Havel a levice

O Václavu Havlovi není možné pronášet paušální odsudky ani bezvýhradné adorace. Je vhodnější rozlišovat dvě základní období jeho veřejné činnosti a diferencovat.

Stholubec_foto1

Stanislav Holubec

20.12.2011 08:00

Související

Zemřel Václav Havel. V českých sociálně kritických médiích vyšla na toto téma celá řada příspěvků, od velmi negativního hodnocení Havlova odkazu jako byl od Petra Kužvarta na Britských listech, přes umírněně pozitivní (Jakub Patočka v DR) až po velmi pozitivní. V diskusích s přáteli v našem občanském sdružení Socialistický kruh, které se snaží kultivovat veřejnou diskuzi a rozvíjet české emancipační, levicové a radikálně demokratické myšlení, jsme se shodli, že u Václava Havla není možno pronášet paušální odsudky ani bezvýhradné adorace. Spíše se zdá vhodné společně s Janem Čulíkem a dalšími rozlišovat dvě základní období Havlovy veřejné činnosti.

Bylo tu období před rokem 1989, Havel objektivně vyjadřoval zájmy lidské emancipace proti stalinistickému státně kapitalistickému odcizenému systému, kdy je autorem pozoruhodných textů, které zmiňoval Jakub Patočka ve svém článku (polemika s Milanem Kunderou, dopis Gustávu Husákovi, esej Moc bezmocných, nebo jeho divadelní hry). V roce 1978 Havel mj. signoval manifest 100 let českého socialismu a sám se za socialistu označoval. A pak je tu období po roce 1989, které je rozpornější. Po první dvě léta je u Havla nepochybně zřetelná a záslužná snaha zachovat Československý stát a budovat jej na spravedlivějších základech. Komunisté mu s oblibou připomínají z té doby jeho amnestii, to že jeho první cesta nevedla na Slovensko ale do Německa, výroky o králíkárnách, že není nepřítel socialismu, že jsou lži komunistické strašení nezaměstnaností, že nechce nic vracet z rodinného majetku, že chce zrušit vojenské bloky, že chce být presidentem jen do svobodných voleb atd.

Zde je ale třeba být empatičtější. Převratná doba vedla nejednoho k idealistickým výrokům, které pozdější všední realita ukázala jako naivní, ukvapené a nesplnitelné. Podsouvat Havlovi, že vědomě lhal je silně ahistorické. Původ v horních vrstvách a celoživotní perspektiva pražské kavárny případně „valutového“ vězně, také jedince nevybaví přílišnou empatií k pocitům běžného člověka. Byt v paneláku se jeví králíkárnou z perspektivy mnohametrového bytu na Rašínově nábřeží. V té samé době je ale chvályhodný Havlův odpor k uplatňování principů kolektivní viny formou tzv. lustrací nebo jeho víra z prvních prezidentských projevů, že jednou se naší levice opět podaří dát smysl „tomu krásnému slovu socialismus“. Ostatně i jeho tolik kritizovaná omluva sudetským Němcům znamenala významný krok vpřed v česko-německém smíření, kde by pro současnou českou levici měla obzvláště velkou roli hrát vzpomínka na sudetoněmecké komunisty, sociální demokraty a další antifašisty a jejich často zlý osud po válce. Ostatně Havlova iniciativa nevedla k nějakému obnovení politického vlivu Německa v naší zemi, jak se mnozí jeho tehdejší kritikové obávali.

Spíše jsem kritičtější k období po roce 1992, kdy se Havel se dostává do vleku ODS, která se možná pro kandidaturu Václava Havla na úřad presidenta nově zřízené ČR rozhodla teprve se zřetelem k zahraničí a menším koaličním partnerům. Tehdejší hegemonie ODS Havla nutila dělat mnohé kompromisy. Možná hráli svou roli i jeho pravicoví poradci Pavel Tigrid a Saša Vondra. Tak nastává ona neslavná doba absolutní kulturní hegemonie české pravice let 1993 – 1997, kdy je duo Klaus - Havel vnímáno velkou částí občanů – jejich příznivců i odpůrců - jako dvě strany téže mince. Klaus jako ten, kdo se nám stará o peníze a Havel jako ten, kdo naplňuje naše životy morálkou a duchovnem. Je skutečností, že po celou první polovinu 90. let byla Havlova protiklausovská rétorika velmi umírněná až neviditelná. Jeho hlavní stanovisko bylo, že dnešní doba potřebuje více morálky, tedy stanovisko, které spíše vytvářelo onu kouřovou clonu zastírající lumpárny tehdy páchané. Také vystoupení Havla z tohoto dua v roce 1997 v sobě neslo hořkou příchuť. Jeho rudolfinský projev nebyl přednesen v době, kdy byl Klaus na vrcholu moci, ale v okamžiku, kdy byl svými spolustraníky svržen a k tomu velmi problematickým způsobem. Havel tak získal nálepku někoho, kdo kope do mrtvoly a ona mrtvola to velmi rychle a chytře využila k vlastní resuscitaci.

Václav Havel dokázal popsat tento postkomunistický marasmus silněji teprve v roce 1997 a patří mu za to dík, ačkoli tak učinili přední a lépe i jiní (např. Egon Bondy, Karel Kosík, Ivan Sviták), slova vyřčená z prezidentského stolce měla svou váhu. Havel popsal postkomunismus dvěma pojmy, nejprve v roce 1997 jako „blbou náladu“, což se stalo široce rozšířeným pojmem, ačkoli podle mého nedostatečně popisoval ekonomické a společenské struktury, neboť vše redukoval na psychické stavy lidí. Později snad v roce 1999 použil pojem „mafiánský kapitalismus“, což je podle mého příhodnější, neboť se nebál použít slovo kapitalismus, ačkoli se v první polovině 90. let hovořilo eufemicky o „tržním hospodářství“ a navíc tento pojem, který se intelektuální pravice v čele s Václavem Klausem pokoušela rehabilitovat, opatřil negativním adjektivem. Horší je, že příčiny tohoto stavu Havel už přesně definovat nedokázal. Nedokázal uzřít onu neomezenou a nekonečnou touhu po akumulaci kapitálu u nové buržoazie, ale viděl problém spíše v morálním marasmu přetrvávajícím z komunismu, případně nedostatečném důrazu na morálku a legislativu v době transformace. Pojmy „restaurace“ nebo „neonormalizace“ ražené Karlem Kosíkem a Václavem Bělohradským Havel použít nedokázal. Tak stál Václav Havel na počátku oné české tradice, kterou Václav Bělohradský nazval morálním kýčem. Ostatně, jak upozornil před časem Jan Černý, i samotné Havlovo heslo „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, ačkoli je pochopitelné v dobách revoluce, se stává vyloženě kontraproduktivní v parlamentní demokracii, neboť politický konflikt v ní vidí prizmatem morálního kýče - boje dobra se zle a nikoli jako střetu legitimních zájmů.

Naplňovalo mě smutkem, že se Václav Havel nepřidal alespoň v posledním prezidentském období na stranu kritiků neoliberální globalizace, jak učinil byť s řádnou porcí esoteriky slovinský prezident Drnovšek. Jisté náběhy tu byly, vzpomeňme jeho novoroční projev z roku 2000 vzniklý s přispěním Jakuba Patočky. Tyto tendence ale záhy přehlušilo nejprve Clintonovsko-Albrihtovské a poté Bushovské řinčení zbraní a podpora lidských práv v těch zemích, které se kromě porušování lidských práv ještě nekamarádí s USA. Případně Havla parodovala před pár lety skupina Guma Guar, když vytvořila billboard s jeho podpisem a bombou místo srdíčka ve zřetelné narážce na Havlův nešťastný pojem “humanitární bombardování“. Havel svými výroky na podporu radaru, psaním úvodu k pamětem George Bushe, vojácky říznými vyjádřeními na adresu Ruska podle mého soudu zrazoval sám sebe. Ve světle těchto výroků zanikaly jiné, chvályhodné iniciativy exprezidenta, zmiňme alespoň obhajobu gayů a lesbiček nebo neudělení státního vyznamenání bratřím Mašínům, pro které vždy zůstal exponentem přetrvávajícího vlivu komunistů.

Karel Kryl řekl o Havlovi, že nikdy nepochopil dělnickou třídu. Byl to mimořádně bystrý postřeh, Havel se příliš nezajímal o problémy nezaměstnaných, manuálně pracujících, o problémy drobného člověka. Spíše u něj nalezneme vyjádření kritizující výstavbu montoven a technologických parků, které dávali právě oněm drobným lidem práci. Ve sporu ekologie nebo tvorba pracovních míst vždy volil to první. Havel nikdy nepochopil kapitalismus a zvláště to, v jakou bestii se dokáže proměnit, když není spoután sociálním státem. Známý a smutný je jeho výrok z rozhovoru s Alexandrem Kramerem pro Právo, že sice „ekonomii nerozumí, ale myslí si, že taková ohavná věc jako dědická daň by měla být zrušena.“ Nepomohly ani vyjádření, že se nestaví na pravici nebo na levici, neboť tyto kategorie považuje za vyčpělé. Pokud toto někdo říká v době hegemonie pravicového liberalizmu, škrtá tím celou společenskou kritiku, zatemňuje pravý stav věcí a objektivně napomáhá k udržení stávajícího stavu. Václav Havel bohužel nikdy nepochopil význam ekonomických sil v životě člověka. Jeho slova o Marxovi jako „zlobném ješitovi“ z února 1990 nebo o Engelsovi jako o „bezvýznamném filosofovi“ byla jasným důkazem pro mnoho lidí, kteří předpokládali, že sametová revoluce bude návratem k Pražskému jaru, že nikoli socialismus s lidskou tváří ale restaurace je na pořadu dne. Konečně Václav Havel nikdy nepochopil Rusko a společné slovanské kořeny národů střední a východní Evropy. Nepochopil, že škrtáním slovanství škrtáme i sami sebe a že jednou může být, stejně tak jako je dnes negativně konotována kategorie slovanství, zprofanována i Havlem tolik oblíbená kategorie „evropanství“ či „euro-americké civilizace“.

Václav Havel často rád hovořil o potřebě pokory ve vztahu k „transcendentnu“. Jenže požadavek pokory se v dobách restaurace stal filosofií neodporování zlu. Každý kdo volal po spravedlnosti a rovnosti mohl být umlčen poukazem na potřebu pokory a obviněním ze závisti. Havel se později stylizoval a byl sám stylizován do role odpůrce Václava Klause, kterého popisoval jako svého druhu „marxistu“, neboť „podobě jako marxisté vidí jen záležitosti ekonomiky“. Je paradoxem, že Klaus popisoval Havla jako též svého druhu marxistu, neboť jeho humanrightizmus a ngoismus je prý nejnovější inkarnací marxovského komunismu. Z marxismu se tak v rétorice obou čelných představitelů transformace stával klacek na odpůrce. Kdyby se Vácalav Havel opravdu vážně zbýval studiem marxistických autorů, vyvaroval by se používat podobně zjednodušujících nálepek a možná by došel tam, kam jeho názorový souputník Dalajláma, který tvrdí, že je stále marxistou. Jelikož Havel nikdy neviděl celou šíři společenských zájmů a pozic, nemohl pochopit podstavu současné hegemonní ideologie, která je o to nebezpečnější, že na sebe bere nálepku, normálnosti, přirozenosti, atraktivity a zdravého rozumu a musel se nutně domnívat, že jsme dnes svobodní. Z Havlových úst zněla jako zbytečná a myslitele nehodná fráze slova určená v roce 2009 pro mladou generaci: „Před 20 lety jste přišli do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit.“ Lenin by mu odpověděl slovy daleko lépe se hodícími pro pochopení uplynulých dvacet let: „Svoboda jistě, ale pro koho a k čemu.“

Čeští sociálně demokraté vůči V. Havlovi vystupovali velmi loajálně, ačkoli mnozí z nich vůči němu cítili podobné výhrady jako česká radikální levice. Ze sociálně demokratického prostředí bohužel, pokud vím, nevyšly žádné zajímavé úvahy či polemiky s Havlem, jeho myšlením a činy. Také čelní sociálně demokratičtí myslitelé E. Kohák nebo V. Bělohradský vyjadřovali spíše povinnou úctu k presidentovi než pozici kritického intelektuála. Absence polemiky s V. Havlem je zvláště do očí bijící v Bělohradského poslední knize Společnost nevolnosti. Naopak výborný esej o Havlovi a Klausovi z pera Petra Schnura nalezneme ve sborníku Kritika depolitizovaného rozumu. Také Karel Kosík byl autorem četných polemik s Havlovými názory.

Čeští komunisté bezpochyby učinili velikou chybu, že se nechali ovládnout rituální nenávistí k prezidentovi. Netřeba komentovat odporné vyjádření jedné stalinské mládežnické sekty z tohoto týdne „národe oslavuj, zemřel nepřítel lidu Václav Havel“ (www.komsomol.cz). Spíše jde o to, že věrna své rituální nenávisti k Havlovi a „havlismu“ umožnila KSČM volbu Václava Klause presidentem roku 2003. Připomene nám to 29. 12. 1989, kdy komunisté věrni své rituální nenávisti k Alexandru Dubčekovi zvolili presidentem raději Havla, který jim nebyl tolik symbolem vlastní ničemné minulosti. Možná by se zvolením Dubčeka československý stát nerozpadnul, nejen proto, že by se třeba nedopustil jako Havel amatérského vstupu do problematiky názvu země a státního znaku, který rozdmýchal onou tragickou „pomlčkovou válku“, ale třeba by se Slováci více identifikovali se společným státem. Možná by zvolení jiného kandidáta než Klause v roce 2003 přispělo k vytvoření lepší společenské atmosféry. Rituální nenávist k Havlovi stavěla české komunisty poblíž republikánských kraválistů, ačkoli se na rozdíl od nich nikdy nesnížili ke znevážení presidentské volby takovým způsobem jako Sládkovci v roce 1993 a 1998. Čeští komunisté nebyli po roce 1993 vůči Havlovi bohužel ochotni zaujmout podobné stanovisko, jako jejich předchůdci vůči T. G. Masarykovi v nadějných dobách po roce 1945 (ať už šlo o taktiku nebo upřímné přesvědčení), že totiž lze spatřovat dvě období Masarykova života, pokrokové a méně pokrokové. K tomu se přidala nešťastná vlastnost Havla - politika, že pokud mu byl někdo nepříjemný, vyhýbal se mu. KSČM si tak mohla právem stěžovat, že ji - parlamentní stranu president republiky ignoruje.

Václav Havel je mrtev, ale diskuse o něm na levici budou bezpochyby pokračovat. Myslím, že v  diskuzích proběhlých v minulých dnech ukázala česká kritická veřejnost svou otevřenost, zároveň se nebála zmiňovat problematické stánky Václava Havla a nepropadla tatíčkování. Pro další osud Havlova odkazu bude důležité, zda onen liberální proud české politiky, posměšné nazývaný okolím Klause pravdoláskou dokáže napravit selhání svého zakladatele vůči české levici, zda uvidí českou společnost i z jiné než kavárensko-pražské perspektivy, zda uvidí zahraniční postavení naší země jinak než z perspektivy americké bitevní lodi a zda si uvědomí, že liberální utopii života v pravdě a svobodě může realizovat jen společně s úsilím o rovnost a sociální spravedlnost. Už nyní by bylo hezkým gestem, kdyby Zdeněk Bakala přispěl na vydávání sociálně kritické literatury. Polská obdoba Havla Adam Michnik byl podobného kroku schopen vůči iniciativě a časopisu Krytyka Polityczna. Václav Havel ani jeho okolí to nedokázalo. Uvidíme, jakým směrem se vydají jeho následovníci.

A co si myslíte vy? Diskuse (33 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Radovan Lovčí - Plasy

Úterý, 20.Prosince 2011, 10:54:17

Možná zde čtu víc kritiky než vyzdvižení také jeho nesporných pozitiv. Havel je zde akcentován hlavně coby polistopadový politik a chybí mi zde větší záběr na 60. léta a jeho působení za normalizace. Ale v řadě ohledů s tebou, Stando, bohužel souhlasím. Havla jsem si vždy vážil za jeho statečnou angažovanost za doby totality, rebeloval už v 50. létech jako začínající literát, byl brilantním kritikem mnoha různých jevů totality. Ale na stejně brilantní analýzu zvláště posledních let, kdy se společnost opět propadá do hluboké krize, jsem čekal marně. Bohužel ztratil v politice kontakt s běžnou realitou a její soudobé reflexe snad už nebyl schopen. Anebo si některé věci odmítal připouštět, ... kdo ví? I v zahraniční politice mne lecčíms zklamal. Hezky o tom píše P. Uhl v Právu. I tak ale klobouk dolů před jeho životním odkazem, i s vědomím chyb, jichž se jako (každý) politik dopouštěl.

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

pozice uprostřed Úterý, 20.Prosince 2011, 11:10:37

Výborný článek, snad nejlepší, jaký zatím byl po smrti Václava Havla napsán. Jen na okraj: postava VH by možná neměla být vnímána jako "připjatá" k jednomu či druhému pólu politického pole. Pokud si budeme nad jeho odkazem pokládat otázku "co on a levice?", musíme zákonitě skončit jen u kritiky, nanejvýš pak u vyjmenovávání dílčích názorových shod. Tím ale obejdeme podstatný moment Havlova duchovního založení.
Tento modus vivendi velmi obšírně ho vykládá Martin C. Putna ve své "havlovské" monografii, kterou pro Deník Referendum recenzovala Eva Kantůrková. Na celé rodové linii Havlů autor ukazuje bytostnou pozici, kterou si Havlovi vždy udržovali, pozici "uprostřed". Z této pozice pak můžeme rozumět i tomu, proč VH odmítl dělení na pravé/levé jako relikt. Podle mě je v tomto duchu třeba vést i kritiku. Pokud chtěl být VH především prostředníkem, pokud chtěl – jak doložil ve svém článku i Jakub Patočka – pomoci hledat společnou řeč lidem z oněch opačných pólů, pak bychom měli především zkoumat, kdy toto své předsevzetí, zakořeněné hluboce v rodinné tradici, oklamal nepřiznaným stranictvím. – To se samozřejmě netýká závažných témat, například ekologie, k nimž zaujímal jednoznačný postoj.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Úterý, 20.Prosince 2011, 15:33:49

Velmi výstižný článek, ale dvakrát jsem se zarazil. Co tam dělají ti Slovani?! Já se cítím být blíž Němcům než třeba Polákům. Když marxista zdůrazní třídní determinaci, rozumím tomu. Ale proč pokrevní pouto?

A pak ten Bakala. Opravdu nejsou jiné zdroje?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 20.Prosince 2011, 17:18:7

Opravdu pozoruhodné je, jak se obě strany (Klausova i Havlova) navzájem obviňovaly z marxismu, přičemž každý "marxismus" toho druhého spatřoval v něčem odlišném, a ovšemže pravdu neměl ani jeden ani druhý. Pro mě jak Havel tak Klaus představují zcela jasně pravici, i když každý trochu jinou. Václav Klaus by rád nahradil politiku ekonomií, tedy rádoby vědou, přičemž morálka pro něho zřejmě znamená konzervativní přizpůsobení se této vědě. Václav Havel zase chtěl politiku nahradit jakousi transcendentní morálkou, zatímco věda pro něj patrně byla výrazem lidské "pýchy", něčeho, co je proti "pokoře". Není možné ani jedno ani druhé. Levice se musí distancovat od obojího. Vůbec si nemyslím, že dělení politiky na levici a pravici je dnes nějaký relikt. Možná se to tak donedávna jevilo. Soudím naopak, že dnes je reliktem spíš jakýsi střed, který je čím dál tím méně politicky reálný. Politika se znovu politizuje. Já osobně nemám důvěru při určování toho, co je pravicové a co je levicové, v učebnice politologie, které při uvádění typických znaků obou politik nevystihují podstatu problému. Podle mě existuje první a zcela zásadní rozlišovací znak pravicové a levicové politiky: Levice = příklon k zájmům neprivilegované většiny, tedy lidu. Pravice = příklon k zájmům privilegované menšiny, tedy elit. Ostatní je nepodstatné. Když věc postavíme takto, pak autentický humanismus je možný pouze na levici. Pokud je hlavní člověk, pak úplně každý a nejen "lepší lidi". Václav Havel se sice za humanistu považoval a snažil se jím být, ale - jak uvádí autor článku - "neviděl celou šíři společenských zájmů a pozic", což ho nutně vedlo k redukování společenských problémů na morální problémy. Věřím, že byl dobrým člověkem, ale jeho politické kvality neoceňuji.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Vnější rámec Úterý, 20.Prosince 2011, 20:00:41

Já se bohužel nepřipojím k pochvalným reakcím na článek. Mé stanovisko je totiž spíše opačné. V článku je řada vynikajících postřehů (zejm. vyzdvihuji čtvrtý odstavec textu o Havlovi mezi léty 1993-1997), ale bohužel uplatňuje strategii, která se podle mého názoru bude v dalších hodnoceních Havla uplatňovat ještě příliš často. V čem tato strategie spočívá?

Autor vytýčí rámec, v němž je předzjednáno, co je levice a co pravice, co je kapitalismus a proč je špatný. A k tomuto vnějšímu rámci, který víc vypovídá o autorovi a jeho postoji než o postojích Havlových, se vztahuje myšlenkové univerzum VH a jeho politická činnost. Pak se ovšem snadno dokazuje, co Havel "nepochopil", co "nedocenil" nebo v čem se "mýlil". Socialista Havlovi vyčítá, že byl málo socialistou; marxista, že vůbec nebyl marxistou; neoliberál, že nerozumí logice trhu atp. Má taková vnější kritika nějaký smysl? Říká nám vůbec něco o Havlovi?

Když pročítáme Havlovy eseje, vidíme, že pojmy jako "socialismus", "pravda" či "morálka" jsou v nich pevně usazeny a naplněny určitým obsahem nebo je naopak sledována jejich obsahová vyprázdněnost (viz esej "Šifra socialismus"). Havlova filozofická substance byla nahony vzdálena myšlení marxistickému, o ekonomické procesy nejevil zájem. To není jeho momentální selhání, jak se může zdát zvnějšku, to je hlubinná logika jeho myšlení.

Jako daleko náročnější, ale asi důležitější cesta se mi zdá kritika Havla "zevnitř" - sledovat rozpory v jeho díle. (To dokázal např. Petr Rezek.) Ono výše zmíněné uplatnění vnějšího rámce - to je jako bychom ušili oděv na tlouštíka a divili se, že hubenému je příliš volný.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

ad MŠ Úterý, 20.Prosince 2011, 20:02:50

Negativně me zaujala poznámka Martina Škabrahy: "Já se cítím být blíž Němcům než třeba Polákům."

No, v kontextu toho, jak se o Havlovi mluvilo a mluví právě v Polsku, jak je spojen s Vratislaví atd. je tento výrok spíš smutný. Naštěstí osobní preference M. Škabrahy o ničem nerozhodují:)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Kando, Úterý, 20.Prosince 2011, 20:16:33

ale vy ho zase hodnotíte jen podle jeho filosofických esejů. On byl také aktivní politik. Neměly tedy být jeho politické činy v souladu s tím co filosoficky hlásal? Máte pocit, že to tak bylo?

Martin Pleva - pedagog, Brno

Já se s článkem ztotožnňuji, i toho dalajlámu jsem chtěl v diskusi použít Úterý, 20.Prosince 2011, 22:14:58

- a S. Holubec mi to vzal z pera...

K Romanovi: podstatné samozřejmě je, v jakém diskurzu budeme o Havlovi mluvit. Pokud to bude spíš rozprava odborná, řekněme z filozofie, dějin myšlení a teorií, příp. jiných humanitních disciplín, pak máte samozřejmě pravdu: nemá smysl vyčítat Havlovi, že byl totálním (filozofickým) idealistou a že vedl jakousi soukromou válku s materialismem a marxismem (viz mimochodem to jeho sebevědomé prohlášení před americkým Kongresem, že "vědomí předchází bytí" atd.). Bylo by to jako třeba vyčítat Aristotelovi, že považoval za přirozené otroctví. Ale nám musí jít - jak upozorňuje p. Hájková - o diskurz primárně politický. A zde, pokud jsme na levici, MUSÍME se krititicky vyhranit proti omylům a chybám V. Havla, neboť "havlismus" je idelogicky matoucí, pomýlený a slouží zájmům pravice.

Stanislav Hošek - Český těšín

Havel? Úterý, 20.Prosince 2011, 22:29:4

Toho by měla opravdová levice totálně ignorovat..

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

docela dobré, ale málo kritické k levici Středa, 21.Prosince 2011, 00:38:5

Článek mě příjemně překvapil, i když je to kritika spíše vnější, než pokus o hlubší pochopení, jak ukazuje R.Kanda. Příjemně mě překvapila otevřená a výstižná kritika českých komunistů, ale chyběla mi výraznější kritika intelektuální levice a sociální demokracie. To, co předváděla sociální demokracie především pod vedením Miloše Zemana byl levicový populismus ve službách Klause, ODS a mafiánského kapitalismu - to bylo něco úděsného. Jedním z mála, kdo se pokoušel zachránit intelektuální a morální úroveň sociální demokracie byl Erazim Kohák a posléze Vladimír Špidla, kterého potom odstavil Standa Gros a spol. a ti pokračovali v Zemanově bezcharakterní politice. Intelektuální levice se začala vzpamatovávat až teprve v posledních několika letech. Ano, Havel se ocitl spíše na pravo, ale svou výraznou vinu na tom nese intelektuální a politická levice. Havel měl před Listopadem k intelektuální levici a k ekologům velmi blízko a jeho polistopadové přiblížení pravici nelze vysvětlit pouze vlivem Saši Vondry a Pavla Tigrida. Pokud chce demokratická levice oslovovat naši veřejnost a výrazněji vstupovat do veřejné diskuse, musí kriticky analyzovat své chyby a těch nebylo méně než chyb Václava Havla.

Martin Profant - Praha 7

MŠ A RK Středa, 21.Prosince 2011, 02:28:16

Snad nejde o to, jestli se cítím bližší Němcům či Polákům. Děsivé je, když někdo, kdo se hlásí k marxistické levici vůbec uvažuje příslušnost k nějaké jazykové skupině -navíc pojatou jako příslušnost k národům se stejnými kořeny - za ideovou komponentu politického postoje. Existuje spousta rozumných důvodů, proč provozovat vstřícnou politiku k Rusku a k balkánským státům, ale společné kořeny? Takový výron
tribalistického nacionalismu.

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Šimsovi Středa, 21.Prosince 2011, 02:46:41

Myslím, že to opravdu hodně selektivní přístup. ČSSD nezačala se Zemanem, ten do ní vstoupil až na konci roku 1991. Byla tu Horákova ČSSD, která si zasloužila kritiku spíše pro svoji neochotu vyhranit se vůči OF, byla Battěkova ASP, byly tu exilové osobnosti formátu Jiřího Loewyho - nevzpomínám si, že by k této sociální demokracii, která rozhodně nebyla "ve službách Klause, ODS a mafiánského kapitalismu" Václav Havel někdy v politické rovině choval alespoň se vstřícnou nestrannosti.
Nezazlívám mu to, nebyla v tom nepoctivost či podlost, jen určitý vyhraněný (a v té vyhraněnosti ovšem jednostanný) přístup k politice. Nicméně také Václava Havla nepokládám ho za tak malou a bezvýznamnou osobnost, aby mu bylo potřeba dodávat důstojnosti nepřemýšlivým špiněním někoho jiného.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 21.Prosince 2011, 04:51:5

Pan Kanda se neozval. Dobrá, přiznám se, že filosofické eseje V. H. jsem nečetla, takže už to nebudu rozebírat. S článkem pana Holubce souhlasím. Žádné další negativní aspekty V. H. už uvádět nehodlám, možná teď pro to ani není nejvhodnější chvíle. Mé poslední slovo k problematice je toto: Chápu, že V. H. má své ctitele a že si někdo doma vystaví jeho fotografii. Proč ne. Ale jsem proti státnímu kultu osob, zejména politiků. A jsem proti přijímání zvláštních zákonů k tomu účelu.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

povrchní hodnocení Havla Středa, 21.Prosince 2011, 07:37:31

Souhlasím, že konzervativní pravice i konzervativní levice není schopna při hodnocení Havla nadhledu (on konzervativní není a tím je dráždí) a tone v emocionálním antihavlismu. Mimochodem to je přesně to, proč uzákonění věty že VH se zasloužil o svobodu a emokracii bude asi problematické.
Formálně vzato je ta věta pravdivá - VH není jen symbol změn po roce 1989 ale aktivně se o svobodu a demokracii usiloval. Problém je že výsledky jeho úsilí každý hodnotí jinak a také je otázkou, zda jeho zásluha je ta největší, aby se takové politické hodnocení právě jen jeho osoby muselo dávat do zákona aby ten jen nesloužil vyznavačům tatíčkovského kultu.

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 21.Prosince 2011, 08:51:36

"ale aktivně se o svobodu a demokracii usiloval". Domnívám se, že v současné době termíny "svoboda" a "demokracie" pozbyly svého původního významu. Tkví to v tom, že jsou příliš často zneužívány v politickém boji. Výraz "demokrat" je mezi lidmi téměř nadávkou. Demokratem a bojovníkem za svobodu bývá totiž nazýván ten, kdo zvítězil, nebo chce zvítězit v politické soutěži. Ve skutečnosti však není demokratem člověk, který nechce skutečnou demokracii pro VŠECHNY, stejně jako bojovníkem za svobodu není ten, který bojuje jen za svobodu určité skupiny a ne VŠECH. Tohle snad nemusím u V.H. více rozvádět.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 21.Prosince 2011, 09:35:2


Článek Standy Holubce vyjadřuje v podstatě i moje smýšlení o tomto jakoby stále nejistém ráčkujícím intelektuíálovi na Hrádečku a Hradě.

Na jiných místech diskusních fór jsem to vyjádřil jako levicový sociální demokrat zhruba takto:


"Rozpad původně vnitřně svobodné bytosti …

Václav Havel byl člověkem, kterého jsem si já vážil a ctil za podstatně jiné věci než jeho "prezidentování" a později jeho postprezidentské občasné angažmá, kde byl zcela na straně USA - snad ze strachu, že je ohrožen svět osobní formální svobody, který reprezentoval a že jen USA a nekritické přimknutí se může oddálit - to, co možná přijde v dalších letech (nemohu snad říci, že ten svět vytvářel, to byly jiné síly - možné modifikoval, spoluvytvářel).

Havel se od nás od sociálních demokratů stále více vzdaloval.

Nemyslím si totiž, že bychom se tolik měnili my. Spíš myslím, že se skutečně měnil on - a stával se člověkem konzervace a zoufalé obrany statu quo a vládnoucích sil, které za danou situaci nesly odpovědnost.
Sledoval jsem to trochu s bolestí, protože i když to nebyla politika, za co jsem si ho vážil (myslím, že v roce 1989 mohly být i jiné ´personální scénáře, bez Havla a nikdo neví dnes, jestli by to bylo k lepšímu nebo horšímu), ctil jsem ho jako nejen statečnou osobnost z dob totality (ať už z něj kdo chce dělá aristokrata disidentů a obyvatele fešáckého kriminálu - pro mně je důležitý postoj Petra Uhla v této věci).
Ctil jsem ho ale také jako původně integrální vnitřně svobodnou bytost, která se však - zřejmě ze strachu, že přijde o svůj svět - rozpadala nám všem před očima. U Havla postupně mizel jakýkoli odstup od establishmentu a živý a skutečně kritický obsah - maximálně zůstaly jakési formální rituály na různých mezinárodních setkáních. A i zde nemusel být vždy ve svém živlu. Těžko říci, co se mu mohlo honit hlavou, když se na poslední setkání Havla s dalajlámou (jak připomenuly s chutí a poněkud škodolibě komunistické Haló noviny) jeho tibetský přítel přihlásil k marxismu (zřejmě poněkud jinému, než co pod tímto názvem chápe Evropan – nicméně přece …).

Silně proamerické a prooficiální (Případ Jugoslávie) postoje byly jen tou zjevnou - a nejvíc provokující - desetinkou ledovce nad hladinou …

Všechno už bylo řečeno, takže bych se zmínil o jedné věci, kterou tu nikdo nerozebíral …

Předhazuje se mu často (a věcně vzato správně) jeho naivní (mám za to, že nikoli vědomě nepravdivé) prohlášení z roku 1989 a 1990, kde sebevědomě sliboval, co nikdy nikdo slíbit nemohl - a co by nesplnil ani Husák a spol., kdyby žádné sametovky nebylo - vývoj by šel podobným směrem všude ve východní Evropě, snad by ho více ovlivnili osmašedesátníci, kdyby u moci zůstali komunisté (viz experti české vlády a jejich projekt transformace a i naše ČSSD) ale v zásadě Havel sliboval to, co by nemohl splnil ani ten, kdo stál v čele minulého režimu, protože i kdyby komunisté zůstali u moci, pod rukama by jim "roztálo" to, co teď vytýkáme Havlovi, že nezůstalo, že nebylo zachráněno (nízká vyjednávací pozice pracovní síly a nezaměstnanost zejména - rozkradení se dalo o něco víc (ale zas jen a pouze) modifikovat viz Slovinsko, vlast největšího neanglosaského marxistického myslitele současnosti Slavoje Žižka) ..."

.

Adam Votruba - Praha

Středa, 21.Prosince 2011, 11:01:1

Článek považuji za velmi výstižný, byť souhlasím s panem Kandou, že jde svým způsobem o pohled zvnějšku.
Mně osobně zmínka o Slovanech potěšila a překvapilo mně, kolik lidí se k ní vyslovilo v diskuzi. Já zase vnímám jako kulturně bližší Slovany (alespoň některé) spíše než Němce. Podotýkám, že nejsem marxista, abych pana Profanta neděsil.

Martin Profant - Praha 7

Slované Středa, 21.Prosince 2011, 12:35:26

Nejde o to, koho vnímám jako kulturně bližšího. Navíc, co to vůbec znamená?
V celé někdejší podunajské monarchii a v bavorském království je Čech napůl kulturně doma, fráze, ideomy atd. máme s němčinou vesměs doslovně přeložitelné atd. To neplatí o ruštině nebo bulharštině. Potud bych souhlasil Martinem Škabrahou, když zdůrazňuje blízkost k Němcům, resp. ke středoevropským národům a jazykům.
A zase najdeme sadu výsadních vazeb k ruské kultuře, kterou už nebude přítomná ani v blízkém sousedním polském prostředí.
Ale u Holubce je řeč o něčem jiném - o společných kořenech slovanských národů, které by se měly nějak promítat do politického jednání a postojů našeho státu a které Havel údajně škrtal ve prospěch "evropanství" či "euro-americké" civilizace. A to je nebezpečná myšlenková figura, jednak se v ní klade evropanství a slovanství jako něco vzájemně výlučného či alespoň rozporného, hlavně se tím otvírají vrátka velmi nebezpečné formě nacionalismu. Místo reálné sociální struktury a politické společnosti vystupuje jakási pospolitost jazyky, původu a neartikulovatelných podzemních kulturních vazeb - je jedno jestli jde o panslavavismus nebo pangermánství, nebezpečné je to vždy. Doufám, že už se KSČM alespoň očistila od onoho marginálního proudů, který politickou mobilizaci slovanských kořenů spojoval s antisemitismem.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

Západníci a ti druzí Středa, 21.Prosince 2011, 14:30:47

jedna z výhrad havlovi je že je prozápadní kosmopolita. Vynechme debaty nad tím zda slavjanofilství internacionálních proletářů je paradox.
Pokud jde o kulturní blízkost, tak kromě jazykové blízkosti jsme samozřejmě po staletí byli relativně samostanou součástí Střední (!) Evropy, což byl spádově prostor Říše římské - pravoslavný východ sice později sloužil obroditelským účelům ale byl poněkud vzdálenější.

Petr Litschmann - M.Žižkov

horkou jehlou šitý článek - nu zareaguju taky rychle:-) Středa, 21.Prosince 2011, 18:39:0

Také mi ten článek přijde, přes pár inspirativních postřehů (a v tom souhlasím s p Kandou), poněkud nešťasně rychle spíchnutý a v důsledku povrchní. Ale za to autor celkem nemůže, na smrt někoho jiného se lidé nepřipravují, a tisk holt žádá články k tématu, které ještě nevychladlo (v tomto případě k.. ne- nic). Autorův text trpí několika klišé, namátkou: "Z Havlových úst zněla jako zbytečná a myslitele nehodná fráze slova určená v roce 2009 pro mladou generaci: „Před 20 lety jste přišli do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit.“" Nechápu, co je na tom zbytečného, zvláště od člověka, který kvůli té nesvobodě seděl (a přišel v kriminále o zdraví)?!
Jenže mi na tomto článku (a asi i těch dalších, které jsem také neměl chuť dočíst) víc vadí něco jiného. Totiž samotná snaha hodnotit člověka, aniž by tento měl možnost se hájit (a tohle ať autor nebere osobně, já skutečně nevím, jestli on kdy vedl na toto téma polemiku s V.H.). K čemu je dobrý mít ohodnoceného člověka? Z pohádek o křesťanství vím, že toto je činnost pekelníků a sv. Petra. Jestli přísluší i lidem to nevím, vím ale, že pro lidi a budoucnost jejich společenenství je důležitější podrobovat důsledné kritice a zkouškám jednotlivé ideje a myšlenky, celkem jedno, kdo je jejich autorem. Ale je fakt, že jsem měl často "problém", s "úctou" k tzv. autoritám, tedy já ani tak ne.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Na p. Litschmanna: Dilema, zda hodnotit, nebo nehodnotit Středa, 21.Prosince 2011, 22:56:33

V. Havla, pociťuji od neděle velmi silně. Resp. zda hodnotit opravdu upřímně a věren někdejší havlovské zásadě života v pravdě, nebo jen tak pietně vychvalovat...

Bohužel to, co předvádí ČT, je velmi nešťastnou kombinací piety a servility. Na kritiku V. Havla teď není vhodný okamžik? A kdy bude? Po svátcích, až se politický a veřejný život zase vrátí do svých vyjetých kolejí?

Ale myšlenka, že by snad nebylo eticky přípustné vůbec hodnotit lidi, kteří už jsou po smrti nebo které člověk osobně neznal, je dokonale absurdní a neproveditelná.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Středa, 21.Prosince 2011, 23:44:40

Panu Plevovi, a ke slovům napsaným:
Prosím, já to nikomu neupírám ani včera, ani zítra, když to člověk cítí správně, tak je to nejspíš ten nejlepší okamžik. Jen mi vadí, když jde aktuálnost na úkor promyšlenosti sdělení, osobně mi vadí, číst něco, co už z odstupu pozítřka bude zastaralé, ale to jen můj zřejmě exotický postoj, rozhodně ho nikomu nenutím. Stejně by to k ničemu nebylo, nucení.. Stejně tak hodnocení druhých jistě má nějaký smysl, zvláště v pedagogice, jenže tam by to právě nemělo být kulhající a neuzrálé hodnocení, v to pevně.. doufám! Ale máte pravdu, neměl jsem to dovolit, oddělovat ty zmíněné věci (rychlé hodnocení-hodnocení v době truchlení byť ne všech - hodnocení pod diktátem termínů trvání mediálního zájmu), patří k sobě. Ponechám tedy na vás, hodnocení toho, čím si vysvětlujete (legitimnost) emotivního vyjádření např. pana Bárty v reakci na výkřik mladých komunistů a čím jeho motiv. Mám se domnívat, že naznačujete, že když už někdo začne s hodnocením, musí ostatní také přispěchat se svým vyváženým názorem, byť se jám třeba ze všeho nejvíc chce brečet a vzpomínat? Znovu se ptám, k čemu je to dobrý? A proč musíme spěchat? Hlavně mi neříkejte, že je taková doba.. nic mi to sice neříká, ale je mi to nějak nablaze povědomý.

Ostatně, řekněte mi několik důvodů, proč je lepší hodnotit člověka a ne jeho jednotlivé myšlenky a třeba mě přesvědčíte.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 05:16:47

Znovu jsem přemýšlela o tom, jestli někteří (třeba já) nevnímáme a tedy i nehodnotíme Havla spíš jako symbol, než jako člověka. Možná mu z tohoto důvodu i trochu křivdíme. Možná mě více než zklamání z jeho někdejších projevů, které se míjely s realitou, daleko více mrzí moje vlastní selhání, tedy to, že jsem - byť na krátký čas - uvěřila v nějaký konec dějin v 90. letech, a v to, že marxismus je omyl. Nebyla jsem tehdy ani tak moc mladá ani tak neznalá marxismu. Člověk by neměl své špatné svědomí přenášet na jiné.
Jinak si ještě myslím, že on sám by si asi nepřál to, co se děje kolem jeho pohřbu, a tedy v tom je také nevinně.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Panslavismus a západní kultura, demokracie a lidská práva Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 11:15:46

Kolega Holubec se kritikou Havla, že nepochopil společné slovanské kořeny a Ruska a států střední a východní Evropy pokouší křísit panslavismus, který je romantickou ideologií 19.století. Panslavismus hrál velkou roli v národním obrozením, ale filosoficky pocházel od Herdera a Fichteho, jak přesvědčivě ukázal Rádl. Kritiku romantického panslavismu zahájil Havlíček, pokračoval v ní Masaryk, nejostřeji to řekl Rádl. V podstatě už v Palackého tezi, že vrcholem našich dějin je česká - husitská a bratrská reformace jako pokus o reformu západního křesťanstva vězelo výrazné přihlášení k Západu, ke kterému jsme však patřili jak církevně, tak prostřednictvím přináležitosti k Římské říši národa německého. K evropskému Západu jsme se přihlásili ovšem rovněž jak reformací, tak vyhlášením demokratické republiky. V tomto smyslu Havel svým usilím o lidská práva a demokracii navázal na silnou českou myslitelskou i politickou tradici. K západní kultuře ovšem už patřil dříve navázáním na filosofii existence - svým absurdním divadlem.

Křísit dnes slovanství je anachronické a ahistorické a vytýkat Havlovi, že to nedělal, směšné. Co kdyby německá levice začala křísit pangermanismus? A panslavismus byl do značné míry reakcí právě na pangermanismus. Rusové orientovaní na demokracii a lidská práva si Havla váží a ti, kdo by raději vzkřísili orientální despocii či césaropapismus ho ignorují. Je to však špatně?

Havel pocházel z velkoburžoazní rodiny, ale ke všem lidem se choval zdvořile a s úctou. Byl jsem v roce 1986 na jeho 50. narozeninách, kde se nacházelo asi 500 lidí a stejně zdvořile vítal a zdravil zástupce západních zastupitelství a západní novináře, spisovatele jako Dominika Tatarku a české kolegy a disidenty, jako lidi z undergroundu, což byli z velké části mladí dělníci, skladníci, myči oken, topiči, atd. - já v té době dělal doprovodce poštovních kurzů.

Havlovo pochopení marxismu a sociálních poměrů nebylo tak hluboké jako v případě Masaryka a i Masarykovi se vytýkalo, že se jako prezident vzdálil dělníkům a lidu. Když si však přečtete Masarykovu Otázku sociální, tak zjistíte, že nikdo jiný se u nás nevěnoval marxismu a sociálním poměrům tak rozsáhle jako Masaryk. Nesmíme však zapomínat na kontext, tedy na to, že oficiální ideologií starého režimu byl marxismus-leninismus, tudíž Havlův odmítavý postoj má také své společenské a historické kořeny. A jak jsem měl možnost poznat, tak si levicově orientovaných chartistů vážil a úzce s nimi spolupracoval: Jiří Hájek, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Petr Uhl patřili k jeho nejbližším spolupracovníkům.

Už bylo zmíněno, že Havel podepsal 100 let českého socialismu v roce 1978 a Pražskou výzvu k rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO v roce 1985. Ještě bych zmínil, že na konci roku 1986 v diskusi o 10 letech Charty 77 prohlásil, že si Bush senior nevidí na špičku svého demokratického nosu, za což ho pokáral Václav Benda.

Po revoluci pro mě bylo určitým zklamáním, že Václav Havel začal vyzdvihovat Reagana, Thatcherovou a Kohla jako vítěze nad komunismem a nemluvil o tom, že v počátcích Charty poskytli největší podporu vznikající Chartě sociálně demokratičtí politici Olof Palme, Bruno Kreisky, Schmidt a italští eurokomunisté, kteří se už předtím výrazně angažovali při procesu s undergroundem, podporovali vydávání Listů, stabilně se hlásili k Dubčekovi a Pražskému jaru, atd.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Havel jako symbol? Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 11:46:0

Paní Hájkové (i ostatním diskutujícím) odpovídám se zpožděním: Havla jako aktivního politika hodnotím kriticky, ale to neznamená, že povýtce negativně. S řadou jeho rozhodnutí, výroků či jednání jsem nesouhlasil a nesouhlasím, ale je to uctivý nesouhlas. Byl vždy věren svým filozofickým zásadám? Určitě se jim někdy zpronevěřil, tu z pohodlnosti, onde pod tlakem situace. Nebyl by první ani poslední v dějinách... Tady je kritika zcela namístě a jsem přesvědčen, že bude ještě hlasitá.

Havla nelze vtěsnat do obvyklé terminologické mřížky "levice", "pravice", "střed", "liberál", "socialista" atd. - je příliš komplexní osobností. Když na něj vztáhneme některý z těchto pojmů, vždy zůstane něco nikoli nedůležitého, co se pod střechu onoho pojmu nevejde, co do jeho pole pozoruhodně nezapadá. To ale podle mého názoru není nic, co bychom měli u Havla odmítat; naopak: neměli bychom se mu snažit vnutit úhledné škatulky apriorně vypracovaných typologií. Vždyť tyto přesahy, ta "nekrytá místa" jsou právě inspirativní a brání redukci Havla na ideologickou ikonu či pouhý symbol. (Všimněme si, jak zejména reprezentanti ODS mluví o Havlovi jako o symbolu, což je podle mě jednak nepřípadné, jednak je to upachtěný pokus Havla zploštit, ideologicky osekat ten složitě rozvětvený strom do podoby úhledného špalku. V této souvislosti doporučuji čtenářům DR sledovat zvláště neuvěřitelné výroky Přemysla Sobotky.)

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Šimsovi Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 12:52:31

Nerad Vám odporuji, ale s tím panslavismem to tak úplně nesedí. Panslavismus charakterizuje požadavek sjednocení slovanského národa pod jednou mocí, dobově řečeno vrchností.
Ten, kdo přijímal od posledních desetiletí 18. století koncept velkých národů - Germánů, Slovanů -, které se rozdělují na různé národní kmeny a jsou v důsledku tohoto rozdělení a též díky historické nahodilosti a "úspěchu pouze mečovému" rozděleni do několika států, nemusel být ještě nutně pangermán či pansláv. Panslávem určitě nebyl Pecl, který koncept velkého národa poprvé výrazně uplatnil u nás ve svých českých dějinách (vyšly přibližně deset let před publikací příslušné části Herderových Idejí), panslávem nebyl třeba Franz Grillparzer a jistě jím nebyl Palacký. Dokonce ani Kollár, přes ty často citované a málokdy pochopené verše o mocném dubisku.
Vůbec byl až do sedmdesátých let 19. století panslavismus spíše německou pomluvou než slovanskou realitou. Pochopitelně, protože pro Čechy, Poláky (v ruské, rakouské i pruské části) a Slovince byla děsivá velmi reálná možnost, že by se panslavismus uskutečnil jako panrusismus, tedy jako vývoz carského samoděržaví. Teprve s balkánskými povstáními získal panslavismus jako politická ideologie větší odezvu a ovšem literárně nepřekonatelného propagátora v Dostojevském.
A až ve dvacátém století získal panslavismus větší význam i u nás. Reakce na nacistickou expanzi a mnichovskou zradu, později dosti špinavým způsobem využitá ideologií policejně-byrokratické diktatury, který si přivlastnila název komunistická. Špinavý byl ten způsob proto, že se k němu nemohla řečená ideologie otevřeně přihlásit - koncept velkých národů nad státem nejen kolidoval se samotným jádrem marxismu,ale navíc právě panslavismus byl dost brutálně odsouzen Marxem i Leninem. Přesto se stačí podívat i do Kosíkovy Radikální demokracie (úvodní polemika s dobovými interpretacemi r. 1848), aby člověk viděl, jak tvrdě se panslavismus tehdy prosazoval.
Stanislav Holubec, pokud mu rozumím, nehlásá panslavismus, tedy sjednocení Slovanstva v jednom státě, klade důraz na společné slovanské kořeny, které by podle jeho názoru měly být zohledněny v české politice. To má sice k komunistickému ideologickému panslavismu určitou genetickou vazbu - to, že přemýšlivý mladý muž ze SOKu hlásá slovanskou vzájemnost jako účinný politický princip není paradoxní, jak psal Jiří Dolejš, ale prostě smutný pozůstatek ideologického znečištění postkomunistickými recykláty -, klíčová vada je jinde.
Holubec má pravdu v kritice, česká politika a kultura se před dvaadvaceti lety obrátily příliš jednostranně na západ. Nevím, že by v tom sehrával právě Václav Havel nějak významnou úlohu, hlavní motiv spočíval v reakci na předchozí mocensky vynucenou orientaci k Moskvě a v kulturním působení železné opony. Člověk byl rád, že může dohánět těch dvacet let, po které chyběl živý kontakt se západní Evropou, byť i s její nejlevicovější částí.
Reakce to byla upřílišněná a vedla k vážným ztrátám. Třikrát škoda běžné znalosti vzdělané ruštiny (po ztrátě běžné znalosti vzdělané němčiny po roce 1945) na úrovni českého středoškolského vzdělání.
Malér Holubcovy pozice spočívá v zdůvodnění jeho kritiky. Místo rozumných argumentů odvolání na jakési prehistorické příbuzenství.

p.s. Omlouvám se za umanuté povídání o "slovanských kořenech", ale rád bych se dožil otevřeného Československa - freudovský překlep, který nesmažu -, vlastně otevřené České republiky, která své sousedy nebude hodnotit podle historického původu či světové strany, na které leží. A hlavně české společnosti, která nebude příchozí odjinud hodnotit podle toho, odkud přicházejí (a nebude části svých spoluobčanů vyčítat jejich údajný indický původ). A tomu politický akcent na "slovanské kořeny" vždy alespoň potenciálně brání.
A mimoto, je to jediná část Holubcova článku, která vůbec snese diskusi. Je čas truchlit nad někým, kdo odešel, a bude jiný čas, ve kterém bude vhodné soudit tu či onu část jeho díla. To dílo bylo dost velké, aby bylo o čem mluvit.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 18:48:7

Ještě k tomu slovanství. Původně jsem tu zmínku v článku nějak úplně přešla, i když jsem ji zaregistrovala, ale protože to vyvolalo takovou odezvu, tak mám k tomu taky něco. Nevím, jak to přesně bylo myšleno, ale myslím, že autor si určitě uvědomuje, že kulturně jsou Slované rozděleni a že my patříme víc k Západu. Možná však, že kromě jazyka by se nějaké společné rysy našly - třeba časté povahové vlastnosti nebo něco podobného. Já osobně to nepovažuji za věc, co vůbec hraje v něčem roli, ale nechápu ani, proč to některé tak pohoršuje a co v tom spatřují za nebezpečí. Když se mohlo v 90.letech z ničeho nic u nás vyrojit tolik Keltů, tak proč by mělo vadit, že se někdo cítí jako Slovan? Je snad třeba se za to stydět? Mimochodem s těmi Kelty je to daleko víc ujeté (kde je časově doba laténská!). Mezitím tu byli ještě Markomani, ale k těm se, pokud vím, nehlásí nikdo.
Ještě mě napadá taková zajímavost: Nedávno jsem narazila na nějaké staré antropologické texty německých "vědců" ze 40. let, ve kterých charakterizovali různé rasy a typy. Mezi těmi převážně negativními vlastnostmi, jimiž charakterizovali člověka slovanského typu, bylo mimo jiné i to, že je to často "ein großer Träumer und Plänemacher", což je údajně velmi nebezpečné. Proto je prý třeba dát si na něj pozor.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 19:38:19

Nevím, jak to mysleli ti rasový vědci, ale snivost, improvizaci a velkorysé, nikoliv vždy důsledně uskutečňované plány považoval za charakteristické pro Slovany už Grillparzer, který na dramatickém střetu těchto vlastností s německou důslednou cílevědomostí a realismem vystavil - jak tvrdí v doprovodných textech - svého Přemysla Otakara II. A v Čechách později tu charakteristiku trochu v neprospěch Slovanů upravil Palacký, který k ní dodal schopnost snadno uspět (díky přizpůsobivosti a improvizaci), nicméně stejně tak snadno pozbýt nabyté následným bezstarostným životem. Ovšem to byla ještě doba romanticky nevinných nacionalismů.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

odcizený Havel a my ostatní ? Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 21:37:38

jako z profese spíš přízemní ekonom nechci nějak vážně rušit tuto kulturologickou debatu, jen poznámka k genetické podstatě našich panovníků přemyslovců.
Ggeneticky to byli spíše Němci. Vezměte si rodokmen - s kým se ti Přemyslovci ženili. Nechcit trvat na svém exaktním hledisku, ale o tohle rodové předurčení asi přeci jen nejde.
Kultura a tím spíš povaha národa se asi neutváří takto přízemně. A tím spíš by tohle nemělo být měřítkem odnárodnění Havla. Česká otázka a co je vlastenectví je podle nějakého mého přízemního názoru trakotvánas účelově a plytce.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 22.Prosince 2011, 22:03:53

Všichni evropští panovníci byli v podstatě cizí svým národům a sobě navzájem do značné míry příbuzní, což jim nebránilo v tom, aby mezi sebou válčili.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 23.Prosince 2011, 09:41:23


... husitství mělo zápaďáckou podstatu - ale pretendenta na trůn hledalo mezi Slovany, respektive Litevci.

Proti Zikmundovi západnímu Zikmund východní (Korybut) ...

Slovanské instinkty tu existovaly

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ještě p. Litschmannovi Pátek, 23.Prosince 2011, 20:31:57

Hodnotit V. Havla znamená samozřejmě hodnotit jeho názory, postoje i činy - ono to ani nelze oddělit.
(S hodnocením v pedagogice to nemá věru moc společného.)

Ostatně pozor na postmoderní blud, že hodnocení je něco nepatřičného, něco "fuj". Je to přirozená věc, nezbytná pro hledání pravdy.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Všem přeji radostné Vánoce a šťastný nový rok Sobota, 24.Prosince 2011, 16:47:35

Ať se v tom příštím roce nic zlého nestane a i za rok o tomhle čase se zase všichni sejdeme na Referendu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.