetně vědy,až po globalizaci,alespoň formální občanské svobody,časem růst životní úrovně i těch vykořisťovaných (dnes naopak snaha ji srazit a snížit cenu pracivní síly)- ale taky negativa - včetně válek,kolonialismu atd. Ale krize nezmizely, násobí se, nebudu agitovat - každý ho vidíte kolem sebe. To,že se líbí nezanedbatelnému počtu lidí - může mít objektivní důvody - jejich spojení se ziskem přímo nebo nepřímo, ale i subjektivní - neschopnost pochopit svůj zájem, vliv ideologie vládnoucí třídy - ten je velmi masivní.
Dnes se i nemarxističtí odborníci shodují v tom, že kapitalismus už ztrácí schopnost stimulovat rozvoj výrobních sil, stále více dosahuje zhodcování kapitálu a zisku parazitními způsoby, viz zlodějna té menší buržoasie klausovského typu přes stát, kolem zakázek, propojení s organizovaným zločinem atd. Rozklad společnosti se stupňuje,přestávají platit pravidla - obdobnš jako ve starém Římě, když se vyčerpávalo otrokářské hospodářství Samozřejmě že by úplně čistý trh nebyl možný, jsou tu přece monopoly, dnes jinak než na poč. 20.století, obrovský nahromaděný kapitál k investicím se nemá kde uplatnit, stá nemá peníze protože kapitál neplatí daně. Osobně si myslím, že kapitál má ještě jednu možnost - vsadit na dokonalejší vykořisťování tzv. kognitariátu - vědeckého, znalostního proletariátu, těžit z výjimečných talentů jakousi zvláštní rentu apod. Má to ale slabinu - kapitalista nad tím kognitářem ztrácí tu moc, co měl nad dělníkem - přívěskem stroje, nemůže ho ani jen tak nahradit, ani jen tak stimulovat aby ty zvláštní nápady měl - odtud cesta k přibírání k podílu na zisku a na rozhodování - a ta přeroste v samosprávné vlastnictví - nikoli v malá družstvíčka, ale ve velké samosprávné komplexy koordinované demokraticky volenými orgány. Kapitalista se jistě dobrovolně nevzdá, musíme ho donutit, ale ten boj nemusí být násilný, ozbrojený (např. hackeři Wiki Leaks) . , nemůže ovšem mít podobu známou ze vzniku prvního pokusu o socialismus - protosocialismu, který byl jen vedlejší a nepovedenou větví, ale taky přinesl leccos dobrého.
Pan Poláček svými názory dnes objektivně - ať chce či nechce - představuje součást ideologické manipulace lidí podle buržoasních zájmů, vzhledem k mizernému stavu uvědomění si vlastních zájmů u těch neprivilegovaných a manipulační síle buržoasie mohou mít podobní Poláčkové šanci, má ovšem pravdu v té neschopnosti levice vidět alternativu - ne že by nebyla, ale celá levice je zamilovaná do různých módních kecacích porudů, které věci jen zatemňují. Když levicovým intelektuálům předestřeme naše marxistické řešení, ani to nevnímají a dále žvaní,že musíme najít nějaké řešení. No a levicovým politikům, včetně vedení KSČM, se předkládané řešení nehodí z různých mocenských důvodů či osobních zájmů. Takže marasmus trvá dál s lidí volí Babiše - jako když si slepice zvolily za krále tchoře. Na scéně zatím chybí aktivní pohyb toho kognitariátu, kterého v naší zemi dnes bohužel moc není - utíká do zahraničí a na nás zbývají nekvalifikované práce a služby kapitalistům - to není zdravé prostředí pro vznik hnutí, které by začalo podrývat kapitalismus budováním samosprávných podniků jako ostrůvků nového spojujících se později v celé pevniny.
Kapitalismus je systém založený na rozdělení společnosti na vlastníky výrobních prostředků (podtrhuji ne jakéhokoli majetku-ale výrobních prostředků - a taky každý vlastník výrobních prostředků, který má zaměstnance, nemusí být kapitalista - ale tím si nekomplikujme život)) a na nevlastníky, kteří vlastní jen svou pracovní sílu a s tou jdou na trh. Prodají ji kapitalistovi (nezáleží, jestli je to jedinec nebo odosobněná korporace) a dostanou za ní její hodnotu (všechno co je potřeba k její reprodukci - to nejsou jen potraviny, je tu civiliazační vývoj, vzdělání, rodina atd.). Jenomže výrobek nebo služba jako produkt jejich práce prodaný na trhu dá kapitalistovi zadarmo nadhodnotu. Tím je založen základní rozpor - zdroj systémových krizí - kapitalista potřebuje znovu a znovu prodávat a zvyšovat míru nadhodnoty, ale koupěschopná poptávka kulhá,ani luxusní spotřeba kapitalistů a jejich personálu to nevytrhne. Tak zkouší leccos - státní zásahy, vojenské zakázky z veřejných zdrojů - tewdyx i z ukradené části samotné mzdy dělníků a zaměstnanců imalých podnikatelů - malobiuržoů, daňové odpustky, čas od času války, konsumní reklama blbnoucí lidi, podobné akce jako ty hypotéční boomy založené na důvěře atd. To je základ.
Jako takový byl kapitalismus úžasným pokrokem proti předchozím systémům - zejména pokud jde o rozvoj výrobních sil včetně vědy,až po globalizaci,alespoň formální občanské svobody,časem růst životní úrovně i těch vykořisťovaných (dnes naopak snaha ji srazit a snížit cenu pracivní síly)- ale taky negativa - včetně válek,kolonialismu atd. Ale krize nezmizely, násobí se, nebudu agitovat - každý ho vidíte kolem sebe. To,že se líbí nezanedbatelnému počtu lidí - může mít objektivní důvody - jejich spojení se ziskem přímo nebo nepřímo, ale i subjektivní - neschopnost pochopit svůj zájem, vliv ideologie vládnoucí třídy - ten je velmi masivní.
Dnes se i nemarxističtí odborníci shodují v tom, že kapitalismus už ztrácí schopnost stimulovat rozvoj výrobních sil, stále více dosahuje zhodcování kapitálu a zisku parazitními způsoby, viz zlodějna té menší buržoasie klausovského typu přes stát, kolem zakázek, propojení s organizovaným zločinem atd. Rozklad společnosti se stupňuje,přestávají platit pravidla - obdobnš jako ve starém Římě, když se vyčerpávalo otrokářské hospodářství Samozřejmě že by úplně čistý trh nebyl možný, jsou tu přece monopoly, dnes jinak než na poč. 20.století, obrovský nahromaděný kapitál k investicím se nemá kde uplatnit, stá nemá peníze protože kapitál neplatí daně. Osobně si myslím, že kapitál má ještě jednu možnost - vsadit na dokonalejší vykořisťování tzv. kognitariátu - vědeckého, znalostního proletariátu, těžit z výjimečných talentů jakousi zvláštní rentu apod. Má to ale slabinu - kapitalista nad tím kognitářem ztrácí tu moc, co měl nad dělníkem - přívěskem stroje, nemůže ho ani jen tak nahradit, ani jen tak stimulovat aby ty zvláštní nápady měl - odtud cesta k přibírání k podílu na zisku a na rozhodování - a ta přeroste v samosprávné vlastnictví - nikoli v malá družstvíčka, ale ve velké samosprávné komplexy koordinované demokraticky volenými orgány. Kapitalista se jistě dobrovolně nevzdá, musíme ho donutit, ale ten boj nemusí být násilný, ozbrojený (např. hackeři Wiki Leaks) . , nemůže ovšem mít podobu známou ze vzniku prvního pokusu o socialismus - protosocialismu, který byl jen vedlejší a nepovedenou větví, ale taky přinesl leccos dobrého.
Pan Poláček svými názory dnes objektivně - ať chce či nechce - představuje součást ideologické manipulace lidí podle buržoasních zájmů, vzhledem k mizernému stavu uvědomění si vlastních zájmů u těch neprivilegovaných a manipulační síle buržoasie mohou mít podobní Poláčkové šanci, má ovšem pravdu v té neschopnosti levice vidět alternativu - ne že by nebyla, ale celá levice je zamilovaná do různých módních kecacích porudů, které věci jen zatemňují. Když levicovým intelektuálům předestřeme naše marxistické řešení, ani to nevnímají a dále žvaní,že musíme najít nějaké řešení. No a levicovým politikům, včetně vedení KSČM, se předkládané řešení nehodí z různých mocenských důvodů či osobních zájmů. Takže marasmus trvá dál s lidí volí Babiše - jako když si slepice zvolily za krále tchoře. Na scéně zatím chybí aktivní pohyb toho kognitariátu, kterého v naší zemi dnes bohužel moc není - utíká do zahraničí a na nás zbývají nekvalifikované práce a služby kapitalistům - to není zdravé prostředí pro vznik hnutí, které by začalo podrývat kapitalismus budováním samosprávných podniků jako ostrůvků nového spojujících se později v celé pevniny.
February 12, 2014 v 5.35
Ano, marasmus trvá dál, jak napsal Pepík. Bohužel jsme v roce 2012, kdy byla ta velká protestní manifestace proti Nečasově vládě, přičichli k nějaké příliš velké naději na změnu k lepšímu. Usoudili jsme, že to půjde rychle, což byl zásadní omyl. Musíme si najít způsob, jak v té současnosti nějak smysluplně žít a udržet aspoň ty maličké ostrůvky, i když pevnina je v nedohlednu.
MT
February 12, 2014 v 7.34
K neuvěřitelně bezstarostnému tvrzení pana Poláčka, že lze zavést minimální stát ala kapitalismus XIX. století v zemích velmi vyspělých:
Už to bylo řečeno mockrát:
Nejde sakra jen o sociální stát jako o něco vlídného ke společenské většině - jde přece roli společenské většiny jako zákazníka ... a potřebné objemy spotřebního zboží nelze prodat, když mechanismus rozšířeně produkující nerovnost hromadí peníze na "málo kupách" ...
A na kolektivní, společenskou KONEČNOU spotřebu (jako je ta konečná individuální u spotřebního zboží) nejsou ve veřejných rozpočtech peníze ...
... protože ty musejí pomáhat koloběhu (cirkulaci) soukromokapitálového zhodnocování ...
To snad lze přece pochopit ...
Kapitál možná není parazitem v Brazili ...
... u nás se nedá tak samozřejmě odmítnout, že tím parazitem je ...
... stát je rok za rokem méně sociálním ... ale zůstal velký, protože ho kapitál potřebuje ...
... a dokonce bych řekl větší než tehdy ... na úkor společenské většiny - vysoké nepřímé daně kdysi jen euroseveru už má dnes každý evropský stát ...
Soukromý kapitál nezásobuje sociální stát tolik svými přebytky ...
... jako si spíš víc a víc bere a sociální stát samotný ERODUJE, rozkládá se ... to není totéž:
sociální stát a významná role státu v ekonomice ...
... to první každým rokem víc a víc umírá ...
... a to druhé bobtná ...
... a výsledky tohoto bobtnání státu nedostávají potřební ... dostává je selektivně podobně oprsklá skupina jako byly první dva stavy (aristokracie a duchovenstvo) v roce 1789 ... (na blistech můj článek o Velké francouzské revoluci a parazitismu)
Takže, pane Poláčku, ještě jednou:
Vygeneroval by kapitalista zabývající se v současném Starém vyspělém světě reálnou produkcí svůj zisk, kdyby soudobá realita odpovídala historickému modelu kapitalismu, čili
a) kdyby existovaly POUZE veřejné rozpočty obsluhující JENOM policejní, armádní a soudní sektor a tradiční státní správu tak, jak existovaly na začátku kapitalismu,
b) kdyby zároveň s tím existovaly jen veřejné zakázky nezbytné pro obsluhu pro shora uvedeného, tradičního veřejného sektoru
c) kdyby současně s tím neexistovaly přírůstky veřejného dluhu,
d) kdyby zároveň neexistovaly žádné dotace,
e) kdyby kupní síla nebyla dnes díky veřejným zakázkám a práci poskytované veřejným sektorem rozrostlým do současných rozměrů a díky sociálnímu servisu a dávkám z veřejných zdrojů ve velmi vyspělých zemích rozprostřená – přes všechnu rostoucí nerovnost - po veřejnosti alespoň takto rovnoměrně. Bez veřejných rozpočtů a zdrojů včetně absolutních přírůstků veřejného dluhu, by kupní síla byla zřejmě více koncentrována - takže poptávka po spotřebním zboží, která dává ekonomickou legitimitu i těm výrobním prostředkům, které toto spotřební zboží vyrábějí, by byla méně rozsáhlá a robustní. V systému, kde by byl „modelově“ pouze kapitál a soukromí vlastníci, by byly kvůli nízké „rozprostřenosti“ kupní síly mezi lidmi ceny určitě nižší – takže ti, kteří by např. drželi korunu, tak by drželi korunu velmi silnou, ale na trzích konečné spotřeby závislé na uspokojování osobních lidských potřeb, by drželi více peněz než dnes právě ti, kteří jsou už nasycenější ve svých potřebách spojených s konečnou poptávkou.
S jakým úspěchem by prodával a realizoval právě toto spotřební zboží kapitalista, který spotřební zboží určené pro všechny vyrábí a jaké zakázky by činil (respektive byl schopen činit) „proti proudu“ výrobního řetězce?
Je sice asi pravda, že i sám tento soukromý výrobce by nejspíš měl - ze stejných důvodů - nižší i ty své vlastní výrobní náklady. Ale na rozdíl od kupce spotřebního zboží určitý rozsah odběru výrobních prostředků potřebuje, aby zůstal výrobcem. Technologie výrobní spotřeby ho většinou svazuje a nutí pohybovat se při odběru v relativně úzkých mezích daných nejen jakýmikoli technicky možnými, ale velmi často navíc technickou normou přikázanými nutnostmi.
Naopak možnosti a rejstřík volby konečného spotřebitele i při nákupu dokonce i tak životně důležitých komodit jako jsou potraviny, je naopak značný a volnější (zvlášť u seniorů a singlů, kterých – jedněch i druhých - přibývá). Konečný spotřebitel, tedy závěrečný, poslední odběratel zboží spotřebního, který uspokojuje už přímo své vlastní osobní (a nikoli výrobní) potřeby, velmi často kupovat nemusí - kromě některých životně naprosto nezbytných komodit a služeb (energie, voda), kde mu pak ovšem naopak dává dodavatel těchto komodit velmi pádně na vědomí … kdo je tu v těchto případech skutečným pánem …
Nedomnívám se proto, že by nižší výrobní náklady uvnitř dodavatelsko-odběratelského řetězce vykompenzovaly pokles cen daný nízkou konečnou poptávkou v takové předpokládané společnosti, kde by díky minimálnímu veřejnému sektoru na úrovni 19. století a naopak díky soudobým výrobním silám byla nerovnost a tedy i koncentrace kupní síly na „příliš málo příliš velkých hromadách“ příliš vysoká … a poptávka po spotřebním zboží, které je důvodem pro existenci výrobních prostředků, příliš nízká …
Ve skutečnosti je proto zřejmě kupní síla díky obrovskému, dvoupětinovému až polovičnímu podílu veřejných rozpočtů na ekonomice nejvyspělejších zemí a díky neustálým absolutním přírůstkům veřejného dluhu přece jen více rovnoměrně rozprostřena – a generuje proto jistě větší poptávku (a tedy i ceny a zisky) u zboží konečné individuální a kolektivní (ale také konečné) spotřeby, než by tomu bylo v čistém modelu kapitalismu, složeném jen ze soukromníků a z minimálního státu s minimálními veřejnými rozpočty z dob Karla Marxe …
f) kdyby vlastní peníze v dané zemi (money-proper) neměly charakter měny s nuceným oběhem (fiat money) jako dnes ale měny kryté z menší části komoditou (zlatem) a z větší části krátkodobými a kvalitními směnkami jako tomu ve vyspělém státě bývalo někdy kolem roku 1900,
g) a konečně kdyby kapitalista nemohl pracovat v takovém rozsahu s úvěrovými, bankovními penězi, které může dostávat a banka poskytovat jen proto, že komerční banka místo úplného krytí musí dodržovat jen určité čím dál menší rezervy a je jištěna rolí last resort státní nebo soukromé, ale státem delegované emisní banky. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že výrobce si běžně vyzvedne v bance peníze nekryté, kdy banka pouze dodržuje emisní bankou přikázané rezervy a že peníze v takovém obrovském objemu by vůbec nemohly existovat - bez emisní banky, která je buď přímo státní, nebo by nemohla existovat bez státní delegace (jako v případě americké soukromé emisní banky FED). Vysoká role nekrytých peněz v ekonomice s ohledem na nevelký rozsah předepsaných bankovních rezerv (výrazně méně než 10 %), které banka (z důvodu konkurenceschopnosti mezi bankami navzájem) pokud možno nepřekračuje k vyššímu rozsahu krytí, přivedla dokonce bývalého člena výboru pro měnovou politiku Bank of England, profesora na School of Economics and Political Sciences, a nyní šéfekonoma bankovní skupiny Citigroup Willema Hendrika Buitera k návrhu, aby se celý dnešní finanční sektor přeměnil na veřejnou službu a veřejně prospěšný podnik. Důvodem u tohoto finančního experta nejsou pochopitelně žádné požadavky socialistické revoluce, ale zcela základní logická úvaha vyplývající právě z charakteru a povahy dnešního bankovního a finančního systému. Buiter připomíná, že banky a soukromí podnikatelé pracují dnes vlastně většinou s penězi, které by bez státního ručení vůbec nemohly vzniknout. Nebýt tohoto státního ručení, jeden (komerční banka) by je nemohl poskytovat – a ten druhý (podnikatel i občan vůbec) by je nemohl dostat - a tedy ani potom používat.
Tyto peníze by prostě vůbec nemohly a nesměly existovat, kdyby celá síť jednotlivých soukromých bank nemohla být „v pozadí“ zajištěná dispoziční pohotovosti státní emisní banky „poslední záchrany“ („last resort“) poskytnout ze svých zdrojů likviditu, když bude zapotřebí a kdy všichni vědí, že tu tato záruka existuje. Přitom i sama tato státní likvidita z emisní banky, tedy peněžní kategorie (fiat money), která je ze všech peněžních kategorií (M1,2,3 … Mx) schopna být nejvíce přijímána (fiat money, tedy skutečné „peníze ve vlastním slova smyslu“ – „money proper“), už dávno není kryta ani komoditou (zlato), ani (jako to bylo později) komoditou v kombinaci s „dobrými“ krátkodobými (obvykle 90 denními) směnkami (eskont) nebo tzv. lombardní zápůjčkou, ale už jen a jen důvěrou ve stát.
Soudobá bankovní síť s emisní bankou za zády jako celek z funkčního hlediska´soukromá není a být nemůže. A podle Buitera je proto nejvyšší čas dát tomu všemu i příslušnou právní a vlastnickou formu. Vždyť jestli banky nemohou v současném světě existovat bez veřejné záruky vkladů a protože jako koneční poskytovatele úvěrů působí podle Buitera beztak vlastně emisní banky, není podle něho vůbec žádný důvod, proč by banky měly i nadále fungovat jako soukromé instituce, pracující se ziskem.
Jako někteří klasičtí ekonomové z doby počátků kapitalismu (jako např. James Mill, stoupenec Davida Ricarda a otec Johna Stuarta Milla) navrhovali znárodnění půdy, která není výsledkem „zásluh“ a práce (ať už práce kohokoli), podle Buitera by měly být s ohledem na dnešní finanční systém nekrytých peněz a veřejného jištění veřejným majetkem banky - a měly by své služby poskytovat v tomto ohledu jako „veřejnou službu“ …
… ???????
JM
Domnívám se, že v samé podstatě rozdílného pohledu pravice a levice na současný společenský systém zvaný kapitalismus je otázka chápání svobody. Vynikajícím způsobem je tato otázka rozebrána v tomto článku: http://tribun.name/2008/12/11/749346-svoboda-podle-pravice-svoboda-podle-levice-php/ .
Jak se v článku praví, jediným způsobem jak z dilematu rozdílných pohledů na svobodu ven je nalezení dynamické rovnováhy.
Za sebe dodávám, že prostředek k nastolení této dynamické rovnováhy vidím v přímé demokracii. Ta umožní, aby o aktuálním nastavení oné kýžené rovnováhy rozhodovali všichni občané, tedy jak levice tak pravice. V současné době, zvýhodněni svým pudem ovládat, rozhodují z velké většiny pravicově založení občané.
Jak se v článku praví, jediným způsobem jak z dilematu rozdílných pohledů na svobodu ven je nalezení dynamické rovnováhy.
Za sebe dodávám, že prostředek k nastolení této dynamické rovnováhy vidím v přímé demokracii. Ta umožní, aby o aktuálním nastavení oné kýžené rovnováhy rozhodovali všichni občané, tedy jak levice tak pravice. V současné době, zvýhodněni svým pudem ovládat, rozhodují z velké většiny pravicově založení občané.
Za stavu, kdy malá menšina vlastníků výrobních prostředků (tím nemyslím drobné podnikatele) dostává zdarma nadhodnotu a velká většina nevlastníků dostává maximálně hodnotu své pracovní síly, pokud vůbec někdo koupí její pracovní sílu, je tu zásadní nerovnost, kterou nemůže odstranit ani přímá demokracie. Když máte velké peníze, tak klidně zmanipulujete i tu přímou demokracii - např. ovládáním sdělovacích prostředků, ale i mnoha dalšími formami.Vy to kolem sebe nevidíte? NějAKÁ VYVÁŽENOST PRAVICOVÉHO - TO JEST KpitALISTICKÉHO POJETÍ SVOBODY A POJETÍ LEVICOVÉHO - TO JEST NEPRIVILEGOVANÝCH VRSTEV -je nesmysl. Jedni chtějí svobodu zotročovcat a vykořisŤOVAT JINÉ a druzí chtějí možnost se tomu účinně bránit a prosadit jednotný metr na všechny občany. Můžete si jen vybrat, na kterou stranu se postavíte. Je s podivem, že tváří v tvář hluboké krizi a rozkladu kapitalismu ještě říkáte to, co říkáte. Dokazujete jen účinnost ideologie a propagandy velkých vlastníků a vládců. Proč si alespoň nepřečtete diskusi nad Vaším vstupem? že by myšlení bolelo?
JM
a samozřejmě důležitost ekonomického pohledu chápu. Jde jen o to, abychom se pod vlivem čistě ekonomického pohledu nevrátili do reálného socialismu, jehož hlavní chybou byl právě nedostatek demokracie. Lidé, kteří nepovažují za samozřejmé, že za svoji spotřebu by měli společnosti odvádět svou vlastní produkci v adekvátním množství, se dostanou do vedení i v prostředí zespolečenštěných výrobních prostředků. Bez zdokonalování demokracie nemají , jinak samozřejmé nezbytné snahy o zrovnoprávnění přístupu k ekonomickým zdrojům, smysl.
Za základ přímé demokracie považuji referendum. Pro představu jak by účinný zákon o referendu mohl vypadat doporučuji prostudovat http://www.platformazareferendum.cz/teze-k-referendu/ .
Za základ přímé demokracie považuji referendum. Pro představu jak by účinný zákon o referendu mohl vypadat doporučuji prostudovat http://www.platformazareferendum.cz/teze-k-referendu/ .
VEJCE". Ale poři bližším pohedu je to jinak - oba se shodujeme v tom, že jak ekonomické zmněx (U MNE SAMOSPRÁVNÉ VLASTNICTVÍ), tak demokracie, V průběhu této diskuse jsem základní model zahrnující obojí prezentoval. A když demokracie, tak s významnou úlohou přímé demokracie, kde to jen půjde. Ale - jde o to, co je ve vzájemném působení určující a podstatné. Už Vaše slova o reálném socialismu - já používám termín protosocialoismus- byla třo jedna vedlejší v zásadě slepá, ale nutná a nikoli nepřínosná větev vývoje k zespolečenštění - zjednodušeně řečeno socialismu a komunismu - je z mého hlediska mylný. Protosocialismus sice měl ten zásadní nedostatek, o kterém mluvíte, ale ten byl odvozený z charakteru vlastnických vztahů a postavení třídy řídícího aparátu, která v průběhu prvního pokusu o socialisus vznikla.Oč méně bylo toto vlastnictví skutečně společenské a neobsahovalo účinné ekonomické mechanismy slaďující vlastnické role jednotlivých řídících štábů, oč méně suverénní ekonomicky bylo postavení řídícího aparátu jaké domiujícího vlastníka, o to méně si mohl dovoliot demokracii a slaďovací ekonomické mechanismy musel nahrazovat tuhostí administrativního byrokratického řízení - tedy politiky. A padl konec konců především proto, nemotivoval lidi v společensky nutnému výkonu a řitom je k tomu nemohl donutit. Ale to by bylo dlouhé povídání.
Takže sebepropropracovanější model politického uspořádání, reerendum apod. Vám nenapraví tu nerovnost danou vlastnickým vztahem kapitalismu a neodstraní opodstatně tu faktickou převahu velkých peněz. Cožpak to kolem sebe nevidíte? A proto může vzniknout dojem že to vidím jednostranně a tu demolkraciii podceňuji - to ne, obojí musí jít společně, ale hlavní článek je změna vlastnictví formou rozvoje samosprávného vlastnictví. Proto tak tlačím na to, abychom se o tom bavili prioritně. A mimochodem - systém samosprávy dole dotažený až do nejvyšších pater řízení a reálná vlastnická rovnost při existenci účinných slaďovacích ekonomických mechanismů by byla nejspolehlivější zábrana proti těm nemakačenkům, o kterých hovoříte.
Takže sebepropropracovanější model politického uspořádání, reerendum apod. Vám nenapraví tu nerovnost danou vlastnickým vztahem kapitalismu a neodstraní opodstatně tu faktickou převahu velkých peněz. Cožpak to kolem sebe nevidíte? A proto může vzniknout dojem že to vidím jednostranně a tu demolkraciii podceňuji - to ne, obojí musí jít společně, ale hlavní článek je změna vlastnictví formou rozvoje samosprávného vlastnictví. Proto tak tlačím na to, abychom se o tom bavili prioritně. A mimochodem - systém samosprávy dole dotažený až do nejvyšších pater řízení a reálná vlastnická rovnost při existenci účinných slaďovacích ekonomických mechanismů by byla nejspolehlivější zábrana proti těm nemakačenkům, o kterých hovoříte.
JP
Takže, napřed bych začal paní Švandovou: paní Švandová, opravdu srdečné díky, Vy jste naprosto přesně vystihla, o co se tu v prvé řadě jedná.
Když jsem koncipoval tento můj text, bylo mým - trochu tajným, ale v podstatě tím hlavním - přáním právě to, aby případná diskuse z pouhého výčtu toho, co je na kapitalismu špatné, jaksi samovolně sklouzla právě k té zásadní otázce, co to vůbec kapitalismus je.
Jak nesnadná je ve skutečnosti tato otázka, ukazuje například příspěvek pana Hellera. Ten uvádí klasické marxistické argumenty: vykořisťování a krize (z nemožnosti dalšího vykořisťování, čili čerpání nadhodnoty).
Jak řečeno, klasický marxistický postoj; ovšem je veliká otázka, do jaké míry tím lze tak složitý komplex jako je kapitalistický ekonomicko-společenský systém postihnout opravdu v plné jeho šíři.
Jmenovitě, co se toho "vykořisťování" týče: to byl (či zdál se být) zcela jednoznačný pojem z dob raného kapitalismu (a dnes může být ještě v regionech třetího světa); jenže, co tak revolučního ještě počít s tímto slovem v dnešním průmyslově vyspělém světě? Už jsem v jedné z diskusí zmínil ten fakt (který byl marxistickou frakcí velkoryse zcela ignorován), že reálná míra toho "vykořisťování" dnes obnáší jenom několik málo procent.
Vyjádřeme si to pro názornost v číslech (pro přehlednost velice zjednodušených): míra zisku (a to ještě před reinvestováním!) zdravého podniku obnáší nějaká přibližně tři procenta.
Hrubá mzda průměrného pracovníka je nějakých 25 000 korun. Čistá dejme tomu 15 000.
Tři procenta z patnácti tisíc, to máme - zaokrouhleno - nějakých pět set.
A teď mi ukažte někoho, kdo kvůli pěti stovkám "vykořisťování" vyjde na ulici, začne stavět barikády a provolávat revoluční hesla - s tou vyhlídkou, že nejpravděpodobnějším výsledkem kterého se mu podaří dosáhnout je nové vydání bolševické revoluce z roku 1917, i se všemi známými důsledky.
A ta "klesající míra vykořisťování"? - I to už jsem svého času zmínil, a stejně tak bez jakékoli odezvy: na základě této premisy prorokoval bezprostřední konec kapitalismu už sám Marx před půldruha stoletím. A kapitalismus tu, jak známo, máme ještě pořád, a přes všechny jeho kolize stále funguje. Zdá se tedy, že na onom argumentu o "neustále klesající míře vykořisťování" asi nebude něco tak docela v pořádku.
On ten kapitalismus je opravdu daleko složitější komplex, než aby se dal odbýt jenom několika málo hesly. A dokonce i podle klasické marxistické teorie, jsou zde ještě přítomny i zcela jiné aspekty - a to jsou právě takové, kterým se pan Heller soustavně vyhýbá jako čert kříži, protože i když je asi příliš nepochopil, přece jenom asi tak nějak vnitřně tuší, že ty by mu zcela rozvrátily jeho víru v to, jak kapitalismus překonat jenom pouhou změnou vlastnických forem.
Mám tím na mysli především celý komplex vztahů kolem Marxova termínu "odcizení", který jsem zmínil už v mém úvodním textu.
Takže, ještě jednou, paní Švandová: ta otázka po tom, co vlastně je kapitalismus, je vynikající a díky za ni; ale odpověď na ni nebude vůbec jednoduchá, a bude kolem ní ještě velmi mnoho diskusí a velmi mnoho názorových střetů.
Když jsem koncipoval tento můj text, bylo mým - trochu tajným, ale v podstatě tím hlavním - přáním právě to, aby případná diskuse z pouhého výčtu toho, co je na kapitalismu špatné, jaksi samovolně sklouzla právě k té zásadní otázce, co to vůbec kapitalismus je.
Jak nesnadná je ve skutečnosti tato otázka, ukazuje například příspěvek pana Hellera. Ten uvádí klasické marxistické argumenty: vykořisťování a krize (z nemožnosti dalšího vykořisťování, čili čerpání nadhodnoty).
Jak řečeno, klasický marxistický postoj; ovšem je veliká otázka, do jaké míry tím lze tak složitý komplex jako je kapitalistický ekonomicko-společenský systém postihnout opravdu v plné jeho šíři.
Jmenovitě, co se toho "vykořisťování" týče: to byl (či zdál se být) zcela jednoznačný pojem z dob raného kapitalismu (a dnes může být ještě v regionech třetího světa); jenže, co tak revolučního ještě počít s tímto slovem v dnešním průmyslově vyspělém světě? Už jsem v jedné z diskusí zmínil ten fakt (který byl marxistickou frakcí velkoryse zcela ignorován), že reálná míra toho "vykořisťování" dnes obnáší jenom několik málo procent.
Vyjádřeme si to pro názornost v číslech (pro přehlednost velice zjednodušených): míra zisku (a to ještě před reinvestováním!) zdravého podniku obnáší nějaká přibližně tři procenta.
Hrubá mzda průměrného pracovníka je nějakých 25 000 korun. Čistá dejme tomu 15 000.
Tři procenta z patnácti tisíc, to máme - zaokrouhleno - nějakých pět set.
A teď mi ukažte někoho, kdo kvůli pěti stovkám "vykořisťování" vyjde na ulici, začne stavět barikády a provolávat revoluční hesla - s tou vyhlídkou, že nejpravděpodobnějším výsledkem kterého se mu podaří dosáhnout je nové vydání bolševické revoluce z roku 1917, i se všemi známými důsledky.
A ta "klesající míra vykořisťování"? - I to už jsem svého času zmínil, a stejně tak bez jakékoli odezvy: na základě této premisy prorokoval bezprostřední konec kapitalismu už sám Marx před půldruha stoletím. A kapitalismus tu, jak známo, máme ještě pořád, a přes všechny jeho kolize stále funguje. Zdá se tedy, že na onom argumentu o "neustále klesající míře vykořisťování" asi nebude něco tak docela v pořádku.
On ten kapitalismus je opravdu daleko složitější komplex, než aby se dal odbýt jenom několika málo hesly. A dokonce i podle klasické marxistické teorie, jsou zde ještě přítomny i zcela jiné aspekty - a to jsou právě takové, kterým se pan Heller soustavně vyhýbá jako čert kříži, protože i když je asi příliš nepochopil, přece jenom asi tak nějak vnitřně tuší, že ty by mu zcela rozvrátily jeho víru v to, jak kapitalismus překonat jenom pouhou změnou vlastnických forem.
Mám tím na mysli především celý komplex vztahů kolem Marxova termínu "odcizení", který jsem zmínil už v mém úvodním textu.
Takže, ještě jednou, paní Švandová: ta otázka po tom, co vlastně je kapitalismus, je vynikající a díky za ni; ale odpověď na ni nebude vůbec jednoduchá, a bude kolem ní ještě velmi mnoho diskusí a velmi mnoho názorových střetů.
JP
Já jsem se až dosud domníval, že je to především pan Heller, který si vůbec nedá práci s tím přečíst pořádně mé texty, a prostě jenom střílí od boku. Ale zdá se, že je to přece jenom obecnější problém.
Takže: vážení pánové, já jsem tu skutečně v žádném případě netvrdil, ŽE původní, čistý kapitalismus "bez přívlastků", zbavený sociální zátěže, by byl za dnešních podmínek plně funkční. Já jsem pouze poukázal na možnost, že n e l z e v y l o u č i t, že by tomu tak bylo. A že ty hlasy po tom volající mají svou určitou logiku.
Představme si tu situaci - ze které vy všichni vlastně vycházíte - že současný kapitalismus plus sociální stát se ocitne v hluboké krizi. Že přestane být vůbec životaschopný. Čili, samotná ekonomická základna celé planety se ocitne v rozkladu. Nebyl by v tu chvíli kapitalismus opravdu schopen revitalizovat se tím, že od sebe odseká veškerou tíží těch "zbytných" sociálních nákladů? Samozřejmě, znamenalo by to sociální propad pro velké části populace; ale kapitalismus jako takový by to mohlo zachránit.
Ale, především mi šlo jenom o to, poukázat na skutečnost, že vitalitu kapitalismu není radno podceňovat.
Takže: vážení pánové, já jsem tu skutečně v žádném případě netvrdil, ŽE původní, čistý kapitalismus "bez přívlastků", zbavený sociální zátěže, by byl za dnešních podmínek plně funkční. Já jsem pouze poukázal na možnost, že n e l z e v y l o u č i t, že by tomu tak bylo. A že ty hlasy po tom volající mají svou určitou logiku.
Představme si tu situaci - ze které vy všichni vlastně vycházíte - že současný kapitalismus plus sociální stát se ocitne v hluboké krizi. Že přestane být vůbec životaschopný. Čili, samotná ekonomická základna celé planety se ocitne v rozkladu. Nebyl by v tu chvíli kapitalismus opravdu schopen revitalizovat se tím, že od sebe odseká veškerou tíží těch "zbytných" sociálních nákladů? Samozřejmě, znamenalo by to sociální propad pro velké části populace; ale kapitalismus jako takový by to mohlo zachránit.
Ale, především mi šlo jenom o to, poukázat na skutečnost, že vitalitu kapitalismu není radno podceňovat.
JP
Pan Matuszek: díky za ten poukaz na to téma rozdílného pojetí svobody u pravice a levice, i to samozřejmě souvisí s kapitalismem.
Ovšem: autorovi onoho textu se - zcela v protikladu k jeho vlastním intencím - podařilo dokonale prezentovat d e f i c i t y právě toho (klasicky) levicového pojetí svobody.
Když si totiž člověk přečte ty jeho argumenty ve prospěch levicového pojetí svobody poněkud pozorněji, vyjeví se brzy jedna profilující okolnost: jak naprosto má toto levicové pojetí svobody nakonec pouze p a s i v n í, negativní charakter.
Zatímco pravicové pojetí svobody je - přes všechnu její principiální omezenost - aktivní, obrací se na aktivní, tvůrčí lidské individuum, pak to klasické levicové pojetí svobody stále jenom dokola opakuje: "něco tady nesmí být dovoleno"; "něčemu se musí zamezit"; "toto je nepřípustné". Je to tedy stále jenom ta klasická levicová obrana slabších a utlačovaných, ale chybí zde naprosto všechno, co by nějakým způsobem mohlo oslovit aktivní, kreativní, tvůrčí stránku lidské bytosti.
A levice by si měla velmi pospíšit, aby i na tomto poli dokázala přijít s nějakým opravdu substanciálním programem; jinak i nadále veškerou iniciativu přenechá pravici.
Je ovšem dosti nepochopitelné, proč se autor onoho textu distancuje od dialektického sjednocení obou protikladných momentů; když jeho vlastní návrh jejich "dynamického vyvážení" míří v podstatě právě tím směrem.
Ano, je tomu tak: jak svoboda individuální ("pravicová"), tak svoboda kolektivní (tradičně levicová) jsou integrálními a nezrušitelnými komponentami celého komplexu lidského žití, lidské osobnosti. A je předem odsouzena k neúspěchu jakákoli snaha o trvalou dominanci jenom jednoho jediného z obou těchto náprotivných modelů.
Jenom a jedině jejich vzájemná integrace, jejich propojení v jeden společný model jak v oblasti pojetí lidské svobody vůbec, tak ale i v samotné oblasti vlastnictví může být skutečným řešením.
Ovšem: autorovi onoho textu se - zcela v protikladu k jeho vlastním intencím - podařilo dokonale prezentovat d e f i c i t y právě toho (klasicky) levicového pojetí svobody.
Když si totiž člověk přečte ty jeho argumenty ve prospěch levicového pojetí svobody poněkud pozorněji, vyjeví se brzy jedna profilující okolnost: jak naprosto má toto levicové pojetí svobody nakonec pouze p a s i v n í, negativní charakter.
Zatímco pravicové pojetí svobody je - přes všechnu její principiální omezenost - aktivní, obrací se na aktivní, tvůrčí lidské individuum, pak to klasické levicové pojetí svobody stále jenom dokola opakuje: "něco tady nesmí být dovoleno"; "něčemu se musí zamezit"; "toto je nepřípustné". Je to tedy stále jenom ta klasická levicová obrana slabších a utlačovaných, ale chybí zde naprosto všechno, co by nějakým způsobem mohlo oslovit aktivní, kreativní, tvůrčí stránku lidské bytosti.
A levice by si měla velmi pospíšit, aby i na tomto poli dokázala přijít s nějakým opravdu substanciálním programem; jinak i nadále veškerou iniciativu přenechá pravici.
Je ovšem dosti nepochopitelné, proč se autor onoho textu distancuje od dialektického sjednocení obou protikladných momentů; když jeho vlastní návrh jejich "dynamického vyvážení" míří v podstatě právě tím směrem.
Ano, je tomu tak: jak svoboda individuální ("pravicová"), tak svoboda kolektivní (tradičně levicová) jsou integrálními a nezrušitelnými komponentami celého komplexu lidského žití, lidské osobnosti. A je předem odsouzena k neúspěchu jakákoli snaha o trvalou dominanci jenom jednoho jediného z obou těchto náprotivných modelů.
Jenom a jedině jejich vzájemná integrace, jejich propojení v jeden společný model jak v oblasti pojetí lidské svobody vůbec, tak ale i v samotné oblasti vlastnictví může být skutečným řešením.
MT
February 13, 2014 v 16.25
... ale jó, klidně pane Poláčku, tak zkusme ořezat z kapitalismu vše sociální ... až na kost ...
... a budeme chvíli uvažovat, jestli je to pro třídní vládce tak úplně věc zcela svobodné volby ...
Uvidíme co se stane s výrobním řetězcem, který jak jistě víte, závisí na prodeji toho, co se vyrobí (jinak je zisk nula, kdyby prodal příliš málo), pokud na úplném konci, kde je masa spotřebního zboží, nebude odbyt, protože výroba potřebuje velmi málo lidí a sociální servis bude tedy pěkně ořezaný ... jak vyhrožujete ... ale boháč si nekoupí sto televizorů, aby někomu udělal z lásky odbyt, protožše je samozřejmě nepotřebuje - stačí mu tak tři, čtyři snad pět ... i kdyby byl sebebohatší
Tam na úplném konci - to jest na konci výrobního řetězce končícího zbožím konečné spotřeby, kvůli kterému existuje většina výrobních prostředků - přece boháč masu nenahradí ...
... a jinak se mase do ruky peníze nedostanou, když jste přece všechno ořezal - jak naznačujete jako pracovní řešení ...
pojetí svobody - větší pitomost jsem jeešt nečetl. Vždyť přece požadavek vlastnické rovnosti neznamená čekat až se o mne někdo postará a něco mi přerozdělí, je to požadavek rovných šancí pro všechny a nejen formálkně ricných - např. v politice - ale skutečně rovných - při výkonu toho nejdůležitějšího- roizhidivání o výrobních preostředcích, při které např. v samosorávné společnosti ten jednotlivec plně odpovídá za své rozhodnutí a když rozhodne blbě tak ztrácí - a třeba všechno. Jen u handicapovaných tak či onak je solidarita vtvářející určitý polšt´ář. Ale i oni mají aktivní roli při spolurozhodování. Kde ten POLÁČEK BERE TY SVÉ POZNATKY, TO JE ZÁHADA.
Chtěl jsem ještě poznamenat že teď už skutečně texty PANA Poláčka nečtu pozorně - ze začátku jsem to dělal a reagoval na všechny jeho argumenty, ale časem jsem zjistil že on těmto reakcím stejně nerozumí a jen si mele své pořád pořád dokola a ve stále větším rozsahu. Nikdy neuvede nějaký přesný zdroj svých závěrů, žádný odkaz na přečtenou práci, zejména z díla klasiků marxismu. Od boku tedy ze svého geniálního mozku stříli on a ne já.
JD
Argumenty "ďáblova advokáta", jak vidno, nejsou zase tak vážné a nevyvratitelné a pan Poláček jim možná přikládá větší váhu, než by si zasloužily.
Nicméně otázka, co je špatného na kapitalismu, je položena dobře. Pokusím se přijít se svou špetkou do mlýna:
Určitě na něm není špatná samotná existence "soukromého vlastnictví výrobních prostředků", jak zněla oficiální ideologie minulého režimu. Co je na kapitalismu špatného, je VLÁDA soukromého vlastnictví, soukromých zisků.
Pokud bychom chtěli soukromý kapitál naoko zbavit této vlády a přitom zachovat průmyslovou civilizaci mamutích továren a podniků, stačí je celosvětově zestátnit. Jenže stát, či dokonce globální superstát jako největší kapitalista by buď musel říct, že účelem těchto zestátněných firem už nebude dosahování zisku (čímž by je přivedl na buben), anebo by musel vždy upřednostnit zájem těchto podniků na dosahování zisku před jinými společenskými zájmy. Nadvláda kapitálu nad lidmi v takovém uspořádání pak není překonána, ale dovršena.
Pak můžeme uvažovat o družstevním či zaměstnaneckém vlastnictví těchto podniků. Nic proti tomu, určitým pozitivním dopadem by bylo, že zájem a vliv těchto firem by se více překrýval se zájmem a vlivem jejich zaměstnanců, takže by nebylo tak snadné prosadit různé "drábkoviny". Ale nezapomeňme, že družstevní či zaměstnanecké vlastnictví je také soukromé vlastnictví a své zájmy bude upřednostňovat před celospolečenskými zájmy (a nemylme se, ty zájmy nebudou vždy stejné).
Pak je možné celosvětově harmonizovat minimální zdanění těchto korporací alespoň tak, aby se jim "přistřihla křídla", a přitom aby se ekonomický systém vážněji nezadřel. To by jistě mohl být dílčí (i tak ambiciozní) cíl levice. Nadvláda soukromého kapitálu by byla mírně oslabena, avšak ani zdaleka ne zlomena.
K mocenské převaze kapitálu nad společností totiž dochází vždy, když přesáhne určitou kritickou míru své akumulace, a je pak jedno, v čích rukou se nachází. Je třeba si proto přiznat, že v rámci takovéto průmyslové ekonomiky tento problém NEMÁ ŘEŠENÍ. Pokud je chceme nadále hledat, musíme se podívat za horizont průmyslové ekonomiky, za modernistický diskurs.
Nicméně otázka, co je špatného na kapitalismu, je položena dobře. Pokusím se přijít se svou špetkou do mlýna:
Určitě na něm není špatná samotná existence "soukromého vlastnictví výrobních prostředků", jak zněla oficiální ideologie minulého režimu. Co je na kapitalismu špatného, je VLÁDA soukromého vlastnictví, soukromých zisků.
Pokud bychom chtěli soukromý kapitál naoko zbavit této vlády a přitom zachovat průmyslovou civilizaci mamutích továren a podniků, stačí je celosvětově zestátnit. Jenže stát, či dokonce globální superstát jako největší kapitalista by buď musel říct, že účelem těchto zestátněných firem už nebude dosahování zisku (čímž by je přivedl na buben), anebo by musel vždy upřednostnit zájem těchto podniků na dosahování zisku před jinými společenskými zájmy. Nadvláda kapitálu nad lidmi v takovém uspořádání pak není překonána, ale dovršena.
Pak můžeme uvažovat o družstevním či zaměstnaneckém vlastnictví těchto podniků. Nic proti tomu, určitým pozitivním dopadem by bylo, že zájem a vliv těchto firem by se více překrýval se zájmem a vlivem jejich zaměstnanců, takže by nebylo tak snadné prosadit různé "drábkoviny". Ale nezapomeňme, že družstevní či zaměstnanecké vlastnictví je také soukromé vlastnictví a své zájmy bude upřednostňovat před celospolečenskými zájmy (a nemylme se, ty zájmy nebudou vždy stejné).
Pak je možné celosvětově harmonizovat minimální zdanění těchto korporací alespoň tak, aby se jim "přistřihla křídla", a přitom aby se ekonomický systém vážněji nezadřel. To by jistě mohl být dílčí (i tak ambiciozní) cíl levice. Nadvláda soukromého kapitálu by byla mírně oslabena, avšak ani zdaleka ne zlomena.
K mocenské převaze kapitálu nad společností totiž dochází vždy, když přesáhne určitou kritickou míru své akumulace, a je pak jedno, v čích rukou se nachází. Je třeba si proto přiznat, že v rámci takovéto průmyslové ekonomiky tento problém NEMÁ ŘEŠENÍ. Pokud je chceme nadále hledat, musíme se podívat za horizont průmyslové ekonomiky, za modernistický diskurs.
February 14, 2014 v 19.49
Ano, pane Dospivo. Podniky v družstevním vlastnictví by také mezi sebou soutěžily a soutěžily by i na trhu. Základem kapitalismu jsou však vztahy, do kterých lidé mezi sebou vstupují PŘI VÝROBĚ. Tam je zakopaný pes. Uvnitř družstevního podniku nebude proti sobě stát ředitel-manažer jakožto zástupce zájmů vlastníka a řadový zaměstnanec, který má právo na to držet hubu a krok. Všichni by byli rovnoprávnými vlastníky. Toto by byly naprosto jiné vztahy mezi lidmi, což by mělo obrovský dopad na emancipaci a rozvoj člověka, a tato emancipace by následně ovlivnila celou společnost.
JD
February 14, 2014 v 20.21
Bylo by to hezké. Ale představte si, že by Mostecká uhelná společnost byla družstvem a proti ní by stál zájem obcí neprolomit těžební limity. Co myslíte, o co by takové družstvo pravděpodobně usilovalo?
February 14, 2014 v 20.44
No já si myslím, že stát by do takových záležitostí zasahoval také, to už jsou složitější vztahy, které neumím dobře popsat. Tady jde podle mého názoru především o vypěstování odpovědnosti ke konkrétnímu podniku. Zaměstnanec ji nikdy nebude mít. Spoluvlastník možná ano. Já netvrdím, že by něco takového bylo možné bez součinnosti celé společnosti a že by změna nastala jen samotnou změnou vlastnictví, jako nám pořád předhazuje pan Poláček. Jde o to, že nerovné vztahy při výrobě v podnicích drží v nerovnosti celou společnost, protože je to primární sféra. A dobré vztahy by se také musely aktivně spoluvytvářet, nevznikly by samy od sebe. Zase jde o to, že dobré vztahy se prostě nemohou ve velkém měřítku vytvářet v nerovné společnosti.
jedle. To hlavní Vám namítla Evička. Ale taky jste přehlédl že v mé samosprávné koncepci nepočítám jen s realiuzací společenského vlastnictví formou vlastnických aktivit na podnicích, ale že její součástí je završení společenskosti vlastnictví spolurozhodováním volených zástupců občanů v centrálních řídících a rozhodovacích orgánech slaďujících ty dílčí podnikové vlastnické funkce na bazi trhu. Jsem už frustrovaný z toho, jak to stále připomínám a nikdo to nevnímá. Je úžasné, jak hluboko ve vědomí nejen starší, ale i mladší generace nejen dogmata současné ideologie o nepřekonatelnosti soukromého vlastnictví (chápaného povětšině jako právní nebo jen jako rozdělování spotřebních předmětů - u Vás je to asi taky tak), ale i dogma minulé vládnoucí třídy o omezenosti či přímo kapitalistickém charakteru skupinového vlastnictví. Přitom už Slušovice ukázaly, že je to něco jiného.
U Vás je jedno pozitivum - uvědomujete si, že zestátnění by nic nevyřešilo - ale nevím zdas si uvědomujete že v tomto případě by byl skuztečným vlastníkem řídící aparát a že by to mělo stejné projevy jako v protosocialismu - jednotlivé články by nesledovaly nějaký společenský zájem a dokonce ani ne zisk - sledovaly by omezené logiky svých dílčích funkcí a byl by z toho časem bordel.A buž vůbec nepočítáte se změnou charakteru práce u většiny výrobců, s nástupem kognitariátu, který bude stimulovat nejen touha po velké odměně, ale i sám charakter práce,- což ví každý, kdo tvůrčí práci dělal - a jako takoví budou mít brzy dost zásahů nějakého vnějšího vlastníka či aparátníka, pokud se mezi ně nezačlení kvalitou a kompetencí. Vůbec nechápou, proč jste odmítl termín "vlastnictví výrobních prostředků" (tohle není vůbec jen dogmat minulé ideologie, ale skutečný vědecký objev Marxe a dalších - je to základ k celému procesu směny, rozdělování a spotřeby. Je takoví vlastníci a skutečně vládnou v této společnosti i když to realizují přes aparáty a manažery, bohatí spotřebitelé rozhodně nevládnou pokud neslouží těm prvním. Už jsem Vám vícekrát kladl otázky, ale Vy jate mi vždycky nějak vykličkoval nebo se nadlouho odmlčel. Bude to zase tak?
U Vás je jedno pozitivum - uvědomujete si, že zestátnění by nic nevyřešilo - ale nevím zdas si uvědomujete že v tomto případě by byl skuztečným vlastníkem řídící aparát a že by to mělo stejné projevy jako v protosocialismu - jednotlivé články by nesledovaly nějaký společenský zájem a dokonce ani ne zisk - sledovaly by omezené logiky svých dílčích funkcí a byl by z toho časem bordel.A buž vůbec nepočítáte se změnou charakteru práce u většiny výrobců, s nástupem kognitariátu, který bude stimulovat nejen touha po velké odměně, ale i sám charakter práce,- což ví každý, kdo tvůrčí práci dělal - a jako takoví budou mít brzy dost zásahů nějakého vnějšího vlastníka či aparátníka, pokud se mezi ně nezačlení kvalitou a kompetencí. Vůbec nechápou, proč jste odmítl termín "vlastnictví výrobních prostředků" (tohle není vůbec jen dogmat minulé ideologie, ale skutečný vědecký objev Marxe a dalších - je to základ k celému procesu směny, rozdělování a spotřeby. Je takoví vlastníci a skutečně vládnou v této společnosti i když to realizují přes aparáty a manažery, bohatí spotřebitelé rozhodně nevládnou pokud neslouží těm prvním. Už jsem Vám vícekrát kladl otázky, ale Vy jate mi vždycky nějak vykličkoval nebo se nadlouho odmlčel. Bude to zase tak?
JD
já prostě nemám na dlouhé diskuze čas, zvlášť když nikam nevedou.
February 14, 2014 v 21.55
Já si myslím, Pepíku, že ty na to jdeš moc logicky. Myslíš si, že logické argumenty někoho přitlačí k tomu, aby jim odporoval zase jen logickými argumenty a když žádné nenajde, tak automaticky musí přijmout tvé řešení. Jenže tak to vůbec není. Když člověk něčemu nevěří, tak ho prostě žádné logické argumenty nepřesvědčí. Pro některé myšlenky je třeba lidi získávat úplně jiným způsobem.
Stejně se to nijak urychlit nedá.
Stejně se to nijak urychlit nedá.
JD
v tom s Vámi souhlasím, ale myslím si, že to může fungovat jen za předpokladu, že se bude jednat o menší a střední podniky, žádné velké korporace.
JD
a stejně tak naopak - když někdo něčemu neochvějně věří, žádné logické argumenty mu tu víru nevezmou.
to já dobře vím, že racionalita se neprosazuje automaticky. Od vzniku staré dělby práce (zejména duševní-fyzická - plus další specializace lidí na fachidioty) a třídní společnosti působí dva limity. Jeden - měně významný - je poznávací - necvičené běžné vědomí není příliš s to brát abstrakce a tedy i podstaty a lpí na jevových formách a denní emprii (to je ta omezenost "ZDRAVÉHO SELSKÉHO ROZUMU"), ALE TUTO BARIÉRU může prolomit průnik ideologie pokrokové třídy (ideologie není jen racionalita, ale i jistá víra, emoce,) Viz příklad, jak ještě pokroková buržoasní ideologie prolnula do vědomí velmi nevzdělaných a dokonce pověrčivých mas a zlomila tam vliv feudální ideologie. Bohužel - platí taky zákon, že to běžné vědomí bez určitého typu praktické zkušenosti (ne každé!!!) automaticky nasává ideologii vládnoucí třídy (VIZ DNES STAV VĚDOMí ČESKÉ POPULACE), který se v těchto diskusích výrazně projevuje. Nezastupitelný je vliv jednak takové politické zkušenosti, kdy si příslušník neprivilegované třídy uvědomuje svou širší příslušnost a zájem (NEJEN JAKO ODBORÁŘ, SOUSED V OBCI APOD.),ale tato zkušenost je slabá, když nemá základ ve vlastnické aktivitě (nemyslím tím kšeft malovýrobce, ale samozřejmě to samosprávné vlastnictví). Tohle minulá vládnoucí třída neprivilegovaným nedala a proto po zhroucení systému v praxi a tím i ideologie jeho vládců vědomí našich lidí masově nasálo různé varianty buržoasní ideologie - viz můj předchozí apel na pana Dospivu). Jenomže ani ta určující role velkých praktických zkušeností neznamená, že mohu vzdát to oťukávání zabedněných myslí (to nemyslím hanlivě - jsou zabedněné objektivnéími limity). Takže předpokládám, že kdo diskutuje na tomto foru místo aby seděl v hospodě u piva(JÁ TAM TEDY TAKY SEDÁVÁM - NIC PROTI PIVU A HOSPODĚ), UŽ NĚJAK naladěný je - minimálně hledá odpovědi, i když je není schopen vnímat. Proto jsem tak nevrlý, když to někdo naruší odbočeními. To zabedněné vědomí, které se setkává s jemu nepříjemnými odpověďmi, si totiž hned najde záminku, jak utéci z boje.
V tomto smyslu pane Dospivo mne Vaše výmluva na nedostatek času nepřesvědčila, to se vymlouváte sám před sebou - i když jistě máte mnohem méně času než já důchodce ( i já mám ale dost práce a tahle diskuse je na úkor mého, byť i mizerně placeného kšeftu). tak když sem vlezete a vyhodíte názor, byste měl být natolik solidní, že odpovíte na připomínky. Vždyť se od Vás žádná dlouhá diskuse neočekává.
Ale máte pravdu v tom, že tohle není k ničemu. Zabývám se myšlenkou vhodit do těxchto diskusí, kde už trochu poznali mé názory, takovou výzvu následujícího typu:
Tak se tu vzájemně nepřesvědčíme o světonázorových a obecných přístupech, tak je nechme stranou, všichni cítíme nutnost nějaké změny - jste pro to osobně ochotni něco udělat? Třeba na bazi konkrétního politického programu (já bych se ovšem zapojil jen do takového, jehož součástí by byly kroky k prosazení zaměstnaneckého vlastnictví, což by nemuselo vadit těm, kdo to za moc důležité nepvažují a preferují třeba jen přímou demokracii atd.). Dále bych řekl - pokud máte zájem, pošlete mi mailové adresy a návrhy typu - já jsem právník, já rozumím podnikové ekonomice, atd., já sám jsem sice jen poměrně chudý a málo pohyblivý důchodce, ale je dost možné, že bych mohl zajistit místnost k setkání zdarma (je mi líto, ale mohlo by to být jen v budově úv ksčm - JESTLI MÁ NĚKDO NĚCO LEPŠÍHO, BUDU JEN RÁD, JÁ UŽ TAK MOC VELKOU OBLIBU na ÚV NEMÁM)- NO A VIDĚLI BYCHOM. Mohli bychom vytvořit nějakou iniciativu a spolupracovat třeba s doc.šVIHLÍKOVOU,sokEM, ProAltem či dalšími partami apod. Vy jste OSTRAVÁK, ALE I TAM MÁM NĚJAKÉ KONTAKTY.
Takže co o této myšlence soudíte?
V tomto smyslu pane Dospivo mne Vaše výmluva na nedostatek času nepřesvědčila, to se vymlouváte sám před sebou - i když jistě máte mnohem méně času než já důchodce ( i já mám ale dost práce a tahle diskuse je na úkor mého, byť i mizerně placeného kšeftu). tak když sem vlezete a vyhodíte názor, byste měl být natolik solidní, že odpovíte na připomínky. Vždyť se od Vás žádná dlouhá diskuse neočekává.
Ale máte pravdu v tom, že tohle není k ničemu. Zabývám se myšlenkou vhodit do těxchto diskusí, kde už trochu poznali mé názory, takovou výzvu následujícího typu:
Tak se tu vzájemně nepřesvědčíme o světonázorových a obecných přístupech, tak je nechme stranou, všichni cítíme nutnost nějaké změny - jste pro to osobně ochotni něco udělat? Třeba na bazi konkrétního politického programu (já bych se ovšem zapojil jen do takového, jehož součástí by byly kroky k prosazení zaměstnaneckého vlastnictví, což by nemuselo vadit těm, kdo to za moc důležité nepvažují a preferují třeba jen přímou demokracii atd.). Dále bych řekl - pokud máte zájem, pošlete mi mailové adresy a návrhy typu - já jsem právník, já rozumím podnikové ekonomice, atd., já sám jsem sice jen poměrně chudý a málo pohyblivý důchodce, ale je dost možné, že bych mohl zajistit místnost k setkání zdarma (je mi líto, ale mohlo by to být jen v budově úv ksčm - JESTLI MÁ NĚKDO NĚCO LEPŠÍHO, BUDU JEN RÁD, JÁ UŽ TAK MOC VELKOU OBLIBU na ÚV NEMÁM)- NO A VIDĚLI BYCHOM. Mohli bychom vytvořit nějakou iniciativu a spolupracovat třeba s doc.šVIHLÍKOVOU,sokEM, ProAltem či dalšími partami apod. Vy jste OSTRAVÁK, ALE I TAM MÁM NĚJAKÉ KONTAKTY.
Takže co o této myšlence soudíte?
JP
February 15, 2014 v 0.21
Pane Dospivo, klobouk dolů!
Začínám mít takový pocit, že - nevím ovšem jestli to přijmete jako kompliment - že jste zde nakonec ten jediný opravdový marxista.
Být marxistou, to znamená - v daném kontextu - především schopnost vnímat ekonomicko-společenské vztahy jako jeden provázaný c e l e k, který je profilovaný zcela určitým způsobem motivace.
Vy jste ten, kdo vidí, že dokud bude tou motivací zisk, pak už je po čertech jedno, jestli formy vlastnictví výrobních prostředků budou individualistické, skupinové (družstevní) anebo státní - diktát zisku nakonec všechno podřídí svým vlastním potřebám, jakož i potřebám kapitálu.
Nevím sice přesně co máte na mysli tím obratem "překonat modernistický diskurs"; ale už to samotné směřování za horizont dosavadních myšlenkových schémat působí velmi progresivním dojmem.
Jestli se chceme dostat někam dál, musíme mít také odvahu vykročit někam dál - totiž právě za tato dosavadní (a mnohdy už otřepaná) myšlenková schémata.
Začínám mít takový pocit, že - nevím ovšem jestli to přijmete jako kompliment - že jste zde nakonec ten jediný opravdový marxista.
Být marxistou, to znamená - v daném kontextu - především schopnost vnímat ekonomicko-společenské vztahy jako jeden provázaný c e l e k, který je profilovaný zcela určitým způsobem motivace.
Vy jste ten, kdo vidí, že dokud bude tou motivací zisk, pak už je po čertech jedno, jestli formy vlastnictví výrobních prostředků budou individualistické, skupinové (družstevní) anebo státní - diktát zisku nakonec všechno podřídí svým vlastním potřebám, jakož i potřebám kapitálu.
Nevím sice přesně co máte na mysli tím obratem "překonat modernistický diskurs"; ale už to samotné směřování za horizont dosavadních myšlenkových schémat působí velmi progresivním dojmem.
Jestli se chceme dostat někam dál, musíme mít také odvahu vykročit někam dál - totiž právě za tato dosavadní (a mnohdy už otřepaná) myšlenková schémata.
February 15, 2014 v 1.26
Ani Marx si nemyslel, že se člověk změní okamžitě po revoluci
I klasikové přece počítali s přechodnou fází - "každý podle svých schopností, každému podle jeho práce". I v této přechodné fázi měli být lidé ekonomicky motivováni. Jak byste chtěl naráz dosáhnout toho, aby tomu bylo jinak? V kapitalismu se tomu lidé nenaučí. Naopak jsou a budou nuceni k tomu, aby se řídili ekonomickými motivy. A podle své práce vůbec oceňováni nejsou.
Dokud lidé nebudou kolem sebe vidět elementární spravedlnost, těžko ji najdou v sobě. Aspoň pro většinu to platí.
Dokud lidé nebudou kolem sebe vidět elementární spravedlnost, těžko ji najdou v sobě. Aspoň pro většinu to platí.
Psal jsem o mizerném stavu vědomí české populace, do kterého se v současné neuspokojivé a výrazně manipulované realitě zažral dvojí druh nesmyslných stereotypů-dogmat - z jedné strany dogmata bržoasní ideologie, z druhé dogmata minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu - kupodivu se oba druhy dogmat nezřídka pohodlně snášejí ve vědomí jedné a téže osoby - ovšem - vědomí této osoby je naprosto imunní proti vlivu marxismu jakožto ideologie neprivilegovaných vrstev zejména kognitariátu.
Takovouto osobou je pan Poláček - na jedné straně ho nic neodvrací od podpory a vylepšování kapitalismu, na druhé je v něm dogma, které ani nepatřilo k oficiální minulé ideologii, ale spíše ke stalinismu, a to je přesvědčení, že výroba pro zisk - kde se kalkuluje s efektivním využitím živé i mrtvé práce (snad je jasné, že tím nemyslím nebožtíky - u pana Poláčka člověk nikdy neví, co se mu v hlavě vylíhne) zrostředkovaném zbožně peněžmími vztahy- je neslučitelná se společenským zájmem a rozvojem člověka a tedy se společenským vlastnictvím. Vrcholem zmatenosti pana Poláčka je jeho formulace "dokud bude tou motivací zisk, pak už je po čertech jedno, jestli formy vlastnictví výrobních prostředků budou individualistické, skupinové (družstevní) anebo státní - diktát zisku nakonec všechno podřídí svým vlastním potřebám, jakož i potřebám kapitálu.". To je tedy gól. Pokud jde o marxistické pojetí této otázky Evička ho podala naprosto přesně. Snad zbývá ještě dodat, že k jisté míře efektivity vynaložení zdrojů musely přihlížet všechny systémy - zvláště při omezenosti zdrojů. Ve vykořisťovatelských předkapitalistických systémech se plýtvalo lidskými zdroji (na množství mrtvých otroků či nevolníků nezáleželo), kapitál motivoval k vysoké efektivitě. Jeho problémem není to že přihlíží k zisku a poměřuje vynaložené zdroje tím zatím stále ještě nejúčinnějším mechanismem zbožně pěněžních vztahjů ale to, že všemu nadřadil hledisko zhodnocení kapitálu - dosahování co nejvyšší míry zisku - a to bez ohledu na to, jestli se vůbec něco užitečného vyrábí a při obrovském plýtvání pracovní silou v podobě nezaměstnanosti - vzhledem k timu, že obrovský přebytek kapitálů jako forem, v nichž se smysl výroby deformuje a odtrhává od lidskýchj potřeb, vytváří situaci, kdy se podstatná část populace stává zbytečnou a zatěžující. Už v MANIFESTU KLASIKOVÉ PŘEDVÍDAJÍ, že absurdita kapitalismu povede až k situaci, kdy kapitalistu nebude živit jeho otrok, ale kdy on sám bude muset živit toho otroka (tedy nezaměstnaného pane Poláčku, abyste pochopil).A zhodnocení kaPITÁLU LZE dosáhnout zcela neužitečnými a antihumánními prostředky - válkami, drogováým průmyslem, plýtvání zdroji ve formě reklamou podněcovaného nesmyslného konsumu plýtvajícího zdroji a ničícího přírodu.
K takovémuto stavu dochíází tejdy, když je zde soukromé vlastnuctví výrobních prostředků v kapitalistické formě. Jestlže jsou reálně společenskými vlastníky všichni a vzájemně se hlídají, tak je logika výroby zcela jiná, i za situace, kde v pvní fázi komunismu- socialismu lidstvo nemůže vyskočit ze své ještě velmi těsné kůže a musí si efektivitu vynaložení zdrojů hlídat.Svobodný rozvoj člověka i svobodná tvořivá činnost je možná až za hranicí určitého množství nutné práce- čím ménjě času na ní je potřeba, tím více si pak může dovolit - co je na tom špatného? Klasikové předvídají, že čím více možností té svobodné tvořivé činnosti člověka důstojné (/COŽ NENÍ NAPŘ. PŘICMRDOVÁNÍ STROJI V PÁSOVÉ VÝROBĚ), TÍM VÍCE LIDÉ ZESEBE VYDÁVAJÍ, TAKŽE POSTUPNĚ ODPADÁ NUTNOST TU ÚČELNOST A EFEKTIVITU POMĚŘOVAST PŘES TRH A HODNOTOVÉ KAPTEGORIE A LZE JI SLEDOVAT VE FORMĚ VYNALOŽENÍ ENERGIE, V ODPOVÍDAJÍCÍCH JEDNOTKÁCH APOD. čILI PAN Poláček (u pana Dospivy nemám pocit, že jde o totéž) si zase jednou plete pojmy s dojmy, hodinky a holínky - co na tom obojí se přece natahují. A to se pan Poláček pořád holedbá, jak bere věci v komplexu, pod čímž rozumí ignorování ekonomiclké determinovanosti člověka a pořád hledá východisko někde v ideální sféře. Ké by si pčečetl alespoň nijak rozsáhlou Marxovu a Engelsovu Kritiku Gothajského programu, kde Marx podobné pitomosti kritizuje.
Přitom má pan Poláček jistě v paměti krásný příklad toho, jak dopadl protosocialismus, kde vlastně na ziskovosti -t.j.efektivitě - nezáleželo nikomu, kde článkům aparátu záleželo ns tom, aby se sladily s jinými články,za každou cenu, -naopř. aby se mohla udělat čárka za splněný plán podle formálních a subjektivisticky stanovených ukazatelů, a na jiné ziskovosti nezáleželo ani dělníkům - proto systém zašel, ale kde nebyla družstva uťápnutá státem, tak v nich to fungovalo - zisk i možnost rozhodovat z hlediska potřeb lidí.
Vzpomeňme na slova primáře Štrosmajera "Kdyby blbost nadnášela..."
Takovouto osobou je pan Poláček - na jedné straně ho nic neodvrací od podpory a vylepšování kapitalismu, na druhé je v něm dogma, které ani nepatřilo k oficiální minulé ideologii, ale spíše ke stalinismu, a to je přesvědčení, že výroba pro zisk - kde se kalkuluje s efektivním využitím živé i mrtvé práce (snad je jasné, že tím nemyslím nebožtíky - u pana Poláčka člověk nikdy neví, co se mu v hlavě vylíhne) zrostředkovaném zbožně peněžmími vztahy- je neslučitelná se společenským zájmem a rozvojem člověka a tedy se společenským vlastnictvím. Vrcholem zmatenosti pana Poláčka je jeho formulace "dokud bude tou motivací zisk, pak už je po čertech jedno, jestli formy vlastnictví výrobních prostředků budou individualistické, skupinové (družstevní) anebo státní - diktát zisku nakonec všechno podřídí svým vlastním potřebám, jakož i potřebám kapitálu.". To je tedy gól. Pokud jde o marxistické pojetí této otázky Evička ho podala naprosto přesně. Snad zbývá ještě dodat, že k jisté míře efektivity vynaložení zdrojů musely přihlížet všechny systémy - zvláště při omezenosti zdrojů. Ve vykořisťovatelských předkapitalistických systémech se plýtvalo lidskými zdroji (na množství mrtvých otroků či nevolníků nezáleželo), kapitál motivoval k vysoké efektivitě. Jeho problémem není to že přihlíží k zisku a poměřuje vynaložené zdroje tím zatím stále ještě nejúčinnějším mechanismem zbožně pěněžních vztahjů ale to, že všemu nadřadil hledisko zhodnocení kapitálu - dosahování co nejvyšší míry zisku - a to bez ohledu na to, jestli se vůbec něco užitečného vyrábí a při obrovském plýtvání pracovní silou v podobě nezaměstnanosti - vzhledem k timu, že obrovský přebytek kapitálů jako forem, v nichž se smysl výroby deformuje a odtrhává od lidskýchj potřeb, vytváří situaci, kdy se podstatná část populace stává zbytečnou a zatěžující. Už v MANIFESTU KLASIKOVÉ PŘEDVÍDAJÍ, že absurdita kapitalismu povede až k situaci, kdy kapitalistu nebude živit jeho otrok, ale kdy on sám bude muset živit toho otroka (tedy nezaměstnaného pane Poláčku, abyste pochopil).A zhodnocení kaPITÁLU LZE dosáhnout zcela neužitečnými a antihumánními prostředky - válkami, drogováým průmyslem, plýtvání zdroji ve formě reklamou podněcovaného nesmyslného konsumu plýtvajícího zdroji a ničícího přírodu.
K takovémuto stavu dochíází tejdy, když je zde soukromé vlastnuctví výrobních prostředků v kapitalistické formě. Jestlže jsou reálně společenskými vlastníky všichni a vzájemně se hlídají, tak je logika výroby zcela jiná, i za situace, kde v pvní fázi komunismu- socialismu lidstvo nemůže vyskočit ze své ještě velmi těsné kůže a musí si efektivitu vynaložení zdrojů hlídat.Svobodný rozvoj člověka i svobodná tvořivá činnost je možná až za hranicí určitého množství nutné práce- čím ménjě času na ní je potřeba, tím více si pak může dovolit - co je na tom špatného? Klasikové předvídají, že čím více možností té svobodné tvořivé činnosti člověka důstojné (/COŽ NENÍ NAPŘ. PŘICMRDOVÁNÍ STROJI V PÁSOVÉ VÝROBĚ), TÍM VÍCE LIDÉ ZESEBE VYDÁVAJÍ, TAKŽE POSTUPNĚ ODPADÁ NUTNOST TU ÚČELNOST A EFEKTIVITU POMĚŘOVAST PŘES TRH A HODNOTOVÉ KAPTEGORIE A LZE JI SLEDOVAT VE FORMĚ VYNALOŽENÍ ENERGIE, V ODPOVÍDAJÍCÍCH JEDNOTKÁCH APOD. čILI PAN Poláček (u pana Dospivy nemám pocit, že jde o totéž) si zase jednou plete pojmy s dojmy, hodinky a holínky - co na tom obojí se přece natahují. A to se pan Poláček pořád holedbá, jak bere věci v komplexu, pod čímž rozumí ignorování ekonomiclké determinovanosti člověka a pořád hledá východisko někde v ideální sféře. Ké by si pčečetl alespoň nijak rozsáhlou Marxovu a Engelsovu Kritiku Gothajského programu, kde Marx podobné pitomosti kritizuje.
Přitom má pan Poláček jistě v paměti krásný příklad toho, jak dopadl protosocialismus, kde vlastně na ziskovosti -t.j.efektivitě - nezáleželo nikomu, kde článkům aparátu záleželo ns tom, aby se sladily s jinými články,za každou cenu, -naopř. aby se mohla udělat čárka za splněný plán podle formálních a subjektivisticky stanovených ukazatelů, a na jiné ziskovosti nezáleželo ani dělníkům - proto systém zašel, ale kde nebyla družstva uťápnutá státem, tak v nich to fungovalo - zisk i možnost rozhodovat z hlediska potřeb lidí.
Vzpomeňme na slova primáře Štrosmajera "Kdyby blbost nadnášela..."
MT
February 15, 2014 v 8.13
Pokud by Mostecká uhelná byly družstvo, tak by ovšem měla stejné zájmy jako ta dnešní a veřejná moc by zasahovala jako teď zasahuje ... nechápu, v čem je problém, v čem by se díky tomuto přirovnání stáválo družstvo nebo samospráva méně možným ...
Mně se název "v čem je kapitalismus špatný" moc nelíbí.
Reálné společenské uspořádání nevznikalo s ohledem na to, že bylo nějak dobré a lepší než to předešlé - i když vcelku asi bylo ... v něčem ...
Proto nás s Vojtou Kusáčkem spíš zajímá, nakolik funguje v dnešním režimu to, co je na něm kapitalistické a pokud jsou s fungováním problémy, nakolik je to kapitalistické nahrazováno berličkami, které odpovídají různým "výsadkům z budoucnosti" ...
upozorňovalo na to co vlastně přestává být v kapitalismu kapitalistické a co je naopak jakoby opsáno z protosocialismu.
Příčiny vzniku tohoto procesu jsou v obou systémech trochu shodné - v obou systémech je reálná výroba limitována něčím, co je v logice systému neřešitelné - v protosocialismu je to nesladěnost dílčích vlastnických funkcí článků řídícího aparátu a nedostatečná motivace lidí k společensky užitečnému a efektivnímu jednání, v kapitalismu je to neumístitelnost kapitálu k investování podle původní logiky systému a obcházení této logiky nesmyslnými mechanismy a zároveň - oddělení reálného výkonu vlastnické funkce kapitalisty a její přenesení na manažerské aparáty. V obou systémech pak dochází k závažné deformaci jednání aparátu oproti logice systému. Tu protosocialistickou formu jsme tu už rozebírali - je to výkon vlastnické funkce způsobem, který je v rozporu s proklamovanými hodnotami systému a konec konců i s logikou efektivního, společensky optimálně cíleného fungování ekonomiky (nejen) - to je to formální plnění plánu, vykazování činnosti "jako" atd. Přitom zde nebyl nikdo, kdo by osamostatněné funkce řídícího aparátu korigoval a slaďoval- aparát byl sám sobě vlastníkem. V kapitalismu se dosahování zhodnocení kapitálu stále více odděluje od reálné výroby a je dosahováno také více méně mechanismy "jako", v některých oblastech slábnou mechanismy stimulace taky - aparát dosahuje svých příjmů nezávisle na zisku vlastníků,švindlováním, předstíráním reálného zisku, pracovníky zbytečně buzeruje prostředky, které považuje za účinné, ale jsou to nesmysly - např. zachovávání módních pravidel výběru lidí (PADESÁTNÍCI NEMAJÍ ŠANCE, MUSÍ PŮSOBIT FORMÁLNĚ OPTIMISTICKY, TVRDIT, ŽE VŠECHNO DOVEDOU ATD. MÁM INFORMACI i o takové blbé formě "školení" manažerů - vědecký komunismus hadr. V jednom francouzském podniku u nás aparát fakticky škodil účelu výroby - zisku - tím, že prakticky vyloučil iniciativu zaměstnanců, můj příbuzný je takový typ, ale hned dostal po nose. O tom je i literatura ze západu. No a pak je tu i podobnost s lupičským jednáním našich mANAŽERŮ A podnikatelů - k vlastnímu příjmu se dostanou snáze potopením podniku než dobrou prací či chytrým honěním zaměstnanců atd. Vlastníci na to buď kašlou nebo to prostě nedokážou uhlídat. Tohle je podle mne velmi důležité a určitě to časem napomůže k obratu kapitalistů k samořízení zaměstnanců (NĚCO PODOBNÉHO BYLO V
Japonsku apod.)
Příčiny vzniku tohoto procesu jsou v obou systémech trochu shodné - v obou systémech je reálná výroba limitována něčím, co je v logice systému neřešitelné - v protosocialismu je to nesladěnost dílčích vlastnických funkcí článků řídícího aparátu a nedostatečná motivace lidí k společensky užitečnému a efektivnímu jednání, v kapitalismu je to neumístitelnost kapitálu k investování podle původní logiky systému a obcházení této logiky nesmyslnými mechanismy a zároveň - oddělení reálného výkonu vlastnické funkce kapitalisty a její přenesení na manažerské aparáty. V obou systémech pak dochází k závažné deformaci jednání aparátu oproti logice systému. Tu protosocialistickou formu jsme tu už rozebírali - je to výkon vlastnické funkce způsobem, který je v rozporu s proklamovanými hodnotami systému a konec konců i s logikou efektivního, společensky optimálně cíleného fungování ekonomiky (nejen) - to je to formální plnění plánu, vykazování činnosti "jako" atd. Přitom zde nebyl nikdo, kdo by osamostatněné funkce řídícího aparátu korigoval a slaďoval- aparát byl sám sobě vlastníkem. V kapitalismu se dosahování zhodnocení kapitálu stále více odděluje od reálné výroby a je dosahováno také více méně mechanismy "jako", v některých oblastech slábnou mechanismy stimulace taky - aparát dosahuje svých příjmů nezávisle na zisku vlastníků,švindlováním, předstíráním reálného zisku, pracovníky zbytečně buzeruje prostředky, které považuje za účinné, ale jsou to nesmysly - např. zachovávání módních pravidel výběru lidí (PADESÁTNÍCI NEMAJÍ ŠANCE, MUSÍ PŮSOBIT FORMÁLNĚ OPTIMISTICKY, TVRDIT, ŽE VŠECHNO DOVEDOU ATD. MÁM INFORMACI i o takové blbé formě "školení" manažerů - vědecký komunismus hadr. V jednom francouzském podniku u nás aparát fakticky škodil účelu výroby - zisku - tím, že prakticky vyloučil iniciativu zaměstnanců, můj příbuzný je takový typ, ale hned dostal po nose. O tom je i literatura ze západu. No a pak je tu i podobnost s lupičským jednáním našich mANAŽERŮ A podnikatelů - k vlastnímu příjmu se dostanou snáze potopením podniku než dobrou prací či chytrým honěním zaměstnanců atd. Vlastníci na to buď kašlou nebo to prostě nedokážou uhlídat. Tohle je podle mne velmi důležité a určitě to časem napomůže k obratu kapitalistů k samořízení zaměstnanců (NĚCO PODOBNÉHO BYLO V
Japonsku apod.)
JD
Pro pana Tejkla - zdůrazňuji, nejsem odpůrcem družstevnictví či samosprávy, ale samy o sobě nejsou řešením.
Pro pana Poláčka - snaha o zisk sama o sobě není špatná, je cílem každého dobrého hospodáře, jen musí mít své hranice.
Pro pana Hellera - to soukromé vlastnictví výrobních prostředků - já ten pojem nezpochybňuji, jen prostě nevidím nic špatného na existenci soukromých živnostníků, kteří třeba i něco vyrábějí a někoho zaměstnávají. Vy ano?
K Vaší výzvě - víte, moje profese se neslučuje s politickým angažmá, takže se budete muset obejít beze mě. Ale zčásti souhlasím, že i přes rozdílná východiska je možné se shodnout na konkrétních praktických krocích. To, oč tu běží, je totiž položit základy nového ještě za trvání starého (i když úplně přesně nevíme, jak to nové bude vypadat). A třeba ty ideové rozdíly nejsou absolutní. Kdybychom neměli (včetně autora článku) ani trochu víry v to lepší v člověku, tak sem vůbec nepíšeme.
Pro pana Poláčka - snaha o zisk sama o sobě není špatná, je cílem každého dobrého hospodáře, jen musí mít své hranice.
Pro pana Hellera - to soukromé vlastnictví výrobních prostředků - já ten pojem nezpochybňuji, jen prostě nevidím nic špatného na existenci soukromých živnostníků, kteří třeba i něco vyrábějí a někoho zaměstnávají. Vy ano?
K Vaší výzvě - víte, moje profese se neslučuje s politickým angažmá, takže se budete muset obejít beze mě. Ale zčásti souhlasím, že i přes rozdílná východiska je možné se shodnout na konkrétních praktických krocích. To, oč tu běží, je totiž položit základy nového ještě za trvání starého (i když úplně přesně nevíme, jak to nové bude vypadat). A třeba ty ideové rozdíly nejsou absolutní. Kdybychom neměli (včetně autora článku) ani trochu víry v to lepší v člověku, tak sem vůbec nepíšeme.
JP
"Kdybychom neměli ... ani trochu víry v to lepší v člověku, tak sem vůbec nepíšeme" - krásná věta, pane Dospivo, docela jistě je v ní mnoho pravdy, kdybychom nevěřili alespoň trochu na to lepší v člověku, byli bychom všichni pravičáci a vyměňovali bychom si na pravicových fórech názory na to, jak je možno svět učinit ještě "lepším" - totiž, ještě dravějším a ještě tržnějším.
Problém je ale to, že určitá část levicového spektra má té víry v to "lepší v člověku" až příliš mnoho. Přesněji řečeno, tato skupina stále věří v to, že člověk je ve své nejhlubší podstatě dobrý v ů b e c - a že tedy naprosto postačí, když odstraníme nějaké konec konců pouze v n ě j š k o v é podmínky a okolnosti, které mu nějakým způsobem brání v plném uplatnění a rozvinutí tohoto jeho dobrého lidského jádra - a budeme tady mít ten vysněný dobrý svět tak nějak sám sebou.
Musím přiznat - byly doby, kdy i já sám jsem sdílel tuto víru. I já jsem kdysi byl pevně přesvědčen, že ne-li snad přímo komunismus, pak tedy přinejmenším socialismus je tím nejpřirozenějším uspořádáním lidské společnosti, neboť přece lidská vzájemnost, lidská solidarita, mezilidská harmonie je přece ten nejlepší způsob, jak lidé mohou uspořádat svůj vlastní život. A že tedy postačí jenom a) svrhnout ty zlé kapitalisty kteří jenom ve svém vlastním egoistickém zájmu vysávají tu nebohou dělnickou třídu, a b) svrhnout tu samovládnou kliku partajních bonzů, kteří se ve jménu lidu zmocnili vlády nad lidem.
Jenže, nedá se nic dělat: život jde dál, spolu s během let člověk získává další a další životní zkušenosti - a ty ho nutí vzdát se mnohých iluzí, na kterých byla postavena ona stará víra. On člověk je totiž opravdu příliš, přespříliš složitý, a především vnitřně rozpolcený tvor, nežli aby bylo možno ho jednoduše pojmout jako "dobrou duši". Vůbec ne nadarmo si člověk vytvořil obraz nebe i pekla - to obojí je v nás, vede to neustálý boj o to co z toho zvítězí nad tím druhým; jenže, jak už je to v povaze věci, to dobro je vždycky mírnější, subtilnější, jaksi "tišší", takže to zlé, to negativní, to egoistické se vždycky daleko více a dravěji dere na povrch.
V každém případě, pokoušet se ještě dneska nějaký reálný koncept společnosti postavit jenom prostě na víře v "dobrého člověka" - ne, to je opravdu zcela neudržitelné.
On to svého času opravdu dokonale vystihl Winston Churchill, se svým výrokem, že "Kdo do třicátého roku svého života nebyl komunista, ten nemá srdce. Ale kdo je komunistou ještě po třicátém roku svého věku, ten nemá mozek."
K čemuž já sám ještě obvykle dodávám: Kdo je ještě po třicátém roku svého věku vyznavačem kapitalismu, ten nemá ani srdce, ani mozek.
Nicméně, v každém případě: myšlenka komunismu, ve smyslu nějaké principiálně harmonické, homogenní společnosti, kde "každý je každému bratrem" - ne, tato myšlenka je prostě natolik vzdálená jakékoli realitě lidské bytosti, že s ní pro nějaký reálný koncept jakéhokoli druhu nějaké postkapitalistické společnosti nelze závažně počítat.
Ještě jednou: člověk sám je anděl i ďábel, byl obojím po celou dobu své evoluce, a asi mu je souzeno v této vnitřní rozpolcenosti setrvávat i nadále. (Pokud ovšem nechceme přikročit k jeho cílené genetické manipulaci.)
A jestliže chceme dosáhnout alespoň takového stavu, kde by ty pozitivní stránky lidské bytosti nabyly alespoň v z á s a d n í míře trvale nadřazené postavení - pak nás v každém případě čeká velmi, ale opravdu velmi práce, a výsledku nedosáhneme v žádném případě tím že budeme ty negativní stránky člověka ignorovat, nýbrž jedině tím, že nějakým způsobem ukrotíme, "zcivilizujeme", ve velice pečlivě a velice složitě vyváženém komplexu sociálních, ekonomických, morálních, ale - nejspíše také - i duchovních regulí, vazeb, civilizačních struktur.
Problém je ale to, že určitá část levicového spektra má té víry v to "lepší v člověku" až příliš mnoho. Přesněji řečeno, tato skupina stále věří v to, že člověk je ve své nejhlubší podstatě dobrý v ů b e c - a že tedy naprosto postačí, když odstraníme nějaké konec konců pouze v n ě j š k o v é podmínky a okolnosti, které mu nějakým způsobem brání v plném uplatnění a rozvinutí tohoto jeho dobrého lidského jádra - a budeme tady mít ten vysněný dobrý svět tak nějak sám sebou.
Musím přiznat - byly doby, kdy i já sám jsem sdílel tuto víru. I já jsem kdysi byl pevně přesvědčen, že ne-li snad přímo komunismus, pak tedy přinejmenším socialismus je tím nejpřirozenějším uspořádáním lidské společnosti, neboť přece lidská vzájemnost, lidská solidarita, mezilidská harmonie je přece ten nejlepší způsob, jak lidé mohou uspořádat svůj vlastní život. A že tedy postačí jenom a) svrhnout ty zlé kapitalisty kteří jenom ve svém vlastním egoistickém zájmu vysávají tu nebohou dělnickou třídu, a b) svrhnout tu samovládnou kliku partajních bonzů, kteří se ve jménu lidu zmocnili vlády nad lidem.
Jenže, nedá se nic dělat: život jde dál, spolu s během let člověk získává další a další životní zkušenosti - a ty ho nutí vzdát se mnohých iluzí, na kterých byla postavena ona stará víra. On člověk je totiž opravdu příliš, přespříliš složitý, a především vnitřně rozpolcený tvor, nežli aby bylo možno ho jednoduše pojmout jako "dobrou duši". Vůbec ne nadarmo si člověk vytvořil obraz nebe i pekla - to obojí je v nás, vede to neustálý boj o to co z toho zvítězí nad tím druhým; jenže, jak už je to v povaze věci, to dobro je vždycky mírnější, subtilnější, jaksi "tišší", takže to zlé, to negativní, to egoistické se vždycky daleko více a dravěji dere na povrch.
V každém případě, pokoušet se ještě dneska nějaký reálný koncept společnosti postavit jenom prostě na víře v "dobrého člověka" - ne, to je opravdu zcela neudržitelné.
On to svého času opravdu dokonale vystihl Winston Churchill, se svým výrokem, že "Kdo do třicátého roku svého života nebyl komunista, ten nemá srdce. Ale kdo je komunistou ještě po třicátém roku svého věku, ten nemá mozek."
K čemuž já sám ještě obvykle dodávám: Kdo je ještě po třicátém roku svého věku vyznavačem kapitalismu, ten nemá ani srdce, ani mozek.
Nicméně, v každém případě: myšlenka komunismu, ve smyslu nějaké principiálně harmonické, homogenní společnosti, kde "každý je každému bratrem" - ne, tato myšlenka je prostě natolik vzdálená jakékoli realitě lidské bytosti, že s ní pro nějaký reálný koncept jakéhokoli druhu nějaké postkapitalistické společnosti nelze závažně počítat.
Ještě jednou: člověk sám je anděl i ďábel, byl obojím po celou dobu své evoluce, a asi mu je souzeno v této vnitřní rozpolcenosti setrvávat i nadále. (Pokud ovšem nechceme přikročit k jeho cílené genetické manipulaci.)
A jestliže chceme dosáhnout alespoň takového stavu, kde by ty pozitivní stránky lidské bytosti nabyly alespoň v z á s a d n í míře trvale nadřazené postavení - pak nás v každém případě čeká velmi, ale opravdu velmi práce, a výsledku nedosáhneme v žádném případě tím že budeme ty negativní stránky člověka ignorovat, nýbrž jedině tím, že nějakým způsobem ukrotíme, "zcivilizujeme", ve velice pečlivě a velice složitě vyváženém komplexu sociálních, ekonomických, morálních, ale - nejspíše také - i duchovních regulí, vazeb, civilizačních struktur.
JD
February 15, 2014 v 14.33
V tom je ale mezi námi trochu rozdíl - já ve společnost, kde každý každému je bratrem, věřím, jen vím, že na to nestačíme sami pouze ze svých vlastních lidských sil...
JD
February 15, 2014 v 14.51
Jak ale tvořit to nové za trvání starého?
Nenapadá mě nic lepšího, než systematické budování a podpora paralelní ekonomiky. Samozřejmě, nelze si myslet, že od počátku bude zcela nezávislá, oddělená od hlavní ekonomiky, ale postupně se může osamostatňovat.
Bylo by ale potřeba definovat principy, kterými se bude od ostatní ekonomiky odlišovat. Mohly by vypadat třeba takto:
1) Zaměstnanci jsou zároveň vlastníky podniku. Tím nejsou vyloučeni menší podnikatelé, kteří mají zaměstnance, ale čím větší podnik, tím větší podíl zaměstnaneckého vlastnictví.
2) Preference obnovitelných zdrojů energie a menších lokálních výrobců a poskytovatelů služeb při nákupu čehokoli pro potřeby vlastního podniku.
3) Princip sebeomezení - většina zisku nad určitou výši se věnuje na veřejně prospěšné účely nebo na vznik a rozvoj dalších podniků v rámci paralelní ekonomiky.
Nenapadá mě nic lepšího, než systematické budování a podpora paralelní ekonomiky. Samozřejmě, nelze si myslet, že od počátku bude zcela nezávislá, oddělená od hlavní ekonomiky, ale postupně se může osamostatňovat.
Bylo by ale potřeba definovat principy, kterými se bude od ostatní ekonomiky odlišovat. Mohly by vypadat třeba takto:
1) Zaměstnanci jsou zároveň vlastníky podniku. Tím nejsou vyloučeni menší podnikatelé, kteří mají zaměstnance, ale čím větší podnik, tím větší podíl zaměstnaneckého vlastnictví.
2) Preference obnovitelných zdrojů energie a menších lokálních výrobců a poskytovatelů služeb při nákupu čehokoli pro potřeby vlastního podniku.
3) Princip sebeomezení - většina zisku nad určitou výši se věnuje na veřejně prospěšné účely nebo na vznik a rozvoj dalších podniků v rámci paralelní ekonomiky.
nenapadlo, odkud u Vás ten vítr fouká (MYSLÍM POKUD JDE O NECHU´t k pojmu soukromé vlastnictví výrobních prostředků). Ona je to totiž pro nás, kdo známe klasiky, taková banalita, že občas zapomeneme že pro jiné to banalita není, navíc po zkušenostech s minulou vládnoucí třídou a dál pak s buržoasní proagandou a strašením komunismem.
Ono totiž není soukromé vlastniuctví VP jako soukromé vlastnictví VP a ne každé sv vp je kapitalistické. Nechám stranou dějiny, kterými jako doplňkový sektor vždycky prolínala malovýroba atd. Vezměme kapitalismus: M a E A a pak znovu Lenin totiž striktně rozlišoval kapitalistické SV a maloburžoasní SV, tedy vykořisťovatelskou buržoasii a nevykořisťující maloburžoasii. Rozlišení není dáno faktem, jestli někdo dělá s vlastními VP a sám a nebo má zaměstnance. Vtipje v tom, že maloburžoasní podnik vyrábí nebo poskytuje služby či obchoduje dráže než kapitalista a tudíž na trhu nerealizuje nic víc, než své náklady, včetně mzdy pracovníků a náhradu vlastní pracovní síly - tudíž mu nic nepřebývá a nemůže akumulovat, nadhodnota přechází ke kapitalistovi. Dnes dokonce ani kapitalista nerealizuje průměrnou nadhodnotu - ta přechází ke kapitalistovi monopolnímu.nadnárodnímu, globálnímu apod. Takže je tu rozpor i uvnitř samotné buržoasie. Takže když útočíme proti SV, myslíme tím kapitalistické SV, zejména to monopolní. Maloburžoa, zejména rolnický, byl v historii často spojencem dělnické třídy, i když leckdy nespolehlivým, dvojakým )VIZ JEHO ROLE VE fašismu - on se totiž proti kapitalismu staví z pozic starého, překonaného. Ovšem v úvahách o samosprávném socialismu se počítá s dlouhodobým přetrváváním malého soukromého vlastnictví, které bude mít své místo v oblastech méně zespolečenštěné výroby a směny, ale i např. ve vědě, umění, tvořivém řemesle - dnes je maloburžoasie vykořisťována buržoasií, samostatné vlastnické postavení maloburžoů je mnohdy iluzí a formalitou, v samosrávném socislismu by spolupracovalo se samosprávami a družstvy, mělo v nich oporu a maloburžoové, ale i menší kapitalisté by měli práva na určitý podíl na samosporávných poidnicích i na funkci v jeho orgánech - tak by se postupně vytrácelo a ztrácelo smysl, oprotože té nezávidlosti by si užívali i zaměstnanci vsamosporávných podnicích. Takže potud žádné obavby o dílničky či počítačová studia, ateliéry apod. Ale změnit chARAKTER SPOLEČNOSTI MŮŽE JEN VLASTNICTVÍ SCHOPNÉ POJMOUT VELKOVÝROBU A SPRÁVA APARÁTEM TO BÝT NEMŮŽe. v TOM HLAVNÍM SE MÝLÍTE VŠICHNI, KDO ŘÍKÁTE - SAMOSPRÁVA PROČ NE, ALE TO NENÍ PODSTATNÉ. nAOPAK.
A proč ta posedlost odčerpáváním zisku samosprávnýnm podnikům? . Vždyť přece orgány demokraticky volené celospolečenské samosprávy budou všechno regulovat, hlavně ekonomickými prostředky, daňovým zvýhodněním atd.
Ta Vaše preference menších a loikálních výrobců - to je zase Vaše daŃ SOUČASNÉ realitě, to dokážou i velké samosprávné podniky, ostatně ty mamutí kompexy jsou už dnes věcí minulosti, vyplácí se i kusová výroba atd. Pořád uvažujete jako koňský drožkář, který se ptá, kde se u auta zapřahají koně.
A taky nechápu ty vaše výrazy - člověk člověku bratrem apod. Lidi se oroiu, když je k toimu společenské systému nutí, pan POLÁČEK JE ÚPLNĚ MIMO SE SVOU NATURALISTICKOU PŘEDSTAVOU O ZLÉ LIDSKÉ PŘIROZENOSTI. v SOCIALISMU a komunismu nemusí báýt lidé sobě bratry - prostě spoluobčany, sousedx, které nerozdělují systémové ekonomické faktory jako je vlastnictví, politika atd. Jinak to budou normální lidé. Já ty MOKOBUKO- morální kodex budovatele komunismu - z duše nenávidím, jsou neživotné,pořád chtějí lidi k něčemu nutit a vychovávat, ale přitom nevěří ve vliv svobodné tvořivé činnosti na lidské vztahy morálku apod. Pořád tu zůstává představa prvotního hříchu, kterou tak šikovně využívaly vládnoucí třídy.
Ono totiž není soukromé vlastniuctví VP jako soukromé vlastnictví VP a ne každé sv vp je kapitalistické. Nechám stranou dějiny, kterými jako doplňkový sektor vždycky prolínala malovýroba atd. Vezměme kapitalismus: M a E A a pak znovu Lenin totiž striktně rozlišoval kapitalistické SV a maloburžoasní SV, tedy vykořisťovatelskou buržoasii a nevykořisťující maloburžoasii. Rozlišení není dáno faktem, jestli někdo dělá s vlastními VP a sám a nebo má zaměstnance. Vtipje v tom, že maloburžoasní podnik vyrábí nebo poskytuje služby či obchoduje dráže než kapitalista a tudíž na trhu nerealizuje nic víc, než své náklady, včetně mzdy pracovníků a náhradu vlastní pracovní síly - tudíž mu nic nepřebývá a nemůže akumulovat, nadhodnota přechází ke kapitalistovi. Dnes dokonce ani kapitalista nerealizuje průměrnou nadhodnotu - ta přechází ke kapitalistovi monopolnímu.nadnárodnímu, globálnímu apod. Takže je tu rozpor i uvnitř samotné buržoasie. Takže když útočíme proti SV, myslíme tím kapitalistické SV, zejména to monopolní. Maloburžoa, zejména rolnický, byl v historii často spojencem dělnické třídy, i když leckdy nespolehlivým, dvojakým )VIZ JEHO ROLE VE fašismu - on se totiž proti kapitalismu staví z pozic starého, překonaného. Ovšem v úvahách o samosprávném socialismu se počítá s dlouhodobým přetrváváním malého soukromého vlastnictví, které bude mít své místo v oblastech méně zespolečenštěné výroby a směny, ale i např. ve vědě, umění, tvořivém řemesle - dnes je maloburžoasie vykořisťována buržoasií, samostatné vlastnické postavení maloburžoů je mnohdy iluzí a formalitou, v samosrávném socislismu by spolupracovalo se samosprávami a družstvy, mělo v nich oporu a maloburžoové, ale i menší kapitalisté by měli práva na určitý podíl na samosporávných poidnicích i na funkci v jeho orgánech - tak by se postupně vytrácelo a ztrácelo smysl, oprotože té nezávidlosti by si užívali i zaměstnanci vsamosporávných podnicích. Takže potud žádné obavby o dílničky či počítačová studia, ateliéry apod. Ale změnit chARAKTER SPOLEČNOSTI MŮŽE JEN VLASTNICTVÍ SCHOPNÉ POJMOUT VELKOVÝROBU A SPRÁVA APARÁTEM TO BÝT NEMŮŽe. v TOM HLAVNÍM SE MÝLÍTE VŠICHNI, KDO ŘÍKÁTE - SAMOSPRÁVA PROČ NE, ALE TO NENÍ PODSTATNÉ. nAOPAK.
A proč ta posedlost odčerpáváním zisku samosprávnýnm podnikům? . Vždyť přece orgány demokraticky volené celospolečenské samosprávy budou všechno regulovat, hlavně ekonomickými prostředky, daňovým zvýhodněním atd.
Ta Vaše preference menších a loikálních výrobců - to je zase Vaše daŃ SOUČASNÉ realitě, to dokážou i velké samosprávné podniky, ostatně ty mamutí kompexy jsou už dnes věcí minulosti, vyplácí se i kusová výroba atd. Pořád uvažujete jako koňský drožkář, který se ptá, kde se u auta zapřahají koně.
A taky nechápu ty vaše výrazy - člověk člověku bratrem apod. Lidi se oroiu, když je k toimu společenské systému nutí, pan POLÁČEK JE ÚPLNĚ MIMO SE SVOU NATURALISTICKOU PŘEDSTAVOU O ZLÉ LIDSKÉ PŘIROZENOSTI. v SOCIALISMU a komunismu nemusí báýt lidé sobě bratry - prostě spoluobčany, sousedx, které nerozdělují systémové ekonomické faktory jako je vlastnictví, politika atd. Jinak to budou normální lidé. Já ty MOKOBUKO- morální kodex budovatele komunismu - z duše nenávidím, jsou neživotné,pořád chtějí lidi k něčemu nutit a vychovávat, ale přitom nevěří ve vliv svobodné tvořivé činnosti na lidské vztahy morálku apod. Pořád tu zůstává představa prvotního hříchu, kterou tak šikovně využívaly vládnoucí třídy.
JD
February 15, 2014 v 19.56
Prima, alespoň dílčí shoda u drobných podnikatelů, slova jsou někdy příčinou nedorozumění.
Ale co se týče antropologie a velkovýroby, tam se prostě neshodneme. Tak to berme jako fakt, pozice jsme si vyjasnili a neztrácejme čas a energii vzájemným přesvědčováním. Zkusme stavět na tom, na čem se shodneme.
Všichni zde odmítáme nějakou násilnou "revoluci shora". Dále se shodneme na podpoře vzniku a rozvoje družstev, jejichž étos by neměl sledovat jen dosažení zisku, ale i sociální a ekologickou zodpovědnost. A pak je jedno, jestli se domníváme, že taková družstva porazí kapitalismus, nebo ne. Protože i kdyby to mělo být tak, že se kapitalismus jednou porazí sám, alespoň tu v té chvíli bude něco pozitivního, na čem lze postavit novou ekonomiku.
Takže do toho.
Ale co se týče antropologie a velkovýroby, tam se prostě neshodneme. Tak to berme jako fakt, pozice jsme si vyjasnili a neztrácejme čas a energii vzájemným přesvědčováním. Zkusme stavět na tom, na čem se shodneme.
Všichni zde odmítáme nějakou násilnou "revoluci shora". Dále se shodneme na podpoře vzniku a rozvoje družstev, jejichž étos by neměl sledovat jen dosažení zisku, ale i sociální a ekologickou zodpovědnost. A pak je jedno, jestli se domníváme, že taková družstva porazí kapitalismus, nebo ne. Protože i kdyby to mělo být tak, že se kapitalismus jednou porazí sám, alespoň tu v té chvíli bude něco pozitivního, na čem lze postavit novou ekonomiku.
Takže do toho.
souhlas - jen ještě upřesnění k těm maloburžoasním podnikům - dnes může mít tento charakter i docela velký tradiční industriální podnik vyrábějící draho a naopak vysoce kapitalistická může být malá počítačová firma - dnes kognitariátní práce může vytvářet obrovskou nadhodnotu.
JP
Pane Hellere, nadešla chvíle kdy si konečně musíme definitivně ujasnit zcela základní pojmy; jinak se nedostaneme dál.
Takže, prosil bych jednoznačnou odpověď na otázku: má podle Vašich představ jak a) v přechodné fázi družstevnictví, tak b) ve fázi "dovršeného" komunismus existovat trh a zbožní výroba? A jestli ne, čím to chcete nahradit?
Takže, prosil bych jednoznačnou odpověď na otázku: má podle Vašich představ jak a) v přechodné fázi družstevnictví, tak b) ve fázi "dovršeného" komunismus existovat trh a zbožní výroba? A jestli ne, čím to chcete nahradit?
JP
K příspěvku J. Karena z 11.Února 2014, 22:47:13
On ten vztah mezi kapitalismem a demokracií opravdu není vztahem přímočaré mechanické závislosti, to je typický příklad souvztažnosti mezi "materiální základnou" a společenskou respektive politickou "nadstavbou", dokonce i pan Heller tu stále znovu - a to plným právem - opakuje, že tento vztah není mechanicky bezprostřední, ale velice zprostředkovaný.
Ono to opravdu nefunguje tak, že tady máme kapitalismus, a už d r u h ý d e n tu budeme mít (alespoň liberální respektive "buržoazní") demokracii.
Ta "materiální základna" kapitalismu působí jaksi "nenápadně" v pozadí, tím že vytváří určité struktury reálných vztahů ve společnosti, které si pak časem najdou svou cestu i do myslí jednotlivých lidí, jakožto jejich životní motivace, jejich (politická) přesvědčení.
Tento proces působení (kapitalistické) materiální základny na politickou sféru přes myšlení lidí je možno právě v současné době jako ve velké laboratoři sledovat na vývoji současné Číny: výchozím stavem byl zcela jednoznačně nesvobodný, diktátorský systém, s totální kontrolou obyvatelstva. Tento politický systém plně odpovídal i dřívější ekonomické základně: veškerý ekonomický sektor byl tak či onak ovládán právě tím samým partajním aparátem, který ovládal i politiku.
Jenže, pak došlo právě k tomu z hlediska teorie velice zajímavému momentu, že sice byl zachován politický systém totalitní diktatury, ale změnila se ekonomická základna - byla převedena na kapitalistické, čili soukromovlastnické principy.
Jaký je důsledek? - Samozřejmě, jak už řečeno, nikterak nedošlo automaticky k tomu, že by se vzápětí zásadně změnil, tj. zdemokratizoval i politický systém.
Ale: právě v posledních letech můžeme sledovat, jak se v čínské společnosti z v e d á o d p o r obyvatelstva proti té státně-partajní kontrole; a tento odpor sílí čím dál tím více.
Proč tomu tak je? - Zcela jednoduše: spolu s kapitalismem se rozvíjí i tzv. "občanská společnost".
Je to zcela logické: ono to opravdu není tak, že člověk by na j e d n é straně byl ekonomicky činný (tj. že by stál ve zcela reálných materiálních vztazích určitého typu), a že by na nějaké jiné (politické) straně mohl myslet a jednat zcela jinak. Tuto vnitřní rozpolcenost lidská bytost natrvalo nevydrží.
Totiž: ten kapitalismus a soukromé podnikání s sebou přináší jeden zcela nový rys: s a m o s t a t n o s t, nezávislost, autarkii soukromého podnikatelského subjektu. A čím více narůstá jeho ekonomická nezávislost (a především: jeho bohatství), tím méně je ochoten snášet a přijímat svou závislost občansko-politickou. Sebevědomý podnikatel čím dál tím více zvedá hlavu i jako občan.
Z tohoto nového sebevědomí se pak rodí takové protestní formy jako protesty proti ničení životního prostředí, proti otráveným potravinám, ale i proti kleptománii partajních bonzů. Zatím jsou tyto protesty spíše jenom lokálního charakteru, proti tomu či onomu zcela zjevnému nešvaru; ale je jenom otázkou času, kdy toto nové sebevědomí čínské občanské společnosti dosáhne kulminačního bodu, a kdy svrhne celou tu partajní diktaturu zcela stejným způsobem, jako se to stalo v celém sovětském bloku. (Jaký charakter, a jaký reálný emancipační potenciál bude mít následná liberální, čili "buržoazní" demokracie, to je už zase jiná záležitost.)
----------------------------------------------
Efektivita kapitalismu: samozřejmě, o tom co budeme považovat za "efektivní", je možno vést sáhodlouhé (a bezpochyby velice důležité) diskuse. Například: je to té "efektivity" zapotřebí započítat i ekologické důsledky produkce? - Pak by mnohá (kapitalistická) efektivita vypadala dozajista velice jinak.
Ale já jsem tu ten pojem "efektivita kapitalismu" používal v tom celkem nejjednodušším smyslu: zatím nebyl nalezen žádný jiný ekonomický model, který by dokázal produkovat takové množství nových produktů s natolik relativně nízkými náklady, jako soukromovlastnický kapitalismus.
(Marx sice tvrdí, že už v Anglii za jeho časů ty fabriky které byly převedeny v družstevní formu vlastnictví pracovaly efektivněji nežli ty soukromovlastnické; ale vzhledem k tomu že z těch tehdejších družstev se sotva které udrželo dodnes, je možno soudit, že se jednalo jenom o zcela přechodný fenomén.)
On ten vztah mezi kapitalismem a demokracií opravdu není vztahem přímočaré mechanické závislosti, to je typický příklad souvztažnosti mezi "materiální základnou" a společenskou respektive politickou "nadstavbou", dokonce i pan Heller tu stále znovu - a to plným právem - opakuje, že tento vztah není mechanicky bezprostřední, ale velice zprostředkovaný.
Ono to opravdu nefunguje tak, že tady máme kapitalismus, a už d r u h ý d e n tu budeme mít (alespoň liberální respektive "buržoazní") demokracii.
Ta "materiální základna" kapitalismu působí jaksi "nenápadně" v pozadí, tím že vytváří určité struktury reálných vztahů ve společnosti, které si pak časem najdou svou cestu i do myslí jednotlivých lidí, jakožto jejich životní motivace, jejich (politická) přesvědčení.
Tento proces působení (kapitalistické) materiální základny na politickou sféru přes myšlení lidí je možno právě v současné době jako ve velké laboratoři sledovat na vývoji současné Číny: výchozím stavem byl zcela jednoznačně nesvobodný, diktátorský systém, s totální kontrolou obyvatelstva. Tento politický systém plně odpovídal i dřívější ekonomické základně: veškerý ekonomický sektor byl tak či onak ovládán právě tím samým partajním aparátem, který ovládal i politiku.
Jenže, pak došlo právě k tomu z hlediska teorie velice zajímavému momentu, že sice byl zachován politický systém totalitní diktatury, ale změnila se ekonomická základna - byla převedena na kapitalistické, čili soukromovlastnické principy.
Jaký je důsledek? - Samozřejmě, jak už řečeno, nikterak nedošlo automaticky k tomu, že by se vzápětí zásadně změnil, tj. zdemokratizoval i politický systém.
Ale: právě v posledních letech můžeme sledovat, jak se v čínské společnosti z v e d á o d p o r obyvatelstva proti té státně-partajní kontrole; a tento odpor sílí čím dál tím více.
Proč tomu tak je? - Zcela jednoduše: spolu s kapitalismem se rozvíjí i tzv. "občanská společnost".
Je to zcela logické: ono to opravdu není tak, že člověk by na j e d n é straně byl ekonomicky činný (tj. že by stál ve zcela reálných materiálních vztazích určitého typu), a že by na nějaké jiné (politické) straně mohl myslet a jednat zcela jinak. Tuto vnitřní rozpolcenost lidská bytost natrvalo nevydrží.
Totiž: ten kapitalismus a soukromé podnikání s sebou přináší jeden zcela nový rys: s a m o s t a t n o s t, nezávislost, autarkii soukromého podnikatelského subjektu. A čím více narůstá jeho ekonomická nezávislost (a především: jeho bohatství), tím méně je ochoten snášet a přijímat svou závislost občansko-politickou. Sebevědomý podnikatel čím dál tím více zvedá hlavu i jako občan.
Z tohoto nového sebevědomí se pak rodí takové protestní formy jako protesty proti ničení životního prostředí, proti otráveným potravinám, ale i proti kleptománii partajních bonzů. Zatím jsou tyto protesty spíše jenom lokálního charakteru, proti tomu či onomu zcela zjevnému nešvaru; ale je jenom otázkou času, kdy toto nové sebevědomí čínské občanské společnosti dosáhne kulminačního bodu, a kdy svrhne celou tu partajní diktaturu zcela stejným způsobem, jako se to stalo v celém sovětském bloku. (Jaký charakter, a jaký reálný emancipační potenciál bude mít následná liberální, čili "buržoazní" demokracie, to je už zase jiná záležitost.)
----------------------------------------------
Efektivita kapitalismu: samozřejmě, o tom co budeme považovat za "efektivní", je možno vést sáhodlouhé (a bezpochyby velice důležité) diskuse. Například: je to té "efektivity" zapotřebí započítat i ekologické důsledky produkce? - Pak by mnohá (kapitalistická) efektivita vypadala dozajista velice jinak.
Ale já jsem tu ten pojem "efektivita kapitalismu" používal v tom celkem nejjednodušším smyslu: zatím nebyl nalezen žádný jiný ekonomický model, který by dokázal produkovat takové množství nových produktů s natolik relativně nízkými náklady, jako soukromovlastnický kapitalismus.
(Marx sice tvrdí, že už v Anglii za jeho časů ty fabriky které byly převedeny v družstevní formu vlastnictví pracovaly efektivněji nežli ty soukromovlastnické; ale vzhledem k tomu že z těch tehdejších družstev se sotva které udrželo dodnes, je možno soudit, že se jednalo jenom o zcela přechodný fenomén.)
JP
Pane Tejkle, mám pocit že zde dochází k zásadnímu, ale opravdu velice zásadnímu nedorozumění. Totiž co se těch sociálních nákladů kapitalismu týče.
Totiž, kdybychom opravdu kapitál osvobodili od jeho nákladů na sociální stát - to přece ještě zdaleka neznamená, že by se velké části populace rázem ocitly zcela bez finančních prostředků - a že by tedy zmizela jejich koupěschopnost.
Vždyť přece například důchodové pojištění: to si přece každý pracující platí stále ještě (alespoň z poloviny) platí s á m; stát tady nevystupuje v roli nějakého dobrodince nebo mecenáše, stát jenom spravuje ty sociální odvody, kdyby to pojištění šlo přes soukromé nositele, vyšlo by to nastejno a snad by tomu pojištěnci nakonec v kapse zůstalo ještě trochu víc, protože soukromé firmy vždycky pracují s menšími náklady nežli státní byrokracie.
A stejně tak s pojištěním proti nezaměstnanosti atd.
Takže: onen "sociální stát", to jest v daném případě použitelné finanční zdroje obyvatelstva, by se zmenšily jenom o ten podíl, který v současné době nese podnikatelský sektor, čili kapitál.
Jenže: ono by to asi opravdu nebylo tak, že to co by kapitál tímto způsobem ušetřil, že by si jeho vlastníci strčili do nějaké privátní škatule se svým ryze osobním majetkem.
Za prvé: organizovaní zaměstnanci by prostřednictvím pracovního boje hned vzápětí dosáhli toho, aby ty peníze které jim unikly tím osvobozením kapitálu od sociálních výdajů, aby je dostali zpět - ve formě zvýšených mezd.
Dozajista by kapitál i tak uhájil ještě určitou diferenci - ale i u té by si kapitalista nemohl dovolit ji použít jen tak pro vlastní osobní obohacení, tato diference by v prvé řadě znamenala s n í ž e n í n á k l a d ů na produkci, a on by této výhody m u s e l využít, protože kdyby to neudělal on, udělají to jeho konkurenti, a svými sníženými náklady ho vzápětí vytlačí z trhu.
Jinými slovy, této úspory by kapitál použil a) buďto na zlevnění produkce (čímž ta by se opět obyvatelstvu stala cenově dostupnější), anebo na přijetí dalších zaměstnanců (které by si nyní mohl spíše dovolit, protože by byli - bezprostředně - relativně levnější).
Totiž, kdybychom opravdu kapitál osvobodili od jeho nákladů na sociální stát - to přece ještě zdaleka neznamená, že by se velké části populace rázem ocitly zcela bez finančních prostředků - a že by tedy zmizela jejich koupěschopnost.
Vždyť přece například důchodové pojištění: to si přece každý pracující platí stále ještě (alespoň z poloviny) platí s á m; stát tady nevystupuje v roli nějakého dobrodince nebo mecenáše, stát jenom spravuje ty sociální odvody, kdyby to pojištění šlo přes soukromé nositele, vyšlo by to nastejno a snad by tomu pojištěnci nakonec v kapse zůstalo ještě trochu víc, protože soukromé firmy vždycky pracují s menšími náklady nežli státní byrokracie.
A stejně tak s pojištěním proti nezaměstnanosti atd.
Takže: onen "sociální stát", to jest v daném případě použitelné finanční zdroje obyvatelstva, by se zmenšily jenom o ten podíl, který v současné době nese podnikatelský sektor, čili kapitál.
Jenže: ono by to asi opravdu nebylo tak, že to co by kapitál tímto způsobem ušetřil, že by si jeho vlastníci strčili do nějaké privátní škatule se svým ryze osobním majetkem.
Za prvé: organizovaní zaměstnanci by prostřednictvím pracovního boje hned vzápětí dosáhli toho, aby ty peníze které jim unikly tím osvobozením kapitálu od sociálních výdajů, aby je dostali zpět - ve formě zvýšených mezd.
Dozajista by kapitál i tak uhájil ještě určitou diferenci - ale i u té by si kapitalista nemohl dovolit ji použít jen tak pro vlastní osobní obohacení, tato diference by v prvé řadě znamenala s n í ž e n í n á k l a d ů na produkci, a on by této výhody m u s e l využít, protože kdyby to neudělal on, udělají to jeho konkurenti, a svými sníženými náklady ho vzápětí vytlačí z trhu.
Jinými slovy, této úspory by kapitál použil a) buďto na zlevnění produkce (čímž ta by se opět obyvatelstvu stala cenově dostupnější), anebo na přijetí dalších zaměstnanců (které by si nyní mohl spíše dovolit, protože by byli - bezprostředně - relativně levnější).
JP
Pane Dospivo, nejsem si zcela jistý jestli jsme si správně porozuměli: mně samozřejmě t a k é jde o to "bratrství" (či jakkoli jinak to nazveme, Aristoteles hovoří poněkud střízlivěji o "přátelství") mezi lidmi; jenže ono jde právě o to, jak toho reálně dosáhnout.
A komunismus stále ještě vychází z té iluze, že prostě postačí svrhnout ten zlý kapitalismus, nastolit (či snad spíše: nařídit?) nějaké "celospolečenské" vlastnictví - a že se nám tu nějaké to žádoucí mezilidské bratrství obnoví jaksi už samo od sebe. (Pan Heller teď v obranné reakci právě tento koncept vzájemného bratrství odmítl a zavrhl; s tím, že cílem prý není nic více nežli jenom "normální" člověk. Jestli tedy ovšem na konci všeho úsilí nemá být nic lepšího než právě ten "normální" člověk, jak ho známe doposud, pak se staví velmi závažná otázka, k čemu celá ta revoluce vlastně má vůbec být.)
Takže, k té otázce jak toho dosáhnout. Vy píšete o "podpoře paralelní ekonomiky". Bezpochyby, takové paralelní ekonomické struktury a subjekty je vždycky možno nějakým způsobem zakládat (a stejně tak je možno do nich vkládat své naděje a své sny).
Jde ale o to: jak dosáhnout toho, aby tyto "paralelní" ekonomické struktury nezůstaly natrvalo právě jenom a l t e r n a t i v a m i - zatímco celý život společnosti bude i nadále dominován klasickými strukturami soukromovlastnického kapitálu?
Aby to "budování zdola" bylo něčím jiným, nežli věčnou prací chudáka Sisyfa: tlačit balvan do strmého kopce, kdy se nějakou chvíli zdá že by to p ř e c e konečně jednou mohlo vyjít - až se nakonec prosadí železný zákon zemské tíže, a balvan se zase svalí zpět dolů.
Máte plnou pravdu v tom, že ona změna člověka je podmíněna změnou ekonomických struktur, čili změnou "materiální základny" - ale já v těch "paralelních ekonomikách" opravdu nevidím žádný reálný potenciál. Změnit je nutno celý systém; a to bude opravdu velice obtížná záležitost.
Já mám svou určitou - ovšem ještě velice vágní - představu; ale tu bych chtěl blíže prezentovat až v rámci textu který plánuji někdy v dohledné době napsat, totiž textu o "Pražském jaru". Já už jsem několikrát zmínil, že podle mého přesvědčení se právě tehdy "zastavil čas" - že zde byly otevřeny zcela principiální problémy socialismu, ale za daných okolností nemohly být dotaženy do konce.
A komunismus stále ještě vychází z té iluze, že prostě postačí svrhnout ten zlý kapitalismus, nastolit (či snad spíše: nařídit?) nějaké "celospolečenské" vlastnictví - a že se nám tu nějaké to žádoucí mezilidské bratrství obnoví jaksi už samo od sebe. (Pan Heller teď v obranné reakci právě tento koncept vzájemného bratrství odmítl a zavrhl; s tím, že cílem prý není nic více nežli jenom "normální" člověk. Jestli tedy ovšem na konci všeho úsilí nemá být nic lepšího než právě ten "normální" člověk, jak ho známe doposud, pak se staví velmi závažná otázka, k čemu celá ta revoluce vlastně má vůbec být.)
Takže, k té otázce jak toho dosáhnout. Vy píšete o "podpoře paralelní ekonomiky". Bezpochyby, takové paralelní ekonomické struktury a subjekty je vždycky možno nějakým způsobem zakládat (a stejně tak je možno do nich vkládat své naděje a své sny).
Jde ale o to: jak dosáhnout toho, aby tyto "paralelní" ekonomické struktury nezůstaly natrvalo právě jenom a l t e r n a t i v a m i - zatímco celý život společnosti bude i nadále dominován klasickými strukturami soukromovlastnického kapitálu?
Aby to "budování zdola" bylo něčím jiným, nežli věčnou prací chudáka Sisyfa: tlačit balvan do strmého kopce, kdy se nějakou chvíli zdá že by to p ř e c e konečně jednou mohlo vyjít - až se nakonec prosadí železný zákon zemské tíže, a balvan se zase svalí zpět dolů.
Máte plnou pravdu v tom, že ona změna člověka je podmíněna změnou ekonomických struktur, čili změnou "materiální základny" - ale já v těch "paralelních ekonomikách" opravdu nevidím žádný reálný potenciál. Změnit je nutno celý systém; a to bude opravdu velice obtížná záležitost.
Já mám svou určitou - ovšem ještě velice vágní - představu; ale tu bych chtěl blíže prezentovat až v rámci textu který plánuji někdy v dohledné době napsat, totiž textu o "Pražském jaru". Já už jsem několikrát zmínil, že podle mého přesvědčení se právě tehdy "zastavil čas" - že zde byly otevřeny zcela principiální problémy socialismu, ale za daných okolností nemohly být dotaženy do konce.
JP
"Pokud by Mostecká uhelná byly družstvo, tak by ovšem měla stejné zájmy jako ta dnešní a veřejná moc by zasahovala jako teď zasahuje ... nechápu, v čem je problém, v čem by se díky tomuto přirovnání stáválo družstvo nebo samospráva méně možným" - pane Tejkle, opravdu zajímavé přirovnání, opravdu není nad to namísto neustálého teoretizování přinést příklad z - principiálně možné - praxe.
Ono jde ale právě o to - to jste svým způsobem postihl opravdu jedinečně - že kdyby ta Mostecká uhelná byla družstvem, tak by nakonec měla p ř e s n ě t y s a m é zájmy jako docela prachobyčejný podnik soukromého kapitálu!
A jestliže by tedy měla stejné zájmy - tak k čemu by to vlastně mělo vést, jaký reálný humánní pokrok by to mělo přinést, měnit u ní vnější vlastnické poměry ze soukromovlastnických na družstevní?
Pokud by tedy ty principiální zájmy zůstaly stejné - na charakteru její činnosti by se nic podstatného nezměnilo. (Jenom zaměstnanci by snad na výplatní pásce našli poněkud vyšší částky, které dnes připadají soukromým vlastníkům - ale vzhledem k tomu mezi jak velké množství zaměstnanců by se tyto soukromé zisky rozdělily, lze pochybovat o tom že by se jednalo o částky nějak opravdu významné.)
Anebo... Anebo by to družstvo nakonec mělo přece jenom poněkud jiné zájmy, nežli čistě soukromý vlastník. Například zájmy sociální: nepropouštět nadbytečné zaměstnance, starat se o nemocné, o práce neschopné... Jenže, všemi těmito - o sobě bezpochyby chvályhodnými a humánními - opatřeními by tato družstevní Mostecká uhelná okamžitě byla postižena n á k l a d o v o u z á t ě ž í v poměru ke svým konkurentům; to jest, za podmínky volné konkurence by své produkty musela prodávat dráže. Anebo - nakonec by je také nemusela prodat vůbec. Což by se jí asi velice rychle, a velice dramaticky vymstilo...
A za druhé: už jsem o tom psal opakovaně, ale ze strany propagátorů družstevnictví je to neustále systematicky ignorováno: soukromý vlastník principiálně vždycky "vyždímá" ze svých zaměstnanců vyšší výkon, tedy vyšší efektivitu, nežli vlastník družstevní/kolektivní. Soukromý vlastník má vždycky zásadní výhodu právě ve své b e z o h l e d n o s t i vůči svým zaměstnancům; zatímco zaměstnanci - ve své podvojné roli jako pracující a jako vlastníci - sotva na sebe samé budou používat onen bič, kterým disponuje autonomní soukromý vlastník.
Ono jde ale právě o to - to jste svým způsobem postihl opravdu jedinečně - že kdyby ta Mostecká uhelná byla družstvem, tak by nakonec měla p ř e s n ě t y s a m é zájmy jako docela prachobyčejný podnik soukromého kapitálu!
A jestliže by tedy měla stejné zájmy - tak k čemu by to vlastně mělo vést, jaký reálný humánní pokrok by to mělo přinést, měnit u ní vnější vlastnické poměry ze soukromovlastnických na družstevní?
Pokud by tedy ty principiální zájmy zůstaly stejné - na charakteru její činnosti by se nic podstatného nezměnilo. (Jenom zaměstnanci by snad na výplatní pásce našli poněkud vyšší částky, které dnes připadají soukromým vlastníkům - ale vzhledem k tomu mezi jak velké množství zaměstnanců by se tyto soukromé zisky rozdělily, lze pochybovat o tom že by se jednalo o částky nějak opravdu významné.)
Anebo... Anebo by to družstvo nakonec mělo přece jenom poněkud jiné zájmy, nežli čistě soukromý vlastník. Například zájmy sociální: nepropouštět nadbytečné zaměstnance, starat se o nemocné, o práce neschopné... Jenže, všemi těmito - o sobě bezpochyby chvályhodnými a humánními - opatřeními by tato družstevní Mostecká uhelná okamžitě byla postižena n á k l a d o v o u z á t ě ž í v poměru ke svým konkurentům; to jest, za podmínky volné konkurence by své produkty musela prodávat dráže. Anebo - nakonec by je také nemusela prodat vůbec. Což by se jí asi velice rychle, a velice dramaticky vymstilo...
A za druhé: už jsem o tom psal opakovaně, ale ze strany propagátorů družstevnictví je to neustále systematicky ignorováno: soukromý vlastník principiálně vždycky "vyždímá" ze svých zaměstnanců vyšší výkon, tedy vyšší efektivitu, nežli vlastník družstevní/kolektivní. Soukromý vlastník má vždycky zásadní výhodu právě ve své b e z o h l e d n o s t i vůči svým zaměstnancům; zatímco zaměstnanci - ve své podvojné roli jako pracující a jako vlastníci - sotva na sebe samé budou používat onen bič, kterým disponuje autonomní soukromý vlastník.
JP
Takže, pan Heller nám odmítá tu představu, že v komunismu by mělo zavládnout všeobecné bratrství. Budiž, onen pojem "bratrství" svým emocionálním nábojem může působit uměle až přímo kýčovitě; ale ono jde o to, jestli v komunistické společnosti má být člověk vůbec nějakým způsobem l e p š í, nežli jak ho máme příležitost zažívat v současnosti.
Takže, napřed originál pan Heller: "v SOCIALISMU a komunismu nemusí báýt lidé sobě bratry - prostě spoluobčany, sousedx, které nerozdělují systémové ekonomické faktory jako je vlastnictví, politika atd. Jinak to budou normální lidé."
Takže, ideálem a cílem už nemá být nějaká z humánního, sociálního a mravního hlediska lepší, vyspělejší lidská bytost, nýbrž jenom docela obyčejní "normální lidé".
Takže, zkusme se na tyto "normální lidi" podívat poněkud blíže.
Tento "normální člověk" pana Hellera v prvé řadě ztratí veškerou majetkovou motivaci. On se spokojí jenom s prostým zajištěním svých základních životních potřeb - ale nebude už nijakým způsobem toužit po tom, aby měl lepší automobil než je obvyklé, aby měl špičkový televizor, aby si mohl pořídit lepší, větší a kvalitnější byt. Nebude toužit po tom trávit svou dovolenou v Karibiku, namísto u rybníka u Selské Lhoty.
Neboť, jedině když tento "normální člověk" nebude mít žádnou z těchto materiálních tužeb, jedině za těch okolností nebude vyvíjet žádné snahy založit s o u k r o m o u f i r m u, aby jako její soukromý vlastník dosáhl mnohonásobně vyšších příjmů, nežli jako prostý zaměstnanec (neboť, jak známo, v komunismu jsou všichni zaměstnanci, tam není už ani to skupinové vlastnictví družstevní, tam je už jenom jakési totální vlastnictví "všelidové").
Tento "normální člověk" pana Hellera bude zároveň "prostě dobrým sousedem" - a to jenom v důsledku toho, že nebude už "vykořisťovaným" zaměstnancem soukromého vlastníka! - To je opravdu dosti zajímavá představa; podle této logiky by tedy například všichni státní zaměstnanci museli být zcela oproštěni od všech sousedských sporů a konfliktů, neboť přece - nejsou vykořisťováni soukromým kapitalistou!
A stejně tak se nám tento "normální člověk" pana Hellera už nebude s nikým hádat o politice - nebudou tedy mezi lidmi už existovat diametrálně odlišné (podle rozdílů naturelu) názory na to, jakým způsobem mají být řízeny věci veřejné - všechno bude homogenní a bezrozporně harmonické, jako u včeliček v úle.
- Pane Hellere, budou se ti Vaši "normální lidé" v komunismu hádat alespoň ještě o fotbale?...
Takže, napřed originál pan Heller: "v SOCIALISMU a komunismu nemusí báýt lidé sobě bratry - prostě spoluobčany, sousedx, které nerozdělují systémové ekonomické faktory jako je vlastnictví, politika atd. Jinak to budou normální lidé."
Takže, ideálem a cílem už nemá být nějaká z humánního, sociálního a mravního hlediska lepší, vyspělejší lidská bytost, nýbrž jenom docela obyčejní "normální lidé".
Takže, zkusme se na tyto "normální lidi" podívat poněkud blíže.
Tento "normální člověk" pana Hellera v prvé řadě ztratí veškerou majetkovou motivaci. On se spokojí jenom s prostým zajištěním svých základních životních potřeb - ale nebude už nijakým způsobem toužit po tom, aby měl lepší automobil než je obvyklé, aby měl špičkový televizor, aby si mohl pořídit lepší, větší a kvalitnější byt. Nebude toužit po tom trávit svou dovolenou v Karibiku, namísto u rybníka u Selské Lhoty.
Neboť, jedině když tento "normální člověk" nebude mít žádnou z těchto materiálních tužeb, jedině za těch okolností nebude vyvíjet žádné snahy založit s o u k r o m o u f i r m u, aby jako její soukromý vlastník dosáhl mnohonásobně vyšších příjmů, nežli jako prostý zaměstnanec (neboť, jak známo, v komunismu jsou všichni zaměstnanci, tam není už ani to skupinové vlastnictví družstevní, tam je už jenom jakési totální vlastnictví "všelidové").
Tento "normální člověk" pana Hellera bude zároveň "prostě dobrým sousedem" - a to jenom v důsledku toho, že nebude už "vykořisťovaným" zaměstnancem soukromého vlastníka! - To je opravdu dosti zajímavá představa; podle této logiky by tedy například všichni státní zaměstnanci museli být zcela oproštěni od všech sousedských sporů a konfliktů, neboť přece - nejsou vykořisťováni soukromým kapitalistou!
A stejně tak se nám tento "normální člověk" pana Hellera už nebude s nikým hádat o politice - nebudou tedy mezi lidmi už existovat diametrálně odlišné (podle rozdílů naturelu) názory na to, jakým způsobem mají být řízeny věci veřejné - všechno bude homogenní a bezrozporně harmonické, jako u včeliček v úle.
- Pane Hellere, budou se ti Vaši "normální lidé" v komunismu hádat alespoň ještě o fotbale?...
JP
Omlouvám se, paní Hájková, že na Váš příspěvek (z 11.Února 2014, 20:09:17) odpovídám až teď; měl jsem to na mysli celou tu dobu, ale vždycky bylo nutno reagovat na něco aktuálního.
Totiž, samozřejmě je docela dobře možné, že tady budeme "diskutovat stále dokola". Že se tedy ocitneme v tom klasickém habermasovském "nekonečném diskurzu", ovšem v tom zcela špatném smyslu, kdy každý donekonečna zastává jenom své vlastní názory, a není ani v sebemenším je ochoten korigovat, zcela bez ohledu na argumenty protistrany.
Shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech četl zajímavý článek týkající se právě toho vztahu věcných argumentů a osobních přesvědčení respektive emocí. Jednalo se zde sice v konkrétním případě o používání genetiky v zemědělství; ale ty zde jmenované závěry a psychologické fakty mají zcela všeobecnou platnost.
Klíčovým pojmem zde byl termín "afektová heuristika". - Heuristika, to je komplex mentálních pravidel a automatismů, podle kterých lidé jednají a myslí - povětšině aniž by si tyto procesy sami dokázali uvědomit. A "afektová heuristika" pak neznamená nic jiného, nežli to že lidé si tvoří své úsudky principiálně na základě svých emocí.
Psycholog Daniel Kahneman z Princetonské univerzity konstatuje, že "afektová heuristika zjednodušuje náš život, tím že vytváří svět, který je daleko uspořádanější nežli skutečnost".
Především dvě slova jsou zde zcela klíčová: my si - těmito na emocích spočívajícími úsudky - z j e d n o d u š u j e m e svůj život; a to tím, že si vytváříme svět, který je sice fiktivní, ale jeví se daleko u s p o ř á d a n ě j š í m, nežli sama skutečnost.
Proto se tolik bráníme tomu, připustit nějakou chybu v našem vlastním přesvědčení, vůbec brát vážně argumenty protistrany - protože za tento počin jsme vzápětí okamžitě "potrestáni" tím, že se náš život stane složitějším, neuspořádanějším, nejistějším. Na místo našich dosavadních "jistot" nastoupí tápání, v procesu hledání nové, vyšší, komplexnější pravdy.
Další konstatování v onom článku o psychologii názoru a argumentu: "Každý člověk hledá automaticky potvrzení svého vlastního názoru. Když informace souhlasí s vlastním názorem, je daná osoba spíše připravena jim věřit. (...) Ale jestliže informace odporují vlastnímu obrazu světa, pak jsou odmítány, anebo difamovány jako lži korumpovaných lobbystů."
A dále: "Jedná se také o vlastní identitu. Každý protiargument může být hodnocen jako osobní útok, a může stávající mínění cementovat."
Takže, máme zde v podstatě zcela paradoxní efekt: argumenty protistrany nejen že nejsou seriózně a odpovědně přezkoumávány ohledně jejich vlastní hodnoty a odůvodněnosti, nýbrž přesně naopak - nakonec jenom c e m e n t u j í vlastní neotřesitelný názor!
A ještě jedno zjištění úplně nakonec: "Čím nepatrnější je fundament z faktů, na kterém nějaký názor spočívá, t í m z a r y t ě j i je tento názor zastáván." (!!)
Takže, tolik zjištění psychologů o tom, jaký je vztah mezi věcnými argumenty, a mezi emocionálním, preformovaným přesvědčením účastníků ideového sporu.
Takže, opravdu ty "nejlepší" předpoklady i pro nás, točit se neustále dokola v kruhu, bez konce a bez sebemenší připravenosti překročit omezený okruh svých vlastních "posvátných" přesvědčení...
Totiž, samozřejmě je docela dobře možné, že tady budeme "diskutovat stále dokola". Že se tedy ocitneme v tom klasickém habermasovském "nekonečném diskurzu", ovšem v tom zcela špatném smyslu, kdy každý donekonečna zastává jenom své vlastní názory, a není ani v sebemenším je ochoten korigovat, zcela bez ohledu na argumenty protistrany.
Shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech četl zajímavý článek týkající se právě toho vztahu věcných argumentů a osobních přesvědčení respektive emocí. Jednalo se zde sice v konkrétním případě o používání genetiky v zemědělství; ale ty zde jmenované závěry a psychologické fakty mají zcela všeobecnou platnost.
Klíčovým pojmem zde byl termín "afektová heuristika". - Heuristika, to je komplex mentálních pravidel a automatismů, podle kterých lidé jednají a myslí - povětšině aniž by si tyto procesy sami dokázali uvědomit. A "afektová heuristika" pak neznamená nic jiného, nežli to že lidé si tvoří své úsudky principiálně na základě svých emocí.
Psycholog Daniel Kahneman z Princetonské univerzity konstatuje, že "afektová heuristika zjednodušuje náš život, tím že vytváří svět, který je daleko uspořádanější nežli skutečnost".
Především dvě slova jsou zde zcela klíčová: my si - těmito na emocích spočívajícími úsudky - z j e d n o d u š u j e m e svůj život; a to tím, že si vytváříme svět, který je sice fiktivní, ale jeví se daleko u s p o ř á d a n ě j š í m, nežli sama skutečnost.
Proto se tolik bráníme tomu, připustit nějakou chybu v našem vlastním přesvědčení, vůbec brát vážně argumenty protistrany - protože za tento počin jsme vzápětí okamžitě "potrestáni" tím, že se náš život stane složitějším, neuspořádanějším, nejistějším. Na místo našich dosavadních "jistot" nastoupí tápání, v procesu hledání nové, vyšší, komplexnější pravdy.
Další konstatování v onom článku o psychologii názoru a argumentu: "Každý člověk hledá automaticky potvrzení svého vlastního názoru. Když informace souhlasí s vlastním názorem, je daná osoba spíše připravena jim věřit. (...) Ale jestliže informace odporují vlastnímu obrazu světa, pak jsou odmítány, anebo difamovány jako lži korumpovaných lobbystů."
A dále: "Jedná se také o vlastní identitu. Každý protiargument může být hodnocen jako osobní útok, a může stávající mínění cementovat."
Takže, máme zde v podstatě zcela paradoxní efekt: argumenty protistrany nejen že nejsou seriózně a odpovědně přezkoumávány ohledně jejich vlastní hodnoty a odůvodněnosti, nýbrž přesně naopak - nakonec jenom c e m e n t u j í vlastní neotřesitelný názor!
A ještě jedno zjištění úplně nakonec: "Čím nepatrnější je fundament z faktů, na kterém nějaký názor spočívá, t í m z a r y t ě j i je tento názor zastáván." (!!)
Takže, tolik zjištění psychologů o tom, jaký je vztah mezi věcnými argumenty, a mezi emocionálním, preformovaným přesvědčením účastníků ideového sporu.
Takže, opravdu ty "nejlepší" předpoklady i pro nás, točit se neustále dokola v kruhu, bez konce a bez sebemenší připravenosti překročit omezený okruh svých vlastních "posvátných" přesvědčení...
JP
Ostatně, ještě jedna zásadní otázka, pane Hellere: ten princip podnikové samosprávy - má ten platit jenom pro p ř e c h o d n é období k (dovršenému, pravému) komunismu, anebo má na něm spočívat i samotný komunismus?
JD
vy jste se ale rozepsal, takže opět jen telegraficky:
Myslím, že "podíl kapitalismu na polidštění diktatury" v Číně trochu přeceňujete, protože vládu jedné strany může nahradit vláda oligarchů, jak se stalo v jiných postkomunistických zemích.
Mám dojem, že chcete třeba pana Hellera za každou cenu přesvědčit o své pravdě. Já jsem naopak rád, že v zájmu aspoň nějaké shody už pan Heller ubral plyn ohledně snahy prřesvědčit ostatní o té své pravdě. Prostě v mnohém shody nedojdeme, smiřme se s tím. Vypadá to však, že to, co jsem vyjmenoval, na čem se shodneme, Vám připadá nedostatečné. Proto se upřímně těším na Vaši představu, kudy vede cesta, jak slibujete napsat v samostatném článku. Všichni jsme tu už svou představu řekli, šli s kůží na trh a nechali se vystavit případné kritice, teď je tedy řada na Vás.
Myslím, že "podíl kapitalismu na polidštění diktatury" v Číně trochu přeceňujete, protože vládu jedné strany může nahradit vláda oligarchů, jak se stalo v jiných postkomunistických zemích.
Mám dojem, že chcete třeba pana Hellera za každou cenu přesvědčit o své pravdě. Já jsem naopak rád, že v zájmu aspoň nějaké shody už pan Heller ubral plyn ohledně snahy prřesvědčit ostatní o té své pravdě. Prostě v mnohém shody nedojdeme, smiřme se s tím. Vypadá to však, že to, co jsem vyjmenoval, na čem se shodneme, Vám připadá nedostatečné. Proto se upřímně těším na Vaši představu, kudy vede cesta, jak slibujete napsat v samostatném článku. Všichni jsme tu už svou představu řekli, šli s kůží na trh a nechali se vystavit případné kritice, teď je tedy řada na Vás.
stokrát jsem se zapřísáhl, že na Vaše výstupy poznamenané především naprostou neznalostí ani té nejzákladnější abecedy marxismu a vypovídající o velmi bolestném procesu Vašeho poznávání světa (jsem zkušený kantor, ale tohle se tak často nevídá, to nemůže být jen vliv buržoasní či stalinské ideologie), reagovat nebudu. Ale ona ta vaše klikatá a bolestná cesta poznávání, ve které mi občas vynadáte z pozic názoru, který jste slyšel ode mne a odmítl, je tak půvabná, že obětuji čas ze svého placeného kšeftu chudého důchodce.
Tak především:
Kdykoli jsme něco vykládal o své koncepci samosprávy, vždycky, slovy vždycky, jsem jasně prohlašoval, že v samosprávném socialismu bude trh, a to proto, že tam stále existují určité odvozené vlastnické bariéry mezi výrobci, které je nutno překonávat a lepší objektivní mechanismus lidstvo nemá. Co Vy ovšem nechápete, že trh je jen vánoční formička na těsto, kterým je druh těch vlastnických vztahů, tudíž se v různých formacích liší a vždy se přizpůsobuje charakteru vlastnických vztahů. Do kapitalismu je to převážně forma, v níž se projevuje prostá zbožní výroba zhruba stejně vybavených výrobců – ale ne tak docela – za otrokářství je zbožím člověk úplně, se vším všudy, za nevolnictví tak napůl jako příslušenství půdy. Až za kapitalismu trh zprostředkuje směnu produktů nejen těch více méně rovnoprávných malovýrobců, ale především kapitálový vztah – vztah nevýhodné koupě pracovní síly nevlastníků (nebudu rozebírat, problémy kolem toho jsou známé – snad i Vám). Ale i kapitalisté, kterým do značné míry živelnost trhu dlouho vyhovovala došli v určitém stadiu vývoje, kdy se prohluboval zásadní rozpor mezi potřebou kapitalisty investovat a zhodnocovat a omezenou koupěschopností nekapitalistů, k závěru, že trh lze regulovat. Na rozdíl od protosocialistické elity tak činili hlavně ekonomickými formami a pro tu regulaci jim trh dával potřebné informace (v protosocialismu ne, byl okrajovou záležitostí). Opakuji, že negativní dopady trhu byly zapříčiněny tou obrovskou nerovností kapitalistických (nikoli maloburžoasních) vlastníků a nevlastníků nucených k nevýhodnému prodeji pracovní síly.
Samosprávný socialismus ve zralé podobě je založen naopak na vlastnické rovnoprávnosti, která se s procesem zespolečenštění výroby po výrobně silové stránce, s překonáváním staré dělby práce (mizí lopatěnkové a dělníci u pásů, převládá kognitariátní proletář) a s rozvojem informačních a komunikačních prostředků (např. možnost volit z domova počítačem), stává více a více bezprostřední, reálnější, více motivuje. Ale jsou tu ty bariéry specializovaných podniků a institucí a nutnost to všechno sladit. Trh přitom může udělat hodně práce, ale ne všechnu -–je nutné ho i regulovat nastavováním pravidel jeho fungování, využíváním těchto pravidel na základě vědeckých prognóz nezkreslených zájmy soukromých vlastníků či profesionálních aparátníků jako v protosocialismu). V těch orgánech, které regulační opatření budou provádět za účelem optimálního sladění mnoha dílčích funkcí nutných k společenskému přivlastňování nebude rozhodovat aparát, ale demokraticky zvolení představitelé celé společnosti- nechme stranou techniky takové volby – vždycky uvádím volby členů těchto orgánů samosprávami podniků, zástupce parlamentu, odborů, důchodců atd. atd. – dokud bude soukromé vlastnictví –třeba malé –tak i nějakého toho Svazu drobných podnikatelů – tedy té občanské společnosti. Odborníci – plánovači a ekonomové – budou jen předkládat návrhy, alternativy řešení apod. Nebude do toho kecat žádná strana –nanejvýše prostřednictvím svých členů, kteří získali důvěru ve volbách jako osobnosti.
Samozřejmě – s přechodem od socialismu ke komunismu trh odumře – protože odpadne jakýkoli rozdíl ve výkonu vlastnických funkcí a vzhledem k vysoké a racionálně vynakládané produktivitě výroby se značně sníží nutnost motivovat a poměřovat výkon jednotlivce či pracovního kolektivu či instituce mírou podílu na spotřebě. Jak je všeobecně (Vám asi ne) známo, už Marx rozlišoval říši svobody a říši nutnosti. Dnes pro nás ta nutnost podmiňující velikost a kvalitu naší spotřeby rozměr 8 i více pracovních hodin denně – pro člověka ve vyšší fázi komunismu to bude 1 den v týdnu nebo 2 hodiny denně (příklad, nechytejte mne za slovo). A přitom si vezme co potřebuje (v principu, nemluvím o nějaké vzácnosti, výjimečných uměleckých dílech apod.). Díky tomu se ale taky změní charakter jeho potřeb, odpadnou všechny motivace související dnes s omezeností zdrojů, nerovnostmi, manifestací společenského postavení ve věcech (já na to mám, já musím mít tohle auto, abych vůbec byl brán vážně atd. Baby (to u mne není věková kategorie, ale označení všech žen nad 16 let) budou jistě i nadále soutěžit v kráse šatů apod. – atd., jenže půjde o umění, ne o manifestaci společenského postavení, jestli jste schopen to pochopit.
Vy jste ve svých úvahách proslovoval hrůzné hlouposti – pletete nižší a vyšší stadium komunistické společenské formace, za živého Boha nechcete pochopit , že s vyšším zespolečenštěním, které přinese zároveň větší individualizaci a tvořivou sílu svobodné práce, pronikavě stoupne produktivní síla práce (ne už obsluhy stroje). Přitom zároveň překonání kapitalismu odbourá motivaci zhodnocovat kapitál jakýmkoli způsobem a tedy i nesmyslné plýtvání v materiální sféře. Stejně tak nejste s to pochopit (možná Vám životní okolnosti zatím nedovolily poznat „rozkoš“ z tvořivé práce), že sama práce nikoli pro nějaké vládce a beze strachu o existenci a s možností rozhodovat o podmínkách kolem už teď může být, a ona taky skutečně u nějakých skupin zaměstnanců je, vědí to i kapitalisté, silnější motivací k výkonu než kapitalistovo primitivní donucení existenční hrozbou. Tímhle jsou „znivočeny“ všechny Vaše spekulace o cestě dopředu, včetně odmítání samosprávy, která se už na dosti významných ostrůvcích osvědčila a je to bráno solidními odborníky (což Vy nejste) na vědomí.
Takže další nesmysl je Vaše ironizace „normálního člověka“ za komunistické formace – zůstaňme u první fáze – socialismu s trhem a nutností poměřovat při odměňování jak pracovní výkon, tak vlastnické rozhodování (ten člověk je nějak zapojen v samosprávných vlastnických rozhodování, byť i třeba jen jako řadový zaměstnanec, který volí radu apod.). Ten samozřejmě má majetkovou motivaci – to snad je jasné, ale nemá možnost ji legálně realizovat na úkor ostatních (individuální excesy nelze vyloučit ani za komunismu, i když mohou mít třeba charakter nenávisti k talentovanějšímu nebo klasické milostné žárlivosti – tohle jsem měl na mysli tou normalitou – ani v komunismu nebude člověk Ježíš Kristus nebo neživotný panák z těch různých kodexů morálky – MOKOBUKO). A motivace za komunismu nebude sice taková, jako dnes, ale bude se třeba hádat o to, jestli mu společenské orgány přidělí raketu na let do souhvězdí Psa nebo jestli dají Frantovi energii na vrtání ve středu Země. Proč by tohle nebylo lidské a normální? Ale – snažte se to pochopit – nebude mít motivaci a pohnutky člověka v podmínkách kapitalismu!!!! Brečíte, že rezignuji na nějaké úsilí o morální zlepšení člověka – a nechápete, že moje koncepce je právě o tom!!! Jiná ekonomická logika, osvobozená od tisíciletých mechanismů deformujících člověka, prostě vytváří jinou morálku, která je v dlouhodobém srovnávání vývoje morálky humanističtější, přihlížející víc k zájmům ostatních lidí atd. Takže ano – i z hlediska morálky je samosprávný socialismus krokem dopředu, jestliže uznáváte nějaký historický pokrok (ale to Vy asi ne, když pořád melete o neměnné přirozenosti člověka).
Jo – s tím souvisí ještě další Váš nesmysl – ten můj člověk rozhodně nebude zakládat soukromou firmu – kdo by asi tak na něj dělal, když v samosprávném sektoru bude mít daleko výhodnější podmínky - v předcházejícím období totiž probíhal proces, kdy ekonomicky efektivnější a pro zaměstnance výhodnější samosprávný sektor postupně v konkurenčním boji vykupoval soukromé podniky zápasící s nedostatkem pracovních sil a s odborovými boji, které omezovaly možnost vydělávat na úkor dělníků. Atd. Ale to Vy stejně neuznáte.
Na druhou stranu jste správně pochopil, že v Číně není žádný socialismus a že asi dlouho nevydrží ta symbióza jakoby socialistické ideologie a kapitalistického vlastnictví. Na druhé straně si asi idealizujete čínskou velkoburžoasii - té se tuhý politický systém může hodit – o tom spekulují západní politologové. Pochopitelně může dojít k odporu pracujících a každý prvek byť i formální demokracie v tom může pomoci.
Atd. atd.
Tak především:
Kdykoli jsme něco vykládal o své koncepci samosprávy, vždycky, slovy vždycky, jsem jasně prohlašoval, že v samosprávném socialismu bude trh, a to proto, že tam stále existují určité odvozené vlastnické bariéry mezi výrobci, které je nutno překonávat a lepší objektivní mechanismus lidstvo nemá. Co Vy ovšem nechápete, že trh je jen vánoční formička na těsto, kterým je druh těch vlastnických vztahů, tudíž se v různých formacích liší a vždy se přizpůsobuje charakteru vlastnických vztahů. Do kapitalismu je to převážně forma, v níž se projevuje prostá zbožní výroba zhruba stejně vybavených výrobců – ale ne tak docela – za otrokářství je zbožím člověk úplně, se vším všudy, za nevolnictví tak napůl jako příslušenství půdy. Až za kapitalismu trh zprostředkuje směnu produktů nejen těch více méně rovnoprávných malovýrobců, ale především kapitálový vztah – vztah nevýhodné koupě pracovní síly nevlastníků (nebudu rozebírat, problémy kolem toho jsou známé – snad i Vám). Ale i kapitalisté, kterým do značné míry živelnost trhu dlouho vyhovovala došli v určitém stadiu vývoje, kdy se prohluboval zásadní rozpor mezi potřebou kapitalisty investovat a zhodnocovat a omezenou koupěschopností nekapitalistů, k závěru, že trh lze regulovat. Na rozdíl od protosocialistické elity tak činili hlavně ekonomickými formami a pro tu regulaci jim trh dával potřebné informace (v protosocialismu ne, byl okrajovou záležitostí). Opakuji, že negativní dopady trhu byly zapříčiněny tou obrovskou nerovností kapitalistických (nikoli maloburžoasních) vlastníků a nevlastníků nucených k nevýhodnému prodeji pracovní síly.
Samosprávný socialismus ve zralé podobě je založen naopak na vlastnické rovnoprávnosti, která se s procesem zespolečenštění výroby po výrobně silové stránce, s překonáváním staré dělby práce (mizí lopatěnkové a dělníci u pásů, převládá kognitariátní proletář) a s rozvojem informačních a komunikačních prostředků (např. možnost volit z domova počítačem), stává více a více bezprostřední, reálnější, více motivuje. Ale jsou tu ty bariéry specializovaných podniků a institucí a nutnost to všechno sladit. Trh přitom může udělat hodně práce, ale ne všechnu -–je nutné ho i regulovat nastavováním pravidel jeho fungování, využíváním těchto pravidel na základě vědeckých prognóz nezkreslených zájmy soukromých vlastníků či profesionálních aparátníků jako v protosocialismu). V těch orgánech, které regulační opatření budou provádět za účelem optimálního sladění mnoha dílčích funkcí nutných k společenskému přivlastňování nebude rozhodovat aparát, ale demokraticky zvolení představitelé celé společnosti- nechme stranou techniky takové volby – vždycky uvádím volby členů těchto orgánů samosprávami podniků, zástupce parlamentu, odborů, důchodců atd. atd. – dokud bude soukromé vlastnictví –třeba malé –tak i nějakého toho Svazu drobných podnikatelů – tedy té občanské společnosti. Odborníci – plánovači a ekonomové – budou jen předkládat návrhy, alternativy řešení apod. Nebude do toho kecat žádná strana –nanejvýše prostřednictvím svých členů, kteří získali důvěru ve volbách jako osobnosti.
Samozřejmě – s přechodem od socialismu ke komunismu trh odumře – protože odpadne jakýkoli rozdíl ve výkonu vlastnických funkcí a vzhledem k vysoké a racionálně vynakládané produktivitě výroby se značně sníží nutnost motivovat a poměřovat výkon jednotlivce či pracovního kolektivu či instituce mírou podílu na spotřebě. Jak je všeobecně (Vám asi ne) známo, už Marx rozlišoval říši svobody a říši nutnosti. Dnes pro nás ta nutnost podmiňující velikost a kvalitu naší spotřeby rozměr 8 i více pracovních hodin denně – pro člověka ve vyšší fázi komunismu to bude 1 den v týdnu nebo 2 hodiny denně (příklad, nechytejte mne za slovo). A přitom si vezme co potřebuje (v principu, nemluvím o nějaké vzácnosti, výjimečných uměleckých dílech apod.). Díky tomu se ale taky změní charakter jeho potřeb, odpadnou všechny motivace související dnes s omezeností zdrojů, nerovnostmi, manifestací společenského postavení ve věcech (já na to mám, já musím mít tohle auto, abych vůbec byl brán vážně atd. Baby (to u mne není věková kategorie, ale označení všech žen nad 16 let) budou jistě i nadále soutěžit v kráse šatů apod. – atd., jenže půjde o umění, ne o manifestaci společenského postavení, jestli jste schopen to pochopit.
Vy jste ve svých úvahách proslovoval hrůzné hlouposti – pletete nižší a vyšší stadium komunistické společenské formace, za živého Boha nechcete pochopit , že s vyšším zespolečenštěním, které přinese zároveň větší individualizaci a tvořivou sílu svobodné práce, pronikavě stoupne produktivní síla práce (ne už obsluhy stroje). Přitom zároveň překonání kapitalismu odbourá motivaci zhodnocovat kapitál jakýmkoli způsobem a tedy i nesmyslné plýtvání v materiální sféře. Stejně tak nejste s to pochopit (možná Vám životní okolnosti zatím nedovolily poznat „rozkoš“ z tvořivé práce), že sama práce nikoli pro nějaké vládce a beze strachu o existenci a s možností rozhodovat o podmínkách kolem už teď může být, a ona taky skutečně u nějakých skupin zaměstnanců je, vědí to i kapitalisté, silnější motivací k výkonu než kapitalistovo primitivní donucení existenční hrozbou. Tímhle jsou „znivočeny“ všechny Vaše spekulace o cestě dopředu, včetně odmítání samosprávy, která se už na dosti významných ostrůvcích osvědčila a je to bráno solidními odborníky (což Vy nejste) na vědomí.
Takže další nesmysl je Vaše ironizace „normálního člověka“ za komunistické formace – zůstaňme u první fáze – socialismu s trhem a nutností poměřovat při odměňování jak pracovní výkon, tak vlastnické rozhodování (ten člověk je nějak zapojen v samosprávných vlastnických rozhodování, byť i třeba jen jako řadový zaměstnanec, který volí radu apod.). Ten samozřejmě má majetkovou motivaci – to snad je jasné, ale nemá možnost ji legálně realizovat na úkor ostatních (individuální excesy nelze vyloučit ani za komunismu, i když mohou mít třeba charakter nenávisti k talentovanějšímu nebo klasické milostné žárlivosti – tohle jsem měl na mysli tou normalitou – ani v komunismu nebude člověk Ježíš Kristus nebo neživotný panák z těch různých kodexů morálky – MOKOBUKO). A motivace za komunismu nebude sice taková, jako dnes, ale bude se třeba hádat o to, jestli mu společenské orgány přidělí raketu na let do souhvězdí Psa nebo jestli dají Frantovi energii na vrtání ve středu Země. Proč by tohle nebylo lidské a normální? Ale – snažte se to pochopit – nebude mít motivaci a pohnutky člověka v podmínkách kapitalismu!!!! Brečíte, že rezignuji na nějaké úsilí o morální zlepšení člověka – a nechápete, že moje koncepce je právě o tom!!! Jiná ekonomická logika, osvobozená od tisíciletých mechanismů deformujících člověka, prostě vytváří jinou morálku, která je v dlouhodobém srovnávání vývoje morálky humanističtější, přihlížející víc k zájmům ostatních lidí atd. Takže ano – i z hlediska morálky je samosprávný socialismus krokem dopředu, jestliže uznáváte nějaký historický pokrok (ale to Vy asi ne, když pořád melete o neměnné přirozenosti člověka).
Jo – s tím souvisí ještě další Váš nesmysl – ten můj člověk rozhodně nebude zakládat soukromou firmu – kdo by asi tak na něj dělal, když v samosprávném sektoru bude mít daleko výhodnější podmínky - v předcházejícím období totiž probíhal proces, kdy ekonomicky efektivnější a pro zaměstnance výhodnější samosprávný sektor postupně v konkurenčním boji vykupoval soukromé podniky zápasící s nedostatkem pracovních sil a s odborovými boji, které omezovaly možnost vydělávat na úkor dělníků. Atd. Ale to Vy stejně neuznáte.
Na druhou stranu jste správně pochopil, že v Číně není žádný socialismus a že asi dlouho nevydrží ta symbióza jakoby socialistické ideologie a kapitalistického vlastnictví. Na druhé straně si asi idealizujete čínskou velkoburžoasii - té se tuhý politický systém může hodit – o tom spekulují západní politologové. Pochopitelně může dojít k odporu pracujících a každý prvek byť i formální demokracie v tom může pomoci.
Atd. atd.
já jsem ani v nejmenším nepolevil ve snaze přesvědčit jiné o své pravdě, ale vždy jsem rozlišoval teoretickou diskusi a politické jednání. V tom prvním kompromisy nedělám, ani uvnitř své strany, v tom druhém je prostě nutné vycházet ze ZÁJMŮ a pak z vazby těch zájmů na linii pokroku.
Ale ta moje vehemence v diskusi je dána ještě jedním poznatkem - četl jste snad výklady o vlivu buržoasní nebo i stalinské ideologie. S tím nic nenadělám, je-li hluboce zažraná, třeba jen v těch světonázorových východiscích (v sociálních věcech může ten člověk být docels pokrokový). Počítám tedy s jistou nahlodaností některých diskusních partnerů, ale také s jejicvh neinformovaností (viz ta totální neznalost nejzákladnější abecedy marxismu u pana Poláčka - diletanti, kteří přeceňují své poznání mneštvou obzvlášť) a s možností, že naše rozdílné přístupy mohou být zaviněny jen čistě gnoseologickými faktory -a proto nutím partnera aby reagoval a domýšlel - třeba mu to někdxy dojde. Ale obzvláště urputný jsem tam, kde někdo neznalý pomlouvá neoprávněně marxismus, tedy ten autentický, některé se za něj jen považují. S Vámi bych se rád hádal o teorii, ale - vidím, že na to nejste - takže jen vyjasňuji některá nedorozumění. Ale štve mne to. Ale na té diskusi se mohou poučit jiní, kteří si do ní jít netroufnou - mám pár takových signálů. Odpovídat nemusíte.
Ale ta moje vehemence v diskusi je dána ještě jedním poznatkem - četl jste snad výklady o vlivu buržoasní nebo i stalinské ideologie. S tím nic nenadělám, je-li hluboce zažraná, třeba jen v těch světonázorových východiscích (v sociálních věcech může ten člověk být docels pokrokový). Počítám tedy s jistou nahlodaností některých diskusních partnerů, ale také s jejicvh neinformovaností (viz ta totální neznalost nejzákladnější abecedy marxismu u pana Poláčka - diletanti, kteří přeceňují své poznání mneštvou obzvlášť) a s možností, že naše rozdílné přístupy mohou být zaviněny jen čistě gnoseologickými faktory -a proto nutím partnera aby reagoval a domýšlel - třeba mu to někdxy dojde. Ale obzvláště urputný jsem tam, kde někdo neznalý pomlouvá neoprávněně marxismus, tedy ten autentický, některé se za něj jen považují. S Vámi bych se rád hádal o teorii, ale - vidím, že na to nejste - takže jen vyjasňuji některá nedorozumění. Ale štve mne to. Ale na té diskusi se mohou poučit jiní, kteří si do ní jít netroufnou - mám pár takových signálů. Odpovídat nemusíte.
myslím si, že žádné "betonové"názory nemám. Například pro samosprávu jsem teprve posledních pár let. Předtím mě to ani nenapadlo, ale teď se mi to zdá velice dobré. Samozřejmě, že jsem to porovnávala s tím, co už jsem z marxismu znala z dřívějších dob a zdálo se mi, že to docela sedí. Člověk nemusí mít rozpracovanou hned celou teorii jako Pepík Heller a nemusí se v ní ani perfektně vyznat. Stačí důvěřovat někomu, kdo má společné cíle. Myšlence samosprávy je mimoto nakloněno víc lidí. I ti, co vůbec nečetli jeho knihu a vůbec marxisty nejsou.
Máte pravdu v tom, že člověku se snadněji přijímají názory, které se blíží jeho vlastnímu přesvědčení. Možná si ale myslíte, že mít přesvědčení je něco omezujícího v poznávání pravdy. Já si myslím, že přesvědčení je naopak pro poznávání pravdy velmi důležité. Tedy přesvědčení politické nebo chcete-li světonázorové. Já už jsem jednou zažila takové vyvrácení svého přesvědčení - všeho, čemu jsem od malička věřila, přičemž jsem neměla ani čas se tím příliš do hloubky zabývat a nějak si to zdůvodňovat. Ale nebudu to rozebírat. Člověk nutně potřebuje nějaký pevný bod. Ovšem ten pevný bod může být docela jednoduchý. Potřebujeme věřit něčemu, co nám nikdo nemůže vyvrátit. A toho se pak držet. Já zdaleka netvrdím, že je to právě ta samospráva. Kdyby se mi zdálo perspektivní něco jiného, tak od ní klidně upustím. Zatím se mi ovšem zdá jako rozvinutí marxismu do budoucnosti velmi dobrá.
Zatím jsem nepochopila, proč ji tak vehementně vyvracíte. Máte pocit, že ta myšlenka něčemu škodí?
Máte pravdu v tom, že člověku se snadněji přijímají názory, které se blíží jeho vlastnímu přesvědčení. Možná si ale myslíte, že mít přesvědčení je něco omezujícího v poznávání pravdy. Já si myslím, že přesvědčení je naopak pro poznávání pravdy velmi důležité. Tedy přesvědčení politické nebo chcete-li světonázorové. Já už jsem jednou zažila takové vyvrácení svého přesvědčení - všeho, čemu jsem od malička věřila, přičemž jsem neměla ani čas se tím příliš do hloubky zabývat a nějak si to zdůvodňovat. Ale nebudu to rozebírat. Člověk nutně potřebuje nějaký pevný bod. Ovšem ten pevný bod může být docela jednoduchý. Potřebujeme věřit něčemu, co nám nikdo nemůže vyvrátit. A toho se pak držet. Já zdaleka netvrdím, že je to právě ta samospráva. Kdyby se mi zdálo perspektivní něco jiného, tak od ní klidně upustím. Zatím se mi ovšem zdá jako rozvinutí marxismu do budoucnosti velmi dobrá.
Zatím jsem nepochopila, proč ji tak vehementně vyvracíte. Máte pocit, že ta myšlenka něčemu škodí?
JP
Tak tedy především, paní Hájková, ten můj rozbor problému názorové předpojatosti jsem myslel zcela obecně - Váš příspěvek na který jsem reagoval byl pro to jenom bezprostředním podnětem.
Ta zaslepenost vůči argumentům které jsou v rozporu s našim vlastním názorem - to se týká nás všech, je to (a to bylo právě v tom článku který jsem citoval jasně prokázáno) zcela základní psychologická podmíněnost, v onom konkrétním případě (genetika v zemědělství) touto zaslepeností nebyli potrefeni jenom vyložení aktivisté, ale i seriózní vědci.
Takže, s tímto problémem, s touto nevědomou snahou potlačovat a ignorovat všechny argumenty které se nám nehodí do našeho vlastního myšlenkového a světonázorového schématu, tak s tím se musí poprat doopravdy každý.
Jde ale o to: jestliže se levice stále ještě považuje za nějaký "předvoj společnosti" - pak by levice tento svůj nárok vyšší progresivity měla dokázat právě vlastním činem. Tedy konkrétně tím, že to bude zrovna ona, kdo se dokáže nejvíce oprostit od vlastních ideologických předpojatostí, a bude schopna respektovat (a brát vážně) i argumenty protistrany. Doposud ovšem opravdu nemám dojem, že zrovna na tomto poli by levice nějakým mimořádným způsobem vynikala.
Co se Vaší zmínky týče, že jste musela už jednou zažít - a zřejmě přetrpět - vyvrácení svého přesvědčení: ano, já vím, jak bolestný to může být proces, když se člověku hroutí všechna jeho dosavadní životní přesvědčení. Když si musí přiznat, že reálný život jde prostě jinou cestou, než si člověk sám - třeba i v sebelepších úmyslech - vysnil.
A musím dokonce přiznat, že se - a právě zde, ve zde běžících diskusích - nezřídka ocitám v dosti schizofrenním postavení, kdy se vší vehemencí musím potírat názory, které jsem kdysi sám zastával, a vyvracet články víry, kterou jsem kdysi sám sdílel.
Snad by se tedy opravdu mohlo očekávat, že budu poněkud umírněnější a shovívavější v razanci mých soudů, kterými odmítám a zavrhuji názory a ideje, které se mi nyní jeví neodůvodněnými a nepoužitelnými.
Jenže: za prvé, nedá se nic dělat, ale čas nám utíká. Postkomunistická (tj. zhroucení komunistického světa přeživší) levice ztratila už příliš mnoho času, nežli aby bylo možno ještě nadále bloudit po falešných cestách.
Ale budiž - i o tom by bylo možno v podstatě věcně a střízlivě diskutovat. Jenže, co lze jen opravdu velice obtížně snášet, je to, když se se vší arogancí Jediného Strážce Posvátné Pravdy hlásají z marxistických pozic stanoviska a názory, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným nežli převracením marxismu na hlavu. To, co je na marxismu to opravdu nejcennější, co má opravdu trvalou hodnotu, totiž vědomí priority reálných materiálních procesů nad vposledku pouze jevovými formami (vlastnictví a řízení), to je tu převraceno a překrucováno v pravý opak, reálné materiální vztahy mají být překonány a poraženy čistě voluntaristickým konáním sdružených skupinek nadšenců. (Podrobnější rozbor tohoto antimarxistického nesmyslu podám v reakci na poslední text J. Hellera.)
Co se pak Vašeho názoru týče, že "potřebujeme pevný bod", a že "přesvědčení je pro poznávání pravdy velmi důležité".
Paní Hájková, není to poprvé, kdy tento svůj názor vyjadřujete; a mně se přitom vždycky vybaví scéna z jednoho mezinárodního kursu, kde kdysi jedna mladá - a opravdu sympatická - Polka jako námitku proti učiteli, který se právě doznal ke svému ateismu, poněkud nesměle, ale s hlubokým vnitřním přesvědčením pronesla opravdu pamětihodnou větu: "Na něco člověk přece musí věřit."
Načež onen - stejně tak velmi sympatický - učitel reagoval s chápavým úsměvem: "Já jsem vždycky proti."
Takže, paní Hájková, on ten nemalý problém je opravdu v tom, že když už jednou vyhlásíme ono přesvědčení, že "na něco je nutno věřit" - že pak už je víceméně věcí čiré náhody, na co zrovna uvěříme. Jestli uvěříme v Boha nebo v Marxe, ve spirituálno nebo v materiálno, v nepředstižitelnost fotbalového klubu Sparta nebo Slavie.
Dozajista, člověk musí mít nějaký úběžník svého žití; něco, do čeho vkládá své životní naděje, a co je mu v životě vodítkem a oporou.
Ale na straně druhé, jakmile člověk na něco uvěří v ů b e c, totiž uvěří předem a jednou provždy - pak to není cesta k pravdě, ale konec pravdy. Jakmile člověk z horizontu své víry vyškrtl, vygumoval moment kriticismu, kritického přezkoumávání svého vlastního "svatého" přesvědčení, pak zbyde už jenom holá víra, bez jakéhokoli vztahu k samotné pravdě.
Já pro svou osobu musím prohlásit, že mému životnímu krédu je daleko bližší postoj onoho učitele (který ostatně zastával i samotný Sokrates), že totiž "já jsem vždycky proti".
Toto "já jsem vždycky proti" se jenom napohled jeví čistě destruktivní; ve skutečnosti je to výrazem přesvědčení, že skutečnou pravdu našeho žití najdeme jenom tehdy, když všechny články našeho přesvědčení, naší vlastní "víry svaté" dokážeme podrobit přísné a před ničím neuhýbající kritice. Jenom to, co dokáže projít ohněm této kritiky, má definitivní nárok a právo na to, stát se legitimním předmětem i naší osobní víry.
------------------------------------
Co se pak konkrétně té družstevní myšlenky týče, proč ji tak zásadně odmítám: v podstatě už jsem na to odpověděl výše, v prvé řadě tento projekt svádí velkou část úsilí a energie levice na falešné cesty. Je to pouhé pseudořešení, které nikdy nemůže vést ke skutečnému cíli.
Svým způsobem by dokonce bylo možno říci: ten projekt družstevnictví je geniálním tahem p r a v i c e - neboť pravice tady nechá levici vyhrát si, vybouřit se na jejím písečku několika samosprávných organizací, a tím se rozpustí veškerý opravdu revoluční potenciál levice, systém (kapitalismu) jako takový zůstane úspěšně zachován.
Ta zaslepenost vůči argumentům které jsou v rozporu s našim vlastním názorem - to se týká nás všech, je to (a to bylo právě v tom článku který jsem citoval jasně prokázáno) zcela základní psychologická podmíněnost, v onom konkrétním případě (genetika v zemědělství) touto zaslepeností nebyli potrefeni jenom vyložení aktivisté, ale i seriózní vědci.
Takže, s tímto problémem, s touto nevědomou snahou potlačovat a ignorovat všechny argumenty které se nám nehodí do našeho vlastního myšlenkového a světonázorového schématu, tak s tím se musí poprat doopravdy každý.
Jde ale o to: jestliže se levice stále ještě považuje za nějaký "předvoj společnosti" - pak by levice tento svůj nárok vyšší progresivity měla dokázat právě vlastním činem. Tedy konkrétně tím, že to bude zrovna ona, kdo se dokáže nejvíce oprostit od vlastních ideologických předpojatostí, a bude schopna respektovat (a brát vážně) i argumenty protistrany. Doposud ovšem opravdu nemám dojem, že zrovna na tomto poli by levice nějakým mimořádným způsobem vynikala.
Co se Vaší zmínky týče, že jste musela už jednou zažít - a zřejmě přetrpět - vyvrácení svého přesvědčení: ano, já vím, jak bolestný to může být proces, když se člověku hroutí všechna jeho dosavadní životní přesvědčení. Když si musí přiznat, že reálný život jde prostě jinou cestou, než si člověk sám - třeba i v sebelepších úmyslech - vysnil.
A musím dokonce přiznat, že se - a právě zde, ve zde běžících diskusích - nezřídka ocitám v dosti schizofrenním postavení, kdy se vší vehemencí musím potírat názory, které jsem kdysi sám zastával, a vyvracet články víry, kterou jsem kdysi sám sdílel.
Snad by se tedy opravdu mohlo očekávat, že budu poněkud umírněnější a shovívavější v razanci mých soudů, kterými odmítám a zavrhuji názory a ideje, které se mi nyní jeví neodůvodněnými a nepoužitelnými.
Jenže: za prvé, nedá se nic dělat, ale čas nám utíká. Postkomunistická (tj. zhroucení komunistického světa přeživší) levice ztratila už příliš mnoho času, nežli aby bylo možno ještě nadále bloudit po falešných cestách.
Ale budiž - i o tom by bylo možno v podstatě věcně a střízlivě diskutovat. Jenže, co lze jen opravdu velice obtížně snášet, je to, když se se vší arogancí Jediného Strážce Posvátné Pravdy hlásají z marxistických pozic stanoviska a názory, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným nežli převracením marxismu na hlavu. To, co je na marxismu to opravdu nejcennější, co má opravdu trvalou hodnotu, totiž vědomí priority reálných materiálních procesů nad vposledku pouze jevovými formami (vlastnictví a řízení), to je tu převraceno a překrucováno v pravý opak, reálné materiální vztahy mají být překonány a poraženy čistě voluntaristickým konáním sdružených skupinek nadšenců. (Podrobnější rozbor tohoto antimarxistického nesmyslu podám v reakci na poslední text J. Hellera.)
Co se pak Vašeho názoru týče, že "potřebujeme pevný bod", a že "přesvědčení je pro poznávání pravdy velmi důležité".
Paní Hájková, není to poprvé, kdy tento svůj názor vyjadřujete; a mně se přitom vždycky vybaví scéna z jednoho mezinárodního kursu, kde kdysi jedna mladá - a opravdu sympatická - Polka jako námitku proti učiteli, který se právě doznal ke svému ateismu, poněkud nesměle, ale s hlubokým vnitřním přesvědčením pronesla opravdu pamětihodnou větu: "Na něco člověk přece musí věřit."
Načež onen - stejně tak velmi sympatický - učitel reagoval s chápavým úsměvem: "Já jsem vždycky proti."
Takže, paní Hájková, on ten nemalý problém je opravdu v tom, že když už jednou vyhlásíme ono přesvědčení, že "na něco je nutno věřit" - že pak už je víceméně věcí čiré náhody, na co zrovna uvěříme. Jestli uvěříme v Boha nebo v Marxe, ve spirituálno nebo v materiálno, v nepředstižitelnost fotbalového klubu Sparta nebo Slavie.
Dozajista, člověk musí mít nějaký úběžník svého žití; něco, do čeho vkládá své životní naděje, a co je mu v životě vodítkem a oporou.
Ale na straně druhé, jakmile člověk na něco uvěří v ů b e c, totiž uvěří předem a jednou provždy - pak to není cesta k pravdě, ale konec pravdy. Jakmile člověk z horizontu své víry vyškrtl, vygumoval moment kriticismu, kritického přezkoumávání svého vlastního "svatého" přesvědčení, pak zbyde už jenom holá víra, bez jakéhokoli vztahu k samotné pravdě.
Já pro svou osobu musím prohlásit, že mému životnímu krédu je daleko bližší postoj onoho učitele (který ostatně zastával i samotný Sokrates), že totiž "já jsem vždycky proti".
Toto "já jsem vždycky proti" se jenom napohled jeví čistě destruktivní; ve skutečnosti je to výrazem přesvědčení, že skutečnou pravdu našeho žití najdeme jenom tehdy, když všechny články našeho přesvědčení, naší vlastní "víry svaté" dokážeme podrobit přísné a před ničím neuhýbající kritice. Jenom to, co dokáže projít ohněm této kritiky, má definitivní nárok a právo na to, stát se legitimním předmětem i naší osobní víry.
------------------------------------
Co se pak konkrétně té družstevní myšlenky týče, proč ji tak zásadně odmítám: v podstatě už jsem na to odpověděl výše, v prvé řadě tento projekt svádí velkou část úsilí a energie levice na falešné cesty. Je to pouhé pseudořešení, které nikdy nemůže vést ke skutečnému cíli.
Svým způsobem by dokonce bylo možno říci: ten projekt družstevnictví je geniálním tahem p r a v i c e - neboť pravice tady nechá levici vyhrát si, vybouřit se na jejím písečku několika samosprávných organizací, a tím se rozpustí veškerý opravdu revoluční potenciál levice, systém (kapitalismu) jako takový zůstane úspěšně zachován.
zajímalo by mě, kdo je podle vás vlastně levicový? Koho k levici počítáte? Toho kdo se k ní sám hlásí? Nebo máte nějaká vlastní kritéria?
Proč se třeba neobracíte k pravici a neradíte jí, jaké by správně měla mít názory?
Proč se třeba neobracíte k pravici a neradíte jí, jaké by správně měla mít názory?
já samozřejmě chápu jak jsi to myslela, já bych si Tvé poselství přeložil takto:
1. v podmínkách stávající společenské dělby práce si ne každý může k pravdě o světě (k souladu s objektivní realitou, k jeju sice vždy relativnímu, ale v daných podmínkách co nejvěrnějšímu odrazu ve svém vědomí) dospět vlastním vědeckým zkoumáním - musí přejímat poznání někoho jiného a ověřovat si ho může jen do jisté míry) To ostatně při podrobné specializaci vědy musí dělat i ten vědec - např. spoléhat na archeology rentgenology, numismatiky či paleografy atd. Ale Ti "nevědci" to musí dělat daleko víc a nevybavenost k vědeckému poznání si musí nahradit buď přenášením, zobecňováním denních zkušeností - tedy tím zdravým rozumem (to nebývá šťastné) nebo emocí, která ovšem někdy dokáže zporostředkovat tu pravdu víc než teoretická kniha.(To souvisí s tou ideologií - emoce objektivně progresivní třídy může dojít dál a hloub než RACIONALITA VĚDCE BLOKOVANÉHO IDEOLOGIÍ třídy reakční. Proto mohl v revolučních dobách nevzdělaný dělník jednat racionálněji, než ideologicky zaslepený profesor. S tou vírou jsi odrážela tuto skutečnost. Ale taky tu skutečnost, že člověk zkrátka má nejen rozum, ake i emoce, nelze ho osekat. A proto se praxí i teorií ověřené poznání může stát i přesvědčením, vírou. A přesto může být pravdivé.
U Poláčků a Dolejšů (ale Jirka samozřejmě stojí inteligenčně i znalostně vysoko nad panem Poláčkem, ten byl a zůstane diletantem, i kdyby si přečetl všechny knihovny světa - prý za to nemůže protože mu bylo ve studiu politicky bráněno - ale u řady postav dělnického hnutí to bylo mnohem horší a přesto dokázali poznávat pravdu a nepodlehnout buržoasní ideologii ). Ale u nich obou je charakteristický jeden rys - oni všechny odlišné názory,byť byly teoreticky sebelépe zdůvodněné, označí ze slepou víru a neživotná dogmata - od Jirky jsem nikdy neslyšel nějaký pořádný argument o překonanosti marxismu ale patří to k jeho přesvědčení) a holedbají se že oni jsou čistí kritičtí racionalisté
- ve skutečnosti jsou ještě více než třeba já v zaetí slepé a nezdůvodnitelné víry v nesmysly typu že žádná opravda neexistuje že každý má kousek, že poznatek je tím pravdivější, čím větší získá politickou podporu atd. A nikdy by nepřipustili že
jde o ideologický prvek, který jim podstrčila vládnoucí třída - to by hned řvali o kádrování a nálepkování -jak to dělají stalinisti.
V tom je ten problém - zloděj křičí - chyťte zlod+je a nepoučení lidé se v tom prostě nevyznají a jako stádo jdou za nimi. Viz to Leninovo - mnou často omllané - oautomatickém pronikání ideologie vládnoucích tříd do vědomí neprivilegovaných. JEŠTĚ JSEM NEZAŽIL, ŽE BY TŘEBA NA TUTO TEZI REAGOVAL VE SVÝCH MNOHOMLUVNÝCH TRAKTÁTECH PAN pOLÁČEK. oNO S TÍM JEHO ČTENÍM TO NEBUDE SLAVNÉ. mOŽNÁ, ŽE UŽ ZAPOMNĚL ČEŠTINU. Mele o prověrce oihněm kritiky, ale ignoruje že např. sotva kdo prošel takovým ohněm kritiky jako marxismus- a to kritiky nepřáteldké, lživé, překrucující nebo jen neshcopné pochopit logiku klasiků \td. No sranda.
1. v podmínkách stávající společenské dělby práce si ne každý může k pravdě o světě (k souladu s objektivní realitou, k jeju sice vždy relativnímu, ale v daných podmínkách co nejvěrnějšímu odrazu ve svém vědomí) dospět vlastním vědeckým zkoumáním - musí přejímat poznání někoho jiného a ověřovat si ho může jen do jisté míry) To ostatně při podrobné specializaci vědy musí dělat i ten vědec - např. spoléhat na archeology rentgenology, numismatiky či paleografy atd. Ale Ti "nevědci" to musí dělat daleko víc a nevybavenost k vědeckému poznání si musí nahradit buď přenášením, zobecňováním denních zkušeností - tedy tím zdravým rozumem (to nebývá šťastné) nebo emocí, která ovšem někdy dokáže zporostředkovat tu pravdu víc než teoretická kniha.(To souvisí s tou ideologií - emoce objektivně progresivní třídy může dojít dál a hloub než RACIONALITA VĚDCE BLOKOVANÉHO IDEOLOGIÍ třídy reakční. Proto mohl v revolučních dobách nevzdělaný dělník jednat racionálněji, než ideologicky zaslepený profesor. S tou vírou jsi odrážela tuto skutečnost. Ale taky tu skutečnost, že člověk zkrátka má nejen rozum, ake i emoce, nelze ho osekat. A proto se praxí i teorií ověřené poznání může stát i přesvědčením, vírou. A přesto může být pravdivé.
U Poláčků a Dolejšů (ale Jirka samozřejmě stojí inteligenčně i znalostně vysoko nad panem Poláčkem, ten byl a zůstane diletantem, i kdyby si přečetl všechny knihovny světa - prý za to nemůže protože mu bylo ve studiu politicky bráněno - ale u řady postav dělnického hnutí to bylo mnohem horší a přesto dokázali poznávat pravdu a nepodlehnout buržoasní ideologii ). Ale u nich obou je charakteristický jeden rys - oni všechny odlišné názory,byť byly teoreticky sebelépe zdůvodněné, označí ze slepou víru a neživotná dogmata - od Jirky jsem nikdy neslyšel nějaký pořádný argument o překonanosti marxismu ale patří to k jeho přesvědčení) a holedbají se že oni jsou čistí kritičtí racionalisté
- ve skutečnosti jsou ještě více než třeba já v zaetí slepé a nezdůvodnitelné víry v nesmysly typu že žádná opravda neexistuje že každý má kousek, že poznatek je tím pravdivější, čím větší získá politickou podporu atd. A nikdy by nepřipustili že
jde o ideologický prvek, který jim podstrčila vládnoucí třída - to by hned řvali o kádrování a nálepkování -jak to dělají stalinisti.
V tom je ten problém - zloděj křičí - chyťte zlod+je a nepoučení lidé se v tom prostě nevyznají a jako stádo jdou za nimi. Viz to Leninovo - mnou často omllané - oautomatickém pronikání ideologie vládnoucích tříd do vědomí neprivilegovaných. JEŠTĚ JSEM NEZAŽIL, ŽE BY TŘEBA NA TUTO TEZI REAGOVAL VE SVÝCH MNOHOMLUVNÝCH TRAKTÁTECH PAN pOLÁČEK. oNO S TÍM JEHO ČTENÍM TO NEBUDE SLAVNÉ. mOŽNÁ, ŽE UŽ ZAPOMNĚL ČEŠTINU. Mele o prověrce oihněm kritiky, ale ignoruje že např. sotva kdo prošel takovým ohněm kritiky jako marxismus- a to kritiky nepřáteldké, lživé, překrucující nebo jen neshcopné pochopit logiku klasiků \td. No sranda.
JP
February 17, 2014 v 20.57
Paní Hájková, tomu vztahu pravice-levice bych se jednou chtěl věnovat cíleněji, v samostatném textu. Ona je to opravdu záležitost nemálo podstatná.
Do té doby, předběžně: zrovna dneska jsem vypsal mé hodnocení postoje levice a pravice ke svobodě, v diskusi pod textem Marka Adama "Svoboda je vždycky levicová".
Z toho mého příspěvku snad vyplyne, že levici stále považuji za ten společenský a ideový proud, jehož centrálním zájmem je člověk jako takový, člověk v celém a nezkráceném horizontu svého bytí - na rozdíl od pravice, která člověka povětšině redukuje jenom na jeho čistě individuální existenci.
Do té doby, předběžně: zrovna dneska jsem vypsal mé hodnocení postoje levice a pravice ke svobodě, v diskusi pod textem Marka Adama "Svoboda je vždycky levicová".
Z toho mého příspěvku snad vyplyne, že levici stále považuji za ten společenský a ideový proud, jehož centrálním zájmem je člověk jako takový, člověk v celém a nezkráceném horizontu svého bytí - na rozdíl od pravice, která člověka povětšině redukuje jenom na jeho čistě individuální existenci.
February 17, 2014 v 21.08
Tak nevím, ale podle té vaší definice by mohli k levici patřit snad jen levicoví intelektuálové nebo filosofové. Nevím, zda v centrálním zájmu běžného dělníka je člověk jako takový v celé své šíři.
plete pojmy z dojmy, gnoseologií s ontologií apod.
Ale Evi - zkus zareagovat takto veřejně na moje následující teze (jistě bychom to mohli diskutovat dvoustranně, ale tohle by mohlo být užiutečnější, zatím se mi nepodařilo nikoho k odpovědi na toto pojetí vyprovokovat)
Debatování o pravici a levici považuji za málo důležité. Jsou to pomocné klasifikační politologické pojmy, které vznikly v určité konkrétně historické situaci a při neexistenci materialistického pojetí dějin. Proto se o ně tolik zajímají lidé potenciálně pokrokoví, ale zatím nepřijímající to materialistické pojetí. Mnohem závažnější je charakteristika z hlediska míry objektivní ekonomické zainteresovanosti na směru pokroku (t.j. zespolečenštění a rozvoj individua jako jednotlivce a nikoli jako průměrného třídního individua - a to pak je směr k vlastnické rovnosti jako podmínce demokracie a samosprávy atd.) Když už bych měl použít pojem levice, tak bych ho opřel o míru této zainteresovanosti a možná bych ten pojem zúžil na ty objektivně zainteresované, kteří si to i uvědomují a podle toho cílevědomě jednají v politice a duchovní sféře. Z tohoto hlediska by ale u nás dnes ke skutečné levici patřila jen část členů KSČM (nestalinská a zároveň nikoli ovlivněná buržoadní ideologií jako pragmatici ve vedení ), některé skupinky intelektuálů, nejvíce asi mezi anarchisty, členy SOku a různými iniciativami a část sociálních demokratů (jen část - protože soc.dem sice tradičně má hodně členů z objektivně pokrokových skupin, i když už ne jako v třicátých letech, ale většinou jsou zblblí buržoasní ideologií a nechávají se manipulovat buržoasními složkami členstva i partokracie. Kdybych nelpěl na pojmu levicovost a uvažoval o objektivně zájmově podmíněném bloku tříd s skupoin, které by alespoň TROCHU MOHLY POMOCI V PŘEKONÁNÍ KAPITALISMU, TAK BYCH ALE ROZHODNĚ DIFERENCOVAL I MEZI BURŽOASIÍ, ZEJMÉNA MEZI NEMONOPOLISTICKOU A MONOPOLISTICKOU A ROZHODNĚ BYCH VYLOUČIL POHROBKY MINULÉ VLÁDNOUCÍ TŘÍDYX ŘÍDÍCÍHO APARÁTU - STALINISTY. To by bylo schema - ale jinak vždy záleží na konkrétním jednotlivci - třídní příslušnost jednotlivce determinuje jenom jako celé masy, ne nutně každého z těchto mas (VIZ -Engels - Hitler)
Tak Evi - co Ty na to?
Ale Evi - zkus zareagovat takto veřejně na moje následující teze (jistě bychom to mohli diskutovat dvoustranně, ale tohle by mohlo být užiutečnější, zatím se mi nepodařilo nikoho k odpovědi na toto pojetí vyprovokovat)
Debatování o pravici a levici považuji za málo důležité. Jsou to pomocné klasifikační politologické pojmy, které vznikly v určité konkrétně historické situaci a při neexistenci materialistického pojetí dějin. Proto se o ně tolik zajímají lidé potenciálně pokrokoví, ale zatím nepřijímající to materialistické pojetí. Mnohem závažnější je charakteristika z hlediska míry objektivní ekonomické zainteresovanosti na směru pokroku (t.j. zespolečenštění a rozvoj individua jako jednotlivce a nikoli jako průměrného třídního individua - a to pak je směr k vlastnické rovnosti jako podmínce demokracie a samosprávy atd.) Když už bych měl použít pojem levice, tak bych ho opřel o míru této zainteresovanosti a možná bych ten pojem zúžil na ty objektivně zainteresované, kteří si to i uvědomují a podle toho cílevědomě jednají v politice a duchovní sféře. Z tohoto hlediska by ale u nás dnes ke skutečné levici patřila jen část členů KSČM (nestalinská a zároveň nikoli ovlivněná buržoadní ideologií jako pragmatici ve vedení ), některé skupinky intelektuálů, nejvíce asi mezi anarchisty, členy SOku a různými iniciativami a část sociálních demokratů (jen část - protože soc.dem sice tradičně má hodně členů z objektivně pokrokových skupin, i když už ne jako v třicátých letech, ale většinou jsou zblblí buržoasní ideologií a nechávají se manipulovat buržoasními složkami členstva i partokracie. Kdybych nelpěl na pojmu levicovost a uvažoval o objektivně zájmově podmíněném bloku tříd s skupoin, které by alespoň TROCHU MOHLY POMOCI V PŘEKONÁNÍ KAPITALISMU, TAK BYCH ALE ROZHODNĚ DIFERENCOVAL I MEZI BURŽOASIÍ, ZEJMÉNA MEZI NEMONOPOLISTICKOU A MONOPOLISTICKOU A ROZHODNĚ BYCH VYLOUČIL POHROBKY MINULÉ VLÁDNOUCÍ TŘÍDYX ŘÍDÍCÍHO APARÁTU - STALINISTY. To by bylo schema - ale jinak vždy záleží na konkrétním jednotlivci - třídní příslušnost jednotlivce determinuje jenom jako celé masy, ne nutně každého z těchto mas (VIZ -Engels - Hitler)
Tak Evi - co Ty na to?
February 18, 2014 v 5.11
No ano, Pepíku, jednou už tu o tom byla řeč (asi před rokem nebo před dvěma), pokud si dobře vzpomínám. Existuje něco jako objektivní levice, která se skládá z vrstev (třídy) společnosti objektivně (materiálně) zainteresovaných na změně systému nebo aspoň na určitém pokroku, který by k té změně mohl směřovat.
A existuje levice subjektivní, složená z jedinců, kteří si tu svou zainteresovanost uvědomují, ba i z takových jedinců, kteří původně patřili do úplně jiné vrstvy (třídy), ale přesto se rozhodli podporovat změnu systému.
Není to tak?
A existuje levice subjektivní, složená z jedinců, kteří si tu svou zainteresovanost uvědomují, ba i z takových jedinců, kteří původně patřili do úplně jiné vrstvy (třídy), ale přesto se rozhodli podporovat změnu systému.
Není to tak?
February 18, 2014 v 5.20
Jinak samozřejmě souhlasím, že užívání výrazu "levice" je snahou naroubovat starý pojem na novou skutečnost.
JP
Pane Hellere, já jsem se sice pro dnešek chystal - na základě Vašeho posledního textu - rozebrat podrobněji otázku komunismu; ale jestliže si přejete abych Vám odpověděl na - Vámi opakovaně zmiňovanou - Leninovu tézi o údajně "automatickém pronikání ideologie vládnoucích tříd do vědomí neprivilegovaných" - prosím.
Já jsem tyto Vaše výroky samozřejmě zaznamenal, měl jsem v úmyslu na ně reagovat, ale vždycky se do toho vpletlo nějaké aktuální téma. A také se mi zdálo být poněkud laciné, "přibít" Vás právě na tuto v podstatě trivialitu.
Ale když už si to sám výslovně žádáte, a když mi sám dobrovolně nahráváte na smeč - prosím, proč toho nevyužít.
Takže, dělnická třída prý "přebírá ideologii vládnoucích tříd". Zřejmě je tím míněna ta skutečnost, že tato dělnická třída se už po téměř dvě století zarytě vzpěčuje, poslechnout hlas svých samozvaných vůdců, a převzít vlastnictví výrobních prostředků do svých vlastních rukou.
Nuže, pane Hellere, prvotní hodnocení onoho Leninova výroku je zcela prosté: není to zásadně a jednoduše nic jiného nežli - laciná výmluva.
Je to odvádění pozornosti od onoho nepřehlédnutelného faktu, že reálný vývoj dělnického hnutí, reálné motivy a touhy dělnické třídy se ubírají naprosto jiným směrem, než jak jí to nalinkovali její teoretici.
Ale že by se tito teoretici - kteří s a m o z ř e j m ě daleko lépe nežli sama dělnická třída vědí, co je pro ni dobré - než aby oni se doznali k tomu, že ty jejich teorie se dostaly do naprostého rozporu s realitou, tak namísto toho kličkují a hledají všechny možné výmluvy.
Přičemž, řešení této záležitosti je v podstatě zcela jednoduché: pane Hellere, i čistě podle té nejryzejší marxistické teorie se dělnická třída prostě vůbec n e m ů ž e mýlit.
Neboť, jestliže vědomí je odrazem bytí, pak dělnická třída prostě vůbec nemůže jinak, nežli naprosto p ř e s n ě odrážet realitu svého vlastního objektivního, materiálního bytí.
Jestliže tedy dělnická třída i po dvou staletích stále ještě tvrdošíjně odmítá odhodit své jho, svrhnout nadvládu svých třídních vykořisťovatelů, a vzít vlastnictví a řízení produkce do svých vlastních - společných a společenských - rukou, pak je to zcela jednoznačným a nevyvratitelným znamením, že sám charakter oněch výrobních sil a výrobních vztahů je zcela a podstatně jiný, než jak to stojí v čisté (marxistické) teorii.
Ta zcela základní chyba v marxistickém úsudku je tato: podle Marxe si třída kapitalistů přivlastňuje určitou část práce třídy dělnické ("nadhodnotu") zcela bez náhrady. Kapitalista se v tomto obrazu jeví být čirým p a r a z i t e m, který dělníka pouze vysává, ale neposkytuje mu naprosto žádnou protihodnotu.
Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by bylo skutečně naprosto nevysvětlitelné, jak dělnická třída by mohla být už po celá dvě staletí natolik zaslepená, že by si tuto zcela jednoduchou skutečnost nedokázala uvědomit, a neučinila tomuto svému vlastnímu vysávání přítrž.
Jenže: on ten vztah dělník-kapitalista respektive soukromý vlastník není zdaleka tak jednostranný, jak ho podává marxismus. A především: dělník není pouze tím vykořisťovaným chudákem, který by svou práci zcela b e z n á h r a d y odevzdával kapitalistovi - on od toho kapitalisty dostává totiž zase určitou, a to naprosto nezanedbatelnou p r o t i h o d n o t u.
To je právě ta skutečnost, kterou by sám Marx nedoznal ani na mučidlech: v jeho podání musí být kapitalista jenom a jedině tím čirým zloduchem, jenom a jedině tím parazitem, tím naprosto neužitečným trubcem - jinak by Marx nikdy nemohl přijít se svým projektem všeobecné, komunistické revoluce.
Tou protihodnotou, který dělník respektive dělnická třída dostává od svého bosse-soukromého vlastníka, není nic jiného nežli o r g a n i z a c e práce, efektivita, řízení, motivace k výkonu.
Někdy v sedmdesátých létech koloval v zemi jeden vtip; možná trochu přihlouplý, ale naprosto trefně vystihující právě tuto situaci.
Onen vtip počíná otázkou: "Víš, jaký je rozdíl mezi dělníkem na Západě a dělníkem v socialismu?"
Vysvětlení pak zní:
"No ten rozdíl je tenhle:
Francouzský dělník vstane ráno v osm hodin, posnídá v klidu své bagety s máslem, pak nasedne do svého citroenu a jede se nechat vykořisťovat.
Americký dělník vstane v osm hodin ráno, v klidu posnídá pečené toasty, a pak jede svým fordem nechat se vykořisťovat.
Německý dělník vstane ráno v osm, v klidu posnídá svůj chléb se šunkou a s máslem, a pak svým mercedesem jede nechat se vykořisťovat.
Oproti tomu český dělník vstane v pět hodin ráno, narychlo vysrkne šálek černé kávy, a natřískanou tramvají - jede vládnout!"
Zkrátka: on se ten dělník nakonec ochotně nechá vykořisťovat - a jak už jsem tu několikrát zmínil, ta míra vykořisťování obnáší reálně sotva více nežli nějaká dvě-tři procenta, takže ten dělník v kapitalismu rád odevzdá ty dvě-tři procenta svému "vykořisťovateli", když na oplátku ve srovnání se svým socialistickým, "vládnoucím" protějškem bude mít o třicet, o padesát, o sto procent vyšší reálný plat!
Ona se ta "vykořisťovaná" dělnická třída proto tak zavile brání svému "osvobození", tedy převzetí vlastnictví výrobních prostředků do vlastních rukou, protože ona naprosto přesně ví, že - ona tu produkci, její řízení a organizaci sama nikdy nedokáže zvládnout! Že k tomuto řízení, organizování výroby je vždycky zapotřebí nějaký zcela k o n k r é t n í, to jest s o u k r o m ý vlastník, který se už postará o to, aby výroba běžela, aby se produkovalo účelně, aby se neplýtvalo, aby se inovovalo, atd. atd...
To je právě přesně to, co nějaký "společenský vlastník" - toto amorfní, beztvaré abstraktum bez hlavy a bez páteře - nikdy nemůže dokázat, řídit smysluplně reálnou produkci reálných výrobních jednotek.
A nejvlastnější kořeny této skutečnosti tkví v tom, co se Vám celou tu dobu - stále ještě marně - snažím natlouct do hlavy, totiž že sama produkce, sama práce n i k d y nemá jenom čistě s p o l e č e n s k ý charakter, tenhle výmysl je čistě marxistická fikce, která nemá naprosto žádnou oporu v realitě, práce a produkce má vždycky bezprostředně d i s k r é t n í charakter, to jest, musí být produkováno, musí být pracováno čistě t a d y a t e ď, na tomto zcela konkrétním místě, ve zcela konkrétní organizaci, zcela konkrétními lidmi. A tato práce, tato výroba musí být zcela cíleně organizována, právě na tom daném místě a v tom daném čase, jak se vůbec někdo může vážně domnívat, že nějaká "dělnická třída" jako taková může organizovat a řídit produkci v jednom konkrétním podniku, to je prostě naprostá fantasmagorie.
Samozřejmě, že ten poměr soukromý vlastník - dělník je asymetrický, jenže ten dělník je naprosto ochoten tuto asymetrii, tuto hierarchii přijmout a akceptovat, protože on ví, že bez určitého stupně hierarchie prostě není vůbec možno nějaké racionální řízení, a - opakuji ještě jednou - ten dělník je zcela a naprosto ochoten tuto hierarchii, tuto nerovnost přijmout, pokud za ni dostane reálnou protihodnotu ve formě racionálního a efektivního řízení výroby, což se nakonec zcela reálně odrazí i na jeho vlastním příjmu.
Takže, ještě jednou, pane Hellere: jestliže dělnická třída hází přes palubu všechny revoluční myšlenky a představy svých samozvaných teoretiků, pak to naprosto není proto, že by snad natolik servilně a zaslepeně přejímala "ideologii svých vykořisťovatelů" - nýbrž jenom a jedině proto, že toto její t ř í d n í vědomí naprosto exaktně odráží r e á l n ý charakter jak výrobních sil, tak i výrobních vztahů.
Centrální marxistické téze o principiálním souhlasu mezi vědomím a bytím, mezi společenskou nadstavbou a materiální základnou zde dochází svého dokonalého potvrzení - ovšem právě jenom za tu cenu respektive s tím výsledkem, že je tím naprosto vyvrácena, jako iluze a falešné vědomí odhalena celá řada dalších marxistických tézí a axiómů.
Především ta marxisticko-komunistická představa o čistě a bezvýhradně "parazitárním" charakteru třídy soukromých vlastníků, tak právě tato téze ve světle této reality nachází svůj definitivní hrob.
Je to produkce sama, jsou to výrobní síly samotné, které si - ke svému řádnému fungování - žádají zcela konkrétního vlastníka, které je bude řídit a spravovat ve svém vlastním zájmu: v zájmu soukromého vlastníka. Nějaké anonymní, beztvaré "společenské vlastnictví" tuto centrální roli soukromého vlastníka nikdy nemůže nahradit.
Takže, pane Hellere, tolik k té leninské tézi, že prý "dělnická třída přebírá ideologii svých vykořisťovatelů". Nepřebírá. Ona jen zcela realisticky ve svém "třídním vědomí" reflektuje holou realitu svých vlastních produkčních a pracovních vztahů.
Já jsem tyto Vaše výroky samozřejmě zaznamenal, měl jsem v úmyslu na ně reagovat, ale vždycky se do toho vpletlo nějaké aktuální téma. A také se mi zdálo být poněkud laciné, "přibít" Vás právě na tuto v podstatě trivialitu.
Ale když už si to sám výslovně žádáte, a když mi sám dobrovolně nahráváte na smeč - prosím, proč toho nevyužít.
Takže, dělnická třída prý "přebírá ideologii vládnoucích tříd". Zřejmě je tím míněna ta skutečnost, že tato dělnická třída se už po téměř dvě století zarytě vzpěčuje, poslechnout hlas svých samozvaných vůdců, a převzít vlastnictví výrobních prostředků do svých vlastních rukou.
Nuže, pane Hellere, prvotní hodnocení onoho Leninova výroku je zcela prosté: není to zásadně a jednoduše nic jiného nežli - laciná výmluva.
Je to odvádění pozornosti od onoho nepřehlédnutelného faktu, že reálný vývoj dělnického hnutí, reálné motivy a touhy dělnické třídy se ubírají naprosto jiným směrem, než jak jí to nalinkovali její teoretici.
Ale že by se tito teoretici - kteří s a m o z ř e j m ě daleko lépe nežli sama dělnická třída vědí, co je pro ni dobré - než aby oni se doznali k tomu, že ty jejich teorie se dostaly do naprostého rozporu s realitou, tak namísto toho kličkují a hledají všechny možné výmluvy.
Přičemž, řešení této záležitosti je v podstatě zcela jednoduché: pane Hellere, i čistě podle té nejryzejší marxistické teorie se dělnická třída prostě vůbec n e m ů ž e mýlit.
Neboť, jestliže vědomí je odrazem bytí, pak dělnická třída prostě vůbec nemůže jinak, nežli naprosto p ř e s n ě odrážet realitu svého vlastního objektivního, materiálního bytí.
Jestliže tedy dělnická třída i po dvou staletích stále ještě tvrdošíjně odmítá odhodit své jho, svrhnout nadvládu svých třídních vykořisťovatelů, a vzít vlastnictví a řízení produkce do svých vlastních - společných a společenských - rukou, pak je to zcela jednoznačným a nevyvratitelným znamením, že sám charakter oněch výrobních sil a výrobních vztahů je zcela a podstatně jiný, než jak to stojí v čisté (marxistické) teorii.
Ta zcela základní chyba v marxistickém úsudku je tato: podle Marxe si třída kapitalistů přivlastňuje určitou část práce třídy dělnické ("nadhodnotu") zcela bez náhrady. Kapitalista se v tomto obrazu jeví být čirým p a r a z i t e m, který dělníka pouze vysává, ale neposkytuje mu naprosto žádnou protihodnotu.
Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by bylo skutečně naprosto nevysvětlitelné, jak dělnická třída by mohla být už po celá dvě staletí natolik zaslepená, že by si tuto zcela jednoduchou skutečnost nedokázala uvědomit, a neučinila tomuto svému vlastnímu vysávání přítrž.
Jenže: on ten vztah dělník-kapitalista respektive soukromý vlastník není zdaleka tak jednostranný, jak ho podává marxismus. A především: dělník není pouze tím vykořisťovaným chudákem, který by svou práci zcela b e z n á h r a d y odevzdával kapitalistovi - on od toho kapitalisty dostává totiž zase určitou, a to naprosto nezanedbatelnou p r o t i h o d n o t u.
To je právě ta skutečnost, kterou by sám Marx nedoznal ani na mučidlech: v jeho podání musí být kapitalista jenom a jedině tím čirým zloduchem, jenom a jedině tím parazitem, tím naprosto neužitečným trubcem - jinak by Marx nikdy nemohl přijít se svým projektem všeobecné, komunistické revoluce.
Tou protihodnotou, který dělník respektive dělnická třída dostává od svého bosse-soukromého vlastníka, není nic jiného nežli o r g a n i z a c e práce, efektivita, řízení, motivace k výkonu.
Někdy v sedmdesátých létech koloval v zemi jeden vtip; možná trochu přihlouplý, ale naprosto trefně vystihující právě tuto situaci.
Onen vtip počíná otázkou: "Víš, jaký je rozdíl mezi dělníkem na Západě a dělníkem v socialismu?"
Vysvětlení pak zní:
"No ten rozdíl je tenhle:
Francouzský dělník vstane ráno v osm hodin, posnídá v klidu své bagety s máslem, pak nasedne do svého citroenu a jede se nechat vykořisťovat.
Americký dělník vstane v osm hodin ráno, v klidu posnídá pečené toasty, a pak jede svým fordem nechat se vykořisťovat.
Německý dělník vstane ráno v osm, v klidu posnídá svůj chléb se šunkou a s máslem, a pak svým mercedesem jede nechat se vykořisťovat.
Oproti tomu český dělník vstane v pět hodin ráno, narychlo vysrkne šálek černé kávy, a natřískanou tramvají - jede vládnout!"
Zkrátka: on se ten dělník nakonec ochotně nechá vykořisťovat - a jak už jsem tu několikrát zmínil, ta míra vykořisťování obnáší reálně sotva více nežli nějaká dvě-tři procenta, takže ten dělník v kapitalismu rád odevzdá ty dvě-tři procenta svému "vykořisťovateli", když na oplátku ve srovnání se svým socialistickým, "vládnoucím" protějškem bude mít o třicet, o padesát, o sto procent vyšší reálný plat!
Ona se ta "vykořisťovaná" dělnická třída proto tak zavile brání svému "osvobození", tedy převzetí vlastnictví výrobních prostředků do vlastních rukou, protože ona naprosto přesně ví, že - ona tu produkci, její řízení a organizaci sama nikdy nedokáže zvládnout! Že k tomuto řízení, organizování výroby je vždycky zapotřebí nějaký zcela k o n k r é t n í, to jest s o u k r o m ý vlastník, který se už postará o to, aby výroba běžela, aby se produkovalo účelně, aby se neplýtvalo, aby se inovovalo, atd. atd...
To je právě přesně to, co nějaký "společenský vlastník" - toto amorfní, beztvaré abstraktum bez hlavy a bez páteře - nikdy nemůže dokázat, řídit smysluplně reálnou produkci reálných výrobních jednotek.
A nejvlastnější kořeny této skutečnosti tkví v tom, co se Vám celou tu dobu - stále ještě marně - snažím natlouct do hlavy, totiž že sama produkce, sama práce n i k d y nemá jenom čistě s p o l e č e n s k ý charakter, tenhle výmysl je čistě marxistická fikce, která nemá naprosto žádnou oporu v realitě, práce a produkce má vždycky bezprostředně d i s k r é t n í charakter, to jest, musí být produkováno, musí být pracováno čistě t a d y a t e ď, na tomto zcela konkrétním místě, ve zcela konkrétní organizaci, zcela konkrétními lidmi. A tato práce, tato výroba musí být zcela cíleně organizována, právě na tom daném místě a v tom daném čase, jak se vůbec někdo může vážně domnívat, že nějaká "dělnická třída" jako taková může organizovat a řídit produkci v jednom konkrétním podniku, to je prostě naprostá fantasmagorie.
Samozřejmě, že ten poměr soukromý vlastník - dělník je asymetrický, jenže ten dělník je naprosto ochoten tuto asymetrii, tuto hierarchii přijmout a akceptovat, protože on ví, že bez určitého stupně hierarchie prostě není vůbec možno nějaké racionální řízení, a - opakuji ještě jednou - ten dělník je zcela a naprosto ochoten tuto hierarchii, tuto nerovnost přijmout, pokud za ni dostane reálnou protihodnotu ve formě racionálního a efektivního řízení výroby, což se nakonec zcela reálně odrazí i na jeho vlastním příjmu.
Takže, ještě jednou, pane Hellere: jestliže dělnická třída hází přes palubu všechny revoluční myšlenky a představy svých samozvaných teoretiků, pak to naprosto není proto, že by snad natolik servilně a zaslepeně přejímala "ideologii svých vykořisťovatelů" - nýbrž jenom a jedině proto, že toto její t ř í d n í vědomí naprosto exaktně odráží r e á l n ý charakter jak výrobních sil, tak i výrobních vztahů.
Centrální marxistické téze o principiálním souhlasu mezi vědomím a bytím, mezi společenskou nadstavbou a materiální základnou zde dochází svého dokonalého potvrzení - ovšem právě jenom za tu cenu respektive s tím výsledkem, že je tím naprosto vyvrácena, jako iluze a falešné vědomí odhalena celá řada dalších marxistických tézí a axiómů.
Především ta marxisticko-komunistická představa o čistě a bezvýhradně "parazitárním" charakteru třídy soukromých vlastníků, tak právě tato téze ve světle této reality nachází svůj definitivní hrob.
Je to produkce sama, jsou to výrobní síly samotné, které si - ke svému řádnému fungování - žádají zcela konkrétního vlastníka, které je bude řídit a spravovat ve svém vlastním zájmu: v zájmu soukromého vlastníka. Nějaké anonymní, beztvaré "společenské vlastnictví" tuto centrální roli soukromého vlastníka nikdy nemůže nahradit.
Takže, pane Hellere, tolik k té leninské tézi, že prý "dělnická třída přebírá ideologii svých vykořisťovatelů". Nepřebírá. Ona jen zcela realisticky ve svém "třídním vědomí" reflektuje holou realitu svých vlastních produkčních a pracovních vztahů.
Po přečtení tohoto posledního klenotu Vaší geniální mysli jsem se rozesmál tak, až jsem přešel do dávivého kašle (to víte učitelská bronchitida). Na podobná vystoupení jsem v mladších letech, kdy jsem ještě dělal holku pro všechno na ÚV KSČM a navštěvovali nás romští spoluobčané, aby z nás vytáhli nějakou tu korunu, vypsal z vlastního nijak fascinujícího platu částku 200 Kč. Byli dobří, ale kam se na Vás se schopností fabulace hrabou. Za umělecký dojem máte u mne 1. Jinak jsou to samozřejmě blbosti a je typické, že jste se neobtěžoval si třeba toho Lenina přečíst - -ale ono by Vám to stejně nepomohlo.
No pro normální diskutéry neznalé marxismu a teorie a historie vůbec musím přece jen přičunit (to není překlep!) pár poznámek. Lenin to psal nějak těsně před rokem 1905 – tj. vypuknutím revoluce, které se proletariát velmi aktivně účastnil (viz dějiny). Sám to asui tak úplně nevymyslel – pár prvků je u Marxe a on sám se odvolává na Kautského – tehdy ještě velmi vzdělaného marxistu-soc.dem aj. Neměl tím vůbec na mysli jen nějakou reakci ruských dělníků na bolševiky, ale vůbec na ideologii vládnoucí třídy, což nebyla jen buržoasie, ale i polofeudální zázemí carismu. Rozhodně tedy neělo o lásku dělníků ke kapitalismu – spíše o strach, pověry atd – nejrůznější formy blbnutí dělnické třídy.Když na Krvavou neděli 1905 šla velká manifestace dělníků s popem Gaponem v čele prosit cara o cleba a kozáci jich tam cca 2000 zmasakrovali (za přesná čísla neručím, hledat se mi nechce), tak to byla pro ně pořádná lekce, coř pak na barikádách ukázali (ještě to ovšem moc neuměli). A ta Leninova teze se dá klidně vztáhnout na jakýkoli třídně vykořis´tovatelský systém a dokonce i na protosocialismus (ze feudalismu šlo o vliv církve, za kapitalismu už pak o nacionalismus, o fašismu snad mluvit netřeba, o současných formách buržoasní ideologie nemluvě. V tom protosocialismu nejdřív dělníci po politických zkušenostech z války a okupace přijali ten tzv. komunismus – i když už tehdy to nebyl čistý marxismus, ale ideologie vládnoucího aparátu, zejména sovětského, ale netrvalo dlouho, aparát dělníky od spoluúčasti na řízení odstavil (u nás je celkem slušně krmil, nechtěl od nich práci atd. , tak byli hodní a asi ještě nějakou dobu věřili. Osmašedesátý byl další lekcí a pak už vliv oficiální ideologie systému na lidi mizel a byl nahrazován vlivem ideologie jiné vládnoucí třídy – té na západě a pomohly i některé skupinové ideologie těch dalších privilegovanějších vrstev – např. živnostníkům se podobajících pracovníků obchodu a služeb, elitářské teorie části inteligence atd. takže po listopadu to nemohlo dopadnout jinak než dopadlo, když masy lidí skočily na špek různým variantám zbohatlické buržoasie (hodně z řad rychle se přebarvivšího bývalého aparátu) a nejen že se nechali okrást o společný (teoreticky) majetek, ale ještě si nechali snížit hodnotu pracovní síly neoliberální politikou. Snad nejsměšnější a zároveň nejtragičtější fenomen byly početné voličské hlasy dělníků odevzdané pro ODS. Mnoho našich občanů si tuhle blbost podvědomě uvědomuje, ale nechce si to přiznat a nebo ztratili víru, že se s tím něco dá dělat. Marxistické řešení nejsou s to přijmout, protože jim do hlav natloukli antikomunismus a antimarxismus (velmi primitivně) nadto starší mají ještě negativní zkušenosti z minula a mladí jsou bez zkušeností cepováni od malička celou propagandistickou mašinérií. Pan Poláček je taky produkt tohoto procesu, taky tragikomický,
Ještě k Leninovi – od tam totiž rozlišuje buržoasní ideologii ve formě tzv. trade-unionismu (přístup omezený jen na bezprostřední životní požadavky, bez pochopení toho, že ty jim nemohou trvale pomoci, přístup schopný třeba i stávkovat – ale jen za zvýšení mezd, pracovní dobu apod. – zkrátka jako naše hlavní odbory při oganizování odporu proti vládě – to je taky legrace) čili vlastně dnešním termínem reformismus, sociáldemokratismus, který jinak podporuje kapitalismus. (To se ovšem panu Poláčkovi líbí –proti gustu, žádný dišputát) Ale aktuální je to pořád, my jsme k tomu přidali jen to, že k probuzení vědomí dělníků, jejich schopnosti vidět i své společné, podstatné a dlouhodobé zájmy nestačí to, co si myslel Lenin a co fungovalo jen v určitých vypjatých situacích . to jsou politické zkušenosti. Buržoasní ideologie má převahu v tom, že její příslušníci se v denní vědomé či podvědomé vlastnické aktivitě učí tyto zájmy chápat velmi dobře a ti ostatní se zase v denní zkušenosti nevlastníků přesvědčují, že ten život je prostě takový, nedá se s ním nic dělat, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše a radší se opičit po úspěšných kapitalistech, vždyť přece mám možnost zbohatnout jako oni (což se povede jen zanedbatelnému procentu, kdy náhodou, systémově ne)
Uvažování klasiků bylo velkou inspirací a to nejen pro marxisty, později bylo rozvíjeno v podobě teorie strukturace společenského i individuálního vědomí,rozlišení toho běžného a teoretického vědomí na základě existující dělby práce a taky odlišení ideologického, třídního vědomí jak v té primitivní podobě emocí a zkušeností, tak jako teorie. Vždy je nutno vidět tu náchylnost běžného vědomí bez vlastní vlastnické zkušenosti k přijímání buržoasních ideologických blbostí. Tady vůbec nejde o stran y a propagandistické aparáty, ale o vliv celých tříd, které si koupí koho potřebují protože na to mají. Nějaké hnutí dělnické třídy a neprivilegovaných na to prachy nemá a proto se musí všelijak plácat a k lidem se nedostane. Já jsem viděl jen poměrně málo z toho, jak to dovede dělat televize, hlavně ČT, při manipulaci – neštítí se vůbec ničeho, jakéhokoli podvodu a podrazu, technického upravování slov apod. Když si postěžujete, jak já, dostanete odpověď, že to bylo v pořádku.
Pane Poláčku, zase brzy něco vymyslete, mám to místo těch blbých forem zábavy v televizi, kam se na Vás hrabou Genzer se Suchánkem
No pro normální diskutéry neznalé marxismu a teorie a historie vůbec musím přece jen přičunit (to není překlep!) pár poznámek. Lenin to psal nějak těsně před rokem 1905 – tj. vypuknutím revoluce, které se proletariát velmi aktivně účastnil (viz dějiny). Sám to asui tak úplně nevymyslel – pár prvků je u Marxe a on sám se odvolává na Kautského – tehdy ještě velmi vzdělaného marxistu-soc.dem aj. Neměl tím vůbec na mysli jen nějakou reakci ruských dělníků na bolševiky, ale vůbec na ideologii vládnoucí třídy, což nebyla jen buržoasie, ale i polofeudální zázemí carismu. Rozhodně tedy neělo o lásku dělníků ke kapitalismu – spíše o strach, pověry atd – nejrůznější formy blbnutí dělnické třídy.Když na Krvavou neděli 1905 šla velká manifestace dělníků s popem Gaponem v čele prosit cara o cleba a kozáci jich tam cca 2000 zmasakrovali (za přesná čísla neručím, hledat se mi nechce), tak to byla pro ně pořádná lekce, coř pak na barikádách ukázali (ještě to ovšem moc neuměli). A ta Leninova teze se dá klidně vztáhnout na jakýkoli třídně vykořis´tovatelský systém a dokonce i na protosocialismus (ze feudalismu šlo o vliv církve, za kapitalismu už pak o nacionalismus, o fašismu snad mluvit netřeba, o současných formách buržoasní ideologie nemluvě. V tom protosocialismu nejdřív dělníci po politických zkušenostech z války a okupace přijali ten tzv. komunismus – i když už tehdy to nebyl čistý marxismus, ale ideologie vládnoucího aparátu, zejména sovětského, ale netrvalo dlouho, aparát dělníky od spoluúčasti na řízení odstavil (u nás je celkem slušně krmil, nechtěl od nich práci atd. , tak byli hodní a asi ještě nějakou dobu věřili. Osmašedesátý byl další lekcí a pak už vliv oficiální ideologie systému na lidi mizel a byl nahrazován vlivem ideologie jiné vládnoucí třídy – té na západě a pomohly i některé skupinové ideologie těch dalších privilegovanějších vrstev – např. živnostníkům se podobajících pracovníků obchodu a služeb, elitářské teorie části inteligence atd. takže po listopadu to nemohlo dopadnout jinak než dopadlo, když masy lidí skočily na špek různým variantám zbohatlické buržoasie (hodně z řad rychle se přebarvivšího bývalého aparátu) a nejen že se nechali okrást o společný (teoreticky) majetek, ale ještě si nechali snížit hodnotu pracovní síly neoliberální politikou. Snad nejsměšnější a zároveň nejtragičtější fenomen byly početné voličské hlasy dělníků odevzdané pro ODS. Mnoho našich občanů si tuhle blbost podvědomě uvědomuje, ale nechce si to přiznat a nebo ztratili víru, že se s tím něco dá dělat. Marxistické řešení nejsou s to přijmout, protože jim do hlav natloukli antikomunismus a antimarxismus (velmi primitivně) nadto starší mají ještě negativní zkušenosti z minula a mladí jsou bez zkušeností cepováni od malička celou propagandistickou mašinérií. Pan Poláček je taky produkt tohoto procesu, taky tragikomický,
Ještě k Leninovi – od tam totiž rozlišuje buržoasní ideologii ve formě tzv. trade-unionismu (přístup omezený jen na bezprostřední životní požadavky, bez pochopení toho, že ty jim nemohou trvale pomoci, přístup schopný třeba i stávkovat – ale jen za zvýšení mezd, pracovní dobu apod. – zkrátka jako naše hlavní odbory při oganizování odporu proti vládě – to je taky legrace) čili vlastně dnešním termínem reformismus, sociáldemokratismus, který jinak podporuje kapitalismus. (To se ovšem panu Poláčkovi líbí –proti gustu, žádný dišputát) Ale aktuální je to pořád, my jsme k tomu přidali jen to, že k probuzení vědomí dělníků, jejich schopnosti vidět i své společné, podstatné a dlouhodobé zájmy nestačí to, co si myslel Lenin a co fungovalo jen v určitých vypjatých situacích . to jsou politické zkušenosti. Buržoasní ideologie má převahu v tom, že její příslušníci se v denní vědomé či podvědomé vlastnické aktivitě učí tyto zájmy chápat velmi dobře a ti ostatní se zase v denní zkušenosti nevlastníků přesvědčují, že ten život je prostě takový, nedá se s ním nic dělat, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše a radší se opičit po úspěšných kapitalistech, vždyť přece mám možnost zbohatnout jako oni (což se povede jen zanedbatelnému procentu, kdy náhodou, systémově ne)
Uvažování klasiků bylo velkou inspirací a to nejen pro marxisty, později bylo rozvíjeno v podobě teorie strukturace společenského i individuálního vědomí,rozlišení toho běžného a teoretického vědomí na základě existující dělby práce a taky odlišení ideologického, třídního vědomí jak v té primitivní podobě emocí a zkušeností, tak jako teorie. Vždy je nutno vidět tu náchylnost běžného vědomí bez vlastní vlastnické zkušenosti k přijímání buržoasních ideologických blbostí. Tady vůbec nejde o stran y a propagandistické aparáty, ale o vliv celých tříd, které si koupí koho potřebují protože na to mají. Nějaké hnutí dělnické třídy a neprivilegovaných na to prachy nemá a proto se musí všelijak plácat a k lidem se nedostane. Já jsem viděl jen poměrně málo z toho, jak to dovede dělat televize, hlavně ČT, při manipulaci – neštítí se vůbec ničeho, jakéhokoli podvodu a podrazu, technického upravování slov apod. Když si postěžujete, jak já, dostanete odpověď, že to bylo v pořádku.
Pane Poláčku, zase brzy něco vymyslete, mám to místo těch blbých forem zábavy v televizi, kam se na Vás hrabou Genzer se Suchánkem
February 19, 2014 v 0.48
Právě jsem chtěla napsat, že pan Poláček opět chybně interpretuje klasiky a jejich pojmy. Navíc se mi nelíbí, že dělníky dost pohrdá. Z jeho výkladů je to poznat.
February 19, 2014 v 5.27
Už jsem tu jednou napsala, že marxismus může vykládat jenom marxista. Tedy pochopitelně, ne, že by někdo jiný nesměl, ale bohužel ho tím zkresluje.
poznatek o tom, jak dalece dokáže zasaženost ideologií reakční třídy (to nikdy není jen vliv racionaliut, vždycky je to i emoční stav a leckdy hodně rozporný - někdo by byl schopen střílet na kapitalisty,ale nepřijme teorii pracovní hodnoty apod.) zatemňovat i mozek člověka, který je cvičený na co nejobjektivnější interpretaci nějaké teorie (to samozřejmě není pan Poláček, ten je nejen ideologicky manipulován, ale ještě prostě nemá poznávací schopnost, tak jako někdo prostě nemá schopnosti pro matematiku nebo je dyslektik) Ale já už to pozoroval i v knihách velmi renomovaných a vcelku kritických autorů - některé věci prostě nepochopí, i když by třeba šli klidně s marxisty do nějakého společného boje kupř. ve volbách nebo i na barikádě. Nejvíce to pozoruji u teorie pracovní hodnoty - tam uhnuli i lidé k marxismu v jiných otázkách tendující a za marxisty považované - např. Sweezy nebo i Sraffa. Já nevím, ale myslím, že naopak to nefunguje. Ono asi platí to Marxovo - anatomie člověka je klíčem k anatomii opice. Já např. stalinské argumentaci rozumím a myslím, že ji nezkresluji, i když je mi odporná emotivně. To lidské myšlení, to je tedy výtvor - nejspíše ďábla.
JK
Pane Poláčku, vy vycházíte ze pozoruhodných východisek:
a) kapitalista dává dělníkovi organizaci práci, efektivitu a motivaci (jedná se o druh svobodné výměny?)
b) dělník není schopen organizace práce
c) společenský vlastník není schopen efektivně řídit výrobu
Na to jste přišel kde? To jsou vaše dojmy, mínění, anebo předsudky?
To je, jako byste v 18. století stal na straně názoru, že feudál dává rolníkovi místo v božím řádu a organizuje mu práci a že rolník ze své (Bohem určené) přirozenosti není schopen ničeho než být podřízen. A vyžadoval dialektickou syntézu feudalismu s kapitalismem.
To je opravdu ryzí buržoazní ideologie! :)
Z vašich textů cítím něco jako: "Lidská přirozenost je taková a maková a s tím se nedá nic dělat, leda se tomu přizpůsobit syntézou"
Vy si vážně myslíte, že existuje něco jako duch autentické lidské přirozenosti vznášející se nad vlnami historicky determinovaných společenských podmínek?
No a k výroku "jak se vůbec někdo může vážně domnívat, že nějaká "dělnická třída" jako taková může organizovat a řídit produkci v jednom konkrétním podniku, to je prostě naprostá fantasmagorie." bych Vám opět doporučil navštívit Jižní Ameriku.
Dejte si doutníček, zajděte do Zanonu, rozumně vysvětlete všem těm dělňasům, že je absolutní fantasmagorie, aby fabriku spravovali kolektivně, že to prostě nejde a ať mažou si okamžitě najít nějakého schopného kapitalistu-organizátora, který je pořádně namotivuje :)
To by mě vážně zajímalo :D
a) kapitalista dává dělníkovi organizaci práci, efektivitu a motivaci (jedná se o druh svobodné výměny?)
b) dělník není schopen organizace práce
c) společenský vlastník není schopen efektivně řídit výrobu
Na to jste přišel kde? To jsou vaše dojmy, mínění, anebo předsudky?
To je, jako byste v 18. století stal na straně názoru, že feudál dává rolníkovi místo v božím řádu a organizuje mu práci a že rolník ze své (Bohem určené) přirozenosti není schopen ničeho než být podřízen. A vyžadoval dialektickou syntézu feudalismu s kapitalismem.
To je opravdu ryzí buržoazní ideologie! :)
Z vašich textů cítím něco jako: "Lidská přirozenost je taková a maková a s tím se nedá nic dělat, leda se tomu přizpůsobit syntézou"
Vy si vážně myslíte, že existuje něco jako duch autentické lidské přirozenosti vznášející se nad vlnami historicky determinovaných společenských podmínek?
No a k výroku "jak se vůbec někdo může vážně domnívat, že nějaká "dělnická třída" jako taková může organizovat a řídit produkci v jednom konkrétním podniku, to je prostě naprostá fantasmagorie." bych Vám opět doporučil navštívit Jižní Ameriku.
Dejte si doutníček, zajděte do Zanonu, rozumně vysvětlete všem těm dělňasům, že je absolutní fantasmagorie, aby fabriku spravovali kolektivně, že to prostě nejde a ať mažou si okamžitě najít nějakého schopného kapitalistu-organizátora, který je pořádně namotivuje :)
To by mě vážně zajímalo :D
February 19, 2014 v 21.42
Mně se nelíbí například to, jak pan Poláček napsal, že negativní stránky člověka (ve kterém je údajně cosi ďábelského, co nelze odstranit) "...ukrotíme, "zcivilizujeme", ve velice pečlivě a velice složitě vyváženém komplexu sociálních, ekonomických, morálních, ale - nejspíše také - i duchovních regulí, vazeb, civilizačních struktur."
A kdo bude krotit, civilizovat, vyvažovat, budovat struktury, tvořit regule a lidem je vnucovat? Nějaká zvláštní kasta? Podle mého názoru by na "ukrocení" člověka, který to nutně potřebuje, měl stačit zákon. Vše ostatní je záležitostí široké iniciativy a lidské vůle k pozitivním změnám.
A pochopitelně musí jít především o změnu výrobních vztahů, čemuž pan Poláček nevěří.
A kdo bude krotit, civilizovat, vyvažovat, budovat struktury, tvořit regule a lidem je vnucovat? Nějaká zvláštní kasta? Podle mého názoru by na "ukrocení" člověka, který to nutně potřebuje, měl stačit zákon. Vše ostatní je záležitostí široké iniciativy a lidské vůle k pozitivním změnám.
A pochopitelně musí jít především o změnu výrobních vztahů, čemuž pan Poláček nevěří.
že to je vrcholný klenot v duchovní produkci pana Poláčka. Jak zní název jednoho Leninova článku "Šídlo v pytli neutajíš!"
Ale ane Karene - v jedné věci bych si s Vámi dovolil polemoizovat - pan Poláček tu přirozenost nevidí jako ducha, ale spíše jako geny atd. - není objektivní idealista, ale naturalista, s touto kombinací se setkávám často. Dne nekecám, jsem obklopen knihami a evifduji a rovnám naši rodinnou knihovnu, to je dřina.
Ale ane Karene - v jedné věci bych si s Vámi dovolil polemoizovat - pan Poláček tu přirozenost nevidí jako ducha, ale spíše jako geny atd. - není objektivní idealista, ale naturalista, s touto kombinací se setkávám často. Dne nekecám, jsem obklopen knihami a evifduji a rovnám naši rodinnou knihovnu, to je dřina.
February 20, 2014 v 2.05
Jestli tam máš Annu proletářku, tak ji půjč panu Dolejšovi. Když mu ji teď Slačálek připomenul, třeba se po ní bude shánět.
mám, obzvláště rád si čtu Neumannovy Rudé zpěvy (Já nrod český, deptán a bičován podlými žurnalisty a hrabivými politiky..." a Bezručovu Ostravu "Přijde čas, z dolů jde plamnen a dým..." a při mytí nádobí si zpívám jednak různé revoluční písně, např. Rudý prapor, "Jen dál rudí námořníci.." jednak své vlastní parodie na různé osoby a situace v KSČM, např."Když jsem jel z grémia zasedání", "Sedí Skála v předpokoji" nebo "Na devátém obvodě, jsou komouši v hospodě","Výkoňák nám píše ze své pražské říše, lezem Klausoj do ...a vy seďte tiše" a mnohé jiné. Ale nejraději si zpívám tu starou dobrou " I kdybychom padli všici vstanou noví bojovníci, rudý prapor vyhraje" (Čímž nemyslím stalinskou diktaturu ale samosporávný socialismus)
JP
February 20, 2014 v 11.47
Takže, pane Hellere, Vy se napřed odvoláváte na Lenina, abyste ho vzápětí marginalizoval, že on prý ten svůj výrok o tom, jak dělnická třída přejímá mentalitu svých vykořisťovatelů, vyslovil jenom za zcela určitých podmínek někdy za starých dávných časů.
Abyste pak vzápětí vehementně zkoušel vysvětlit, proč česká dělnická třída - po listopadovém převratu - stejně tak jaksi "nepochopila" své třídní zájmy, a nechala se obelhat buržoazií. A "vysvětlení" tohoto záhadného jevu hledáte v prostě v jakýchsi psychologických mechanismech, že " masy lidí skočily na špek různým variantám zbohatlické buržoasie", v důsledku čeho, jak sám přiznáváte, velké části dělnictva své hlasy odevzdávaly pravicové ODS.
Jinými slovy, nás marxista pan Heller tady veškerou marxistickou (materialistickou) metodiku hází okamžitě přes palubu, jakmile se mu nehodí do krámu. A namísto toho si vypomáhá (pseudo)argumenty z jakéhosi psychologizování, že prý masy se nechaly "obalamutit".
Takže ještě jednou, pane Hellere: podle té nejryzejší marxistické teorie, vědomí je odrazem bytí. To znamená, že vědomí dělnické (respektive jinak pracující) třídy je odrazem jejích reálných (materiálních) vztahů.
Jestliže tedy dělnická třída - a to nikoli pouze temporálně, nýbrž trvale - odmítá přijmout za svou tézi o údajných výhodách celospolečenského vlastnictví, a místo toho se raději nechá "vykořisťovat" - jaký jiný závěr z toho lze učinit, než že právě ty samotné m a t e r i á l n í vztahy mají takový charakter, že u dělnické třídy produkují toto vědomí?
Ještě jinak: kdyby výrobní síly a výrobní vztahy opravdu měly objektivně takový společensko-komunistický charakter, jak to sugeruje ortodoxní marxismus, pak by dělnická třída už dávno byla - přinejmenším ve svém vědomí - přinejmenším z nějakých devadesáti procent komunistická. Namísto toho ale, jak známo, dělnická třída raději volí ODS, či jiné pravicové strany.
Abyste pak vzápětí vehementně zkoušel vysvětlit, proč česká dělnická třída - po listopadovém převratu - stejně tak jaksi "nepochopila" své třídní zájmy, a nechala se obelhat buržoazií. A "vysvětlení" tohoto záhadného jevu hledáte v prostě v jakýchsi psychologických mechanismech, že " masy lidí skočily na špek různým variantám zbohatlické buržoasie", v důsledku čeho, jak sám přiznáváte, velké části dělnictva své hlasy odevzdávaly pravicové ODS.
Jinými slovy, nás marxista pan Heller tady veškerou marxistickou (materialistickou) metodiku hází okamžitě přes palubu, jakmile se mu nehodí do krámu. A namísto toho si vypomáhá (pseudo)argumenty z jakéhosi psychologizování, že prý masy se nechaly "obalamutit".
Takže ještě jednou, pane Hellere: podle té nejryzejší marxistické teorie, vědomí je odrazem bytí. To znamená, že vědomí dělnické (respektive jinak pracující) třídy je odrazem jejích reálných (materiálních) vztahů.
Jestliže tedy dělnická třída - a to nikoli pouze temporálně, nýbrž trvale - odmítá přijmout za svou tézi o údajných výhodách celospolečenského vlastnictví, a místo toho se raději nechá "vykořisťovat" - jaký jiný závěr z toho lze učinit, než že právě ty samotné m a t e r i á l n í vztahy mají takový charakter, že u dělnické třídy produkují toto vědomí?
Ještě jinak: kdyby výrobní síly a výrobní vztahy opravdu měly objektivně takový společensko-komunistický charakter, jak to sugeruje ortodoxní marxismus, pak by dělnická třída už dávno byla - přinejmenším ve svém vědomí - přinejmenším z nějakých devadesáti procent komunistická. Namísto toho ale, jak známo, dělnická třída raději volí ODS, či jiné pravicové strany.
JP
February 20, 2014 v 11.56
Pane Karene, teď jenom odpověď nakrátko: naprosto nejde o to, jestli dělníci v nějakém j e d n o t l i v é m podniku dokáží v zásadě pracovat a sami sebe spravovat na družstevním principu. (Ostatně, podrobněji se s tou otázkou družstevnictví vypořádám v jednom z mých příštích textů.)
Jde o to, že podle ryzí Marxovy teorie dělnická t ř í d a jako taková má mít tu schopnost s p o l e č n ě kontrolovat a řídit výrobní procesy.
Jinými slovy, za hypotetického nástupu komunismu v regionu současné České republiky nějakých 5 miliónů příslušníků pracující třídy (respektive vrstvy, v komunismu jak známo už třídy nejsou), tak tedy těchto 5 miliónů má kvalifikovaně a smysluplně rozhodovat o tom, jakým způsobem má probíhat výroba dejme tomu v závodě na výrobu dětských dudlíků v Praze-Hodkovičkách. A nechoďte na mě zase s nějakým družstevnictvím - v komunismu žádná družstva neexistují, to by Vám mohl potvrdit i pan Heller. (Podrobněji to rozeberu v už avizovaném textu.)
Jde o to, že podle ryzí Marxovy teorie dělnická t ř í d a jako taková má mít tu schopnost s p o l e č n ě kontrolovat a řídit výrobní procesy.
Jinými slovy, za hypotetického nástupu komunismu v regionu současné České republiky nějakých 5 miliónů příslušníků pracující třídy (respektive vrstvy, v komunismu jak známo už třídy nejsou), tak tedy těchto 5 miliónů má kvalifikovaně a smysluplně rozhodovat o tom, jakým způsobem má probíhat výroba dejme tomu v závodě na výrobu dětských dudlíků v Praze-Hodkovičkách. A nechoďte na mě zase s nějakým družstevnictvím - v komunismu žádná družstva neexistují, to by Vám mohl potvrdit i pan Heller. (Podrobněji to rozeberu v už avizovaném textu.)
JP
February 20, 2014 v 11.57
Paní Hájková, Vaše tvrzení o tom že marxismus by směli vykládat pouze přesvědčení marxisté, má asi tolik smyslu jako tvrzení, že Bibli smí legitimně vykládat a hodnotit jenom bigotní katolík.
JP
... a podle pana Hellera, je zapotřebí dodat. Musel jsem si napřed ujasnit, do jaké míry pan Heller vychází ze skutečně původního marxistického pojetí komunismu, anebo do jaké míry už také podlehl té novodobé módě s družstevnictvím. V tomto smyslu navazuji na jeho text, v kterému tuto záležitost osvětlil. Slouží mu v každém případě ke cti, že - jak se jeví - onu fázi družstevnictví pokládá za fázi pouze přechodnou, jako jenom předstupeň k pravému komunismu.
Ovšem, tímto setrváváním na pozicích "pravého" marxismu se pan Heller nakonec dostává jenom z bláta do louže.
Jedná se stále o tu centrální otázku, kde a jak vzít toho andělského "komunistického člověka", který nemá žádné potřeby převyšující naprosto p r ů m ě r n ý stav životní úrovně.
Takže, pan Heller sice připouští, že to mohou - či snad smí? - být ještě tak nanejvýš mladá děvčata, která si smí dovolit určitou touhu vyniknout, co se svého čistě osobního zkrášlení týče, nad ostatními. Ovšem, takovéto touhy vyniknout, dosáhnout pro sebe něčeho lepšího, kvalitnějšího, tak takovouto touhu už plně odpírá všem mužům. Pro které, jak známo, je v prvé řadě jejich automobil jedním z primárních znaků jejich sociálního statutu.
Takže, spolu s nástupem komunismu všichni muži okamžitě přestanou toužit po tom být vlastníky nějakého porsche, ferarri či lamborghini, a spokojí se skromně a uvědoměle s pouhým trabantem.
Je to skutečně zajímavá logika: tak na straně jedné má v komunismu "společenské bohatství prýštit ze všech zdrojů" - ale na straně druhé, každý jednotlivec se má vzdát veškeré touhy po nabývání osobního bohatství, které by jenom o kousíček převýšilo povolený standard.
Pan Heller sám - ovšem v pokusu o ironii - zmiňuje, že o něčím přání vlastnit meziplanetární raketu by musela rozhodovat jakási planetární komise.
No dobře, pane Hellere: a kdo bude rozhodovat o tom, jestli si každý občánek může dovolit třeba vrtulník? Anebo soukromý tryskáč? Anebo to lamborghini?
Anebo to bude nakonec tak, že vždycky bude rozhodovat nějaká k o m i s e o tom, kdo si smí pořídit automobil Škoda se 150 PS a s luxusním vybavením, a kdo se musí spokojit s 60 PS a s vybavením pouze základním?!
Za podmínek tržního hospodářství, tedy za podmínek zbožní výroby, kdy každé zboží má svou hodnotu a tedy cenu, je toto "přidělování" celkem jednoduché: vyšší kvalitu si může pořídit ten, kdo na ni má.
Ale v komunismu, jak známo, neexistuje zbožní výroba, neexistuje hodnota zboží, neexistují ceny - každý přijde do obchodu a vezme si, co se mu právě líbí. - Pane Hellere, jak chcete závažně zamezit tomu, že se celá společenská produkce okamžitě z h r o u t í pod návalem kupujících, žádostivých exkluzivních automobilů, ale třeba i těch vrtulníků nebo soukromých tryskáčů?! - A že i takových, kteří by na plácku před svou garáží chtěli mít tu meziplanetární raketu, by se našlo nemálo.
Takže, pane Hellere, jak chcete vyřešit tuto diskrepanci mezi potenciálně nekonečnými tužbami lidské bytosti, a mezi omezenými produkčními zdroji za komunismu? Anebo se to všechno nakonec vyřeší tak, že budeme mít komunismus - na lístkový příděl, jako za války?! To by bylo asi to jediné možné skutečně reálné řešení.
A přenesme teď svou pozornost od oblasti spotřeby k oblasti produkce.
Takže, připomeňme si ještě jednou výchozí situaci: za komunismu neexistuje zbožní výroba (pro trh); neexistují peníze. Každý pracuje podle svých schopností, zcela dobrovolně a uvědoměle.
Takže, představme si třeba následující situaci: stavíme dálnici, stavba se z nějakých příčin dostala do skluzu, je zapotřebí zvýšit tempo, přidat sobotní a noční směny. Za "obyčejného" kapitalismu se nejedná o žádný principiální problém: zaměstnavatel nabídne asfaltérům příslušný příplatek za práci v sobotu a za práci v noci - když onen asfaltér dojde k názoru že jeho vyšší, náročnější pracovní výkon je náležitě ohodnocen, že za něj dostane adekvátní protihodnotu, pak na tuto nabídku přistoupí.
Ale co v komunismu? Když neexistují peníze? Když není čím odměnit jakýkoli zvýšený výkon? Respektive, když není nic, čím v ů b e c odměnit pracovní výkon? Jak přimět toho asfaltéra, aby pracoval v sobotu a v noci, když z toho v ů b e c n i c nebude mít?
A jak vůbec ještě někoho přimět, aby vykonával těžkou a zdravotně rizikovou práci asfaltéra? Když za to nedostane o nic víc zaplaceno, než když dejme tomu celý den pohodlně prosedí jako vrátný v hotelu? Jak a čím přimět zdravotní sestry, aby vykonávaly noční služby, když za to nedostanou žádný příplatek?!
Jak v ů b e c ještě přimět někoho, aby p r a c o v a l - když z toho nebude v ů b e c n i c mít?!!!
Na celém tomto zázraku komunismu je vlastně jenom jedna věc neuvěřitelná - jak je možné, že někdo na takovýto nesmysl dokáže ještě stále závažně uvěřit. Přesně právě na to platí onen Churchillův výrok, že "kdo ještě po třiceti věří v komunismus, ten nemá mozek". Víra v takovýto komunismus je opravdu pouze vírou, v čistě religiózním slova smyslu, kde ve jménu nějaké "vyšší ideje" se rezignuje na jakýkoli vztah k realitě.
Zbývá ještě položit si otázku, jak je možné, že i takový nepochybně velký myslitel jako byl Karel Marx se mohl tak naplno oddat svému komunistickému snění, že tyto sny sám začal považovat za realitu.
Pro vysvětlení je nutno si uvědomit jednu věc: všechny ty diskuse v devatenáctém století, v jejichž rámci se vůbec zrodila idea komunismu - to byly diskuse v podstatě v kruzích čistých a naprostých intelektuálů. Teoretiků. A intelektuál, ten má vždycky velice nebezpečnou tendenci, své vlastní teorie vydávat za samu realitu.
Lidské myšlení, to je ve své podstatě myšlení modelové: vytvoří se určitý model, který má nějakým způsobem postihnout realitu, nebo alespoň její část. A intelektuál, který není nijakým způsobem ve svém vlastním osobním životě nucen tento svůj model, toto své myšlenkové schéma každodenně porovnávat s žitou realitou, tento intelektuál velice snadno a velice rychle propadne iluzi, že je to právě ten jeho myšlenkový model, který nejenže plně odráží objektivní realitu, nýbrž je dokonce je l e p š í nežli ona sama přízemní realita!
Před několika lety na stránkách "Britských listů" český (marxistický!!) psychoanalytik Jan Stern zveřejnil opravdu pozoruhodný text pod názvem "Teorie šíleného intelektuála".
Velice krátce řečeno: to je právě o tom. Totiž o tom, jak si nějaký intelektuál - zcela odtržený od reálného života - ve své hlavě vytvoří a vysní nějaký zcela nový svět; a potom n u t í stávající reálný svět, aby se zcela přetvořil, aby se postavil na hlavu podle jeho vlastních představ. A když tento svět jaksi nehodlá fungovat podle jeho teorií, pak tento "šílený intelektuál" nemá žádné zábrany k tomu, tento svět k jeho "štěstí" nutit násilím. Jak to pak nakonec dopadne, je předem jasné.
Ještě jednou: Jan Stern je marxisticky orientovaným autorem, a jeho intencí je spojit marxistický materialismus s vnitřním, psychickým světem člověka. Jinými slovy, syntetizovat objektivní a subjektivní stránku lidského bytí. Nicméně, právě jakožto profesionální znalec lidské psychiky Jan Stern neztrácí smysl pro to, co je pro lidskou bytost reálné, a co je čirým fantazírováním.
Přitom, ta komunistická myšlenka "celospolečenského vlastnictví" a "celospolečenského řízení" produkce a jejích prostředků se mohla ještě do určité míry jevit realistickou v podmínkách 19. století - za dob výrobních manufaktur, kde se vyrábělo v podstatě stále totéž, stále stejným způsobem, těmi samými pracovními úkony, v uzavřeném výrobním okruhu, kde bylo možno ještě - v bezprostředním interpersonálním kontaktu - mít přehled a kontrolu o tom, kdo a jak pracuje.
Ale setrvávat na této samé představě v podmínkách g l o b á l n í, celoplanetární ekonomiky, kde jeden díl konečného výrobku je vyráběn v Hustopeči a druhý třeba v Pekingu - jak je možné takovouto ekonomiku řídit a organizovat bez zprostředkovací role trhu, zbožní hodnoty a peněz?! To už je opravdu pouhá fikce, která patří tak někam na stránky třígrošových sci-fi románů, ale s realitou jak člověka samotného, tak i ryzí ekonomiky to nemá naprosto nic společného.
Pokud tedy někdo chce stále ještě i dnes setrvávat na této fikci komunismu za podmínek totální společenské harmonie a bezprostředně naturální ekonomiky bez peněz, je to sice v prvé řadě jeho osobní záležitost, do jaké míry svou vlastní víru preferuje před realitou.
Ale, v každém případě takováto slepá víra je medvědí službou levicovému hnutí - neboť zabraňuje efektivnímu hledání opravdových, reálných systémových alternativ ke kapitalismu.
Ovšem, tímto setrváváním na pozicích "pravého" marxismu se pan Heller nakonec dostává jenom z bláta do louže.
Jedná se stále o tu centrální otázku, kde a jak vzít toho andělského "komunistického člověka", který nemá žádné potřeby převyšující naprosto p r ů m ě r n ý stav životní úrovně.
Takže, pan Heller sice připouští, že to mohou - či snad smí? - být ještě tak nanejvýš mladá děvčata, která si smí dovolit určitou touhu vyniknout, co se svého čistě osobního zkrášlení týče, nad ostatními. Ovšem, takovéto touhy vyniknout, dosáhnout pro sebe něčeho lepšího, kvalitnějšího, tak takovouto touhu už plně odpírá všem mužům. Pro které, jak známo, je v prvé řadě jejich automobil jedním z primárních znaků jejich sociálního statutu.
Takže, spolu s nástupem komunismu všichni muži okamžitě přestanou toužit po tom být vlastníky nějakého porsche, ferarri či lamborghini, a spokojí se skromně a uvědoměle s pouhým trabantem.
Je to skutečně zajímavá logika: tak na straně jedné má v komunismu "společenské bohatství prýštit ze všech zdrojů" - ale na straně druhé, každý jednotlivec se má vzdát veškeré touhy po nabývání osobního bohatství, které by jenom o kousíček převýšilo povolený standard.
Pan Heller sám - ovšem v pokusu o ironii - zmiňuje, že o něčím přání vlastnit meziplanetární raketu by musela rozhodovat jakási planetární komise.
No dobře, pane Hellere: a kdo bude rozhodovat o tom, jestli si každý občánek může dovolit třeba vrtulník? Anebo soukromý tryskáč? Anebo to lamborghini?
Anebo to bude nakonec tak, že vždycky bude rozhodovat nějaká k o m i s e o tom, kdo si smí pořídit automobil Škoda se 150 PS a s luxusním vybavením, a kdo se musí spokojit s 60 PS a s vybavením pouze základním?!
Za podmínek tržního hospodářství, tedy za podmínek zbožní výroby, kdy každé zboží má svou hodnotu a tedy cenu, je toto "přidělování" celkem jednoduché: vyšší kvalitu si může pořídit ten, kdo na ni má.
Ale v komunismu, jak známo, neexistuje zbožní výroba, neexistuje hodnota zboží, neexistují ceny - každý přijde do obchodu a vezme si, co se mu právě líbí. - Pane Hellere, jak chcete závažně zamezit tomu, že se celá společenská produkce okamžitě z h r o u t í pod návalem kupujících, žádostivých exkluzivních automobilů, ale třeba i těch vrtulníků nebo soukromých tryskáčů?! - A že i takových, kteří by na plácku před svou garáží chtěli mít tu meziplanetární raketu, by se našlo nemálo.
Takže, pane Hellere, jak chcete vyřešit tuto diskrepanci mezi potenciálně nekonečnými tužbami lidské bytosti, a mezi omezenými produkčními zdroji za komunismu? Anebo se to všechno nakonec vyřeší tak, že budeme mít komunismus - na lístkový příděl, jako za války?! To by bylo asi to jediné možné skutečně reálné řešení.
A přenesme teď svou pozornost od oblasti spotřeby k oblasti produkce.
Takže, připomeňme si ještě jednou výchozí situaci: za komunismu neexistuje zbožní výroba (pro trh); neexistují peníze. Každý pracuje podle svých schopností, zcela dobrovolně a uvědoměle.
Takže, představme si třeba následující situaci: stavíme dálnici, stavba se z nějakých příčin dostala do skluzu, je zapotřebí zvýšit tempo, přidat sobotní a noční směny. Za "obyčejného" kapitalismu se nejedná o žádný principiální problém: zaměstnavatel nabídne asfaltérům příslušný příplatek za práci v sobotu a za práci v noci - když onen asfaltér dojde k názoru že jeho vyšší, náročnější pracovní výkon je náležitě ohodnocen, že za něj dostane adekvátní protihodnotu, pak na tuto nabídku přistoupí.
Ale co v komunismu? Když neexistují peníze? Když není čím odměnit jakýkoli zvýšený výkon? Respektive, když není nic, čím v ů b e c odměnit pracovní výkon? Jak přimět toho asfaltéra, aby pracoval v sobotu a v noci, když z toho v ů b e c n i c nebude mít?
A jak vůbec ještě někoho přimět, aby vykonával těžkou a zdravotně rizikovou práci asfaltéra? Když za to nedostane o nic víc zaplaceno, než když dejme tomu celý den pohodlně prosedí jako vrátný v hotelu? Jak a čím přimět zdravotní sestry, aby vykonávaly noční služby, když za to nedostanou žádný příplatek?!
Jak v ů b e c ještě přimět někoho, aby p r a c o v a l - když z toho nebude v ů b e c n i c mít?!!!
Na celém tomto zázraku komunismu je vlastně jenom jedna věc neuvěřitelná - jak je možné, že někdo na takovýto nesmysl dokáže ještě stále závažně uvěřit. Přesně právě na to platí onen Churchillův výrok, že "kdo ještě po třiceti věří v komunismus, ten nemá mozek". Víra v takovýto komunismus je opravdu pouze vírou, v čistě religiózním slova smyslu, kde ve jménu nějaké "vyšší ideje" se rezignuje na jakýkoli vztah k realitě.
Zbývá ještě položit si otázku, jak je možné, že i takový nepochybně velký myslitel jako byl Karel Marx se mohl tak naplno oddat svému komunistickému snění, že tyto sny sám začal považovat za realitu.
Pro vysvětlení je nutno si uvědomit jednu věc: všechny ty diskuse v devatenáctém století, v jejichž rámci se vůbec zrodila idea komunismu - to byly diskuse v podstatě v kruzích čistých a naprostých intelektuálů. Teoretiků. A intelektuál, ten má vždycky velice nebezpečnou tendenci, své vlastní teorie vydávat za samu realitu.
Lidské myšlení, to je ve své podstatě myšlení modelové: vytvoří se určitý model, který má nějakým způsobem postihnout realitu, nebo alespoň její část. A intelektuál, který není nijakým způsobem ve svém vlastním osobním životě nucen tento svůj model, toto své myšlenkové schéma každodenně porovnávat s žitou realitou, tento intelektuál velice snadno a velice rychle propadne iluzi, že je to právě ten jeho myšlenkový model, který nejenže plně odráží objektivní realitu, nýbrž je dokonce je l e p š í nežli ona sama přízemní realita!
Před několika lety na stránkách "Britských listů" český (marxistický!!) psychoanalytik Jan Stern zveřejnil opravdu pozoruhodný text pod názvem "Teorie šíleného intelektuála".
Velice krátce řečeno: to je právě o tom. Totiž o tom, jak si nějaký intelektuál - zcela odtržený od reálného života - ve své hlavě vytvoří a vysní nějaký zcela nový svět; a potom n u t í stávající reálný svět, aby se zcela přetvořil, aby se postavil na hlavu podle jeho vlastních představ. A když tento svět jaksi nehodlá fungovat podle jeho teorií, pak tento "šílený intelektuál" nemá žádné zábrany k tomu, tento svět k jeho "štěstí" nutit násilím. Jak to pak nakonec dopadne, je předem jasné.
Ještě jednou: Jan Stern je marxisticky orientovaným autorem, a jeho intencí je spojit marxistický materialismus s vnitřním, psychickým světem člověka. Jinými slovy, syntetizovat objektivní a subjektivní stránku lidského bytí. Nicméně, právě jakožto profesionální znalec lidské psychiky Jan Stern neztrácí smysl pro to, co je pro lidskou bytost reálné, a co je čirým fantazírováním.
Přitom, ta komunistická myšlenka "celospolečenského vlastnictví" a "celospolečenského řízení" produkce a jejích prostředků se mohla ještě do určité míry jevit realistickou v podmínkách 19. století - za dob výrobních manufaktur, kde se vyrábělo v podstatě stále totéž, stále stejným způsobem, těmi samými pracovními úkony, v uzavřeném výrobním okruhu, kde bylo možno ještě - v bezprostředním interpersonálním kontaktu - mít přehled a kontrolu o tom, kdo a jak pracuje.
Ale setrvávat na této samé představě v podmínkách g l o b á l n í, celoplanetární ekonomiky, kde jeden díl konečného výrobku je vyráběn v Hustopeči a druhý třeba v Pekingu - jak je možné takovouto ekonomiku řídit a organizovat bez zprostředkovací role trhu, zbožní hodnoty a peněz?! To už je opravdu pouhá fikce, která patří tak někam na stránky třígrošových sci-fi románů, ale s realitou jak člověka samotného, tak i ryzí ekonomiky to nemá naprosto nic společného.
Pokud tedy někdo chce stále ještě i dnes setrvávat na této fikci komunismu za podmínek totální společenské harmonie a bezprostředně naturální ekonomiky bez peněz, je to sice v prvé řadě jeho osobní záležitost, do jaké míry svou vlastní víru preferuje před realitou.
Ale, v každém případě takováto slepá víra je medvědí službou levicovému hnutí - neboť zabraňuje efektivnímu hledání opravdových, reálných systémových alternativ ke kapitalismu.
JK
Pane Poláčku, v té diskuzi se objevují dva základní problémy
Za prvé polemizujete s nějakou divnou podobou marxismu \ komunismu. Přiznám se, že marxismus znám velice povrchně, ale i tak mi ty Vaše představy o "marxismu" či "komunismu" spíše připomínají názory mých pravicových kamarádů. Pan Heller se Vám snažil stokrát vysvětlit, že s čím vy polemizujete, to není marxismus, ale vy jeho námitky vytrvale ignorujete.
Například pan Heller stokrát napíše, že s "trhem se počítá", nicméně Vy mu odpovíte "jak je možné takovouto ekonomiku řídit a organizovat bez zprostředkovací role trhu?"
To už je opravdu rozprávkovitá debata :)
Tady se nějak zabředlo do betonu nepochopení a nejde to tam ani zpět.
To ale není tak důležité.
V čem je hlavní problém - problém je v tom, že Vy, pane Poláčku, jaksi apriorně a samozřejmě předpokládáte existenci jakési "lidské přirozenosti". O tom nepřemýšlíte, to berete jako danost. Něco jako že jablko padá dolů.
Z této představy, z tohoto neviditelného základu, stavíte své konstrukce.
Myslíte si (pokud tomu správně rozumím)
- lidská přirozenost = hlavní motivace k činnosti je zisk
- lidská přirozenost = hlavní motivace k efektivnímu jednání je zisk (porshe, barák, raketa)
- lidská přirozenost = nekonečné toužení po všem
- lidská přirozenost = neschopnost kolektivně spravovat výrobní prostředky
Tato východiska (mínění, předsudky, stereotypy) předpokládám berete z životní praxe? (typu "Potkal jsem spoustu lidí a tihle by opravdu neuměli udržet družstvo")
Já se však obávám, že není nic jako " fundamentální lidská přirozenost". Lidská přirozenost je bohužel (buržoazní?) ideologický konstrukt, který nám mrzačí představivost.
Jediné, co je člověku vlastní, spočívá v tom, že mu není vlastní nic...
Za prvé polemizujete s nějakou divnou podobou marxismu \ komunismu. Přiznám se, že marxismus znám velice povrchně, ale i tak mi ty Vaše představy o "marxismu" či "komunismu" spíše připomínají názory mých pravicových kamarádů. Pan Heller se Vám snažil stokrát vysvětlit, že s čím vy polemizujete, to není marxismus, ale vy jeho námitky vytrvale ignorujete.
Například pan Heller stokrát napíše, že s "trhem se počítá", nicméně Vy mu odpovíte "jak je možné takovouto ekonomiku řídit a organizovat bez zprostředkovací role trhu?"
To už je opravdu rozprávkovitá debata :)
Tady se nějak zabředlo do betonu nepochopení a nejde to tam ani zpět.
To ale není tak důležité.
V čem je hlavní problém - problém je v tom, že Vy, pane Poláčku, jaksi apriorně a samozřejmě předpokládáte existenci jakési "lidské přirozenosti". O tom nepřemýšlíte, to berete jako danost. Něco jako že jablko padá dolů.
Z této představy, z tohoto neviditelného základu, stavíte své konstrukce.
Myslíte si (pokud tomu správně rozumím)
- lidská přirozenost = hlavní motivace k činnosti je zisk
- lidská přirozenost = hlavní motivace k efektivnímu jednání je zisk (porshe, barák, raketa)
- lidská přirozenost = nekonečné toužení po všem
- lidská přirozenost = neschopnost kolektivně spravovat výrobní prostředky
Tato východiska (mínění, předsudky, stereotypy) předpokládám berete z životní praxe? (typu "Potkal jsem spoustu lidí a tihle by opravdu neuměli udržet družstvo")
Já se však obávám, že není nic jako " fundamentální lidská přirozenost". Lidská přirozenost je bohužel (buržoazní?) ideologický konstrukt, který nám mrzačí představivost.
Jediné, co je člověku vlastní, spočívá v tom, že mu není vlastní nic...
MT
February 20, 2014 v 17.37
... tohle si teda Pepa fakt nezasloužil ...
hádám se s nim o ledačems, ale ten příspěvek páně Poláčka ... to je opravdu silný kafe ...
jak můžete srovnávat marxistu s bigotním katolíkem? To snad jsou nebe a dudy, ne?
Mimochodem si ale myslím, že i tu Bibli může správně vykládat jedině křesťan. Tedy ne, že by nikdo jiný nemohl, ale nebude to prostě ono. U pojmu "křesťan" je ovšem třeba položit si otázku: kdo to vlastně je? Jistě to není administrativně vymezitelný termín. Tím není ani marxista.
Mimochodem si ale myslím, že i tu Bibli může správně vykládat jedině křesťan. Tedy ne, že by nikdo jiný nemohl, ale nebude to prostě ono. U pojmu "křesťan" je ovšem třeba položit si otázku: kdo to vlastně je? Jistě to není administrativně vymezitelný termín. Tím není ani marxista.
February 20, 2014 v 17.41
To, co jsem teď napsala, se vlastně týká Nového Zákona (aby se neřeklo, že jsem zapomněla na židy).
a přitom jsi zmínil toho Korčagina, tak jsem si vzpomněla na jeden citát z knihy Jak se kalila ocel. Doma ji nemám, takže jsem to neopsala, ale nosím to už desítky let v hlavě.
„Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto jej musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila podlá a malicherná minulost a aby v hodince smrti mohl říci: Celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě – boji za osvobození lidstva.“
A pak že marxistům chybí duchovní rozměr...
„Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto jej musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila podlá a malicherná minulost a aby v hodince smrti mohl říci: Celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě – boji za osvobození lidstva.“
A pak že marxistům chybí duchovní rozměr...
VK
February 20, 2014 v 22.31
"Dozajista by kapitál i tak uhájil ještě určitou diferenci - ale i u té by si kapitalista nemohl dovolit ji použít jen tak pro vlastní osobní obohacení, tato diference by v prvé řadě znamenala s n í ž e n í n á k l a d ů na produkci, a on by této výhody m u s e l využít, protože kdyby to neudělal on, udělají to jeho konkurenti, a svými sníženými náklady ho vzápětí vytlačí z trhu.
Jinými slovy, této úspory by kapitál použil a) buďto na zlevnění produkce (čímž ta by se opět obyvatelstvu stala cenově dostupnější), anebo na přijetí dalších zaměstnanců (které by si nyní mohl spíše dovolit, protože by byli - bezprostředně - relativně levnější)."
Já vám, pane Poláčku nevím. Neopisujete to z nějaké učebnice neoklasické ekonomie, nebo příručky ekonomického odboru TOP 09 "Jak se vyrovnat s argumentací ekonomickou krizí snadno a rychle"?
Za prvé, dvě věci teoreticky.
ad a/ zlevnění produkce bude realizováno na trhu s úměrně tomu nižší poptávkou - většinu produkce si přece kupuje právě ta společenský většina, ke které ty ušetřené prostředky odbřemeněním kapitalisty od daní nedoputují. Takže nula od nuly pojde.
ad b/ zaměstnavatel nezaměstná kdyby mu rázem klesly náklady na pracovníka, nikoho navíc, nebude-li mít pro pracovní sílu navíc i odbyt.
Trochu tvrdé empirie. Za posledních třicet let klesá zdanění zisků. Zároveň KLESÁ wage-share, podíl mezd na HDP a zároveň KLESÁ podíl investic na ziscích. Sama realita prokazuje, že k odbřemeňování kapitálu od nákladů sociálního státu už dávno dochází - a kapitálu to nikterak nepomáhá.
Jinými slovy, této úspory by kapitál použil a) buďto na zlevnění produkce (čímž ta by se opět obyvatelstvu stala cenově dostupnější), anebo na přijetí dalších zaměstnanců (které by si nyní mohl spíše dovolit, protože by byli - bezprostředně - relativně levnější)."
Já vám, pane Poláčku nevím. Neopisujete to z nějaké učebnice neoklasické ekonomie, nebo příručky ekonomického odboru TOP 09 "Jak se vyrovnat s argumentací ekonomickou krizí snadno a rychle"?
Za prvé, dvě věci teoreticky.
ad a/ zlevnění produkce bude realizováno na trhu s úměrně tomu nižší poptávkou - většinu produkce si přece kupuje právě ta společenský většina, ke které ty ušetřené prostředky odbřemeněním kapitalisty od daní nedoputují. Takže nula od nuly pojde.
ad b/ zaměstnavatel nezaměstná kdyby mu rázem klesly náklady na pracovníka, nikoho navíc, nebude-li mít pro pracovní sílu navíc i odbyt.
Trochu tvrdé empirie. Za posledních třicet let klesá zdanění zisků. Zároveň KLESÁ wage-share, podíl mezd na HDP a zároveň KLESÁ podíl investic na ziscích. Sama realita prokazuje, že k odbřemeňování kapitálu od nákladů sociálního státu už dávno dochází - a kapitálu to nikterak nepomáhá.
Pánové a dámo kritikové pana Poláčka (pamětníci snad poznali, jakou píseň to parafrázuji), vřelý dík, nandali jste mu to pěkně. Já už měl včera odpověď napsanou, ale zase zaúřadovala technika, nevzala mi to a pak jsem musel odjet. Takže jen glosy pro ty jiné, kteří to možná nechápou. Pan Poláček se vyznačuje značně nadprůměrnou schopností nic nechápat a všešchno si vyložit obráceně.
Jen pro příklad: Já jsem přece nijak nezúžil platnost Leninovy teorie o formování vědomí tím, že jsem připomně konkrétní okolnosti, za nichž to napsal. Naopak, já ji přece rozšiřuji na všechny systémy včetně protosocialismu. Ty zvláštní okolnosti jsem připomněl jen proto, aby vynikla nesmyslnost tvrzení pana Poláčka. Podle něj, když dělnická třída odmítne agitaci bolševiků a místo, aby vzala flinty, se jde s ikonami a dětmi a popem -agentem carské ochranky v čele dát zmasakrovat před palácem dobrotivého báťušky cara, tak se nemýlí, kdežot kdyby poslechla bolševiky (tehdy ještě žádné pány, ale dělníky a intelektuály, kteří zavrhli své prostředí a riskují), tak to by bylo jejím zájmům cizí.
A samozřejmě netuším, kde vzal pan Poláček to že s družstvy za komunismu nepočítám - já jsem jen vysvětloval že družstva v jeho představě jsou jen vcelku nesmělým začátkem procesu vít+zství zaměstnaneckého vlastnictví, ale už za kapitalismu musí projevovat přednosti své motivace a efektivity, což lkze nejsnáze v té kognitární práci. Časem musí samozřejmě přerůst ta samospráva i do těch nejvyšších pater celospolečenského rozhodování a regulování trhu, nemůže to nechat na profesioálním aparátu jako v minulém systému. Lenin to vyjádřil formkulací o společnosti civilizovanýcj družstevníků, tedy de facto společnosti jako jednom velkém družstvu, kde se každý reálně podílel na na odborné řízení, ale na vlastnickém rozhodování. Dobře jste mu to vysvětlil, pane Karene s tou přiroizeností, on snad nikdy nepochopí tu vývojovost potřeb.Měl by snad člověk za komunismu mít deset aut,ksdyž si může kdykoli a zdarma cokoli půjčit a auty se ani jezdit nebude? Proč by se nemohla stát jehjo potřebou prostě tvořivá práce ve spoluporáci s kamarády a dsalkšími dobrými lidmi při existenčním zajištění? Zvláště když už tato potřeba u řady lidí reálně je, a to i za podmínek nesvobody či existenční nejistoty, která lidi tvořivé práce spíše lidi sráží než motivuje. Atd.atd. Doufám, že pochopíte, že když už na mnohé jeho stále se opakující blbosti nebudu reagovat, není to nedostatek argumentů a únik z boje. Rád zareaguji na kohokoli jiného, kdo alespoň trochu chápe.
Jen pro příklad: Já jsem přece nijak nezúžil platnost Leninovy teorie o formování vědomí tím, že jsem připomně konkrétní okolnosti, za nichž to napsal. Naopak, já ji přece rozšiřuji na všechny systémy včetně protosocialismu. Ty zvláštní okolnosti jsem připomněl jen proto, aby vynikla nesmyslnost tvrzení pana Poláčka. Podle něj, když dělnická třída odmítne agitaci bolševiků a místo, aby vzala flinty, se jde s ikonami a dětmi a popem -agentem carské ochranky v čele dát zmasakrovat před palácem dobrotivého báťušky cara, tak se nemýlí, kdežot kdyby poslechla bolševiky (tehdy ještě žádné pány, ale dělníky a intelektuály, kteří zavrhli své prostředí a riskují), tak to by bylo jejím zájmům cizí.
A samozřejmě netuším, kde vzal pan Poláček to že s družstvy za komunismu nepočítám - já jsem jen vysvětloval že družstva v jeho představě jsou jen vcelku nesmělým začátkem procesu vít+zství zaměstnaneckého vlastnictví, ale už za kapitalismu musí projevovat přednosti své motivace a efektivity, což lkze nejsnáze v té kognitární práci. Časem musí samozřejmě přerůst ta samospráva i do těch nejvyšších pater celospolečenského rozhodování a regulování trhu, nemůže to nechat na profesioálním aparátu jako v minulém systému. Lenin to vyjádřil formkulací o společnosti civilizovanýcj družstevníků, tedy de facto společnosti jako jednom velkém družstvu, kde se každý reálně podílel na na odborné řízení, ale na vlastnickém rozhodování. Dobře jste mu to vysvětlil, pane Karene s tou přiroizeností, on snad nikdy nepochopí tu vývojovost potřeb.Měl by snad člověk za komunismu mít deset aut,ksdyž si může kdykoli a zdarma cokoli půjčit a auty se ani jezdit nebude? Proč by se nemohla stát jehjo potřebou prostě tvořivá práce ve spoluporáci s kamarády a dsalkšími dobrými lidmi při existenčním zajištění? Zvláště když už tato potřeba u řady lidí reálně je, a to i za podmínek nesvobody či existenční nejistoty, která lidi tvořivé práce spíše lidi sráží než motivuje. Atd.atd. Doufám, že pochopíte, že když už na mnohé jeho stále se opakující blbosti nebudu reagovat, není to nedostatek argumentů a únik z boje. Rád zareaguji na kohokoli jiného, kdo alespoň trochu chápe.
JP
Pane Karene, oba argumenty ve Vašem posledním příspěvku mají bezpochyby svou závažnost.
Otázka trhu: té se budu věnovat podrobně v mém následujícím příspěvku o družstevnictví.
Ta "lidská přirozenost": to je opravdu velmi složitá záležitost, je to jeden z centrálních bodů kterým se chci věnovat v nejbližší době, bude k tomu zapotřebí asi několika samostatných textů.
Předběžně by ovšem vůbec nebylo na škodu, kdyby si právě marxistická frakce uvědomila ten fakt, že je to o p r a v d u velice složitá záležitost - a že ten klasický marxistický poukaz na společenský charakter člověka (tj. na jeho determinovanost charakterem ekonomicko-společenských vztahů) sám nedokáže v žádném případě pokrýt celou složitost této problematiky.
------------------------------------
Pane Hellere: já Vám především opravdu děkuji za zvěstování, že "v komunismu se nebude jezdit autem". Byla by to také ta opravdu nejpravděpodobnější varianta, poté co jste nebyl nijakým způsobem schopen odpovědět na základní otázku, jakým způsobem v komunismu přimět lidi k tomu, aby pracovali, když za to nedostanou vůbec nic zaplaceno. Za takovýchto okolností se ekonomika okamžitě zhroutí, takže nebudou vyráběny nejen automobily, nýbrž ani cokoliv jiného.
- Ostatně, snad byste mohl vědět alespoň tolik z reálné historie, že přesně tohle se už stalo. V tom okamžiku, kdy se v revolučním Rusku vlády zmocnili bolševici a vyhlásili komunismus, se rozpadly veškeré ekonomické vztahy. Především rolníci nebyli jaksi ochotni dodávat s v o j e obilí (jak vidno, nějak v nich zůstaly zachovány soukromovlastnické reflexy) do měst, za nějaký neurčitý příslib, že od městského dělnictva jako protihodnotu - snad - někdy obdrží nějaké průmyslové výrobky.
Toto naprosté zhroucení reálné ekonomiky se napřed "řešilo tím", že bolševická komanda přepadávala vesnice a rekvirovala tam obilí násilím. Poté Lenin pochopil, že takhle to natrvalo nejde, a prosadil - proti masivnímu odporu z vlastní strany - obrat o sto osmdesát stupňů. Tento obrat se stydlivě nazýval "Nová ekonomická politika" - NEP; ale v reálu se nejednalo o nic jiného, nežli o naprostý návrat k ekonomice kapitalistického typu.
Jednou větou, Lenin hodlal vybudovat komunismus za pomoci kapitalistů...
Po Leninově smrti se Stalin rozhodl opět pro návrat k "čistým idejím" - to jest, přirozené tržně-ekonomické vztahy byly nahrazeny totálním terorem.
Postupem času se pak vykrystalizovalo ono pověstné "centrální plánování", kdy plánovací ústředí rozhodovalo pomalu i o tom, kolik má která kolchozní koza vrhnout kůzlat.
Nesmyslnost takovéhoto způsobu ekonomiky je natolik zjevná, že postupem času narůstaly tendence tuto centrálně plánovanou ekonomiku "reformovat" - to jest, obohatit ji o prvky opět k a p i t a l i s t i c k é h o způsobu hospodaření!
Vy ovšem jdete jinou cestou: Vy chcete celou ekonomiku postavit zase na těch kolchozech. (Neboť, ta Vaše družstva nejsou naposled nic jiného, nežli ty bolševické kolchozy.)
Mimochodem, jestli skutečně zastáváte názor, že komunismus má být postaven na systému družstevních výroben a trhu(!!!), pak je to s Vámi ještě horší, než jsem si sám myslel - v tom případě zastáváte ortodoxní představu o komunismu, ale zároveň ji "obohacujete" o prvky kapitalismu (viz můj následující text).
P.S. Pane Hellere, snad byste si sám už jednou mohl uvědomit nesmyslnost toho marxistického dogmatu o tom, že "za komunismu bude práce lidem radostí" - a že tedy budou dobrovolně a uvědoměle pracovat "pro blaho společnosti", ačkoliv za to nedostanou vůbec žádnou odměnu.
Já jsem Vám vyjmenoval několik zcela konkrétních příkladů - jako obvykle jste je zcela ignoroval, vykličkoval jste se z povinnosti na ně odpovědět, protože sám dobře víte, že na ně žádná odpověď neexistuje.
Takže, ještě jednou: jak přimějete lidi v komunismu dělat těžkou práci asfaltéra? Betonáře? Kdo bude dělat čističe kanálů? Kdo bude dobrovolně vstávat ve tři hodiny ráno, aby lidem upekl housky? - Když za to všechno nic, ale opravdu n i c nedostanou??? - Pane Hellere, naprosto upřímně: jak můžete opravdu sám závažně věřit takovéhle nesmysly?!! Ztratil jste - ve jménu Vašich komunistických snů - už opravdu jakýkoli smysl pro realitu??
Otázka trhu: té se budu věnovat podrobně v mém následujícím příspěvku o družstevnictví.
Ta "lidská přirozenost": to je opravdu velmi složitá záležitost, je to jeden z centrálních bodů kterým se chci věnovat v nejbližší době, bude k tomu zapotřebí asi několika samostatných textů.
Předběžně by ovšem vůbec nebylo na škodu, kdyby si právě marxistická frakce uvědomila ten fakt, že je to o p r a v d u velice složitá záležitost - a že ten klasický marxistický poukaz na společenský charakter člověka (tj. na jeho determinovanost charakterem ekonomicko-společenských vztahů) sám nedokáže v žádném případě pokrýt celou složitost této problematiky.
------------------------------------
Pane Hellere: já Vám především opravdu děkuji za zvěstování, že "v komunismu se nebude jezdit autem". Byla by to také ta opravdu nejpravděpodobnější varianta, poté co jste nebyl nijakým způsobem schopen odpovědět na základní otázku, jakým způsobem v komunismu přimět lidi k tomu, aby pracovali, když za to nedostanou vůbec nic zaplaceno. Za takovýchto okolností se ekonomika okamžitě zhroutí, takže nebudou vyráběny nejen automobily, nýbrž ani cokoliv jiného.
- Ostatně, snad byste mohl vědět alespoň tolik z reálné historie, že přesně tohle se už stalo. V tom okamžiku, kdy se v revolučním Rusku vlády zmocnili bolševici a vyhlásili komunismus, se rozpadly veškeré ekonomické vztahy. Především rolníci nebyli jaksi ochotni dodávat s v o j e obilí (jak vidno, nějak v nich zůstaly zachovány soukromovlastnické reflexy) do měst, za nějaký neurčitý příslib, že od městského dělnictva jako protihodnotu - snad - někdy obdrží nějaké průmyslové výrobky.
Toto naprosté zhroucení reálné ekonomiky se napřed "řešilo tím", že bolševická komanda přepadávala vesnice a rekvirovala tam obilí násilím. Poté Lenin pochopil, že takhle to natrvalo nejde, a prosadil - proti masivnímu odporu z vlastní strany - obrat o sto osmdesát stupňů. Tento obrat se stydlivě nazýval "Nová ekonomická politika" - NEP; ale v reálu se nejednalo o nic jiného, nežli o naprostý návrat k ekonomice kapitalistického typu.
Jednou větou, Lenin hodlal vybudovat komunismus za pomoci kapitalistů...
Po Leninově smrti se Stalin rozhodl opět pro návrat k "čistým idejím" - to jest, přirozené tržně-ekonomické vztahy byly nahrazeny totálním terorem.
Postupem času se pak vykrystalizovalo ono pověstné "centrální plánování", kdy plánovací ústředí rozhodovalo pomalu i o tom, kolik má která kolchozní koza vrhnout kůzlat.
Nesmyslnost takovéhoto způsobu ekonomiky je natolik zjevná, že postupem času narůstaly tendence tuto centrálně plánovanou ekonomiku "reformovat" - to jest, obohatit ji o prvky opět k a p i t a l i s t i c k é h o způsobu hospodaření!
Vy ovšem jdete jinou cestou: Vy chcete celou ekonomiku postavit zase na těch kolchozech. (Neboť, ta Vaše družstva nejsou naposled nic jiného, nežli ty bolševické kolchozy.)
Mimochodem, jestli skutečně zastáváte názor, že komunismus má být postaven na systému družstevních výroben a trhu(!!!), pak je to s Vámi ještě horší, než jsem si sám myslel - v tom případě zastáváte ortodoxní představu o komunismu, ale zároveň ji "obohacujete" o prvky kapitalismu (viz můj následující text).
P.S. Pane Hellere, snad byste si sám už jednou mohl uvědomit nesmyslnost toho marxistického dogmatu o tom, že "za komunismu bude práce lidem radostí" - a že tedy budou dobrovolně a uvědoměle pracovat "pro blaho společnosti", ačkoliv za to nedostanou vůbec žádnou odměnu.
Já jsem Vám vyjmenoval několik zcela konkrétních příkladů - jako obvykle jste je zcela ignoroval, vykličkoval jste se z povinnosti na ně odpovědět, protože sám dobře víte, že na ně žádná odpověď neexistuje.
Takže, ještě jednou: jak přimějete lidi v komunismu dělat těžkou práci asfaltéra? Betonáře? Kdo bude dělat čističe kanálů? Kdo bude dobrovolně vstávat ve tři hodiny ráno, aby lidem upekl housky? - Když za to všechno nic, ale opravdu n i c nedostanou??? - Pane Hellere, naprosto upřímně: jak můžete opravdu sám závažně věřit takovéhle nesmysly?!! Ztratil jste - ve jménu Vašich komunistických snů - už opravdu jakýkoli smysl pro realitu??
JP
Poté, co se nám projekt komunismu ukazuje být naprostou fikcí, bylo by možno vlastně bez dalšího škrtnout i celý ten projekt družstevnictví. Neboť, jestliže samotný cíl je evidentním nesmyslem, pak jsou stejným nesmyslem i všechny cesty, které k němu mají vést.
Nicméně, zřejmě u nemalé část levice stále ještě přežívá taková nějaká vágní představa, že sice jaksi není nutno (či možno) zavést komunismus jako takový, ale že - alespoň - tím že se bude pěstovat a prosazovat družstevní forma vlastnictví, tak že se tím podaří kapitalismus jaksi čím dál tím více zatlačovat, takže jednou třeba se nějakým způsobem nakonec změní celý systém.
Ještě dříve nežli se ale budeme blíže věnovat družstevnictví jako takovému, je nezbytné objasnit si jednu zcela centrální záležitost.
My kolem této věci celou tu dobu tak nějak kroužíme kolem, ale zatím jsme se jí jenom tak lehko dotýkali; teď už tedy nelze jinak, nežli se jí postavit přímo.
Jedná se o otázku trhu; a především, o otázku trhu za - hypotetického - komunismu, respektive družstevnického systému.
Absolutním předpokladem pro pochopení této záležitosti je uvědomění si, co pro Marxe vlastně znamená trh, a zbožní výroba.
Marx vychází z jednoho základního axiómu: že přirozené vztahy mezi lidmi existují jenom tehdy a jenom potud, pokud je produkována výlučně u ž i t n á hodnota - to jest, předměty spotřeby jsou produkovány výhradně a pouze proto, aby byly spotřebovány takové, jaké jsou. Aby kladivo bylo užíváno jako kladivo, plátno jako plátno, automobil jako automobil. To všechno jsou p ř i r o z e n é vztahy - jak v oblasti produkce, tak v oblasti spotřeby, tak ale i v oblasti mezilidských vztahů, které tu oblast výroby a spotřeby doprovázejí. (Ponechme teď stranou fakt, že Marx zaměnil pojmy "přirozené" vztahy na straně jedné, a "harmonické" vztahy na straně druhé.)
A teď, rozhodující moment: jakmile se přestane produkovat a konzumovat v rámci jenom tohoto zcela přirozeného koloběhu, jakmile se začne produkovat pro t r h, za účelem realizovat nějaký z i s k - tak v tom okamžiku je podle Marxe konec s tou původní, přirozenou idylou. Neboť v tom samém okamžiku je ona přirozená složka pracovního či výrobního produktu, totiž ona zmíněná "užitná hodnota", zcela zatlačena do pozadí, ve prospěch zcela nové komponenty, totiž "hodnoty zbožní", respektive hodnoty vůbec.
Jakmile se něco začne vyrábět jakožto zboží, pro trh, pro tržní směnu, v tom okamžiku to podle Marxe ztrácí onen původní přirozený charakter, je to v podstatě "denaturováno". Přirozené vztahy ve společnosti jsou nahrazeny a ovládnuty vztahy denaturovanými, člověk už nadále nemá kontrolu nad svým vlastním produktem, nýbrž je nadále ovládán odcizenými mechanismy zbožní výroby a trhu.
Marx odlišuje zcela zásadně dva rozdílné, protichůdné statuty výsledku práce lidských rukou: "produkt" na straně jedné, a "zboží" na straně druhé.
"Produkt" - to je ten "dobrý", přirozený výrobek, který slouží pouze uspokojování přirozených lidských potřeb; zatímco "zboží", to je výrobek denaturovaný, sloužící pouze k hromadění - prázdného - bohatství.
Pro náš výklad je rozhodující jedno konstatování: podle Marxe je jakákoli t r ž n í výroba (na základě směnné hodnoty zboží) principiálně negativní; a proto také základním předpokladem pro konstituování jakéhokoli druhu komunistické společnosti je z r u š e n í trhu, zrušení zbožního charakteru produktů. Z toho pak zákonitě vyplývá i postulát nutnosti zrušení peněz - neboť ty jsou výrazem právě oné (abstraktní) směnné hodnoty zboží.
-----------------------------------------
Takže, tolik obecně k Marxovu pojetí užitné hodnoty, hodnoty a trhu.
Ukazuje se nám tedy zcela jednoznačně: jakýkoli ekonomický model založený na trhu, na zbožní produkci a na existenci peněz je principiálně neslučitelný s Marxovým projektem komunistické společnosti.
A teď už se tedy můžeme blíže podívat na tu záležitost družstevnictví.
Zcela jednoznačný je jeden základní fakt: samotné družstevnictví, pokud má fungovat na podmínek trhu a zbožní výroby, n i k d y nemůže dostát Marxovým požadavkům na komunismus. Takovéto družstevnictví vždycky zůstane jenom jakýmsi podivným křížencem mezi snahou o kolektivismus bez vykořisťování, a mezi svým podřízením se právě pod ony odosobněné, odcizené struktury trhu.
Je sice pravdou, že Marx sám existenci družstev připouštěl či dokonce propagoval; o v š e m !! - Je nutno si zcela jasně uvědomit, za jakých podmínek, a s jakým cílem.
Pro Marxe se jednalo výlučně a důsledně jenom o zcela p ř e c h o d n o u fázi, kdy na půdě kapitalismu vzniknou alternativní modely, které alespoň v zásadě prolamují kapitalistickou logiku přivlastňování a vykořisťování.
Marx sám si byl ale naprosto a dokonale vědom, že tato družstevní forma je právě jenom oním zmíněným "křížencem" mezi kapitalismem a komunismem - a že v sobě nese ještě základní znaky kapitalismu.
Marx výslovně píše, že uvnitř těchto družstev jsou dělníci "svými vlastními kapitalisty"(!!!) To je mimochodem přesně to, co já sám jsem konstatoval už v mém zcela prvním příspěvku na téma družstevnictví, kdy jsem napsal, že - za podmínek přetrvávajícího kapitalistického trhu - těmto družstevníkům nezbyde nic jiného, nežli být "kolektivním kapitalistou", a převzít funkci "svého vlastního drába". - Jestliže to tedy, pane Hellere, odmítáte uvěřit mně, tak to uvěřte alespoň tomu svému "svatému" Marxovi...
Marx sám ostatně tato družstva přirovnává výslovně k akciovým společnostem!!
Pan Heller si vždy stěžuje že u Marxe neuvádím zdroje; já mám ale bohužel k dispozici pouze německé vydání Marxových spisů (MEW), takže si nejsem jistý, do jaké míry mé údaje něco pozitivního přinesou. Pro jistotu: citované výroky Marxe pocházejí z Kapitálu III, MEW 25, s. 453 nn.
Dále: "Aber das Kooperativsystem, beschränkt auf die zwerghafte Formen, die einzelne Lohnsklaven durch ihre privaten Anstrengungen entwickeln können, ist niemals imstande, die kapitalistische Gesellschaft umzugestalten.
Um die gesellschaftliche Produktion in ein umfassendes und harmonisches System freier Kooperativarbeit zu verwandeln, bedarf es allgemeiner gesellschaftlicher Veränderungen, Veränderungen der allgemeinen Bedingungen der Gesellschaft, die nur verwirklicht werden können durch den Übergang der organisierten Gewalt der Gesellschaft, d. h. der Staatsmacht, aus den Händen der Kapitalisten und Grundbesitzer in die Hände der Produzenten selbst.“ K. Marx, Forderungen der IAA, MEW 16, 195.
"Ale ten kooperativní systém, omezený na trpasličí formy, které jednotliví otroci mzdy mohou vyvíjet svým soukromým úsilím, není nikdy ve stavu, změnit kapitalistickou společnost.
K přeměně společenské produkce v obsáhlý a harmonický systém svobodné kooperativní práce je zapotřebí všeobecných společenských změn, změn všeobecných podmínek společnosti, které mohou být uskutečněny pouze přechodem organizovaného násilí společnosti, tj. státní moci, z rukou kapitalistů do rukou samotných výrobců". K. Marx, Požadavky IAA.
Takže, ukazuje se nám tu zcela jednoznačně: podle Marxe družstevní systém samotný n i k d y nemá potenciál nějakým způsobem opravdu překonat, zrušit kapitalismus.
Pokud a dokud tato družstva fungují a existují za existence trhu, zbožní výroby a peněz, pak se jedná fakticky jenom o f o r m á l n í podobu komunismu, kdy družstevníci mohou jenom b e z p r o s t ř e d n ě rozhodovat o svých záležitostech, o bezprostřední organizaci své produkce - ale nakonec stejně zůstanou jenom závislými figurkami na poli ovládaném odcizenými mechanismy trhu a kapitálu.
To že Marx nicméně podporoval vznikání družstev, to mohlo mít svůj smysl pouze a jenom za těch okolností, kdy se ještě mohlo jakž takž legitimně předpokládat, že konec kapitalismu už je na spadnutí; kdy je tedy přechod k nekapitalistické, komunistické společnosti zcela aktuálním příštím krokem dějin. Jedině a pouze za těchto okolností mohla tato čistě p ř e c h o d n á forma kooperativního družstevnictví mít progresivní roli.
Ale takovouto situaci už dávno nemáme. Jak vyplývá - přinejmenším pro všechny střízlivě usuzující a myslící - na základě minulých rozborů, nějaká čistě komunistická společnost, bez existence trhu, bez existence zbožní výroby a bez existence peněz, je absolutně nerealistický nonsens.
Ale jestliže by se tedy jako "alternativa" chtělo setrvávat na konceptu družstev z a setrvávající existence trhu, zbožní výroby a tedy kapitalismu - pak právě tohle je podle samotného Marxe nesmysl, který nikdy nemůže splnit očekávání, která se do tohoto projektu vkládají.
Ještě jednou, Marx to sám nazval zcela přesně: v tomto ohledu tato družstva nejsou nakonec v podstatě ničím jiným, nežli zcela prachobyčejnými akciovými společnostmi za podmínek kapitalismu.
Nicméně, zřejmě u nemalé část levice stále ještě přežívá taková nějaká vágní představa, že sice jaksi není nutno (či možno) zavést komunismus jako takový, ale že - alespoň - tím že se bude pěstovat a prosazovat družstevní forma vlastnictví, tak že se tím podaří kapitalismus jaksi čím dál tím více zatlačovat, takže jednou třeba se nějakým způsobem nakonec změní celý systém.
Ještě dříve nežli se ale budeme blíže věnovat družstevnictví jako takovému, je nezbytné objasnit si jednu zcela centrální záležitost.
My kolem této věci celou tu dobu tak nějak kroužíme kolem, ale zatím jsme se jí jenom tak lehko dotýkali; teď už tedy nelze jinak, nežli se jí postavit přímo.
Jedná se o otázku trhu; a především, o otázku trhu za - hypotetického - komunismu, respektive družstevnického systému.
Absolutním předpokladem pro pochopení této záležitosti je uvědomění si, co pro Marxe vlastně znamená trh, a zbožní výroba.
Marx vychází z jednoho základního axiómu: že přirozené vztahy mezi lidmi existují jenom tehdy a jenom potud, pokud je produkována výlučně u ž i t n á hodnota - to jest, předměty spotřeby jsou produkovány výhradně a pouze proto, aby byly spotřebovány takové, jaké jsou. Aby kladivo bylo užíváno jako kladivo, plátno jako plátno, automobil jako automobil. To všechno jsou p ř i r o z e n é vztahy - jak v oblasti produkce, tak v oblasti spotřeby, tak ale i v oblasti mezilidských vztahů, které tu oblast výroby a spotřeby doprovázejí. (Ponechme teď stranou fakt, že Marx zaměnil pojmy "přirozené" vztahy na straně jedné, a "harmonické" vztahy na straně druhé.)
A teď, rozhodující moment: jakmile se přestane produkovat a konzumovat v rámci jenom tohoto zcela přirozeného koloběhu, jakmile se začne produkovat pro t r h, za účelem realizovat nějaký z i s k - tak v tom okamžiku je podle Marxe konec s tou původní, přirozenou idylou. Neboť v tom samém okamžiku je ona přirozená složka pracovního či výrobního produktu, totiž ona zmíněná "užitná hodnota", zcela zatlačena do pozadí, ve prospěch zcela nové komponenty, totiž "hodnoty zbožní", respektive hodnoty vůbec.
Jakmile se něco začne vyrábět jakožto zboží, pro trh, pro tržní směnu, v tom okamžiku to podle Marxe ztrácí onen původní přirozený charakter, je to v podstatě "denaturováno". Přirozené vztahy ve společnosti jsou nahrazeny a ovládnuty vztahy denaturovanými, člověk už nadále nemá kontrolu nad svým vlastním produktem, nýbrž je nadále ovládán odcizenými mechanismy zbožní výroby a trhu.
Marx odlišuje zcela zásadně dva rozdílné, protichůdné statuty výsledku práce lidských rukou: "produkt" na straně jedné, a "zboží" na straně druhé.
"Produkt" - to je ten "dobrý", přirozený výrobek, který slouží pouze uspokojování přirozených lidských potřeb; zatímco "zboží", to je výrobek denaturovaný, sloužící pouze k hromadění - prázdného - bohatství.
Pro náš výklad je rozhodující jedno konstatování: podle Marxe je jakákoli t r ž n í výroba (na základě směnné hodnoty zboží) principiálně negativní; a proto také základním předpokladem pro konstituování jakéhokoli druhu komunistické společnosti je z r u š e n í trhu, zrušení zbožního charakteru produktů. Z toho pak zákonitě vyplývá i postulát nutnosti zrušení peněz - neboť ty jsou výrazem právě oné (abstraktní) směnné hodnoty zboží.
-----------------------------------------
Takže, tolik obecně k Marxovu pojetí užitné hodnoty, hodnoty a trhu.
Ukazuje se nám tedy zcela jednoznačně: jakýkoli ekonomický model založený na trhu, na zbožní produkci a na existenci peněz je principiálně neslučitelný s Marxovým projektem komunistické společnosti.
A teď už se tedy můžeme blíže podívat na tu záležitost družstevnictví.
Zcela jednoznačný je jeden základní fakt: samotné družstevnictví, pokud má fungovat na podmínek trhu a zbožní výroby, n i k d y nemůže dostát Marxovým požadavkům na komunismus. Takovéto družstevnictví vždycky zůstane jenom jakýmsi podivným křížencem mezi snahou o kolektivismus bez vykořisťování, a mezi svým podřízením se právě pod ony odosobněné, odcizené struktury trhu.
Je sice pravdou, že Marx sám existenci družstev připouštěl či dokonce propagoval; o v š e m !! - Je nutno si zcela jasně uvědomit, za jakých podmínek, a s jakým cílem.
Pro Marxe se jednalo výlučně a důsledně jenom o zcela p ř e c h o d n o u fázi, kdy na půdě kapitalismu vzniknou alternativní modely, které alespoň v zásadě prolamují kapitalistickou logiku přivlastňování a vykořisťování.
Marx sám si byl ale naprosto a dokonale vědom, že tato družstevní forma je právě jenom oním zmíněným "křížencem" mezi kapitalismem a komunismem - a že v sobě nese ještě základní znaky kapitalismu.
Marx výslovně píše, že uvnitř těchto družstev jsou dělníci "svými vlastními kapitalisty"(!!!) To je mimochodem přesně to, co já sám jsem konstatoval už v mém zcela prvním příspěvku na téma družstevnictví, kdy jsem napsal, že - za podmínek přetrvávajícího kapitalistického trhu - těmto družstevníkům nezbyde nic jiného, nežli být "kolektivním kapitalistou", a převzít funkci "svého vlastního drába". - Jestliže to tedy, pane Hellere, odmítáte uvěřit mně, tak to uvěřte alespoň tomu svému "svatému" Marxovi...
Marx sám ostatně tato družstva přirovnává výslovně k akciovým společnostem!!
Pan Heller si vždy stěžuje že u Marxe neuvádím zdroje; já mám ale bohužel k dispozici pouze německé vydání Marxových spisů (MEW), takže si nejsem jistý, do jaké míry mé údaje něco pozitivního přinesou. Pro jistotu: citované výroky Marxe pocházejí z Kapitálu III, MEW 25, s. 453 nn.
Dále: "Aber das Kooperativsystem, beschränkt auf die zwerghafte Formen, die einzelne Lohnsklaven durch ihre privaten Anstrengungen entwickeln können, ist niemals imstande, die kapitalistische Gesellschaft umzugestalten.
Um die gesellschaftliche Produktion in ein umfassendes und harmonisches System freier Kooperativarbeit zu verwandeln, bedarf es allgemeiner gesellschaftlicher Veränderungen, Veränderungen der allgemeinen Bedingungen der Gesellschaft, die nur verwirklicht werden können durch den Übergang der organisierten Gewalt der Gesellschaft, d. h. der Staatsmacht, aus den Händen der Kapitalisten und Grundbesitzer in die Hände der Produzenten selbst.“ K. Marx, Forderungen der IAA, MEW 16, 195.
"Ale ten kooperativní systém, omezený na trpasličí formy, které jednotliví otroci mzdy mohou vyvíjet svým soukromým úsilím, není nikdy ve stavu, změnit kapitalistickou společnost.
K přeměně společenské produkce v obsáhlý a harmonický systém svobodné kooperativní práce je zapotřebí všeobecných společenských změn, změn všeobecných podmínek společnosti, které mohou být uskutečněny pouze přechodem organizovaného násilí společnosti, tj. státní moci, z rukou kapitalistů do rukou samotných výrobců". K. Marx, Požadavky IAA.
Takže, ukazuje se nám tu zcela jednoznačně: podle Marxe družstevní systém samotný n i k d y nemá potenciál nějakým způsobem opravdu překonat, zrušit kapitalismus.
Pokud a dokud tato družstva fungují a existují za existence trhu, zbožní výroby a peněz, pak se jedná fakticky jenom o f o r m á l n í podobu komunismu, kdy družstevníci mohou jenom b e z p r o s t ř e d n ě rozhodovat o svých záležitostech, o bezprostřední organizaci své produkce - ale nakonec stejně zůstanou jenom závislými figurkami na poli ovládaném odcizenými mechanismy trhu a kapitálu.
To že Marx nicméně podporoval vznikání družstev, to mohlo mít svůj smysl pouze a jenom za těch okolností, kdy se ještě mohlo jakž takž legitimně předpokládat, že konec kapitalismu už je na spadnutí; kdy je tedy přechod k nekapitalistické, komunistické společnosti zcela aktuálním příštím krokem dějin. Jedině a pouze za těchto okolností mohla tato čistě p ř e c h o d n á forma kooperativního družstevnictví mít progresivní roli.
Ale takovouto situaci už dávno nemáme. Jak vyplývá - přinejmenším pro všechny střízlivě usuzující a myslící - na základě minulých rozborů, nějaká čistě komunistická společnost, bez existence trhu, bez existence zbožní výroby a bez existence peněz, je absolutně nerealistický nonsens.
Ale jestliže by se tedy jako "alternativa" chtělo setrvávat na konceptu družstev z a setrvávající existence trhu, zbožní výroby a tedy kapitalismu - pak právě tohle je podle samotného Marxe nesmysl, který nikdy nemůže splnit očekávání, která se do tohoto projektu vkládají.
Ještě jednou, Marx to sám nazval zcela přesně: v tomto ohledu tato družstva nejsou nakonec v podstatě ničím jiným, nežli zcela prachobyčejnými akciovými společnostmi za podmínek kapitalismu.
MT
February 21, 2014 v 15.51
V jedné mé eseji je o Marxovi a jeho vztahu k družstvům, k skupinovému a individuálnímu vlastnictví napsáno toto:
"Z hlediska třídního je Marxova představa nejsilněji vyjádřena a nasvícena asi v předposlední, dvacáté čtvrté kapitole I. dílu Kapitálu.
Tady je předvídán okamžik, kdy budou „vyvlastňovatelé vyvlastňováni“ proletarizovanou společností. „Vyvlastňovatelé“ mají být zbývající úzkou vrstvou, ekonomickou elitou – má se zjevně jednat o zbývající nominálně soukromé vlastníky silně zespolečenštěných, koncentrovaných, vysoce technicky vyspělých výrobních prostředků, kteří předtím sami zbavili výrobních prostředků všechny ostatní kolem sebe (včetně většiny kapitalistů), protože v mnoha zhodnocovacích cyklech svobodný trh realizoval jejich stále sílící vyjednávací ekonomicko-mocenské pozice…
Pozoruhodný je ale způsob Marxova vyjadřování v této kapitole – pro Marxe je soukromé vlastnictví vyvlastněním vlastnictví individuálního založeného na vlastní práci. A novým postkapitalistickým, komunistickým vlastnictvím má být opět znovunastupující individuální (!) (a současně společenské) vlastnictví na základě všech vymožeností předchozího kapitalismu (reálně zespolečenštěná výroba na kooperativním základě).
Takže žádné státní bismarkovské vlastnictví úřadů…
(„Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry – kooperace svobodných pracovníků a jejich pospolné držby půdy a jimi vyrobených výrobních prostředků… - K. Marx, Kapitál I., SNPL, Praha 1953, str. 804)
S ohledem na popularitu „samosprávného principu“, anebo aspoň modelu kde si „práce najímá kapitál“ v kruzích radikální demokratické levice, je ale třeba říci si „na rovinu“ jedno.
Z pozdní Kritiky Gothajského programu i jiných Marxových výroků, je znát, že Marx nepovažoval za ekonomickou základnu dovršeného budoucího společenského řádu společnost, kde by na trzích operovaly vlastnicky oddělené pracovní kolektivy – tedy kolektivy, které by separátně vlastnily výrobní prostředky, se kterými pracují. To by pro Marxe byly dílčí kapitálové subjekty vykořisťující samy sebe (tento pohled na věc lze doložit na mnoha místech Kapitálu).
Marx sice hovořil o znovuobnovovaném individuálním vlastnictví. To je ale něco jiného – tady pochopitelně nenalezneme handicapy příslušníka jednoho „bohatšího“ pracovního kolektivu oproti příslušníkovi jiného „chudšího“ pracovního kolektivu.
Lze vůbec obojí nějak skloubit?
K této otázce se ještě jednou vrátíme …
Na úplném konci celé této části ...
-.-.-.-.-.-
Na druhou stranu je faktem, že v Kapitálu, který je zhruba o 10 let starší než Kritika Gothajského programu, se Marx vyslovoval velmi příznivě o dělnickém družstevnictví a přikládal mu významnou roli – ovšem významnou roli v cestě (!) k budoucímu systému.
Pro Marxe byl (alespoň v době, kdy psal Kapitál) objektivním pilířem systémové transformace v nový řád úvěr v kombinaci s jakousi „hellerovskou“ družstevní továrnou, rozrůstající se – jako už pak typický rys ekonomiky - v národním měřítku. Zde tedy skutečně přichází na scénu to, co zdůrazňují Heller s Neužilem.
Ani zde se ovšem Marx nepouští do nějakých podrobností, to nikdy nebylo jeho zvykem.
Ale jeho slova – na těch několika místech, kde je vyslovil – byla vcelku jasná:
„Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící hlavní základ postupné přeměny kapitalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve více méně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých pozitivně. Až dosud jsme zkoumali rozvoj úvěru – a v něm obsažené latentní překonání kapitalistického vlastnictví (tučně – i dále - vyznačil M. T.) – hlavně se zřetelem na průmyslový kapitál …
…zhodnocování kapitálu založené na protikladném charakteru kapitalistické výroby, dovoluje skutečný, svobodný rozvoj jen k určitému bodu a tvoří tedy ve skutečnosti imanentní pouta a meze výroby, které úvěr ustavičně prolamuje …Dvojaká povaha, která je imanentní úvěrovému systému: že totiž na jedné straně z hybné síly kapitalistické výroby, z obohacování vykořisťováním cizí práce, dělá nejryzejší a nejúžasnější systém spekulace a podvodu a stále více omezuje počet těch, kdo těží ze společenského bohatství, že na druhé straně tvoří přechodnou formu k novému způsobu výroby – tato dvojakost propůjčuje hlavním hlasatelům úvěru od Lawa po Isaaka Pereira jejich příjemný charakter napůl podvodníků a napůl proroků.“
(Karel Marx, Kapitál III/1, SNPL Praha 1955, str. 462-3)
"Z hlediska třídního je Marxova představa nejsilněji vyjádřena a nasvícena asi v předposlední, dvacáté čtvrté kapitole I. dílu Kapitálu.
Tady je předvídán okamžik, kdy budou „vyvlastňovatelé vyvlastňováni“ proletarizovanou společností. „Vyvlastňovatelé“ mají být zbývající úzkou vrstvou, ekonomickou elitou – má se zjevně jednat o zbývající nominálně soukromé vlastníky silně zespolečenštěných, koncentrovaných, vysoce technicky vyspělých výrobních prostředků, kteří předtím sami zbavili výrobních prostředků všechny ostatní kolem sebe (včetně většiny kapitalistů), protože v mnoha zhodnocovacích cyklech svobodný trh realizoval jejich stále sílící vyjednávací ekonomicko-mocenské pozice…
Pozoruhodný je ale způsob Marxova vyjadřování v této kapitole – pro Marxe je soukromé vlastnictví vyvlastněním vlastnictví individuálního založeného na vlastní práci. A novým postkapitalistickým, komunistickým vlastnictvím má být opět znovunastupující individuální (!) (a současně společenské) vlastnictví na základě všech vymožeností předchozího kapitalismu (reálně zespolečenštěná výroba na kooperativním základě).
Takže žádné státní bismarkovské vlastnictví úřadů…
(„Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry – kooperace svobodných pracovníků a jejich pospolné držby půdy a jimi vyrobených výrobních prostředků… - K. Marx, Kapitál I., SNPL, Praha 1953, str. 804)
S ohledem na popularitu „samosprávného principu“, anebo aspoň modelu kde si „práce najímá kapitál“ v kruzích radikální demokratické levice, je ale třeba říci si „na rovinu“ jedno.
Z pozdní Kritiky Gothajského programu i jiných Marxových výroků, je znát, že Marx nepovažoval za ekonomickou základnu dovršeného budoucího společenského řádu společnost, kde by na trzích operovaly vlastnicky oddělené pracovní kolektivy – tedy kolektivy, které by separátně vlastnily výrobní prostředky, se kterými pracují. To by pro Marxe byly dílčí kapitálové subjekty vykořisťující samy sebe (tento pohled na věc lze doložit na mnoha místech Kapitálu).
Marx sice hovořil o znovuobnovovaném individuálním vlastnictví. To je ale něco jiného – tady pochopitelně nenalezneme handicapy příslušníka jednoho „bohatšího“ pracovního kolektivu oproti příslušníkovi jiného „chudšího“ pracovního kolektivu.
Lze vůbec obojí nějak skloubit?
K této otázce se ještě jednou vrátíme …
Na úplném konci celé této části ...
-.-.-.-.-.-
Na druhou stranu je faktem, že v Kapitálu, který je zhruba o 10 let starší než Kritika Gothajského programu, se Marx vyslovoval velmi příznivě o dělnickém družstevnictví a přikládal mu významnou roli – ovšem významnou roli v cestě (!) k budoucímu systému.
Pro Marxe byl (alespoň v době, kdy psal Kapitál) objektivním pilířem systémové transformace v nový řád úvěr v kombinaci s jakousi „hellerovskou“ družstevní továrnou, rozrůstající se – jako už pak typický rys ekonomiky - v národním měřítku. Zde tedy skutečně přichází na scénu to, co zdůrazňují Heller s Neužilem.
Ani zde se ovšem Marx nepouští do nějakých podrobností, to nikdy nebylo jeho zvykem.
Ale jeho slova – na těch několika místech, kde je vyslovil – byla vcelku jasná:
„Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící hlavní základ postupné přeměny kapitalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve více méně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých pozitivně. Až dosud jsme zkoumali rozvoj úvěru – a v něm obsažené latentní překonání kapitalistického vlastnictví (tučně – i dále - vyznačil M. T.) – hlavně se zřetelem na průmyslový kapitál …
…zhodnocování kapitálu založené na protikladném charakteru kapitalistické výroby, dovoluje skutečný, svobodný rozvoj jen k určitému bodu a tvoří tedy ve skutečnosti imanentní pouta a meze výroby, které úvěr ustavičně prolamuje …Dvojaká povaha, která je imanentní úvěrovému systému: že totiž na jedné straně z hybné síly kapitalistické výroby, z obohacování vykořisťováním cizí práce, dělá nejryzejší a nejúžasnější systém spekulace a podvodu a stále více omezuje počet těch, kdo těží ze společenského bohatství, že na druhé straně tvoří přechodnou formu k novému způsobu výroby – tato dvojakost propůjčuje hlavním hlasatelům úvěru od Lawa po Isaaka Pereira jejich příjemný charakter napůl podvodníků a napůl proroků.“
(Karel Marx, Kapitál III/1, SNPL Praha 1955, str. 462-3)
MT
February 21, 2014 v 15.57
Ortodoxní leninský komunista Norbert Starý se naopak snaží Marxe bránit před nejrůznějším samosprávným "revizionismem" ve svém článku nazvaném "Antikomunismus podle Marxe" např. takto:
"Používat tu či onu vlastní interpretaci Marxe k boji proti komunistickému hnutí není nápad nový. Brožura Milana Valacha Marxova filozofie dějin (nakl. I. Marek, Brno 2005) je pozoruhodnou ukázkou tohoto žánru. Prvních asi 50 stránek obsahuje docela přijatelnou popularizaci některých základních Marxových myšlenek.
Pak ale na to jde tvrdě.
»Komunistická strana měla být proto za všechny své zločiny zakázána již v roce 1990.« (s. 69)
O Leninově chápání Marxe:
»Rozdíl je tak velký, že se stává zřejmé, že Lenin je buď zcela zaslepen svými vlastními představami, anebo otevřeně lže.« (s. 63) apod.
Kromě obvyklých výtek z totalitarismu nacházíme v brožuře zejména polemiku o tom, jak je třeba chápat přechod ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků. Autor sice vychází z předpokladu, že »proces zespolečenštění výrobní činnosti má podle Marxe vést i k zespolečenštění vlastnictví, ale co to má konkrétně znamenat, jakou praktickou formu má mít organizace a řízení výroby, to nikdy nenapsal a ani napsat nemohl«, (s. 80, pozn. 17), přitom však se domnívá, že jemu (M. Valachovi) už je to jasné:
»Této přechodné formě mezi kapitalismem a komunismem budoucnosti by pak ovšem neodpovídalo státní - centralizované vlastnictví výrobních prostředků, ale ekonomika založená na podnicích vlastněných jejich zaměstnanci.«
(s. 53, podobně na dalších místech)
Na tomto místě se nebudu pouštět do úvah, zda takto definované skupinové vlastnictví by znamenalo skutečné zespolečenštění. Ukážu jen, že p. Valach dělá přesně to, z čeho obviňuje Lenina - buď si Marxe pořádně nepřečetl, anebo otevřeně lže.
Základním dokumentem, který definuje moderní komunistickou myšlenku, je, jak známo, Komunistický manifest, napsaný společně Marxem a Engelsem. Je sice pravda, že autoři Manifestu se nepouštěli - na rozdíl od utopických socialistů - do podrobných úvah o architektuře budoucí komunistické společnosti apod., ale základní rysy přechodu k zespolečenštěnému vlastnictví jasně definovali. V kapitole nazvané Proletáři a komunisté čteme: »Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.«
V jednom z přípravných textů k Manifestu, v Engelsových Zásadách komunismu z r. 1847, je z analýzy pravidelných krizí, kterými prochází kapitalistická ekonomika, vyvozen následující závěr: »Velký průmysl nutně vyžaduje zcela novou organizaci společnosti, ve které by výrobu už neřídili jednotliví spolu konkurující továrníci, nýbrž celá společnost podle pevného plánu a podle potřeb všech.« (odpověď na 13. otázku)
Takže zestátnění průmyslu a zavedení celostátního plánu, provedené po Říjnové revoluci, nebylo popřením Marxova a Engelsova poznání zákonitostí vývoje společnosti, nýbrž jeho aplikací. Nakolik byla tato aplikace v daných (nelehkých) konkrétních podmínkách úspěšná, to ještě vyžaduje pečlivou konkrétní analýzu. Už dnes však můžeme říci, že úplně neúspěšná určitě nebyla."
Tolik Haló noviny, 14. 12. 2005 a Norbert Starý ...
February 21, 2014 v 16.24
Pan Poláček svými teoriemi ostatně tomu stalinskému pojetí přizvukuje. Pokud nejsou lidé ochotni pracovat bez donucení, protože je jim přece vrozena lenost a touha po majetku, kterou jim nikdo neodpáře, co jiného může v budoucnu být než znovu nějaká totalita? Proč bychom se měli nechat vykořisťovat kapitalisty, když ty lidi stejně nezměníme? Budeme muset znovu provést násilnou revoluci a začít vládnout. Nic jiného kromě kapitalismu nebo totality totiž podle pana Poláčka není možné. Tedy samozřejmě, pokud si z nás nedělá legraci :-)
vím a souhlasím.V Kapitálu jsou poznámky o jiném způsobu hospodaření než kapitalistickém, velmi sporé - většinou jako příklady toho, že kapitalistická logika není jediná možná - a příliš tu alternativní formu nekonkretizuje - jen v ní zdůrazňuje to coi ty - že to bude individuální svobodná práce v rámci sdružení společenskýcjh vlastníků, pokud mluví o družstvech, tak samozřejmě v rámci kapitalismu vidí trh a celkovou logiku produkce nadhodnoty, ale nikde, pokud vím, neříká, že by fakt nekapitalistického vlastnictví nějak oslaboval výkonnost a motivaci pracovníků, jsou i poichvalné zmínky o produktivitě Owenova podniku a družstev.(Tohle je jedna věc, kterou Poláček prostě nevnímá, stejně jako údaje o současných družstvech. Mimochodem - moc jsem se nemýlil, když jsem pana Poláčka - nadále už vypustím to pan, nené to z nezdvořilosti, ale z úspornosti, ať i mně oslovují všichni jen Heller nebo Pepa -obviňoval z neznalosti marxismu - možná něco v MEW četl, ale efekt to nemělo žádný - pořád je to totéž - ten londýnský koňský drožkář, který se nedovede představit jinou dopravu než koňskou drožku a po výkladu funkcí auta se zeptá, kam se zapřáhnou koně. Ta neschopnost vidět věci ve vývoji a naopak platnost teze v určitých podmínkách je jednou z jeho základních rysů diletanta ve vědě. Pokud se chce odkázat, proč neuvede kapitolu a sub kapitolu - našel bych si ji a nikdy to není jen záležitost jedné věty, tu je možné nepochopit, když je vytržena ze souvislostí, jak to s oblibou dělali stalinisté). Teprve v Gothaji se Ma E více zamýšlejí nad vývojem té postkapitalistoické společnosti a pokládají základy jejího rozčlenění na nižší a vyšší fázi (ty pak pojmenoval Lenin ve Státu a revooluci 1917).Mluví taky o přechodném období. Jednu doibu jsem si to četl pořád dokola a musím ořiznat, že není jasné, zda pod pořechodným obdobím myslí jen bezprostřední období politické diktatury s přetrvávánímj prvků přímého kapitalismu nebo zda odděluje toto období a první nižší fázi - po našem socialismus. Zcela jasné ovšem je, že tzv. mateřská znaménka starého na těle první fáze komunistické formace nechápe jako pozůstatky kapitalismu, ale spíše toho, co má i ta nová formace s kapitalismem a dokonce jeetě i s předkapitalismy společné - což je 1) s kapitalismem shodná úroveň výrobních sil, kterou je nutno překonat novou kvalitou - kdo četl Grundrisse ví že tím je myšleno něco, čemu jsme později řekli vědecko technická revoluce, odsun člověka do přípravy výroby, k vědě apod. - takže nebudou ani betonáři a asfaltéři v současné podobě.
2) díky převzetí staRÉ ÚROVNĚ - DNEŠNÍMI TERMÍNY MECHANIZOVANÉ, INDUSTRIÁLNÍ výroby - přetrvává stará dělba práce na které stály všechny typy vykořisťovatelských formací, s mírnými modifikacemi,ale vždy se spojením řízení a vědy s rolí soukromého vlastníka, Práce není plně zespolečenštěna a její společenskost musí být zprostředkována. Připouštím, že v Gothaji není jednoznačně řečeno, zda trh bude přetrvávat jen v přechodném období k socialismu a nebo i v socialismu, logicky tam vyplývá, že nebude v komunismu . Jsou ovšem i charakteritiky v Griundrissech kjteré konec hodnotových kategorií vidí v souvislosti s tím jak dalece výrobek nebude produktem lidské práce v původní podobě, ale zřejmě jen výsledkem zapojení vědy do výroby. Lenin sice představy o fázích upčřesnil, ale ani toto neříká nějakou jasnou formou. Jak Ty a já a mnozí další víme dávno, ale pro Poláčka to byl zřejmě objev, žádné praktické hnutínelze řídit teorií a proto i bolševicdi a patrně i sám Lenin podlehli po revoluci představě že mohou hnede přejít do té vyšší fáze, ačkoliv úroveň výrobnícj i všeobecné kulturnosti to neumoňovala. Navíc prostě nemohli vést tržní hospodářství za občanské války a intervence, kde skuteční rolníci sledovali svůj dvojaký zájem a schovávali obili (půdu brali, ale revanšovat se dělníkům nechtěli - působily letité zvyklosti). Takže vznikl válečný komunismus (oistatně totéž bylo za války i v Anglii ), jehož průšvihy Poláček hned využívá jako důkaz pro nemožnost,aby fungoval komunismus v nejvyšší fázi. Podle Poláčka to, co platilo v chudém a zbídačeném Rusku, kde i průmyslová výroba byla jen tu a tam a převládala tupá otrocká práce na poli, musí platit i ve společnosti, kde k výrobě vysokého spotřebního standardu stačí, když bude pracovat desetina lidstva 8 hodin nebo když si každý bud muset odpracovat maximálně dvě hodiny týdně a ve zbytku se bude věnovat tomu, co ho baví, formujea kultivuje a kdykoliv si bude moci zdarma vzít co potřebuje a případně jet nebo zaletět si, kam chce, společenskými porostředky a kdy pro něj nebude motivací tom aby se uživil ale to, zda mu společnost dá část prostředků na - příkladně - výzkum virů. To je stejné uvažování jako když bychom v pravěku řekli, že je nemožné, aby se rod uživil zasetím nějakých podivných zrn pšenice. Poláýček občas mele o komplexnosti pohledu, alke vidět změny v komplexních fakotorech nevidí. Abpochopitelně, že není argument ani v tom, že se nberealizovala Leninova oředstava o společnosti civilizovaných družstevníků a vznikl protosocialismus, který udupal to krátké období využití prvků soukromého vlastnictví a trhu. V podmínkách Ruska - a i dlouho ppotom nejen v podmínkách Ruska - jiná alternativa ke kapitalismu než protosociaoismus vzniknout nemohla. Na druhé straně protosocialismus nebyl udržitelný s tím, jak se změnily výrobní síly a dnes ze stejných důvodů není udržitelný kapitalismus. Poláček si za živého boha nedovede položit otázku, zda klasická kapitalistická motivace - porodej mi ci nejlACIUN+JI PORACOIVNÍ SÍLU A MAKJEJ CO NEKJVÍCE, JINAK UMŘEŠ HLADY - MŮŽE MOTIVOVAT ŠOIČKOVÉHO VĚDCE, po kterém se všude natáhne tisíc rukou a kterého by nemohlani kontrolovat, ani vyhodit. Místo toho klade rtu drožkářskou otázku po zapřahání koní - kdo v komunismu donutí někoho k poráci asfaltéra? (což podle Poláčka může jedině kapitalismus). Už si neláme hlavu tím, že taková práce v dneění podobě vůbec nebude a že průměrný občan, který je zbvyklý pracovat 2 hodiny týdně a může si vššechno brát zadarmo se možná o tu zvláštní a obtížnou práci drát spolu s mnoha jinými uchazeči.A já jsem fantasta - i když ta motivační role samotného charakteru oráce a vztahů lidí ní je všude kolem - jistě ne u kopáčů, ale mezi vědci řídícími poeacivníky, umělci, učiteli i lékaři, ale třeba i šikovnými řemeslníky ano. Proč by se jinak socioogové zabývali hlubokou frustrací, kterou zařívají vysokoškolsky vzdělaní lidé, když sice najdou práciu a zajištění ale není to práce tvořivá. I samoi kapoitalisté s tím počítají. Kapitalistický personalista by o tom asi Poláčkovi leccos pověděl.
2) díky převzetí staRÉ ÚROVNĚ - DNEŠNÍMI TERMÍNY MECHANIZOVANÉ, INDUSTRIÁLNÍ výroby - přetrvává stará dělba práce na které stály všechny typy vykořisťovatelských formací, s mírnými modifikacemi,ale vždy se spojením řízení a vědy s rolí soukromého vlastníka, Práce není plně zespolečenštěna a její společenskost musí být zprostředkována. Připouštím, že v Gothaji není jednoznačně řečeno, zda trh bude přetrvávat jen v přechodném období k socialismu a nebo i v socialismu, logicky tam vyplývá, že nebude v komunismu . Jsou ovšem i charakteritiky v Griundrissech kjteré konec hodnotových kategorií vidí v souvislosti s tím jak dalece výrobek nebude produktem lidské práce v původní podobě, ale zřejmě jen výsledkem zapojení vědy do výroby. Lenin sice představy o fázích upčřesnil, ale ani toto neříká nějakou jasnou formou. Jak Ty a já a mnozí další víme dávno, ale pro Poláčka to byl zřejmě objev, žádné praktické hnutínelze řídit teorií a proto i bolševicdi a patrně i sám Lenin podlehli po revoluci představě že mohou hnede přejít do té vyšší fáze, ačkoliv úroveň výrobnícj i všeobecné kulturnosti to neumoňovala. Navíc prostě nemohli vést tržní hospodářství za občanské války a intervence, kde skuteční rolníci sledovali svůj dvojaký zájem a schovávali obili (půdu brali, ale revanšovat se dělníkům nechtěli - působily letité zvyklosti). Takže vznikl válečný komunismus (oistatně totéž bylo za války i v Anglii ), jehož průšvihy Poláček hned využívá jako důkaz pro nemožnost,aby fungoval komunismus v nejvyšší fázi. Podle Poláčka to, co platilo v chudém a zbídačeném Rusku, kde i průmyslová výroba byla jen tu a tam a převládala tupá otrocká práce na poli, musí platit i ve společnosti, kde k výrobě vysokého spotřebního standardu stačí, když bude pracovat desetina lidstva 8 hodin nebo když si každý bud muset odpracovat maximálně dvě hodiny týdně a ve zbytku se bude věnovat tomu, co ho baví, formujea kultivuje a kdykoliv si bude moci zdarma vzít co potřebuje a případně jet nebo zaletět si, kam chce, společenskými porostředky a kdy pro něj nebude motivací tom aby se uživil ale to, zda mu společnost dá část prostředků na - příkladně - výzkum virů. To je stejné uvažování jako když bychom v pravěku řekli, že je nemožné, aby se rod uživil zasetím nějakých podivných zrn pšenice. Poláýček občas mele o komplexnosti pohledu, alke vidět změny v komplexních fakotorech nevidí. Abpochopitelně, že není argument ani v tom, že se nberealizovala Leninova oředstava o společnosti civilizovaných družstevníků a vznikl protosocialismus, který udupal to krátké období využití prvků soukromého vlastnictví a trhu. V podmínkách Ruska - a i dlouho ppotom nejen v podmínkách Ruska - jiná alternativa ke kapitalismu než protosociaoismus vzniknout nemohla. Na druhé straně protosocialismus nebyl udržitelný s tím, jak se změnily výrobní síly a dnes ze stejných důvodů není udržitelný kapitalismus. Poláček si za živého boha nedovede položit otázku, zda klasická kapitalistická motivace - porodej mi ci nejlACIUN+JI PORACOIVNÍ SÍLU A MAKJEJ CO NEKJVÍCE, JINAK UMŘEŠ HLADY - MŮŽE MOTIVOVAT ŠOIČKOVÉHO VĚDCE, po kterém se všude natáhne tisíc rukou a kterého by nemohlani kontrolovat, ani vyhodit. Místo toho klade rtu drožkářskou otázku po zapřahání koní - kdo v komunismu donutí někoho k poráci asfaltéra? (což podle Poláčka může jedině kapitalismus). Už si neláme hlavu tím, že taková práce v dneění podobě vůbec nebude a že průměrný občan, který je zbvyklý pracovat 2 hodiny týdně a může si vššechno brát zadarmo se možná o tu zvláštní a obtížnou práci drát spolu s mnoha jinými uchazeči.A já jsem fantasta - i když ta motivační role samotného charakteru oráce a vztahů lidí ní je všude kolem - jistě ne u kopáčů, ale mezi vědci řídícími poeacivníky, umělci, učiteli i lékaři, ale třeba i šikovnými řemeslníky ano. Proč by se jinak socioogové zabývali hlubokou frustrací, kterou zařívají vysokoškolsky vzdělaní lidé, když sice najdou práciu a zajištění ale není to práce tvořivá. I samoi kapoitalisté s tím počítají. Kapitalistický personalista by o tom asi Poláčkovi leccos pověděl.
Znal jsem Valacha (bohužel zemřel) a znám i Norberta Starého jeho pravé jméno. Valach to měl v lecčems popletené, nale vcelku poctivě směřoval nalevo, hlavně k přímé demokracii, což je samozřejmě blbost ale pro samosprávu byl a mluvit se s ním dalo. Norbert je jeden ze vzdělanějších a rozumějších stalinistů v KSČM, osobně poctivec, ale je tuhý, což tento text dokazuje, nic nechápe.
Státní vlastnictví je jejich božstvo. Jeho neprofesionalitu a neznalost Marxe dokazuje to, že za základní dílo M a E. považuje Manifest, který i sám Marx bral s rezervou, protože tam ještě nebyla zdůvodněná teorie nadhodnoty a kapitálového vztahu.
Státní vlastnictví je jejich božstvo. Jeho neprofesionalitu a neznalost Marxe dokazuje to, že za základní dílo M a E. považuje Manifest, který i sám Marx bral s rezervou, protože tam ještě nebyla zdůvodněná teorie nadhodnoty a kapitálového vztahu.
znal jsem Valacha, měl sice leccos popleteného ale byl to levicový intelektuál instintivně směřující správným směrem, až na přehánění ořímé demokracie (/bohužel už zemřel). Znám osobně i Nrberta Starého (jeho pravé jméno), je to člen mé obvodní organizace, stalinista, ale rozumnější, osobně poctivý, ale tuhý. Jeho neprofesionalitu a neznalost Marxe dokazuje to, že považuje za základní dílo Manifest, ke kterému iMarx měl kritický postoj, protože v něm nebyla ještě pořádná teorie nadhodnoty. Státní vlastnictví je pro stalinisty neotřesitelná premisa, jeho krach prostě nevnímají.
Jinak Evička do mne zasela vážnou poch\ybnost - co když jsme obětí provokatéra nebo srandisty? Tolik hlouposti přece v jedné osobě být nemůže?Nebo ano?
Jinak Evička do mne zasela vážnou poch\ybnost - co když jsme obětí provokatéra nebo srandisty? Tolik hlouposti přece v jedné osobě být nemůže?Nebo ano?
Oni jsou všelijací provokatéři, kteří chtějí člověka vytočit. Skoro před dvěma měsíci jsem si objednala na dobírku knihu v jednom internetovém knihkupectví. Knihu mi jaksi zapomněli poslat a zapomněli mě i jakkoli informovat. Objednala jsem si ji znovu a hned ji pro jistotu i zaplatila. Zase dlouho nic, že prý čekají, až ji pošle nějaký dodavatel. Toho dodavatele jsem musela na jejich radu osobně urgovat, aby jim knihu poslal a oni ji poslali mně (jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce). To zase trvalo nějakou dobu. Poté mě z onoho knihkupectví vyzvali, abych knihu rychle zaplatila (přestože jsem ji měla dávno zaplacenou), protože prý by ji jinak mohli prodat někomu jinému, kdo bude rychlejší (prý kdo dřív přijde, ten dřív mele). Musela jsem jít do internetového bankovnictví a vyhledávat zpětně, kdy jsem jim vlastně poslala peníze. Pak teprve potvrdili zaplacení a že knihu pošlou. Zatím ji ještě nemám.Prý bude příští týden. No, jak říkám - chtějí jednoho vytočit. Člověk se nesmí nechat.
To, co Poláček píše o užitné hodnotě a trhu, jsou nesmysly, je to zase jedno poláčkovské překroucení toho, co u Marxe skutečně je. Marx např. nechápe prvobytně pospolnou společnost, kdy ještě nevzniká zboží a jde jen o užitek z výrobku (spíše o užitek přímo braný z přírody lovem a sběračstvím) a není zbožní směna a odcizení, ale společnost je slabá a kulturně primitivní, za něco ideálního, od čeho se pak lidstvo vzdálilo k něčemu negativnímu. Ten přirozený stav neznamená optimální - je to jen začátek a jeho zánik hodnotí klasikové i celý marxismus jako pokrok. Pokud vím, tak trh nebere jakoé něco negativního, ale jen za zprostředkující mechanismus přizpůsobující se typům vlastnictví. Pojmy užitná hodnota a hodnota (směnná hodnota) už používá jen pro zboží - produkt výroby na trh. Jistě - už tam začíná odcizení, ale to není podstatné. Ty negativní stránky trhu zkoumá Marx až v souvislosti s kapitalistickým trhem, kdy se zbožím stává pracovní síla a z podstaty vlastnického vztahu vyplývá cíl - zhdnocovat kapitál - ano, tady určuje směnu hodnota a užitná hodnota je jen pouhou nutnou podmínkou, aby se vůbec směňovalo - užitná hodnota, která ve specifické logice kapitalismu se nepotvrdí jako společensky nutná hodnota, je zničena. Ale i tady klasikové vysoce oceňukjé pokrok. který sebou přinesl kapitalismus a úvahy o překonání zbožní směny předkládají v souvislosti s tím, jak se kaoitalismus vyčerpává a vADÍ ROZVOJI VÝROBNÍCH SIL. Jak v tom zase Poláček mohl vyčíst ty svoji nesmyslné závěry, to ví pánbůh.
JP
Pane Tejkle, ten problematický vztah mezi vlastnictvím (respektive vůbec prací) individuálním a celospolečenským, to je přesně ten zcela základní problém který zde od samotného počátku tématizuji.
Je sice bezpochyby hezké, že Marx sám hovoří t a k é o individuálním vlastnictví - jenže nikdy a nikde nijakým způsobem neukázal a nevysvětlil, jakým způsobem tento o sobě principiálně protikladný poměr vyřešit, jak konkrétně překlenout onu propast mezi individuálním a celospolečenským.
Jeho téze na dané téma - to jsou jenom zcela povšechné floskule, které neposkytují žádný konkrétní mechanismus pro zprostředkování obou náprotivných principů.
Zásadním deficitem marxismu je právě to, že on tento poměr mezi individuálním a celospolečenským vůbec nechápe (respektive tvrdošíjně odmítá pochopit) jako poměr p r o t i k l a d n ý; pro marxismus prostě už ten samotný fakt, že byl odstraněn kapitalismus, vytváří sám dostatečnou základnu pro to, že individuální je bezprostředně identické s celospolečenským.
Ale jak to má r e á l n ě fungovat, a to jmenovitě právě v ekonomice, tak tohle tajemství zůstává ukryto v - marxistických - hvězdách...
Je sice bezpochyby hezké, že Marx sám hovoří t a k é o individuálním vlastnictví - jenže nikdy a nikde nijakým způsobem neukázal a nevysvětlil, jakým způsobem tento o sobě principiálně protikladný poměr vyřešit, jak konkrétně překlenout onu propast mezi individuálním a celospolečenským.
Jeho téze na dané téma - to jsou jenom zcela povšechné floskule, které neposkytují žádný konkrétní mechanismus pro zprostředkování obou náprotivných principů.
Zásadním deficitem marxismu je právě to, že on tento poměr mezi individuálním a celospolečenským vůbec nechápe (respektive tvrdošíjně odmítá pochopit) jako poměr p r o t i k l a d n ý; pro marxismus prostě už ten samotný fakt, že byl odstraněn kapitalismus, vytváří sám dostatečnou základnu pro to, že individuální je bezprostředně identické s celospolečenským.
Ale jak to má r e á l n ě fungovat, a to jmenovitě právě v ekonomice, tak tohle tajemství zůstává ukryto v - marxistických - hvězdách...
JP
Do mého textu o družstevnictví se mi už nevešel jeden aspekt celého toho konceptu družstevního vlastnictví, který nicméně není bez zajímavosti.
Celá ta představa o tom, jak nadvládu (velko)kapitálu překonat prostě prostřednictvím alternativních, družstevních forem vlastnictví, totiž nese zcela zřetelné rysy m a l o b u r ž o a z n í h o myšlení.
Za prvé, v oblasti samotného vlastnictví: přesně tohle je totiž představou maloburžoazního vlastníka, že prostě tím, že o n s á m je svébytným vlastníkem, že on si jaksi s e d n e na určitý počet věcí (výrobních prostředků), tak že už tím bez dalšího on sám je svobodný. On vidí jenom ten svůj osobní, omezený okruh svého vlastnictví (kterým dozajista může ve své bezprostřední vlastnické moci disponovat) - ale naprosto nevidí a není schopen pochopit, že on je stále v moci k a p i t á l u jako takového, že může být činný a aktivní jenom v tom rámci, který vytváří a který diktuje kapitál, se svou vlastní logikou.
Maloburžoa si myslí, že když on je bezprostředně svým vlastním pánem (a svého vlastního omezeného vlastnictví), jako by tím už byl skutečně svobodnou lidskou bytostí - a není schopen a ochoten přiznat si svou bytostnou závislost na daleko vyšších a mocnějších silách a strukturách kapitalistické ekonomiky a kapitalistického trhu.
A přesně tomuto maloburžoaznímu vidění světa podléhají i vyznavači družstevnictví: i oni věří tomu, že když jenom o n i s a m i budou mít nějaké to své vlastní (skupinové) vlastnictví, že už jenom tím se dokáží osvobodit z logiky kapitálu, z nadvlády kapitalistické ekonomiky a kapitalistického trhu. Ten jediný rozdíl spočívá v tom, že zatímco v prvém případě této iluzi propadá maloburžoazní výrobce jako jedinec, v případě družstevnictví se touto iluzí opájí vlastníci skupinoví.
Za druhé: otázka demokracie. Vyznavači družstevnictví se pyšní tím, že v jejich družstvech přece všichni rozhodují společně, na základě společného, demokratického rozhodování. To je opět naprosto typický pohled maloburžoazního myšlení: příslušník maloburžoazie se spokojí s tím, že je mu poskytnuto svobodné h l a s o v a c í p r á v o - a už vůbec dále nepátrá po tom, co je mu - za podmínek dominantního kapitalismu - možno reálně rozhodnout, reálně ovlivnit.
Právě tuto otázku skutečně geniální zkratkou ve své "Židovské otázce" svého času zodpověděl Karel Marx. Když se zabýval tím, jestli je možno kapitalismus porazit prostřednictvím všeobecného volebního práva, kdy lze očekávat, že - díky své většině v populaci - i v parlamentech dělnická třída dosáhne většiny, tak na to Marx odpověděl: kapitalista s pokrčením ramen přenechá dělnické třídě její panství v parlamentech - pokud on sám si ponechá vlastnictví výrobních prostředků, kterými bude držet ve svých rukou m a t e r i á l n í z á k l a d n u života dělnické třídy!
Jinými slovy: i kdyby dělnická třída ovládla bezezbytku celé parlamenty, dokud zůstává kapitalismus kapitalismem a dokud kapitalista zůstává vlastníkem výrobních prostředků, do té doby i té "panující" dělnické třídě nezbyde nic jiného, nežli odhlasovat zákony - ve prospěch kapitálu!! - Neboť jinak by si podkopávali svou vlastní materiální základnu, kterou vlastní právě onen kapitalista.
A přesně tohle je právě to, co si stále ještě buďto nedokáží anebo nejsou ochotni připustit propagátoři družstevnictví: oni si můžou zavést (vnitropodnikovou) demokracii jakou chtějí, ale vposledku jim stejně nezbyde nic jiného, nežli se "svobodně" rozhodovat v intencích stále ještě dominantního kapitálu! Protože jestli se "dobrovolně" nepřizpůsobí logice kapitálu, trhu a konkurence - pak v té k a p i t a l i s t i c k é konkurenci prostě zaniknou, zahynou, i s celou tou svou "demokracií".
Takže, jak vidno, všechny ty představy o tom, jak kapitalismus překonat prostřednictvím družstevních vlastnických forem, jsou jenom specifickou formou maloburžoazního způsobu myšlení; totiž té iluze, že když já sám jsem autonomní ve svém bezprostředním vlastnictví a ve svém bezprostředním rozhodování, že jsem tím svobodný vůbec, zcela bez ohledu na rámcové podmínky dominantního ekonomicko-společenského prostředí.
Celá ta představa o tom, jak nadvládu (velko)kapitálu překonat prostě prostřednictvím alternativních, družstevních forem vlastnictví, totiž nese zcela zřetelné rysy m a l o b u r ž o a z n í h o myšlení.
Za prvé, v oblasti samotného vlastnictví: přesně tohle je totiž představou maloburžoazního vlastníka, že prostě tím, že o n s á m je svébytným vlastníkem, že on si jaksi s e d n e na určitý počet věcí (výrobních prostředků), tak že už tím bez dalšího on sám je svobodný. On vidí jenom ten svůj osobní, omezený okruh svého vlastnictví (kterým dozajista může ve své bezprostřední vlastnické moci disponovat) - ale naprosto nevidí a není schopen pochopit, že on je stále v moci k a p i t á l u jako takového, že může být činný a aktivní jenom v tom rámci, který vytváří a který diktuje kapitál, se svou vlastní logikou.
Maloburžoa si myslí, že když on je bezprostředně svým vlastním pánem (a svého vlastního omezeného vlastnictví), jako by tím už byl skutečně svobodnou lidskou bytostí - a není schopen a ochoten přiznat si svou bytostnou závislost na daleko vyšších a mocnějších silách a strukturách kapitalistické ekonomiky a kapitalistického trhu.
A přesně tomuto maloburžoaznímu vidění světa podléhají i vyznavači družstevnictví: i oni věří tomu, že když jenom o n i s a m i budou mít nějaké to své vlastní (skupinové) vlastnictví, že už jenom tím se dokáží osvobodit z logiky kapitálu, z nadvlády kapitalistické ekonomiky a kapitalistického trhu. Ten jediný rozdíl spočívá v tom, že zatímco v prvém případě této iluzi propadá maloburžoazní výrobce jako jedinec, v případě družstevnictví se touto iluzí opájí vlastníci skupinoví.
Za druhé: otázka demokracie. Vyznavači družstevnictví se pyšní tím, že v jejich družstvech přece všichni rozhodují společně, na základě společného, demokratického rozhodování. To je opět naprosto typický pohled maloburžoazního myšlení: příslušník maloburžoazie se spokojí s tím, že je mu poskytnuto svobodné h l a s o v a c í p r á v o - a už vůbec dále nepátrá po tom, co je mu - za podmínek dominantního kapitalismu - možno reálně rozhodnout, reálně ovlivnit.
Právě tuto otázku skutečně geniální zkratkou ve své "Židovské otázce" svého času zodpověděl Karel Marx. Když se zabýval tím, jestli je možno kapitalismus porazit prostřednictvím všeobecného volebního práva, kdy lze očekávat, že - díky své většině v populaci - i v parlamentech dělnická třída dosáhne většiny, tak na to Marx odpověděl: kapitalista s pokrčením ramen přenechá dělnické třídě její panství v parlamentech - pokud on sám si ponechá vlastnictví výrobních prostředků, kterými bude držet ve svých rukou m a t e r i á l n í z á k l a d n u života dělnické třídy!
Jinými slovy: i kdyby dělnická třída ovládla bezezbytku celé parlamenty, dokud zůstává kapitalismus kapitalismem a dokud kapitalista zůstává vlastníkem výrobních prostředků, do té doby i té "panující" dělnické třídě nezbyde nic jiného, nežli odhlasovat zákony - ve prospěch kapitálu!! - Neboť jinak by si podkopávali svou vlastní materiální základnu, kterou vlastní právě onen kapitalista.
A přesně tohle je právě to, co si stále ještě buďto nedokáží anebo nejsou ochotni připustit propagátoři družstevnictví: oni si můžou zavést (vnitropodnikovou) demokracii jakou chtějí, ale vposledku jim stejně nezbyde nic jiného, nežli se "svobodně" rozhodovat v intencích stále ještě dominantního kapitálu! Protože jestli se "dobrovolně" nepřizpůsobí logice kapitálu, trhu a konkurence - pak v té k a p i t a l i s t i c k é konkurenci prostě zaniknou, zahynou, i s celou tou svou "demokracií".
Takže, jak vidno, všechny ty představy o tom, jak kapitalismus překonat prostřednictvím družstevních vlastnických forem, jsou jenom specifickou formou maloburžoazního způsobu myšlení; totiž té iluze, že když já sám jsem autonomní ve svém bezprostředním vlastnictví a ve svém bezprostředním rozhodování, že jsem tím svobodný vůbec, zcela bez ohledu na rámcové podmínky dominantního ekonomicko-společenského prostředí.
JP
Pane Hellere, to že ve skutečnosti nechápete plný dosah Marxova pojetí hodnoty a trhu, jsem tušil už celou tu dobu; teď jste mi to definitivně potvrdil. (Zůstávám u oslovení "pane" - ani ne tak ze zdvořilosti, jako především za účelem zachování osobní distance. Nicméně, je-li Vám libo, u mé osoby můžete tento predikát beze všeho vypustit; je to to poslední, co bych Vám měl za zlé.)
Samozřejmě, že Marx fenomén trhu a hodnoty analyzoval dopodrobna až za podmínek kapitalistické ekonomiky (kde tyto fenomény dospěly ke své nejrozvinutější formě) - nicméně, ta principiálně negativní moc (zbožní) hodnoty nad člověkem, nad lidskou bytostí se konstituuje od nejvlastnějšího p o č á t k u, jakmile se začne produkovat pro trh. (Jenom, v dřívějších fázích tato abstraktně-negativní funkce hodnoty a trhu byla ještě skryta za bezprostředně naturálními respektive osobními jevovými formami.)
Podrobněji tuto věc rozeberu někdy příště, musím za tím účelem prolistovat příslušnou literaturu.
Ale, právě a jedině v důsledku toho, že jste tuto substanciální a negativní roli trhu u Marxe nikdy plně nepochopil, můžete se sám oddávat těm iluzím, že je možno kapitalismus překonat prostřednictvím družstevnictví, a to sice za z a c h o v á n í tržního hospodářství!!
Znovu opakuji, Marxovi se tato cesta od kapitalismu ke komunismu před mezičlánek družstevnictví mohla zdát jenom za těch okolností přípustná, pokud mohl vycházet z dějinné dynamiky a k t u á l n í h o samorozpadu kapitalismu.
Jenže, takovouto situaci tady zcela zjevně už dávno nemáme, o nějakém automatismu přechodu od kapitalismu ke komunismu nelze vůbec hovořit. Za těchto okolností celé to družstevnictví nemůže být ničím jiným, nežli faktické pokračování - a konzervování - kapitalismu poněkud jinými prostředky.
---------------------------------
Mimochodem, pane Hellere: tu Vaši námitku o tom že ruský/bolševický komunismus trpěl válečnými okolnostmi - tak tu jsem bezpečně očekával, byl bych ji mohl rovnou uvést namísto Vás.
Komunisté, jak známo, byli vždycky mistři v nalézání výmluv - pardon, "objektivních příčin" - proč ta jejich cesta k zářným zítřkům budoucnosti zakopává na každém kroku.
Ona ta občanská válka v revolučním Rusku totiž jak známo netrvala věčně, nýbrž pouze několik let - jenže, ten "pravý" komunismus se tam jaksi už nikdy obnovit nepodařilo. Stejně tak, jako kdekoli jinde na světě, a to už po dobu celého jednoho století. Jako jediný případ "realizovaného" komunistického hospodářství by bylo možno jmenovat nanejvýš - Pol Potovu hrůzovládu v Kambodži...
Samozřejmě, že Marx fenomén trhu a hodnoty analyzoval dopodrobna až za podmínek kapitalistické ekonomiky (kde tyto fenomény dospěly ke své nejrozvinutější formě) - nicméně, ta principiálně negativní moc (zbožní) hodnoty nad člověkem, nad lidskou bytostí se konstituuje od nejvlastnějšího p o č á t k u, jakmile se začne produkovat pro trh. (Jenom, v dřívějších fázích tato abstraktně-negativní funkce hodnoty a trhu byla ještě skryta za bezprostředně naturálními respektive osobními jevovými formami.)
Podrobněji tuto věc rozeberu někdy příště, musím za tím účelem prolistovat příslušnou literaturu.
Ale, právě a jedině v důsledku toho, že jste tuto substanciální a negativní roli trhu u Marxe nikdy plně nepochopil, můžete se sám oddávat těm iluzím, že je možno kapitalismus překonat prostřednictvím družstevnictví, a to sice za z a c h o v á n í tržního hospodářství!!
Znovu opakuji, Marxovi se tato cesta od kapitalismu ke komunismu před mezičlánek družstevnictví mohla zdát jenom za těch okolností přípustná, pokud mohl vycházet z dějinné dynamiky a k t u á l n í h o samorozpadu kapitalismu.
Jenže, takovouto situaci tady zcela zjevně už dávno nemáme, o nějakém automatismu přechodu od kapitalismu ke komunismu nelze vůbec hovořit. Za těchto okolností celé to družstevnictví nemůže být ničím jiným, nežli faktické pokračování - a konzervování - kapitalismu poněkud jinými prostředky.
---------------------------------
Mimochodem, pane Hellere: tu Vaši námitku o tom že ruský/bolševický komunismus trpěl válečnými okolnostmi - tak tu jsem bezpečně očekával, byl bych ji mohl rovnou uvést namísto Vás.
Komunisté, jak známo, byli vždycky mistři v nalézání výmluv - pardon, "objektivních příčin" - proč ta jejich cesta k zářným zítřkům budoucnosti zakopává na každém kroku.
Ona ta občanská válka v revolučním Rusku totiž jak známo netrvala věčně, nýbrž pouze několik let - jenže, ten "pravý" komunismus se tam jaksi už nikdy obnovit nepodařilo. Stejně tak, jako kdekoli jinde na světě, a to už po dobu celého jednoho století. Jako jediný případ "realizovaného" komunistického hospodářství by bylo možno jmenovat nanejvýš - Pol Potovu hrůzovládu v Kambodži...
mí žádnému vysvětlení. Od konce -. já přece netvrdil, že jen díky obščanské válce se ten pravý komunismus přerušil, to on skutečně nechápe, že jsem napsal, že tzv. "válečný komunismus" byl zcela v rozporu s marxistickou teorií, včwetně samého Lenina, že to bylo něco zcela nereálného, že jediný tehdy reálný nekapitalistický systém - ovšem s genetickou vadou a dlouodobě neudržitelný - bl porotosoxialiasmus, který se pak prosadil? Že i Lenin chtěl místo válečného komunismu družstevnictví? Ten člověk je snad opravdu dyslektik neschopný porozumět psanému textu? Proč do toho plete Kambodžu?Vždyť ani Čína nemá se socialismem dle klasiků nic společnéhoo KLDR nemluvě?
On navíc omílá i ryze stalinskou argumentaci proti družstevnictví - najednou jsou družstva něčím, kde prý zaměstnancům stačí jen iluze, že něco ovlivňují. A co ovlivňovali v protosocialismu a v kapitalismu? A proč by n+ěco ovlivnoit nemohli - kdo by za ně rozhodoval? Ano, najmutý manažer má určitou výhodu, dokoud trvá stará dělba práce, ale ta rada ho může kdykoli vyhodit. A on rozhodne, jaká varianta projektu se uskuteční, kolik se na ní dá peněz a jak se naloží s výsledkem?Ano - budou limitováni celkovou logikou kapitalismu, ano buržoasie se dobrovolně nevzdá, ale on se přece nebude vzdávat dobrovolně, ale tím, že přestane fungovat jejho ekonomická logika,klesající míra zisku apod. Vždyť jsem to už po n+ěkolikáté. A ten družstevník nebuide lopatěnko, ale počítačový inženýr, vědec apod. Ano, Marx počítal se samorozpadem kapitalismu ale ne bez přičinění třídního boje vy\kořisťovaných.atd.atd. Pořád tytéž nesmysly a překrucování.
JP
Odpověď na text J. Karena z 19. února, který byl kritickou reakcí na můj postulát, že onen vztah dělník - kapitalista naprosto není j e n o m jednostranným vykořisťováním, nýbrž že dělník od svého bosse dostává také určitou protihodnotu, v podobě řízení, organizace práce, jakož i nepřetržitého tlaku na efektivitu, kteréžto pozitivní efekty se pak projeví i na výplatní pásce onoho dělníka.
- Mimochodem, pane Karene: já jsem naprosto netvrdil, že dělník respektive dělnické kolektivy by v ů b e c nijakým způsobem nemohly organizovat výrobu; jde o to, že soukromý vlastník tak bude dělat vždycky daleko efektivněji, protože tím chrání bezprostředně svůj vlastní osobní respektive soukromý zájem. Dělník respektive pracovní kolektiv se tu nachází vždycky principiálně v rozpolceném postavení: naprostá většina zefektivňujících opatření vede k vyššímu pracovnímu výkonu, čili k vyšší intenzitě práce. Dělník - pokud je spoluvlastníkem - tedy na straně jedné profituje ze zvýšení efektivity (vyšší zisk); ale na straně druhé tím tlakem na zvyšování efektivity je sám proti sobě, protože tím zvyšuje pracovní tlak na sebe samotného.
Přičemž, je nutno připojit, ten první moment (totiž že dělník-vlastník profituje ze zvýšení produkční efektivity) - tak tento moment může platit jenom a pouze za podmínek přetrvávajícího k a p i t a l i s m u - protože za podmínek komunismu už nejsou žádné peníze, tedy žádný zisk, a dělník by pak už byl jenom sám proti sobě, kdyby nějakým způsobem zvyšoval efektivitu výroby ve smyslu intenzivnějšího využití práce zaměstnanců.
Ale teď k tomu feudalismu. Pan Karen míní:
"To je, jako byste v 18. století stal na straně názoru, že feudál dává rolníkovi místo v božím řádu a organizuje mu práci a že rolník ze své (Bohem určené) přirozenosti není schopen ničeho než být podřízen."
No dobrá, podívejme se na ten feudalismus. Ono to opravdu nebude zcela marné, podívat se na ten poměr pán - kmán pro změnu v jiných, nekapitalistických (respektive předkapitalistických) poměrech.
Jestliže obrátíme tézi pana Karena, pak z ní vyplývá takový obraz feudalismu, že za středověku rolník svého feudála naprosto k ničemu nepotřeboval. Že tento feudál byl naprostý parazit, tyjící z práce svých poddaných, čirý vykořisťovatel, který od svých nevolníků pouze bral, ale neposkytoval jim za to naprosto žádnou protihodnotu.
Tak se na ten poměr dostal - má dáti podívejme poněkud blíže. A začněme právě a přesně tam, kde se středověký sociální systém feudalismu začal teprve rodit.
Protože předtím, nežli se konstituoval feudalismus, nežli se vytvořily mocenské struktury feudální závislosti a podřízenosti, tak předtím tady skutečně existoval stav volnosti, rovnosti a (možná) nevykořisťování.
Já jsem tento stav (a ten moment přechodu) v jedné diskusi už zmínil, v souvislosti s tím, že ten Marxův obraz předfeudálního, tedy předvykořisťovatelského stavu se velice blíží tomu obrazu původního mýtického "zlatého věku", kterou někdy na počátku druhého tisíciletí vytvořili tehdejší - církevní otcové!
To byla právě totiž ta doba, kdy se původní stav rodových společenství, kdy jednotlivé rody vlastnily svou vlastní půdu, a výtěžky jejich práce připadaly jenom jim, tak tedy kdy se tento původní stav začínal transformovat v systém feudální podřízenosti. Ty doposud svébytné a svobodné rodové celky se dostaly pod mocenský vliv teritoriálně dominujícího feudála, kterému byly pak povinny odvádět dávky z výsledků své práce.
Tedy - počátek a nástup vykořisťování, sociální nerovnosti, třídního panství. Podle klasické marxistické teorie, počátek všeho zla. A stejně tak to viděli a pociťovali i oni zmínění církevní otcové, kteří hořce naříkali nad tím, že ty původní, přirozené vztahy a svazky uvnitř jednoho rodu, které přirozeným způsobem řídil otec-patriarcha respektive rodový náčelník, byly vytlačeny oním novým panstvím, spojeným samozřejmě s násilím, s násilným podmaněním si oněch původně svobodných rodových společenství.
- Tento proces transformace rodového systému v systém feudálního panství (včetně reflexe této transformace v textech oněch církevních otců) velice názorně a velice fundovaně líčí Josef Sadílek ve své (opravdu zajímavé a čtivé) studii "Kosmovy staré pověsti".
- Jen tak čistě pro zajímavost: podle svatého Augustina je stát jen "nutným zlem, jenž musí existovat, pokud jsou lidé zlí. Kdyby všichni lidé byli spravedliví, nebylo by ho třeba." - Jak neuvěřitelně blízko má tento sv. Augustin ke Karlu Marxovi, který také ve státě vidí jenom a pouze "organizované násilí", panství jedné třídy nad druhou, které je v komunismu nutno zrušit, a vrátit se tak k původnímu "přirozenému" stavu!
Jenže, právě tento autor zde dokumentuje také jeden aspekt, který nelze v žádném případě ignorovat: že totiž toto vítězství "vykořisťovatelského" a "utlačovatelského" řádu představovalo ve své době zcela jednoznačný dějinný p r o g r e s.
Proč?
Tak za především: onen rozpad původně patriarchálního rodového zřízení proběhl v podstatě samovolně, zcela přirozenou cestou. Jak byla přirozená jeho existence, tak byl i přirozený jeho zánik, a přechod v systém feudální.
Tento rozpad nastával především ze dvou důvodů: za prvé, rozrůstal se počet příslušníků daného rodu - ti se pak vystěhovávali za novou půdou, často dost daleko, čímž se původní rodové svazky oslabovaly a přetrhávaly. A naopak, na místo vymřelých rodů se přistěhovávali (respektive přižeňovali) příslušníci cizích rodů. Tím vším se oslaboval dosavadní čistě rodově patriarchální princip, a počínal přechod k principu teritoriálnímu. K těmto změnám docházelo někdy v 7.- 8. století; v uvedené publikaci je tento proces líčen na str. 50-51.
Jenže, v souvislosti s těmito změnami došlo ke změnám čistě ekonomicko-sociálním: jak píše J. Sadílek, "jednotlivé rodiny, které držely již určitou část půdy, tíhly nezadržitelně k samostatnosti, bohatly - 've všech vládla touha po majetku, prudší než v Etně', jak nás přesvědčuje kronikář. Při vzniklém sporu o nemovitý či movitý majetek musely rozvaděné strany vyhledat nestranného soudce. To vedlo přirozenou cestou k vytvoření kmenového zřízení. (...) Tyto počátky, naznačující již pevnější teritoriální propojení, vrcholí pak v 9. století vytvářením kmenové organizace a vybudovanou sítí hradisk proti vnějšímu nepříteli."
Takže, co nám tu sděluje historik? Ona původně "beztřídní" rodově patriarchální organizace se rozpadla samovolně, za prvé sociální diferenciací (touha po bohatství), za druhé z toho vyplývající nutností centrální moci soudcovské, a za třetí nutností společné obrany, čili centrální moci vojenské.
Takže, z opačné strany nahlíženo: jestliže pro Marxe je stát pouze "organizovaným násilím", sloužících jenom k utužení třídního panství jedné - vykořisťovatelské - třídy nad druhou, a vykořisťovatelská třída se nám tu jeví jako jenom čistě parazitární element, pak na základě čistě neutrálních historických studií lze dovozovat, jaké - pozitivní - funkce zaujímá a vykonává centralizovaná státní moc oproti "vykořisťovanému" lidu:
Za prvé, teprve s centralizovanou (tedy v onom historickém období: feudální) státní mocí nastává vůbec příchod o b e c n é h o práva. Krátce řečeno: aby se ty "svobodné" ovečky v onom předstátním stavu nepobily samy mezi sebou v neustálých sporech a bojích o majetek, je zapotřebí silné centrální moci, aby mohla prosadit obecně platné právo. Nástup feudalismu tedy v tomto smyslu představuje zcela jednoznačný c i v i l i z a č n í progres.
Zároveň je nezbytně zapotřebí společné obrany proti vnějšímu nepříteli.
Jak se nám tedy ukazuje, on ten feudál tedy nakonec nebyl pouze a jenom nějakým vykořisťujícím parazitem tyjícím z práce svých poddaných; jako protihodnotu jim on poskytoval historicky vyspělejší struktury organizace a výkonu moci soudní (v pozdějších dobách i obecně správní), jakož i ochranu vojenskou.
Takže, ještě jednou: on ani ten feudál nebyl jenom nějakým neužitečným parazitem, nýbrž byl nositelem a vykonavatelem relativně progresivních funkcí státní, soudní a vojenské organizace.
Analogicky, ani soukromého vlastníka výrobních prostředků ("kapitalistu") asi opravdu není možno právem prostě označit za jakéhosi "parazita", který jenom vykořisťuje, ale sám žádnou pozitivní funkci nevykonává.
To samozřejmě neznamená, že by ti či oni příslušníci třídy zbohatlíků nevedli v podstatě zahálčivý, neproduktivní způsob života.
Jde ale o to, že pokud tento "kapitalista" je z á r o v e ň vlastníkem v původním slova smyslu, totiž že pečuje v pozitivním (vlastně aristotelském) smyslu o svůj majetek a dohlíží na jeho řádné udržování, pak mu nelze upřít odpovídající pozitivní (ekonomickou) roli.
Do jaké míry by funkci tohoto soukromého vlastníka mohly nahradit k o l e k t i v y vlastníků (které se tím ocitají v rozporuplné situaci vlastníka a zároveň pracujícího), to je předmětem probíhajících diskusí; ale v žádném případě to nelze považovat za nějakou samozřejmost. S jakými problémy je spojen tento model kolektivního vlastnictví, tu už bylo opakovaně uvedeno.
Tím spíše, když v marxistickém modelu tohoto finálního kolektivního (tj. "celospolečenského") vlastnictví zcela mizí přítomnost peněz - tedy jediného reálného měřítka hodnot. Jakým způsobem má být "celospolečnsky" organizována výroba, když zde není dáno žádné měřítko hodnot - to zůstává jedním z mystérií marxistického pojetí budoucího vývoje lidstva.
- Mimochodem, pane Karene: já jsem naprosto netvrdil, že dělník respektive dělnické kolektivy by v ů b e c nijakým způsobem nemohly organizovat výrobu; jde o to, že soukromý vlastník tak bude dělat vždycky daleko efektivněji, protože tím chrání bezprostředně svůj vlastní osobní respektive soukromý zájem. Dělník respektive pracovní kolektiv se tu nachází vždycky principiálně v rozpolceném postavení: naprostá většina zefektivňujících opatření vede k vyššímu pracovnímu výkonu, čili k vyšší intenzitě práce. Dělník - pokud je spoluvlastníkem - tedy na straně jedné profituje ze zvýšení efektivity (vyšší zisk); ale na straně druhé tím tlakem na zvyšování efektivity je sám proti sobě, protože tím zvyšuje pracovní tlak na sebe samotného.
Přičemž, je nutno připojit, ten první moment (totiž že dělník-vlastník profituje ze zvýšení produkční efektivity) - tak tento moment může platit jenom a pouze za podmínek přetrvávajícího k a p i t a l i s m u - protože za podmínek komunismu už nejsou žádné peníze, tedy žádný zisk, a dělník by pak už byl jenom sám proti sobě, kdyby nějakým způsobem zvyšoval efektivitu výroby ve smyslu intenzivnějšího využití práce zaměstnanců.
Ale teď k tomu feudalismu. Pan Karen míní:
"To je, jako byste v 18. století stal na straně názoru, že feudál dává rolníkovi místo v božím řádu a organizuje mu práci a že rolník ze své (Bohem určené) přirozenosti není schopen ničeho než být podřízen."
No dobrá, podívejme se na ten feudalismus. Ono to opravdu nebude zcela marné, podívat se na ten poměr pán - kmán pro změnu v jiných, nekapitalistických (respektive předkapitalistických) poměrech.
Jestliže obrátíme tézi pana Karena, pak z ní vyplývá takový obraz feudalismu, že za středověku rolník svého feudála naprosto k ničemu nepotřeboval. Že tento feudál byl naprostý parazit, tyjící z práce svých poddaných, čirý vykořisťovatel, který od svých nevolníků pouze bral, ale neposkytoval jim za to naprosto žádnou protihodnotu.
Tak se na ten poměr dostal - má dáti podívejme poněkud blíže. A začněme právě a přesně tam, kde se středověký sociální systém feudalismu začal teprve rodit.
Protože předtím, nežli se konstituoval feudalismus, nežli se vytvořily mocenské struktury feudální závislosti a podřízenosti, tak předtím tady skutečně existoval stav volnosti, rovnosti a (možná) nevykořisťování.
Já jsem tento stav (a ten moment přechodu) v jedné diskusi už zmínil, v souvislosti s tím, že ten Marxův obraz předfeudálního, tedy předvykořisťovatelského stavu se velice blíží tomu obrazu původního mýtického "zlatého věku", kterou někdy na počátku druhého tisíciletí vytvořili tehdejší - církevní otcové!
To byla právě totiž ta doba, kdy se původní stav rodových společenství, kdy jednotlivé rody vlastnily svou vlastní půdu, a výtěžky jejich práce připadaly jenom jim, tak tedy kdy se tento původní stav začínal transformovat v systém feudální podřízenosti. Ty doposud svébytné a svobodné rodové celky se dostaly pod mocenský vliv teritoriálně dominujícího feudála, kterému byly pak povinny odvádět dávky z výsledků své práce.
Tedy - počátek a nástup vykořisťování, sociální nerovnosti, třídního panství. Podle klasické marxistické teorie, počátek všeho zla. A stejně tak to viděli a pociťovali i oni zmínění církevní otcové, kteří hořce naříkali nad tím, že ty původní, přirozené vztahy a svazky uvnitř jednoho rodu, které přirozeným způsobem řídil otec-patriarcha respektive rodový náčelník, byly vytlačeny oním novým panstvím, spojeným samozřejmě s násilím, s násilným podmaněním si oněch původně svobodných rodových společenství.
- Tento proces transformace rodového systému v systém feudálního panství (včetně reflexe této transformace v textech oněch církevních otců) velice názorně a velice fundovaně líčí Josef Sadílek ve své (opravdu zajímavé a čtivé) studii "Kosmovy staré pověsti".
- Jen tak čistě pro zajímavost: podle svatého Augustina je stát jen "nutným zlem, jenž musí existovat, pokud jsou lidé zlí. Kdyby všichni lidé byli spravedliví, nebylo by ho třeba." - Jak neuvěřitelně blízko má tento sv. Augustin ke Karlu Marxovi, který také ve státě vidí jenom a pouze "organizované násilí", panství jedné třídy nad druhou, které je v komunismu nutno zrušit, a vrátit se tak k původnímu "přirozenému" stavu!
Jenže, právě tento autor zde dokumentuje také jeden aspekt, který nelze v žádném případě ignorovat: že totiž toto vítězství "vykořisťovatelského" a "utlačovatelského" řádu představovalo ve své době zcela jednoznačný dějinný p r o g r e s.
Proč?
Tak za především: onen rozpad původně patriarchálního rodového zřízení proběhl v podstatě samovolně, zcela přirozenou cestou. Jak byla přirozená jeho existence, tak byl i přirozený jeho zánik, a přechod v systém feudální.
Tento rozpad nastával především ze dvou důvodů: za prvé, rozrůstal se počet příslušníků daného rodu - ti se pak vystěhovávali za novou půdou, často dost daleko, čímž se původní rodové svazky oslabovaly a přetrhávaly. A naopak, na místo vymřelých rodů se přistěhovávali (respektive přižeňovali) příslušníci cizích rodů. Tím vším se oslaboval dosavadní čistě rodově patriarchální princip, a počínal přechod k principu teritoriálnímu. K těmto změnám docházelo někdy v 7.- 8. století; v uvedené publikaci je tento proces líčen na str. 50-51.
Jenže, v souvislosti s těmito změnami došlo ke změnám čistě ekonomicko-sociálním: jak píše J. Sadílek, "jednotlivé rodiny, které držely již určitou část půdy, tíhly nezadržitelně k samostatnosti, bohatly - 've všech vládla touha po majetku, prudší než v Etně', jak nás přesvědčuje kronikář. Při vzniklém sporu o nemovitý či movitý majetek musely rozvaděné strany vyhledat nestranného soudce. To vedlo přirozenou cestou k vytvoření kmenového zřízení. (...) Tyto počátky, naznačující již pevnější teritoriální propojení, vrcholí pak v 9. století vytvářením kmenové organizace a vybudovanou sítí hradisk proti vnějšímu nepříteli."
Takže, co nám tu sděluje historik? Ona původně "beztřídní" rodově patriarchální organizace se rozpadla samovolně, za prvé sociální diferenciací (touha po bohatství), za druhé z toho vyplývající nutností centrální moci soudcovské, a za třetí nutností společné obrany, čili centrální moci vojenské.
Takže, z opačné strany nahlíženo: jestliže pro Marxe je stát pouze "organizovaným násilím", sloužících jenom k utužení třídního panství jedné - vykořisťovatelské - třídy nad druhou, a vykořisťovatelská třída se nám tu jeví jako jenom čistě parazitární element, pak na základě čistě neutrálních historických studií lze dovozovat, jaké - pozitivní - funkce zaujímá a vykonává centralizovaná státní moc oproti "vykořisťovanému" lidu:
Za prvé, teprve s centralizovanou (tedy v onom historickém období: feudální) státní mocí nastává vůbec příchod o b e c n é h o práva. Krátce řečeno: aby se ty "svobodné" ovečky v onom předstátním stavu nepobily samy mezi sebou v neustálých sporech a bojích o majetek, je zapotřebí silné centrální moci, aby mohla prosadit obecně platné právo. Nástup feudalismu tedy v tomto smyslu představuje zcela jednoznačný c i v i l i z a č n í progres.
Zároveň je nezbytně zapotřebí společné obrany proti vnějšímu nepříteli.
Jak se nám tedy ukazuje, on ten feudál tedy nakonec nebyl pouze a jenom nějakým vykořisťujícím parazitem tyjícím z práce svých poddaných; jako protihodnotu jim on poskytoval historicky vyspělejší struktury organizace a výkonu moci soudní (v pozdějších dobách i obecně správní), jakož i ochranu vojenskou.
Takže, ještě jednou: on ani ten feudál nebyl jenom nějakým neužitečným parazitem, nýbrž byl nositelem a vykonavatelem relativně progresivních funkcí státní, soudní a vojenské organizace.
Analogicky, ani soukromého vlastníka výrobních prostředků ("kapitalistu") asi opravdu není možno právem prostě označit za jakéhosi "parazita", který jenom vykořisťuje, ale sám žádnou pozitivní funkci nevykonává.
To samozřejmě neznamená, že by ti či oni příslušníci třídy zbohatlíků nevedli v podstatě zahálčivý, neproduktivní způsob života.
Jde ale o to, že pokud tento "kapitalista" je z á r o v e ň vlastníkem v původním slova smyslu, totiž že pečuje v pozitivním (vlastně aristotelském) smyslu o svůj majetek a dohlíží na jeho řádné udržování, pak mu nelze upřít odpovídající pozitivní (ekonomickou) roli.
Do jaké míry by funkci tohoto soukromého vlastníka mohly nahradit k o l e k t i v y vlastníků (které se tím ocitají v rozporuplné situaci vlastníka a zároveň pracujícího), to je předmětem probíhajících diskusí; ale v žádném případě to nelze považovat za nějakou samozřejmost. S jakými problémy je spojen tento model kolektivního vlastnictví, tu už bylo opakovaně uvedeno.
Tím spíše, když v marxistickém modelu tohoto finálního kolektivního (tj. "celospolečenského") vlastnictví zcela mizí přítomnost peněz - tedy jediného reálného měřítka hodnot. Jakým způsobem má být "celospolečnsky" organizována výroba, když zde není dáno žádné měřítko hodnot - to zůstává jedním z mystérií marxistického pojetí budoucího vývoje lidstva.
JP
Pane Hellere, přestaňte nás konečně mystifikovat tou věčnou marxistickou fikcí, že v komunismu bude "nutná práce" trvat jenom nějakou hodinu či dvě týdně. A co nad to, to bude jenom zcela "svobodná kreativní činnost".
Za prvé, jestliže by skutečně mělo dojít k takovému stavu, že "nutná práce" bude jenom tu hodinu či dvě týdně, pak to bude v důsledku čistě a jenom technického pokroku jako takového. Kterýžto technický pokrok, jak známo, je především doménou kapitalismu; což je logické, za podmínek kapitalismu má každý vývojář, každý zlepšovatel bezprostředně osobní - majetkový - prospěch ze svého nápadu, ze své vložené energie; zatímco za podmínek komunismu z toho nebude mít naprosto nic, nanejvýš nějakou plaketu s čestným uznáním, a své místo na Nástěnce cti.
Jestliže by ale tato "nutná práce" nepředstavovala více nežli jednu-dvě hodiny týdně, pak by kvůli tomuto zcela marginálnímu času vůbec nestálo za to rušit kapitalismus; ty dvě hodiny týdně se nechat "vykořisťovat", to by musel vydržet každý.
V každém případě, takovýto stav si je možno představit někdy tak v roce deset tisíc našeho letopočtu; ale s realitou naší současnosti to nemá naprosto nic společného. V současné době jsou oné "nutné práce" celé hory, když nikde jinde tak v ekologii a v sociální oblasti.
Jak vidno, celý ten marxistický projekt "komunismu" je záležitostí jenom z oblasti sci-fi, když už - snad - všechnu práci za člověka budou dělat roboti. Pak už ale nějaká "třídní společnost" vymizí sama sebou; roboty jak známo nelze vykořisťovat.
- Mimochodem, pane Hellere: díky za to Vaše doznání, že "jste fantasta"; nicméně, snad byste tento svůj talent či spíše osobnostní ražení mohl smysluplněji využívat k tomu, že budete psát pohádky pro děti, namísto abyste seriózní diskuse o budoucnosti lidského společenství neustále bombardoval svými utopisticko-komunistickými mystifikacemi.
Za prvé, jestliže by skutečně mělo dojít k takovému stavu, že "nutná práce" bude jenom tu hodinu či dvě týdně, pak to bude v důsledku čistě a jenom technického pokroku jako takového. Kterýžto technický pokrok, jak známo, je především doménou kapitalismu; což je logické, za podmínek kapitalismu má každý vývojář, každý zlepšovatel bezprostředně osobní - majetkový - prospěch ze svého nápadu, ze své vložené energie; zatímco za podmínek komunismu z toho nebude mít naprosto nic, nanejvýš nějakou plaketu s čestným uznáním, a své místo na Nástěnce cti.
Jestliže by ale tato "nutná práce" nepředstavovala více nežli jednu-dvě hodiny týdně, pak by kvůli tomuto zcela marginálnímu času vůbec nestálo za to rušit kapitalismus; ty dvě hodiny týdně se nechat "vykořisťovat", to by musel vydržet každý.
V každém případě, takovýto stav si je možno představit někdy tak v roce deset tisíc našeho letopočtu; ale s realitou naší současnosti to nemá naprosto nic společného. V současné době jsou oné "nutné práce" celé hory, když nikde jinde tak v ekologii a v sociální oblasti.
Jak vidno, celý ten marxistický projekt "komunismu" je záležitostí jenom z oblasti sci-fi, když už - snad - všechnu práci za člověka budou dělat roboti. Pak už ale nějaká "třídní společnost" vymizí sama sebou; roboty jak známo nelze vykořisťovat.
- Mimochodem, pane Hellere: díky za to Vaše doznání, že "jste fantasta"; nicméně, snad byste tento svůj talent či spíše osobnostní ražení mohl smysluplněji využívat k tomu, že budete psát pohádky pro děti, namísto abyste seriózní diskuse o budoucnosti lidského společenství neustále bombardoval svými utopisticko-komunistickými mystifikacemi.
JP
Pane Hellere, mě už opravdu unavuje stále pořád dokola vyvracet ty Vaše nesmysly.
Vy jste se jednou provždy rozhodl neochvějně zastávat stará marxistická dogmata, tím že je prostě budete neustále papouškovat stále dokola, bez ohledu na veškeré argumenty. Budiž, je to Vaše rozhodnutí; ale v té míře jak jenom stále jenom omíláte články svého "posvátného" přesvědčení, je Vás možno brát čím dál tím méně vážně.
Ano, samozřejmě že družstevní organizace mohou - teoreticky - "vyhodit manažera"; jenže, proč by to dělaly? Když ten manažer - jak sám přiznáváte - jedná v l o g i c e k a p i t á l u, a ten družstevník (ať už je to "lopatěnko" anebo inženýr) zcela s t e j n ě t a k jedná a chová se v logice kapitálu, vždyť tady jde stále jenom o peníze a o zisk, o nutnost prosazení se na (kapitalistickém) trhu.
Proč by tedy tento - kapitalistický - družstevník vyhazoval svého manažera, jenom za to, že tento manažer se chová kapitalisticky?
- Tímto postojem dokonale dokumentujete mou tézi, že celý ten projekt družstevnictví plně odpovídá maloburžoaznímu způsobu myšlení: to se spokojí se z d á n l i v o u svobodou, s f o r m á l n í autonomií, a neptá se vůbec po podmínkách svobody skutečné, materiální.
Vy jste se jednou provždy rozhodl neochvějně zastávat stará marxistická dogmata, tím že je prostě budete neustále papouškovat stále dokola, bez ohledu na veškeré argumenty. Budiž, je to Vaše rozhodnutí; ale v té míře jak jenom stále jenom omíláte články svého "posvátného" přesvědčení, je Vás možno brát čím dál tím méně vážně.
Ano, samozřejmě že družstevní organizace mohou - teoreticky - "vyhodit manažera"; jenže, proč by to dělaly? Když ten manažer - jak sám přiznáváte - jedná v l o g i c e k a p i t á l u, a ten družstevník (ať už je to "lopatěnko" anebo inženýr) zcela s t e j n ě t a k jedná a chová se v logice kapitálu, vždyť tady jde stále jenom o peníze a o zisk, o nutnost prosazení se na (kapitalistickém) trhu.
Proč by tedy tento - kapitalistický - družstevník vyhazoval svého manažera, jenom za to, že tento manažer se chová kapitalisticky?
- Tímto postojem dokonale dokumentujete mou tézi, že celý ten projekt družstevnictví plně odpovídá maloburžoaznímu způsobu myšlení: to se spokojí se z d á n l i v o u svobodou, s f o r m á l n í autonomií, a neptá se vůbec po podmínkách svobody skutečné, materiální.
MT
February 23, 2014 v 12.35
Když pominu smutný Marxův konec, jehož senilní radikalismus, při kterém obdivoval kdejakého ruského teroristu a popřel vše, co ve svých nejlepších letech - tedy v letech Grundrissů, Ke kritice politické ekonomie, Kapitálu a Teorie o nadhodnotě - vyznával a v rámci První internacionály až do Pařížské komuny konal, ...
... když pominu dobu Marxovy romantizující zabijácké senility, kdy prapor historického a dialektického materialismu hájil Plechanov, Věra Zasuličová (která se vyvíjela od atentátnice k standardnímu marxismu) a tzv. legální marxisté v Rusku, zatímco z Marxe se stal stařecky fanatický narodnik, důstojný předchůdce Leninův a Stalinův ...
... zkrátka když pominu tento Marxův smutný konec
... tak myslím, že se, pane Poláčku, že se vlamujete do otevřených dveří.
Marx ve svém dlouhém racionálním období po většinu svého života nepovažoval kapitalistu za parazita - pouze za vykořisťovatele z historické nutnosti ...
... parazitem pro něj byl velký pozemkový vlastník (nejen) britského typu ...
I ten (velký) kapitalista, který měl na obsluhu svého majetku najaté lidi, a zdánlivě nemusel dělat nic, byl člověkem, který v kapitalismu volné soutěže nesl riziko - nijak malé riziko a to riziko ztráty celého svého majetku.
... což se také mnoha a mnoha kapitalistům stalo ...
Vztahy vládly nad lidmi ...
... i těmi bohatými ...
Jak ukazuje Komunistický manifest, kapitalisty bylo možné si cenit za jeho dějinnou roli.
Poláček má pravdu - v tom, že dialog mne s ním je ve slepé uličce - protožec už oba jen opakujeme své argumenty a nanejvýše je zpřesňujeme - samozřejmě ty druhé v rámci své logiky nikdo z nás nemůže přijmout. Z mého hlediska - a můžete se k němu vyjádřrt všichni, které tato neplodná debata ještě neotrávila -tu ovšem rozdíl je.1) já logice Poláčka rozumim,zatím co on mé ne a stále znovu to dokazuje svými falešnými dezinterpretacemi mého textu, 2) realitě odpovídá logika moje a Poláčkova nikoli - to dokazuje i fakt, že já na argumenty Poláčka oidpovědi mám a uvedl jsem i netřesitelné příklady z reálného chodu z dějin (např. fakt, že Indiáni před Kolumbem - samozřejmě ne všude - ale dejme tomu v prériích - žádné soukromé vlastnictví neznali a pud hromadění majetku se u nich nevyskytoval - uvád+l jsem i ten příklad, jak čas od času při náboženské slavnosti ti boihatí svůj majetek rozházeli a jelo se dál od nuly - to je zjištění antropologů z ČSAV) a jinak je to u primitivních etnik naporosto banálkní poznatek - ale ne, podle pOLÁČKA ZANIKLA PRVOBYTNÁ POSPOLITOST v důsledku pudu hromadění majetku - role dělby práce, ze které treprve se zrodila nerovnost a příslušná motivace pro Poláčka nic neznamená.
Ale nicméně - stokrát jsem prohlásil, že už doi dubu mluvit nebudu a stkrát jsem to porušil - ale mám omluvu. On je totiž neobyčejně zajímavý materiál pro dokumentaci toho, až kam může člověk klesnout pod tlakem kapitalistické reality i ideologie,a taky s jakými lidmi se asi stýká. Stále víc a víc se odkrývá jako totální slouha buržoasie v duchovní sféře, stále víc a víc odhazuje masku jakéhosi nadtřídního reformátora, který dokonce i tomu Marxovi rozuzhodně nejlépe a jen nesouhlasí třeba s mojí koncepcí, která není dost marxistická.
Sttrašně moc o něm vypověděls ta úplně pitomá teze o tom, že se produktivita směrem k dostatatku pro všechny může dosáhnout jen když lidi bude honit kapitalista pod hrozbou propuštění a zániku, že je jen nějakou nesmyslnou komunistickou fikcí motivace samotnpou tvořivou prací.Přitom tato motivace působila už v protosocialismu a u těch, kdo neměli nijak velké platy a působí i dnes přes celkovÝ tlak té kapitalistické motivace. A pokud jde o produktivitu - sotva kdo dnes popírá, že vlastně už dnes by mohla lidstvo dostatečně zajistit souzčasná produtivita, kdyby kapitalistická logika nebvylučovala z práce takové masy lidí, jen kvůli své nesmyslné logice zhoidnocování kapitálu. Ta nereálnái vize komunismu a zkrácené nutné pracovní doby by klidně mohla i dnes kdyby si lidé práci rozumně rozdělili, a bez kaopitalistů. O dalších nesmyslech později.
Ale nicméně - stokrát jsem prohlásil, že už doi dubu mluvit nebudu a stkrát jsem to porušil - ale mám omluvu. On je totiž neobyčejně zajímavý materiál pro dokumentaci toho, až kam může člověk klesnout pod tlakem kapitalistické reality i ideologie,a taky s jakými lidmi se asi stýká. Stále víc a víc se odkrývá jako totální slouha buržoasie v duchovní sféře, stále víc a víc odhazuje masku jakéhosi nadtřídního reformátora, který dokonce i tomu Marxovi rozuzhodně nejlépe a jen nesouhlasí třeba s mojí koncepcí, která není dost marxistická.
Sttrašně moc o něm vypověděls ta úplně pitomá teze o tom, že se produktivita směrem k dostatatku pro všechny může dosáhnout jen když lidi bude honit kapitalista pod hrozbou propuštění a zániku, že je jen nějakou nesmyslnou komunistickou fikcí motivace samotnpou tvořivou prací.Přitom tato motivace působila už v protosocialismu a u těch, kdo neměli nijak velké platy a působí i dnes přes celkovÝ tlak té kapitalistické motivace. A pokud jde o produktivitu - sotva kdo dnes popírá, že vlastně už dnes by mohla lidstvo dostatečně zajistit souzčasná produtivita, kdyby kapitalistická logika nebvylučovala z práce takové masy lidí, jen kvůli své nesmyslné logice zhoidnocování kapitálu. Ta nereálnái vize komunismu a zkrácené nutné pracovní doby by klidně mohla i dnes kdyby si lidé práci rozumně rozdělili, a bez kaopitalistů. O dalších nesmyslech později.
Poláček má pravdu - v tom, že dialog mne s ním je ve slepé uličce - protožec už oba jen opakujeme své argumenty a nanejvýše je zpřesňujeme - samozřejmě ty druhé v rámci své logiky nikdo z nás nemůže přijmout. Z mého hlediska - a můžete se k němu vyjádřrt všichni, které tato neplodná debata ještě neotrávila -tu ovšem rozdíl je.1) já logice Poláčka rozumim,zatím co on mé ne a stále znovu to dokazuje svými falešnými dezinterpretacemi mého textu, 2) realitě odpovídá logika moje a Poláčkova nikoli - to dokazuje i fakt, že já na argumenty Poláčka oidpovědi mám a uvedl jsem i netřesitelné příklady z reálného chodu z dějin (např. fakt, že Indiáni před Kolumbem - samozřejmě ne všude - ale dejme tomu v prériích - žádné soukromé vlastnictví neznali a pud hromadění majetku se u nich nevyskytoval - uvád+l jsem i ten příklad, jak čas od času při náboženské slavnosti ti boihatí svůj majetek rozházeli a jelo se dál od nuly - to je zjištění antropologů z ČSAV) a jinak je to u primitivních etnik naporosto banálkní poznatek - ale ne, podle pOLÁČKA ZANIKLA PRVOBYTNÁ POSPOLITOST v důsledku pudu hromadění majetku - role dělby práce, ze které treprve se zrodila nerovnost a příslušná motivace pro Poláčka nic neznamená.
Ale nicméně - stokrát jsem prohlásil, že už doi dubu mluvit nebudu a stkrát jsem to porušil - ale mám omluvu. On je totiž neobyčejně zajímavý materiál pro dokumentaci toho, až kam může člověk klesnout pod tlakem kapitalistické reality i ideologie,a taky s jakými lidmi se asi stýká. Stále víc a víc se odkrývá jako totální slouha buržoasie v duchovní sféře, stále víc a víc odhazuje masku jakéhosi nadtřídního reformátora, který dokonce i tomu Marxovi rozuzhodně nejlépe a jen nesouhlasí třeba s mojí koncepcí, která není dost marxistická.
Sttrašně moc o něm vypověděls ta úplně pitomá teze o tom, že se produktivita směrem k dostatatku pro všechny může dosáhnout jen když lidi bude honit kapitalista pod hrozbou propuštění a zániku, že je jen nějakou nesmyslnou komunistickou fikcí motivace samotnpou tvořivou prací.Přitom tato motivace působila už v protosocialismu a u těch, kdo neměli nijak velké platy a působí i dnes přes celkovÝ tlak té kapitalistické motivace. A pokud jde o produktivitu - sotva kdo dnes popírá, že vlastně už dnes by mohla lidstvo dostatečně zajistit souzčasná produtivita, kdyby kapitalistická logika nebvylučovala z práce takové masy lidí, jen kvůli své nesmyslné logice zhoidnocování kapitálu. Ta nereálnái vize komunismu a zkrácené nutné pracovní doby by klidně mohla i dnes kdyby si lidé práci rozumně rozdělili, a bez kaopitalistů. O dalších nesmyslech později.
Ale nicméně - stokrát jsem prohlásil, že už doi dubu mluvit nebudu a stkrát jsem to porušil - ale mám omluvu. On je totiž neobyčejně zajímavý materiál pro dokumentaci toho, až kam může člověk klesnout pod tlakem kapitalistické reality i ideologie,a taky s jakými lidmi se asi stýká. Stále víc a víc se odkrývá jako totální slouha buržoasie v duchovní sféře, stále víc a víc odhazuje masku jakéhosi nadtřídního reformátora, který dokonce i tomu Marxovi rozuzhodně nejlépe a jen nesouhlasí třeba s mojí koncepcí, která není dost marxistická.
Sttrašně moc o něm vypověděls ta úplně pitomá teze o tom, že se produktivita směrem k dostatatku pro všechny může dosáhnout jen když lidi bude honit kapitalista pod hrozbou propuštění a zániku, že je jen nějakou nesmyslnou komunistickou fikcí motivace samotnpou tvořivou prací.Přitom tato motivace působila už v protosocialismu a u těch, kdo neměli nijak velké platy a působí i dnes přes celkovÝ tlak té kapitalistické motivace. A pokud jde o produktivitu - sotva kdo dnes popírá, že vlastně už dnes by mohla lidstvo dostatečně zajistit souzčasná produtivita, kdyby kapitalistická logika nebvylučovala z práce takové masy lidí, jen kvůli své nesmyslné logice zhoidnocování kapitálu. Ta nereálnái vize komunismu a zkrácené nutné pracovní doby by klidně mohla i dnes kdyby si lidé práci rozumně rozdělili, a bez kaopitalistů. O dalších nesmyslech později.
February 23, 2014 v 15.11
Pepíku, já jsem v téhle nesmyslné při na tvé straně. To, že kapitalismus už dnes neumí plně využít lidský potenciál je myslím nad slunce jasnější. Vím, o co ti jde, ale pořád nevím, oč jde panu Poláčkovi. Jak podotkl pan Tejkl - on se neustálým vyvracením něčeho, co si nikdo nemyslí, místy vlamuje do otevřených dveří.
VK
February 23, 2014 v 15.32
Pan Poláček vychází z jednoho nesprávného předpokladu. Patrně uvězněn ve srovnání minulého režimu v býv. východním bloku a kapitalismu, považuje kapitalismus za systém efektivní a výkonný, vedoucí k maximalizaci využití lidského pracovního potenciálu, zejména pokud by se zbavil zátěže sociálním státem.
Pane Klusáčku - nejen to, on je přesvědčen ze je kapitalismus je vůbec nejefektivnější v dějinách, jediný možný, protože nejvíce odpovífá lidská hrabivé a llíno přirozenosti.
trO JE I ODPOVĚĎ PRO eVIČKU - O CO MU JDE-jednoduché - o obhajoibu a zvěčnění kapitalismu, je to jasný slouha buržoasie, ať si to uvědomuje nebo ne.
trO JE I ODPOVĚĎ PRO eVIČKU - O CO MU JDE-jednoduché - o obhajoibu a zvěčnění kapitalismu, je to jasný slouha buržoasie, ať si to uvědomuje nebo ne.
VK
February 23, 2014 v 18.28
To je nepochopení že nejefektivnější zatím známý systém, neznamená nejefektivnější možný systém a rovněž neznamená, že se automaticky jedná o systém efektivně využívající všechny zdroje, především pracovní sílu.
K dalším nesmyslům Poláčka: Otřesná je i jeho intepretace dějin i názorů marxismu na ně. Pokud jsem správně porozuměl jeho zmateným názorům, tak se domnívá, že Marx a spol (dále jen Marx) vidí prvobytně pospolnou společnost jako jakýsi přirozený stav, ráj na zemi (dokonce prý pod vlivem učení svatých otců) a všechno další jako něco nepřirozeného a proto chce násilnými a z hlediska lidské přirozenosti škodlivými a nereálnými návrhy tento stav změnit a vrátit se zpět. Argumentuje tím, že celý další vývoj byl samovolný, přirozený, v souladu s lidskou hrabivou přirozeností a takto vznikl i trh a kapitalismus (samozřejmě ztotožňuj trh za kapitalismu a trh za prosté zbožní výroby), který je té přirozenosti nejblíže a nadto je nejdokonalejší stimulací lidí k výkonu, která jediná může vyvolast vědecký a technický pokrok a tudíž i růst životní úrovně. Ovšem ať bude tento růst jakkoli veliký, lidé vždy budou chtít víc a jen kapitalistická hrozba je může donutit lidi, aby se snažili těchto tužeb dosahovat prací a v nějakém pořádku. (Netvrdím, že jsem to pochopil správně, ale snad ano). Projekty společenské= změny jsou přinejlepším nesmyslné a nerealistické, spíše škodí, včetně družstevnictví, protože to je jen předstírání nějaké změny, družstva stejně nemohou táhnout, když v nich nebude soukromý vlastník, který to celé bude motivovat. Spolurozhodování je jen maloměšťácká iluze, resp. spokojení se s touto iluzí. Projekt komunismu je k ničemu, patrně proto, že neukazuje cestu k přeměně lidské přirozenosti, protože nedoceňuje faktory mimo ekonomiku. Takovým projektem nás obšťastní až pan Poláček, ovšem až se k němu jednou dostane. Těšme se na to. Všechno pitomosti non plus ultra.
Marxismus nevidí v prvotně pospolném řádu ráj na zemi, nikam se nechce vrátit, vidí ubohost člověka v tomto stadiu, který si nevyrobí víc než co potřebuje, aby přežil. Ovšem ještě má pod kontrolou své společenské síly – konkrétně náčelníka, méně už šamana. Jeho práce rovněž není odcizená, ani výrobek a nástroj. Přežívá jen když pracuje společně, přírodou jsou pro něj i jiní lidé, jiné komunity, často ho potřeba určitých látek přežití vede k ozbrojnému boji proti jiným, který Marx nepovažuje za válku, ale za druh lovu, práce pro obživu.O nějakém soukromém vlastnictví výrobních prostředků nemá ani ponětí, vžitá je držba běžných předmětů denní potřeby a jednoduchých nástrojů,ale už kanoe je celé komunity, totéž loviště, řeka s rybami, případně nějaké naleziště jantaru či čeho jiného. Tohle jednoznačně potvrzují archeologové, antropologové zkoumající minulost i současné primitivní kmeny.
Samozřejmě, že se celý vývoj děje samovolně – v denním zápase o obživu. Ovšem – děje prostřednictvím vědomé činnosti lidí, která se všelijak skládá. Rozpad prvobytně pospolné občiny nenastává žádným puzením k většímu majetku, ale růstem produktivity práce a vznikem přebytku nad přežitím a tudíž i možnosti, aby si někdo ten přebytek přivlastnoval a někomu byl odebírán – zajatec už není sněden nebo zabit, stává se otrokem a pracuje. Lidí přibývá, učí se jiným způsobům práce a výroby (zemědělství, dobytkářství, řemeslu, a taky lovu lidí válčením),nastává obrovský ořevrat v dějinách – dělba práce – nejprve mezi občinami (a už se rodí nerovnost – dobytkářské, koňmi disponující komuny mají válečnou převahu nad zemědělci a rybáři a odebírají jim přebytky, později se z toho odvíjí obchod – nejprve mezi občinami reprezentovanými kmenovými a rodovými vůdci – stařešiny, náčelníky, dělba práce však brzy prorůstá i dovnitř občin – kde zejména ničivě působí dělba na duševní a jí podobnou práci – řízení, obchod, válčení, někde přináší privilegium i řemeslná práce (Kltové – kováři) – systémově se zejména fyzická zemědělská, důlní a stavební práce stává tím, co předurčuje její nositele k roli nevlasníků a vykořisťovaných výrobců, privilegované vrstvy řídící a válečnické, a kněžské stávají těmi, kdo si moghou ze společného odtrhnout a vykořisťovateldským způsobem využívat půdu a další výrobní prostředky – lidé se brání, ale násilí leckde hraje porodní roli. Čili žádný pud hromadění, ale role v dělbě práce rozděluje společnost a bortí pospolitosti, zpočátku je ta funkce podmínkou vlastnění, až za kapitalismu se ten vztah obrací a držba peněz (výrobních prostředků) umožňuje funkci a i držitel řídící a duševní práce nemusí být vlastníkem výrobního prostředků a přesto vykonává za kapitalistu jeho vlastnickou funkci). To všechno je přirozený, samovolný vývoj skládající se z aktivit lidí i skupin obstarávajících si v daných podmínkách obživu- přitom se rozvíjí a kultivuje společnost i člověk (samozřejmě značně nerovnoměrně).Když lidé narazí na překážky dané charakterem výrobních vztahů, politiky, ideologie apod., tak mění systémy za lepší. Přitom se mění jejich přirozenost, potřeby, motivace. Tak došli ke kapitalismu, který udělal své a vadí, tak ho sundají a osvojí si jiné potřeby a motivace a budou se smát, že byli lidé, kteří tvrdili, že nejde vyrábět s pazourkem nebo že je lidská přirozenost mít před bytem 10 aut, když si můžu ve veřejné garáži půjčit helikoptéru. A že když budu zajištěn vysokým standartem spotřeby nebudu chtít bádat v tak zajímavé oblasti jako je třeba cestování v čase nebo kosmické lety. Ale takovým člověkem je pan Poláček. A kam se u auta zapřáhnou koně? S kapitalismem na věčné časy a nikdy jinak.
Marxismus nevidí v prvotně pospolném řádu ráj na zemi, nikam se nechce vrátit, vidí ubohost člověka v tomto stadiu, který si nevyrobí víc než co potřebuje, aby přežil. Ovšem ještě má pod kontrolou své společenské síly – konkrétně náčelníka, méně už šamana. Jeho práce rovněž není odcizená, ani výrobek a nástroj. Přežívá jen když pracuje společně, přírodou jsou pro něj i jiní lidé, jiné komunity, často ho potřeba určitých látek přežití vede k ozbrojnému boji proti jiným, který Marx nepovažuje za válku, ale za druh lovu, práce pro obživu.O nějakém soukromém vlastnictví výrobních prostředků nemá ani ponětí, vžitá je držba běžných předmětů denní potřeby a jednoduchých nástrojů,ale už kanoe je celé komunity, totéž loviště, řeka s rybami, případně nějaké naleziště jantaru či čeho jiného. Tohle jednoznačně potvrzují archeologové, antropologové zkoumající minulost i současné primitivní kmeny.
Samozřejmě, že se celý vývoj děje samovolně – v denním zápase o obživu. Ovšem – děje prostřednictvím vědomé činnosti lidí, která se všelijak skládá. Rozpad prvobytně pospolné občiny nenastává žádným puzením k většímu majetku, ale růstem produktivity práce a vznikem přebytku nad přežitím a tudíž i možnosti, aby si někdo ten přebytek přivlastnoval a někomu byl odebírán – zajatec už není sněden nebo zabit, stává se otrokem a pracuje. Lidí přibývá, učí se jiným způsobům práce a výroby (zemědělství, dobytkářství, řemeslu, a taky lovu lidí válčením),nastává obrovský ořevrat v dějinách – dělba práce – nejprve mezi občinami (a už se rodí nerovnost – dobytkářské, koňmi disponující komuny mají válečnou převahu nad zemědělci a rybáři a odebírají jim přebytky, později se z toho odvíjí obchod – nejprve mezi občinami reprezentovanými kmenovými a rodovými vůdci – stařešiny, náčelníky, dělba práce však brzy prorůstá i dovnitř občin – kde zejména ničivě působí dělba na duševní a jí podobnou práci – řízení, obchod, válčení, někde přináší privilegium i řemeslná práce (Kltové – kováři) – systémově se zejména fyzická zemědělská, důlní a stavební práce stává tím, co předurčuje její nositele k roli nevlasníků a vykořisťovaných výrobců, privilegované vrstvy řídící a válečnické, a kněžské stávají těmi, kdo si moghou ze společného odtrhnout a vykořisťovateldským způsobem využívat půdu a další výrobní prostředky – lidé se brání, ale násilí leckde hraje porodní roli. Čili žádný pud hromadění, ale role v dělbě práce rozděluje společnost a bortí pospolitosti, zpočátku je ta funkce podmínkou vlastnění, až za kapitalismu se ten vztah obrací a držba peněz (výrobních prostředků) umožňuje funkci a i držitel řídící a duševní práce nemusí být vlastníkem výrobního prostředků a přesto vykonává za kapitalistu jeho vlastnickou funkci). To všechno je přirozený, samovolný vývoj skládající se z aktivit lidí i skupin obstarávajících si v daných podmínkách obživu- přitom se rozvíjí a kultivuje společnost i člověk (samozřejmě značně nerovnoměrně).Když lidé narazí na překážky dané charakterem výrobních vztahů, politiky, ideologie apod., tak mění systémy za lepší. Přitom se mění jejich přirozenost, potřeby, motivace. Tak došli ke kapitalismu, který udělal své a vadí, tak ho sundají a osvojí si jiné potřeby a motivace a budou se smát, že byli lidé, kteří tvrdili, že nejde vyrábět s pazourkem nebo že je lidská přirozenost mít před bytem 10 aut, když si můžu ve veřejné garáži půjčit helikoptéru. A že když budu zajištěn vysokým standartem spotřeby nebudu chtít bádat v tak zajímavé oblasti jako je třeba cestování v čase nebo kosmické lety. Ale takovým člověkem je pan Poláček. A kam se u auta zapřáhnou koně? S kapitalismem na věčné časy a nikdy jinak.
February 24, 2014 v 5.10
No, to jsi hezky zakončil, Pepíku. "S kapitalismem na věčné časy...." :-)
Jedno je stejně divné. Pan Poláček už ve svém prvním článku přece napsal, že "kapitalismus je nehumánní řád". Proč mu tedy v jeho předpovědích neustále vychází, že se ho nezbavíme? Proč jsme odsouzeni žít natrvalo v nehumánním řádu?
Jedno je stejně divné. Pan Poláček už ve svém prvním článku přece napsal, že "kapitalismus je nehumánní řád". Proč mu tedy v jeho předpovědích neustále vychází, že se ho nezbavíme? Proč jsme odsouzeni žít natrvalo v nehumánním řádu?
já myslím že z poláčkovské logiky vyplývá jen jedno řešení - on nechce kapitalismus vylepšovat nějakým sociálním státem - to by oslabilo jeho výkonnost, takže zbývá jen cesta změny lidské přirozenosti (a to zřejmě mimoekonomickými prostředky) - on vyčítá marxismu, že v tom nic nenavrhl. Jak to hodlá řešit přirozeně netuším, protože to je nesmysl - ale on nám slíbil předvést svůj geniální nápad tak si počkejme. Že bvy šlo o nějakou osvětu a výchovu? Jinak by už zbývala jen nějaká biologická revoluce,genové změny apod. Jinak fakt nevím - snad příchod Marťanů.
PM
doporučuji pane Hellere jednu historickou lekci dokazující neskonalost lidské hamižnosti.
Když opustíte vaše politbyro na Starostrašnické a přejdete diagonálně naproti ke Slámům a zasednete za opečovanou Plzeň, tak střízlivým pohledem zjistíte, že moku v půllitru schází na palec.
A tak tomu U Slámů bylo a bude ve všech etapách společenskopolitického roz/vývoje nejen strašnické civilizace Prahy 10.
Škoda že k tomu nelze pozvat Karla......posteskl bych si.
Když opustíte vaše politbyro na Starostrašnické a přejdete diagonálně naproti ke Slámům a zasednete za opečovanou Plzeň, tak střízlivým pohledem zjistíte, že moku v půllitru schází na palec.
A tak tomu U Slámů bylo a bude ve všech etapách společenskopolitického roz/vývoje nejen strašnické civilizace Prahy 10.
Škoda že k tomu nelze pozvat Karla......posteskl bych si.
JP
Pane Tejkle, co se týká otázky Marxova hodnocení role kapitalisty, tady je zapotřebí rozlišovat dvě základní polohy či souvislosti, v kterých tak Marx činí.
Jedna poloha či souvislost je ta, že i Marx uznává, že kapitalismus sehrál - v procesu rozvoji výrobních sil společnosti, a tedy i nakonec v rozvoji společnosti jako takové - nezbytnou a ve své době jednoznačně progresivní roli.
Ale druhá věc je, jakou roli kapitalista - jako soukromý vlastník - zaujímá v čistě modelovém znázornění poměru dělník/výrobce a soukromý vlastník/kapitalista.
Nemohu teď bohužel posloužit přesným údajem, na kterém místě Kapitálu se to nalézá (pan Heller si možná vzpomene lépe); ale je to ta scéna, kde Marx za účelem lepší názornosti líčí fiktivní dialog mezi dělníkem a kapitalistou.
Dělník zde činí svému patronovi-kapitalistovi onu klasickou marxistickou výtku, že tento si přivlastňuje část dělníkovy práce, čili nadhodnotu.
Vlastník továrny/kapitalista se této výtce brání, s poukazem na to, že "není to přece on sám, kdo řídí, kdo organizuje výrobu?"
A nyní přijde zcela rozhodující moment. V tomto okamžiku, kdy se kapitalista odvolává na svou aktivní roli v řízení výroby, j e h o v l a s t n í výrobní manažer "krčí rameny"!
To znamená: Marx zde zcela jasně a evidentně kapitalistovi o d p í r á jakoukoli pozitivní roli v řízení a organizování produkce, s poukazem na to, že tuto roli vykonává jeho vlastní výrobní manažer.
V následujícím textu je pak tato - rovněž velmi zaznamenáníhodná - pasáž: "V tom okamžiku kapitalista propuká v smích." On totiž tu svou obranu, že by měl v procesu výroby také nějakou pozitivní funkci, vůbec nemyslel vážně. To byla jenom jakási hra. Ve skutečnosti kapitalistovi vůbec nejde o to, aby vykonával nějakou pozitivní funkci v procesu výroby. On je p r á v ě p r o t o kapitalistou, a b y získal nadhodnotu. To je jeho jediná funkce a jediný smysl jeho existence j a k o ž t o kapitalisty, aby koupil na trhu dělníkovu pracovní sílu, a mohl z ní odčerpat nadhodnotu.
Z tohoto Marxova podání zcela jednoznačně vyplývá: podle Marxe kapitalista jako takový skutečně j e parazit, je trubec, který v procesu reálné produkce nevykonává pražádnou pozitivní roli. Kapitalista je pouze a jedině ten, kdo odčerpává nadhodnotu, ve svůj vlastní osobní prospěch.
Marx to sice explicitně nezmiňuje, že je samozřejmě naprosto m o ž n é, že i kapitalista se sám aktivně podílí na řízení a organizaci výroby; jenže tuhle činnost vykonává v tom případě jenom a pouze takřečeno jako v e d e j š í zaměstnání, jako své hobby.
Dalo by se říci, že kapitalista v tomto případě zaměstnává s á m s e b e - jakožto kapitalistický vlastník zaměstnává sám sebe jakožto produkčního manažera.
Ale kapitalista jako takový - ne, to je u Marxe opravdu jenom čistě parazitární element. A právě jenom na základě takovéhoto pojetí je pak zcela logický Marxův postulát a Marxův požadavek, třídu kapitalistů prostě odstranit, naprosto a bez náhrady. Jestliže oni nehrají v procesu produkce žádnou produktivní roli, pak - co ještě s nimi? - Odstranit je, dělníci (respektive manažeři rekrutovaní z řad dělníků) si přece tu svou produkci dokáží zorganizovat sami.
---------------------------------------------
Takže, tolik k Marxovu pojetí.
Teď se nám ovšem staví zcela rozhodující otázka: je tento Marxův náhled na roli soukromého vlastníka b e z e z b y t k u správný a přesný - anebo ale zůstává zde jaksi v pozadí ještě něco ukryto, co Marx neviděl, respektive vidět a uznat nechtěl?
Podívejme se ještě jednou na roli vlastníka - a to pokud možno střízlivě, nezaujatě, bez jakýchkoli ideologických předpojatostí.
A počněme nejlépe samotným Aristotelem; ten je bezpochyby dostatečně vzdálený od ideologických sporů a střetů současnosti.
Já jsem už v rámci minulé diskuse ("Čtyři levicové artikuly") uvedl, že Aristoteles oproti Platónovu pojetí společného a nerozdílného vlastnictví argumentuje tím, že - jednotlivý a konkrétní - vlastník se o svůj majetek stará daleko lépe, nežli jak je to možno očekávat u - principiálně anonymního, nekonkrétního - vlastníka skupinového, společného.
A tento svůj postulát "dobrého vlastnictví" Aristoteles neformuluje až v rámci polemiky proti Platónovi, nýbrž staví ho už vlastně na samotný počátek svého centrálního státněfilozofického díla, "Politiky". Vlastník je tu především d o b r ý h o s p o d á ř (!), který svou péčí o svůj majetek (stejně tak jako dobrým zacházením se svým služebnictvem) prokazuje a rozvíjí nejen svůj vlastní talent majitele, nýbrž zároveň i své schopnosti řádného občana!
Zkrátka, ještě jednou: podle Aristotela (soukromý) vlastník v žádném případě není nějakým pouhým parazitem, nýbrž on je právě tím, kdo dohlíží na to, aby se hospodařilo řádně, rozumně a racionálně.
Jak oprávněná jsou tato Aristotelova slova, a jak naprosto oprávněné byly jeho pochybnosti o efektivitě vlastnictví skupinově-obecného, se plně projevilo ve v š e c h formách socialistického vlastnictví, které kdy bylo možno v novodobé historii poznat. Jakmile zmizelo individuálně-soukromé vlastnictví, jakmile bylo nahraženo anonymním vlastnictvím státním/celospolečenským, v tom okamžiku začal šlendrián. Věčné prostoje, nevyužívání pracovní doby, flákačství, mrhání prostředky (kdo by se například zdržoval nějakým vypínáním zbytečných spotřebičů ve fabrice, když ho to samotného nepálí? - elektriku přece zaplatí podnik!), naprostý propad výrobní efektivity. Naprostý propad inovační aktivity (proč vymýšlet nové, efektivnější výrobní postupy, když se stejně jede podle plánu? - přinese to jenom problémy!). Atd.atd. - seznam deficitů, nevýkonnosti a neefektivity kolektivně řízené ekonomiky, kde zmizel, kde byl odstraněn, jako nepotřebný balast odhozen soukromý vlastník, je nekonečný.
A nelze se opravdu donekonečna vymlouvat jenom na to, že ten "reálný socialismus", že to ještě nebyl "ten pravý" socialismus, že to nebylo to pravé zespolečenštění, nýbrž jenom zetatizování ekonomiky.
Jenže, ona ta ekonomika m u s e l a být zetatizována, o tom už jsme tu mluvili, jakmile se to zkusilo s "pravým" komunismem, došlo okamžitě k n a p r o s t é m u rozpadu a rozkladu celé ekonomiky, tak to centrální státní řízení, jakkoli těžkopádné a neefektivní, stále ještě produkci zachraňovalo před jejím naprostým kolapsem.
Takže, přiznejme si konečně: soukromý vlastník zdaleka není pouze nějakým parazitem, zbytným a nepotřebným vykořisťovatelem. On je především tím, kdo se s t a r á - a on se stará právě a jedině proto, že je to v jeho nejvlastnějším osobním zájmu.
Tohle "starat se" je totiž samo o sobě také práce, a to práce naprosto nelehká, a i když vlastník sám nepracuje v bezprostřední produkci, a i když dokonce ani tuto produkci sám neorganizuje (to za něj může dělat jeho placený manažer), tak přes to všechno ten soukromý vlastník za tím vším s t o j í v pozadí, on je ten kdo svým ostřížím zrakem soukromého majitele neustále kontroluje, zda je všechno v pořádku, zda výroba běží efektivně či nikoli. A jestliže ne - je to on a právě on, kdo zasáhne a zjedná nápravu.
Tím naprosto nemá být řečeno, že tento soukromý vlastník zároveň n e v y k o ř i s ť u j e, v čistě marxistickém smyslu, ve smyslu přivlastňování si nadhodnoty.
Jenže, ono je opravdu velmi hlubokým omylem (a velice hrubým zjednodušením), když se funkce a role soukromého vlastníka redukuje j e n o m na tu pozici vykořisťovatele.
Soukromý vlastník/kapitalista se ocitá v p o d v o j n é roli, v roli jak vykořisťovatele tak ale i vlastníka-hospodáře. A jestliže zůstává cílem překonat tuto vnitřní rozpolcenost, tuto vnitřní protikladnost soukromého vlastnictví, pak je k tomu zapotřebí velice, ale opravdu velice komplexního řešení - tak komplexního a náročného, že dneska o něm sotva ještě vůbec můžeme mít nějakou konkrétnější představu.
Jisté je jen jedno: nějakým hurárevolucionářstvím a totálním zespolečenštěním se tento zásadní problém soukromého vlastnictví a produkce docela jistě nevyřeší.
Jedna poloha či souvislost je ta, že i Marx uznává, že kapitalismus sehrál - v procesu rozvoji výrobních sil společnosti, a tedy i nakonec v rozvoji společnosti jako takové - nezbytnou a ve své době jednoznačně progresivní roli.
Ale druhá věc je, jakou roli kapitalista - jako soukromý vlastník - zaujímá v čistě modelovém znázornění poměru dělník/výrobce a soukromý vlastník/kapitalista.
Nemohu teď bohužel posloužit přesným údajem, na kterém místě Kapitálu se to nalézá (pan Heller si možná vzpomene lépe); ale je to ta scéna, kde Marx za účelem lepší názornosti líčí fiktivní dialog mezi dělníkem a kapitalistou.
Dělník zde činí svému patronovi-kapitalistovi onu klasickou marxistickou výtku, že tento si přivlastňuje část dělníkovy práce, čili nadhodnotu.
Vlastník továrny/kapitalista se této výtce brání, s poukazem na to, že "není to přece on sám, kdo řídí, kdo organizuje výrobu?"
A nyní přijde zcela rozhodující moment. V tomto okamžiku, kdy se kapitalista odvolává na svou aktivní roli v řízení výroby, j e h o v l a s t n í výrobní manažer "krčí rameny"!
To znamená: Marx zde zcela jasně a evidentně kapitalistovi o d p í r á jakoukoli pozitivní roli v řízení a organizování produkce, s poukazem na to, že tuto roli vykonává jeho vlastní výrobní manažer.
V následujícím textu je pak tato - rovněž velmi zaznamenáníhodná - pasáž: "V tom okamžiku kapitalista propuká v smích." On totiž tu svou obranu, že by měl v procesu výroby také nějakou pozitivní funkci, vůbec nemyslel vážně. To byla jenom jakási hra. Ve skutečnosti kapitalistovi vůbec nejde o to, aby vykonával nějakou pozitivní funkci v procesu výroby. On je p r á v ě p r o t o kapitalistou, a b y získal nadhodnotu. To je jeho jediná funkce a jediný smysl jeho existence j a k o ž t o kapitalisty, aby koupil na trhu dělníkovu pracovní sílu, a mohl z ní odčerpat nadhodnotu.
Z tohoto Marxova podání zcela jednoznačně vyplývá: podle Marxe kapitalista jako takový skutečně j e parazit, je trubec, který v procesu reálné produkce nevykonává pražádnou pozitivní roli. Kapitalista je pouze a jedině ten, kdo odčerpává nadhodnotu, ve svůj vlastní osobní prospěch.
Marx to sice explicitně nezmiňuje, že je samozřejmě naprosto m o ž n é, že i kapitalista se sám aktivně podílí na řízení a organizaci výroby; jenže tuhle činnost vykonává v tom případě jenom a pouze takřečeno jako v e d e j š í zaměstnání, jako své hobby.
Dalo by se říci, že kapitalista v tomto případě zaměstnává s á m s e b e - jakožto kapitalistický vlastník zaměstnává sám sebe jakožto produkčního manažera.
Ale kapitalista jako takový - ne, to je u Marxe opravdu jenom čistě parazitární element. A právě jenom na základě takovéhoto pojetí je pak zcela logický Marxův postulát a Marxův požadavek, třídu kapitalistů prostě odstranit, naprosto a bez náhrady. Jestliže oni nehrají v procesu produkce žádnou produktivní roli, pak - co ještě s nimi? - Odstranit je, dělníci (respektive manažeři rekrutovaní z řad dělníků) si přece tu svou produkci dokáží zorganizovat sami.
---------------------------------------------
Takže, tolik k Marxovu pojetí.
Teď se nám ovšem staví zcela rozhodující otázka: je tento Marxův náhled na roli soukromého vlastníka b e z e z b y t k u správný a přesný - anebo ale zůstává zde jaksi v pozadí ještě něco ukryto, co Marx neviděl, respektive vidět a uznat nechtěl?
Podívejme se ještě jednou na roli vlastníka - a to pokud možno střízlivě, nezaujatě, bez jakýchkoli ideologických předpojatostí.
A počněme nejlépe samotným Aristotelem; ten je bezpochyby dostatečně vzdálený od ideologických sporů a střetů současnosti.
Já jsem už v rámci minulé diskuse ("Čtyři levicové artikuly") uvedl, že Aristoteles oproti Platónovu pojetí společného a nerozdílného vlastnictví argumentuje tím, že - jednotlivý a konkrétní - vlastník se o svůj majetek stará daleko lépe, nežli jak je to možno očekávat u - principiálně anonymního, nekonkrétního - vlastníka skupinového, společného.
A tento svůj postulát "dobrého vlastnictví" Aristoteles neformuluje až v rámci polemiky proti Platónovi, nýbrž staví ho už vlastně na samotný počátek svého centrálního státněfilozofického díla, "Politiky". Vlastník je tu především d o b r ý h o s p o d á ř (!), který svou péčí o svůj majetek (stejně tak jako dobrým zacházením se svým služebnictvem) prokazuje a rozvíjí nejen svůj vlastní talent majitele, nýbrž zároveň i své schopnosti řádného občana!
Zkrátka, ještě jednou: podle Aristotela (soukromý) vlastník v žádném případě není nějakým pouhým parazitem, nýbrž on je právě tím, kdo dohlíží na to, aby se hospodařilo řádně, rozumně a racionálně.
Jak oprávněná jsou tato Aristotelova slova, a jak naprosto oprávněné byly jeho pochybnosti o efektivitě vlastnictví skupinově-obecného, se plně projevilo ve v š e c h formách socialistického vlastnictví, které kdy bylo možno v novodobé historii poznat. Jakmile zmizelo individuálně-soukromé vlastnictví, jakmile bylo nahraženo anonymním vlastnictvím státním/celospolečenským, v tom okamžiku začal šlendrián. Věčné prostoje, nevyužívání pracovní doby, flákačství, mrhání prostředky (kdo by se například zdržoval nějakým vypínáním zbytečných spotřebičů ve fabrice, když ho to samotného nepálí? - elektriku přece zaplatí podnik!), naprostý propad výrobní efektivity. Naprostý propad inovační aktivity (proč vymýšlet nové, efektivnější výrobní postupy, když se stejně jede podle plánu? - přinese to jenom problémy!). Atd.atd. - seznam deficitů, nevýkonnosti a neefektivity kolektivně řízené ekonomiky, kde zmizel, kde byl odstraněn, jako nepotřebný balast odhozen soukromý vlastník, je nekonečný.
A nelze se opravdu donekonečna vymlouvat jenom na to, že ten "reálný socialismus", že to ještě nebyl "ten pravý" socialismus, že to nebylo to pravé zespolečenštění, nýbrž jenom zetatizování ekonomiky.
Jenže, ona ta ekonomika m u s e l a být zetatizována, o tom už jsme tu mluvili, jakmile se to zkusilo s "pravým" komunismem, došlo okamžitě k n a p r o s t é m u rozpadu a rozkladu celé ekonomiky, tak to centrální státní řízení, jakkoli těžkopádné a neefektivní, stále ještě produkci zachraňovalo před jejím naprostým kolapsem.
Takže, přiznejme si konečně: soukromý vlastník zdaleka není pouze nějakým parazitem, zbytným a nepotřebným vykořisťovatelem. On je především tím, kdo se s t a r á - a on se stará právě a jedině proto, že je to v jeho nejvlastnějším osobním zájmu.
Tohle "starat se" je totiž samo o sobě také práce, a to práce naprosto nelehká, a i když vlastník sám nepracuje v bezprostřední produkci, a i když dokonce ani tuto produkci sám neorganizuje (to za něj může dělat jeho placený manažer), tak přes to všechno ten soukromý vlastník za tím vším s t o j í v pozadí, on je ten kdo svým ostřížím zrakem soukromého majitele neustále kontroluje, zda je všechno v pořádku, zda výroba běží efektivně či nikoli. A jestliže ne - je to on a právě on, kdo zasáhne a zjedná nápravu.
Tím naprosto nemá být řečeno, že tento soukromý vlastník zároveň n e v y k o ř i s ť u j e, v čistě marxistickém smyslu, ve smyslu přivlastňování si nadhodnoty.
Jenže, ono je opravdu velmi hlubokým omylem (a velice hrubým zjednodušením), když se funkce a role soukromého vlastníka redukuje j e n o m na tu pozici vykořisťovatele.
Soukromý vlastník/kapitalista se ocitá v p o d v o j n é roli, v roli jak vykořisťovatele tak ale i vlastníka-hospodáře. A jestliže zůstává cílem překonat tuto vnitřní rozpolcenost, tuto vnitřní protikladnost soukromého vlastnictví, pak je k tomu zapotřebí velice, ale opravdu velice komplexního řešení - tak komplexního a náročného, že dneska o něm sotva ještě vůbec můžeme mít nějakou konkrétnější představu.
Jisté je jen jedno: nějakým hurárevolucionářstvím a totálním zespolečenštěním se tento zásadní problém soukromého vlastnictví a produkce docela jistě nevyřeší.
JP
No tak vidíte, pane Hellere, že když se alespoň trochu zbavíte své posedlosti velekněze Jediné Pravé Marxistické Víry, že z Vás přece jenom může vypadnout něco alespoň zčásti racionálního! (Mám tím na mysli tu 2. část Vašich vývodů.)
Ten Váš přehled dějinného vývoje není tak docela marný - až na to, že ho samozřejmě interpretujete zcela převráceně, abyste učinil zadost své marxistické víře.
Takže, podle Vašeho podání tomu bylo tak, že ty nerovnosti v bohatství (a vše co z toho vyplývá) vzniklo j e n o m v důsledku dělby práce?
Takže, ono to tedy bylo tak, že ti prvotní pastevci a zemědělci vlastně v ů b e c n e c h t ě l i zbohatnout, to jejich nové bohatství jim bylo vlastně jenom jaksi v n u c e n o tou dělbou práci, a protože oni si s tím novým bohatstvím jaksi nedokázali poradit, tak jenom proto si vymysleli sociální stratifikaci, třídní společnost a vykořisťování?!...
A mimochodem, jak to vlastně má v komunismu reálně fungovat s tím "překonáním dělby práce"? Kdy tedy konkrétní pracovník už nebude "rybářem, lovcem nebo chovatelem dobytka", ale jenom r á n o bude rybařit, odpoledne lovit a ještě navečer si dá jakýsi melouch jako chovatel dobytka? Jak má vlastně dojít k překonání dělby práce - když je dokonce i v rámci marxistické teorie zcela nepochybné, že veškerý rozvoj produkčních sil lidstva je podmíněn právě naopak neustálým n á r ů s t e m dělby práce?!!
Ale vraťme se ještě k té prvobytně pospolné společnosti. Tak pan Heller nám na straně jedné popírá, že ta by měla být nějakým "komunistickým rájem" - ale na straně druhé vzápětí on sám líčí, že ta se vyznačovala všemi základními znaky onoho finálního "komunistického ráje": pospolitost, žádné vykořisťování, žádné odcizení, žádná sociální stratifikace.
Takže, to jediné co tuto prvobytně pospolnou společnost odlišuje od společnosti "pravého", dovršeného komunismu, je právě jenom všeobecná životní nouze (na rozdíl od údajného přebytku všech spotřebních statků v komunismu).
Pan Heller popírá, že komunismus by byl nějakým návratem k tomuto počátečnímu stavu; ve skutečnosti je tomu ale přesně naopak, a to i dokonce i podle ryzí marxistické teorie (přinejmenším tohle by pan Heller znát musel), kdy dějinný vývoj probíhá prý spirálovitým ("dialektickým") pohybem, od původní - o sobě pravé, ryzí, přirozené - formy, jenom jaksi na vyšším stupni rozvoje.
Komunismus tedy j e návratem; ovšem, jak se nám ukázalo, ten prakomunismus v prvobytně pospolné společnosti byl udržitelný právě a jenom za podmínek všeobecné n u z o t y - jakmile jenom trochu narostlo bohatství v dané komunitě, tato se okamžitě rozpadla, byla rozbita a rozložena - zcela přirozenými - soukromovlastnickými zájmy.
Co nám z toho vyplývá? - Podle Marxova pojetí je celá éra ne-komunistických, třídních, vykořisťovatelských společenských formací jenom jakousi a n o m á l i í dějin, po jejímž překonání dojde k návratu (na "vyšší úrovni") k počátečnímu, přirozenému stavu.
Ve skutečnosti se nám tu ale ukazuje obraz zcela opačný: jenom a jedině onen stav prapůvodního komunismu byl dějinně-evoluční anomálií, vzniklou právě a jenom v důsledku naprosté ž i v o t n í n o u z e.
Byl to stav vlastně ještě čistě živočišný - zvířata také nemohou vytvářet třídní společnost a hromadit nadhodnotu, ne snad že by zvířata neměla majetnický pud a že by neměla snahu si pro sebe zabezpečit co největší množství životních potřeb i jiných výhod, ale ona k tomu prostě nemají r e á l n é p o d m í n k y.
A stejně tak, tato společnost prvobytné pospolitosti, ne snad že by její příslušníci neměli žádné touhy po i n d i v i d u á l n í m vyniknutí, to jest o individuálně přednostním vybavení materiálními statky, ale v té době to prostě nebylo čistě objektivně, materiálně možné.
Jak je vidět, jestliže tedy komunismus má být nějakým "návratem" k původnímu, údajně "přirozenému" stavu - tak ve skutečnosti prostě n e n í k a m se vracet, toliko do stavu výchozí přírodní nouze.
Jestliže tedy nadále setrváváme u projektu překonat (dozajista evolučně i humánně omezenou) historickou formaci kapitalismu, pak to bude možné pouze a výhradně c e s t o u v p ř e d - nikoli nějakým "návratem zpátky".
Nelze se nijakým způsobem spolehnout na to, že zde máme - kdysi v pravěku lidských dějin - dán víceméně hotový a fixní model moderní lidské civilizace; nýbrž, my si takový funkční model teprve s a m i musíme vytvořit.
To neznamená, že bychom měli (či vůbec mohli) vytvářet něco absolutně nového, umělého; ale jde o to, že si musíme uvědomit, že to nové, tato nová společnost, nebude nějakým prostým spočinutím v nějaké přírodně-přirozené, bezrozporné podobě všeobecně homogenní a harmonické společnosti, nýbrž naopak, že to bude vždycky velice složitý společenský útvar, který vždycky bude latentně labilní, vždycky bude mít tendenci k tomu, sklouznout (a to právě působením potenciálně vždy egoistických zájmů lidského individua) do nižších, zdánlivě už překonaných forem.
Zkrátka, marxistickou (pseudo)dialektiku dějin jakéhosi prostého "spirálovitého" návratu do původní harmonie musíme daleko spíše nahradit dialektikou hegelovskou - která si je plně vědoma toho, jak krajně složité je dosáhnout opravdu vyváženého poměru všech elementů rozvinuté lidské společnosti, a jak je tato rovnováha vždycky labilní a křehká.
Ten Váš přehled dějinného vývoje není tak docela marný - až na to, že ho samozřejmě interpretujete zcela převráceně, abyste učinil zadost své marxistické víře.
Takže, podle Vašeho podání tomu bylo tak, že ty nerovnosti v bohatství (a vše co z toho vyplývá) vzniklo j e n o m v důsledku dělby práce?
Takže, ono to tedy bylo tak, že ti prvotní pastevci a zemědělci vlastně v ů b e c n e c h t ě l i zbohatnout, to jejich nové bohatství jim bylo vlastně jenom jaksi v n u c e n o tou dělbou práci, a protože oni si s tím novým bohatstvím jaksi nedokázali poradit, tak jenom proto si vymysleli sociální stratifikaci, třídní společnost a vykořisťování?!...
A mimochodem, jak to vlastně má v komunismu reálně fungovat s tím "překonáním dělby práce"? Kdy tedy konkrétní pracovník už nebude "rybářem, lovcem nebo chovatelem dobytka", ale jenom r á n o bude rybařit, odpoledne lovit a ještě navečer si dá jakýsi melouch jako chovatel dobytka? Jak má vlastně dojít k překonání dělby práce - když je dokonce i v rámci marxistické teorie zcela nepochybné, že veškerý rozvoj produkčních sil lidstva je podmíněn právě naopak neustálým n á r ů s t e m dělby práce?!!
Ale vraťme se ještě k té prvobytně pospolné společnosti. Tak pan Heller nám na straně jedné popírá, že ta by měla být nějakým "komunistickým rájem" - ale na straně druhé vzápětí on sám líčí, že ta se vyznačovala všemi základními znaky onoho finálního "komunistického ráje": pospolitost, žádné vykořisťování, žádné odcizení, žádná sociální stratifikace.
Takže, to jediné co tuto prvobytně pospolnou společnost odlišuje od společnosti "pravého", dovršeného komunismu, je právě jenom všeobecná životní nouze (na rozdíl od údajného přebytku všech spotřebních statků v komunismu).
Pan Heller popírá, že komunismus by byl nějakým návratem k tomuto počátečnímu stavu; ve skutečnosti je tomu ale přesně naopak, a to i dokonce i podle ryzí marxistické teorie (přinejmenším tohle by pan Heller znát musel), kdy dějinný vývoj probíhá prý spirálovitým ("dialektickým") pohybem, od původní - o sobě pravé, ryzí, přirozené - formy, jenom jaksi na vyšším stupni rozvoje.
Komunismus tedy j e návratem; ovšem, jak se nám ukázalo, ten prakomunismus v prvobytně pospolné společnosti byl udržitelný právě a jenom za podmínek všeobecné n u z o t y - jakmile jenom trochu narostlo bohatství v dané komunitě, tato se okamžitě rozpadla, byla rozbita a rozložena - zcela přirozenými - soukromovlastnickými zájmy.
Co nám z toho vyplývá? - Podle Marxova pojetí je celá éra ne-komunistických, třídních, vykořisťovatelských společenských formací jenom jakousi a n o m á l i í dějin, po jejímž překonání dojde k návratu (na "vyšší úrovni") k počátečnímu, přirozenému stavu.
Ve skutečnosti se nám tu ale ukazuje obraz zcela opačný: jenom a jedině onen stav prapůvodního komunismu byl dějinně-evoluční anomálií, vzniklou právě a jenom v důsledku naprosté ž i v o t n í n o u z e.
Byl to stav vlastně ještě čistě živočišný - zvířata také nemohou vytvářet třídní společnost a hromadit nadhodnotu, ne snad že by zvířata neměla majetnický pud a že by neměla snahu si pro sebe zabezpečit co největší množství životních potřeb i jiných výhod, ale ona k tomu prostě nemají r e á l n é p o d m í n k y.
A stejně tak, tato společnost prvobytné pospolitosti, ne snad že by její příslušníci neměli žádné touhy po i n d i v i d u á l n í m vyniknutí, to jest o individuálně přednostním vybavení materiálními statky, ale v té době to prostě nebylo čistě objektivně, materiálně možné.
Jak je vidět, jestliže tedy komunismus má být nějakým "návratem" k původnímu, údajně "přirozenému" stavu - tak ve skutečnosti prostě n e n í k a m se vracet, toliko do stavu výchozí přírodní nouze.
Jestliže tedy nadále setrváváme u projektu překonat (dozajista evolučně i humánně omezenou) historickou formaci kapitalismu, pak to bude možné pouze a výhradně c e s t o u v p ř e d - nikoli nějakým "návratem zpátky".
Nelze se nijakým způsobem spolehnout na to, že zde máme - kdysi v pravěku lidských dějin - dán víceméně hotový a fixní model moderní lidské civilizace; nýbrž, my si takový funkční model teprve s a m i musíme vytvořit.
To neznamená, že bychom měli (či vůbec mohli) vytvářet něco absolutně nového, umělého; ale jde o to, že si musíme uvědomit, že to nové, tato nová společnost, nebude nějakým prostým spočinutím v nějaké přírodně-přirozené, bezrozporné podobě všeobecně homogenní a harmonické společnosti, nýbrž naopak, že to bude vždycky velice složitý společenský útvar, který vždycky bude latentně labilní, vždycky bude mít tendenci k tomu, sklouznout (a to právě působením potenciálně vždy egoistických zájmů lidského individua) do nižších, zdánlivě už překonaných forem.
Zkrátka, marxistickou (pseudo)dialektiku dějin jakéhosi prostého "spirálovitého" návratu do původní harmonie musíme daleko spíše nahradit dialektikou hegelovskou - která si je plně vědoma toho, jak krajně složité je dosáhnout opravdu vyváženého poměru všech elementů rozvinuté lidské společnosti, a jak je tato rovnováha vždycky labilní a křehká.
Už jsem zajásal, když v Marxovi objevil, že pokud kapitalista vykonává oroiduktivní funkci ve výrobním procesu, taj je toi jen jeho vedlejšák který vykonáván být nemusí a v dnešní spolkečnosti taky není. Dnes přenesl kapitalista na manažery i část těch funkcí, které Poláček shrnuje jako "starání se o majetek" (poněkud mu ořitom uniklo, že se stará jen o co největší máru zisku a když je kvůli jejím udržení třeba majetek , který by mohl sloužit mnoha lidem, zničit - tak ho zničí stejně jako životy zaměstnasnců. Z toho rozdílu mezi "sdtarat se o majeteků a "starat se o růst míry zisku" vyplývají i takové jevy jako nedodržování bezpečnosti práce, výroba škiodlivých látek, nekvalitní potraviny, které ty škodlivé látky obsahují, výroba drog k dealování, zbrojní výroba, ničení veřejného životního prostředí,na kapitalistické porincipu jsou založeny bordely, kapitalists neváhá si koruocí a vydíráním doiplňovat zisk lumpárnami se zakázkami a to stále víc, protože míra zisku klesá, naopak brzdí využití vědy, aby mu nezmizel zisk z toho co dělá teď apod. Ale i na to má manažery.
Ale Poláček jako to příslovečné kuře přece jen o něco zavadil jen nepoznal že to u Marxe je taky - to,že skutečně nba jistém stupni vývoje výrobních sil je kapitalistova honba za nadhodnotou (nikoli starání se o majetek, spíše honění lidí) nutné a užitečné z hlediska pokroku a umožňuje vyšší stupen zespolečenštění výroby než předchozí řády. Např. v kapitole o kooperaci připomíná, jaký pokrok bylo už spojení několika pracovníků vykonávajících zcela individualizovanou činnost )např. tkalců či truhlářů) pod vedením jednoho kapitalisty na jednom místě. I kdyby ten kaoitalkists neořišel s výrobou do styku a měl na to manažera. Proto Marxovo ocenění role kapitalismu v dějinách, ale - na rozdíl od Poláčka - taky pochopení jeho přechodnosti, konečnosti. Poláčkova teze o tom, že se nějaký kokektivní vlastník není s to "starat o majetek" - je totální podlehnutí cancům neoliberalismu -tudíž blbost jako všechny vývody pana Poláčka. Jeho důkazy stoijí na vodě jsou zmanipukované. Možnost efektivity družstevního hospodářství za podmínek, kdy si vlastníci taky budou zlepšovat svůj život jejednoznačně prokázán mimoi jiné družstevnictvím u nás - a to bylo jetě deformováno logikou protosocialistického systému, úsoěchy továren v Argentině, které jejich vlastníci dovedli do krachu a pak od svého "majetku" utekli a zaměstnanci je opět rozjeli, jsou další argument (mluvil jsem s očitým svšdkem - lékařem), o mondragonu nemluvě - tyhle příklady Poláček prostě ignoruje. On chaos z důvodů špatného hospodaření nebyl aniv tom Rusku a to byla i intervence a občanská válka. Problém byl spíše v tom, že sektor pokoušející se o společenské vlASTNICTVÍ NEMĚL POARTNERA NSA VENKOVĚ A ROLNÍCI- SOUKROMÍ VLASTNÍCI - PŘEDEVŠÍM KULACI - KAPOITALISTÉ STÁVKOVALI A ODMÍTALI PRODÁVAT PŘEBYTKY. tAK NASTOUPILY METODX VÁLEČNÉ EKONOMIKY - ty ovšem nebyly efektivní. Nikdo ze serióiznách lidí nrtvrdí tu blbost co pan Poláček - že totiž i ten "válečný komunismus" byl už tím pravým komunismem. Možná, že si to mysleli někteří z revolucionářů - značně nevzdělaných - si to mysleli. V protosocialismu už chaos nebyl i přes jeho neefektivitu. V jistém smyslu se protosocialistická elita o ten majetek starala líp než kapitalista,sice ho taky obvečas ničila - naoř. zahrabávání materiálu ve stsvebnictví vyvážení hutnických polotovarů na západ za hubičku, atd. Ale ty systémové nedostatky skutečně plynuly z nedokoinalého zespolečenštění, z toho, že třída řídícího aparátu nebyls dostatečně zainteresovánna celkovém fungování ale jen na dílčí funkci - tohle ale tady nevysvětlím a Poláčkovi už vůbec ne. Ale i tak se projevovaly výhonky nového a lidě nedělsliu zdaleka jen ppro peníze. Logika zájmů řídícího aparátu zkrátka nebyla ještě dost společenská a stimulující, proto hodně lidí nedělalo tak,, jak měli. Pooláček má na to jen jediuný lék - bič kapitalisty, kterému jednou může přinést největší zisk řeba vyhubení poloviny nehodícího se lidstva.To jsou ty paradoxy.
Ale Poláček jako to příslovečné kuře přece jen o něco zavadil jen nepoznal že to u Marxe je taky - to,že skutečně nba jistém stupni vývoje výrobních sil je kapitalistova honba za nadhodnotou (nikoli starání se o majetek, spíše honění lidí) nutné a užitečné z hlediska pokroku a umožňuje vyšší stupen zespolečenštění výroby než předchozí řády. Např. v kapitole o kooperaci připomíná, jaký pokrok bylo už spojení několika pracovníků vykonávajících zcela individualizovanou činnost )např. tkalců či truhlářů) pod vedením jednoho kapitalisty na jednom místě. I kdyby ten kaoitalkists neořišel s výrobou do styku a měl na to manažera. Proto Marxovo ocenění role kapitalismu v dějinách, ale - na rozdíl od Poláčka - taky pochopení jeho přechodnosti, konečnosti. Poláčkova teze o tom, že se nějaký kokektivní vlastník není s to "starat o majetek" - je totální podlehnutí cancům neoliberalismu -tudíž blbost jako všechny vývody pana Poláčka. Jeho důkazy stoijí na vodě jsou zmanipukované. Možnost efektivity družstevního hospodářství za podmínek, kdy si vlastníci taky budou zlepšovat svůj život jejednoznačně prokázán mimoi jiné družstevnictvím u nás - a to bylo jetě deformováno logikou protosocialistického systému, úsoěchy továren v Argentině, které jejich vlastníci dovedli do krachu a pak od svého "majetku" utekli a zaměstnanci je opět rozjeli, jsou další argument (mluvil jsem s očitým svšdkem - lékařem), o mondragonu nemluvě - tyhle příklady Poláček prostě ignoruje. On chaos z důvodů špatného hospodaření nebyl aniv tom Rusku a to byla i intervence a občanská válka. Problém byl spíše v tom, že sektor pokoušející se o společenské vlASTNICTVÍ NEMĚL POARTNERA NSA VENKOVĚ A ROLNÍCI- SOUKROMÍ VLASTNÍCI - PŘEDEVŠÍM KULACI - KAPOITALISTÉ STÁVKOVALI A ODMÍTALI PRODÁVAT PŘEBYTKY. tAK NASTOUPILY METODX VÁLEČNÉ EKONOMIKY - ty ovšem nebyly efektivní. Nikdo ze serióiznách lidí nrtvrdí tu blbost co pan Poláček - že totiž i ten "válečný komunismus" byl už tím pravým komunismem. Možná, že si to mysleli někteří z revolucionářů - značně nevzdělaných - si to mysleli. V protosocialismu už chaos nebyl i přes jeho neefektivitu. V jistém smyslu se protosocialistická elita o ten majetek starala líp než kapitalista,sice ho taky obvečas ničila - naoř. zahrabávání materiálu ve stsvebnictví vyvážení hutnických polotovarů na západ za hubičku, atd. Ale ty systémové nedostatky skutečně plynuly z nedokoinalého zespolečenštění, z toho, že třída řídícího aparátu nebyls dostatečně zainteresovánna celkovém fungování ale jen na dílčí funkci - tohle ale tady nevysvětlím a Poláčkovi už vůbec ne. Ale i tak se projevovaly výhonky nového a lidě nedělsliu zdaleka jen ppro peníze. Logika zájmů řídícího aparátu zkrátka nebyla ještě dost společenská a stimulující, proto hodně lidí nedělalo tak,, jak měli. Pooláček má na to jen jediuný lék - bič kapitalisty, kterému jednou může přinést největší zisk řeba vyhubení poloviny nehodícího se lidstva.To jsou ty paradoxy.
JP
Pane Petrasku, k Vašemu postřehu z holé životní praxe mohu připojit ještě i svůj vlastní zážitek.
Bylo to někdy na jaře roku devadesátého, tedy v podstatě ještě velice krátce poté, co byl v zemi zrušen socialismus, a bylo obnoveno volné hospodářství, založené na soukromé iniciativě a soukromém vlastnictví.
Zavítal jsem tehdy na pražský Petřín; nedaleko rozhledny tam stál kiosk s občerstvením. Pekly se tu buřty, nalévalo pivo, a tak dále.
A byli zde dva obsluhující, respektive prodávající. Dva mladí muži, kteří se tak nějak zapletli do vzájemného a družného rozhovoru. V důsledku čehož se ovšem, jak možno tušit, čekající zákaznictvo dostalo jaksi na druhou kolej.
A v tom okamžiku se z pozadí kiosku ozval energický mužský hlas: "No tak pánové, trochu pohybu - z a c o vás p l a t í m?!!"
No a do prodávajících najednou jako by střelil, okamžitě ukončili své rozprávění a začali se věnovat zákaznictvu.
Pro případné mladší čtenáře, kteří éru socialismu neměli příležitost okusit z vlastní zkušenosti: byl to právě ten pověstný vztah zákazník - prodávající, který profiloval celou onu nešťastnou dobu, pro znuděného prodavače - který nebyl nijakým způsobem finančně zainteresovaný na tom, jestli něco prodá anebo ne, byl jeho zákazník v podstatě jenom o b t í ž n ý h m y z, kterého je zapotřebí se co nejrychleji (a pokud možno co nejobhroublejším způsobem) zbavit.
A teď, sotva pár měsíců po obnovení kapitalismu - najednou taková proměna! Čeho všeho mohou dokázat ta kouzelná slůvka: "Za co vás p l a t í m?!!"
Rázem je konec příjemných družných pohovorů, rázem je konec "příjemného" trávení pracovní doby - najednou se začíná pracovat. A to právě a jenom proto, že za pracovníky stojí s o u k r o m ý vlastník, který si svých zákazníků hledí - ve svém vlastním, ryze soukromém finančním zájmu.
----------------------------------
Mimochodem, pane Hellere, zase jednou věci převracíte zcela na hlavu: těch Vašich "Marťanů" by bylo zapotřebí právě pro ten Váš komunismus.
Anebo snad spíše právě té genetické manipulace - neboť jenom tak by bylo možno vypěstovat onoho mýtického "komunistického člověka", který jako mravenec v mraveništi podává nepřetržitě plný pracovní výkon, ve prospěch celku, aniž by se mu za to dostalo jakékoli vlastní osobní odměny.
Bylo to někdy na jaře roku devadesátého, tedy v podstatě ještě velice krátce poté, co byl v zemi zrušen socialismus, a bylo obnoveno volné hospodářství, založené na soukromé iniciativě a soukromém vlastnictví.
Zavítal jsem tehdy na pražský Petřín; nedaleko rozhledny tam stál kiosk s občerstvením. Pekly se tu buřty, nalévalo pivo, a tak dále.
A byli zde dva obsluhující, respektive prodávající. Dva mladí muži, kteří se tak nějak zapletli do vzájemného a družného rozhovoru. V důsledku čehož se ovšem, jak možno tušit, čekající zákaznictvo dostalo jaksi na druhou kolej.
A v tom okamžiku se z pozadí kiosku ozval energický mužský hlas: "No tak pánové, trochu pohybu - z a c o vás p l a t í m?!!"
No a do prodávajících najednou jako by střelil, okamžitě ukončili své rozprávění a začali se věnovat zákaznictvu.
Pro případné mladší čtenáře, kteří éru socialismu neměli příležitost okusit z vlastní zkušenosti: byl to právě ten pověstný vztah zákazník - prodávající, který profiloval celou onu nešťastnou dobu, pro znuděného prodavače - který nebyl nijakým způsobem finančně zainteresovaný na tom, jestli něco prodá anebo ne, byl jeho zákazník v podstatě jenom o b t í ž n ý h m y z, kterého je zapotřebí se co nejrychleji (a pokud možno co nejobhroublejším způsobem) zbavit.
A teď, sotva pár měsíců po obnovení kapitalismu - najednou taková proměna! Čeho všeho mohou dokázat ta kouzelná slůvka: "Za co vás p l a t í m?!!"
Rázem je konec příjemných družných pohovorů, rázem je konec "příjemného" trávení pracovní doby - najednou se začíná pracovat. A to právě a jenom proto, že za pracovníky stojí s o u k r o m ý vlastník, který si svých zákazníků hledí - ve svém vlastním, ryze soukromém finančním zájmu.
----------------------------------
Mimochodem, pane Hellere, zase jednou věci převracíte zcela na hlavu: těch Vašich "Marťanů" by bylo zapotřebí právě pro ten Váš komunismus.
Anebo snad spíše právě té genetické manipulace - neboť jenom tak by bylo možno vypěstovat onoho mýtického "komunistického člověka", který jako mravenec v mraveništi podává nepřetržitě plný pracovní výkon, ve prospěch celku, aniž by se mu za to dostalo jakékoli vlastní osobní odměny.
tím jste všem normálně uvažujícím lidem, kteří četli ten můj text potvrdil svoji nechápavost - zkrátka - je to už trapné -kam se u auta zapřahají koně?
O neefektivitě protosocialismus jsem toho předtím napsal dost a ty flákače najdete i dnes a ten komunistický člověk ví, že dostane všechno, co potřebuje, ten socialistický ví, že jak bude pracovat a podílet se na rozhodování takovou odměnu dostane - nebo buide nas ulici. Ale netrapte si s tím hlavičku, to víte pro někoho je to prostě těžko pochopitelné.
O neefektivitě protosocialismus jsem toho předtím napsal dost a ty flákače najdete i dnes a ten komunistický člověk ví, že dostane všechno, co potřebuje, ten socialistický ví, že jak bude pracovat a podílet se na rozhodování takovou odměnu dostane - nebo buide nas ulici. Ale netrapte si s tím hlavičku, to víte pro někoho je to prostě těžko pochopitelné.
VK
February 24, 2014 v 16.00
Obávám se, pane Poláčku, že jste uvězněn v minulém režimu, na kapitalismus a ev. jakékoli alternativy hledíte výhradně jeho prizmatem.
JK
February 24, 2014 v 17.30
Pane Poláčku, rozumím tomu správně, že indiánské kmeny, které nemají "pud maximalizovat materiální zisk jako motivaci k nějaké činnosti" považujete za zvířata?
tudíž trapné uvádět poláčkoviny na pravou míru, ale je ve mně ten starý kantor, který nemá rád, když by si lidé odnesli z něčeho špatný dojem. Regoval jsem na poláčkovinu obecně, ale ony jsou půvabné i ty jednotlivé případy jeho nechápání a blbosti.
Např. tento odstavec z jeho výstupu ke mně:
"A mimochodem, jak to vlastně má v komunismu reálně fungovat s tím "překonáním dělby práce"? Kdy tedy konkrétní pracovník už nebude "rybářem, lovcem nebo chovatelem dobytka", ale jenom r á n o bude rybařit, odpoledne lovit a ještě navečer si dá jakýsi melouch jako chovatel dobytka? Jak má vlastně dojít k překonání dělby práce - když je dokonce i v rámci marxistické teorie zcela nepochybné, že veškerý rozvoj produkčních sil lidstva je podmíněn právě naopak neustálým n á r ů s t e m dělby práce?!!" Potud pan Poláček.
Tak především - v Německé ideologii Marx s Engelsem vysloveně odmítají to, co se panu Poláčkovi zdá být překonáním dělby práce - to střídání prací. Jejich pojetí překonání a přitom zachování dělby práce je daleko sofistikovanější. Mluví jen o tom, že na bazi obzvláštního rozvoje výrobních sil a změny charakteru práce se především obrovsky smrskne čas pro zabezpečení nutných potřeb společnosti (nikoli v asketickém, ale bohatě rozvinutém pojetí). Na to, aby všichni lidé měli dobré jídlo, bydlení, oblečení, potřeby na všechny druhy osobnostního rozvoje apod.dokonce včetně třeba energie na jejich vědecké pokusy (proboha chápejte že nemohu předvídat potřeby rozvinutého komunistického člověka!!!), bude třeba stačit jen, když každý práceschopný člověk vykoná týdně 1 den práce nutné a třeba i poněkud méně tvůrčí a příjemné (ale klasikové upozorňují, že i ta nebude k srovnání s prací dělníka u pásu dnes). A tato práce nebude zakládat jejich sociální postavení jako ředitelů, uklízeček, profesorů či přidavačů -budou ji dělat všichni) a nad touto říší nutnosti se bude zvedat obrovské množství času pro výkon naprosto svobodné činnosti, kterou člověk podnikne - tam se může specializovat jak chce - to nesmyslné střídání by bylo jen jinou formou nutnosti. Posuďte sami, jestli je to návrat k prvobytně pospolné společnosti, i když jí to na spirále může připomínat - to je ta dialektika, která je už u Hegela, o kterém pan Poláček kecá ale určitě ho nezná stejně tak, jak nezná Marxe.
Znovu opakuji - pro klasiky nebyla prvobytně pospolná společnost nepřekonaný ráj, oceňovali úlohu třídní společnosti a zejména kapitalismu v dějinách, ale viděli její konečnost. Vývoj lidstva vůbec není poředznamenán pravěkem - je to neustálý vzestupný (i když nikoli přímočaře) proces, kdy se člověk snaží i jako jedinec zvládnout jak síly pořírody, tak síly své vlastní civilizace - komunismus je jen jedno stadium na cestě, překonávající všechno předtím, a kam povede další vývoj klasikové odmítali předvídat, já nejsem klasik, ale taky netuším, proč bych se měl o něco takového pokoušet,už vzhledem k tomu, jak se blíží můj vstup do krematoria.
Např. tento odstavec z jeho výstupu ke mně:
"A mimochodem, jak to vlastně má v komunismu reálně fungovat s tím "překonáním dělby práce"? Kdy tedy konkrétní pracovník už nebude "rybářem, lovcem nebo chovatelem dobytka", ale jenom r á n o bude rybařit, odpoledne lovit a ještě navečer si dá jakýsi melouch jako chovatel dobytka? Jak má vlastně dojít k překonání dělby práce - když je dokonce i v rámci marxistické teorie zcela nepochybné, že veškerý rozvoj produkčních sil lidstva je podmíněn právě naopak neustálým n á r ů s t e m dělby práce?!!" Potud pan Poláček.
Tak především - v Německé ideologii Marx s Engelsem vysloveně odmítají to, co se panu Poláčkovi zdá být překonáním dělby práce - to střídání prací. Jejich pojetí překonání a přitom zachování dělby práce je daleko sofistikovanější. Mluví jen o tom, že na bazi obzvláštního rozvoje výrobních sil a změny charakteru práce se především obrovsky smrskne čas pro zabezpečení nutných potřeb společnosti (nikoli v asketickém, ale bohatě rozvinutém pojetí). Na to, aby všichni lidé měli dobré jídlo, bydlení, oblečení, potřeby na všechny druhy osobnostního rozvoje apod.dokonce včetně třeba energie na jejich vědecké pokusy (proboha chápejte že nemohu předvídat potřeby rozvinutého komunistického člověka!!!), bude třeba stačit jen, když každý práceschopný člověk vykoná týdně 1 den práce nutné a třeba i poněkud méně tvůrčí a příjemné (ale klasikové upozorňují, že i ta nebude k srovnání s prací dělníka u pásu dnes). A tato práce nebude zakládat jejich sociální postavení jako ředitelů, uklízeček, profesorů či přidavačů -budou ji dělat všichni) a nad touto říší nutnosti se bude zvedat obrovské množství času pro výkon naprosto svobodné činnosti, kterou člověk podnikne - tam se může specializovat jak chce - to nesmyslné střídání by bylo jen jinou formou nutnosti. Posuďte sami, jestli je to návrat k prvobytně pospolné společnosti, i když jí to na spirále může připomínat - to je ta dialektika, která je už u Hegela, o kterém pan Poláček kecá ale určitě ho nezná stejně tak, jak nezná Marxe.
Znovu opakuji - pro klasiky nebyla prvobytně pospolná společnost nepřekonaný ráj, oceňovali úlohu třídní společnosti a zejména kapitalismu v dějinách, ale viděli její konečnost. Vývoj lidstva vůbec není poředznamenán pravěkem - je to neustálý vzestupný (i když nikoli přímočaře) proces, kdy se člověk snaží i jako jedinec zvládnout jak síly pořírody, tak síly své vlastní civilizace - komunismus je jen jedno stadium na cestě, překonávající všechno předtím, a kam povede další vývoj klasikové odmítali předvídat, já nejsem klasik, ale taky netuším, proč bych se měl o něco takového pokoušet,už vzhledem k tomu, jak se blíží můj vstup do krematoria.
o té budoucí společnosti a o společensky nutné práci:
Nad říší nutnosti se bude zvedat obrovská říše svobody (čili volný čas, který lze využít podle vlastní vůle). Říše nutnosti bude postupně slábnout a říše svobody poroste...
Nad říší nutnosti se bude zvedat obrovská říše svobody (čili volný čas, který lze využít podle vlastní vůle). Říše nutnosti bude postupně slábnout a říše svobody poroste...
MT
February 25, 2014 v 9.04
Pane Poláčku, ten jakoby fiktivní rozhovor mezi kapitalistou a dělníkem je součástí tzv. IV. dílu Kapitálu, tedy Teorií o nadhodnotě - myslím, že první svazek, ale musel bych si to zkontrolovat.
Náhodou si ho dost vybavuji, takže to Vaše neskutečné pokřivení smyslu a vyznění této pasáže mně nemohlo uniknout.
Výsledkem je ve skutečnosti konstrukce, že kapitalista se stává jakýmsi bankéřem dělníků a celé věci jsem se věnoval v článku "Ta událost na Labutí řece" .
Že Marx nepovažoval ani kapitalistu, který má na řízení svého podniku ředitele, za parazita, jak se tady umanutě pokoušíte tvrdit, lze zjistit vcelku snadno, pokud nahlédnete do konce úvodního výkladu 6. oddílu o přeměně mimořádného zisku v pozemkovou rentu a pak naopak do začátku 46. kapitoly o důlních rentách atd. ... vše v druhé části III. dílu Kapitálu.
No a pochopitelně byste musel taky korektně reprodukovat tu pasáž z Teorií o nadhodnotě - možná bude vhodné, když ji tu přepíšu slova od slova, aby ostatní viděli, co jste s ní byl schopen udělat, ale teď na to nemám čas ... jsou to asi čtyři stránky ten fiktivní rozhovor "bývalého dělníka" a "bývalého kapitalisty" a jsou založeny na určitých předpokladech, které by bylo nutno vysvětlit ...
MT
February 25, 2014 v 9.06
to je, paní Hájková, přímo Marxova poetika ... to o té říši svobody a říši nutnosti
nechat. Udělal bych to sám ale moje po operaci méně citlivé prsty vedou k tomu, že pořád bojuji s Caps Lookem.
PM
February 25, 2014 v 11.22
Kdo by se nehlásil k poetice osvícenského romantismu a víře
.... v neustálý vzestupný (i když nikoli přímočaře) proces, kdy se člověk snaží i jako jedinec zvládnout jak síly pořírody, tak síly své vlastní civilizace.....
Dokonce to byl i Freud - velmi skeptický zpytovatel lidské destruktivity - nemluvě o české levici dnes a majiteli ústavu pro ekonomické vědy panu Klausovi.
Jenže zbývá však problémek jak se vypořádat s asymetrií danou takovouto socioterapeutickou vírou jedince v dominanci dobra tvářívtvář trapné nedostatečnosti kultur.
Marx (tak jako Hegel a Kant) náboženskou víru transponoval do nové socioterapeutické polohy když řekl " Die Kritik hat die imaginären Blumen an denn Ketten zerpflückt, nicht damit der Mensch die phantasielose, trostlose Kette trage, sondern damit er die Kette abwerfe und die lebendige Blume breche.
Marx se snažil předčít náboženské kouzlo víry vizí opojné budoucnosti, a bohužel nemohl tušit, jak se budou jeho jménem lebendige Blumen lámat.
K tomu jak učinit svět snesitelným se nabízí pouze možnosti s malou šancí. Příkladně otupit lidskou přirozenost postupným nárůstem schopnosti rozpoznávání a sublimace pudové přirozenosti jak jedince tak společnosti.
Bohužel jde o alternativu, která si žádá poznání, že celkem vzato tento svět nebyl předurčen pro štěstí člověka, a k důvěře v blahou budoucnost lidstva není žádný důvod.
Tolik k poetice marxismu..........bych dodal.
Dokonce to byl i Freud - velmi skeptický zpytovatel lidské destruktivity - nemluvě o české levici dnes a majiteli ústavu pro ekonomické vědy panu Klausovi.
Jenže zbývá však problémek jak se vypořádat s asymetrií danou takovouto socioterapeutickou vírou jedince v dominanci dobra tvářívtvář trapné nedostatečnosti kultur.
Marx (tak jako Hegel a Kant) náboženskou víru transponoval do nové socioterapeutické polohy když řekl " Die Kritik hat die imaginären Blumen an denn Ketten zerpflückt, nicht damit der Mensch die phantasielose, trostlose Kette trage, sondern damit er die Kette abwerfe und die lebendige Blume breche.
Marx se snažil předčít náboženské kouzlo víry vizí opojné budoucnosti, a bohužel nemohl tušit, jak se budou jeho jménem lebendige Blumen lámat.
K tomu jak učinit svět snesitelným se nabízí pouze možnosti s malou šancí. Příkladně otupit lidskou přirozenost postupným nárůstem schopnosti rozpoznávání a sublimace pudové přirozenosti jak jedince tak společnosti.
Bohužel jde o alternativu, která si žádá poznání, že celkem vzato tento svět nebyl předurčen pro štěstí člověka, a k důvěře v blahou budoucnost lidstva není žádný důvod.
Tolik k poetice marxismu..........bych dodal.
JP
Malé upozornění: zítra (ve středu 26. února) vysílá Česká televize na druhém programu ve 22,45 film režisérů Kadára a Klose z šedesátých let "Obžalovaný".
Jedinečná hodnota tohoto filmu spočívá v tom, že je zde v naprosto kompaktní podobě dokumentována čistě ekonomická nemožnost socialismu. Je zde v naprosto čisté podobě ukázán nepřeklenutelný konflikt mezi socialistickým požadavkem rovnostářství, a mezi nutností efektivně řídit výrobu (to jest, motivovat pracovníky k vyššímu výkonu).
K čemuž pak lze dodat jen to, že to co platí pro socialismus (nemožnost motivace), by pak ještě mnohonásobně platila pro komunismus (kde ta možnost motivace je už naprosto nulová).
Jedinečná hodnota tohoto filmu spočívá v tom, že je zde v naprosto kompaktní podobě dokumentována čistě ekonomická nemožnost socialismu. Je zde v naprosto čisté podobě ukázán nepřeklenutelný konflikt mezi socialistickým požadavkem rovnostářství, a mezi nutností efektivně řídit výrobu (to jest, motivovat pracovníky k vyššímu výkonu).
K čemuž pak lze dodat jen to, že to co platí pro socialismus (nemožnost motivace), by pak ještě mnohonásobně platila pro komunismus (kde ta možnost motivace je už naprosto nulová).
JP
Pane Petrasku, já bych Marxovi v podstatě nikterak nezazlíval jeho poetismus (naopak, je jenom chvályhodné, když se i suchopárné společenskovědní teorie oživí trochou poetiky); ale velice problematické je, když se tyto poetické představy a sny začnou vydávat za realitu, a to dokonce za realitu ze všech nejreálnější, totiž "materiální".
Já jsem v dřívějších letech vlastně dost nelibě snášel, když se komunismus přirovnával k náboženství; ale pod dojmem vlastních zkušeností s tím, s jakou neotřesitelnou zatvrzelostí se fiktivní představy o blažené komunistické společnosti, kde každý z nejhlubšího přesvědčení pracuje pro blaho všech, aniž by propadl pokušení vzít si ze společného jenom o jediné stéblo více než by mu mělo právem patřit - tak na základě těchto zkušeností musím připustit, že to přirovnání k víře má své reálné opodstatnění.
Jak se to jeví, lidská mysl je už prostě jednou uzpůsobena tak, že je schopna a ochotna uvěřit opravdu v cokoli.
Na jednom mém fóru jsem zcela nedávno zažil jednoho účastníka, který s nejhlubším přesvědčením tvrdí, že náš vesmír není reálný, nýbrž že je to jenom jakási "počítačová simulace".
A přitom, tento člověk podle všeho není psychicky nemocný, své fantasmagorie formuluje v každém případě zcela střízlivým, formálně logickým způsobem.
A v určitém smyslu dokonce nemá nepravdu: totiž tu hypotézu, že náš svět je jenom počítačová simulace, čistě teoreticky opravdu není možno vyvrátit.
V každém případě má i tato fantasmagorie podstatně vyšší možnost pravděpodobnosti, nežli existence nějakého komunistického ráje, kdy všichni budou usilovně pracovat, ačkoli za své úsilí nedostanou naprosto žádnou odměnu.
-----------------------------------
Co se té "sublimace lidské přirozenosti jak jedince tak společnosti" týče - ano, v podstatě nějak tak ten proces přeměny (respektive dalšího vývoje a další evoluce) lidstva musí probíhat. S tím doplňkem ovšem, že tato "sublimace", tj. změna vědomí, musí být zároveň doprovázena a podložena odpovídajícími změnami v reálných strukturách, ve kterých se jak onen jedinec, tak i celá společnost pohybuje.
To jsou ale záležitosti, kterým bych se chtěl blíže věnovat až poněkud později, až se - doufám - dostanu k tomu, nastínit své vlastní představy o možnostech dalšího vývoje.
Napřed musím ještě vyjasnit především jeden - a to v podstatě ten nejzákladnější - bod Marxovy teorie společnosti a komunismu, totiž tu otázku trhu a hodnoty. - Měl bych se k tomu dostat o víkendu.
P.S. Napadá mě teď: ta "počítačová simulace" - to by vlastně mohla být ještě tak ta nejreálnější možnost, jak uskutečnit komunismus. Neboť, jak známo, v počítačových simulacích (například počítačových hrách) je možno vytvořit všechno, jakékoli kouzelné světy; a tak třeba i ten svět bájného komunismu...
Já jsem v dřívějších letech vlastně dost nelibě snášel, když se komunismus přirovnával k náboženství; ale pod dojmem vlastních zkušeností s tím, s jakou neotřesitelnou zatvrzelostí se fiktivní představy o blažené komunistické společnosti, kde každý z nejhlubšího přesvědčení pracuje pro blaho všech, aniž by propadl pokušení vzít si ze společného jenom o jediné stéblo více než by mu mělo právem patřit - tak na základě těchto zkušeností musím připustit, že to přirovnání k víře má své reálné opodstatnění.
Jak se to jeví, lidská mysl je už prostě jednou uzpůsobena tak, že je schopna a ochotna uvěřit opravdu v cokoli.
Na jednom mém fóru jsem zcela nedávno zažil jednoho účastníka, který s nejhlubším přesvědčením tvrdí, že náš vesmír není reálný, nýbrž že je to jenom jakási "počítačová simulace".
A přitom, tento člověk podle všeho není psychicky nemocný, své fantasmagorie formuluje v každém případě zcela střízlivým, formálně logickým způsobem.
A v určitém smyslu dokonce nemá nepravdu: totiž tu hypotézu, že náš svět je jenom počítačová simulace, čistě teoreticky opravdu není možno vyvrátit.
V každém případě má i tato fantasmagorie podstatně vyšší možnost pravděpodobnosti, nežli existence nějakého komunistického ráje, kdy všichni budou usilovně pracovat, ačkoli za své úsilí nedostanou naprosto žádnou odměnu.
-----------------------------------
Co se té "sublimace lidské přirozenosti jak jedince tak společnosti" týče - ano, v podstatě nějak tak ten proces přeměny (respektive dalšího vývoje a další evoluce) lidstva musí probíhat. S tím doplňkem ovšem, že tato "sublimace", tj. změna vědomí, musí být zároveň doprovázena a podložena odpovídajícími změnami v reálných strukturách, ve kterých se jak onen jedinec, tak i celá společnost pohybuje.
To jsou ale záležitosti, kterým bych se chtěl blíže věnovat až poněkud později, až se - doufám - dostanu k tomu, nastínit své vlastní představy o možnostech dalšího vývoje.
Napřed musím ještě vyjasnit především jeden - a to v podstatě ten nejzákladnější - bod Marxovy teorie společnosti a komunismu, totiž tu otázku trhu a hodnoty. - Měl bych se k tomu dostat o víkendu.
P.S. Napadá mě teď: ta "počítačová simulace" - to by vlastně mohla být ještě tak ta nejreálnější možnost, jak uskutečnit komunismus. Neboť, jak známo, v počítačových simulacích (například počítačových hrách) je možno vytvořit všechno, jakékoli kouzelné světy; a tak třeba i ten svět bájného komunismu...
JP
Pane Tejkle, za bližší dokumentaci toho, jakým způsobem jsem prý překroutil Marxovy intence v uvedené pasáži, bych Vám byl opravdu povděčen.
-------------------------------------
Pane Hellere, je to opravdu zajímavá věc: dokud jsem tuto pasáž vykládal v souhlasnosti s Marxem, sklidil jsem Vaše blahosklonné uznání.
Ale v tom samém okamžiku, kdy jsem se odvážil překročit hranice Marxova myšlenkového schématu a ukázat, jak složitý je celý ten komplex vztahů za podmínek vyspělé ekonomiky, a že tedy ten proklínaný kapitalista také může představovat určitý pozitivní element - tak v tom okamžiku je zase všechno úplně špatně, a ten Poláček už zase všechno "překrucuje".
Přitom zde nebylo vysloveno vůbec nic více, nežli onen - ze střízlivého hlediska celkem samozřejmý - fakt, že soukromý vlastník asi přece jenom nebude p o u z e nějakým démonem, který dnem a nocí nemyslí na nic jiného nežli jak vysávat svého námezdního dělníka, nýbrž že v rámci svého vlastnictví a jeho výkonu snad bude vykonávat také určitou pozitivní roli, pozitivní funkci.
Jenže, ten problém bude asi v tom, že jakmile se tento fakt uzná a přizná, pak už právě není možno vystačit si s těmi nakonec jenom velice jednoduchými marxistickými myšlenkovými schématy, pak je totiž nutno začít se zaobírat věcmi v jejich celé složitosti, v jejich celé vnitřní mnohodimenzionalitě a protikladnosti.
Je to tedy v prvé řadě prostě čistě intelektuální l e n o s t, která se brání tomu, muset opustit "osvědčená" myšlenková schémata, a začít celou věc promýšlet znovu, z nových stran a aspektů.
A za druhé, je to neschopnost skutečně d i a l e k t i c k é h o myšlení. Marxismus sice neustále verbálně vzývá dialektiku, ale mluvit o rozporech, a dokázat opravdu m y s l e t v rozporech, tak to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti.
Ta role toho kapitalisty (soukromého vlastníka) je totiž vnitřně hluboce rozpolcená, proto je tak těžké se s ní vyrovnat, že on může hrát roli negativní i roli pozitivní, a to sice o b o j í z á r o v e ň, právě a jedině tohle je pravá dialektika, nikoli ta marxistická jednoduchá posloupnost, že n a p ř e d je kapitalismus pozitivní a potom je prostě negativní, v tom není naprosto žádné vnitřní napětí, žádná niterná souvislost.
-------------------------------------
Pane Hellere, je to opravdu zajímavá věc: dokud jsem tuto pasáž vykládal v souhlasnosti s Marxem, sklidil jsem Vaše blahosklonné uznání.
Ale v tom samém okamžiku, kdy jsem se odvážil překročit hranice Marxova myšlenkového schématu a ukázat, jak složitý je celý ten komplex vztahů za podmínek vyspělé ekonomiky, a že tedy ten proklínaný kapitalista také může představovat určitý pozitivní element - tak v tom okamžiku je zase všechno úplně špatně, a ten Poláček už zase všechno "překrucuje".
Přitom zde nebylo vysloveno vůbec nic více, nežli onen - ze střízlivého hlediska celkem samozřejmý - fakt, že soukromý vlastník asi přece jenom nebude p o u z e nějakým démonem, který dnem a nocí nemyslí na nic jiného nežli jak vysávat svého námezdního dělníka, nýbrž že v rámci svého vlastnictví a jeho výkonu snad bude vykonávat také určitou pozitivní roli, pozitivní funkci.
Jenže, ten problém bude asi v tom, že jakmile se tento fakt uzná a přizná, pak už právě není možno vystačit si s těmi nakonec jenom velice jednoduchými marxistickými myšlenkovými schématy, pak je totiž nutno začít se zaobírat věcmi v jejich celé složitosti, v jejich celé vnitřní mnohodimenzionalitě a protikladnosti.
Je to tedy v prvé řadě prostě čistě intelektuální l e n o s t, která se brání tomu, muset opustit "osvědčená" myšlenková schémata, a začít celou věc promýšlet znovu, z nových stran a aspektů.
A za druhé, je to neschopnost skutečně d i a l e k t i c k é h o myšlení. Marxismus sice neustále verbálně vzývá dialektiku, ale mluvit o rozporech, a dokázat opravdu m y s l e t v rozporech, tak to jsou dvě zcela rozdílné záležitosti.
Ta role toho kapitalisty (soukromého vlastníka) je totiž vnitřně hluboce rozpolcená, proto je tak těžké se s ní vyrovnat, že on může hrát roli negativní i roli pozitivní, a to sice o b o j í z á r o v e ň, právě a jedině tohle je pravá dialektika, nikoli ta marxistická jednoduchá posloupnost, že n a p ř e d je kapitalismus pozitivní a potom je prostě negativní, v tom není naprosto žádné vnitřní napětí, žádná niterná souvislost.
JP
Když už jsme si na zcela konkrétním případě ukázali, čím se kapitalismus (co se týká pracovní motivace) odlišuje od éry socialismu, využijme této příležitosti, a zkusme si představit, jak by ona vylíčená situace asi probíhala, kdyby onen prodejní stánek neměl jednoho soukromého majitele, nýbrž byl ve vlastnictví společném, tedy družstevním.
Takže, máme opět situaci, kdy prodávající by se vlastně měli věnovat svým zákazníkům, ale namísto toho se raději věnují mnohem zábavnější a poutavější činnosti, totiž vzájemnému družnému rozhovoru.
Nyní jsou myslitelné dvě základní varianty: tato scéna se odehrává 1) za podmínek kapitalismu a tržního hospodářství, 2) za podmínek komunismu.
Ad 1): Tady jsou opět možné dvě varianty: za prvé, na onom družném rozhovoru (a ignorování zákazníků) se podílejí všichni tři spoluvlastníci. Prostě se rozhodnou, že jejich osobní libůstky jsou jim důležitější nežli jejich zákazník. Pravděpodobný důsledek: v tom okamžiku kdy si v dané lokalitě svůj stánek otevře konkurence, která se bude plně věnovat svým zákazníkům (a vydělávání peněz), onen původní stánek zanikne, neboť všichni zákazníci přeběhnou ke -kapitalistické - konkurenci.
Druhá možná alternativa: baví se (a svou práci zanedbávají) jenom dva; zatímco ten třetí vzadu - pamatující na ony hrozící ekonomické důsledky - se je bude snažit přimět k znovuobnovení pracovní činnosti.
Ale protože na rozdíl od onoho j e d i n é h o soukromého vlastníka nebude mít žádné příkazní právo vůči těm druhým (všichni jsou přece rovnoprávnými vlastníky), pak s největší pravděpodobností dojde ke značně prudkému a emocionálnímu sporu. (Což je ostatně přesně ta okolnost, kterou v souvislosti s teorií společného vlastnictví monitoruje už Aristoteles.)
Nejpravděpodobnějším výsledkem této situace je, že ten ekonomicky myslící družstevník se od svých líných partnerů odtrhne, osamostatní se jako výlučný s o u k r o m ý vlastník, a otevře si stánek konkurenční. S těmi samými důsledky, které už byly popsány výše.
Možná, že se dokonce ustrne za svými dřívějšími kolegy, a zaměstná je u sebe - ovšem právě jenom jako z a m ě s t n a n c e, vůči kterým on jako soukromý majitel má příkazní právo. "Pánové, za co vás p l a t í m??"
Ad 2): za dané situace je celá věc ještě daleko jednodušší: za podmínek komunismu, kdy neexistují peníze, nemá ten rozumnější (poctivější, pracovitější) muž v kiosku a b s o l u t n ě ž á d n é páky na to, své kolegy nějakým způsobem přimět k pracovnímu výkonu.
Že zákazníci budou nespokojeni? - Pokrčení ramen. Že přeběhnou ke konkurenci? - Za komunismu žádná není. Že vlastní stánek nakonec zůstane zcela bez zákazníků? - No a co; alespoň ubude práce. A čím méně práce, tím více se můžeme věnovat tomu, co nás opravdu zajímá, co nás opravdu baví - družným vzájemným rozhovorům. Na co si ještě ztěžovat život nějakou prací, když kolem nás je stejně všechno zadarmo? Když si tak jako tak v každém obchodě můžeme koupit - pardon sebrat - co se nám jenom líbí? - To ovšem také jenom za předpokladu, že v těch j i n ý c h obchodech ještě vůbec zůstal nějaký obslužný personál (namísto aby posedával v příjemných kavárnách), a za předpokladu, že ještě vůbec zůstal v továrnách někdo, kdo by něco svou prací produkoval nějaké předměty denní potřeby (namísto aby pracovní dobu trávil v útulných hospůdkách).
Takže, tohle všechno nám může vyprávět docela obyčejný petřínský stánek s buřty. Stačí jenom pozorně naslouchat...
Takže, máme opět situaci, kdy prodávající by se vlastně měli věnovat svým zákazníkům, ale namísto toho se raději věnují mnohem zábavnější a poutavější činnosti, totiž vzájemnému družnému rozhovoru.
Nyní jsou myslitelné dvě základní varianty: tato scéna se odehrává 1) za podmínek kapitalismu a tržního hospodářství, 2) za podmínek komunismu.
Ad 1): Tady jsou opět možné dvě varianty: za prvé, na onom družném rozhovoru (a ignorování zákazníků) se podílejí všichni tři spoluvlastníci. Prostě se rozhodnou, že jejich osobní libůstky jsou jim důležitější nežli jejich zákazník. Pravděpodobný důsledek: v tom okamžiku kdy si v dané lokalitě svůj stánek otevře konkurence, která se bude plně věnovat svým zákazníkům (a vydělávání peněz), onen původní stánek zanikne, neboť všichni zákazníci přeběhnou ke -kapitalistické - konkurenci.
Druhá možná alternativa: baví se (a svou práci zanedbávají) jenom dva; zatímco ten třetí vzadu - pamatující na ony hrozící ekonomické důsledky - se je bude snažit přimět k znovuobnovení pracovní činnosti.
Ale protože na rozdíl od onoho j e d i n é h o soukromého vlastníka nebude mít žádné příkazní právo vůči těm druhým (všichni jsou přece rovnoprávnými vlastníky), pak s největší pravděpodobností dojde ke značně prudkému a emocionálnímu sporu. (Což je ostatně přesně ta okolnost, kterou v souvislosti s teorií společného vlastnictví monitoruje už Aristoteles.)
Nejpravděpodobnějším výsledkem této situace je, že ten ekonomicky myslící družstevník se od svých líných partnerů odtrhne, osamostatní se jako výlučný s o u k r o m ý vlastník, a otevře si stánek konkurenční. S těmi samými důsledky, které už byly popsány výše.
Možná, že se dokonce ustrne za svými dřívějšími kolegy, a zaměstná je u sebe - ovšem právě jenom jako z a m ě s t n a n c e, vůči kterým on jako soukromý majitel má příkazní právo. "Pánové, za co vás p l a t í m??"
Ad 2): za dané situace je celá věc ještě daleko jednodušší: za podmínek komunismu, kdy neexistují peníze, nemá ten rozumnější (poctivější, pracovitější) muž v kiosku a b s o l u t n ě ž á d n é páky na to, své kolegy nějakým způsobem přimět k pracovnímu výkonu.
Že zákazníci budou nespokojeni? - Pokrčení ramen. Že přeběhnou ke konkurenci? - Za komunismu žádná není. Že vlastní stánek nakonec zůstane zcela bez zákazníků? - No a co; alespoň ubude práce. A čím méně práce, tím více se můžeme věnovat tomu, co nás opravdu zajímá, co nás opravdu baví - družným vzájemným rozhovorům. Na co si ještě ztěžovat život nějakou prací, když kolem nás je stejně všechno zadarmo? Když si tak jako tak v každém obchodě můžeme koupit - pardon sebrat - co se nám jenom líbí? - To ovšem také jenom za předpokladu, že v těch j i n ý c h obchodech ještě vůbec zůstal nějaký obslužný personál (namísto aby posedával v příjemných kavárnách), a za předpokladu, že ještě vůbec zůstal v továrnách někdo, kdo by něco svou prací produkoval nějaké předměty denní potřeby (namísto aby pracovní dobu trávil v útulných hospůdkách).
Takže, tohle všechno nám může vyprávět docela obyčejný petřínský stánek s buřty. Stačí jenom pozorně naslouchat...
JP
Pane Karene, tak takovou míru demagogie bychom si tady snad přece jenom mohli odpustit.
Já jsem v žádném případě nenapsal, že indiáni by "byli zvířata" - nýbrž jsem zcela jednoznačně a jednoduše vyslovil postulát, že ona přírodní, prvobytně pospolitá společenství se fakticky ocitají ve stejné socioekonomické situaci jako příslušníci říše animální - v důsledku omezených životních (materiálních) zdrojů nemají možnost vytvářet akumulovatelný nadprodukt, a tedy ani sociální stratifikaci.
Ostatně, tou souvislostí mezi říší zvířat a světem lidí se chci blíže věnovat ve slíbeném textu o motivaci lidského chování, antropologii a evoluci.
Já jsem v žádném případě nenapsal, že indiáni by "byli zvířata" - nýbrž jsem zcela jednoznačně a jednoduše vyslovil postulát, že ona přírodní, prvobytně pospolitá společenství se fakticky ocitají ve stejné socioekonomické situaci jako příslušníci říše animální - v důsledku omezených životních (materiálních) zdrojů nemají možnost vytvářet akumulovatelný nadprodukt, a tedy ani sociální stratifikaci.
Ostatně, tou souvislostí mezi říší zvířat a světem lidí se chci blíže věnovat ve slíbeném textu o motivaci lidského chování, antropologii a evoluci.
JP
February 25, 2014 v 14.14
Pane Klusáčku, opravdu mi poněkud uniká smysl Vaší poznámky, že bych byl "uvězněn v minulém režimu". Já se prostě pouze snažím vycházet z r e á l n é h o člověka, tak jak nám ho tu s odpuštěním "vyplivla" evoluce.
A nevidím stále dostatečného důvodu k tomu, vycházet z nějakého fiktivního obrazu jakési mýtické andělské bytosti "komunistického člověka", který bude kdykoli s plným nasazením pracovat ve prospěch celku, ačkoli z toho sám - jako jedinec - naprosto nic nemá.
A nevidím stále dostatečného důvodu k tomu, vycházet z nějakého fiktivního obrazu jakési mýtické andělské bytosti "komunistického člověka", který bude kdykoli s plným nasazením pracovat ve prospěch celku, ačkoli z toho sám - jako jedinec - naprosto nic nemá.
February 25, 2014 v 16.44
Panu Poláčkovi
Už dnes existují lidé, kteří vyvracejí vaši teorii, že člověk nebude dobrovolně pracovat ve prospěch celku, když z toho nebude mít hmotný prospěch.
Panu Petráskovi
Je úplně jedno, k čemu byl či nebyl tento svět předurčen. Člověk má schopnost ho měnit a spoluvytvářet (aspoň ten lidský svět určitě). Podle mého názoru neexistuje o nic větší důvod si myslet, že budoucnost bude neblahá, než si myslet opak. A žádná lidská "přirozenost" neexistuje.
Už dnes existují lidé, kteří vyvracejí vaši teorii, že člověk nebude dobrovolně pracovat ve prospěch celku, když z toho nebude mít hmotný prospěch.
Panu Petráskovi
Je úplně jedno, k čemu byl či nebyl tento svět předurčen. Člověk má schopnost ho měnit a spoluvytvářet (aspoň ten lidský svět určitě). Podle mého názoru neexistuje o nic větší důvod si myslet, že budoucnost bude neblahá, než si myslet opak. A žádná lidská "přirozenost" neexistuje.
PM
February 25, 2014 v 20.01
Radikální fatalismus je legitimním postojem paní Hájková
ale v čase soupeření/hledání společenskopolitického východiska není projevem, který by napomohl k orientaci čeho se chytnout.
Jen takový světonázor ve kterém se cítí člověk doma, iniciuje schopnost měnit, spoluvytvářet a hájit ........... vykláněje se z kazatelny bych podotkl.
Jen takový světonázor ve kterém se cítí člověk doma, iniciuje schopnost měnit, spoluvytvářet a hájit ........... vykláněje se z kazatelny bych podotkl.
JK
Ta debata je asi opravdu slepá. V zásadě je tu sporný bod, přes který prostě nejede vlak.
Pan Poláček říká: Existuje obecně lidská přirozenost, jejímž konstitutivním rysem je, nazvěme to, "motivace k činnosti hrabivostí". Při hledání alternativy, je třeba vycházet z tohoto neoblomného objektivního faktu.
Oponenti říkají: Není to tak.
A teď se káčo toč dokolečka dokola...
Pan Poláček říká: Existuje obecně lidská přirozenost, jejímž konstitutivním rysem je, nazvěme to, "motivace k činnosti hrabivostí". Při hledání alternativy, je třeba vycházet z tohoto neoblomného objektivního faktu.
Oponenti říkají: Není to tak.
A teď se káčo toč dokolečka dokola...
PM
spor mezi těmi, kteří "pochopili co drží/co by mohlo držet svět pohromadě ". A přitom opomíjejí, že současný svět patří pluralitní společnosti plné různých religiózních a polo religiózních sebeurčení, přičemž žádná z nich neskýtá naději řešení.
Cítím se mezi svými.........řekl bych.
Cítím se mezi svými.........řekl bych.
MT
February 26, 2014 v 8.15
Pane Poláčku, jak jste přišel na to, že pan Klusáček vychází z nějakého nového lepšího člověka, aby jeho představa mohla fungovat?
Pan Klusáček vychází z člověka jaký je kolem nás, se všemi chybami i klady, vychází právě naopak z empirie ... a z toho, co se krok za krokem v této civilizaci formuje v těch vyspělejších zemích.
Pro Vás i pro Pepíka Hellera vkládám jeden svůj starší text :
" ...Nejprve je ale nutno odstranit některá zažraná klišé, zažitý úhel pohledu, který nebývá problematizován, třebaže by se tak dít mělo.
Je to „iluze přerozdělování“.
Ve skutečnosti neexistuje žádné přerozdělování odlišné od nějakého základního, jaksi „původnějšího“ rozdělování jednotlivého výrobce …
… nebo naopak je všechno přerozdělování svého druhu ….
Ve své filozofující knize „Ekonomická filozofie“ z první poloviny 60. let minulého století Joan Violet Robinsonová píše:
„Rozdíl mezi ziskovou přirážkou a nepřímými daněmi není z hlediska jejioch ekonomického působení vůbec jasný – jedno není o nic více a o nic méně „břímě“ než druhé … Představa, že první veličina je vždy „ekonomičtější“ než druhá, nemá žádný reálný základ – kromě ideologické předpojatosti.“
(cit. dílo, Professional Publishing, Praha 2001, str. 99).
Představa o nějakém původním rozdělení a pak přerozdělování je naše nikoli kapitalistická, ale ještě starší iluze … iluze založená na skutečných rysech ještě doby samozásobitelských Usedlostí jako základu ekonomiky, tedy „éry produktu“ nikoli éry hodnoty …
-.-.-.-.-.-
Pokud hovoříme o tom, že výdajová surovina, ze které jsou upleteny ceny a zisky, je silně zabarvená veřejnými výdaji, následuje námitka, že peníze z veřejných rozpočtů jsou peníze původně soukromé, které byly odebrány soukromým osobám a přerozděleny – takže kdyby zůstaly soukromníkovi, tak by je měl on místo veřejných rozpočtů ... stejně velké, ve stejném rozsahu.
To je ale podle mne zásadní omyl.
Zde je nutno si klást otázku, jestli kdyby určitá a poměrně rozsáhlá soustava daní neexistovala, tak jestli by podnikatelé vydělávali před zdaněním ty peníze, které vydělávají, když tato soustava existuje. A bude asi vhodné nejen připomenout ale také zdůraznit, že pokud si jednou můžeme na takovou otázku odpovědět kladně z jakkoli malé části v jisté době (a tedy „jen“ v principu), nelze potom nikdy vyvrátit, že v době jiné může být kladně odpovězeno v části jakkoli větší.
Ve skutečnosti určité zdánlivé „přerozdělování“ může být velmi snadno podmínkou toho, aby vznikl určitý rozsah „zdánlivě původního“ soukromého přivlastňování, zhodnocování a rozdělování ..."
a ještě možná toto:
"Shora uvedené není v žádném zvláštním rozporu s Keynesovou představou o fázi vývoje civilizace, kterou můžeme nazvat postkapitalismem, třebaže liberál Keynes takové označení (natož slovo socialismus) nepoužíval. Jak známo, tak podle Keynesových představ neustálá aplikace jeho receptů, neustálá veřejně stimulovaná vysoká zaměstnanost (nebo neustálá veřejně stimulovaná obrana před nástupem vysoké nezaměstnanosti) éru, kdy zmizí zisk, existující díky soukromému vlastnictví kapitálu. O zbylých soukromých výnosech se vyjadřuje rozpačitě (viz Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakladatelství ČSAV, Praha 1963, str. 220 a poslední kapitola knihy rovněž), takže při použití terminologie této naší eseje bychom mohli hovořit o éře, kde výnosy ze soukromého (dílčího) vlastnictví nedominují."
Tejkl, Klusáček, Evička.
Je zase úrodička keců pana Poláčka. Evičko, pane Karene, Mirku, díky zas rozumná slova.
Nejprve pan Poláček –nejhumornější je, jak se ohražuje před přesnou charakteristikou pana Klusáčka. On si opravdu není s to uvědomit, že je uzavřen v kleci a vnímá jen svět té klece a nadto netuší, že se ta klec stále mění a otevírá a že by se z ní mohl celkem snadno dostat. On si opravdu není s to představit, že by mohla být jiná doprava, než koňská drožka a stále znovu argumentuje z pozic těch koní.
Např. tvrdošíjně spojuje trh jenom s kapitalismem, stejně tvrdošíjně odmítá uznat rozdíl mezi socialismem jako nižší fází a komunismem jako další fází následující až po naplnění nových předpokladů. A vrchol jeho hlouposti spočívá v jeho představě o rovnostářském odměňování za socialismu a o tom, že u komunismu se celá logika obrací, už nejde o odměňování za práci, ale o plné a bohaté zajištění,se kterým si už člověk nemusí lámat hlavu, a motivace přes odměňování by byla zcela nesmyslná. Takže nová motivace jde hlavně z toho, co byla předtím nutnost z nouze –z tvořivé činnosti, dostupné jen poměrně malé menšině.. Tedy kiosek za komunismu nebude vůbec existovat jako místo nějakého prodeje – nanejvýše jako nějaké místní soustředění občerstvení,aby člověk sebou nemusel nic tahat , případně jako místo, kde tvořivě seberealizuje chuťovými kreacemi tvůrce –kuchař. A pokud jde o ten kiosek v samosprávném vlastnictví, tak není vůbec žádného důvodu pro to, aby se tam zaměstnani flákali, naopak se budou vzájemně hlídat – protože všechny ztráty se budou pokrývat z jejich kapes jako v kapitalismu. Jenom z jejich práce nebudou žít různí příživníci a mezistupně. V naší ZO máme nového člena – pracovníka fastfoodu. Ten představu samosprávy v tomto podniku služeb nadšeně uvítal a hned ji začal rozpracovávat. Mluvil o tom i se svými kolegy a u těch to vzbudilo živý zájem, protože takhle jsou závislí na nějaké, jim vzdálené a nikoli prospěšné strategii majitelů a nikdy nevědí, kdy jejich podnik skončí. Právě ve službách a obchodě by to všechno šlo nejsnáze –nepříjemnější argument je, jak to udělat v energetických sítích nebo v dolech – ale i Ostraváci vědí, co by se dalo udělat pro Paskov, kdyby nebyl jen předmětem kšeftování nějakých majitelů, mluvil se s nimi.
Dále – pokud jsem Vás někdy chválil za interpretaci Marxe, pak to bylo vždycky (mám pocit, že snad jen jednou) , když jste výjimečně toho Marxe pochopil a vyložil správně. Rozhodně jsem Vás nechválil za to, co jste přidal z vlastní hlavy. A na tuhle Vaši pasáž koukám jak z Jiříkova vidění, Vy tady najednou objevujete Ameriku, známou už Marxovi, od kterého jsem se to naučil i já – totiž o té rozpornosti funkce vlastníka.O tom, že v jisté dějinné etapě je i ta vlastnická funkce (mimo účast na pracovním procesu, kdy mu jde nikoli o majetek, jak tvrdíte, ale o zhodnocení kapitálu, což není totéž!!!!!) krokem vpřed a promítá se do větší účinnosti pracovního procesu. To je naprostá banalita. Jenomže ty podmínky se mění a dnes už kapitalistická motivace nejen nestačí stimulovat výrobní síky, ale naopak jejich rozvoj brzdí – což dokazují ty obrovské počty nevyužitých lidí – nezaměstnaných a sociálně vyloučených i další nevyužité kapacity věcné nebo vědecké objevy skoupené a uzavřené do trezorů, aby se vyplácela těžba ropy apod. A tohle vůbec nevidíte.Dokonce na to ve svých tirádách ani nereagujete. Zřejmě proto, že co existuje mimo Váš buben, ve kterém běháte jako ta veverka, odmítá vnímat, stejně jako třeba stalinisti odmítají uznat, že minulý systém zanikl objektivně a systémově a ne zradou Gorbačova.
Tak spěte dál.
Pane Petrásku – v té lidské přirozenosti jste prostě totožný s Poláčkem, tady prostě není o čem hovořit- to je výchozí a neověřitelný předpoklad, protože všechno, na co se odvoláváte jako na argument, lze vyvrátit z pozic jiných předpokladů, které pro krátce žijícího člověka jsou rovněž neověřitelné –ačkoli –existenci určitého, i když klikatého pokroku přece nemůžete popřít a že se ta přirozenost nemění dost rychle, je tím, že se zatím pořád střídaly řády založené ns tomtéž – soukromé vlastnictví a stará dělba práce. Mimochodem –jeden argument ověřitelný je – doufám,že uznáváte, že v podmínkách prvobytně pospolného řádu lidé opravdu nemají pud soukromého vlastnictví a hromadění majetku nad možností ho spotřebovat. Vyjádřete se k tomu, prosím.
Mirku – konečně se mi rozsvítilo, proč tak plíš na tom odmítnutí přerozdělování. Jenomže jsi na něco zapomněů – a to na faux frais, neproduktivní, ale nutné náklady výrobního procesu dané pouze zvláštním charakterem daného řádu, ale ovlivňující výrobu tak, že je nelze škrtnout. Na pustém ostrově nebo v prvobytné komunitě by nebyly.
Ano – ze samotného charakteru civilizace (nejen vlastnictví) vyplývá řada nevýrobních nákladů, které se ale musí pokrýt, aby byl větší efekt (např. ostraha budov, silnice, železnice, spoje, účetní, evidence – já do toho dnes řadím i náklady na reklamu a marketing – to by na pustém ostrově nebylo). Část těch nákladů, které neprodukují nadhodnotu a zisk, hradí kapitalista z nadhodnoty a připočítává je k ceně, část takovýchto nutných úkolů předává na regionální samosprávu a na stát a pokrývá je formou daní ze svého zisku, ale samospráva a stát získávají další část srážkami z hodnoty pracovní síly zaměstnanců – formou daní poplatků apod. Dnes jsme svědky tendence snížit hodnotu pracovní síly tím, že se faux frais náklady na ní převalují neplacením daní buržoasií a privatizací veřejných služeb. Tak v tomto smyslu ty odmítáš pojem „přerozdělování“ – to mohu uznat. Ale k tomu přerozdělování zisku vyprodukovaného v podnicích skutečně dochází – jen Ti připomínám, že u mne hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, ale pravidla společenské dohody o rozdělení funkcí při realizaci vlastnictví!!! (ale ta představa energetické substance může těm, kdo do marxismu teprve pronikají, takže tyto vyzývám, aby si s tím nelámali zatím hlavu).
A ještě- podle Marxe zaměstnanci vykonávající ty faux frais činnosti podle Marxe hodnotu a nadhodnotu neprodukují, i když jsou připravováni i část své práce ( jsou placeni z nadhodnoty vyrobené těmi produktivními,ale bez jejich práce by ta nadhodnota nebyla tak vysoká - jsou to spojenci ale nikoli příslušníci proletariátu - v Marxově době účetní, obchodní zaměstnanec, úředník v bance, částečně dělník v dopravě, dnes ti z reklamy, marketingu, základní vědecký výzkum atd.)
Je zase úrodička keců pana Poláčka. Evičko, pane Karene, Mirku, díky zas rozumná slova.
Nejprve pan Poláček –nejhumornější je, jak se ohražuje před přesnou charakteristikou pana Klusáčka. On si opravdu není s to uvědomit, že je uzavřen v kleci a vnímá jen svět té klece a nadto netuší, že se ta klec stále mění a otevírá a že by se z ní mohl celkem snadno dostat. On si opravdu není s to představit, že by mohla být jiná doprava, než koňská drožka a stále znovu argumentuje z pozic těch koní.
Např. tvrdošíjně spojuje trh jenom s kapitalismem, stejně tvrdošíjně odmítá uznat rozdíl mezi socialismem jako nižší fází a komunismem jako další fází následující až po naplnění nových předpokladů. A vrchol jeho hlouposti spočívá v jeho představě o rovnostářském odměňování za socialismu a o tom, že u komunismu se celá logika obrací, už nejde o odměňování za práci, ale o plné a bohaté zajištění,se kterým si už člověk nemusí lámat hlavu, a motivace přes odměňování by byla zcela nesmyslná. Takže nová motivace jde hlavně z toho, co byla předtím nutnost z nouze –z tvořivé činnosti, dostupné jen poměrně malé menšině.. Tedy kiosek za komunismu nebude vůbec existovat jako místo nějakého prodeje – nanejvýše jako nějaké místní soustředění občerstvení,aby člověk sebou nemusel nic tahat , případně jako místo, kde tvořivě seberealizuje chuťovými kreacemi tvůrce –kuchař. A pokud jde o ten kiosek v samosprávném vlastnictví, tak není vůbec žádného důvodu pro to, aby se tam zaměstnani flákali, naopak se budou vzájemně hlídat – protože všechny ztráty se budou pokrývat z jejich kapes jako v kapitalismu. Jenom z jejich práce nebudou žít různí příživníci a mezistupně. V naší ZO máme nového člena – pracovníka fastfoodu. Ten představu samosprávy v tomto podniku služeb nadšeně uvítal a hned ji začal rozpracovávat. Mluvil o tom i se svými kolegy a u těch to vzbudilo živý zájem, protože takhle jsou závislí na nějaké, jim vzdálené a nikoli prospěšné strategii majitelů a nikdy nevědí, kdy jejich podnik skončí. Právě ve službách a obchodě by to všechno šlo nejsnáze –nepříjemnější argument je, jak to udělat v energetických sítích nebo v dolech – ale i Ostraváci vědí, co by se dalo udělat pro Paskov, kdyby nebyl jen předmětem kšeftování nějakých majitelů, mluvil se s nimi.
Dále – pokud jsem Vás někdy chválil za interpretaci Marxe, pak to bylo vždycky (mám pocit, že snad jen jednou) , když jste výjimečně toho Marxe pochopil a vyložil správně. Rozhodně jsem Vás nechválil za to, co jste přidal z vlastní hlavy. A na tuhle Vaši pasáž koukám jak z Jiříkova vidění, Vy tady najednou objevujete Ameriku, známou už Marxovi, od kterého jsem se to naučil i já – totiž o té rozpornosti funkce vlastníka.O tom, že v jisté dějinné etapě je i ta vlastnická funkce (mimo účast na pracovním procesu, kdy mu jde nikoli o majetek, jak tvrdíte, ale o zhodnocení kapitálu, což není totéž!!!!!) krokem vpřed a promítá se do větší účinnosti pracovního procesu. To je naprostá banalita. Jenomže ty podmínky se mění a dnes už kapitalistická motivace nejen nestačí stimulovat výrobní síky, ale naopak jejich rozvoj brzdí – což dokazují ty obrovské počty nevyužitých lidí – nezaměstnaných a sociálně vyloučených i další nevyužité kapacity věcné nebo vědecké objevy skoupené a uzavřené do trezorů, aby se vyplácela těžba ropy apod. A tohle vůbec nevidíte.Dokonce na to ve svých tirádách ani nereagujete. Zřejmě proto, že co existuje mimo Váš buben, ve kterém běháte jako ta veverka, odmítá vnímat, stejně jako třeba stalinisti odmítají uznat, že minulý systém zanikl objektivně a systémově a ne zradou Gorbačova.
Tak spěte dál.
Pane Petrásku – v té lidské přirozenosti jste prostě totožný s Poláčkem, tady prostě není o čem hovořit- to je výchozí a neověřitelný předpoklad, protože všechno, na co se odvoláváte jako na argument, lze vyvrátit z pozic jiných předpokladů, které pro krátce žijícího člověka jsou rovněž neověřitelné –ačkoli –existenci určitého, i když klikatého pokroku přece nemůžete popřít a že se ta přirozenost nemění dost rychle, je tím, že se zatím pořád střídaly řády založené ns tomtéž – soukromé vlastnictví a stará dělba práce. Mimochodem –jeden argument ověřitelný je – doufám,že uznáváte, že v podmínkách prvobytně pospolného řádu lidé opravdu nemají pud soukromého vlastnictví a hromadění majetku nad možností ho spotřebovat. Vyjádřete se k tomu, prosím.
Mirku – konečně se mi rozsvítilo, proč tak plíš na tom odmítnutí přerozdělování. Jenomže jsi na něco zapomněů – a to na faux frais, neproduktivní, ale nutné náklady výrobního procesu dané pouze zvláštním charakterem daného řádu, ale ovlivňující výrobu tak, že je nelze škrtnout. Na pustém ostrově nebo v prvobytné komunitě by nebyly.
Ano – ze samotného charakteru civilizace (nejen vlastnictví) vyplývá řada nevýrobních nákladů, které se ale musí pokrýt, aby byl větší efekt (např. ostraha budov, silnice, železnice, spoje, účetní, evidence – já do toho dnes řadím i náklady na reklamu a marketing – to by na pustém ostrově nebylo). Část těch nákladů, které neprodukují nadhodnotu a zisk, hradí kapitalista z nadhodnoty a připočítává je k ceně, část takovýchto nutných úkolů předává na regionální samosprávu a na stát a pokrývá je formou daní ze svého zisku, ale samospráva a stát získávají další část srážkami z hodnoty pracovní síly zaměstnanců – formou daní poplatků apod. Dnes jsme svědky tendence snížit hodnotu pracovní síly tím, že se faux frais náklady na ní převalují neplacením daní buržoasií a privatizací veřejných služeb. Tak v tomto smyslu ty odmítáš pojem „přerozdělování“ – to mohu uznat. Ale k tomu přerozdělování zisku vyprodukovaného v podnicích skutečně dochází – jen Ti připomínám, že u mne hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, ale pravidla společenské dohody o rozdělení funkcí při realizaci vlastnictví!!! (ale ta představa energetické substance může těm, kdo do marxismu teprve pronikají, takže tyto vyzývám, aby si s tím nelámali zatím hlavu).
A ještě- podle Marxe zaměstnanci vykonávající ty faux frais činnosti podle Marxe hodnotu a nadhodnotu neprodukují, i když jsou připravováni i část své práce ( jsou placeni z nadhodnoty vyrobené těmi produktivními,ale bez jejich práce by ta nadhodnota nebyla tak vysoká - jsou to spojenci ale nikoli příslušníci proletariátu - v Marxově době účetní, obchodní zaměstnanec, úředník v bance, částečně dělník v dopravě, dnes ti z reklamy, marketingu, základní vědecký výzkum atd.)
Tejkl, Klusáček, Evička.
Je zase úrodička keců pana Poláčka. Evičko, pane Karene, Mirku, díky zas rozumná slova.
Nejprve pan Poláček –nejhumornější je, jak se ohražuje před přesnou charakteristikou pana Klusáčka. On si opravdu není s to uvědomit, že je uzavřen v kleci a vnímá jen svět té klece a nadto netuší, že se ta klec stále mění a otevírá a že by se z ní mohl celkem snadno dostat. On si opravdu není s to představit, že by mohla být jiná doprava, než koňská drožka a stále znovu argumentuje z pozic těch koní.
Např. tvrdošíjně spojuje trh jenom s kapitalismem, stejně tvrdošíjně odmítá uznat rozdíl mezi socialismem jako nižší fází a komunismem jako další fází následující až po naplnění nových předpokladů. A vrchol jeho hlouposti spočívá v jeho představě o rovnostářském odměňování za socialismu a o tom, že u komunismu se celá logika obrací, už nejde o odměňování za práci, ale o plné a bohaté zajištění,se kterým si už člověk nemusí lámat hlavu, a motivace přes odměňování by byla zcela nesmyslná. Takže nová motivace jde hlavně z toho, co byla předtím nutnost z nouze –z tvořivé činnosti, dostupné jen poměrně malé menšině.. Tedy kiosek za komunismu nebude vůbec existovat jako místo nějakého prodeje – nanejvýše jako nějaké místní soustředění občerstvení,aby člověk sebou nemusel nic tahat , případně jako místo, kde tvořivě seberealizuje chuťovými kreacemi tvůrce –kuchař. A pokud jde o ten kiosek v samosprávném vlastnictví, tak není vůbec žádného důvodu pro to, aby se tam zaměstnani flákali, naopak se budou vzájemně hlídat – protože všechny ztráty se budou pokrývat z jejich kapes jako v kapitalismu. Jenom z jejich práce nebudou žít různí příživníci a mezistupně. V naší ZO máme nového člena – pracovníka fastfoodu. Ten představu samosprávy v tomto podniku služeb nadšeně uvítal a hned ji začal rozpracovávat. Mluvil o tom i se svými kolegy a u těch to vzbudilo živý zájem, protože takhle jsou závislí na nějaké, jim vzdálené a nikoli prospěšné strategii majitelů a nikdy nevědí, kdy jejich podnik skončí. Právě ve službách a obchodě by to všechno šlo nejsnáze –nepříjemnější argument je, jak to udělat v energetických sítích nebo v dolech – ale i Ostraváci vědí, co by se dalo udělat pro Paskov, kdyby nebyl jen předmětem kšeftování nějakých majitelů, mluvil se s nimi.
Dále – pokud jsem Vás někdy chválil za interpretaci Marxe, pak to bylo vždycky (mám pocit, že snad jen jednou) , když jste výjimečně toho Marxe pochopil a vyložil správně. Rozhodně jsem Vás nechválil za to, co jste přidal z vlastní hlavy. A na tuhle Vaši pasáž koukám jak z Jiříkova vidění, Vy tady najednou objevujete Ameriku, známou už Marxovi, od kterého jsem se to naučil i já – totiž o té rozpornosti funkce vlastníka.O tom, že v jisté dějinné etapě je i ta vlastnická funkce (mimo účast na pracovním procesu, kdy mu jde nikoli o majetek, jak tvrdíte, ale o zhodnocení kapitálu, což není totéž!!!!!) krokem vpřed a promítá se do větší účinnosti pracovního procesu. To je naprostá banalita. Jenomže ty podmínky se mění a dnes už kapitalistická motivace nejen nestačí stimulovat výrobní síky, ale naopak jejich rozvoj brzdí – což dokazují ty obrovské počty nevyužitých lidí – nezaměstnaných a sociálně vyloučených i další nevyužité kapacity věcné nebo vědecké objevy skoupené a uzavřené do trezorů, aby se vyplácela těžba ropy apod. A tohle vůbec nevidíte.Dokonce na to ve svých tirádách ani nereagujete. Zřejmě proto, že co existuje mimo Váš buben, ve kterém běháte jako ta veverka, odmítá vnímat, stejně jako třeba stalinisti odmítají uznat, že minulý systém zanikl objektivně a systémově a ne zradou Gorbačova.
Tak spěte dál.
Pane Petrásku – v té lidské přirozenosti jste prostě totožný s Poláčkem, tady prostě není o čem hovořit- to je výchozí a neověřitelný předpoklad, protože všechno, na co se odvoláváte jako na argument, lze vyvrátit z pozic jiných předpokladů, které pro krátce žijícího člověka jsou rovněž neověřitelné –ačkoli –existenci určitého, i když klikatého pokroku přece nemůžete popřít a že se ta přirozenost nemění dost rychle, je tím, že se zatím pořád střídaly řády založené ns tomtéž – soukromé vlastnictví a stará dělba práce. Mimochodem –jeden argument ověřitelný je – doufám,že uznáváte, že v podmínkách prvobytně pospolného řádu lidé opravdu nemají pud soukromého vlastnictví a hromadění majetku nad možností ho spotřebovat. Vyjádřete se k tomu, prosím.
Mirku – konečně se mi rozsvítilo, proč tak plíš na tom odmítnutí přerozdělování. Jenomže jsi na něco zapomněů – a to na faux frais, neproduktivní, ale nutné náklady výrobního procesu dané pouze zvláštním charakterem daného řádu, ale ovlivňující výrobu tak, že je nelze škrtnout. Na pustém ostrově nebo v prvobytné komunitě by nebyly.
Ano – ze samotného charakteru civilizace (nejen vlastnictví) vyplývá řada nevýrobních nákladů, které se ale musí pokrýt, aby byl větší efekt (např. ostraha budov, silnice, železnice, spoje, účetní, evidence – já do toho dnes řadím i náklady na reklamu a marketing – to by na pustém ostrově nebylo). Část těch nákladů, které neprodukují nadhodnotu a zisk, hradí kapitalista z nadhodnoty a připočítává je k ceně, část takovýchto nutných úkolů předává na regionální samosprávu a na stát a pokrývá je formou daní ze svého zisku, ale samospráva a stát získávají další část srážkami z hodnoty pracovní síly zaměstnanců – formou daní poplatků apod. Dnes jsme svědky tendence snížit hodnotu pracovní síly tím, že se faux frais náklady na ní převalují neplacením daní buržoasií a privatizací veřejných služeb. Tak v tomto smyslu ty odmítáš pojem „přerozdělování“ – to mohu uznat. Ale k tomu přerozdělování zisku vyprodukovaného v podnicích skutečně dochází – jen Ti připomínám, že u mne hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, ale pravidla společenské dohody o rozdělení funkcí při realizaci vlastnictví!!! (ale ta představa energetické substance může těm, kdo do marxismu teprve pronikají, takže tyto vyzývám, aby si s tím nelámali zatím hlavu).
A ještě- podle Marxe zaměstnanci vykonávající ty faux frais činnosti podle Marxe hodnotu a nadhodnotu neprodukují, i když jsou připravováni i část své práce ( jsou placeni z nadhodnoty vyrobené těmi produktivními,ale bez jejich práce by ta nadhodnota nebyla tak vysoká - jsou to spojenci ale nikoli příslušníci proletariátu - v Marxově době účetní, obchodní zaměstnanec, úředník v bance, částečně dělník v dopravě, dnes ti z reklamy, marketingu, základní vědecký výzkum atd.)
Je zase úrodička keců pana Poláčka. Evičko, pane Karene, Mirku, díky zas rozumná slova.
Nejprve pan Poláček –nejhumornější je, jak se ohražuje před přesnou charakteristikou pana Klusáčka. On si opravdu není s to uvědomit, že je uzavřen v kleci a vnímá jen svět té klece a nadto netuší, že se ta klec stále mění a otevírá a že by se z ní mohl celkem snadno dostat. On si opravdu není s to představit, že by mohla být jiná doprava, než koňská drožka a stále znovu argumentuje z pozic těch koní.
Např. tvrdošíjně spojuje trh jenom s kapitalismem, stejně tvrdošíjně odmítá uznat rozdíl mezi socialismem jako nižší fází a komunismem jako další fází následující až po naplnění nových předpokladů. A vrchol jeho hlouposti spočívá v jeho představě o rovnostářském odměňování za socialismu a o tom, že u komunismu se celá logika obrací, už nejde o odměňování za práci, ale o plné a bohaté zajištění,se kterým si už člověk nemusí lámat hlavu, a motivace přes odměňování by byla zcela nesmyslná. Takže nová motivace jde hlavně z toho, co byla předtím nutnost z nouze –z tvořivé činnosti, dostupné jen poměrně malé menšině.. Tedy kiosek za komunismu nebude vůbec existovat jako místo nějakého prodeje – nanejvýše jako nějaké místní soustředění občerstvení,aby člověk sebou nemusel nic tahat , případně jako místo, kde tvořivě seberealizuje chuťovými kreacemi tvůrce –kuchař. A pokud jde o ten kiosek v samosprávném vlastnictví, tak není vůbec žádného důvodu pro to, aby se tam zaměstnani flákali, naopak se budou vzájemně hlídat – protože všechny ztráty se budou pokrývat z jejich kapes jako v kapitalismu. Jenom z jejich práce nebudou žít různí příživníci a mezistupně. V naší ZO máme nového člena – pracovníka fastfoodu. Ten představu samosprávy v tomto podniku služeb nadšeně uvítal a hned ji začal rozpracovávat. Mluvil o tom i se svými kolegy a u těch to vzbudilo živý zájem, protože takhle jsou závislí na nějaké, jim vzdálené a nikoli prospěšné strategii majitelů a nikdy nevědí, kdy jejich podnik skončí. Právě ve službách a obchodě by to všechno šlo nejsnáze –nepříjemnější argument je, jak to udělat v energetických sítích nebo v dolech – ale i Ostraváci vědí, co by se dalo udělat pro Paskov, kdyby nebyl jen předmětem kšeftování nějakých majitelů, mluvil se s nimi.
Dále – pokud jsem Vás někdy chválil za interpretaci Marxe, pak to bylo vždycky (mám pocit, že snad jen jednou) , když jste výjimečně toho Marxe pochopil a vyložil správně. Rozhodně jsem Vás nechválil za to, co jste přidal z vlastní hlavy. A na tuhle Vaši pasáž koukám jak z Jiříkova vidění, Vy tady najednou objevujete Ameriku, známou už Marxovi, od kterého jsem se to naučil i já – totiž o té rozpornosti funkce vlastníka.O tom, že v jisté dějinné etapě je i ta vlastnická funkce (mimo účast na pracovním procesu, kdy mu jde nikoli o majetek, jak tvrdíte, ale o zhodnocení kapitálu, což není totéž!!!!!) krokem vpřed a promítá se do větší účinnosti pracovního procesu. To je naprostá banalita. Jenomže ty podmínky se mění a dnes už kapitalistická motivace nejen nestačí stimulovat výrobní síky, ale naopak jejich rozvoj brzdí – což dokazují ty obrovské počty nevyužitých lidí – nezaměstnaných a sociálně vyloučených i další nevyužité kapacity věcné nebo vědecké objevy skoupené a uzavřené do trezorů, aby se vyplácela těžba ropy apod. A tohle vůbec nevidíte.Dokonce na to ve svých tirádách ani nereagujete. Zřejmě proto, že co existuje mimo Váš buben, ve kterém běháte jako ta veverka, odmítá vnímat, stejně jako třeba stalinisti odmítají uznat, že minulý systém zanikl objektivně a systémově a ne zradou Gorbačova.
Tak spěte dál.
Pane Petrásku – v té lidské přirozenosti jste prostě totožný s Poláčkem, tady prostě není o čem hovořit- to je výchozí a neověřitelný předpoklad, protože všechno, na co se odvoláváte jako na argument, lze vyvrátit z pozic jiných předpokladů, které pro krátce žijícího člověka jsou rovněž neověřitelné –ačkoli –existenci určitého, i když klikatého pokroku přece nemůžete popřít a že se ta přirozenost nemění dost rychle, je tím, že se zatím pořád střídaly řády založené ns tomtéž – soukromé vlastnictví a stará dělba práce. Mimochodem –jeden argument ověřitelný je – doufám,že uznáváte, že v podmínkách prvobytně pospolného řádu lidé opravdu nemají pud soukromého vlastnictví a hromadění majetku nad možností ho spotřebovat. Vyjádřete se k tomu, prosím.
Mirku – konečně se mi rozsvítilo, proč tak plíš na tom odmítnutí přerozdělování. Jenomže jsi na něco zapomněů – a to na faux frais, neproduktivní, ale nutné náklady výrobního procesu dané pouze zvláštním charakterem daného řádu, ale ovlivňující výrobu tak, že je nelze škrtnout. Na pustém ostrově nebo v prvobytné komunitě by nebyly.
Ano – ze samotného charakteru civilizace (nejen vlastnictví) vyplývá řada nevýrobních nákladů, které se ale musí pokrýt, aby byl větší efekt (např. ostraha budov, silnice, železnice, spoje, účetní, evidence – já do toho dnes řadím i náklady na reklamu a marketing – to by na pustém ostrově nebylo). Část těch nákladů, které neprodukují nadhodnotu a zisk, hradí kapitalista z nadhodnoty a připočítává je k ceně, část takovýchto nutných úkolů předává na regionální samosprávu a na stát a pokrývá je formou daní ze svého zisku, ale samospráva a stát získávají další část srážkami z hodnoty pracovní síly zaměstnanců – formou daní poplatků apod. Dnes jsme svědky tendence snížit hodnotu pracovní síly tím, že se faux frais náklady na ní převalují neplacením daní buržoasií a privatizací veřejných služeb. Tak v tomto smyslu ty odmítáš pojem „přerozdělování“ – to mohu uznat. Ale k tomu přerozdělování zisku vyprodukovaného v podnicích skutečně dochází – jen Ti připomínám, že u mne hodnota a nadhodnota nejsou energetické substance, ale pravidla společenské dohody o rozdělení funkcí při realizaci vlastnictví!!! (ale ta představa energetické substance může těm, kdo do marxismu teprve pronikají, takže tyto vyzývám, aby si s tím nelámali zatím hlavu).
A ještě- podle Marxe zaměstnanci vykonávající ty faux frais činnosti podle Marxe hodnotu a nadhodnotu neprodukují, i když jsou připravováni i část své práce ( jsou placeni z nadhodnoty vyrobené těmi produktivními,ale bez jejich práce by ta nadhodnota nebyla tak vysoká - jsou to spojenci ale nikoli příslušníci proletariátu - v Marxově době účetní, obchodní zaměstnanec, úředník v bance, částečně dělník v dopravě, dnes ti z reklamy, marketingu, základní vědecký výzkum atd.)
MT
February 26, 2014 v 18.09
Jinak pan Poláček má trochu smůlu, když činí své předpoklady o manažerech družstevní nebo samosprávné firmy.
Má smůlu, protože své předpoklady jak by to bylo, líčí s pohodlným přesvědčením, že je to jakési kdyby, které nelze ověřit - aspoň ne na tomto vláknu.
Má smůlu, protože jistý, zde diskutující Tejkl je synem otce, který jako šéfmontér výstavby zahraniční zakázky elektrického vybavení mlýna viděl v přímém přenosu a na vlastní oči fungování standardního samosprávného podniku v socialistické Jugoslávii a jeho "radnickego savjetu" (rady pracujících) nejprve ve slovinské Celji a pak v srbském Šab(a)ci od února 1969 asi do roku 1971.
A jako na potvoru zažil (můj táta) i jedno odvolávání ředitele radou pracujících a konkurs na jeho místo.
S výsledkem výběru ředitele zaměstnaneckým orgánem nebyl můj (dobře informovaný) táta příliš spokojen ...
... ale ne snad proto, že by si dělníci vybrali ředitele měkkého ... ale protože onen vítěz konkurzu byl tak trochu demagog.
Ne ovšem ve slibech, že jim třeba přidá nebo že nebudou muset dělnici moc dělat - z toho už byli pracující dávno vyléčeni, to už dělníci dávno věděli, že co si nevydělaji na trhu, to nemají a celojugoslávské zákony vedly k tomu, že když podnik měl podkritické hospodářské výsledky, tak všichni včetně ředitele chodili domů s celostátní minimální mzdou ... a mám pocit že zhruba asi tak po roce to banka celý takový cirkus rozprodala a lidi byli bez místa ...
Ve skutečnosti pokud si pamatuju, tak tátovi vadil ambiciózní "volební program" vítěze konkursu, že rozjede jakési rozsáhlé investiční akce, které se - aspoň podle tátova názoru - týkaly výstavby kapacit v místech, kde byly už jiné (konkurenční) kapacity v provozu ...
A velikášská expanzionistická politika pak skutečně přivedla tu samosprávnou firmu do problémů ... ze kterých se vyhrabala až asi po šesti letech, když jsme se jako rodina cestou na Západ přes Terst (1980) (to byl tehdy dost zázrak, že nás pustili všechny, ale stalo se) všichni stavili ve vesnici Škofjavas poblíž Celje u jednoho tátova kolegy z doby kolem roku 1970 a ti si vyprávěli - by the way - i o těchto věcech ...
To víte, když neručíte vlastním majetkem, tak jste schopen různých velikášství ... to holt prostě byla potíž jugoslávského modelu, určitá neodpovědnost ... nikoli hellerovská představa, že to bylo v jugošce všechno ovládáno byrokracií a partají a že to byla jen samosprávná iluze a vnější formální nátěr...
To - aspoň podle tátových zkušeností - nebyl hlavní problém ani to, že by nad dělníky byl slabý bič a oni se flákali ... aspoň ve vyspělém Slovinsku šlo spíš o problém, který shora uvádím ...
jen mi odpověz - a jak to bylo s ústředním řízením? Že by nebylo žádné a každý podnik jel na svou pěst jen s trhem? A pokud bylo - kdo tam reálně rozhodoval? Aparát, ať už státní nebo stranický, ne? Tohle mne opravdu zajímá, je to púro můj model klíčové!!!!
PM
a ne v podmínkách prvobytně pospolného řádu, kdy lidé opravdu nemají pud soukromého vlastnictví a hromadění majetku nad možností ho spotřebovat..... by bylo možné kdyby jsme se zbavili znalosti omylů, které činí naše vize nerealizovatelnými. Karel to nezvládl, a tak je na čase se do toho pustit.
Ale s nutnou dávkou skepse a znalosti vlastních limitů.....bych dodal.
Ale s nutnou dávkou skepse a znalosti vlastních limitů.....bych dodal.
idealista. U Vás člověk nikdy neví, ale striktně vzato lze z Vašich inférmací vyvodit závěr, že všechny problémy jsou především problémy nedokonalého poznání (jste trochu jako Sókrates). Jistě i tento faktor působí allůe má daleko menší význam, než si myslíte. Tomu poznání brání (nebo naopak pomáhají) materiální zájmy tříd a vůbec ekonomický život. To že komunistické hnutí ovládl stalinismus a stalinská představa o socialismu, nemlo jen gnoseologické důvody. V důsledku krize kapitalismu lidé pociťovali pootřebu změny, nejvíce ji potřebovala dělnická třída a tak si vytvořila komunistické hnutí jako nástroj. Jenomže - jako industriáoní proletariát neměla sama sílu k tomu, aby dokázala udržet hnutí ve správném směru a taky budování socialismu. Ekonomicky ani ten správný socialismus vzniknoiut a existovat nemohl.Tak se vytvořila svérázna symbióza dělnického komunistického hnutí a části řídícího aparátu a ta vytvořila jen to co se tehdy vytvořit dalo - to jest protosocialismus -a ten byl jaký byl, měl svoji ideologii,politiku i zločiny, systékmové vady a dělníkům se odcizil.Jenže po něm zbyli pohrobci udržující jeho ideologii hlavně na půdě KSČM, kde sice nezvítězila, ale blokuje a ovlivňujepragmatismus vedení. Poznávání minulosti a vyvození závěrů z ní, na které lidé pořád čekají. Lidé také pořád čekají na to skuztečné řešení, které by už mohlo být - samosprávný socxialismus opírající se o kognitariát.To ale nevědí a orotoi jsou oitevření různým vlkivům, včetně iluzí o minulkosti. Takže těch, kteří chtějí objektivně analyzovast minulost a už si z toho taky vyvodili poučení -rozlišení protosociaolismu a samosprávného socialismu. To se ale nehodí ani stalinistům ani buržoasii takže to poučení odmítají a rlzně překrucují a zatemňuj a lidi jako Vy jim to žerou,tím, že konsumují některé prvky z jejich bnohaté ideologické nabídky a tím pádem nevidí nic. U Vás je to ten filozofický idealismus. Kdyby tohohle zmatení jazyků nebylo, celá tahle diskuse by byl zbytečná a mohli bychom něco konkrétního dělat. Ale takhle předvádíme svoiji intelktuální zdatnost a je to k ničemu
PM
February 28, 2014 v 10.20
K ničemu to neni pane Hellere, je to vůle být proti ničemnosti věrozvěstů
kteří mají opět v ideologicky vyprázdněné době konjunkturu. Posmíváme se panu Klausovi za jeho mesiášskou činnost mezi ortodoxními neoliberály, kteří ho stále platí za pohádky o dobrotivé neviditelné ruce globálního trhu v nacionálním hávu. A přitom mnohdy nepečujeme o skeptický postoj k sobě.
Já - jak trefně uvádíte - se natolik pokouším vyhnout zlu, až se vyhýbám všemu.
Vy- jak se pokouším sdělit - postulujete jednu lidskou vlastnost - vstřícnost na bázi svobodného rozhodnutí - jako možnost ze které lze koncipovat správný socialismus - dominanci společenského dobra.
Když se oba chytíme za nos, tak se sice leccos zkomplikuje, ale zbavíme se role věrozvěsta.
Já - jak trefně uvádíte - se natolik pokouším vyhnout zlu, až se vyhýbám všemu.
Vy- jak se pokouším sdělit - postulujete jednu lidskou vlastnost - vstřícnost na bázi svobodného rozhodnutí - jako možnost ze které lze koncipovat správný socialismus - dominanci společenského dobra.
Když se oba chytíme za nos, tak se sice leccos zkomplikuje, ale zbavíme se role věrozvěsta.
JP
Několik dní jsem se sem nedostal, a i teď jen na chvíli, takže jenom v krátkosti několik poznámek a odpovědí.
J. Karen: daleko spíše nežli o "lidské přirozenosti" mluvím o člověku jakožto reálném produktu evoluce.
Že se kolem toho točíme bezvýsledně pořád dokola? - Už jsem myslím zmínil, že se právě tomuto tématu chci věnovat podrobněji, jako jeden z příštích kroků (tj. jako samostatný text respektive vlákno). Ale všechno popořadě, napřed musíme ještě dokončit toho "ekonomického" Marxe, pak se můžeme blíže věnovat obrazu člověka.
Paní Hájková: jistěže existují - jednotliví - lidé, na jejímž příkladě a případě lze vyvrátit všechno. Existují například i takové lidské exempláře, s nimiž by bylo možno zcela úspěšně vyvrátit předpoklad, že člověk není zvíře.
Tady se nám ale jedná nikoliv o nějaké zvláštní případy druhu homo sapiens, nýbrž o člověka většinového, který utváří základní charakter celé společnosti.
Pan Tejkl: tak trochu mi uniká smysl Vaší první věty, já jsem svou odpovědí panu Klusáčkovi neměl ani tak na mysli jeho vlastní obraz člověka (který tu on sám ostatně ještě explicitně neprezentoval), jako jsem prostě zdůraznil - v této diskusi profilující - rozdíl v pojetí člověka evolučně-realistickém na straně jedné, a marxisticko-entuziastickým na straně druhé.
Pane Hellere: ne snad že by ten člověk v prvobytně pospolné společnosti n e m ě l soukromomajetnický pud - nýbrž on ho pouze za daných okolností prostě nemohl r e a l i z o v a t; to je zcela fundamentální rozdíl.
Ostatně, pane Tejkle: já bych si tím rozdělením na "éru předhodnotovou" a "éru hodnoty" nebyl vůbec tak jistý. Já bych si naopak s dost velkou pravděpodobností troufal tvrdit, že i člověk v p ř e d t r ž n í společnosti má docela dobře vyvinuté povědomí o tom, jakou hodnotu (tj. jaké množství "abstraktní" práce) obsahuje ten či onen produkt jeho vlastní práce. Jde jenom o to, že v předtržní společnosti je tato hodnota produktů lidské práce natolik ukrytá pod vněšjkovou formou předmětů ("užitných předmětů"), že je prakticky neviditelná. Jedině díky tomu Marx může udělat to své zásadní rozlišení mezi "produktem" a "zbožím".
Já jsem stávající diskusi vlastně nechtěl komplikovat poukazem na tuto záležitost; ale když už jste to zmínil, nezbývá než tento problematický bod uvést.
J. Karen: daleko spíše nežli o "lidské přirozenosti" mluvím o člověku jakožto reálném produktu evoluce.
Že se kolem toho točíme bezvýsledně pořád dokola? - Už jsem myslím zmínil, že se právě tomuto tématu chci věnovat podrobněji, jako jeden z příštích kroků (tj. jako samostatný text respektive vlákno). Ale všechno popořadě, napřed musíme ještě dokončit toho "ekonomického" Marxe, pak se můžeme blíže věnovat obrazu člověka.
Paní Hájková: jistěže existují - jednotliví - lidé, na jejímž příkladě a případě lze vyvrátit všechno. Existují například i takové lidské exempláře, s nimiž by bylo možno zcela úspěšně vyvrátit předpoklad, že člověk není zvíře.
Tady se nám ale jedná nikoliv o nějaké zvláštní případy druhu homo sapiens, nýbrž o člověka většinového, který utváří základní charakter celé společnosti.
Pan Tejkl: tak trochu mi uniká smysl Vaší první věty, já jsem svou odpovědí panu Klusáčkovi neměl ani tak na mysli jeho vlastní obraz člověka (který tu on sám ostatně ještě explicitně neprezentoval), jako jsem prostě zdůraznil - v této diskusi profilující - rozdíl v pojetí člověka evolučně-realistickém na straně jedné, a marxisticko-entuziastickým na straně druhé.
Pane Hellere: ne snad že by ten člověk v prvobytně pospolné společnosti n e m ě l soukromomajetnický pud - nýbrž on ho pouze za daných okolností prostě nemohl r e a l i z o v a t; to je zcela fundamentální rozdíl.
Ostatně, pane Tejkle: já bych si tím rozdělením na "éru předhodnotovou" a "éru hodnoty" nebyl vůbec tak jistý. Já bych si naopak s dost velkou pravděpodobností troufal tvrdit, že i člověk v p ř e d t r ž n í společnosti má docela dobře vyvinuté povědomí o tom, jakou hodnotu (tj. jaké množství "abstraktní" práce) obsahuje ten či onen produkt jeho vlastní práce. Jde jenom o to, že v předtržní společnosti je tato hodnota produktů lidské práce natolik ukrytá pod vněšjkovou formou předmětů ("užitných předmětů"), že je prakticky neviditelná. Jedině díky tomu Marx může udělat to své zásadní rozlišení mezi "produktem" a "zbožím".
Já jsem stávající diskusi vlastně nechtěl komplikovat poukazem na tuto záležitost; ale když už jste to zmínil, nezbývá než tento problematický bod uvést.
??
pořád ty stejné hlouposti, na které jsme už reagovali. Mimo jiné si Mirku zase plete hodnotu s užitnpou hodnotou atd. Ale obzvláště půvabná je jeho skálopevná představa o toim, že nejdříve je nějaký apriorní pud - patrně od genů - hromadění majetku a ten se později s rozvojem výrobních sil rozvine. Dezorientovaným nepoláčkům jen sděluji že v marxismu je to jinak - človšk prostě začímná jasko tabula rasa - čistá tabule - s vybavením téměř opičím - musí jíst, pít spát plodit potomstvo apod. a zpočátku to není s to dělst jink než ve společenství .- jinak by ho silnější zvířat sežrala. V průběhu boje s pořírodou si vytváří svou vlastní civilizaci, potřeby, motivy apod. - kdxž nepootčebuje hromadit majetek, tak ho nehromadí a kdxž si obživa lidstva vyžaduje nové formy, tak se u něj ta motivace vykořisťovat jiné a přivlastňovat si jejich práci postupně vytváří s ovládá celou společnost, z čehož vyplývá, že kdxž je soukromovlkastnicvká výrobs neefektivní, tak se i on mění - jednoduché jako facka, ale ne pro ctitele a obhájce kapitalismu, resp. vůbec vykořosťování a SV.
Jen nevím, zda se dožiju okamžiku, až nám bude pan POLÁČEK ZVĚSTOVAT SVOU pravdu pravd". Rozhodně protestuji proti tomu, aby nejdříve překrucoval marxismus, který nezná, i kdyby měl doma celé Mega. To bude, při jeho dyslexii pokud jdeo skutečný smysl psaného textu husté.
Jen nevím, zda se dožiju okamžiku, až nám bude pan POLÁČEK ZVĚSTOVAT SVOU pravdu pravd". Rozhodně protestuji proti tomu, aby nejdříve překrucoval marxismus, který nezná, i kdyby měl doma celé Mega. To bude, při jeho dyslexii pokud jdeo skutečný smysl psaného textu husté.
JP
March 2, 2014 v 13.07
Hodnota a užitná hodnota za prvobytně pospolné společnosti
Pane Hellere, o rozdílu mezi hodnotou a užitnou hodnotou je mi přece jenom něco trochu známo, a to ve skutečnosti víte sám.
Já nezaměňuji hodnotu a užitnou hodnotu - já jenom k o n s t a t u j i, že hodnota existovala už za podmínek předtržní ("prvobytně pospolné") společnosti.
Zkusme si jenom představit zcela konkrétní příklad, kdy jeden příslušník takovéto předtržní pospolitosti chce dejme tomu svůj luk směnit se svým sousedem za jeho kamennou sekyru.
Podle názoru Marxe tu není ve hře žádná (zbožní) hodnota, neboť se vyměňuje pouze užitný předmět za druhý, jedna užitná hodnota za druhou. Já chci mít kamennou sekeru, ten druhý potřebuje můj luk.
JENŽE: j a k já vlastně poznám (bez přítomnosti hodnoty), k o l i k vlastně mám žádat za svůj luk? Mám se spokojit s jednou jedinou sekyrou, anebo mám žádat dvě? Anebo pět? Anebo deset?!
To že se nakonec oba dohodneme, na tom že jedině spravedlivý a oprávněný je poměr 1 luk - 1 sekera, to je umožněno právě a jedině tím, že oba víme, že na zhotovení daného produktu jsme každý spotřebovali takové a takové kvantum č a s u. Čili, jinými slovy, produkty naší práce mají zcela konkrétní (směnnou) h o d n o t u - a jedině na základě této hodnoty my je vůbec můžeme adekvátním způsobem směnit.
Ostatně, i sám Marx konstatuje, že při pracovní činnosti vždycky probíhají paralelně o b a procesy: jak práce konkrétní, tak ale i práce a b s t r a k t n í. A ta abstraktní práce, to není nic jiného nežli základna pro určení (směnné) hodnoty.
Proč tedy Marx v případě předtržní (prvobytně pospolné) společnosti na toto své obecné určení náhle zapomíná, a tvrdí, že tady se směňuje j e n o m jedna užitná hodnota za druhou?
Odpověď je krajně jednoduchá: kdyby totiž Marx přiznal, že hodnota zboží objektivně existuje už za předtržní respektive předtřídní společnosti, v tom samém okamžiku se n a p r o s t o h r o u t í celý jeho koncept komunismu, komunistické revoluce!
Celý Marxův koncept komunistické revoluce a komunistické společnosti totiž spočívá právě jenom na tom ekonomicko-dějinném schématu, že zbožní hodnota (jakožto sociálně zcela negativní faktor) je přítomna j e n o m za podmínek třídní společnosti (a dochází ke svému vyvrcholení za kapitalismu).
Kdyby tedy Marx přiznal - onen jinak zcela očividný a samozřejmý - fakt, že hodnota existovala už v předtřídní společnosti, pak tím ovšem zároveň padá i celý jeho projekt komunistické společnosti. Neboť komunismus, to není jenom beztřídní společnost zbavená vykořisťování, tohle všechno je možné právě a jenom za těch podmínek, kdy byla zrušena zbožní výroba, jejímž cílem je maximalizace zisku a akumulace kapitálu.
Kdyby tedy Marx (respektive jeho současní apologeti) přiznal ten samozřejmý fakt, že hodnota objektivně existovala už v předtřídní společnosti, pak by tím zcela převrátil celý obraz lidských dějin - a ten by se teprve pak dostal do reálné podoby.
Totiž právě do té, že tomu naprosto není tak, že by tu napřed existovala nějaká blažená, rajská pospolitost bez majetnicko-expanzivního pudu, a že teprve následně tak nějak z nebe spadla společnost nadhodnoty a třídní nerovnosti, nýbrž zcela naopak, hodnota (a snaha o dosažení a přivlastnění si nadhodnoty) tu byla p o ř á d, tržní hodnota a kapitalismus tedy nejsou jenom nějakou anomálií dějin, nýbrž jenom jejich logickým pokračováním.
A že ten jediný opravdový rozdíl mezi prvobytně pospolnou a kapitalistickou společností spočívá v p ř e v r á c e n í toho poměru užitné hodnoty a hodnoty zbožní, kdy - abstraktní, negativní - zbožní hodnota se stala zcela dominantním elementem, zcela ovládajícím (a denaturujícím) onen svět hodnoty užitné, tedy svět přirozených lidských vztahů.
A že tedy - konečně se dostáváme do finále - že tedy naprosto nejde o to, pokoušet se obnovit onen fiktivní stav původní naprosté absence zbožní hodnoty, nýbrž jde pouze a toliko o to, tento převrácený poměr hodnoty užitné a hodnoty zbožní zase z v r á t i t zpátky do přirozeného, vyváženého, harmonického vztahu.
Kdy zbožní hodnota sice nadále existuje (a poskytuje absolutně nepostradatelnou funkci měřítka hodnot) - ale kdy ztrácí svou jednostranně dominantní roli, a naopak do centra dění se čím dál tím více staví onen svět "užitných hodnot", to jest přirozených lidských potřeb a vztahů.
Já nezaměňuji hodnotu a užitnou hodnotu - já jenom k o n s t a t u j i, že hodnota existovala už za podmínek předtržní ("prvobytně pospolné") společnosti.
Zkusme si jenom představit zcela konkrétní příklad, kdy jeden příslušník takovéto předtržní pospolitosti chce dejme tomu svůj luk směnit se svým sousedem za jeho kamennou sekyru.
Podle názoru Marxe tu není ve hře žádná (zbožní) hodnota, neboť se vyměňuje pouze užitný předmět za druhý, jedna užitná hodnota za druhou. Já chci mít kamennou sekeru, ten druhý potřebuje můj luk.
JENŽE: j a k já vlastně poznám (bez přítomnosti hodnoty), k o l i k vlastně mám žádat za svůj luk? Mám se spokojit s jednou jedinou sekyrou, anebo mám žádat dvě? Anebo pět? Anebo deset?!
To že se nakonec oba dohodneme, na tom že jedině spravedlivý a oprávněný je poměr 1 luk - 1 sekera, to je umožněno právě a jedině tím, že oba víme, že na zhotovení daného produktu jsme každý spotřebovali takové a takové kvantum č a s u. Čili, jinými slovy, produkty naší práce mají zcela konkrétní (směnnou) h o d n o t u - a jedině na základě této hodnoty my je vůbec můžeme adekvátním způsobem směnit.
Ostatně, i sám Marx konstatuje, že při pracovní činnosti vždycky probíhají paralelně o b a procesy: jak práce konkrétní, tak ale i práce a b s t r a k t n í. A ta abstraktní práce, to není nic jiného nežli základna pro určení (směnné) hodnoty.
Proč tedy Marx v případě předtržní (prvobytně pospolné) společnosti na toto své obecné určení náhle zapomíná, a tvrdí, že tady se směňuje j e n o m jedna užitná hodnota za druhou?
Odpověď je krajně jednoduchá: kdyby totiž Marx přiznal, že hodnota zboží objektivně existuje už za předtržní respektive předtřídní společnosti, v tom samém okamžiku se n a p r o s t o h r o u t í celý jeho koncept komunismu, komunistické revoluce!
Celý Marxův koncept komunistické revoluce a komunistické společnosti totiž spočívá právě jenom na tom ekonomicko-dějinném schématu, že zbožní hodnota (jakožto sociálně zcela negativní faktor) je přítomna j e n o m za podmínek třídní společnosti (a dochází ke svému vyvrcholení za kapitalismu).
Kdyby tedy Marx přiznal - onen jinak zcela očividný a samozřejmý - fakt, že hodnota existovala už v předtřídní společnosti, pak tím ovšem zároveň padá i celý jeho projekt komunistické společnosti. Neboť komunismus, to není jenom beztřídní společnost zbavená vykořisťování, tohle všechno je možné právě a jenom za těch podmínek, kdy byla zrušena zbožní výroba, jejímž cílem je maximalizace zisku a akumulace kapitálu.
Kdyby tedy Marx (respektive jeho současní apologeti) přiznal ten samozřejmý fakt, že hodnota objektivně existovala už v předtřídní společnosti, pak by tím zcela převrátil celý obraz lidských dějin - a ten by se teprve pak dostal do reálné podoby.
Totiž právě do té, že tomu naprosto není tak, že by tu napřed existovala nějaká blažená, rajská pospolitost bez majetnicko-expanzivního pudu, a že teprve následně tak nějak z nebe spadla společnost nadhodnoty a třídní nerovnosti, nýbrž zcela naopak, hodnota (a snaha o dosažení a přivlastnění si nadhodnoty) tu byla p o ř á d, tržní hodnota a kapitalismus tedy nejsou jenom nějakou anomálií dějin, nýbrž jenom jejich logickým pokračováním.
A že ten jediný opravdový rozdíl mezi prvobytně pospolnou a kapitalistickou společností spočívá v p ř e v r á c e n í toho poměru užitné hodnoty a hodnoty zbožní, kdy - abstraktní, negativní - zbožní hodnota se stala zcela dominantním elementem, zcela ovládajícím (a denaturujícím) onen svět hodnoty užitné, tedy svět přirozených lidských vztahů.
A že tedy - konečně se dostáváme do finále - že tedy naprosto nejde o to, pokoušet se obnovit onen fiktivní stav původní naprosté absence zbožní hodnoty, nýbrž jde pouze a toliko o to, tento převrácený poměr hodnoty užitné a hodnoty zbožní zase z v r á t i t zpátky do přirozeného, vyváženého, harmonického vztahu.
Kdy zbožní hodnota sice nadále existuje (a poskytuje absolutně nepostradatelnou funkci měřítka hodnot) - ale kdy ztrácí svou jednostranně dominantní roli, a naopak do centra dění se čím dál tím více staví onen svět "užitných hodnot", to jest přirozených lidských potřeb a vztahů.
JP
Ostatně, pane Hellere, někdy by opravdu neškodilo, kdybyste si své texty sám po sobě alespoň trochu pozorně přečetl.
Pak by Vám možná neuniklo, jak naprosto protiřečíte sám sobě.
Na jedné straně tvrdíte, že - podle marxistického pojetí - je člověk jenom "tabula rasa", vyplňovaná (či snad: naprogramovaná?) čistě jenom vlivem společenských vztahů.
A přitom - a to sice v té samé větě!! - konstatujete zcela správně, že člověk přichází na svět "s vybavením téměř opičím"!!
Ale pane Hellere, vždyť právě o to se tady celou tu dobu jedná, že člověk přichází na svět už j a k o opice, to jest jako přírodní tvor, který si v sobě nese pečeť c e l é evoluce, celých těch miliónů a konec konců miliard let evoluce - a Vy proti těmto stamiliónům let evoluce stavíte těch n ě k o l i k málo tisíciletí novodobé lidské společnosti, a tvrdíte, že těchto několik málo tisíciletí váží víc než ty stamilióny předtím!
Trochu jsem teď předejmul svůj text, který jsem právě na toto téma - marxismus a evoluce - hodlal napsat v nejbližší době. Tento projekt ovšem tímto nepadá, snad se k tomu v dohledné době dostanu.
P.S. Pane Hellere, kdy se dostanu k tomu předložit můj vlastní obraz příští společnosti - to záleží také do nemalé míry právě na tom, kolik času ještě budu muset utrácet tím, že budu vyvracet zcela evidentně nesmyslné představy a fikce ze strany marxistické ortodoxie...
Pak by Vám možná neuniklo, jak naprosto protiřečíte sám sobě.
Na jedné straně tvrdíte, že - podle marxistického pojetí - je člověk jenom "tabula rasa", vyplňovaná (či snad: naprogramovaná?) čistě jenom vlivem společenských vztahů.
A přitom - a to sice v té samé větě!! - konstatujete zcela správně, že člověk přichází na svět "s vybavením téměř opičím"!!
Ale pane Hellere, vždyť právě o to se tady celou tu dobu jedná, že člověk přichází na svět už j a k o opice, to jest jako přírodní tvor, který si v sobě nese pečeť c e l é evoluce, celých těch miliónů a konec konců miliard let evoluce - a Vy proti těmto stamiliónům let evoluce stavíte těch n ě k o l i k málo tisíciletí novodobé lidské společnosti, a tvrdíte, že těchto několik málo tisíciletí váží víc než ty stamilióny předtím!
Trochu jsem teď předejmul svůj text, který jsem právě na toto téma - marxismus a evoluce - hodlal napsat v nejbližší době. Tento projekt ovšem tímto nepadá, snad se k tomu v dohledné době dostanu.
P.S. Pane Hellere, kdy se dostanu k tomu předložit můj vlastní obraz příští společnosti - to záleží také do nemalé míry právě na tom, kolik času ještě budu muset utrácet tím, že budu vyvracet zcela evidentně nesmyslné představy a fikce ze strany marxistické ortodoxie...
JP
Mimochodem, opravdu zajímavý přehled o tom, jak se v historii vyvíjelo pospolité a individualistické pojímání společnosti (včetně konceptu marxistického), podává historik L. Rokos, na následující adrese:
http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2013060002
http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2013060002
příspěvky jsou obzvláštní hrůza. Ztrácím zbytečně čas, ač mám plno práce, ale já si prostě nemohu pomoci, nesnáším blbost v žádné formě a musím reagovat. Vezmu to od konce. Zadal jsem Vámi doporučenou adresu a objevil se mi článek jakéhosi Ingolfa, jestli je to pseudonym Rokose, nevím. Ale rozhodně tam není nic z toho, co jste sliboval, jen velmi povrchní přehled faktů a ideologických směrů,stejně nekvalifikovaný, pokud jde o marxismus, jako ty Vaše produkty. Možná jsem jen nenašel to správné, ale snažil jsem se.
Stěžujete si, že boj s mou ortodoxií Vás zdržuje od vlastní tvorby. Ale proč ho podstupujete? Proč prostě nevyložíte vlastní pojetí a nenecháte na nás marxistech znalých marxismu (to vy nejste, Vaše myšlení není s to porozumět správně vůbec ničemu z marxismu), abychom proti Vašemu pojetí stavěli to naše? Tak to dělám já, nepletl bych se nikdy třeba do nějaké fundované kritiky příkladně, reaguji na něj jen když se mi připlete do cesty. Ale Vy jako byste se nebyl schopen se k ničemu vyžvejknout bez berličky kritiky marxismu (nekvalifikované).
Teď zase Ty Vaše hlouposti – nezdůvodňujte Marxovým pojetím dvojakého charakteru práce – to se Marx definoval jen pro výrobu zboží pro trh za podmínek soukromého vlastnictví. To předchozí je prostě jiná kvalita vztahů – jsou tam užitečné věci, většinou užívané společně, až na ty osobní nástroje, vládne tam jiné ocenění potřebnosti těchto věcí, je to takové, jako když mi sestra vypere a já umeju nádobí, nebo když ji dám boty pod stromeček a ona mně zase knihy (to jsou fiktivní příklady). Kdyby kolem nás nevládl trh a jeho zákony, tak bychom prostě směňovali podle individuálně psychicky pociťované potřeby, kterou nelze nijak ověřit, u každého jedince je různá. Když to ztratí charakter bezprostřední výměny a někdo vyrábí luk, aby získal oštěp – tak to už je vážený pane počátek trhu a zbožní výroby, zvyklosti ve vesnici rozhodují o tom, jak se lidé dohodli o hodnotě )zpočátku jeto dost o délce pracovní doby na luk či oštěp), ale už je to zbožní směna a jede to dál. Ale pořád jeto prostá zbožní výroba s víceméně ekvivalentní směnou - mohou tam být individuální výkyvy,ale ty se srovnají. Hromadění majetku nastává až tam, kde se na trhu ocítá člověk- buď jako otrok či nevolník s půdou nebo jako pracovní síla dělníka. Atd. Nebudu opisovat Kapitál.
Zdánlivý rozpor v mém textu – zase se to zdá jen Vám, možná, že jsem s ohledem na Vaši intelektuální kapacitu měl psát více po lopatě.
Podle marxismu (ale zdaleka nejenom!!!) je jedna věc, s čím člověk přichází na svět , když se narodí – to má v genech. A tam není nic o žádných pudech hromadění majetku – tam je jen, že chce jíst, pít, spát, zahřát se atd.. ještě tam má třeba lepší či horší hudební sluch, větší manuální šikovnost, barvu kůže, různé reakce na některé látky (např. Indiáni jsou geneticky méněschopní odbourávat alkohol, u černochů z Afriky asi bude větší schopnost snášet horko atd. Ale ani to člověk nemá jenom dané – leccos si může výcvikem či způsobem života zlepšit nebo naopak – např. tloustnutí.
Ale další už formuje jeho prostředí. Kdyby se už biologicky s námi shodný pravěký lovec narodil či byl přenesen do moderní civilizace, tak by ji zvládl /a naopak problém tzv. vlčích dětí!!!!) a brzy by se u něj taky vyvinulo to hamounství, o kterém pořád básníte, ale když se narodí pospolitosti ztracené v přírodě a nevybavené poznatky, věcmi a návyky dneška, tak je prostě ještě tabula rasa a v opičím prostředí, ale protože opice není a má ty geny,tak to mění, ale velmi dlouhodobě. Takže o hamounství a soukromém vlastnictví prostě nic neví –to není znak ráje, spíše jeho slabosti vůči přírodě. No ale postupně se to u jeho potomků mění, to už jsem Vám několikrát popsal, ale rozhodující jsou měnící se nároky výroby, kdy se více vyrobí v soukromém vlastnictví,tak ho přijme, a když se nakonec ještě více vyrobí ve svobodné tvořivé práci a vlastnické rovnosti, tak proč by setrvával u starých návyků (jistě to nejde hned, má to mezistupně atd.) Překonala se pod vlivem měnící se výroby představa, že otroctví a pak nevolnictví je správné? To snad dějiny jasně prokázaly. Tak proč by to nešlo s kapitalismem –vždyť socialismus samosprávný by měl taky odměňování podle práce a hmotnou stimulaci- i když jinou, s daleko větším přihlédnutím k užitné hodnotě – v tom máte výjimečně pravdu-ale trh by tomu nevadil. Vy prostě ignorujete dějiny, vymýšlíte si vlastní dějiny, vlastní marxismus, vlastní obsah pojmů – tak proč to potřebujete pořád přišívat marxismu?
Jedna menší ale legrační blbost – podle Vás zbožní hodnota má funkci měřítka hodnot – znáte tu Kischovu povídku „Slonohrad je hlavním městem Spolnohrad?“.Názorný opříklad vašeho nepochopení marxismu- měřítkem hodnot se ve zbožní směně stává svou hodnotou nejprve několik obvyklejších a formou vhodných zboží – např. plátno, atd. – v Tichomoří to až donedávna byly mušle, no a v Evropě zlato a stříbro – takže ta určitá zboží nabývají charakteru peněz –všeobecného ekvivalentu – a jednou z jejich funkcí je i ta funkce měřítka hodnot. Prostě pořád ten stejný neumětelský diletantismus.
Jiná hloupost – trh nezačíná až v třídní společnsoti – zpočátku směňují rodové občiny prostřednictvím náčelníků. A piokud tou třídníspolečnsotí myslíte třídně vykořios´tovatelskou společnost, tak na trh vstupují i lidé, kteří nepatří k vykořis´tovatelům – prostí zbožní výrobci, maloburžoové. podstatné pro trh je soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ale i to už je jinak a mohou tam vstupovat družstevní vlastníci či stát – trh může existovat klidně i potom, co z něj vyženete ty, kdo kupují pracovní sílu oddělenou od VP a nechávají si nadhodnotu. Takže pro socialismus motivace dostat co nejvíce za svou práci při všeobecné rovnosti vlastnického postavení není nic protimarxistického, protikomunistického – jen je nutno regulovat tržní živelnost
Ještě – Marx sice ve výkladu zpočátku užíval délku pracovní doby jako základ pro hodnotu v prosté zbožní výrobě, ale přesto hodnotu nechápal jako energetickou substanci, která by se nějak tak mohla i měřít, ale dohodu mezi účastníky o tom, podle jakých pravidel budou uznávat společenskou užitečnost a nutnost výrobku i vynaložené práce a zdrojů. A to se může projevit jen neustálým aktivním jednáním těchto lidí – to nelze nahradit počítači a vzorci. V tomhle jsou levičáci vedle a mimo Marxe. Taky jsem Vám to vysvětloval. A už dost, už mi to leze krkem,stejně to nepochopíte a zase začnete „A kam se u toho auta zapřáhnou ty koně?
Stěžujete si, že boj s mou ortodoxií Vás zdržuje od vlastní tvorby. Ale proč ho podstupujete? Proč prostě nevyložíte vlastní pojetí a nenecháte na nás marxistech znalých marxismu (to vy nejste, Vaše myšlení není s to porozumět správně vůbec ničemu z marxismu), abychom proti Vašemu pojetí stavěli to naše? Tak to dělám já, nepletl bych se nikdy třeba do nějaké fundované kritiky příkladně, reaguji na něj jen když se mi připlete do cesty. Ale Vy jako byste se nebyl schopen se k ničemu vyžvejknout bez berličky kritiky marxismu (nekvalifikované).
Teď zase Ty Vaše hlouposti – nezdůvodňujte Marxovým pojetím dvojakého charakteru práce – to se Marx definoval jen pro výrobu zboží pro trh za podmínek soukromého vlastnictví. To předchozí je prostě jiná kvalita vztahů – jsou tam užitečné věci, většinou užívané společně, až na ty osobní nástroje, vládne tam jiné ocenění potřebnosti těchto věcí, je to takové, jako když mi sestra vypere a já umeju nádobí, nebo když ji dám boty pod stromeček a ona mně zase knihy (to jsou fiktivní příklady). Kdyby kolem nás nevládl trh a jeho zákony, tak bychom prostě směňovali podle individuálně psychicky pociťované potřeby, kterou nelze nijak ověřit, u každého jedince je různá. Když to ztratí charakter bezprostřední výměny a někdo vyrábí luk, aby získal oštěp – tak to už je vážený pane počátek trhu a zbožní výroby, zvyklosti ve vesnici rozhodují o tom, jak se lidé dohodli o hodnotě )zpočátku jeto dost o délce pracovní doby na luk či oštěp), ale už je to zbožní směna a jede to dál. Ale pořád jeto prostá zbožní výroba s víceméně ekvivalentní směnou - mohou tam být individuální výkyvy,ale ty se srovnají. Hromadění majetku nastává až tam, kde se na trhu ocítá člověk- buď jako otrok či nevolník s půdou nebo jako pracovní síla dělníka. Atd. Nebudu opisovat Kapitál.
Zdánlivý rozpor v mém textu – zase se to zdá jen Vám, možná, že jsem s ohledem na Vaši intelektuální kapacitu měl psát více po lopatě.
Podle marxismu (ale zdaleka nejenom!!!) je jedna věc, s čím člověk přichází na svět , když se narodí – to má v genech. A tam není nic o žádných pudech hromadění majetku – tam je jen, že chce jíst, pít, spát, zahřát se atd.. ještě tam má třeba lepší či horší hudební sluch, větší manuální šikovnost, barvu kůže, různé reakce na některé látky (např. Indiáni jsou geneticky méněschopní odbourávat alkohol, u černochů z Afriky asi bude větší schopnost snášet horko atd. Ale ani to člověk nemá jenom dané – leccos si může výcvikem či způsobem života zlepšit nebo naopak – např. tloustnutí.
Ale další už formuje jeho prostředí. Kdyby se už biologicky s námi shodný pravěký lovec narodil či byl přenesen do moderní civilizace, tak by ji zvládl /a naopak problém tzv. vlčích dětí!!!!) a brzy by se u něj taky vyvinulo to hamounství, o kterém pořád básníte, ale když se narodí pospolitosti ztracené v přírodě a nevybavené poznatky, věcmi a návyky dneška, tak je prostě ještě tabula rasa a v opičím prostředí, ale protože opice není a má ty geny,tak to mění, ale velmi dlouhodobě. Takže o hamounství a soukromém vlastnictví prostě nic neví –to není znak ráje, spíše jeho slabosti vůči přírodě. No ale postupně se to u jeho potomků mění, to už jsem Vám několikrát popsal, ale rozhodující jsou měnící se nároky výroby, kdy se více vyrobí v soukromém vlastnictví,tak ho přijme, a když se nakonec ještě více vyrobí ve svobodné tvořivé práci a vlastnické rovnosti, tak proč by setrvával u starých návyků (jistě to nejde hned, má to mezistupně atd.) Překonala se pod vlivem měnící se výroby představa, že otroctví a pak nevolnictví je správné? To snad dějiny jasně prokázaly. Tak proč by to nešlo s kapitalismem –vždyť socialismus samosprávný by měl taky odměňování podle práce a hmotnou stimulaci- i když jinou, s daleko větším přihlédnutím k užitné hodnotě – v tom máte výjimečně pravdu-ale trh by tomu nevadil. Vy prostě ignorujete dějiny, vymýšlíte si vlastní dějiny, vlastní marxismus, vlastní obsah pojmů – tak proč to potřebujete pořád přišívat marxismu?
Jedna menší ale legrační blbost – podle Vás zbožní hodnota má funkci měřítka hodnot – znáte tu Kischovu povídku „Slonohrad je hlavním městem Spolnohrad?“.Názorný opříklad vašeho nepochopení marxismu- měřítkem hodnot se ve zbožní směně stává svou hodnotou nejprve několik obvyklejších a formou vhodných zboží – např. plátno, atd. – v Tichomoří to až donedávna byly mušle, no a v Evropě zlato a stříbro – takže ta určitá zboží nabývají charakteru peněz –všeobecného ekvivalentu – a jednou z jejich funkcí je i ta funkce měřítka hodnot. Prostě pořád ten stejný neumětelský diletantismus.
Jiná hloupost – trh nezačíná až v třídní společnsoti – zpočátku směňují rodové občiny prostřednictvím náčelníků. A piokud tou třídníspolečnsotí myslíte třídně vykořios´tovatelskou společnost, tak na trh vstupují i lidé, kteří nepatří k vykořis´tovatelům – prostí zbožní výrobci, maloburžoové. podstatné pro trh je soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ale i to už je jinak a mohou tam vstupovat družstevní vlastníci či stát – trh může existovat klidně i potom, co z něj vyženete ty, kdo kupují pracovní sílu oddělenou od VP a nechávají si nadhodnotu. Takže pro socialismus motivace dostat co nejvíce za svou práci při všeobecné rovnosti vlastnického postavení není nic protimarxistického, protikomunistického – jen je nutno regulovat tržní živelnost
Ještě – Marx sice ve výkladu zpočátku užíval délku pracovní doby jako základ pro hodnotu v prosté zbožní výrobě, ale přesto hodnotu nechápal jako energetickou substanci, která by se nějak tak mohla i měřít, ale dohodu mezi účastníky o tom, podle jakých pravidel budou uznávat společenskou užitečnost a nutnost výrobku i vynaložené práce a zdrojů. A to se může projevit jen neustálým aktivním jednáním těchto lidí – to nelze nahradit počítači a vzorci. V tomhle jsou levičáci vedle a mimo Marxe. Taky jsem Vám to vysvětloval. A už dost, už mi to leze krkem,stejně to nepochopíte a zase začnete „A kam se u toho auta zapřáhnou ty koně?
ŠŠ
pravil jeden z klasiků.
Pudink, co si člověčenstvo označilo termínem”kapitál”zhltlo a stále hltá s velkou chutí. S poněkud menší chutí pojídá pudink, který si označilo jako komunismus a určilo pro ty, jimž první pudink není po chuti.
Jestlipak se ti i oni ze svých chuťových zážitků v běhu času poučili natolik, aby získali uskutečnitelnou představu o tom, jak uvařit pudink , který bude ne-li po chutí všem, tak alespoň vhodný k výživě většiny člověčenstva, aniž by způsobil břichobol komukoli z lidí?
Pudink, co si člověčenstvo označilo termínem”kapitál”zhltlo a stále hltá s velkou chutí. S poněkud menší chutí pojídá pudink, který si označilo jako komunismus a určilo pro ty, jimž první pudink není po chuti.
Jestlipak se ti i oni ze svých chuťových zážitků v běhu času poučili natolik, aby získali uskutečnitelnou představu o tom, jak uvařit pudink , který bude ne-li po chutí všem, tak alespoň vhodný k výživě většiny člověčenstva, aniž by způsobil břichobol komukoli z lidí?
jiná věc je, že buržoasie má dost prostředků k tomu, aby dočasně zablokoval hlavy těch, kterým by ten puding pomohl. A proč ho nechcete jíst Vy? Nebo ho neznáte?
March 3, 2014 v 21.51
On je ten kapitalistický pudink možná chutný, ale je jen pro někoho. Někteří lidé dostanou leda tak šanci vylízat prázdný talířek.
March 4, 2014 v 5.31
A už brzy se začne připalovat.
ŠŠ
ozkoušet kousek z kapitalistického nebo z komunistického pudinku, jejichž recepty se pravděpodobně aktuálně formulují, aby se nabídly lidu Ukrajiny právě teď? Při střízlivém uvažování soudím, že připálením hrozí současné recepty na oba druhy. Přičemž se tato hrozba možná lehce dotýká i české kotliny – Ukrajina je jen kousek za humny.
už zavinil krach Ukrajiny (jde tam o normální mezikapitalistický konflikt - velmocí i skupin nadnárodního kapitálu, který se dokence neštítil využít kořenů fašismu. Jako už často se to lidem v hlavách zamotalo přes etnicitu. Takže v dohledné době tsm nsa skutečný komunistický puding (tedy nikoli protosocialistický či neostalinský, ale ten samosprávně socialistický) šance není. Z hlediska hlavní fronty boje proti kapitalismu je ovšem Ukrajina vedlejším bojištěm, uhnutím od cesty. Na to jak se zase dostast dopředu na UKRAJINĚ, NEJSEM ODBORNÍK.
JP
"my víme přesně jaký puding je potřeba" - pane Hellere, to je opravdu geniální výrok, vypovídá v podstatě opravdu o všem, vy komunisté prostě j e d n o u p r o v ž d y víte jak uvařit ten váš komunistický pudink, proto už vám není zapotřebí hledat, není zapotřebí zkoumat, není zapotřebí kriticky přezkoumávat kánony klasiků, v podstatě není už vůbec zapotřebí myslet: my přece víme jednou provždy, jak na to.
Zajímavé ovšem je, pane Hellere: vy komunisté tenhle recept na ten dokonalý pudink máte už bezmála dvě stě let. A přitom se najde stále méně lidí, kterým by ten váš "komunistický pudink" ještě nějak chutnal. Tím vy se ovšem nenecháte nijak rušit - neboť vy přece máte ten "jedině správný" recept; a tak to těm ostatním přece m u s í chutnat, ať chtějí nebo nechtějí...
Zajímavé ovšem je, pane Hellere: vy komunisté tenhle recept na ten dokonalý pudink máte už bezmála dvě stě let. A přitom se najde stále méně lidí, kterým by ten váš "komunistický pudink" ještě nějak chutnal. Tím vy se ovšem nenecháte nijak rušit - neboť vy přece máte ten "jedině správný" recept; a tak to těm ostatním přece m u s í chutnat, ať chtějí nebo nechtějí...
JP
March 4, 2014 v 13.58
Pane Hellere, všechny ty diskuse o tom, co je či není člověk, bych raději přesunul na samostatnou diskusi (jak už jsem slíbil panu Karenovi, hodlám toto téma v nejbližší době otevřít). Ono sice samozřejmě všechno souvisí se vším, ale přece jenom, tady bych chtěl v prvé řadě dokončit tu linie především ekonomických témat.
- Mimochodem, co se týká toho Marxem postulovaného "společenského charakteru člověka", tak jsem zrovna teď a právě u Marxe narazil na velice zajímavou formulaci, která velice názorně ukazuje, jak velice slabý a pochybný je tento Marxův argument. Dneska už se k tomu nedostanu, ani zítra ne, takže až někdy ke konci týdne.
Ta "hodnota jako měřítko hodnot" - jistě, napohled to může vypadat jako nonsens, ale není tomu tak. Ale to bych musel rozebírat dopodrobna, opět nedostatek času.
Ale! Mohl byste konečně jednou blíže doložit ten podivuhodný výrok, který stále znovu opakujete, že "hodnota je výsledkem d o h o d y mezi lidmi"?!!! Že tedy není naprosto o b j e k t i v n í m (byť i relativním) kvantem práce nutné pro výrobu toho či onoho zboží? To máte z Marxe? Odkud konkrétně?
- Mimochodem, co se týká toho Marxem postulovaného "společenského charakteru člověka", tak jsem zrovna teď a právě u Marxe narazil na velice zajímavou formulaci, která velice názorně ukazuje, jak velice slabý a pochybný je tento Marxův argument. Dneska už se k tomu nedostanu, ani zítra ne, takže až někdy ke konci týdne.
Ta "hodnota jako měřítko hodnot" - jistě, napohled to může vypadat jako nonsens, ale není tomu tak. Ale to bych musel rozebírat dopodrobna, opět nedostatek času.
Ale! Mohl byste konečně jednou blíže doložit ten podivuhodný výrok, který stále znovu opakujete, že "hodnota je výsledkem d o h o d y mezi lidmi"?!!! Že tedy není naprosto o b j e k t i v n í m (byť i relativním) kvantem práce nutné pro výrobu toho či onoho zboží? To máte z Marxe? Odkud konkrétně?
March 4, 2014 v 16.49
Nejlepší bude, když si budeme vařit svůj vlastní pudink a imperiální konflikty budeme ignorovat. Pokud někoho zajímá, kdo je to "my", pak odpovím, že to jsou všichni, kteří se mnou souhlasí v záležitostech, které pokládám za důležité.
z mých kritik politiky KSČM i minulého systému snad každému normálně uvažujícímu člověku vyplyne, že tím "my máme recept" nemyslím ani komunistické hnutí jako celek, ani současnou KSČM, ale určitý proud v marxismu, ke kterému patřím, což v této republice v podstatě znamená mne, Frantu NEUŽILA A NĚKOLIK NAŠICH PŘÁTEL. TAKŽE ŽÁDNÝCH DVĚ stě let, naše koncepce vznikala od r.1968 a určitých obrysů nabyla v osmdesátých letech a další inspirace nabrala v minulých dvaceti letech. Tiuto koncepci jsem na různých článcích v DR vysvětloval, Vy ji nerozumíte, ale odmítáte. A ty ostatní pitomosti, které jste v poslednm vstupu napsal, jsem už mockrát uváděl na pravou míru. Vidím, že to opravdu nedokážete ani zopakovat, natož pak pochopit. Tu "dohodu" jsem vysvětloval taky několkrát. Znáte ten výrok "KNĚZ DVAKRÁT NEKÁŽE"? aSI NE.
z mých kritik politiky KSČM i minulého systému snad každému normálně uvažujícímu člověku vyplyne, že tím "my máme recept" nemyslím ani komunistické hnutí jako celek, ani současnou KSČM, ale určitý proud v marxismu, ke kterému patřím, což v této republice v podstatě znamená mne, Frantu NEUŽILA A NĚKOLIK NAŠICH PŘÁTEL. TAKŽE ŽÁDNÝCH DVĚ stě let, naše koncepce vznikala od r.1968 a určitých obrysů nabyla v osmdesátých letech a další inspirace nabrala v minulých dvaceti letech. Tiuto koncepci jsem na různých článcích v DR vysvětloval, Vy ji nerozumíte, ale odmítáte. A ty ostatní pitomosti, které jste v poslednm vstupu napsal, jsem už mockrát uváděl na pravou míru. Vidím, že to opravdu nedokážete ani zopakovat, natož pak pochopit. Tu "dohodu" jsem vysvětloval taky několkrát. Znáte ten výrok "KNĚZ DVAKRÁT NEKÁŽE"? aSI NE.
JK
March 5, 2014 v 12.24
Debata je neplodná jako současná západní civilizace. Počkejme si na text pana Poláčka o evolučně podmíněných a geneticky v člověku zakořeněných vlastnostech (materiální odměna jako základní motivace k činnosti atd.)...
v nižší fázi socialismu uznává i marxismus - ovšem není v genech a ve vyšší fázi by byl nesmyslná.
March 6, 2014 v 0.27
Ve vedlejší diskusi pod článkem J. Dolejše se objevila zmínka J. Hellera o tom, že pan Poláček tím, jak ztrácí tolik drahocenného času v těchto diskusích (musí se tomu věnovat opravdu dost), z nichž nemá žádný materiální prospěch, usvědčuje sám své pojetí „přirozeně“ zištného člověka z nepravdivosti. Nebo že by pan Poláček byl výjimkou, která pracuje zcela nezištně? Je mu to už vrozené nebo k tomu nějak dospěl?
Já jsem totiž už několikrát přemýšlela, co ho k tomu vlastně vede.
Já jsem totiž už několikrát přemýšlela, co ho k tomu vlastně vede.
March 6, 2014 v 4.59
Možná si na to rovnou odpovím sama. Pana Poláčka to prostě baví a v tom je ten vtip. Oni ale neexistují jen lidé, které baví psát příspěvky do politických diskusí, nýbrž i tací, které baví například míchat maltu nebo sázet kedlubny. Pokud mi nikdo nevěří, uvedu jako příklad třeba svého manžela, který pracoval dva roky na šachtě a taky tvrdí, že ho to bavilo. Ani jemu to nikdo nechce věřit, ale on přitom nelže.
Ono dělá hodně už to, když je někde dobrý pracovní kolektiv a spousta dalších okolností také hraje roli. Využít dobře lidské práce znamená postavit lidi na takové pracovní pozice, kde chtějí dobrovolně být a kde se jim líbí. Pak bude ubývat jejich negativních vlastností a přibývat těch pozitivních.
Ono dělá hodně už to, když je někde dobrý pracovní kolektiv a spousta dalších okolností také hraje roli. Využít dobře lidské práce znamená postavit lidi na takové pracovní pozice, kde chtějí dobrovolně být a kde se jim líbí. Pak bude ubývat jejich negativních vlastností a přibývat těch pozitivních.
March 6, 2014 v 5.13
Za minulého režimu existoval přímo kult práce (Ó zazni písni vznešená). Mnozí ji ovšem uctívali jen navenek, přičemž tajně pošilhávali po kapitálu. Takže teď mají, co chtěli.
Ale naštěstí má práce pořád ještě dost příznivců.
Ale naštěstí má práce pořád ještě dost příznivců.
March 6, 2014 v 5.56
Důležité je, abychom to, co děláme, dělali svobodně.
MT
March 6, 2014 v 7.58
zejména pro paní Hájkovou, které se obvykle moje literární útvary líbí, jedna moje asi čtyři roky stará poema o práci ...
Manifest Matky Práce
Ano.
Jsem to já.
Ta, o které se zpívalo
„ó, zazni, písni vznešená, o práci, která vrozená přírodou lidstvu jest. Vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá
… Buď práci čest, buď práci čest ... “
Minulý systém, nazývaný reálný socialismus, který je v současné převažující konvenci označován jako „komunistický režim“ mi rozhodně přinejmenším čest vzdával.
Snad je otázkou, zda mi tuto čest také dělal…
V každém případě vepsal mé jméno na své prapory i do svých sdělovacích prostředků – i když se nenalezl žádný proletářský básník, který by vytvořil podobnou dojemnou litanii, jakou Paul Eluard napsal za druhé světové války o mé staré kámošce v trampském kloboučku - slečně Svobodě. Spíše po úřednicku řízený komunistický režim si se mnou familiérně tykal a snad si mně i vážil… možná jen slovně, možná i upřímně. Kdo ví …
Jenomže mě neuměl patřičně a efektivně využít a zhodnotit.
Zatímco jeho byrokracie byla poměrně štíhlá a efektivní ve srovnání s pozdním kapitalismem (ostatně dvakrát – po revoluci z roku 1948 a deset let poté - jí režim dost necitlivě pustil žilou), výroba užitečných statků efektivní nebyla, se službami byla potíž a pořád někde nějaké zboží chybělo - nedostatek zboží byl vlastností této soustavy.
Ne ovšem nedostatek pracovních míst.
Ne ovšem nedostatek práce…
-.-.-.-.-.-
Minulý řád neuspěl v zápase systémových Titánů – třebaže byl přírodou dobře vyzbrojen. Čtvrtina světa se svým přírodním bohatstvím (SSSR, ČLR a spol.) mu říkala „pane“.
Nicméně protihráč byl úspěšnější…
Jenže ani on – reálný kapitalismus, vítěz války systémů - se nikdy nezbavil (bez ohledu na pozdější čím dál typičtější inflaci) zase té své chronické choroby.
Kromě válečných období a fašisticko-korporativních modelů společenského uspořádání, trápil reálný kapitalismus někdy více a někdy méně znatelně, ale v podstatě neustále a chronicky jako žízeň cukrovkáře, nedostatek koupěschopné poptávky. Nikoli nedostatek přání – těch bylo vždy dost a dost - ale právě nedostatek koupěschopné poptávky ve vztahu k vyráběné produkci. Tento nedostatek je vytvářen dvojjedinou příčinou – jedna skupina kupců (zaměstnanci) má nedostatečný objem příjmů, protože jsou pro toho, kdo je vyplácí, nákladem a ten je přece třeba stlačit, jak to jen jde, a ta další skupina (zaměstnavatelé) provede ty druhé, investiční výdaje jen pokud se dá očekávat zisk a návratnost – jinak ne…
Situace je ale ještě horší a koupěschopná poptávka schází ještě i nad tuto úroveň. Jak ve svých esejích ukázal americký ekonom Jevsej Davidovič Domar, dokonce i kdyby se všechny přirozené úspory přeměnily v investiční výdaje, i když by žádný zisk nevynášely, ani tehdy by chronická choroba nedostatku koupěschopné poptávky odstraněna nebyla.
A právě proto, kvůli ještě takto navíc zesílenému nedostatku koupěschopné poptávky, potřebuje kapitalismus nezbytně, jako narkoman, jehož stav se pozvolna s rostoucí saturací zhoršuje, takové poptávkové peníze navíc, které nejsou ani výsledkem práce a produkce, při které vznikají užitečné, ale zároveň také navzájem si konkurující kapacity a spotřební statky. Tyto peníze navíc by přitom potřeboval, i kdyby všechno uspořené vydal na investice a neohlížel se na to, jestli investice vynášejí zisk. A tak oproti původní situaci, kdy kapitalismus vznikl, zaplavil země, ve kterých vládnul, byrokracií, kterou by si nikdo z našich předků před sto padesáti lety nedovedl představit a která byla očividně rozsáhlejší než ta, která působila ve státech reálného socialismu.
Ale to zdaleka nestačilo.
Vyspělý kapitalismus současně zaplavil země, které ovládal, úvěrem, bankovními penězi, dluhem a ty skutečné peníze těchto zemí (money-proper) postupně zbavil jakéhokoli komoditního, kovového obsahu – až z nich zbyla administrativní poukázka, zdánlivě ovládaná nakonec ze sebezáchovných důvodů relativně nezávislou emisní bankou (fiat money). Počátek těchto procesů koření v dávné minulosti - už říšská marka vilémovského císařského Německa byla jen z jedné třetiny kryta zlatem – ze dvou třetin byla kryta dobrými krátkodobými (nejvýše tříměsíčními) směnkami v držení Říšské (tedy celoněmecké cedulové) banky…
-.-.-.-.-.-
Já, Práce jsem dlouhá léta nepotřebovala žádné finanční čaroděje a přecházela jsem z jednoho odvětví reálné ekonomiky do druhého a … a brala jsem sebou skoro všechny své vyznavače, kteří mě chtěli a také museli následovat. Pokud se právě zrovna neodehrávala zvlášť nepříjemná fáze hospodářského cyklu, mohla jsem – v dobách toho prvního příběhu zvaného industrializace – říci i tomu nejprostšímu zemědělskému nádeníkovi :
„Pojď, následuj mě a věř mi – i na Tebe v továrně čekám“.
Později, v dalším příběhu jsem opět ve fázi cyklu, která nebyla zcela nepříznivá, mohla říci i dělníkovi vykonávajícímu ty nejmonotónnější operace v pásové výrobě:
„I Ty se můžeš stát nejstarším prodavačem.“
A ještě později, když i ženy, ještě s určitými rozpaky začaly hromadně vycházet ze svých domácích útočišť, dodávala jsem k vylekanému děvčeti s velkýma očima konejšivě:
„Však, Ty Helenko, Ty ten kurs korespondence a těsnopisu určitě zvládneš…“.
Dlouho to šlo. Vždy bylo možno nalézt praktická řešení a zdálo se, že nebude problém systém stále vylepšovat a vylepšovat, dolaďovat a vyvažovat…
A nakonec, po různých dějinných zákrutách i válečných utrpeních, nastal pro mě zlatý věk, jehož veleknězi se žehnali (západním) socialismem.
Nastala zlatá éra sociálního státu, třídní rovnováhy a sociálního smíru…
-.-.-.-.-.-
Prvním úderem byla neoliberální a konzervativní kontrarevoluce. Kapitalistický systém vyspělých zemí se vzbouřil a pod vlajkou – a taky záminkou - boje za ekonomickou hospodárnost zaútočil na pravidla sociálního státu. Výsledkem bylo snížení mojí vyjednávací pozice ve společnosti – každá zrušená nebo zpřísněná sociální dávka oslabila zároveň vyjednávací pozici těch, kteří mně vyznávat chtěli…
… těch, kteří skutečně pracovali…
Paradoxem bylo, že čím obtížnější bylo práci se vyhýbat, čím větší chudoba nepracujícím hrozila, tím bylo zároveň obtížnější vyjednat slušnou mzdu těm, kteří na mne, na Práci, spoléhali. V té vyspělé zemi, kde byl kapitalismus snad nejliberálnější, byla na začátku třetího tisíciletí mzda řadového zaměstnance na úrovni roku 1967 – když už byla od té doby i vyšší (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009, str. 130).…
-.-.-.-.-.-
Já, Práce, působící ve starých vyspělých zemích, žádám dnes po neúspěchu reálného socialismu a po čínské transformaci už jen jediné:
Vím už, že v rámci soukromého podnikání je v průměru práce vykonávána více efektivně a soukromý podnikatel bude za standardních podmínek a okolností tíhnout obvykle k efektivní produkci.
Přičiňte se ale o to, aby i ve starých vyspělých zemích byla v systému samotném maximálně potlačena a utlumena zrůdná tendence ohrožující domácí výrobu užitečných statků a služeb v míře, nakolik je v zemi dosahováno vyšší životní úrovně. Nestačí, že je s touto tendencí občas s různě velkým – obvykle nevalným – odhodláním (natož úspěchem) bojováno…
I v těchto zemích by měla zůstat zachována smysluplná užitečná práce. Nikoli aby značka „Práce“, na kterou mám legitimní copyright, byla pokrytecky věšena na parazitní aktivity a sinekury v těch případech, kdy je vůbec snaha řešit její nedostatek…
Usilujte o systém, který nebude tíhnout k zániku příležitostí pracovat v míře, nakolik jsou mzdy slušné. Umožněte, aby na konci výrobního řetězce byl dostatek konečné kupní síly v peněženkách a na účtech milionů neprivilegovaných obyvatel a aby byl dostatek konečné kupní síly i ve veřejných rozpočtech zajišťujících sice také konečnou, ale tentokrát společenskou spotřebu. Nejen dílčími bitvami s mechanismem, kterému jsou vlastní opačné trendy, ale systémově oslabte tlak, který vede kapitál k propouštění a k přesunu do ciziny. S ohledem na efektivnost soukromého sektoru může celá společnost jen vydělat na řešení, kdy místo umělých pracovních míst ve veřejném sektoru, bude docházet k veřejným investicím do pracovních míst v soukromém sektoru – pokud veřejným rozpočtům vynesou víc, než bylo investováno. Kdy daňové sazby z příjmu budou sice zvýšené, ale výrobce skutečného, užitečného zboží získá bonus přímo úměrný tomu nakolik svými výdaji – mzdovými a investičními – daně od těch ostatních a poptávku vytvořil. Pro toho, kdo něco užitečného vyrábí a současně svou činností a produkcí vytváří poptávku a příležitost pro jiné – stejně jako daňové výnosy veřejným rozpočtům - musí být v konečném výsledku atraktivní…„zůstat doma“.
Na „hráče finančního kasína“ ať naopak dopadne zvýšená daňová sazba plnou – tedy žádným bonusem neztenčenou - silou…
Společnost by měla investovat do soukromého podnikání tolik, aby vydělala větší přírůstek daňových a parafiskálních výnosů, než byla předtím příslušná „investice veřejných rozpočtů“. A pokud by tomu nějaká ultraliberální obchodní pravidla bránila, je nutno je poslat k čertu – respektive vyvézt na pověstné „smetiště dějin“.
Nastartujme společenské zhodnocování našich daňových a parafiskálních výnosů – čím víc se daňové břemeno přesouvá na širokou veřejnost (střední a nízkopříjmové vrstvy), tím víc státu, veřejným rozpočtům, společnosti vynese každá dodatečná mzdová koruna - mezní sazby přímých daní (dopadající na bohaté) stagnují a u právnických osob klesají…
70% výrobního sortimentu jistě vyrábět nemusíme, ale něco ano – a nejen ranní čerstvé rohlíky. Nejsme Američané, abychom mohli tisknout světovou měnu a koupit vše potřebné v chudé – ale vyrábějící – cizině. Přičemž je otázka, jestli i to americké právo být vydržován světem, právě dnes nekončí, a jestli Američané v tomto podivném a zvrhlém kšeftu budou moci i nadále pokračovat…
-.-.-.-.-.-
Teď jsem to já, kdo volá o pomoc:
Zachraňte Práci, o které kdysi zněla píseň vznešená
Nežádám přece almužnu a ve skutečnosti nejde o dotaci, ale o investici – a investujete přece takto sami do sebe. Do nikoho jiného. Ano - miliony řadových občanů, kteří čím dál víc svými nákupy a ti ze středních vrstev také značnými přímými daněmi naplňují čím dál víc veřejné rozpočty, investují sami do sebe…
A nedělejte si iluzi, že se z problému dostanete tak, že ho přesunete na někoho jiného (znalostní „monokultura“). Nejen textil – i ten počítačový program lze levněji vytvořit v chudé zemi s předpokladem, že je zde pořádek, k „opracování“ je tu připravena elementárně vzdělaná pracovní síla s elementární pracovní disciplínou a kapitál se tu nemusí bát ozbrojených tlup. A časem se i tam najdou – a stále rychleji – i samotní kupci.
Jistá část Třetího světa prožívá dnes své národní obrození, vystupuje po právu stále více sebevědomě. Mají být proč a na co sebevědomí – musejí, ale současně také mohou pracovat…
Já, Práce, mohu být doma všude na světě – u argentinského peona i rolníka v Angole. A můžete mi věřit, že lidé jsou v průměru schopní zhruba všude stejně – každý národní vzorek, který není příliš malý, obsahuje potenciálně i toho počítačového programátora, i toho chirurga i toho manažera…
Investujte do mě.
Zítra by už mohlo být pozdě.
Dějiny nemají slitování s parazity.
Starý Řím by mohl vyprávět…
Vaše
Práce
Miroslav Tejkl, Chrudim
March 6, 2014 v 20.35
Díky, pane Tejkle. Moc pěkné.
PM
A proto Práce-dnes leckde nahradila disciplinovanost doposud prosazovanou nátlakem „muset vykonat“, za disciplinovanost vycházející z pozitivní nabídky „smět vykonat“.
A to přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace,
která je založena na vypjaté vůli jedince po pozitivním výkonu. Práce-dnes si takovou motivaci chválí a nazývá ji agresivním pozitivismem.
Není to nebezpečný konkurent či represivní dozorce, ale vlastní nervová konstituce, když selže tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti.
Pracující tak uznává pouze jednoho nepřítele - vlastní mentální založení.
Nacházíme se tak v situaci, kdy se bijeme o a za Práci, ale trefujeme mnohdy sami sebe.......jak jsem tuatam zažil.
A to přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace,
která je založena na vypjaté vůli jedince po pozitivním výkonu. Práce-dnes si takovou motivaci chválí a nazývá ji agresivním pozitivismem.
Není to nebezpečný konkurent či represivní dozorce, ale vlastní nervová konstituce, když selže tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti.
Pracující tak uznává pouze jednoho nepřítele - vlastní mentální založení.
Nacházíme se tak v situaci, kdy se bijeme o a za Práci, ale trefujeme mnohdy sami sebe.......jak jsem tuatam zažil.
JP
Pane Tejkle, na tom Vašem příběhu paní Práce leží jeden zásadní problém: že totiž práce jako taková (a její osud) v podstatě nikoho nezajímá.
Lidem (tj. naprosté většině populace) jde v prvé řadě o jejich vlastní prospěch, to jest o vlastní konzum. Práce je pro ně pouze víceméně nutným prostředkem k tomuto konzumu.
To znamená, jestliže stojí alternativa: maximální osobní konzum, anebo práce pro v š e c h n y - pak se naprostá většina populace rozhodne pro takový systém, který zaručuje onen maximální konzum.
Nakonec, ten systém kde byla práce pro všechny, ale s dramaticky negativními důsledky pro možnost konzumu, jsme tu už měli - byl to svět "reálného socialismu". A jak známo, naprostá většina populace se rozhodla proti němu.
Je samozřejmě docela dobře možné, že jednoho krásného dne se celý ten svět kapitalistického konzumu a kapitalistické práce zhroutí - jenže, nedá se nic dělat, do té doby musíme počítat jako s holou realitou právě s tím stavem, že většina bude vždycky preferovat konzum před prací.
Lidem (tj. naprosté většině populace) jde v prvé řadě o jejich vlastní prospěch, to jest o vlastní konzum. Práce je pro ně pouze víceméně nutným prostředkem k tomuto konzumu.
To znamená, jestliže stojí alternativa: maximální osobní konzum, anebo práce pro v š e c h n y - pak se naprostá většina populace rozhodne pro takový systém, který zaručuje onen maximální konzum.
Nakonec, ten systém kde byla práce pro všechny, ale s dramaticky negativními důsledky pro možnost konzumu, jsme tu už měli - byl to svět "reálného socialismu". A jak známo, naprostá většina populace se rozhodla proti němu.
Je samozřejmě docela dobře možné, že jednoho krásného dne se celý ten svět kapitalistického konzumu a kapitalistické práce zhroutí - jenže, nedá se nic dělat, do té doby musíme počítat jako s holou realitou právě s tím stavem, že většina bude vždycky preferovat konzum před prací.
JP
Paní Hájková, svého času provedl jeden německý sociologický institut anketu mezi pracujícími (tedy v podstatě mezi "dělnickou třídou"), jaký je jejich niterný postoj k jejich práci. Orientaci onoho institutu (respektive těch osob který tuto anketu prováděli) lze označit jako mírně levicovou, ale nikoli ortodoxní. Lze tedy vycházet z toho, že onen průzkum byl prováděn v zásadě objektivně a nezaujatě.
Jaké byly výsledky tohoto zkoumání? V podstatě je možno vztah pracujících k jejich práci konstatovat jako značně podvojný, ne-li přímo rozpolcený.
Na straně jedné tito respondenti označovali svou práci - samozřejmě - za prvé jako nezbytnou základnu pro jejich schopnost materiálně zabezpečit jak sebe, tak i svou rodinu. A za druhé, spatřovali v ní i do nemalé míry své osobní naplnění - realizaci pocitu že dělají něco smysluplného, že tak mohou uplatnit své schopnosti a své dovednosti.
Jenže - na straně druhé účastníci tohoto výzkumu stejně tak odpovídali, že práce je pro ně zátěží, obtížnou a namáhavou činností.
Takže, co nám z tohoto výzkumu vyplývá jako výsledek? - Především asi to, že jakýkoli model, jakékoli pojetí lidské práce, které ji pojímá jakýmkoli způsobem jednostranně, se zcela míjí s realitou.
Jak je člověk sám, jako lidská bytost, vždycky vnitřně rozpolcený mezi dobré a špatné, mezi pozitivní a negativní, mezi příjemné a nesnesitelné, tak stejně tak se tato vnitřní rozpolcenost člověka nemůže v žádném případě vyhnout ani jeho světu práce.
Práce asi už provždy bude pro člověka jak jeho naplněním, tak i jeho prokletím; jak polem pro realizaci jeho tvůrčích schopností, tak ale i obtížnou námahou, kterou ze sebe bude chtít co možná nejvíce shodit.
S tímto rozpolceným postojem člověka k jeho práce je nutno prostě počítat; nějaké marxistické floskule o "práci nutné a práci svobodné" nám tu opravdu nic nevyřeší.
Jaké byly výsledky tohoto zkoumání? V podstatě je možno vztah pracujících k jejich práci konstatovat jako značně podvojný, ne-li přímo rozpolcený.
Na straně jedné tito respondenti označovali svou práci - samozřejmě - za prvé jako nezbytnou základnu pro jejich schopnost materiálně zabezpečit jak sebe, tak i svou rodinu. A za druhé, spatřovali v ní i do nemalé míry své osobní naplnění - realizaci pocitu že dělají něco smysluplného, že tak mohou uplatnit své schopnosti a své dovednosti.
Jenže - na straně druhé účastníci tohoto výzkumu stejně tak odpovídali, že práce je pro ně zátěží, obtížnou a namáhavou činností.
Takže, co nám z tohoto výzkumu vyplývá jako výsledek? - Především asi to, že jakýkoli model, jakékoli pojetí lidské práce, které ji pojímá jakýmkoli způsobem jednostranně, se zcela míjí s realitou.
Jak je člověk sám, jako lidská bytost, vždycky vnitřně rozpolcený mezi dobré a špatné, mezi pozitivní a negativní, mezi příjemné a nesnesitelné, tak stejně tak se tato vnitřní rozpolcenost člověka nemůže v žádném případě vyhnout ani jeho světu práce.
Práce asi už provždy bude pro člověka jak jeho naplněním, tak i jeho prokletím; jak polem pro realizaci jeho tvůrčích schopností, tak ale i obtížnou námahou, kterou ze sebe bude chtít co možná nejvíce shodit.
S tímto rozpolceným postojem člověka k jeho práce je nutno prostě počítat; nějaké marxistické floskule o "práci nutné a práci svobodné" nám tu opravdu nic nevyřeší.
JP
Pane Hellere, ten text toho historika (ano, je to zřejmě jeho pseudonym či nick, napřed jsem ti také nebyl zcela jistý) - tak tento text samozřejmě nemá charakter marxistické, či obdobně pojímané hloubkové analýzy společenských jevů. A na počátku jsem tím byl také poněkud zklamán.
Ale ono jde o to, že tento text je skutečně nutno vnímat jiným pohledem. Autor-historik nám tu - bezpochyby fundovaným - pohledem odborníka lidských dějin ukazuje, že lidská společnost v celých svých dějinách neustále osciluje mezi d v ě m a zcela základními, fundamentálními f o r m a m i existence: mezi formou individualisticko-liberalistickou na straně jedné, a mezi formou kolektivně-totalitární na straně druhé.
Tohle jsou prostě ty dva zcela zásadní protipóly, dvě praformy lidské společnosti, a společnost prostě nemůže být organizována jinak, nežli v rámci jedné z obou těchto forem. (To je ostatně přesně ten fakt, na který jsem se svého času pokoušel poukázat poukazem na Hegela a jeho dialektiku.)
Jednoduše řečeno, lidská společnost může být založena jenom na jednom jediném z obou následujících životních principů:
1. Ať si každý dělá, co se jemu samotnému zlíbí; nikomu druhému do toho nic není. To je společnost liberalismu, individualismu - ale bez jakékoli vyšší odpovědnosti vůči celku.
Anebo:
2. Člověk-jedinec je odpovědný vůči celku, je vůbec definovatelný jenom jako součást celku. Společnost jako taková a její zájmy zde má jednoznačnou prioritu oproti individuu a jeho osobním zájmům a cílům.
Takovýto společenský typus je samozřejmě "totalitní", ve všeobecném, objektivním smyslu.
Marx se domníval, že se této dichotomii základních forem organizace společnosti dokáže vyhnout 1. postulátem o údajně "společenském charakteru práce", a 2. ujišťováním, že v komunistické společnosti je "svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou pro svobodný rozvoj všech".
To jsou sice lákavě znějící hesla, ale ve skutečnosti celé marxistické pojetí člověka a společnosti vychází jednoznačně z priority onoho společenského před individuálním. Z tohoto hlediska tedy marxisticko-komunistický projekt společnosti zcela jednoznačně spadá pod onu formu společenských typů "totalitních"; a není tedy nijakou náhodou ani nijakým omylem dějin, že veškeré pokusy vytvořit nějakou novou společnost na tomto základě vyústily v režimy totalitní i v užším, politickém smyslu.
Zkrátka, ještě jednou, pane Hellere: z té dichotomie oněch naprosto základních forem možné organizace společnosti prostě není úniku. Nakonec je možno se přiklonit jenom k organizační formě jedné, anebo druhé. Ten Marxův pokus o jakousi bezprostřední identitu individuálního a celospolečenského nebyl nakonec ničím jiným, nežli pokusem o kvadraturu kruhu.
To jediné, o co je skutečně právem se možno pokusit, je dialektická s y n t é z a obou těchto náprotivných elementů. Ale o takovouto syntézu se Marx vůbec ani nepokusil; nýbrž on se tomuto úkolu jednoduše vyhnul tím, že tento protiklad prohlásil v komunismu za prý "neexistentní".
Ale ono jde o to, že tento text je skutečně nutno vnímat jiným pohledem. Autor-historik nám tu - bezpochyby fundovaným - pohledem odborníka lidských dějin ukazuje, že lidská společnost v celých svých dějinách neustále osciluje mezi d v ě m a zcela základními, fundamentálními f o r m a m i existence: mezi formou individualisticko-liberalistickou na straně jedné, a mezi formou kolektivně-totalitární na straně druhé.
Tohle jsou prostě ty dva zcela zásadní protipóly, dvě praformy lidské společnosti, a společnost prostě nemůže být organizována jinak, nežli v rámci jedné z obou těchto forem. (To je ostatně přesně ten fakt, na který jsem se svého času pokoušel poukázat poukazem na Hegela a jeho dialektiku.)
Jednoduše řečeno, lidská společnost může být založena jenom na jednom jediném z obou následujících životních principů:
1. Ať si každý dělá, co se jemu samotnému zlíbí; nikomu druhému do toho nic není. To je společnost liberalismu, individualismu - ale bez jakékoli vyšší odpovědnosti vůči celku.
Anebo:
2. Člověk-jedinec je odpovědný vůči celku, je vůbec definovatelný jenom jako součást celku. Společnost jako taková a její zájmy zde má jednoznačnou prioritu oproti individuu a jeho osobním zájmům a cílům.
Takovýto společenský typus je samozřejmě "totalitní", ve všeobecném, objektivním smyslu.
Marx se domníval, že se této dichotomii základních forem organizace společnosti dokáže vyhnout 1. postulátem o údajně "společenském charakteru práce", a 2. ujišťováním, že v komunistické společnosti je "svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou pro svobodný rozvoj všech".
To jsou sice lákavě znějící hesla, ale ve skutečnosti celé marxistické pojetí člověka a společnosti vychází jednoznačně z priority onoho společenského před individuálním. Z tohoto hlediska tedy marxisticko-komunistický projekt společnosti zcela jednoznačně spadá pod onu formu společenských typů "totalitních"; a není tedy nijakou náhodou ani nijakým omylem dějin, že veškeré pokusy vytvořit nějakou novou společnost na tomto základě vyústily v režimy totalitní i v užším, politickém smyslu.
Zkrátka, ještě jednou, pane Hellere: z té dichotomie oněch naprosto základních forem možné organizace společnosti prostě není úniku. Nakonec je možno se přiklonit jenom k organizační formě jedné, anebo druhé. Ten Marxův pokus o jakousi bezprostřední identitu individuálního a celospolečenského nebyl nakonec ničím jiným, nežli pokusem o kvadraturu kruhu.
To jediné, o co je skutečně právem se možno pokusit, je dialektická s y n t é z a obou těchto náprotivných elementů. Ale o takovouto syntézu se Marx vůbec ani nepokusil; nýbrž on se tomuto úkolu jednoduše vyhnul tím, že tento protiklad prohlásil v komunismu za prý "neexistentní".
JP
Jak jsem v minulých dnech zmínil, narazil jsem na jedno místo u Marxe, které - lépe a názorněji než ostatní - ukazuje, jak je Marxovo pojetí člověka jako kolektivní bytosti v důsledku prý "společenského charakteru práce" jednostranné a nedostatečně zargumentované.
Napřed v originále:
"Die Produktion des vereinzelten Einzelnen außerhalb der Gesellschaft ... ist ein ebensolches Unding als Sprachentwicklung ohne zusammen lebende und zusammen sprechende Individuen." K. Marx, Kritik der politischen Ökonomie, MEW 13, 615f. und ebenso: Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie, 6.
V překladu: "Produkce ojedinělých jednotlivců vně společnosti ... je stejně takový nesmysl jako rozvoj řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí."
Připomeňme si, o co se Marxovi tímto způsobem argumentace jedná: on chce tímto poukazem na "společenský charakter" produkce odvodit, že jediným správným, přirozeným a legitimním způsobem organizace výroby, organizace společnosti a forem vlastnictví jsou právě a jedině takové formy, které jsou založeny na společenském charakteru člověka - tedy formy celospolečenského řízení produkce, celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků, vůbec priority celospolečenských vztahů a zájmů nad těmi individuálními.
Ten jeho citovaný argument, že produkce respektive pracovní činnost izolovaných individuí mimo společnosti je stejným nesmyslem jako vývoj a používání řeči mimo společnost - tak tento argument se ovšem napohled jeví velmi přesvědčivým.
Kde je tu chyba? - Ani snad ne tak že by se jednalo o "chybu" v klasickém slova smyslu; tento argument je bezpochyby sám o sobě zcela logický.
Jde ale o to, že je to zase jednou takový typicky marxovsky jednostranný pohled na věc.
Zkusme se podívat objektivně a bez zaujetí na to, co vlastně reálně probíhá, když někdo o něčem hovoří.
Samozřejmě, řeč jako taková, jako instrument dorozumění mezi lidmi, je bez jakýchkoli pochybností výhradně společensky z p r o s t ř e d k o v a n á. Nikdo se nenaučí mluvit sám od sebe.
Jenže: v tom okamžiku kdy JÁ začnu mluvit, a začnu mluvit o něčem, totiž vytvářím zcela konkrétní výpovědi na určité téma - tak v tom okamžiku je naprosto p o d r u ž n ý ten samotný fakt, ž e v ů b e c umím mluvit. Nýbrž to, o co se v dané chvíli zcela podstatně jedná, je konkrétní o b s a h mých výpovědí, mých myšlenek.
A tyto mé výpovědi, tyto mé myšlenky, tyto mé intence které mou řečí vyjadřuji - tak to je v prvé řadě m ů j v l a s t n í produkt, můj vlastní výkon, je to projev mé vlastní, výhradní a nezaměnitelné individuality.
Ten "společenský charakter" řeči je tady jenom pouhým předpokladem, sice nezbytným, ale pro konkrétní obsah mé řeči naprosto vedlejším a nepodstatným.
Ten argument "společenského charakteru řeči" by ve svých důsledcích musel vést k tomu, že všichni příslušníci jedné společnosti by museli všichni říkat t o s a m é - protože tento "společenský charakter" jejich řeči by automaticky produkoval také všeobecnou homogenitu jejich výpovědí.
Jak vidno, v oblasti řeči a řečových projevů člověka je to zcela evidentní nesmysl; což ovšem Marxovi nikterak nebrání v tom, aby přesně tímto způsobem argumentoval v oblasti práce a celé společnosti.
Jestliže je tedy pro člověka-jednotlivce práce, pracovní činnost společensky z p r o s t ř e d k o v a n á (v rámci nutné pracovní kooperace), pak je to pro Marxe už dostatečný argument pro tvrzení, že i člověk sám a lidská společnost mají a u t o m a t i c k y celospolečenský charakter, a že komunismus tedy prý není ničím jiným, nežli návratem k tomuto původnímu, přirozenému stavu.
A stejně tak jako u řeči, stejně tak i u práce Marx není schopen (či spíše není ochoten) si uvědomit, že se jedná přinejmenším stejně tak o principiálně i n d i v i d u á l n í záležitost. Že jak ten akt řeči, tak i akt práce musí vykonat vždycky zcela konkrétní individuum, tady a teď, ve svém vlastním životním okruhu, svým vlastním úsilím.
Takže, závěrem: onen centrální Marxův postulát o "společenském charakteru práce" stojí zcela evidentně na velmi slabém fundamentu.
Práce, pracovní činnost člověka nemá o nic více charakter společenský, nežli do jaké míry má charakter individuální. A v bezprostřední rovině má charakter ještě daleko více individuální, nežli společenský.
Z toho vyplývá, že jakýkoli projekt společnosti, který je založen na principu čiré společenskosti, je projekt principiálně jednostranný, vnitřně deficitní, který nikdy nemůže existovat bez vnitřních pnutí a otřesů.
Jedině takový projekt lidské společnosti, který respektuje j a k společenskou, t a k i individuální stránku existence člověka (a tedy i jeho práce) - tak jedině takovýto projekt si může činit nárok na to, opravdu vycházet z lidské přirozenosti, a být jejím naplněním a realizací.
Syntéza, skutečná dialektická syntéza individuálního a společenského (včetně organizace výroby a vlastnických forem) je tím jediným projektem lidské společnosti, která může mít budoucnost. Nějaká bezrozporná identita individuálního a společenského v představě komunistické společnosti zůstává pouze utopickou fikcí, bez možnosti reálného naplnění.
Napřed v originále:
"Die Produktion des vereinzelten Einzelnen außerhalb der Gesellschaft ... ist ein ebensolches Unding als Sprachentwicklung ohne zusammen lebende und zusammen sprechende Individuen." K. Marx, Kritik der politischen Ökonomie, MEW 13, 615f. und ebenso: Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie, 6.
V překladu: "Produkce ojedinělých jednotlivců vně společnosti ... je stejně takový nesmysl jako rozvoj řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí."
Připomeňme si, o co se Marxovi tímto způsobem argumentace jedná: on chce tímto poukazem na "společenský charakter" produkce odvodit, že jediným správným, přirozeným a legitimním způsobem organizace výroby, organizace společnosti a forem vlastnictví jsou právě a jedině takové formy, které jsou založeny na společenském charakteru člověka - tedy formy celospolečenského řízení produkce, celospolečenského vlastnictví výrobních prostředků, vůbec priority celospolečenských vztahů a zájmů nad těmi individuálními.
Ten jeho citovaný argument, že produkce respektive pracovní činnost izolovaných individuí mimo společnosti je stejným nesmyslem jako vývoj a používání řeči mimo společnost - tak tento argument se ovšem napohled jeví velmi přesvědčivým.
Kde je tu chyba? - Ani snad ne tak že by se jednalo o "chybu" v klasickém slova smyslu; tento argument je bezpochyby sám o sobě zcela logický.
Jde ale o to, že je to zase jednou takový typicky marxovsky jednostranný pohled na věc.
Zkusme se podívat objektivně a bez zaujetí na to, co vlastně reálně probíhá, když někdo o něčem hovoří.
Samozřejmě, řeč jako taková, jako instrument dorozumění mezi lidmi, je bez jakýchkoli pochybností výhradně společensky z p r o s t ř e d k o v a n á. Nikdo se nenaučí mluvit sám od sebe.
Jenže: v tom okamžiku kdy JÁ začnu mluvit, a začnu mluvit o něčem, totiž vytvářím zcela konkrétní výpovědi na určité téma - tak v tom okamžiku je naprosto p o d r u ž n ý ten samotný fakt, ž e v ů b e c umím mluvit. Nýbrž to, o co se v dané chvíli zcela podstatně jedná, je konkrétní o b s a h mých výpovědí, mých myšlenek.
A tyto mé výpovědi, tyto mé myšlenky, tyto mé intence které mou řečí vyjadřuji - tak to je v prvé řadě m ů j v l a s t n í produkt, můj vlastní výkon, je to projev mé vlastní, výhradní a nezaměnitelné individuality.
Ten "společenský charakter" řeči je tady jenom pouhým předpokladem, sice nezbytným, ale pro konkrétní obsah mé řeči naprosto vedlejším a nepodstatným.
Ten argument "společenského charakteru řeči" by ve svých důsledcích musel vést k tomu, že všichni příslušníci jedné společnosti by museli všichni říkat t o s a m é - protože tento "společenský charakter" jejich řeči by automaticky produkoval také všeobecnou homogenitu jejich výpovědí.
Jak vidno, v oblasti řeči a řečových projevů člověka je to zcela evidentní nesmysl; což ovšem Marxovi nikterak nebrání v tom, aby přesně tímto způsobem argumentoval v oblasti práce a celé společnosti.
Jestliže je tedy pro člověka-jednotlivce práce, pracovní činnost společensky z p r o s t ř e d k o v a n á (v rámci nutné pracovní kooperace), pak je to pro Marxe už dostatečný argument pro tvrzení, že i člověk sám a lidská společnost mají a u t o m a t i c k y celospolečenský charakter, a že komunismus tedy prý není ničím jiným, nežli návratem k tomuto původnímu, přirozenému stavu.
A stejně tak jako u řeči, stejně tak i u práce Marx není schopen (či spíše není ochoten) si uvědomit, že se jedná přinejmenším stejně tak o principiálně i n d i v i d u á l n í záležitost. Že jak ten akt řeči, tak i akt práce musí vykonat vždycky zcela konkrétní individuum, tady a teď, ve svém vlastním životním okruhu, svým vlastním úsilím.
Takže, závěrem: onen centrální Marxův postulát o "společenském charakteru práce" stojí zcela evidentně na velmi slabém fundamentu.
Práce, pracovní činnost člověka nemá o nic více charakter společenský, nežli do jaké míry má charakter individuální. A v bezprostřední rovině má charakter ještě daleko více individuální, nežli společenský.
Z toho vyplývá, že jakýkoli projekt společnosti, který je založen na principu čiré společenskosti, je projekt principiálně jednostranný, vnitřně deficitní, který nikdy nemůže existovat bez vnitřních pnutí a otřesů.
Jedině takový projekt lidské společnosti, který respektuje j a k společenskou, t a k i individuální stránku existence člověka (a tedy i jeho práce) - tak jedině takovýto projekt si může činit nárok na to, opravdu vycházet z lidské přirozenosti, a být jejím naplněním a realizací.
Syntéza, skutečná dialektická syntéza individuálního a společenského (včetně organizace výroby a vlastnických forem) je tím jediným projektem lidské společnosti, která může mít budoucnost. Nějaká bezrozporná identita individuálního a společenského v představě komunistické společnosti zůstává pouze utopickou fikcí, bez možnosti reálného naplnění.
MT
March 7, 2014 v 15.24
Pan Poláček píše:
"Pane Tejkle, na tom Vašem příběhu paní Práce leží jeden zásadní problém: že totiž práce jako taková (a její osud) v podstatě nikoho nezajímá."
No, on ten zásadní problém, pane Poláčku, spočívá spíš v tom, že já si otázku - jestli někoho (osobně) práce a její osud zajímá nikterak nekladl ...
Prostě jsem něco - občas poetickým slovníkem - napsal a na závěr to zakončil slovy, že
... "dějiny (objektivně) nemají slitování s parazity" ...
Pochopili to různí filozofové, Marxova předchůdce Hegela, který zemřel někdy v roce 1831, v to počítaje ...
takže myslím, že byste to zaměření mé poemy o Práci mohl pochopit taky ...
s tím společenským charakterem práce to podle mého názoru myslel Marx tak, že na vytváření jednotlivých produktů se podílí daleko větší počet lidí než dřív. Např. na výrobě jednoho páru bot (které kdysi ušil jeden švec) se v dnešní době podílí velké množství lidí, kteří se navzájem neznají, ba jsou z různých částí světa. Společenský charakter práce opravdu objektivně stoupá. Lidé sice žijí jakoby stále nezávisleji na druhých lidech, ale DE FACTO jsou na nich závislejší čím dál tím víc. Jen si to neuvědomují.
Ještě se chci vyjádřit ke zmínce o individualitě myšlenek, které jsou prý zásluhou jednotlivce, přestože jazyk je společenský. Vaše individualita, pane Poláčku, je stejně také produktem společnosti. Nelze říct, že kdyby společnost produkovala nějaká individua, byla by to úplně stejná individua, která by říkala "to samé". Podobně jako příroda také neprodukuje stejné tvory, neprodukuje žádnou "homogenitu". Měl byste si přičítat daleko méně vlastních zásluh na tom, jaký jste. A totéž by měli udělat i jiní lidé. Měli by si uvědomovat ten vysoce společenský charakter práce, bez něhož by neexistovala dnešní životní úroveň.
Ještě se chci vyjádřit ke zmínce o individualitě myšlenek, které jsou prý zásluhou jednotlivce, přestože jazyk je společenský. Vaše individualita, pane Poláčku, je stejně také produktem společnosti. Nelze říct, že kdyby společnost produkovala nějaká individua, byla by to úplně stejná individua, která by říkala "to samé". Podobně jako příroda také neprodukuje stejné tvory, neprodukuje žádnou "homogenitu". Měl byste si přičítat daleko méně vlastních zásluh na tom, jaký jste. A totéž by měli udělat i jiní lidé. Měli by si uvědomovat ten vysoce společenský charakter práce, bez něhož by neexistovala dnešní životní úroveň.
Evičko, máš samozřejmě pravdu, rozumíš věci ne desetkrát, ale stokrát více než Poláček, který nás stále zavaluje dlouhými opakováními sv$ých několika nesmyslných tezí a svou neschopností cokoli pochopit. Něco mu opakovaně vysvětlovat, nemá smysl, už toho nejsem schopen.
Mirku - já nechápu, že s ním máš trpělivost.I když máš jiné názory, Ty toho Marxe znáš a musíš vědět, že poláčkoviny jsou hluboce pod normálním průměrem znalostí, že je to typická diletantština.Za to - ne za názor - by se měla platit nějaká vysoká pokuta na charitu.
Jen pro možnost, že by někoho zblbl, reaguji na obzvláštní pitomosti v jeho výkladu, které jsem náhodou při letmém přelétávání textu /ano pane Poláčku. můžete to využít ve své nesmyslné obraně svého diletantství, Váš text skutečně stačí jen přelétnout, je to pořád totéž). Práce je bytostný znak člověka, kterým se liší od opic (nejenom práce),Jako taková má na člověka dvojí a rozporný dopad - to je banální poznatek už před Marxem. Na jedné straně ho rozvíjí a formuje (zformovala např. jeho ruku) a více a více ho vymaňuje z diktátu přírody - tento aspekt bych označil za výrobně silový a kulturotvorný, na druhé straně při ní člověk vstupuje do vyvíjejících se výrobních (vlastnických) a taky politických a ideologických vztahů, které lidi mrzačí, utlačují, omezují jejich individuální rozvoj, práci i jejich civilizaci jim odcizují, což se ale vyvíjí a mění. Vždy je ta práce - ať má charakter nutnosti nebo rozvoje (vždy obojího dohromady, v různém poměru), možná jen ve společenských vazbách. V průběhu vývoje ovšem tyto vazby vytvářejí prostor pro individuum jen omezeně - nejprve h spoutávají rodovými vazbami, potom třídním začleněním a začleněním v dělbě práce - dělají z lidí průměrná třídní a profesní individua - některá prací ničí, některá je od ní oddělují (ty vykořisťovatele a pak i nezaměstnané a sociálně vyloučené) A všechny nás navíc ještě mrzačí dělbou práce - z jedněch dělá profesory, z druhých přidavače- což způsobuje odbornický idiotismus, kterému podlehl neprofesionál v duševní, vědecké práci Poláček - v něm se dělba práce nám duševním pracovníkům z povolání obzvláště krutě mstí.Ovšem práce na své negativní účinky sama vytváří lék - na jedné straně rozvoj výrobních sil a možnost vysokého dostatku v případě , že kapitalistický typ vlastnictví přestane produkovat konsumní způsob života. Tedy vytváří možnost ten nutný moment práce stlačit na minimum a změnit její charakter tak, aby se sama pro člověka bez rozdílu společenského rozčlenění stala potřebou a stimulací. Na druhé straně formuje lidi po společenské stránce do takových pozic, aby se vzepřeli útlaku a změnili charakter vlastnictví, stali se rovnoprávnými vlastníky a tím prohloubili své společenské svazky a přitom měli jako jednotlivci nebývalý prostor. Tím je překonáno odcizení práce. To je podle prognózy klasiků záležitost až vrcholné fáze komunistické formace - komunísmu, socialismus je k tomu jen významným krokem a to, co bylo, nebyl ani socialismus, ale odbočení, ve kterém práce zdaleka osvobozená nebyla a individuum taky ne, dokonce ani ne neprivilegovaná třída. Takže ta přirozená společenskost člověka od opičích dob se s rozvojem výrobních sil a změnami vlastnictví prohloubí, lidé se budou moci klidně zbavit biče nedostatku a stimulace hrozbou nedostatku, budou mít jinou, stejně účinnou stimulaci, kterou mnozí mají už dnes, a přes prohloubení své společenskosti budou zároveň rozvinutějšími a svobodnějšími individuy - to je hluboká dialektika, Poláčkům nedostupná. Přesně takhle to chápou všichni klasikové i mnoho jejich následovníků - buržoasní ideologie to ovšem zpochybňuje, protože potřebuje dokázat, že jedině kapitalismus je možný a věčný a že nemá smysl se snažit o nic jiného než o nějakou jeho malou opravu. Poláčkové téhle manipulaci slouží - tenhle konkrétní ovšem špatně a nekvalifikovaně, ti ostatní jsou mnohem chytřejší a vzdělanější.
Mirku - já nechápu, že s ním máš trpělivost.I když máš jiné názory, Ty toho Marxe znáš a musíš vědět, že poláčkoviny jsou hluboce pod normálním průměrem znalostí, že je to typická diletantština.Za to - ne za názor - by se měla platit nějaká vysoká pokuta na charitu.
Jen pro možnost, že by někoho zblbl, reaguji na obzvláštní pitomosti v jeho výkladu, které jsem náhodou při letmém přelétávání textu /ano pane Poláčku. můžete to využít ve své nesmyslné obraně svého diletantství, Váš text skutečně stačí jen přelétnout, je to pořád totéž). Práce je bytostný znak člověka, kterým se liší od opic (nejenom práce),Jako taková má na člověka dvojí a rozporný dopad - to je banální poznatek už před Marxem. Na jedné straně ho rozvíjí a formuje (zformovala např. jeho ruku) a více a více ho vymaňuje z diktátu přírody - tento aspekt bych označil za výrobně silový a kulturotvorný, na druhé straně při ní člověk vstupuje do vyvíjejících se výrobních (vlastnických) a taky politických a ideologických vztahů, které lidi mrzačí, utlačují, omezují jejich individuální rozvoj, práci i jejich civilizaci jim odcizují, což se ale vyvíjí a mění. Vždy je ta práce - ať má charakter nutnosti nebo rozvoje (vždy obojího dohromady, v různém poměru), možná jen ve společenských vazbách. V průběhu vývoje ovšem tyto vazby vytvářejí prostor pro individuum jen omezeně - nejprve h spoutávají rodovými vazbami, potom třídním začleněním a začleněním v dělbě práce - dělají z lidí průměrná třídní a profesní individua - některá prací ničí, některá je od ní oddělují (ty vykořisťovatele a pak i nezaměstnané a sociálně vyloučené) A všechny nás navíc ještě mrzačí dělbou práce - z jedněch dělá profesory, z druhých přidavače- což způsobuje odbornický idiotismus, kterému podlehl neprofesionál v duševní, vědecké práci Poláček - v něm se dělba práce nám duševním pracovníkům z povolání obzvláště krutě mstí.Ovšem práce na své negativní účinky sama vytváří lék - na jedné straně rozvoj výrobních sil a možnost vysokého dostatku v případě , že kapitalistický typ vlastnictví přestane produkovat konsumní způsob života. Tedy vytváří možnost ten nutný moment práce stlačit na minimum a změnit její charakter tak, aby se sama pro člověka bez rozdílu společenského rozčlenění stala potřebou a stimulací. Na druhé straně formuje lidi po společenské stránce do takových pozic, aby se vzepřeli útlaku a změnili charakter vlastnictví, stali se rovnoprávnými vlastníky a tím prohloubili své společenské svazky a přitom měli jako jednotlivci nebývalý prostor. Tím je překonáno odcizení práce. To je podle prognózy klasiků záležitost až vrcholné fáze komunistické formace - komunísmu, socialismus je k tomu jen významným krokem a to, co bylo, nebyl ani socialismus, ale odbočení, ve kterém práce zdaleka osvobozená nebyla a individuum taky ne, dokonce ani ne neprivilegovaná třída. Takže ta přirozená společenskost člověka od opičích dob se s rozvojem výrobních sil a změnami vlastnictví prohloubí, lidé se budou moci klidně zbavit biče nedostatku a stimulace hrozbou nedostatku, budou mít jinou, stejně účinnou stimulaci, kterou mnozí mají už dnes, a přes prohloubení své společenskosti budou zároveň rozvinutějšími a svobodnějšími individuy - to je hluboká dialektika, Poláčkům nedostupná. Přesně takhle to chápou všichni klasikové i mnoho jejich následovníků - buržoasní ideologie to ovšem zpochybňuje, protože potřebuje dokázat, že jedině kapitalismus je možný a věčný a že nemá smysl se snažit o nic jiného než o nějakou jeho malou opravu. Poláčkové téhle manipulaci slouží - tenhle konkrétní ovšem špatně a nekvalifikovaně, ti ostatní jsou mnohem chytřejší a vzdělanější.
Evičko, máš samozřejmě pravdu, rozumíš věci ne desetkrát, ale stokrát více než Poláček, který nás stále zavaluje dlouhými opakováními sv$ých několika nesmyslných tezí a svou neschopností cokoli pochopit. Něco mu opakovaně vysvětlovat, nemá smysl, už toho nejsem schopen.
Mirku - já nechápu, že s ním máš trpělivost.I když máš jiné názory, Ty toho Marxe znáš a musíš vědět, že poláčkoviny jsou hluboce pod normálním průměrem znalostí, že je to typická diletantština.Za to - ne za názor - by se měla platit nějaká vysoká pokuta na charitu.
Jen pro možnost, že by někoho zblbl, reaguji na obzvláštní pitomosti v jeho výkladu, které jsem náhodou při letmém přelétávání textu /ano pane Poláčku. můžete to využít ve své nesmyslné obraně svého diletantství, Váš text skutečně stačí jen přelétnout, je to pořád totéž). Práce je bytostný znak člověka, kterým se liší od opic (nejenom práce),Jako taková má na člověka dvojí a rozporný dopad - to je banální poznatek už před Marxem. Na jedné straně ho rozvíjí a formuje (zformovala např. jeho ruku) a více a více ho vymaňuje z diktátu přírody - tento aspekt bych označil za výrobně silový a kulturotvorný, na druhé straně při ní člověk vstupuje do vyvíjejících se výrobních (vlastnických) a taky politických a ideologických vztahů, které lidi mrzačí, utlačují, omezují jejich individuální rozvoj, práci i jejich civilizaci jim odcizují, což se ale vyvíjí a mění. Vždy je ta práce - ať má charakter nutnosti nebo rozvoje (vždy obojího dohromady, v různém poměru), možná jen ve společenských vazbách. V průběhu vývoje ovšem tyto vazby vytvářejí prostor pro individuum jen omezeně - nejprve h spoutávají rodovými vazbami, potom třídním začleněním a začleněním v dělbě práce - dělají z lidí průměrná třídní a profesní individua - některá prací ničí, některá je od ní oddělují (ty vykořisťovatele a pak i nezaměstnané a sociálně vyloučené) A všechny nás navíc ještě mrzačí dělbou práce - z jedněch dělá profesory, z druhých přidavače- což způsobuje odbornický idiotismus, kterému podlehl neprofesionál v duševní, vědecké práci Poláček - v něm se dělba práce nám duševním pracovníkům z povolání obzvláště krutě mstí.Ovšem práce na své negativní účinky sama vytváří lék - na jedné straně rozvoj výrobních sil a možnost vysokého dostatku v případě , že kapitalistický typ vlastnictví přestane produkovat konsumní způsob života. Tedy vytváří možnost ten nutný moment práce stlačit na minimum a změnit její charakter tak, aby se sama pro člověka bez rozdílu společenského rozčlenění stala potřebou a stimulací. Na druhé straně formuje lidi po společenské stránce do takových pozic, aby se vzepřeli útlaku a změnili charakter vlastnictví, stali se rovnoprávnými vlastníky a tím prohloubili své společenské svazky a přitom měli jako jednotlivci nebývalý prostor. Tím je překonáno odcizení práce. To je podle prognózy klasiků záležitost až vrcholné fáze komunistické formace - komunísmu, socialismus je k tomu jen významným krokem a to, co bylo, nebyl ani socialismus, ale odbočení, ve kterém práce zdaleka osvobozená nebyla a individuum taky ne, dokonce ani ne neprivilegovaná třída. Takže ta přirozená společenskost člověka od opičích dob se s rozvojem výrobních sil a změnami vlastnictví prohloubí, lidé se budou moci klidně zbavit biče nedostatku a stimulace hrozbou nedostatku, budou mít jinou, stejně účinnou stimulaci, kterou mnozí mají už dnes, a přes prohloubení své společenskosti budou zároveň rozvinutějšími a svobodnějšími individuy - to je hluboká dialektika, Poláčkům nedostupná. Přesně takhle to chápou všichni klasikové i mnoho jejich následovníků - buržoasní ideologie to ovšem zpochybňuje, protože potřebuje dokázat, že jedině kapitalismus je možný a věčný a že nemá smysl se snažit o nic jiného než o nějakou jeho malou opravu. Poláčkové téhle manipulaci slouží - tenhle konkrétní ovšem špatně a nekvalifikovaně, ti ostatní jsou mnohem chytřejší a vzdělanější.
Mirku - já nechápu, že s ním máš trpělivost.I když máš jiné názory, Ty toho Marxe znáš a musíš vědět, že poláčkoviny jsou hluboce pod normálním průměrem znalostí, že je to typická diletantština.Za to - ne za názor - by se měla platit nějaká vysoká pokuta na charitu.
Jen pro možnost, že by někoho zblbl, reaguji na obzvláštní pitomosti v jeho výkladu, které jsem náhodou při letmém přelétávání textu /ano pane Poláčku. můžete to využít ve své nesmyslné obraně svého diletantství, Váš text skutečně stačí jen přelétnout, je to pořád totéž). Práce je bytostný znak člověka, kterým se liší od opic (nejenom práce),Jako taková má na člověka dvojí a rozporný dopad - to je banální poznatek už před Marxem. Na jedné straně ho rozvíjí a formuje (zformovala např. jeho ruku) a více a více ho vymaňuje z diktátu přírody - tento aspekt bych označil za výrobně silový a kulturotvorný, na druhé straně při ní člověk vstupuje do vyvíjejících se výrobních (vlastnických) a taky politických a ideologických vztahů, které lidi mrzačí, utlačují, omezují jejich individuální rozvoj, práci i jejich civilizaci jim odcizují, což se ale vyvíjí a mění. Vždy je ta práce - ať má charakter nutnosti nebo rozvoje (vždy obojího dohromady, v různém poměru), možná jen ve společenských vazbách. V průběhu vývoje ovšem tyto vazby vytvářejí prostor pro individuum jen omezeně - nejprve h spoutávají rodovými vazbami, potom třídním začleněním a začleněním v dělbě práce - dělají z lidí průměrná třídní a profesní individua - některá prací ničí, některá je od ní oddělují (ty vykořisťovatele a pak i nezaměstnané a sociálně vyloučené) A všechny nás navíc ještě mrzačí dělbou práce - z jedněch dělá profesory, z druhých přidavače- což způsobuje odbornický idiotismus, kterému podlehl neprofesionál v duševní, vědecké práci Poláček - v něm se dělba práce nám duševním pracovníkům z povolání obzvláště krutě mstí.Ovšem práce na své negativní účinky sama vytváří lék - na jedné straně rozvoj výrobních sil a možnost vysokého dostatku v případě , že kapitalistický typ vlastnictví přestane produkovat konsumní způsob života. Tedy vytváří možnost ten nutný moment práce stlačit na minimum a změnit její charakter tak, aby se sama pro člověka bez rozdílu společenského rozčlenění stala potřebou a stimulací. Na druhé straně formuje lidi po společenské stránce do takových pozic, aby se vzepřeli útlaku a změnili charakter vlastnictví, stali se rovnoprávnými vlastníky a tím prohloubili své společenské svazky a přitom měli jako jednotlivci nebývalý prostor. Tím je překonáno odcizení práce. To je podle prognózy klasiků záležitost až vrcholné fáze komunistické formace - komunísmu, socialismus je k tomu jen významným krokem a to, co bylo, nebyl ani socialismus, ale odbočení, ve kterém práce zdaleka osvobozená nebyla a individuum taky ne, dokonce ani ne neprivilegovaná třída. Takže ta přirozená společenskost člověka od opičích dob se s rozvojem výrobních sil a změnami vlastnictví prohloubí, lidé se budou moci klidně zbavit biče nedostatku a stimulace hrozbou nedostatku, budou mít jinou, stejně účinnou stimulaci, kterou mnozí mají už dnes, a přes prohloubení své společenskosti budou zároveň rozvinutějšími a svobodnějšími individuy - to je hluboká dialektika, Poláčkům nedostupná. Přesně takhle to chápou všichni klasikové i mnoho jejich následovníků - buržoasní ideologie to ovšem zpochybňuje, protože potřebuje dokázat, že jedině kapitalismus je možný a věčný a že nemá smysl se snažit o nic jiného než o nějakou jeho malou opravu. Poláčkové téhle manipulaci slouží - tenhle konkrétní ovšem špatně a nekvalifikovaně, ti ostatní jsou mnohem chytřejší a vzdělanější.
ŠŠ
March 7, 2014 v 19.51
Porod je taky práce – nebo snad není? Angličané jej pro jistotu označují slovem „labour“, nikoli slovem „work“.
March 7, 2014 v 20.15
Ono má totiž slovo práce více významů, paní Šprynarová. Například práce ve fyzikálním (mechanickém) smyslu je působení síly na fyzikální těleso, při kterém dochází k posouvání nebo deformaci tohoto tělesa.
My jsme se bavili o práci společenské. Porod by se možná dal nazvat prací biologickou nebo prací organismu. Člověk se při něm příliš neliší od jiných živočichů.
My jsme se bavili o práci společenské. Porod by se možná dal nazvat prací biologickou nebo prací organismu. Člověk se při něm příliš neliší od jiných živočichů.
AM
March 8, 2014 v 6.51
Stánek s buřty je fajn pane Poláčku, ale zkusím něco odvážnějšího.
Představme si plně automatizovaný dopravní systém.
Scházíte po schodišti nějaké budovy a řeknete: "Domů".
V okamžiku, kdy vyjdete ze vstupních dveří u chodníku měkce zastavuje luxusní vůz a dveře se otevírají. Nastupujete. Je vybaven počítačem, domácím kinem a podobně. Řídit není zapotřebí, ví kam má jet (přece k vám domů), je propojen s ostatními vozy, a jejich pohyb je vzájemně koordinován, takže nevznikají žádné prostoje, dopravní zácpy, karamboly, jízda je plynulá a trvá nejmenší možnou dobu.
Po každé jízdě se vůz automaticky vrací do podzemní, plně robotické centrály, kde je zkontrolován, uklizen (někomu se třeba udělá špatně nebo se něco ušpiní, stane se), opotřebené součástky jsou nahrazeny a recyklovány, baterie je dobita a vůz vyráží zpátky být k dispozici.
Pro meziměstský styk fungují podzemní trasy, kde se kola vhodná pro provoz v městských ulicích zaklopí a jede se na magnetickém polštáři. (tedy pokud nechce jet po povrchu a kochat se krajinou - ovšem mnohem dýl)
A mezi velkoměsty jsou ještě hlouběji trasy, kde se jezdí vysokými rychlostmi..............
Jako celek i jako jednotlivé součásti dokonale vychytané, luxusní (robotům tvrdá monotónní práce nevadí) - o vše se starají stroje, technologie, počítače a informační sítě.
Vše je pro každého a zdarma.
Je to jako dýchat vzduch, člověk neřeší - rozhodne se jet do Paříže................
............................ no a za minutu může vyrazit...
(A aby vám pane Poláčku nechyběla kreativita, tak mladí určitě budou využívat inteligentní povrchové barvy, a spolu s požadavkem na přepravu jednotlivé vozy svůj vzhled nahrajou z osobní databáze, někdo bude mít na kapotě hvězdičky, někdo fotku Elvise, pokaždé to svoje, i když to v podstatě vždy bude jiný vůz...
A někdo bude dávat přednost defaultnímu nastavení)
.......................................................................
Jiný svět.
* * * * * *
K tomu by ovšem byla potřeba spousta levné energie.
Soláry a větrníky jsou fajn, ale stejně si myslím, že by lidé měli napnout všechny síly k nalezení plně regulovatelného a absolutně bezpečného bezemisního (jaderného) zdroje energie.
Něčeho, co dokáže v případě potřeby mít výkon 0 až 100 temelímů, a přitom je to nebezpečné jako plátek citrónu...
Představme si plně automatizovaný dopravní systém.
Scházíte po schodišti nějaké budovy a řeknete: "Domů".
V okamžiku, kdy vyjdete ze vstupních dveří u chodníku měkce zastavuje luxusní vůz a dveře se otevírají. Nastupujete. Je vybaven počítačem, domácím kinem a podobně. Řídit není zapotřebí, ví kam má jet (přece k vám domů), je propojen s ostatními vozy, a jejich pohyb je vzájemně koordinován, takže nevznikají žádné prostoje, dopravní zácpy, karamboly, jízda je plynulá a trvá nejmenší možnou dobu.
Po každé jízdě se vůz automaticky vrací do podzemní, plně robotické centrály, kde je zkontrolován, uklizen (někomu se třeba udělá špatně nebo se něco ušpiní, stane se), opotřebené součástky jsou nahrazeny a recyklovány, baterie je dobita a vůz vyráží zpátky být k dispozici.
Pro meziměstský styk fungují podzemní trasy, kde se kola vhodná pro provoz v městských ulicích zaklopí a jede se na magnetickém polštáři. (tedy pokud nechce jet po povrchu a kochat se krajinou - ovšem mnohem dýl)
A mezi velkoměsty jsou ještě hlouběji trasy, kde se jezdí vysokými rychlostmi..............
Jako celek i jako jednotlivé součásti dokonale vychytané, luxusní (robotům tvrdá monotónní práce nevadí) - o vše se starají stroje, technologie, počítače a informační sítě.
Vše je pro každého a zdarma.
Je to jako dýchat vzduch, člověk neřeší - rozhodne se jet do Paříže................
............................ no a za minutu může vyrazit...
(A aby vám pane Poláčku nechyběla kreativita, tak mladí určitě budou využívat inteligentní povrchové barvy, a spolu s požadavkem na přepravu jednotlivé vozy svůj vzhled nahrajou z osobní databáze, někdo bude mít na kapotě hvězdičky, někdo fotku Elvise, pokaždé to svoje, i když to v podstatě vždy bude jiný vůz...
A někdo bude dávat přednost defaultnímu nastavení)
.......................................................................
Jiný svět.
* * * * * *
K tomu by ovšem byla potřeba spousta levné energie.
Soláry a větrníky jsou fajn, ale stejně si myslím, že by lidé měli napnout všechny síly k nalezení plně regulovatelného a absolutně bezpečného bezemisního (jaderného) zdroje energie.
Něčeho, co dokáže v případě potřeby mít výkon 0 až 100 temelímů, a přitom je to nebezpečné jako plátek citrónu...
ŠŠ
jenže to by musel být napřed absolutně bezpečný člověk sám - ať bezemisní nebo i s nějakou tou emisí.
MT
March 8, 2014 v 10.14
work je přece také "dílo" ... tedy produkt kreativity.
Worker je dělník
Labour je spíš pracovní úsilí, energetický výdej ...
v angličtině je nejen "worker" jako "dělník" ...
... ale i ten "labourer", tedy pracovník ...
pokud jde o porod, tak jde samozřejmě o biologický proces, nikoli o záměrně, vědomě vytvářené a opracovávané"dílo" člověka ...
... ostatně angličtina má v souvislosti s porodem i jiná synonyma týkající se - jinak - práce a logistiky ...
... nejen "labour" ale taky "delivery" ...
JP
Takže, podle pana Hellera nejsou negativní, sebevztažné, přinejmenším latentně egoistické rysy lidské osobnosti podmíněné geneticky. (V současné vědě ovšem naprosto dominuje přesně naopak téze o tzv. "egoistickém genu" - to všechno je pro pana Hellera ovšem zase jenom "buržoazní pavěda".)
Ale jde o to: podle pana Hellera (jakož i podle Marxe, ovšem) je pro člověka práce jako taková (a tedy i zcela dobrovolná, od jakékoli odměny odpoutaná) práce jeho největší radostí, kterou kdykoli dělá rád a dobrovolně.
- Pane Hellere, a j a k vlastně člověk přijde k tomu, že je v něm zakódována tato nekonečná "radost z práce"? Není tomu snad náhodou tak, že je mu tato jeho nezměrná touha pracovat dána čistě g e n e t i c k y?!!
Zkusme si jenom představit, jestli by vztah člověka k práci měl být pouze výsledkem společenských poměrů (jak to tvrdí marxismus), kdyby byl člověk vybaven genetickým materiálem třeba takového l e n o c h o d a - byl by i v tom případě ochoten za časů komunismu neustále altruisticky pracovat pro "dobro společnosti"?
Anebo tomu snad má být tak, že člověku, lidské bytosti jsou geneticky dány pouze jeho p o z i t i v n í, humánní vlastnosti - zatímco ty negativní vlastnosti, ten jeho egoismus, to všechno je jenom důsledkem dělby práce a třídní společnosti?
Takovýto výklad genetiky by byl velmi, ale opravdu velmi svérázný...
Ale jde o to: podle pana Hellera (jakož i podle Marxe, ovšem) je pro člověka práce jako taková (a tedy i zcela dobrovolná, od jakékoli odměny odpoutaná) práce jeho největší radostí, kterou kdykoli dělá rád a dobrovolně.
- Pane Hellere, a j a k vlastně člověk přijde k tomu, že je v něm zakódována tato nekonečná "radost z práce"? Není tomu snad náhodou tak, že je mu tato jeho nezměrná touha pracovat dána čistě g e n e t i c k y?!!
Zkusme si jenom představit, jestli by vztah člověka k práci měl být pouze výsledkem společenských poměrů (jak to tvrdí marxismus), kdyby byl člověk vybaven genetickým materiálem třeba takového l e n o c h o d a - byl by i v tom případě ochoten za časů komunismu neustále altruisticky pracovat pro "dobro společnosti"?
Anebo tomu snad má být tak, že člověku, lidské bytosti jsou geneticky dány pouze jeho p o z i t i v n í, humánní vlastnosti - zatímco ty negativní vlastnosti, ten jeho egoismus, to všechno je jenom důsledkem dělby práce a třídní společnosti?
Takovýto výklad genetiky by byl velmi, ale opravdu velmi svérázný...
JP
Takže, podle výkladu pana Hellera je situace v podstatě taková: když jakýsi pravěký či starověký lovec zhotoví oštěp, aby s ním - podle situace - ulovil lovnou zvěř, anebo ale také probodl svého s p o l u b l i ž n í h o, například příslušníka jiného kmene v boji o teritoria - tak tady je všechno v pořádku, panují tu naprosto "přirozené" mezilidské vztahy.
Ale jakmile nějaký takovýto člověk začne dejme tomu vyrábět na hrnčířském kruhu hrnce, ale tyto hrnce začne produkovat ne pro vlastní potřebu, ale p r o t r h - pak najednou je všechno špatně, ten přirozený, harmonický člověk z doby předešlé (ten s oštěpem) se nám tu náhle v podobě zdánlivě nevinného hrnčíře mění v jakéhosi démona, který svou tržní produkcí ničí všechny ty krásné, harmonické vztahy doby předešlé, a zatápí nám tu pod kotlem společnosti třídní.
-------------------------------
Pane Hellere, ne že bych nějakým způsobem zpochybňoval relevanci a inovativnost Marxovy téze o odcizení za podmínek (rozvinuté) zbožní výroby a kapitalismu.
Ale jde stále o to jedno (co Vy se pořád vzpěčujete uznat): že to Marxovo mechanické, naprosto nedialektické roztržení dějin člověka na fázi č i s t ě přirozeně-harmonickou, a na fázi tržně a hodnotově zcela denaturalizovanou (s předpokládaným návratem k oné přirozené fázi v komunismu) - že tohle je opravdu velice umělá, neudržitelná konstrukce, která při bližším pohledu vede ke zcela absurdním závěrům.
Zkuste konečně jednou pochopit, že ten pravěký či starověký lovec (a v á l e č n í k!!) nebyl nijaké neviňátko, jenom proto že musel žít "přirozeným" způsobem - nýbrž že byl tvorem který také v kterémkoli okamžiku svého žití musel myslet v prvé řadě na své vlastní přežití, na své vlastní zájmy.
A celý kapitalismus atd. - to tedy není jenom jakási "úchylka dějin", nýbrž je to svým způsobem právě jenom dokonalé dovršení toho "muže s oštěpem".
Ale jakmile nějaký takovýto člověk začne dejme tomu vyrábět na hrnčířském kruhu hrnce, ale tyto hrnce začne produkovat ne pro vlastní potřebu, ale p r o t r h - pak najednou je všechno špatně, ten přirozený, harmonický člověk z doby předešlé (ten s oštěpem) se nám tu náhle v podobě zdánlivě nevinného hrnčíře mění v jakéhosi démona, který svou tržní produkcí ničí všechny ty krásné, harmonické vztahy doby předešlé, a zatápí nám tu pod kotlem společnosti třídní.
-------------------------------
Pane Hellere, ne že bych nějakým způsobem zpochybňoval relevanci a inovativnost Marxovy téze o odcizení za podmínek (rozvinuté) zbožní výroby a kapitalismu.
Ale jde stále o to jedno (co Vy se pořád vzpěčujete uznat): že to Marxovo mechanické, naprosto nedialektické roztržení dějin člověka na fázi č i s t ě přirozeně-harmonickou, a na fázi tržně a hodnotově zcela denaturalizovanou (s předpokládaným návratem k oné přirozené fázi v komunismu) - že tohle je opravdu velice umělá, neudržitelná konstrukce, která při bližším pohledu vede ke zcela absurdním závěrům.
Zkuste konečně jednou pochopit, že ten pravěký či starověký lovec (a v á l e č n í k!!) nebyl nijaké neviňátko, jenom proto že musel žít "přirozeným" způsobem - nýbrž že byl tvorem který také v kterémkoli okamžiku svého žití musel myslet v prvé řadě na své vlastní přežití, na své vlastní zájmy.
A celý kapitalismus atd. - to tedy není jenom jakási "úchylka dějin", nýbrž je to svým způsobem právě jenom dokonalé dovršení toho "muže s oštěpem".
JP
Paní Hájková, s tím "společenským charakterem" práce to u Marxe není zdaleka jednoduché, v podstatě se tu protíná několik různých rovin.
To co zmiňujete Vy - to je v podstatě samozřejmý rys moderní produkce, je to rostoucí míra dělby práce, rostoucí stupeň kooperace.
To je v podstatě čistě technická záležitost; ale je zcela jinou záležitostí, jestli se lidé také budou r e á l n ě chovat jako tvor společenský - totiž jako tvor neegoistický, jako tvor který se ve svém životě kdykoli vztahuje harmonicky a v respektu a bez vzájemného vyvyšování ke svým spolubližním.
Od té čistě technické kooperace ke skutečné homogenitě a harmonii v lidské komunitě - to je opravdu velice daleký skok, a sotva lze z existence bodu prvního dělat závěry na reálnou přítomnost fenoménu druhého. (Navzájem spolu mohou kooperovat třeba i výrobci zbraní, jen tak pro příklad.)
Ale ten "společenský charakter práce" má u Marxe ještě jeden, zcela specifický smysl, podle Marxe je zcela rozhodující jestli práce (jednotlivého výrobce) má b e z p r o s t ř e d n ě společenský charakter (za prvobytně pospolné a také komunistické) společnosti, anebo ale jestli je tato společenskost z p r o s t ř e d k o v á n a (trhem).
To je přesně to téma, které tu chci předestřít v mém avizovaném textu o trhu, hodnotě a odcizení u Marxe. Pokud mi do toho nic nepředvídaného nepřijde, měl bych se k tomu definitivně dostat už tento víkend.
To co zmiňujete Vy - to je v podstatě samozřejmý rys moderní produkce, je to rostoucí míra dělby práce, rostoucí stupeň kooperace.
To je v podstatě čistě technická záležitost; ale je zcela jinou záležitostí, jestli se lidé také budou r e á l n ě chovat jako tvor společenský - totiž jako tvor neegoistický, jako tvor který se ve svém životě kdykoli vztahuje harmonicky a v respektu a bez vzájemného vyvyšování ke svým spolubližním.
Od té čistě technické kooperace ke skutečné homogenitě a harmonii v lidské komunitě - to je opravdu velice daleký skok, a sotva lze z existence bodu prvního dělat závěry na reálnou přítomnost fenoménu druhého. (Navzájem spolu mohou kooperovat třeba i výrobci zbraní, jen tak pro příklad.)
Ale ten "společenský charakter práce" má u Marxe ještě jeden, zcela specifický smysl, podle Marxe je zcela rozhodující jestli práce (jednotlivého výrobce) má b e z p r o s t ř e d n ě společenský charakter (za prvobytně pospolné a také komunistické) společnosti, anebo ale jestli je tato společenskost z p r o s t ř e d k o v á n a (trhem).
To je přesně to téma, které tu chci předestřít v mém avizovaném textu o trhu, hodnotě a odcizení u Marxe. Pokud mi do toho nic nepředvídaného nepřijde, měl bych se k tomu definitivně dostat už tento víkend.
JP
No jistě, pane Morbicere, takovéto scény jsou dost často líčeny ve sci-fi románech a filmech. Všechno tu vypadá zcela jednoduše, všechno tu jaksi běží samo sebou, o všechno se starají roboti.
A lidé - co tady vlastně ještě vůbec dělají lidé? - V těchto sci-fi románech pravidelně vlastně jenom chystají nějaký zločin proti lidstvu (respektive proti tomuto zločinu bojují) - protože jinak by v této dokonalé společnosti vlastně vůbec neměli co dělat...
Ale, moment - kdo vlastně z k o n s t r u o v a l všechny ty roboty? Kdo je naprogramoval? Kdo na ně dohlíží? Kdo vymýšlí ty neustálé inovace, které ženou dopředu tu naši futuristickou společnost? A kdo se třeba stará o nemocné v nemocnicích? O staré lidi v domovech důchodců? Jenom samí automatičtí roboti bez duše? A kdo provádí státní správu? Roboti?
A kdo řeší všechny ty problémy třeba s tou "čistou" energií?
Pane Morbicere, vždyť my už d n e s k a jsme vlastně taková "robotická" společnost; když si uvědomíme co všechno za nás už dělají stroje, nástroje, automaty, pak my už dneska jsme vlastně naplněním oněch vědeckotechnických snů a představ devatenáctého století o společnosti "blažené" budoucnosti!
A - copak nám tak podstatného tento celý svět strojů a robotů změnil na principiálním charakteru naší společnosti? Umenšily se snad nějak podstatně rozpory a střety v našem lidském světě? Je snad více harmonie? Je snad méně válek?
Zkrátka, pane Morbicere: ty naše ryze l i d s k é problémy za nás nevyřeší ani ten nejdokonalejší z robotů...
A lidé - co tady vlastně ještě vůbec dělají lidé? - V těchto sci-fi románech pravidelně vlastně jenom chystají nějaký zločin proti lidstvu (respektive proti tomuto zločinu bojují) - protože jinak by v této dokonalé společnosti vlastně vůbec neměli co dělat...
Ale, moment - kdo vlastně z k o n s t r u o v a l všechny ty roboty? Kdo je naprogramoval? Kdo na ně dohlíží? Kdo vymýšlí ty neustálé inovace, které ženou dopředu tu naši futuristickou společnost? A kdo se třeba stará o nemocné v nemocnicích? O staré lidi v domovech důchodců? Jenom samí automatičtí roboti bez duše? A kdo provádí státní správu? Roboti?
A kdo řeší všechny ty problémy třeba s tou "čistou" energií?
Pane Morbicere, vždyť my už d n e s k a jsme vlastně taková "robotická" společnost; když si uvědomíme co všechno za nás už dělají stroje, nástroje, automaty, pak my už dneska jsme vlastně naplněním oněch vědeckotechnických snů a představ devatenáctého století o společnosti "blažené" budoucnosti!
A - copak nám tak podstatného tento celý svět strojů a robotů změnil na principiálním charakteru naší společnosti? Umenšily se snad nějak podstatně rozpory a střety v našem lidském světě? Je snad více harmonie? Je snad méně válek?
Zkrátka, pane Morbicere: ty naše ryze l i d s k é problémy za nás nevyřeší ani ten nejdokonalejší z robotů...
JP
Pane Tejkle, problém je ovšem někdy v tom rozpoznat a určit, co a kdo je vlastně tím "neužitečným parazitem".
Vezměme si například roli všech těch šamanů, žreců, kněží, zpovědníků, kazatelů atd.: z čistě marxisticko-materialistického hlediska samí "parazité", kteří v životě neudělali kus poctivé práce.
Ale - podle výsledků nezaujatého, seriózního moderního výzkumu činnost všech těchto činitelů spirituálních sfér naprosto není a nebyla tak docela marná, například společenství spojená společným kultem se vyznačují daleko vyšší mírou harmonie a signifikantně nižším počtem vnitřních konfliktů. Což jim pak zadává zcela nezanedbatelnou evoluční výhodu oproti společenstvím, kteří tuto spirituální homogenitu postrádají.
A všichni ti "mágové" vysoce komplexní tržní (kapitalistické) ekonomiky? Jsou to skutečně všichni jenom neužiteční "parazité"? Všichni ti burziáni, kteří neprodukují žádné předměty užitné spotřeby, ale neustále, den co den, jenom "honí zisk"? Zkusme si představit tržní ekonomiku bez existence burz - tedy od toho dennodenního poměřování toho, které součásti planetární ekonomiky jsou perspektivní, a které ne!
Jsou všechny tyto burzy opravdu jenom rejdištěm neužitečných parazitů - anebo jsou nezbytným nástrojem pro regulování planetární ekonomiky? A když je zrušíme, tak čím je nahradit? Státní plánovací komisí, jako za socialismu?
Vezměme si například roli všech těch šamanů, žreců, kněží, zpovědníků, kazatelů atd.: z čistě marxisticko-materialistického hlediska samí "parazité", kteří v životě neudělali kus poctivé práce.
Ale - podle výsledků nezaujatého, seriózního moderního výzkumu činnost všech těchto činitelů spirituálních sfér naprosto není a nebyla tak docela marná, například společenství spojená společným kultem se vyznačují daleko vyšší mírou harmonie a signifikantně nižším počtem vnitřních konfliktů. Což jim pak zadává zcela nezanedbatelnou evoluční výhodu oproti společenstvím, kteří tuto spirituální homogenitu postrádají.
A všichni ti "mágové" vysoce komplexní tržní (kapitalistické) ekonomiky? Jsou to skutečně všichni jenom neužiteční "parazité"? Všichni ti burziáni, kteří neprodukují žádné předměty užitné spotřeby, ale neustále, den co den, jenom "honí zisk"? Zkusme si představit tržní ekonomiku bez existence burz - tedy od toho dennodenního poměřování toho, které součásti planetární ekonomiky jsou perspektivní, a které ne!
Jsou všechny tyto burzy opravdu jenom rejdištěm neužitečných parazitů - anebo jsou nezbytným nástrojem pro regulování planetární ekonomiky? A když je zrušíme, tak čím je nahradit? Státní plánovací komisí, jako za socialismu?
March 8, 2014 v 14.18
Pane, Poláčku, já mám z vás pocit, že vám se kapitalismus prostě líbí. Už se nebudu s vámi přít, protože na vás prostě nemám. Vy ze sebe chrlíte jeden příspěvek za druhým. Vy nás prostě vždycky utlučete čepicí. Snažíte se pořád dokola někomu něco vyvracet, i když vám to už bylo několikrát vysvětleno. Řeknu vám jedno: kdybyste chtěl být marxistou, tak byste jím prostě byl a snažil byste se Marxe víc pochopit. Hledal byste zkrátka, co je na něm pozitivního, i když ty chyby byste mohl a samozřejmě měl vidět taky. Moje maminka ale vždycky říkala: Když někdo nechce, to je horší, než kdyby nemoh.
Pokud má člověk něco pochopit a přijmout, musí k tomu mít zkrátka vůli.
Venku je nádherně a zahrada potřebuje každou ruku.
Pokud má člověk něco pochopit a přijmout, musí k tomu mít zkrátka vůli.
Venku je nádherně a zahrada potřebuje každou ruku.
vřele doporučuji - ignorujte Poláčka. Já už nenalézám slov, jak bych vyjádřil to, že Poláček opravdu dokáže milionkrát zopakovat tvrzení, které vůbec nikdo neprohlašuje a absolutně nevnímá, když mu to řeknete. Příklad - on neustále a vytrvale tvrdí, že podle Marxe a teď už i podle mne je prvobytně pospolná společnost nějakým rájem na zemi s přirozenými vztahy, po kterém přichází roztržení a zkažení člověka a to v tom momentu, kdy lidé začínají produkovat pro trh. A kdybych mu desetkrát denně opakoval, že to netvrdí ani Marx, neřku-li já, tak mi to příště zase zopakuje a bude poroti tomu vášnivě argumentovat. Např. to jeho tvrzení o tom, že prvobytný lovec není neviňátko a oštěpem klidně zabije buď jelena nebo člena jiného rodu, je pro Marxe narostou samozřejmostí, A nejen to .- on ho dokonce i sní, když neulovíé něco jioného a leckdy třeba i když něco jiného uloví - přirozené je na tom jen to, že si opatřuje za každou cenu potravu, kterou si bere z přírody ((a do té patří i všechny ostatníé pospolitosti lidí mimo jeho rod). Proto klasikové odmítají tohle prvobytné vraždění považovat za válku - bere to jako druh práce, činnosti pro obživu. Válkka začíná až tam, kde je politika - zájmy tříd. Ovšem - pro tohoto divocha je naprosto přirozené, že je silně svázán se svým rodem a bez něj hyne - protože sám mamuta neuloví. A v tom rodě se řídí přirozenou autoritou starších zkušenějších nebo i silnějšícjh. A náčelník rodu a šaman zase vědí, že když rod bude mít hlad a oni ho špatně povedou, tak je rod zabije a sní místo mamuta, Ale zase - člen tohoto rodu zase nemá ani tušení o tom, že by se měl honit za nějakým velkým vlastnictvím půdy či mít doma sto oštěpů. K čemu by mu to bylo? Nemá ani žádné otroky, protože každý otrok stejně dokáže ulovit jen to, co sám sní. V rámci této morálky jsou nějaká pravidla o péči o potomstvo a okrajově i o ty staré. Nic ideálního. Poláček pořád nechápe, že honba za vlastnictvím výrobních prostředků (ne za spotřebou, spotřebovávat chce i člověk za socialismu a náročně, zvláště pokud nemá to štěstí být spojen se zajímavou prací. Radost z práce není nic daného v genech, v genech je dáno jen to, že člověk dokáže pracovat, aby se obživil a to v různých podmínkách - to další kolem práce je prostě takové, jaké vlastnické vztahy vládnou a jaká je úroveň výrobnícjh sil a jaký je rozsah toho nutného a otravného v práci. I Marx mluvil o problému jamajských černochů, kteří na práci moc nejsou, protože nemusí, příroda jim toho dává dost k základní obživě.U Cikánů se vztah k tomu druhjiu práce, který vládl ve společnlsti nevytvořil, protože je k ní žádná formace nepouštěla a když, tak k té nehjorší. Ale i řada z nich si na ni zvykla. Genetické teorie, které mi předhazuje Poláček jsou i v kapitalismu všelijaké a záleží na tom, jak jsou interpretovány. Gen egoismu? - geneticky je dána nutnost přežití, která lidi může vést k tomu, že v mimořádných situacích dávají přednost bezprostřední záchraně před silou kulturních vazeb - to beru - ale v genech není hromadění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Tady Poláček lže a odmítá argumenty doložené výzkumem i dějinami - že v prvobytně pospolné společnosti lidé tento "pud" nemají - vždyť s těmi Indiány to je známé od poloviny 19.století - jen Poláček to ignoruje. Změna hodnot nenastává automaticky s trhem. Nejprve směňujíí na trhu zástupci prvobytných občin a teprve později jednotlivci - přitom se ještě nerodí vykořisťování, všichni jsou si vlastnicky rovni až na otroky. Trh je pouhá forma se stále se měnícím obsahem - tohle už jsem Poláčkovi napsal několikrát a on to pořád nevnímá - ťo už musí být porucha ve funkcích mozku - možná dyslexie. U dělby práce nejde o to, že pozitivně působí na produktivitu práce - to samozřejmě, ale ve společnosti má i negativní vlastnické dopady - dává části společnosti šanci aby se stala vlastníkem výrobních prostředků a vykořisťovala ty ostatní (jde zejména o vykonavatele řídících a kněžských či opísařských nebo válečnických funkcí). No a to se vyvíjí, ale nakonec se ztrácí i ten pozitivní výrobně silový efekt (vyx jste to pane Morbicere popsal krásně z hlediska výrobně silových podmínek překonání staré společnosti - Poláček zase nechápe, že Vy netvrdíte, že technika bude jediným činitelem změny - Vy jen ukazujete, jako možnosti proi změnu a jaký tlak na změnu vlastnických vztahů vědecko-technický rozvoj může umožnit, ale těžiště změny bude ve vlastnictví a politice a řízení. S Poláčkem je to prostě otřesné a něco mu vysvětlovat je naprosto nesmyslné - přes jeho obranný mechanismus sebekvalitnější poznatek prostě neprojde. Já si ani nemyslím, že se mu tak líbí kapitalilismus, on se jen chová jako každý diletant, který chce ohromit ty profesionály a znalce, nasál do sebe něco z buržoasní ideologie (ovšem netuší, že to je buržoasní ideologie), udělal si nekvalifikovaný závěr (jako když lidi ve středověku věřili na geocentrismus) a protože diletanti jsou ctižádostiví a myslí si, že nad ně nikdo nemá, tak s tím otravuje. Lidé větších znalostí a rozumnějšího myšlení mu občas podléhají - jako Ty Evičko - ne že nemáš Ty na ně+j, ale on na Tebe a to taky nejsi profesionálka. Já se dávám vyprovokovat jen proto, že pořímo cítím ty nekjisté a buržoasní propagandou zblblé lidi, kteří tu diskusi čtou, marxismus neznají a mohli by podlehnout iluzí, že ten Marx byl ještě blbější než Poláček. Tak to zhruba uvádím na peavou míru. Zajíémavé je, že on s mými skutečnými tvrzeními nepolemoizuje, ignoruje je A JENOM MI POŘÁD PŘIPISUJE, CO SI ON MYSLÍ, ŽE JSEM ŘEKL - TOTÉŽ S mARXEM.
ŠŠ
Každý z nás diskutuje s druhým tak, že si myslíme, že víme, co ten druhý řekl, a ten si buď myslí, že jsme neporozuměli tomu, jak to, co řekl, myslí, nebo že jsme tomu, jak to myslí, porozuměli. Ale o to mi nejde.
Můj vztah k práci byl donedávna zcela jasný – asi jako některým našim politikům: buď se flákám, nebo pracuji. Jakmile jsem se zapletla do debaty v této diskusi, pronásleduje mě termín „práce“ jako noční můra a vede mě k tomu, že si opakuji téměř vážně „proč jsem se jen naučila číst?“
Za jakých podmínek se stává lidská činnost, kterou jedinec koná, prací? Kdy se to (proces, v němž jedinec vstupuje do nějakých materiálních a/nebo nemateriálních vztahů sám se sebou a/nebo se svým okolím), co je nazváno „práce“, stává prací společenskou? kdy je oprávněně či neoprávněně nazývána vznešenou? Kdy hovořit o tvůrčí práci, práci mechanické, práci dobré, práci špatné či nejhorší, takové či onaké atd.
Nenalezla jsem definici nebo alespoň uspokojivý filosofický či ekonomický popis, jež by zabránily vzniku mého přesvědčení, že obecný pojem „práce“ je pojem mlhavý, možná nedefinovatelný, téměř mystický. Nabývá smyslu jedině tehdy, je-li pokud možno výstižně popsán charakteristický/é rys/y příslušného druhu práce, jímž se určitý druh práce liší od jiného druhu práce
Můj vztah k práci byl donedávna zcela jasný – asi jako některým našim politikům: buď se flákám, nebo pracuji. Jakmile jsem se zapletla do debaty v této diskusi, pronásleduje mě termín „práce“ jako noční můra a vede mě k tomu, že si opakuji téměř vážně „proč jsem se jen naučila číst?“
Za jakých podmínek se stává lidská činnost, kterou jedinec koná, prací? Kdy se to (proces, v němž jedinec vstupuje do nějakých materiálních a/nebo nemateriálních vztahů sám se sebou a/nebo se svým okolím), co je nazváno „práce“, stává prací společenskou? kdy je oprávněně či neoprávněně nazývána vznešenou? Kdy hovořit o tvůrčí práci, práci mechanické, práci dobré, práci špatné či nejhorší, takové či onaké atd.
Nenalezla jsem definici nebo alespoň uspokojivý filosofický či ekonomický popis, jež by zabránily vzniku mého přesvědčení, že obecný pojem „práce“ je pojem mlhavý, možná nedefinovatelný, téměř mystický. Nabývá smyslu jedině tehdy, je-li pokud možno výstižně popsán charakteristický/é rys/y příslušného druhu práce, jímž se určitý druh práce liší od jiného druhu práce
já už jsem se pokusila definovat práci ve svém nedávném článku Práce hrou ( http://denikreferendum.cz/clanek/17456-prace-hrou ). Píšu v něm, že práce je cílevědomá lidská činnost, jež vede k uspokojování lidských potřeb (v prvé řadě vlastních a ve druhé řadě potřeb druhých lidí). Možná je to nedostačující vysvětlení a chtělo by to hlubší úvahu.
Evička trefila to podstatné. Už jsem taky leccos pozapomněl a teď nemám možnost se podívat so literatury, je to i u Marxe - byly k tomu velké diskuse a ten pojem se trochu posunul, ale v zásadě ty definice posrtihovaly:
- cílevědomá činnost k uspokojení potřeb - to ano - ale to by se mohlo aplikovat i na vlastnickou aktivitu buržoasie,
- myslím, že se tam vyskytovalo i "předmětná činnost, kde člověk vkládá cosi mezi sebe a přírodu (ovšem nejen nástroje - to by mohl být i počítač)
- dost bych akcentoval to působení na přírodu - ovšem v širokém pojetí - tedy např. i služby lékaře, holiče apod. - na rozdíl od aktivit zaměřených na společenské podmínky - např. politické aktivity, administrativy apod.
- práce nemusí být tvořivá, dlouhou dobu spíše není
- na druhou stranu se jako práce nemusí brát jen ta nějak nucená a placená - to znamená zahrádkaření doma nebo když si vyrábíš doma hračky. Ale celospolečensky má práce vždycky dvojí charakter - jeden je ten odvozený od výrobních sil, kde třeba nemusím odlišovat to zahrádkaření na vlastním nebo práci placeného zahraníka v podniku.A ten druhý - jakou má vlastnickou souvislost - v prvobytné bezprostředně společenskou, vlastnící, v třídních společnostech - různě - vlastnící i nevlastnící nebo jinak VLASTNÍCÍ APOD.
Shrnuto - ten aspekt "práce" se týká tvorby užitných hodnot a služeb.
Některá práce je zároveň vlastnická aktivita, některá ne.
V kapitalismu se oba aspekty dělbou oddělují - kapitalista a část manažerů nepracuje, jen realuzuje vlastnictví, a většina pracujících nevlastní a je přes práci lidsky zotročena.
- cílevědomá činnost k uspokojení potřeb - to ano - ale to by se mohlo aplikovat i na vlastnickou aktivitu buržoasie,
- myslím, že se tam vyskytovalo i "předmětná činnost, kde člověk vkládá cosi mezi sebe a přírodu (ovšem nejen nástroje - to by mohl být i počítač)
- dost bych akcentoval to působení na přírodu - ovšem v širokém pojetí - tedy např. i služby lékaře, holiče apod. - na rozdíl od aktivit zaměřených na společenské podmínky - např. politické aktivity, administrativy apod.
- práce nemusí být tvořivá, dlouhou dobu spíše není
- na druhou stranu se jako práce nemusí brát jen ta nějak nucená a placená - to znamená zahrádkaření doma nebo když si vyrábíš doma hračky. Ale celospolečensky má práce vždycky dvojí charakter - jeden je ten odvozený od výrobních sil, kde třeba nemusím odlišovat to zahrádkaření na vlastním nebo práci placeného zahraníka v podniku.A ten druhý - jakou má vlastnickou souvislost - v prvobytné bezprostředně společenskou, vlastnící, v třídních společnostech - různě - vlastnící i nevlastnící nebo jinak VLASTNÍCÍ APOD.
Shrnuto - ten aspekt "práce" se týká tvorby užitných hodnot a služeb.
Některá práce je zároveň vlastnická aktivita, některá ne.
V kapitalismu se oba aspekty dělbou oddělují - kapitalista a část manažerů nepracuje, jen realuzuje vlastnictví, a většina pracujících nevlastní a je přes práci lidsky zotročena.
ŠŠ
Plození dětí - uspokojování biologické potřeby - je nejen vynakládáním svalové práce velké intenzity i objemu (vynakládání v počáteční fázi tohoto procesu většinou příjemné, během porodu většinou nepříjemné). Je zároveň jednou ze celospolečensky prospěšných, ne-li přímo státotvorných činností, o čemž nás velmi naléhavě přesvědčují média i politici napříč politickým spektrem. Biologický proces plození, zahrnující svalovou práci, je tak zároveň jevem značného významu nejen pro rodiče. Tím se ovšem tato svalová práce nestane prací společenskou, tj. prací, jak podotýká pan Heller, prací BEZPROSTŘEDNĚ společenskou.
March 9, 2014 v 10.51
Dobře, když už mermomocí chcete porod považovat za práci (nebo za konečnou fázi nějaké práce), pak bychom mohli třeba říct, že je to autorské dílo, na něž jeho autoři nevlastní copyright. Blíží se mu sice jistým způsobem zápis v matrice narození, který má ovšem omezenou platnost. Pak už si dílo žije svým životem.
Sám o sobě však porod žádným zvláštním přínosem pro společnost není. Je jím teprve to, co následuje po něm - tedy výchova nového člověka. To je důležitá a zodpovědná práce.
Sám o sobě však porod žádným zvláštním přínosem pro společnost není. Je jím teprve to, co následuje po něm - tedy výchova nového člověka. To je důležitá a zodpovědná práce.
BT
March 9, 2014 v 12.23
Je současný globální kapitalismus Západu ještě kapitalismus?
Velice se omlouvám, že nemohu z časových důvodů číst rozsáhlou diskusi pod článkem.
Nisméně již delší dobu se mi současný "kapitalismus" Západu pod ideovým vedením anglo-amerického světa jeví více jako feudalismus než jako skutečný kapitalismus.
Podstatou kapitalismu je dle mého názoru skutečná hospodářská soutěž. Kapitalista investuje kapitál a ten mu přináší určitý zisk, část hodnoty vyprodukované zaměstnanci si přivlastňuje, ale děje-li se tak v rozumné míře, je to odměna za invenci a riziko kapitalisty a má motivační význam. Ovšem aby ta míra "přerozdělování" byla "rozumná", musí existovat silný skutečně demokraticky volený státní aparát, který na toto bude dohlížet. Tento silný stát současně musí dohlížet na to aby skutečně fungovala hospodářská soutěž, tj. nevznikaly monopoly a kartely. Tj. fungující kapitalismus je přímo závislý na regulaci ze strany silného státu.
O takovýto kapitalismus se pokusil Ludwig Erhard, poválečný západoněmecký ekonom ve vládě Konrada Adenauera. Dlužno říci, že velmi úspěšně.
Tentýž L. Erhard kritizoval na jedné straně metodu "centrálního plánování" Východu, ale současně i metodu "laissez-faire" amerických neoliberálů. Zhroucení "reálného socialismu" mu dalo za pravdu. Dokonale se však naplnily i jeho chmurné předpovědi, že politika "laissez-faire", tj. odstraňování státních regulací povede k zániku faktické demokracie a jejímu nahrazení formálními volbami, které však o ničem podstatném nerozhodují, protože vlády jsou rukojmími nadnárodních monopolů a kartelů, které vznikly díky neoliberální doktríně "laissez-faire" prosazené anglo-americkým světem.
Jejiím přímým důsledkem je gigantická monopolizace a vznikání kartelů.
Lze však toto nazývat kapitalismus? Podstatou kapitalismu je přece hospodářská soutěž. Ale copak toto je nějaká hospodářská soutěž? Nejde-li v současném globálním "kapitalismu" o hospodářskou soutěž, lze ho vůbec nazývat kapitalismus? Domnívám se, že nikoliv, podle mého názoru jde více o fašizoidní feudalismus. Fašizoidní protože došlo ke splynutí moci korporativní a státní, feudalismus protože většina obyvatel odvádí korporacím (zejména finančním) "DESÁTEK ZA NIC" (tj. není to odměna za "invenci a riziko" spojené s podnikáním v reálné ekonomice) . Tyto korporace pak získávají stále větší nadnárodní moc, demokraticky zcela nekontrolovatelnou.
Kouzlem nechtěného se z pohledu ekonomického současný "kapitalismus" tak v principu proměnil v něco dost podobného "reálnému socialismu", protože o základních směřováních společnosti rozhoduje zejména nikým nevolená skupina finančních korporací. Podobně jako za reálného socialismu tedy rozhodují subjekty, které FAKTICKY nikdo nevolil. Za RS to byli komunističtí pohlaváři, za současného "kapitalismu" to jsou především "banksteři".
Problém současného západního "kapitalismu" (ve skutečnosti spíše "fašizoidního feudalismu") je to, že okrádání většiny menšinou se děje "na dluh", tj. většina sice obvykle nepřichází o vše (parazit, který zabije hostitele, končí totiž také), ale je udržována při životě prostřednictvím veřejných (státních atd.) dluhů. O to nebezpečnější může tento "fašizoidní feudalismus" být, protože k jeho zhroucení může dojít rychle a velmi dramaticky.
To, že současný západní "kapitalismus" je více feudalismem než kapitalismem, myslím velmi dobře dokresluje
(ne)fungování peněz v něm.
K pochopení proč jde o "fašizoidní feudalismus" i z tohoto (finančního) pohledu, je nutné pochopit následující 2 videa:
http://www.youtube.com/watch?v=_aEQX0sbEzQ
http://www.youtube.com/watch?v=KXI8dixDeGQ
Opravdu všem velmi doporučuji pozorné shlédnutí obojího (v pořadí jak uvedeno), jde o významný příspěvek k pochopení (ne) fungování současného "vyspělého" světa, jehož jsme i my součástí.
V tomto kontextu je pak mnohem pochopitelnější informace, že "85 jedinců Homo sapiens na planetě Zemi disponuje bohatstvím" jako 3,5 miliardy jedinců z "chudého" konce množiny jedinců tohoto druhu". Tak gigantické okrádání většiny menšinou je také, domnívám se, jedním ze znaků feudalismu (který je z definice totalitním systémem).
Do těchto informací velmi dobře zapadá i skutečnost, že přestože se díky moderním technologiím produktivita práce v anglosaském světě od války zvýšila několikanásobně, drtivá většina obyvatel má pořád stejný reálný příjem (tj. příjem vztažený k životním nákladům).
Nisméně již delší dobu se mi současný "kapitalismus" Západu pod ideovým vedením anglo-amerického světa jeví více jako feudalismus než jako skutečný kapitalismus.
Podstatou kapitalismu je dle mého názoru skutečná hospodářská soutěž. Kapitalista investuje kapitál a ten mu přináší určitý zisk, část hodnoty vyprodukované zaměstnanci si přivlastňuje, ale děje-li se tak v rozumné míře, je to odměna za invenci a riziko kapitalisty a má motivační význam. Ovšem aby ta míra "přerozdělování" byla "rozumná", musí existovat silný skutečně demokraticky volený státní aparát, který na toto bude dohlížet. Tento silný stát současně musí dohlížet na to aby skutečně fungovala hospodářská soutěž, tj. nevznikaly monopoly a kartely. Tj. fungující kapitalismus je přímo závislý na regulaci ze strany silného státu.
O takovýto kapitalismus se pokusil Ludwig Erhard, poválečný západoněmecký ekonom ve vládě Konrada Adenauera. Dlužno říci, že velmi úspěšně.
Tentýž L. Erhard kritizoval na jedné straně metodu "centrálního plánování" Východu, ale současně i metodu "laissez-faire" amerických neoliberálů. Zhroucení "reálného socialismu" mu dalo za pravdu. Dokonale se však naplnily i jeho chmurné předpovědi, že politika "laissez-faire", tj. odstraňování státních regulací povede k zániku faktické demokracie a jejímu nahrazení formálními volbami, které však o ničem podstatném nerozhodují, protože vlády jsou rukojmími nadnárodních monopolů a kartelů, které vznikly díky neoliberální doktríně "laissez-faire" prosazené anglo-americkým světem.
Jejiím přímým důsledkem je gigantická monopolizace a vznikání kartelů.
Lze však toto nazývat kapitalismus? Podstatou kapitalismu je přece hospodářská soutěž. Ale copak toto je nějaká hospodářská soutěž? Nejde-li v současném globálním "kapitalismu" o hospodářskou soutěž, lze ho vůbec nazývat kapitalismus? Domnívám se, že nikoliv, podle mého názoru jde více o fašizoidní feudalismus. Fašizoidní protože došlo ke splynutí moci korporativní a státní, feudalismus protože většina obyvatel odvádí korporacím (zejména finančním) "DESÁTEK ZA NIC" (tj. není to odměna za "invenci a riziko" spojené s podnikáním v reálné ekonomice) . Tyto korporace pak získávají stále větší nadnárodní moc, demokraticky zcela nekontrolovatelnou.
Kouzlem nechtěného se z pohledu ekonomického současný "kapitalismus" tak v principu proměnil v něco dost podobného "reálnému socialismu", protože o základních směřováních společnosti rozhoduje zejména nikým nevolená skupina finančních korporací. Podobně jako za reálného socialismu tedy rozhodují subjekty, které FAKTICKY nikdo nevolil. Za RS to byli komunističtí pohlaváři, za současného "kapitalismu" to jsou především "banksteři".
Problém současného západního "kapitalismu" (ve skutečnosti spíše "fašizoidního feudalismu") je to, že okrádání většiny menšinou se děje "na dluh", tj. většina sice obvykle nepřichází o vše (parazit, který zabije hostitele, končí totiž také), ale je udržována při životě prostřednictvím veřejných (státních atd.) dluhů. O to nebezpečnější může tento "fašizoidní feudalismus" být, protože k jeho zhroucení může dojít rychle a velmi dramaticky.
To, že současný západní "kapitalismus" je více feudalismem než kapitalismem, myslím velmi dobře dokresluje
(ne)fungování peněz v něm.
K pochopení proč jde o "fašizoidní feudalismus" i z tohoto (finančního) pohledu, je nutné pochopit následující 2 videa:
http://www.youtube.com/watch?v=_aEQX0sbEzQ
http://www.youtube.com/watch?v=KXI8dixDeGQ
Opravdu všem velmi doporučuji pozorné shlédnutí obojího (v pořadí jak uvedeno), jde o významný příspěvek k pochopení (ne) fungování současného "vyspělého" světa, jehož jsme i my součástí.
V tomto kontextu je pak mnohem pochopitelnější informace, že "85 jedinců Homo sapiens na planetě Zemi disponuje bohatstvím" jako 3,5 miliardy jedinců z "chudého" konce množiny jedinců tohoto druhu". Tak gigantické okrádání většiny menšinou je také, domnívám se, jedním ze znaků feudalismu (který je z definice totalitním systémem).
Do těchto informací velmi dobře zapadá i skutečnost, že přestože se díky moderním technologiím produktivita práce v anglosaském světě od války zvýšila několikanásobně, drtivá většina obyvatel má pořád stejný reálný příjem (tj. příjem vztažený k životním nákladům).
JP
1. MARXŮV MODEL SPOLEČNOSTI A EKONOMIKY
Takže, po dlouhých - mnohdy neplodných, ale někdy přece jenom ne tak úplně zbytečných - diskusích jsme se konečně propracovali k samotným nejhlubším základům Marxovy teorie společnosti, její minulosti, současnosti i budoucnosti. Jedná se o Marxovo pojetí hodnoty, peněz, trhu, společenského charakteru práce.
My jsme se samozřejmě v probíhajících diskusích vždycky znovu těchto kategorií nějakým způsobem dotkli; ale bylo to vždycky ad hoc, nesystematicky a neuspořádaně.
Teď už je tedy na čase, tyto diskuse o "ekonomickém" Marxovi přivést ke konci, tím že se tu cíleně zaměříme na - budiž to ještě jednou vyzdviženo - na tyto zcela základní kameny celé Marxovy teorie společnosti a jejího vývoje.
Úvodem si jenom připomeňme, proč jsou tyto - v podstatě či bezprostředně čistě ekonomické - kategorie pro Marxe natolik klíčové v jeho úvahách o společnosti.
Je nutno si vždycky udržovat v povědomí, že Marxův model společnosti (i člověka samotného) spočívá na dvou zcela základních premisách:
1. jediný legitimní výklad dějin je ten čistě materialistický (respektive historicko-materialistický)
2. z celého toho komplexu daností, fenoménů, které lze zahrnout pod obecnou kategorii (materiální) jsou to vztahy ryze ekonomické (pracovně-výrobní), které jsou určující a rozhodující pro charakter lidské společnosti.
Celý Marxův model společnosti a dějin spočívá na těchto dvou základních předpokladech. Zde není místo pro kritické přezkoumání, do jaké míry jsou tyto dvě premisy oprávněné (tj., do jaké míry, v jakém stupni skutečně dokáží obsáhnout celý komplex jak planetárního, tak v užším smyslu společenského bytí). V každém případě, model společnosti založený na těchto - materiálních - premisách má bezpochyby vnitřní logiku a dostatečnou relevanci, aby byl dostatečný důvod se jím závažně zabývat.
Pro pochopení tohoto Marxova modelu společnosti je naprosto rozhodující uvědomit si, že Marx rozlišoval dva zcela zásadně odlišné, protikladné stavy uvnitř lidského společenství.
Ten první stav, to je stav PŘIROZENÝCH mezilidských vztahů. Tou nejkratší možnou formulí vyjádřeno: člověk je tady člověku člověkem.
Člověk se vůči druhému člověku chová a vztahuje jako pravá, nefalšovaná, nepokřivená lidská bytost. Není tu dáno principiálně nic, co by jednu lidskou bytost dělilo od druhé.
- Jak fundamentálně důležitý je tento stav pro Marxe, je možno názorně vyčíst z jednoho (samotné ekonomii poněkud vzdáleného) aspektu, který jsme před časem probírali v rámci jiné diskuse, totiž o náboženství. A tehdy jsem citoval jeden - méně známý - výrok Marxe o náboženství, že totiž za podmínek náboženské víry se člověk k druhému člověku vztahuje ne přímo, nýbrž zprostředkovaně, totiž právě přes obraz, přes figuru Boha. A - jak Marx výslovně uvádí - tento Bůh je právě onen z p r o s t ř e d k o v a t e l.
Ještě jednou, o co se jedná: pro Marxe je naprosto principiálně jenom a jedině takový stav společnosti přirozený a zdravý, kde se člověk k člověku vztahuje p ř í m o, bez nějakého zprostředkování jakýmikoli cizorodými mechanismy.
Teprve s tímto vědomím se nám plně ozřejmí, proč se Marx s takovou vehemencí obrací proti všem těm zmíněným, napohled čistě ekonomickým kategoriím, jako je (zbožní) hodnota, peníze, trh.
Právě proto že tohle všechno jsou přesně ty mechanismy, které brání člověku dostávat se do přímého, bezprostředního kontaktu s druhým člověkem; jsou to mechanismy které přirozené nahrazují nepřirozeným, které lidské nahrazují a vytěsňují ne-lidským.
A navíc, k tomu přistupuje ještě druhý aspekt, který Marx spojuje s touto nadvládou určitých ekonomických vztahů: za podmínek (kapitalistické) tržní produkce a jejích mechanismů člověk nejenže ztrácí přirozený kontakt k druhému člověku - ale zároveň ztrácí vládu nad svým vlastním světem. Namísto aby on ovládal produkty své vlastní práce, nastává zcela převrácený stav, kdy on sám je ovládán těmito produkty svého úsilí, totiž právě oněmi osamostatnělými, "odcizenými" mechanismy trhu a kapitálu.
Právě a jedině na základě těchto úvah pak Marx zákonitě vytváří svůj model společnosti, kdy na počátku stojí svět přirozených (a tedy ve své podstatě "zdravých" a "harmonických") vztahů v prvobytně pospolné společnosti, a na konci vývoje stojí nutně opětovné obnovení těchto přirozených vztahů, kdy člověk už není odcizen druhému člověku a není ovládán odcizenými mechanismy (kapitalistického) trhu, nýbrž on - a to sice v b e z p r o s t ř e d n í spolupráci a harmonii s ostatními - vytváří svůj vlastní, lidský svět. Teprve tohle je podle Marxe svět pravé humanity, a zároveň svět pravé svobody.
Nutno přiznat: tento model lidské společnosti má skutečně svou vnitřní logiku a nemalou přesvědčivost; a není tedy nakonec ani příliš podivu, že když se někdo s touto logikou ztotožní, aniž by kriticky přezkoumal její výchozí premisy, že pak už celý svět nadále spatřuje už jenom její optikou.
Tuto chybu nekritické adorace tady ale nechceme opakovat; podívejme se tedy poněkud blíže, kde leží kritické momenty tohoto Marxova myšlenkového schématu.
Připomeňme si ještě jednou: pro Marxe je zásadně jenom to dobré, pozitivní, co je b e z p r o s t ř e d n í, co je bezprostředním vztahem jedné lidské bytosti ke druhé.
Naopak tedy, špatné, negativní, dehumanizující je všechno, co se staví mezi lidské bytosti, co jejich vzájemný vztah zprostředkovává prostřednictvím jakýchkoli umělých mechanismů.
Proto a právě proto Marx zásadně odmítá a zavrhuje jakoukoli z b o ž n í h o d n o t u - neboť to je pouze a b s t r a k t n í veličina obsažená v produktu lidské práce. Produkt lidské práce za podmínek zbožní výroby a trhu nemá už charakter bezprostředně společenské činnosti, nýbrž je to právě jenom takovéto mechanické abstraktum, které nabývá vlády nad samotným člověkem.
Proto a právě proto Marx odmítá a zavrhuje nejen zbožní výrobu jako takovou, ale i samotný t r h - a dokonce i p e n í z e, neboť i peníze nejsou samozřejmě ničím jiným, nežli výrazem oné abstraktní tržní hodnoty zboží.
2. BEZPROSTŘEDNĚ SPOLEČENSKÝ CHARAKTER PRÁCE ZA KOMUNISMU
V komunistické společnosti - po odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků - už podle Marxe není ani trhu, ani peněz zapotřebí; práce tu má prý b e z p r o s t ř e d n ě společenský charakter. Toho zprostředkování trhem, tržní hodnotou zboží prý už není zapotřebí.
Vlastně nejpregnantněji Marx tento rozdíl mezi kapitalistickým trhem a mezi komunismem popsal v pasáži ne o samotném finálním, rozvinutém komunismu, nýbrž v pasáži o "první fázi komunismu", tedy o socialismu. Stojí za to, si tuto pasáž ocitovat doslova:
"V rámci pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti producenti jejich výrobky nesměňují; stejně tak málo zde vystupuje na tyto produkty použitá práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako nějaká jim vlastní věcná vlastnost, neboť teď, v protikladu ke kapitalistické společnosti, individuální práce zde existují nikoli oklikou, ale bezprostředně jako součásti celkové práce. (...) Podle toho dostane jednotlivý producent - po srážkách - přesně tolik zpátky, kolik jí (společnosti) dá." (Marx, Kritika Gothajského programu, MEW 19, s 19 nn.)
Takže, především pane Hellere, přečtěte si tuhle pasáž opravdu pozorně, dokonce už i za socialismu jednotliví výrobci n e s m ě ň u j í navzájem své produkty, to znamená že už za socialismu n e e x i s t u j e žádný t r h, neexistuje zbožní hodnota, a tedy zákonitě neexistují ani žádné p e n í z e. Neboť, jak Marx tvrdí, dokonce už i v socialismu má prý práce "bezprostředně společenský" charakter!
To ovšem znamená, že celý ten Váš projekt budovat socialismus prostřednictví družstev za t r v a j í c í existence trhu je naprostý nesmysl, sám ten Váš Marx Vám to zcela explicitně vyvrací, to je přesně to co Vám tvrdím od samého počátku, Vy který neustále známkujete jiné jak prý pochopili či nepochopili Marxe, Vy sám jste nepochopil Marxe v té nejhlubší úrovni jeho myšlení, za podmínek přetrvávajícího trhu prostě n e e x i s t u j e žádný socialismus a neexistuje ani žádná cesta k socialismu, protože neexistuje žádný trh bez zboží a tedy bez zbožní hodnoty. Socialismus nastává - podle Marxe - přesně a jedině tam, kde výrobci už navzájem n e s m ě ň u j í své produkty.
Teď ovšem nastala ta rozhodující chvíle, podívat se poněkud blíže na to, jak tohle všechno - totiž ekonomika za naprosté absence trhu - má vlastně fungovat v reálu.
3. POMĚR PRODUKCE A SPOTŘEBY ZA KOMUNISMU
Vezměme si už onu první fázi komunismu, tedy socialismus. Podle Marxe tady má každá práce bezprostředně společenský charakter - takže každý, co ve prospěch společnosti odpracuje, také od ní dostane exaktně zpátky, ve formě produktů kteří svou prací vytvořili jiní členové společnosti.
Teď ale - jak to má v reálu probíhat? Jakým způsobem se vlastně má z m ě ř i t - když už právě nemáme zbožní hodnotu, nemáme peníze jako všeobecný ekvivalent - jakým způsobem se teď ještě dá změřit, kdo kolik pro společnost vytvořil, a kolik si tedy z vytvořených produktů může zase přisvojit?
Na základě odpracovaných hodin? Že každý dostane - ne už peníze, ty jsou přece zatížené hříchem zbožní abstrakce - tedy dostane zřejmě nějaký poukaz, nějaké p o t v r z e n í o odpracovaných hodinách, a za to si smí v obchodě vzít přesně tolik produktů, na kterých někdo jiný pracoval stejně tu samou dobu?
Jenže: sám Marx uvádí, že práce (za socialismu) je n e r o v n á - v důsledku rozdílných fyzických i duševních předpokladů jeden může pracovat intenzivněji nežli druhý. Za stejnou dobu tedy jeden vytvoří více produktů než ten druhý. Kdyby tedy za stejnou pracovní dobu jeden vyprodukoval m é n ě než ten druhý, ale přitom si - na základě s t e j n ě d l o u h é pracovní doby vzal té pracovní době odpovídající množství produktů, pak nám tu okamžitě vzniká ekonomická nerovnováha. Na základě čistě odpracované pracovní doby tedy socialistickou ekonomiku řídit nelze.
Takže, na základě r e á l n ě vytvořených produktů? Řekneme tedy, že hrnčíř za den vyprodukoval tolik a tolik hrnců, a má tedy právo koupit si (přesněji řečeno: v y f a s o v a t, neboť už za socialismu nemáme peníze, není tedy možno nic kupovat) odpovídající množství láhví sektu?
JENŽE: kdopak nám vlastně určí, k o l i k hrnců odpovídá kolika láhvím sektu? Když už nemáme žádný trh, žádnou hodnotu zboží, žádné peníze? Bude se o tom, kolik je k vyrobení určitého výrobku zapotřebí práce, zase rozhodovat čistě b y r o k r a t i c k y, víceméně svévolným normováním, jako to bylo už za "reálného" socialismu? Se známými důsledky pro ekonomiku?
A co počít s pracemi, které prostě nelze přepočítat na určitý počet materiálních produktů? Jak má třeba poznat taková archivářka, jestli má za odpracovanou směnu nárok na to, koupit si u pekaře patnáct housek, anebo ale jenom deset?!
A ještě hůř, jak tohle všechno má potom fungovat už v "čistém" komunismu, kde už definitivně neexistuje nic, čím by bylo možno poměřovat poměr má dáti - dal?
Když už si každý v obchodě může vzít prostě to, co uzná za vhodné? Jak má ten chudák vlastně poznat, jestli svým konzumem ještě udržuje celkovou ekonomiku v rovnovážném stavu, anebo ale jestli jeho osobní konzum už přesahuje celkový ekonomický limit?
Uvědomme si: stačilo by naprosto, aby v průměru každý jednotlivý příslušník komunistické společnosti spotřeboval, zkonzumoval jenom o j e d n o j e d i n é procento více, nežli sám vytvořil - a do deseti, nejpozději do dvaceti let se celá ekonomika naprosto z h r o u t í, protože dvacetiprocentní disproporci mezi produkcí a spotřebou prostě žádná reálná ekonomika nemůže vydržet.
Jak tedy vidno, celý ten model komunistické ekonomiky, s údajným "bezprostředně společenským" charakterem práce, bez regulující funkce trhu a peněz, je z čistě ekonomického hlediska naprostým, absolutním nesmyslem, nekonečně vzdáleným od jakékoli reality.
Klade se jenom otázka, jak Marx - tento bezpochyby velký myslitel - se mohl vůbec dopracovat k takto zcela evidentně absurdním, nesmyslným tézím.
Vysvětlení tohoto paradoxu jsme si poskytli vlastně už na samotném počátku našeho výkladu. Marx se natolik ponořil do svého konceptu, že kořenem všeho zla ve společnosti je samotný kapitalismus, a tedy i centrální atributy kapitalistické produkce jako je trh, zboží a zbožní hodnota, že mu pak v podstatě už prostě nezbylo nic jiného, nežli všechny tyto elementy šmahem zavrhnout.
A přitom mu naprosto uniklo, že všechny tyto ekonomické faktory jsou n e j e n nositeli ekonomiky ryze kapitalistického typu, nýbrž že jsou z á r o v e ň nositeli zcela fundamentálních regulativních funkcí, bez nichž žádná moderní, vysoce komplexní ekonomika prostě vůbec nemůže existovat.
Co říci závěrem? Marxův projekt "komunistické společnosti" je zcela evidentně nejen utopický z hlediska reality člověka, ale je prostě absolutně nemožný z hlediska čistě ekonomického. Setrvávat na tomto modelu komunistické společnosti, znamená setrvávat na fikci, která se nikdy nemůže stát realitou.
Nicméně, Marxovy analýzy kapitalistické společnosti a kapitalistické produkce naprosto nepostrádají svého smyslu, svého významu. Je naprosto možné - a nutné - na ně navázat; ovšem v podstatně jiném, ekonomicky i humánně realističtějším pojetí. O tom ale už zase někdy jindy.
Takže, po dlouhých - mnohdy neplodných, ale někdy přece jenom ne tak úplně zbytečných - diskusích jsme se konečně propracovali k samotným nejhlubším základům Marxovy teorie společnosti, její minulosti, současnosti i budoucnosti. Jedná se o Marxovo pojetí hodnoty, peněz, trhu, společenského charakteru práce.
My jsme se samozřejmě v probíhajících diskusích vždycky znovu těchto kategorií nějakým způsobem dotkli; ale bylo to vždycky ad hoc, nesystematicky a neuspořádaně.
Teď už je tedy na čase, tyto diskuse o "ekonomickém" Marxovi přivést ke konci, tím že se tu cíleně zaměříme na - budiž to ještě jednou vyzdviženo - na tyto zcela základní kameny celé Marxovy teorie společnosti a jejího vývoje.
Úvodem si jenom připomeňme, proč jsou tyto - v podstatě či bezprostředně čistě ekonomické - kategorie pro Marxe natolik klíčové v jeho úvahách o společnosti.
Je nutno si vždycky udržovat v povědomí, že Marxův model společnosti (i člověka samotného) spočívá na dvou zcela základních premisách:
1. jediný legitimní výklad dějin je ten čistě materialistický (respektive historicko-materialistický)
2. z celého toho komplexu daností, fenoménů, které lze zahrnout pod obecnou kategorii (materiální) jsou to vztahy ryze ekonomické (pracovně-výrobní), které jsou určující a rozhodující pro charakter lidské společnosti.
Celý Marxův model společnosti a dějin spočívá na těchto dvou základních předpokladech. Zde není místo pro kritické přezkoumání, do jaké míry jsou tyto dvě premisy oprávněné (tj., do jaké míry, v jakém stupni skutečně dokáží obsáhnout celý komplex jak planetárního, tak v užším smyslu společenského bytí). V každém případě, model společnosti založený na těchto - materiálních - premisách má bezpochyby vnitřní logiku a dostatečnou relevanci, aby byl dostatečný důvod se jím závažně zabývat.
Pro pochopení tohoto Marxova modelu společnosti je naprosto rozhodující uvědomit si, že Marx rozlišoval dva zcela zásadně odlišné, protikladné stavy uvnitř lidského společenství.
Ten první stav, to je stav PŘIROZENÝCH mezilidských vztahů. Tou nejkratší možnou formulí vyjádřeno: člověk je tady člověku člověkem.
Člověk se vůči druhému člověku chová a vztahuje jako pravá, nefalšovaná, nepokřivená lidská bytost. Není tu dáno principiálně nic, co by jednu lidskou bytost dělilo od druhé.
- Jak fundamentálně důležitý je tento stav pro Marxe, je možno názorně vyčíst z jednoho (samotné ekonomii poněkud vzdáleného) aspektu, který jsme před časem probírali v rámci jiné diskuse, totiž o náboženství. A tehdy jsem citoval jeden - méně známý - výrok Marxe o náboženství, že totiž za podmínek náboženské víry se člověk k druhému člověku vztahuje ne přímo, nýbrž zprostředkovaně, totiž právě přes obraz, přes figuru Boha. A - jak Marx výslovně uvádí - tento Bůh je právě onen z p r o s t ř e d k o v a t e l.
Ještě jednou, o co se jedná: pro Marxe je naprosto principiálně jenom a jedině takový stav společnosti přirozený a zdravý, kde se člověk k člověku vztahuje p ř í m o, bez nějakého zprostředkování jakýmikoli cizorodými mechanismy.
Teprve s tímto vědomím se nám plně ozřejmí, proč se Marx s takovou vehemencí obrací proti všem těm zmíněným, napohled čistě ekonomickým kategoriím, jako je (zbožní) hodnota, peníze, trh.
Právě proto že tohle všechno jsou přesně ty mechanismy, které brání člověku dostávat se do přímého, bezprostředního kontaktu s druhým člověkem; jsou to mechanismy které přirozené nahrazují nepřirozeným, které lidské nahrazují a vytěsňují ne-lidským.
A navíc, k tomu přistupuje ještě druhý aspekt, který Marx spojuje s touto nadvládou určitých ekonomických vztahů: za podmínek (kapitalistické) tržní produkce a jejích mechanismů člověk nejenže ztrácí přirozený kontakt k druhému člověku - ale zároveň ztrácí vládu nad svým vlastním světem. Namísto aby on ovládal produkty své vlastní práce, nastává zcela převrácený stav, kdy on sám je ovládán těmito produkty svého úsilí, totiž právě oněmi osamostatnělými, "odcizenými" mechanismy trhu a kapitálu.
Právě a jedině na základě těchto úvah pak Marx zákonitě vytváří svůj model společnosti, kdy na počátku stojí svět přirozených (a tedy ve své podstatě "zdravých" a "harmonických") vztahů v prvobytně pospolné společnosti, a na konci vývoje stojí nutně opětovné obnovení těchto přirozených vztahů, kdy člověk už není odcizen druhému člověku a není ovládán odcizenými mechanismy (kapitalistického) trhu, nýbrž on - a to sice v b e z p r o s t ř e d n í spolupráci a harmonii s ostatními - vytváří svůj vlastní, lidský svět. Teprve tohle je podle Marxe svět pravé humanity, a zároveň svět pravé svobody.
Nutno přiznat: tento model lidské společnosti má skutečně svou vnitřní logiku a nemalou přesvědčivost; a není tedy nakonec ani příliš podivu, že když se někdo s touto logikou ztotožní, aniž by kriticky přezkoumal její výchozí premisy, že pak už celý svět nadále spatřuje už jenom její optikou.
Tuto chybu nekritické adorace tady ale nechceme opakovat; podívejme se tedy poněkud blíže, kde leží kritické momenty tohoto Marxova myšlenkového schématu.
Připomeňme si ještě jednou: pro Marxe je zásadně jenom to dobré, pozitivní, co je b e z p r o s t ř e d n í, co je bezprostředním vztahem jedné lidské bytosti ke druhé.
Naopak tedy, špatné, negativní, dehumanizující je všechno, co se staví mezi lidské bytosti, co jejich vzájemný vztah zprostředkovává prostřednictvím jakýchkoli umělých mechanismů.
Proto a právě proto Marx zásadně odmítá a zavrhuje jakoukoli z b o ž n í h o d n o t u - neboť to je pouze a b s t r a k t n í veličina obsažená v produktu lidské práce. Produkt lidské práce za podmínek zbožní výroby a trhu nemá už charakter bezprostředně společenské činnosti, nýbrž je to právě jenom takovéto mechanické abstraktum, které nabývá vlády nad samotným člověkem.
Proto a právě proto Marx odmítá a zavrhuje nejen zbožní výrobu jako takovou, ale i samotný t r h - a dokonce i p e n í z e, neboť i peníze nejsou samozřejmě ničím jiným, nežli výrazem oné abstraktní tržní hodnoty zboží.
2. BEZPROSTŘEDNĚ SPOLEČENSKÝ CHARAKTER PRÁCE ZA KOMUNISMU
V komunistické společnosti - po odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků - už podle Marxe není ani trhu, ani peněz zapotřebí; práce tu má prý b e z p r o s t ř e d n ě společenský charakter. Toho zprostředkování trhem, tržní hodnotou zboží prý už není zapotřebí.
Vlastně nejpregnantněji Marx tento rozdíl mezi kapitalistickým trhem a mezi komunismem popsal v pasáži ne o samotném finálním, rozvinutém komunismu, nýbrž v pasáži o "první fázi komunismu", tedy o socialismu. Stojí za to, si tuto pasáž ocitovat doslova:
"V rámci pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti producenti jejich výrobky nesměňují; stejně tak málo zde vystupuje na tyto produkty použitá práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako nějaká jim vlastní věcná vlastnost, neboť teď, v protikladu ke kapitalistické společnosti, individuální práce zde existují nikoli oklikou, ale bezprostředně jako součásti celkové práce. (...) Podle toho dostane jednotlivý producent - po srážkách - přesně tolik zpátky, kolik jí (společnosti) dá." (Marx, Kritika Gothajského programu, MEW 19, s 19 nn.)
Takže, především pane Hellere, přečtěte si tuhle pasáž opravdu pozorně, dokonce už i za socialismu jednotliví výrobci n e s m ě ň u j í navzájem své produkty, to znamená že už za socialismu n e e x i s t u j e žádný t r h, neexistuje zbožní hodnota, a tedy zákonitě neexistují ani žádné p e n í z e. Neboť, jak Marx tvrdí, dokonce už i v socialismu má prý práce "bezprostředně společenský" charakter!
To ovšem znamená, že celý ten Váš projekt budovat socialismus prostřednictví družstev za t r v a j í c í existence trhu je naprostý nesmysl, sám ten Váš Marx Vám to zcela explicitně vyvrací, to je přesně to co Vám tvrdím od samého počátku, Vy který neustále známkujete jiné jak prý pochopili či nepochopili Marxe, Vy sám jste nepochopil Marxe v té nejhlubší úrovni jeho myšlení, za podmínek přetrvávajícího trhu prostě n e e x i s t u j e žádný socialismus a neexistuje ani žádná cesta k socialismu, protože neexistuje žádný trh bez zboží a tedy bez zbožní hodnoty. Socialismus nastává - podle Marxe - přesně a jedině tam, kde výrobci už navzájem n e s m ě ň u j í své produkty.
Teď ovšem nastala ta rozhodující chvíle, podívat se poněkud blíže na to, jak tohle všechno - totiž ekonomika za naprosté absence trhu - má vlastně fungovat v reálu.
3. POMĚR PRODUKCE A SPOTŘEBY ZA KOMUNISMU
Vezměme si už onu první fázi komunismu, tedy socialismus. Podle Marxe tady má každá práce bezprostředně společenský charakter - takže každý, co ve prospěch společnosti odpracuje, také od ní dostane exaktně zpátky, ve formě produktů kteří svou prací vytvořili jiní členové společnosti.
Teď ale - jak to má v reálu probíhat? Jakým způsobem se vlastně má z m ě ř i t - když už právě nemáme zbožní hodnotu, nemáme peníze jako všeobecný ekvivalent - jakým způsobem se teď ještě dá změřit, kdo kolik pro společnost vytvořil, a kolik si tedy z vytvořených produktů může zase přisvojit?
Na základě odpracovaných hodin? Že každý dostane - ne už peníze, ty jsou přece zatížené hříchem zbožní abstrakce - tedy dostane zřejmě nějaký poukaz, nějaké p o t v r z e n í o odpracovaných hodinách, a za to si smí v obchodě vzít přesně tolik produktů, na kterých někdo jiný pracoval stejně tu samou dobu?
Jenže: sám Marx uvádí, že práce (za socialismu) je n e r o v n á - v důsledku rozdílných fyzických i duševních předpokladů jeden může pracovat intenzivněji nežli druhý. Za stejnou dobu tedy jeden vytvoří více produktů než ten druhý. Kdyby tedy za stejnou pracovní dobu jeden vyprodukoval m é n ě než ten druhý, ale přitom si - na základě s t e j n ě d l o u h é pracovní doby vzal té pracovní době odpovídající množství produktů, pak nám tu okamžitě vzniká ekonomická nerovnováha. Na základě čistě odpracované pracovní doby tedy socialistickou ekonomiku řídit nelze.
Takže, na základě r e á l n ě vytvořených produktů? Řekneme tedy, že hrnčíř za den vyprodukoval tolik a tolik hrnců, a má tedy právo koupit si (přesněji řečeno: v y f a s o v a t, neboť už za socialismu nemáme peníze, není tedy možno nic kupovat) odpovídající množství láhví sektu?
JENŽE: kdopak nám vlastně určí, k o l i k hrnců odpovídá kolika láhvím sektu? Když už nemáme žádný trh, žádnou hodnotu zboží, žádné peníze? Bude se o tom, kolik je k vyrobení určitého výrobku zapotřebí práce, zase rozhodovat čistě b y r o k r a t i c k y, víceméně svévolným normováním, jako to bylo už za "reálného" socialismu? Se známými důsledky pro ekonomiku?
A co počít s pracemi, které prostě nelze přepočítat na určitý počet materiálních produktů? Jak má třeba poznat taková archivářka, jestli má za odpracovanou směnu nárok na to, koupit si u pekaře patnáct housek, anebo ale jenom deset?!
A ještě hůř, jak tohle všechno má potom fungovat už v "čistém" komunismu, kde už definitivně neexistuje nic, čím by bylo možno poměřovat poměr má dáti - dal?
Když už si každý v obchodě může vzít prostě to, co uzná za vhodné? Jak má ten chudák vlastně poznat, jestli svým konzumem ještě udržuje celkovou ekonomiku v rovnovážném stavu, anebo ale jestli jeho osobní konzum už přesahuje celkový ekonomický limit?
Uvědomme si: stačilo by naprosto, aby v průměru každý jednotlivý příslušník komunistické společnosti spotřeboval, zkonzumoval jenom o j e d n o j e d i n é procento více, nežli sám vytvořil - a do deseti, nejpozději do dvaceti let se celá ekonomika naprosto z h r o u t í, protože dvacetiprocentní disproporci mezi produkcí a spotřebou prostě žádná reálná ekonomika nemůže vydržet.
Jak tedy vidno, celý ten model komunistické ekonomiky, s údajným "bezprostředně společenským" charakterem práce, bez regulující funkce trhu a peněz, je z čistě ekonomického hlediska naprostým, absolutním nesmyslem, nekonečně vzdáleným od jakékoli reality.
Klade se jenom otázka, jak Marx - tento bezpochyby velký myslitel - se mohl vůbec dopracovat k takto zcela evidentně absurdním, nesmyslným tézím.
Vysvětlení tohoto paradoxu jsme si poskytli vlastně už na samotném počátku našeho výkladu. Marx se natolik ponořil do svého konceptu, že kořenem všeho zla ve společnosti je samotný kapitalismus, a tedy i centrální atributy kapitalistické produkce jako je trh, zboží a zbožní hodnota, že mu pak v podstatě už prostě nezbylo nic jiného, nežli všechny tyto elementy šmahem zavrhnout.
A přitom mu naprosto uniklo, že všechny tyto ekonomické faktory jsou n e j e n nositeli ekonomiky ryze kapitalistického typu, nýbrž že jsou z á r o v e ň nositeli zcela fundamentálních regulativních funkcí, bez nichž žádná moderní, vysoce komplexní ekonomika prostě vůbec nemůže existovat.
Co říci závěrem? Marxův projekt "komunistické společnosti" je zcela evidentně nejen utopický z hlediska reality člověka, ale je prostě absolutně nemožný z hlediska čistě ekonomického. Setrvávat na tomto modelu komunistické společnosti, znamená setrvávat na fikci, která se nikdy nemůže stát realitou.
Nicméně, Marxovy analýzy kapitalistické společnosti a kapitalistické produkce naprosto nepostrádají svého smyslu, svého významu. Je naprosto možné - a nutné - na ně navázat; ovšem v podstatně jiném, ekonomicky i humánně realističtějším pojetí. O tom ale už zase někdy jindy.
ŠŠ
March 9, 2014 v 12.38
...výchova nového člověka. To je důležitá a zodpovědná práce
ke které by nedošlo, kdyby jí nepředcházela ona často nezodpovědná, sotva ale nedůležitá biologická fáze ssavčího plození - u lidí coby společenského procesu, nikoli pouze biologického jevu .
Myšleno jako faktická poznámka.
Myšleno jako faktická poznámka.
JP
Pane Trávníčku, v tuhle chvíli jsem ještě neměl čas shlédnout ta dvě videa, takže jenom zcela krátce a předběžně:
Především, podstatou kapitalismu není konkurence, nýbrž zhodnocování kapitálu. Dokud se kapitál bude moci zhodnocovat, a dokud bude mít stále ještě možnost za tuto svou finančně vyjádřitelnou sumu obdržet reálné protihodnoty (v reálné ekonomice), do té doby bude stále ještě životaschopný. Jak dlouho si ještě tuto schopnost udrží, a jestli je skutečně jisté že ji jednoho dne definitivně ztratí - jako neodborník na poli ekonomie se neodvažuji tuto otázku zodpovědět.
Konkurence - ta je jako taková atributem nikoli kapitalismu jako takového, nýbrž t r ž n í h o typu ekonomiky. V podstatě tedy nakonec nejde o nic jiného, nežli tuto tržní ekonomiku (i s jejím pozitivním aspektem konkurence) oddělit (osvobodit) od diktátu kapitálu (nakolik je to možné).
Za druhé: ta srovnání o tom, jak nepatrné procento (velko)vlastníků ovládá drtivou část společenského bohatství, jsou sice do určité míry legitimní, ale na straně druhé nemálo klamavá.
Vždyť naprostou většinu vlastnictví této skupiny velkokapitalistů netvoří nic jiného nežli - t o v á r n y, firmy, výrobní centra! Jinými slovy, není to naprosto nějaký prázdný, zbytný luxus, nahrabaný jenom pro čistě osobní choutky - nýbrž je to naprosto reálná ekonomika, pro kterou v podstatě nehraje roli, jestli je jejím držitelem jednotlivý vlastník-kapitalista, anebo nějaká anonymní korporace, akciová společnost či stát.
Samozřejmě, ten soukromý vlastník si z vytvořené produkce přivlastní o něco větší podíl, nežli stát (to jest, stát ten dosažený zisk přerozdělí, čili vrátí ho zpátky "dělnické třídě"); ale na straně druhé tu máme zase ten známý fenomén, že soukromý vlastník se o svůj majetek stará daleko lépe a řídí ho daleko lépe nežli nějaký anonymní vlastník kolektivní - takže pod čarou i pro tu "dělnickou třídu" nakonec bude vytvořeno více bohatství, nežli za podmínek vlastnictví státního.
Ale, jinak jste mi svým apelem na r o v n o v á ž n ý poměr mezi produkcí a ziskem nemálo připomněl Aristotela; ten požaduje v podstatě přesně totéž.
A i já se domnívám, že v podstatě tímto směrem je zapotřebí napřít úsilí o další vývoj lidské společnosti.
Motivace ziskem se nezbavíme; jde o to, dokázat ji regulovat do rozumných, společensky přijatelných proporcí.
Především, podstatou kapitalismu není konkurence, nýbrž zhodnocování kapitálu. Dokud se kapitál bude moci zhodnocovat, a dokud bude mít stále ještě možnost za tuto svou finančně vyjádřitelnou sumu obdržet reálné protihodnoty (v reálné ekonomice), do té doby bude stále ještě životaschopný. Jak dlouho si ještě tuto schopnost udrží, a jestli je skutečně jisté že ji jednoho dne definitivně ztratí - jako neodborník na poli ekonomie se neodvažuji tuto otázku zodpovědět.
Konkurence - ta je jako taková atributem nikoli kapitalismu jako takového, nýbrž t r ž n í h o typu ekonomiky. V podstatě tedy nakonec nejde o nic jiného, nežli tuto tržní ekonomiku (i s jejím pozitivním aspektem konkurence) oddělit (osvobodit) od diktátu kapitálu (nakolik je to možné).
Za druhé: ta srovnání o tom, jak nepatrné procento (velko)vlastníků ovládá drtivou část společenského bohatství, jsou sice do určité míry legitimní, ale na straně druhé nemálo klamavá.
Vždyť naprostou většinu vlastnictví této skupiny velkokapitalistů netvoří nic jiného nežli - t o v á r n y, firmy, výrobní centra! Jinými slovy, není to naprosto nějaký prázdný, zbytný luxus, nahrabaný jenom pro čistě osobní choutky - nýbrž je to naprosto reálná ekonomika, pro kterou v podstatě nehraje roli, jestli je jejím držitelem jednotlivý vlastník-kapitalista, anebo nějaká anonymní korporace, akciová společnost či stát.
Samozřejmě, ten soukromý vlastník si z vytvořené produkce přivlastní o něco větší podíl, nežli stát (to jest, stát ten dosažený zisk přerozdělí, čili vrátí ho zpátky "dělnické třídě"); ale na straně druhé tu máme zase ten známý fenomén, že soukromý vlastník se o svůj majetek stará daleko lépe a řídí ho daleko lépe nežli nějaký anonymní vlastník kolektivní - takže pod čarou i pro tu "dělnickou třídu" nakonec bude vytvořeno více bohatství, nežli za podmínek vlastnictví státního.
Ale, jinak jste mi svým apelem na r o v n o v á ž n ý poměr mezi produkcí a ziskem nemálo připomněl Aristotela; ten požaduje v podstatě přesně totéž.
A i já se domnívám, že v podstatě tímto směrem je zapotřebí napřít úsilí o další vývoj lidské společnosti.
Motivace ziskem se nezbavíme; jde o to, dokázat ji regulovat do rozumných, společensky přijatelných proporcí.
JP
Pane Hellere, někdy se opravdu musím ptát, do jaké míry nějaký dialog s Vámi může mít ještě nějaký reálný smysl.
Tak Vy mě "definitivně vyvracíte" - a to tím způsobem, že dokonale potvrzujete veškeré mé vývody!
Já jsem poukázal na naprostou absurditu Marxových tézí o tom, že ten oštěp kterým pravěký lovec propíchne svého spolubližního je věc "dobrá", neboť je výsledkem "užitečné" práce, zatímco produkce hrnců hrnčířem je věcí "špatnou", jakmile tento začne produkovat pro trh - a Vy toto mé zjištění "vyvracíte" tím, že tyto téze naprosto potvrzujete, a ještě je přebíjíte tím, že ten pravěký člověk toho druhého chudáka třeba ještě navíc i zkonzumoval.
Takže, ještě jednou, pane Hellere: podle Vás (a podle Marxe) z a b í t a s e ž r a t člověka je zcela pozitivní lidskou činností, dokud se tak děje v rámci "přirozené" pracovní činnosti (zabíjet druhého člověka je tedy "druhem práce") - zatímco výroba hrnců je věcí zavrženíhodnou, jenom proto že je výrobou pro trh?!!
Pane Hellere, jestli jste opravdu schopen s vážnou tváří veřejně vyslovovat - a obhajovat - takovéto zvrácenosti, jenom proto abyste si udržel neporušené kánony své víry, pak se skutečně klade otázka, do jaké míry může mít smysl s Vámi ještě o čemkoli diskutovat.
Tak Vy mě "definitivně vyvracíte" - a to tím způsobem, že dokonale potvrzujete veškeré mé vývody!
Já jsem poukázal na naprostou absurditu Marxových tézí o tom, že ten oštěp kterým pravěký lovec propíchne svého spolubližního je věc "dobrá", neboť je výsledkem "užitečné" práce, zatímco produkce hrnců hrnčířem je věcí "špatnou", jakmile tento začne produkovat pro trh - a Vy toto mé zjištění "vyvracíte" tím, že tyto téze naprosto potvrzujete, a ještě je přebíjíte tím, že ten pravěký člověk toho druhého chudáka třeba ještě navíc i zkonzumoval.
Takže, ještě jednou, pane Hellere: podle Vás (a podle Marxe) z a b í t a s e ž r a t člověka je zcela pozitivní lidskou činností, dokud se tak děje v rámci "přirozené" pracovní činnosti (zabíjet druhého člověka je tedy "druhem práce") - zatímco výroba hrnců je věcí zavrženíhodnou, jenom proto že je výrobou pro trh?!!
Pane Hellere, jestli jste opravdu schopen s vážnou tváří veřejně vyslovovat - a obhajovat - takovéto zvrácenosti, jenom proto abyste si udržel neporušené kánony své víry, pak se skutečně klade otázka, do jaké míry může mít smysl s Vámi ještě o čemkoli diskutovat.
BT
Napsal jste:
Vždyť naprostou většinu vlastnictví této skupiny velkokapitalistů netvoří nic jiného nežli - t o v á r n y, firmy, výrobní centra! Jinými slovy, není to naprosto nějaký prázdný, zbytný luxus, nahrabaný jenom pro čistě osobní choutky - nýbrž je to naprosto reálná ekonomika, pro kterou v podstatě nehraje roli, jestli je jejím držitelem jednotlivý vlastník-kapitalista, anebo nějaká anonymní korporace, akciová společnost či stát.
(konec citátu).
Pokud by tomu bylo jen takto, pak bychom o kapitalismu hovořit mohli. Potíž je v tom, že "finanční sektor" se odtrhl od reálné ekonomiky a parazituje na zbytku společnosti stejným způsobem jako parazitovali feudálové. A ty obrovské finanční prostředky = obrovská moc s níž je ovládán reálný svět lidí. A ten je ovládán především v tom směru aby ovládající subjekty ještě více bohatly a tím ještě více zvyšovaly svou moc, atd, atd. Jde o pozitivní zpětnou vazbu. A neznám žádný systém ovládaný pozitivní zpětnou vazbou, který by mohl dlouhodobě existovat.
Dovedu si však představit "sociálně-tržní" model kapitalismu (tj. to o čem psal a realizoval to Erhard), který by mohl dlohodobě fungovat. Blízko k tomu mají země severu a jak víme, jich se skutečně příliš současná hospodářská krize nedotkla. Ale vše je to založeno na silném státu s jeho regulacemi a demokratickly volených politicích, kteří se nenechají tak snadno zkorumpovat korporacemi. A také na tom, že tamní politika je defacto "středová", zatímco u nás existují výkyvy od jednoho extrému k druhému (po roce 89 se stala příliš pravicovou). Společnosti s extrémním nastavením pravidel (stačí se podívat na extrémní nastavení daňového systému pravicí u nás) ale málokdy mohou dlouhodobě fungovat. Nejen ekonomicky, ale i sociálně.
Vždyť naprostou většinu vlastnictví této skupiny velkokapitalistů netvoří nic jiného nežli - t o v á r n y, firmy, výrobní centra! Jinými slovy, není to naprosto nějaký prázdný, zbytný luxus, nahrabaný jenom pro čistě osobní choutky - nýbrž je to naprosto reálná ekonomika, pro kterou v podstatě nehraje roli, jestli je jejím držitelem jednotlivý vlastník-kapitalista, anebo nějaká anonymní korporace, akciová společnost či stát.
(konec citátu).
Pokud by tomu bylo jen takto, pak bychom o kapitalismu hovořit mohli. Potíž je v tom, že "finanční sektor" se odtrhl od reálné ekonomiky a parazituje na zbytku společnosti stejným způsobem jako parazitovali feudálové. A ty obrovské finanční prostředky = obrovská moc s níž je ovládán reálný svět lidí. A ten je ovládán především v tom směru aby ovládající subjekty ještě více bohatly a tím ještě více zvyšovaly svou moc, atd, atd. Jde o pozitivní zpětnou vazbu. A neznám žádný systém ovládaný pozitivní zpětnou vazbou, který by mohl dlouhodobě existovat.
Dovedu si však představit "sociálně-tržní" model kapitalismu (tj. to o čem psal a realizoval to Erhard), který by mohl dlohodobě fungovat. Blízko k tomu mají země severu a jak víme, jich se skutečně příliš současná hospodářská krize nedotkla. Ale vše je to založeno na silném státu s jeho regulacemi a demokratickly volených politicích, kteří se nenechají tak snadno zkorumpovat korporacemi. A také na tom, že tamní politika je defacto "středová", zatímco u nás existují výkyvy od jednoho extrému k druhému (po roce 89 se stala příliš pravicovou). Společnosti s extrémním nastavením pravidel (stačí se podívat na extrémní nastavení daňového systému pravicí u nás) ale málokdy mohou dlouhodobě fungovat. Nejen ekonomicky, ale i sociálně.
neschopnosti něčemu porozumět? Co asi by muselo na Poláčka zapůsobit, aby pochopil, že vyvracím jeho rvrzení, že Marx považuje prvobytnou společnost za nějaký ráj na zemi, přirozenou harmonii apod.? Proto jsem mu pčřipomněl, že k prvobytně pospolné společnosti patří leckde i ten kanibalismus - což je speciálními vědami jednoznačně ověřené? Proč si myslí, že já považuji tuto společnost za dobrou? Je taková, jaká mohla v té době být, člověk je ještě napůl opice. Proč to Poláček pořád klasifikuje naší morálkou? To není s to pochopit, že pojmy "dobré" a "zlé" mají vždycky nějakou konkrétní podobu - ve feudalismu např. není nic špatného zabít nevolníka, v kapitalismu odírat většinu společnosti. Samozřejmě, že se postupně prosazují i takové ty všelidské hodnoty - ale to je dlouhodobý proces, nedá se aplikovat na prvobytnou. Já se jen marně pokouším vysvětlit Poláčkovi, že tento nijak ideální člověk, schopný sežrat jiného člověka (ovšem mimo svůj rod!!) nemá tu dnešní nectnost - hrabat majetek a vykořisťovat druhé - to se teprve postupně naučil s příchodem soukromého vlastnictví a třídní společnosti. A už vůbec nevím, proč Poláček tvrdí, že si myslím, že ten, kdo vyrábí pro trh je nějaký špatný - on opravdu není schopen pochopit, že trh je v různých podmínkách různý a že marxismus kritizuje až kapitalistický trh, který se přežívá - to jest vykořisťování pracovní síly, nikoli odměnu za práci A on má ještě tu drzost, aby prohlásil, že mu ty jeho poťachtané nápady potvrzuji. Je taková ignorance ještě v rámci normy pro duševní průměr? Má pravdu jen v jednom - že dialog mezi námi nemá smysl. Mne jen zaráží, že Vy všichni k tomu mlčíte jako ryby. Dobře - dejme tomu, že někdo má rád kapitalismus, jako pan Trávníček, a dělá si iluze o jeho zásadní reformovatelnosti - prosím, ale ty nesmysly o tom, jak marxismus chápe prvobytný ráj apod. - to snad by mělo dráždit i nemarxistu. Tolik hlouposti přece nelze tolerovat. No, když myslíte......
March 9, 2014 v 20.13
Když si někdo myslí, že někdo jiný si něco myslí, tak je někdy dost těžké vysvětlit mu, že si to vůbec nemyslí. Zvlášť tehdy, když je ten první natolik urputný, že si to prostě nedá vyvrátit.
Taky mi není jasné, kdo by mohl milovat prvobytně pospolnou společnost, i když v ní neexistovalo soukromé vlastnictví.
Taky mi není jasné, kdo by mohl milovat prvobytně pospolnou společnost, i když v ní neexistovalo soukromé vlastnictví.
tam ty iluze o ztraceném ráji byly, nevím proč to ten nepojmenovatelný tak urputně přisuzuje Marxovi, právě Marx tuhle předsravu ztraceného ráje kritizoval. Ale neříkej, že je normální, když mu nělolikrát zopakuji, že to není marxistickiá představa a vysvětlím proč, že to prostě nebere na vědomí - to normální není.
Kdo a co je dnes normální?
Nepojmenovatelného prostě ignoruj
Prosím …
Nepojmenovatelného prostě ignoruj
Prosím …
JP
Pane Hellere, já už opravdu nevím, jestli skutečně nechápete, anebo se jenom pochopit vzpěčujete.
Jestliže hovořím o zabíjení případně kanibalismu za dob prvobytně pospolné společnosti, pak tyto činy samozřejmě nehodnotím z nějakého obecně humánního hlediska. (Přinejmenším ne prvoplánově.)
To o co se jedná je poukázat na neudržitelnost Marxova myšlenkového schématu, kdy on v e š k e r o u n e g a t i v i t u spojenou se světem práce přesouvá právě jenom do oblasti a b s t r a k t n í práce (a tedy tržní ekonomiky).
Ještě jednou: za prvobytně pospolné společnosti (kde tedy neexistuje zbožní výroba, a kde tedy podle Marxe existuje jenom práce konkrétní, tj. výroba užitných hodnot) - tak tedy za těchto okolností prostě není možno jinak, nežli i tu výrobu oštěpů pro zabíjení druhých označit za p o z i t i v n í práci! Neboť, jak řečeno, jedná se přece o vytváření čistě u ž i t n ý c h hodnot...
Jak jsem předestřel v tom textu o Marxově pojetí hodnoty, Marx skutečně veškerou negativitu spojenou s lidskou prací přesouvá výhradně do oblasti t r ž n í produkce, kde dominuje nikoli konkrétní, nýbrž a b s t r a k t n í složka práce.
Právě tady - a jedině tady - podle Marxe dochází k tomu stavu, kdy člověk je 1. oddělen, odloučen od svého spolubližního, protože navzájem nejsou v bezprostředně-společenském, nýbrž tržně-zprostředkovaném vztahu; a 2. teprve a až jenom tady člověk ztrácí skutečnou k o n t r o l u nad svým světem, nad produkty své vlastní práce - neboť v prostředí trhu se tyto produkty jeho práce vymykají jeho bezprostřední kontrole, nabývají svého vlastního samopohybu, kterému naopak on sám (tedy člověk-výrobce) je vydán napospas, je jimi ovládán.
Takže, ještě jednou: z hlediska tohoto Marxova myšlenkového s c h é m a t u skutečně nelze jinak, nežli i tu výrobu oštěpu pro zabíjení druhých pokládat za v podstatě p o z i t i v n í, přirozenou lidskou činnost.
Oproti tomu, jakmile onen h r n č í ř začne vyrábět své hrnce pro trh, podle toho samého Marxova schématu je to špatná, je to n e g a t i v n í záležitost - z oněch dvou výše uvedených důvodů.
- Ostatně, pane Hellere, to je trvale Váš zcela neadekvátní výklad Marxova pojetí trhu, jako by tím principiálním negativem pro člověka byl j e n o m trh za podmínek rozvinutého kapitalismu; naprostý základ celé věci spočívá právě v tom, že na trhu ona a b s t r a k t n í stránka práce nabyde dominanci nad tou stránkou k o n k r é t n í.
Samozřejmě, ta původní tržní výroba byla zcela marginální, tady ještě ona bezprostředně předmětně-užitková stránka směňovaného produktu vysoce převažovala nad tou stránkou abstraktně-zbožní, ale přece, ta abstraktně-zbožně-hodnotová stránka tu už byla přítomna, a s ní už nastoupil element právě onoho odcizeného trhu, který své rozvinuté, dozrálé formy pak našel v tržní cirkulaci kapitalismu.
Ale, ještě jednou, tady se jedná v prvé řadě o to samotné Marxovo myšlenkové s c h é m a, k jakým absurdním závěrům to dospívá, když se toto schéma domyslí do všech důsledků.
A to všechno souvisí zase stále s tou zcela centrální otázkou, k d e je vlastně skutečně zakotveno to principiální negativum lidské existence, lidské společnosti: jestli opravdu n a s t á v á až z příchodem tržní produkce, anebo jestli to negativum je tady už předtím, ještě p ř e d samotnou (abstraktně) tržní produkcí. A že tedy ta tržní produkce (tj. nakonec samotný kapitalismus) ve skutečnosti n e p r o d u k u j e (jakoby z ničeho nic) ty všechny negativní fenomény s ním spojené, nýbrž že on je jenom z e s i l u j e. Že on jenom zesiluje, maximalizuje, do své nejčistší formy transformuje to negativní, co v člověku a v lidském rodu už vždycky je latentně uloženo, ale teprve za určitých podmínek to dosáhne své - aby se tak řeklo - "technologické dokonalosti".
Já jsem tímto výkladem vlastně trochu předběhl sám sebe, o této věci jsem chtěl hovořit až ve svém dalším textu, ale budiž, když už k tomu byla příležitost, tak ať je to na světě. Kdo nechce, tak to stejně zase nepochopí...
Jestliže hovořím o zabíjení případně kanibalismu za dob prvobytně pospolné společnosti, pak tyto činy samozřejmě nehodnotím z nějakého obecně humánního hlediska. (Přinejmenším ne prvoplánově.)
To o co se jedná je poukázat na neudržitelnost Marxova myšlenkového schématu, kdy on v e š k e r o u n e g a t i v i t u spojenou se světem práce přesouvá právě jenom do oblasti a b s t r a k t n í práce (a tedy tržní ekonomiky).
Ještě jednou: za prvobytně pospolné společnosti (kde tedy neexistuje zbožní výroba, a kde tedy podle Marxe existuje jenom práce konkrétní, tj. výroba užitných hodnot) - tak tedy za těchto okolností prostě není možno jinak, nežli i tu výrobu oštěpů pro zabíjení druhých označit za p o z i t i v n í práci! Neboť, jak řečeno, jedná se přece o vytváření čistě u ž i t n ý c h hodnot...
Jak jsem předestřel v tom textu o Marxově pojetí hodnoty, Marx skutečně veškerou negativitu spojenou s lidskou prací přesouvá výhradně do oblasti t r ž n í produkce, kde dominuje nikoli konkrétní, nýbrž a b s t r a k t n í složka práce.
Právě tady - a jedině tady - podle Marxe dochází k tomu stavu, kdy člověk je 1. oddělen, odloučen od svého spolubližního, protože navzájem nejsou v bezprostředně-společenském, nýbrž tržně-zprostředkovaném vztahu; a 2. teprve a až jenom tady člověk ztrácí skutečnou k o n t r o l u nad svým světem, nad produkty své vlastní práce - neboť v prostředí trhu se tyto produkty jeho práce vymykají jeho bezprostřední kontrole, nabývají svého vlastního samopohybu, kterému naopak on sám (tedy člověk-výrobce) je vydán napospas, je jimi ovládán.
Takže, ještě jednou: z hlediska tohoto Marxova myšlenkového s c h é m a t u skutečně nelze jinak, nežli i tu výrobu oštěpu pro zabíjení druhých pokládat za v podstatě p o z i t i v n í, přirozenou lidskou činnost.
Oproti tomu, jakmile onen h r n č í ř začne vyrábět své hrnce pro trh, podle toho samého Marxova schématu je to špatná, je to n e g a t i v n í záležitost - z oněch dvou výše uvedených důvodů.
- Ostatně, pane Hellere, to je trvale Váš zcela neadekvátní výklad Marxova pojetí trhu, jako by tím principiálním negativem pro člověka byl j e n o m trh za podmínek rozvinutého kapitalismu; naprostý základ celé věci spočívá právě v tom, že na trhu ona a b s t r a k t n í stránka práce nabyde dominanci nad tou stránkou k o n k r é t n í.
Samozřejmě, ta původní tržní výroba byla zcela marginální, tady ještě ona bezprostředně předmětně-užitková stránka směňovaného produktu vysoce převažovala nad tou stránkou abstraktně-zbožní, ale přece, ta abstraktně-zbožně-hodnotová stránka tu už byla přítomna, a s ní už nastoupil element právě onoho odcizeného trhu, který své rozvinuté, dozrálé formy pak našel v tržní cirkulaci kapitalismu.
Ale, ještě jednou, tady se jedná v prvé řadě o to samotné Marxovo myšlenkové s c h é m a, k jakým absurdním závěrům to dospívá, když se toto schéma domyslí do všech důsledků.
A to všechno souvisí zase stále s tou zcela centrální otázkou, k d e je vlastně skutečně zakotveno to principiální negativum lidské existence, lidské společnosti: jestli opravdu n a s t á v á až z příchodem tržní produkce, anebo jestli to negativum je tady už předtím, ještě p ř e d samotnou (abstraktně) tržní produkcí. A že tedy ta tržní produkce (tj. nakonec samotný kapitalismus) ve skutečnosti n e p r o d u k u j e (jakoby z ničeho nic) ty všechny negativní fenomény s ním spojené, nýbrž že on je jenom z e s i l u j e. Že on jenom zesiluje, maximalizuje, do své nejčistší formy transformuje to negativní, co v člověku a v lidském rodu už vždycky je latentně uloženo, ale teprve za určitých podmínek to dosáhne své - aby se tak řeklo - "technologické dokonalosti".
Já jsem tímto výkladem vlastně trochu předběhl sám sebe, o této věci jsem chtěl hovořit až ve svém dalším textu, ale budiž, když už k tomu byla příležitost, tak ať je to na světě. Kdo nechce, tak to stejně zase nepochopí...
JP
Pane Trávníčku, shodou okolností jsem zrovna včera (v osobní korespondenci) odpovídal na názor jednoho - tichého - účastníka respektive pozorovatele našich diskusí, který ve své velmi důkladné a velmi diferencované analýze současného světa (a tedy současného kapitalismu) na jedné straně systém volné hospodářské soutěže postuloval jako ten stále ještě relativně nejlepší, ale na straně druhé kritizoval právě ty fenomény jako Vy: naprostou dominanci určitých kapitálových respektive finančních megasubjektů, které této své moci využívají k manipulaci politiky i celé společnosti.
Na tento jeho názor jsem mu odpověděl v tom smyslu, že ono opravdu "není kouře bez ohně". A že jestliže jednou akceptujeme ono "svobodné tržní hospodářství", pak je opravdu velice málo oprávněné naříkat nad důsledky, ke kterým tento ekonomický systém vede.
Neboť kapitalismus, ten je založen přece p r á v ě na akumulování, právě na koncentraci oněch čistě finančních prostředků; jestliže tedy jednou máme dánu ekonomiku ryze kapitalistického typu, pak je jenom samozřejmé a přirozené, že vede právě a jedině k takovýmto důsledkům. Toto osamostatnění se, tato dominance finančního sektoru nad reálnou ekonomikou patří ke kapitalismu jako k psovi uši. (Ostatně, tento fenomén ve svých ekonomických studiích analyzoval a kritizoval už sám Aristoteles.)
Mimochodem, té pozitivní zpětné vazbě: tu věc je možno vidět i zcela obráceně, totiž že právě naopak j e d i n ě systém s fungující pozitivní zpětnou vazbou je schopen dlouhodobé existence...
Jenom za těchto okolností totiž funguje jeho vnitřní dynamika, jeho vnitřní motivace.
Bezpochyby, jednou to všechno může "prasknout" - ovšem to srovnání s pozdním feudalismem se zdá přece jenom dosti nemístné, oni ti feudálové ve své pozdní době totiž už právě měli svou konkurenci, už za ně byla n á h r a d a, totiž právě v těch nových, aktivních, dravých kapitalistech, kteří se nezdržovali nějakými stavovsko-feudálními vazbami a cetkami, ale šli cíleně a tvrdě přímo "na věc", totiž na produkování zisku.
A jestliže my bychom dneska chtěli otočit to soukolí, a namísto oné prázdné produkce zisku zase začít chtít preferovat reálnou ekonomiku - pak se staví ta základní otázka, kdo, jaký reálný subjekt ekonomických aktérů, nám ty kapitalisty nahradí.
Ona Marxova "dělnická třída" to podle všeho nebude; a že by spásu přinesl ten "kognitariát" pana Hellera, na to se také nechce tak dobře věřit. Neboť tento "kognitariát" není v podstatě nic jiného nežli onen Marxův proletariát, jenom s poněkud jiným názvem, a s poněkud lepším sociálním statutem.
Na tento jeho názor jsem mu odpověděl v tom smyslu, že ono opravdu "není kouře bez ohně". A že jestliže jednou akceptujeme ono "svobodné tržní hospodářství", pak je opravdu velice málo oprávněné naříkat nad důsledky, ke kterým tento ekonomický systém vede.
Neboť kapitalismus, ten je založen přece p r á v ě na akumulování, právě na koncentraci oněch čistě finančních prostředků; jestliže tedy jednou máme dánu ekonomiku ryze kapitalistického typu, pak je jenom samozřejmé a přirozené, že vede právě a jedině k takovýmto důsledkům. Toto osamostatnění se, tato dominance finančního sektoru nad reálnou ekonomikou patří ke kapitalismu jako k psovi uši. (Ostatně, tento fenomén ve svých ekonomických studiích analyzoval a kritizoval už sám Aristoteles.)
Mimochodem, té pozitivní zpětné vazbě: tu věc je možno vidět i zcela obráceně, totiž že právě naopak j e d i n ě systém s fungující pozitivní zpětnou vazbou je schopen dlouhodobé existence...
Jenom za těchto okolností totiž funguje jeho vnitřní dynamika, jeho vnitřní motivace.
Bezpochyby, jednou to všechno může "prasknout" - ovšem to srovnání s pozdním feudalismem se zdá přece jenom dosti nemístné, oni ti feudálové ve své pozdní době totiž už právě měli svou konkurenci, už za ně byla n á h r a d a, totiž právě v těch nových, aktivních, dravých kapitalistech, kteří se nezdržovali nějakými stavovsko-feudálními vazbami a cetkami, ale šli cíleně a tvrdě přímo "na věc", totiž na produkování zisku.
A jestliže my bychom dneska chtěli otočit to soukolí, a namísto oné prázdné produkce zisku zase začít chtít preferovat reálnou ekonomiku - pak se staví ta základní otázka, kdo, jaký reálný subjekt ekonomických aktérů, nám ty kapitalisty nahradí.
Ona Marxova "dělnická třída" to podle všeho nebude; a že by spásu přinesl ten "kognitariát" pana Hellera, na to se také nechce tak dobře věřit. Neboť tento "kognitariát" není v podstatě nic jiného nežli onen Marxův proletariát, jenom s poněkud jiným názvem, a s poněkud lepším sociálním statutem.
March 10, 2014 v 18.09
Pan Molnár píše: „Kdo a co je dnes normální?“
Myslím, že má hlubokou pravdu.
Diskuse mi připadá celkem marná.
Ale stejně mám potřebu napsat panu Poláčkovi:
My se toho socialismu nikdy nevzdáme.
„I kdybychom padli všici,
vstanou noví bojovníci,
prapor rudý zavlaje.“
Myslím, že má hlubokou pravdu.
Diskuse mi připadá celkem marná.
Ale stejně mám potřebu napsat panu Poláčkovi:
My se toho socialismu nikdy nevzdáme.
„I kdybychom padli všici,
vstanou noví bojovníci,
prapor rudý zavlaje.“
VK
March 10, 2014 v 22.07
Tak jsme opět na počátku, u toho základu. Kapitalismus je vlastně úžasný systém, první v historii, který většinu svých přebytků vrhnul do produkce, do investic. Právě proto, že každý z držitelů kapitálů chtěl zisk, co největší zisk dnes, dával většinu dnešních prostředků do produkce dneška protože to od začátku koordinoval jakýs takýs trh, valí se proud výrobků. Od pláten na sukně, po Jumbo-Jet a lunární moduly (ty arciť ze státní investice, ale na základně kapitálu). Když se tomu koloběhu navleče ohlávka daní a sociálního státu, stane se z toho docela dobré místo k žití. Erhardovský kapitalismus, fordovský kompromis.
Základ zůstává, zisky dneška jsou měněny na investice zítřka, vedeny výhledem na zisk zítra. Subjektivním výhledem na zisk, to je důležité, on kapitalista nic než nějaký subjektivní odhad nemá. Je výhled zisku, investuje, není - neinvestuje.
Celé to funguje, dokud se daří cyklus uzavírat. Dokud se daří umísťovat zisky dneška do investic zítřka, dokud většina toho obrovského nahromaděného majetku kapitalisty - je v těch továrních halách, kancelářích, strojích, surovinách...prostě výrobních kapacitách. Jenže nic nezaručuje, že se to nutně musí dařit, že má systém tu vlastnost. Jakkoli to ekonomie středního proudu tvrdí.
Ostatně všechno tady už jednou bylo. Stejná krize jak od roku 08 do dneška, vlastně ale posledních třicet let, jen všelijak zametaná pod koberec, úplně stejná, na stejné poloze té spirály společenského vývoje, tu byla s námi do roku 29. Vlastně nikdy neskončila, nevyřešil ji New Deal, po jehož byť jen pozastavení produkce letěla dolů a nezaměstnanost zas vzhůru. Tím hůř po předcházející škrtkůře amerického ministerstva financí ("Škrtejte místa, zavírejte podniky, až se to přežene, schopní přežijí a národ pozvednou"). Nepřežili, nepozvedli. Až katastrofa II. světové války tu krizi zažehnala a cyklus zisky dneška přeměňované v ziskové investice zítřka zas nastartoval. Ten cyklus P - N - P+.
A je zase tu. Plíživě, nezaměstnanost pomalounku roste, na pozadí dramatičtějších fluktuací pořád považovaných za přirozený cyklus krizí a oživení, současně se zadlužením. Od přelomu 70. -80. let, od Thatcherové, od Reagana, od Mitteranda a po nich od Nové levice.
Za hlušinou všech těch údajů, odbourávání sociálního státu, zadlužování a opět zeštíhlování, na pozadí stále to stejné. Stejný proces, nenápadný, přehlížený. Patrně ten hlavní. Jaksi se - opět - přestalo dařit umisťovat zisky dneška do investic zítřka. Cyklus P - N -P+ se - opět - zadrhl. Jak psal Karel Marx svou terminologií, kvůli sklonu kapitalismu ke snižování míry ziskovosti investic, nebo J. M. Keynes s Michalem Kaleckým, z důvodu nasycování kapitálem a tím poklesem mezní efektivity kapitálu.
Dokladů spousta, za všechny ten nejčerstvější. Tak dva tři týdny, byo oznámeno, že na celém světě si firmy rozdělily mezi své akcionáře více než bilion dolarů na dividendách, rekordní hodnotu. Analytiky suše komentováno, firmy ve většině případů nemají dostatek příležitostí, kam investovat své zisky. A tak platí raději akcionářům na dlaň, neinvestují. Analytiky, na kterých neulpívá ani smítko podezření, že by se snad Marxe byť jen dotkli. Že by snad věděli, kdo to byl Michal Kalecki. Že by snad dávali za pravdu Keynesovi.
Takže firmy, ale kdež firmy, držitelé kapitálu, nevidí dost ziskových příležitostí. A tak si vyplácejí dividendy a - více méně jako refugium ultimum - je vrhají na finanční trhy. V produkci jaksi není investiční prostor. Prostor pro přeměnu zisků dneška na investice zítřka.
Základ zůstává, zisky dneška jsou měněny na investice zítřka, vedeny výhledem na zisk zítra. Subjektivním výhledem na zisk, to je důležité, on kapitalista nic než nějaký subjektivní odhad nemá. Je výhled zisku, investuje, není - neinvestuje.
Celé to funguje, dokud se daří cyklus uzavírat. Dokud se daří umísťovat zisky dneška do investic zítřka, dokud většina toho obrovského nahromaděného majetku kapitalisty - je v těch továrních halách, kancelářích, strojích, surovinách...prostě výrobních kapacitách. Jenže nic nezaručuje, že se to nutně musí dařit, že má systém tu vlastnost. Jakkoli to ekonomie středního proudu tvrdí.
Ostatně všechno tady už jednou bylo. Stejná krize jak od roku 08 do dneška, vlastně ale posledních třicet let, jen všelijak zametaná pod koberec, úplně stejná, na stejné poloze té spirály společenského vývoje, tu byla s námi do roku 29. Vlastně nikdy neskončila, nevyřešil ji New Deal, po jehož byť jen pozastavení produkce letěla dolů a nezaměstnanost zas vzhůru. Tím hůř po předcházející škrtkůře amerického ministerstva financí ("Škrtejte místa, zavírejte podniky, až se to přežene, schopní přežijí a národ pozvednou"). Nepřežili, nepozvedli. Až katastrofa II. světové války tu krizi zažehnala a cyklus zisky dneška přeměňované v ziskové investice zítřka zas nastartoval. Ten cyklus P - N - P+.
A je zase tu. Plíživě, nezaměstnanost pomalounku roste, na pozadí dramatičtějších fluktuací pořád považovaných za přirozený cyklus krizí a oživení, současně se zadlužením. Od přelomu 70. -80. let, od Thatcherové, od Reagana, od Mitteranda a po nich od Nové levice.
Za hlušinou všech těch údajů, odbourávání sociálního státu, zadlužování a opět zeštíhlování, na pozadí stále to stejné. Stejný proces, nenápadný, přehlížený. Patrně ten hlavní. Jaksi se - opět - přestalo dařit umisťovat zisky dneška do investic zítřka. Cyklus P - N -P+ se - opět - zadrhl. Jak psal Karel Marx svou terminologií, kvůli sklonu kapitalismu ke snižování míry ziskovosti investic, nebo J. M. Keynes s Michalem Kaleckým, z důvodu nasycování kapitálem a tím poklesem mezní efektivity kapitálu.
Dokladů spousta, za všechny ten nejčerstvější. Tak dva tři týdny, byo oznámeno, že na celém světě si firmy rozdělily mezi své akcionáře více než bilion dolarů na dividendách, rekordní hodnotu. Analytiky suše komentováno, firmy ve většině případů nemají dostatek příležitostí, kam investovat své zisky. A tak platí raději akcionářům na dlaň, neinvestují. Analytiky, na kterých neulpívá ani smítko podezření, že by se snad Marxe byť jen dotkli. Že by snad věděli, kdo to byl Michal Kalecki. Že by snad dávali za pravdu Keynesovi.
Takže firmy, ale kdež firmy, držitelé kapitálu, nevidí dost ziskových příležitostí. A tak si vyplácejí dividendy a - více méně jako refugium ultimum - je vrhají na finanční trhy. V produkci jaksi není investiční prostor. Prostor pro přeměnu zisků dneška na investice zítřka.
VK
March 10, 2014 v 22.37
Od toho přelomu 70. - 80. let se celá krize - tehdy nazvaná ropná, nebo krize stagflace, podle jevové stránky věcí - používá jako zbraň proti sociálnímu státu. Je potřeba odbřemenit kapitál, aby se zas ziskový výhled pozvednul a cyklus začal nanovo, odbřemenit od daní, od placení všeho sociálního haraburdí, ať sílí.
A jsme u paradoxu.
Sociální stát kapitálu
..... vadí, -zatížení především daněmi ziskový výhled, ten subjektivní pocit kapitalisty, snižuje. Poškozuje zisky zítřka, poškozuje investice zítřka
....a zároveň neškodí - může snad poškodit zdanění těch dividend, vlastně zisků, jež jejich majitelé inkasují a ukládají na konta a do finančního kasina právě proto, že je nemají pořádně kam investovat?
Paradox, česky protimluv, těžko se na něj zvyká, těžko se s ním žije. Je proti selskému rozumu. Ať je jakýkoli.
Sociální stát kapitálu škodí - a zároveň neškodí.
Podívejme se na to ze svrchu uvedeného hlediska. On je to vlastně paradox zdánlivý. Sociální stát vadí ziskovému výhledu, potažmo investicím zítřka. Neškodí ziskům dnes. Dost možná postačí se na to podívat dynamicky. V čase, byť i primitivním modelem oddělených kroků investice včera - zisk dnes - investice zítra.
Dost možná právě toto měl na mysli lord Keynes, ten John Maynard Keynes, který nebyl socialista, když tvrdil, že nakonec bude potřeba socializovat investice a k tomu euthanázi rentiéra. Toho rentiéra, jenž inkasuje dividendy. Dividendy, pro které stejně nemá ziskové investiční využití a odebrat mu je ("euthanazovat" jej) , nebude z pohledu žádná škoda. Ale které odebírání mu ziskový výhled dál sníží. Které nevadí dnes, vad výhledu zítra.
Jako bychom hledali mechanismus, který - stejně jak současné daně, potažmo sociální stát - nebude vadit ziskům dnes. Ale bude pomáhat ziskovému výhledu zítřka. Mechanismus obdobně ("dnes - zítra") dynamický, jak ten paradox vlivu sociálního státu na kapitál.
A nenachází takový mechanismus náhodou kapitál sám. V podobě dotací, subvencí, pobídek? V podobě socialismu pro vyvolené, který ze zisků dnes bere - a investicím, resp. jejich ziskovému výhledu zítra, přidává. U vyvolených, u kamarádů, u adresátů pobídek, subvencí. Ano i korupce. Není naší úlohou tento mechanismus univerzalizovat, parametrizovat pro všechny?
A jsme u paradoxu.
Sociální stát kapitálu
..... vadí, -zatížení především daněmi ziskový výhled, ten subjektivní pocit kapitalisty, snižuje. Poškozuje zisky zítřka, poškozuje investice zítřka
....a zároveň neškodí - může snad poškodit zdanění těch dividend, vlastně zisků, jež jejich majitelé inkasují a ukládají na konta a do finančního kasina právě proto, že je nemají pořádně kam investovat?
Paradox, česky protimluv, těžko se na něj zvyká, těžko se s ním žije. Je proti selskému rozumu. Ať je jakýkoli.
Sociální stát kapitálu škodí - a zároveň neškodí.
Podívejme se na to ze svrchu uvedeného hlediska. On je to vlastně paradox zdánlivý. Sociální stát vadí ziskovému výhledu, potažmo investicím zítřka. Neškodí ziskům dnes. Dost možná postačí se na to podívat dynamicky. V čase, byť i primitivním modelem oddělených kroků investice včera - zisk dnes - investice zítra.
Dost možná právě toto měl na mysli lord Keynes, ten John Maynard Keynes, který nebyl socialista, když tvrdil, že nakonec bude potřeba socializovat investice a k tomu euthanázi rentiéra. Toho rentiéra, jenž inkasuje dividendy. Dividendy, pro které stejně nemá ziskové investiční využití a odebrat mu je ("euthanazovat" jej) , nebude z pohledu žádná škoda. Ale které odebírání mu ziskový výhled dál sníží. Které nevadí dnes, vad výhledu zítra.
Jako bychom hledali mechanismus, který - stejně jak současné daně, potažmo sociální stát - nebude vadit ziskům dnes. Ale bude pomáhat ziskovému výhledu zítřka. Mechanismus obdobně ("dnes - zítra") dynamický, jak ten paradox vlivu sociálního státu na kapitál.
A nenachází takový mechanismus náhodou kapitál sám. V podobě dotací, subvencí, pobídek? V podobě socialismu pro vyvolené, který ze zisků dnes bere - a investicím, resp. jejich ziskovému výhledu zítra, přidává. U vyvolených, u kamarádů, u adresátů pobídek, subvencí. Ano i korupce. Není naší úlohou tento mechanismus univerzalizovat, parametrizovat pro všechny?
Evičko, nemohu souhlasit s Bohoušem Molnárem s jeho zpochybněním určení normality. Pan Poláček nesporně mimo normalitu je - ne těmi naprosto pochybenými vlastními závěry konstruovanými na neexistujících premisách a v rozporu s realitou - to prostě je klasická směs buržoasní ideologie a diletantské neznalosti. Takových je víc,až moc, proto občas z těchto stránek utíkám.
Ale mimo normalitu je: 1.Páně Poláčkovo přesvědčení, že on, který by z Marxe dokázal přečíst (nikoli ještě navíc pochopit) jen útržky (nikdy neuvede konkrétní práci, kde Marx říká to, co on mu připisuje, nildy nic neocituje - jen se prohnaně vymlouvá, že má jen německé vydání) jako jediný na světě, v rozporu se všemi, kteří kdy Marxe četli, dokonce i s těmi kvalifikovanými buržoasními překrucovateli, ví, co Marx napsal - tedy to samozřejmě ví lépe než já, který Marxe studuji celý život - tímhle se většinou vyznačují ti různí potrhlí vynálezci perpetuum mobile apod - pár takových jsem zažil a jsem na ně alergický.
¨2. Naprotou neschopností vnímat, že kdxž mu říkám A, tak nemyslím B, které mi opakovaně, bez ohledu na má vyjádření, připisuje.
Vyvracet to nemá smysl - je to už v těch dlouhých diskusích stokrát vyjádřeno a kdoi zná Marxe, ví, že já mu argumentuji jasným a čistým Marxem - a když toho Marxe dotahuji dál podle vlastní hlavy, tak na to vždycky upozorním.
Tak pro shrnutí:
1.Marx nikde nerozlišuje nějaké "přirozené ideální vztahy" v prvobytně pospoplné společnosti a špatné vztahy, které nastávají, jaKMILE SE VYRÁBÍ PRO TRH. KATEGORIE UŽITNÁ HODNOTA A SMĚNNÁ hodnota nemají v prvobytně pospolné společnosti smysl. Tam nejde o směnu, ale o bezprostřední braní si z přírody, kterou jsou pro příslušníky jednoho rodu i příslušníci jiných rodů - zvláště tam., kde příroda nedodává lidem určitý druh látek pro stavbu a vývoj těla- to zjistili přírodovědci např. na různých ostrovech, kde kvetl kanibalismus. Ale on byl i v našem pravěku. Proto lov jiných lidí v prvobytné a nebo jen rvačka o zabitého mamuta není válkou, ale prací.Tak to chápe Marx. Všechny vztahy jsou přehledné a pod bezprostřední kontrolou, ale zahalené tajemstvím slabosti člověka vůči přírodě, různými kulty apod.
Pak následuje další vývoj, kdy se prostředky, vztahy i práce vymykají kontrole převážné části společnosti - Poláček nepřizná,že Marx rozlišuje prostou zbožní výrobu (a trh) a kapitalistickou zbožní výrobu, kde zbožím je lidská pracovní síla (odcizená člověku je ale do jisté míry i práce otroka a nevolníka, ale až kapitalismus to dotáhne do konce.) Po mnohokráteopakuji . trh je jen forma, výroba pro trh není odcizení atd., to až trh, kde je prodáván člov ěk - tak či onak - třída nevlastníků výrobních prostředků. Takže trh regulovaný demokraticky volenými a obměňovanými centrálními společenskými orgány, jehož subjektem jsou samosprávné podniky - o kterých se Marx sem tam zmiňuje i v Kapitálu, i když to nerozvádí - tedy podniky se skutečnou vlastnickou rovnoprávností - jako zprostředkující články zespolečenštěné výroby - není nic proti Marxovi. Smůla je jen, že nikde nemáme explicitní vyjádření Marxe, zda počítal či nepočítal s trhem v první fázi komunismu. Lenin ke konci života určitě ano.A samozřejmě - Marx nevidí člověka jenom jako ekonomiku, jenom u něj jsou ty ostatní, relativně samostatné činnosti (umění, věda, náboženství, politika především atd.) konec konců ovlivňovány ekonomikou - a to po stránce technických možností výrobními silami a technickou podobou práce, ale hlavně tou vlastnickou zarámovaností práce, což je určující. Všechny tyto aktivity se vzájemně ovlivňují, ovlivňují vědomé lidí a s vývojem ekonomiclkých podmínelk ho mění, žádná lidská přirozenost, kromě základníchj biologických pudů - hladu, puzení k sexu a plození dětí atd.- neexistuje a i podoba těch ryze biologicky podmíněných činností je ovlivňována konec konců tou prací a CHARAKTEREM VLASTNICTVÍ PLUS DALŠÍ KULTUROU. pROTO SE LIDÉ DOKÁŽOU OBĚTOVAT, PŘI VÝJIMEČNÝCH SITUACÍCH SE AAUTOMATICKY NEŽEROU APOD. sNAHA PANA pOLÁČKA MĚNIT JE NĚJAKOU KOMBINACÍ kapitalistické a zřejmě nějaké nesobecké a neekonomické motivace je jednak blbost, jednak jenom ubohé příštipkaření - vlASTNĚ SE TO POKOUŠEL I PROTOSOCIALISMUS, ALE ZKRACHOVAL, PROTOŽE NEDOKÁZAL DÁT LIDEM pocit spoluvlastnění a spolurozhodování a v tom běžném konsumu se nevyrovnal kapitalismu.
Udělám jeden experiment ohledně schopnosti Poláčka dát jasnou odpověď na jasnou otázku:
Pane Poláčku: 1) berete na vědomí moje konstatování, že já nepovažuji prvobytně pospolnou společnost za nějaký přirozený ráj na zemi, i když tam lidé ještě+ nemají ten pud hromadění majetku, a přestanete o mně tvrdit opak?
2) berete na vědomí, že Marx to chápal stejně jako já a jestli ne - tak uveďte - třeba v němčině - přesnou citaci s odkazem (třeba na Megu), kde podle Vás říká něco jiného?
3) mohl byste přestat rozvíjet své úvahy o problému bez srovnávání s tím, co podle Vás řekl Marx?
4) připouštíte, že Váš výklad Marxe je v naprostém rozporu s výkladem kohokoli, kdo Marxe opravdu kvalifikovaně četl? (samozřejmě pod vlastní nálepkou si vykládejte cokoli, ale nelepte si na sebe cizí peří)?
Jsem na Vaše odpovědi velmi zvědav a nepište je v dlouhém traktátu., Vaše pojetí jste už vyložil mockrát).
Ale mimo normalitu je: 1.Páně Poláčkovo přesvědčení, že on, který by z Marxe dokázal přečíst (nikoli ještě navíc pochopit) jen útržky (nikdy neuvede konkrétní práci, kde Marx říká to, co on mu připisuje, nildy nic neocituje - jen se prohnaně vymlouvá, že má jen německé vydání) jako jediný na světě, v rozporu se všemi, kteří kdy Marxe četli, dokonce i s těmi kvalifikovanými buržoasními překrucovateli, ví, co Marx napsal - tedy to samozřejmě ví lépe než já, který Marxe studuji celý život - tímhle se většinou vyznačují ti různí potrhlí vynálezci perpetuum mobile apod - pár takových jsem zažil a jsem na ně alergický.
¨2. Naprotou neschopností vnímat, že kdxž mu říkám A, tak nemyslím B, které mi opakovaně, bez ohledu na má vyjádření, připisuje.
Vyvracet to nemá smysl - je to už v těch dlouhých diskusích stokrát vyjádřeno a kdoi zná Marxe, ví, že já mu argumentuji jasným a čistým Marxem - a když toho Marxe dotahuji dál podle vlastní hlavy, tak na to vždycky upozorním.
Tak pro shrnutí:
1.Marx nikde nerozlišuje nějaké "přirozené ideální vztahy" v prvobytně pospoplné společnosti a špatné vztahy, které nastávají, jaKMILE SE VYRÁBÍ PRO TRH. KATEGORIE UŽITNÁ HODNOTA A SMĚNNÁ hodnota nemají v prvobytně pospolné společnosti smysl. Tam nejde o směnu, ale o bezprostřední braní si z přírody, kterou jsou pro příslušníky jednoho rodu i příslušníci jiných rodů - zvláště tam., kde příroda nedodává lidem určitý druh látek pro stavbu a vývoj těla- to zjistili přírodovědci např. na různých ostrovech, kde kvetl kanibalismus. Ale on byl i v našem pravěku. Proto lov jiných lidí v prvobytné a nebo jen rvačka o zabitého mamuta není válkou, ale prací.Tak to chápe Marx. Všechny vztahy jsou přehledné a pod bezprostřední kontrolou, ale zahalené tajemstvím slabosti člověka vůči přírodě, různými kulty apod.
Pak následuje další vývoj, kdy se prostředky, vztahy i práce vymykají kontrole převážné části společnosti - Poláček nepřizná,že Marx rozlišuje prostou zbožní výrobu (a trh) a kapitalistickou zbožní výrobu, kde zbožím je lidská pracovní síla (odcizená člověku je ale do jisté míry i práce otroka a nevolníka, ale až kapitalismus to dotáhne do konce.) Po mnohokráteopakuji . trh je jen forma, výroba pro trh není odcizení atd., to až trh, kde je prodáván člov ěk - tak či onak - třída nevlastníků výrobních prostředků. Takže trh regulovaný demokraticky volenými a obměňovanými centrálními společenskými orgány, jehož subjektem jsou samosprávné podniky - o kterých se Marx sem tam zmiňuje i v Kapitálu, i když to nerozvádí - tedy podniky se skutečnou vlastnickou rovnoprávností - jako zprostředkující články zespolečenštěné výroby - není nic proti Marxovi. Smůla je jen, že nikde nemáme explicitní vyjádření Marxe, zda počítal či nepočítal s trhem v první fázi komunismu. Lenin ke konci života určitě ano.A samozřejmě - Marx nevidí člověka jenom jako ekonomiku, jenom u něj jsou ty ostatní, relativně samostatné činnosti (umění, věda, náboženství, politika především atd.) konec konců ovlivňovány ekonomikou - a to po stránce technických možností výrobními silami a technickou podobou práce, ale hlavně tou vlastnickou zarámovaností práce, což je určující. Všechny tyto aktivity se vzájemně ovlivňují, ovlivňují vědomé lidí a s vývojem ekonomiclkých podmínelk ho mění, žádná lidská přirozenost, kromě základníchj biologických pudů - hladu, puzení k sexu a plození dětí atd.- neexistuje a i podoba těch ryze biologicky podmíněných činností je ovlivňována konec konců tou prací a CHARAKTEREM VLASTNICTVÍ PLUS DALŠÍ KULTUROU. pROTO SE LIDÉ DOKÁŽOU OBĚTOVAT, PŘI VÝJIMEČNÝCH SITUACÍCH SE AAUTOMATICKY NEŽEROU APOD. sNAHA PANA pOLÁČKA MĚNIT JE NĚJAKOU KOMBINACÍ kapitalistické a zřejmě nějaké nesobecké a neekonomické motivace je jednak blbost, jednak jenom ubohé příštipkaření - vlASTNĚ SE TO POKOUŠEL I PROTOSOCIALISMUS, ALE ZKRACHOVAL, PROTOŽE NEDOKÁZAL DÁT LIDEM pocit spoluvlastnění a spolurozhodování a v tom běžném konsumu se nevyrovnal kapitalismu.
Udělám jeden experiment ohledně schopnosti Poláčka dát jasnou odpověď na jasnou otázku:
Pane Poláčku: 1) berete na vědomí moje konstatování, že já nepovažuji prvobytně pospolnou společnost za nějaký přirozený ráj na zemi, i když tam lidé ještě+ nemají ten pud hromadění majetku, a přestanete o mně tvrdit opak?
2) berete na vědomí, že Marx to chápal stejně jako já a jestli ne - tak uveďte - třeba v němčině - přesnou citaci s odkazem (třeba na Megu), kde podle Vás říká něco jiného?
3) mohl byste přestat rozvíjet své úvahy o problému bez srovnávání s tím, co podle Vás řekl Marx?
4) připouštíte, že Váš výklad Marxe je v naprostém rozporu s výkladem kohokoli, kdo Marxe opravdu kvalifikovaně četl? (samozřejmě pod vlastní nálepkou si vykládejte cokoli, ale nelepte si na sebe cizí peří)?
Jsem na Vaše odpovědi velmi zvědav a nepište je v dlouhém traktátu., Vaše pojetí jste už vyložil mockrát).
status práce? Je to přece jeden specifický způsob, jímž se čloivěk projevuje daný poředevším biologicky. Marx tomu říká produkce života plozením - to, že to není práce v jejím vědeckém marxistickém pojetí - přece není žádná dehonestace, Proič jste nereagovala na můj výklad o marxistickém pojetí práce? Vy nepatříte k těm, kdo nerozumějí a mne by zajímalo, jestli kmáte nějaké argumenty nebo jde jen o iracionální pocity. Argumentovala jste jen vynaložením energie - ale to přece ješetě nedělá práci? Mimochodem - v rozvinutější kultuře je i tento ryze biologický akt ovlivňován společenskými podmínkami, zejména prací a jejím vlastnickým charakterem. Práce je aLE PŘEDEVŠÍM EKONOMICKÁ KATEGORIE - SOUVISÍ S PŘETVÁŘENÍM PŘÍDOY A POKRÝVÁNÍM ZÁKLADNÍCH POTŘEB ČLOVĚKA. tO BY SNAD MĚLO STAČIT, NE?.
alespoň v tom, že takyx chcete jen opravovat kapitalismus nějakým mícháním s něčím jiným - to nepomůže při překonávání jeho systémových mezí. Nebudu Vám vyvracet iluze - jen reaguji na Vaši idealizaci kapoitalismu, když píšete o tom, že zisk kapitalisty je částečně odměna za riziko, inovace aopod. - to je oblíbená figura buržoasní ideologie od předmarxovských dob. Marx ji rozbil. Riziko je zákonitá součást kapitalisticvké formy vlastnictví, za kterou je kjapoitalista odměněn svým základním privilegovaným postavením vlastníka výrobních prostředků v protiklladu k velké většině nevlastnících. Na záklasdě této pozice si ta většina vlasdtnictví zbavená (to probíhalo různými ošklivými cestami, válkami louoežemi lichvou, obchodem s otroky i pořímým násilím - viz vyhánění feudálních nevolníků z jejich půdy a zahánění do manufaktur atd.) Takže tito nevlastníci musí jít na trh a prodat tam jediné zboží, které mají k dispozici, svoji pracovní sílu - jenomže toto zboží má zvláštní schopnost se nejen reprodukovat, ale ještě produkovat něco navíc, co dostává zdarma a bez náhrady vlastník, který prodá zboží na trhu. Tohle je kapitalismus - vypadá různě v rlzných olbdobích dnes už není kapoitál kam umístit a proto se kapitalisté tak rvou o státní zakázky, korumpují, využívají orgANIZOVANÉHO ZLOČINU, SRÁŽEJÍ HONDOTU PRACOVNÍ SÍLY NA MINIMUM ATD.Jejich cípem není bvyrobit něco užitečného - to je, ale nemusí být, vedlejší účel - cílem je co nejvě+tší přebytek té nadhodnoty. Feudalismus je něco úplně jiného - tam jsou nevlastníci připoutáni násilím k půdě, mají v držení omezené výrobní prostředky, zrhuba se reprodukuje jejich rod i pracovní síla a přerbyxterk jim sebere feudál.
Ještě k té kapitalistově odměně zs inovace, řízení apod. - Marx toi rizebírá a dokazuje, že pokud kapitalistas dělá něcvo, co vstuopuje do výroby zboží (dnes dodáváme - i služeb), tak je to jeho nesystémový vedlejší uvazek, jinak systémově dostávbá jen z titulu vlastníka a musíá si to obšlapovat vlastnivkou aktivitou, která ovšem prací není (to je všechno to běhání kolem zhodnocování kaopitálu, pohybu peněz apod.) Kapitalismus nemůžete nějak reformovat, dokud nezměníte ten základní vztah vlastník-nevlastník. Sebedemokratičtější stát na jeho zásadních neduzích nic nezmění - jen mlůže tršku ořwerozdělovat část zisků pomocí daní a veřejných výdajů. Ale víte snad sám, že dnes kaoitál stávkuje a daně neplatí. Proto to zadlužení, problémy s rozpočtem, nedoistatek oeněz na veřejné služby apod. Kapitál nemůže zvládnout fakt, že existuje systémoivý rozpoor mezi narlstajícími kapoitály, ktreré je třeba investovat, a omezenou kupní silou zaměstnanců. Zkoušel už všelico, ale jak vidíme, ze souzčasné krize - moc toi nefunguje.Proto se omezuje demokracie, sílí reakcea organizovANÝ ZLOČIN A KORUPCE ATD.
Ještě k té kapitalistově odměně zs inovace, řízení apod. - Marx toi rizebírá a dokazuje, že pokud kapitalistas dělá něcvo, co vstuopuje do výroby zboží (dnes dodáváme - i služeb), tak je to jeho nesystémový vedlejší uvazek, jinak systémově dostávbá jen z titulu vlastníka a musíá si to obšlapovat vlastnivkou aktivitou, která ovšem prací není (to je všechno to běhání kolem zhodnocování kaopitálu, pohybu peněz apod.) Kapitalismus nemůžete nějak reformovat, dokud nezměníte ten základní vztah vlastník-nevlastník. Sebedemokratičtější stát na jeho zásadních neduzích nic nezmění - jen mlůže tršku ořwerozdělovat část zisků pomocí daní a veřejných výdajů. Ale víte snad sám, že dnes kaoitál stávkuje a daně neplatí. Proto to zadlužení, problémy s rozpočtem, nedoistatek oeněz na veřejné služby apod. Kapitál nemůže zvládnout fakt, že existuje systémoivý rozpoor mezi narlstajícími kapoitály, ktreré je třeba investovat, a omezenou kupní silou zaměstnanců. Zkoušel už všelico, ale jak vidíme, ze souzčasné krize - moc toi nefunguje.Proto se omezuje demokracie, sílí reakcea organizovANÝ ZLOČIN A KORUPCE ATD.
PM
kognitární rodina pod vlivem ekonomické propagandy, velmi aktivně osvojila ideologii dnešního kapitalismu. Rudým vláknem je poznání, že rodina je kapitálovou společností na bázi družstevní sounáležitosti, ve které se veškeré investice musí vždy ve zhodnocené formě navrátit.
Autor je jinoch z Černého lesa a zřejmě ovlivněn DR diskuzí .... domníval bych se.
Autor je jinoch z Černého lesa a zřejmě ovlivněn DR diskuzí .... domníval bych se.
March 11, 2014 v 4.29
Pepíku, ty jsi úplný nezmar a díky ti za to. Pokud jde o to zpochybnění normality panem Molnárem - ono se totiž týká celé dnešní doby a je tedy namístě. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiji tak absurdních poměrů.
Ty mi na to jistě odpovíš, že to způsobuje pozdní kapitalismus....
Kdyby na světě nebylo několik lidí, co mě potřebují, tak mě tu asi nikdo neudrží.
Ty mi na to jistě odpovíš, že to způsobuje pozdní kapitalismus....
Kdyby na světě nebylo několik lidí, co mě potřebují, tak mě tu asi nikdo neudrží.
ŠŠ
v příspěvcích v této diskusi jsem měla na mysli skutečnost, že jakýkoli proces, jehož konatelem je nebo do něhož vstupuje člověk, má vždy větší nebo menší sociální rozměr.
Je dobré při popisu lidských procesů, jež řadíme do různých kategorií mnoha oborů (chápu člověka v jeho bio-psycho-sociální jednotě) nezapomínat na tuto skutečnost. Není snad třeba opakovat ji v každé větě, ale úvodem pojednání o procesech, v nichž vystupuje člověk, je dobré toto stanovisko zmínit. To platí, pokud je nám koncepce bio-psycho-sociální jednoty člověka vlastní. Není-li tomu tak, není o čem jednat.
Dovolím si spoluúčastníkům diskuse s poděkováním za energii a čas, jež vynakládají, sdělit, že již není v mých možnostech nadále v této debatě pokračovat.
Je dobré při popisu lidských procesů, jež řadíme do různých kategorií mnoha oborů (chápu člověka v jeho bio-psycho-sociální jednotě) nezapomínat na tuto skutečnost. Není snad třeba opakovat ji v každé větě, ale úvodem pojednání o procesech, v nichž vystupuje člověk, je dobré toto stanovisko zmínit. To platí, pokud je nám koncepce bio-psycho-sociální jednoty člověka vlastní. Není-li tomu tak, není o čem jednat.
Dovolím si spoluúčastníkům diskuse s poděkováním za energii a čas, jež vynakládají, sdělit, že již není v mých možnostech nadále v této debatě pokračovat.
nerozuměl, jistě je to moje vina. Teď zase nechápu, nad čím jste se decentně rozhořčila - co jste napsala , totálně podepisuji - nemyslím, že by bylo možné jakýkoli můj text vykládat jako odmítnutí Vašeho pojetí. Pro marxistu je to samozřejmost. Jen jsem nabyl dojmu, že prosazujete uznání "produkce člověka plozením" - jednoho z jeho záklDNÍCH ATRIBUTŮ (myslím v Ekon.fil. rukopisech - teď je nemám po ruce) jako práce - to je zase jiný atribut. A snažil jsem se to vysvětlit. Jestli Vás to urazilo - omlouvám se. Ani já nejsem nadšen diskusí na DR a tím poměrně v\ysokým podílem lidí třeba i chytrých, ale zcela, s prominutím, zblblých buržoasní ideologií. Pokud v této diskusi setrvávám, tak abych se alespoň trochu pokusil o protiváhu k těm četným nesmyslům, které zde zaznívají na adresu marxismu a možností překonání kapitalismu. Už z Lenina vyplývá, že to je vlastně nesmyslná činnost, se kterou jsem nepochodil ani ve své vlastní straně a u některých svých bývalých kamarádů (Jirka Dolejš). Napadá mne ten song Ljuby Hermannové "My jsme ti blázni, blázni z povolání....."
ŠŠ
Neurazila jsem se, a myslím ani nerozhořčila. Především jsem se pokusila stručně vyjádřit svou teoretickou pozici, z níž společensky funguji, občas sepisuji a někdy i debatuji. Povaha posledního mého příspěvku v této diskusi je dána tím, že se čas mých aktivit zřejmě již značně krátí.
já na tom taky nejsem nejlíp, ale ""vydržať."
BT
omlouvám se oběma, že jsem nečetl Vaše rozsáhlé diskuse, takže možná budu mířit vedle.
Zdá se mi však, že vaše pozice jsou obě poněkud extrémní a tudíž lze pak ve vaší diskusi těžko dojít k nějakému novému poznání, které by vám něco přineslo. Zdá se mi, že oba tvrdíte, že má-li se lidstvo posunovat pozitivním směrem, tak "There is no alternative" než kapitalismus zničit/zachovat. Ale má životní zkušenost mi říká, že takto vyhrocené pohledy málokdy bývají blízké realitě, už jen proto, že pojem "kapitalismus" lze definovat mnoha způsoby a také proto, že má mnoho forem.
Už proto můj pohled je poněkud jiný. Dívám se na kapitalismus jako na určitý "civilizační vynález", který přinesl něco pozitivního a něco jiného pozitivního zase sebral. Není tudíž pro lidstvo ani apriorním ztělesněním zla, ale ani ne dobra. Hodně proto záleží na tom jak se s tímto vynálezem bude zacházet.
Ovšem představa, že se lidstvo vzdá nějakého svého vynálezu, který má ambivalentní charakter, je myslím lichá. To je třeba jako s automobilem - i když dnes na silnicích umírá víc lidí než ve válkách, těžko se ho lidé vzdají. A to přestože pořád na Zemi existují národy, které dokáží žít jak bez automobilu, tak bez kapitalismu. Netroufám si soudit zda jsou na tom líp nebo hůř než my (záleží na úhlu pohledu). Jen konstatuji, že jakmile byl kapitalismus vynalezen, nelze ho zrušit. Není mi jasné jak? Všechny pokusy selhaly. Proto mi přijde rozumější napřít energii k tomu nastavit ho tak aby škodil co nejméně nebo dokonce i prospíval a tak aby se co nejvíce minimalizovala pravděpodobnost vytváření excesů.
Nicméně jestliže neoliberálové přišli s Erhardem kritizovanou myšlenkou "laissez-faire", nemohlo to přece skončit jinak než excesem, nechápu, že se tomu někdo pořád diví.
To je jako kdyby dnes přišel někdo s nápadem zrušit pravidla silničního provozu a každý si mohl jezdit jak chce. Patrně by brzy pozitivní přínos vynálezu automobilu byl tentam, protože by převládl ten negativní. Možná by se pak automobil nevešel mnoha lidem už do pojmu "dopravní prostředek", ale začali by ho vnímat jako "vražednou zbraň" (byť tu původní definici tohoto pojmu nesplňuje), podobně jako já současný "kapitalismus" obtížně mohu vnímat jako kapitalismus a víc mi některými rysy připomíná feudalismus.
Ale mrzí mne, že jste si ani jeden nepustil ta videa, na která jsem odkazoval, v nich se řeší jeden fenomén současného "kapitalismu", který dle mého soudu právě nejvíce způsobuje, že lze pochybovat o tom, zda to ještě kapitalismus vůbec je.
Zdá se mi však, že vaše pozice jsou obě poněkud extrémní a tudíž lze pak ve vaší diskusi těžko dojít k nějakému novému poznání, které by vám něco přineslo. Zdá se mi, že oba tvrdíte, že má-li se lidstvo posunovat pozitivním směrem, tak "There is no alternative" než kapitalismus zničit/zachovat. Ale má životní zkušenost mi říká, že takto vyhrocené pohledy málokdy bývají blízké realitě, už jen proto, že pojem "kapitalismus" lze definovat mnoha způsoby a také proto, že má mnoho forem.
Už proto můj pohled je poněkud jiný. Dívám se na kapitalismus jako na určitý "civilizační vynález", který přinesl něco pozitivního a něco jiného pozitivního zase sebral. Není tudíž pro lidstvo ani apriorním ztělesněním zla, ale ani ne dobra. Hodně proto záleží na tom jak se s tímto vynálezem bude zacházet.
Ovšem představa, že se lidstvo vzdá nějakého svého vynálezu, který má ambivalentní charakter, je myslím lichá. To je třeba jako s automobilem - i když dnes na silnicích umírá víc lidí než ve válkách, těžko se ho lidé vzdají. A to přestože pořád na Zemi existují národy, které dokáží žít jak bez automobilu, tak bez kapitalismu. Netroufám si soudit zda jsou na tom líp nebo hůř než my (záleží na úhlu pohledu). Jen konstatuji, že jakmile byl kapitalismus vynalezen, nelze ho zrušit. Není mi jasné jak? Všechny pokusy selhaly. Proto mi přijde rozumější napřít energii k tomu nastavit ho tak aby škodil co nejméně nebo dokonce i prospíval a tak aby se co nejvíce minimalizovala pravděpodobnost vytváření excesů.
Nicméně jestliže neoliberálové přišli s Erhardem kritizovanou myšlenkou "laissez-faire", nemohlo to přece skončit jinak než excesem, nechápu, že se tomu někdo pořád diví.
To je jako kdyby dnes přišel někdo s nápadem zrušit pravidla silničního provozu a každý si mohl jezdit jak chce. Patrně by brzy pozitivní přínos vynálezu automobilu byl tentam, protože by převládl ten negativní. Možná by se pak automobil nevešel mnoha lidem už do pojmu "dopravní prostředek", ale začali by ho vnímat jako "vražednou zbraň" (byť tu původní definici tohoto pojmu nesplňuje), podobně jako já současný "kapitalismus" obtížně mohu vnímat jako kapitalismus a víc mi některými rysy připomíná feudalismus.
Ale mrzí mne, že jste si ani jeden nepustil ta videa, na která jsem odkazoval, v nich se řeší jeden fenomén současného "kapitalismu", který dle mého soudu právě nejvíce způsobuje, že lze pochybovat o tom, zda to ještě kapitalismus vůbec je.
BT
napsal jste:
Mimochodem, té pozitivní zpětné vazbě: tu věc je možno vidět i zcela obráceně, totiž že právě naopak j e d i n ě systém s fungující pozitivní zpětnou vazbou je schopen dlouhodobé existence...
(konec citátu)
Tomu opravdu nerozumím. Systémy ovládané pozitivní zpětnou vazbou jsou apriorně předurčeny k zániku. Často velmi brzkému. Typickým příkladem je atomová bomba. Dlouhodobě mohou existovat jen systémy ovládané negativní zpětnou vazbou, protože zabraňuje vzniku velkých nerovnováh, které nakonec každý nerovnovážny systém zničí. Příkladem systému s negativní zpětnou vazbou je fungující demokracie. Ale současný anglosaský "kapitalismus" není demokracií de facto, ale pouze de jure, což právě předpovídal L. Erhard, že nastane ustoupí-li se od "sociálně-tržního modelu kapitalismu".
Velmi přesně to popisuje pan Klusáček, tj. dlouhodobě funkční kapitalismus lze udržet jen důrazem na přerozdělování (euthanaze rentiéra), jinak kapitalismus degraduje v nefunkční systém, k čemuž položili základ neoliberálové.
Proč by tedy kapitalismus měl být apriorně v konflitu se socialismem, bereme-li za podstatu pojmu kapitalismus zhodnocování kapitálu a za podstatu pojmu socialismus solidární přerozdělování?
Za minulého režimu se říkal vtip, která ale podle mne vtipem není: My tu pořád budujem socialismus a ono pořád nic, ve Švédsku ho nebudovali, ale už ho mají. Jenže to je o něčem jiném než o americkém neoliberalismu, ten se socialismem slučitelný není.
Mimochodem, té pozitivní zpětné vazbě: tu věc je možno vidět i zcela obráceně, totiž že právě naopak j e d i n ě systém s fungující pozitivní zpětnou vazbou je schopen dlouhodobé existence...
(konec citátu)
Tomu opravdu nerozumím. Systémy ovládané pozitivní zpětnou vazbou jsou apriorně předurčeny k zániku. Často velmi brzkému. Typickým příkladem je atomová bomba. Dlouhodobě mohou existovat jen systémy ovládané negativní zpětnou vazbou, protože zabraňuje vzniku velkých nerovnováh, které nakonec každý nerovnovážny systém zničí. Příkladem systému s negativní zpětnou vazbou je fungující demokracie. Ale současný anglosaský "kapitalismus" není demokracií de facto, ale pouze de jure, což právě předpovídal L. Erhard, že nastane ustoupí-li se od "sociálně-tržního modelu kapitalismu".
Velmi přesně to popisuje pan Klusáček, tj. dlouhodobě funkční kapitalismus lze udržet jen důrazem na přerozdělování (euthanaze rentiéra), jinak kapitalismus degraduje v nefunkční systém, k čemuž položili základ neoliberálové.
Proč by tedy kapitalismus měl být apriorně v konflitu se socialismem, bereme-li za podstatu pojmu kapitalismus zhodnocování kapitálu a za podstatu pojmu socialismus solidární přerozdělování?
Za minulého režimu se říkal vtip, která ale podle mne vtipem není: My tu pořád budujem socialismus a ono pořád nic, ve Švédsku ho nebudovali, ale už ho mají. Jenže to je o něčem jiném než o americkém neoliberalismu, ten se socialismem slučitelný není.
BT
díky za Váš vstup, myšlenkově mě obohatil a zdá se mi, že má dobrou logiku.
ono je to opravdu dost jinak. Především - nemůžete jednoduše aplikovat např. přírodní zákony nebo zákony z techniky na společnost -to je prostě jiný druh pohybu. Savcům to v těle funguje o dost jinak, než vačnatcům ATD. Dále - nelze na srovnávání společenských systémů - kapialismu a socialismu (který ještě nebyl!!! To, co bylo, byl jen náběh a slepá varianta pokusu o něj!'!!!!!). aplikovat pojmy z individiuální morálky - dobrý a zlý. Kapitalismus byl na určitém stupni vývoje společnosti, zejména vývoje ekonomiky, ohromným krokem lidstva vpřed a klasikové marxismu to vysoce oceňovali. Jenomže už od počátku měl v sobě základní vady předurčující jeho nutnou smrt (samozřejmě, s převzetím všeho dobrého, co přinesl a co nakonec sám začal vypouštět - zejména ta ekonomická stimulace výroby, jisté pozitivní rysy v kultuře atd. Sám uznáváte, že neoliberalismus nebyl totéž co sociálně tržní model Erharta atd. a nelíbí se Vám to.(Ale i neoliberalismus měl v logice kapitalismu svůjsmysl, nebyl to nějaký šílený úlet, jen pokus řešit jeho problémy, který ukázal, že v rámci kapitalismu řešitelné nejsou.)Vaše tvrzení, že lidstvo neodhazuje vynálezy, není pravdivé - podívejte se na dějiny od počátku - jeden systém za druhým se přežívá a je jnhrazován jiným a vždycky ti, kdo vládnou, tvrdí že oni jsou iuž to poslední a věčné (samozřejmě musíte vzít celý systém, ne jen některé stránky - užitečné výrobní síly, vzdělanost apod. se neodhazují - ale řekněte sám -k čemu je nám dnes cep? Četl jste alespoň ten můj příspěvekl, který byl určen Vám?? Pokud ne, vraťte se a nenuťte mnen pořád totéž opisovat dokola. Je tam totiž napsáno, co je společné všem formám kapitalismu - kapitalismů není mnoho,liší se jen v jevových formách. A ten minulý systém -který nebyl socialismem ale pouze jednou slepou variantou - protosocialismem (něco ze socialismu měl, ale to nemohlo fungovat s ostatními prvky systému) - taky byl jeden - v Číně i u nás (a taky padl v Číně i u nás). A dál - Vaše charakteristika socialismu je nesprávná a povrchní - takhle to křiví buržoasní ideologie. Přerozdělování je možné i v kapitalismu. Socialismus je především úúplně nový stav v rozhodování o použití výrobních prostředků i lidské práce a v závislostíi na tom pak úplně jiné rozdělování spotřebních předmětů s služeb. Socialismus (který je v marxismu jen prvním krokem ke komunismu) se musí zajistit pro každého občana produktiovního věku možnost podílet se na rozhodování o výrobních prostředcích i práci a podle toho jak dobře to dělá, dostává odměnu. Není možné, aby si jedna třída zadarmo přivlastňovala nadpráci třídy druhé a držela ji tím pádem v područí - sám jste mluvil o formálnosti demokracie za tohoto stavu, vidíme to každý den kolem sebe. Protosocialismus tohle nové vlastnictví nedokázal zavést - zase rozhodovala jen jedna třída řídícího aparátu (Ovšem to nebyla třída vykořisťovatelů - ale jen ne dost dobrých správců a vládců). Tak, co řeknete na tuto marxistickou logiku? Byl bych moc rád, kdybyste mi odpověděl bod po bodu a neutekl někam do ztracena.
Jo ještě jedna věc - argumentoval jste zkušeností - a to je právě ten problém. Prostá zkušenost nikomu nedovoluje proniknout k podstatě - viz Váš dojem, že kapitALISMŮ JE MNOHO - protože srovnáváte jen formy, ne podstatu. Podle Lenina se tohle prosté zkušenostní vědomí automaticky nasycuje teorií, která slouží vládnoucí třídě, a dost fest odmítá teorii (ideologii) vytvořenou pro ty ovládané jejich teoretiky (viz Marx a Engels). A to je bohužel i Váš případ - ale nezoufejte, takových je zatím drtivá většina této společnosti, včetně mnoha teoretiků. To, že třeba já a další lidé vidí hloub - není dáno naší genialitou, ale jenom jiným typem zkušeností z velkého společenského pohybu (u mne konkrétně to byly zkušenosti z r.1968, který mne orientoval proti pánům všeho druhu, a pak formy vlády těch pánů protosocialistických, který jsem mohl sledovat dost zblízka) a dnešní kapitalismus mi to všechno jen potvrdil.
Jo ještě jedna věc - argumentoval jste zkušeností - a to je právě ten problém. Prostá zkušenost nikomu nedovoluje proniknout k podstatě - viz Váš dojem, že kapitALISMŮ JE MNOHO - protože srovnáváte jen formy, ne podstatu. Podle Lenina se tohle prosté zkušenostní vědomí automaticky nasycuje teorií, která slouží vládnoucí třídě, a dost fest odmítá teorii (ideologii) vytvořenou pro ty ovládané jejich teoretiky (viz Marx a Engels). A to je bohužel i Váš případ - ale nezoufejte, takových je zatím drtivá většina této společnosti, včetně mnoha teoretiků. To, že třeba já a další lidé vidí hloub - není dáno naší genialitou, ale jenom jiným typem zkušeností z velkého společenského pohybu (u mne konkrétně to byly zkušenosti z r.1968, který mne orientoval proti pánům všeho druhu, a pak formy vlády těch pánů protosocialistických, který jsem mohl sledovat dost zblízka) a dnešní kapitalismus mi to všechno jen potvrdil.
JP
Paní Hájková, to mi tak nějak připomíná jen poněkud odlišný výrok: "My si republiku rozvracet nedáme." Tohle byl výrok (pseudo)komunistických estébáků, kteří jednou provždy věděli, že ten j e j i c h socialismus je ten jedině pravý, a že tedy ve jménu jeho obrany mají právo na cokoli.
Jakmile jednou vyvěsíme nějaký p r a p o r (ať už barvy jakékoli), a tento prapor sám prohlásíme za to nejdůležitější - tak v tom okamžiku je prostě konec s myšlenkou. S myšlením jako takovým, s hledáním pravdy.
Myšlenka se prostě s praporem zcela bytostně nesnáší.
Jakmile jednou vyvěsíme nějaký p r a p o r (ať už barvy jakékoli), a tento prapor sám prohlásíme za to nejdůležitější - tak v tom okamžiku je prostě konec s myšlenkou. S myšlením jako takovým, s hledáním pravdy.
Myšlenka se prostě s praporem zcela bytostně nesnáší.
JP
Pane Trávníčku, ta dvě - Vámi doporučená - videa jsem neshlédl čistě z nedostatku času, já jen s obtížemi stíhám psaní vlastních textů, a ta videa obnášejí dohromady tuším téměř dvě hodiny. Snad se k tomu ale v příštích dnech přece jenom dostanu.
Teď už ale k tomu kapitalismu jako "civilizačnímu vynálezu": především, u leckterých účastníků asi přece jenom vznikl značně se od skutečnosti vzdalující pocit, jako bych zrovna já si vytkl za svůj životní cíl nějakým způsobem "obhajovat kapitalismus", a to snad dokonce za každou cenu.
Antický myslitel Sokrates svého času vytkl jednu zásadu, jak se má člověk chovat v průběhu diskuse či dialogu o složitých, komplexních tématech: "Není-li v dané věci předem nikterak jasné, kde leží její pravda, pak se řiď tím pravidlem, že zastávej a podporuj vždycky ten aspekt věci, který odporuje mínění zastávaném většinou."
Konkrétně - na náš případ - aplikováno: jestliže se ve zdejším prostředí jaksi automaticky vychází z toho, že kapitalismus je p r o s t ě něco špatného, a že je odsouzen k historickému zániku, pak prostě nezbývá nic jiného, nežli v zájmu nalezení pravdy tyto z d á n l i v ě samozřejmé výroky a přesvědčení zpochybňovat.
Jestli se budeme neustále jenom navzájem utvrzovat v našem vlastním přesvědčení, nikam nedojdeme. Pravda se rodí jedině z konfrontace. Z negace.
Ale teď tedy k tomu kapitalismu: to je právě ta zcela centrální otázka, jaká je vlastně role kapitalismu v evoluci lidstva. Podle Marxova dějinného schématu je to jenom jakási "anomálie" (byť i z hlediska rozvoje výrobních sil lidstva nevyhnutelná), kterou však lze v současné době, na současném stupni rozvoje výrobních sil (a jim odpovídajících společenských vztahů) bezezbytku odstranit, a nahradit ji formami zcela jinými.
Takovéto schéma dějin je sice velice svůdné - ale prostě až příliš jednoduché, nežli aby mohlo mít reálné ambice na to, odrážet krajně komplexní a vnitřně rozpornou realitu jak společnosti, tak i ekonomiky v celé její šíři.
Právě z tohoto důvodu tady celou dobu poukazuji na to, že toto Marxovo schéma principiální d i s k o n t i n u i t y mezi fází prvobytné společnosti, společnosti třídní a - hypotetické - společnosti komunistické zcela přehlíží a popírá stránku kontinuity.
Právě proto tady celou dobu poukazuji na to, že hodnota existovala (přinejmenším potenciálně, "an sich" řečeno s Hegelem) - už na s a m é m p o č á t k u, ještě před nástupem vlastní (kapitalistické) zbožní produkce.
A jestliže tady hodnota byla už od samotného počátku - pak ji prostě nelze nějak jednoduše z r u š i t, nějakým voluntaristickým aktem jako je revoluce.
Proto také skutečným řešením (přinejmenším pro současnou fázi vývoje lidstva) nemůže být v žádném případě nějaké z r u š e n í hodnoty, nýbrž jenom a pouze její t r a n s f o r m a c e. A to sice transformace do podob a forem, které - sice zcela neodstraní, ale - alespoň podstatně zmírní ty formy (kapitalistického) negativního zvěcnění, které jinak samy o sobě zcela exaktně popsal Marx.
Teď už ale k tomu kapitalismu jako "civilizačnímu vynálezu": především, u leckterých účastníků asi přece jenom vznikl značně se od skutečnosti vzdalující pocit, jako bych zrovna já si vytkl za svůj životní cíl nějakým způsobem "obhajovat kapitalismus", a to snad dokonce za každou cenu.
Antický myslitel Sokrates svého času vytkl jednu zásadu, jak se má člověk chovat v průběhu diskuse či dialogu o složitých, komplexních tématech: "Není-li v dané věci předem nikterak jasné, kde leží její pravda, pak se řiď tím pravidlem, že zastávej a podporuj vždycky ten aspekt věci, který odporuje mínění zastávaném většinou."
Konkrétně - na náš případ - aplikováno: jestliže se ve zdejším prostředí jaksi automaticky vychází z toho, že kapitalismus je p r o s t ě něco špatného, a že je odsouzen k historickému zániku, pak prostě nezbývá nic jiného, nežli v zájmu nalezení pravdy tyto z d á n l i v ě samozřejmé výroky a přesvědčení zpochybňovat.
Jestli se budeme neustále jenom navzájem utvrzovat v našem vlastním přesvědčení, nikam nedojdeme. Pravda se rodí jedině z konfrontace. Z negace.
Ale teď tedy k tomu kapitalismu: to je právě ta zcela centrální otázka, jaká je vlastně role kapitalismu v evoluci lidstva. Podle Marxova dějinného schématu je to jenom jakási "anomálie" (byť i z hlediska rozvoje výrobních sil lidstva nevyhnutelná), kterou však lze v současné době, na současném stupni rozvoje výrobních sil (a jim odpovídajících společenských vztahů) bezezbytku odstranit, a nahradit ji formami zcela jinými.
Takovéto schéma dějin je sice velice svůdné - ale prostě až příliš jednoduché, nežli aby mohlo mít reálné ambice na to, odrážet krajně komplexní a vnitřně rozpornou realitu jak společnosti, tak i ekonomiky v celé její šíři.
Právě z tohoto důvodu tady celou dobu poukazuji na to, že toto Marxovo schéma principiální d i s k o n t i n u i t y mezi fází prvobytné společnosti, společnosti třídní a - hypotetické - společnosti komunistické zcela přehlíží a popírá stránku kontinuity.
Právě proto tady celou dobu poukazuji na to, že hodnota existovala (přinejmenším potenciálně, "an sich" řečeno s Hegelem) - už na s a m é m p o č á t k u, ještě před nástupem vlastní (kapitalistické) zbožní produkce.
A jestliže tady hodnota byla už od samotného počátku - pak ji prostě nelze nějak jednoduše z r u š i t, nějakým voluntaristickým aktem jako je revoluce.
Proto také skutečným řešením (přinejmenším pro současnou fázi vývoje lidstva) nemůže být v žádném případě nějaké z r u š e n í hodnoty, nýbrž jenom a pouze její t r a n s f o r m a c e. A to sice transformace do podob a forem, které - sice zcela neodstraní, ale - alespoň podstatně zmírní ty formy (kapitalistického) negativního zvěcnění, které jinak samy o sobě zcela exaktně popsal Marx.
protože jste přiznal, že jste nečetl diskusi, tedy asi ani ne moje zoufalé snahy uvést před rozumnými lidmi na pravou míru diletantské kydy člověka, který Marxe nejen nechápe, ale ani nezná (nikdy necituje, nikdy se neodkazuje na stránky - třeba iněmeckého vydání - pokud něco četl, tak úryvky, kterým nerozumí),tak Vás musím dále školit. postavil jste nás oba s Poláčkem na stejnou úroveň jako extrémy a hledáte něco mezi. To je typické pro občana kapitalistické společnosti (navíc možná i s negativními zkušenostmi z minulého systému - nikoli socialismu,ale jen protosocialismu) který není nijak seznámen s marxismem(skutečným, jsou i falzifikace) a orientuje se jen každodenním zkušenostním a emočním vědomím - a to se zákonitě nasycuje buržoasní ideologií. Takže jsou mu snadné kydy pana Poláčka bližší než náročná marxistická koncepce, ze které nadto vyplývá nutnost, aby si ten lepší svět vybojoval (dnes nikoli střílením) a pak se namáhal při samosprávě, kterou kolem sebe nevidí.Takže - jak říkával Jan Rokycana - "daj Bože vprostřed uhodit." - nechci urazit, jenom legrace - znáte tu píseň Voskovce Wericha o tom oslovi, který umřel hlady, protože cesta v prostředku měla kolem sebe spasenou trávu po všech těch oslech, kteří po ní šli?
Ale - měl jste zvážit ještě jeden aspekt - než jste mezi mnou a Poláčkem udělal rovnítko. Jeho diletantství jsem už popsal. A nechci nudit čtenáře opakováním svého profesního curricula vitae jakožto učitele marxismu, vědeckého pracovníka a politického analytika v KSČM(tamtéž ovšem nepříliš milovaného). Takže byste mohl uvěřit (ověřit si to můžete jen těžko), že za svůj život jsem klasiky opravdu četl a pochopil, takže autorita n to, co mysleli, jsem já a ne Poláček - jistě se Vám zdá, že jsem na něj zlý - ale já mu nevytýkám jiný názor (I KDYŽ NESMYSLNÝ Z HLEDISK KONFRONTACE S REALITOU A VEŠKERÉHOPOZITIVNÍHO LIDSKÉHO POZNÁNÍ). Mně vadí jen to, že neustále připisuje marxismu a tedy i mně samé pitomosti a vůbec nebere v úvahu vysvětlující argumenty. Viz jeho poslední vstup - marxismus vůbec nevidí jen diskontinuitu mezi prvobytnou a třídní společností pokud jde o rozvoj výrobních sll i civilizace, ale odmítá tu kontinuitu, kterou hlásá Poláček -totiž že lidé už v prvobytné mají v genech pud hromadění majetku vlastnictví - na argumenty,že je jednoznačně vědecky prokázáno, že prvobytná komunita žádné soukromé vlastnictví výrobních prostředků (např.půdy) neznala - viz Indiáni a to velké nedorozumění, když podle mínění bílých prodávali půdu. Další nesmysl je Poláčkovo časté tvrzení, že klasikové viděli v prvobytné ráj na zemi, "dobro", proti zlu, které nastává se vznikem tržní směny (nikoli - jak je to v marxismu správně správné - se vznikem rozdělení společnosti na vlastníky a nevlastníky). Není schopen pochopit, že trh vede k odcizení práce apod.,že je trh jen forma, která v různém vlastnictví nabývá různého obsahu a že Marx a klasikové kritizují kapitalistický trh, kde se prodává zboží zvláštní - pracovní sílu, a že možný trh mezi vlastnicky rovnoprávnými lidmi sdruženými do podniků samosprávného charakteru, kde vlastní všichni zaměstnanci, ne jako před listopadem. A protože Poláček neví, že zboží a jeho hodnota a užitná hodnota je prostředek k překonávání rozdílu mezi zjevně soukromou prací (po vzniku soukromého vlastnictví, třeba jen malého), tak nechápe Marxovu teorii dvojakého charakteru práce a rozdíl mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou a cpe pojmy H i UH
už do prvobytné společnosti, když ještě směna nebyla a každá komunita si všechno brala z přírody nebo od jiných komunit).Už se mi nechce tohle zase znovu detailně vysvětlovat. Takže hodnota, zboží a trh v našem pojetí může být ještě v první nižší fázi komunismu-socialismu, kdy už mizí nerovnost ve vlastnictví, ale přivlastňování je zprostředkováno přes pracovní kolektivy a další mechanismy ,práce ještě není společenská bezprostředně.A samozřejmě marxismus nevidí člověka jen jako produkt ekonomiky,vidí komplexnost jeho vývoje, ale ten ekonomický je určující v dlouhodobé perspektivě.
Takže Poláčka ignorujte, je opravdu pod normálním průměrem, což by uznali i vzdělanější nemarxisté. Pokud byste chtěl skutečně studovat naši koncepci, vydali jsme s kamarádem knihu Heller,Neužil, Kdopak by se Marxe bál?,vyd.Futura,a.s. 2011, je k dostání jen v prodejně Futury v budově ÚV KSČM, Praha 1, Politických vězňů 9, 2.patro. V případě,že mi svěříte svoji adresu, Vám ji zdarma pošlu elektronicky. (heller47@seznam.cz)
Ale - měl jste zvážit ještě jeden aspekt - než jste mezi mnou a Poláčkem udělal rovnítko. Jeho diletantství jsem už popsal. A nechci nudit čtenáře opakováním svého profesního curricula vitae jakožto učitele marxismu, vědeckého pracovníka a politického analytika v KSČM(tamtéž ovšem nepříliš milovaného). Takže byste mohl uvěřit (ověřit si to můžete jen těžko), že za svůj život jsem klasiky opravdu četl a pochopil, takže autorita n to, co mysleli, jsem já a ne Poláček - jistě se Vám zdá, že jsem na něj zlý - ale já mu nevytýkám jiný názor (I KDYŽ NESMYSLNÝ Z HLEDISK KONFRONTACE S REALITOU A VEŠKERÉHOPOZITIVNÍHO LIDSKÉHO POZNÁNÍ). Mně vadí jen to, že neustále připisuje marxismu a tedy i mně samé pitomosti a vůbec nebere v úvahu vysvětlující argumenty. Viz jeho poslední vstup - marxismus vůbec nevidí jen diskontinuitu mezi prvobytnou a třídní společností pokud jde o rozvoj výrobních sll i civilizace, ale odmítá tu kontinuitu, kterou hlásá Poláček -totiž že lidé už v prvobytné mají v genech pud hromadění majetku vlastnictví - na argumenty,že je jednoznačně vědecky prokázáno, že prvobytná komunita žádné soukromé vlastnictví výrobních prostředků (např.půdy) neznala - viz Indiáni a to velké nedorozumění, když podle mínění bílých prodávali půdu. Další nesmysl je Poláčkovo časté tvrzení, že klasikové viděli v prvobytné ráj na zemi, "dobro", proti zlu, které nastává se vznikem tržní směny (nikoli - jak je to v marxismu správně správné - se vznikem rozdělení společnosti na vlastníky a nevlastníky). Není schopen pochopit, že trh vede k odcizení práce apod.,že je trh jen forma, která v různém vlastnictví nabývá různého obsahu a že Marx a klasikové kritizují kapitalistický trh, kde se prodává zboží zvláštní - pracovní sílu, a že možný trh mezi vlastnicky rovnoprávnými lidmi sdruženými do podniků samosprávného charakteru, kde vlastní všichni zaměstnanci, ne jako před listopadem. A protože Poláček neví, že zboží a jeho hodnota a užitná hodnota je prostředek k překonávání rozdílu mezi zjevně soukromou prací (po vzniku soukromého vlastnictví, třeba jen malého), tak nechápe Marxovu teorii dvojakého charakteru práce a rozdíl mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou a cpe pojmy H i UH
už do prvobytné společnosti, když ještě směna nebyla a každá komunita si všechno brala z přírody nebo od jiných komunit).Už se mi nechce tohle zase znovu detailně vysvětlovat. Takže hodnota, zboží a trh v našem pojetí může být ještě v první nižší fázi komunismu-socialismu, kdy už mizí nerovnost ve vlastnictví, ale přivlastňování je zprostředkováno přes pracovní kolektivy a další mechanismy ,práce ještě není společenská bezprostředně.A samozřejmě marxismus nevidí člověka jen jako produkt ekonomiky,vidí komplexnost jeho vývoje, ale ten ekonomický je určující v dlouhodobé perspektivě.
Takže Poláčka ignorujte, je opravdu pod normálním průměrem, což by uznali i vzdělanější nemarxisté. Pokud byste chtěl skutečně studovat naši koncepci, vydali jsme s kamarádem knihu Heller,Neužil, Kdopak by se Marxe bál?,vyd.Futura,a.s. 2011, je k dostání jen v prodejně Futury v budově ÚV KSČM, Praha 1, Politických vězňů 9, 2.patro. V případě,že mi svěříte svoji adresu, Vám ji zdarma pošlu elektronicky. (heller47@seznam.cz)
já jsem napsala, že trvám na socialismu, nicméně nemám na mysli nějaký "můj socialismus", "jediný správný". Naopak, socialismus by mohl vypadat různě. Nepovažuji za prototyp socialismu minulý režim, i když je pro mě zůstává tak trochu jako "pohádka mládí". Ale co bylo, bylo, a je to pryč. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky a určitě je možný daleko lepší socialismus.
Pokud jde o rudý prapor, ani na tom nijak netrvám. Nemám v plánu s ním chodit po ulicích. Ovšem myslím si, že k nějakým tradicím by se člověk hlásit měl, a ten rudý prapor v nich jistou roli hraje, stejně jako výše uvedená píseň nebo třeba Internacionála. Boj neprivilegovaných proti privilegovaným mě stále oslovuje.
Pokud jde o rudý prapor, ani na tom nijak netrvám. Nemám v plánu s ním chodit po ulicích. Ovšem myslím si, že k nějakým tradicím by se člověk hlásit měl, a ten rudý prapor v nich jistou roli hraje, stejně jako výše uvedená píseň nebo třeba Internacionála. Boj neprivilegovaných proti privilegovaným mě stále oslovuje.
s polemikou proti Tobě je Poláček vedle. On nechápe, že je prapor a prapor. Prapor třídy, která má objektivní zájem na pokroku a jejíž ideologie tudíž může být pravdivá, myšlenky naopak stimuluje. Ale prapor třídy reakční, která dál jít nechce a jejíž slouhové, vědomí i možná nevědomí (jako Poláček), mají za úkol jen lidi plést a odvracet od zbourání kapitalismu, ten jen přispívá k zblbnutí - což pan Poláček kvalitou svých koncepcí a lhaním o marxismu názorně předvádí.
PM
výborně opečovaná Plzeň je zárukou i takových skrytých povahových rysů jako je vstřícnost a nápomoc zbloudilým.
Žádné družstvo občanské civilizace o kterou tak pečujete se bez toho neobejde.
Mám to ověřeno - první půllitr, druhý půllitr ..........půllitr a pak přijde blažený smír s lidskou nedokonalostí.
Zkouším to často a často to funguje.........vero..
Žádné družstvo občanské civilizace o kterou tak pečujete se bez toho neobejde.
Mám to ověřeno - první půllitr, druhý půllitr ..........půllitr a pak přijde blažený smír s lidskou nedokonalostí.
Zkouším to často a často to funguje.........vero..
dohrabu jen do hospody "Na závisti". U Havlíčků to mám sice jen za rohem, ale finančně to tam začíná být nad moje možnosti. Bohužel, pivo u mne to blaho nevyvolává,ona není nedokonalost jako nedokonalost. Když si někdo počíná v diskusi nesolidně a mele o tom, co nezná, nedá si nic vysvětlit, tak se s tím smířit nehodlám- a po papuli (obrazně, v realitě bych dostalo papuli já). Jinak po tom pivu mívám obzvláštní chuť VYNADAT MÝM LETITÝM ZNÁMÝM PAPALÁŠŮM Z KSČM, že promrhávají tolik šancí lidem něco vysvětlit - alespoň vysvětlit!!!, když už ne udělat.
JK
Musím přiznat, že mě ta debata jakýmsi zvráceným způsobem fascinuje. Pomalu se s z ní stává pramen pro magisterskou práci ohledně komunikace...
Pan Poláček: "Marx píše, že pes je zelený. Což ale není pravda! Proto můžeme usoudit..." (stohy textu)
Pan Heller: "Marx nikde nepíše, že pes je zelený. Marx píše, že..." (stohy textu)
Pan Poláček: "Nu, protože Marx píše, že pes je zelený, tak..."
A řeka hluchoslepých příspěvků se vine k horizontu nekonečna...
Bylo by to svým způsobem vtipné, kdyby to nepoukazovalo na absolutní neschopnost komunikace přemýšlivých lidí. Když si nerozumí inteligentní lidé, jak komunikovat pak s těmi nekomplikovaně přemýšlejícími? (kteří tvoří, co si budeme namlouvat, drtivou většinu cílové třídy neprivilegovaných - té tzv. "objektivní levice")
Svým jedinečným způsobem to zkouší ve svých textech Eva Hájková, díky alespoň za to.
Nicméně mě zaujala tento výrok pana Poláčka (kolovrátkovou sisyfovskou polemiku ohledně marxismu ponechám panu Hellerovi).
"jestliže se ve zdejším prostředí jaksi automaticky vychází z toho, že kapitalismus je p r o s t ě něco špatného, a že je odsouzen k historickému zániku, pak prostě nezbývá nic jiného, nežli v zájmu nalezení pravdy tyto z d á n l i v ě samozřejmé výroky a přesvědčení zpochybňovat.
Jestli se budeme neustále jenom navzájem utvrzovat v našem vlastním přesvědčení, nikam nedojdeme. Pravda se rodí jedině z konfrontace."
Tento výrok předpokládá, že se dá "objektivně nalézt pravda", co je "dobré a co špatné".
Kapitalismus avšak není objektivně "špatný nebo dobrý". Jenom dělá z lidí zboží, odcizuje práci, má tendence k samozhroucení, vyvolává války atd.
Hodnocení, jestli je kapitalismus "špatný" nebo "dobrý" je otázkou individuálního postoje, morálního nastavení jedince, úrovně vzdělání (je zajímavé, že největší znalci kapitalismu jsou většinou jeho kritiky), vlivu sociálního prostředí, nikoliv pravdivého odhalení "skutečnosti".
Ta teze pana Poláčka mi taky připomíná "postmoderní apriorní pluralismus" typu "když si někdo něco myslí, nemůže to být pravda, protože pravd je nekonečno" (případně pravda je dialektické syntéze mnou definovaných protikladů).
Když budeme všichni tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce, bude se také pan Poláček vymezovat proti (pomýlenému, zaslepenému a dogmatickému) názoru většiny?
Jelikož se pravda rodí jenom z konfrontace dvou principů, musí být pravdou, že Země tak trochu obíhá kolem Slunce, ale vlastně i Slunce v zásadě tak trošičku obíhá Zemi...
Pan Poláček: "Marx píše, že pes je zelený. Což ale není pravda! Proto můžeme usoudit..." (stohy textu)
Pan Heller: "Marx nikde nepíše, že pes je zelený. Marx píše, že..." (stohy textu)
Pan Poláček: "Nu, protože Marx píše, že pes je zelený, tak..."
A řeka hluchoslepých příspěvků se vine k horizontu nekonečna...
Bylo by to svým způsobem vtipné, kdyby to nepoukazovalo na absolutní neschopnost komunikace přemýšlivých lidí. Když si nerozumí inteligentní lidé, jak komunikovat pak s těmi nekomplikovaně přemýšlejícími? (kteří tvoří, co si budeme namlouvat, drtivou většinu cílové třídy neprivilegovaných - té tzv. "objektivní levice")
Svým jedinečným způsobem to zkouší ve svých textech Eva Hájková, díky alespoň za to.
Nicméně mě zaujala tento výrok pana Poláčka (kolovrátkovou sisyfovskou polemiku ohledně marxismu ponechám panu Hellerovi).
"jestliže se ve zdejším prostředí jaksi automaticky vychází z toho, že kapitalismus je p r o s t ě něco špatného, a že je odsouzen k historickému zániku, pak prostě nezbývá nic jiného, nežli v zájmu nalezení pravdy tyto z d á n l i v ě samozřejmé výroky a přesvědčení zpochybňovat.
Jestli se budeme neustále jenom navzájem utvrzovat v našem vlastním přesvědčení, nikam nedojdeme. Pravda se rodí jedině z konfrontace."
Tento výrok předpokládá, že se dá "objektivně nalézt pravda", co je "dobré a co špatné".
Kapitalismus avšak není objektivně "špatný nebo dobrý". Jenom dělá z lidí zboží, odcizuje práci, má tendence k samozhroucení, vyvolává války atd.
Hodnocení, jestli je kapitalismus "špatný" nebo "dobrý" je otázkou individuálního postoje, morálního nastavení jedince, úrovně vzdělání (je zajímavé, že největší znalci kapitalismu jsou většinou jeho kritiky), vlivu sociálního prostředí, nikoliv pravdivého odhalení "skutečnosti".
Ta teze pana Poláčka mi taky připomíná "postmoderní apriorní pluralismus" typu "když si někdo něco myslí, nemůže to být pravda, protože pravd je nekonečno" (případně pravda je dialektické syntéze mnou definovaných protikladů).
Když budeme všichni tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce, bude se také pan Poláček vymezovat proti (pomýlenému, zaslepenému a dogmatickému) názoru většiny?
Jelikož se pravda rodí jenom z konfrontace dvou principů, musí být pravdou, že Země tak trochu obíhá kolem Slunce, ale vlastně i Slunce v zásadě tak trošičku obíhá Zemi...
a na rozdíl od našich debat před drahným časem bychom se teď už o lecčems dohodli. Zvláště oceňuji, že nahlížíte nesmyslnost postmoderního pojetí pravdy-totiž, že žádná nemůže být, což je oblíbené kredo dříve marxisty, dnes pragmatika, mého bývalého kamaráda Jirky Dolejše, místopředsedy a poslance za KSČM.
Nevím, jestli jsem Vašemu vstupu dobře rozuměl, ale poněkud jej opravím. Ten nesmyslný kolotoč není o komunikaci dvou myslících lidí. Je o komunikaci neznalého a v problému nevzdělaného diletanta s nezměrným sebevědomím s odborníkem. (nejde o moji koncepci, ae o to, co v marxismus skutečně je a to lze ověřit a dohledat - vknize o přírodních vědách neboo matematice by Poláček prostě vyhořel, ale tady to komplikuje ideologie která lidem zastírá reálnou soudnost). Anejhorčí natom je,že ani po vysvětlení, nepřestává Poláček nejen mně, ale Marxovi připisovat to, co ne neřekli a nemysleli, mele to pořád do kola. Já nekomunikuji s Poláčkem, ale s těmi lidmi, které mohl svými přímo lžemi zblbnout.Svůj názor nikomu nevnucuji, jen pro něj argumentuji. Diskuse mezi námi dvěma byla ostrá, ale nebyl to diskuse s Poláčkem. A pro méně chápavé si dovolím- možná nesprávně - vysvětlit Vaši kritiku Poláčka na konec - pravd se nerodí z konfrontace dvou pozic, ale z konfrontace každé té pozic s realitou a praxí i dalším poznáním. konfrontace pozic může jen tyto pozice vyjasnit a pomoci posuzovatelům poznat, kdo má pravdu více či méně, příp. kdo ji nemá vůbec. Samozřejmě, že pojm zlé a dobré jsou při hodnocení systémů na nic.
A ta nesmiřitelnost k nepravdě je nutná, máme-li pokračovat v progresivním vývoji, s pargmatismem nevystačíme - což dokazuje rozklad KSČM.
Nevím, jestli jsem Vašemu vstupu dobře rozuměl, ale poněkud jej opravím. Ten nesmyslný kolotoč není o komunikaci dvou myslících lidí. Je o komunikaci neznalého a v problému nevzdělaného diletanta s nezměrným sebevědomím s odborníkem. (nejde o moji koncepci, ae o to, co v marxismus skutečně je a to lze ověřit a dohledat - vknize o přírodních vědách neboo matematice by Poláček prostě vyhořel, ale tady to komplikuje ideologie která lidem zastírá reálnou soudnost). Anejhorčí natom je,že ani po vysvětlení, nepřestává Poláček nejen mně, ale Marxovi připisovat to, co ne neřekli a nemysleli, mele to pořád do kola. Já nekomunikuji s Poláčkem, ale s těmi lidmi, které mohl svými přímo lžemi zblbnout.Svůj názor nikomu nevnucuji, jen pro něj argumentuji. Diskuse mezi námi dvěma byla ostrá, ale nebyl to diskuse s Poláčkem. A pro méně chápavé si dovolím- možná nesprávně - vysvětlit Vaši kritiku Poláčka na konec - pravd se nerodí z konfrontace dvou pozic, ale z konfrontace každé té pozic s realitou a praxí i dalším poznáním. konfrontace pozic může jen tyto pozice vyjasnit a pomoci posuzovatelům poznat, kdo má pravdu více či méně, příp. kdo ji nemá vůbec. Samozřejmě, že pojm zlé a dobré jsou při hodnocení systémů na nic.
A ta nesmiřitelnost k nepravdě je nutná, máme-li pokračovat v progresivním vývoji, s pargmatismem nevystačíme - což dokazuje rozklad KSČM.
Není konfrontací s realitou také to, že na besedu občanů o demokracii přijde sedm lidí? Z konfrontace s realitou zjišťujeme hořkou objektivní pravdu: občané nejeví o demokracii zájem.
lidi nemají zájem o tu demokracii, která je a tím pádem nechtějí slyšet ani ideál a projekt demokracie - prostě nevěří, nevidí spojitost se svým životem, ale bojovat o něco, se jim nechce.
Tuhle situaci dobře znám z přednášení marxismu od 70.let do konce. Lidi ještě neměli nějaký velký odpor k socialismu i základnéímu marxistickému pohledu jak k určité logice. Ale realita byla jiná, takže jeto nezajímalo, netýkalo se jich to nebyli podnícení praxí k tomu, aby se zajímali o marxistické řešení. jehož náznaky jsem jim třeba kázal - jenomže: 1) nemohl jsem jim to kázat úplně otrevřeně - to bych brzy skončil a se mnu rodina - a takový hrdina jsem zase nebyl takže jsem hlavně psal, 2) sám jsem to řešení ještě neviděl, protože ono neexistovalo. Takže si sice u mne mohli dobře zanadávat na pány a třeba i postřehnout, v čemn je moc těch pánů, ale jinak nic, takže to bylo na nic. Pocit to byl blbý. Dnes to mudí zažíbvat ti upřímní a čestní odpůrci minulého systému,kteří uvěřili naději v lepší svět, jenomže nerozuměli reálknýmn mnechanismům. Část z nich rezignovala,zcyničtěla dělá jen kariéru a krahe předepsané role. Někteří se zoufale drží podstaty víry, pokukují i po marxismu, ale nemohou překonat ten blok v podobě rovnítka marxismus=stalinismus- Jen někteří prézřeli ale díky stupiditš komunjistů, kolem sebe ten pravý marxismus a řešení nemají, tžakže hledají a chtějí nalézt, polkud naleznou tak nejspíše mimo KSČM. Jisté je, že pouhé agitování pro demokracii není řešením, nedává vizi pro život. Švihlíková se ztěžka motá dopředu - je otázka, kam se pohne i ProAlt.
Tuhle situaci dobře znám z přednášení marxismu od 70.let do konce. Lidi ještě neměli nějaký velký odpor k socialismu i základnéímu marxistickému pohledu jak k určité logice. Ale realita byla jiná, takže jeto nezajímalo, netýkalo se jich to nebyli podnícení praxí k tomu, aby se zajímali o marxistické řešení. jehož náznaky jsem jim třeba kázal - jenomže: 1) nemohl jsem jim to kázat úplně otrevřeně - to bych brzy skončil a se mnu rodina - a takový hrdina jsem zase nebyl takže jsem hlavně psal, 2) sám jsem to řešení ještě neviděl, protože ono neexistovalo. Takže si sice u mne mohli dobře zanadávat na pány a třeba i postřehnout, v čemn je moc těch pánů, ale jinak nic, takže to bylo na nic. Pocit to byl blbý. Dnes to mudí zažíbvat ti upřímní a čestní odpůrci minulého systému,kteří uvěřili naději v lepší svět, jenomže nerozuměli reálknýmn mnechanismům. Část z nich rezignovala,zcyničtěla dělá jen kariéru a krahe předepsané role. Někteří se zoufale drží podstaty víry, pokukují i po marxismu, ale nemohou překonat ten blok v podobě rovnítka marxismus=stalinismus- Jen někteří prézřeli ale díky stupiditš komunjistů, kolem sebe ten pravý marxismus a řešení nemají, tžakže hledají a chtějí nalézt, polkud naleznou tak nejspíše mimo KSČM. Jisté je, že pouhé agitování pro demokracii není řešením, nedává vizi pro život. Švihlíková se ztěžka motá dopředu - je otázka, kam se pohne i ProAlt.
BT
díky za obsáhlé odpovědi.
Avšak nezlobte se pánové, opravdu nemůžete po mně chtít abych tu s Vámi diskutoval - "bod po bodu" - s (poměrně detailní) znalostí děl klasiků marxismu-leninismu, v tom jsem amatér.
Přesto ale jako volič se poctivě snažím si nějaký názor na kapitalismus (s.lato) udělat.
Ale musím říci, že mi to vůbec neulehčujete a vašim stylem diskuse mne od toho spíše odrazujete. Chcete-li aby Váš pohled diskutéři chápali, nemůžete je zavalit megastohem překotně a bez logiky chrlených informací a vzájemných invektiv. To pak člověk váhá zda je smyslem Vaší diskuse hledání pravdy nebo spíše jen přesvědčování sebe sama jak věci rozumíte (na rozdíl od oponenta). Tyto typy diskusí mne vždy odrazují, nevěřím, že mají smysl.
Dále tu cítím ještě jeden obtíž. Každý vědní obor se vyvíjí, ale tato diskuse jakoby zamrzla v minulosti. To z ní dělá pro mne diskusi málo důvěryhodnou. Je to jakoby se 2 fyzikové pořád přetahovali o chápání výkladu Newtonových zákonů, jakoby si ani nevšimli, že s něčím k věci taky přišel třeba Einstein, Planck, Bohr a další.
Mne by třeba mnohem víc než vaše přetahovačky o výklad Marxových postulátů (které stejně nedovedu posoudit) zajímal Váš názor na finančně-bublinovou ekonomiku, která nejen podle mého soudu docela podstatně ovlivňuje formu současného kapitalismu a podílí se velmi významně na tom, že se z něj stává nefunkční a nebezpečný systém. Jenže mám to marné, to se stejně nedozvím. Máte sice čas zde psát mnohastránkové elaboráty k prosazení svého názoru jako jedině správného, ale čas na shlédnutí videa, o kterém jsem chtěl diskutovat zoufale chybí.
Ale je asi bláhové to chtít po specialistovi na marxismus-leninismus a po jeho oponentovi, který je pro tohoto specialistu diletantem.
Jenže já jsem také diletant, ale přesto jako občan nějaký názor mít potřebuji. Vaše forma debaty mi ovšem pochopení současného světa vůbec neulehčuje, ale právě naopak.
Na rozdíl např. od toho co píše a říká Jan Keller. On možná není nejlepší specialista na marxismus-leninismus, ale zná taky klíčové myšlenky badatelů, kteří přišli po těchto klasicích a na základě toho vytváří syntézu, kterou poměrně srozumitelně a poměrně logicky bezrozporně předkládá neodborníkům jako jsem já. a pomáhá jm dělat si inteligentní názor na současný svět.
Abych zase použil příměr: Mám neodbytný pocit, že sice podle Newtonových zákonů se v hrubých rysech pořád řídí okolní fyzikální svět, avšak k jeho důkladnějšímu pochopení (a jednání na základě tohoto pochopení) už dávno tyto - byť fundamentální- zákony nestačí.
Mimoto mi není blízký marxistický historicismus a z větší části se ztotožňuji s Popperovou kritikou historicismu obecně. Vždycky hodně záleží i na vzdělanosti lidí v dané éře, jejich schopnosti rozumět světu a ještě víc na jejich schopnosti nahradit stupidní ideologie ve společnosti ideologiemi chytřejšími, více reflektujícími stupeň dosaženého poznání. To mi připadá skoro podstatnější než dohadování jestli kapitalismus (čert ví co ještě je kapitalismus a co už ne - na rozdíl od Vás si tím mnoho myslitelů jistých není) narazil na své meze nebo ne. Sešněrování plejády rozmanitých společenských vztahů to jednoho jediného vztahu kapitalista - zaměstnanec, byť je tento vztah důležitý - je z mého pohledu docela velký anachronismus. Ve hře je tolik proměnných, že si dovedu představit i přebití tohoto vztahu těmito proměnnými.
Hlavně ale platí, že kritériem teorie je praxe, takže já hlasuji pro takovou praxi, která se zatím nejvíce osvědčila, ale protosocialismus to dle mého chápání pojmu "osvědčit se" ozhodně není. A rovněž mne zatím nikdo nepřesvědčil, že on je cestou k socialismu, podobně jako není dle mne cestou k socialismu neoliberalismus. Extrémní cesty, tj. v našem případě ty, které ignorují většinovou povahu lidí, obvykle nikam nevedou, protože právě na této ignoraci ztroskotávají.
Avšak nezlobte se pánové, opravdu nemůžete po mně chtít abych tu s Vámi diskutoval - "bod po bodu" - s (poměrně detailní) znalostí děl klasiků marxismu-leninismu, v tom jsem amatér.
Přesto ale jako volič se poctivě snažím si nějaký názor na kapitalismus (s.lato) udělat.
Ale musím říci, že mi to vůbec neulehčujete a vašim stylem diskuse mne od toho spíše odrazujete. Chcete-li aby Váš pohled diskutéři chápali, nemůžete je zavalit megastohem překotně a bez logiky chrlených informací a vzájemných invektiv. To pak člověk váhá zda je smyslem Vaší diskuse hledání pravdy nebo spíše jen přesvědčování sebe sama jak věci rozumíte (na rozdíl od oponenta). Tyto typy diskusí mne vždy odrazují, nevěřím, že mají smysl.
Dále tu cítím ještě jeden obtíž. Každý vědní obor se vyvíjí, ale tato diskuse jakoby zamrzla v minulosti. To z ní dělá pro mne diskusi málo důvěryhodnou. Je to jakoby se 2 fyzikové pořád přetahovali o chápání výkladu Newtonových zákonů, jakoby si ani nevšimli, že s něčím k věci taky přišel třeba Einstein, Planck, Bohr a další.
Mne by třeba mnohem víc než vaše přetahovačky o výklad Marxových postulátů (které stejně nedovedu posoudit) zajímal Váš názor na finančně-bublinovou ekonomiku, která nejen podle mého soudu docela podstatně ovlivňuje formu současného kapitalismu a podílí se velmi významně na tom, že se z něj stává nefunkční a nebezpečný systém. Jenže mám to marné, to se stejně nedozvím. Máte sice čas zde psát mnohastránkové elaboráty k prosazení svého názoru jako jedině správného, ale čas na shlédnutí videa, o kterém jsem chtěl diskutovat zoufale chybí.
Ale je asi bláhové to chtít po specialistovi na marxismus-leninismus a po jeho oponentovi, který je pro tohoto specialistu diletantem.
Jenže já jsem také diletant, ale přesto jako občan nějaký názor mít potřebuji. Vaše forma debaty mi ovšem pochopení současného světa vůbec neulehčuje, ale právě naopak.
Na rozdíl např. od toho co píše a říká Jan Keller. On možná není nejlepší specialista na marxismus-leninismus, ale zná taky klíčové myšlenky badatelů, kteří přišli po těchto klasicích a na základě toho vytváří syntézu, kterou poměrně srozumitelně a poměrně logicky bezrozporně předkládá neodborníkům jako jsem já. a pomáhá jm dělat si inteligentní názor na současný svět.
Abych zase použil příměr: Mám neodbytný pocit, že sice podle Newtonových zákonů se v hrubých rysech pořád řídí okolní fyzikální svět, avšak k jeho důkladnějšímu pochopení (a jednání na základě tohoto pochopení) už dávno tyto - byť fundamentální- zákony nestačí.
Mimoto mi není blízký marxistický historicismus a z větší části se ztotožňuji s Popperovou kritikou historicismu obecně. Vždycky hodně záleží i na vzdělanosti lidí v dané éře, jejich schopnosti rozumět světu a ještě víc na jejich schopnosti nahradit stupidní ideologie ve společnosti ideologiemi chytřejšími, více reflektujícími stupeň dosaženého poznání. To mi připadá skoro podstatnější než dohadování jestli kapitalismus (čert ví co ještě je kapitalismus a co už ne - na rozdíl od Vás si tím mnoho myslitelů jistých není) narazil na své meze nebo ne. Sešněrování plejády rozmanitých společenských vztahů to jednoho jediného vztahu kapitalista - zaměstnanec, byť je tento vztah důležitý - je z mého pohledu docela velký anachronismus. Ve hře je tolik proměnných, že si dovedu představit i přebití tohoto vztahu těmito proměnnými.
Hlavně ale platí, že kritériem teorie je praxe, takže já hlasuji pro takovou praxi, která se zatím nejvíce osvědčila, ale protosocialismus to dle mého chápání pojmu "osvědčit se" ozhodně není. A rovněž mne zatím nikdo nepřesvědčil, že on je cestou k socialismu, podobně jako není dle mne cestou k socialismu neoliberalismus. Extrémní cesty, tj. v našem případě ty, které ignorují většinovou povahu lidí, obvykle nikam nevedou, protože právě na této ignoraci ztroskotávají.
vstoupil.Když půjdete na psychologické drama, nemůžete čekat komedii (tady nejde o nějaké porovnávání úrovně inteligence či vzdělanosti - jen o normální rozdíly žánrů a oborů. Vstoupil jste do diskuse o podstatě kapitalismu a jeho případném překonání - tedy- přirovnáme-li to k medicíně - do debaty o příčinách moru a já vám vyložil jeden názor na ty příčiny (prosím, nesrovnávejte mne s panem Poláčkem, to byste mne urazil - nejde o to, že má jiný názor, ale že prohlašuje lži o tom, co je napsáno v Marxovi a od Vás rozhodně nežádám posouzení toho, jen pro Ty, kteří o to mají zájem,uvádím věci na pravou míru). A vy jste nespokojen s tím že Vám nevykládám, jak vypálit morové boláky. (Promiňte to přirovnání, nic jiného mi nenapadlo). Vy jste ale do té debaty o příčinách moru přispěl určitými názory a já jsem Vám proti níim postavil naprosto logické argumenty (další urážka je- že Vám bez logiky chrlíme atd. - i to jsem se Vám snažil vysvělit - že něco jiného je logika zdravého selského rozumu neodborníka, která postihuje věci jen na povrchu, a něco jiného je logika toho, kdo pomocí teorie proniká do hlubin a skutečných příčin. Já i o těch bublinách vím dost, ale nebaví mne se tím zabývat, už Marx tohle předvídal a je to jen jedna forma základního rozporu kapitalismu, který jsem Vám vysvětlil a čekal jsem Vaši reakci. A takových reakcí na Vaše principy tam bylo víc - proto jsem chtěl abyste mi ns ně odpověděl bod po bofu - k tomu žádnou znalost Marxe nepotřebujete.
Ale nicméně je ta Vaše odpověď poučná z hlediska mého výzkumu a přesně potvrzuje to, co je na konci mého textu určeného pro Vás. Vaše běžné vědomí patrně vzdělaného člověka a odborníka v nějakém speciálním oboru není v daném systému s to proniknout do podstaty jevů a daleko více se Vám líbí taková teorie, která je v podstatě buržoasní ideologií - to je normální, masový jev,popsaný už Leninem (s těmi klASIKY NEOPERUJI Z DOGMATISMU, v lecčems je opravuji a nesouhlasím, ale chci Vám je připomenout, že řešili tyhle věci dávno před Vámi a líp než Popper). Takže za Vaší poslední odpovědí je porávě to s prominutím omezené běžné vědomí, kterému se nechce jít do složitostí /při dlouhé pracvní době Vás dělba práce tlačí jinam) a nadto u Vás ještě vliv buržoasní ideologie vytváří psychologickou clonu, pro kterou všechny moje argumenty prostě nečtete a odmítáte en bloc. Takovýchto reakcí znám mnoho a tady na DT taky. Takže nic ve zlém - nebudu Vám diskusi vnucovat. K těm bublinám vznikajícím snahou kapitalismu překonat rozpor mezi omezenou kpoupěschopnou poptávkou zaměstnanců připravovaných o nadhodnotu a potřebou kapitálů se zhodnocovat tím, že se umělě zrychluje oběh kapitálu různými úvěry, poukazy na budoucí poeníze a popoukazy na poukazy na budoucí peníze a drží to jen důvěra je bohatá literatura, dokonce americká a smaozřejmš mimo marxismus, ale marxisté s těmito pravdivými poznatky souhlasí. Jen jsem z knihovny namátkou vytáhl Foster,Magdoff- Velká finanční krize.Příčiny a následky.-
Ke Kellerovi - já si ho vážím, došel hodně daleko,popisuje dost dobře ty některé jevové formy krize kapitalismu,nedivím se že se Vám líbí - Vy jste zatím vnitřně psy\chologicky a emočně dál než k nespokojenosti s jevovými formami kapitalismu zřejmě nedospěl, jen se ho držte - ale protože se metodfologicky drží buržoasních stratifikačních teorií, tak se za jistou hranici nedostane - s marxismem by došel dál, do větší hloubky těch příčin.
Jinak - na základě Vašeho závěru si nejsem jist, zdas jste pochopil, že Vás neagituji pro protosocialismus
Ale nicméně je ta Vaše odpověď poučná z hlediska mého výzkumu a přesně potvrzuje to, co je na konci mého textu určeného pro Vás. Vaše běžné vědomí patrně vzdělaného člověka a odborníka v nějakém speciálním oboru není v daném systému s to proniknout do podstaty jevů a daleko více se Vám líbí taková teorie, která je v podstatě buržoasní ideologií - to je normální, masový jev,popsaný už Leninem (s těmi klASIKY NEOPERUJI Z DOGMATISMU, v lecčems je opravuji a nesouhlasím, ale chci Vám je připomenout, že řešili tyhle věci dávno před Vámi a líp než Popper). Takže za Vaší poslední odpovědí je porávě to s prominutím omezené běžné vědomí, kterému se nechce jít do složitostí /při dlouhé pracvní době Vás dělba práce tlačí jinam) a nadto u Vás ještě vliv buržoasní ideologie vytváří psychologickou clonu, pro kterou všechny moje argumenty prostě nečtete a odmítáte en bloc. Takovýchto reakcí znám mnoho a tady na DT taky. Takže nic ve zlém - nebudu Vám diskusi vnucovat. K těm bublinám vznikajícím snahou kapitalismu překonat rozpor mezi omezenou kpoupěschopnou poptávkou zaměstnanců připravovaných o nadhodnotu a potřebou kapitálů se zhodnocovat tím, že se umělě zrychluje oběh kapitálu různými úvěry, poukazy na budoucí poeníze a popoukazy na poukazy na budoucí peníze a drží to jen důvěra je bohatá literatura, dokonce americká a smaozřejmš mimo marxismus, ale marxisté s těmito pravdivými poznatky souhlasí. Jen jsem z knihovny namátkou vytáhl Foster,Magdoff- Velká finanční krize.Příčiny a následky.-
Ke Kellerovi - já si ho vážím, došel hodně daleko,popisuje dost dobře ty některé jevové formy krize kapitalismu,nedivím se že se Vám líbí - Vy jste zatím vnitřně psy\chologicky a emočně dál než k nespokojenosti s jevovými formami kapitalismu zřejmě nedospěl, jen se ho držte - ale protože se metodfologicky drží buržoasních stratifikačních teorií, tak se za jistou hranici nedostane - s marxismem by došel dál, do větší hloubky těch příčin.
Jinak - na základě Vašeho závěru si nejsem jist, zdas jste pochopil, že Vás neagituji pro protosocialismus
Zygmunt Bauman se prý vyjádřil, že demokracie má obsahovat podvratný prvek, respektive že sama je podvratným prvkem. Nepočítá ale s tím, že spousta lidí bytostně nesnáší něco podvratného. Mají spíš potřebu stability, opory v nějakém řádu. Něco, nač by se dalo spolehnout.
MT
March 14, 2014 v 7.36
Solidární ekonomika
„Závody ke dnu“ nejsou výsledkem nějaké chybné, odpudivé, nesprávné politiky – jednotlivé politiky mohou efekty "závodů ke dnu" v jistých mezích pouze posilovat nebo naopak tlumit.
Ke kapitalismu a kapitálu „závody ke dnu“ patří.
Nelze je z kapitalismu vytrhnout …
... bez porušení podstaty látky ...
Pouze mohou být v jistém období díky jiným faktorům natolik utlumené, že se naivně domníváme, že se kapitalismus V TÉTO ZÁSADNÍ A PODSTATNÉ VĚCI změnil (jako si to lidé mysleli asi 30-40 let po druhé světové válce a někteří nepoučitelní si to dokonce myslí dodnes ...)
Má-li být společenský řád po kapitalismu založen na zesílené roli solidarity, měl by zřejmě dominujícím (nikoli jediným) výrobním vztahem a mechanismem zhodnocování a hlavního rozdělování být nikoli dílčí výseč soukromého majetku sebezhodnocující soukromý kapitál (který by stejně nezmizel, stejně jako po feudalismu nezmizela renta, je tu s námi dodnes a v jedné své formě nebezpečně sílí), ale obrovskou záplavou opravných operací neustále vylaďovaný všeobecný klastr součinnosti, výpomoci a vzájemného, a tedy „solidárního“ zhodnocování zdrojů soukromých i veřejných (včetně obecně sdílených), kdy na výnosech tohoto klastru by se účastníci podíleli skrze veřejné rozpočty jako sítě zúčtovacích středisek a to v míře, nakolik by k těmto celospolečenským výnosům přispěli ... ať už by si budoucí společnost (veřejnost) v případě tohoto klastru vzájemného všeobecného společenského zhodnocování navykla v terminologické konvenci na jakýkoli krátký výraz – sociál, mutual či mutualita, kolektivita nebo něco úplně jiného …
Nakonec, odpovídá to i marxistické tradici, která od 19. století obohacuje dějiny filozofického a ekonomického myšlení civilizace - i když tato (marxistická) tradice sama vůbec není nezbytně nutná pro zdůvodnění.
Stačí si uvědomit, že smutně proslulou spirálu „závodů ke dnu“ roztáčí TAKÉ jistý neosobní mechanismus (kapitál ve svém fungování) ...
Takže „mechanismus proti mechanismu“ ...
Jinak můžeme vyhrát jednotlivé boje za lidskou důstojnost ...
... ale prohráváme válku ... za tuto lidskou důstojnost ...
PM
March 14, 2014 v 21.33
Není konfrontací s realitou také to, že na besedu občanů o demokracii přijde sedm lidí? Z konfrontace s realitou zjišťujeme hořkou objektivní pravdu: občané nejeví o demokracii zájem
taktak paní Hájková- v čem to koření a co z toho uděláme. Prošel jsem v té souvislosti dílo pana Tomáše Sedláčka "Ekonomie dobra a zla" a zjistil jak bohatý a roztodivný je kulturní substrát kořenů tohoto průlomového díla (V.Havel) , o které se s nadšením vyjádřilo množství autorit.
Pokusil jsem se soustředit na jeho výklad pojmu demokracie.
V rejstříku jsem objevil pouze pojem demokratický kapitalismu a to na třech stránkách:
Na stránce 52 - se jedním krátkým odstavcem současně odvolává na Ducha demokratického kapitalismu Nováka, seznámuje nás s Tomášem Akvinským, Bernardem Mandevillem, Adamen Smithem, českým ekonomem Lubomírem Mlčochem a babylonskou zkazkou o Gilgamenšovi v pojetí Balabána o a Tydlitátové.
Na straně 69 se dozvídáme, že pro demokracii je dobré když hrdinové odhodí zbraně a dají se do obchodování,
a na stránce 174. se zase chytá Novákova shrnutí transformace zla do produktivního dobra........toť vše.
A T. Sedláček je vlajkový prapor nejen zdejší neoliberálně vzdělané elity. Jeho dílo vyšlo již v 15 jazycích - prý přináší rozhled, který tu již dlouho chyběl - humanomics. (D.McCloskey Uni of Illinois)
To je vážně myšlený trefný název tohoto civilizačního mixu a také jedno z vysvětlení proč problematika demokracie zajímala pouze sedům statečných.
Co zbytkovou většinu zajímá je neproniknutelné kulturní roští Sedláčka, dobré tak akorát k líhni králíků na odstřel...........řekl bych soudíce.
Pokusil jsem se soustředit na jeho výklad pojmu demokracie.
V rejstříku jsem objevil pouze pojem demokratický kapitalismu a to na třech stránkách:
Na stránce 52 - se jedním krátkým odstavcem současně odvolává na Ducha demokratického kapitalismu Nováka, seznámuje nás s Tomášem Akvinským, Bernardem Mandevillem, Adamen Smithem, českým ekonomem Lubomírem Mlčochem a babylonskou zkazkou o Gilgamenšovi v pojetí Balabána o a Tydlitátové.
Na straně 69 se dozvídáme, že pro demokracii je dobré když hrdinové odhodí zbraně a dají se do obchodování,
a na stránce 174. se zase chytá Novákova shrnutí transformace zla do produktivního dobra........toť vše.
A T. Sedláček je vlajkový prapor nejen zdejší neoliberálně vzdělané elity. Jeho dílo vyšlo již v 15 jazycích - prý přináší rozhled, který tu již dlouho chyběl - humanomics. (D.McCloskey Uni of Illinois)
To je vážně myšlený trefný název tohoto civilizačního mixu a také jedno z vysvětlení proč problematika demokracie zajímala pouze sedům statečných.
Co zbytkovou většinu zajímá je neproniknutelné kulturní roští Sedláčka, dobré tak akorát k líhni králíků na odstřel...........řekl bych soudíce.
BT
děkuji za odpověď, i když z větší části jako obvykle na něco jiného než co bych rád diskutoval - protože to Vy považujete za marginálie (já ne, takže se neshodnem).
Nemohu vám odpovídat "bod po bodu", už jen proto, že jste žádné body nenapsal :-) (smajlíka prosím neberte jako posměch, není tak myšlen). Osobně se ale domnívám, že kdyby se opravdu diskutovalo po bodech, byla by tato debata podstatně věcnější.
Bez toho je (uznávám, že nyní i z mé strany - ale já s tím nezačal) debatou ani ne tak o kapitalismu, ale o diskutujících a tím ztrácí význam.
Jan Keller je jako diskutér pro mne podstatně věrohodnější než Vy právě proto, že diskutuje věcněji a neřeší neustále úroveň ostatních diskutérů. Díky tomu na mne působí dojmem člověka otevřeného k pohledům jiných, přičemž na jejich argumenty reaguje protiargumenty a nikoliv neustálým posuzováním jejich (nízké) "úrovně". U Vás to bohužel funguje tak, že Marx a několik dalších klasiků marxismu-leninismu (jejichž obrovský přínos k poznání nezpochybňuji) a Vy (jehož odbornou způsobilost rovněž nezpochybňuji) jste 100% a nikdo další už se svými pohledy těchto 100% nikdy nemůže nedosáhnout (pokud nejsou v úplné shodě). Všichni ostatní kulhají dle Vás daleko z vámi (a Vámi).
To mi ale připomíná spíše náboženství než racionální přístup. Čímž, obávám se, pro mnoho lidí znevěrohodňujete i to, v čem máte pravdu, což je jistě škoda. Nemyslím si, že by dnes všichni (vyjma několika marxistů) tak byli prosyceni buržoazním pohledem na svět jak se Vám zdá. Strávil jsem polovinu života v protosocialismu a výsledkem bylo mé odmítání této cesty k lepší společnosti (vím, že Vy ho neprosazujete), strávil jsem druhou půlku v neoliberálním kapitalismu a výsledkem je opět odmítání této cesty. Jenže se mi zdá, že Vy nenabízíte žádnou PROSADITELNOU alternativu. Proto se domnívám, že je lepší napřít síly k tomu co lze REÁLNĚ zlepšit než snít o něčem, co je nereálné (protože neprosaditelné).
I to je důvod proč pohled Jana Kellera je pro mne podstatně stravitelnější než ten Váš, nemyslím si, že by to bylo tím, že jsme oba prosyceni buržoazní ideologií (oba jsme za mlada naopak byli velmi prosycováni anti-buržoazní ideologií a jak známo "starého psa novým kouskům nenaučíš"), ale tím, že porovnáváme mnoho různých pohledů na společnost, nevycházíme jen z jednoho.
Použiji-li zase příměr: Vy totiž možná správně říkáte co je příčinou nemoci a rád byste tu příčinu odstranil, jenže - obávám se - to nejde. Ale dobrý lékař je taky realista a když vidí, že příčina nemoci je neodstranitelná, napře síly k tomu aby se i s ní pacientovi žilo co nejlépe. A mnoho chronicky nemocných lidí díky tomu prožívá plnohodnotnější život než mnohý "zdravý" člověk.
Omlouvám se, že Vám to jako staršímu píši takto upřímně a je mi jasné, že to asi "nevezmete".
Zároveň tento můj diskusní příspěvek zde bude asi poslední, protože své názory jsem vyjevil a o aspektech, na které jsem chtěl upozornit, nikdo nemá chuť zde diskutovat.
Nemohu vám odpovídat "bod po bodu", už jen proto, že jste žádné body nenapsal :-) (smajlíka prosím neberte jako posměch, není tak myšlen). Osobně se ale domnívám, že kdyby se opravdu diskutovalo po bodech, byla by tato debata podstatně věcnější.
Bez toho je (uznávám, že nyní i z mé strany - ale já s tím nezačal) debatou ani ne tak o kapitalismu, ale o diskutujících a tím ztrácí význam.
Jan Keller je jako diskutér pro mne podstatně věrohodnější než Vy právě proto, že diskutuje věcněji a neřeší neustále úroveň ostatních diskutérů. Díky tomu na mne působí dojmem člověka otevřeného k pohledům jiných, přičemž na jejich argumenty reaguje protiargumenty a nikoliv neustálým posuzováním jejich (nízké) "úrovně". U Vás to bohužel funguje tak, že Marx a několik dalších klasiků marxismu-leninismu (jejichž obrovský přínos k poznání nezpochybňuji) a Vy (jehož odbornou způsobilost rovněž nezpochybňuji) jste 100% a nikdo další už se svými pohledy těchto 100% nikdy nemůže nedosáhnout (pokud nejsou v úplné shodě). Všichni ostatní kulhají dle Vás daleko z vámi (a Vámi).
To mi ale připomíná spíše náboženství než racionální přístup. Čímž, obávám se, pro mnoho lidí znevěrohodňujete i to, v čem máte pravdu, což je jistě škoda. Nemyslím si, že by dnes všichni (vyjma několika marxistů) tak byli prosyceni buržoazním pohledem na svět jak se Vám zdá. Strávil jsem polovinu života v protosocialismu a výsledkem bylo mé odmítání této cesty k lepší společnosti (vím, že Vy ho neprosazujete), strávil jsem druhou půlku v neoliberálním kapitalismu a výsledkem je opět odmítání této cesty. Jenže se mi zdá, že Vy nenabízíte žádnou PROSADITELNOU alternativu. Proto se domnívám, že je lepší napřít síly k tomu co lze REÁLNĚ zlepšit než snít o něčem, co je nereálné (protože neprosaditelné).
I to je důvod proč pohled Jana Kellera je pro mne podstatně stravitelnější než ten Váš, nemyslím si, že by to bylo tím, že jsme oba prosyceni buržoazní ideologií (oba jsme za mlada naopak byli velmi prosycováni anti-buržoazní ideologií a jak známo "starého psa novým kouskům nenaučíš"), ale tím, že porovnáváme mnoho různých pohledů na společnost, nevycházíme jen z jednoho.
Použiji-li zase příměr: Vy totiž možná správně říkáte co je příčinou nemoci a rád byste tu příčinu odstranil, jenže - obávám se - to nejde. Ale dobrý lékař je taky realista a když vidí, že příčina nemoci je neodstranitelná, napře síly k tomu aby se i s ní pacientovi žilo co nejlépe. A mnoho chronicky nemocných lidí díky tomu prožívá plnohodnotnější život než mnohý "zdravý" člověk.
Omlouvám se, že Vám to jako staršímu píši takto upřímně a je mi jasné, že to asi "nevezmete".
Zároveň tento můj diskusní příspěvek zde bude asi poslední, protože své názory jsem vyjevil a o aspektech, na které jsem chtěl upozornit, nikdo nemá chuť zde diskutovat.
Já Vaši logice i motivaci rozumím, naštěstí ji podáváte dost jasně, člověk ji nemusí luštit. Jenže ta Vaše logika má ty meze, o nichž jsem Vám psal a které přirozeně, jako nikdo kdo je v ní zajat, nepřipustíte \(myslím ten Vámi nevnímaný vliv buržoasní ideologie - to není nějaké primitivní odříkávání dogmat, to má hlubší filosofické základy).
Ale i když se budu pohybovat na Vaší logice, vykládáte si můj text nepřesně, spíše mi vkládáte to, co si Vy myslíte, že já si myslím, než abyste se namáhal přijít na to, co jsem opravdu myslel. Je to trochu popletené, co?
Tak postupně: 1.ve svém textu jsem jistě nenapsal body, natolik jsem Vás nechtěl podcenit. Ale je tam několik tezí - třeba i o tom procesu formování vědomí, a chtěl jsem, abyste se k nim vyjádřil, Vy je ovšem většinou pomíjíte, pokud jste je zaznamenal - ale nezlobte se - když budete diskutovat s elektrikářem či astronomem, budete se taky muset trochu namáhat porozumět jeho termínům a uvažování. Zlobíte se, že diskutuji o něčem jiném než chcete - ale to je právě to - vstoupil jste do diskuse o jiných problémech, než jsou ty, které Vás trápí a vyjádřil jste se k těmto jiným problémům - a na to jste dostal odpovědět, ostatně v minulém vstupu jsem Vám naznačil dost podstatnou věc i k těm bublinám.
Dále - ten vliv buržoasní ideologie je na Vás vidět už tím, že považujete stav za zásadně neřešitelný a chcete ho jen mírnit. To bylo u každé vládnoucí a odcházející třídy v dějinách - církev hájila věčnost feudalismu, buržoasie zase kapitalismu. Dokud byla buržoasie mladá a pokroková, tak naopak vyzývala k šturmování nebe- vezměte si osvícence a francouzskou revoluci. Jaké smělé myšlenky - až moc.
Rovnou jste odhodil možnost předělání kapitalismu a ani jste se neseznámil s mými návrhy (mimochodem ty ve světě nejsou nijak marginální a nejsou to jen marxisté a komunisté, kteří je sdílejí - nejblíže k mé koncepci má americký profesor i další američtí teoretici, o Latinské Americe nemluvě, tu byste neuznal. Jen pro přehlednost - navrhuji zaměstnanecké vlastnictví jako novou hlavní formu- více je o tom v těch předchozích diskusích. Máte ovšem pravdu, že to není okamžité řešení pro nemocného - ale vždyť mu lze i ulevovat krátkodobě a přitom zkoumat ty příčiny, jako se zkoumá AIDS a rakovina. a budovat pacientovi podmínky pro jejich překonání. I v tom jsem přednesl nějaké návrhy a tu okamžitou úlevu obsahují středně dobé a krátkodobé koncepce soc.dem i KSČM (soc.dem. vůdcové to ovšem vážně nemyslí a kdykoli od toho utečou, KSČM na tom pomalu začíná být podobně díky svým vůdcům, ale členové to upřímně myslí. Vy jste uvažoval jako praktický lékař z přetíženého obvodního střediska, já jako výzkumník z IKEMu - bez naší spolupráce to nepůjde. Ale každý máme svůj rang.
Dále - máte velmi zkreslenou představu o pojetí pravdy, které sdílím - a zase ho nesdílejí jen komouši a marxisti (vlastně všichni komouši ne - viz můj bývalý kamarád místopředseda ÚV KSČM Jirka Dolejš, který na něj neustále plive). Pravda je soulad poznávajícího subjektu (/jednotlivce, vědecé školy, strany či hnutí) s realitou kolem něj, nezávislou na jeho vědomí (poburžoasněná postmoderna takové pojetí odmítá - podle ní nic takového určit a poměřit nelze - to se buržoasii náramně hodí).Cesta k pravdě je ale limitovaná - tím, se zájmem které třídy je ten poznávajíicí spojen - zda ta třída má nebo nemá zájem o pravdivé poznání - dnešní buržoasie nemá a všemožně mlží - její teoretikové si to ani neuvědomují, ale v tom ji slouží- Vy možná taky, ale snad ne tak úplně). Druhým limitem je prostě kvalifikace, schopnost poznávat prostředky apod.. Ta pravda - ten soulad - není nikdy absolutní, je to vždy poznání relativní, jen s prvky absolutnosti (např. Newtonovy zákony ve vztahu k Einsteinově teorii). Takže já ve své koncepci jistě nemám 100% pravdu a tím pádem se nemusím rozhlížet kolem - to je nesmysl - ani toho Marxe atd. neberu s chlupy, ale s kamarádem jsme je v ledasčem - no možná překonali (to si fandíme co?). My vnímáme i Kellerovy správné poznatky a mimochodem - k řadě z nich jsme došli dříve než je publikoval, byla to abeceda marxismu, jenomže nám knihy nikdo nevydá, zažil jsem to několikrát. Ale to si nestěžuji, to je riziko příslušnosti k poražené (zatím) třídě a hnutí. Ovšem brát pravdivé poznatky z okolí mimo klasiky (nemáte tušení, co jsem jich nastřádal a v praxi, než jsem došel k svým závěrům a začalo to v r.1968 obdivem k Pražskému jaru a vzniklým odporem k pánům) je jedna věc a brát poznatky nepravdivé, je věc druhá - nemá každý svou pravdu, někdo ji má víc a někdo vůbec ne. My o našich koncepcích diskutujeme a pěkně ostře, včetně půdy naší strany (tedy mé - kamarád je nestraník a dělá jen v odborném zázemí KSČM). Zatím ale naše argumenty nikdo nepřekonal, praxe je potvrzuje, takže nemáme důvodu, proč si myslet, že přece zrovna my nemůžeme mít jako jediní tu nejlepší pravdu, nejvyšší shodu. Dokažte nám, že ji nemáme. Vžd\yť vidíte že na Vás podrobně reaguji a to bod po bodu. Ovšem máte pravdu v jednom - tohle marxistické pojetí pravdy, které je pro denní život a praxi samozřejmé (na drát pod proudem se prostě sahat nesmí, když vypiju jed umřu apod. - říci že má každý svou pravdu a ať si klidně sáhne, je zločin) lidi zpracovávané spoustu let buržoasií strašně naštve. Ale co dělat? Mám lhát a přetvařovat se?
Ke Kellerovi - on je prakticko-politicky a i v mnoha odborných otázkách na stejné lodi s námi. Lišíme se metodologií - a nezlobte se - ta jeho metodologie opravdu nevznikla někde nalevo ale v USA v 60 letech - je to přístup, kde se společnost člení podle profesních vrstev plus k tomu některé další nepodstatné charakteristiky (vzděláiní, sebehodnocení atd.).V marxismu se sice uznává i tato strukturace, ale za podstatnější je uznávána strukturace dle role v zacházení s výrobními prostředky (tedy vlastnické). Tam, kde se profese kryje s třídní příslušností a lidé jsou navíc zblblí buržoasní ideologií - tam Kellerovy poznatky platí, ale byl by dál, kdyby dokázal vidět tu hlubší diferenciaci (a to není jen diferenciace vlastník - nevlastník, jsou odstíny) No a mimochodem - společnost založenou na zaměstnaneckém vlastnictví Keller odmítá a alternativu nedává. atd. Ale to neznamená, že s ním nemůžeme být spojenci, i když on je dost nedůtklivý - inu profesor musí mít pravdu!!! (ale známe se).
Věcnost debaty - úroveň ostatních diskutérů. Když budete mezi automechaniky a bude mezi vám člověk, který Vám bude vykládat nesmysly o autě a to pořád dokola a nedá si nic vysvětlit a nadto Vám připisuje vytrvale to, co jste neřekli (přitom spoléhá na lenost a neznalost ostatních přítomných) řeknete to nebo ne - nebo mu budete pořád opakovat, že jste neřekli ani tohle, ani tamto , co o Vás tvrdí, nebo že auto má čtyři kola a ne tři, jak tvrdí pořád on? Když se pohybujeme ve vyšších patrech, kde se už přístupy lidí musí lišit dle ideologií, které je ovlivňují,tak je debata i o tom. A navíc - když jsem Vám vysvětloval jak funguje to běžné vědomí a že se rádo snoubí s ideologií vládců - tak pro mne to byla stejně věcná informace, jako kdyby Vám mikrobiolog popisoval působení viru. V tom není nic osobního, kdo podléhá buržoasní ideologii nemusí být lump či blbec, je to jako u chřipky - jen někdo má imunitu. Společenská věda pracuje s lidmi, tak i ta diskuse je o lidech, nejen o mechanismech. Vždyť ostatně ani ty vaše vstuoy nebyly moc věcné - když se odmyslím od prvků ideologické orientace které zkušený odborník pozná i v náznaku. Bylo hodně o emocích a hodnocení -. tohle nechci, to číst nebudu, prostě nemáte pravdu, s tíkm mi dejte pokoj atd. Přečtěte si je a porovnejte s mými. Ale nic ve zlém. Já bych upřímně vzato taky byl rád, kdyby odumřely všechny diskuse, na nichž působí oan Poláček - já jsem tu jen proto abych kompenzoval ty nesmysly, které tu vykládá o marxismu, jinak je to oprabvdu pořád dokola. Nanejvýš přistoupí někdo nový, co bylo předtím si nepřečte a jedeme zase od začátku. Jen sem tam se zablýskne myšlenka. Lidi se chtějí hlavně nějak vyřádit a bavit - nakonec já taky - v důchodu mi chybí denní hádání se s politickými i odbornými protivníky. Takže možná Sbohem.
Ale i když se budu pohybovat na Vaší logice, vykládáte si můj text nepřesně, spíše mi vkládáte to, co si Vy myslíte, že já si myslím, než abyste se namáhal přijít na to, co jsem opravdu myslel. Je to trochu popletené, co?
Tak postupně: 1.ve svém textu jsem jistě nenapsal body, natolik jsem Vás nechtěl podcenit. Ale je tam několik tezí - třeba i o tom procesu formování vědomí, a chtěl jsem, abyste se k nim vyjádřil, Vy je ovšem většinou pomíjíte, pokud jste je zaznamenal - ale nezlobte se - když budete diskutovat s elektrikářem či astronomem, budete se taky muset trochu namáhat porozumět jeho termínům a uvažování. Zlobíte se, že diskutuji o něčem jiném než chcete - ale to je právě to - vstoupil jste do diskuse o jiných problémech, než jsou ty, které Vás trápí a vyjádřil jste se k těmto jiným problémům - a na to jste dostal odpovědět, ostatně v minulém vstupu jsem Vám naznačil dost podstatnou věc i k těm bublinám.
Dále - ten vliv buržoasní ideologie je na Vás vidět už tím, že považujete stav za zásadně neřešitelný a chcete ho jen mírnit. To bylo u každé vládnoucí a odcházející třídy v dějinách - církev hájila věčnost feudalismu, buržoasie zase kapitalismu. Dokud byla buržoasie mladá a pokroková, tak naopak vyzývala k šturmování nebe- vezměte si osvícence a francouzskou revoluci. Jaké smělé myšlenky - až moc.
Rovnou jste odhodil možnost předělání kapitalismu a ani jste se neseznámil s mými návrhy (mimochodem ty ve světě nejsou nijak marginální a nejsou to jen marxisté a komunisté, kteří je sdílejí - nejblíže k mé koncepci má americký profesor i další američtí teoretici, o Latinské Americe nemluvě, tu byste neuznal. Jen pro přehlednost - navrhuji zaměstnanecké vlastnictví jako novou hlavní formu- více je o tom v těch předchozích diskusích. Máte ovšem pravdu, že to není okamžité řešení pro nemocného - ale vždyť mu lze i ulevovat krátkodobě a přitom zkoumat ty příčiny, jako se zkoumá AIDS a rakovina. a budovat pacientovi podmínky pro jejich překonání. I v tom jsem přednesl nějaké návrhy a tu okamžitou úlevu obsahují středně dobé a krátkodobé koncepce soc.dem i KSČM (soc.dem. vůdcové to ovšem vážně nemyslí a kdykoli od toho utečou, KSČM na tom pomalu začíná být podobně díky svým vůdcům, ale členové to upřímně myslí. Vy jste uvažoval jako praktický lékař z přetíženého obvodního střediska, já jako výzkumník z IKEMu - bez naší spolupráce to nepůjde. Ale každý máme svůj rang.
Dále - máte velmi zkreslenou představu o pojetí pravdy, které sdílím - a zase ho nesdílejí jen komouši a marxisti (vlastně všichni komouši ne - viz můj bývalý kamarád místopředseda ÚV KSČM Jirka Dolejš, který na něj neustále plive). Pravda je soulad poznávajícího subjektu (/jednotlivce, vědecé školy, strany či hnutí) s realitou kolem něj, nezávislou na jeho vědomí (poburžoasněná postmoderna takové pojetí odmítá - podle ní nic takového určit a poměřit nelze - to se buržoasii náramně hodí).Cesta k pravdě je ale limitovaná - tím, se zájmem které třídy je ten poznávajíicí spojen - zda ta třída má nebo nemá zájem o pravdivé poznání - dnešní buržoasie nemá a všemožně mlží - její teoretikové si to ani neuvědomují, ale v tom ji slouží- Vy možná taky, ale snad ne tak úplně). Druhým limitem je prostě kvalifikace, schopnost poznávat prostředky apod.. Ta pravda - ten soulad - není nikdy absolutní, je to vždy poznání relativní, jen s prvky absolutnosti (např. Newtonovy zákony ve vztahu k Einsteinově teorii). Takže já ve své koncepci jistě nemám 100% pravdu a tím pádem se nemusím rozhlížet kolem - to je nesmysl - ani toho Marxe atd. neberu s chlupy, ale s kamarádem jsme je v ledasčem - no možná překonali (to si fandíme co?). My vnímáme i Kellerovy správné poznatky a mimochodem - k řadě z nich jsme došli dříve než je publikoval, byla to abeceda marxismu, jenomže nám knihy nikdo nevydá, zažil jsem to několikrát. Ale to si nestěžuji, to je riziko příslušnosti k poražené (zatím) třídě a hnutí. Ovšem brát pravdivé poznatky z okolí mimo klasiky (nemáte tušení, co jsem jich nastřádal a v praxi, než jsem došel k svým závěrům a začalo to v r.1968 obdivem k Pražskému jaru a vzniklým odporem k pánům) je jedna věc a brát poznatky nepravdivé, je věc druhá - nemá každý svou pravdu, někdo ji má víc a někdo vůbec ne. My o našich koncepcích diskutujeme a pěkně ostře, včetně půdy naší strany (tedy mé - kamarád je nestraník a dělá jen v odborném zázemí KSČM). Zatím ale naše argumenty nikdo nepřekonal, praxe je potvrzuje, takže nemáme důvodu, proč si myslet, že přece zrovna my nemůžeme mít jako jediní tu nejlepší pravdu, nejvyšší shodu. Dokažte nám, že ji nemáme. Vžd\yť vidíte že na Vás podrobně reaguji a to bod po bodu. Ovšem máte pravdu v jednom - tohle marxistické pojetí pravdy, které je pro denní život a praxi samozřejmé (na drát pod proudem se prostě sahat nesmí, když vypiju jed umřu apod. - říci že má každý svou pravdu a ať si klidně sáhne, je zločin) lidi zpracovávané spoustu let buržoasií strašně naštve. Ale co dělat? Mám lhát a přetvařovat se?
Ke Kellerovi - on je prakticko-politicky a i v mnoha odborných otázkách na stejné lodi s námi. Lišíme se metodologií - a nezlobte se - ta jeho metodologie opravdu nevznikla někde nalevo ale v USA v 60 letech - je to přístup, kde se společnost člení podle profesních vrstev plus k tomu některé další nepodstatné charakteristiky (vzděláiní, sebehodnocení atd.).V marxismu se sice uznává i tato strukturace, ale za podstatnější je uznávána strukturace dle role v zacházení s výrobními prostředky (tedy vlastnické). Tam, kde se profese kryje s třídní příslušností a lidé jsou navíc zblblí buržoasní ideologií - tam Kellerovy poznatky platí, ale byl by dál, kdyby dokázal vidět tu hlubší diferenciaci (a to není jen diferenciace vlastník - nevlastník, jsou odstíny) No a mimochodem - společnost založenou na zaměstnaneckém vlastnictví Keller odmítá a alternativu nedává. atd. Ale to neznamená, že s ním nemůžeme být spojenci, i když on je dost nedůtklivý - inu profesor musí mít pravdu!!! (ale známe se).
Věcnost debaty - úroveň ostatních diskutérů. Když budete mezi automechaniky a bude mezi vám člověk, který Vám bude vykládat nesmysly o autě a to pořád dokola a nedá si nic vysvětlit a nadto Vám připisuje vytrvale to, co jste neřekli (přitom spoléhá na lenost a neznalost ostatních přítomných) řeknete to nebo ne - nebo mu budete pořád opakovat, že jste neřekli ani tohle, ani tamto , co o Vás tvrdí, nebo že auto má čtyři kola a ne tři, jak tvrdí pořád on? Když se pohybujeme ve vyšších patrech, kde se už přístupy lidí musí lišit dle ideologií, které je ovlivňují,tak je debata i o tom. A navíc - když jsem Vám vysvětloval jak funguje to běžné vědomí a že se rádo snoubí s ideologií vládců - tak pro mne to byla stejně věcná informace, jako kdyby Vám mikrobiolog popisoval působení viru. V tom není nic osobního, kdo podléhá buržoasní ideologii nemusí být lump či blbec, je to jako u chřipky - jen někdo má imunitu. Společenská věda pracuje s lidmi, tak i ta diskuse je o lidech, nejen o mechanismech. Vždyť ostatně ani ty vaše vstuoy nebyly moc věcné - když se odmyslím od prvků ideologické orientace které zkušený odborník pozná i v náznaku. Bylo hodně o emocích a hodnocení -. tohle nechci, to číst nebudu, prostě nemáte pravdu, s tíkm mi dejte pokoj atd. Přečtěte si je a porovnejte s mými. Ale nic ve zlém. Já bych upřímně vzato taky byl rád, kdyby odumřely všechny diskuse, na nichž působí oan Poláček - já jsem tu jen proto abych kompenzoval ty nesmysly, které tu vykládá o marxismu, jinak je to oprabvdu pořád dokola. Nanejvýš přistoupí někdo nový, co bylo předtím si nepřečte a jedeme zase od začátku. Jen sem tam se zablýskne myšlenka. Lidi se chtějí hlavně nějak vyřádit a bavit - nakonec já taky - v důchodu mi chybí denní hádání se s politickými i odbornými protivníky. Takže možná Sbohem.
JP
Po několika dnech se zase dostávám k této diskusi. Takže, napřed k názorům - a výtkám - pana Trávníčka.
A hned k jádru věci: myslím, že to Vámi uvedené srovnání mezi newtonovskou mechanikou a mezi Einsteinovou teorií relativity skutečně velice přesně vystihuje podstatu toho, o co se v daném případě jedná - ovšem asi v poněkud jiném smyslu, než jak jste to vnímal Vy.
Jde o to, že se tu srážejí - a navzájem míjejí - prostě dvě zcela rozdílné úrovně o b e c n o s t i.
Pane Trávníčku, Vy jste - jako ještě několik málo dalších účastníků těchto diskusí - v prvé řadě respektive výhradně ekonom. To znamená, že Vy určité fenomény z oblasti ekonomie analyzujete v tom v podstatě klasickém stylu odborné, p o z i t i v n í vědy.
To je samozřejmě naprosto legitimní metoda; a jakékoli zkoumání našeho světa samozřejmě musí v podstatě počínat právě takovouto víceméně bezprostřední analýzou toho, co tady je právě teď dáno.
Ovšem, je nutno si uvědomit: tohle opravdu není ten jediný možný způsob, jak analyzovat svět kolem nás - a to včetně sféry ekonomiky. Principiálním deficitem všech pozitivních věd (nejen ekonomie) je právě to, že jsou omezeny právě takřečeno na čistě p ř e d m ě t n o u stránku zkoumaného objektu. Tedy na to, jak daný předmět existuje právě tady a teď, takřečeno před našima očima. Po určitém čase pozitivní vědy prostě narazí na své hranice, které jsou dány právě jenom tou jevovou stránkou - a principiálně se nemohou dostat dál. V takové chvíli je nutno zvolit jinou metodu - a jinou úroveň obecnosti.
Ve vědách fyzikálních je tento rozdíl v nazírání velice dobře možno ilustrovat právě na onom skoku od newtonovské mechaniky k Einsteinově teorii relativity - protože to byl právě Einstein, který dokázal fyzikální zkoumání doslova osvobodit od tradičního náhledu předmětně-fenomenologického, a pozvednout ho na kvalitativně zcela vyšší stupeň vnímání skutečnosti.
Kvalitativně vyšší - to znamená především k o m p l e x n ě j š í, kde fyzikální realita už není chápána jako jenom určitý soubor j e d n o t l i v ý c h fenoménů, nýbrž principiálně jako jeden komplexní útvar ("prostoročas").
No a ten samý rozdíl, který se nám tu ukazuje ve vědách fyzikálních, máme i ve vědách respektive zkoumání jevů socioekonomických. I tady existuje zcela principiální rozdíl mezi tím, jestli se na tyto jevy díváme bezprostředně, pozitivisticky (sociologicky, ekonomicky, politologicky...) - anebo ale jestli tuto sumu socioekonomických vztahů pochopíme jako jeden jediný, komplexní celek, který je ovládán a poháněn svými vlastními, hlubšími a obecnějšími zákony pohybu.
Aby bylo zřejmé: tento komplexní pohled na lidskou společnost, lidský svět naprosto není j e n o m nějakým exkluzivním monopolem Marxe a marxismu - zcela stejným způsobem (jenom z opačné strany) svět pojímal i Marxův "idealistický" předchůdce Hegel; ale stejně tak tímto komplexním (respektive "totálním") způsobem svět vnímá a pojímá každý skutečně velký myslitel, Sokratem a Platónem počínaje.
Možná, pane Trávníčku, že i tak se Vám tento druhý způsob zkoumání zdá být příliš "metafyzickým"; ale podívejme se na jeden zcela konkrétní bod.
Vy sám jste použil termín "socialismus". A to zřejmě v pozitivním slova smyslu, jako něco, čeho by bylo záhodno dosáhnout.
Jenže: CO je to vlastně doopravdy ten socialismus? Jaké jsou jeho základní podmínky, základní rysy? Kdy je možno hovořit o pravém socialismu, a kdy pouze o jeho karikatuře? A jaké cesty, jaké metody, jaké společensko-ekonomické procesy mohou vést k nastolení socialismu, a které cesty jsou falešné, pouze zdánlivě k němu vedoucí?
Nedá se nic dělat, pane Trávníčku - ale tohle všechno jsou otázky a problémy, které patří tak řečeno do "základního výzkumu". Do té zcela nejobecnější teorie. A právě proto tady jmenovitě já s panem Hellerem na sebe neustále narážíme - protože právě tohle jsou ty zcela nejzákladnější otázky teorie, a bez vyřešení těchto základních otázek se prostě nedostaneme dál.
Nemá opravdu smyslu nad tím dohadovat se, jakou bude mít náš budoucí dům střechu, když ještě nemáme vůbec jasno o tom, jak mají být postaveny základy. Napřed si musíme vyjasnit ty základy, a teprve potom je možno postoupit dál.
Tolik tedy všeobecně; teď k několika konkrétním bodům. Ta videa: ne, opravdu jsem v posledních dnech neměl dostatek času, jejich shlédnutí jsem chystal na dnešek. Nicméně, už to tady myslím pan Heller zmínil: pro toho kdo je alespoň poněkud seznámen s marxistickou analýzou kapitalismu, je ten fakt, že kapitalismus jako takový je ve své podstatě umělý ekonomický systém, který tedy zákonitě vytváří ony zmíněné "bubliny" - tak to je v podstatě opravdu naprostou samozřejmostí. Z tohoto pohledu opravdu neočekávám, že by mi tato videa mohla sdělit něco substanciálně nového o podstatě kapitalismu.
Keller: bezpochyby jedinečně ostrovtipný kritik a vlastně "demaskovač" kapitalismu a jeho deformací a paradoxů; ale na straně druhé - v tomto smyslu má pan Heller opět naprostou pravdu - Keller sám nikdy nepřekročí hranice sociologie, tedy nakonec pouze pozitivní vědy. Keller v marxismu sice čerpá určité inspirace, ale asi sotva by bylo možno říci, že si osvojil skutečně hlubinné aspekty marxistické analýzy socioekonomických jevů.
Samozřejmě, není nutno vázat se na marxistickou analytickou metodu jako na nějaký "posvátný kánon"; nicméně, kdo chce nabídnout něco více nežli onen "starý" Marx, tak ten napřed musí dosáhnout a l e s p o ň tu úroveň poznání a ten stupeň obecnosti, kterých dosáhl Marx.
Jednou větou: s Kellerem lze kapitalismus kritizovat; ale s ním nelze kapitalismus změnit.
Popper: to je v podstatě přesně ten rozdíl mezi pozitivismem a mezi "totalitní" metodou: Popper odmítá jakékoli kanonizované poznatky, chce všechno kritizovat a nic neponechat natrvalo platným, ono to napřed vypadá velice progresivně a velice demokraticky, jenže ve skutečnosti to neznamená nic jiného nežli to, že Popper na místo starých kánonů instaluje kánon nový, totiž postulát všepohlcujícího r e l a t i v i s m u. Takového relativismu, kde - vraťme se k našemu příkladu - Einsteinova teorie relativity nemá o nic vyšší hodnotu a o nic vyšší závaznost, nežli svého času dogma jistého papeže, že Země je placka.
- Nicméně, pane Trávníčku, pokud přece jenom nejste zcela znechucen našimi ultrateoretickými vývody a spory: já už to avizuji dost hodně dlouho, pořád se k tomu nemohu dostat ale časem chystám otevřít novou diskusi, k tématu "Pražského jara", a to právě i s pohledem na tehdejší ekonomické reformy. Pod tímto tématem by se mělo už poněkud méně jednat o ty zcela "metafyzické" spory (doufám že ty alespoň v zásadě dovedeme ke konci právě na tomto diskusním vlákně) - tam by se mělo jednat právě o více praktické otázky, totiž co počít se socialismem. Jak ho zorganizovat, aby to byl na straně jedné systém humánní (ani totalitní ani kapitalistický), ale aby to byl zároveň systém efektivní - jak čistě ekonomicky, tak i co se organizace státu a společnosti týká.
A hned k jádru věci: myslím, že to Vámi uvedené srovnání mezi newtonovskou mechanikou a mezi Einsteinovou teorií relativity skutečně velice přesně vystihuje podstatu toho, o co se v daném případě jedná - ovšem asi v poněkud jiném smyslu, než jak jste to vnímal Vy.
Jde o to, že se tu srážejí - a navzájem míjejí - prostě dvě zcela rozdílné úrovně o b e c n o s t i.
Pane Trávníčku, Vy jste - jako ještě několik málo dalších účastníků těchto diskusí - v prvé řadě respektive výhradně ekonom. To znamená, že Vy určité fenomény z oblasti ekonomie analyzujete v tom v podstatě klasickém stylu odborné, p o z i t i v n í vědy.
To je samozřejmě naprosto legitimní metoda; a jakékoli zkoumání našeho světa samozřejmě musí v podstatě počínat právě takovouto víceméně bezprostřední analýzou toho, co tady je právě teď dáno.
Ovšem, je nutno si uvědomit: tohle opravdu není ten jediný možný způsob, jak analyzovat svět kolem nás - a to včetně sféry ekonomiky. Principiálním deficitem všech pozitivních věd (nejen ekonomie) je právě to, že jsou omezeny právě takřečeno na čistě p ř e d m ě t n o u stránku zkoumaného objektu. Tedy na to, jak daný předmět existuje právě tady a teď, takřečeno před našima očima. Po určitém čase pozitivní vědy prostě narazí na své hranice, které jsou dány právě jenom tou jevovou stránkou - a principiálně se nemohou dostat dál. V takové chvíli je nutno zvolit jinou metodu - a jinou úroveň obecnosti.
Ve vědách fyzikálních je tento rozdíl v nazírání velice dobře možno ilustrovat právě na onom skoku od newtonovské mechaniky k Einsteinově teorii relativity - protože to byl právě Einstein, který dokázal fyzikální zkoumání doslova osvobodit od tradičního náhledu předmětně-fenomenologického, a pozvednout ho na kvalitativně zcela vyšší stupeň vnímání skutečnosti.
Kvalitativně vyšší - to znamená především k o m p l e x n ě j š í, kde fyzikální realita už není chápána jako jenom určitý soubor j e d n o t l i v ý c h fenoménů, nýbrž principiálně jako jeden komplexní útvar ("prostoročas").
No a ten samý rozdíl, který se nám tu ukazuje ve vědách fyzikálních, máme i ve vědách respektive zkoumání jevů socioekonomických. I tady existuje zcela principiální rozdíl mezi tím, jestli se na tyto jevy díváme bezprostředně, pozitivisticky (sociologicky, ekonomicky, politologicky...) - anebo ale jestli tuto sumu socioekonomických vztahů pochopíme jako jeden jediný, komplexní celek, který je ovládán a poháněn svými vlastními, hlubšími a obecnějšími zákony pohybu.
Aby bylo zřejmé: tento komplexní pohled na lidskou společnost, lidský svět naprosto není j e n o m nějakým exkluzivním monopolem Marxe a marxismu - zcela stejným způsobem (jenom z opačné strany) svět pojímal i Marxův "idealistický" předchůdce Hegel; ale stejně tak tímto komplexním (respektive "totálním") způsobem svět vnímá a pojímá každý skutečně velký myslitel, Sokratem a Platónem počínaje.
Možná, pane Trávníčku, že i tak se Vám tento druhý způsob zkoumání zdá být příliš "metafyzickým"; ale podívejme se na jeden zcela konkrétní bod.
Vy sám jste použil termín "socialismus". A to zřejmě v pozitivním slova smyslu, jako něco, čeho by bylo záhodno dosáhnout.
Jenže: CO je to vlastně doopravdy ten socialismus? Jaké jsou jeho základní podmínky, základní rysy? Kdy je možno hovořit o pravém socialismu, a kdy pouze o jeho karikatuře? A jaké cesty, jaké metody, jaké společensko-ekonomické procesy mohou vést k nastolení socialismu, a které cesty jsou falešné, pouze zdánlivě k němu vedoucí?
Nedá se nic dělat, pane Trávníčku - ale tohle všechno jsou otázky a problémy, které patří tak řečeno do "základního výzkumu". Do té zcela nejobecnější teorie. A právě proto tady jmenovitě já s panem Hellerem na sebe neustále narážíme - protože právě tohle jsou ty zcela nejzákladnější otázky teorie, a bez vyřešení těchto základních otázek se prostě nedostaneme dál.
Nemá opravdu smyslu nad tím dohadovat se, jakou bude mít náš budoucí dům střechu, když ještě nemáme vůbec jasno o tom, jak mají být postaveny základy. Napřed si musíme vyjasnit ty základy, a teprve potom je možno postoupit dál.
Tolik tedy všeobecně; teď k několika konkrétním bodům. Ta videa: ne, opravdu jsem v posledních dnech neměl dostatek času, jejich shlédnutí jsem chystal na dnešek. Nicméně, už to tady myslím pan Heller zmínil: pro toho kdo je alespoň poněkud seznámen s marxistickou analýzou kapitalismu, je ten fakt, že kapitalismus jako takový je ve své podstatě umělý ekonomický systém, který tedy zákonitě vytváří ony zmíněné "bubliny" - tak to je v podstatě opravdu naprostou samozřejmostí. Z tohoto pohledu opravdu neočekávám, že by mi tato videa mohla sdělit něco substanciálně nového o podstatě kapitalismu.
Keller: bezpochyby jedinečně ostrovtipný kritik a vlastně "demaskovač" kapitalismu a jeho deformací a paradoxů; ale na straně druhé - v tomto smyslu má pan Heller opět naprostou pravdu - Keller sám nikdy nepřekročí hranice sociologie, tedy nakonec pouze pozitivní vědy. Keller v marxismu sice čerpá určité inspirace, ale asi sotva by bylo možno říci, že si osvojil skutečně hlubinné aspekty marxistické analýzy socioekonomických jevů.
Samozřejmě, není nutno vázat se na marxistickou analytickou metodu jako na nějaký "posvátný kánon"; nicméně, kdo chce nabídnout něco více nežli onen "starý" Marx, tak ten napřed musí dosáhnout a l e s p o ň tu úroveň poznání a ten stupeň obecnosti, kterých dosáhl Marx.
Jednou větou: s Kellerem lze kapitalismus kritizovat; ale s ním nelze kapitalismus změnit.
Popper: to je v podstatě přesně ten rozdíl mezi pozitivismem a mezi "totalitní" metodou: Popper odmítá jakékoli kanonizované poznatky, chce všechno kritizovat a nic neponechat natrvalo platným, ono to napřed vypadá velice progresivně a velice demokraticky, jenže ve skutečnosti to neznamená nic jiného nežli to, že Popper na místo starých kánonů instaluje kánon nový, totiž postulát všepohlcujícího r e l a t i v i s m u. Takového relativismu, kde - vraťme se k našemu příkladu - Einsteinova teorie relativity nemá o nic vyšší hodnotu a o nic vyšší závaznost, nežli svého času dogma jistého papeže, že Země je placka.
- Nicméně, pane Trávníčku, pokud přece jenom nejste zcela znechucen našimi ultrateoretickými vývody a spory: já už to avizuji dost hodně dlouho, pořád se k tomu nemohu dostat ale časem chystám otevřít novou diskusi, k tématu "Pražského jara", a to právě i s pohledem na tehdejší ekonomické reformy. Pod tímto tématem by se mělo už poněkud méně jednat o ty zcela "metafyzické" spory (doufám že ty alespoň v zásadě dovedeme ke konci právě na tomto diskusním vlákně) - tam by se mělo jednat právě o více praktické otázky, totiž co počít se socialismem. Jak ho zorganizovat, aby to byl na straně jedné systém humánní (ani totalitní ani kapitalistický), ale aby to byl zároveň systém efektivní - jak čistě ekonomicky, tak i co se organizace státu a společnosti týká.
JP
No, paní Hájková, jestli ta příčina nezájmu o téma "demokracie" nebude spíš záležet v tom tématu samotném.
Jen tak mimochodem, mám na stole zrovna novinový výstřižek, je to vlastně už z doby před posledními volbami, ale jeho výpověď asi zůstává trvale aktuální: jednom 20 procent (!) občanů věří tomu, že (předčasné) volby pomohou zásadněji změnit politickou a ekonomickou situaci v naší zemi.
Jinak řečeno, lidé prostě na základě své vlastní, zcela reálné zkušenosti už vědí, že těmi prý "svobodnými" demokratickými volbami ve skutečnosti nelze změnit naprosto nic opravdu podstatného. A proč se zajímat o něco, o čem vím, že to stejně není k ničemu?
Jen tak mimochodem, mám na stole zrovna novinový výstřižek, je to vlastně už z doby před posledními volbami, ale jeho výpověď asi zůstává trvale aktuální: jednom 20 procent (!) občanů věří tomu, že (předčasné) volby pomohou zásadněji změnit politickou a ekonomickou situaci v naší zemi.
Jinak řečeno, lidé prostě na základě své vlastní, zcela reálné zkušenosti už vědí, že těmi prý "svobodnými" demokratickými volbami ve skutečnosti nelze změnit naprosto nic opravdu podstatného. A proč se zajímat o něco, o čem vím, že to stejně není k ničemu?
JP
Ještě dodatek, k té "podvratnosti" demokracie: jenže, klasická občanská (pan Heller by řekl: "buržoasní") demokracie je všechno jiné než podvratná, tento způsob demokracie je naprosto exaktním zrcadlením kapitalismu v rovině politické: navenek naprostá svoboda (autonomie) jednotlivých aktérů, ale ve skutečnosti se jedná jenom o pokud možno efektivní sebereprodukci právě panujícího systému.
Demokracie je tady od toho, aby se lid mohl vybouřit, aby mohl doslova a do písmene "vypustit páru" z přetopeného kotle své nespokojenosti, tím že může protestovat proti tomu či onomu jednotlivému nepořádku; ale s y s t é m jako takový se tím nakonec jenom posiluje.
Demokracie je tady od toho, aby se lid mohl vybouřit, aby mohl doslova a do písmene "vypustit páru" z přetopeného kotle své nespokojenosti, tím že může protestovat proti tomu či onomu jednotlivému nepořádku; ale s y s t é m jako takový se tím nakonec jenom posiluje.
JP
S určitou časovou prodlevou se vracím k příspěvku J. Karena z 13.Března 2014, 09:36:2, kdy - nepochybným právem víceméně nezúčastněného pozorovatele - ironizuje způsob (ne)dialogu účastníků Poláčka a Hellera.
Tak za prvé, pane Karene: je to sice tristní, ale bohužel už je to takovou realitou nejen ve sporech manželských a jinak partnerských, ale i ve zcela seriózních vědeckých diskusích: každá strana setrvává železně na svých pozicích, na své vlastní perspektivě, a sotva kdo je ochoten nahlédnout přes okraj svého vlastního "posvátného" přesvědčení.
Jen tak pro ilustraci: v druhé polovině minulého století se vedly zcela nesmiřitelné názorové půtky mezi zastánci pojetí, že člověk je utvářen především geneticky, a mezi vyznavači názoru, že lidský jedinec je utvářen především vlivem prostředí. Tento napohled čistě vědecký střet nesl ve skutečnosti všechny znaky konfliktu fundamentalistického, až přímo náboženského - a pánům vědcům to trvalo skutečně celou řadu desetiletí, nežli se dokázali shodnout na něčem, co by se střízlivějšímu pozorovateli mohlo být zdát zcela samozřejmým od samotného počátku: že totiž pravda leží někde uprostřed, že totiž lidskou bytost formují jak faktory genetické, tak i vliv prostředí. (Ostatně, toto téma se velice úzce dotýká jaksi i našeho vlastního tématu, není-liž pravda?)
Ale teď k tomu bodu, do jaké míry je smysluplný onen postoj, že v diskusích kde není předem jasné, kde je pravda, prosazovat onen názor který protiřečí názoru obecně přijímanému.
Ocitujme si pana Karena: "Když budeme všichni tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce, bude se také pan Poláček vymezovat proti (pomýlenému, zaslepenému a dogmatickému) názoru většiny?"
- Totiž, pane Karene, tento můj (přesněji řečeno Sokratův) postulát se vztahuje ovšem výhradně právě na ty diskuse a spory, kde se doopravdy n e v í, jaký je objektivní stav věcí. A to co víme dneska, to opravdu ještě naprosto nebylo jasné v dobách středověku. A proto také my dneska vynášíme počiny Giordana Bruna a Galileo Galilea, právě za to že se dokázali postavit p r o t i názoru a mínění většiny - a to dokonce té většiny která měla ve svých rukou všechnu soudní a trestní moc.
Jenže - abychom zůstali u daného příkladu - dneska máme právě tu situaci, že jedna strana tvrdí, že všechna nebeská tělesa se točí kolem Země; zatímco druhá - poněkud progresivnější - strana naopak tvrdí, že v š e c h n a nebeská tělesa se točí kolem Slunce!
Jeden tábor tvrdí, že kapitalismus je věčný, neměnný systém - zatímco druhý tábor je natolik zaslepený svou - bezpochyby oprávněnou - pravdou o omezenosti kapitalismu, že stejně tak skálopevně tvrdí, že je to naopak komunismus, který je tím "věčným" společenským uspořádáním, ke kterému všechno směřuje, a který tu po svém nastolení zavládne "na všechny časy"!
Kdyby zde, v této diskusi převládal názor (a dogma) o dokonalosti a věčnosti kapitalismu, pak by - podle onoho Sokratova postulátu - bylo dozajista zapotřebí a nutné, vyjádřit své votum separatum.
Jestliže se tu ale tvrdí, že se celý vesmír otáčí kolem Slunce komunismu, pak nezbývá v zájmu pravdy nic jiného, nežli vznést protest proti natolik zjednodušenému a schématickému pohledu na svět.
- Mimochodem, pane Karene: ta "dialektická" pravda opravdu není jenom nějakým čistě mechanickým "průměrem" mezi dvěma názory protichůdnými, nýbrž je něčím daleko více.
Opět k našemu příkladu s názorem geocentrickým a heliocentrickým: nejde o to že by se "tak trochu" Slunce otáčelo kolem Země, a že by se Země "tak trochu" otáčela kolem Slunce.
Jde o to, že z konfrontace těchto protichůdných názorů se postupem času vyvinul kvalitativně vyšší stupeň poznání - totiž mechanika, a nakonec i fyzika nebeských těles, celého vesmíru.
- Ostatně, to Vaše tvrzení, že názor na škodlivost kapitalismu je čistě subjektivní, nikoli objektivní: tak za tohle by Vás rezolutní Karel Marx nejspíše hnal holí, a je dosti s podivem, že tak neučinil Marxův "zástupce na zemi", pan Heller. Ale on asi opravdu ne tak zcela úplně pochopil Vaše intence.
Tak za prvé, pane Karene: je to sice tristní, ale bohužel už je to takovou realitou nejen ve sporech manželských a jinak partnerských, ale i ve zcela seriózních vědeckých diskusích: každá strana setrvává železně na svých pozicích, na své vlastní perspektivě, a sotva kdo je ochoten nahlédnout přes okraj svého vlastního "posvátného" přesvědčení.
Jen tak pro ilustraci: v druhé polovině minulého století se vedly zcela nesmiřitelné názorové půtky mezi zastánci pojetí, že člověk je utvářen především geneticky, a mezi vyznavači názoru, že lidský jedinec je utvářen především vlivem prostředí. Tento napohled čistě vědecký střet nesl ve skutečnosti všechny znaky konfliktu fundamentalistického, až přímo náboženského - a pánům vědcům to trvalo skutečně celou řadu desetiletí, nežli se dokázali shodnout na něčem, co by se střízlivějšímu pozorovateli mohlo být zdát zcela samozřejmým od samotného počátku: že totiž pravda leží někde uprostřed, že totiž lidskou bytost formují jak faktory genetické, tak i vliv prostředí. (Ostatně, toto téma se velice úzce dotýká jaksi i našeho vlastního tématu, není-liž pravda?)
Ale teď k tomu bodu, do jaké míry je smysluplný onen postoj, že v diskusích kde není předem jasné, kde je pravda, prosazovat onen názor který protiřečí názoru obecně přijímanému.
Ocitujme si pana Karena: "Když budeme všichni tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce, bude se také pan Poláček vymezovat proti (pomýlenému, zaslepenému a dogmatickému) názoru většiny?"
- Totiž, pane Karene, tento můj (přesněji řečeno Sokratův) postulát se vztahuje ovšem výhradně právě na ty diskuse a spory, kde se doopravdy n e v í, jaký je objektivní stav věcí. A to co víme dneska, to opravdu ještě naprosto nebylo jasné v dobách středověku. A proto také my dneska vynášíme počiny Giordana Bruna a Galileo Galilea, právě za to že se dokázali postavit p r o t i názoru a mínění většiny - a to dokonce té většiny která měla ve svých rukou všechnu soudní a trestní moc.
Jenže - abychom zůstali u daného příkladu - dneska máme právě tu situaci, že jedna strana tvrdí, že všechna nebeská tělesa se točí kolem Země; zatímco druhá - poněkud progresivnější - strana naopak tvrdí, že v š e c h n a nebeská tělesa se točí kolem Slunce!
Jeden tábor tvrdí, že kapitalismus je věčný, neměnný systém - zatímco druhý tábor je natolik zaslepený svou - bezpochyby oprávněnou - pravdou o omezenosti kapitalismu, že stejně tak skálopevně tvrdí, že je to naopak komunismus, který je tím "věčným" společenským uspořádáním, ke kterému všechno směřuje, a který tu po svém nastolení zavládne "na všechny časy"!
Kdyby zde, v této diskusi převládal názor (a dogma) o dokonalosti a věčnosti kapitalismu, pak by - podle onoho Sokratova postulátu - bylo dozajista zapotřebí a nutné, vyjádřit své votum separatum.
Jestliže se tu ale tvrdí, že se celý vesmír otáčí kolem Slunce komunismu, pak nezbývá v zájmu pravdy nic jiného, nežli vznést protest proti natolik zjednodušenému a schématickému pohledu na svět.
- Mimochodem, pane Karene: ta "dialektická" pravda opravdu není jenom nějakým čistě mechanickým "průměrem" mezi dvěma názory protichůdnými, nýbrž je něčím daleko více.
Opět k našemu příkladu s názorem geocentrickým a heliocentrickým: nejde o to že by se "tak trochu" Slunce otáčelo kolem Země, a že by se Země "tak trochu" otáčela kolem Slunce.
Jde o to, že z konfrontace těchto protichůdných názorů se postupem času vyvinul kvalitativně vyšší stupeň poznání - totiž mechanika, a nakonec i fyzika nebeských těles, celého vesmíru.
- Ostatně, to Vaše tvrzení, že názor na škodlivost kapitalismu je čistě subjektivní, nikoli objektivní: tak za tohle by Vás rezolutní Karel Marx nejspíše hnal holí, a je dosti s podivem, že tak neučinil Marxův "zástupce na zemi", pan Heller. Ale on asi opravdu ne tak zcela úplně pochopil Vaše intence.
obvykle nesmysly. On dokáže zmršit i tu teorii poznání a nejvíce mne štve, že už zase podstrkuje marxismu či mně svůj názor a je při tom vedle.
Vy jste mu odpověděl naprosto správně.Tedy z hlediska marxismu a nejenom. Jsme v teorii poznání dál než Řekové, takže nejsme odkázáni na Sókratovský dialog. Celou řadu poznatků si můžeme ověřit a prozkoumat jinak a stejně bude naše poznání omezené a budou věci, neověřitelné. A přesto - budou-li odlišné názory (tedy protichůdné nesladitelné) bude jeden blízko pravdě a ten druhý daleko.Jestli to nebudou chápat poláčkové, to je jiná věc. V třídní společnosti tu vždycky bude působit ideologie nějaké reakční třídy, ktrerá bude lidem masově zakrývat oči a ideologie progresivní třídy, která je naopak bude k pravdě postrkovat.A ideologie dělnické třídy, dnes v podob+ě kognitariátu by v tomto smyslu, vzhledem k objektivnímu ekonomickému postavení této třídy, měla být tou poslední, která lidi postrčí k překonání třídní společnosti.A ne že to pak bude konec dějin - nastanou jiné problémy a jiné mechanismy které nás tady dnes nemusí zajímat. Ano, názor o škodlivosti kapitalismu je subjektivní v tom smyslu že subjekt se přibližuje či nikoli k objektu, ale lze ho poměřit, pokud jde o míru přiblížení k objektu- Jeden dobrý lektor MLF v mém mládí říkal "Pravda je objektivní ale je v subjektu"-přesné.
pAN pOLÁČEK nechápe, že v jeho případě je problém jinde - nejde o střet dvou neověřitelných názorů, kdy se jen střetávají dvě intuice či dvě víry a jde o čist+ě psychologický a gnoseologický problém, jako např. u dvou vědeckých škol v přírodní vědě. Jde o to, že on prostě vzhledem k ideologickému zajetí reakční třídou, které ještě znásobuje jeho neznalost a neumětelství a k tomu utkvělá představa, že jedině on ví, co napsal Marx, i když to pořádně nečetl a není s to dodržet zavedená pravidla vědecké diskuse (odkazy atd.), prostě nevnímá, když se mu vysvětlují ověřitelné chyby, které ve svých závěrech o Marxovi dělá, pořád opakuje ty nesmysly dokola a jen těží z toho ideologického zajetí a neznalosti ostatních účastníků. Zejména přitom ignoruje reálný dějinný proces, který jasně ukazuje, kam vývoj jde. On vlastně ani nepracuje s realitou, ale pohybuje se výhradně v té metateorii, kde se jeho nesmysly mohou nějak udržet nezávisle na realitě (pro to ideologické zajetí i odborníků).
Takže klid a zhluboka dýchat. Spíše mi pomozte vysvětlit některé věci panu Trávníčkovi, ten sice je taky dost ideologicky tuhý, ale vnímá argumenty. Pěkný den.
Vy jste mu odpověděl naprosto správně.Tedy z hlediska marxismu a nejenom. Jsme v teorii poznání dál než Řekové, takže nejsme odkázáni na Sókratovský dialog. Celou řadu poznatků si můžeme ověřit a prozkoumat jinak a stejně bude naše poznání omezené a budou věci, neověřitelné. A přesto - budou-li odlišné názory (tedy protichůdné nesladitelné) bude jeden blízko pravdě a ten druhý daleko.Jestli to nebudou chápat poláčkové, to je jiná věc. V třídní společnosti tu vždycky bude působit ideologie nějaké reakční třídy, ktrerá bude lidem masově zakrývat oči a ideologie progresivní třídy, která je naopak bude k pravdě postrkovat.A ideologie dělnické třídy, dnes v podob+ě kognitariátu by v tomto smyslu, vzhledem k objektivnímu ekonomickému postavení této třídy, měla být tou poslední, která lidi postrčí k překonání třídní společnosti.A ne že to pak bude konec dějin - nastanou jiné problémy a jiné mechanismy které nás tady dnes nemusí zajímat. Ano, názor o škodlivosti kapitalismu je subjektivní v tom smyslu že subjekt se přibližuje či nikoli k objektu, ale lze ho poměřit, pokud jde o míru přiblížení k objektu- Jeden dobrý lektor MLF v mém mládí říkal "Pravda je objektivní ale je v subjektu"-přesné.
pAN pOLÁČEK nechápe, že v jeho případě je problém jinde - nejde o střet dvou neověřitelných názorů, kdy se jen střetávají dvě intuice či dvě víry a jde o čist+ě psychologický a gnoseologický problém, jako např. u dvou vědeckých škol v přírodní vědě. Jde o to, že on prostě vzhledem k ideologickému zajetí reakční třídou, které ještě znásobuje jeho neznalost a neumětelství a k tomu utkvělá představa, že jedině on ví, co napsal Marx, i když to pořádně nečetl a není s to dodržet zavedená pravidla vědecké diskuse (odkazy atd.), prostě nevnímá, když se mu vysvětlují ověřitelné chyby, které ve svých závěrech o Marxovi dělá, pořád opakuje ty nesmysly dokola a jen těží z toho ideologického zajetí a neznalosti ostatních účastníků. Zejména přitom ignoruje reálný dějinný proces, který jasně ukazuje, kam vývoj jde. On vlastně ani nepracuje s realitou, ale pohybuje se výhradně v té metateorii, kde se jeho nesmysly mohou nějak udržet nezávisle na realitě (pro to ideologické zajetí i odborníků).
Takže klid a zhluboka dýchat. Spíše mi pomozte vysvětlit některé věci panu Trávníčkovi, ten sice je taky dost ideologicky tuhý, ale vnímá argumenty. Pěkný den.
JP
Mimochodem, pane Tejkle, nějak začínám mít v poslední době pocit, že naše představy o fungování a organizaci postkapitalistické společnosti jsou navzájem přece jenom o něco blíže, než se mi původně zdálo.
Musím přiznat, že jsem se - oproti původnímu příslibu - stále ještě nedostal k tomu, prostudovat si ten "parametrický" systém znovu a podrobněji; chystal jsem to pro dobu mé dovolené, ale ta se nakonec z původního týdne scvrkla jenom na dva dny, které jsem stejně musel "utratit" jinými, zcela všedními aktivitami. Ale do budoucna by to u mě s volným časem mělo přece jenom vypadat poněkud lépe, takže i v tomto ohledu snad snad budu mít příležitost zmeškané ještě dohnat.
Musím přiznat, že jsem se - oproti původnímu příslibu - stále ještě nedostal k tomu, prostudovat si ten "parametrický" systém znovu a podrobněji; chystal jsem to pro dobu mé dovolené, ale ta se nakonec z původního týdne scvrkla jenom na dva dny, které jsem stejně musel "utratit" jinými, zcela všedními aktivitami. Ale do budoucna by to u mě s volným časem mělo přece jenom vypadat poněkud lépe, takže i v tomto ohledu snad snad budu mít příležitost zmeškané ještě dohnat.
JP
No dobře, pane Trávníčku - teď jsem se přece jenom dostal konečně k tomu, abych shlédl alespoň to první video.
Budiž, musím být objektivní - nebylo by zcela spravedlivé tvrdit, že mi tato ukázka vůbec nic zajímavého nepřinesla. Autor tohoto videa byl samozřejmě veden ryzím úmyslem ukázat umělý charakter finančního systému kapitalismu - umělý natolik, že skutečně nelze vyloučit, že by se jednoho dne mohl zcela zhroutit.
Na straně druhé, má skepse ohledně nějakého opravdu novátorského pohledu na danou problematiku byla v podstatě zcela potvrzena: celá tato prezentace světa peněz ("peníze jako dluh") byla profilována místy až vyloženě groteskní neznalostí základních kategorií Marxových analýz světa peněz a kapitálu. (Vlastně právě až v konfrontaci s takovýmito, pouze na jevovou stránku celé problematiky omezenými modely a výklady je možno ocenit, jaký substanciální přínos a hodnotu tyto Marxovy analýzy měly a stále mají.)
Budiž, autor vychází z poměrů v USA, kde - jak právem konstatuje - ve vzdělávacím systému panuje prakticky naprostý ekonomický analfabetismus. A člověk musí být dodatečně vděčen i tomu jinak zatuchlému "reálnému socialismu", že nám do hlavy natloukli alespoň nějaké základy Marxových ekonomických analýz.
Jde o to: centrální výpovědí oné videopřednášky je téze, že prý "peníze jsou dluh". A není tu vůbec ani slovo o h o d n o t ě, o tom že peníze jsou výrazem, reprezentantem o sobě zcela r e á l n é hodnoty produkovaného zboží!
Jenom proto se tady peníze (v onom videu) mohou objevit jako jakýsi "výmysl bank", jako něco co si banky produkují jaksi jenom proto, aby ony samy mohly vydělávat.
Autoři onoho videa tvrdí, že peníze produkují banky, když dávají úvěr - že se tedy jedná jenom o "dluh".
Co tady ale prakticky zcela přehlížejí, je skutečnost, že tyto - půjčené - peníze nejsou jenom jakousi fiktivní bankovní operací, nýbrž že ve skutečnosti j s o u kryty - a to sice vlastní prací (byť i budoucí) toho, kdo si úvěr bere. Přesněji řečeno, tyto úvěry jsou kryty schopností pracujícího člověka vytvářet n a d h o d n o t u (což je pojem, který se v rámci celého tohoto výkladu neobjeví ani jednou jedinkrát!).
Zkrátka, o co se jedná: poskytovaný úvěr (dluh), pokud je poskytnut v r a c i o n á l n í míře, není v podstatě svým způsobem nic jiného, nežli d ů v ě r a banky ve schopnost dlužníka, v dohledném časovém horizontu vyprodukovat vlastní prací dostatečně velké množství n a d h o d n o t y, aby na jejím základě měl dosti prostředků onen dluh splatit.
Rozhodující je tedy: tyto poskytované úvěry (dluhy) naprosto nejsou - jak sugerují autoři videopřednášky - jenom a zásadně jenom nějakým čistě f i k t i v n í m bankovním přeludem, fata morganou; nýbrž, jak řečeno, je to v podstatě vyjádřením d ů v ě r y v budoucí schopnost vytvářet nadhodnotu.
V podstatě to, co mělo být dokladem naprosté fiktivnosti (a nebezpečné fiktivnosti) soudobého bankovního sektoru, se ve skutečnosti ukazuje být paradoxně o s l a v o u výdobytků moderního bankovnictví!
Neboť je to právě a jedině tato "sázka na budoucnost", která reálný ekonomický sektor o s v o b o z u j e od bezprostředního "tady a teď", která umožňuje hledět do budoucnosti, která umožňuje tak řečeno "zduchovnět" hrubé materiálno.
Proto také ten alternativní model, který závěrem autoři předkládají, by ve skutečnosti mohl fungovat nanejvýš (pokud vůbec) pouze a výhradně v ekonomice čistě s t a t i c k é, kde se stále dokola opakují ty samé procesy. Ale statická ekonomika, to je fakticky ekonomika s t a g n u j í c í, neschopná jakéhokoli rozvoje.
Závěrem: bezpochyby, autoři onoho videa měli do nemalé míry také svou pravdu. Je nepochybné, že jsou zcela znatelné tendence v soudobém (kapitalistickém) bankovnictví, které se už dalece pohybují za hranicemi reality. Za hranicemi reálné ekonomiky. Do nemalé míry se opravdu jedná už jenom o čistě fiktivní operace, které skutečně mohou kdykoli zkolabovat - a ke kolapsu přivést nejen sebe samotné, nýbrž celý systém. A to nejen systém bankovnictví, ale spolu s ním i reálné ekonomiky.
To všechno je tu přítomno, takovéto fiktivní tendence a sektory tu dozajista existují.
Ale přece, celá realita jak bankovnictví, tak i reálné ekonomiky je daleko složitější, a daleko ambivalentnější, nežli jak to autoři onoho videa chtějí sugerovat.
Budiž, musím být objektivní - nebylo by zcela spravedlivé tvrdit, že mi tato ukázka vůbec nic zajímavého nepřinesla. Autor tohoto videa byl samozřejmě veden ryzím úmyslem ukázat umělý charakter finančního systému kapitalismu - umělý natolik, že skutečně nelze vyloučit, že by se jednoho dne mohl zcela zhroutit.
Na straně druhé, má skepse ohledně nějakého opravdu novátorského pohledu na danou problematiku byla v podstatě zcela potvrzena: celá tato prezentace světa peněz ("peníze jako dluh") byla profilována místy až vyloženě groteskní neznalostí základních kategorií Marxových analýz světa peněz a kapitálu. (Vlastně právě až v konfrontaci s takovýmito, pouze na jevovou stránku celé problematiky omezenými modely a výklady je možno ocenit, jaký substanciální přínos a hodnotu tyto Marxovy analýzy měly a stále mají.)
Budiž, autor vychází z poměrů v USA, kde - jak právem konstatuje - ve vzdělávacím systému panuje prakticky naprostý ekonomický analfabetismus. A člověk musí být dodatečně vděčen i tomu jinak zatuchlému "reálnému socialismu", že nám do hlavy natloukli alespoň nějaké základy Marxových ekonomických analýz.
Jde o to: centrální výpovědí oné videopřednášky je téze, že prý "peníze jsou dluh". A není tu vůbec ani slovo o h o d n o t ě, o tom že peníze jsou výrazem, reprezentantem o sobě zcela r e á l n é hodnoty produkovaného zboží!
Jenom proto se tady peníze (v onom videu) mohou objevit jako jakýsi "výmysl bank", jako něco co si banky produkují jaksi jenom proto, aby ony samy mohly vydělávat.
Autoři onoho videa tvrdí, že peníze produkují banky, když dávají úvěr - že se tedy jedná jenom o "dluh".
Co tady ale prakticky zcela přehlížejí, je skutečnost, že tyto - půjčené - peníze nejsou jenom jakousi fiktivní bankovní operací, nýbrž že ve skutečnosti j s o u kryty - a to sice vlastní prací (byť i budoucí) toho, kdo si úvěr bere. Přesněji řečeno, tyto úvěry jsou kryty schopností pracujícího člověka vytvářet n a d h o d n o t u (což je pojem, který se v rámci celého tohoto výkladu neobjeví ani jednou jedinkrát!).
Zkrátka, o co se jedná: poskytovaný úvěr (dluh), pokud je poskytnut v r a c i o n á l n í míře, není v podstatě svým způsobem nic jiného, nežli d ů v ě r a banky ve schopnost dlužníka, v dohledném časovém horizontu vyprodukovat vlastní prací dostatečně velké množství n a d h o d n o t y, aby na jejím základě měl dosti prostředků onen dluh splatit.
Rozhodující je tedy: tyto poskytované úvěry (dluhy) naprosto nejsou - jak sugerují autoři videopřednášky - jenom a zásadně jenom nějakým čistě f i k t i v n í m bankovním přeludem, fata morganou; nýbrž, jak řečeno, je to v podstatě vyjádřením d ů v ě r y v budoucí schopnost vytvářet nadhodnotu.
V podstatě to, co mělo být dokladem naprosté fiktivnosti (a nebezpečné fiktivnosti) soudobého bankovního sektoru, se ve skutečnosti ukazuje být paradoxně o s l a v o u výdobytků moderního bankovnictví!
Neboť je to právě a jedině tato "sázka na budoucnost", která reálný ekonomický sektor o s v o b o z u j e od bezprostředního "tady a teď", která umožňuje hledět do budoucnosti, která umožňuje tak řečeno "zduchovnět" hrubé materiálno.
Proto také ten alternativní model, který závěrem autoři předkládají, by ve skutečnosti mohl fungovat nanejvýš (pokud vůbec) pouze a výhradně v ekonomice čistě s t a t i c k é, kde se stále dokola opakují ty samé procesy. Ale statická ekonomika, to je fakticky ekonomika s t a g n u j í c í, neschopná jakéhokoli rozvoje.
Závěrem: bezpochyby, autoři onoho videa měli do nemalé míry také svou pravdu. Je nepochybné, že jsou zcela znatelné tendence v soudobém (kapitalistickém) bankovnictví, které se už dalece pohybují za hranicemi reality. Za hranicemi reálné ekonomiky. Do nemalé míry se opravdu jedná už jenom o čistě fiktivní operace, které skutečně mohou kdykoli zkolabovat - a ke kolapsu přivést nejen sebe samotné, nýbrž celý systém. A to nejen systém bankovnictví, ale spolu s ním i reálné ekonomiky.
To všechno je tu přítomno, takovéto fiktivní tendence a sektory tu dozajista existují.
Ale přece, celá realita jak bankovnictví, tak i reálné ekonomiky je daleko složitější, a daleko ambivalentnější, nežli jak to autoři onoho videa chtějí sugerovat.
možná těžko může hrát roli něčeho podvratného, protože podvratný je sám kapitalismus. Ten totiž podvrací všechno, co odporuje jeho podstatě a zároveň absorbuje všechno, co této podstatě neodporuje. Zkuste ale podvracet něco podvratného.
VK
March 16, 2014 v 21.36
Peníze jsou dluh do té míry, že jako dluh vznikají a jeho splacením zase zanikají. Není to ani tak fiktivní, jako protiintuitivní. A celý ten systém nevznikl z nějakého konspiračního úradku, nýbrž zcela samovolně v průběhu posledních dobře 400 let. Postupným rozvojem systému částečných rezerv, kdy jen část půjčeného je v bance kryta vklady střadatelů, ten zbytek banka jednoduše vytvoří. Jen tak, out of air. Navzdory tomu docela dlouho trvalo, než si toho někdo všiml, ekonomům samotným to trvalo dobře do druhé půli 20. století, než - navzdory empirickým dokladům - tuto reálně existující skutečnost vzali na vědomí.
Pro nás z toho plynou do začátku tři věci.
- Peněz není nějaké pevně dané množství, vznikají a zase zanikají. Daně a státní zásahy tudíž nejsou přerozdělováním, neplatí co někomu dám, musím jinému vzít.
- Peníze jistě nějakým způsobem vyjadřují hodnotu statků, ve všech svých funkcích, směnné, zúčtovací a uchovávání hodnot. Jejich vznik a zánik ovšem s tvorbou hodnot souvisí jen nepřímo a není na ní zcela závislý. Tedy jejich množství tu tvorbu hodnot samu může ovlivňovat, nejsou jen nějaké zevně, exogenně, dodané mazivo tržních vztahů, na tvorbu hodnot nejsou bez vlivu.
- Existence paradoxu úroků. Každý úvěr je zatížen úrokem, konečný výše dluhu je vyšší než půjčená částka. Když vzniká drtivá většina peněz jako úvěr, je tedy v systému nutně míň peněz, než dluhu, ostřeji řečeno dluhy jsou nesplatitelné a musejí stále růst. Dluh není nějaká havárie, neschopnost, hřích, atd., dluh je prostě technická záležitost a patří k současnému systému jak ke koze lůj. Nedá se odstranit.
Píšete, že jsou peníze kryty prací, prací a výtvory těch kteří přijali úvěr a musejí jej splácet. Jenže přímo tou prací a výrobky jej nesplácejí, zelinář neposílá na umořování podnikatelského úvěru mrkev a zelí. Splácejí jej zas dalšími penězi, za které tu svou práci a výtvory teprv musejí vyměnit. A to je kruciální rozdíl. V systému je míň peněz (které se dají směnou vydělat a pak jimi dál zaplatit), než dluhu, na splacení veškerých dluhů bankám nebude, ani kdyby všichni pracovali sebeusilovněji a vytvořili sebevyšší hory výrobků. Není je za co směnit.
Dost možná ten třetí bod je to, co nám stále uniká.
Pro nás z toho plynou do začátku tři věci.
- Peněz není nějaké pevně dané množství, vznikají a zase zanikají. Daně a státní zásahy tudíž nejsou přerozdělováním, neplatí co někomu dám, musím jinému vzít.
- Peníze jistě nějakým způsobem vyjadřují hodnotu statků, ve všech svých funkcích, směnné, zúčtovací a uchovávání hodnot. Jejich vznik a zánik ovšem s tvorbou hodnot souvisí jen nepřímo a není na ní zcela závislý. Tedy jejich množství tu tvorbu hodnot samu může ovlivňovat, nejsou jen nějaké zevně, exogenně, dodané mazivo tržních vztahů, na tvorbu hodnot nejsou bez vlivu.
- Existence paradoxu úroků. Každý úvěr je zatížen úrokem, konečný výše dluhu je vyšší než půjčená částka. Když vzniká drtivá většina peněz jako úvěr, je tedy v systému nutně míň peněz, než dluhu, ostřeji řečeno dluhy jsou nesplatitelné a musejí stále růst. Dluh není nějaká havárie, neschopnost, hřích, atd., dluh je prostě technická záležitost a patří k současnému systému jak ke koze lůj. Nedá se odstranit.
Píšete, že jsou peníze kryty prací, prací a výtvory těch kteří přijali úvěr a musejí jej splácet. Jenže přímo tou prací a výrobky jej nesplácejí, zelinář neposílá na umořování podnikatelského úvěru mrkev a zelí. Splácejí jej zas dalšími penězi, za které tu svou práci a výtvory teprv musejí vyměnit. A to je kruciální rozdíl. V systému je míň peněz (které se dají směnou vydělat a pak jimi dál zaplatit), než dluhu, na splacení veškerých dluhů bankám nebude, ani kdyby všichni pracovali sebeusilovněji a vytvořili sebevyšší hory výrobků. Není je za co směnit.
Dost možná ten třetí bod je to, co nám stále uniká.
JP
Odpovídám teď jenom narychlo, krátce: především, já jsem netvrdil, že ty dluhy jsou k r y t é (bezezbytku) prací.
Ty dluhy jsou kryté přesně vzato n a d ě j í (respektive, v pozitivním smyslu: důvěrou) v to, že ten, kdo si bere úvěr, ho v čase budoucím bude moci pokrýt výsledky své práce, tedy vytvořenou nadhodnotou.
Do jaké míry je tato nadhodnota identická s jejím - aktuálním - peněžním vyjádřením, to je poněkud jiná záležitost, v tržním prostředí se samozřejmě obojí nemusí nutně "potkat", to je ta známá oscilace ceny kolem hodnoty.
Mně šlo především o to poukázat, že autor/autoři onoho videa si tu věc až příliš zjednodušili, a vnímají ji velmi jednostranně. Jako by dluh samotný, principiálně, byl něčím - pro ekonomiku - negativním, zničujícím.
Velice zajímavý je například ten - tamtéž uvedený - příklad s kladivem. Ten argument zněl, že já přece nemohu někomu slíbit kladivo, když ho nemám. (Oproti čemuž prý banky právě tohle dělají - tím že někomu poskytnou úvěr mu poskytují peníze, které fakticky nemají; nemají je podloženy nijakou reálnou hodnotou.)
Ale, jde o to: já to kladivo přece m o h u - a to dokonce s klidným svědomím a zcela legitimně - slíbit, i když ho sám nevlastním; za předpokladu totiž, že mám možnost si ho v reálném čase pro daný účel opatřit. A já ho mohu slíbit třeba i deseti lidem - za předpokladu že oni ho nepotřebují všichni zároveň, a že já mám natolik vypracovanou logistiku, že je mohu uspokojit postupně všechny.
Přesně na tomto principu pracují i banky. Jak i v tom samotném videu bylo řečeno, tento bankovní princip může fungovat pouze potud, pokud nedojde k "runu" - tedy kdyby všichni zákazníci bank chtěli najednou své peníze vyplatit. (Obdobně: kdyby všichni mí zákazníci chtěli po mě to kladivo v ten samý čas.)
Jenže, právě k tomu efektu (hromadné vybírání peněz) pravidelně n e d o c h á z í.
Jinými slovy: alespoň do určité míry, po určitou hranici, je toto počínání bank ekonomicky zcela v pořádku, a jenom zdánlivě je to jenom hra zcela fiktivních čísel.
A dokonce - a právě na to jsem se ve svém minulém příspěvku snažil poukázat - tyto napohled fiktivní bankovní operace vůbec teprve umožnily vznik a fungování moderní ekonomiky!
Zásadní otázkou ovšem je: kde leží ta h r a n i c e, po kterou je tato "ekonomika na úvěr" ještě únosná a dokonce pozitivní, a za kterou už je nutno opravdu hovořit o převážně fiktivní ekonomice? Čím a jak je možno tuto hranici určit? Procentuálně k celkovému národnímu důchodu?
Pokud by tomu tak bylo (procentuálně k národnímu důchodu), pak by dokonce ani rostoucí objem této "ekonomiky na úvěr" nemusel nutně mít vysloveně destruktivní charakter - pokud by se procentuálně držel stále v onom ještě únosném rámci.
Nebo jinak řečeno, konkrétně k té Vaší poslední větě, že "v systému je míň peněz než dluhu", a že "není za co je směnit": jak řečeno to by byl vyloženě katastrofický respektive krizový scénář právě a jenom pro ten případ, kdyby všichni věřitelé v ten samý okamžik požadovali splacení svých pohledávek. Ale pokud k tomu nedojde, pak určitou míru převisu dluhu nad množstvím peněz (tj. jemi reprezentovanými reálnými hodnotami) může systém bez potíží absorbovat.
Ty dluhy jsou kryté přesně vzato n a d ě j í (respektive, v pozitivním smyslu: důvěrou) v to, že ten, kdo si bere úvěr, ho v čase budoucím bude moci pokrýt výsledky své práce, tedy vytvořenou nadhodnotou.
Do jaké míry je tato nadhodnota identická s jejím - aktuálním - peněžním vyjádřením, to je poněkud jiná záležitost, v tržním prostředí se samozřejmě obojí nemusí nutně "potkat", to je ta známá oscilace ceny kolem hodnoty.
Mně šlo především o to poukázat, že autor/autoři onoho videa si tu věc až příliš zjednodušili, a vnímají ji velmi jednostranně. Jako by dluh samotný, principiálně, byl něčím - pro ekonomiku - negativním, zničujícím.
Velice zajímavý je například ten - tamtéž uvedený - příklad s kladivem. Ten argument zněl, že já přece nemohu někomu slíbit kladivo, když ho nemám. (Oproti čemuž prý banky právě tohle dělají - tím že někomu poskytnou úvěr mu poskytují peníze, které fakticky nemají; nemají je podloženy nijakou reálnou hodnotou.)
Ale, jde o to: já to kladivo přece m o h u - a to dokonce s klidným svědomím a zcela legitimně - slíbit, i když ho sám nevlastním; za předpokladu totiž, že mám možnost si ho v reálném čase pro daný účel opatřit. A já ho mohu slíbit třeba i deseti lidem - za předpokladu že oni ho nepotřebují všichni zároveň, a že já mám natolik vypracovanou logistiku, že je mohu uspokojit postupně všechny.
Přesně na tomto principu pracují i banky. Jak i v tom samotném videu bylo řečeno, tento bankovní princip může fungovat pouze potud, pokud nedojde k "runu" - tedy kdyby všichni zákazníci bank chtěli najednou své peníze vyplatit. (Obdobně: kdyby všichni mí zákazníci chtěli po mě to kladivo v ten samý čas.)
Jenže, právě k tomu efektu (hromadné vybírání peněz) pravidelně n e d o c h á z í.
Jinými slovy: alespoň do určité míry, po určitou hranici, je toto počínání bank ekonomicky zcela v pořádku, a jenom zdánlivě je to jenom hra zcela fiktivních čísel.
A dokonce - a právě na to jsem se ve svém minulém příspěvku snažil poukázat - tyto napohled fiktivní bankovní operace vůbec teprve umožnily vznik a fungování moderní ekonomiky!
Zásadní otázkou ovšem je: kde leží ta h r a n i c e, po kterou je tato "ekonomika na úvěr" ještě únosná a dokonce pozitivní, a za kterou už je nutno opravdu hovořit o převážně fiktivní ekonomice? Čím a jak je možno tuto hranici určit? Procentuálně k celkovému národnímu důchodu?
Pokud by tomu tak bylo (procentuálně k národnímu důchodu), pak by dokonce ani rostoucí objem této "ekonomiky na úvěr" nemusel nutně mít vysloveně destruktivní charakter - pokud by se procentuálně držel stále v onom ještě únosném rámci.
Nebo jinak řečeno, konkrétně k té Vaší poslední větě, že "v systému je míň peněz než dluhu", a že "není za co je směnit": jak řečeno to by byl vyloženě katastrofický respektive krizový scénář právě a jenom pro ten případ, kdyby všichni věřitelé v ten samý okamžik požadovali splacení svých pohledávek. Ale pokud k tomu nedojde, pak určitou míru převisu dluhu nad množstvím peněz (tj. jemi reprezentovanými reálnými hodnotami) může systém bez potíží absorbovat.
JP
Ve svém posledním analytickém textu o Marxově koncepci společnosti "Teorie hodnoty, trhu a práce podle Marxe" jsem rozebral základní ekonomicko-sociální myšlenkové kategorie tohoto myslitele, kterými tento jak vysvětluje principiálně ne-humánní charakter kapitalismu, tak i - podle jeho názoru - nutnost i historickou nevyhnutelnost příchodu ekonomicko-společenského typu zcela nového, kde budou tyto základní principy kapitalistické produkce i kapitalistické společnosti odstraněny, zrušeny.
V podstatě jsem v onom textu vyjádřil všechny mé zásadní pochybnosti o tom, jak by takováto komunistická společnost mohla reálně existovat.
Právě z tohoto důvodu - totiž v rámci uvažování o tom, jak by mohla vyhlížet, na jakých základech by mohla spočívat nejen hypotetická společnost komunistická, nýbrž i jakákoli - doufejme že reálnější - společnost postkapitalistická, ukazuje se přece jenom potřebnost na určité body ještě jednou fokusovat obzvláštní pozornost.
SPOLEČENSKOST BEZPROSTŘEDNÍ A ZPROSTŘEDKOVANÁ
Připomeňme si napřed ten zcela centrální bod Marxova uvažování o tom, co lidskou společnost činí humánním, a co ji dehumanizuje.
Podle Marxova konceptu je člověk principiálně tvorem společenským - jedině uvnitř a prostřednictvím společnosti, sociálních kontaktů a vazeb se lidské individuum vůbec může konstituovat, vyvinout jako autenticky lidská bytost.
Od této - o sobě bezpochyby logické - premisy se pak odvíjí následný Marxův postulát: jako skutečně humánní, skutečně "člověkotvorná" může platit jenom taková společnost, která je skutečně a bezprostředně "společenská" - to jest, kde mezilidské vztahy, mezilidské kontakty mají přirozený, bezprostřední charakter. Do vztahu člověk - člověk tu tedy nevstupuje žádný rušivý externí činitel, který by tento mezilidský vztah deformoval, dehumanizoval.
Takováto společnost b e z p r o s t ř e d n í interpersonální vztahovosti je tedy podle Marxe společností přirozenou, principiálně harmonickou.
Nicméně, za určitých okolností (za určitého stupně rozvoje výrobních sil) podle Marxe dochází právě k tomu fenoménu, že tento přirozený vztah mezi člověkem a jeho protějškem je přerušen, je rozbit - a na místo oněch přirozených vztahů mezi člověkem a člověkem nastupuje vztah z v ě c n ě l ý, odlidštěný, lidské podstatě odcizený.
Tímto rušivým, destruktivním, dehumanizujícím elementem podle Marxe není nic jiného nežli - zbožní h o d n o t a.
Abychom si uzřejmili, z jakých důvodů Marx centrální problém existence člověka a lidské společnosti spatřuje v určitém, vlastně jen čistě ekonomickém efektu, je nutno si uvědomit, že člověk pro Marxe byl zcela principiálně "homo faber", tvor pracující, tvořící. Podle Marxe jenom tím, že (a jak, za jakých podmínek) člověk pracuje, vytváří a konstituuje sám sebe, jako lidskou bytost. Jenom na základě tohoto Marxova pojetí lidské bytosti je možno pochopit, proč v jeho myšlenkovém schématu napohled čistě ekonomické kategorie mají principiální význam i pro člověka jako takového.
Takže tedy: zbožní hodnota. Právě tohle je ten nový faktor, který rozbíjí původně přirozené vztahy v lidském společenství, v lidské komunitě: na místo přirozené produkce užitných hodnot, výrobků užitečných pro člověka jako takového, nyní nastupuje produkce nikoli konkrétně-užitečných, nýbrž a b s t r a k t n ě - t r ž n í c h hodnot.
Už se nevyrábí, neprodukuje, nepracuje pro člověka jako takového - nýbrž vyrábí a pracuje se pro toto abstraktum, pracuje se pro boha Zlaté tele, jenom pro ono ze řetězu utržené "stále víc! víc! více!" tržního a kapitálového zisku, zcela odtrženého od oné původní přirozené produkce užitných předmětů.
Spolu s tímto převrácením se výroby z výroby užitných hodnot na výrobu pro - abstraktní, peněžní - zisk se ale stejným způsobem paralelně převrací i celý lidský svět. Jestliže původně byl člověk - a to sice právě jako "homo faber", jako člověk pracující a produkující, v procesu své produkční činnosti v b e z p r o s t ř e d n í m společenském vztahu ke všem ostatním, neboť výrobek jeho rukou byl prostě u ž i t e č n ý - nyní dochází k tomu stavu, že užitečnost jeho vlastního produktu se zjišťuje respektive konstituuje až jenom z p r o s t ř e d k o v a n ě, na trhu, prostřednictvím trhu.
To znamená: já se mohu jakkoli namáhat, mohu pracovat jakkoli poctivě - nakonec jsem s veškerým svým úsilím vydán napospas trhu, neboť jedině tento anonymní, z dosahu mé vlastní moci zcela vzdálený trh rozhodne o tom, jestli má práce najde své uplatnění, anebo celé to úsilí bylo k ničemu.
Ještě jednou: právě tohle je pro Marxe ten zcela rozhodující moment: jestli lidská práce, jako základní humanizační faktor, má b e z p r o s t ř e d n ě společenský, anebo ale pouze z p r o s t ř e d k o v a n ě společenský charakter.
Jakmile takto práce/produkce nemá bezprostředně společenský charakter, pak je to podle Marxe práce odcizená, kdy člověk ztrácí svou vládu nad svým vlastním světem, nad výsledky své vlastní práce, a naopak, sám je ovládán tímto odlidštěným světem věcí.
Z tohoto Marxova pojetí pak zákonitě vyplývá jeho klíčový postulát pro postkapitalistickou, komunistickou společnost: práce, produkční činnost lidstva, musí zase obdržet zpátky onen b e z p r o s t ř e d n ě společenský charakter. Pracovní výkon každého jednotlivce se okamžitě, bezprostředně a bez okliky přes anonymní trh stává součástí celkové produkce celé společnosti. Každá užitná hodnota která je zde vytvořena má bezprostřední užitek pro celou společnost; a nic z těchto užitných hodnot není ztraceno jenom proto, že by ji "nepřijal" trh, jenom proto že by mu nevytvářela dostatečný finanční zisk.
Jenom a pouze za těchto okolností člověk opět získá svou vládu nad svým světem, a tedy svou svobodu; a jenom a pouze za těchto okolností se obnoví i onen původní, přirozený, harmonický vztah mezi všemi členy společnosti.
EKONOMIKA HODNOTY ZBAVENÁ
Takže, potud Marx. Nelze nepřiznat: jeho model společnosti a jejího vývoje má svou logiku, svou přesvědčivost. A bez jakýchkoli pochyb postihuje a vysvětluje určité - negativní - fenomény dosavadních lidských dějin.
Zásadní problémy se nám ale vynořují tam, kde se jedná o to, jak by ta příští, postkapitalistická, "komunistická" společnost - a především její ekonomika - vlastně měla reálně fungovat.
Připomeňme si ještě jednou: podle Marxe za komunismu principiálně n e s m í existovat t r h. Nesmí existovat zbožní výroba, výroba pro trh - protože to všechno je vysloveně kontaminováno přítomností abstraktní tržní hodnoty, která rozbíjí veškerou bezprostřední společenskost člověka. Neexistují peníze. Nejsou ani zapotřebí - jak už řečeno každá práce každého jednotlivce má b e z p r o s t ř e d n ě společenský, tj. bezprostředně užitečný charakter.
A teď se nám nevyhnutelně klade zcela zásadní otázka: JAK má tohle všechno vlastně fungovat v realitě?
Jestliže nám - a to zcela bez náhrady - odpadá právě ona z p r o s t ř e d k u j í c í role a funkce trhu, která dokáže jednotlivé, individuální pracovní činnosti p ř i v é s t d o h r o m a d y - co nám tuto roli trhu potom nahradí?
Co má vlastně vůbec znamenat ta Marxova floskule o tom, že za komunismu má všechna práce "bezprostředně společenský" charakter?
Jestliže třeba já budu stále donekonečna produkovat psí dečky - jak jinak nežli přes z p r o s t ř e d k o v á n í trhem se mohu dovědět, jestli 1. je o mé výrobky vůbec zájem, jestli tedy mají opravdu společensky užitečný charakter, a 2. jestli to množství práce které jsem pro jejich produkci vynaložil bylo společensky adekvátní (tj., jestli jsem neprodukoval zbytečně neefektivně)?
Tady, a právě tady se ukazuje rozhodující slabina celého Marxova konceptu nekapitalistické, netržní, komunistické ekonomiky: jakmile se zruší, odstraní tržní výroba a tržní směna a samotné peníze - pak nám okamžitě zmizí všechno, co by celou ekonomiku vůbec nějakým způsobem mohlo držet pohromadě.
Je to právě trh a jedině trh, který má tu jedinečnou schopnost dennodenně nacházet a konstituovat tu r e á l n o u h o d n o t u, kterou lidská práce právě v tuto chvíli má. Jakmile tuto funkci trhu zrušíme, pak tím ztratíme veškerou schopnost vzájemného zprostředkování produkčních aktivit jednotlivých výrobců - ale tím, v naprostém rozporu s Marxovými předpoklady, se nám naprosto ztratí právě i onen c e l o s p o l e č e n s k ý charakter produkce.
V momentu zmizení tohoto abstraktního měřítka hodnoty zboží (vyjádřitelné jeho cenou, prostřednictvím peněz) by celá ekonomika rázem spadla do stadia v podstatě čistě naturální produkce: já dělám psí dečky, ty děláš nože, tak si to tak nějak vyměníme mezi sebou.
Marx byl natolik stržen svým - bezpochyby objevným - odhalením negativní role trhu a abstraktní tržní hodnoty, že zcela ztratil schopnost vidět respektive připustit si, že tento trh má nejen negativní, nýbrž zároveň i nezastupitelně p o z i t i v n í charakter!
Ekonomika, jakákoli opravdu moderní, komplexní ekonomika prostě m u s í být z p r o s t ř e d k o v á n a, její jednotlivé komponenty musejí být nějakým způsobem převedeny tak řečeno na jednoho jediného "společného jmenovatele" - jinak tu máme pouze nesourodou masu jednotlivých produkčních činností, které nikdy nevytvoří jeden provázaný celek.
To Marxovo - až vysloveně fundamentalistické - odmítání trhu, abstraktní zbožně-tržní hodnoty ve prospěch čistě naturálně-užitečné komponenty lidské práce, má asi přesně takový smysl, jako zavrhnout m a t e m a t i k u ve prospěch fyziky; s tím "argumentem", že jenom a jedině fyzika se zabývá reálnými objekty, zatímco matematika je jenom fiktivní žonglování s čistě abstraktními veličinami!!
REÁLNÉ PERSPEKTIVY POSTKAPITALISTICKÉ SPOLEČNOSTI
Takže, pro nás - nakolik tady uvažujeme o reálných perspektivách překonání v současné době dominujícího typu kapitalistické ekonomicko-sociální formace - se nám ukazuje následný stav:
Marx má nepochybně velkou část pravdy při své analýze negativních tendencí kapitalistické, tj. tržně a ziskově (kapitálově) orientované ekonomiky.
Nicméně, Marxův pohled jak na trh, tak na celou společnost je velice jednostranný, a především ohledně komunistické společnosti extrémně zjednodušující, zcela mimo ekonomickou realitu.
Trh, tržní ekonomika naprosto nemá jenom jednostranně negativní charakter; nýbrž má charakter principiálně a m b i v a l e n t n í.
V rámci stávajících diskusí už toto hodnocení jednou padlo, tady postačí ho pouze zopakovat: trh, tržní ekonomika je "dobrý sluha, ale zlý pán". To o co se nyní jedná, není nějaká utopie jakési bezrozporné společnosti všeobecné homogenity a pospolitosti, nýbrž vytvoření takového ekonomického mechanismu, který by umožnil využít p o z i t i v n í role trhu, tržní ekonomiky a peněžního hospodářství, ale který by zároveň omezil v maximálně možné míře její aspekty negativní.
Ale to už je zase na jinou diskusi.
-----------------------
P.S. Speciálně pro pana Hellera: pokud byste zase měl problémy s tím odlišit, kde Marxe reprodukuji, a kde ho kritizuji, pak pod prvním mezititulkem se jedná o případ první, zatímco pod zbylými dvěma o případ druhý.
Co se týče Vašeho přání uvádět konkrétní místa z Marxe o které opírám mé výklady jeho myšlenkového schématu: beru tu na vědomí, ale opravdu mi dost dobře není možno takovýto text - už tak velmi dlouhý, a navíc určený i "širší veřejnosti" prošpikovat ještě údaji na písemné zdroje, tím spíše že odkazy na německé MEW (Marx-Engels-Werke) by Vám asi nebyly příliš platné.
Někdy v dohledné době proto předložím text osobně pro Vás, kde uvedu centrální Marxovy citáty a výroky, o které opírám mé výklady. A pokusím se přitom uvést odkazy tak, aby bylo možno je - s určitým vynaložením času - objevit i v českých verzích.
V podstatě jsem v onom textu vyjádřil všechny mé zásadní pochybnosti o tom, jak by takováto komunistická společnost mohla reálně existovat.
Právě z tohoto důvodu - totiž v rámci uvažování o tom, jak by mohla vyhlížet, na jakých základech by mohla spočívat nejen hypotetická společnost komunistická, nýbrž i jakákoli - doufejme že reálnější - společnost postkapitalistická, ukazuje se přece jenom potřebnost na určité body ještě jednou fokusovat obzvláštní pozornost.
SPOLEČENSKOST BEZPROSTŘEDNÍ A ZPROSTŘEDKOVANÁ
Připomeňme si napřed ten zcela centrální bod Marxova uvažování o tom, co lidskou společnost činí humánním, a co ji dehumanizuje.
Podle Marxova konceptu je člověk principiálně tvorem společenským - jedině uvnitř a prostřednictvím společnosti, sociálních kontaktů a vazeb se lidské individuum vůbec může konstituovat, vyvinout jako autenticky lidská bytost.
Od této - o sobě bezpochyby logické - premisy se pak odvíjí následný Marxův postulát: jako skutečně humánní, skutečně "člověkotvorná" může platit jenom taková společnost, která je skutečně a bezprostředně "společenská" - to jest, kde mezilidské vztahy, mezilidské kontakty mají přirozený, bezprostřední charakter. Do vztahu člověk - člověk tu tedy nevstupuje žádný rušivý externí činitel, který by tento mezilidský vztah deformoval, dehumanizoval.
Takováto společnost b e z p r o s t ř e d n í interpersonální vztahovosti je tedy podle Marxe společností přirozenou, principiálně harmonickou.
Nicméně, za určitých okolností (za určitého stupně rozvoje výrobních sil) podle Marxe dochází právě k tomu fenoménu, že tento přirozený vztah mezi člověkem a jeho protějškem je přerušen, je rozbit - a na místo oněch přirozených vztahů mezi člověkem a člověkem nastupuje vztah z v ě c n ě l ý, odlidštěný, lidské podstatě odcizený.
Tímto rušivým, destruktivním, dehumanizujícím elementem podle Marxe není nic jiného nežli - zbožní h o d n o t a.
Abychom si uzřejmili, z jakých důvodů Marx centrální problém existence člověka a lidské společnosti spatřuje v určitém, vlastně jen čistě ekonomickém efektu, je nutno si uvědomit, že člověk pro Marxe byl zcela principiálně "homo faber", tvor pracující, tvořící. Podle Marxe jenom tím, že (a jak, za jakých podmínek) člověk pracuje, vytváří a konstituuje sám sebe, jako lidskou bytost. Jenom na základě tohoto Marxova pojetí lidské bytosti je možno pochopit, proč v jeho myšlenkovém schématu napohled čistě ekonomické kategorie mají principiální význam i pro člověka jako takového.
Takže tedy: zbožní hodnota. Právě tohle je ten nový faktor, který rozbíjí původně přirozené vztahy v lidském společenství, v lidské komunitě: na místo přirozené produkce užitných hodnot, výrobků užitečných pro člověka jako takového, nyní nastupuje produkce nikoli konkrétně-užitečných, nýbrž a b s t r a k t n ě - t r ž n í c h hodnot.
Už se nevyrábí, neprodukuje, nepracuje pro člověka jako takového - nýbrž vyrábí a pracuje se pro toto abstraktum, pracuje se pro boha Zlaté tele, jenom pro ono ze řetězu utržené "stále víc! víc! více!" tržního a kapitálového zisku, zcela odtrženého od oné původní přirozené produkce užitných předmětů.
Spolu s tímto převrácením se výroby z výroby užitných hodnot na výrobu pro - abstraktní, peněžní - zisk se ale stejným způsobem paralelně převrací i celý lidský svět. Jestliže původně byl člověk - a to sice právě jako "homo faber", jako člověk pracující a produkující, v procesu své produkční činnosti v b e z p r o s t ř e d n í m společenském vztahu ke všem ostatním, neboť výrobek jeho rukou byl prostě u ž i t e č n ý - nyní dochází k tomu stavu, že užitečnost jeho vlastního produktu se zjišťuje respektive konstituuje až jenom z p r o s t ř e d k o v a n ě, na trhu, prostřednictvím trhu.
To znamená: já se mohu jakkoli namáhat, mohu pracovat jakkoli poctivě - nakonec jsem s veškerým svým úsilím vydán napospas trhu, neboť jedině tento anonymní, z dosahu mé vlastní moci zcela vzdálený trh rozhodne o tom, jestli má práce najde své uplatnění, anebo celé to úsilí bylo k ničemu.
Ještě jednou: právě tohle je pro Marxe ten zcela rozhodující moment: jestli lidská práce, jako základní humanizační faktor, má b e z p r o s t ř e d n ě společenský, anebo ale pouze z p r o s t ř e d k o v a n ě společenský charakter.
Jakmile takto práce/produkce nemá bezprostředně společenský charakter, pak je to podle Marxe práce odcizená, kdy člověk ztrácí svou vládu nad svým vlastním světem, nad výsledky své vlastní práce, a naopak, sám je ovládán tímto odlidštěným světem věcí.
Z tohoto Marxova pojetí pak zákonitě vyplývá jeho klíčový postulát pro postkapitalistickou, komunistickou společnost: práce, produkční činnost lidstva, musí zase obdržet zpátky onen b e z p r o s t ř e d n ě společenský charakter. Pracovní výkon každého jednotlivce se okamžitě, bezprostředně a bez okliky přes anonymní trh stává součástí celkové produkce celé společnosti. Každá užitná hodnota která je zde vytvořena má bezprostřední užitek pro celou společnost; a nic z těchto užitných hodnot není ztraceno jenom proto, že by ji "nepřijal" trh, jenom proto že by mu nevytvářela dostatečný finanční zisk.
Jenom a pouze za těchto okolností člověk opět získá svou vládu nad svým světem, a tedy svou svobodu; a jenom a pouze za těchto okolností se obnoví i onen původní, přirozený, harmonický vztah mezi všemi členy společnosti.
EKONOMIKA HODNOTY ZBAVENÁ
Takže, potud Marx. Nelze nepřiznat: jeho model společnosti a jejího vývoje má svou logiku, svou přesvědčivost. A bez jakýchkoli pochyb postihuje a vysvětluje určité - negativní - fenomény dosavadních lidských dějin.
Zásadní problémy se nám ale vynořují tam, kde se jedná o to, jak by ta příští, postkapitalistická, "komunistická" společnost - a především její ekonomika - vlastně měla reálně fungovat.
Připomeňme si ještě jednou: podle Marxe za komunismu principiálně n e s m í existovat t r h. Nesmí existovat zbožní výroba, výroba pro trh - protože to všechno je vysloveně kontaminováno přítomností abstraktní tržní hodnoty, která rozbíjí veškerou bezprostřední společenskost člověka. Neexistují peníze. Nejsou ani zapotřebí - jak už řečeno každá práce každého jednotlivce má b e z p r o s t ř e d n ě společenský, tj. bezprostředně užitečný charakter.
A teď se nám nevyhnutelně klade zcela zásadní otázka: JAK má tohle všechno vlastně fungovat v realitě?
Jestliže nám - a to zcela bez náhrady - odpadá právě ona z p r o s t ř e d k u j í c í role a funkce trhu, která dokáže jednotlivé, individuální pracovní činnosti p ř i v é s t d o h r o m a d y - co nám tuto roli trhu potom nahradí?
Co má vlastně vůbec znamenat ta Marxova floskule o tom, že za komunismu má všechna práce "bezprostředně společenský" charakter?
Jestliže třeba já budu stále donekonečna produkovat psí dečky - jak jinak nežli přes z p r o s t ř e d k o v á n í trhem se mohu dovědět, jestli 1. je o mé výrobky vůbec zájem, jestli tedy mají opravdu společensky užitečný charakter, a 2. jestli to množství práce které jsem pro jejich produkci vynaložil bylo společensky adekvátní (tj., jestli jsem neprodukoval zbytečně neefektivně)?
Tady, a právě tady se ukazuje rozhodující slabina celého Marxova konceptu nekapitalistické, netržní, komunistické ekonomiky: jakmile se zruší, odstraní tržní výroba a tržní směna a samotné peníze - pak nám okamžitě zmizí všechno, co by celou ekonomiku vůbec nějakým způsobem mohlo držet pohromadě.
Je to právě trh a jedině trh, který má tu jedinečnou schopnost dennodenně nacházet a konstituovat tu r e á l n o u h o d n o t u, kterou lidská práce právě v tuto chvíli má. Jakmile tuto funkci trhu zrušíme, pak tím ztratíme veškerou schopnost vzájemného zprostředkování produkčních aktivit jednotlivých výrobců - ale tím, v naprostém rozporu s Marxovými předpoklady, se nám naprosto ztratí právě i onen c e l o s p o l e č e n s k ý charakter produkce.
V momentu zmizení tohoto abstraktního měřítka hodnoty zboží (vyjádřitelné jeho cenou, prostřednictvím peněz) by celá ekonomika rázem spadla do stadia v podstatě čistě naturální produkce: já dělám psí dečky, ty děláš nože, tak si to tak nějak vyměníme mezi sebou.
Marx byl natolik stržen svým - bezpochyby objevným - odhalením negativní role trhu a abstraktní tržní hodnoty, že zcela ztratil schopnost vidět respektive připustit si, že tento trh má nejen negativní, nýbrž zároveň i nezastupitelně p o z i t i v n í charakter!
Ekonomika, jakákoli opravdu moderní, komplexní ekonomika prostě m u s í být z p r o s t ř e d k o v á n a, její jednotlivé komponenty musejí být nějakým způsobem převedeny tak řečeno na jednoho jediného "společného jmenovatele" - jinak tu máme pouze nesourodou masu jednotlivých produkčních činností, které nikdy nevytvoří jeden provázaný celek.
To Marxovo - až vysloveně fundamentalistické - odmítání trhu, abstraktní zbožně-tržní hodnoty ve prospěch čistě naturálně-užitečné komponenty lidské práce, má asi přesně takový smysl, jako zavrhnout m a t e m a t i k u ve prospěch fyziky; s tím "argumentem", že jenom a jedině fyzika se zabývá reálnými objekty, zatímco matematika je jenom fiktivní žonglování s čistě abstraktními veličinami!!
REÁLNÉ PERSPEKTIVY POSTKAPITALISTICKÉ SPOLEČNOSTI
Takže, pro nás - nakolik tady uvažujeme o reálných perspektivách překonání v současné době dominujícího typu kapitalistické ekonomicko-sociální formace - se nám ukazuje následný stav:
Marx má nepochybně velkou část pravdy při své analýze negativních tendencí kapitalistické, tj. tržně a ziskově (kapitálově) orientované ekonomiky.
Nicméně, Marxův pohled jak na trh, tak na celou společnost je velice jednostranný, a především ohledně komunistické společnosti extrémně zjednodušující, zcela mimo ekonomickou realitu.
Trh, tržní ekonomika naprosto nemá jenom jednostranně negativní charakter; nýbrž má charakter principiálně a m b i v a l e n t n í.
V rámci stávajících diskusí už toto hodnocení jednou padlo, tady postačí ho pouze zopakovat: trh, tržní ekonomika je "dobrý sluha, ale zlý pán". To o co se nyní jedná, není nějaká utopie jakési bezrozporné společnosti všeobecné homogenity a pospolitosti, nýbrž vytvoření takového ekonomického mechanismu, který by umožnil využít p o z i t i v n í role trhu, tržní ekonomiky a peněžního hospodářství, ale který by zároveň omezil v maximálně možné míře její aspekty negativní.
Ale to už je zase na jinou diskusi.
-----------------------
P.S. Speciálně pro pana Hellera: pokud byste zase měl problémy s tím odlišit, kde Marxe reprodukuji, a kde ho kritizuji, pak pod prvním mezititulkem se jedná o případ první, zatímco pod zbylými dvěma o případ druhý.
Co se týče Vašeho přání uvádět konkrétní místa z Marxe o které opírám mé výklady jeho myšlenkového schématu: beru tu na vědomí, ale opravdu mi dost dobře není možno takovýto text - už tak velmi dlouhý, a navíc určený i "širší veřejnosti" prošpikovat ještě údaji na písemné zdroje, tím spíše že odkazy na německé MEW (Marx-Engels-Werke) by Vám asi nebyly příliš platné.
Někdy v dohledné době proto předložím text osobně pro Vás, kde uvedu centrální Marxovy citáty a výroky, o které opírám mé výklady. A pokusím se přitom uvést odkazy tak, aby bylo možno je - s určitým vynaložením času - objevit i v českých verzích.
MT
March 18, 2014 v 16.07
... je k dispozici česká část mezinárodního marxistického archívu - marxists.org/cestina ... tam je velká část Marxových a Engelsových Sebraných spisů ... i Leninových (Uljanovův vědecký pseudonym byl ovšem Vladimír Iljin, politický pseudonym byl Mikuláš Lenin), Luxemburgové a Trockého ...
PM
March 18, 2014 v 17.12
Nesouhlasím zcela s pojetím demokracie předburžoasní ideologií ČSSR
.....Demokracie je tady od toho, aby se lid mohl vybouřit, aby mohl doslova a do písmene "vypustit páru" z přetopeného kotle své nespokojenosti, tím že může protestovat proti tomu či onomu jednotlivému nepořádku; ale s y s t é m jako takový se tím nakonec jenom posiluje...........
Pane Hellere je to doopravdy tak jednoduché jak nám výše pan Poláček připomíná........zeptal bych se.
Pane Hellere je to doopravdy tak jednoduché jak nám výše pan Poláček připomíná........zeptal bych se.
MT
March 19, 2014 v 7.37
... endogenní peníze vznikající jako dluh mají navrch a nelze je ze systému vypárat. Teorie revoluční endogenity usiluje o komplexní vysvětlení, kde by se celohistoricky obešla bez exogenních peněz - Kraffer z naší trojice se o něco takového pokouší ...
o tom, jak se peníze vyvíjeli, jsem kdysi psal bez používání terminologie, kterou jsem od té doby vstřebal - například tuto esej (termín reprodukční dluh je zde ještě přímo používán namísto termínu HODNOTA - čtenář ať ho takto chápe):
Derivace reprodukčního dluhu a autonomní peníze
Na pólu kupní síly…
Jak už o tom byla zmínka, kapitalismus potřebnou bázi reprodukčního dluhu buď rozšiřuje o další a další statky, které si reprodukci vynucují, anebo nad reprodukčním dluhem vztyčuje potřebnou nadstavbu odvozených derivátů reprodukčního dluhu – jakousi „nadstavbu reprodukčního dluhu“.
A právě až tato nadstavba je pro nás teprve oním „dluhem bez přívlastků“, oním proklínaným zadlužováním, které se proklíná, ale ve kterém se dále pokračuje - jako kdyby civilizace byla jakýmsi notorikem, který si „neumí pomoci“ …
Kolem reprodukčního jádra civilizace, které vtiskává svou tvář hodnotě a cenám, existuje samozřejmě čím dál rozsáhlejší komunikační, organizační, institucionální a mocenský servis – ale především čím dál důležitější procesy, které obsluhují čím dál důležitější segment statků, které si nevynucují reprodukci – segment znalostního dědictví a jeho vrstvení, jeho sedimentace a náklady této sedimentace (o nahrazování a reprodukci zde těžko hovořit jinak než v rozměrech obnovy celých generací nositelů tohoto znalostního dědictví a obsluhy jeho matric – ovšem vítězné konečné slovo biologie je koneckonců i zde rámcovým vítězstvím reprodukce)
Přesto lze stále vycházet z toho, že klíčovou skutečností jsou statky, které si vynucují reprodukci, aby nás i zítra obklopovaly. I nadále můžeme vycházet z toho, že tempo koupěschopné spotřeby produkuje reprodukční dluh jako hodnotu a tento přirozený reprodukční dluh je motivem odběru statků – s tím, že odběr je hrazen z výnosů za nahrazování.
O tom, že by mělo jít o spotřebu koupěschopnou a že je tempo spotřeby determinováno koupěschopností, nebyla zatím řeč – vycházeli jsme z toho, že sama koupěschopnost je determinována průběhem reprodukčního procesu, je dána výnosy z nahrazování, vychází z reprodukčního procesu a také se do něj vrací.
Koupěschopnost byla proto vytknuta před závorku.
-.-.-.-.-.-
Jenže kapitalismus hodnotu chce.
Moc ji chce – i kdyby jí bylo tvořeno sebeméně.
„Chce cenu (přesněji zdroj cen) za jakoukoli cenu“. Proto také neúnavně sází další a další sazenice užitných hodnot a nových potřeb, neustále rozšiřuje plochu, pole hodnoty.
Ale to už dávno nestačí.
Zvýšit produkci hodnoty lze – jak jsme si ukázali - nejen zvětšením rozsahu nových statků, které ještě nejsou saturovány.
Zvýšit produkci hodnoty lze také zvýšením tempa spotřeby a odpovídajícího odběru zařazením koupěschopnosti, která není výsledkem reprodukčního procesu …
Autonomní peníze
Soudobá společnost má dost zkušeností s tím, že existuje záplava parazitních a sinekurálních pracovních míst – často jako odměna za různá politická spojenectví a podporu.
Všechno to jistě táhne tzv. „daňový soumar“ a spotřebitel – jen by bylo asi vhodné připomenout, že příjem leckterého spravedlivě rozhořčeného ultraliberála tolik deptaného „daněmi“ a „sockami“ může být sám úplně klidně právě z těchto „výživných“ parazitních zdrojů …
Ale lidi lze vybavit lidi i autonomními penězi, které vůbec, tedy ani formálně nepřicházejí jako odměna za účast na nahrazování (reprodukci užitných hodnot) – ať už sebevíc zprostředkovanou - ale ani za předchozí účast na jakékoli práci, třebas i takové, o jejíž užitečnosti pro společnost lze důvodně pochybovat..
-.-.-.-.-.-
Jako výpomoc slábnoucího reprodukčního dluhu, vstupují na scénu peníze ve své autonomní roli.
Dluh konečně nastupuje tak, jak je chápán v běžném jazyce.
Nastupuje tedy dodatečná koupěschopná poptávka (nad výnosy z reprodukce a přerozdělování z nich), dodatečná spotřební kupní (směnná) síla, která nevznikla z reprodukčního koloběhu, kde máme peníze vytknuty před závorku jako pouhého zprostředkovatele reprodukčních procesů.
Nad „základnou“ reprodukčního dluhu (které zahrnují ty peníze jako prostředek směny – nikoli v autonomní roli) je prostě budována zvláštní umělá a jako zdroj hodnoty autonomní peněžní „nadstavba“ …
-.-.-.-.-.-
Až do keynesiánské revoluce byly v hlavním proudu ekonomie peníze chápány jako pouhá služka reálné ekonomiky, ve které jako absolutní monarcha panoval tzv. Sayův zákon o tom, že agregát nabídky se rovná agregátu poptávky – že obecná nadvýroba není možná, že něčeho může být příliš mnoho jen proto, že něčeho jiného je málo a že všechno dohromady se díky cenovému mechanismu vzájemně nějak srovná …
Marxova imanentní hodnota (oddělitelná od směnných poměrů, hodnota jako substance) byla zdánlivě také projevem víry v Sayův zákon. Vždyť Marxova substanciální hodnota, kterou tak bránil před Ricardovým kritikem Bailym v roce 1862 (v třetím svazku „Teorií o nadhodnotě“) se jako jakási tekutina přelévá mezi statky. Existuje-li u některých kategorií statků zbytečně mnoho vyrobených exemplářů, část reálně vynaložené práce není uznána jako společensky nutná, ale nemizí - tuto „společensky neuznanou“ práci si rozdělí mezi sebou statky, kterých bylo vyrobeno zas naopak příliš málo. A na celospolečenské úrovni se všechno vzájemně srovná …
Ve skutečnosti ale Marx skutečným zajatcem Sayova zákona nebyl nikdy. Už na samotném začátku prvního dílu (nevíme sice, jestli nešlo o pasáž doplňovanou v průběhu redakčních úprav před srpnem 1867, ale domnívám se že existovala už v tom r. 1861, kdy I. díl vznikal) Marx píše :
„Nic nemůže být nejapnějšího než dogma, že zbožní oběh musí vytvořit rovnováhu mezi koupěmi a prodeji, protože každý prodej je zároveň koupí a vice versa (naopak) … Nikdo nemůže prodat, jestliže druhý nekoupí. Ale nikdo nemusí hned kupovat, protože prodal (zvýraznil M.T.) …“
(K.Marx, Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 131)
-.-.-.-.-.-
Peníze původně - nikoli ve své autonomní roli ! - jsou úplně stejnou součástí reálné ekonomiky jako cokoli jiného, co se týká produkce, toku, spotřeby (ostatních) reálných statků.
Peníze nejsou jako prostředek směny nic nadstavbového – jako není nadstavbovou záležitostí např. jazyk (jak si uvědomoval i pověstný Soso Džugašvili v Problémech jazykovědy). I v tom zajateckém lágru nakonec začne něco obecně směnitelného obíhat, např. cigarety.
Peníze možná také byly zbožím a snad je tak v jistém smyslu lze i chápat nyní, ale především jde o pohledávku, o všeobecný nárok, který nepokračuje jako použitá spotřební síla ihned dále.. Ten, kdo drží peníze, zadržel pohledávku jako právo a nárok na tuto hodnotu s tím, že v soudobém systému existuje také legitimní povinnost společnosti mně v tomto smyslu obsloužit.
A předmětem obojího jsou reálné statky včetně služeb …
Pokud peníze cirkulují v rozsahu odpovídajícím určité kolísající, „pohupující se“ hladině statků (zvyšované výrobou, snižované spotřebou), pak vždy existuje interval, kdy jsou v rukou někoho – rychlost jejich oběhu není nekonečná.
Na druhou stranu to neznamená, že peníze jsou schopny hodnotu pouze zdržet – je tomu pochopitelně přesně naopak. Kdyby peněz nebylo, musela by se bizárně hledat vždy dvojice lidí, kteří mají konkrétní statky, které potřebuje každý z těch dvou od toho druhého. Peníze směnu neskutečně urychlují – a proto vznikají většinou nezávisle na úřední moci mnohem dříve než se v „poukázku“ nakonec přemění.
Ale podívejme se na celou záležitost postupně …
Éra základního reprodukčního dluhu
Zmíněný převis REPRODUKČNÍHO dluhu nad soukromými náklady a relativně konstantní objem všeobecně přijímaného drahým kovem krytého metalického oběživa asi dlouho stačily v době před kapitalismem a v době přechodu ke kapitalismu. Drahé kovy se těžily a přibývaly, statky, které si vynucují reprodukci, přibývaly také – ale ne zas tolik, aby reprodukční deficit ve společnosti si vynutil pomocníka nekrytého drahým kovem …
Představme si nejdřív klasickou situaci, která zcela dominovala v dávných, už sice tržních dobách, ale ještě před kapitalismem nebo na přelomu epoch.
Řemeslník jde na trh, udá zde svoje zboží a sníží takto ve společnosti vzácnost (hodnotu) té kategorie statku, kterou na trhu udal, prodal, realizoval.
Za odměnu mu v kapse cinkají peníze, silně likvidní, mincovní Pohledávky. Z celospolečenského hlediska ty peníze dostal za to, že snížil, umořil nějaký reprodukční dluh, některou odstranitelnou vzácnost ve společnosti …
Éra dominace směnky
Potřeby bouřlivého kapitalistického rozvoje už v 19. století ale rychle a brzy překročily tento základní model obíhající mince i bankovky a obecně přijímaného zboží. Dluh reálné reprodukce už musel být doplňován jiným dluhem a adekvátní pohledávkou i v době první fáze kapitalismu – ve fázi volné soutěže …
Úvěry pochopitelně existovaly a jejich užití rostlo.
Přesto bude pro označení této doby vhodnější jiný název – éra dominace směnky …
-.-.-.-.-.-
Německý ekonom profesor E.Wagemann ve vynikajícím pedagogickém spisu určeném širokým vrstvám nazvaném „Odkud tolik peněz“ připomíná, že vlastně ani na počátku kapitalismu, tedy v Marxových časech, se čilý koloběh produkce neobešel bez určité nadstavby nad tím fundamentálním, reprodukčním dluhem, o kterém byla už řeč jako o jakési „základně“ :
„….Jaký národohospodářský význam má tento druh tvorby peněz, pokusil se vyložiti názorně velký peněžní teoretik Friedrich Bendixen (Podstata peněz, 1926 – pozn. M.T.) na tomto schématickém příkladě : „Továrník směnil třikrát kapitál za zboží. Nyní jest se svými prostředky u konce. Pro zboží ovšem nalezl kupce, který je však žádal na úvěr, protože potřeboval času, aby získal odběratele a protože také neobdržel hned od nich peníze. Kupec tedy vystavil tříměsíční směnku, kterou továrník diskontoval u Říšské banky. Nyní má továrník opět (obecně přijímané - pozn. M.T.) peníze, může nakoupiti suroviny, zaplatiti své dělníky a vyráběti nové zboží. Po třech měsících zaplatí kupec svůj směnečný dluh u Říšské banky z (obecně přijímaných – pozn. M.T.) peněz, které obdržel za zboží. Současně převezme novou dávku zboží a hra se opakuje.“
(E. Wagemann, Odkud tolik peněz, Orbis, Praha 1943. str. 22)
Směnkou pohledávka (peníze) vznikla – přesněji vystavením směnky byla směnečná pohledávka předána továrníkovi (stejně jako pohledávku-bankovku či minci předáváme prostě rukou), který ji diskontoval u říšské banky a odnesl si o něco snížený objem obecně přijímaných peněz hned.
Později po třech měsících proplacením směnky ze strany kupce směnečná pohledávka (peníze) vyhasla. Říšská banka měla místo směnkových peněz obecně přijímané bankovky od kupce, který konečně směnku proplatil.
Peníze tedy byly vznikem směnečného dluhu vytvořeny - a úhradou směnečného dluhu staženy. Takto „směnečně dýchal“ Moloch ultraliberálního kapitalismu například Marxovy éry (viz též Kapitál III/1-2, V. oddíl) jak v Británii, tak v Německu …
Wagemann k tomu dodává:
„Tak směnečné krytí v rámci volného ziskového hospodaření – a v tomto rámci se děl veliký průmyslový vzestup Německa v devatenáctém století - bylo zdravou základnou pro výdej bankovek. Neboť směnečné krytí zaručovalo jistou souběžnost mezi tvorbou peněz a výrobou zboží, ano staralo se o to, aby peníze - pokud byly na tomto podkladě vydány – současně nejen přišly ve styk se zbožím, nýbrž byly také opět staženy … Byl to jeden z nejdůležitějších financovacích nástrojů volného výrobního hospodářství, odkázaného na trhový odbyt.“ (cit.dílo, str. 23).
Tvorba peněz a výroba zboží byly zde úzce propojeny – výše uvedený kupec nakonec dostal za to svoje vyrobené zboží ty skutečné nejlikvidnější hotovostní peníze, takže přebytek všech peněz v oběhu (dluh převáděný směnkou) je zaplacením základními (nejlikvidnějšími penězi), dokonce snad hotovostí zase stažen.
Směnkou vytvořené peníze jsou vyrovnáním směnečného dluhu staženy, vyhasnou, protože dlužník směnečný dluh zaplatil nejspíš silně likvidními bankovkami (taky pohledávkami, ale jiného druhu, last resort, tehdy ještě i částečně krytými), které on dostal za konečně už prodané zboží (nebo také dostal směnku, kterou si už i on diskontoval a nakonec i on drží v ruce říšské marky, snad i hotovost, bankovky). Aby směnečnému dluhu – který založil vystaveném směnky předtím naopak on sám - bylo dovoleno v ekonomice jakožto penězům „vyhasnout“, jde onen výše uvedený kupec s bankovkami (pro zjednodušení si představme jak nese přímo hotovost v kufříku) do pobočky Říšské (tedy cedulové) banky – a tady přichází o část bankovek, které předtím dostal buď
1. přímo za prodej, za výkon, za práci, za výrobek
NEBO
2. které obdržel po diskontování za směnku, kterou dostal předtím - za prodej, za výkon, za práci, za výrobek …
Cedulová banka stáhla (a tedy drží) část bankovek, tedy svého vlastního dluhu, který by jinak byl v oběhu dál. Byl by v oběhu, kdyby nebylo nutno zaplatit Říšské bance onu směnku a její vlastní bankovky Říšské bance dát, aby mohlo dojít k vyhasnutí směnečných peněz, které se navenek projevilo likvidaci směnky.
Shora uvedený kupec tedy dostal obíhající silně likvidní pohledávku (oběživo) odměnou za snížení reprodukčního dluhu ve společnosti (za vytvoření a realizaci výrobku). Byl nyní nejen „starým dlužníkem“, jako už předtím, poté, co odebral od shora uvedeného továrníka jeho zboží a vystavil mu směnku, ale nyní s čerstvě nabytými bankovkami se stal nově i věřitelem „ručitele poslední instance“ – věřitelem říšské emisní banky.
-.-.-.-.-.-
Jak vidět oběživo by už nestačilo ani v těchto raných dobách kapitalismu volné soutěže – pokud by ovšem bylo skutečně kryto JENOM zlatem. Což nebylo ani tenkrát – na směnky si všichni zvykli a cirkulace směnek (směnečné dýchání ekonomiky) ukazovala, kolik by oběživa bylo zapotřebí, kdyby oběživo byly vysloveně budižpeníze (fiat money).
A vilémovská Říše, respektive tehdejší cedulová, emisní Říšská banka se podle Wagemanna zařídila podle popsané situace. Představme si to tak, že když někdo přišel diskontovat směnku, tak mu „jakoby“ vytiskli nové bankovky a když jí přišel dlužník zaplatit, tak bankovky, které od něj dostali, naopak „jakoby“ stáhli a zlikvidovali.
Tehdejší říšské bankovky byly sice kryty ještě zlatem – ale jenom z jedné třetiny. Zbytek byl kryt směnkami a to takzvaně „dobrými směnkami“ (čili silná pravděpodobnost, že budou proplaceny) a navíc krátkodobými (nejvýše tříměsíční splatnost) ...
A tak už dávno za volné soutěže musely směnky jako peníze odpracovat část úkolu, ke kterému nebyly zapotřebí v dobách, kdy byl reprodukován jen nepříliš rostoucí objem statků …
Úvěr a úrok
Nynější doba je pochopitelně už mnohem dál. Dnešní kapitalistická společnost je „proúvěrovaná“ společnost …
Makroekonomicky lze o typických privátních úvěrech asi oprávněně říci, že utiší bolest dnes, aby jí ještě více rozdmýchaly zítra.
Ibalgin či ataralgin klamně ztlumí bolest, aniž by odstranily její příčinu. Ale výsledkem požití těchto prášků nebude, že bolest pak bude ještě větší – jenom se stane, že bolest práškem utlumená, se prostě znovu projeví …
Nic víc, nic méně …
To privátní úvěr je svými celospolečenskými důsledky naopak takovou formou drogy, která naopak umí způsobit, že úvěrem utlumená bolest bude pak ještě větší, než by byla bez něj.
-.-.-.-.-.-
Podnikatel si nese z banky domů úvěrové peníze (respektive účinnou moc, nástroj a způsob - dalšími, pro něj prohibičními náklady už nepodmíněné - jak v případě potřeby dosáhnout na likviditu). Má nyní kvantifikovaný, abstraktní a naturálně neurčený nárok na plnění ve společnosti, v systému.
Nese si (pro názornost představy) domu peníze, které si v dávných dobách lidé odnášeli jen jako odměnu za už sníženou vzácnost (za práci, za výrobek, za výkon, za užitečnou službu …). To ale není případ našeho podnikatele …
Žádný řemeslník se nám tu nevrací z trhu, kde obohatil nabídku (a snížil vzácnost a jednotkovou hodnotu toho, čím tržní nabídku obohatil)
Žádný dělník nepřichází z fabriky, kde odpracoval směnu.
Žádný jedinec, který předtím pustil do oběhu své nové, další statky, služby, odpracované výkony, atd. prostě něco vytvořeného a užitečného.
Žádná vzácnost zde neklesla - což jinak bývávalo výsledkem procesu, kdy si z trhu někdo odnášel pohledávku (peníze) za práci, za výkon, za produkci, tedy za snížení vzácnosti něčeho …
-.-.-.-.-.-
Vypůjčené peníze jsou sice podnikatelův soukromý dluh. Ale ze společenského (systémového) hlediska drží v dnešní etapě vývoje civilizace takový podnikatel prostě pohledávku, dlužní úpis Systému, drží peníze, je věřitelem (systému). Drží kupní, směnnou sílu, nárok.
A právě s touto směnnou, kupní silou zamíří účinně na trh.
Systému, kde je obecně a agregátně chronický nedostatek koupěschopné poptávky a zisku se díky takto vybavenému podnikateli poněkud uleví. Bodejť ne - na trhu přece přibyla s potěšením přivítaná pohledávka (úvěrové peníze), která potěšila ještě víc proto, že nebyla výsledkem produkce. Jde o peníze, které nejsou výsledkem toho, že by k dosavadním statkům „přibyla konkurence“ dalšího statku. Peníze přibyly, aniž by však byly draze zaplaceny sníženou vzácností, která znamená i snížení budoucího zisku.
Je sice pravda (rakouská škola by vpadla do diskursu), že kdyby přibyla konkurence (množství) naopak u statků, které jednotlivý výrobce používá k výrobě a jejich cena je pro něj nákladem, TOHOTO výrobce by jistě potěšilo TO, že u TĚCHTO statků přibyla jejich „konkurence“, a tedy stoupla nabídka s tendencí poklesu ceny. Jenže na rozdíl od úvěrování si plošný proces tohoto druhu lze velmi obtížně představit a zejména nastartovat.
Naopak úvěr se šíří přirozeně, jako kruhy ve vodě – to opačná cesta by zřejmě musela být provedena zvláštním zásahem.
-.-.-.-.-.-
Nové odpracované statky či užitečné efekty služeb tu tedy JEŠTĚ nejsou – ještě nebyl úvěr (včetně úroku) odpracován. Proto se poskytnutím úvěru mění vzájemný poměr směnných sil.
Majitel této nové a dodatečné pohledávky vyplývající z úvěru (podnikatel) tu není konfrontován s větším okruhem statků, okruhem, který by se rozšířil také o nový dodatečný statek jako tomu bylo za časů dávných, kdy si člověk odnášel peníze za poskytnutou práci, výrobky, služby. Majitel nové dodatečné peněžní pohledávky vyplývající z úvěru není konfrontován s pouze zachovanou, udrženou směnnou silou statků.
Je konfrontován se zvýšenou směnnou silou statků na trhu …
Majitel dodatečných úvěrových peněz, které přibyly navíc – na rozdíl od statku (což je ale dočasné a změní se až časem) - je tedy naopak konfrontován se zatím nezvýšeným okruhem statků na trhu. A tak směnná síla jeho peněz je nižší a směnná síla statků na trhu je proto - z důvodů téhož druhu – nikoli stejná, ale naopak vyšší. Zvýšila se a tedy i realizační šance a šance zisku u toho, kdo zde drží statek. A roste tím i sama hodnota kapacity vyrábějící ten či onen statek.
Realizace méně „drhne“ a ziskovost je větší, protože hodnota kapacity nikoli jako zboží, ale jako kapitálu je dána ziskovou mírou, diskontem výnosů …
Systému se proto logicky uleví. Ale samozřejmě jen do doby, než se budou muset výrobou a výkonem vydělat peníze – a to nejen na splácení samotné jistiny dluhu, ale i toho nešťastného úroku. Jenže stejně logickým výsledkem je pak nutnost snížit výrobou vzácnost a tedy také - jako s tím spjatý a neodlučitelný následek - snížit budoucí ziskový převis u tohoto zboží nakonec o něco víc, než kdyby se pracovalo jen s vlastními penězi, zdroji, se svým vlastnictvím. Čím je úrok větší, tím víc je nutno vzácnost snížit oproti předpokládanému modelu tzv. naturální ekonomiky (v tomto kontextu není naturální ekonomika ekonomikou bez peněz – je to ekonomika, kde peníze jsou, kde ale lze zanedbat roli úvěru).
Systém tedy získal chrlením úvěrů čas. Nastala úleva jako po požití nějaké drogy, ale jen proto, aby následná chronická bolest (moderní kapitalistické ekonomiky) byla pak díky této „droze“ ještě větší než předtím … Úleva spočívající v posílení realizační schopnosti majitelů statků, výrobců, provozovatelů kapacit – úleva, za kterou by se muselo zaplatit zhoršením realizačních poměrů POTOM.
… by se muselo zaplatit - kdyby si společnost „nevzala“ další, ještě větší dávku drogy (úvěrů) …
-.-.-.-.-.-
Takže výroba je motivována k většímu nahrazování a umořování (vzácnostní) hodnoty, než kdyby byla společnost na stejné civilizační a technologické úrovni jako dnes poskládána z podnikajících vlastníků kapitálu jako byli ti z I. dílu Marxova Kapitálu.
Takový svět ale nebyl už ani snad v Ricardově době - natož v té Marxově. Už Ricardo ve IV. kapitole svého klíčového díla, svých „Principles“ („O přirozené a tržní ceně“) – tedy někdy v roce 1817 - prohlašuje a není jistě důvod mu nevěřit :
„…Není snad průmyslník, který by – ať je sebebohatší – omezoval své podnikání na rozsah, který mu dovolují jen jeho vlastní prostředky … Stoupá-li poptávka po hedvábí a klesá-li poptávka po suknu, výrobce sukna nepřevádí svůj kapitál do výroby hedvábí, ale propouští část svých dělníků a přestane si vypůjčovat od bankéřů a peněžníků. S výrobcem hedvábí je to opačně, chce zaměstnat více dělníků a proto jeho snaha vypůjčit si vzrůstá – vypůjčuje si více a tak kapitál přechází z jednoho odvětví do druhého, aniž je nutné, aby průmyslník opustil své obvyklé zaměstnání …“ (D.Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL Praha 1956, str. 70).
Proúvěrovaný systém produkuje chronický nedostatek hladiny vzácnostní hodnoty ve společnosti a tedy nízké zisky. Úvěr je pro společenský koloběh úlevou, za kterou se draze platí ještě větší nadvýrobou než by byla jinak. Tedy dočasná úleva znamená vytváření o to horší situace později. Takže vlastně „vytloukání klínu klínem“ … a jak se říká, což je tady velmi výstižné :
….„i s úroky“ …
-.-.-.-.-.-
Systém, skrze který prorostl úvěr jak rakovina, obecně snižuje vzácnost a tedy hodnotu a tedy budoucí zisk víc než by se dělo v systému, skrze který úvěr jak ta rakovina tolik neprorostl. Chronicky je produkováno ve společnosti tohoto druhu „přepálené odvzácnění“ , kdy výrobce-úvěrový dlužník musí zkrátka a dobře vyrobit o něco víc statků a zvýšit více nabídku čili snížit více vzácnost statkové kategorie (užitné hodnoty), na jejíž výrobu se specializuje. O něco víc musí vyrobit, než by bylo zapotřebí, kdyby pracoval bez úvěru, jen s vlastními penězi - aby bylo TAKY na ten úrok …
Důkladně proúvěrovaná společnost se postará o – a to spíš rozšířenou než prostou - reprodukci této situace. Pravda – realizace většího množství vyrobených statků se samozřejmě nemusí podařit. To jistě. Nicméně vyrábět VÍCE se prostě musí - aby byla aspoň možnost, že to VÍCE bude i realizováno. Vůbec nevyrobené statky se dají totiž dost těžko realizovat - i kdyby úvěrovému-dlužníkovi štěstí při prodeji přálo sebevíc. V této souvislosti lze vzpomenout známou židovskou anekdotu :
„ Hospodine, prosím Tě, ať vyhraju v loterii“, prosí už asi po šesté v synagoze Icik a to tak, že stále vroucněji.
Hospodin mu ale dobrácky praví :
„Dělám pro tebe co můžu, to mi věř, Iciku. A proto se nezlob, když se tě zeptám, jestli bys mně při tej fušce nechtěl taky trochu helfnout a koupit si už konečně los ?…“.
-----------------------------------------------
Ten, co si musí píchat
Ve vědecko-fantastickém románu A.C. Clarka Vesmírná Odyssea 2001 vystupují v úvodní části, která se týká úsvitu lidských nebo dokonce předlidských dějin, lidské nebo dokonce předlidské tlupy, kde jsou individuální identity definovány takovými slovními výrazy a spojeními jako například Ten, jenž hledí na měsíc...
Pokud by kapitalismus byl personifikován jako nějaká bytost, mohl by nést jméno Ten, co si musí píchat...
A co že si to píchá?
Společnost si zvykla na úvěry. A nejen zvykla – potřebuje (a zvyšuje) svou dávku jako narkoman. Značná část kapacit a jejich hodnota existují jen díky tomu, že je hladina úvěrů vždy znovu a znovu (rozšířeně) reprodukována – na vyšší a vyšší úrovni...
V kapitole Zahrada živých květin z Carollovy knihy Alenka za zrcadlem vysvětluje Černá královna Alence, že u nich, za tím zrcadlem, se musí dost usilovně běžet, aby člověk mohl zůstat aspoň stát na místě.
„To v naší zemi,“Alenka se stále ještě zajíkala, „když se běží tak dlouho, jak my jsme běžely, obyčejně se dojde někam jinam.“
„To je mi nějaká loudavá země!“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě, chceš-li se dostat jinam, musíš běžet aspoň dvakrát tak rychle!“...
(Lewis Caroll, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1988, str. 92)
Alenka se samozřejmě diví, ale v jistém smyslu je civilizace taková odjakživa – dokonce i před kapitalismem, který jen radikálně rozšířil rozměry onoho reprodukčního dluhu.
Odjakživa přece platí, že aby „vše bylo, jak je“, musí lidstvo denodenně usilovně „běžet“ – tedy obsluhovat obrovský reprodukční deficit (dluh), počínaje životními silami člověka jako lidské bytosti, které bylo nutno obnovovat odjakživa, i kdyby dotyčný ležel na kanapi, a konče obrovskou záplavou statků moderní společnosti, které je nutno stále reprodukovat – „aby zítra bylo vše jako dnes“...
Jenže dnešní fáze té civilizace, která je zaplavena statky, které si vynucují reprodukci, není už jen pouhým podobenstvím vzpomínané Země za zrcadlem. Naše civilizace je v jistém smyslu ještě bizarnější než ta půvabná vymyšlená země jednoho sympaticky potrhlého viktoriánského učitele matematiky.
Takže představme si nyní opět Alenku. Už ne malou holčičku a trapičku dospělých, jak o ní hovoří skutečná historie. Už to není Alice Liddellová, jako když byla malá. Představme si ji nyní už jako starší, už jako Alici Hargravesovou, mladou emancipovanou dámu, která se dejme tumu dostala do XXI. století a odtud do Zázrcadlí. A představme si, jak říká Černé královně:
„Pchcháá! To u nás, Vaše Veličenstvo, tam, kde jsem teď, platí, že aby se nám nesesypal náš svět, tak musíme nejenom ze všech sil běžet, ale každý další následující rok musíme běžet ještě rychleji než rok předešlý – aby všechno zůstalo aspoň tak, jak je...
Ke své eseji Expanze a nezaměstnanost si citát z Alenky vybral i americký ekonom ruského původu Evsey (Jevsej Davidovič) Domar, který s ohledem na kapacitotvornou roli investic dokázal nutnost relativního (tedy exponenciálního, rakovinného) růstu a zdůraznil, že by dnes nestačilo ani to, kdyby se všechny úspory přeměnily na investice, a nic z nich by nezůstalo tezaurované a nečinně ležící.
Domar ukázal, že pokud nemá nezaměstnanost růst, musí být vynakládány nové peníze, které v systému nevznikly, respektive se musí už existující úspory rozpouštět.
(E. D. Domar, Eseje o teórii ekonomického růstu, Ekonomický ústav, Vydavatelstvo SAV, Bratislava, 1966, str. 141).
...ale feťák nebo diabetik?
Kapitalismus vznikl na bázi dluhu jaksi „poctivého“ – třebaže bouřlivě expandujícího – reprodukčního dluhu (hodnoty) reálných statků, které si reprodukci vynucují. A tento „poctivý“ dluh sám vyrostl na ještě fundamentálnější bázi věčného a existenciálního dluhu člověka jako živého tvora, který musí reprodukovat své životní síly...
Rozsáhlé nadmuté výrobní kapacity existují a mají dnes jen proto vlastní hodnotu, že tu existuje neskutečná záplava toho umělého, nadstavbového dluhu. Ale tato záplava umělého dluhu nestačí. Nemůže dokonce ani zůstat zítra jen v takovém rozsahu, „jak je“ – pokud ovšem hodnota stávajících kapacit má zůstat alespoň stejná, jaká byla. I jen pouhá stabilizace, vyvrcholení, kulminační stagnace tohoto umělého dluhu (tedy jeho stagnující „ne-růst“) by mohla znamenat pokles kapitálové hodnoty mnoha podniků.
A kdyby nebyl úvěr reprodukován (a to dokonce rozšířeně), produkce, vytvořená, aby za její tržby byl zaplacen předchozí úrok, by při nedodání a neprodloužení úvěru dalšího, pustošila (srážela) ceny statků. Jen reprodukovaný, obnovovaný, a co víc – rozšiřovaný – úvěr toto pustošení statků vždy znovu a znovu maří...
Nebo destrukce reálných statků a kapacit – jako řešení „z druhé strany“.
Dvě D – destrukce nebo dluh...
Kapitalismus se takto jeví jako principiálně nerovnovážná ekonomika, která si jako nemocný, rozklepaný, drogově těžce závislý jedinec musí denně píchat umělý dluh, protože ten reprodukční (tzv. reálná ekonomika) už nestačí. Jen když dostane svou dávku v potřebném objemu, přestane se třást a vyroste na chvíli do rozměrů svalnatého džina z láhve, který všechny socialismy drtí svou silou – do chvíle, než bude potřebovat další injekci dluhu a bude se roztřesený choulit na zemi a žadonit o další dávku...
Bohužel se obávám, že toto přirovnání není vhodné – ne snad proto, že by bylo příliš hysterické, ale spíše přesně naopak – protože vytváří obraz jakési až příliš velké a nerealistické rozhodovací volnosti.
Kapitalismus nepropadl nějaké droze, která by snad k němu systémově nepatřila, a které by se mohl vyhnout tzv. jinou politikou, nějakými dobře promyšlenými regulacemi trhu – na které jakoby dnes nebyla třídní vůle panující třídy, ale kdyby byla – tak by prý bylo všechno jinak...
Ba ne.
Kapitalismus připomíná spíše než feťáka těžce nemocného diabetika, který si musí denně píchat úvěrový inzulin, lék proti dluhové nedostatečnosti ... lék proti nízké hladině reprodukčního dluhu v „krevním oběhu společnosti“... nebo podstoupit zákrok destrukce.
Nic z toho si kapitalistická společnost nezavinila takovým či jiným, správným nebo nesprávným rozhodnutím. Je to něco, co k ní neodmyslitelně patří...
Co dělat?
Řešení se promítají do obecně známých technik:
a) heslo pomyslných woodyallenovských „Brigád kapitalistické spotřeby“:
„Musíš co nejvíce potřebovat a spotřebovat!“
„Dej si kapitalistický závazek, že už tu příští televizi – i kdyby byla laserová – vyhodíš už za poloviční dobu, než jsi vyhodil tu, která u tebe ostudně takovou dobu doposud strašila!“
„Musíš mít co nejvíc přání a nových potřeb a koukej, ať každý den tak jedna dvě přibydou!“
b) pochvala státům:
„Nekomoditní vlastní (money proper) peníze jste už zavedly (fiat money) – takže toto si už můžeme odškrtnout – tento úkol byl splněn.“
c) a taky výzva bankám:
„Musíte pumpovat do ekonomiky co nejvíce Peněz-Pohledávek, které nejsou odměnou za sníženou vzácnost, za nový statek v oběhu, za vytvoření a prodej něčeho – musíte do ekonomiky pumpovat peníze vzniklé out of air, vyrobené u vás v bance, v mezeře dílčího (fraktálního) krytí vkladem, aniž by byl vyroben nějaký produkt, aniž by byl snížen agregát odstranitelné vzácnosti, reprodukčního deficitu – jinak bude zle. Jen když vznikne nová Pohledávka, kterou někdo bude držet, aniž by musel za to předtím snížit ten ve společnosti existující nedostatečný reprodukční Dluh ... jen tak se ekonomice – na chvíli – uleví.“
Potom bude bolest ještě větší. A dodatečnou produkci na to, aby byl z tržeb zaplacen i úrok, je třeba vyrobit, a to bez ohledu na realizaci, neboť platí:
Potřebné množství přinejmenším vyrobit je nutno, aby realizovat bylo aspoň případně možno...
Jako hodnota už musí posloužit jakýkoli dluh, jakákoli náhražka, jakákoli derivace. Jakákoli náhražka – jen když bude plnit potřebnou funkci, i kdyby v jiné souvislosti byly tyto náhražky společenským jedem. A zde už nejsou žádné limity – jen důvěra…
Systémově konformním řešením jsou tedy i nadále spotřební úvěry značky „Carpe diem“, které si bude brát mediálně a reklamou zpracovaný, zpitomělý a pokud možno, co nejvíce infantilní spotřebitel, nejlépe nastavený tak, aby chtěl mít všechno hned. Naprosto ideální je něco na způsob dychtivého děcka pod vánočním stromečkem – pohrát si (pravda pohrát si intenzivně) s dárkem, a pak ho co nejrychleji omrzele odsunout stranou...
A zas...
...a ještě jednou...
...a ještě...
...a vždy znova...
...a hlavně pokaždé vždy ještě rychleji než předtím..
Však také máme co dohánět. V kdysi puritánských Spojených státech, vzoru všech protestantských ctností, byla už dokonce i záporná míra úspor, a kola šíleného kolotoče se přece točí dál a dál...
(Nyní bych přidal: jak jde taková zadání a "stachanovské" výzvy plnit v době "závodů ke dnu" a "utahování šroubu" nevím ...)
Naši proúvěrovanou civilizaci doprovází typický růst cenové hladiny a typický pokles kupní síly peněz, ale paradoxně to zároveň znamená – jak připomínají výstižně „Rakušáci“ – že čím je více úvěrů, tím jsou zatuhlejší poměrné (relativní) ceny statků navzájem mezi sebou. Hladina cen po většinu doby (než zase bouchne nějaká z „bublin“) sice obvykle jen pomalu roste, relace cen mezi sebou jsou ale poměrně „zamrzlé“. Nevíme nakolik, neznáme míru „odchylky“ od nikdy nezjistitelných, nezamrznutých (flexibilních) cenových relací, které by byly, kdyby ... kdyby společnost (tolik) „proúvěrována“ nebyla...
Ano, pro všechny a zejména pro stoupence „překonání kapitalismu“ je to všechno záhadná nepřístupná komnata. A právě ti „revolucionáři“ by to rádi věděli. Nikdo však pořádně neví, co by se odehrálo, kdyby úvěr (tolik) neexistoval a poměrné relace cen by (více) rozmrzly.
Nikdo neví, co vlastně objem dluhu v proúvěrované společnosti zakrývá, skrývá, jak by se vlastně relativní poměrné cenové relace přeskupily, kdyby společnost odmítla dál pokračovat dosavadním směrem.
Jaké by bylo celkové výsledné skóre přeskupených cenových relací? Existoval by vůbec ještě dál zhodnocovací proces privátního kapitálu jako dominanta ekonomického systému? Nebo by si civilizace vynutila nějaký jiný zhodnocovací systém, než ten, kterým jsme obklopeni?
Nikdo neví.
A pokud růst zadlužování poroste?
Fermata
Kdyby byl kapitalismus nějakou „bytostí“, mohli bychom ho také přirovnat k Dorianu Grayovi ze známého díla Oscara Wildea.
Ano, zkusme si to představit. Dorian „Kapitalismus“ Gray se prohlíží – nakonec i v zrcadle.
S výsledkem prohlídky je zatím vcelku spokojen. Instituce v podstatě fungují, všechno do sebe zatím nějak zapadá, ekonomika se přes nejrůznější výkyvy – které je asi třeba předržet a vydržet – točí a dokonce občas expanduje… Je to zkrátka pořád on. Prostě – starý, dobrý kapitalismus…
A zatím, stranou, v pokoji plném krámů leží „rakouský“ obraz Doriana „Kapitalisma“ Graye zakrytý starými hadry.
Co bychom asi na tom obraze uviděli, kdybychom ty hadry strhli…?
(poslední část eseje, článek "Ten, co si musí píchat" (oddělený zde shora čarou) byla uveřejněna na Outsidermedia a je ze všeho, co jsem kdy na kyberprostoru napsal nejvíc čtená (jde-li to ověřit jako u Outsidermedia to jde) ...
MT
March 19, 2014 v 12.07
Jinak přeju Pepíkovi Hellerovi vše nejlepší k jeho svátku ...
Pane Poláčku, já vůlbec nwemám problém odlišit, kde Marxe reprodukujete a kde ho kritizujete. Mezi tím totiž není žádný rozdíl. I to Vaše reprodukování je nectným překrucováním, které si přiu Vašem dilketantismu asi ani neuvědomujete (poučit se ovšem nedáte)A tudíž je to kritika.Výmluva, proč neuvádíte přesně citace je dokonalá. Vyvolá dojem poctivosti, a nikdo si to nebude vyhldávat. Pro mne to není problém, stejně se motáte jenom kolem pár kapitol Kapitálu. Ale máýte prAVDU V JEDNOM - PÁR SLOV VYTRŽENÝCH ZE SOUVISLOSTI NKOHO NEPŘESVĚDČÍ A abych to přesto uděla pro Vás, za to mi nestojíte. Tak si klidně žijte ve Vašem světě.
Shrnuji - zbožně peněžní vztahy jsou pro Marxe jen východiskem k tomu, aby se dostal hloub - k podstatě, kterou je vlastnický vztah, který je tím, co člověku odcizuje práci a v kapitalismu k tomu vydatně využívá i zbožní formy. Pod tou formou sae však obsah klidně může změnit a forma tu odcizovací moc ztratí.
Shrnuji - zbožně peněžní vztahy jsou pro Marxe jen východiskem k tomu, aby se dostal hloub - k podstatě, kterou je vlastnický vztah, který je tím, co člověku odcizuje práci a v kapitalismu k tomu vydatně využívá i zbožní formy. Pod tou formou sae však obsah klidně může změnit a forma tu odcizovací moc ztratí.
děkuji za přání, tohle je hodně mizerný Josef.Záda bolí a ukradli mi všechny doklady i prachy.Podotýkám že nikoli na nějakém josefském tahu!!!
děkuji za přání, tohle je hodně mizerný Josef.Záda bolí a ukradli mi všechny doklady i prachy.Podotýkám že nikoli na nějakém josefském tahu!!!
Pane Petrásku, pokud kritizujete tu formulaci, kterou jste uvedl, tak to tak opravdu v zásadě je. dějinách vždycky byly prvky demikracie - ovšem jen pro vládnoucí třídu, příp.majetné vrstvy (antika středověká města, stavovská demokracie atd.) Pro vykořisťované to byla vždy diktatura.Klasikové sice nepodceňpovali přínos formálního buržoasního demokratismu a podporovali ho proti oligarchickým formám. Ale iluse si nedělali. Pro buržoasii to byl spolehlivější nástroj ovládání než byla politická diktATURA PŘÍMÁ - ALE ANI TÉ SE NEŠTÍTILA (Latinská Amerika, fašismus) A dnes je ten demokratismus ještě více formální než kdysi.Teď nemohu rozebírat, záda bolí. Vždyť víte, že jsme se o tu úlohu demokratismu při přemněně kapitalismu spolu hádali a Vy jste ji neúměrně přeceŇOVAL. tAKŽE SORRY.
VŚEM!!! - Když se odmlčím, není to útěk,ale nemocnice a odříznutí odv počítače. Nashle..
VŚEM!!! - Když se odmlčím, není to útěk,ale nemocnice a odříznutí odv počítače. Nashle..
Pane Petrásku, pokud kritizujete tu formulaci, kterou jste uvedl, tak to tak opravdu v zásadě je. dějinách vždycky byly prvky demikracie - ovšem jen pro vládnoucí třídu, příp.majetné vrstvy (antika středověká města, stavovská demokracie atd.) Pro vykořisťované to byla vždy diktatura.Klasikové sice nepodceňpovali přínos formálního buržoasního demokratismu a podporovali ho proti oligarchickým formám. Ale iluse si nedělali. Pro buržoasii to byl spolehlivější nástroj ovládání než byla politická diktATURA PŘÍMÁ - ALE ANI TÉ SE NEŠTÍTILA (Latinská Amerika, fašismus) A dnes je ten demokratismus ještě více formální než kdysi.Teď nemohu rozebírat, záda bolí. Vždyť víte, že jsme se o tu úlohu demokratismu při přemněně kapitalismu spolu hádali a Vy jste ji neúměrně přeceŇOVAL. tAKŽE SORRY.
VŚEM!!! - Když se odmlčím, není to útěk,ale nemocnice a odříznutí odv počítače. Nashle..
VŚEM!!! - Když se odmlčím, není to útěk,ale nemocnice a odříznutí odv počítače. Nashle..
PM
Zachtělo se mi zrovna laškovat na téma ukradená peněženka - inklusive partajní legitimace a sešitku na lepení příspěvkových známek - jako zaslouženého božího trestu.
A to za nedůvěru v lidskou schopnost zcivilizovat společnost tak aby brutální touha po moci elit byla držena demokratickým režimem - balancí mezi zájmy panstva a psanců - v patu.
Přeji krátkou bolest.
A to za nedůvěru v lidskou schopnost zcivilizovat společnost tak aby brutální touha po moci elit byla držena demokratickým režimem - balancí mezi zájmy panstva a psanců - v patu.
Přeji krátkou bolest.
JP
Tedy, pane Hellere, je mi líto že Vás to teď zastihne právě v období zdravotní indispozice - ale teď jste mi naprosto nahrál na smeč, prostě se nedá této příležitosti nevyužít.
Já jsem od samého počátku tušil, že jste ve skutečnosti nepochopil tu zcela nejzákladnější podstatu marxismu - ale takovéto převrácení věci na hlavu, tak to už je tedy doopravdy vrchol!!
Váš výrok: "zbožně peněžní vztahy jsou pro Marxe jen východiskem k tomu, aby se dostal hloub - k podstatě, kterou je vlastnický vztah" - to je skutečně absolutní nepochopení Marxe, ve skutečnosti je to přesně naopak, je to právě to v l a s t n i c t v í, které je v posledku jenom formou, tou podstatou jsou právě ty tržně-peněžní (za kapitalismu) vztahy, to jest, jsou to vždycky a principiálně r e á l n é ekonomické a ekonomicko-sociální vztahy, na kterých stojí všechno ostatní, a ze kterých nakonec vyplývají i ty vlastnické f o r m y, ale Vy to celé stavíte naprosto na hlavu, jako by bylo možno na reálné materiální základně instalovat libovolné vlastnické vztahy, jenom na základě tohoto naprostého převrácení podstaty a jevu, příčiny a následku můžete také přijít s tím naprosto nesmyslným, principiálně protimarxistickým projektem překonání kapitalismu družstevnictvím - na p ů d ě kapitalismu, to jest na půdě tržně-peněžních vztahů!
Co jiného jsou právě tyto "tržně-peněžní vztahy", nežli ta proslulá "materiální základna", která vytváří absolutní základ jakékoli marxistické koncepce a teorie společnosti?! - Pane Hellere, jak řečeno bylo mi jasné od samotného počátku že ve Vašem pojetí Marxe se někde skrývá zcela zásadní nedorozumění - ale že nakonec dokážete takovýmto způsobem popřít veškerý smysl celé marxistické teorie, tak to je skutečně něco neuvěřitelného.
V podstatě na Vás platí přesně to co jsem zmínil už v oněch debatách o družstevnictví: ta Vaše víra že nakonec nejde o nic jiného, nežli pouze dosáhnout změny vlastnictví, vlastnických f o r e m - že to nakonec není ničím jiným, nežli co sám Marx nazval "maloburžoazní mentalitou". Jde o ten efekt, že maloburžoazní myšlení se spokojí právě jenom s tím pocitem b e z p r o s t ř e d n í h o držení, bezprostředního ovládání věci - a vůbec nedokáže pochopit, že ve skutečnosti je to tento maloburžoa, tento bezprostřední vlastník sám, kdo je ovládán odcizeným světem věcí, jmenovitě právě oněmi zbožně-peněžními vztahy za podmínek tržní ekonomiky.
Jistě, Marx komunistickou/socialistickou revoluci podmiňuje převzetím výrobních prostředků do vlastnictví dělnické třídy - jenže, to je právě jednorázový, r e v o l u č n í akt, který jedním rázem mění celý charakter právě té "ekonomické základny" - a to p r á v ě proto a právě tím, že r u š í, že odstraňuje veškerou tržní produkci a tržní směnu jako takovou!
Ty výroky Marxe na toto téma jsou sice opravdu nečetné, ale ve svém vyznění jsou zcela a absolutně jednoznačné; tady se opravdu žádným způsobem nemůžete vymlouvat na to, že by snad byly nějakým způsobem "vytržené z kontextu".
A ostatně, i když jsou tyto výroky Marxe o společnosti komunismu respektive socialismu nečetné, jsou to absolutní základy, který by takový znalec marxismu, jako který se tu neustále prezentujete, musel bezpodmínečně znát.
Buďto tedy platí, že vůbec neznáte ty zcela nejzákladnější věty marxistického učení - anebo, že jste je naprosto a vůbec nepochopil.
Jinak by už zbývala jenom třetí možnost - totiž že opět jenom záměrně mlžíte, že ve skutečnosti víte že ten Váš projekt družstevnictví za trvající existence tržní ekonomiky je naprosto antimarxistický nesmysl, jenom si to nechcete či nedokážete přiznat.
Já osobně bych sázel na kombinaci bodu druhého a třetího - ne že by Vám ta příslušná místa z Marxe nebyla známa, ale zčásti jste očividně skutečně nepochopil hierarchii jednotlivých sfér Marxova schématu ekonomicko-sociálního uspořádání společnosti, a zčásti Marxem tak nějak potichu "manipulujete", aby Vám nerušil Vaše kruhy, totiž Vaši víru v tom, že kapitalismus je možno překonat prostě a jednoduše tím, že se založí několik družstev.
Já jsem od samého počátku tušil, že jste ve skutečnosti nepochopil tu zcela nejzákladnější podstatu marxismu - ale takovéto převrácení věci na hlavu, tak to už je tedy doopravdy vrchol!!
Váš výrok: "zbožně peněžní vztahy jsou pro Marxe jen východiskem k tomu, aby se dostal hloub - k podstatě, kterou je vlastnický vztah" - to je skutečně absolutní nepochopení Marxe, ve skutečnosti je to přesně naopak, je to právě to v l a s t n i c t v í, které je v posledku jenom formou, tou podstatou jsou právě ty tržně-peněžní (za kapitalismu) vztahy, to jest, jsou to vždycky a principiálně r e á l n é ekonomické a ekonomicko-sociální vztahy, na kterých stojí všechno ostatní, a ze kterých nakonec vyplývají i ty vlastnické f o r m y, ale Vy to celé stavíte naprosto na hlavu, jako by bylo možno na reálné materiální základně instalovat libovolné vlastnické vztahy, jenom na základě tohoto naprostého převrácení podstaty a jevu, příčiny a následku můžete také přijít s tím naprosto nesmyslným, principiálně protimarxistickým projektem překonání kapitalismu družstevnictvím - na p ů d ě kapitalismu, to jest na půdě tržně-peněžních vztahů!
Co jiného jsou právě tyto "tržně-peněžní vztahy", nežli ta proslulá "materiální základna", která vytváří absolutní základ jakékoli marxistické koncepce a teorie společnosti?! - Pane Hellere, jak řečeno bylo mi jasné od samotného počátku že ve Vašem pojetí Marxe se někde skrývá zcela zásadní nedorozumění - ale že nakonec dokážete takovýmto způsobem popřít veškerý smysl celé marxistické teorie, tak to je skutečně něco neuvěřitelného.
V podstatě na Vás platí přesně to co jsem zmínil už v oněch debatách o družstevnictví: ta Vaše víra že nakonec nejde o nic jiného, nežli pouze dosáhnout změny vlastnictví, vlastnických f o r e m - že to nakonec není ničím jiným, nežli co sám Marx nazval "maloburžoazní mentalitou". Jde o ten efekt, že maloburžoazní myšlení se spokojí právě jenom s tím pocitem b e z p r o s t ř e d n í h o držení, bezprostředního ovládání věci - a vůbec nedokáže pochopit, že ve skutečnosti je to tento maloburžoa, tento bezprostřední vlastník sám, kdo je ovládán odcizeným světem věcí, jmenovitě právě oněmi zbožně-peněžními vztahy za podmínek tržní ekonomiky.
Jistě, Marx komunistickou/socialistickou revoluci podmiňuje převzetím výrobních prostředků do vlastnictví dělnické třídy - jenže, to je právě jednorázový, r e v o l u č n í akt, který jedním rázem mění celý charakter právě té "ekonomické základny" - a to p r á v ě proto a právě tím, že r u š í, že odstraňuje veškerou tržní produkci a tržní směnu jako takovou!
Ty výroky Marxe na toto téma jsou sice opravdu nečetné, ale ve svém vyznění jsou zcela a absolutně jednoznačné; tady se opravdu žádným způsobem nemůžete vymlouvat na to, že by snad byly nějakým způsobem "vytržené z kontextu".
A ostatně, i když jsou tyto výroky Marxe o společnosti komunismu respektive socialismu nečetné, jsou to absolutní základy, který by takový znalec marxismu, jako který se tu neustále prezentujete, musel bezpodmínečně znát.
Buďto tedy platí, že vůbec neznáte ty zcela nejzákladnější věty marxistického učení - anebo, že jste je naprosto a vůbec nepochopil.
Jinak by už zbývala jenom třetí možnost - totiž že opět jenom záměrně mlžíte, že ve skutečnosti víte že ten Váš projekt družstevnictví za trvající existence tržní ekonomiky je naprosto antimarxistický nesmysl, jenom si to nechcete či nedokážete přiznat.
Já osobně bych sázel na kombinaci bodu druhého a třetího - ne že by Vám ta příslušná místa z Marxe nebyla známa, ale zčásti jste očividně skutečně nepochopil hierarchii jednotlivých sfér Marxova schématu ekonomicko-sociálního uspořádání společnosti, a zčásti Marxem tak nějak potichu "manipulujete", aby Vám nerušil Vaše kruhy, totiž Vaši víru v tom, že kapitalismus je možno překonat prostě a jednoduše tím, že se založí několik družstev.
JP
Pane Petrasku - nějaký čas se už na těchto diskusích setkáváme; domníval jste se opravdu, že cokoli co přijde od Poláčka bude snad něčím "jednoduchým"? ;-)
Jestliže jsem zde prezentoval demokracii jako p r o s t ě politický systém zcela přizpůsobený kapitalismu, pak se jednalo - a to jsem v mém textu také vymezil - právě o v současné době dominující typus demokracie občansko-liberálního ražení!
Existuje ještě celá řada jiných pojetí demokracie, už to že se tato panující "kapitalistická" respektive "buržoazní" demokracie prezentuje jako jakási demokracie "čistá", absolutní, nadčasové, už to samotné svědčí o jejím podmíněném, ideologickém charakteru. Jakmile se někdo nebo něco prezentuje jako "absolutní", "nezpochybnitelné", už to je samo bez dalšího neklamným znamením, že je tu něco shnilého.
Jen tak pro zajímavost: i hodnotově zcela neutrální, objektivní Politologický slovník (Adamová a spol.) konstatuje, že "Přesto, že demokracie náleží k základnímu pojmovému vybavení politologie a ostatních společenských věd, nebyl dosud jeho obsah a rozsah uspokojivě vymezen."
Já tady teď ten samotný pojem demokracie nechci podrobněji rozebírat - ale jestliže je hlavním předmětem našeho uvažování model nějaké postkapitalistické společnosti, pak to samozřejmě nebude možné bez toho, abychom se v daném čase dopodrobna nevěnovali i otázkám politických forem, tedy i otázce demokracie.
Jestliže by totiž tato postkapitalistická společnost měla být opravdu společností nějakého principiálně nového, vyššího typu, pak je stejně tak nevyhnutelné, aby se na nějakou kvalitativně vyšší úroveň nepozvedly právě i formy a struktury konstituování obecné vůle. Čili formy a struktury demokracie.
-------------------------------------
Jen tak mimochodem, při listování oním zmíněním Politologickým slovníkem jsem narazil na jedno heslo, které nepostrádá své zajímavosti v souvislosti s teorií družstevnictví, která je zde stále kolportována jako reálná alternativa ke kapitalismu.
Pod heslem "Demokracie výrobní" se uvádí: "I v současnosti působí v některých státech (Velká Británie, Francie aj.) podniky, jejichž akcie byly rozprodány zaměstnancům. Akcionáři-zaměstnanci pak volí vedení firmy a mohou pak spolurozhodovat o jejím výrobním programu a řízení. V praxi se však ukazuje, že D. v. (tj: výrobní demokracie, J.P.) nepřináší výhody, neboť většina zaměstnanců své akcie nakonec prodá a podniky přecházejí k obvyklým vlastnickým poměrům."
To je přesně to, co tu v souvislosti s družstevním vlastnictvím prohlašuji od samého počátku: za rámcových podmínek přetrvávajícího kapitalismu a tržního hospodářství samotní pracující vůbec n e m a j í reálný zájem na jakémsi "spolurozhodování" ve svých vlastních firmách!
Vždyť - k čemu by jim to vlastně bylo? Co jim to přinese tak substanciálně lidského, když mohou rozhodnout, jestli propříště bude produkci řídit manžer A. B., anebo ale manažer B. A.?!
Jak mohou zaměstnanci reálně rozhodovat o "výrobním programu a řízení" - když to všechno je předem dané dominantním rámcovým prostředím tržního hospodářství a kapitalismu? Kde se tak jako tak nutně prosadí holá ekonomická kalkulace - vyrábět se bude jen to a jenom tak, co přinese zisk? O č e m je za těchto okolností vůbec ještě možno reálně rozhodovat?!
A tak zaměstnanci udělají zákonitě co, co je pro ně osobně nejvýhodnější: své f i k t i v n í právo na spolurozhodování prodají, za zcela r e á l n ý finanční obnos pro jejich vlastní kapsu!
Jestliže jsem zde prezentoval demokracii jako p r o s t ě politický systém zcela přizpůsobený kapitalismu, pak se jednalo - a to jsem v mém textu také vymezil - právě o v současné době dominující typus demokracie občansko-liberálního ražení!
Existuje ještě celá řada jiných pojetí demokracie, už to že se tato panující "kapitalistická" respektive "buržoazní" demokracie prezentuje jako jakási demokracie "čistá", absolutní, nadčasové, už to samotné svědčí o jejím podmíněném, ideologickém charakteru. Jakmile se někdo nebo něco prezentuje jako "absolutní", "nezpochybnitelné", už to je samo bez dalšího neklamným znamením, že je tu něco shnilého.
Jen tak pro zajímavost: i hodnotově zcela neutrální, objektivní Politologický slovník (Adamová a spol.) konstatuje, že "Přesto, že demokracie náleží k základnímu pojmovému vybavení politologie a ostatních společenských věd, nebyl dosud jeho obsah a rozsah uspokojivě vymezen."
Já tady teď ten samotný pojem demokracie nechci podrobněji rozebírat - ale jestliže je hlavním předmětem našeho uvažování model nějaké postkapitalistické společnosti, pak to samozřejmě nebude možné bez toho, abychom se v daném čase dopodrobna nevěnovali i otázkám politických forem, tedy i otázce demokracie.
Jestliže by totiž tato postkapitalistická společnost měla být opravdu společností nějakého principiálně nového, vyššího typu, pak je stejně tak nevyhnutelné, aby se na nějakou kvalitativně vyšší úroveň nepozvedly právě i formy a struktury konstituování obecné vůle. Čili formy a struktury demokracie.
-------------------------------------
Jen tak mimochodem, při listování oním zmíněním Politologickým slovníkem jsem narazil na jedno heslo, které nepostrádá své zajímavosti v souvislosti s teorií družstevnictví, která je zde stále kolportována jako reálná alternativa ke kapitalismu.
Pod heslem "Demokracie výrobní" se uvádí: "I v současnosti působí v některých státech (Velká Británie, Francie aj.) podniky, jejichž akcie byly rozprodány zaměstnancům. Akcionáři-zaměstnanci pak volí vedení firmy a mohou pak spolurozhodovat o jejím výrobním programu a řízení. V praxi se však ukazuje, že D. v. (tj: výrobní demokracie, J.P.) nepřináší výhody, neboť většina zaměstnanců své akcie nakonec prodá a podniky přecházejí k obvyklým vlastnickým poměrům."
To je přesně to, co tu v souvislosti s družstevním vlastnictvím prohlašuji od samého počátku: za rámcových podmínek přetrvávajícího kapitalismu a tržního hospodářství samotní pracující vůbec n e m a j í reálný zájem na jakémsi "spolurozhodování" ve svých vlastních firmách!
Vždyť - k čemu by jim to vlastně bylo? Co jim to přinese tak substanciálně lidského, když mohou rozhodnout, jestli propříště bude produkci řídit manžer A. B., anebo ale manažer B. A.?!
Jak mohou zaměstnanci reálně rozhodovat o "výrobním programu a řízení" - když to všechno je předem dané dominantním rámcovým prostředím tržního hospodářství a kapitalismu? Kde se tak jako tak nutně prosadí holá ekonomická kalkulace - vyrábět se bude jen to a jenom tak, co přinese zisk? O č e m je za těchto okolností vůbec ještě možno reálně rozhodovat?!
A tak zaměstnanci udělají zákonitě co, co je pro ně osobně nejvýhodnější: své f i k t i v n í právo na spolurozhodování prodají, za zcela r e á l n ý finanční obnos pro jejich vlastní kapsu!
MT
March 20, 2014 v 14.12
Tady se, pane Poláčku, musím Pepíka Hellera zastat - konkrétně v tom druhém:
... nezapomeňte, že Heller vychází z výrobních sil takového druhu, které by byly předmětem takových vztahů jako když v Silicon Valey nějaká parta tvoří produkční kolektiv s vysokou mírou nejen zainteresovanosti, ale i kreativity - kde je vlastnictví pracovního kolektivu poměrně značně přirozené.
Heller už dávno zjistil, že v typické DNEŠNÍ továrně to může probíhat dost podobně jako naznačujete Vy - ani nemusí jít o rozprodávání akcií dělníky, ale třeba o navýšení DALŚÍHO kapitálu jako v ocelárnách Weirton Steel, kde zaměstnanci ovládali firmu od poloviny osmdesátých let až někdy do poloviny devadesátých ...
Jinak se obávám, že máte pravdu, pane Poláčku, ve věci týkající se názorů Marxe na trh a hodnotu ...
... a naopak Pepík ji asi nemá.
Já se proto nepovažuju za marxistu, i když mnohé Marxovy názory tvoří možná i takových 40 % mého kombinovaného světonázoru, který je v ekonomické oblasti založen na tom, čemu já tedy osobně říkám "kritická syntéza" a co respektují i ekonomové obecně jako protipól neoklasické syntézy - i když bez tohoto mého názvu ...
(to znamená komplex neomarxismu, postkeynesovství i s neoricardovstvím, teorie peněžního koloběhu a klasická ekonomie (nejen Ricardo a jeho epigon literát Thomas de Quincey, ale i Malthus, Sismondi a John Stuart Mill) ... a starý americký institucionalismus ...)
March 20, 2014 v 20.13
Pan Poláček cituje větu z politologického slovníku, že "výrobní demokracie nepřináší výhody, neboť většina zaměstnanců své akcie nakonec prodá a podniky přecházejí k obvyklým vlastnickým poměrům." A tvrdí, že tedy "zaměstnanci udělají zákonitě co, co je pro ně osobně nejvýhodnější: své f i k t i v n í právo na spolurozhodování prodají, za zcela r e á l n ý finanční obnos pro jejich vlastní kapsu!"
Já na to říkám: Totéž by se dalo tvrdit o demokracii politické. Většina lidí nemá zájem o politiku, velká část ani o volby. Starají se hlavně o svůj prospěch. A kdyby bylo dovoleno volební právo prodávat, kdo ví, zda by tak mnozí neučinili. Jenomže to dovoleno není. V tom je ten háček.
Já na to říkám: Totéž by se dalo tvrdit o demokracii politické. Většina lidí nemá zájem o politiku, velká část ani o volby. Starají se hlavně o svůj prospěch. A kdyby bylo dovoleno volební právo prodávat, kdo ví, zda by tak mnozí neučinili. Jenomže to dovoleno není. V tom je ten háček.
Protože často operujete pojmem "celá společnost", pane Poláčku, prosím abyste definoval, co to je. Myslím tedy územně, protože jinak do ní jistě počítát všechny. Tvoří podle vás celou společnost obyvatelé jednoho státu?
Marxe - není jen expolicitní vyjádření zda Marx a Lenin v roce 1917 považovali trh za součást první fáze komunismu, Lenin později za NEPu a po vyjádření o společnosti civilizovaných družstevníků rozhodně ano.
Zpřesňuji, aby nedošlo k omylu - s Poláčkem se hádám o to, že základem odcizení práce a vůlbec není výroba pro trh, ale takové vlastnické poměry, kdy člověk prodáývá svou pracovní sílu. O odcizení v předkapitalistické společnosti se pokud vím nijak explicitně nediskutovalo - ale jasně plyne už z otrokářství (pro otroky!!!) a nevolnictví (prodej s půdou). Marx už ho tak úplně nepřepokládá u tovaryšů a učňů v městském řemesle - protože tam sdílejí s mistrem spotřební fond a teprve jejich oddělenjí od tohoto foindu a osobních vazeb a totéž u nevolníků uvoplňuje cestu odcizení, které je popisováno nejlépe v Ekonomicko-filosofických rukopisech, i kdxž ještě nepodloženo teorií nadhodnoty. Ale o o trhu jako základu a hlavní příčině odcizení pokud vím nikdo nehovořil (nevím jak u stalinských ortodoxů, ale celá další diskuse v 60 letech šla jinudy) Úplně jiná věc je zoprostředkování společenskosti práce- ideologie protosocialisamu sice viděla tu bezprostřednost už v protosocialismu, ale to už bylo ke konci neudržitelné (Hába)přitom existence zprostředkovanosti plynula jasně už ze staré společenské dělby práce a odtud i nutnost zbožní formy. Jak mne učil Makal, tak zboží je ztělesněný rozpor mezi zjevně soukromou a skytě společenskou prací (soukromá nemusí být kapitalistická, ale díločí funkce řídících štábů podniků - ale prosím - to už je naše aplikace) Ale i za soukromého vlastnictví mARX ODDĚLUJE PROSTOU ZBOŽNÍ VÝROBU směńující víceméně ekvivalenty a kapitalistickou bezekvivalentní díly zvláštnímu zboží pracovní síle. Nevím, v čem máš pochybnost. A moc by mne zajímalo, kdybys na rozdíl od Poláčka, uvedl konkrétní příklady z Marxova či Leninova textu či argumentace, které u Tebe tu pochybnost vyvolávají. Přinejhorším by stačily názvy preací a kapitoly nebo přibližná určení (např. Ekon.fil. rukopisy pasáž o odcizení a hrubém komunismu atd.) Mimochodem - předpokládím, že znáš tu podkapitolku v Grundrissech II Formy předcházející kapital.výrobu? Ta ke metodologicky neobyčejně cenná a podobně to Marxovo upřesˇnování produktivní práce ve vztahu ke Smithovi v Teoriích o nadhodnotě? Tam totiž právě Marx na prosté zbožní výrobce i na pracovníky, které kapitalista platí z osobního důchodu, celou metodologii vlastnických rozdílů neuplatňukje, vidí je jako něco mimo systém.
Jak vidíš - v nemocnici nejsem, alespoň zatím, tak uvidíme.
Zpřesňuji, aby nedošlo k omylu - s Poláčkem se hádám o to, že základem odcizení práce a vůlbec není výroba pro trh, ale takové vlastnické poměry, kdy člověk prodáývá svou pracovní sílu. O odcizení v předkapitalistické společnosti se pokud vím nijak explicitně nediskutovalo - ale jasně plyne už z otrokářství (pro otroky!!!) a nevolnictví (prodej s půdou). Marx už ho tak úplně nepřepokládá u tovaryšů a učňů v městském řemesle - protože tam sdílejí s mistrem spotřební fond a teprve jejich oddělenjí od tohoto foindu a osobních vazeb a totéž u nevolníků uvoplňuje cestu odcizení, které je popisováno nejlépe v Ekonomicko-filosofických rukopisech, i kdxž ještě nepodloženo teorií nadhodnoty. Ale o o trhu jako základu a hlavní příčině odcizení pokud vím nikdo nehovořil (nevím jak u stalinských ortodoxů, ale celá další diskuse v 60 letech šla jinudy) Úplně jiná věc je zoprostředkování společenskosti práce- ideologie protosocialisamu sice viděla tu bezprostřednost už v protosocialismu, ale to už bylo ke konci neudržitelné (Hába)přitom existence zprostředkovanosti plynula jasně už ze staré společenské dělby práce a odtud i nutnost zbožní formy. Jak mne učil Makal, tak zboží je ztělesněný rozpor mezi zjevně soukromou a skytě společenskou prací (soukromá nemusí být kapitalistická, ale díločí funkce řídících štábů podniků - ale prosím - to už je naše aplikace) Ale i za soukromého vlastnictví mARX ODDĚLUJE PROSTOU ZBOŽNÍ VÝROBU směńující víceméně ekvivalenty a kapitalistickou bezekvivalentní díly zvláštnímu zboží pracovní síle. Nevím, v čem máš pochybnost. A moc by mne zajímalo, kdybys na rozdíl od Poláčka, uvedl konkrétní příklady z Marxova či Leninova textu či argumentace, které u Tebe tu pochybnost vyvolávají. Přinejhorším by stačily názvy preací a kapitoly nebo přibližná určení (např. Ekon.fil. rukopisy pasáž o odcizení a hrubém komunismu atd.) Mimochodem - předpokládím, že znáš tu podkapitolku v Grundrissech II Formy předcházející kapital.výrobu? Ta ke metodologicky neobyčejně cenná a podobně to Marxovo upřesˇnování produktivní práce ve vztahu ke Smithovi v Teoriích o nadhodnotě? Tam totiž právě Marx na prosté zbožní výrobce i na pracovníky, které kapitalista platí z osobního důchodu, celou metodologii vlastnických rozdílů neuplatňukje, vidí je jako něco mimo systém.
Jak vidíš - v nemocnici nejsem, alespoň zatím, tak uvidíme.
JP
No tak vidíte, pane Hellere - zdá se, že se nám nakonec přece jenom alespoň ujasnilo, o co se vlastně jedná, v čem leží jádro sporu.
Jestli tedy kořen všeho zla leží v samotné zbožní výrobě, anebo ale až v tom momentu respektive v tom stavu, kdy dělník musí prodávat svou práci - tedy za podmínek mzdové práce.
Nutno objektivně přiznat: tady není odpověď naprosto jednoduchá. Zrovna dneska - když jsem si chystal materiály pro slíbené citáty z Marxe (dneska už se k tomu ale nedostanu je sem umístit) - jsem padl na jednu, podle všeho klíčovou pasáž z Marxe, která se vyjadřuje právě na toto téma.
A je nutno uznat, že na základě této pasáže z Marxe je možný v podstatě obojí výklad - podle toho, kdo si z toho co vybere. Předběžně a v krátkosti je možno konstatovat tolik: samozřejmě, že plně a naprosto negativní je v daném smyslu (odcizení) pro Marxe až rozvinutý k a p i t a l i s t i c k ý trh (tedy za podmínek práce za mzdu, kdy dělník prodává respektive je nucen prodávat svou vlastní pracovní sílu).
Z tohoto hlediska by ovšem bylo možno uvažovat v tom směru, že pokud právě toto prostředí mzdové práce odstraníme, že tedy zavedeme systém - ať jakéhokoli konkrétního provedení, dejme tomu systém družstevního vlastnictví - že tím tedy onomu drakovi kapitalistického odcizení usekneme hlavu.
Na straně druhé - a to je právě to na čem já tady setrvávám a čím argumentuji - tento rozvinutý kapitalistický trh (tedy včetně trhu práce, prodeje pracovní síly zaměstnance) - že to všechno je z á k o n i t ý m a nevyhnutelným důsledkem existence trhu jako takového.
A že tedy, i pokud bychom nakrásně celou ekonomiku převedli na tu formu kolektivního vlastnictví (tedy s absencí mzdové práce), ale přitom zachovali t r h jako takový - tak že nakonec se nám tato m a t e r i á l n í z á k l a d n a prosadí, a sama nakonec znovu vyprodukuje ty původní kapitalistické atributy (jako především odcizení).
Anebo, k našemu příkladu s drakem: já tvrdím že kapitalismus je hydra, které ty - odseknuté - hlavy narostou vždycky znovu a znovu.
A že je tedy na celou věc jít podstatně jinak.
Ale podrobněji až zítra, dneska už se k ničemu podrobnějšímu nedostanu.
Jestli tedy kořen všeho zla leží v samotné zbožní výrobě, anebo ale až v tom momentu respektive v tom stavu, kdy dělník musí prodávat svou práci - tedy za podmínek mzdové práce.
Nutno objektivně přiznat: tady není odpověď naprosto jednoduchá. Zrovna dneska - když jsem si chystal materiály pro slíbené citáty z Marxe (dneska už se k tomu ale nedostanu je sem umístit) - jsem padl na jednu, podle všeho klíčovou pasáž z Marxe, která se vyjadřuje právě na toto téma.
A je nutno uznat, že na základě této pasáže z Marxe je možný v podstatě obojí výklad - podle toho, kdo si z toho co vybere. Předběžně a v krátkosti je možno konstatovat tolik: samozřejmě, že plně a naprosto negativní je v daném smyslu (odcizení) pro Marxe až rozvinutý k a p i t a l i s t i c k ý trh (tedy za podmínek práce za mzdu, kdy dělník prodává respektive je nucen prodávat svou vlastní pracovní sílu).
Z tohoto hlediska by ovšem bylo možno uvažovat v tom směru, že pokud právě toto prostředí mzdové práce odstraníme, že tedy zavedeme systém - ať jakéhokoli konkrétního provedení, dejme tomu systém družstevního vlastnictví - že tím tedy onomu drakovi kapitalistického odcizení usekneme hlavu.
Na straně druhé - a to je právě to na čem já tady setrvávám a čím argumentuji - tento rozvinutý kapitalistický trh (tedy včetně trhu práce, prodeje pracovní síly zaměstnance) - že to všechno je z á k o n i t ý m a nevyhnutelným důsledkem existence trhu jako takového.
A že tedy, i pokud bychom nakrásně celou ekonomiku převedli na tu formu kolektivního vlastnictví (tedy s absencí mzdové práce), ale přitom zachovali t r h jako takový - tak že nakonec se nám tato m a t e r i á l n í z á k l a d n a prosadí, a sama nakonec znovu vyprodukuje ty původní kapitalistické atributy (jako především odcizení).
Anebo, k našemu příkladu s drakem: já tvrdím že kapitalismus je hydra, které ty - odseknuté - hlavy narostou vždycky znovu a znovu.
A že je tedy na celou věc jít podstatně jinak.
Ale podrobněji až zítra, dneska už se k ničemu podrobnějšímu nedostanu.
JP
Což o to, paní Hájková - jak známo, ty případy kdy určité skupiny obyvatelstva své vlastní volební právo (totiž jeho výkon) prodaly, se skutečně staly.
Ale co se týká té politické demokracie: ano, samozřejmě o ní lze prohlásit v podstatě totéž co o demokracii ekonomické, právě proto tvrdím že obojí je v podstatě totéž, (buržoazní, občanská) demokracie je zaměřená - a omezená - ve své podstatě jenom na vlastní, partikulární, a tedy přinejmenším latentně egoistické zájmy individua - úplně stejně tak jako svět materiální. Demokracie se jenom tváří, jako by jejím zájmem a její podstatou byl nějaký "zájem lidu", či "vláda lidu"; ve skutečnosti není ničím více nežli jenom kolbištěm pro prosazování, a zároveň i určité harmonizování či prostě vyrovnávání čistě partikulárních zájmů.
Znovu opakuji: jestliže chceme jiný, nový svět, pak musíme vymyslet a zavést nejen nový způsob ekonomiky ("materiální základny"), ale i nový způsob politiky, respektive demokracie.
Právě na toto téma bych časem chtěl otevřít samostatnou diskusi, kde by se všechny tyto otázky probraly a prohovořily.
P.S. Nejsem si teď sám zcela jistý, kdy a při kterých příležitostech používám termín "celá společnost". Pravděpodobně se jedná o případy, kdy chci zdůraznit společnost v její sociální, hodnotové a humánní homogenitě - na rozdíl od společnosti dejme tomu za podmínek kapitalismu, kdy tady sice samozřejmě také máme dánu určitou společnost, v kvantitativním anebo sociologickém slova smyslu, ale tato společnost je vnitřně nesourodá, nehomogenní, neboť je rozdělená a roztržená na jednotlivé zájmové a názorové skupiny nacházející se ve stavu vzájemného konfliktu.
Ale co se týká té politické demokracie: ano, samozřejmě o ní lze prohlásit v podstatě totéž co o demokracii ekonomické, právě proto tvrdím že obojí je v podstatě totéž, (buržoazní, občanská) demokracie je zaměřená - a omezená - ve své podstatě jenom na vlastní, partikulární, a tedy přinejmenším latentně egoistické zájmy individua - úplně stejně tak jako svět materiální. Demokracie se jenom tváří, jako by jejím zájmem a její podstatou byl nějaký "zájem lidu", či "vláda lidu"; ve skutečnosti není ničím více nežli jenom kolbištěm pro prosazování, a zároveň i určité harmonizování či prostě vyrovnávání čistě partikulárních zájmů.
Znovu opakuji: jestliže chceme jiný, nový svět, pak musíme vymyslet a zavést nejen nový způsob ekonomiky ("materiální základny"), ale i nový způsob politiky, respektive demokracie.
Právě na toto téma bych časem chtěl otevřít samostatnou diskusi, kde by se všechny tyto otázky probraly a prohovořily.
P.S. Nejsem si teď sám zcela jistý, kdy a při kterých příležitostech používám termín "celá společnost". Pravděpodobně se jedná o případy, kdy chci zdůraznit společnost v její sociální, hodnotové a humánní homogenitě - na rozdíl od společnosti dejme tomu za podmínek kapitalismu, kdy tady sice samozřejmě také máme dánu určitou společnost, v kvantitativním anebo sociologickém slova smyslu, ale tato společnost je vnitřně nesourodá, nehomogenní, neboť je rozdělená a roztržená na jednotlivé zájmové a názorové skupiny nacházející se ve stavu vzájemného konfliktu.
JP
March 21, 2014 v 13.34
Pane Tejkle, ta skepse pana Hellera vůči dělníkům v továrnách ohledně jejich schopnosti (či spíše ochoty) překonat stav svého vlastního "vykořisťování" je pro mě skutečně poněkud překvapivá; nicméně, právě takovouto skepsi já chovám vůči právě tomu "kognitariátu".
A opravdu si nejsem nikterak jistý, jestli zrovna superkapitalista Bill Gates s celým svým (dřívějším) Microsoftem může sloužit za zářný příklad antikapitalistického družstevnictví... ;-)
A opravdu si nejsem nikterak jistý, jestli zrovna superkapitalista Bill Gates s celým svým (dřívějším) Microsoftem může sloužit za zářný příklad antikapitalistického družstevnictví... ;-)
Je kouzelné, jak pan Poláček najednou údajně pochopil to, co mu od začátku vysvětluji jako pojetí Marxe a jsem zvědav jak to někdy ve třetí pětiletce zpochybní z Marxova textu. Ale v podstatě nepochopil nic - myslí-li, že trh a potom kapitalistický trh rodí materiální základna (což v dobré propagandě znamenalo výrobní síly), tak nepochopil, že to platilo do industriální výroby včetně a právě změny v materiální základně si vynucují překonání kapitalistického vlastnictví, které brání jejímu rozvoji. Ano, dočasné jevy jako zbohatnutí jednoho vynálezce v přechodné etapě, kdy je intelektuální výroba a kognitariát jen ostrůvkem, je možné, ale ne trvale - když ta intelektuální výroba a kognitář převládají (zpoomaluje to kapitalistovo surfování po světě za lacinou jednoduchou prací, ale to se taky vyčerpá) A samosprávný socialismus samozřejmě předpokládá tu masovost nového typu materiální základny a rozumné levicové politické hnutí by tomu mělo pomáhat. Vybojovat si to ale musí ten kognitariát. žádný jiný recept, který by nebyl jen nesmyslným roubováním něčeho na kapitalismus,co by neodstraňovalo jeho základní rozpor., není možné jinak než v podivném myšlenkovém světě pana Poláčka, který netřeba brát vážně. Kupodivu se třeba i stane zázrak a pan Poláček pochopí, že trh je jen forma na různé typy vlastnictví - od prosté zbožní výroby až po samosprávný socialismus. Modleme se za něj.
JP
Takže, konečně se dostávám k tomu, abych sem umístil originální výroky Karla Marxe a Bedřicha Engelse o souvislosti mezi trhem a kapitalismem, a o podmíněnosti komunismu právě z r u š e n í m jakéhokoli trhu.
Lze vlastně jen poděkovat panu Hellerovi, že nám pro aktualitu a potřebnost takovéhoto vyjasnění poskytuje nejnovější doklad, svým explicitním tvrzením, že "trh je jen f o r m a na různé typy vlastnictví - od prosté zbožní výroby až po samosprávný socialismus".
Nicméně, v každém případě je už možno zaznamenat dílčí úspěch na duchovní prohlédnutí pana Hellera z jeho dogmat: už se alespoň dal na modlení... ;-)
Napřed čistě technické poznámky: jak stálým účastníkům těchto diskusí už asi známo, mám k dispozici pouze německé vydání spisů Marxe a Engelse. Pokud tedy budu u citovaných pasáží uvádět čísla stránek, pak je nutno mít na paměti, že němčina je v důsledku svých specifik "delší" nežli čeština, přibližným odhadem asi tak o 10 procent. To znamená, když já uvedu stránku (německého) textu jako "20", pak v českém textu bude uvedené místo k nalezení někde kolem stránky 18.
Abych toto hledání usnadnil, uvádím v které kapitole či oddílu toho či onoho díla autorů se ona pasáž nachází; údaj o stránce se pak vztahuje na počet stránek dané kapitoly, nikoli celého díla.
Pro další usnadnění, pokud necituji celý odstavec, uvádím počátek onoho odstavce. (Překlad je ovšem můj vlastní, může se od oficiální české verze odlišovat.)
A nyní k samotné věci. Připomeňme si: základním bodem sporu je, do jaké míry je trh jako takový nevyhnutelnou cestou ke kapitalismu, anebo jestli trh je jenom všeobecnou, neutrální formou, kompatibilní i s komunismem/socialismem.
Následující text je vyňat z "Kapitálu", 22. kapitola ("Přeměna nadhodnoty v kapitál"), s. 9 této kapitoly:
"Tento výsledek [přivlastňování si cizí práce] je nevyhnutelný, jakmile je pracovní síla dělníkem samým volně prodávána jako zboží. Ale také teprve odtud se zevšeobecňuje zbožní produkce a stává se typickou formou produkce; teprve odtud je každý produkt předem vyráběn pro prodej. (...) Teprve tady, kde je práce za mzdu její základna, vnucuje se zbožní produkce celé společnosti..."
Tento výrok Marxe by tedy skutečně mohl poukazovat na to, že až tehdy a jenom tehdy, když je veškerá produkční činnost společnosti dominována prací za mzdu (a tedy vykořisťováním), že teprve tady zbožní výroba (a tedy trh) vtiskuje společnosti své negativní působení. Z toho by tedy skutečně bylo možno činit závěr, že postačí zrušit onu práci za mzdu, ve prospěch družstevních forem vlastnictví (tedy bez vykořisťování), a všechno bude v pořádku.
Onen odstavec však pokračuje ještě dále: "...ale až odsud rozvíjí [zbožní výroba] všechny její skryté potence. Říci, že (temporální) příchod práce za mzdu tržní produkci falšuje, znamená říci, že zbožní výroba, jestliže chce zůstat nezfalšovaná, se nesmí rozvíjet. (!!!) V té samé míře, jak se podle jejích vlastních vnitřních zákonitostech vyvíjí ke kapitalistické produkci, v té samé míře se vlastnické zákony zbožní výroby převrací v zákony kapitalistického přivlastňování."
Takže: zbožní výroba (čili: výroba pro trh) z á k o n i t ě a nevyhnutelně směřuje ke kapitalistické produkci, a tedy i ke kapitalistickému přivlastňování!
Marx tu zcela explicitně konstatuje (a přečtěte si tu pasáž opravdu velmi pozorně, pane Hellere!), že ta zbožní výroba (tedy výroba pro trh) by jenom tehdy nevedla přímo ke kapitalismu, kdyby zůstala na n e r o z v i n u t é úrovni!!
- Právě tohle je zřejmě váš "argument", že trh existoval už v dřívějších dobách, kdy ještě velká část produkce byla spotřebována pro vlastní potřebu a spotřebu. Ale už tehdy měla zbožní výroba jednoznačně své "skryté potence", které byly dalším rozvojem pouze u v o l n ě n y, a nedají se - v rámci právě této zbožní výroby a trhu - už nijakým způsobem potlačit.
Tyto iluze o možnosti zachování trhu a zbožní výroby Marx ještě pregnantněji demaskuje v následujícím textu:
Kapitál, 2. kapitola ("Směnný proces") - s. 4, poznámka pod čarou č. 40:
"Podle toho budiž posouzena vychytralost maloburžoazního socialismu, který chce zbožní výrobu zvěčnit a zároveň (...) peníze zrušit. Stejně tak by bylo možno zrušit papeže, ale zachovat katolicismus."
Ano, pane Hellere, tato slova Karla Marxe jsou opět jako šitá na Vás: Vy chcete zrušit pouze d ů s l e d k y tržní produkce ("papeže"), ale tržní produkci jako takovou ("katolicismus") chcete zachovat!
A podívejme se dále, co Marx říká přímo o kompatibilitě trhu s komunismem respektive socialismem. Následující citát je z "Kritiky Gothajského programu", s. 19; ve vlastním textu ("Poznámky k programu německé Strany práce") se pak jedná o s. 5:
"Uvnitř pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti výrobci nesměňují (!!!) své produkty; stejně tak málo se tu zjevuje na produkty použitá práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako jimi vlastněná věcná vlastnost, neboť teď, na rozdíl od kapitalistické společnosti, individuální práce existují už ne oklikou, nýbrž přímo jako součásti celkové práce."
Ještě jednou, pane Hellere: dokonce už i v socialismu NEEXISTUJE SMĚNA, a jestliže neexistuje směna, pak NEEXISTUJE TRH!!
To je absolutně jasný, jednoznačný a nezpochybnitelný výrok samotného Marxe, ani na nějaké "vytržení z kontextu" se tady nemůžete v žádném případě vymlouvat.
ZA SOCIALISMU NEEXISTUJE TRH!! Budiž to řečeno jednou provždy, a tím zároveň padá a jako zcela nesmyslná a především zcela protimarxistická se vyjevuje jakákoli iluze, že na základě zbožní výroby a trhu by bylo možno vytvářet jakýkoli druh socialismu, jenom tím, že se změní pouhé f o r m y vlastnictví.
A ještě jeden citát na totéž téma, tentokrát od Engelse, v jeho díle "Vývoj socialismu od utopie ke vědě"; díl (úsek) III, v něm strana 17:
"Spolu s převzetím vlastnictví výrobních prostředků do rukou společnosti je zbožní výroba odstraněna (!!!) a s tím i panství výrobku nad výrobcem. Anarchie uvnitř společenské produkce je nahrazena vědomou plánovitou organizací."
Takže, znovu to samé, pane Hellere: finálním cílem komunismu respektive socialismu není jenom odstranění vykořisťování jako takové, nýbrž daleko více, právě toto osvobození c e l é společnosti od nadvlády odcizených mechanismů zbožní výroby, tedy anarchie trhu!!
Vy stále argumentujete tím, že "trh je jenom forma", která jako taková může být naplněná různým obsahem (tedy i socialismem) - jenže jde o to, že (přinejmenším podle Marxe) nejvlastnější podstatou trhu je s m ě n a, a to sice směna mezi prodejcem a kupcem.
Z čistě logického hlediska, jediný možný způsob jak byste tento protiklad trhu a socialismu mohl pozitivně vyřešit, by bylo to, kdybyste dokázal vytvořit, vyčarovat nějaký socialistický "trh bez směny" - ovšem, jak byste takovýto zázrak chtěl dokázat, to nadále zůstává mystériem. - Ale nakonec, Vy už jste přece začal s tím modlením, tak snad tento zázrak dokážete uskutečnit s pomocí Všehomoucího...
Lze vlastně jen poděkovat panu Hellerovi, že nám pro aktualitu a potřebnost takovéhoto vyjasnění poskytuje nejnovější doklad, svým explicitním tvrzením, že "trh je jen f o r m a na různé typy vlastnictví - od prosté zbožní výroby až po samosprávný socialismus".
Nicméně, v každém případě je už možno zaznamenat dílčí úspěch na duchovní prohlédnutí pana Hellera z jeho dogmat: už se alespoň dal na modlení... ;-)
Napřed čistě technické poznámky: jak stálým účastníkům těchto diskusí už asi známo, mám k dispozici pouze německé vydání spisů Marxe a Engelse. Pokud tedy budu u citovaných pasáží uvádět čísla stránek, pak je nutno mít na paměti, že němčina je v důsledku svých specifik "delší" nežli čeština, přibližným odhadem asi tak o 10 procent. To znamená, když já uvedu stránku (německého) textu jako "20", pak v českém textu bude uvedené místo k nalezení někde kolem stránky 18.
Abych toto hledání usnadnil, uvádím v které kapitole či oddílu toho či onoho díla autorů se ona pasáž nachází; údaj o stránce se pak vztahuje na počet stránek dané kapitoly, nikoli celého díla.
Pro další usnadnění, pokud necituji celý odstavec, uvádím počátek onoho odstavce. (Překlad je ovšem můj vlastní, může se od oficiální české verze odlišovat.)
A nyní k samotné věci. Připomeňme si: základním bodem sporu je, do jaké míry je trh jako takový nevyhnutelnou cestou ke kapitalismu, anebo jestli trh je jenom všeobecnou, neutrální formou, kompatibilní i s komunismem/socialismem.
Následující text je vyňat z "Kapitálu", 22. kapitola ("Přeměna nadhodnoty v kapitál"), s. 9 této kapitoly:
"Tento výsledek [přivlastňování si cizí práce] je nevyhnutelný, jakmile je pracovní síla dělníkem samým volně prodávána jako zboží. Ale také teprve odtud se zevšeobecňuje zbožní produkce a stává se typickou formou produkce; teprve odtud je každý produkt předem vyráběn pro prodej. (...) Teprve tady, kde je práce za mzdu její základna, vnucuje se zbožní produkce celé společnosti..."
Tento výrok Marxe by tedy skutečně mohl poukazovat na to, že až tehdy a jenom tehdy, když je veškerá produkční činnost společnosti dominována prací za mzdu (a tedy vykořisťováním), že teprve tady zbožní výroba (a tedy trh) vtiskuje společnosti své negativní působení. Z toho by tedy skutečně bylo možno činit závěr, že postačí zrušit onu práci za mzdu, ve prospěch družstevních forem vlastnictví (tedy bez vykořisťování), a všechno bude v pořádku.
Onen odstavec však pokračuje ještě dále: "...ale až odsud rozvíjí [zbožní výroba] všechny její skryté potence. Říci, že (temporální) příchod práce za mzdu tržní produkci falšuje, znamená říci, že zbožní výroba, jestliže chce zůstat nezfalšovaná, se nesmí rozvíjet. (!!!) V té samé míře, jak se podle jejích vlastních vnitřních zákonitostech vyvíjí ke kapitalistické produkci, v té samé míře se vlastnické zákony zbožní výroby převrací v zákony kapitalistického přivlastňování."
Takže: zbožní výroba (čili: výroba pro trh) z á k o n i t ě a nevyhnutelně směřuje ke kapitalistické produkci, a tedy i ke kapitalistickému přivlastňování!
Marx tu zcela explicitně konstatuje (a přečtěte si tu pasáž opravdu velmi pozorně, pane Hellere!), že ta zbožní výroba (tedy výroba pro trh) by jenom tehdy nevedla přímo ke kapitalismu, kdyby zůstala na n e r o z v i n u t é úrovni!!
- Právě tohle je zřejmě váš "argument", že trh existoval už v dřívějších dobách, kdy ještě velká část produkce byla spotřebována pro vlastní potřebu a spotřebu. Ale už tehdy měla zbožní výroba jednoznačně své "skryté potence", které byly dalším rozvojem pouze u v o l n ě n y, a nedají se - v rámci právě této zbožní výroby a trhu - už nijakým způsobem potlačit.
Tyto iluze o možnosti zachování trhu a zbožní výroby Marx ještě pregnantněji demaskuje v následujícím textu:
Kapitál, 2. kapitola ("Směnný proces") - s. 4, poznámka pod čarou č. 40:
"Podle toho budiž posouzena vychytralost maloburžoazního socialismu, který chce zbožní výrobu zvěčnit a zároveň (...) peníze zrušit. Stejně tak by bylo možno zrušit papeže, ale zachovat katolicismus."
Ano, pane Hellere, tato slova Karla Marxe jsou opět jako šitá na Vás: Vy chcete zrušit pouze d ů s l e d k y tržní produkce ("papeže"), ale tržní produkci jako takovou ("katolicismus") chcete zachovat!
A podívejme se dále, co Marx říká přímo o kompatibilitě trhu s komunismem respektive socialismem. Následující citát je z "Kritiky Gothajského programu", s. 19; ve vlastním textu ("Poznámky k programu německé Strany práce") se pak jedná o s. 5:
"Uvnitř pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti výrobci nesměňují (!!!) své produkty; stejně tak málo se tu zjevuje na produkty použitá práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako jimi vlastněná věcná vlastnost, neboť teď, na rozdíl od kapitalistické společnosti, individuální práce existují už ne oklikou, nýbrž přímo jako součásti celkové práce."
Ještě jednou, pane Hellere: dokonce už i v socialismu NEEXISTUJE SMĚNA, a jestliže neexistuje směna, pak NEEXISTUJE TRH!!
To je absolutně jasný, jednoznačný a nezpochybnitelný výrok samotného Marxe, ani na nějaké "vytržení z kontextu" se tady nemůžete v žádném případě vymlouvat.
ZA SOCIALISMU NEEXISTUJE TRH!! Budiž to řečeno jednou provždy, a tím zároveň padá a jako zcela nesmyslná a především zcela protimarxistická se vyjevuje jakákoli iluze, že na základě zbožní výroby a trhu by bylo možno vytvářet jakýkoli druh socialismu, jenom tím, že se změní pouhé f o r m y vlastnictví.
A ještě jeden citát na totéž téma, tentokrát od Engelse, v jeho díle "Vývoj socialismu od utopie ke vědě"; díl (úsek) III, v něm strana 17:
"Spolu s převzetím vlastnictví výrobních prostředků do rukou společnosti je zbožní výroba odstraněna (!!!) a s tím i panství výrobku nad výrobcem. Anarchie uvnitř společenské produkce je nahrazena vědomou plánovitou organizací."
Takže, znovu to samé, pane Hellere: finálním cílem komunismu respektive socialismu není jenom odstranění vykořisťování jako takové, nýbrž daleko více, právě toto osvobození c e l é společnosti od nadvlády odcizených mechanismů zbožní výroby, tedy anarchie trhu!!
Vy stále argumentujete tím, že "trh je jenom forma", která jako taková může být naplněná různým obsahem (tedy i socialismem) - jenže jde o to, že (přinejmenším podle Marxe) nejvlastnější podstatou trhu je s m ě n a, a to sice směna mezi prodejcem a kupcem.
Z čistě logického hlediska, jediný možný způsob jak byste tento protiklad trhu a socialismu mohl pozitivně vyřešit, by bylo to, kdybyste dokázal vytvořit, vyčarovat nějaký socialistický "trh bez směny" - ovšem, jak byste takovýto zázrak chtěl dokázat, to nadále zůstává mystériem. - Ale nakonec, Vy už jste přece začal s tím modlením, tak snad tento zázrak dokážete uskutečnit s pomocí Všehomoucího...
Nevím, co způsobilo,že pan Poláček který až dosud ignoroval můj několikrát zopakovaný výklad marxistického pojetí vztahu trhu a vlastnictví, o něm najednou začíná přemýšlet a pokouší se předstírat, jako bych tento výklad přinesl až teď nebo teprve teď nějak srozumitelně. Kdo si porovná mé předchozí výklady, ten ví své. Ale musím ocenit, že se konečně pokouší argumentovat Marxovými formulacemi. I když musím opakovat, že formulace vytržené z kontextu bez znalosti celého díla klasiků toho zase tak moc neřeknou, je to alespoň něco a pomůže to objasnit zvláštní chod myšlení pana Poláčka, odpovídající jeho znalostem Marxe a schopnosti pracovat s jeho metodologií, zejména s dialektikou. Ta samozřejmě nemůže být nic moc, což se opět potvrdilo. V jádru jde o nepochopení jedné věci: Marx analyzoval zbožní výrobu jako jednu historickou formu směny produktů i práce lidí v podmínkách existence soukromého vlastnictví výrobních prostředků a netuše, že se jednou zrodí pan Poláček, explicitně nezdůraznil, že je možná i směna jiná, na jiné vlastnické bazi (logicky to ovšem vyplývá z jeho historického popisu vzniku zbožní směny ze směny produktů jednotlivých občin oddělených dělbou práce, která rodí soukromé vlastnictví a přetrvává i po jeho nedokonalém zrušení (viz zánik protosocialismu).
Podrobněji k mylnému výkladu prvního citátu:
V různých komentářích Marxe i vykladačů se správně zdůrazňuje odlišnost toho, jak to v hlubinné podstatě reality je a jak to Marx vyložil – rozdíl mezi metodou analýzy a metodou výkladu. Při výkladu, po dokončení analýzy,Marx nevyšel z podstaty, ale z jevu – šel od jevové formy k podstatě. A začal zbožím jako jevovou formou, ve které se všechny jevy kapitalismu do té míry zauzlují, že jejich rozkrytím se můžeme dostat k podstatě. Vychází tedy z existence směny zboží jakožto věcného zprostředkování styků mezi lidmi, charakterizuje užitnou hodnotu a hodnotu zboží (necháme stranou). Důležitou charakteristikou je, že podmínkou zbožní výroby je existence společenské dělby práce, ale zbožní výroba není podmínkou společenské dělby práce. Směňovat lidé mohou, aniž by produkovali zboží. (Kapitál I, SNPL 1954,1/2,str.59) Příklad – staroindická občina, výrobky dílen v továrně. „Jen výrobky samostatných, navzájem nezávislých prací stojí proti sobě jako zboží“ (nezávislých znamená samozřejmě vlastnicky nezávislých). Zbožní směna je nejprve okrajovým jevem – směňují se výrobky občin, později s rozvojem dělby práce vzniká soukromé vlastnictví individuí (zpočátku nezasahuje vlastnictví člověka či jeho pracovní síly). Ale i v této předkapitalistické výrobě – třeba výrobě sobě víceméně rovných soukromých malovýrobců – už trh je. Zboží je rozpor mezi zjevně soukromou, ale skrytě společenskou prací. Ale už fakt, že Marx do té soukromé práce počítá i produkty práce celých občin, znamená, že to nemusí být práce vzniklá v soukromovlastnickém podniku jednotlivce.
Ale znovu – na trhu se směňují produkty vlastnicky oddělených jednotek, ekvivalent za ekvivalent. V citátu uvedeném panem Poláčkem je správně Marxem postiženo, že tu jde o relativně samostatné zákonitosti směny zboží, při které nikoho nezajímá, jaká je kvalita vlastnictví. A pochopitelně je tu až do moderní industriální společnosti – základu kapitalismu nevyužitý potenciál oblastí, které ještě nejsou začleněny do trhu – forma se rozvíjí a působí na obsah – vlastnické vztahy – a ty se mění. Člověk je do směny nejprve vtažen jako mluvící dobytek – otrok, zcela bezprávný, který se spotřebovává jako celek, později jako nevolný přívěsek půdy, který si tímto způsobem může tu svoji pracovní sílu obnovovat-přebytek odevzdává a feudál s ním jde postupně i na trh. S dalším vývojem jde na trh částečně i ten nevolník. Ale protože trh skýtá možnost, jak si opatřit prostředky na daleko širší okruh potřeb, feudálové opouštějí tradiční formy a vyhánějí nevolníky z půdy – obdobně i s tovaryši a městskou chudinou. Prostá zbožní výroba sice nadále existuje, ale její zákonitosti se formují pod tlakem nové formy vlastnického rozdělení – úplně nemajetní vznikající dělníci musí prodávat pracovní sílu, která je tím pádem daleko efektivněji vykořisťována a trh je determinován zákonem zhodnocování kapitálu a vytloukání nadhodnoty.Tohle Marx má na mysli v tom citátu pana Poláčka. V podmínkách soukromého vlastnictví se potence zbožní výroby rozvíjejí do podoby kapitalistické zbožní výroby. Z toho nevyplývá, že by z těchto potencí nebylo možné vyloučit pracovní sílu a vrátit se ke směňování produktů – třeba samosprávných podniků – a tím živelnost trhu obracejícího se proti člověku zase uvázat na řetěz. To už ale Marx explicitně neřeší. Je zkrátka třeba pracovat s dialektiku formy a obsahu, jevu a podstaty, což pan Poláček nedovede. V době, kdy psal Kapitál i Grundrisse se Marx ještě nezabýval možným přechodem do jiné formy vlastnictví než by bylo soukromé jednotlivé a tudíž zcizitelné v živelných výkyvech trhu zkomplikovaných ještě zprvu nahodilými a později už z povahy industriální výroby vyplývajícími monopoly. Počítá s vysoce rozvinutou dělbou práce a přímou směnou uvnitř kapitalistické továrny napojené na mezinárodní trh.
Viz citát z Marxe uváděný panem Poláčkem::
"Tento výsledek [přivlastňování si cizí práce] je nevyhnutelný, jakmile je pracovní síla dělníkem samým volně prodávána jako zboží. Ale také teprve odtud se zevšeobecňuje zbožní produkce a stává se typickou formou produkce; teprve odtud je každý produkt předem vyráběn pro prodej. (...) Teprve tady, kde je práce za mzdu její základna, vnucuje se zbožní produkce celé společnosti..."
Takže pane Poláčku – doplňuji Vaše shrnutí nevyhnutelnosti vývoje zbožní výroby do kapitalistické podoby dvěma slovy – je to nevyhnutelné v podmínkách soukromého vlastnictví – nemusí to být vlastnictví jediného kapitalisty, který se se svými manažery může podílet na přisvojování si nadhodnoty na úkor ostatních. Ale v samosprávném podniku o nic takového nejde- tam se na vlastnickém rozhodování o nadhodnotě i nákladech podílejí reálně všichni. Není ale důvodu, proč odmítat trh jako formu k prověření společenské užitečnosti vynaložení mrtvé i živé práce – nic takového Marx ani nikdo jiný neříká. Drakovi by byl vylomen zub.
Druhé nepochopení pana Poláčka:
Kapitál, 2. kapitola ("Směnný proces") - s. 4, poznámka pod čarou č. 40:
"Podle toho budiž posouzena vychytralost maloburžoazního socialismu, který chce zbožní výrobu zvěčnit a zároveň (...) peníze zrušit. Stejně tak by bylo možno zrušit papeže, ale zachovat katolicismus."
Ještě pan Poláček:
„Ano, pane Hellere, tato slova Karla Marxe jsou opět jako šitá na Vás: Vy chcete zrušit pouze d ů s l e d k y tržní produkce ("papeže"), ale tržní produkci jako takovou ("katolicismus") chcete zachovat!“
Tak to je už totální nepochopení – Marx pouze říká banalitu, že nelze mít zbožní směnu bez peněz jako jednoho zboží, které se stalo všeobecným ekvivalentem a v tom má samozřejmě pravdu. Forma peněz se pochopitelně může měnit a měnila se – od mušlí či skotu k papíru a dnes dokonce finančním derivátům. S podstatou trhu to nemá nic společného.
Znovu pan Poláček:
A podívejme se dále, co Marx říká přímo o kompatibilitě trhu s komunismem respektive socialismem. Následující citát je z "Kritiky Gothajského programu", s. 19; ve vlastním textu ("Poznámky k programu německé Strany práce") se pak jedná o s. 5:
Třetí omyl pana Poláčka:
"Uvnitř pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti výrobci nesměňují (!!!) své produkty; stejně tak málo se tu zjevuje na produkty použitá práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako jimi vlastněná věcná vlastnost, neboť teď, na rozdíl od kapitalistické společnosti, individuální práce existují už ne oklikou, nýbrž přímo jako součásti celkové práce."
Kde máte v Marxově text pojem socialismus, který dnes chápeme jako nižší fázi komunistické formace? Kritika Gothajského programu je jedinou a poslední prací Marxe, kde se společně s Engelsem zamýšleli nad vnitřním vývojem komunistické společensko-ekonomické formace a rozčlenili ji na dvě fáze, které až Lenin odlišil pojmově – socialismus a komunismus. Vámi uváděný citát se týká plně rozvinutého komunismu, nikoli jeho první fáze poznamenané „mateřskými znaménky“,tudíž dělbou práce oddělující práci výrobců v socialistických podnicích (Lenin pak hovoří o tom, že v nižší fázi je zachováno buržoasní právo bez buržoasie). Překonání trhu je jen podřadnou stránkou vlastnické přeměny, která ale musí vést k tomu, že se každý jednotlivě bude moci podílet na vlastnickém rozhodování – což v minulém systému nebylo, ale zůstalo to v rukou řídícího aparátu.
Ostatně ono by se dalo citovat z Gothaje i dál:
„Platí tu (rozumí se v komunismu – pozn.Heller) táž zásada,která řídí směnu zboží, pokud je to směna zboží stejné hodnoty. Obsah i fora jsou změněny , ježto za změněných okolností nikdo nemůže dát nic jiného kromě směny své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přejít nic kromě individuálních spotřebních předmětů Avšak při jejich rozdělování mezi jednotlivé výrobce platí táž zásada jako při směně zboží stejné hodnoty,směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce ve formě jiné.“(M a E,Kritika goth. progr., Vybrané spisy, sv.II., SNPL 1954, str. 18)
Takže je to snad jasné, ano není to směna produktů soukromé práce a pracovní síly, ale ekvivalentní směna práce mezi sdruženými výrobci, což v první fázi mohou klidně být samosprávné podniky. Forma trhu je tu jiná, ale trh to je, jen si nikdo nepřivlastňuje ničí nadhodnotu nebo vůbec člověka jako takového. Budete-li tvrdit, že právě tento trh-netrh jste myslel, prosím, já taky. Není žádné „jenom se změní formy vlastnictví“ – to jsou totiž ty změny podstatné a určující, jak jsem dokazoval.
Takže pane Poláčku, nic jste nedokázal, jen svou neznalost, tyhle problémy jsem já řešil když mi bylo 25 let.
Omyl pana Poláčka číslo čtyři:
A ještě jeden citát na totéž téma, tentokrát od Engelse, v jeho díle "Vývoj socialismu od utopie ke vědě"; díl (úsek) III, v něm strana 17:
"Spolu s převzetím vlastnictví výrobních prostředků do rukou společnosti je zbožní výroba odstraněna (!!!) a s tím i panství výrobku nad výrobcem. Anarchie uvnitř společenské produkce je nahrazena vědomou plánovitou organizací."
Pan Poláček předčasně jásá:
Takže, znovu to samé, pane Hellere: finálním cílem komunismu respektive socialismu není jenom odstranění vykořisťování jako takové, nýbrž daleko více, právě toto osvobození c e l é společnosti od nadvlády odcizených mechanismů zbožní výroby, tedy anarchie trhu!!“
No ano – vzdáleným finálním cílem jistě ano, ale před námi je jen o první fáze čili zase nepochopení – zmíněná práce Engelse je jen součástí větší práce Anti Duhring a vznikala zřejmě paralelně s Kritikou Gothajského programu a vyšla později. Je to shrnutí celého marxismu a celého vývoje společnosti, který vede ke komunismu. Nezabývá se etapami vývoje komunismu samotného, ale bere jen to, co se zásadně změní proti minulému vývoji. V té práci je víceméně to, co jsem Vám tu už opakovaně vykládal, aniž byste to chápal. Tedy akcent role výrobního způsobu, dialektiky VS a vlastnictví. Je tu i ta logika vývoje tržní směny na bazi soukromého vlastnictví, která umožňuje vtažení člověka a tím i kapitalistické vykořisťování. Engels zde oceňuje i přínos utopického socialismu, konkrétně Roberta Owena, který zakládal družstevní podniky. Konstatuje se zde, že sice tyto utopické pokusy, jako např. pracovní bazary apod., musely podlehnout (na dané úrovni výrobních sil a vztahů), i když Owenovy družstevní továrny měly značný úspěch, ale že tato družstva byly jen první krok a ukázaly, že je možné se dobře obejít bez obchodníků i továrníků (Vybrané spisy, cit. vyd., str. 126). Sleduje celou logiku až po nevyhnutelnost revoluční změny ve vlastnictví, která zruší zbožní směnu na základě soukromého vlastnictví (nezkoumá etapy). Pak vzniknou lidské podmínky a živelné mechanismy budou podrobeny kontrole samotných výrobců.Tedy nic o neexistenci regulovaného trhu v první fázi komunismu. Zase vedle. Odcizení je důsledkem nerovnosti ve vlastnictví a trh tomu pomáhá, dokud je na bazi soukromého vlastnictví.
Takže pane Poláčku, oceňují Váš heroický výkon,že jste si něco přečetl z Marxe, nedal bych Vám pětku, jen tak tři minus a povinný konspekt, ale bohužel – hora porodila myš.
Jen Vám mohu znovu poradit, abyste si klidně psal co chcete jako Váš názor, ale nesnažte se vykládat Marxe, nemáte nejen na Marxe, ale ani na pokorného Marxova učedníka Josefa Hellera.
Předpokládám, že se teď soustředíte na další heroický čin – na představení vlastního řešení problémů současnosti. tak do toho.
MT
March 23, 2014 v 10.39
Skutečně bylo nezbytné vynaložit tolik slov, aby se ukázalo, že TAKY Heller spojuje NEtrh s dovršeným komunismem, o kterém Marx běžně hovoří - zatímco o samosprávném socialismu, kde trh JE, ale zřejmě nikoli vykořisťování člověka člověkem, se v Marxových textech příliš nehovoří (ale nalezneme je v náznacích například v části o úvěrovém kapitálu, konec první části III. dílu Kapitálu ...) ...
Když něco, tak Marx obvykle popisuje cílovou situaci - cílovou z hlediska přechodu od "prehistorie do skutečné historie lidstva", jak se jeden (nebo oba) z tandemu klasiků kdysi také vyjádřil(i) ...
... po komunismu mohou být další formace, které lze těžko postihnout - pokud ovšem nebudeme mít sebedůvěru Charlese Fouriera, který byl schopen narýsovat harmonogram existence lidstva doslova kosmologických rozměrů ...) ...
já jsem přece svůj názor vycházející z klasiků už několikrát do omrzení vysvětloval, to pan Poláček pořád tvrdil, že to Marx myslel jinak a že to dokáže.A i Ty jsi vyjádřil pochybnost, že mám pravdu. Takže já tu nelámu kopí za sebe, ale za klasiky, aby, při všeobecné neznalosti jejich díla, případní (jistě nečetní) čtenáři nepodlehli falešnému obrazu plynoucímu z neznalosti a diletantismu pana Poláčka.
Ale ono to zase není tak nedůležité - tady se právě projevuje rozdíl mezi ideologií neprivilegovaných vrstev,dnes kognitariátu, kterou hlásám já a která je pravdivá, a mezi buržoasní ideologií, v jejímž zajetí je pan Poláček.Marxismus totiž ukazuje na příčinu dnešních problémů - kapitalistické vlastnictví a v mém a Frantověpodání ukazuje i jedinou možnou cestu jeho překonání (pokud souhlasíš, že státní vlastnictví je zjednodušeně řečeno vlastnictvím řídícího aparátu) Pan Poláček, ale v zájmu kapitalismu odvádí pozornost k pouhé formě, kde se podstatný problém projevuje - totiž k tržní směně - a vlastnictví ponechává,čímž plní objednávku vládnoucí třídy (ne, že by tato třída potřebovala zrovna apologetiku pana Poláčka, má samozřejmě lepší,dobře placené a znalé apologety a pan Poláček v tom svém není nijak původní a nadto to dělá zadarmo a nad tím by se jako člověk kapitalismu měl zamyslet!!!). Znovu opakuji, že v těchhle trapných debatách s Poláčkem účinkuji jenom proto, že se fousatí klasikové už nemohou bránit a dokud lidem nedojde podstata marxismu tak se společnost těžko změní a nám i našim potomkům nebude líp. Ale já jsem vyzýval především Tebe, abys mi uvedl, v čem nemám pravdu - mám tedy Tvou odpověď chápat jako souhlas? (Myslím to - trh je forma, vlastnictví je podstata?)
Ale ono to zase není tak nedůležité - tady se právě projevuje rozdíl mezi ideologií neprivilegovaných vrstev,dnes kognitariátu, kterou hlásám já a která je pravdivá, a mezi buržoasní ideologií, v jejímž zajetí je pan Poláček.Marxismus totiž ukazuje na příčinu dnešních problémů - kapitalistické vlastnictví a v mém a Frantověpodání ukazuje i jedinou možnou cestu jeho překonání (pokud souhlasíš, že státní vlastnictví je zjednodušeně řečeno vlastnictvím řídícího aparátu) Pan Poláček, ale v zájmu kapitalismu odvádí pozornost k pouhé formě, kde se podstatný problém projevuje - totiž k tržní směně - a vlastnictví ponechává,čímž plní objednávku vládnoucí třídy (ne, že by tato třída potřebovala zrovna apologetiku pana Poláčka, má samozřejmě lepší,dobře placené a znalé apologety a pan Poláček v tom svém není nijak původní a nadto to dělá zadarmo a nad tím by se jako člověk kapitalismu měl zamyslet!!!). Znovu opakuji, že v těchhle trapných debatách s Poláčkem účinkuji jenom proto, že se fousatí klasikové už nemohou bránit a dokud lidem nedojde podstata marxismu tak se společnost těžko změní a nám i našim potomkům nebude líp. Ale já jsem vyzýval především Tebe, abys mi uvedl, v čem nemám pravdu - mám tedy Tvou odpověď chápat jako souhlas? (Myslím to - trh je forma, vlastnictví je podstata?)
PM
dát do relace společenskopolitickou úspěšnost filosofie marxismu vůči budhismu. Jak známo základem obou směrů je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti.
JP
Pane Tejkle, já bych nechtěl význam Marxe pro dnešní dobu vyjadřovat v procentech (já vím, Vy jste to myslel trochu jinak, nicméně dovolil jsem si ten Váš výrok vypůjčit) - ale jde o to, uvědomit si v této souvislosti jeden zcela zásadní aspekt.
Já už se vlastně dlouho chystám na to upozornit, teď konečně nastala vhodná příležitost.
Je totiž nutno si uvědomit jednu zcela zásadní okolnost: jakkoli mnohé Marxovy analýzy struktur a dynamiky kapitalistického způsobu ekonomiky si podnes uchovávají svou trvalou platnost, přes to všechno nelze pominout, že Marx vycházel - a objektivně ani vůbec nemohl jinak - ze zkušenosti ekonomiky m a n u f a k t u r devatenáctého století!
Tato omezenost na tehdejší stupeň rozvoje ekonomiky se pak fatálně projevuje především v Marxových představách o možnosti komunistické společnosti a komunistické ekonomiky, a to především ve dvou aspektech:
1. Marxova téze o b e z p r o s t ř e d n ě společenském charakteru práce za komunismu.
Připomeňme si, o co se jedná: na rozdíl od kapitalismu, za komunismu není přínos práce jednotlivce pro společnost zprostředkováván trhem (tržní hodnotou), nýbrž je b e z p r o s t ř e d n í, bezprostředně užitečný.
To ovšem může fungovat j e n o m a jedině za toho předpokladu, že každý účastník, každý pracující do celkového systému ekonomiky vkládá principiálně svůj plný pracovní výkon, v tomto smyslu bezprostředně srovnatelný s pracovním výkonem všech ostatních.
Jedině za těchto okolností - všichni podávají srovnatelný pracovní výkon, všichni mají srovnatelný konzum - může ekonomika fungovat jako vyvážený c e l e k; to jest, jedině za těchto okolností se suma vstupů rovná sumě výstupů, produkce se rovná spotřebě.
Takováto představa se mohla zdát být do určité míry realistická právě a jenom ještě za dob manufaktur - kdy mohla existovat bezprostřední sociální kontrola nad tím, kdo v tom manufakturním kolektivu jak pracuje, jaký podává výkon, jaký je jeho přínos. Zkrátka, manufakturní pracovník v Šanghaji podával v podstatě srovnatelný výkon s manufakturním pracovníkem v Anglii - v tomto smyslu mohla mít jejich práce opravdu "bezprostředně společenský" charakter.
Jak ale zjistit - za podmínek extrémně diverzifikované produkce moderní ekonomiky - jaký vklad do globálně-společné, komunistické ekonomiky vkládá výrobce elektronického chipu v Šanghaji, a jaký do něj vkládá dejme tomu producent automobilů v Německu, tento chip do onoho automobilu montující?
Jestliže nemáme trh, nemáme hodnotu, nemáme tedy vůbec a naprosto žádné o b j e k t i v n í měřítko, které by nám umožnilo výkon jednoho i druhého převést na nějakou společnou bázi, na nějakého společného jmenovatele? Jak můžeme vůbec zjistit, jestli suma vstupů odpovídá sumě výstupů?...
Znovu opakuji, ta téze o "bezprostředně společenském" charakteru práce za komunismu se mohla zdát být ještě jakž takž udržitelnou za podmínek manufaktur éry parních strojů - ale je naprosto neudržitelnou, nesmyslnou pro éru vysoce komplexní moderní produkce.
2. Marxovo heslo pro komunismus "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" - i toto heslo vychází plně z omezené zkušenosti éry manufaktur a teprve se rozbíhající průmyslové společnosti.
Tehdy totiž Marx ještě nemohl mít sebemenší představu o vysloveně k o n z u m n í e x p l o z i, která nastala s dalším rozvojem tržní ekonomiky.
V devatenáctém století se opravdu ještě mohlo zdát, že pro naprosté uspokojení všech - přirozených a legitimních - potřeb člověka postačí v podstatě tři věci: nějaký ten rodinný domek pro zajištění bydlení, dostatek potravin pro odstranění hladu, a nějaké to ošacení. A tím bylo - podle tehdejších měřítek - vykonáno v podstatě všechno pro zajištění slušné lidské existence.
A jedině s touto představou opět může fungovat do sebe uzavřený okruh (komunistické) ekonomiky: nikdo si ze systému nebere více, nežli sám produkuje. Protože jakmile tomu tak není, jakmile by si účastníci tohoto ekonomického systému z něj brali třeba jen o procento v í c e, nežli do něj vloží - celá ekonomika se během několika let zhroutí.
A teď: jak ubrzdit onu k o n z u m n í e x p l o z i současné doby? Kdy jeden technický vynález, jedna novinka na trhu s sebou okamžitě nese touhu po deseti dalších? Nastavíme hráz tomuto konzumismu moderního člověka jenom a prostě tím, že zavedeme komunismus - a že budeme apelovat na s v ě d o m í lidí, aby si v ochodech (samozřejmě zadarmo!) proboha nebrali o nic víc, než kolik svou prací sami vytvořili?!
Když - budiž to ještě jednou řečeno - nebude k mání naprosto ž á d n é objektivní měřítko k posouzení, kolik kdo vlastně do systému vložil, a kolik si tedy může vzít? Kdy tedy ti výrobci-spotřebitelé sami ani při nejlepší vůli nebudou schopni poznat, kolik si vlastně legitimně smějí z toho obchodu odnést, a co už by celou tu pohádkově krásnou komunistickou ekonomiku přivedlo ke kolapsu?
Představme si jenom ty úporné boje v těchto komunistických prodejnách, kdy třeba malé dítě se s pláčem dožaduje, aby jeho matka vložila do nákupního vozíku o jedno lízátko navíc, a tato nesmlouvavě odpoví: "Ne, to nejde, tatínek včera v práci proflákal deset minut pracovní doby vybavováním se s kantýnskou, takže abychom tuto ztrátu pro naši společnou ekonomiku vyrovnali, musíme dneska vzít o to jedno lízátko míň!"
Zkrátka, ještě jednou: ty Marxovy představy o "bezprostředním charakteru práce" za komunismu jsou ještě jakž takž vysvětlitelné omezeným obzorem světa manufaktur 19. století, ale z hlediska moderní, vysoce komplexní ekonomiky jsou naprosto neudržitelné, nesmyslné.
Já už se vlastně dlouho chystám na to upozornit, teď konečně nastala vhodná příležitost.
Je totiž nutno si uvědomit jednu zcela zásadní okolnost: jakkoli mnohé Marxovy analýzy struktur a dynamiky kapitalistického způsobu ekonomiky si podnes uchovávají svou trvalou platnost, přes to všechno nelze pominout, že Marx vycházel - a objektivně ani vůbec nemohl jinak - ze zkušenosti ekonomiky m a n u f a k t u r devatenáctého století!
Tato omezenost na tehdejší stupeň rozvoje ekonomiky se pak fatálně projevuje především v Marxových představách o možnosti komunistické společnosti a komunistické ekonomiky, a to především ve dvou aspektech:
1. Marxova téze o b e z p r o s t ř e d n ě společenském charakteru práce za komunismu.
Připomeňme si, o co se jedná: na rozdíl od kapitalismu, za komunismu není přínos práce jednotlivce pro společnost zprostředkováván trhem (tržní hodnotou), nýbrž je b e z p r o s t ř e d n í, bezprostředně užitečný.
To ovšem může fungovat j e n o m a jedině za toho předpokladu, že každý účastník, každý pracující do celkového systému ekonomiky vkládá principiálně svůj plný pracovní výkon, v tomto smyslu bezprostředně srovnatelný s pracovním výkonem všech ostatních.
Jedině za těchto okolností - všichni podávají srovnatelný pracovní výkon, všichni mají srovnatelný konzum - může ekonomika fungovat jako vyvážený c e l e k; to jest, jedině za těchto okolností se suma vstupů rovná sumě výstupů, produkce se rovná spotřebě.
Takováto představa se mohla zdát být do určité míry realistická právě a jenom ještě za dob manufaktur - kdy mohla existovat bezprostřední sociální kontrola nad tím, kdo v tom manufakturním kolektivu jak pracuje, jaký podává výkon, jaký je jeho přínos. Zkrátka, manufakturní pracovník v Šanghaji podával v podstatě srovnatelný výkon s manufakturním pracovníkem v Anglii - v tomto smyslu mohla mít jejich práce opravdu "bezprostředně společenský" charakter.
Jak ale zjistit - za podmínek extrémně diverzifikované produkce moderní ekonomiky - jaký vklad do globálně-společné, komunistické ekonomiky vkládá výrobce elektronického chipu v Šanghaji, a jaký do něj vkládá dejme tomu producent automobilů v Německu, tento chip do onoho automobilu montující?
Jestliže nemáme trh, nemáme hodnotu, nemáme tedy vůbec a naprosto žádné o b j e k t i v n í měřítko, které by nám umožnilo výkon jednoho i druhého převést na nějakou společnou bázi, na nějakého společného jmenovatele? Jak můžeme vůbec zjistit, jestli suma vstupů odpovídá sumě výstupů?...
Znovu opakuji, ta téze o "bezprostředně společenském" charakteru práce za komunismu se mohla zdát být ještě jakž takž udržitelnou za podmínek manufaktur éry parních strojů - ale je naprosto neudržitelnou, nesmyslnou pro éru vysoce komplexní moderní produkce.
2. Marxovo heslo pro komunismus "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb" - i toto heslo vychází plně z omezené zkušenosti éry manufaktur a teprve se rozbíhající průmyslové společnosti.
Tehdy totiž Marx ještě nemohl mít sebemenší představu o vysloveně k o n z u m n í e x p l o z i, která nastala s dalším rozvojem tržní ekonomiky.
V devatenáctém století se opravdu ještě mohlo zdát, že pro naprosté uspokojení všech - přirozených a legitimních - potřeb člověka postačí v podstatě tři věci: nějaký ten rodinný domek pro zajištění bydlení, dostatek potravin pro odstranění hladu, a nějaké to ošacení. A tím bylo - podle tehdejších měřítek - vykonáno v podstatě všechno pro zajištění slušné lidské existence.
A jedině s touto představou opět může fungovat do sebe uzavřený okruh (komunistické) ekonomiky: nikdo si ze systému nebere více, nežli sám produkuje. Protože jakmile tomu tak není, jakmile by si účastníci tohoto ekonomického systému z něj brali třeba jen o procento v í c e, nežli do něj vloží - celá ekonomika se během několika let zhroutí.
A teď: jak ubrzdit onu k o n z u m n í e x p l o z i současné doby? Kdy jeden technický vynález, jedna novinka na trhu s sebou okamžitě nese touhu po deseti dalších? Nastavíme hráz tomuto konzumismu moderního člověka jenom a prostě tím, že zavedeme komunismus - a že budeme apelovat na s v ě d o m í lidí, aby si v ochodech (samozřejmě zadarmo!) proboha nebrali o nic víc, než kolik svou prací sami vytvořili?!
Když - budiž to ještě jednou řečeno - nebude k mání naprosto ž á d n é objektivní měřítko k posouzení, kolik kdo vlastně do systému vložil, a kolik si tedy může vzít? Kdy tedy ti výrobci-spotřebitelé sami ani při nejlepší vůli nebudou schopni poznat, kolik si vlastně legitimně smějí z toho obchodu odnést, a co už by celou tu pohádkově krásnou komunistickou ekonomiku přivedlo ke kolapsu?
Představme si jenom ty úporné boje v těchto komunistických prodejnách, kdy třeba malé dítě se s pláčem dožaduje, aby jeho matka vložila do nákupního vozíku o jedno lízátko navíc, a tato nesmlouvavě odpoví: "Ne, to nejde, tatínek včera v práci proflákal deset minut pracovní doby vybavováním se s kantýnskou, takže abychom tuto ztrátu pro naši společnou ekonomiku vyrovnali, musíme dneska vzít o to jedno lízátko míň!"
Zkrátka, ještě jednou: ty Marxovy představy o "bezprostředním charakteru práce" za komunismu jsou ještě jakž takž vysvětlitelné omezeným obzorem světa manufaktur 19. století, ale z hlediska moderní, vysoce komplexní ekonomiky jsou naprosto neudržitelné, nesmyslné.
MT
March 23, 2014 v 12.37
Marx byl analytikem kapitalismu - a celkem uspěl i v vtom, co nebylo jen "manufakturní" ... v tom existuje slušná míra značné shody ... asi proto, že i zárodky finačních forem bylo možné už tehdy v 60. letech XIX. století.
V době kdy psal Grundrissy byl ovšem naivní - čekal rozval kapitalismu a ono ani náhodou - kroze byly velmi kruté, ale krátké ... všechno se rychle dalo do pořádku a opět ona sinusovka.
S dnešními stagnacemi (z hlediska hodnoty ne pokroku na úseku užitečné produkce všeho druhu) by možná měl trochu potíže, ...
... ale jako analytik obstál velmi slušně ...
Pokud jde o jeho roli věrozvěsta (především) komunismu
... tam je to ovšem slabší ...
podle mne je důležitá metoda:
tak třeba já ji občas používám jako vzor pro prolongaci historických procesů:
viz toto, co už jsem otiskl na OM:
"....
O nesamozřejmosti dominace kapitálu a zisku
„…Jak zdůrazňují všichni teoretici radikální emancipace od Brechta přes Foucaulta až po Badioua, politika emancipace musí v první řadě zdiskreditovat zdání přirozenosti, musí to, co je prezentováno jako nezbytné a nevyhnutelné, obnažit jako pouhou nahodilost…“
Mark Fisher, Kapitalistický realismus
(Rybka Publishers, Praha 2010, str. 29)
Jako přirozené a samozřejmé se nám bude vždy jevit to, co zrovna dominuje.
Zisk je prostě jednou z těchto forem přebytku.
Nic víc - nic míň. Může zmizet v prospěch konečného spotřebitele - a společnost o žádný naturální přebytek nepřijde (když zisk mizí v prospěch odběratele uvnitř řetězce, někde klesnou náklady a zisk se zase vynoří u někoho jiného …)
Pokud zisková forma čistého přebytku v určité historické etapě dominuje, stává se zároveň historicky dominujícím mechanismem prvotního rozdělování a zhodnocování kapitál. Není ale žádný důvod se domnívat, že zisk musí být navždy dominující formou čistého přebytku - a tedy že i související kapitál musí být navždy dominujícím mechanismem prvotního rozdělování a zhodnocování.
Po valnou většinu lidských dějin ostatně zisk NEBYL dominující formou čistého přebytku. Naposled tu předtím vládla skoro třikrát tak dlouho feudální renta jako odvod čistého nájmu, hlavně zprvu a i potom často v naturální formě - odvod na trhu tolik nezávislý, protože zdrojem byly do značné míry samozásobitelské usedlosti.
Něco jako zisk - stejně jako odvod komunitě, tedy daň, stejně jako čisté nájemné, tedy renta a stejně jako úrok (přinejmenším jako možnost, o které se ví) - zřejmě asi v nějaké historické verzi existovaly (jako formy přebytku) vždy. Pochopitelně s výjimkou prvobytně pospolného historického úseku na úsvitu lidských dějin, kdy nebyl přebytek pravidelně reprodukovanou částí společenského produktu…
Nicméně sám fakt, že něco jako zisk, renta, daně atd. existovalo asi skoro vždy, nemění nic na tom, že pokud byl „pozorovatel“ ponořen do toho svého „historického období“, jevila se mu některá z forem přebytku – a sice ta která dominovala - jako jasně prvotní, jakoby zjevně nutná, nenahraditelná, samozřejmá, „nejpřirozenější“ ze všech.
A ty ostatní formy jako „odvozené“, nenutné, atd. …
Například Karel Marx si toho všeho byl dobře vědom – třebaže sám byl ponořen do kapitalismu (navíc začínajícího).
Ve svém klíčovém díle napsal o ekonomech, kteří svá díla vytvářeli „na úsvitu kapitalismu“ a byli proto ještě příliš „ponořeni“ ve feudální éře, tato slova:
„ … Petty, Cantillon, vůbec spisovatelé, kteří mají blíže k feudální době, považují pozemkovou rentu za normální formu nadhodnoty vůbec (nadhodnota je Marxův výraz pro čistý společenský přebytek, pozn. M. T.), kdežto zisk jim ještě neurčitě splývá se mzdou nebo se jim nanejvýš jeví jako část této nadhodnoty, kterou kapitalista odňal pozemkovému vlastníkovi. Vycházejí tedy ze stavu, kdy za prve zemědělské obyvatelstvo ještě představuje daleko převážnou část národa a kdy za druhé pozemkový vlastník je osobou, která si pomocí monopolu pozemkového vlastnictví první přivlastňuje nadbytečnou práci bezprostředních výrobců, kdy tedy pozemkové vlastnictví také ještě vystupuje jako hlavní podmínka výroby.
Nemohli si tedy ještě klást otázku, která naopak, z hlediska kapitalistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, jak to pozemkové vlastnictví dělá, že kapitálu zase odnímá část nadhodnoty, kterou vyrobil (tj. vyždímal z bezprostředních výrobců) a kterou si první už přivlastnil …“
(Karel Marx, Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, kapitola XLVII. Geneze kapitalistické pozemkové renty, úvodní výklad, str. 331-332)
Marx byl ovšem „ponořen“ právě v kapitalismu a byl analytikem právě kapitalismu a nikoli „konstruktérem“ obrazu jeho nástupce (což je běžně rozšířený omyl, že byl také teoretikem socialismu a komunismu – Marx byl pouze věrozvěstem socialismu a komunismu).
Zkusme si nyní („na zkoušku“) velmi volně parafrázovat onen shora uvedený Marxův text obsahující poznání, na které Marx takto upozornil, které ale – on sám - na samotný kapitalismus ještě neaplikoval.
Představme si například, že by nějaký autor, po letech, až bude naopak on už dlouhodobě a dostatečně „ponořen“ v nové postkapitalistické společenskoekonomické formaci (jako Marx v roce 1863 v té kapitalistické), napsal o té naší, současné dnešní době obdobným způsobem zpětně třeba tato slova:
„… v dobách, kdy ekonomové měli ještě blíže ke kapitalistické době, považovali tito zisk za normální formu nadhodnoty vůbec (celkového přebytku) - kdežto daně se jim tehdy jevily jako část této nadhodnoty, kterou společenství odňalo kapitalistovi. Vycházeli tedy tenkrát ze stavu, kdy za prve bezprostřední výrobci ještě představovali převážnou část národa, a kdy za druhé byl vlastník kapitálu osobou, která si pomocí monopolu vlastnictví tehdy ještě nedostatečně saturovaného kapitálu jako první přivlastňovala nadbytečnou práci bezprostředních výrobců. Naši předchůdci si v těchto předcházejících dobách, kdy kapitál dominoval, ještě nekladli otázku, která naopak, z hlediska současného socialistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, proč je nutno jednotlivému výrobci umožnit čerpat diferenciální zisk, tedy poskytovat na úkor společnosti část celkové nadhodnoty, která přece jako celek vzniká jen díky společensky stimulovanému a takto umožněnému ekonomickému reprodukčnímu koloběhu, a je pouze díky společenské stimulaci a veřejné podpoře vytvářena jako převis nad náklady jednotlivých výrobců a bez koloběhu společenských, pravidelných a obecných, parametrických a zpět se vracejících stimulací by nebylo ani žádného dílčího, nad soukromé náklady vyčnívajícího a je přesahujícího diferenčního zisku z vyšší efektivnosti v jinak ale kapitálově nadkriticky saturované ekonomice.
Takže nebýt veřejné stimulace ze zhodnocujících se veřejných rozpočtů neexistoval by tu ani skoro žádný jednotlivý výrobce dosahující na diferenční zisk z efektivnosti jako na svou motivační odměnu nad úroveň veřejné stimulace proto, že poskytuje efektivnější produkci nebo službu a nakolik jí poskytuje …
V Chrudimi dne 3. 6. 2012"
JP
March 23, 2014 v 12.43
Pane Hellere, Vy jste opravdu vedle jak ta jedle. ;-)
Je mi líto, ale je tomu doopravdy tak - právě z těch Vašich posledních vývodů se to zcela jednoznačně ukázalo. Vy celý ten Marxův systém prostě opravdu stavíte na hlavu.
V podstatě se tu projevuje přesně to co jsem konstatoval už v samotném počátku našich polemik: nikdy není možno skutečně pochopit Marxe, když se nepochopí jeho filozofická východiska.
Já bych Vám v podstatě neměl za zlé že stále zaměňujete podstatu věci s její formou - neboť tento cit pro podstatu, ten je možno si vytvořit opravdu asi jenom na základě vlastního filozofického myšlení, a já Vám samozřejmě nemohu klást za vinu že jste nestudoval filozofii.
Takže, jak řečeno, já bych Vám to vlastně nemohl ani mít za zlé - kdyby nebylo té neuvěřitelné arogance, s kterou tento svůj zcela převrácený obraz marxismu prohlašujete za ten jedině správný, a ještě si troufáte - z pozice této neznalosti - udílet známky ostatním.
Pro tuhle chvíli nebudu Vaše vývody vyvracet jednotlivě; už celé dopoledne sedím před počítačem, a na tohle si musím nechat přece jenom trochu čas.
Nicméně, abych odpověděl na Vaši výtku proč stále nepředkládám svůj model vlastní - právě proto, že veškerý svůj volný čas utrácím tím, abych vyvracel ty Vaše zcela nesmyslné výklady Marxe.
-------------------------------
Pane Tejkle, nejde o to ukázat (mnoha slovy), že pan Heller spojuje NEtrh s komunismem - jde o to ukázat, že tato představa pana Hellera je naprostou fikcí, vyplývající z absolutního nepochopení nejvlastnějších fundamentů Marxovy teorie společnosti a ekonomiky.
Je mi líto, ale je tomu doopravdy tak - právě z těch Vašich posledních vývodů se to zcela jednoznačně ukázalo. Vy celý ten Marxův systém prostě opravdu stavíte na hlavu.
V podstatě se tu projevuje přesně to co jsem konstatoval už v samotném počátku našich polemik: nikdy není možno skutečně pochopit Marxe, když se nepochopí jeho filozofická východiska.
Já bych Vám v podstatě neměl za zlé že stále zaměňujete podstatu věci s její formou - neboť tento cit pro podstatu, ten je možno si vytvořit opravdu asi jenom na základě vlastního filozofického myšlení, a já Vám samozřejmě nemohu klást za vinu že jste nestudoval filozofii.
Takže, jak řečeno, já bych Vám to vlastně nemohl ani mít za zlé - kdyby nebylo té neuvěřitelné arogance, s kterou tento svůj zcela převrácený obraz marxismu prohlašujete za ten jedině správný, a ještě si troufáte - z pozice této neznalosti - udílet známky ostatním.
Pro tuhle chvíli nebudu Vaše vývody vyvracet jednotlivě; už celé dopoledne sedím před počítačem, a na tohle si musím nechat přece jenom trochu čas.
Nicméně, abych odpověděl na Vaši výtku proč stále nepředkládám svůj model vlastní - právě proto, že veškerý svůj volný čas utrácím tím, abych vyvracel ty Vaše zcela nesmyslné výklady Marxe.
-------------------------------
Pane Tejkle, nejde o to ukázat (mnoha slovy), že pan Heller spojuje NEtrh s komunismem - jde o to ukázat, že tato představa pana Hellera je naprostou fikcí, vyplývající z absolutního nepochopení nejvlastnějších fundamentů Marxovy teorie společnosti a ekonomiky.
Takže doufám, že uznáte, že bublina praskla,pan Poláček nedokázal argumentovat Marxem a zmateně plácá - mimochodem zase zaměňujke tezi o bezprostředně společenské práci v plně rozvinutém komunismu s jeho první fází (tam o bezprostřednosti mluvila jen ofciálně ideologie řídícího aparátu a ani ta už potom ne - viz učebnice prof.Háby))Nějaké zmatené dokumenty o konsumu v moderní společnosti jsou nesmysl, ta bezprostřednost či zprostředkovanmost je primárně dána dělbou práce, ze které vyplývají i vlastnicvké rozdíly - třeba jen v podobě vlastnických funkcí jednotlivých podniků (tohle Marx netušil, ale je to v jeho logice). Obzvláštní hloupost je spojování Marxe s manufakturou, když už v jeho přípravné verzi Kapitálu se výslovně odděluje tzv. formální podřízení práce kapitálu za manufaktury a reálné podřízení v továrně. Pan Poláček mne obviňuje, že mu bráním rozvést vlastní pojetí? Jak? Ani bych po něm nevzdechl, kdyby neměl tu diletantskou utkvělou představu, že rozumí MARXOVI A NEKŘIVIL JEHO POJETÍ. zDÁ SE, ŽE HORA ZASE PRACUJE K PORODU A UŽ JE VIDĚT OCÁSEK MYŠI. jÁ NEVÍM, PROČ TEN MARX U TĚCH DILETANTŮ VYVOLÁVÁ TU UTKVĚLOU NUTNOST S NÍM SOUTĚŽIT.
VV
že tady se stále intenzivně debatuje a diskutuje. Nějaké závěre do praxe??
JP
Pane Válku, na tuto otázku jsem odpověděl už v rámci diskuse "Jsme individualisté?"; ale pro jistotu ještě jednou tady.
Ano, tu zdejší diskusi skutečně hodlám ze své strany ukončit - propracovali jsme se k samotným základům Marxovy teorie, nemá cenu už řečené nadále opakovat stále dokola. Ještě jednou tu odpovím panu Hellerovi - nepřesvědčím ho samozřejmě, ale to by bylo zcela marné úsilí.
Pak zde ještě z mé strany sám odpovím na mou položenou úvodní otázku - a jako další chystám otevřít ono slíbené téma o "Pražském jaru", kde by se přece jenom mělo více jednat o praktických záležitostech.
Ano, tu zdejší diskusi skutečně hodlám ze své strany ukončit - propracovali jsme se k samotným základům Marxovy teorie, nemá cenu už řečené nadále opakovat stále dokola. Ještě jednou tu odpovím panu Hellerovi - nepřesvědčím ho samozřejmě, ale to by bylo zcela marné úsilí.
Pak zde ještě z mé strany sám odpovím na mou položenou úvodní otázku - a jako další chystám otevřít ono slíbené téma o "Pražském jaru", kde by se přece jenom mělo více jednat o praktických záležitostech.
JP
To je právě ten zásadní problém, pane Tejkle - ten problém veřejné či společenské stimulace.
Za feudalismu byla ta "stimulace" produkovat nadhodnotu víceméně zcela jednoduchá: důtky v rukou panského drába už s dostatečnou přesvědčivostí "stimulovaly" poddané k tomu, vytvářet pro svého feudálního pána příslušnou míru nadhodnoty.
V kapitalismu - také žádný zásadní problém, stimulací pro tvorbu nadhodnoty je právě onen známý - kapitalistický - zisk.
Ale - musím přiznat - mně stále není nikterak dostatečně zřejmé, čím chcete ve Vašem "parametrickém" systému nahradit ty důtky feudála, a ten zisk kapitalisty...
A to nehledě k tomu, že celá věc je ve skutečnosti daleko složitější, problémem naprosto není jenom ten zisk kapitalisty ("vykořisťování"), nýbrž problémem je stejně tak i zisk p r a c u j í c í h o, to jest zisk k o n z u m e n t a, totiž nejen samotný kapitalista, ale i ten "obyčejný" pracovník chce stejně tak mít stále víc a víc, a díky dramatickému nárůstu efektivity produkce k tomu skutečně má dostatek příležitostí, zatímco míra "vykořisťování" a tedy i míra zisku kapitalisty stagnuje, materiální bohatství společnosti narůstá čím dál tím víc, a v š i c h n i chtějí čím dál tím víc, to je ta základní "společenská stimulace" kapitalistické produkce, a já opravdu nevím a nedokážu si představit, jakými "parametry" by bylo možno tuto v š e o b e c n o u honbu za ziskem nahradit, omezit, svést do sociálně a humánně přijatelných forem a hranic.
Kapitalismus není jenom nějakou nadvládou jedněch nad druhými, on je zároveň nesen všeobecným konsensem této nepřetržité honby za - čistě osobním - ziskem, a jakákoli přeměna společenského typu k nějakému humánnějšímu je podmíněna právě tím, tuto všeobecnou honbu za ziskem, za prospěchem, za konzumem nějakým způsobem zlomit.
Za feudalismu byla ta "stimulace" produkovat nadhodnotu víceméně zcela jednoduchá: důtky v rukou panského drába už s dostatečnou přesvědčivostí "stimulovaly" poddané k tomu, vytvářet pro svého feudálního pána příslušnou míru nadhodnoty.
V kapitalismu - také žádný zásadní problém, stimulací pro tvorbu nadhodnoty je právě onen známý - kapitalistický - zisk.
Ale - musím přiznat - mně stále není nikterak dostatečně zřejmé, čím chcete ve Vašem "parametrickém" systému nahradit ty důtky feudála, a ten zisk kapitalisty...
A to nehledě k tomu, že celá věc je ve skutečnosti daleko složitější, problémem naprosto není jenom ten zisk kapitalisty ("vykořisťování"), nýbrž problémem je stejně tak i zisk p r a c u j í c í h o, to jest zisk k o n z u m e n t a, totiž nejen samotný kapitalista, ale i ten "obyčejný" pracovník chce stejně tak mít stále víc a víc, a díky dramatickému nárůstu efektivity produkce k tomu skutečně má dostatek příležitostí, zatímco míra "vykořisťování" a tedy i míra zisku kapitalisty stagnuje, materiální bohatství společnosti narůstá čím dál tím víc, a v š i c h n i chtějí čím dál tím víc, to je ta základní "společenská stimulace" kapitalistické produkce, a já opravdu nevím a nedokážu si představit, jakými "parametry" by bylo možno tuto v š e o b e c n o u honbu za ziskem nahradit, omezit, svést do sociálně a humánně přijatelných forem a hranic.
Kapitalismus není jenom nějakou nadvládou jedněch nad druhými, on je zároveň nesen všeobecným konsensem této nepřetržité honby za - čistě osobním - ziskem, a jakákoli přeměna společenského typu k nějakému humánnějšímu je podmíněna právě tím, tuto všeobecnou honbu za ziskem, za prospěchem, za konzumem nějakým způsobem zlomit.
MT
March 24, 2014 v 16.21
Kapitalistický zisk by byl v postkapitalismu pozvolna nahrazen parametrickým podílem výrobce (který by hrál roli nikoli kapitalisty ale agenta veřejných rozpočtů) na daňových výnosech, které onen výrobce vygeneroval svými výrobními (tedy i mzdovými) výdaji (bez přímých výdajů na suroviny a energii, případně i bez jeho výdajů na dopravu) ve veřejných rozpočtech od jiných osob než od sebe sama (takže by neplatilo - čím větší vlastní dosažený zisk (a tedy i o to větší daně z něho), tím větší podíl-bonus) ...
Různě efektivní výrobce by od sebe odlišoval různě vysoký ziskový rozdíl nebo diferenciál (tedy mimořádný zisk, quasirenta) - podobně jako původní standardní kapitalismus tíhnul k průměrné míře zisku, ale existovala diferenciální renta (např. pozemková) ...
Zisk konsumenta - to je tedy opravdu převrat vědy.Je zajímavý jenom tím, jaké hovadiny dokáže stvořit ideologický pud bránící kapitalismus a zakrývající jasnou a jednoduchou pravdu - vlastnictví, vykořisťování. Had leze z díry, vystrkuje kníry vystrašeného vykořisťovatele - a vždy je dost ochotných "učených" - nebo i jen diletantských-lokajů,kteří poslouží a dokonce zadarmo!!!!
Pane Poláčku, už mi neodpovídejte. Váš pokus prznit Marxe zkrachoval a vaše tvořivost mne nezajímá.
Jen nevím, jestli si MIREK TEJKL uvědomuje že kdyby nebylo jeho učeného "rozvíjení" MARXE,KTERÉ NAČAL UŽ DÁVNO BORTKIEWICZ, tak by nebylo tolik poláčků, a -co je horší - že se s POLÁČKEM VLASTNĚ SETKÁVÁ NA STEJNÉ LODI FAKTICKÉ APOLOGETIKY KAPITALISMU. škoda energie vyplácané na umělou scholastiku, když jde jen o různé formy přerozdělování nadhodnoty vyprodukované v jasném základním vztahu. TADY - PŘI JEHO PŘEKONÁVÁNÍ V PODSTATĚ A NE V BAŽINĚ DAŃOVÝCH JEVOVÝCH FOREM- měl MIREK skákat. Hic Rhodos,hic salta!
Pane Poláčku, už mi neodpovídejte. Váš pokus prznit Marxe zkrachoval a vaše tvořivost mne nezajímá.
Jen nevím, jestli si MIREK TEJKL uvědomuje že kdyby nebylo jeho učeného "rozvíjení" MARXE,KTERÉ NAČAL UŽ DÁVNO BORTKIEWICZ, tak by nebylo tolik poláčků, a -co je horší - že se s POLÁČKEM VLASTNĚ SETKÁVÁ NA STEJNÉ LODI FAKTICKÉ APOLOGETIKY KAPITALISMU. škoda energie vyplácané na umělou scholastiku, když jde jen o různé formy přerozdělování nadhodnoty vyprodukované v jasném základním vztahu. TADY - PŘI JEHO PŘEKONÁVÁNÍ V PODSTATĚ A NE V BAŽINĚ DAŃOVÝCH JEVOVÝCH FOREM- měl MIREK skákat. Hic Rhodos,hic salta!
MT
March 25, 2014 v 10.10
Heller píše:
"Škoda energie vyplácané na umělou scholastiku, když jde jen o různé formy přerozdělování nadhodnoty vyprodukované v jasném základním vztahu. TADY - PŘI JEHO PŘEKONÁVÁNÍ V PODSTATĚ A NE V BAŽINĚ DAŃOVÝCH JEVOVÝCH FOREM- měl MIREK skákat. Hic Rhodos,hic salta!"
Tož tak ...
Úmyslně jsem citoval z kapitoly o genezi renty z III. dílu Marxova Kapitálu, zcela úmyslně jsem citoval právě Marxova slova ...
Pro jistotu je ještě jednou zopakuji:
"Něco jako zisk - stejně jako odvod komunitě, tedy daň, stejně jako čisté nájemné, tedy renta a stejně jako úrok (přinejmenším jako možnost, o které se ví) - zřejmě asi v nějaké historické verzi existovaly (jako formy přebytku) vždy. Pochopitelně s výjimkou prvobytně pospolného historického úseku na úsvitu lidských dějin, kdy nebyl přebytek pravidelně reprodukovanou částí společenského produktu…
Nicméně sám fakt, že něco jako zisk, renta, daně atd. existovalo asi skoro vždy, nemění nic na tom, že pokud byl „pozorovatel“ ponořen do toho svého „historického období“, jevila se mu některá z forem přebytku – a sice ta která dominovala - jako jasně prvotní, jakoby zjevně nutná, nenahraditelná, samozřejmá, „nejpřirozenější“ ze všech.
A ty ostatní formy jako „odvozené“, nenutné, atd. …
Například Karel Marx si toho všeho byl dobře vědom – třebaže sám byl ponořen do kapitalismu (navíc začínajícího).
Ve svém klíčovém díle napsal o ekonomech, kteří svá díla vytvářeli „na úsvitu kapitalismu“ a byli proto ještě příliš „ponořeni“ ve feudální éře, tato slova:
„ … Petty, Cantillon, vůbec spisovatelé, kteří mají blíže k feudální době, považují pozemkovou rentu za normální formu nadhodnoty vůbec (nadhodnota je Marxův výraz pro čistý společenský přebytek, pozn. M. T.), kdežto zisk jim ještě neurčitě splývá se mzdou nebo se jim nanejvýš jeví jako část této nadhodnoty, kterou kapitalista odňal pozemkovému vlastníkovi. Vycházejí tedy ze stavu, kdy za prve zemědělské obyvatelstvo ještě představuje daleko převážnou část národa a kdy za druhé pozemkový vlastník je osobou, která si pomocí monopolu pozemkového vlastnictví první přivlastňuje nadbytečnou práci bezprostředních výrobců, kdy tedy pozemkové vlastnictví také ještě vystupuje jako hlavní podmínka výroby.
Nemohli si tedy ještě klást otázku, která naopak, z hlediska kapitalistického způsobu výroby, usiluje o to vyzkoumat, jak to pozemkové vlastnictví dělá, že kapitálu zase odnímá část nadhodnoty, kterou vyrobil (tj. vyždímal z bezprostředních výrobců) a kterou si první už přivlastnil …“
(Karel Marx, Kapitál III/2, SNPL Praha 1956, kapitola XLVII. Geneze kapitalistické pozemkové renty, úvodní výklad, str. 331-332)"
Pokud si toto KDOKOLI přečte, uvidí jasně (že to už ani jasnější být nemůže), že Marx nepovažoval zisk za nějaký absolutní ahistorický "základní vztah".
Blábol o věčném "základním vztahu" je v totálním rozporu nejen s Marxovým textem shora - ale i s podstatou marxistické metody ...
Pochopils vůbec, Pepíku, co chtěl shora uvedenými slovy vousatý patriarcha sdělit svému čtenáři?
Co je na tom proboha tak komplikovaného ...
Je to smutné vidět, jak hluboce je Pepík Heller ponořen v původním kapitalismu, kde je zisk prvotní a to ostatní je přerozdělování ... jak je zajatcem a otrokem kapitalismu ... takže ani nevidí nakolik se svět změnil ...
To všechno jsou relativní, konkrétně historické situace.
Co platí v jedné éře, neplatí v druhé (nikoli pokud jde o existenci nějaké formy, ale o její dominaci, o její určující charakter ...)
JP
Pane Hellere, Vašemu přání - nadále už na Vás neodpovídat - zčásti vyhovím a zčásti nevyhovím, jak už vyplývá ze samotného titulku.
Jak už jsem sám sdělil, nehodlám nadále utrácet čas marnými polemikami s Vámi - jako každý fundamentalista, i Vy nejste ani v sebemenším schopen učinit i sebemenší krok ze svých zažitých myšlenkových schémat a automatismů. Že nejste schopen pochopit a uvědomit si skutečnou hierarchii vztahu podstata - jevová forma, jsem Vám už sdělil. Proto se stále znovu chytáte jenom těch vnějškových forem, domníváte se že jenom změnou vlastnických forem a jakousi vnitropodnikovou demokracií můžete zlomit dynamiku vlastní ekonomicko-sociální základny.
Budiž, ponechám Vás v těchto Vašich iluzích; jak řečeno, nemá smyslu pokračovat v marných polemikách. Jenom pro pořádek, ještě jednou - naposled - uvedu na pravou míru Vaše tvrzení, které jste vyslovil v polemice s mým textem na základě autentických citátů z díla Marxe a Engelse.
TRH A SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ
Především: je samozřejmé, že lidé (výrobci) mohou navzájem VYměňovat své produkty, aniž by se jednalo o tržní SMĚNU jako takovou. O tom není sporu. A je tedy také naprosto zbytečné s něčím takovým argumentovat.
Jde o to: Vy tvrdíte, že počátkem všeho (špatného) je prostě a jednoduše s o u k r o m é vlastnictví. A že až to vede ke zbožní výrobě, a k tržní směně.
K tomuto výkladu může svádět Marxova formulace, že aby byl vůbec možný akt směny zboží, tak se napřed účastníci tohoto aktu musí navzájem uznat jako soukromí vlastníci. To pak souvisí i Marxovým bližším určením, že právě tak tomu (tj. uznání jako soukromí vlastníci, stav vzájemné cizoty) není dán v patriarchálních rodinách (respektive ve staroindické obci, ve státě Inků atd.) - a že tedy k prvotním skutečným aktům zbožní směny dochází pouze na h r a n i c í c h mezi těmito (skupinovými) subjekty.
Jenže, tento "soukromovlastnický" vztah je v dané souvislosti naprostou banalitou (jak jinak by navzájem mohli směňovat své výrobky, kdyby se předem navzájem neuznali jako jejich legitimní vlastníci?!).
Jde o to: ten rozhodující zlom, ke kterému podle Marxe - a to sice už v těch zcela prvotních! aktech zbožní výroby dochází, to je právě to, že zde do pozadí ustupuje čistě u ž i t n á hodnota výrobků, ve prospěch hodnoty s m ě n n é.
Tohle a právě tohle je ten základní, přelomový moment, kdy lidská produkce, produkční činnost člověka ztrácí svůj původní, přirozený charakter, kdy se jednalo jenom a výhradně o výrobu užitečných, potřebných předmětů pro vlastní spotřebu člověka - nýbrž tady nastupuje výroba p r o t r h, výroba pro dosažení čistě a b s t r a k t n í c h (peněžních) hodnot!
Právě a zrovna tady se převrací (respektive začíná převracet) onen původně přirozený charakter společenské produkce, a začíná čím dál tím více nabývat charakteru umělého, nepřirozeného, ovládaného odcizeným světem abstraktní zbožní hodnoty, peněz, ve své vyvinuté formě pak kapitálu.
Je to tedy tento trh sám o sobě, jeho charakter abstraktního, od přirozené lidské produkční činnosti zcela odtrženého a osamostatnělého média, která vůči člověku zaujímá pozici cizí, jeho samotného ovládající moci! Kdy člověk-výrobce je vydán napospas hrám, náladám, náhodám trhu, neboť se jedině ex post dozví, jestli jeho vlastní práce najde společenské uplatnění, anebo jestli pracoval zcela zbytečně. Zcela zpříma řečeno, až zprostředkovaně přes trh se pracující člověk dozví, jestli se svou vlastní prací dokáže uživit anebo ne!
T o h l e (a nikoli soukromé vlastnictví jako takové) je tím absolutním negativem, které Marx spatřuje v následném vývoji po přežití se nevyvinutých forem výroby v prvobytně pospolných společenstvích!
Je proto skutečně vysloveně groteskní, pane Hellere, když Vy chcete z a c h o v a t právě tento t r h - a domníváte se zrušit, překonat jeho negativní charakter jenom tím, že u v n i t ř jednotlivých výrobních subjektů bude společné vlastnictví a vnitrodružstevní demokracie!
Co se pak p o d s t a t n é h o změní na této podřazenosti člověka-výrobce pod tyto anonymní, odcizené, anarchické síly trhu, jenom tou změnou, že jim teď bude vystaven ne už jako jednotlivé individuum, ale jako člen nějakého kolektivu?!
K celému tomuto převrácení perspektivy, pane Hellere, dochází jenom proto, že Vy jste se - jako ostatně naprostá většina vyznavačů marxismu - zcela fixoval j e n o m na moment "vykořisťování", na tuto bezpochyby zcela nejviditelnější, a napohled i nejnespravedlivější formu této nadvlády zbožní hodnoty nad člověkem.
Mně se to právě až v rámci této polemiky s Vámi vyjevilo, v čem leží zcela základní rozdíl mezi Vámi a Marxem. Jednou jedinou větou řečeno, Marxovi se jednalo primárně o HODNOTU - zatímco Vy vidíte jenom NADhodnotu!
Trh, tržní směna (v negativním smyslu) má sice jako svůj předpoklad soukromé vlastnictví - jenže trh si tento svůj předpoklad sám okamžitě vytváří!
Je tedy - budiž to řečeno ještě jednou - je zcela směšné, když Vy chcete budovat komunismus prostřednictvím "samosprávných" družstev za zachování existence trhu - jediným důsledkem může být, že tato "samosprávná" družstva se nutně budou chovat jako kolektivní - soukromí vlastníci!!
ZRUŠENÍ TRHU ZA KOMUNISMU
Tak za prvé, pane Hellere, Vaše tvrzení o tom, že ono konstatování Marxe, že v komunistické ekonomice producenti jejich produkty navzájem NEsměňují, se týká vyšší fáze komunismu, je zcela mylné; jedná se zcela jednoznačně už o p r v n í, nižší fázi komunismu (jestli ji chceme či nechceme nazývat socialismem, je jenom hraní se slovíčky).
Naprosto rozhodující je: NEEXISTUJE ZBOŽNÍ SMĚNA; a tedy NEEXISTUJE TRH.
A to - opakuji ještě jednou - už za n i ž š í fáze komunismu! A je to samozřejmě jenom logické - právě proto, že z výše uvedených důvodů je trh s jakoukoli formou komunistické společnosti principiálně absolutně nekompatibilní.
To jediné co zde existuje (a co má ještě určitou p o d o b n o s t s trhem), je to, že se zde vytvořené společenské bohatství rozděluje na základě vytvořené práce (jednotlivým pracovníkem), tedy na principu e k v i v a l e n t u. Jak ale Marx zcela výslovně uvádí, vytvořené předměty konzumu jsou r o z d ě l o v á n y - neexistuje tedy trh jako takový, na kterém by bylo možno si něco k o u p i t, za peníze.
V praxi by něco takového mohlo vyhlížet v podstatě jenom tak, že každý pracující by dostal jakýsi p o u k a z na to, kolik hodin odpracoval, a za to by obdržel určitý počet předmětů spotřeby, které by v sobě obsahovaly stejné kvantum zpředmětnělé práce.
S jakými - ekonomicky naprosto neřešitelnými - problémy by se potkávalo takovéto zjišťování, kdo kolik vlastně reálně odpracoval ve prospěch společnosti, a kolik si tedy vlastně smí ze společného koláče ukrojit, jsem už vylíčil jinde; nehodlám to tu znovu opakovat.
ZÁVĚREM
Ještě jednou, pane Hellere: Vaše celé neštěstí - a veškerá omezenost Vašeho pohledu na celou problematiku - spočívá právě a jedině v tom, že jste se "zasekl" na pouze jevové stránce věci, a nejste schopen spatřit její skutečnou podstatu.
Z této záměny podstaty a jevu pak v podstatě zcela zákonitě a logicky vyplývají Vaše - ovšemže marné a naivní - pokusy překonat dynamiku kapitalismu prostě a jednoduše zakládáním družstev a spoléháním na jakousi demokracii. Dokud celá společnost zůstane ve vleku a v područí a b s t r a k t n í c h hodnot (a tedy trhu), do té doby je veškerá "demokracie" a veškerá "samospráva" pouhou makulaturou. Pouhým formálním, vnějškovým sebeurčením člověka, zatímco lidská bytost jako taková nadále zůstává ovládána cizími, odlidštěnými mechanismy zbožní produkce a trhu.
Jak už jsem sám sdělil, nehodlám nadále utrácet čas marnými polemikami s Vámi - jako každý fundamentalista, i Vy nejste ani v sebemenším schopen učinit i sebemenší krok ze svých zažitých myšlenkových schémat a automatismů. Že nejste schopen pochopit a uvědomit si skutečnou hierarchii vztahu podstata - jevová forma, jsem Vám už sdělil. Proto se stále znovu chytáte jenom těch vnějškových forem, domníváte se že jenom změnou vlastnických forem a jakousi vnitropodnikovou demokracií můžete zlomit dynamiku vlastní ekonomicko-sociální základny.
Budiž, ponechám Vás v těchto Vašich iluzích; jak řečeno, nemá smyslu pokračovat v marných polemikách. Jenom pro pořádek, ještě jednou - naposled - uvedu na pravou míru Vaše tvrzení, které jste vyslovil v polemice s mým textem na základě autentických citátů z díla Marxe a Engelse.
TRH A SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ
Především: je samozřejmé, že lidé (výrobci) mohou navzájem VYměňovat své produkty, aniž by se jednalo o tržní SMĚNU jako takovou. O tom není sporu. A je tedy také naprosto zbytečné s něčím takovým argumentovat.
Jde o to: Vy tvrdíte, že počátkem všeho (špatného) je prostě a jednoduše s o u k r o m é vlastnictví. A že až to vede ke zbožní výrobě, a k tržní směně.
K tomuto výkladu může svádět Marxova formulace, že aby byl vůbec možný akt směny zboží, tak se napřed účastníci tohoto aktu musí navzájem uznat jako soukromí vlastníci. To pak souvisí i Marxovým bližším určením, že právě tak tomu (tj. uznání jako soukromí vlastníci, stav vzájemné cizoty) není dán v patriarchálních rodinách (respektive ve staroindické obci, ve státě Inků atd.) - a že tedy k prvotním skutečným aktům zbožní směny dochází pouze na h r a n i c í c h mezi těmito (skupinovými) subjekty.
Jenže, tento "soukromovlastnický" vztah je v dané souvislosti naprostou banalitou (jak jinak by navzájem mohli směňovat své výrobky, kdyby se předem navzájem neuznali jako jejich legitimní vlastníci?!).
Jde o to: ten rozhodující zlom, ke kterému podle Marxe - a to sice už v těch zcela prvotních! aktech zbožní výroby dochází, to je právě to, že zde do pozadí ustupuje čistě u ž i t n á hodnota výrobků, ve prospěch hodnoty s m ě n n é.
Tohle a právě tohle je ten základní, přelomový moment, kdy lidská produkce, produkční činnost člověka ztrácí svůj původní, přirozený charakter, kdy se jednalo jenom a výhradně o výrobu užitečných, potřebných předmětů pro vlastní spotřebu člověka - nýbrž tady nastupuje výroba p r o t r h, výroba pro dosažení čistě a b s t r a k t n í c h (peněžních) hodnot!
Právě a zrovna tady se převrací (respektive začíná převracet) onen původně přirozený charakter společenské produkce, a začíná čím dál tím více nabývat charakteru umělého, nepřirozeného, ovládaného odcizeným světem abstraktní zbožní hodnoty, peněz, ve své vyvinuté formě pak kapitálu.
Je to tedy tento trh sám o sobě, jeho charakter abstraktního, od přirozené lidské produkční činnosti zcela odtrženého a osamostatnělého média, která vůči člověku zaujímá pozici cizí, jeho samotného ovládající moci! Kdy člověk-výrobce je vydán napospas hrám, náladám, náhodám trhu, neboť se jedině ex post dozví, jestli jeho vlastní práce najde společenské uplatnění, anebo jestli pracoval zcela zbytečně. Zcela zpříma řečeno, až zprostředkovaně přes trh se pracující člověk dozví, jestli se svou vlastní prací dokáže uživit anebo ne!
T o h l e (a nikoli soukromé vlastnictví jako takové) je tím absolutním negativem, které Marx spatřuje v následném vývoji po přežití se nevyvinutých forem výroby v prvobytně pospolných společenstvích!
Je proto skutečně vysloveně groteskní, pane Hellere, když Vy chcete z a c h o v a t právě tento t r h - a domníváte se zrušit, překonat jeho negativní charakter jenom tím, že u v n i t ř jednotlivých výrobních subjektů bude společné vlastnictví a vnitrodružstevní demokracie!
Co se pak p o d s t a t n é h o změní na této podřazenosti člověka-výrobce pod tyto anonymní, odcizené, anarchické síly trhu, jenom tou změnou, že jim teď bude vystaven ne už jako jednotlivé individuum, ale jako člen nějakého kolektivu?!
K celému tomuto převrácení perspektivy, pane Hellere, dochází jenom proto, že Vy jste se - jako ostatně naprostá většina vyznavačů marxismu - zcela fixoval j e n o m na moment "vykořisťování", na tuto bezpochyby zcela nejviditelnější, a napohled i nejnespravedlivější formu této nadvlády zbožní hodnoty nad člověkem.
Mně se to právě až v rámci této polemiky s Vámi vyjevilo, v čem leží zcela základní rozdíl mezi Vámi a Marxem. Jednou jedinou větou řečeno, Marxovi se jednalo primárně o HODNOTU - zatímco Vy vidíte jenom NADhodnotu!
Trh, tržní směna (v negativním smyslu) má sice jako svůj předpoklad soukromé vlastnictví - jenže trh si tento svůj předpoklad sám okamžitě vytváří!
Je tedy - budiž to řečeno ještě jednou - je zcela směšné, když Vy chcete budovat komunismus prostřednictvím "samosprávných" družstev za zachování existence trhu - jediným důsledkem může být, že tato "samosprávná" družstva se nutně budou chovat jako kolektivní - soukromí vlastníci!!
ZRUŠENÍ TRHU ZA KOMUNISMU
Tak za prvé, pane Hellere, Vaše tvrzení o tom, že ono konstatování Marxe, že v komunistické ekonomice producenti jejich produkty navzájem NEsměňují, se týká vyšší fáze komunismu, je zcela mylné; jedná se zcela jednoznačně už o p r v n í, nižší fázi komunismu (jestli ji chceme či nechceme nazývat socialismem, je jenom hraní se slovíčky).
Naprosto rozhodující je: NEEXISTUJE ZBOŽNÍ SMĚNA; a tedy NEEXISTUJE TRH.
A to - opakuji ještě jednou - už za n i ž š í fáze komunismu! A je to samozřejmě jenom logické - právě proto, že z výše uvedených důvodů je trh s jakoukoli formou komunistické společnosti principiálně absolutně nekompatibilní.
To jediné co zde existuje (a co má ještě určitou p o d o b n o s t s trhem), je to, že se zde vytvořené společenské bohatství rozděluje na základě vytvořené práce (jednotlivým pracovníkem), tedy na principu e k v i v a l e n t u. Jak ale Marx zcela výslovně uvádí, vytvořené předměty konzumu jsou r o z d ě l o v á n y - neexistuje tedy trh jako takový, na kterém by bylo možno si něco k o u p i t, za peníze.
V praxi by něco takového mohlo vyhlížet v podstatě jenom tak, že každý pracující by dostal jakýsi p o u k a z na to, kolik hodin odpracoval, a za to by obdržel určitý počet předmětů spotřeby, které by v sobě obsahovaly stejné kvantum zpředmětnělé práce.
S jakými - ekonomicky naprosto neřešitelnými - problémy by se potkávalo takovéto zjišťování, kdo kolik vlastně reálně odpracoval ve prospěch společnosti, a kolik si tedy vlastně smí ze společného koláče ukrojit, jsem už vylíčil jinde; nehodlám to tu znovu opakovat.
ZÁVĚREM
Ještě jednou, pane Hellere: Vaše celé neštěstí - a veškerá omezenost Vašeho pohledu na celou problematiku - spočívá právě a jedině v tom, že jste se "zasekl" na pouze jevové stránce věci, a nejste schopen spatřit její skutečnou podstatu.
Z této záměny podstaty a jevu pak v podstatě zcela zákonitě a logicky vyplývají Vaše - ovšemže marné a naivní - pokusy překonat dynamiku kapitalismu prostě a jednoduše zakládáním družstev a spoléháním na jakousi demokracii. Dokud celá společnost zůstane ve vleku a v područí a b s t r a k t n í c h hodnot (a tedy trhu), do té doby je veškerá "demokracie" a veškerá "samospráva" pouhou makulaturou. Pouhým formálním, vnějškovým sebeurčením člověka, zatímco lidská bytost jako taková nadále zůstává ovládána cizími, odlidštěnými mechanismy zbožní produkce a trhu.
já svému klasikovi rozumím dobře. Obecně - nějaká společenská forma nadvýrobku existuje vždy, ale vždy vzniká realizací nějakého základního vlastnického vztahu. Přitom to není enegetická substance, ale forma prakticky se utvářející (tedy činností obou aktérů ve vlastnictví - ne při otáčení stroje!!!)) dohoda mezi třídami o pravidlech opakujícího se rozdělování výrobních prostředků a tím pádem i spotřebních předmětů,služeb,volného času. Renta pozemkových vlastníků nevzniká z půdy a přírodního procesu, ale z těmito podmínkami ovlivněné dohody mezi třemi třídami. Základem je ale proces vykořisťování ve výrobě a to další je tak či onak přerozdělování. V monopolní kapitalismu sice vstupují do hry další faktory - např. nenahraditelný talent výrobce, nadhodnorta se všelijak složitě přerozděluje - např. přes daně, ale na primárnosti formy nadhodnoty ve výrobě se nic nemění - pokud ovšem máš totéž pojetí nadhodnoty (renty apod podle formací),jako já a troufám si tvrdit,že i jako Marx. Pokud ne, tak je to stará teorie výrobních faktorů, kde zisk či jiná forma vzniká z iniciativy kapitalisty či jiného vlastníka, z půdy, strojů,či papírů ministerstva financí atd. -a to je už mimo můj zájem i Marxe. klidně si to hlásej, ale nevydávej to za Marxe -to pak jsi i napříč své erudici jako Poláček - a pak-nezlob se - ale mohu sice uvažovat o tom, že je to u Tebe jen gnoseologické pomýlení, ale protože nejsi nevzdělanec či diletant a taky nejsi sám, je kořenem buržoasní ideologie, i když si to neuvědomuješ.Ale nedělej blbce ze mne. kdybych měl sílu,tak bych ten Tvůj parametrický systém rozkryl a ukázal,jak jsou jeho prvky jen přerozdělením nadhodnoty z bezprostřední realizace kapitálového vztahu. Omlouvám se, ale při čtení Tvé teorie nemohu překonat psychologickou reakci ve stylu mé babičky-Proč to dělat jednoduše,když to jde složitě?. Naposledy jsem tenhle pocit měl při čtení knihy sovětského autora Šarapova o dělbě práce, ve které se mu podařilo vykonstruovat tak složitý scholastický model kategorie, jakému nebylo rovno.
Tak jsme tedy doufám slyšeli poslední zakvoknutí pana Poláčka. Nelišilo se ničím od těch předchozích. Jakž takž bych si ho mohl vážit, kdyby alespoň přiznal, že jde o jeho vlastní interpretaci Marxe a že z téhož textu jsou možné i jiné. Což je sice blbost, ale nešť. Ale ne - on jen stále kvoká,že se mýlily a mýlí celé generace marxistů a jen on Marxovi rozumí, i když znalost jeho textu neprokázal a jeho tvrzení že Marxovi šlo o hodnotu a ne o nadhodnotu, nebo pASÁŽE O ROZDĚLOVÁNÍ BEZ TRHU TÝKAJÍCÍM SE UŽ NIŽŠÍ FÁZE komunismu nemají v ničem u Marxe oporu. PŘITOM svého času už posluchači nízkých forem vzdělávání věděli,že hodnotu objevli už Smith a Ricardo a Marx ji překonal právě objevem nadhodnoty a že celý Marx stojí na akcentu vlastnictví výrobních prostředklů., Ale tak tomu s diletanty a ideologickými slouhy kapitalismu bylo vždy. Oni nic, oni z marxismu údajně všechno berou, až na to, kde by museli přiznat v čem je jádro pudla a měnit vlastnictví. Zloději ostatně rádi křičí:"Chyťte zloděje." Soudný člověk si vybere,a hlupák nebo ten,kdo je zajat buržoasní idelogií - s tím nic nenaděláme. Děkuji těm rozumným za pozornost.
MT
March 26, 2014 v 7.31
Tobe, Josefe asi není pomoci ...
Co do toho taháš teorii výrobních faktorů?
Já hergot samozřejmě vím, že je to skutečná práce a produkce, co je nezbytné, aby vznikl čistý přebytek čili nadhodnota, jak říkají většinou marxisté.
Ale zisk sám s tím nemá co dělat - může být klidně formou historicky podřízenou - ten Marx to v mnou vybraném příspěvku říká tak jasně, že to už ani víc nejde ...
Kdybys nebyl marxistický ortodox, tak bych Ti citoval i tu Janu Robinsonovou z její knihy "Filozofická ekonomie", která česky vyšla na začátku tohoto tisíciletí ... ale je už z roku 1962 nebo 1963 ...
Jenže pro Tebe je tohle všechno veteš.
Tobě skutečně není pomoci - pokud je někdo zajatcem kapitalismu a považuje za základ systémové změny to, že z pracovníků udělá vlastníky výrobních prostředků, se kterými pracují v dilematech soutěže a raději v prostředí výrobních sil informstruktury daleké budoucnosti aby se vyhnul nedostatku empirických důkazů ...
... nejde o nic jiného než zachránit hlavní roli zisku, ze kterého je pak prý přerozdělováno ...
... až na to, že ho těží prvotně ti, kteří pracují s výrobními prostředky ...
Nevím, jak už jinak Ti ukázat, že to všechno jsou iluze - snad možná z druhé strany:
Kdo produkuje onen zisk, aby to nebylo přerozdělování a jakási nadstavba nad tím Tvým absurdním "základním vztahem"?
Koncern?
Podnik?
Závod?
Provoz?
Dílna, kancelář, ateliér?
Nikdy jsem nezpochybňoval, že produkt musí "někde" vzniknout.
Ale vůči tomu "někde" je kapitalista se svým ziskem stejnou nadstavbou jako stát se svými daněmi.
Já asi tu Janu Robinsonovou přece jen odcituju:
(Ve své filozofující knize „Ekonomická filozofie“ z první poloviny 60. let minulého století Joan Violet Robinsonová píše:)
„Rozdíl mezi ziskovou přirážkou a nepřímými daněmi není z hlediska jejich ekonomického působení vůbec jasný … Představa, že první veličina je vždy „ekonomičtější“ než druhá, nemá žádný reálný základ – kromě ideologické předpojatosti.“
(cit. dílo, Professional Publishing, Praha 2001, str. 99).
A to, v čem byl zisk trvalým historickým vkladem kapitalismu do civilizace, to je schopna obsloužit horní vrstva nového dominujícího motivačního výnosu výrobce, tedy ziskový diferenciál, založený na rozdílovém mimořádném zisku.
Nejprve je ale nutno odstranit některá zažraná klišé, zažitý úhel pohledu, který nebývá problematizován, třebaže by se tak dít mělo.
Je to „iluze přerozdělování“.
Ve skutečnosti neexistuje žádné přerozdělování odlišné od nějakého základního, jaksi „původnějšího“ rozdělování jednotlivého výrobce …
… nebo naopak všechno je svého druhu „přerozdělováním“ …
dále jsem kdysi napsal:
"Představa o nějakém původním rozdělení a pak přerozdělování je naše nikoli kapitalistická, ale ještě starší iluze … iluze založená na skutečných rysech ještě „éry produktu“ …
Pokud hovoříme o tom, že výdajová surovina, ze které jsou upleteny ceny a zisky, je silně zabarvená veřejnými výdaji, následuje námitka, že peníze z veřejných rozpočtů jsou peníze původně soukromé, které byly odebrány soukromým osobám a přerozděleny – takže kdyby k onomu zdánlivému přerozdělení od soukromníka nedošlo, tak by je nejen měl on, soukromník místo veřejných rozpočtů, ale především se to jeví jako by soukromníkovi jaksi „zůstaly“ - ... stejně velké, ve stejném rozsahu.
To je ale podle mne zásadní omyl.
Zde je nutno si klást otázku, jestli kdyby určitá a poměrně rozsáhlá soustava daní neexistovala, tak jestli by podnikatelé vydělávali před zdaněním ty peníze, které vydělávají, když tato soustava existuje. A bude asi vhodné nejen připomenout ale také zdůraznit, že pokud si jednou můžeme na takovou otázku odpovědět záporně z jakkoli malé části v jisté době (a tedy „jen“ v principu), nelze potom nikdy vyvrátit, že v době jiné může být záporně odpovězeno v části jakkoli větší.
Ve skutečnosti určité zdánlivé „přerozdělování“ může být velmi snadno podmínkou toho, aby vznikl určitý rozsah „zdánlivě původního“ soukromého přivlastňování, zhodnocování a rozdělování ... "
Zkrátka a dobře:
Žádný ahistorický "základní vztah" prostě neexistuje.
Rozhodující je charakter určitých simultánních procesů (co bylo dřív : vajíčko nebo slepice), kde platí strukturalismus (podobně jako když hovoříme o kapitálu jako o "kapitalizovaném zisku" - proto je dnešek socialismem pro privilegované víc než kapitalismem, protože empirie neumožňuje abychom kapitál definovali jako kapitalizovaný zisk z akumulovaných zdrojů - všechno je založeno na dluhových úvěrových penězích, které by bez veřejné moci nemohly vznikat - půjčka prakticky není z exogenních peněz, které někdo dal do banky a zrovna je nepotřebuje .... měl bys Pepíku absorbovat taky jiné poznatky než jen původní marxismus ..
kam, pomozte mu tam. Já si přece vybíral celý život - na těch křižovatkách, co Ty, jsem stál taky a to, co uvádíš, mne nepřesvědčilo. Ale alespoň - na rozdíl od Poláčka - uznáváš, že jsem zvolil metodologii Marxe (ten citát samozřejmě interpretuješ špatně)- víc taky od Tebe nechci.
JEN na vyjasnění - mícháš dohromnady hrušky s jablky. a něco jsi z Marxe nepochopil. JÁ samozřejmě rozlišuju nadprodukt ve smyslu kategorie výrobní síly - jako nějaký fyzikální, energetický přírůstek - a nadprodukt ve smyslu hodnotovém - kategorie výrobní, vlastnické vztahy. A TEN nemá fyzikální charakter - to je konkrétně historická forma dohody mezi třídami (tedy spíše bitvy) o kvantitativním ocenění výrobků a služeb a formě jejich rozdělování. ovšem nikoli právního, ale ekonomicko-vlasdtnického denodenně realizovaného aktivitami aktérů. Jinak je to za otrokářství, jinak za kapitalismu či za samsprávného socialismu. takže nechme stranou ten první význam- nadprodukt VS. marx mluví o tom druhém - a tady jistě i já rozlišuji zisk za kapitalismu a feudální rentu apod. a tady - v každé formaci jinak - je vždycky základní realizace vztahu při produkci a odvozené, druhotné formy,čili přerozdělování. za feudalismu se primární nerovnost v rozdělování VP a tím i SP přenáší do podoby nějakých daní pro krále a církev atd. Za kapitalismu se transformuje primární zisk, zua samosprávného zisk kolektivů. Až za komunismu se oba významy nadproduktu rovnají a odpadá nutnost poměřovat míru vynaložení práce a spotřebu přes uznání vlastnické nerovnosti. Je to jasné?
A o tom je ten Marxův citát. TVvá metodologie ztotožńuje fyzický přebytek a společenské pravidlo - takže není zase tak odliššná od teorie výrobních faktorů. A NAVÍC JEŠTĚ MÁ TENDENCI přenášet historicky odlišná pravidla do kapitalismu. KAPIŠTO? Takže slouží kapitalismu tím, že odvádí pozornost od pravé příčiny problémů kapitalismu, zamlžuje skutečnost. A DO TÉ PASTI PADLI VŠICHNI TI NEPŮVODNÍ MARXISTÉ.
JEN na vyjasnění - mícháš dohromnady hrušky s jablky. a něco jsi z Marxe nepochopil. JÁ samozřejmě rozlišuju nadprodukt ve smyslu kategorie výrobní síly - jako nějaký fyzikální, energetický přírůstek - a nadprodukt ve smyslu hodnotovém - kategorie výrobní, vlastnické vztahy. A TEN nemá fyzikální charakter - to je konkrétně historická forma dohody mezi třídami (tedy spíše bitvy) o kvantitativním ocenění výrobků a služeb a formě jejich rozdělování. ovšem nikoli právního, ale ekonomicko-vlasdtnického denodenně realizovaného aktivitami aktérů. Jinak je to za otrokářství, jinak za kapitalismu či za samsprávného socialismu. takže nechme stranou ten první význam- nadprodukt VS. marx mluví o tom druhém - a tady jistě i já rozlišuji zisk za kapitalismu a feudální rentu apod. a tady - v každé formaci jinak - je vždycky základní realizace vztahu při produkci a odvozené, druhotné formy,čili přerozdělování. za feudalismu se primární nerovnost v rozdělování VP a tím i SP přenáší do podoby nějakých daní pro krále a církev atd. Za kapitalismu se transformuje primární zisk, zua samosprávného zisk kolektivů. Až za komunismu se oba významy nadproduktu rovnají a odpadá nutnost poměřovat míru vynaložení práce a spotřebu přes uznání vlastnické nerovnosti. Je to jasné?
A o tom je ten Marxův citát. TVvá metodologie ztotožńuje fyzický přebytek a společenské pravidlo - takže není zase tak odliššná od teorie výrobních faktorů. A NAVÍC JEŠTĚ MÁ TENDENCI přenášet historicky odlišná pravidla do kapitalismu. KAPIŠTO? Takže slouží kapitalismu tím, že odvádí pozornost od pravé příčiny problémů kapitalismu, zamlžuje skutečnost. A DO TÉ PASTI PADLI VŠICHNI TI NEPŮVODNÍ MARXISTÉ.
JP
Takže, jak jsem přislíbil, pokusil bych se teď dát sám vlastní odpověď na úvodní otázku celé této diskuse. Co je vlastně špatného na kapitalismu?
Poněkud podivná je ovšem jedna věc: s výjimkou J. Karena se v podstatě nikdo nepokusil na tuto otázku dát nějakou obsahovou odpověď - a to přes to, že se zde bezpochyby nachází větší počet těch, kteří s existencí kapitalismu nějakým způsobem nejsou spokojeni. Skoro by to mohlo vést k závěru, že tu sice existuje nějaký čistě e m o č n í potenciál nesouhlasu s kapitalismem - ale že jen málokdo dokáže uvést nějaké racionální, věcné argumenty proti tomuto společenskému uspořádání.
Připomeňme si alespoň názor J. Karena: kapitalismus 1. redukuje člověka na zboží, 2. je ve stavu zničit veškerý život.
Což je obojí bezpochyby pravda.
Nicméně, ten první bod je asi pro většinu lidí příliš abstraktní, nežli aby mohl nějak podstatně ovlivnit jejich postoj ke kapitalismu; a druhý bod - proti tomu je vždycky možno uvést námitku, že jestliže je protikladem kapitalismu komunismus respektive socialismus, tak za něj bylo ničení životního prostředí ještě daleko horší.
------------------------------------------------
Takže, co je tedy vlastně tak špatného na kapitalismu? Co je na těm natolik pobuřujícího, že v každém případě určitá část populace ho zcela principiálně odmítá?
I. Jako zcela základní a prvotní příčinu by bylo možno jmenovat ze všeho nejspíše to, že kapitalismus naprosto zásadně a hrubě odporuje nejzákladnějšímu lidskému smyslu pro s p r a v e d l n o s t.
Kapitalismus sice s sebou pravidelně přináší politickou demokracii a tedy stav občanské rovnosti - jenže tato rovnost občanská je vzápětí "převálcována" nerovností na poli sociálně-ekonomickém. Tedy na tom poli, kde se rozhoduje o tom, kdo jakým způsobem může zabezpečit čiré materiální přežití a vyžití sebe sama a své rodiny.
Pokud byl předchozí stav stavem i čistě osobního útlaku, pak se ve chvíli osvobození zdá, že to osobní, občanské osvobození už jaksi samo s sebou přináší svobodu a spravedlnost i v celém životě člověka a společnosti vůbec. Jenže, velice rychle se ukáže, jak mnohem důležitější a neopomenutelnější ve srovnání s onou pouze politickou svobodou je právě tato holá životní nutnost, zabezpečit svou vlastní materiální existenci.
Budiž; občanská (a tedy i "kapitalistická") revoluce nikdy neslibovala naprostou sociální rovnost; ale o to se tu také nejedná. Problémem není rovnost; problémem je nespravedlnost.
Na záměně těchto dvou základních pojmů staví apologeti kapitalismu, když tvrdí, že za podmínek "svobodného hospodářství" záleží jenom na schopnostech každého jednotlivce, jakého nabude majetku a bohatství.
Kdyby tomu bylo tak, že opravdu jenom a jedině schopnost lepší p r á c e za kapitalismu vede k sociální stratifikaci, k sociální nerovnosti - pak by skutečně asi nebylo možno proti tomu příliš mnoho namítat. K jakým devastujícím důsledkům pro výkonnost národního hospodářství - a tedy i pro materiální úroveň všech - vedlo socialistické rovnostářství, je známo. Pokud tedy někdo opravdu pracuje více a lépe, je jenom spravedlivé, když za to dostane větší odměnu.
Jenže: za tímto zdánlivě nezpochybnitelným heslem "za vyšší výkon vyšší odměnu" se za podmínek kapitalismu skrývá ve skutečnosti podstatně jiná realita. Ty "lepší schopnosti" se tu velice často ukazují být především nikoli schopnostmi lepší práce, nýbrž prostě schopnostmi lepší m a n i p u l a c e.
Vyšších (a to i extrémně vysokých) příjmů tu nedocilují prostě ti, kteří by odvedli více - společensky užitečné - práce, nýbrž především ti, kteří jsou nějakým způsobem p r i v i l e g o v a n í - mají přístup k těm "správným" informacím umožňujícím jim využívat ve svůj prospěch disproporcí trhu, mají ty "správné" kontakty umožňující jim získávat bohatě dotované státní zakázky; jsou privilegovaní už svým (dejme tomu zděděným) bohatstvím umožňujícím jim žít bezpracně jenom z akciových dividend, atd.atd.
Jak je vidět, za podmínek kapitalismu tedy naprosto neplatí (alespoň ne absolutně a univerzálně) ono původní heslo: za více výkonu větší odměnu; nýbrž fakticky zde platí, na základě p r i v i l e g o v a n é h o postavení větší bohatství. A s vyšším bohatstvím pak samozřejmě i tím způsobem odpovídající větší společenský i politický vliv.
Jinak řečeno, v podstatě se jedná o znovuobnovení poměrů známých z feudalismu, jenom v poněkud mírnější, "demokratičtější" podobě.
Už z tohoto důvodu kapitalismus nikdy nemůže počítat s tím, že by byl definitivně přijat jako ten "konečný" nebo dokonce "nejlepší" ze všech možných světů; dokud v člověku žije jeho prazákladní smysl pro spravedlnost, do té doby se bude vnitřně bouřit proti nadvládě privilegovaných nad ostatními.
II. Kapitalismus je - jedním slovem vyjádřeno - m o l o c h. Bůh požírající své vlastní děti.
Kapitalismus člověka osvobozuje od pout osobní, feudální závislosti, činí ho navenek svobodným - ale zároveň ho uvrhá do zběsile se otáčejícího karuselu produkce, konzumu a opětně stoupající produkce, aby bylo z čeho financovat opětně narůstající - a uměle vybičovávaný - konzum.
Jak to vyjádřil J. Karen: kapitalismus redukuje člověka na zboží. Všechno autenticky lidské, všechno humánní, všechno kulturní - to všechno v kapitalismu nemá žádnou vlastní, nezávislou hodnotu, všechno je podřízeno jenom čistě tržní ceně, vyjádřitelné v penězích.
Člověk v kapitalismu nemá hodnotu j a k o člověk, jako ryzí lidská bytost - nýbrž jenom potud, do jaké míry se sám dokáže p r o d a t. Pokud může někomu přinést peníze, dokud může někomu přinést zisk.
Picasso nemá v kapitalismu vlastní hodnotu jako u m ě l e c - to v kapitalismu nikoho nezajímá. Picasso má v kapitalismu jenom tu hodnotu, jakou jeho díla mohou dosáhnout na t r h u umění.
Ježíš Kristus? - Ale ano, ten má samozřejmě v kapitalismu svou hodnotu: dokud zde existuje dostatečně velký počet věřících, jedná se o reprezentanty dostatečně významné k u p n í s í l y, které lze prodávat nejrůznější produkty s křesťanskou tématikou. I jeho s m r t na k ř í ž i je možno zpeněžit, s lukrativním ziskem.
Jak už konstatoval sám Marx, není nic, co by v kapitalismu nebylo možno zpeněžit, není nic lidského co by v kapitalismu nebylo možno přeměnit v kapitál: lásku, přátelství, příklonnost - to všechno je možno si prostě koupit.
Podstata kapitalismu spočívá, jednou větou řečeno, právě v tom, že všechno lidské přeměňuje a redukuje na jeho čistě t r ž n í hodnotu.
III. Tento bod kritiky kapitalismu bude možná dosti překvapivý; je opravdu dost nezvyklé, negativní stránky kapitalismu spatřovat právě v této oblasti. A přece, téměř bych si troufal tvrdit, že svým způsobem je právě toto na kapitalismu to úplně nejhorší: kapitalismus je totiž nakonec neuvěřitelným způsobem n u d n ý.
Zdá se to být málo? Zdá se to být směšně nepatrným problémem ve srovnání se sociální nerovností za kapitalismu, s chudobou (byť i třeba jen relativní) nemalé části jeho obyvatelstva, s jeho ničivou hltavostí?
Jistě, to všechno za kapitalismu existuje. Jenže: nějaká naprostá sociální rovnost je opravdu v historickém nedohlednu; a i se ziskuchtivostí lidské bytosti, s její touhou vydobýt pro sebe co největší materiální výhody také budeme muset ještě nějaký čas vyžít.
Ale co je na kapitalismu to nakonec to nejvíce beznadějné, a nejvíce vzdálené člověku jako kulturní bytosti, je jeho naprostá b e z p e r s p e k t i v n o s t. Jeho niterná prázdnota. Za kapitalismu definitivně není - s výjimkou právě jenom peněz a zisku a čistě materiálního bohatství - o co usilovat, kam směřovat.
Kapitalismus právě tím, že člověka navenek osvobozuje, mu velmi úspěšně namlouvá, že prý už není nic, za co by ještě bylo třeba bojovat. Za co by vůbec ještě bylo m o ž n o bojovat. A pocit niterné existenciální prázdnoty, který u této "osvobozené" lidské bytosti nastává, jí kapitalismus přehlušuje rejem bankovek a hromadami věcí. Hromadami věcí, které je možno si koupit, o které je možno usilovat, kterými je možno si - zdánlivě - naplnit celý svůj život.
Ta sociální nerovnost za kapitalismu - pokud člověk sám není vysloveně postižený chudobou, tak ta by se dala ještě tak nějak snést.
Ten zběsilý kolotoč materiálního konzumu - jakkoli odpuzující, alespoň člověk sám jako jednotlivec se tomuto konzumu pro svou vlastní osobu může vzepřít, nepřistoupit na tuto falešnou hru.
Ale tato vnitřní prázdnota kapitalismu, toto rozmělnění všech vyšších hodnot, tato naprostá absence jakýchkoli perspektiv, jakéhokoli směřování k nějaké opravdu hodnotnější, kulturnější, civilizovanější formě lidské a společenské existence - ne, tomu opravdu uniknout
nelze.
Beznaděj je nakonec horší nežli samotné utrpení; a kapitalismus, to je především beznaděj. "Zanech všech nadějí!", stojí nad bránou Dantova "Pekla". Kapitalismus otvírá všechny možnosti vyžití - pro lidské tělo. Ale pro lidského ducha, pro lidskou duši - všechny dveře, všechna okna jsou zavřeny. Není ani světélko naděje, že by se něco mohlo změnit.
Snad jedinou nadějí zůstává - vypůjčme si slova Karla Kryla - "my byli jsme a budem"; a třeba se nám přece jenom jednou podaří přečkat i tento kapitalismus, a vytvořit svět založený ne na penězích a ne na konzumu, ale na samotném člověku.
Poněkud podivná je ovšem jedna věc: s výjimkou J. Karena se v podstatě nikdo nepokusil na tuto otázku dát nějakou obsahovou odpověď - a to přes to, že se zde bezpochyby nachází větší počet těch, kteří s existencí kapitalismu nějakým způsobem nejsou spokojeni. Skoro by to mohlo vést k závěru, že tu sice existuje nějaký čistě e m o č n í potenciál nesouhlasu s kapitalismem - ale že jen málokdo dokáže uvést nějaké racionální, věcné argumenty proti tomuto společenskému uspořádání.
Připomeňme si alespoň názor J. Karena: kapitalismus 1. redukuje člověka na zboží, 2. je ve stavu zničit veškerý život.
Což je obojí bezpochyby pravda.
Nicméně, ten první bod je asi pro většinu lidí příliš abstraktní, nežli aby mohl nějak podstatně ovlivnit jejich postoj ke kapitalismu; a druhý bod - proti tomu je vždycky možno uvést námitku, že jestliže je protikladem kapitalismu komunismus respektive socialismus, tak za něj bylo ničení životního prostředí ještě daleko horší.
------------------------------------------------
Takže, co je tedy vlastně tak špatného na kapitalismu? Co je na těm natolik pobuřujícího, že v každém případě určitá část populace ho zcela principiálně odmítá?
I. Jako zcela základní a prvotní příčinu by bylo možno jmenovat ze všeho nejspíše to, že kapitalismus naprosto zásadně a hrubě odporuje nejzákladnějšímu lidskému smyslu pro s p r a v e d l n o s t.
Kapitalismus sice s sebou pravidelně přináší politickou demokracii a tedy stav občanské rovnosti - jenže tato rovnost občanská je vzápětí "převálcována" nerovností na poli sociálně-ekonomickém. Tedy na tom poli, kde se rozhoduje o tom, kdo jakým způsobem může zabezpečit čiré materiální přežití a vyžití sebe sama a své rodiny.
Pokud byl předchozí stav stavem i čistě osobního útlaku, pak se ve chvíli osvobození zdá, že to osobní, občanské osvobození už jaksi samo s sebou přináší svobodu a spravedlnost i v celém životě člověka a společnosti vůbec. Jenže, velice rychle se ukáže, jak mnohem důležitější a neopomenutelnější ve srovnání s onou pouze politickou svobodou je právě tato holá životní nutnost, zabezpečit svou vlastní materiální existenci.
Budiž; občanská (a tedy i "kapitalistická") revoluce nikdy neslibovala naprostou sociální rovnost; ale o to se tu také nejedná. Problémem není rovnost; problémem je nespravedlnost.
Na záměně těchto dvou základních pojmů staví apologeti kapitalismu, když tvrdí, že za podmínek "svobodného hospodářství" záleží jenom na schopnostech každého jednotlivce, jakého nabude majetku a bohatství.
Kdyby tomu bylo tak, že opravdu jenom a jedině schopnost lepší p r á c e za kapitalismu vede k sociální stratifikaci, k sociální nerovnosti - pak by skutečně asi nebylo možno proti tomu příliš mnoho namítat. K jakým devastujícím důsledkům pro výkonnost národního hospodářství - a tedy i pro materiální úroveň všech - vedlo socialistické rovnostářství, je známo. Pokud tedy někdo opravdu pracuje více a lépe, je jenom spravedlivé, když za to dostane větší odměnu.
Jenže: za tímto zdánlivě nezpochybnitelným heslem "za vyšší výkon vyšší odměnu" se za podmínek kapitalismu skrývá ve skutečnosti podstatně jiná realita. Ty "lepší schopnosti" se tu velice často ukazují být především nikoli schopnostmi lepší práce, nýbrž prostě schopnostmi lepší m a n i p u l a c e.
Vyšších (a to i extrémně vysokých) příjmů tu nedocilují prostě ti, kteří by odvedli více - společensky užitečné - práce, nýbrž především ti, kteří jsou nějakým způsobem p r i v i l e g o v a n í - mají přístup k těm "správným" informacím umožňujícím jim využívat ve svůj prospěch disproporcí trhu, mají ty "správné" kontakty umožňující jim získávat bohatě dotované státní zakázky; jsou privilegovaní už svým (dejme tomu zděděným) bohatstvím umožňujícím jim žít bezpracně jenom z akciových dividend, atd.atd.
Jak je vidět, za podmínek kapitalismu tedy naprosto neplatí (alespoň ne absolutně a univerzálně) ono původní heslo: za více výkonu větší odměnu; nýbrž fakticky zde platí, na základě p r i v i l e g o v a n é h o postavení větší bohatství. A s vyšším bohatstvím pak samozřejmě i tím způsobem odpovídající větší společenský i politický vliv.
Jinak řečeno, v podstatě se jedná o znovuobnovení poměrů známých z feudalismu, jenom v poněkud mírnější, "demokratičtější" podobě.
Už z tohoto důvodu kapitalismus nikdy nemůže počítat s tím, že by byl definitivně přijat jako ten "konečný" nebo dokonce "nejlepší" ze všech možných světů; dokud v člověku žije jeho prazákladní smysl pro spravedlnost, do té doby se bude vnitřně bouřit proti nadvládě privilegovaných nad ostatními.
II. Kapitalismus je - jedním slovem vyjádřeno - m o l o c h. Bůh požírající své vlastní děti.
Kapitalismus člověka osvobozuje od pout osobní, feudální závislosti, činí ho navenek svobodným - ale zároveň ho uvrhá do zběsile se otáčejícího karuselu produkce, konzumu a opětně stoupající produkce, aby bylo z čeho financovat opětně narůstající - a uměle vybičovávaný - konzum.
Jak to vyjádřil J. Karen: kapitalismus redukuje člověka na zboží. Všechno autenticky lidské, všechno humánní, všechno kulturní - to všechno v kapitalismu nemá žádnou vlastní, nezávislou hodnotu, všechno je podřízeno jenom čistě tržní ceně, vyjádřitelné v penězích.
Člověk v kapitalismu nemá hodnotu j a k o člověk, jako ryzí lidská bytost - nýbrž jenom potud, do jaké míry se sám dokáže p r o d a t. Pokud může někomu přinést peníze, dokud může někomu přinést zisk.
Picasso nemá v kapitalismu vlastní hodnotu jako u m ě l e c - to v kapitalismu nikoho nezajímá. Picasso má v kapitalismu jenom tu hodnotu, jakou jeho díla mohou dosáhnout na t r h u umění.
Ježíš Kristus? - Ale ano, ten má samozřejmě v kapitalismu svou hodnotu: dokud zde existuje dostatečně velký počet věřících, jedná se o reprezentanty dostatečně významné k u p n í s í l y, které lze prodávat nejrůznější produkty s křesťanskou tématikou. I jeho s m r t na k ř í ž i je možno zpeněžit, s lukrativním ziskem.
Jak už konstatoval sám Marx, není nic, co by v kapitalismu nebylo možno zpeněžit, není nic lidského co by v kapitalismu nebylo možno přeměnit v kapitál: lásku, přátelství, příklonnost - to všechno je možno si prostě koupit.
Podstata kapitalismu spočívá, jednou větou řečeno, právě v tom, že všechno lidské přeměňuje a redukuje na jeho čistě t r ž n í hodnotu.
III. Tento bod kritiky kapitalismu bude možná dosti překvapivý; je opravdu dost nezvyklé, negativní stránky kapitalismu spatřovat právě v této oblasti. A přece, téměř bych si troufal tvrdit, že svým způsobem je právě toto na kapitalismu to úplně nejhorší: kapitalismus je totiž nakonec neuvěřitelným způsobem n u d n ý.
Zdá se to být málo? Zdá se to být směšně nepatrným problémem ve srovnání se sociální nerovností za kapitalismu, s chudobou (byť i třeba jen relativní) nemalé části jeho obyvatelstva, s jeho ničivou hltavostí?
Jistě, to všechno za kapitalismu existuje. Jenže: nějaká naprostá sociální rovnost je opravdu v historickém nedohlednu; a i se ziskuchtivostí lidské bytosti, s její touhou vydobýt pro sebe co největší materiální výhody také budeme muset ještě nějaký čas vyžít.
Ale co je na kapitalismu to nakonec to nejvíce beznadějné, a nejvíce vzdálené člověku jako kulturní bytosti, je jeho naprostá b e z p e r s p e k t i v n o s t. Jeho niterná prázdnota. Za kapitalismu definitivně není - s výjimkou právě jenom peněz a zisku a čistě materiálního bohatství - o co usilovat, kam směřovat.
Kapitalismus právě tím, že člověka navenek osvobozuje, mu velmi úspěšně namlouvá, že prý už není nic, za co by ještě bylo třeba bojovat. Za co by vůbec ještě bylo m o ž n o bojovat. A pocit niterné existenciální prázdnoty, který u této "osvobozené" lidské bytosti nastává, jí kapitalismus přehlušuje rejem bankovek a hromadami věcí. Hromadami věcí, které je možno si koupit, o které je možno usilovat, kterými je možno si - zdánlivě - naplnit celý svůj život.
Ta sociální nerovnost za kapitalismu - pokud člověk sám není vysloveně postižený chudobou, tak ta by se dala ještě tak nějak snést.
Ten zběsilý kolotoč materiálního konzumu - jakkoli odpuzující, alespoň člověk sám jako jednotlivec se tomuto konzumu pro svou vlastní osobu může vzepřít, nepřistoupit na tuto falešnou hru.
Ale tato vnitřní prázdnota kapitalismu, toto rozmělnění všech vyšších hodnot, tato naprostá absence jakýchkoli perspektiv, jakéhokoli směřování k nějaké opravdu hodnotnější, kulturnější, civilizovanější formě lidské a společenské existence - ne, tomu opravdu uniknout
nelze.
Beznaděj je nakonec horší nežli samotné utrpení; a kapitalismus, to je především beznaděj. "Zanech všech nadějí!", stojí nad bránou Dantova "Pekla". Kapitalismus otvírá všechny možnosti vyžití - pro lidské tělo. Ale pro lidského ducha, pro lidskou duši - všechny dveře, všechna okna jsou zavřeny. Není ani světélko naděje, že by se něco mohlo změnit.
Snad jedinou nadějí zůstává - vypůjčme si slova Karla Kryla - "my byli jsme a budem"; a třeba se nám přece jenom jednou podaří přečkat i tento kapitalismus, a vytvořit svět založený ne na penězích a ne na konzumu, ale na samotném člověku.
Občas si vzpomenu na film Lásky mezi kapkami deště, jak tam byla ta kapitalistická beznaděj 30. let pěkně vyjádřená. Koho by ale v roce 1979 napadlo, že se tomu jednou zase přiblížíme.
VK
March 26, 2014 v 19.57
S Mirkem Tejklem jsme se tu snažili obrátit pozornost ještě k jednomu bodu, který vadí na kapitalismu. A sice, že jaksi přestává fungovat i v rámci vlastní logiky, ten zdroj motivace k ekonomické činnosti, soukromý zisk, postupně vysychá. Ve vztahu k prostředkům které jsou k dispozici k investování, disponibilním výrobním kapacitám a pracovním silám. A je to proces nezávislý na zatížení kapitalismu sociálním státem - pro zopakování. Takže přechod k jinému mechanismu zhodnocování, než soukromým ziskem, se stává spíš nutností, než nějakou možností. Nechceme-li jako alternativu do čím dál hlubší stagnace (vyjádřené mírou nezaměstnanosti a nevyužitých kapacit) se propadající kapitalismus anebo jediné zatím známé řešení v rámci kapitalismu jakožto systému - válku.
MT
March 27, 2014 v 6.12
přesně tak ...
Pepíka Hellera to prostě nese - třebaže se zaklíná marxovskou pravověrností - k "zvolenému" socialismu.
Totálně ignoruje deterministickou podstatu skutečného marxismu ...
Ve skutečnosti tento determinismus (který je na obecné marxistické teorii podstatný) respektují a ve svých úvahách aplikují mnohem víc Tejkl s Klusáčkem a Krafferem ...
... kteří se přitom za ortodoxní marxisty ani nepovažuji a marxistické prvky - i když ve slušném množství - jsou POUZE obsaženy v jejich komplexním světonázoru ...
JP
Aha, naše ekonomické křídlo se hlásí ke svým právům... ;-)
Ano, je to bezpochyby pravda, uvědomil jsem si to v podstatě v tom okamžiku jak jsem ten můj text "Co je špatného na kapitalismu" odesílal, že jsem tam nezmínil tyto čistě systémově-ekonomické meze a rozpory kapitalismu, ale mně se v tu chvíli jednalo především o to, ukázat omezenost a deficitnost kapitalismu z čistě humánního hlediska.
Jinak - jak už jsem několikrát zmínil - ty diskuse o ekonomické reformě respektive přeměně kapitalismu v systém jiný bych přesunul spíše na to nové diskusní vlákno o "Pražském jaru", které chystám (přijme-li redakce DR toto téma) už pro nejbližší dobu.
V rámci zdejší diskuse jsme se věnovali především otázkám čisté (marxistické) teorie, určité základy prostě bylo nutno si vyjasnit, teď už snad bude možno přikročit k poněkud praktičtějším záležitostem, o co usilovat a kam směřovat.
Ano, je to bezpochyby pravda, uvědomil jsem si to v podstatě v tom okamžiku jak jsem ten můj text "Co je špatného na kapitalismu" odesílal, že jsem tam nezmínil tyto čistě systémově-ekonomické meze a rozpory kapitalismu, ale mně se v tu chvíli jednalo především o to, ukázat omezenost a deficitnost kapitalismu z čistě humánního hlediska.
Jinak - jak už jsem několikrát zmínil - ty diskuse o ekonomické reformě respektive přeměně kapitalismu v systém jiný bych přesunul spíše na to nové diskusní vlákno o "Pražském jaru", které chystám (přijme-li redakce DR toto téma) už pro nejbližší dobu.
V rámci zdejší diskuse jsme se věnovali především otázkám čisté (marxistické) teorie, určité základy prostě bylo nutno si vyjasnit, teď už snad bude možno přikročit k poněkud praktičtějším záležitostem, o co usilovat a kam směřovat.
JP
March 27, 2014 v 12.46
Mimochodem, pane Hellere, to že už za socialismu (nižší fázi komunismu) producenti své produkty nesměňují, a že zde už nehraje žádnou roli (směnná) hodnota (a že je tedy naprosto nesmyslné počítat zde s existencí trhu), tak to má naprosto jasně právě u Marxe "podporu", stojí to v té mnou citované pasáži z "Gothajského programu" černé na bílém, zcela jasně a jednoznačně pro každého kdo umí číst, a není ani postižený strukturálním analfabetismem.
A jinak jsem Vám povděčen, že jste sám tak zcela dobrovolně a vstřícně potvrdil moji tézi, že z celého komplexu Marxovy teorie společnosti a její ekonomické základny jste vytrhl j e n o m ten díl o nadhodnotě - což je samozřejmě jenom jedna podřazená část celého Marxova systému.
Tím je v podstatě řečeno a odhaleno všechno; nadále už opravdu není o čem diskutovat.
A jinak jsem Vám povděčen, že jste sám tak zcela dobrovolně a vstřícně potvrdil moji tézi, že z celého komplexu Marxovy teorie společnosti a její ekonomické základny jste vytrhl j e n o m ten díl o nadhodnotě - což je samozřejmě jenom jedna podřazená část celého Marxova systému.
Tím je v podstatě řečeno a odhaleno všechno; nadále už opravdu není o čem diskutovat.
MT
March 27, 2014 v 12.48
Proč by úvahy o systémové změně měly mít něco společného s Pražským jarem, pane Poláčku?
Ostatně domnívám se, že Vás s tím tématem asi redakce DR vyhodí, ale kdoví ...
JP
Tedy zcela upřímně, pane Tejkle, nejsem si zcela jist jestli se tu nakonec nejedná jenom o marné hry se slovíčky.
Za všemi těmito pojmy se totiž nakonec ukrývá jedna jediná společná skutečnost. Já už jsem to tu svého času zmínil, to Marxovo dělení lidských dějin na "éru před hodnotou" a na "éru hodnoty respektive nadhodnoty" je svévolné a umělé, které je při bližším pohledu prostě neudržitelné. Marx toto umělé rozdělení musel udělat, protože jinak by pohřbil svou vlastní myšlenkovou základnu pro svou ideu komunismu.
Ve skutečnosti už i v předtržní společnosti (například v té Marxem uváděné patriarchální rodině respektive rodu či staroindických občinách) samozřejmě její členové s m ě ň o v a l i určité produkty mezi sebou navzájem, i když třeba ve zcela minimálním rozsahu, i když se třeba jednalo jenom o směnu ozdobné bronzové sponky do vlasů za tkaný šátek na hlavu, na rozdíl od toho co tvrdí Marx se samozřejmě v žádném případě nejednalo pouze o směnu čistě u ž i t n ý c h hodnot, ale vždycky se tu zároveň muselo také k a l k u l o v a t, zvažovat, do jaké míry je jeden předmět tomu druhému h o d n o t o v ě e k v i v a l e n t n í. To znamená, každý z účastníků oné směny samozřejmě a zcela přirozeně musel uvažovat o tom, jestli v oné - napohled zcela přirozené a bezprostřední směně užitných hodnot - z této směny nevyjde osobně p o š k o z e n.
A jako tento ekvivalent už tehdy nemohlo sloužit přirozeně nic jiného, nežli právě ono abstraktní kvantum do produktu vložené práce - čili h o d n o t a.
Toto odmítnutí onoho Marxova zásadního oddělení doby bez trhu a bez hodnoty a doby s trhem a s hodnotou nejsou jenom čistě abstraktně-teoretické hrátky, ono to má zcela zásadní důsledky právě pro uvažování, jak je možno překonat kapitalismus.
Převeďme si všechny tři zmíněné kategorie - nadprodukt, nadhodnota, zisk - na jednoho jediného společného jmenovatele, a vyjde nám v podstatě tato základní formule:
Každý člověk, každý ekonomický subjekt (ostatně zcela stejně jako každý živý tvor vůbec) hledí v kterémkoli okamžiku svého konání na m a x i m a l i z a c i svého vlastního p r o s p ě c h u.
(Tento "prospěch" nemusí mít samozřejmě za všech okolností čistě materiální respektive finanční podobu; jinak by lidé neutráceli své peníze, své prostředky za takové nemateriální "zbytečnosti", jako je třeba návštěva koncertů a divadel.)
Ale jde o to: nakolik se pohybujeme v ekonomice, každý ekonomický subjekt má jedinou přirozenou motivaci: maximalizaci svého ekonomického prospěchu.
Z tohoto hlediska opravdu veškeré rozlišování mezi "nadproduktem, nadhodnotou a ziskem" ztrácí svou relevanci. Vždycky jde právě o to, vyzískat pro sebe ten "maximální prospěch".
A to je právě ten zásadní problém (který vůbec neřeší a vyřešit nemůže představa o komunismu): jakým způsobem spoutat, ovládnout tuto zcela základní, přirozenou snahu o maximalizaci vlastního (ekonomického) prospěchu, aby se překonal ten mnou zmíněný "moloch kapitalismu", ale aniž by to zároveň podvázalo přirozenou motivaci ekonomicky činných subjektů.
Svým způsobem, celý tento problém je možno vyjádřit jednou jedinou formulí: jak ukrotit touhu po maximalizaci (soukromého) z i s k u, aniž by se tím podvázala a přiškrtila nezbytná motivace po maximalizaci v ý k o n u.
Za všemi těmito pojmy se totiž nakonec ukrývá jedna jediná společná skutečnost. Já už jsem to tu svého času zmínil, to Marxovo dělení lidských dějin na "éru před hodnotou" a na "éru hodnoty respektive nadhodnoty" je svévolné a umělé, které je při bližším pohledu prostě neudržitelné. Marx toto umělé rozdělení musel udělat, protože jinak by pohřbil svou vlastní myšlenkovou základnu pro svou ideu komunismu.
Ve skutečnosti už i v předtržní společnosti (například v té Marxem uváděné patriarchální rodině respektive rodu či staroindických občinách) samozřejmě její členové s m ě ň o v a l i určité produkty mezi sebou navzájem, i když třeba ve zcela minimálním rozsahu, i když se třeba jednalo jenom o směnu ozdobné bronzové sponky do vlasů za tkaný šátek na hlavu, na rozdíl od toho co tvrdí Marx se samozřejmě v žádném případě nejednalo pouze o směnu čistě u ž i t n ý c h hodnot, ale vždycky se tu zároveň muselo také k a l k u l o v a t, zvažovat, do jaké míry je jeden předmět tomu druhému h o d n o t o v ě e k v i v a l e n t n í. To znamená, každý z účastníků oné směny samozřejmě a zcela přirozeně musel uvažovat o tom, jestli v oné - napohled zcela přirozené a bezprostřední směně užitných hodnot - z této směny nevyjde osobně p o š k o z e n.
A jako tento ekvivalent už tehdy nemohlo sloužit přirozeně nic jiného, nežli právě ono abstraktní kvantum do produktu vložené práce - čili h o d n o t a.
Toto odmítnutí onoho Marxova zásadního oddělení doby bez trhu a bez hodnoty a doby s trhem a s hodnotou nejsou jenom čistě abstraktně-teoretické hrátky, ono to má zcela zásadní důsledky právě pro uvažování, jak je možno překonat kapitalismus.
Převeďme si všechny tři zmíněné kategorie - nadprodukt, nadhodnota, zisk - na jednoho jediného společného jmenovatele, a vyjde nám v podstatě tato základní formule:
Každý člověk, každý ekonomický subjekt (ostatně zcela stejně jako každý živý tvor vůbec) hledí v kterémkoli okamžiku svého konání na m a x i m a l i z a c i svého vlastního p r o s p ě c h u.
(Tento "prospěch" nemusí mít samozřejmě za všech okolností čistě materiální respektive finanční podobu; jinak by lidé neutráceli své peníze, své prostředky za takové nemateriální "zbytečnosti", jako je třeba návštěva koncertů a divadel.)
Ale jde o to: nakolik se pohybujeme v ekonomice, každý ekonomický subjekt má jedinou přirozenou motivaci: maximalizaci svého ekonomického prospěchu.
Z tohoto hlediska opravdu veškeré rozlišování mezi "nadproduktem, nadhodnotou a ziskem" ztrácí svou relevanci. Vždycky jde právě o to, vyzískat pro sebe ten "maximální prospěch".
A to je právě ten zásadní problém (který vůbec neřeší a vyřešit nemůže představa o komunismu): jakým způsobem spoutat, ovládnout tuto zcela základní, přirozenou snahu o maximalizaci vlastního (ekonomického) prospěchu, aby se překonal ten mnou zmíněný "moloch kapitalismu", ale aniž by to zároveň podvázalo přirozenou motivaci ekonomicky činných subjektů.
Svým způsobem, celý tento problém je možno vyjádřit jednou jedinou formulí: jak ukrotit touhu po maximalizaci (soukromého) z i s k u, aniž by se tím podvázala a přiškrtila nezbytná motivace po maximalizaci v ý k o n u.
myslím tím výrok, že se nepovažujete za ortodoxní marxisty. necháme-li stranou ten dehonestující aspekt slova „ortodoxní“, tak já ortodoxní marxista jsem, protože beru Marxe se všemi metodologickými prvky, Ty ne, cvičíte tam s panem Klusáčkem kolem teorie pracovní hodnoty, a proto docházíte k možná zajímavým, ale prostě k jiným závěrům. (Jinak – na rozdíl od Poláčka – do kapitalismu vidíte hlouběji - zejména to, jak přestává fungovat i základní logika kapitalismu – viz věta z Manifestu, že buržoa nakonec živí dělníka (nezaměstnaného) místo naopak - a nechcete ho hájit – tedy vědomě, fakticky to ale děláte. Že bych já neaplikoval deterministický prvek marxismu je nesmysl, jenomže……. A teď pozor!!!! Už několikrát jsem Ti upřesňoval svoje (nejen !!!) pojetí hodnoty - já vím, řekneš, že já Tvoje pojetí luštit nechci a od Tebe to žádám – to ne, ale potřeboval bych vědět, jestli jsi porozuměl tomu mému poslednímu výkladu a tu odlišnost našich pojetí? Ještě jednou shrnu to své (Marxovo) dvojité vidění:
1.linie od VS – přebytek fyzický, energetický, vytváří ho dnes už členitější práce (včetně přípravy výroby apod.) a je vlastně stejný ve všech formacích,jenomže je podle pravidel stanovených v další linii nerovnoměrně rozdělován. Vlastně ho celý dostává privilegovaná třída – otrok mnohdy ani energeticky nereprodukuje svoji pracovní sílu, nevolník dost na hraně, u dělníka se ta energetická reprodukce s vývojem mění, 2. linier od VS – přebytek nic fyzického, energetického,ale přesto jsou základem denní vlastnické aktivity udržující danou formu rozdělování VP i SP, kdy ten energetický přebytek mizí od výrobců a je pak rozdělován mezi třídu vlastníků – tedy nejrůznějšími způsoby přerozdělován. Fyzicky může hodnotu své pracovní síly dělník dostává nejrůznějšími formami, včetně těch, které postihuješ ve svém pojetí – přes stát, daně, nějakou participaci apod., ale všechno je to z nadhodnoty odňaté výrobcům v základním každodenním vztahu. Tedy je tu samozřejmě determinismus (pozor, ale ne automatismus – ale členité zprostředkování), konec konců od VS,bez nichž by nebylo co přerozdělovat, ale bezprostředně od pravidel a kategorií postihujících vlastnickou aktivitu nevytvářející nic fyzického!!!! Tedy – Vy možná děláte užitečnou práci tím, že zkoumáte ty různé záhyby přerozdělování – nemám sílu to prověřit – ale zároveň sloužíte kapitálu tím, že odvádíte pozornost od podstaty kapitalismu – vztah vlastník dostává náklady plus nadhodnotu, nevlastník jen reprodukuje hodnotu pracovní síly závisející i na třídním boji a trhu – to jsou všechny ty věci kolem abstraktní práce a hodnotových kategorií – samozřejmě v předkapitalistických formách se tomu říkalo jinak, mělo to jiný obsah i formu – ale pořád jen v té linii 2 VV (a to taky myslel Marx v Tvém citátu). K odcizení jistě napomáhá i ten trh atd., ale základem je vlastnictví a zase jen přeměna ve vlastnictví to může změnit (s oporou nových výrobních sil a jinou podobou dělnické třídy). Takže mi řekni, k jakému jinému pojetí než samosprávnému? (Pro začátek na podnicích, ale co nejdříve i celospolečensky) K tomuto závěru jsem i časově došel nejpozději, když už jsem měl rozebraný kapitalismus i protosocialismus. Takže mi křivdíš.
1.linie od VS – přebytek fyzický, energetický, vytváří ho dnes už členitější práce (včetně přípravy výroby apod.) a je vlastně stejný ve všech formacích,jenomže je podle pravidel stanovených v další linii nerovnoměrně rozdělován. Vlastně ho celý dostává privilegovaná třída – otrok mnohdy ani energeticky nereprodukuje svoji pracovní sílu, nevolník dost na hraně, u dělníka se ta energetická reprodukce s vývojem mění, 2. linier od VS – přebytek nic fyzického, energetického,ale přesto jsou základem denní vlastnické aktivity udržující danou formu rozdělování VP i SP, kdy ten energetický přebytek mizí od výrobců a je pak rozdělován mezi třídu vlastníků – tedy nejrůznějšími způsoby přerozdělován. Fyzicky může hodnotu své pracovní síly dělník dostává nejrůznějšími formami, včetně těch, které postihuješ ve svém pojetí – přes stát, daně, nějakou participaci apod., ale všechno je to z nadhodnoty odňaté výrobcům v základním každodenním vztahu. Tedy je tu samozřejmě determinismus (pozor, ale ne automatismus – ale členité zprostředkování), konec konců od VS,bez nichž by nebylo co přerozdělovat, ale bezprostředně od pravidel a kategorií postihujících vlastnickou aktivitu nevytvářející nic fyzického!!!! Tedy – Vy možná děláte užitečnou práci tím, že zkoumáte ty různé záhyby přerozdělování – nemám sílu to prověřit – ale zároveň sloužíte kapitálu tím, že odvádíte pozornost od podstaty kapitalismu – vztah vlastník dostává náklady plus nadhodnotu, nevlastník jen reprodukuje hodnotu pracovní síly závisející i na třídním boji a trhu – to jsou všechny ty věci kolem abstraktní práce a hodnotových kategorií – samozřejmě v předkapitalistických formách se tomu říkalo jinak, mělo to jiný obsah i formu – ale pořád jen v té linii 2 VV (a to taky myslel Marx v Tvém citátu). K odcizení jistě napomáhá i ten trh atd., ale základem je vlastnictví a zase jen přeměna ve vlastnictví to může změnit (s oporou nových výrobních sil a jinou podobou dělnické třídy). Takže mi řekni, k jakému jinému pojetí než samosprávnému? (Pro začátek na podnicích, ale co nejdříve i celospolečensky) K tomuto závěru jsem i časově došel nejpozději, když už jsem měl rozebraný kapitalismus i protosocialismus. Takže mi křivdíš.
Zase jednou jsem měl pravdu – poláčkovská hora porodila myš, ale přitom nenápadně podstrčila myš bílou za černou. (Sliboval nějaké řešení, alternativu a nakonec pouze zopakoval svou utkvělou představu, že za všechno může trh. Uznal sice některé problémy kapitalismu, ale ne ty nejpodstatnější. I v tom se trochu mýlil – kapitalismus je nejméně nudný vykořisťující systém, moment „hry“ je v něm velmi výrazný a je to další zdroj kšeftu. Jiná věc, že tyto hry člověka většinou nerozvíjejí, ale ničí (drogy). Jaké by tedy mohl najít řešení? Připomínám čtenářům, že významnou část příspěvků pana Poláčka představují ty, v nichž mne přesvědčuje, že ekonomicky efektivní může být jen systém, kde zaměstnavatel- soukromý vlastník honí zaměstnance, jinak by se flákali atd. Viz protosocialismus. Proto taky odmítl samosprávu. A to celé ještě zarámoval naturalismem- honbu za majetkem mají lidé ve své přirozenosti. Jak to tedy všechno jde dohromady? Při těchto východiscích zbývá jako řešení jenom ta myš – problém kapitalismu se dá vyřešit jen zrušením trhu a zavedením nějakého přímého rozdělování spotřebních předmětů (výrobní prostředky musí být soukromé) , které by bylo „spravedlivé“ a nikoli rovnostářské. Čili nějaká kombinace kapitalismu a direktivního osvíceného protosocialismu – tohle řešení může mít několik podob. Tak jsem zvědav, která to bude. Koho zajímá skutečná argumentace, sledujte mou polemiku s Tejklem.
Všem nepoláčkům
Vážení, předchozí dva vstupy mne stály hodně času a bolesti vzhledem k stavu mé páteře a nutnosti pořád měnit polohu. Proto jsem si nevšiml, že se kolo duchovního rozvoje pana Poláčka točilo dál a vyprodukovalo zase spoustu nesmyslů na moji adresu dokazujících jeho naprostou neschopnost alespoň se dotknout marxistického způsobu uvažování. Ovšem – točilo se v plném souladu s mou nesmělou prognózou toho, jak bude chtít věci řešit. Teď mne záda zase trochu povolila, tak budu s všeobecně osvětovým záměrem odstřelovat ty nesmysly.
Podotýkám, že pan Poláček neocitoval jedinou pasáž, kde by Marx explicitně a nevyvratitelně prohlašoval, že už za socialismu jakožto první fázi komunismu s mateřskými znaménky lidé nesměňují a není tam trh Nemohl to učinit už proto, že pojem socialismus pro nižší fázi zavedl a zpřesnil až Lenin ve Státu a revoluci. Opakuji své tvrzení, které pan Poláček nevyvrátil ničím jiným, než svým suverénním prohlášením, že to tak není (neřku-li citací) – pasáž z Kritiky gothajského programu se netýká nižší fáze, ale konečné a rozvinuté komunistické formace. A i tam užití pojmu „nesměňují“, kterého se drží pan Poláček jako…..nechci být vulgární….., neznamená, že by neprobíhala výměna výsledků činnosti mezi výrobci, jen, že to není směna zboží s hodnotou a užitnou hodnotou. Doporučuji si přečíst, jak epochální výstup pana Poláčka s citacemi z Marxe a Engelse, tak moje odpovědi.
Dále je pozoruhodnou hloupostí páně Popláčkovo „poděkování“, že jsem se „přiznal“ k tomu, že jsem věci vytrhl ze souvislosti. Z minulé poláčkovštiny totiž víme, že on prý bere věci komplexně.Diletant se mimo jiné vyznačuje i tím, že není schopen strukturovat problém, oddělit bezprostředně a zprostředkovaně působící faktory a zpřesnit ten moment, který právě analyzuji. Tato neschopnost se obvykle pojí s neschopností vidět hierarchii podstatnějších a méně podstatných faktorů, takže mu pak všechny vystupují jako rovnocenné (eklekticismus). Takže to hlavní nedokáže určit a soustředit se na to. Tato forma komunikace mi nedovoluje uplatnit školní metodu názorného zobrazení struktury světa pomocí marxistických systémových kategorií. Takové zobrazení dnes úrakticky nemůžete najít a i ti, kteří se ještě k marxismu hlásí )ne vždy právem) většinou takovýto prostředek výuky a šíření osvěty odmítají s pohrdlivou nálepkou „zjednodušování“). Ale zkušený kantor, který začíná vzdělávat na „zelené louce“, ví své. A v případě marxistického pojetí společnosti je ta louka nejen zelená, ale přímo zaneřáděná buržoasně ideologickým, postmoderním, neomarxistickým, žížkovským aj. odpadem (o poláčkovině apod. diletantství ani nemluvě). Takže jen slovní náběh: společnost má vždy podobu společensko-ekonomické formace. Dlouhodobě ji ovlivňuje přírodní,geografické prostředí a biopsychologický faktor (od jeho působení můžeme odhlédnout, jednak se dlouhodobě mění jen velmi pomalu,jednak působí hlavně na výrobní síly a pracovní proces a jeho vliv na společenské poměry strukturaci a duchovno je silně a členitě zprostředkován. Pro utváření těchto poměrů i duchovna je hlavní determinace z relativně samostatně se vyvíjející oblast výrobních, jen nepatrně zjednodušeně vlastnických vztahů - toho dohadování se lidí, tříd atd. o pravidla vlastnického spojování různých skupin lidí s výrobními prostředky a tím pádem i se spotřebními předměty a službami i volným časem. Z oblasti výrobního procesu – tedy zdola jsou vlastnické vztahy nejvýrazněji determinovány dělbou práce – tím,že velké masy lidí jsou doživotně nějak připoutány k různým druhům práce o nepracovní činnosti (duševní-fyzická, řídící-řízená, zemědělská-průmyslová, výrobní-nevýrobní, monotónní-tvořivá). Jakmile se lidé takhle rozdělili při práci a výrobě, hned se začali dělit i pokud jde o vlastnictví – spojení s některými druhy práce povznášelo k vlastnictví a druhotně i k politickému a ideologickému vládnutí (kdo zná dějiny – kněžstvo, náčelníci, válečníci, písaři atd.), spojení s jinými druhy předurčovalo k nevlastnictví a vykořis´tování, dokonce i ke ztrátě osobní svobody (zejména těžká fyzická a veškerá zemědělská práce. Při realizaci možnosti se lišit vlastnicky a její přeměně ve skutečnost sehrála velkou roli nadstavbová poltiika v podobě násilí těch vybavených a vycvičených profesionálů – ale základ byl v ekonomice, potřebě efektivnější organizace ekonomiky, i na úkor části lidí. Z různého postavení v dělbě práce vyplynula jednak profesní strukturace (pro náš účel přímo nepotřebná) – vznik různých profesních skupin, jednak diferenciace na třídy a skupiny s vlastnickými odstíny – ta je až dodneška hlavní a bude i za socialismu, až za komunismu ne. Třídy mají nejen nohy a žaludek v ekonomice, hlavně vlastnictví, ale i ruce v praktické politice (státu) a válce a ozbrojeném násilí, a hlavu v náboženství, politickém vědomí, estetickém, etickém, právním, ekologickém, vědeckém (další rozvíjení je diskusní) vědomí – všechny tyto formy jsou ale protnuty ideologiemi různých tříd, dále jsou technicky členěny na úroveň běžného povědomí,empirie,pocitů a na vyšší teoretickou úroveň. realizují se různými aktivitami, pro které si lidé vytvářejí organizační formy, jejichž páteří je politický systém. Politika je ten proces, kde se třídy mocensky (nejenom ale ozbrojeně) perou o to,čí zájem bude společnosti předkládán jako dominantní. V komunistické fázi už není – počínaje socialismem se politika mění ve všelidovou samosprávu – odpadá nutnost rvačky o dominanci třídního zájmu, zájmy se sbližují. Nemohu znázornit dialektiku – ale vždy je zde mnohostranné vzájemné působení, některé – ekonomické, základnové – faktory jsou sice dlouhodobě, statisticky a průměrově určující a nakonec se prosadí, ale ty druhotné, nadstavbové faktory mají velkou relativní samostatnost a samopohyb, aktivně ovlivňují ty základnové, mohou se opožďovat, předbíhat apod. To je tedy model komplexního materialistického marxistického pohledu na společnost – vždycky konkrétně historického, některé mechanismy se ovšem táhnou více formacemi – zákon hodnoty a trh, stát, soukromé vlastnictví, dělba práce.
A teď k poláčkovině: Já samozřejmě vždy vnímám realitu komplexně, s určující rolí ekonomických faktorů obecně a vlastnictví bezprostředně. Souvislosti ovšem vidím a taky o nich mluvím. Při konkrétní polemice se ovšem musím na něco soustředit. A při polemice s Mirkem Tejklem – což má asi pan papež Poláček na mysli – jde o ekonomiku a ekonomické kategorie. Nemá tedy cenu do toho tahat odvozené a zprostředkované jevy jako přírodní prostředí, technickou podobu výrobních sil nebo nadstavbu jako takovou. Já se soustředil na odlišení jen toho základního – výrobně silového a výrobně vztahového, vlastnického aspektu ekonomiky. Tedy na to, v čem je základ novátorství Marxe, co ale bohužel chápe jen málokdo. Stydím se přiznat, že i já jsem ten rozdíl mezi tím, co se vztahuje k pojmům užitná hodnota a konkrétní práce a k pojmům hodnota, směnná hodnota,abstraktní práce, pochopil až v hodně pozdních letech a pořád mám obavu, jestli to vidím správně. Takže se jen musím smát panu Poláčkovi, který ještě není ani na úrovni nás mladých studentů v prvním ročníku oboru dějepis-politická ekonomie. Chudák náš tehdejší kantor dr. Makal (tituly mu přibyly později, byl vynikající).
Marxovo, Engelsovo,Leninovo a své a Neužilovo pojetí odlišnosti těch dvou rovin jsem v té polemice s Mirkem Tejklem shrnul a tlačím Mirka (který je nesrovnatelně erudovanější než Poláček, ale před pochopením uhnul taky stranou), aby k tomu diskutoval – není co dodat. I vám jsem ho už předkládal několikrát. Zvláště ten rozdíl mezi UH, fyzickou jednotkou a množstvím energie a H a SH jako momentálním výsledkem dohadování se tříd o pravidlech přerozdělení těch fyzických a energetických jednotek, o jejich nominálním označkování podle zájmů vlastníků – v tom je základ různých typů trhu – je důležité. Prosím snažně – neutíkejte od tohoto problémů a potýrejte si hlavičky, ať už holé (jako mám já) či více či méně obrostlé. V tom je klíč k přeměně společnosti i překonání odcizení.
Vážení, předchozí dva vstupy mne stály hodně času a bolesti vzhledem k stavu mé páteře a nutnosti pořád měnit polohu. Proto jsem si nevšiml, že se kolo duchovního rozvoje pana Poláčka točilo dál a vyprodukovalo zase spoustu nesmyslů na moji adresu dokazujících jeho naprostou neschopnost alespoň se dotknout marxistického způsobu uvažování. Ovšem – točilo se v plném souladu s mou nesmělou prognózou toho, jak bude chtít věci řešit. Teď mne záda zase trochu povolila, tak budu s všeobecně osvětovým záměrem odstřelovat ty nesmysly.
Podotýkám, že pan Poláček neocitoval jedinou pasáž, kde by Marx explicitně a nevyvratitelně prohlašoval, že už za socialismu jakožto první fázi komunismu s mateřskými znaménky lidé nesměňují a není tam trh Nemohl to učinit už proto, že pojem socialismus pro nižší fázi zavedl a zpřesnil až Lenin ve Státu a revoluci. Opakuji své tvrzení, které pan Poláček nevyvrátil ničím jiným, než svým suverénním prohlášením, že to tak není (neřku-li citací) – pasáž z Kritiky gothajského programu se netýká nižší fáze, ale konečné a rozvinuté komunistické formace. A i tam užití pojmu „nesměňují“, kterého se drží pan Poláček jako…..nechci být vulgární….., neznamená, že by neprobíhala výměna výsledků činnosti mezi výrobci, jen, že to není směna zboží s hodnotou a užitnou hodnotou. Doporučuji si přečíst, jak epochální výstup pana Poláčka s citacemi z Marxe a Engelse, tak moje odpovědi.
Dále je pozoruhodnou hloupostí páně Popláčkovo „poděkování“, že jsem se „přiznal“ k tomu, že jsem věci vytrhl ze souvislosti. Z minulé poláčkovštiny totiž víme, že on prý bere věci komplexně.Diletant se mimo jiné vyznačuje i tím, že není schopen strukturovat problém, oddělit bezprostředně a zprostředkovaně působící faktory a zpřesnit ten moment, který právě analyzuji. Tato neschopnost se obvykle pojí s neschopností vidět hierarchii podstatnějších a méně podstatných faktorů, takže mu pak všechny vystupují jako rovnocenné (eklekticismus). Takže to hlavní nedokáže určit a soustředit se na to. Tato forma komunikace mi nedovoluje uplatnit školní metodu názorného zobrazení struktury světa pomocí marxistických systémových kategorií. Takové zobrazení dnes úrakticky nemůžete najít a i ti, kteří se ještě k marxismu hlásí )ne vždy právem) většinou takovýto prostředek výuky a šíření osvěty odmítají s pohrdlivou nálepkou „zjednodušování“). Ale zkušený kantor, který začíná vzdělávat na „zelené louce“, ví své. A v případě marxistického pojetí společnosti je ta louka nejen zelená, ale přímo zaneřáděná buržoasně ideologickým, postmoderním, neomarxistickým, žížkovským aj. odpadem (o poláčkovině apod. diletantství ani nemluvě). Takže jen slovní náběh: společnost má vždy podobu společensko-ekonomické formace. Dlouhodobě ji ovlivňuje přírodní,geografické prostředí a biopsychologický faktor (od jeho působení můžeme odhlédnout, jednak se dlouhodobě mění jen velmi pomalu,jednak působí hlavně na výrobní síly a pracovní proces a jeho vliv na společenské poměry strukturaci a duchovno je silně a členitě zprostředkován. Pro utváření těchto poměrů i duchovna je hlavní determinace z relativně samostatně se vyvíjející oblast výrobních, jen nepatrně zjednodušeně vlastnických vztahů - toho dohadování se lidí, tříd atd. o pravidla vlastnického spojování různých skupin lidí s výrobními prostředky a tím pádem i se spotřebními předměty a službami i volným časem. Z oblasti výrobního procesu – tedy zdola jsou vlastnické vztahy nejvýrazněji determinovány dělbou práce – tím,že velké masy lidí jsou doživotně nějak připoutány k různým druhům práce o nepracovní činnosti (duševní-fyzická, řídící-řízená, zemědělská-průmyslová, výrobní-nevýrobní, monotónní-tvořivá). Jakmile se lidé takhle rozdělili při práci a výrobě, hned se začali dělit i pokud jde o vlastnictví – spojení s některými druhy práce povznášelo k vlastnictví a druhotně i k politickému a ideologickému vládnutí (kdo zná dějiny – kněžstvo, náčelníci, válečníci, písaři atd.), spojení s jinými druhy předurčovalo k nevlastnictví a vykořis´tování, dokonce i ke ztrátě osobní svobody (zejména těžká fyzická a veškerá zemědělská práce. Při realizaci možnosti se lišit vlastnicky a její přeměně ve skutečnost sehrála velkou roli nadstavbová poltiika v podobě násilí těch vybavených a vycvičených profesionálů – ale základ byl v ekonomice, potřebě efektivnější organizace ekonomiky, i na úkor části lidí. Z různého postavení v dělbě práce vyplynula jednak profesní strukturace (pro náš účel přímo nepotřebná) – vznik různých profesních skupin, jednak diferenciace na třídy a skupiny s vlastnickými odstíny – ta je až dodneška hlavní a bude i za socialismu, až za komunismu ne. Třídy mají nejen nohy a žaludek v ekonomice, hlavně vlastnictví, ale i ruce v praktické politice (státu) a válce a ozbrojeném násilí, a hlavu v náboženství, politickém vědomí, estetickém, etickém, právním, ekologickém, vědeckém (další rozvíjení je diskusní) vědomí – všechny tyto formy jsou ale protnuty ideologiemi různých tříd, dále jsou technicky členěny na úroveň běžného povědomí,empirie,pocitů a na vyšší teoretickou úroveň. realizují se různými aktivitami, pro které si lidé vytvářejí organizační formy, jejichž páteří je politický systém. Politika je ten proces, kde se třídy mocensky (nejenom ale ozbrojeně) perou o to,čí zájem bude společnosti předkládán jako dominantní. V komunistické fázi už není – počínaje socialismem se politika mění ve všelidovou samosprávu – odpadá nutnost rvačky o dominanci třídního zájmu, zájmy se sbližují. Nemohu znázornit dialektiku – ale vždy je zde mnohostranné vzájemné působení, některé – ekonomické, základnové – faktory jsou sice dlouhodobě, statisticky a průměrově určující a nakonec se prosadí, ale ty druhotné, nadstavbové faktory mají velkou relativní samostatnost a samopohyb, aktivně ovlivňují ty základnové, mohou se opožďovat, předbíhat apod. To je tedy model komplexního materialistického marxistického pohledu na společnost – vždycky konkrétně historického, některé mechanismy se ovšem táhnou více formacemi – zákon hodnoty a trh, stát, soukromé vlastnictví, dělba práce.
A teď k poláčkovině: Já samozřejmě vždy vnímám realitu komplexně, s určující rolí ekonomických faktorů obecně a vlastnictví bezprostředně. Souvislosti ovšem vidím a taky o nich mluvím. Při konkrétní polemice se ovšem musím na něco soustředit. A při polemice s Mirkem Tejklem – což má asi pan papež Poláček na mysli – jde o ekonomiku a ekonomické kategorie. Nemá tedy cenu do toho tahat odvozené a zprostředkované jevy jako přírodní prostředí, technickou podobu výrobních sil nebo nadstavbu jako takovou. Já se soustředil na odlišení jen toho základního – výrobně silového a výrobně vztahového, vlastnického aspektu ekonomiky. Tedy na to, v čem je základ novátorství Marxe, co ale bohužel chápe jen málokdo. Stydím se přiznat, že i já jsem ten rozdíl mezi tím, co se vztahuje k pojmům užitná hodnota a konkrétní práce a k pojmům hodnota, směnná hodnota,abstraktní práce, pochopil až v hodně pozdních letech a pořád mám obavu, jestli to vidím správně. Takže se jen musím smát panu Poláčkovi, který ještě není ani na úrovni nás mladých studentů v prvním ročníku oboru dějepis-politická ekonomie. Chudák náš tehdejší kantor dr. Makal (tituly mu přibyly později, byl vynikající).
Marxovo, Engelsovo,Leninovo a své a Neužilovo pojetí odlišnosti těch dvou rovin jsem v té polemice s Mirkem Tejklem shrnul a tlačím Mirka (který je nesrovnatelně erudovanější než Poláček, ale před pochopením uhnul taky stranou), aby k tomu diskutoval – není co dodat. I vám jsem ho už předkládal několikrát. Zvláště ten rozdíl mezi UH, fyzickou jednotkou a množstvím energie a H a SH jako momentálním výsledkem dohadování se tříd o pravidlech přerozdělení těch fyzických a energetických jednotek, o jejich nominálním označkování podle zájmů vlastníků – v tom je základ různých typů trhu – je důležité. Prosím snažně – neutíkejte od tohoto problémů a potýrejte si hlavičky, ať už holé (jako mám já) či více či méně obrostlé. V tom je klíč k přeměně společnosti i překonání odcizení.
March 27, 2014 v 18.52
K čemu je 303 diskusních příspěvků pod tímto článkem, když to stejně k ničemu nevede? Diskutuje se pořád dokola o tomtéž a nikdo z nás proti kapitalismu prakticky nic nemůže udělat.
dobré je to jen na to, aby sem tam někomu něco málo došlo, pokud k tomu je už nějak naladěn. Dokonce i intelektuály už nebaví si lámat hlavu.
March 28, 2014 v 5.30
Nejde jen o to, zda baví nebo nebaví. Ale po určité době asi nastupuje únava, která střídá období aktivity. To se týká čehokoliv, včetně zájmu o politiku, zejména když člověk nevidí kolem sebe žádný pokrok. Ačkoliv k jistým změnám možná došlo. Já se účastním zdejších diskusí tři roky (dnes na den přesně) a už předtím jsem Deník Referendum půl roku sledovala, tak to teď srovnávám. K nějakým změnám určitě došlo. Ostatně nejen na Referendu, ale i jinde. Ale jestli jsou změny pokrok, to nevím.
MT
March 28, 2014 v 8.09
Od prosté reprodukce k akumulaci
Je pravděpodobné, že na počátku, kdy se člověk oddělil od zvířat, nejdéle trvalo období, kdy člověk nevytvářel jiné přebytky, než ty aktuální, které mu umožňovaly přežít v době, kdy naopak vytvářel méně živobytí, než aby mohl přežít - takže z „dlouhodobého hlediska“ člověk nevytvářel víc, než spotřeboval.
Úsvit civilizace je pak spojen s vyšším naturálním a reálným přebytkem, kdy i v rámci „dlouhého období“ vzniká více produktu, než kolik ho v rámci reprodukce životních sil a ostatních prostředků nezbytných k životu, zaniká.
Pravidelně vzniká nadprodukt a člověk začíná akumulovat …
Tradiční společnost
A celá následující, velmi dlouhá první éra lidské civilizace, které můžeme říkat tradiční společnost, je spojena s bezprostředním sepětím s přírodou a pro ekonomiku jsou typické v podstatě samozásobitelské Usedlosti a Dvorce.
Vyrábí se „pro sebe“.
Přebytky nejsou dosud nadhodnotou (viz dále).
Jsou to naturální nespotřebované přebytky nad tím, co Usedlost vyrobila pro vlastní potřebu a co má „navíc“ - navíc nad nezbytnou reprodukci.
Přebytky jsou zatím jen nadproduktem – i dnes, v éře hodnoty (k tomu se dostaneme dále) jsou přebytky nadproduktem - ale už nejen nadproduktem.
Nadprodukt vzniká natolik, nakolik použité statky a výrobní sily použité při výrobě se při výrobním použití nejen NEspotřebovávají - ale nakolik si NEvynucují reprodukci.
Důležité je v tomto ohledu zejména společenské znalostní dědictví, které má dokonce takovou unikátní vlastnost, že se použitím nejen nespotřebovává, ale dokonce se jako faktor naturálně rozšiřuje a zvětšuje. I osamoceně žijící jedinec musí mít v sobě akumulováno a osvojeno společenské znalostní dědictví - ať už se jedná o civilizovanějšího Robinsona či Selkirka nebo o nějakého divocha Pátka, kteří by jinak někde na opuštěném ostrově nebo i jinde bez lidí nepřežili a nemohli by nakonec případně i sámi vytvářet naturální přebytky ...
Důležitá je historicky půda, která se při ohleduplnějším výrobním použitím nevyčerpává – v případě obnovy humusu spolupracuje příroda i člověk, půda zůstává a rodí …
Podobné to je u vodstev …
Pastevecké národy založené na pěstování domácích zvířat, která stejně jako lidé v roli biologické bytosti (nikoli jako akumulát společenského znalostního dědictví) potřebují reprodukci životních sil a energie, negenerují dostatečně robustní naturální přebytek. Tyto národy jsou náchylné kombinovat tuto svou existenci s válečným výbojem, který už má parazitující charakter – pak takové národy zazáří na pomyslném plátnu historie jako komety a pohasnou, respektive se vrátí ke své neparazitní existenci, kde se ale navrstvuje naturální přebytek jen zvolna.
Důležitá jsou rovněž přírodní ložiska neobnovitelných zdrojů, která se se sice čerpáním spotřebovávají, ale reprodukci nevyžadují. I ta jsou zdrojem nadproduktu, stejně jako zdroje (obrovské lesní hvozdy), které v dávné minulosti nevyžadovaly řízené lesní hospodaření.
Dnes je naprodukt generovaný tímto faktorem snížován o náklady na řízenou obnovu lesa.
-.-.-.-.-.-
Tyto naturální přebytky mohou ve větší či menší míře zůstávat Usedlosti nebo směnou nejčastěji na lokálních trzích na sebe berou podobu jiných než touto Usedlostí vyrobených statků – anebo na sebe berou už podobu vznikajících peněz jako tezaurátu.
Nebo mohou být tyto přebytky – ať už v podobě tezaurátu nebo naturálií - určeny pro majitele Panství, pro Stát – ať už Panovníka nebo pro nějakou středověkou Republiku - a taky pro Církev …
Takže nespotřebované přebytky všeho možného, co Usedlost dala, berou na sebe podobu naturálního přebytku, který vzniká na Usedlosti … a buď na Usedlosti zůstává, jak vznikl, nebo se na trzích přemění v jiný druh statku (jinou užitnou hodnotu) a na Usedlost se vrátí a zůstane tu v této podobě.
Z tohoto naturálního přebytku Usedlosti se dále může vyčleňovat renta (čistý nájem, respektive pacht) dědičného nájemce (pachtýře) dědičnému majiteli Panství a půdy, daň Státu a desátky Církvi …
Tyto další podoby a formy, které na sebe oddělené části původního celého naturálního, reálného přebytku berou, přitom až do chvíle, kdy začínají být placeny v penězích, nezávisejí na společenském koloběhu zhodnocování soukromých nebo veřejných zdrojů.
Přebytek je nadproduktem, ale není ještě nadhodnotou, tedy výsledkem zhodnocování…
-.-.-.-.-.-
V samozásobitelské tradiční společnosti tedy dominovaly případné zbytky původního naturálního přebytku, které zůstaly na Usedlosti, … nebo dominovaly renty (tedy nájmy - dlouho většinou dědičně - propůjčené půdy nebo jiného statku) nebo daně či církevní desátky.
Ani renta ani daň přitom nezávisely fatálně na provádění zbožně-peněžní směny.
Renta i daň mohly být fyzicky odpracovány a takto odvedeny v pracovních výkonech (úkonech), tedy v robotě … nebo (nejčastěji existovalo oboje) mohly být odvedeny v reálných statcích.
Odvádění renty v reálných statcích se dělo ještě i v poměrně pozdní fázi dokonce i těch pokročilejších tradičních (feudálních) společností, kde už nevolníka vystřídal svobodný nájemce
(viz román Eugena Sue „Ďáblova skála“, Práce, Praha 1964, poslední kapitola nazvaná autorem „Opatství“).
Tradiční společnost je tedy érou produktu …
Jak se v historii formovalo zhodnocování
Druhá – zatím poměrně krátká - éra civilizace je společností moderní tržní ekonomiky – a jako taková je naopak érou hodnoty.
Je založená na specializované výrobě pro trh všeho, co příslušný výrobce vyprodukuje.
Tedy nikoli jako v době tradiční společnosti, kdy se na už existující trhy odvezly jen nespotřebované přebytky Usedlosti, Dvorce nebo Města.
Soukromý nebo jiný výrobce vyrábí pro trh celou svou produkci a produkty, tedy statky, na sebe proto berou podobu „zboží“ a již dávno předtím vzniklé komoditní zbožové (exogenní) peníze se (na rozdíl od předchozí éry) jednak stávají nezbytnými a jednak přestávají stačit jako exogenní oběživo a stále více vznikají jako dluh.
Nadprodukt v éře hodnoty samozřejmě zůstává jako základ (v rámci své, poněkud odlišné koncepce se mu věnoval například americký marxistický ekonom Paul Baran).
Ale bere na sebe podobu nadhodnoty ...
Lze si představit, že společnost by mohla vytvářet vysoký nadprodukt – zejména díky vysoce produktivnímu a efektivnímu společenskému znalostnímu dědictví uloženému v záznamech všeho druhu a dostatečně osvojeného dostatečným počtem lidí – a přitom by mechanismus společenských výrobních vztahů i v moderní tržní ekonomice nemusel vést k nadhodnotě – respektive by nadhodnota byla rozpuštěna na konci výrobního řetězce u konečného spotřebitele jako „zákazníka“ ...
Typická je ale existence přebytku jako nadhodnoty.
Až zde můžeme (ale dokonce už před kapitalismem) hovořit o zhodnocování.
Vlastnosti a prvky jednotlivých civilizačních etap se v hraničních fázích prolínají ... proto se formou zhodnocování stává už na konci tradiční společnosti výběr čistých nájmů (renty) a daní v substrátu hodnoty, v penězích.
JP
Tedy, pane Tejkle, jestli by zrovna Pražské jaro roku 1968 nemělo co dělat se "systémovou změnou", pak už bych opravdu nevěděl co jiného. Tehdy se právě začal hroutit a bořit starý - do značné míry pouze pseudosocialistický, ale přece jenom v některých rysech do určité míry autenticky socialistický - systém, a hledala se - prostřednictvím reforem - alternativa. Ale to nechci teď dopodrobna rozebírat. Stále ještě zůstávám u naděje, že mě s tím v DR přece jenom nevyhodí. ;-)
To se ostatně ukáže už brzo, pokud mi do toho nic nepřijde, chtěl bych ten text napsat už přes tento víkend.
To se ostatně ukáže už brzo, pokud mi do toho nic nepřijde, chtěl bych ten text napsat už přes tento víkend.
marxistickému pojetí vůbec nerozumíš a mícháš hruškjy s jablky. Opakuji - nechtěl jsem Tě přesvědčovat o správnosti marxistického pojetí, které sdílím, jen jsem chtrěl vědt, jestli mu roizumíš a chápeš tu odlišnost od svého pojetí. Tak tedy zřejměš nechápeš - ty linie - 1) VS-UH - přebytek, 2. - VV - nad - produkt - hodnota -nadhodnota - se neoddělují až s přechodem k výroibě pro trh a se vznikem fyzicko-ebnergetického produktu. Exiustují od počátku vedle sebe - jenomže ta druhá je nerozvinutá a liší se od té podoby, které nabývá po vvzniku zbožní směny. Linie 2 - která pak přechází do hodnoty a nadhodnoty existuje už v prvobytné - jenomže tam má podobu společného vlastnictví VP a vcelku rovnoměrného rozděšlování SP - snad jen s přihlíédnutím k biologickým charakteristikám (lovci víc, nepotřební mnň). Tato linie 2 se pak radikálně mění - ne ještě v prosté zbožní výrobě, kde se směňují fyzicko-energetické ekvivalernty a pojem nadhodnota tam nemá smysl, ale až ve výrobě, do které jr zatažen člověk - v různých podobách (jsko mluvící doibytče, jakopřívažek k půdě, jako pracovní síls - zvláštní zboží. Všecho, co souvisí s hodnotou je jen společensdká dohoda o tzom, jaká známka bude na fyzické jednotky přilepena a jaký bude stanoven jejich poměr, hodnota či nadhodnota nemá s fyzicko-energetickým přírůstkem je to jen společensky dohodnutá známka podle vlastnické pozice aktérů - pořád tomu nerozumíš??? Souhlasit nemusíš, ale uvědomuješ si, proč z t é mé koncepce logicky vyplývá ten základ v reálném pořivlastňovacím vztahu a dál už to může být jen přerozdělování těch známek? Shrnuji - dvojaké vidění od vzniku lidstva!!!!
MT
March 29, 2014 v 9.20
Já nejsem marxista, Pepíku.
A nejsem povinen se podřizovat nějakému kánonu.
To bude vhodné, aby sis už konečně uvědomil.
A to cos napsal, je jen Tvoje interpretace Marxových myšlenek.
Jsem hluboce přesvědčen, že je to interperetace hluboce a naprosto nesprávná.
Naturální přebytek je kategorie, kterou rozebral onen Paul Baran - americký marxistický ekonom, ale podle Tebe jistě nějaký revizionista, objektivně pomáhající buržoazii.
Ale plně souhlasím, že Tvoje - podle mého názoru nesprávná - interpretace marxistického pojetí Tě takříkajíc s železnou nutností přivedla ke Tvým názorům na samosprávné vlastnictví ...
nepoužívej laciných triků - dobře víš, že já Tě nenutím přiíjímat nějaký kánon, tak jako já nepřijímám ty různé cancy postmarxistů a jiných vylepšovatelů Marxe, které - jak jsem nikdy nepopíral - ani pořádně neznám. Teď šlo jen o to, jestli rozumíš té mé interpretaci (JAK ŘÍKÁŠ NESPRÁVNÉ- ale Mirku, to není zase jen nějaKÁ MOJe zvláštnost, tahle intepretace v podstatě v solidnější diskusi před listopadem převládala - možná jsem ji jen dotáhl do větší výraznosti) a vnímáš v čem je odlišná od Tvé - čistě jen proto abychom si rozuměli a vzájemně si nepodsouvali něco falešného. Já se klidně přiznám, že pořád tak úplně nerozumím té Tvé, proto bych byl uvítal, kdybys tu odlišnot mezi námi charakterizoval explicitně sám (Já vím, že už jsi se o to dost pokoušel a že jsem nevalně chápající, a to z lenosti, ale přece jen...)Jako krok k tomu vidím to, že jsi zrevidoval svůj názor, že nejdříve u mne byla samospráva a pak to ostatní. Jsem rád, že vidíš tu logiku v\ycházející z metodologického základu - dodávám, že na konci protosocialismu jsem dost přesně viděl hlubinné příéčiny jeho zániku, systémové vady, obrysy vlastnického postavení jeho vládnoucí třídy, ale byl jsem z toho zoufalý, protože jsem lpěl na Marxově teorii historické role dělnické třídy a pořád jsem hledal východisko v této roli - v tomto smyslu i mne krach protosocialismu zaskočil a donutil mne revidovat. Pak teprve jsem se nějak dokázal prosekat k rozlišení různých vývojových typů DT a k roli kognitariátu a - snad pod vlivem Vaneka a nových informací o Mondragonu apod. i k té samosprávě - Šik byl přitom u mne vždy v pozadí už od r.1968- ale pak už ne, vzhledem k poznání té lokální nepropojené vlastnické funkce řídícících štábů- proto i moje pojetí samosporávy od počátku zahrnovalo nutnost nějak v současné podobě dělkby páce zajstit podíl řadového samosprávného podnikového spoluvlastníka i ostatních pracujících na rozhodování v centru - bez toho by to nešlo, to prosazování podnikové samosprávy byl u mne jen nutný prvcní krok motivovaný potřebou,aby při přechodu k socialismu se neobnovila ta situace, kdy budou nevlastníci jen na úrovni běžného vědomí ovlivněného maximálkně ideologií řídícího aparátu a kdy tedy tento aparát zase jen obnoví to své nedokonale vládnoucí a vlastnící postavení. Jedna věc však byla mýma Frantovým nesporným kladem, i když ne zásluhou. Už od přelomu 70.-80 jsme poichopili to, co ti dneska servíruji - tu nutnost vnímat dvě stránky výroby a rozdíl mezi profesní a třídní strukturací - mne k tomu přivedla kombinace podnětů Ivana Hrůzy a smolaře Antonína Fleka, ale touto interpretací už byla v té době těhotná celá diskuse o dělkbě práce u nás i v SSSR - my jsme ji ovšem předstihli.
Takže když se nemáš k charakteristice té rozdílnosti tak si dovolím jen naznačit - a klidně mne oprav - že ta Tvoje (Branova a nevím koho ještě) inteporetace nerozlišuje tak důsledně jako my (a podle nás to dělal i Marx a ostatní fousáči) ty dvě linie - výrobně silovou a výrobně vztahovou. Ty vidíš za speciálními vztahovými kategoriemi z éry výroby pro trh a nakonec i kapitalismu nějaký fyzicky a energeticky uchopitelný přebytek, který ovšem tak nějak neodvozuješ úplně od práce, ale i od psychických fenomenů (jak víš,Bortkiewicz zrevidoval Marxoivo pojetí hodnoty a nadhodnoty právě díky tomu, že nemohl pochopit, proč by v odvětvích s menším podílem živé lidské práce měl být stejný průměrný zisk jako v odvětvích s vysokým podílem - tím pádem zpochybnil celou teorii pracovní hodnoty a na to oak navazovali mnozí jiní - do tohoto vakua vstopily i ty interpretace, ke kterým se hlásíš, včetně vzácnostní ekonomiky a hodnoty. Takjže u Tebe nemá hodnota základ ve výrobě (samozřejmě široce chápané, včetně vědy apod.),ale nějak vzniká na různbých místech a to jako energetická jednotka - jen je tam nějaké nespravedlivé fungování ne? Ale víc si předvídat netroufám.
A nepoužívej ani toho laciného triku, jako bych já obvinil Barana nebo Tebe z nějaké vědomé služebnosti buržoasii. P´řece jsi musel pochopit - mockrát jsem to zdrůrazňoval - že vůbec nemusí jít o vědomou služebnost, že naprosto zákonitě se běžné vědomí spojuje s nějakou ideologií vlastnicky privilegované třídy - není to automaticky, stoprocentní - je tam jen jistá vysoká pravděpodobnost projevující se statiszticky, je to jako být zasažen virem zachřipkové epidemie a pacient, kjterý nebyl očkován, zs to nemůže - jenomže to opravdu dělá!!!! Takže Mirku - přemož se - a zkus vyvrátit moji interpretaci ze svýcvh pozic, pokud možno polopaticky, aby to i blbec jako já pochopil. Jestli to odpovídí Marxopvi nebo ne, to tady nevyřešíme - můžeme jen atakovat běžné vědomí lidí, kteří nejsou vybaveni k posouzení problému A TO JE NA NIC.
Takže když se nemáš k charakteristice té rozdílnosti tak si dovolím jen naznačit - a klidně mne oprav - že ta Tvoje (Branova a nevím koho ještě) inteporetace nerozlišuje tak důsledně jako my (a podle nás to dělal i Marx a ostatní fousáči) ty dvě linie - výrobně silovou a výrobně vztahovou. Ty vidíš za speciálními vztahovými kategoriemi z éry výroby pro trh a nakonec i kapitalismu nějaký fyzicky a energeticky uchopitelný přebytek, který ovšem tak nějak neodvozuješ úplně od práce, ale i od psychických fenomenů (jak víš,Bortkiewicz zrevidoval Marxoivo pojetí hodnoty a nadhodnoty právě díky tomu, že nemohl pochopit, proč by v odvětvích s menším podílem živé lidské práce měl být stejný průměrný zisk jako v odvětvích s vysokým podílem - tím pádem zpochybnil celou teorii pracovní hodnoty a na to oak navazovali mnozí jiní - do tohoto vakua vstopily i ty interpretace, ke kterým se hlásíš, včetně vzácnostní ekonomiky a hodnoty. Takjže u Tebe nemá hodnota základ ve výrobě (samozřejmě široce chápané, včetně vědy apod.),ale nějak vzniká na různbých místech a to jako energetická jednotka - jen je tam nějaké nespravedlivé fungování ne? Ale víc si předvídat netroufám.
A nepoužívej ani toho laciného triku, jako bych já obvinil Barana nebo Tebe z nějaké vědomé služebnosti buržoasii. P´řece jsi musel pochopit - mockrát jsem to zdrůrazňoval - že vůbec nemusí jít o vědomou služebnost, že naprosto zákonitě se běžné vědomí spojuje s nějakou ideologií vlastnicky privilegované třídy - není to automaticky, stoprocentní - je tam jen jistá vysoká pravděpodobnost projevující se statiszticky, je to jako být zasažen virem zachřipkové epidemie a pacient, kjterý nebyl očkován, zs to nemůže - jenomže to opravdu dělá!!!! Takže Mirku - přemož se - a zkus vyvrátit moji interpretaci ze svýcvh pozic, pokud možno polopaticky, aby to i blbec jako já pochopil. Jestli to odpovídí Marxopvi nebo ne, to tady nevyřešíme - můžeme jen atakovat běžné vědomí lidí, kteří nejsou vybaveni k posouzení problému A TO JE NA NIC.
JP
Jsem tady jenom na skok, chystám to své "Pražské jaro", proto jenom krátce (a možná poněkud nesystematicky):
Pane Tejkle, svým způsobem je to samozřejmě jenom otázka definice, na čem se dohodneme, že budeme označovat pojmem "hodnota". Jestli fenomén A, nebo fenomén B.
Ten náhled, že "hodnota" existuje až za podmínek, kdy je celá ekonomika jako taková uchycená do onoho kolotoče nutnosti vlastního sebezhodnocování, se zdá být docela pochopitelná a legitimní; vyjadřuje docela jistě jedno specifikum určitého stupně vývoje ekonomiky, totiž právě systém kapitalismu, kapitalistického sebezhodnocování.
Na straně druhé, i když tento koncept vychází, jak píšete, od autora, který se přihlašuje k marxistické tradici, je skutečně nutno mít nemalé pochybnosti, jestli se v daném bodě jedná o legitimní výklad Marxe. A tomto ohledu bych opravdu dal daleko více za pravdu panu Hellerovi.
Připomeňme si: nejvlastnějším základem Marxovy teorie hodnoty (samozřejmě nejen jeho, on nebyl jejím původcem, ale tady je řeč o Marxovi tak hovořme o něm) - tedy základem všeho je a b s t r a k t n í práce obsažená v produktu. A tato abstraktní práce není ničím jiným, nežli příslušným kvantem lidské práce nutným pro vytvoření tohoto produktu.
A je to právě tato abstraktní práce, která je základem pro vztah, který Marx označuje termínem "hodnota".
Rozdíl mezi tou "abstraktní prací" a "hodnotou" je ten, že jak už řečeno, abstraktní práce je v produktu obsažena vždycky - zatímco "hodnota" (anebo jiným termínem: směnná hodnota) se konstituuje až za podmínek t r ž n í směny.
Ovšem! J a k m i l e tady máme tu tržní směnu (a tržní výrobu, výrobu pro trh) - tak tady automaticky máme i tu h o d n o t u.
Jinými slovy: to co Marx označuje pojmem "hodnota", to opravdu není vázáno na - dominantní - proces sebezhodnocování (to je až atributem samotného kapitálu), nýbrž je tu dána - budiž to řečeno ještě jednou - v okamžiku tržní směny. Jinak by vůbec nebylo možno směňovat, kdyby tu ta hodnota nebyla.
Jak řečeno, je to jenom otázka definice; ale jestli bychom existenci hodnoty omezili opravdu jenom na tu éru sebezhodnocování kapitálu, pak bychom měli nemalé potíže s tím, jak nazvat právě onen fenomén, který vychází z abstraktní práce a který Marx spojuje s existencí tržní směny. Nějaká "předhodnota"?...
Pan Heller to s těmi "dvěma liniemi" popsal v podstatě zcela přesně, ta "druhá linie", té hodnoty, je tu dána od samotného počátku (tržní směny), jenom je ve svých počátcích ještě nerozvinutá, je tu napřed přítomna jenom v minimálních, stopových množstvích.
Ale - je tady, a je otázka, co s ní. Marx věřil, že negativní působení této hodnoty (to jest právě ten nekonečný proces sebezhodnocování kapitálu) je možno zlomit tím, že společnost výrobců převezme vlastnictví veškerých "výrobních prostředků" do svých vlastních rukou. A jak výslovně píše, lidská práce za těchto okolností (a to sice už v první, nižší fázi komunismu) nebude mít charakter h o d n o t y. Protože tu už dělník nebude nucen prodávat svou práci, ale všichni pracující budou zároveň společenskými spoluvlastníky.
Hezká, svůdná myšlenka - ale jak ukázala praxe komunismu respektive socialismu, její faktické provedení je naprosto nereálné. Namísto fiktivního "celospolečenského" vlastnictví se proto - jako východisko z nouze - instalovalo vlastnictví státně-byrokratické, se známými důsledky.
Pan Heller stále věří tomu, že tuto původní Marxovu představu je možno oprášit, revitalizovat systémem družstevního vlastnictví a jakési "totální demokracie" - ale tento model za prvé nikterak neřeší onen principiální problém s "celospolečenským" vlastnictvím, a za druhé se ocitá v příkrém rozporu se samotným Marxem, podle kterého je za komunismu jakýkoli trh zcela nepřípustný. Právě proto, že by zde zůstala zachována existence a funkčnost "hodnoty".
Pane Tejkle, svým způsobem je to samozřejmě jenom otázka definice, na čem se dohodneme, že budeme označovat pojmem "hodnota". Jestli fenomén A, nebo fenomén B.
Ten náhled, že "hodnota" existuje až za podmínek, kdy je celá ekonomika jako taková uchycená do onoho kolotoče nutnosti vlastního sebezhodnocování, se zdá být docela pochopitelná a legitimní; vyjadřuje docela jistě jedno specifikum určitého stupně vývoje ekonomiky, totiž právě systém kapitalismu, kapitalistického sebezhodnocování.
Na straně druhé, i když tento koncept vychází, jak píšete, od autora, který se přihlašuje k marxistické tradici, je skutečně nutno mít nemalé pochybnosti, jestli se v daném bodě jedná o legitimní výklad Marxe. A tomto ohledu bych opravdu dal daleko více za pravdu panu Hellerovi.
Připomeňme si: nejvlastnějším základem Marxovy teorie hodnoty (samozřejmě nejen jeho, on nebyl jejím původcem, ale tady je řeč o Marxovi tak hovořme o něm) - tedy základem všeho je a b s t r a k t n í práce obsažená v produktu. A tato abstraktní práce není ničím jiným, nežli příslušným kvantem lidské práce nutným pro vytvoření tohoto produktu.
A je to právě tato abstraktní práce, která je základem pro vztah, který Marx označuje termínem "hodnota".
Rozdíl mezi tou "abstraktní prací" a "hodnotou" je ten, že jak už řečeno, abstraktní práce je v produktu obsažena vždycky - zatímco "hodnota" (anebo jiným termínem: směnná hodnota) se konstituuje až za podmínek t r ž n í směny.
Ovšem! J a k m i l e tady máme tu tržní směnu (a tržní výrobu, výrobu pro trh) - tak tady automaticky máme i tu h o d n o t u.
Jinými slovy: to co Marx označuje pojmem "hodnota", to opravdu není vázáno na - dominantní - proces sebezhodnocování (to je až atributem samotného kapitálu), nýbrž je tu dána - budiž to řečeno ještě jednou - v okamžiku tržní směny. Jinak by vůbec nebylo možno směňovat, kdyby tu ta hodnota nebyla.
Jak řečeno, je to jenom otázka definice; ale jestli bychom existenci hodnoty omezili opravdu jenom na tu éru sebezhodnocování kapitálu, pak bychom měli nemalé potíže s tím, jak nazvat právě onen fenomén, který vychází z abstraktní práce a který Marx spojuje s existencí tržní směny. Nějaká "předhodnota"?...
Pan Heller to s těmi "dvěma liniemi" popsal v podstatě zcela přesně, ta "druhá linie", té hodnoty, je tu dána od samotného počátku (tržní směny), jenom je ve svých počátcích ještě nerozvinutá, je tu napřed přítomna jenom v minimálních, stopových množstvích.
Ale - je tady, a je otázka, co s ní. Marx věřil, že negativní působení této hodnoty (to jest právě ten nekonečný proces sebezhodnocování kapitálu) je možno zlomit tím, že společnost výrobců převezme vlastnictví veškerých "výrobních prostředků" do svých vlastních rukou. A jak výslovně píše, lidská práce za těchto okolností (a to sice už v první, nižší fázi komunismu) nebude mít charakter h o d n o t y. Protože tu už dělník nebude nucen prodávat svou práci, ale všichni pracující budou zároveň společenskými spoluvlastníky.
Hezká, svůdná myšlenka - ale jak ukázala praxe komunismu respektive socialismu, její faktické provedení je naprosto nereálné. Namísto fiktivního "celospolečenského" vlastnictví se proto - jako východisko z nouze - instalovalo vlastnictví státně-byrokratické, se známými důsledky.
Pan Heller stále věří tomu, že tuto původní Marxovu představu je možno oprášit, revitalizovat systémem družstevního vlastnictví a jakési "totální demokracie" - ale tento model za prvé nikterak neřeší onen principiální problém s "celospolečenským" vlastnictvím, a za druhé se ocitá v příkrém rozporu se samotným Marxem, podle kterého je za komunismu jakýkoli trh zcela nepřípustný. Právě proto, že by zde zůstala zachována existence a funkčnost "hodnoty".
z nichž žádný nerozumí tomu skuztečně marxistickému pojetí (tedy až na mne samozřejmě, jak jinak!!!!). Pan Poláček tu zase předvádí to, čemu se říká "medvědí služba" nebo taky strategie "udusit v objetí". Nerozumí mi o nic víc, než Mirek. Vlastně Mirek asi trochu rozumí, jen nepřijímá a nechce se mu to rozvíjet.
Ta výrobně vztahová stránka výroby, výrobku i výměny výsledků činností lidí přirozeně nezačíná až s trhem a předtím byla jen nerozvinutá. Před trhem měla jen jinou podobu danou charakterem jiného vlastnictví (prvobytně pospolného při bezprostředně společenské, ovšem nízkoproduktivní práci) - tudíž odpadá nutnost nějakého vzájemného dohadování se o pravidlech rozdělování VP i SP - protože to je dáno biologicky - aby přežil rod as případná diuferenciace je tu takyy biologická - je to tedy stránka přehledná jasná, nevyžadfuje zavádění kategorií - přímné bezprostřední rozdělování všeho (individuální držba oštěpu či sekery na tom nic nemění, protože bez ostratnícvh seker a oštěpůl je zta jedna stejně k ničemu - všichni závisejí na všech. Souřčasně funguje i první - výrobně silová linie - přebytek prostě žádný není, konkrétní práce je braní si všeho z přírody, schopnost ji obnovovat je velmi nejistá, obnova pracovní schopnosdti celého rodu nezaručuje obnovu této schopnostzi a tudfíž přežití každého jednotlivce. Pak probíhá kvalitativní změna v té výrobně silové linii a přebytek vzniká a tudíž přivlastňopvst si práci jiných lidí a to individuálně, zvyšuje se energetický potenciál v jednotlivých výrobcícvh a účinnost činnostzí v pracovním procesu, kterrýz se pomalu odděluje od vzájemného lovu lidí.A nastávají převratné= změny v té výrobně vztahové, vlastnické stránce které si vynucují i vznik nových kATEGORIÍ. Výrobky lidí dostávají podobu zboží - zjevně produktu soukromé práce, ale ve skuztečnosti pořád ještě i skrytě společenského procesu - a začříná dohadování lidí formujících se do velkých skupin nejdříve v důsledkuz dělkbvy práce a velmi brzy i rozdílů vlastník-nevlastník, nadstavbas se politizuje a ideologizuje a pimáhá realizovat (vnutit nevlastníkům) určitá pravidla rozdělování VP i SP.To vyžaduje přoiřadit každému výrobku či činnosti nějakou nálepku, která nemá nic společného s množstvím energie či látky ve výrobku - je to jen dohods, jask to celý společenský systém bude oceňovat. Vzniká tedyx hodnota - produkt abstraktní práce - tedyx jinask řečeno - jako uznání skutečnosti, ře ve výrobku oráce zpředmětněna a je a nezáleží na tom jaká. Pokud jde jen o zbožní směnu mezi pracujícími a souzčasně vlastnícími a tím pádem i rovnoprávnými lidmi,kteří mají ceĺkem i rovnocenné postavení při volbě politických orgánů astd. pak ta hodnota může být i poměřována přenesením té objemové charakteristiky z výrobně silové linie - pracovní dobs zs průměšrnývh podmínek apod. Směna zboží je v zásadě ekvivaletní. Nikdo si nic zadarmo nepřivlastňuje. Není třeba kategorie, která by vyjadřovalas s fixovala nerspravedlivé rozdlělení. Ale to je situace, která v realitě prakticky nenastává a když, tak dočasně as týká se jen určitých regionů, obcí apod. (např. v rámci rodící se polis, uvnitř vesnické občiny v Indii, snad i v říši Inků atd.)
Ale od počátku je na trh vrhán i člověk v nerovnoprávném postavení - buď jako otrok - mluvícví dobytče,nebo jako přívěsek půdy- nevolník, později jako pracovní síla zcela svobodného dělníka - to už je vrchol druhého stadia vývoje té výrobně vztahové linie - kapitalistická zbožní výroba. A tady vzniká potřeba jiného způsobu dohadování se o rozdšlování VP a SP - což odráží kategorie nadhodnoty vyjadřující skutečnost, že při zahájení jednoho kola reprodukčního procesu už všechno běží tak, aby byli vastníci stále vlastníky, platili cosi, co se uznává jako obvyklá hodnota pracovní síly a hodnota věcných činitelů a za to dostávavali zdarma nadhodnotu - tu si pak všelijak přendavají a přerozdělují. Nastává třetí stadium - tento systém dohadovánbí se už rtozvoj výrobních sil brzdí a blokuje a je potřeba vytvořit takolvou dohodu, při které neexistují nevlastníci výrobních prostředků a každý může vstupovat do zacházení s nimi a taky každfý má právo na podíl na nadproduktu (tady záleží na vědě, jaké přesné kategorie zavede minulý systém si nějaké vymýšlel, já bych ponechal ty z kapoitalismu, jen bych je jinak definovasl což jsem udělal v naší knížce -ale to nikomu nevnucuji. Takže zbožní výroba dál trvá protože výrobní proces pořád vyžaduje zprostředkování přes bariéry dělby práce a dílčí vlastnické funkce pracovních kolektivů -.to je charakteristické pro samosprávný socialismus. V komunismu potřeba tohoto tržního zprostředkpování a příslušných kategorií odpadá není nutná stimulace výkonem. Všechny tyhle změmny v linii výrobně vztahové nemají nic společného s fyzickým či energetickým obsahem výrobku či činnosti. Poměřovat pracovní dobou v zásadě nelze. Jde to jen tam a v rozsahu, kdy se nevyvíjejí žádné vlastnické činnosti a nic se nemění na tom dohadování se tříd.
Já vím, že Marxovy charakteristiky abstraktní práce nejsou z tohoto hlediska úplně jasné a mohou být dezinterpretovány - LE ŽE mARX ODDĚLOVASL POMOCÍ KATEGORIÍ KONKRÉTNÍ A ABSTRAKTNÍ PRÁCE, UŽITNÁ HODNOTA A HODNOTA (ČASEM NADHODNOTA) TU TECHNICKOU A SPOLEČENSKY OCEŇUJÍCVÍ STRÁNKU VÝROBNÍHO PROCESU JE PODLE MNE NESPORNÉ. pAN pOLÁČEK ZCELA JASNĚ plete obě linie oba dva typy kategorií, u Mirka si tím zatím nejsem tak zcela jist. No, snad se k tomu vyjádří.
Ta výrobně vztahová stránka výroby, výrobku i výměny výsledků činností lidí přirozeně nezačíná až s trhem a předtím byla jen nerozvinutá. Před trhem měla jen jinou podobu danou charakterem jiného vlastnictví (prvobytně pospolného při bezprostředně společenské, ovšem nízkoproduktivní práci) - tudíž odpadá nutnost nějakého vzájemného dohadování se o pravidlech rozdělování VP i SP - protože to je dáno biologicky - aby přežil rod as případná diuferenciace je tu takyy biologická - je to tedy stránka přehledná jasná, nevyžadfuje zavádění kategorií - přímné bezprostřední rozdělování všeho (individuální držba oštěpu či sekery na tom nic nemění, protože bez ostratnícvh seker a oštěpůl je zta jedna stejně k ničemu - všichni závisejí na všech. Souřčasně funguje i první - výrobně silová linie - přebytek prostě žádný není, konkrétní práce je braní si všeho z přírody, schopnost ji obnovovat je velmi nejistá, obnova pracovní schopnosdti celého rodu nezaručuje obnovu této schopnostzi a tudfíž přežití každého jednotlivce. Pak probíhá kvalitativní změna v té výrobně silové linii a přebytek vzniká a tudíž přivlastňopvst si práci jiných lidí a to individuálně, zvyšuje se energetický potenciál v jednotlivých výrobcícvh a účinnost činnostzí v pracovním procesu, kterrýz se pomalu odděluje od vzájemného lovu lidí.A nastávají převratné= změny v té výrobně vztahové, vlastnické stránce které si vynucují i vznik nových kATEGORIÍ. Výrobky lidí dostávají podobu zboží - zjevně produktu soukromé práce, ale ve skuztečnosti pořád ještě i skrytě společenského procesu - a začříná dohadování lidí formujících se do velkých skupin nejdříve v důsledkuz dělkbvy práce a velmi brzy i rozdílů vlastník-nevlastník, nadstavbas se politizuje a ideologizuje a pimáhá realizovat (vnutit nevlastníkům) určitá pravidla rozdělování VP i SP.To vyžaduje přoiřadit každému výrobku či činnosti nějakou nálepku, která nemá nic společného s množstvím energie či látky ve výrobku - je to jen dohods, jask to celý společenský systém bude oceňovat. Vzniká tedyx hodnota - produkt abstraktní práce - tedyx jinask řečeno - jako uznání skutečnosti, ře ve výrobku oráce zpředmětněna a je a nezáleží na tom jaká. Pokud jde jen o zbožní směnu mezi pracujícími a souzčasně vlastnícími a tím pádem i rovnoprávnými lidmi,kteří mají ceĺkem i rovnocenné postavení při volbě politických orgánů astd. pak ta hodnota může být i poměřována přenesením té objemové charakteristiky z výrobně silové linie - pracovní dobs zs průměšrnývh podmínek apod. Směna zboží je v zásadě ekvivaletní. Nikdo si nic zadarmo nepřivlastňuje. Není třeba kategorie, která by vyjadřovalas s fixovala nerspravedlivé rozdlělení. Ale to je situace, která v realitě prakticky nenastává a když, tak dočasně as týká se jen určitých regionů, obcí apod. (např. v rámci rodící se polis, uvnitř vesnické občiny v Indii, snad i v říši Inků atd.)
Ale od počátku je na trh vrhán i člověk v nerovnoprávném postavení - buď jako otrok - mluvícví dobytče,nebo jako přívěsek půdy- nevolník, později jako pracovní síla zcela svobodného dělníka - to už je vrchol druhého stadia vývoje té výrobně vztahové linie - kapitalistická zbožní výroba. A tady vzniká potřeba jiného způsobu dohadování se o rozdšlování VP a SP - což odráží kategorie nadhodnoty vyjadřující skutečnost, že při zahájení jednoho kola reprodukčního procesu už všechno běží tak, aby byli vastníci stále vlastníky, platili cosi, co se uznává jako obvyklá hodnota pracovní síly a hodnota věcných činitelů a za to dostávavali zdarma nadhodnotu - tu si pak všelijak přendavají a přerozdělují. Nastává třetí stadium - tento systém dohadovánbí se už rtozvoj výrobních sil brzdí a blokuje a je potřeba vytvořit takolvou dohodu, při které neexistují nevlastníci výrobních prostředků a každý může vstupovat do zacházení s nimi a taky každfý má právo na podíl na nadproduktu (tady záleží na vědě, jaké přesné kategorie zavede minulý systém si nějaké vymýšlel, já bych ponechal ty z kapoitalismu, jen bych je jinak definovasl což jsem udělal v naší knížce -ale to nikomu nevnucuji. Takže zbožní výroba dál trvá protože výrobní proces pořád vyžaduje zprostředkování přes bariéry dělby práce a dílčí vlastnické funkce pracovních kolektivů -.to je charakteristické pro samosprávný socialismus. V komunismu potřeba tohoto tržního zprostředkpování a příslušných kategorií odpadá není nutná stimulace výkonem. Všechny tyhle změmny v linii výrobně vztahové nemají nic společného s fyzickým či energetickým obsahem výrobku či činnosti. Poměřovat pracovní dobou v zásadě nelze. Jde to jen tam a v rozsahu, kdy se nevyvíjejí žádné vlastnické činnosti a nic se nemění na tom dohadování se tříd.
Já vím, že Marxovy charakteristiky abstraktní práce nejsou z tohoto hlediska úplně jasné a mohou být dezinterpretovány - LE ŽE mARX ODDĚLOVASL POMOCÍ KATEGORIÍ KONKRÉTNÍ A ABSTRAKTNÍ PRÁCE, UŽITNÁ HODNOTA A HODNOTA (ČASEM NADHODNOTA) TU TECHNICKOU A SPOLEČENSKY OCEŇUJÍCVÍ STRÁNKU VÝROBNÍHO PROCESU JE PODLE MNE NESPORNÉ. pAN pOLÁČEK ZCELA JASNĚ plete obě linie oba dva typy kategorií, u Mirka si tím zatím nejsem tak zcela jist. No, snad se k tomu vyjádří.
MT
March 30, 2014 v 8.50
Způsob jak, Pepíku rozumíš naopak Ty mne, je nádherně vidět, pokud napíšeš, že přebytek prý odvozuju od nějakých psychických fenomenů.
Jaks na to přišel je naprostá záhada ...
Přebytek vzniká podle mne natolik, nakolik si statky a výrobní sily použité k výrobě nevyžadují reprodukci nebo se dokonce ani při výrobě nespotřebovávají - takže nejvíc se na vzniku přebytku podílí společenské znalostní dědictví osvojené v lidech a uložené v záznamech (které se užitím ani nespotřebovává), půdní humus a vodstva a z přírody i ty neobnovitelné přírodní zdroje, které se sice užitím spotřebovávají - ale nevyžádají si reprodukci ...
Co je na tom za "psychologický fenomén" naprosto nechápu ...
Jaks na to přišel je naprostá záhada ...
Přebytek vzniká podle mne natolik, nakolik si statky a výrobní sily použité k výrobě nevyžadují reprodukci nebo se dokonce ani při výrobě nespotřebovávají - takže nejvíc se na vzniku přebytku podílí společenské znalostní dědictví osvojené v lidech a uložené v záznamech (které se užitím ani nespotřebovává), půdní humus a vodstva a z přírody i ty neobnovitelné přírodní zdroje, které se sice užitím spotřebovávají - ale nevyžádají si reprodukci ...
Co je na tom za "psychologický fenomén" naprosto nechápu ...
Tě prosím o vyjádření. Tím psychickým fenoménem jsem myslel tu vzácnostnost - když ne, beru zpět. Upřesním, coi bych od Tebe chtěl vědět (udělej něco pro zdravotní ruinu - naštěstí už mne opustily bolesti v zádech, tak jsem v pohodě, pokud mne nerozčiluje moje vlastní strana - viz Ransdorf o Štěpánovi) .
Vyjádři se k tomu hlavnímu - a to je rozlišení těch dvou linií - podle Tebe to není Marxovo pojetí - proč?
Znovu opakuji - fyzicko-energetický přebytek ztělesněný v nějakých věcech k uspokojení potřeb (myslím, že Ti nevadí když na rozdíl od Marxe k tomu ořidám i služby materializující se v osobnostním systému- např. holiče nebo lékaře) je jedna věc, když začne výroba pro trh, tak na to Marx aplikuáje kategorie konkrétní práce a užitné hodnoty (samozřejmě v tom čím dál tím větší roli hraje znalostní dědictví - viz Grundrissy - bvěda a organizace atd.). Ale tennhle zcela fyzicky postižitelný a sčítatelný pohyb věci (resp. energie), který se s formacemi mění jen kvantitativně, má vždycky - od opičních dob - nějakou společenskou formu, která se s formacemi mění (a sama má další členění - viz prostá zbožní výroba a hodnota v jejích podmínkách a kapitalistická zbožní výroba a nadhodnota- z té první vyrůstá ta druhá změnami ve vlastnictví, mohou klidně existovat vedle sebe). Takže když se mliuví o hodnotě nemá to vcelku co dělat snějakáým energetickým nábojem, konkrétní věcností) - to je jen společensky konfliktně porovedené dohodnutí o tom jak velká nálepa (množství abtsraktní práce) se k příslušné věcio či činnosti holiče přilepí. Ty tohle zřejmě nebereš a myslíš si, že to tak nemyslel ani Marx. Je to tak? Napiš alespoň, jestli tomu rozumíš. Proč to tak Marx nemyslel a jak to vidíš z hlediska svého pojetí? Jestli se nechceš rozepisovat tady, tak mi to pošli na soukromý mail -pokud bys ho ztratil - heller47@seznam.cz. Prosím prosím, smutně koukám!!!!!
Vyjádři se k tomu hlavnímu - a to je rozlišení těch dvou linií - podle Tebe to není Marxovo pojetí - proč?
Znovu opakuji - fyzicko-energetický přebytek ztělesněný v nějakých věcech k uspokojení potřeb (myslím, že Ti nevadí když na rozdíl od Marxe k tomu ořidám i služby materializující se v osobnostním systému- např. holiče nebo lékaře) je jedna věc, když začne výroba pro trh, tak na to Marx aplikuáje kategorie konkrétní práce a užitné hodnoty (samozřejmě v tom čím dál tím větší roli hraje znalostní dědictví - viz Grundrissy - bvěda a organizace atd.). Ale tennhle zcela fyzicky postižitelný a sčítatelný pohyb věci (resp. energie), který se s formacemi mění jen kvantitativně, má vždycky - od opičních dob - nějakou společenskou formu, která se s formacemi mění (a sama má další členění - viz prostá zbožní výroba a hodnota v jejích podmínkách a kapitalistická zbožní výroba a nadhodnota- z té první vyrůstá ta druhá změnami ve vlastnictví, mohou klidně existovat vedle sebe). Takže když se mliuví o hodnotě nemá to vcelku co dělat snějakáým energetickým nábojem, konkrétní věcností) - to je jen společensky konfliktně porovedené dohodnutí o tom jak velká nálepa (množství abtsraktní práce) se k příslušné věcio či činnosti holiče přilepí. Ty tohle zřejmě nebereš a myslíš si, že to tak nemyslel ani Marx. Je to tak? Napiš alespoň, jestli tomu rozumíš. Proč to tak Marx nemyslel a jak to vidíš z hlediska svého pojetí? Jestli se nechceš rozepisovat tady, tak mi to pošli na soukromý mail -pokud bys ho ztratil - heller47@seznam.cz. Prosím prosím, smutně koukám!!!!!
JP
Pane Tejkle, dostal jsem se - musím přiznat - až teď k tomu, abych si systematičtěji prostudoval Váš rozsáhlý text z 19.3., 7:37 o úvěrové ekonomice.
Bezpochyby zajímavý text, a - po určité námaze - i pro ekonomického laika v podstatě srozumitelný, alespoň co se jeho základních výpovědí týče.
Nicméně - stále mi tu něco nehraje. A cítím se ještě více posílen v mém předpokladu, že se zde stále střetávají, stále navzájem kolidují kategorie ze zcela rozdílných okruhů, které sice napohled znějí stejně (používají totožné termíny), ale ve skutečnosti mají podstatně rozdílný obsah.
Jmenovitě to Vaše používání termínu "hodnota": sice ho nějak odvozujete od Marxe, ale já mám skutečně veliké pochybnosti, že se s tím originálním Marxovým pojetím hodnoty skutečně kryje.
Připomeňme si: podle Marxe vyjadřuje termín "hodnota" výhradně společensky nutné kvantum p r á c e obsažené v tom či onom produktu. Jedná se tedy o čistě v ý r o b n í respektive produkční kategorii, byť i - samozřejmě - ve společenském kontextu.
Zatímco ten pojem hodnoty, se kterým operujete Vy - hodnota jako "reprodukční dluh" - to se zdá daleko více odpovídat tomu, co je u Marxe prostě a jednoduše (tržní) c e n a zboží - a to už je opravdu zcela jiná kategorie, nežli hodnota. - Pokud bych se zásadně mýlil ve Vašem pojetí termínu "hodnota", pak mě opravte; ale opravdu mám tento dojem.
- Pak je ovšem zcela samozřejmé, že se zde ty dva tábory (marxistický a "čistě" ekonomický) navzájem nemohou dohodnout a ani si navzájem porozumět, když se zde tytéž pojmy používají ve zcela jiných souvislostech, s jinými obsahy.
A ještě něco: protože ve Vašem schématu absentuje kategorie originální Marxovy hodnoty, pak zde zákonitě chybí i kategorie NADhodnoty.
Já už jsem na to jednou upozornil: nemohu se sice pouštět kvalifikovaně do odborných ekonomických diskusí, ale skutečně se mi zdá, že v tom schématu s tou - neustále "narkomansky" expandující - úvěrovou ekonomikou ten aspekt nadhodnoty skutečně zcela podstatně chybí.
Totiž, jestliže ta - napohled zcela umělá - úvěrová ekonomika je (jak jsem to minule nazval) jakýmsi vyjádřením důvěry produkci příští NADhodnoty, pak je skutečně principiálně možné, že ta zdánlivě ničím nekrytá dluhová ekonomika přece jenom své (alespoň částečné) krytí má - právě v té (budoucí) nadhodnotě.
On ten problém je totiž v tom, že se nijakým způsobem nedá objektivně kvantifikovat, jak velká ta nadhodnota vlastně je respektive bude. Totiž, pokud zůstaneme u toho Marxova modelu, že zdrojem nadhodnoty je pouze a výhradně lidská práce, pak její vlastní hodnotu nelze nikdy objektivně vyjádřit - ta je do vysoké míry závislá na daných společenských podmínkách. Takže se následně nedá ani určit, jak velká bude v budoucnu vytvořená nadhodnota.
Já tímto naprosto nechci popírat to, že kapitalistická ekonomika má do značné míry umělý, od reálné respektive naturální ekonomiky odtržený charakter. Ale zdá se mi, že celá věc je přece jenom podstatně složitější (a ekonomická základna kapitalismu přece jenom vitálnější a reálnější), než jak by se mohlo zdát jenom při čirém pohledu na objem zdánlivě nekryté úvěrové ekonomiky.
------------------------------
Ale v každém případě: ty používané pojmy by skutečně bylo nutno si navzájem vysvětlit, jinak se tu diskutující budou donekonečna pohybovat po zcela různoběžných rovinách argumentace.
Bezpochyby zajímavý text, a - po určité námaze - i pro ekonomického laika v podstatě srozumitelný, alespoň co se jeho základních výpovědí týče.
Nicméně - stále mi tu něco nehraje. A cítím se ještě více posílen v mém předpokladu, že se zde stále střetávají, stále navzájem kolidují kategorie ze zcela rozdílných okruhů, které sice napohled znějí stejně (používají totožné termíny), ale ve skutečnosti mají podstatně rozdílný obsah.
Jmenovitě to Vaše používání termínu "hodnota": sice ho nějak odvozujete od Marxe, ale já mám skutečně veliké pochybnosti, že se s tím originálním Marxovým pojetím hodnoty skutečně kryje.
Připomeňme si: podle Marxe vyjadřuje termín "hodnota" výhradně společensky nutné kvantum p r á c e obsažené v tom či onom produktu. Jedná se tedy o čistě v ý r o b n í respektive produkční kategorii, byť i - samozřejmě - ve společenském kontextu.
Zatímco ten pojem hodnoty, se kterým operujete Vy - hodnota jako "reprodukční dluh" - to se zdá daleko více odpovídat tomu, co je u Marxe prostě a jednoduše (tržní) c e n a zboží - a to už je opravdu zcela jiná kategorie, nežli hodnota. - Pokud bych se zásadně mýlil ve Vašem pojetí termínu "hodnota", pak mě opravte; ale opravdu mám tento dojem.
- Pak je ovšem zcela samozřejmé, že se zde ty dva tábory (marxistický a "čistě" ekonomický) navzájem nemohou dohodnout a ani si navzájem porozumět, když se zde tytéž pojmy používají ve zcela jiných souvislostech, s jinými obsahy.
A ještě něco: protože ve Vašem schématu absentuje kategorie originální Marxovy hodnoty, pak zde zákonitě chybí i kategorie NADhodnoty.
Já už jsem na to jednou upozornil: nemohu se sice pouštět kvalifikovaně do odborných ekonomických diskusí, ale skutečně se mi zdá, že v tom schématu s tou - neustále "narkomansky" expandující - úvěrovou ekonomikou ten aspekt nadhodnoty skutečně zcela podstatně chybí.
Totiž, jestliže ta - napohled zcela umělá - úvěrová ekonomika je (jak jsem to minule nazval) jakýmsi vyjádřením důvěry produkci příští NADhodnoty, pak je skutečně principiálně možné, že ta zdánlivě ničím nekrytá dluhová ekonomika přece jenom své (alespoň částečné) krytí má - právě v té (budoucí) nadhodnotě.
On ten problém je totiž v tom, že se nijakým způsobem nedá objektivně kvantifikovat, jak velká ta nadhodnota vlastně je respektive bude. Totiž, pokud zůstaneme u toho Marxova modelu, že zdrojem nadhodnoty je pouze a výhradně lidská práce, pak její vlastní hodnotu nelze nikdy objektivně vyjádřit - ta je do vysoké míry závislá na daných společenských podmínkách. Takže se následně nedá ani určit, jak velká bude v budoucnu vytvořená nadhodnota.
Já tímto naprosto nechci popírat to, že kapitalistická ekonomika má do značné míry umělý, od reálné respektive naturální ekonomiky odtržený charakter. Ale zdá se mi, že celá věc je přece jenom podstatně složitější (a ekonomická základna kapitalismu přece jenom vitálnější a reálnější), než jak by se mohlo zdát jenom při čirém pohledu na objem zdánlivě nekryté úvěrové ekonomiky.
------------------------------
Ale v každém případě: ty používané pojmy by skutečně bylo nutno si navzájem vysvětlit, jinak se tu diskutující budou donekonečna pohybovat po zcela různoběžných rovinách argumentace.
JP
Tak ještě jednou, pane Hellere (a že je to opravdu naposledy, kdy s Vámi v této záležitosti utrácím svůj čas).
Marx, Kritika Gothajského programu, výše uvedený citát:
"Uvnitř pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti producenti NEVYMĚŇUJÍ své produkty; stejně tak málo se zde zjevuje na produkty vynaložená práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako nějaká jimi vlastněná věcná vlastnost, neboť teď, na rozdíl od kapitalistické společnosti, individuální práce existují ne už oklikou, nýbrž bezprostředně jako součásti celkové práce."
A hned p ř í š t í (!!!) odstavec pak specifikuje, na jakou fázi komunistické společnosti se tato charakteristika vztahuje:
"S čím tu máme co dělat, je komunistická společnost NE jak se vyvinula na její vlastní základně, nýbrž obráceně, jak právě z kapitalistické společnosti v y c h á z í, tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně, je ještě spojena (behaftet) s mateřskými znaménky staré společnosti, ze které vychází."
Pane Hellere: pro k a ž d é h o kdo umí číst a není postižen strukturálním analfabetismem je tedy naprosto a absolutně jasné, že ona - zbožní - směna, a tedy trh, neexistuje už v n i ž š í fázi komunistické společnosti (kterou obvykle nazýváme socialismem).
O té v y š š í fázi komunistické společnosti Marx hovoří až o jedná stránku (a pět odstavců) později, kde praví:
"Ve vyšší fázi komunistické společnosti..."
Pane Hellere, jestli tedy i nadále hodláte zavile tvrdit, že "pasáž z Kritiky gothajského programu se netýká nižší fáze, ale konečné a rozvinuté komunistické formace" - pak je to Vaše věc, ale definitivně se tím sám diskvalifikujete jako někdo, s kým by bylo možno vést jakékoli alespoň v zásadě seriózní diskuse.
Marx, Kritika Gothajského programu, výše uvedený citát:
"Uvnitř pospolité, na společném vlastnictví výrobních prostředků založené společnosti producenti NEVYMĚŇUJÍ své produkty; stejně tak málo se zde zjevuje na produkty vynaložená práce jako h o d n o t a těchto produktů, jako nějaká jimi vlastněná věcná vlastnost, neboť teď, na rozdíl od kapitalistické společnosti, individuální práce existují ne už oklikou, nýbrž bezprostředně jako součásti celkové práce."
A hned p ř í š t í (!!!) odstavec pak specifikuje, na jakou fázi komunistické společnosti se tato charakteristika vztahuje:
"S čím tu máme co dělat, je komunistická společnost NE jak se vyvinula na její vlastní základně, nýbrž obráceně, jak právě z kapitalistické společnosti v y c h á z í, tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně, je ještě spojena (behaftet) s mateřskými znaménky staré společnosti, ze které vychází."
Pane Hellere: pro k a ž d é h o kdo umí číst a není postižen strukturálním analfabetismem je tedy naprosto a absolutně jasné, že ona - zbožní - směna, a tedy trh, neexistuje už v n i ž š í fázi komunistické společnosti (kterou obvykle nazýváme socialismem).
O té v y š š í fázi komunistické společnosti Marx hovoří až o jedná stránku (a pět odstavců) později, kde praví:
"Ve vyšší fázi komunistické společnosti..."
Pane Hellere, jestli tedy i nadále hodláte zavile tvrdit, že "pasáž z Kritiky gothajského programu se netýká nižší fáze, ale konečné a rozvinuté komunistické formace" - pak je to Vaše věc, ale definitivně se tím sám diskvalifikujete jako někdo, s kým by bylo možno vést jakékoli alespoň v zásadě seriózní diskuse.
netrpělivě na záchranu z Vašeho geniálního mozku,neomezujte svého ducha tím, že budete ztrácet čas tím, že budete něco vysvětlovat nějakému Hellerovi. Rád přiznávám, že pro Vás nejsem diskusní partner i že čtu Marxe jinak. Vy ho čtete jako génius, který nepotřebuje jeho dílo do hloubky znát, já jen jako šedá myš, která se po léta prokousávala každým myslitelným textem a dlouho hloubala nad smyslem. A zejména u Gothajského programu.
TaKŽE UŽ DÁL NEČTĚTE a nechte mně vyložit těm ostatním (jako já) pitomcům, kteří možná Vašeho génia nepochopili, jak to vidím já.
Takže dámy a páni nepoláčkové: Je vždy problém interpretovat text dávno mrtvého autora napsaný za určitých souvislostí. Je nutné brát v úvahu i fakt, že některé věci jen načrtává a pojem užívá ve smyslu, v jakém se o něm bezprostředně hovořilo či psalo. Nejlepším kompasem je znát celý jeho vývoj a hlavně stěžejní díla. Gothaj je geniální zkratka, ale je to jen dopis reagující na určitou politickou aktualitu - program sociální demokracie, která rozhodně v té době nebyla nějak čistě marxistickou. Ale nechci s odvoláním na to, co asi neznáte, zpochybňovat konkrétní text.
Připomínám jen to, co jsem v polemice s Poláčkem tvrdil - že totiž Marxova vyjádření ke směně a hodnotě reagují na novou kvalitu celé komunistické společensko ekonomické formace a jen částečně vymezují rozdíly mezi nižší a vyšší fází (Marx ty fáze ani nepojmenoval, to až později Lenin, který ovšem psal naprosto v jeho logice a s hojnými citacemi - mám na mysli Stát a revoluci v r.1917, ještě před VŘSR. Já tvrdím, že ani Marxovy formulace v Gothaji nejsou v rozporu s moderním poznatkem (mnou a Neužilem trochu rozvinutým), že i když komunistická formace směřuje k úplnému zespolečenštění a překonání mechanismů, které musí zprostředkovat společenskost vynaložené práce (mrtvé i živé), kterým po formálním odstranění soukromého vlastnictví - tak to bylo provedeno v realitě protosocialismu - zůstává dělba práce jdoucí až na podniky a vynucující si, aby někdo vykonával ty určité dílčí funkce, které po soukromém vlastníkovi zbyly. Protože se to nedělo dostatečně efektivně a za rovnoprávné účasti všech pracujících, nejen řídícího aparátu, , protosocialismus zkrachoval. Vypuštění trhu či jeho deformace k tomuto nerespektování nutnosti zprostředkovat společenskost práce patřilo. Pan Poláček se může opírat o oficiální ideologii protosocialismu, zejména za stalinismu, protože stejně jako on, tato ideologie měla jako základní dogma, že práce je bezprostředně společenská už za socialismu. Tohle dogma se už ale hroutilo v 60 letech a a před listopadem bylo už odmítáno a relativizováno snad všemi solidními ekonomy, kteří k tomu "bezprostředně", přidávali různá "ale" (Prof.Hába, Dušana Machová aj.) Takže na tomto základě byla možnost trhu v socialismu již od 60 let obhajována. Ale dejme tomu, otázka interpretací Marxe z Gothaje tu zůstávala.
Panu Poláčkovi dělá problémy - on si myslí, že mu nahrává - následující formulace:
"Ve společnosti sdružených výrobců, nesměňují výrobci své výrobky, rovněž práce vynaložená na výrobky se tu neprojevuje "jako hodnota" (proloženě) těchto výrobků,jako jejich věcná vlastnost, protože tady, narozdíl od kapitalistické společnosti, jsou individuální práce nikoli už oklikou, nýbrž bezprostředně součástí celkové práce..." (Spisy sv. 19, 1966,str.48
Co se z této formulace dovídáme - že směna výrobků končí v podmínkách překonání soukromého vlastnictví, že se nadále už nesměňují výrobky (rozumí se na trhu) a že výrobci tam dostávají přímo podíl na výnosu své práce (po srážkách na nutnou údržbu společnosti).
Před tímto citátem Marx kritizuje tvůrce Gothajského programu ovlivněné lasallismem, že mluví o nezkráceném výtěžku práce, přičemž neuvažují, že by se to týkalo i buržoasie a jejích lokajů i jiných flákačů, kteří dělají práci pro společnost zcela neužitečnou až škodlivou, protože vlastní výrobní prostředky. Marx podtrhuje novou kvalitu celé formace - že tam nemůže nikdo nic dostávat z titulu svého vlastnictví výrobních prostředků. Marx tedy konstatuje to, co já jsem Poláčkovi do omrzení opakoval - že forma směny - např. trh - je jen forma, jejíž obsah určuje vlastnictví a ze změnou vlastnictví se mění i forma, ale tak úplně nemusí. Marx tedy obecně konstatuje, že ta forma směny, která mezi lidmi už tak dlouho, od prvobytné společnosti, převládala - směna na trhu pomocí tržních kategorií užitné hodnoty a hodnoty už není. Nevidím tedy rozdíl mezi Marxovým a svým (mimochodem vždycky, když říkám svým, myslím tím zároveň i Franty Neužila. který ovšem nemá čas se do takovýchle aktivit zapojovat, neb se musí živit poctivě a práce v oboru mu nebyla umožněna, ačkoliv nikdy neměl s elitou minulého systému nic společného a je z dělnické rodiny,není ani dnes členem KSČM, je to ale paličatý marxista). Tím, co zamotalo hlavu oficiálním ideologům stalinismu i panu Poláčkovi je fakt, že Marx použil výrazu "nesměňují". V kontextu celého jeho, Engelsova i Leninova díla je jasné, že tím myslel "nesměňují tak, jak se dosud směňovalo", když byli výrobci rozděleni vlastnicky - ať už jako různí kapitalisté či maloburžoové, nebo vlastníci a nevlastnícvi prodávající pracovní sílu. Jistě rozumný člověk nepopře, že technicky, z hlediska výrobních sil a konkrétní práce si výrobci produkty své práce vyměňují i ve vyšší fázi, ovšem bez zprostředkování kategoriemi zbožní směny. (ve vyšší fázi už se dokonce nemusí ani evidovat práce odvedená společnosti a práce společnosti odebraná - podle potřeb každého)
Hned za citovaným odstavcem, který připomíná novou kvalitu celé formace, se Marx zase vrací k nadávání tvůrcům Gothaje, jakožto politického programu, který má orientovat lidi teď a nikoli až na komunistickou fázi, a kteří nerespektují ani rozdíly ve vývojových stadiích komunistické formace. Pokračuje hned ve výkladu - což je škoda - protože kdyby do toho vložil větu „a teď se vraťme ....atd.“ nebylo by možná stalinistů, ani Poláčků a bylo by více lesů i kyberprostoru. Ale Marx hned jede dál "Máme tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se "vyvinula" (proloženě) na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou,která právě „vychází“ (proloženě) z kapitalistické společnosti, která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází. Proto dostává jednotlivý výrobce – po srážkách – přesně to, co společnosti dává……Od společnosti dostane potvrzení, že dostal tolik a tolik práce..a na toto potvrzení si nespolečenské zásoby spotřebních předmětů vezme právě tolik, kolik stojí stejné množství práce. Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě.“ (str.48)
A hned Marx pokračuje dál – což pan Poláček už necitoval. „Platí tu zřejmě táž zásada, kterou řídí směna zboží, pokud je to směna stejných hodnot. Obsah i forma se změnily, protože za zmíněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků. Při jejich rozdělování platí však táž zásada, jako při směně zbožních ekvivalentů,směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce v jiné formě“
Pro úplnost – z toho podle Marxe plyne ješt nerovné, buržoasní právo, protože při rozdělování podle práce doplácejí ti, kteří mají různé problémy a nejsou tak výkonní (společnost samozřejmě má fondy i pro zjevně handicapované, rodiny s dětmi apod. – ale nicméně!!!) Cílem je rozdělování podle potřeb ve vyšší fázi. To vyžaduje rozvoj výrobních sil (řečeno zavedeným termínem) a překonání zotročujícího područí staré dělby práce (duševní-fyzická, město-venkov) a práce se stane první životní potřebou.
Bohužel – Marx explicitně nedocenil, jakou paseku může i po zrušení soukromého vlastnictví to přetrvávání dělby práce nadělat a že z něj může dokonce vyrůst nová vládnoucí třída, i když netypická a nevykořisťovatelská. Neodhadl taky, že nebude fungovat to poměřování práce odvedené a obdržené, že se nenaplní jeho v Kapitálu i jinde rozvíjená teze – že hodnota musí mít za základ ne jakékoliv množství práce, ale množství práce uznané jako společensky nutná (viz moje teze o dohodě mezi lidmi, ne o energetické substanci) – to protosocialismus nezvládl a prohrál – ale ta výměna – práce odvedená za práci obdrženou ve spotřebních předmětech a službách zprostředkované řadou sice deformovaných, ale přece jen fungujících kategorií jako „hodnota“ „cena“ se uskutečnila, ale blbě.
Ale vraťme se k těm předchozím citacím a panu Poláčkovi – kdo není dyslektik už jasně musí vidět, v čem je Poláček vedle.Ano, Marx skutečně explicitně odmítl směnu v celé komunistické formaci, ale z citovaných formulací je jasné, že myslel směnu, jaká existovala v jeho době, a to směnu zboží rámovanou soukromým vlastnictvím výrobních prostředků – kapitalistickým, maloburžoasním, jen výjimečně i družstevním.Přitom však jasně prohlašuje, že v nižší fázi komunismu platí stejná zásada, kterou se řídí směna zboží – ekvivalentní směna prací, jenomže prací, které mají od počátku společenský charakter v tom smyslu, že neexistuje možnost přivlastňovat si cizí práci z titulu vlastnictví výrobních prostředků. Jen hnidopich může z Marxových formulací vyvozovat, že tam funguje to mechanické odevzdávání práce za obdržené potvrzení o možnosti nafasovat si spotřební předměty.Marx tu trochu reaguje na různé podobné utopické představy, které působily mezi dělnickým hnutím, např. proudhonovce, bazary práce u Owena apod. Tu bezprostřednost práce taky chápe jinak než ideologové stalinismu a protosocialismus a než pan Poláček – jde prostě o míru té bezprostřednosti – o vývojovou tendenci k bezprostřednosti, jejíž počátek Marx vidí v uchopení politické moci a zrušení soukromého vlastnictví (nikde jsem u něj nečetl, že by měl představu o zestátnění,, vždycky mluví o sdružených výrobcích, někde dokonce i v rámci jednoho podniku. Ano, varuje před iluzemi v družstva, která se v logice kapitalismu opírajícího se o daný rozvoj výrobních sil nemohou chovat navenek jinak než jako kapitalisté, ale už uvnitř podniku by klidně mohla Marxova představa fungovat. Ale vezmeme-li podstatu jeho argumentace v Gothaji – nic nemluví proti aplikaci našich poznatků z protosocialismus – té možnosti pokračovat ve zbožní směně a trhu mezi samosprávnými podniky, ale už v jiném vlastnickém rámci (Mimochodem v té dolní citaci Marx používá termín“hodnota“ pro to rozdělování za nižší fáze– to pan Poláček nějak přehlédl – ale to je prkotina).Můžeme pojem směna a zboží chápat v širší pojetí, které nijak není v rozporu s Marxovou logikou – s vědomím nutnosti ještě za socialismu poměrně dost zprostředkovat.m To je ta dialektika.
Takže dámy a pánové, přátelé či odpůrci – takhle toho Marxe vidí obyčejná šedá marxistická myš, která se prokousala celým dílem.S geniálním viděním pana Poláčka se to samozřejmě nedá srovnat. Takže s Frakesem „Věřte – nevěřte.“
TaKŽE UŽ DÁL NEČTĚTE a nechte mně vyložit těm ostatním (jako já) pitomcům, kteří možná Vašeho génia nepochopili, jak to vidím já.
Takže dámy a páni nepoláčkové: Je vždy problém interpretovat text dávno mrtvého autora napsaný za určitých souvislostí. Je nutné brát v úvahu i fakt, že některé věci jen načrtává a pojem užívá ve smyslu, v jakém se o něm bezprostředně hovořilo či psalo. Nejlepším kompasem je znát celý jeho vývoj a hlavně stěžejní díla. Gothaj je geniální zkratka, ale je to jen dopis reagující na určitou politickou aktualitu - program sociální demokracie, která rozhodně v té době nebyla nějak čistě marxistickou. Ale nechci s odvoláním na to, co asi neznáte, zpochybňovat konkrétní text.
Připomínám jen to, co jsem v polemice s Poláčkem tvrdil - že totiž Marxova vyjádření ke směně a hodnotě reagují na novou kvalitu celé komunistické společensko ekonomické formace a jen částečně vymezují rozdíly mezi nižší a vyšší fází (Marx ty fáze ani nepojmenoval, to až později Lenin, který ovšem psal naprosto v jeho logice a s hojnými citacemi - mám na mysli Stát a revoluci v r.1917, ještě před VŘSR. Já tvrdím, že ani Marxovy formulace v Gothaji nejsou v rozporu s moderním poznatkem (mnou a Neužilem trochu rozvinutým), že i když komunistická formace směřuje k úplnému zespolečenštění a překonání mechanismů, které musí zprostředkovat společenskost vynaložené práce (mrtvé i živé), kterým po formálním odstranění soukromého vlastnictví - tak to bylo provedeno v realitě protosocialismu - zůstává dělba práce jdoucí až na podniky a vynucující si, aby někdo vykonával ty určité dílčí funkce, které po soukromém vlastníkovi zbyly. Protože se to nedělo dostatečně efektivně a za rovnoprávné účasti všech pracujících, nejen řídícího aparátu, , protosocialismus zkrachoval. Vypuštění trhu či jeho deformace k tomuto nerespektování nutnosti zprostředkovat společenskost práce patřilo. Pan Poláček se může opírat o oficiální ideologii protosocialismu, zejména za stalinismu, protože stejně jako on, tato ideologie měla jako základní dogma, že práce je bezprostředně společenská už za socialismu. Tohle dogma se už ale hroutilo v 60 letech a a před listopadem bylo už odmítáno a relativizováno snad všemi solidními ekonomy, kteří k tomu "bezprostředně", přidávali různá "ale" (Prof.Hába, Dušana Machová aj.) Takže na tomto základě byla možnost trhu v socialismu již od 60 let obhajována. Ale dejme tomu, otázka interpretací Marxe z Gothaje tu zůstávala.
Panu Poláčkovi dělá problémy - on si myslí, že mu nahrává - následující formulace:
"Ve společnosti sdružených výrobců, nesměňují výrobci své výrobky, rovněž práce vynaložená na výrobky se tu neprojevuje "jako hodnota" (proloženě) těchto výrobků,jako jejich věcná vlastnost, protože tady, narozdíl od kapitalistické společnosti, jsou individuální práce nikoli už oklikou, nýbrž bezprostředně součástí celkové práce..." (Spisy sv. 19, 1966,str.48
Co se z této formulace dovídáme - že směna výrobků končí v podmínkách překonání soukromého vlastnictví, že se nadále už nesměňují výrobky (rozumí se na trhu) a že výrobci tam dostávají přímo podíl na výnosu své práce (po srážkách na nutnou údržbu společnosti).
Před tímto citátem Marx kritizuje tvůrce Gothajského programu ovlivněné lasallismem, že mluví o nezkráceném výtěžku práce, přičemž neuvažují, že by se to týkalo i buržoasie a jejích lokajů i jiných flákačů, kteří dělají práci pro společnost zcela neužitečnou až škodlivou, protože vlastní výrobní prostředky. Marx podtrhuje novou kvalitu celé formace - že tam nemůže nikdo nic dostávat z titulu svého vlastnictví výrobních prostředků. Marx tedy konstatuje to, co já jsem Poláčkovi do omrzení opakoval - že forma směny - např. trh - je jen forma, jejíž obsah určuje vlastnictví a ze změnou vlastnictví se mění i forma, ale tak úplně nemusí. Marx tedy obecně konstatuje, že ta forma směny, která mezi lidmi už tak dlouho, od prvobytné společnosti, převládala - směna na trhu pomocí tržních kategorií užitné hodnoty a hodnoty už není. Nevidím tedy rozdíl mezi Marxovým a svým (mimochodem vždycky, když říkám svým, myslím tím zároveň i Franty Neužila. který ovšem nemá čas se do takovýchle aktivit zapojovat, neb se musí živit poctivě a práce v oboru mu nebyla umožněna, ačkoliv nikdy neměl s elitou minulého systému nic společného a je z dělnické rodiny,není ani dnes členem KSČM, je to ale paličatý marxista). Tím, co zamotalo hlavu oficiálním ideologům stalinismu i panu Poláčkovi je fakt, že Marx použil výrazu "nesměňují". V kontextu celého jeho, Engelsova i Leninova díla je jasné, že tím myslel "nesměňují tak, jak se dosud směňovalo", když byli výrobci rozděleni vlastnicky - ať už jako různí kapitalisté či maloburžoové, nebo vlastníci a nevlastnícvi prodávající pracovní sílu. Jistě rozumný člověk nepopře, že technicky, z hlediska výrobních sil a konkrétní práce si výrobci produkty své práce vyměňují i ve vyšší fázi, ovšem bez zprostředkování kategoriemi zbožní směny. (ve vyšší fázi už se dokonce nemusí ani evidovat práce odvedená společnosti a práce společnosti odebraná - podle potřeb každého)
Hned za citovaným odstavcem, který připomíná novou kvalitu celé formace, se Marx zase vrací k nadávání tvůrcům Gothaje, jakožto politického programu, který má orientovat lidi teď a nikoli až na komunistickou fázi, a kteří nerespektují ani rozdíly ve vývojových stadiích komunistické formace. Pokračuje hned ve výkladu - což je škoda - protože kdyby do toho vložil větu „a teď se vraťme ....atd.“ nebylo by možná stalinistů, ani Poláčků a bylo by více lesů i kyberprostoru. Ale Marx hned jede dál "Máme tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se "vyvinula" (proloženě) na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou,která právě „vychází“ (proloženě) z kapitalistické společnosti, která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází. Proto dostává jednotlivý výrobce – po srážkách – přesně to, co společnosti dává……Od společnosti dostane potvrzení, že dostal tolik a tolik práce..a na toto potvrzení si nespolečenské zásoby spotřebních předmětů vezme právě tolik, kolik stojí stejné množství práce. Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě.“ (str.48)
A hned Marx pokračuje dál – což pan Poláček už necitoval. „Platí tu zřejmě táž zásada, kterou řídí směna zboží, pokud je to směna stejných hodnot. Obsah i forma se změnily, protože za zmíněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků. Při jejich rozdělování platí však táž zásada, jako při směně zbožních ekvivalentů,směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce v jiné formě“
Pro úplnost – z toho podle Marxe plyne ješt nerovné, buržoasní právo, protože při rozdělování podle práce doplácejí ti, kteří mají různé problémy a nejsou tak výkonní (společnost samozřejmě má fondy i pro zjevně handicapované, rodiny s dětmi apod. – ale nicméně!!!) Cílem je rozdělování podle potřeb ve vyšší fázi. To vyžaduje rozvoj výrobních sil (řečeno zavedeným termínem) a překonání zotročujícího područí staré dělby práce (duševní-fyzická, město-venkov) a práce se stane první životní potřebou.
Bohužel – Marx explicitně nedocenil, jakou paseku může i po zrušení soukromého vlastnictví to přetrvávání dělby práce nadělat a že z něj může dokonce vyrůst nová vládnoucí třída, i když netypická a nevykořisťovatelská. Neodhadl taky, že nebude fungovat to poměřování práce odvedené a obdržené, že se nenaplní jeho v Kapitálu i jinde rozvíjená teze – že hodnota musí mít za základ ne jakékoliv množství práce, ale množství práce uznané jako společensky nutná (viz moje teze o dohodě mezi lidmi, ne o energetické substanci) – to protosocialismus nezvládl a prohrál – ale ta výměna – práce odvedená za práci obdrženou ve spotřebních předmětech a službách zprostředkované řadou sice deformovaných, ale přece jen fungujících kategorií jako „hodnota“ „cena“ se uskutečnila, ale blbě.
Ale vraťme se k těm předchozím citacím a panu Poláčkovi – kdo není dyslektik už jasně musí vidět, v čem je Poláček vedle.Ano, Marx skutečně explicitně odmítl směnu v celé komunistické formaci, ale z citovaných formulací je jasné, že myslel směnu, jaká existovala v jeho době, a to směnu zboží rámovanou soukromým vlastnictvím výrobních prostředků – kapitalistickým, maloburžoasním, jen výjimečně i družstevním.Přitom však jasně prohlašuje, že v nižší fázi komunismu platí stejná zásada, kterou se řídí směna zboží – ekvivalentní směna prací, jenomže prací, které mají od počátku společenský charakter v tom smyslu, že neexistuje možnost přivlastňovat si cizí práci z titulu vlastnictví výrobních prostředků. Jen hnidopich může z Marxových formulací vyvozovat, že tam funguje to mechanické odevzdávání práce za obdržené potvrzení o možnosti nafasovat si spotřební předměty.Marx tu trochu reaguje na různé podobné utopické představy, které působily mezi dělnickým hnutím, např. proudhonovce, bazary práce u Owena apod. Tu bezprostřednost práce taky chápe jinak než ideologové stalinismu a protosocialismus a než pan Poláček – jde prostě o míru té bezprostřednosti – o vývojovou tendenci k bezprostřednosti, jejíž počátek Marx vidí v uchopení politické moci a zrušení soukromého vlastnictví (nikde jsem u něj nečetl, že by měl představu o zestátnění,, vždycky mluví o sdružených výrobcích, někde dokonce i v rámci jednoho podniku. Ano, varuje před iluzemi v družstva, která se v logice kapitalismu opírajícího se o daný rozvoj výrobních sil nemohou chovat navenek jinak než jako kapitalisté, ale už uvnitř podniku by klidně mohla Marxova představa fungovat. Ale vezmeme-li podstatu jeho argumentace v Gothaji – nic nemluví proti aplikaci našich poznatků z protosocialismus – té možnosti pokračovat ve zbožní směně a trhu mezi samosprávnými podniky, ale už v jiném vlastnickém rámci (Mimochodem v té dolní citaci Marx používá termín“hodnota“ pro to rozdělování za nižší fáze– to pan Poláček nějak přehlédl – ale to je prkotina).Můžeme pojem směna a zboží chápat v širší pojetí, které nijak není v rozporu s Marxovou logikou – s vědomím nutnosti ještě za socialismu poměrně dost zprostředkovat.m To je ta dialektika.
Takže dámy a pánové, přátelé či odpůrci – takhle toho Marxe vidí obyčejná šedá marxistická myš, která se prokousala celým dílem.S geniálním viděním pana Poláčka se to samozřejmě nedá srovnat. Takže s Frakesem „Věřte – nevěřte.“
+ Další komentáře