Práce hrou

Eva Hájková rozvíjí myšlenku, že veškerá lidská činnost se dělí na práci, učení a hru. Všechny tři druhy činností lze úspěšně kombinovat. Lidé mohou pracovat a zároveň se tím učit, případně lze z učení či práce udělat zároveň hru.

Motto: Jsme svobodné bytosti, které v nekonečnu nekonečna samy sebe tvoří. (J. A. Komenský)

Z dávných časů mého nedokončeného studia pedagogické fakulty mi leccos utkvělo v hlavě. Například to, že veškerá lidská činnost sahající nad rámec biologických funkcí se dělí na práci, učení a hru. Nevím sice, zda je tato jednoduchá klasifikace dostačující, ale předpokládejme, že ano.

Kdybychom si všechny tři pojmy chtěli definovat, pak by práce byla cílevědomá lidská činnost, jež vede k uspokojování lidských potřeb, k vytváření statků a služeb pro druhé. Tedy činnost sloužící především k udržení lidské existence, která ovšem může mít různě vysoký standard. Učení bychom mohli charakterizovat jako získávání informací, zkušeností, návyků, dovedností a znalostí. Je spojeno s výchovou a jeho účelem je především reprodukce kultury.

Hra je činnost člověka nebo více lidí, která může i nemusí mít konkrétní smysl nebo cíl, zato je (až na výjimky) jejím cílem vždy radost či relaxace. Hra jakožto hledání sebe sama bývá považována za doménu dětí, ale hry provozují s oblibou i dospělí. Zejména sportovní hry, společenské hry a aktivní zábavu vůbec. Možná sem patří i oddechová četba a další činnosti.

Už naši dávní předkové přišli na to, že je možné všechny tři druhy činností úspěšně kombinovat. Lidé mohou pracovat a zároveň se tím učit, případně lze z učení či práce udělat zároveň hru. To může mít veliký význam a veliký přínos pro zdárný výsledek obou činností, pokud připustíme, že obojí má smysl a cíl.

Voláním po spojení učení s hrou proslul už Jan Ámos Komenský. On totiž dobře věděl, že učení bývá spjato s nepříjemným pocitem povinnosti, námahy, lopoty, dřiny, nudy a únavy. A bývá s nimi spjata také nedobrovolná práce.

Nedobrovolná nebo nesvobodná práce není sice totéž jako práce otrocká, ale je to práce z povinnosti, práce „z musu“, jak se říká. Práce, která člověka nebaví. Nedobrovolná fyzická práce je navíc spojena s fyzickou dřinou. Práce, k níž je člověk donucován, případně se donucuje sám (z čistě materiálních důvodů), je podle Komenského oním „kvaltováním“ (z německého Gewalt=násilí), které je dobré „toliko pro hovado“, tedy nikoli pro člověka. Kéž bychom se jí zbavili!

Víme dobře, že existuje práce tvůrčí, která nebývá zdrojem nepříjemných pocitů, přestože může být spojena s více či méně přiměřenou fyzickou námahou. Ta ovšem v určitých případech není pociťována jako újma. Proč? No přece proto, že člověk vidí výsledek své práce. Vidí, že to, co vytvořil, je dobré. Může se tím výsledkem potěšit, což se stává základem jeho uspokojení.

V každém výsledném díle zůstane něco i z jeho tvůrce. Tvoření je vlastně práce a hra zároveň. Hra, během níž člověk hledá sama sebe jako se při hře hledá dítě. A stává se sám sebou. Hra jako tvoření může mít cíl nebo může jít prostě o experimentování.

Jaroslav Bican ve svém nedávném článku Jde o život! popisuje duševní rozpoložení starého muže, který v životě dosáhl mnoha úspěchů. Mimo jiné vždy měl i klidnou, dobře placenou práci, což ho ovšem neudělalo šťastným. V článku není upřesněno, zda šlo či nešlo o práci tvořivou. Někdy nám může být nabídnuta práce, která se obecně považuje za tvořivou, ale my se v ní nenalezneme, proto nás neuspokojí, nebude pro nás hrou, neudělá nás šťastnými.

Pod tvořivou činností si nejčastěji představujeme umění, ale umělecké nadání není podmínkou tvoření. Tvůrčí činností může být i práce technického rázu - například vynálezectví. Nebyl třeba takový Edison tvůrcem k pohledání? Ale tvořivou nakonec může být i práce mnohem obyčejnější, a to jak individuální, tak společná.

Dnes už existují firmy, které svým zaměstnancům poskytují takové pracovní podmínky, jež tvořivou činnost podporují. Tito „zaměstnavatelé snů“ své zaměstnance dobře platí a starají se o ně jako v bavlnce. Umožňují jim v zaměstnání relaxovat a dokonce si i hrát. Přišli totiž na to, že výsledky tvořivé práce se dají velmi dobře zpeněžit, přičemž ne každý to sám umí (tedy zpeněžit vlastní tvořivou práci).

Aby se práce stala hrou, tedy aby mohla lidi učinit šťastnými, neměla by být vykonávána jen pro obživu. Zároveň by pracující měli mít na výběr, co chtějí dělat, případně si nějakou činnost sami vymýšlet. Podobným aktivitám by mohla napomáhat různá sociálně-ekonomická opatření, mimo jiné třeba nepodmíněný základní příjem, který by lidi zbavoval existenčního strachu - strachu z toho, zda přežijí. Pak by všichni bez obav mohli vyvíjet tvořivou činnost, která by jim přinášela radost.

Problém je v tom, že stále ještě existuje značné množství nanejvýš potřebné práce netvůrčího charakteru, která většinu lidí nebaví. Člověka pak napadne otázka, kdo by onu práci vykonával, kdyby k tomu nikdo nebyl existenčně nucen? To se na první pohled může jevit jako neřešitelný problém, možná bychom se ale divili.

Velké množství nudné práce je prací naprosto nepotřebnou, neplodnou, nadbytečnou, kterou kdyby nevykonával nikdo, tak společnost o nic nepřijde. Jen to na světě trochu jinak zařídit! O potřebnou, ale neatraktivní práci by se lidé, sdružení v samosprávných jednotkách, podělili společnými silami. Ona i ta neatraktivní práce (pokud jí není příliš) někdy může nabývat zábavného charakteru, třeba když ji vykonáváme s někým společně. S druhými a pro druhé. Je to otázka motivace a vztahů mezi lidmi.

Fyzická lidská práce je zase ve stále větší a větší míře nahrazována stroji. K možnostem vysněné svobodné práce se tak lidstvo krůček po krůčku přibližuje, i když se nám to zatím tak nejeví. Jednou možná opravdu bude práce hrou. A doufejme, že kvaltování už pak nebude dobré ani pro hovado. Proč by se vlastně hovada (tedy zvířata) měla k něčemu donucovat?


Fyzické práce je stále méně. Foto Chicago Man / Flickr.com

V Písni práce se zpívá: Ó zazni, písni vznešená, o práci, která vrozena přírodou lidstvu jest. Nevím, zda je člověku vrozena práce, ale možná je mu vrozena nevědomá touha po tom, aby vtiskoval něco ze sebe svému okolí a zároveň si je tím podmaňoval. To vtiskování a podmaňování ovšem nemusíme chápat v negativním smyslu slova, byť se tvořením skoro vždy zároveň něco destruuje. Člověk může vtiskovat a podmaňovat si něco s láskou.

Původně asi byla veškerá lidská činnost tvořivou a svobodnou. Teprve když si člověk zvykl užívat její výsledky, stala se mu práce nutností. Se vznikem třídní společnosti byla svobodná tvořivá činnost vyhrazena jen mizivému počtu jedinců, zatímco mnoho jiných bylo uvrženo do otroctví.

Proměnili se v pouhé zdroje pracovní síly, stali se objekty. Nejen oni, ale i jejich potomci se svobodnému tvoření víc a víc vzdalovali. To byl neradostný úděl. Otroctvím jedněch byla umožněna tvořivá práce druhých, což způsobilo vznik a rozvoj civilizace. To je prostě tvrdá realita, která se však, doufejme, brzy stane minulostí. Tedy pochopitelně ne ta civilizace, ale nesvobodná práce.

Tvořivá činnost, či vlastně hra, při níž je člověk sám sebou a zároveň něco dobrého nebo krásného produkuje, má však jednu záludnou vlastnost. Totiž tu, že si lidi dovede podmanit. Kdo k ní jednou přičichne, kdo pozná její kouzlo a propadne mu, toho už nenechá v klidu - jako by byl zasažen Erotovým šípem přímo do srdce.

Takovému člověku pak možná nezbude nic jiného, než dělat vše pro to, aby měl právo na svobodnou práci. Nebo ještě lépe (pokud nechce být sobecký) - dělat vše pro úplně jiný svět, v němž by to právo na svobodnou práci existovalo pro všechny. Každý člověk je konec konců hravý a tvořivý, jen o tom třeba ještě neví. Jako by se dosud neprobudil.

Proto by pro tvůrčího jedince měla být samozřejmostí úcta ke všem lidem, ať jsou, jací jsou - tvořiví či (zatím) „jen obyčejní“ a úcta k životu vůbec. Vždyť čím jiným je život než věčnou sebeuskutečňující se tvůrčí silou? Měli bychom mu důvěřovat. Jen díky životu jsme těmi svobodnými bytostmi, které v nekonečnu nekonečna tvoří samy sebe, jak si to představoval Jan Ámos Komenský. A nejenom sebe. Možná se můžeme stát i tvůrci nového světa, nové epochy.

Patrně nezabráníme tomu, aby naše životy čas od času nebyly „truchlivé jak pláč“ nebo „bludné jako kruh“ (slovy vynálezce Edisona v podání Vítězslava Nezvala). Ale co je občasné truchlení a bloudění proti tomu, že tu vždy bude zároveň „něco krásného, co drtí - odvaha a radost z života i smrti“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.