Jde o život!

Stabilní dobře placená práce, vlastní bydlení a klidné stáří s pěknou penzí - to je stále více se vzdalující sen mnoha lidí. Přesto mu leccos obětují, stojí to ale za to? Možná by bylo lepší zaměřit svoji pozornost jinam.

Před pár dny jsem hovořil s jedním starcem. Nejsem si jistý, odkdy je dnes vhodné staré muže takto titulovat. Snad se někdo i urazí, když o něm na prahu osmdesáti pěti let věku budeme mluvit jako o starci, ale muž, o kterém je řeč, toto označení sám používá a nevadí mu, takže mu ho nebudu upírat ani já.

Rozmlouvali jsme spolu o životě. Stařec v dobře vytopeném vlastním bytě, pobírající pěknou penzi říkal, že jeho život stál za h… Prý by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil. Když jsem se ptal na podrobnosti, dodal, že té radosti bylo nějak málo. Pořád jsem nechápal. Doplnil, že jeho život mohl být bohatší.

Bylo mi ho líto. Opravdu svůj život hodnotí takto a nebo z něj jen mluví vědomí toho, že mu postupně ubývají síly, a čím je jeho krok nejistější a chůze vrávoravější, tím více upadá do chmurných nálad? Představa, že člověk prožije podle dnešních měřítek veskrze pěkný a úspěšný život a přesto se za ním ohlíží tak, že by byl raději, kdyby vůbec nepřišel na svět, mi připadá strašlivá.


Foto Berge Gazen, flickr.com

Jaký byl život onoho starce? Leckdo by mu záviděl. Klidná, jistá ne špatně placená práce, žádný stres, nikdy se nemusel rekvalifikovat, měnit místo nebo dokonce celé zaměření či obor. A doma? Manželství trvající více než padesát let, děti, vnoučata, v šedesáti penze, pohodlné stáří a nemoci úměrné věku.

Nebude asi málo těch, kteří si dnes říkají: tohle mít a budeme šťastní. Život starce se ale pro většinu z nich, pro příslušníky dalších a dalších generací stává jen vzdáleným snem, ideálem, který se nikdy nenaplní.

Zaměstnání, na které se mohou spolehnout zítra, za měsíc i za třicet let? Pořídit si vlastní bydlení? Mít děti a být schopný se o ně postarat? V šedesáti jít do penze? Mít důchod, který vás bez problémů uživí? Něco z toho ještě není tolik vzdálené, na mnohé dosáhnou dnešní šedesátníci, na něco i padesátníci, možná i čtyřicátníci. Ale co zbude na generaci dvacátníků? Život starce jako něco, o čem budou marně snít?

A stařec? Bez mrknutí oka řekne: Takový život? To raději žádný. Pokud se spousta lidí upíná k něčemu, čemu ti, kterým se to povedlo, nepřikládají žádnou cenu, něco bude asi špatně. Možná stojí za to upřít svoji pozornost jinam, aby v životě bylo více radosti a byl bohatší. Těžko říct, jak toho dosáhnout. Každý si na to musí odpovědět sám.

Obecně se dá říct asi jen to: Pokud při veškeré snaze získat zaměstnání, které člověka zajistí, pořídit si pěkné bydlení, naspořit si na pohodlné stáří hrozí, že člověk stejně nakonec dopadne jako stařec, který by svůj život nejraději škrtnul, pak stojí za to zvýšit sázky. Dobré zaměstnání? Krásné bydlení? Úspory na stáří? Na nic z toho nebrat zřetel, nerozhodovat se s ohledem na to, nepřizpůsobovat svůj životní běh tomu, co k těmto cílům možná vede (a možná taky ne).

Proč se pachtit za něčím, čeho, i kdybychom dosáhli (což pro narůstající počet lidí bude stále těžší a těžší), stejně to nemusí přinést pocit radosti, uspokojení z toho, že náš život měl smysl, že stálo za to ho žít, že by rozhodně byla chyba tu nebýt? Nejenom pro nás samotné, protože žít je zkrátka jedinečný požitek, něco neopakovatelného, nenahraditelného, neskutečně velikého, ale i pro druhé. Jsou lidé, kteří kdyby nežili, na světě by nebylo o jeden život méně, ale trocha života by se vytratila z tisíců, milionů, v některých případech možná i miliard jiných lidských bytostí.

Život vytváří život, přelévá se, oživuje. Těžko vysledovat kudy proudí, jak to nejživotnější z jednoho člověka, se prostřednictvím něčeho, co vytvořil, spojuje s životní energií druhého, jak ho podněcuje k nějaké vlastní tvůrčí činnosti a jak dál působí na jiné a podílí se na dalším a dalším vznikání a tvoření.

Stařec to formuloval jasně, bez nějakých zbytečných úvah: v jeho životě bylo málo radosti, mohl být bohatší. Největší radost lze zažít, když si je člověk plně vědom toho, že žije. To se zpravidla stává v nějakém tvůrčím procesu, když je sám schopný život předat.

Něco takového je podle mne přístupné každému. Rozhodně to není záležitostí jen nějaké intelektuální elity či těch, kteří mají to štěstí a živí se jako spisovatelé či výtvarníci. Ono nakonec nestačí, když člověk něco tvoří. Musí to tvořit svobodně, na základě vlastního přesvědčení a vůle, musí to činit tak, aby k danému dílu měl bezprostřední vztah. I rozhovor dvou lidí může být takovým tvůrčím aktem, stejně tak výroba poličky.

Kolik toho ale mohou vytvořit lidé, kteří veškerou svoji energii upínají k tomu, aby si našli dobré místo? Kolik životního pocitu mohou zakusit? A nakolik vlastně žijí? Budou časem říkat něco jiného než zmíněný stařec? Možná je opravdu načase zvýšit sázky.

Co dodat k onomu starci? Má smysl ho konejšit, že kdyby nežil, tak by na tomto světě ubylo mnohem více života, než si jen dovede představit? Ale přesvědčujme o něčem starce. To on musí vědět, zda mu to za to stálo nebo ne.

A co si myslíte vy? Diskuse (22 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Olga Hubíková - Brno

To je ale blábol Pátek, 7.Února 2014, 10:42:57

taky se mohl uštvat do šedesáti, aby se jeho rodina nějak protloukla, radosti by třeba taky moc neprožil, ale neměl by čas o tom přemýšlet.

Co jste chtěl sdělit? Že naštěstí časy se mění a čím dál větší počet lidí má tu skvělou šanci nenechat se znudit zbytečným pohodlím a jistotami?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Klidný život v neklidné době Pátek, 7.Února 2014, 12:00:58

Ten starý muž se narodil na vrcholu hospodářské krize, jako dítě zažil Mnichov a okupaci, pak Vítězný únor, měnovou reformu, studenou válku s jaderným ohrožením, vpád vojsk Varšavské smlouvy, normalizační čistky, další převratné změny v šedesáti. Možná ho to vše minulo, ale dělo se to kolem něj. Ve srovnání s tím je posledních dvacet let klid.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Šťastný je život prožitý ve filosofii Pátek, 7.Února 2014, 12:27:7

Z textu není patrné, nakolik jste toho starce, pane Bicane, opravdu znal. Komu svěřujeme své pocity na konci životní cesty? Svému vnukovi? Ale Váš dědeček by Vám jistě nepředával takové chmurné poselství. Spíš se obávám, že to byl výlev momentální frustrace ze současných poměrů - copak tu dnes někdo naslouchá "moudrému stáří"?
Ačkoli Ludwiga Wittgensteina znali jeho přátelé spíše jako člověka věčně se sebou nespokojeného, před smrtí překvapivě prohlásil svůj život za krásný a šťastný.

S paní Hubíkovou se shoduji, že poselstvím Vašeho článku nejspíše je, zda není pro člověka lepší žít bez jistot - volný jako pták - ukaž co sám umíš. Nejsou ty jistoty a pohodlí sociálního státu nakonec zbytečné?
Někdy se tak sama ptám, když mne drtí beznaděj z jeho demontáže a z vědomí kolik úsilí mnoha lidí je třeba k jeho udržení a zvelebení.

Ale pak se obrátím ke svému Sókratovi a jeho následovníkům a vím, že šťastný může být jedině život strávený ve filosofii, život, ve kterém má člověk dostatek volného času na vlastní myšlenky a nestane se otrokem ani jiných ani sama sebe. V tomto smyslu je nejlepší ten život, ve kterém má člověk zajištěnou přiměřenou materiální existenci. A špatné je, když musí bojovat o holé přežití, a je mu odepřen dostatek času a přiměřeného pohodlí.

Nemyslím tedy, že nešťastný pocit onoho starce způsobil jeho dřívější pohodlný život, ale spíše nedostatek životní moudrosti. Anebo Vám, pane Bicane, možná řekl jen to, co jste zrovna chtěl slyšet.

Bican

Jaroslav Bican - Redaktor rubriky Domov DR

Olze Hubíkové Pátek, 7.Února 2014, 13:07:48

V tom textu neříkám nic o tom, že je současná doba skvělá, protože většímu počtu lidí neposkytuje pohodlí a jistoty. Jen upozorňuji na to, že ačkoli se spousta lidí žene za určitými materiálními jistotami (a tento hon nemá tu podobu, že by tito lidé bojovali za sociální stát a vyvíjeli nějakou formu politické aktivity, ale zkrátka se ve stále horších podmínkách snaží uspět na trhu práce a ve světě stále více postaveném na konkurenčních principech) vůbec není jisté, že to povede k tomu, že budou se svým životem spokojeni, a to i pokud by se jim náhodou v tom konkurenčním boji podařilo uspět. Takže je možná nakonec lepší více riskovat a v některých ohledech na ten konkurenční boj zkrátka nepřistoupit a jít svojí cestou. Nejde to vždy a člověk zkrátka z něčeho živ být musí, ale mnoho lidí na to přistupuje mnohem více, než je nutné a ve výsledku jim to stejně k ničemu nebude.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Vnímání štěstí Pátek, 7.Února 2014, 13:14:15

Vnímání štěstí a spokojenosti je velmi individuální. Závisí na povaze určené geneticky i sociálně. Někdo může být podle okolí úspěšný a bez problémů a přesto může vnímat svůj život jako nedobrý a někdo to může zase mít opačně. V článku pana Bicana mě zaujal odkaz na tvořivost (svobodnou) jako zdroj štěstí: To si myslím, že je důležité. Bez prožívaného pocitu svobody nelze být šťastný a spokojený.

Bican

Jaroslav Bican - Redaktor rubriky Domov DR

Blaženě Švandové Pátek, 7.Února 2014, 13:40:42

Opěvování volnosti ani života bez jistot v tom textu není. Stejně tak se v něm nepíše, že pohodlný život vede k neštěstí. Pouze, že sám o sobě ke štěstí nestačí. Důležité je, že většina lidí, která dnes usiluje o jistý materiální standard, tak nečiní bojem za sociální stát, za zmenšování sociálních rozdílů atd., ale činí tak s vidinou, že se stanou vítězi, že uspějí v konkurenčním boji a budou se mít lépe než ostatní (snaží se tak mnozí, otázka je, kdo z nich nakonec uspěje). A není nakonec tohle to, co sociální stát rozkládá a co brání jakékoli změně? Poselstvím toho textu je, že je možná na čase, aby každý zvážil, do jaké míry se na tom konkurenčním boji podílet, jak moc mu svůj život přizpůsobovat, zda do určité míry nezměnit své hodnoty a nesoustředit se na něco jiného (co nakonec může vést i k většímu pocitu životního naplnění). Samozřejmě, jde o míru a ten manévrovací prostor je u různých lidí odlišný (každý musí být z něčeno živ), ale spousta lidí toho prostoru má ještě mnohem více, než jsou ochotni si připustit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 7.Února 2014, 16:26:25

Starý muž mohl mít jenom špatnou náladu. Někteří lidé prožívají takové stavy (že by raději nežili) poměrně často. A druhý den ráno už jsou zase OK.
Nebo je to ještě složitější. Člověk může mít svobodu, může si dělat, co se mu zlíbí, ale pořád to zkrátka není ono. Buď vůbec nepřijde na to, co by bylo "ono" nebo to přání taky může být nad jeho síly.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 7.Února 2014, 19:00:25

Ani aktivita a život pro druhé nemusí člověka naplňovat. Přes to, že jsem tak žil, každé ráno jsem se probouzel s myšlenkou, že můj život je prázdný. Pak jsem poznal, co pro mne udělal Ježíš, a že mne Bůh miluje. Od té doby mne stále uvnitř něco hřeje. Navenek se nic moc nezměnilo. Stále jenom dělám, co dokáži, ale uvnitř si zpívám. Někdy i navenek. Nedovedu na to dát recept. Vím jenom, že člověk potřebuje být milován. I svými blízkými.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Pospíšile Pátek, 7.Února 2014, 21:29:34

chápu vás, zažil jsem něco podobného, když jsem se stal (vnitřně) komunistou.

Jak zvláštní území je duše člověka.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Toho starce znám Sobota, 8.Února 2014, 02:15:37

Jenže on zná i životní příběh svého kamaráda z dětství

Zažil několik manželství, vždy začínal od nuly a vždy dokázal vybudovat pro novou rodinu potřebné zázemí

Vyměnil několik zaměstnání a podnikal. Skoro vždy dělal práci, která ho bavila, pořád se ale musel učit

Díky svému podnikání poznal cizí země i lidi v nich

Miloval se s ženami různých etnik i temperamentů, měl a má kamarády, kteří ho obohacovali a když bylo třeba, tak pomáhali (na oplátku)

Zažil vzestupy i pády, několikrát se dostal ke dnu, vždy se od něj odrazil

Poznal nejrůznější varianty štěstí – milostné, z poznání, z překonání překážek, z pomoci druhým, ze štěstí svých dětí i vnoučat …

Postavil dům, napsal knihu, zplodil a vychoval syny i dcery, zasadil stromy

Nic lidského mu nebylo cizí

V porovnání s tím byl život našeho starce nuda a šeď

Stál zkrátka za h …

Kdo by mu ho záviděl?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Bicane, Sobota, 8.Února 2014, 04:01:23

napsal jste, že ve svobodném tvůrčím procesu si je člověk vědom toho, že žije. Jenže to někdy bývá spíš tak, že na svůj všední život přitom nemyslí - prostě jakoby na něj zapomněl a nevnímá realitu kolem sebe. Třeba ani to, že má hlad nebo že je mu chladno - takže spíš jako by nežil...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 8.Února 2014, 04:03:46

Ale radost to přináší.

Bican

Jaroslav Bican - Redaktor rubriky Domov DR

Evě Hájkové Sobota, 8.Února 2014, 11:59:11

Myslíte, že člověk, který je pohlcen nějakou tvůrčí aktivitou a nevnímá svět kolem, žije méně než někdo, kdo vlivem zimy, hladu atd. si setsakra uvědomuje své lidské tělo a svoji fyzickou existenci? Pak by to ale znamenalo, že čím větší fyzické utrpění někdo zažívá, tím více žije. Źivot by se tak zúžil pouze na fyzický rozměr. Podle mne je život nakonec mnohem více záležitostí ducha a radost je jeho vrcholem - resp. pokud je ta radost tak silná, že pro ni člověk zapomíná na fyzické strádání, tak to jinak řečeno znamená, že životní energie tohoto člověka je tak silná, že zastíní i to, že se nachází v podmínkách, které životu příliš nakloněné nejsou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Smysl života a duše světa Sobota, 8.Února 2014, 13:44:12

Jistě, je velice problematické spekulovat o příčinách pocitů štěstí a neštěstí u jednoho konkrétního člověka, který je nám sám neznámý. Někdo může mít napohled zcela bezproblémový život, a přece se cítí celý život nešťastným; a stejně tak naopak, i ten kdo žije v bídě a nedostatku může svůj vlastní život naplnit štěstím.

Nicméně, smysl autorovy úvahy se ubíral poněkud jiným směrem (a zdá se, že nemalá část diskutujících jeho intence ne zcela pochopila). Jde o to, že pocit životního štěstí, pocit naplněnosti vlastního života nemůžeme odtrhnout, oddělit od toho, v jakém světě člověk žije.
Jistě, naše pocity štěstí a smysluplného života jsou vždy individuální a niterné; ale na straně druhé, my žijeme vždycky v nějakém světě, který má sám zcela určitý charakter, my s tímto světem neustále komunikujeme a musíme se s ním nějak vyrovnávat, a charakter tohoto světa je nedílnou součástí i našeho vlastního já.

Mimochodem, zrovna v těchto dnech prošla tiskem zpráva o tom, jak míra sebevražd souvisí s ekonomickou, ale i politickou situací. Že počet sebevražd dramaticky narostl v období hospodářské krize ve třicátých letech, je sotva překvapující. Ale - počet sebevražd v České republice narůstá signifikantně i v posledních letech, a podle psychologů je to nejen čirou materiální bídou, ale především tím, že lidé už prostě přestali doufat. Přitom, nástup kapitalismu po listopadovém převratu byl pro mnohé ještě mnohem dramatičtější nežli současná chudoba, ale tehdy se ještě tak nějak věřilo, že to všechno je jenom přechodný stav, že časem nastane změna k lepšímu. Ale dnes, jak sděluje psycholog ze své vlastní praxe, mnozí už nedoufají v naprosto nic.
A stejně tak, mimochodem, narostl počet sebevražd i na počátku sedmdesátých let - tedy s nástupem oné pověstné husákovské "normalizace", kdy byly udušeny všechny naděje, všechny sny z období reformního "Pražského jara".

J. Bican píše, že pocit štěstí úzce souvisí s možností vlastní kreativity. Jinak formulováno, s možností vlastního tvůrčího sebevyjádření se.

Na tom bezpochyby mnoho je; ale snad by bylo lépe formulovat poněkud obecněji, že pocit osobního štěstí velice úzce souvisí s pocitem vlastní naplněnosti. To nemusí být nezbytně zrovna nějaký velký kreativní čin, v klasickém slova smyslu; ale jde o to, že když člověk kráčí svým životem, měl by mít pocit souznění - souznění se sebou samým, a souznění se svým světem.
Kdo má nějakou bolest na duši, ten sotva může být šťastný. Ale, když má nějakou "bolest na duši" ten svět ve kterém my žijeme - s největší pravděpodobností se to dříve či později nějak odrazí i na naší duši vlastní.

A to je právě to, na co chce poukázat autor textu: dokud zde máme takový svět, který nám do našeho žití neustále zasahuje negativním způsobem (například neustálou obavou o materiální zabezpečení nás, případně naší rodiny), pak asi sotva je možno očekávat pocit trvalého vnitřního štěstí.

Jenom bych na rozdíl od autora textu onu záležitost ještě rozšířil: ono asi nestačí jenom odstranit ta zjevná negativa z našeho okolního světa. Pro trvalý zážitek naší smysluplné existence bude asi zapotřebí, aby i tento svět sám (a jeho "duše") měl nějakou opravdu smysluplnou náplň. Aby měl nějaký cíl. Aby tímto cílem bylo něco více, nežli jenom neustálé plahočení se za hmotnými statky, neřkuli za ziskem a hromaděním bohatství.

Otázka je, kde takovouto "dobrou duši" pro náš svět najít, jak ji vytvořit.

Olga Hubíková - Brno

Pane Bicane, Sobota, 8.Února 2014, 21:05:47

možná jsem se v prvním dojmu z Vašeho textu vyjádřila zbytečně přímočaře, nicméně i s odstupem na mne působí jako laciná moralitka.
Ztrátou smyslu může být stižen člověk víceméně nezávisle na své životní úrovni a ekonomických jistotách - z Vašeho textu tak nějak zaznívá, že ten pán to měl moc jednoduché, nemusel bojovat ...jenže z druhé strany emancipace od bezprostředních existenčních tlaků může být vnímána také jako první předpoklad k rozvoji vlastního lidského potenciálu a té kreativity, o které mluvíte . To, co píšete, může snad platit pro svobodného jednotlivce, ale pokud někdo nerozvážně založí rodinu a zplodí potomky, pak je jeho reálná možnost experimentovat se svým životem a odvázat se značně okleštěna.
Co je však pravým důvodem mého rozčílení je, že jste, možná nereflektovaně, hrál oblíbenou individualistickou písničku tzv. neoliberálů na téma "každý svého štěstí strůjcem".
Tento odstavec :
"Něco takového je podle mne přístupné každému. Rozhodně to není záležitostí jen nějaké intelektuální elity či těch, kteří mají to štěstí a živí se jako spisovatelé či výtvarníci. Ono nakonec nestačí, když člověk něco tvoří. Musí to tvořit svobodně, na základě vlastního přesvědčení a vůle, musí to činit tak, aby k danému dílu měl bezprostřední vztah. I rozhovor dvou lidí může být takovým tvůrčím aktem, stejně tak výroba poličky. " je podle mne jen variací na oblíbené téma, kdo chce, ten může. Aneb americký sen v jiném hávu.

Olga Hubíková - Brno

Pane Molnáre, Sobota, 8.Února 2014, 21:15:49

nevím, jestli jsem Vás dobře pochopila - nechtěl jste říci, že šťastný a naplněný život se měří počtem a etnickou pestrostí sexuálních partnerek, počtem sad zplozených dětí a množstvím odrazů ode dna?
Když odmyslím, že mnoho lidí se dožije kmetského věku s tímtéž partnerem, považuje to za štěstí a nenudí se, tak taky můžeme diskutovat o tom, jak by asi vypadala společnost skládající se převážně z lovců štěstí, jejichž hlavní náplní života je být pohlcen ženitbami, rozvody, exotickým sexem a odrazy ode dna.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

J. Bicanovi Sobota, 8.Února 2014, 21:49:33

Já si samozřejmě myslím, že právě naopak to je ten pravý život (to tvoření), i když člověk při tom třeba může být tak nějak mimo realitu. Ale neměl by tvořit jen sám pro sebe. Tvořit se má pro druhé.

Bican

Jaroslav Bican - Redaktor rubriky Domov DR

Olze Hubíkové Pondělí, 10.Února 2014, 00:17:30

Zdá se mi, že se stále míjíme a že v mém textu čtete něco, co v něm není. Souhlasím s vámi, že "emancipace od bezprostředních existenčních tlaků může být vnímána také jako první předpoklad k rozvoji vlastního lidského potenciálu a té kreativity", ve svém textu říkám jen to, že to samo o sobě nestačí a že zajistit si v současných podmínkách takové jistoty jako měl stařec je a bude možné pro stále menší počet lidé (a to za cenu zběsilého kariérního honu, který stejně nemusí vést ke štěstí). Vy můj text ale chápete právě opačně - neříkám v něm, že v dnešním světě každý může uspět a být bohatý a šťastný. Pouze říkám, že tvůrčí proces není nikomu zapovězen, že to není ani otázka intelektu, ani uměleckých povolání - nakonec někdo, kdo si po práci píše povídky, může zažívat větší radost z tvorby než dobře placený scénarista, který ale píše něco, co ve skutečnosti psát nechce (to jsem myslel tou svobodou). Samozřejmě souhlasím, že lidé, kteří se od nevidím do nevidím budou dřít manuální prací, aby se vůbec uživili, zřejmě nebudou mít na nějakou tvorbu ani pomyšlení. Ale ve svém textu přece netvrdím, že na materiálních podmínkách vůbec nesejde.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 10.Února 2014, 02:41:37

On je šťasten i ten, kdo se řídí touhle radou (...a během tvoření se tomu člověk chvílemi přibližuje):
„...Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? ….. Podívejte se na ptáky na obloze....“  /Mt 6, 25/

- Ono to (v určitých momentech) docela funguje. Přesně takhle se chovají děti. Ale ty k tomu nutně potřebují někoho, kdo je miluje. A ten někdo (většinou rodiče) kvůli tomu musí něco obětovat. Zda by to fungovalo, kdyby se tak chovali všichni a trvale, tím si nejsem jistá. Vyžaduje to zázemí.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Paní Hubíková Pondělí, 10.Února 2014, 02:52:43

Tolik nepochopení – moje chyba zajisté

Tak snad jen, že porozumět postoji starce k prožitému lze jen s vědomím, že on ho srovnává s životy vrstevníků, podmínkami a možnostmi své generace

Ne s životy předchůdců či následovníků …

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Jaroslavu Bicanovi, autorovi článku Pondělí, 10.Února 2014, 12:44:14

Napsal jste text, který může být z různých úhlů protichůdně vykládán (to není chyba, je to inspirativní). Když se domnívám, že nemohu mít vliv na zákony, pravidla, materiální podmínky atd., kterými se v životě řídím, pak poselství textu budu vnímat jako Vy: jako apel "do jaké míry se na tom konkurenčním boji podílet, jak moc mu svůj život přizpůsobovat, zda do určité míry nezměnit své hodnoty a nesoustředit se na něco jiného (co nakonec může vést i k většímu pocitu životního naplnění)." (píšete ve vstupu 14:40:42)

Když ale hledím z obecnější perspektivy a chápu to obecné nastavení zákonů atd. jako ovlivnitelné i zdola, pak nestačí jen nepodílet se na konkurenčním boji a měnit jen hodnoty, týkající se mne. Je třeba měnit i hodnoty týkající se nastavené toho systému (zákonů atd.).
Souhlasila bych s Vámi úplně, kdybyste tím "zda do určité míry nezměnit své hodnoty a nesoustředit se na něco jiného (co nakonec může vést i k většímu pocitu životního naplnění)" rozuměl něco jako soustředit se na takovou změnu svých hodnot, která by se dožadovala i změny těch zákonů atd., jimiž jsou určeny vnější podmínky, ve kterých se pak život odehrává.

Jenže. Těžko se člověk může vyhnout konkurenčnímu boji, k němuž nutí současné nastavení systému. To se taky dnes člověk může stát bezdomovec ani neví jak.
Správný občan musí být tak trochu rozdvojený. Na jedné straně musí respektovat stávající zákony, ale na druhé straně se musí starat o jejich budoucí podobu. Na jedné straně se tedy těžko může vyvázat z podmínek, tak jak jsou momentálně nastaveny, aniž by se dostal "mimo zákon". Často se nám nedaří vidět tu souvislost mezi nastavenými zákony a svobodou, kterou nám v běžném životě umožňují. Proto je tak těžké hledat novou podobu zákonů. Je to něco navíc, na co v "běžném provozu" nezbývá dost času. Ale když si na to čas neuděláme, pak následky poneseme v běžném provozu.

Tady není na místě čistý liberalismus: sám jsi svého štěstí strůjcem. Úskalí toho dogmatu je právě v tom, že sice v běžném provozu je dobré se jím řídit, ale při hledání budoucí podoby zákonů s ním nevystačíme, potřebujeme své spoluobčany. Strůjcem štěstí v demokracii je demos-lid.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 10.Února 2014, 19:13:3

Proto je, Paní Hájková, taky napsáno: Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. - A jako dítě k tomu potřebuje někoho, kdo je miluje, i my Toho, který nedokáže nemilovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.