Na podzim příštího roku se v Německu konají volby do Spolkového sněmu. Volební program německé sociální demokracie (SPD) vzniká v čilé diskuzi s německými vědci a intelektuály. Při této příležitosti požádal předseda SPD Sigmar Gabriel filosofa a sociologa Jürgena Habermase o příspěvek k programové diskuzi v oblasti evropské integrace. V důsledku tohoto byl minulý týden ve Frankfurter Allgemeine publikován esej trojice Habermas, Bofinger a Nida-Rümelin pod názvem „Einspruch gegen die Fassadendemokratie“, volně přeloženo jako „Protest proti povrchní demokracii“. Autoři se domnívají, že současná destabilizace EU je zrcadlem selhání současné bezperspektivní politiky. Bez změny strategie evropská měna a tedy i současná EU dlouho nepřežije a že role Evropy v rámci světové politiky musí být nově definována. Podíváme-li se na obsah eseje podrobněji, lze jej zmapovat pomocí následujících pěti tezí:

1. Současná krize není krizí eura ani dluhovou krizí specifickou pro Evropu, ale krizí refinancování národních států, a má systémový charakter. Ve srovnání s hospodářským prostorem Japonska a Ameriky je Evropská unie a eurozóna nejméně zadlužená. Současná krize se tedy dá vysvětlit nedostatečným institutucionálním zajištěním společné měny. Příčinou krize není pouze chybné chování národních států, tato krize je systémovým problémem a proto nelze najít její řešení na národní úrovni. Proto ji nevyřeší ani fiskální disciplína (nekonečné škrty a strukturální reformy) ani záchranné balíčky.

2. Potřebujeme prohloubení integrace. Současná spolková vláda kancléřky Angely Merkel nemá odvahu přijít s opravdovým řešením a trpí nedostatkem tvůrčích schopností. I přes to, že se koná jeden summit za druhým, hospodářská i sociální situace EU se nadále prudce zhoršuje. Jen pokud prohloubíme integraci Evropské unie, společná měna a tedy i EU přežije. Jen tak může být ukončena nekonečná řada záchranných balíčků, která pouze vyčerpává solidaritu v EU. Druhým zásadním důvodem pro prohloubení integrace je zkrocení obludy paralelního světa investičních bank a hedge fondů. Regulace na národní úrovni by byla kontraproduktivní a záměry londýnského summitu G-20 z roku 2008 doposud ztroskotaly na rozstříštěnosti společenství národních států. V této oblasti by mohla Evropská unie nebo alespoň eurozóna plnit jakousi avantgardní roli.

3. Existují pouze dvě cesty ze současné krize. Dle autorů se můžeme buď vrátit k národním měnám, což vystaví každý jednotlivý členský stát nevypočitatelným výkyvům vysoce spekulativních devizových trhů. Nebo se EU či eurozóna rozhodne pro další přenos suverenity na EU s cílem zajistit fiskální disciplínu a především stabilitu. Jen vzájemným ručením za státní dluhopisy na úrovni eurozóny (tzv. eurobondy) může být aktuální nestabilita finančních trhů vyvážena. Nicméně riziko zneužití eurobondů musí být eliminováno nastavením striktních pravidel, vzájemnou kontrolou jejich dodržování a možností vynucování. Dále autoři navrhují zřízení společného fondu pro splácení dluhů, avšak do výše maastrichtských kritérií, tedy sloučení státních dluhů do 60 procent HDP. Dále autoři navrhují koordinaci finanční, hospodářské a sociální politiky s cílem vyrovnat stukrutální nerovnováhy v eurozóně. Toto by mělo za důsledek, že politika v EU znovu získá schopnost jednat a řešit problémy i přes imperativy trhů, které již po generace jednají nadnárodně.