V roce 2009 britský poslanec Jon Cruddas a německá poslankyně Andrea Nahlesová společně vydali stručný manifest, nazvaný Budování dobré společnosti. V zápětí se o něm rozpoutala s podporou think tanku Compass a Nadace Friedricha Eberta celoevropská debata. Nedávno vydaná studie Göttingenské univerzity cituje debatu o koncepci dobré společnosti jako nejvlivnější intelektuální proud v současné evropské sociální demokracii.

Od té doby uběhly tři roky a dnes stojíme v ohnisku ekonomické krize mimořádných rozměrů. Není to běžná periodická recese, z níž se evropské ekonomiky automaticky vracejí k boomu. Je to systémová krize typu kapitalismu, který se utrhl od společnosti a demokracie.

Finanční kapitál se zbavil jakékoli odpovědnosti nejen ke společnosti, ale též k produktivním částem hospodářství. Evropa za to dnes platí cenu ve ztraceném výkonu, ztracených pracovních místech, ve ztracených nadějích.

Jakou nabízí v těchto přelomových časech odpověď sociální demokracie?

Text Budování dobré společnosti stavěl na premise, že je zapotřebí proměnit jak obsah, tak styl sociálnědemokratické politiky. Odmítli jsme dnes už všeobecně zdiskreditovaný kompromis s globálním kapitálem, s nímž se bez vážných výhrad smířila politika Nového středu v SPD a v ještě větší míře Třetí cesta nových labouristů.

Nabídli jsme vizi lepšího způsobu života i organizace společnosti, v níž bychom měli všichni šanci žít pestřejší a smysluplnější život. Do kontrastu se současnou situací charakterizovanou vypjatým individualismem, rostoucími obavami a ztrátou vlivu občanů na podobu jejich každodennosti jsme postavili vizi společnosti, spočívající na komunitě, solidaritě, samosprávě, čase tráveném děláním věcí, jež nám působí potěchu, a s lidmi, s nimiž je nám dobře.

To jsou podle nás definiční rysy světa spravedlivějšího, trvale udržitelného a demokratického. Napsali jsme tehdy, že nastupující krize představuje „okamžik plný příležitostí a příslibů: oživit náš společný cíl a naplnit evropský sen o svobodě a rovných příležitostech pro všechny“.

Evropská sociální demokracie se musí změnit

Po třech letech musíme říci, že k tomu evropská sociální demokracie zatím nedospěla. Jakkoli ekonomický kolaps neoliberalismu je dnes již objektivně zcela zjevný, subjektivně člověka může skličovat, že moc volnotržního kapitalismu nad kulturou a mentalitou Evropy působí stále stejně neotřesitelně jako kdykoli dřív.

Dílem je to jistě proto, že sociální demokraté dosud nezvítězili v dostatečném počtu evropských zemí, aby mohli svou politiku účinně prosazovat na evropské úrovni, ale zejména je to proto, že prozatím nezformulovali politický program, který by znovu úspěšně podřídil kapitál společnostem a demokraciím, vůči nimž sociální demokraté mají (a musí) nést prvořadou odpovědnost.

V Německu a v Británii se pod vedením Sigmara Gabriela a Eda Milibanda dělá docela dost pro reformulaci „odpovědného kapitalismu“. Pokud by na úspěch levice Francoise Hollanda ve Francii dokázali navázat sociální demokraté v Británii i v Německu a pokud by vyšli posílení i z evropských voleb v roce 2014, vznikl by politický rámec pro vybudování nové Evropy.

Jenomže získat úřad není totéž co získat moc. Vykonávat moc znamená vědět, kam se míří a jak se tam dostat. Politická koncepce „dobré společnosti“ nabízí soubor principů, které sociální demokracii umožňují nově politicky pracovat a viditelně měnit poměry k lepšímu.

Ačkoli se ucházíme o většinovou vládu v obou našich zemích, jsme si vědomi toho, jak mocné síly neoliberalismu jsou. Ani vítězství sociálních demokratů u voleb samo o sobě nepřeváží spojené finanční, mediální a kulturní síly, které usilují o to, aby se kapitál společnosti a demokracii podřizovat nemusel.

Je tedy zapotřebí usilovat o novou alianci ideálů, sil, organizací a segmentů společnosti, které budou mít z dobré společnost užitek. Musí se jednat o spojenectví všech lidí, kteří si vydělávají na své živobytí prací, produktivního kapitálu a malých živností. Musí zahrnout ochránce přírody, kteří chtějí uchránit ekologickou stabilitu, stejně tak jako do ní musí patřit všichni, kdož se snaží ochránit a uchovat společenské struktury a způsoby života, jež působí pro společné dobro.

Takováto pluralitní formace musí být otevřená, prostoupená vzájemnou důvěrou, a především musí být demokratická, pokud se má stát trvanlivou a mocnou silou, která by mohla umožnit nové post-neoliberální většině získat tvar a pevnou půdu pod nohama. Tím pádem se musí změnit naše vlastní strany, musíme opustit technokratickou a často elitářskou praxi, odrážející přesvědčení, že strana a pouze strana sama může nastolit sociální demokracii svým působením shora.

Krize kapitalismu je vždy rovněž krizí sociální demokracie. To proto, že ústředním cílem sociální demokracie je prostřednictvím regulací a usměrňování zajistit, aby kapitalismus sloužil spravedlivě všem členům společnosti ku prospěchu. Pokud v tom sociální demokracie selže, kapitalismus vždy překročí přípustné meze a přivodí ekonomickou i sociální krizi.

Jak jsme si mohli právě ověřit, čím větší moc trhy dostanou, tím větší krizi způsobí a tím více mohou otřást s každodenním životem běžných lidí. Problém nespočíval v příliš velkých vládách či státních aparátech, naopak tkvěl v nedostatku správného typu vládnutí a státních intervencí.

Musíme přestat důvěřovat tomu, že trh se sám o sebe postará nejlépe, že jediné, čím by se sociální demokraté ještě měli zabývat, je distribuce zdrojů. Budeme se znovu muset postarat nejen o to, aby se kapitál opět začal chovat produktivně, ale rovněž se budeme muset postarat o to, že bohatství bude vznikat poctivě a trvale udržitelně.

Je to dlouhá a komplexní práce, na kterou musíme připravit své strany a započít debatu se svými voliči. Ani poválečné uspořádání, ani neoliberální řád se neprosadily jako model vytvořený na jediném místě, posléze univerzálně aplikovaný. S Evropou, která si osvojí koncepci dobré společnosti, to zajisté nebude jinak.

O nový program sociální demokracie

Tak se v současnosti vynořují obrysy nového programu, který bude směřovat k opětovnému podřízení kapitálu společnostem, jimž má sloužit. Nový program sociální demokracie by měl obsahovat následující prvky.

Za prvé, ekonomickou obnovu postaví na mzdové politice, která bude vycházet ze zjevného vztahu mezi poptávkou a poctivou distribucí prostředků. Evropa má potíže, poněvadž v ekonomice schází poptávka. Bohatství se vinou špatné organizace společnosti systematicky přesouvá k vrcholku společenské pyramidy, kde se ho využívá k finančním spekulacím, nikoli k platbám za zboží a služby.

Nejenže je morálně správné, aby se bohatství, jehož vznik není možný bez společenského zázemí, distribuovalo spravedlivěji prostřednictvím vyšších mezd, ale nadto nárůst kupní síly těch, kteří jí využijí k platbám za reálné zboží a služby (a tím dají příjem a práci dalším lidem), pomůže rozběhnout obnovu evropského hospodářství.

Evropa by měla zavést společnou minimální mzdu, odvozenou z průměrného příjmu v jednotlivých zemích. Korporace investují málo nikoli proto, že by mzdy byly příliš vysoké, nýbrž proto, že je příliš nízká poptávka.

Zavedení celoevropské minimální mzdy by snížilo tlak na vlády, které by nebyly nuceny v takové míře přímo finančně podporovat sociálně slabé rodiny, a snížila by rovněž tlak na ekonomickou migraci. V zemích, jako je Británie, v níž už je minimální mzda stanovena, je třeba vyvíjet tlak na prosazení důstojného minima. (Britskému pojmu living wage neodpovídá český termín životní minimum — pozn. jp).

Za druhé, finanční kapitál musí být vykázán do role sluhy hospodářství a společnosti. V jiném případě nedokáže investovat do skutečné ekonomiky a namísto toho vytváří spekulativní bubliny, jako byl trh s hypotéčními úvěry, což destabilizuje celou ekonomiku. V tuto chvíli není v Evropě jedna jediná banka, která by přežila bez podpory veřejného sektoru.

Banky nemohou být „too big to fail“ — velké tak, že si společnost nemůže dovolit jejich krach. A je nezbytně nutné postarat se o to, aby investovaly do výroby, a nikoli do spekulací. Rádi bychom tudíž vyzvali k co nejrychlejšímu oddělení jejich funkce obchodní a investiční, které je nutné odizolovat nejen účetně, ale kompletní institucionální separací.

Pokud se takové opatření příjme celoevropsky, dá to všem bankám stejné podmínky a zabrání se tak tomu, aby se nákaza zabudovaná v rizikových spekulativních obchodech rozšířila do reálné ekonomiky. Nadto je zapotřebí zavést celoevropskou daň ze spekulativních finančních transakcí, jednak abychom snížili jejich objem a jednak abychom získali prostředky pro investice do obecně prospěšných projektů.

Konečně pokládáme za potřebné zavést celoevropský pojišťovací mechanismus, kterým se všechny banky navzájem povinně pojistí pro případ svého nezdaru, a nebudou se tak muset spoléhat na rekapitalizaci z veřejných prostředků, z nichž se dosud hradily důsledky nezvládnutých rizik z mylných obchodních rozhodnutí bankéřů.

Za třetí, je nezbytně nutné ukončit celoevropský závod ke dnu v daňové politice, v němž se státy podrážejí navzájem a soupeří spolu prakticky bez pravidel. Namísto toho je třeba vytvořit prostředí s přehlednými a rovnými podmínkami, v němž budou mít společnosti i jednotlivci jistotu, vládám nebude nikdo moci vyhrožovat tím, že uteče jinam, a veřejnost bude mít bezproblémový přístup ke všem základním potřebám, poněvadž státy budou disponovat dostatečnou a poctivě koncipovanou daňovou bází, o níž budou moci opřít své rozpočty.

Dvě oblasti v tomto ohledu vyžadují bezodkladnou reformu: korporátní daně a daňové úniky. Evropa musí stanovit společnou sazbu daně pro korporace tak, aby všechny firmy věděly, kolik budou muset platit a státy se tak ani nemohly podrážet navzájem nesmyslným závodem ke dnu.

Za druhé je nezbytné důkladně se zabývat problematikou daňových přístavů. Není možné, aby korporace i jednotlivci měli možnost vyhýbat se, v některých případech zcela, povinnosti platit řádné daně společnosti, bez jejíhož zázemí by se nikdy nemohli bohatými stát.

K tomu jsou zapotřebí tři věci: za prvé korporace musí vést účetnictví odděleně pro jednotlivé země, takže budeme vědět, kdo platí a kdo neplatí daně, kolik a kde; za druhé musíme zavést povinnost zemí poskytovat informace o příjmech lidí, kteří někde vydělávají (zpravidla v daňovém přístavu) a někde jinde žijí — tím pozbudou daňové přístavy utajení; a za třetí, potřebujeme skutečně důkladné registry korporací a trustů v každé zemi, tak abychom přesně věděli, kdo co vlastní. Jedině pak si budeme moci být jisti, že se daně vybírají řádně.

Británie a Německo spolu mohou pomoci Evropě zkrotit kapitál

Úkolem je dát vzniknout pozitivní zpětné vazbě, díky níž politické kroky, popsané výše, povedou ke zvyšování důvěry v politiku na národní i evropské úrovni. Díky tomu pak bude možné prosazovat další politické požadavky a s nimi i hlubší demokratizaci politických i ekonomických rozhodnutí jak na národní tak na evropské úrovni. V této snaze se můžeme navzájem inspirovat svými úspěchy, jako bylo zavedení minimální mzdy v Británii nebo ekologických daní v Německu.

Nenamlouváme si, že to půjde snadno. Nadšení pro Evropu není mezi našimi voliči nijak vysoké. Rozdílné dějinné zkušenosti i tradice nás mohou rozdělovat, ale mohou nás rovněž posilovat, pokud se na jejich základě naučíme žít společně jako Evropané. Státní zájmy stojí v cestě zájmům korporacím, a tak jedna země za druhou podléhá jejich tlaku.

Jsme přesvědčeni, že silná vazba mezi Británií a Německem může posílit sociální Evropu a pracovat proti konzervativnímu modelu politiky, který spočívá v postupném podvracení států, nastolování hegemonie korporací i finančního kapitálu a rozkládání Evropské unie. Silný vztah mezi SPD a Labour Party pomůže čelit euroskepticismu a zpátečnickému nacionalismu ve Velké Británii a také poskytne oporu proti možné politické i hospodářské dominanci Německa.

Potřebujeme se navzájem. Zakladatelé poválečné Evropy věřili, že ekonomická svoboda povede k sociální i politické spravedlnosti. Tato vize se nenaplnila. Nyní je nutné přijít s politikou, která postaví sociální a politickou spravedlnost na první místo. Zvláště Německo a Británie nesou odpovědnost za to, že budou spolupracovat s cílem vytvořit vyváženou Evropu, v níž žádná země nebude mít nadvládu a nikdo nebude zůstávat pozadu.

Politická koncepce dobré společnosti může poskytnout sociální demokracii návěstí kam směřovat a jak uvést věci do pohybu směrem k lepší Evropě. V Británii a v Německu a pak i napříč celou Evropou budeme společně pracovat na tom, abychom se stali dobrými společnostmi.

Článek publikoval think tank Compass jako brožuru. V Deníku Referendum vychází článek v rámci projektu Evropa a my ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Přeložil Jakub Patočka