Co takhle Zelená levice

Otázka rovnosti není jen otázkou přerozdělování v rámci systému. Sociální stát nebo rozvojová spolupráce, které tento úkol mají plnit, v současném období zostřeného třídního boje shora na Západě rychle vyklízejí pozice. Nemůžeme proto pominout témata veřejných statků, ekonomické demokracie a otázku vlastnictví.

K dnešnímu sloupku jsem byl inspirován textem Martiny Poliakové a Ondřeje Slačálka Šok z nerovnosti.

Myslím, že dobře vystihuje jádro současných českých problémů a v otázce rovnosti jasně formuluje ústřední téma jakéhokoli dalšího skutečně levicového programu. Jak kdosi řekl, nestačí ovšem jen podávat výklad, je třeba svět také měnit, takže otázky, které v následující diskusi položil Adam Borzič jsou nanejvýš aktuální: „Lze ještě počítat se stranickou levicí, která tak očividně v tomto kontextu selhává? A stačí síly občanské společnosti? Jak takové sociální hnutí vybudovat?“

Dosavadní pokusy budovat občanskou společnost a také politické strany hlásící se k levici se zaměřovaly na oslovení co nejširšího spektra občanů zahrnujícího i široce chápaný střed společnosti. Ve spíše hypotetickou než reálnou střední třídu, byly vkládány naděje už v době, kdy u nás ještě vůbec neexistovala a je otázka, jestli je tomu dnes jinak. Fantom vzdělané, svobodymilovné, aktivní a soucitné vrstvy dobře zajištěných představitelů drobného podnikání, vysoce kvalifikovaných dělníků a vzdělaných profesionálů stále ještě možná někomu straší v hlavě, ale realita je poněkud jiná.

V pozoruhodném dokumentárním filmu Terezy Šimíkové Územní plán sleduje režisérka výstavbu satelitních vesniček a život lidí, kteří v nich bydlí. V jedné příznačné sekvenci se řeší problém, že mladé rodiny, které se nastěhovaly, do vlastního domu postaveného kdesi na poli bez jakékoli (developery kdysi slibované) občanské vybavenosti, nevědí co s dětmi (kvůli kterým šly pryč z města). Veřejné mateřské školy neexistují a za nejbližší soukromou se platí deset tisíc měsíčně. Rodina, která platí dvacet tisíc splátku hypotéky a potřebuje nejméně jedno auto, na to často nemá. Sen o vlastním domě, který poskytne jako hrad bezpečí a jistotu, navíc může skončit velmi rychle. Stačí ztráta zaměstnání nebo dlouhodobá nemoc. Už jen jako zpráva ze zlého snu zaznělo, že životnost nekvalitních staveb často nepřekračuje příliš dobu splácení.

Ve středu mezi jakými krajnostmi je vlastně takováhle „střední třída“? Při pohledu z pólu skutečného bohatství je rozdíl mezi ní a těmi opravdu chudými nepatrný. Je to v podstatě rozdíl jedné nebo několika měsíčních výplat. To je pro ty, kterých se to týká nepochybně velmi nepříjemná představa a takové člověk rád vytěsňuje. Z takového strachu, jak známo, vzniká potřeba vymezit se zejména proti nejbližšímu nižšímu patru společnosti. Nejobtížnější úkol pro sociální hnutí, které usiluje o prosazení ideálu spravedlnosti, je zřejmě oslovení této široké skupiny obyvatel, která má tak silné zábrany, chápat sebe sama jako proletáře.

V latině znamená proles potomstvo a proletaris byli ti, kdo neměli majetek, a jejich bohatstvím byly jen jejich děti. Marx označil jako proletariát společenskou třídu, nevlastnící výrobní prostředky a proto závislou na kapitalistech. Naději vkládal do dělníků, schopných organizovaného boje za svá práva. Schopnost dělníků organizovat se pro boj se od té doby zmenšila a v Evropě ubylo i dělníků samotných. V našem kontextu se kvůli nedávné historii také zdá být obtížné používat jazyk a témata z  třídních zápasů. Souhlasím s Martinou Poliakovou a Ondřejem Slačálkem, že bez jazyka vyjadřujícího nerovnost se neobejdeme, chceme-li nerovnost překonat. Ale myslím, že nestačí mluvit jen o přerozdělování.

Otázka rovnosti není jen otázkou přerozdělování v rámci systému. Sociální stát nebo rozvojová spolupráce, které tento úkol mají plnit, v současném období zostřeného třídního boje shora na Západě rychle vyklízejí pozice. Nemůžeme proto pominout témata veřejných statků, ekonomické demokracie a otázku vlastnictví. V konkrétní situaci rasových konfliktů např. vlastnictví ubytoven, podporu lokální ekonomiky a sociálního bydlení apod. Jakýkoliv vážně míněný levicový politický program dnes musí také zahrnout ekologická témata jako základní otázku přežití lidstva.


Domnívám se, že je u nás prostor pro rozvoj strany typu zelené levice, protože stejně jako je dnes politicky neobsazené téma rovnosti, tak ani udržitelný způsob života nemá dostatečné zastání. Navíc obě témata spojuje potřeba radikální změny ekonomické praxe. Ekologická témata by mohla také být mostem k oné proletářské střední třídě.
V již nastartovaném procesu integrace kritických občanských aktivit by možná byl čas na kulatý stůl mapující možnost sdružení stávajících uskupení včetně mimoparlamentních stran do nového politického subjektu, popřípadě vytvoření strany nové. Příklad krajní pravice ukazuje, jak důležitou roli mohou pro vznik hnutí politické radikální strany hrát. Čas nečeká.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Vladimír Dupkanič - bicycle repairman, České Budějovice

Zelená levice Středa, 5.Října 2011, 13:18:41

Pokus o založení strany Zelená Levice (velmi kritické ke stávající ekonomické a politické praxi) zde je (viz google), ale nemá potřebnou dynamiku (je to volaké zmëtené:). Osobně souhlasím, že je to právě zde, kde by levice mohla reformulovat radikálněji a přitom méně (prvoplánově) šokujícím způsobem levicová a radikálně levicová témata a uvést je na politickou mapu, než kupř. nově vznikající (a, zdá se, dynamičtější) hnutí NAL - Nová Antikapitalistická Levice.

Stanislav Hošek - Český těšín

Docela dobrý nápad. Čtvrtek, 27.Října 2011, 10:30:51

Opravdu mne zaujala myšlenka „kulatého stolu“ levicových subjektů. Jenže já bych ji pojal jinak. Vrátil bych se k první Zemanově snaze- podpory vznikání několika subjektů, které by s ČSSD vytvořily volební koalici a tak se jednak společně pokusilyi získat mnohem větší převahu než může získat ČSSD sama a ještě k tomu dostat do parlamentu menší strany, které by osamocené nepřekročily ve volbách pět procent.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.