Mazej do kouta, levice jedna!

Projekty sociálního státu či evropské integrace nepochází z čistě sociálně demokratické kuchyně. Jsou společným dílem křesťanských, sociálních a liberálních demokratů a představují reakci na nejbytostnější zájmy obyvatel starého kontinentu.

Poslední číslo týdeníku Respekt přineslo obsáhlý text věnovaný Jaroslavu Šabatovi. Text vlídný, evidentně dobře myšlený, čtivý. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že pojednával o těžko srozumitelném „osmašedesátníkovi“, který celý svůj život odčiňoval mladické selhání. Přitom, kdo Šabatu znal, ví, že nic neodčiňoval, protože odčiňovat nemusel. Jeho životní příběh byl přímý a autentický. Brutálně řečeno, on ve svém ofenzivním způsobu práce nebyl obžalovaným, nýbrž žalobcem.

Připomnělo mi to léta minulá, kdy jsem se bezmála musel omlouvat za názory uhýbající od českého standardu doleva. Nebylo zkrátka běžné hlásit se k levicovému liberalismu či sociální demokracii. Nemluvě o komunistech, kteří skoro museli chodit kanály. Čas ale oponou trhnul a většinové mínění české populace se dočkalo posunu těžiště.

Tím spíš zapůsobilo překvapivě, když v Právu 26.6. varovným prstem levici pohrozil jindy střízlivý politolog Michal Klíma. Popsal tři údajné mýty, jichž by se měla levice vzdát.

Prvním byla „idea sociálního státu dovedena ad absurdum“. V Evropě podle Klímy defilují sociální státy vyčerpané, předlužené a hypertrofované, téměř neschopné se reformovat a adaptovat na nové ekonomické a demografické podmínky. V souvislosti s „přebujelým státem“ hovoří o Řecku, Portugalsku, Španělsku. (Z úplně jiného vesmíru je potom zmínka o Irsku, které dojelo na specifický vztah k bankám a daním.)

Jenže příběh těchto zemí je vším možným, jen ne příběhem sociálního státu. Jde o tzv. transformační demokracie, tedy státy, které se teprve před nedávnem zbavily diktatur či autoritářských režimů. Ve všech bují korupce a kapsy si nacpávají pochybné politické a byznysové elity navázané na síly z „polosvěta“. Sociální stát evropského střihu je těmto zemím na hony vzdálen. Na rozdíl od Německa, Rakouska, Nizozemí, o Skandinávii ani nemluvě. Klímovi se nelíbí úvahy o potřebě investic a radí levici neztrácet kontakt s renomovanými, nezávislými ekonomy. Koho ale za ně považuje? Bankovní analytiky? Neoliberální ideology? Nebo třeba šéfy penzijních fondů? Je nezávislejší Martin Fassmann, nebo Jiří Rusnok? Vladimír Dlouhý, nebo Ilona Švihlíková?

Michal Klíma radí levici ubrat plyn v tlaku na funkční sociální stát. Tím se ale dostává do rozporu s renomovaným (když už si tak to slovo oblíbil) myslitelem Tony Judtem, který naopak doporučuje budovat „sociální demokracii strachu“, varující veřejnost před tím, co by všechno mohla v sociálním státu ztratit.

Druhý mýtus podle Klímy představuje „sjednocení Evropy“. Integrace směrem k federalizaci je údajně poznamenána tím, že nevýhody převyšují zisky. Od autora jsme se dozvěděli, že eurozóna je umělé, nerealistické uskupení, politická unie je výmysl politických inženýrů a politickou integraci bychom měli přenechat budoucím generacím. Naopak bychom se měli soustředit na vytváření evropské vojenské síly.

Máme si v době krize hrát každý na svém vlastním písečku? Sledovat, jak nespoutaná ekonomická globalizace poráží národní státy? A v době oslabování sociální soudržnosti sypat peníze armádám a bavit se hrou na vojáky?

Pozoruhodný Klímův defétismus nebere ani v potaz, že projekty sociálního státu či evropské integrace nepochází z čistě sociálně demokratické kuchyně. Jsou společným dílem křesťanských, sociálních a liberálních demokratů a představují reakci na nejbytostnější zájmy obyvatel starého kontinentu. Zmrazení evropského sjednocování by šlo ruku v ruce s nárůstem nacionalismu, nesnášenlivosti a bratrovražedné ekonomické konkurence.

Za třetí mýtus má Klíma „projekt multikulturalismu“. Rozumuje o „kvantitě a kvalitě“ přistěhovalectví, s odkazem na (autority?) Merkelovou, Camerona, Sarkozyho a Sarrazina zmiňuje potíže s muslimskými menšinami a tvrdí, že přistěhovalecká politika České republiky by se měla orientovat výhradně (no, řekněme na rovinu - selektivně) na kulturně a nábožensky neproblémové oblasti. Příklady neuvádí, takže mě napadají Slováci, Poláci, …no možná ještě Norové. Řekové už ne: jejich kulturou je podle české pravice lenošení. V USA zase mají mormony. Hlavně bacha na islám a judaismus, to zavání průšvihem! Tak to Klíma myslel? A konstatování, že „v této souvislosti je vhodné také promýšlet vše, co souvisí s takzvaným schengenským prostorem, ve kterém se až na výjimky uplatňuje volný pohyb osob napříč Evropskou unií,“ jako by rovnou vypadlo z některé z rádoby osvětových přednášek Václava Klause.

Michalu Klímovi nevoní „levicový mesianismus“. Raději by viděl levici přehodnocující své priority. Doslova píše: „Samozřejmě nejde o to, vzdát se snů, ale korigovat je ve smyslu způsobu a rychlosti jejich realizace.“ Trochu to připomíná „mírný pokrok v mezích zákona“. Anebo „pozitivní, konstruktivní kritiku“. Klíma chce, aby levice byla méně levicová, sociální stát méně sociální, evropská integrace pomalejší a multikulturalismus výběrovější.

Není rychlejší cesty, jak přivést všechny tyto veličiny na buben.

Michal Klíma se mýlí. Evropa není na pokraji úpadku ekonomického a demografického, nýbrž intelektuálního a politického. Části elit došly nápady, došla síla. To ale není důvod ke skládání zbraní a přizpůsobování se neoliberálním receptům. Politika, která realizuje dosavadní pravicový program, ale lépe, bez chyb, hlavně pak s „lidskou tváří“, by ostatně nezabrala už ani u voličů.

Píšu tyto řádky na Slovensku, kde se Robert Fico vzpříčil Klímovým radám. Sociální stát rozvrtaný pravicovými vládami zpevňuje, intenzivní evropské integraci fandí. Snad jen na multikulturalismus pohlíží podobně nedůvěřivě jako Klíma. Menšinová témata (od Maďarů, přes homosexuály až po kuřáky marihuany) populistu Fica nezajímají, poněvadž na ně většinové publikum neslyší. S Klímou pak částečně souzní ještě v přístupu k ekonomice. Před volbami i po nich Ficův Směr tepal připravovanou privatizaci Telecomu a sliboval ji přehodnotit. Dnes ale otáčí - a uvažuje o využití peněz získaných z možného prodeje na stabilizaci zdravotnictví. A voliči Robertu Ficovi dál přibývají, byť si můžeme myslet, že občas nezaslouženě a s varovně slepou oddaností.

Když to domyslíme, tak recept Michala Klímy zní: „Sedávej panenko v koutě, budeš- li hodná, najdou tě.“ Jenže sociální demokracie, nejenom ta slovenská, mají přirozeně větší ambice. Navíc právem. Poměry nezaslouží konzervaci, nýbrž zásadní posun, změnu. Témata jako sociální stát, sjednocení Evropy či multikulturalismus je nutné hrotit, a ne hasit, utloukat či dusit pískem. Leda bychom si chtěli „báječná léta s krizí“ prodloužit…

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 19.Července 2012, 11:42:39


Sociální stát musí být naopak zesílen nikoli oslaben.
Sociální a veřejné investice vůbec, nepodmíněný všeobecný příjem (občanská renta) - robustní, plošné, netestované, neponižující ...

Adam Šůra - novinář

Čtvrtek, 19.Července 2012, 14:12:44

Ja bych si tedy jako autor textu o JS dovolil trochu oponovat. Ten text nepojednaval o tom, jak JS cely zivot neco odcinoval, ale o tom, jak se - a to mimoradne zajimave - promenil z ustraseneho totalitare v odvazneho demokrata. O odcinovani by me nebavilo psat.

Ladislav Šafránek - ekonom, Praha 4

Sociální stát v podobě, který má autor zřejmě na mysli, Čtvrtek, 19.Července 2012, 14:12:57

a který v podstatě odpovídá tomu, co pro veřejnost presentuje i Jan Keller (na rozdíl od jeho odborných studií) de facto již neexistuje a jako produkt konkrétně historických svým způsobem atypických podmínek 60. let již zřejmě ani existovat nemůže. Konce konců i L.udwig Erhard několikrát prohlásil, že pro prosazení jeho koncepce sociálně tržního hospodářství existují atypicky příznivé podmínky. Do jisté a významné míry neopakovatelné, neboť zde nyní např. chybí stimulace, příklad a sociálně politický tlak států socialistické soustavy. Historie se může opakovat. Většinou však jako tragedie, jak upozorňuje Žižek.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Ono je třeba se vždy ptát, Čtvrtek, 19.Července 2012, 15:34:46

co kdo myslí, když mluví o neudržitelnosti sociálního státu. Já jako levičák si např. také myslím, že by se měl modernizovat, co se týče konkrétního fungování (aby např. více podporoval participativní demokracii včetně ekonomické). "Neoliberálové" mají ale tou neudržitelností na mysli ve skutečnosti to, že by se mělo méně přerozdělovat. O menší přerozdělování také aktivně usilují, čímž zároveň vytvářejí podmínky, v nichž je opravdu ten sociální stát neudržitelný, protože státní pokladna prostě nemá dostatečné příjmy.

Úkol pro levici zní: přemýšlet o novém pojetí sociálního státu (např. takovém, které by bralo do úvahy principy, jež tu před časem Jakub Polák nastiňoval v souvislosti s návrhem romské samosprávy), ale současně trvat na tom, že se musí naopak přerozdělovat více. Systém, v němž se na jedné straně peníze nefunkčně hromadí, a na druhé straně si státy, zajišťující obrovské množství služeb nezbytných i pro trh, musí půjčovat nesplatitelné částky a podporovat tím zas onu nefunkční akumulaci kapitálu, je ekonomicky iracionální. A pokud není možné v rámci tohoto systému dosáhnout většího přerozdělování a tím i produktivnější alokace peněz, tak je třeba sáhnout i antisystémovým úvahám...

Sabata_jan

Jan Šabata - nakladatel, Brno

Podpora Pátek, 20.Července 2012, 09:40:8

Zcela souhlasím s Lukášem Jelínkem.
Je pravda, že Německo začalo budovat sociální stát za jiných podmínek, ale to neznamená, že dnes to nejde.
Poznámka pro Adama Šůru. Jeho text o Jaroslavu Šabatovi mě v zásadě potěšil. Jen ho ujišťuji, že otec nikdy nebyl "ustrašený totalitář" .

Adam Šůra - novinář

Janu Sabatovi Pondělí, 23.Července 2012, 10:08:9

Ja jsem to z knihy rozhovoru Sedmkrat sedm kruhu vyrozumel, ze chvili byl (pasaz o strachu z toho, ze bude kvuli svemu tridnimu puvodu vyobcovan ze strany). Take me k teto intepretaci vedly nektere vzpominky na debaty s vasim otcem v 50 letech (napr. Milan Uhde - rozhovor o pacifikaci Madaru Sovety). Tim se nehajim, jen chci vysvetlit, na zaklade ceho jsem k te charakteristice dosel. Mejte se krasne!

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

K diskusi o Jaroslavu Šabatovi Pondělí, 23.Července 2012, 22:59:20

Článek v Respektu jsem se zájmem přečetl, oceňuji práci kterou si autor s tématem dal, vedle věcí, které zarazili Lukáše Jelínka, mě zarazila formulace "od vyznavače stalinského teroru ... " Myslím, že Jaroslav Šabata nikdy nebyl vyznavač stalinského teroru, protože už na začátku padesátých let vedl ve zmíněných kurzech o dějinách komunistické strany na svou dobu dosti otevřené diskuse se studenty. Vím to od své maminky, která chodila na jeho přednášky jako studentka archivnictví a pro ni jako nečlenku strany bylo osvobodivé, že i na takovémto předmětu byla možná diskuse o politických problémech doby. Také mě překvapilo, že o Jaroslavu Šabatovi bylo řečeno, že se v rámci Charty podle autora choval nenápadně. Pokud si dobře pamatuji, tak dvakrát byli mluvčími Charty jen Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek a Jaroslav Šabata. Šabata byl jediným mluvčím Charty z Brna, v tomto případě nelze mluvit o nenápadnosti. Podobně když přišel v roce 1985 s tezí o sjednocení Německa a prosadil v rámci Charty Pražskou výzvu, tak kvůli tomu přijel znepokojený Roger Scruton za Jiřím Mullerem do Brna, co se děje, jakto že se Charta dává takto doleva a začíná se tak výrazně angažovat politicky. Mezi ním a Ladislavem Hejdánkem to dost jiskřilo. To napětí bylo koncepční, Hejdánek držel klasickou linii Charty, tedy že hlavním úkolem Charty je obrana lidských práv, zatímco Šabata se snažil prosadit myšlenku, že Charta by se měla přeměnit v politickou opozici. Tuto myšlenku spolu s ním prosazoval Jan Tesař, v rámci Charty zůstali s tímto názorem spíše osamoceni, ale takto se nechová nenápadný chartista. I v Chartě samozřejmě jako demokraticky orientovaný marxista či komunista narážel, ale byl respektován a uznáván a jeho role byla značná. Petr Cibulka byl vězněn za nahrávání plastiků a potom si hrál na revolucionáře (ve vězení četl od Lenina Stát a revoluce a po vězení četl ještě od Trockého Zrazenou revoluci) . Když se vrátil z vězení, tak citoval takové poučky jako že proti třídními nepříteli je nutno použít všechny prostředky apod., ale jeho role v rámci Charty a brněnského disentu byla minimální, spíše využil "revoluční" situace k antikomunistické negaci (bývalý komunista Šabata) a bohužel mnoho lidí v Brně i v Praze tomu naletělo. Šabata byl i v Chartě představitelem otevřeného demokratického dialogu, charakterizoval bych ho jako demokraticky orientovaného marxistu či možná i jako demokraticky orientovaného komunistu, který narozdíl od reformních komunistů 60. let, vstupoval do otevřeného dialogu např. s velkou kritičkou marxismu a komunismu Komárkovou, či s katolíky Bendou, Němcem, Umlaufem, či s lidmi v undergroundu, atd. a sehrával vskutku dějinotvornou roli. Filosoficky byl hegelián a věřil na pohyb dějin, kterým je ovšem třeba pomoci a on jim svým způsobem výrazně pomohl - to ho také potom přivedlo ke studiu Heideggera, kterého znal z Patočky, kterého také pilně studoval. Tedy u Šůrova článku mi chybělo vážnější úsilí o pochopení, autor zůstal u vysvětlení, proč po Listopadu "neuspěl" či se "neprosadil". Abychom to však mohli pochopit, museli bychom podniknout důkladnější a vážnější analýzu a kritiku jak Listopadové revoluce (a antikomunistické reakce), tak následného období.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

sociální stát Pondělí, 23.Července 2012, 23:02:37

Evropský sociální stát je významnou politickou a duchovní hodnotou, za kterou by se měla naše sociální demokracie začít mnohem výrazněji brát. Mimo jiné proto, aby ji bylo možné odlišit od současné pravice nejen rétorikou, ale skutečnou politikou (tím by také sociální demokracie mohla navázat na Šabatovo dědictví)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

Modernizace sociálního státu je nutná Úterý, 24.Července 2012, 17:30:27

diskuse asi není o tom že sociální stát ANO - v tom se tu na tomto fóru vytvoří snadno a rychle shoda, spíše o tom jaký a jak. Sociální doktrína by měla reflektovat vývoj a modernizovat se, nejenom bránit dobyté území .
L.Šafránek už tu připomněl že jeho prapůvodní východiska před půl stoletím vzal čas - nyní nejde o to ani extendovat původně bismarckovskou paternalitu (tlumit nespravedlnost dílčí redistribucí) ani udržovat v klinické fázi s tím spojenou byrokracii. A nejspíš mluvíc o sociálním státu mají dnes mnozí na mysli dost různé jeho pojetí.
To pokud jde o poněkud vágní hodnotová východiska. Zejména ve vyspělých zemních jejichž fungování se poastupně překlápí do jakéhosi postindustriálna (třetí svět bude jiná kapitola). Jde o to nově sociálno uchopit - tedy sice podržet sociální práva ale více motivačně (nejde jen o sociální pohodlí) - investovat do systémů kdy člověk sám bude spoluutvářet své šance, nebude jen pouhým klientem erární charity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.