Článek Davida Antoše „Hodnotový manifest Generace Y“ si přímo říká o polemiku. Generace Y je v jeho pojetí moderní, progresivní a oproštěná od nedostatků generace minulé. Autor stručně vyjmenoval vlastnosti českého mládí a otevřel tak citlivou otázku po identitě první polistopadové generace. Podle mého názoru ji ale nevěnoval takt a pozornost, kterou si zaslouží. Naopak, zachoval se k ní až hrubě. Ve svém manifestu se občas plete a jindy zase problém příliš zjednodušuje. Domnívám se, že je na místě odpověď. Nebudu konec konců sám a nebudu ani první. Jaroslav Bican i Markéta Hrbková toto téma už otevřeli. Něco si od nich vypůjčím, ale myslím, si že ani jejich kritika ještě není zcela vyčerpávající.

David Antoš se podle mě dopustil několika zásadních chyb. Kromě naivní generalizace toho, kdo patří do této Generace Y, také, opět chybně, zcela důsledně oddělil její realitu od reality generace předchozí. V neposlední řadě také hodnoty, které generaci Y přičítá, jsou v jeho podání kýčem. Ve skutečnosti je potřeba nabídnout skutečnější, byť třeba ne tak pozitivní, obraz první české polistopadové generace.

Jedna Generace Y

Přijde mi vhodné začít od nejbanálnější kritiky. První problém je samotné vymezení Generace Y. Pro Davida Antoše je Generace Y definována jen jako skupina lidí narozených (více méně) po listopadu 89. Dokonce, je jasně řečeno, že sociodemografické rozdíly v jeho textu nebudou hrát roli. Tato skupina lidí pak podle Davida Antoše sdílí určité hodnoty, které z ní teprve specifickou Generaci Y tvoří.

Autor se však mýlí. Obě tyto definice (mládí a specifické hodnoty) rozhodně nesplňuje, celá mladá generace. Pokud bychom chtěli najít mladé lidi, kteří skutečně sdílí Antošovi hodnoty, pak mluvíme o relativně úzké skupině většinou o 1. vzdělaných, 2. rodinou finančně zajištěných, 3. v drtivé většině městských mladých lidí. A to ještě jen o některých „identitních skupinách“.

Tvrdit, že si celá česká mládež bez ohledu na socioekonomickou a kulturní pozici ve společnosti myslí, že „Čech nemá barvu ani vůni“, že důsledně „odmítá diskriminaci“ a že „Pravda, láska a krása“ mají hodnotu (zejména ve srovnání s ekonomickým úspěchem a hierarchickou pozicí), je bohužel naivní. Tyto a další hodnoty, o kterých Antoš hovoří, nejsou zakořeněny ve starší ani v mladší populaci kromě relativně úzké skupiny kde se (ve vší úctě) patrně pohybuje autor sám. Že městský liberál tyto důležité hodnoty může mít, neznamená, že je lze připsat i jiným sociálním skupinám.

Navíc i v městské vzdělané populaci je možné narazit na velkou skupinu lidí orientovaných extrémně materialisticky a meritokraticky upozaďujících ostatní části Antošova manifestu. Pro nedostatek pojmů tito „protopodnikatelé“ opět nesdílejí ony zmiňované hodnoty a to ani zdaleka.

Avšak netřeba snášet další argumenty k tomuto tématu. Je až znepokojivé, že se autor takto zřejmé generalizace dopouští. Toto je však kritika, která na první pohled napadne většinu z nás. Zkusme něco sofistikovanějšího.

Chybějící kritika a vyprázdněnost

Markéta Hrbková ve svém textu Generace Y pojmy bez obsahu naznačuje, že situace může být ještě komplikovanější. I ti, kteří do Generace Y patří, mají totiž problém s autentickou vírou v hodnoty, které jim Antoš připisuje. I když verbálně a racionálně se k nim hlásí, nejsou tyto hodnoty skutečně jen jakýmsi manifestem, zvoláním bez obsahu? Je skutečně pravda nejvyšší hodnotou? Nebo je snazší upnout se na silný symbol?

Profesor Keller rád v souvislosti s autentičností české mládeže cituje výzkum Pardubické univerzity o politických preferencích českých studentů. Závěry ke kterým dochází, jen podporují, co Markéta Hrbková tvrdí. V otázkách týkajících se solidarity obecně studenti gymnázií, většinou nesouhlasili s daným výrokem, ovšem v částech, které se přímo týkaly jich samotných, solidaritu vyžadovali. Je to podobné jako tvrdit „Sociální stát je přepych.“ ale „Dávky (které zrovna pobírám já) by zůstat měly.“ Co se tedy týká skutečného sounáležití s hodnotami, je na tom Generace Y dost různě.

Je spíše otázkou, zda tyto hodnoty nejsou často jen dané okamžitým zájmem. Nerozumějte mi však špatně, nehovořím jen o zájmu materiálním, může jít i o tlak společenský. Toto jsou hodnoty, které se ode mě očekávají. Ve skutečnosti například můžu mít rasistické či homofobní názory, ale sebevyloučení, kterému bych se tím vystavil, mě nutí chovat se konformně a hlásit se k hodnotám Generace Y.

Navíc jistý cynismus nelze přehlédnout právě u rasismu. Proč místo „je nám lhostejná barva, vůně a tvar, aby byl člověk Čechem, jde jen o to, aby se aktivně zapojil do naší společnosti“ autor nenapíše, „Je nám lhostejné, zda je člověk původem Rom, Vietnamec, Ukrajinec nebo Rus, záleží nám jen na tom, zda přichází aktivně přispět a zapojit se do naší společnosti?“ Nenapíše to proto, že to očividně není možné tvrdit pro hodnotovou základnu celé polistopadové generace. Zatímco jeho obecná fráze třeba tolik nesouhlasu nevyvolá, tak u druhé, která je jen logickým dotažením první, by půlka „slovem liberálních“ čtenářů přestala dál číst.

Kromě všeho výše zmíněného, mladá generace nevyrůstá v ideologicky neutrálním prostředí. Jak jinak se totiž dá vysvětlit, že v politické rovině se opět konkrétní zájmy mladých s politickými preferencemi dramaticky rozcházejí. V dalším průzkumu, který Keller také rád cituje, se zhruba 100 studentů hlásí k pravici, 40 se nezařazuje a nakonec 2 se hlásí k levici. V následujících dotaznících, aniž by si to uvědomili, těm samým studentům výrazně víc imponují konkrétní levicové, než pravicové postoje. Vyjasněnost a „pravda“ je pro generaci Y ještě stále problém. Jednotlivé pojmy jsou stále chápané ideologicky a mladá generace s tím problém příliš nemá.

Navíc ruku na srdce, pro konkrétní příklad netřeba chodit daleko. Je pro někoho z mladých lidí představitelné, že kdyby Karel Schwarzenberg nenadále musel do politického důchodu, že by někdo z nich mohl i nadále volit TOP 09, k níž se nyní drtivou většinou hlásí? Symbol je opět symbolem, a ač je punkový kníže charismatickým politikem, nikomu z Generace Y nevadí, že by volil stranu, která je kromě Schwarzenberga samotného vlastně vyprázdněná.

Dědictví minulosti

Jak se ale říká, nejlepší na konec. Mám-li citovat: „Zkušenosti, možnosti a starosti mé porevoluční “Generace Y” jsou naprosto odlišné od zkušeností, možností a starostí generací předcházejících.“ To je velice zajímavé prohlášení. Navíc je pro mnoho lidí dost intuitivním závěrem. Jaroslav Bican i Markéta Hrbková se podle mě ve svých textech trochu chytili do stejné pasti jako David Antoš, když tento citát přijali s tím, že kontinuum vnitřního vývoje společnosti je přerušené právě revolucí. Zatímco Antoš to vnímá pozitivně, oba výše jmenovaní to vnímají jako ztrátu, s čímž souhlasím. Je to však pesto zavádějící stanovisko, neboť žádný dramatický zlom v podobě revoluce zde nevidím.

Každý člověk svůj vztah ke společnosti získává výchovou, skrze své rodiče, skrze strukturu společnosti, skrz jazyk atd. Na všech těchto rovinách existuje toto pouto. Sametovou revolucí tyto vztahy samozřejmě nezmizely a neobjevily se zcela nové. Je zcela mylné tvrdit, že díky revoluci jsme se radikálně proměnili zejména ve svém vztahu k političnu. Mentalita společnosti ve vztahu k politice a společnosti nevznikla po revoluci z ničeho. Mnoho prvků naší politické morálky jsme si ze socialismu do demokracie vzali s sebou.

Generace Y nežije ve vzduchoprázdnu. Je recipientem hodnot, které se ve společnosti formovaly právě za socialismu (a dříve). To ale neznamená hodnot socialismu! Naopak, hodnot o tom, jak se vztahovat k státu, který má specifický vztah mezi vládnoucími a ovládanými. Tyto hodnoty jsou generaci Y předávané všemi výše zmíněnými kanály a nejen těmi.

A protože Generace Y, jak jsme již řekli, je hlavně generace dětí oné „pražské kavárny“, tak na ně právě ona přenesla své klíčové politické ideály. Jaké to jsou? Hlavním a nejzásadnějším je koncept Nepolitické politiky a na druhé koleji, ale ne marginální, je to antikomunismus. Jistě by se daly najít i další, ale tyto jsou ty nejmarkantnější. V textu Davida Antoše je právě ona Nepolitická politika zřetelně přítomná.

Nepolitická politika, je ostatně pořád hlavním postojem nemalé části české společnosti. Skepse vůči stranám, skepse vůči politikům, skepse vůči možnosti změny politiky a vůči demokratické reprezentaci. Politika se dnes má dělat po hollanovsku, jako nepolitický aktivismus, ale nikoliv ve stranách. Občanská společnost je vyzdvihována, za stranictví je třeba se stydět. Jaké dopady tohle má na kvalitu demokracie, netřeba snad rozvádět.

Vždyť už Emanuel Mandler trefně kritizoval Václava Havla za to, že disident žijící v pravdě a stojící v opozici vůči komunismu je legitimní pojem, ale disident-prezident, který chce apolitickou politiku v demokratické zemi, jí jen (byť s nejlepším úmyslem) škodí, neboť zhoršuje nepřímo kvalitu právě oněch stran, které morálně vytlačuje ze společnosti. 

Relikt apolitické politiky s mnoha nešvary (ale i pozitivy) je tak pořád klíčový pro mladou generaci Y. A to není idea, která by přišla až s ní. Není to dokonce ani hodnota vytvořená v našem civilizačním okruhu již kdysi dávno někým jiným, jak naznačuje Markéta Hrbková. Právě naopak, je to idea, která je vlastnictvím generace předchozí. Antikomunismus bych k ní pak přihodil jako takový drobný bonus.

Text Davida Antoše je ve skutečnosti manifestem nepolitické politiky české mládeže více než čehokoliv jiného. Akcent na dokonalé vyhnutí se politickým tématům ve smyslu klasických štěpení. Jistý nárok na „racionalitu“ a slušnost těchto hodnot a hesla přímo převzatá ze slovníku Václava Havla jsou toho jen dalším důkazem. Stejně jako Havel i David Antoš upadá do všech možných pastí a přitom bojuje s těmi nejlepšími úmysly.

Závěrem pro Y

Mladá česká generace se nesmí stávat kýčem, jaký z ní dělá David Antoš. To mě asi štve na tomto manifestu nejvíc. Hodnoty, které jí autor připisuje, nemá. Má své problémy, své silné stránky i své slabiny, ale není to Generace Y. Generace Y je, odpusťte mi ten termín, ale lepší český není, wishful thinking městského pravdoláskaře (opět v nejlepším slova smyslu!). Odkaz havlovské nepolitické politiky, který tak rezonuje v celém jeho textu, nepředstavuje řešení pro moderní demokratickou společnost. Je to totiž bohužel koncept značně idylický.

Nakonec ještě jeden kýč: V komentářích k Antošovu článku jsem našel jeho opak — desatero negativní. Stejně jako Antošovo je i ono kýčem, či spíše anti-kýčem. Ale třeba dá teze a antiteze určitou syntézu:

Desatero Generace Y

1) Práce je nuda, hlavní je vydělat.

2) Není důležité, co umíte, ale jak vypadáte.

3) Hlavní jsou dobří známí, místo pak seženete snadno.

4) Jsme morálně inertní, a jsme na to hrdí.

5) Vnitřní pochybnost je kompetitivní nevýhoda. 

6) Jednoduchý člověk se rychle rozhoduje.

7) Hlavně se nezdržujte studiem, někoho najměte a prezentujte cizí výsledky.

8) Kultura je pro dědky, teď frčí entrtejnment.

9) Knihy už nejsou in.

10) Je třeba se přidat vždy na stranu toho silnějšího.