Letní melancholické přemítání o práci

V dřívější době jistý typ lidí mohl nalézt uplatnění v archivech, knihovnách či muzeích. Dnes už jsou ale tyto instituce přeplněné a i sem proniká manažerský způsob řízení. Objevuje se tak skupina lidí, která je zdánlivě zbytečná.

Moje mládí mi kdysi připadalo jako za trest. Často jsem si přála, aby mi už bylo aspoň třicet. Prázdniny bývaly ze všeho nejhorší. Ne, že bych se na ně netěšila. Naopak, začátkem června, kdy ve škole vrcholila doba zkoušení před vysvědčením, byly docela příjemnou vidinou. Když se konečně známky uzavřely a dál se nezkoušelo, ani se nic nového neprobíralo, nastal volnější režim.

Konaly se výlety, vracely se učebnice, a protože už o nic nešlo, tak jsme závěrečné dny víceméně proklábosili mezi sebou nebo s učiteli. Někdy se třída po vyučování zmohla i na společnou návštěvu letního kina nebo koupaliště. To jsem docela vítala. Když však definitivně nastoupily prázdniny, bývala jsem vždycky trochu smutná.

Rok co rok na základní i na střední škole jsem většinu léta trávila doma s rodiči a s knihami. Čas od času jsem zašla k vodě, kde jsem si stejně zase jen četla. Občas mě zaujala písnička nebo nějaký film. I do kina jsem chodívala sama. Někdy jsem kreslila nebo psala básně, ale jen tak pro sebe. Myslela jsem si tenkrát, že bych nemohla žít mimo Ostravu a bez rodičů. Mohla jsem sice někam jet, do něčeho se zapojit, ale pokud jsem to vůbec udělala, většinou jsem se nemohla dočkat, až se vrátím domů, protože nic nebylo podle mých představ a nikam jsem nezapadla.

Byla jsem příliš introvertní. Neměla jsem žádné přátele, kteří by byli stejní jako já. Skutečný život plynul mimo mě, zatímco můj byl v těch knihách, které pojednávaly o více či méně minulých dobách. Jejich obsahy se jakoby slévaly v jakýsi virtuální svět. Žila jsem v tom světě, který nikdy neexistoval. Nebo spíš jako v nějakém snu. Probouzela jsem se obvykle až na začátku nového školního roku, který mě nemilosrdně vtáhl zpátky do reality. Svou budoucnost jsem si tehdy představovala jen mlhavě, ale věřila jsem, že mě přece jenom nějaká čeká.

Na pedagogické fakultě, kde často končívali studenti, kteří sice chtěli studovat, ale jinak neměli v ničem jasno, se po třetím ročníku uděloval zápočet za letní aktivitu, která představovala jednak povinné čtyři týdny na pionýrském táboře a jednak šest týdnů brigádnické činnosti v podnicích, kam nás fakulta navelela.

Pamatuji si, že část té doby jsem strávila s ostatními spolužačkami na chmelové brigádě, ještě před nástupem do prvního ročníku. Na zbytek jsem byla poslána do městských prádelen a čistíren, protože lepší brigády už byly protekčně rozebrány. V prádelnách byla dost nepříjemná práce a prostředí plné rachotu strojů, zápachu a horké páry. Zaměstnankyně mě stíhaly nevraživým pohledem, jako že už zase mezi chudáky pracující poslali nějakou vysokoškolskou slečinku (možná použily i drsnější slovo), která bude svou přítomností jen otravovat.

Umístili mě v žehlírně, kde se pracovalo u mandlu. Po stranách strojů stály proti sobě dělnice, které prádlo při odebírání z rozpálených válců ihned skládaly a jejich ruce přitom dělaly stále stejné pohyby. Zrcadlově. Jedna dělala totéž levou, co druhá pravou. Šlo jim to jak na drátku, protože už na to měly gryf. Pořád dokola. Tisíckrát totéž.

Několikrát za den byla změna, podle toho, co právě procházelo mandlem - ty pohyby byly totiž jiné při žehlení prostěradel, jiné u ručníků a jiné u dalšího prádla. Nemohla jsem se to naučit, byla jsem nervózní a často jsem se pletla. Občas se kvůli mně musel stroj vypnout, když jsem vypadla z rytmu. Moje parťačka, hubená, asi čtyřicetiletá blondýna, práskla zmačkaným prostěradlem a sveřepě prohlásila, že se mnou dělat nebude.

Několik dalších se k ní přidalo. Připadala jsem si jak vyloučená. Nemohla jsem se dočkat konce té nešťastné brigády, ale měla jsem za sebou teprve dva dny, z čehož jsem byla v poněkud zoufalé náladě. Tehdy se mě dobromyslně ujala jedna starší žena. Byla to Řekyně. V Ostravě v té době žila docela početná řecká komunita. Paní se jmenovala Helena, příjmení už si nepamatuji. Řekla mi: „Nic si z toho nedělej, budeš pracovat se mnou".

Spadl mi kámen ze srdce a hned jsem se cítila lépe. Byla velice trpělivá, i když mi práce zpočátku nešla. Po několika dnech jsem se jakžtakž zapracovala. Když jsme o přestávce svačily, vyprávěla mi o svém životě a o dceři, která žila s manželem v Alžíru. Tak uběhly dva týdny. Byla jsem děvče z dělnického prostředí a moji rodiče se podobnou prací živili celý svůj život, protože jim zkrátka nic jiného nezbývalo.

Uvědomovala jsem si to. Jak jsem byla tenkrát šťastná, že já u toho mandlu nemusím zůstat napořád. Asi by to byl můj konec. Pak jsem se s Řekyní Helenou rozloučila a už jsme se neviděly, až na jedno náhodné setkání na ulici ještě před tím, než jsem se definitivně odstěhovala z Ostravy, kdysi mnou tak milované. Ale nikdy jsem na tu paní nezapomněla. Doufám, že se má dobře, pokud je ještě naživu.

Ani později jsem nebyla nijak praktická a pro učitelství jsem se vůbec nehodila. I když mně studium docela šlo, nedokončila jsem ho. Po mateřské dovolené se mi náhodou podařilo zakotvit v archivu, což byla moje spása, ačkoliv jsem s něčím takovým původně vůbec nepočítala. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe, občas jsem se dostala také k nějaké tvůrčí práci a myslím, že aniž bych zvlášť vynikala, nechala jsem za sebou aspoň nějakou profesní stopu, svůj otisk v historii toho našeho přes sto let starého archivu.

Co ale mají dělat lidé jako jsem já v dnešní době, kdy archivy a podobné instituce, jež bývaly sbírkami nejrůznějších podivínů nenalézajících jinde uplatnění, jsou už přeplněny? Dřív se tato zařízení otevírala i středoškolákům, dnes jejich místa obsazují mladí vysokoškoláci a ještě se na všechny nedostane.

Muzea a knihovny, které na rozdíl od archivů spadají do rezortu kultury, se dnes proměňují v manažersky řízené podniky, co už nemají pouze shromažďovat sbírky a zpřístupňovat je veřejnosti. Jejich hlavní povinností je teď vydělávat peníze, pročež mají k přilákání znuděných návštěvníků pořádat nové a nové atrakce. Podle toho si také vybírají své zaměstnance a mladí šéfové často neváhají zbavit se někoho, kdo v instituci pracoval dvacet i více let.

Co vlastně mají dnes dělat lidé, kteří nejsou úplně hloupí, ale nejsou bohužel praktičtí ani podnikaví, nemají manuální zručnost na řemeslo, nejsou zájmově vyhranění, nejsou dost vytrvalí ve studiu jediného oboru, ani nemají na to, aby dělali vědeckou či intelektuální kariéru? Patrně tady na světě jenom zabírají místo těm schopnějším a podnikavějším a bylo by pro ně lepší, kdyby se vůbec nenarodili. Aspoň tak to v poslední době vypadá. Možná právě proto začnou přemýšlet, proč tady vlastně jsou, a pravděpodobně budou mít zájem změnit tento systém.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pravda a paradox Úterý, 23.Července 2013, 14:15:27

Moc pěkný článek, paní Hájková. Ano, tak to je: systém, který je postavem na tužbách lidí, bude vždycky vylučovat ty své bližní, kteří se na uskutečňování těchto tužeb nepodílí, případně tužby samotné nějak problematizují. Liberalismus vyčleňuje ty, kteří se nepodílí na tvorbě zisků pro elity. Komunismus pak vyčleňuje a zavírá do kriminálů ty, kteří se staví kriticky k jeho ideologii. Demokracie pak ráda odsouvá na okraj společnosti ty, kteří netáhnou s většinou, anebo se vymykají právním normám, jež jsou ušité na míru určité části společnosti.

Zkrátka a dobře, pro ideály určované jen a jen člověkem je typické, že člověk je hodnocen podle své užitečnosti ve smyslu realizace ideálů samotných. Zcela je zde opomíjena lidská důstojnost. Ta je totiž člověku vtištěna Bohem. Proto nemá žádný člověk právo ji druhému odejmout a vnutit mu životní podmínky, v nichž by strádal a o svoji důstojnost přicházel.

Společnost, která se alespoň zčásti poměřuje Božími měřítky, ví, že i ten ekonomicky nejneschopnější a nejneužitečnější člověk, ji nesmírně obohacuje. Totiž tím, že ji dává pravou a nefalšovanou možnost, aby se na něm ukázalo milosrdenství ostatních.

Naopak, společnost, která se nepoměřuje Božími měřítky, na lidskou důstojnost nedbá (neboť o ní a jejím zdroji obvykle nic neví) a tudíž jsou v ní běžné jevy, jež velice přesně popisujete.

Jediným řešením tedy je, osvojit si správný vztah k člověku, což je neuskutečnitelné bez správného vztahu k Bohu. V praxi to znamená znalost křesťanství, což je zase neuskutečnitelné bez povinné výuky křesťanství v základních školách. A to je přesně to, co Vy, paní Hájková, nechcete.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 23.Července 2013, 17:36:53

Teď to skoro vypadá, pane Vyleťale, jako bych tím, že nesouhlasím s povinnou výukou náboženství, byla tou hlavní překážkou uskutečnění spravedlivější společnosti. O mě přece vůbec nejde, já tady nejsem sama. Myslím sice, že bychom byli opravdu velkou kuriozitou, kdybychom jako nejateističtější země zavedli povinnou výuku náboženství ve školách, ale kdybych měla jistotu, že to skutečně přivodí vznik lepšího světa, možná bych svůj názor i změnila. Já však vím, že například v Evropě, kde tisíc let existovala povinná výuka křesťanství, spravedlivá společnost plná milosrdenství ve skutečnosti nikdy nebyla. Jak je to možné?
A pokud jsou mé informace správné, tak křesťanství by se s pomocí zákona snad ani šířit nemělo.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Je spousta povolání Úterý, 23.Července 2013, 21:02:14

Ti mladí lidé, kteří "nejsou bohužel praktičtí ani podnikaví, nemají manuální zručnost na řemeslo, atd." by možná byli šťastni někde venku při práci na zahradě, na poli, v lese jako zahradníci, zemědělci, lesní dělníci.
Kolikrát jsem si říkal (ač technik), že bych byl při takové práci šťasten - mít nad sebou jen nebe.
Dnes ale pracuje v zemědělství jen asi 5% obyvatel, do lesů chodí ukrajinští dělníci. A je to trochu pohodlností mladých a vinou rodičů a že se to "nenosí", že je nenutí vzít i manuální práci.
Znám však mladého politologa, který se živí stavbou krovů.

Nakonec poznámka: kdykoliv píší o práci humanitně zaměření autoři, dotýkají se problému nezájmu mladých o techniku jen stydlivě a zde je přitom zakopán pes - mnozí mladí mají jistě předpoklady ke studiu technických oborů (následně by snáze získali práci). Že by se autoři báli přiznat, že se také nepovedla struktura vyučovaných oborů?

Ale tak jako převládl v ekonomice neoliberalismus, tak ve školství převládl antitechnicismus, nepřímo podporovaný již na ZŠ rušením dílen, školních pozemků. Jak snadné je se nabiflovat než používat logické myšlení! Přece nebudu studovat na matematiku, fyziku atd. náročné obory.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Úterý, 23.Července 2013, 22:09:26

Pěkný článek p.Hájková.Čtu DR pravidelně a tak znám vaše příspěvky,myslím,že je to dost odvážné psát tak otevřeně o svém životě,který není moc úspěšný.
Nejlepší je poslední odstavec.Co s lidmi,kteří nejsou dost vyhranění,vytrvalí ani podnikaví,nebo manuálně zruční,jsou prostě pořád pozadu a nedokáží se prosadit,ale mají v sobě normální lidskou hrdost a důstojnost,že sebou nenechají zametat jako s hadrem? Dnešní podnikatelé to umí,připadá mi nedůstojné je žádat i o práci.V každé době a režimu na tom část lidí byla špatně.
Žádné náboženství to nevyřešilo a nevyřeší.Věřím lidem,že se naučí spravovat své věci citlivě a spravedlivě.Musí to jít,jiná možnost není.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď paní Hájkové Úterý, 23.Července 2013, 23:14:21

Vážená paní Hájková,
jednou z hlavních překážek uskutečnění spravedlivé společnosti je lidská víra v to, že této mety lze dosáhnout bez Pána Boha. Nejde to, a nikdy to nepůjde.

Jistě, v minulosti hrálo křesťanství ve společnostech významnější roli, než tomu je dnes. Jenže ani tehdy nebylo křesťanství jedinou silou utvářející společenské poměry a nebylo ani silou dominantní. A pak také, ne každý, kdo se jím chlubil navenek, je žil (což je problém všech společenství i všech dob). Křesťanství mělo vždy za nepřítele mamon a touhu po moci. Má je dodnes.

Avšak největší tragedie a selhání lidství se nestaly tehdy, když církev měla jakž takž co říci do světských poměrů, ale tehdy, když byla o svůj veřejný hlas připravena falešnou vírou člověka v jeho ničím neomezené schopnosti. Vyústilo to v první světovou válku, pak v tu druhou, genocidu židů a komunistické gulagy. Tady všude bylo přece křesťanství buď nežádoucí anebo brutálně pronásledované (u nás se v padesátých letech popravovali kněží a mučili jeptišky). Jsou snad ty hekatomby povražděných ve válkách a společenských konfliktech, které tu vyjmenovávám a které se konaly navzdory křesťanství, důvodem k tomu, domnívat se, že bez křesťanství nám bude lépe?

A pak je tu také otázka, jak by nám bylo, kdybychom o křesťanství nevěděli vůbec nic, případně, kdyby vůbec neexistovalo. Možná, že takový stav můžeme dnes tak trochu tušit, když vidíme, co všechno je v české společnosti možné.

Kdybychom tu školní výuku křesťanství u nás zavedli, byla by to vzhledem k míře českého ateismu skutečně velká rarita. Cožpak je však ostuda konat dobro? Co je důležitější: konat co je správné anebo konat to, co většina?

Mezi povinnou výukou křesťanství (nebo náboženství) a šířením křesťanství zákonem, jak tomu rozumíte Vy, paní Hájková, je přeci naprosto principiální rozdíl. Stejný jako je mezi výukou přírodovědy a povinností stát se přírodovědcem. O něčem něco vědět přece ještě nezakládá povinnost se s tím ztotožňovat. A potom, křesťanství je přece do značné míry naukou o morálce a z ní pramenící shody na nejzákladnějších pravidlech lidského chování. Oboje potřebujeme více než cokoliv jiného. Bez ohledu na to, pokládáme-li se za věřící či nevěřící.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Havlíku, Středa, 24.Července 2013, 05:31:52

díky za příspěvek. Já se za úplně neúspěšnou zase nepovažuji. Ale to není důležité. Teď mi jde spíš o mladé lidi, protože mám doma nezaměstnanou, nedávno vystudovanou dceru, která má podobnou povahu jako já. A vím, že není jediná. Nezaměstnaných mladých je hodně. Moje mládí naštěstí probíhalo ještě v jiné době, kdy se nakonec každý někam zařadil, ať už s tím byl spokojený více či méně. Doufám, že se to snad nějak vyřeší.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Vyleťale, Středa, 24.Července 2013, 05:35:16

vám taky děkuji za komentář. Nebudu vám nic vyvracet, protože by to stejně nemělo smysl. Ale myslím, že brzy budu muset zase napsat nějaký nový článek o komunismu :-)
Trvám na tom, že povinná výuka náboženství je šíření náboženství zákonem. Zákon vždycky znamená nátlak. Když je totiž něco povinné, pak se tomu člověk MUSÍ podrobit, i kdyby nechtěl a za nedodržení bývají různé sankce. V tomto případě by se to pravděpodobně týkalo rodičů, ne dětí.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Hlávko, Středa, 24.Července 2013, 05:48:53

samozřejmě, že je spousta povolání, ale ne každé se hodí pro všechny. Souhlasím, že kdo má zájem o matematiku, fyziku a chemii a má pro to i schopnosti, ten se uplatnil a uplatní vždycky. Nikdy nebylo těžké se na tyto obory dostat. Spíš byl a je problém se tam udržet.
Tady jde totiž zároveň o více problémů:
Za prvé, že ne všechna povolání jsou dostupná těm, kterým by vyhovovala (zájemců je totiž příliš mnoho, a tak chtě nechtě nastupuje tržní princip, případně protekce) a za druhé, jsou mladí lidé, kteří velmi dlouho nevědí, co by vlastně chtěli dělat. Nevědí to nejenom v patnácti, ale často ani ve dvaceti, ba mnozí to nevědí ještě déle. Pro tyto případy sice ve školách bývali (aspoň za mých mladých let) výchovní poradci, kteří s tím měli mladému člověku pomoci. Ze své tehdejší zkušenosti vím, že nejevili o osobnost žáka či studenta dostatečný zájem, aby mu dobře poradili. Spíš mu radili, aby šel na obory, které byly v zájmu tehdejšího režimu (například vysoká škola báňská).
Zvlášť markantní je tento problém u dětí, jež pocházejí z nižších vrstev. Tedy v případě, že nechtějí jen kopírovat povolání svých rodičů.
Bylo by žádoucí, aby mezi učiteli bylo více lidí, kteří mají nejen psychologické vlohy ale skutečný zájem o žáka, aby mu s volbou dobře poradili. Ale všechno by se tím stejně nevyřešilo, protože jak už jsem napsala výše, na někoho zkrátka vždycky zbude ten Černý Petr.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Tady je vidět, jak je důležité číst noviny, Středa, 24.Července 2013, 09:18:23

jeden nikdy neví, co se může nového dovědět, třeba i o vlastní matce. K článku bych podotkl, že se doba prostě mění (mimo jiné) v tom, že studium přestává být klíčem k povolání, a stává se jakousi přidanou hodnotou. Příklad pana Hlávky je extrém, ale absolventi VŠ pracující víceméně mimo svůj původní obor jsou dnes běžným jevem. I mezi zaměstnanými dětmi paní Hájkové jsou takoví :-)
Školství se přizpůsobuje, ale možná ne dost rychle. A lidi se přizpůsobují, protože musí. Měnit systém je taky možnost, ale náročnější.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

A lidi se přizpůsobují, protože musí. Středa, 24.Července 2013, 17:49:55

Zdá se mi, že nastává doba, kdy lidé začínají ve větší míře chápat, že musí přizpůsobit své jednání, aby bylo empatické k potřebám druhých.

Jestliže jim začíná pomalu svítat, že vbrzku nebude mít lidský rod šanci k přežití, nebudou-li soucítit nejen se sebou samým, ale i s druhými, není to příliš působením náboženství s povinnými odkazy na Boha, ale sebezáchovnými tendencemi tohoto rodu.

Mé uznání patří všem, kdo na tuto skutečnost jednak upozorňují, jednak k její realizaci nabádají.
Česká média to bohužel v téměř stoprocentní většině nejsou.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 24.Července 2013, 18:23:12

Lidi se přizpůsobují, protože musí? Ale kdo se nemůže přizpůsobit, ten ani nemusí. Z tohoto důvodu jsou možná všichni "nepřizpůsobiví" průkopníky nového systému. Oni totiž vlastní životem dokazují, že se nemusí.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Opravuji, Středa, 24.Července 2013, 19:41:51

Lidé se přizpůsobují, ne protože musí, ale protože si od toho něco slibují, nebo se nějakým problémům vyhýbají. Nepřizpůsobiví nepochybně existují a existovali v každé společnosti. Pokud jejich počet roste, společnost má jistě potíže, ale zda lze šmahem označit všechny nepřizpůsobivé za pionýry nového systému, to je asi otázka pro sociology a historiky. Mě to přijde poněkud odvážné. Snažit se přizpůsobit společnost sobě je rovněž možné, ale jednoduše těžší. V dnešní globalizované době je rovněž běžný přesun do jiné společnosti - to ale funguje jen na něco, před některými společenskými jevy je těžké utéct.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 24.Července 2013, 20:31:21

Slovo průkopník je možná přehnané; to se hodí spíš pro aktivisty. Nepřizpůsobiví (jejich stále zvyšující se počet) jsou ale znamením toho, že starý systém už nevyhovuje a rozpadá se. A protože člověk nemůže dlouhodobě žít v chaosu, musí se nutně vytvořit nový systém. V takové situaci se probudí sebezáchovné tendence, jak napsala paní Štěpánka. Člověk si uvědomí, že sám neznamená nic.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.