Konec století sociální demokracie?

Evropské sociální demokracie za sebou mají úspěšnou historii, v současnosti se ovšem nacházejí v defenzívě. Způsobem, jak se z ní podle německých sociálních demokratů dostat, je spojit důraz na sociální spravedlnost se smyslem pro inovace.

Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice a na Slovensku, Masarykova demokratická akademie a bratislavský Institut ASA (Analýzy-Stratégie-Alternatívy) organizují už třetím rokem Akademii sociální demokracie, školu pro mladé sociálnědemokratické politiky a příznivce sociálnědemokratického hnutí z České republiky a Slovenska. Škola má podobu šesti víkendů intenzivního vzdělávání spojeného pokaždé s argumentačním a mediálním tréninkem. Na každou víkendovou školu obvykle přijíždí host z německé sociální demokracie (SPD). Na poslední škole, která se konala o víkendu 12.-14. dubna v Praze, byl tímto hostem Wolfgang Schröder (není v příbuzenském vztahu s bývalým německým kancléřem Gerhardem Schröderem), náměstek zemského ministerstva pro práci, sociální věci, ženy a rodinu v Braniborsku a profesor politologie na univerzitě v Kasselu.

Sociální demokracie mezi kontinuitou a diskontinuitou
Wolfgang Schröder otevřel víkendovou školou krátkou přednáškou o současných výzvách pro sociálně demokratickou politiku. Sociální demokracie může podle něj být díky své stopadesátileté historii a úspěchům při formování evropského ekonomicko-sociálního modelu nejhrdější politickou stranou Evropy; nesmí ovšem zapomínat na to, že její historie je kontiunální i diskontinuitní zároveň. Dějiny soc. dem. hnutí jsou též dějinami bojů o uznání – a právě proto, že se sociální demokracie byla v těchto bojích úspěšná, deradikalizovala se: V Evropě se vytvořila soc. dem. státnost, přišel sociální pokrok, rozpory kapitalismu se oslabovaly postupnou, reformní cestou.

V roce 1983 pak přišel sociolog Ralf Dahrendorf s tezí, že „století sociální demokracie“ skončilo, protože její vize je už realizována – žijeme v občanské sociální společnosti a nejsou zde už nové soc. dem. projekty. Na tom něco je, s integrací pracující třídy do občanstva se vytvořila všeobecná rovnost a podmínky, které daly soc. dem. myšlence vzniknout, zanikly. Ale přesto je tato teze mylná: dnešní moderní společnosti ztrácejí svou identitu a svůj základ a vzniká poptávka po nových vizích.

Soc. dem. politika je hodnotová: je založena na svobodě, rovnosti a solidaritě – a tyto hnodnoty musejí být definovány v celé Evropě stejně. Zároveň nelze redukovat úsilí soc. dem. stran na uskutečňování abstraktních hodnot; je třeba je doplňovat o konkrétní výzvy té které doby. Konkrétní výzvou dneška jsou inovace – pokud soc. dem. hnutí dokáže spojit důraz na sociální spravedlnost se smyslem pro inovace, může v Evropě dominovat. Nacházíme se ve fázi, v níž se objevují nové šance.

K tomu, aby bylo možno realizovat práva a šance pro všechny, je třeba se ptát po mocenských poměrech ve společnosti. Kdo má moc něco uskutečňovat? Nelze souhlasit s Dahrendorfovou tezí, že vše už je vyřešeno – nikoliv, boj za rovnost je permanentní. V Německu je už dvacet let blokována možnost sociálního vzestupu; dříve měli lidé ze slabších vrstev možnost udělat si maturitu a poté se uplatnit na pracovním trhu, zapojit se do života společnosti. V roce 2013 máme sice nejvíce absolventů vysokých škol v dějinách, ale dvacet pět procent zaměstnaných lidí pracuje v pásmu nízkých mezd. Musíme znovu usilovat o vytvoření sociálně solidární společnosti.

Strategie „třetí cesty“, tedy snaha spojit sociální spravedlnost a hospodářský růst za pomoci kompromisu mezi klasickým modelem sociálního státu a keynesiánské ekonomiky na jedné straně a neoliberálními politikami na straně druhé, s níž přišel Tony Blair a po něm i Gerhard Schröder, je už věcí minulosti; potenciál třetí cesty se vyčerpal. Vyčerpalo se samo hospodářství – pokud jím myslíme i komunikaci a způsob, jakým je společnost konstruována. Až nyní se objevují chyby konstrukce třetí cesty: zaměřila se příliš na individuum, růst a práci; ale zapomněla na to, že práce musí být dobrou prácí, musí přinášet smyslupplný pokrok. Jenže práce je stále horší (agenturní, prekarizovaná, mechanizovaná), lidé se nemohou skutečně uplatnit a jejich vzestup nesplňuje očekávání.

Proto zažíváme období diskontinuity – hledání nových cest, potřeby reflektovat minulost. Je třeba začít mluvit například o mzdových kvótách; především je třeba si znovu položit otázku: Jak vypadá podle nás pokrok? Jaký je poměr mezi státem, občanskou společností a trhem? Jak na to odpovídá sociální demokracie a jak tuto vizi podpořit?

Bez jasné voličské základny?
Druhá kritická teze (po výše zmíněné Dahrendorfově) zní: Sociální demokracie už není schopna mobilizovat vlastní základnu. Tradičně chtěla soc. dem. mobilizovat pracující třídy, vedena myšlenkou, že na společenském rozvoji se mají podílet všichni. Jenže ve středu zájmu se stále více ocitá otázka svobody, zejména ekonomické – a spolu s ní se soc. dem. podílející se na vládě musí identifikovat i s tím, co je s jejími programovými východisky v napětí. Dle výzkumů jsou konzervativní voliči mnohem méně nároční vůči vládě, akceptují i horší vládnutí, kdežto voliči soc. dem. nikoliv: snadno odepíšou svou stranu, pokud se nechová tak, jak očekávali. V Německu tak máme dvě soc. dem. strany – tu, co vládla na přelomu století, tu „státní“, a tu, která je nyní v opozici. To je třeba brát v úvahu ve volební kampani. Abychom se mohli podílet na veřejné diskusi, musíme nabídnout moderní
ekologickou a sociální politiku a být schopni ji posléze i naplňovat.

Pracovní trh jako strukturní problém
Po úvodním slovu německého hosta následovala diskuse, z níž vyjímám nejzajímavější momenty. Zazněla například otázka po systémovosti hledání nové vize pro sociální demokracii: Je možné identifikovat kupříkladu u práce a zaměstnanosti problémy konkrétních ohrožených skupin a přitahovat je tak k soc. dem. politice, nebo je třeba vycházet z toho, že některé struktury jsou špatné jako takové, že trh práce nefunguje?

Podle Wolfganga Schrödera musí soc. dem. dělat obojí: Zaměřit se jednak na problémové skupiny – což je dnes nejvíce mladá generace; ve Švédsku je dvacet dva procent mladých nezaměstnaných, ve Španělsku dokonce padesát procent. Jak máme organizovat politiku pracovního trhu, abychom mladé lidi dostali do práce? Jistým řešením může být podpora učňovských škol, díky níž můžeme dosáhnout vyváženosti s abstraktním vzděláním. Jenže je tu další problém s dlouhodobě nezaměstnanými: V roce 2005 bylo v Německu pět miliónů nezaměstnaných, z toho podíl dlouhodobě nezaměstnaných činil třicept pět procent. Dnes jsme sice snížili nezaměstnanost na tři milióny práceschopných, ale podíl dlouhodobě nezaměstnaných činí čtyřicet procent.

Proto je třeba měnit i samotné struktury: nestačí zlepšit podmínky pro určité skupiny, musíme problému s nezaměstnaností více předcházet. Zvažujeme například možnost zavést pracovní pojištění, z nějž by se financovalo další vzdělávání a lidé by se mohli dále profesionálně rozvíjet. Otázkou tedy je, jak vytvořit zdroje pro nízkopříjmové skupiny.

Volební strategie
Další otázka se týkala volebních strategií obecně – jak má soc. dem. postupovat, aby byla v Evropě opět úspěšná?

Také podle Wolfganga Schrödera nesmí soc. dem. stavět proti sobě jednotlivé skupiny voličů. Sociální demokracie by měly být lidovými stranami spojujícími generace. Centrálním tématem je sociální spravedlnost, nástrojem je vytvářet stát, v jehož rámci lze jednat. Jenomže v devadesátých letech jsme stát oslabili a tím pádem se vytrácejí rámce pro jednání, neexistuje silná společnost. K sociální kohezi je třeba více řízení a silný stát, lepší vzdělání, lepší infrastruktura. Soc. dem. chce pečující stát, proto musí od samého počátku investovat do rodin a dětí, ve školách nahradit dětem sociální kapitál, pokud ho nemají.

V Německu není stanovena minimální mzda, ačkoliv v ostatních evropských státech je to standardem. SPD byla hrdá na to, že zaměstnanci a odbory si stanovovali mzdy v kolektivních smlouvách, ale to už se dnes nedaří. Stále více lidí je zaměstnáno v oblasti služeb, v nichž panuje přímočařejší tržní mechanismus a kolektivní smlouvy se nedaří uzavřít. Zaměstnanci přistupují na dumpingové mzdy – takže minimální mzda by zde byla značnou pomocí. Obecně platí, že je dost práce pro vysoce kvalifikované, ale málo pro nízko kvalifikované.

Německá evropská politika
Zazněla také otázka, zda není německá politika kontraproduktivní v evropském měřítku.

Podle Wolfganga Schrödera je evropská soc. dem. politika náročným tématem. Kupříkladu společná evropská měna: Euro má konstrukční chybu, protože dnes máme jednu měnu při různých produktivitách jednotlivých ekonomik. Když mělo italské strojírenství v době před zavedením společné měny problémy, bylo možné devalvovat liru, což italské ekonomice pomohlo – dnes něco takového není možné.

Evropskou soc. dem. politikou je posílit ekonomiku skrze inovace a díky tomu snížit zadlužení. V Maastrichtské smlouvě si Evropa zakázala bailout (vykoupení krachujícíh podniků státem, v případě EU „vykoupení“ zadlužených zemí), Evropská centrální banka nemůže kupovat dluhy. EU vznikla jako odpověď na druhou světovou válku, ale mírová Evropa už dnes není dostatečnou legitimizací dalšího evropského sjednocování. Novou legitimizací by se mělo stát poznání, že jednotlivé země by nebyly schopny odpovědět na globalizaci. Může se také stát, že Evropa bude mít jen pětiprocentní podíl na světové ekonomice. Je proto třeba, aby Evropa zůstala v této společné struktuře a aby se její výkonnost zvýšila. Jenže pokud si Řecko, Španělsko, Francie nechávají dělat díry do rozpočtů, není jasné, zda jsme schopni pokračovat dále. Ze soc. dem. perspektivy je to samozřejmě otázka solidarity – ale to zase není jen morální kategorie, musí tu být reciprocita, odpověď ze strany těch, kterým se pomáhá.

Na podobnou otázku po tom, jak bude vypadat evropská politika, pokud bude Německo mít soc. dem. vládu, odpověděl Wolfgang Schröder, že by to asi neznamenalo žádnou revoluci: pravděpodobně by byla nastolena jiná debata o hodnotách a země se socialistickými vládami (Francie, Německo) by usilovaly o více přímé demokracie. Dále by se asi snažily o společnou evropskou soc. dem. kandidátku a posílení evropské legislativy. Nelze očekávat revoluci, i soc. dem. vlády budou usilovat o rozpočtovou odpovědnost, jen nuancovaněji, a budou více podporovat ekonomický růst a zaměstnanost – ostatně o této rovnováze stále více mluví i konzervativci.

Snad lze vymezit tento rozdíl: Povládne-li Merkelová, výsledkem bude Evropa více ekonomická, bude se zvyšovat kapitál bank a jejich odpovědnost; kdežto SPD se bude snažit krotit finanční trhy. Důležité je to, jak dopadnou složitá povolební jednání v Itálii, zda vznikne vláda, která bude aspoň trochu spolupracovat.

Jak SPD vnímá Schröderovy reformy?
Zajímavým diskusním tématem se staly reformy sociálního systému a pracovního trhu, které Německo provedlo za kancléře Gerharda Schrödera (tzv. Agenda 2010 a Hartz I – IV).

Podle Wolfganga Schrödera se o reformu špatně fungujícího trhu práce (Německo zaostávalo za zeměmi jako Holandsko nebo Velká Británie, které měly mnohem menší nezaměstnanost a ekonomický růst přes dvě procenta) snažila v letech 1998-2002, ale pokus o zvýšení podílu služeb v německé ekonomice selhal. Reformu provedl až Schröder; a neplatí, že reformy přinesly prekarizovanou práci (kritici reforem totiž tvrdí, že reformy sice rozhýbaly německý pracovní trh, ale zároveň prudce snížily některé mzdy a obecně ochranu práce i nezaměstnaných); jen vyšla na světlo situace, která panovala už dříve.

Chybný byl ovšem předpoklad, že je potřeba nabídnout více práce na dobu určitou, aby lidé práci snáze dostali. Myslelo se, že budou spolupracovat všichni tarifní partneři, ale to se nepodařilo; vznikla vrstva agenturních pracovníků pobírajících menší mzdu za stejnou práci, kteoru odvádějí stálí zaměstnanci – jako výmluvy pro to se užívají tarifní smlouvy. Reformy de facto zničily pojem „povolání“, a zavedly místo něj „job“. Za každým povoláním je instituce, tradice, hodnota. Hartz reformy ale řekly: povolání nás nezajímá, každý profesor musí vzít i umývání nádobí – jenže právě tohle lidé nepřijali. Není-li dostatečná ochrana povolání, je snadné vypadnout ze střední vrstvy – a také soc. dem. je stranou středních vrstev.

Reformy také zaútočily na německý socioekonomický model, v němž spor mezi měšťanstvem/buržoazií a pracující dělnickou vrstvou řešila střední vrstva. Jenomže reformy řekly: není žádný rýnský kapitalismus, žádný severský kapitalismus, je jen globální kapitalismus; a od té doby se nacházíme v defenzívě. Sociální demokracie má představu o fungování institucí, o tom, jak zabránit bídě a katastrofám, ale má málo progresivních vizí, jak něco měnit k lepšímu. Německé ekonomice se daří nejlépe za velmi dlouhou dobu, trvá růst, vysoká zaměstnanost, přebytek na všech pojištěních – a jak máme jako sociální demokraté říkat, že za této situace máme nedostatky, že panují nerovnosti...? To je vlastně – v porovnání s jinými zeměmi – těžké.

Přitom ale platí, že současná německá konkurenceschopnost nesouvisí příliš se Schröderovými reformami. Německo je prostě exportní ekonomika, se silnými oblastmi jako je automobilový průmysl, elektro průmysl, strojírenství – v tom patřilo Německo vždy ke světové špičce. Dnes prosperují rozvíjející se země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) – a ty odebírají produkci německého průmyslů, díky tomu Německo nepocítilo tak silně ekonomickou krizi a rozvinula se struktura pro vyšší zaměstnanost. Jenže exportně orientované sektory jsou stále výkonnější a nepotřebují už tolik nových zaměstnanců. Nová místa se vytvářejí spíše ve službách, a tam je zase třeba více kvalifikace. Celkově lze říci, že Schröderovy reformy nabídly novou práci v sektoru služeb a díky tomu klesla nezaměstnanost.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Tožička - Duchcov

Pekný příšerný text Pátek, 26.Dubna 2013, 12:13:37

Text obsahuje pěknou analýzu a dobře vystihuje zoufalství Socdem ideí. Obsedance prací v průmyslu, keynesiánskou politikou, tržně sociálním hospodářstvím a teď se k tomu ještě přidají inovace. Cesta do pekel jako vyšitá.

Němci mohou děkovat Bohu, že po asociální politice SPD přijdou konzervativci a udělají zase něco pro chudé. Proto také budou mít socialisté co dělat, starou pionýrku Merkelovou porazit.

Němci jsou samozřejmě jedni z největších nositelů inovací. Jenže se obávám, že to, co myslí Schröder, je technologická inovace na úrovni Fraunhoferova institutu. A přiznejme si, průkaznost, že technologické inovace nějak radikálně zlepšují náš život je velmi malá. Zato inovace ve společenských oblastech, to je něco, co by se nám setsakramentsky hodilo. A Němci mají svého Gesella, jehož myšlenky už dokázaly dostat lidi z průšvihu.

Je tedy otázkou, jestli dokážeme inovovat své myšlení a svá zatuchlá společensko-ekonomická paradigmata, nebo jestli se technologickými inovacemi budeme snažit udržet vše při starém - byznys jako obvykle.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.