Nobelova cena míru pro Evropskou unii

Evropská unie vytvořila svým jedinečným konceptem sdílené suverenity politické uspořádání, které zajišťuje kontinentu mír a nejen to: měl by se stát modelem pro budoucí uspořádání globální.

Nobelova cena míru pro Evropskou unii je důvodem k zamyšlení nad základy Unie a jejím smyslem. Nobelův výbor ve svém výroku postihl nejhlubší smysl Evropské unie. Evropská unie je projektem, jehož hlavním cílem je zachovat mír a vytvořit z Evropy společný prostor založený na humanistických hodnotách a politické demokracii a prosperitě. Unie nikdy nebyla zamýšlena a organizována jako primárně hospodářský projekt. Pro otce zakladatele a matky zakladatelky byla hospodářská integrace pouze prostředkem k dosažení hlavního cíle, kterým byl mír a prosperita.

Národní státy nebo mír
Jak řekl Jean Monnet, jeden z otců zakladatelů: „V Evropě nebude mír, pokud se státy obnoví na základě národní suverenity, která s sebou přivede politiku prestiže a ekonomický protekcionismus. Pokud se evropské země začnou znovu chránit jedna proti druhé, bude opět nutné vytvářet mohutné armády.

Některé země je podle příští budoucí mírové smlouvy budou mít, jiným to bude zakázáno. Máme zkušenost, k čemu vedla takováto diskriminace v roce 1919. Začnou se vytvářet evropské aliance. Dobře víme, jakou mají hodnotu. Sociální reformy se nebudou moci zrealizovat nebo se opozdí v důsledku váhy zbrojních výdajů. Evropa se obnoví ve svých starých úzkostech.

Evropské státy jsou příliš malé na to, aby mohly zajistit svému lidu prosperitu, kterou teoreticky umožnují okolnosti a která je nezbytná. Potřebují daleko širší trh…. Prosperita a nezbytný sociální pokrok vyžadují, aby evropské státy vytvořily federaci nebo nějakou jinou evropskou entitu, která vytvoří společnou ekonomiku. Angličané, Američané, Rusové mají své světy, kam se mohou přechodně stáhnout.“

Evropský projekt nespadl z nebe. Evropské dějiny nejsou ve skutečnosti dějinami národních států a národních kultur, nýbrž dějinami integrací. První takovou integrací byla římská říše – ta vnesla do evropských dějin integrační princip, vytvořila kulturní, organizační a právní základ evropského uvažování.

V evropských dějinách se často objevil problém, jehož řešení překračovalo politické kapacity, které byly k mání. Proto např. v době tureckého ohrožení Evropy vznikl projekt Jiřího z Poděbrad, který vlastně navrhoval něco velmi podobného Evropské unii včetně začlenění Turecka – aby zabránil tureckému nástupu. Projekt se v zamýšlené podobě nepodařilo realizovat, ale odstartoval pohyb, jehož výslednicí byla podunajská monarchie, která mohla Turkům odolat.

Projekt evropské integrace nebyl důsledkem snahy pomatených snílků. Integrace řeší problém, jenž se pouhou koordinací nedá zvládnout. Nikdy nesmíme zapomenout, že Evropská Unie se zrodila z druhé světové války, která byla nejen nevětší katastrofou lidstva, pokud jde o ztráty na životech a hmotné škody, ale především katastrofou nacionalismu a klasické politiky rovnováhy sil. V průmyslovém vraždění holokaustu tehdy lidstvo konalo absolutní zlo.

Cokoliv podobného by přišlo v budoucnosti, se bude lišit pouze technicky nebo rozsahem, ale ta nejzásadnější etická hranice byla dosažena tehdy.

Dvě ponaučení z druhé světové války
Prvním podstatným poučením z druhé světové války bylo pochopení, že mír nelze budovat proti Německu, nýbrž s ním. Tehdejší Evropská a americká politika zásadně odmítly pokusit se o nějakou novou, tentokrát skutečně důkladnou Versaillskou smlouvu a natrvalo rozdrtit Německo.

Prvky tohoto přístupu se objevovaly v tzv. Morgenthauvě plánu, který chtěl z bývalého Německa udělat pouhou zaostalou agrární zemi. Rozhodnutí pro společnou cestu je důkazem mimořádné velikosti otců zakladatelů i jejich mimořádné odvahy.

Druhým zásadním poučením z války bylo absolutní selhání politiky rovnováhy sil založené na dohodách států. Válka jasně ukázala, že každá rovnováha sil nakonec končí další katastrofou a že mír touto cestou dosažitelný není.

Sdílená suverenita - neexistence jasného centra moci
Řešení, které se podařilo nalézt a realizovat, byla sdílená suverenita. Jednoduše řečeno - některé věci budeme spravovat společně na nadnárodní úrovni. Evropa tedy neměla být spravována nějakým hegemonem na způsob koncertu velmocí, nýbrž společnou správou, která vyloučí, že někde takové skutečně dominující centrum vznikne.

Právě koncepce integrace, která není nesena krví a železem a která zabraňuje vytvoření mocenského hegemona, aby slovy Roberta Schumana „válka byla nejen nemyslitelnou, ale i nemožnou,“ je tím, co činí Evrospkou unii mimořadně komplikovanou a současně i mimořádně dynamickou. Myslím, že to je jeden z hlavních problémů pro naše konzervativní euroskeptiky v čele s Václavem Klausem.

V jejich politické koncepci musí existovat nějaké jednoznačné mocenské centrum, k němuž je možné se vztahovat. Neexistence centra znamená rozptýlení moci. Evropská unie je zcela novým fenoménem v toku evropských dějin, charakterizovaných potoky krve a tlakem na menšiny ústícím až do genocid.

Tento radikální rozchod s tradicí je charakterizován opuštěním koncepce rovnováhy sil mezi zcela samostatnými subjekty a přechodem k integraci prostřednictvím sdílené suverenity. Tím se Evropa pokusila zcela nově vyřešit otázku, kde se v ní nachází Řím, tedy její mocenské centrum. Odpověd je jasná. Žádný Řím v Evropě nesmí vzniknout.

Proto celá evropská konstrukce znemožňuje dominanci. Evropa se v důsledku svých zkušeností vyznačuje určitou apriorní nedůvěrou k moci. Možná, že to je dáno i tím, že Evrospká unie je unií poražených. Většina členských států zažila katastrofální porážky a přesvědčila se, že moc jako absolutní měřítko není zárukou ničeho, že pouhé hromadění moci vede ke katastrofě.

Budoucnost Evrospké unie
Čas od času se objevují obavy o to, zda má Evrospká unie budoucnost, a objevují se spekulace o jejím možném zániku. Evropská unie je lidskou konstrukcí se všemi nedokonalostmi takového díla.

Důvody pro její trvání jsou však velmi pevné. Prvním a nejdůležitějším z nich je zajištění míru v Evropě. Nikdy v dějinách nebyl v Evropě mír v tak plném slova smyslu, mír vojenský, politický, kulturní, ekonomický i sociální.

Dějiny jasně ukázaly, že něco takového není dosažitelné pouhou rovnováhou sil a mezinárodními dohodami. Zadruhé jakkoliv je nepříjemné si to uvědomit nezakrytě, prosperita jakéhokoliv území je vázána na zeměpisné kategorie, je dána lidmi, kulturní a ekonomickou silou a mobilizovatelnou mocí toho kterého území.

Chce-li Evropa obstát v globálním světě, kde hru určují superstráty typu Číny, USA, Brazílie, Indie, Ruska, musí účelně mobilizovat všechny své síly a všechnu svou moc. To bez integrace není možné. Vzdát se moci znamená vzdát se i prosperity. To už konec konců řekl Jean Monnet: „Evropané mají pouze jednu volbu, buď unii nebo postupný úpadek.“

Třetím podstatným prvkem je důraz Evropské unie na ekologii a žívotní prostředí, možná lépe řečeno na trvale udržitelný rozvoj. Ve své podstatě je zřejmé, že jistá biofilní linie založená již v samých solidárních základech Evropské unie se stala filosoficko-politickým základem uvažování velké části kontinentu.

Přes veškeré chyby a nedůslednosti v praktickém naplňování této filosofie v ní spočívá naděje na zvládnutí globálních problémů.
Právě pro zvládnutí nejkomplexnějších úkolů jako je dlouhodobý mír vyvinula Evrospká unie specifické metody správy, které umožňují demokraticky definovat společný zájem a efektivně jej sledovat.

Zvládnutí současných problémů je podstatné i pro celé lidstvo. Pokud se Evrospké unii podaří prohloubit integraci, prokáže se účinnost metody sdílené suverenity. Vznikne tak struktura se schopností vyzařovat. Pak budeme mít příležitost uplatnit tuto metodu na globální úrovni, například tímto způsobem reformovat OSN. Stručně řečeno, úspěšná Evrospká unie může být základním prvkem úspěšné správy světa, která bude ke společnému prospěchu spravovat stále vzácnější zdroje tak, jako tomu bylo na počátku vzniku Evrospké unie v době Unie uhlí a oceli.

Pokud bychom to nezvládli, znovu se prosadí mezivládní metody vedoucí k pokusům o nastolení rovnováhy sil, o jakýsi koncert velmoci na základě G8 nebo G20, dominujících zájmovým sférám. Takové uspořádání by vedlo k násilným konfliktům o zdroje. Kam bychom pak jako lidstvo dospěli, zůstává otevřené.

Ve svém výroku Nobelův výbor neoceňoval jen minulé zásluhy, ale zcela jistě vyjádřil i svůj názor na budoucnost.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Neděle, 21.Října 2012, 02:02:52

Česká sociální demokracie zaznamenala v krajských a senátních volbách fantastický úspěch. Už se ani nedá tvrdit, že je před branami, ale už je za branami (Syková) Prahy a ten čas parlamentních voleb se blíží. Ale úplně největší slabinou levicového bloku je evropská politika. Právě na této frontě je nutné zapracovat nejvíce. Není totiž možné souhlasit venku pod vlaječkou EU s něčím, co fakticky provádí v ČR vládní konzervativně-populistický blok. Je třeba najít udržitelnou konsistentní pozici a to bezesporu nepůjde s eurohujerismem. Osobně trvám na tom, že mír, prosperita, zaměstnanost a budoucnost EU se dá uhájit jedině na platformě jednotné „Evropy sociální“. Není tedy možné podporovat tupé škrty, fiskální pakty, ústavní brzdy kdekoliv v Unii, není možné sanovat privátní bankovní sektor a vyškrtávat lidi a pracovní právo. Není také možné nadále mluvit o jednotné Unii, když rozpočet EU je pouze na jednom procentu HDP EU, kdy nefungují dostatečné transferové a růstové magistrály, kdy si ekonomické centrum Unie užívá negativní výnos z dluhopisů a naopak periferie je zatížena 6-7% úrokem. Mluvit o férové soutěži, rovnosti šancí, společném trhu je v takto nastavených podmínkách úsměvné.

Pamatuji si už jeden režim, který mi permanentně vyhrožoval válkou a tak jsem musel nosit igelitové pytlíky a zavařovací gumičky, jelikož to prý spolehlivě ochrání proti jadernému výbuchu. O míru či válce bych tedy nežertoval a raději urychleně začal řešit katastrofální sociální situaci v mnoha regionech EU, tedy tu situaci, která už pomalu připomíná otevřenou občanskou válku v ulicích. Nobelovu cenu míru pro EU považuji za začátek diskuse, rozhodně ne za ocenění jakýchkoliv otců zakladatelů či euro-byrokracie. S touto cenou Nobelova výboru pro EU souhlasí jen 25% Norů dle renomovaných průzkumů a pouze 36% norských sociálních demokratů. Hodně lidí si totiž nemyslí, že se dá mluvit o „míru“, když se v ulicích EU pendreky a slzným plynem krvavě rozhánějí demonstranti proti naprosto fatálně vadné ekonomické politice Evropské komise, tedy konzervativní politice úspor v recesi, která vede jedině k historickému zrychlení zadlužování a k chronické degrese celého kontinentu se závažnými a nevratnými sociálními propady celých společenských segmentů. Je třeba jasně říct, že sociální demokracie chce jednotnou Evropu sociální, ne neoliberální.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

boj za mír Neděle, 21.Října 2012, 07:38:45

A není on ten mír taky trochu vykoupen petrifikováním sociální nerovnosti?
Ti, kdo vládnou, budou neúnavně hlásat, že za udržení sociálního smíru odpovídá "levice".... Oni přece vedou jen války "humanitární" (Kosovo, Libye, ...) a ještě je notabene ústy loyálních novinářů označují za války vedené "levicí" (jako Joschka Fischer, francouzští "noví filosofové" ...).

Čekám, kdy od pana Špidly uslyšíme neotřelý výraz "mezinárodní společenství".

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pondělí, 22.Října 2012, 20:26:42

Jsou tři pozice k EU. Eurohujerismus, tedy vždy být tzv. u stolu a vše schválit, když bude většina pro a to i proti vlastnímu programu. Potom je tu absolutní negace, kterou předvádí pravicově populistický blok v ČR, kdy sype písek do všeho a za každou cenu, i když konzervativní Evropská komise direktivně tlačí Evropou konzervativní program fiskálních paktů a tupých škrtů. A poslední pozice, kterou preferuji já je kritika Evropské komise, kritika konzervativních vlád a jejich defektních politik, kritika populistické české pravice, a jasná preference v jednotné Evropě sociální, ne neoliberální. V českém diskursu ovšem převažují pouze první dvě, které si vystačí s dětskou hrou na EU ano či ne a faktický program, faktický stav procesů v EU je nezajímají či svůj zájem záměrně upozaďují.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

BARROSO o České republice Pondělí, 17.Prosince 2012, 08:46:46

FCB dnes : Hana Jakobová Sweden:

Prezident EU Barroso řekl při zahájení předávání Nobelových cen v Norském Oslo toto"

"Ani tady nebudou představitelé Česka - politici s kriminálním pozadím nesmí sedět v sále s ostatními reprezentanty a královskými rodinami"...

http://www.diskuteri.eu/clanek/a-ceska-media-opet-mlci-395-qxf

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.