Šance změnit úlohu peněz

Činnost, ať placená nebo neplacená, je formou energie a peníze tedy médiem, které vydanou energii uchovává a distribuuje. Odvedenou práci zatím ohodnocujeme penězi jen částečně, neplacenou práci finančně vyjádřit nedovedeme.

Sabata_jan

Jan Šabata

11.09.2013 08:00

Na obzoru dějin se vynořuje šance, že se peníze v našich životech významově ponoří o úroveň níž. Bez peněz kulatých, či hranatých, jak rozdíl mezi fyzickým a účetním oběživem popsal nedávno pěkně Ondřej Vaculík, se v moderní společnosti sice nedá žít, ale jejich podoba se postupně mění a těším se na zlomový okamžik, až kvantitu převáží kvalita a naučíme se ohodnocovat finančními čísly také některé neplacené pracovní výkony, které spolehlivě zalátají nemocné veřejné rozpočty, protože peníze musejí sloužit, nikoli panovat.

Hledání cesty bludištěm
Chci nejen připomenout, že peníze jsou pouhým lidským nástrojem, ale také prokázat, že činnost, ať placená nebo neplacená, je formou energie a peníze tedy médiem, které vydanou energii v podobě číselných symbolů uchovává a distribuuje.

Co nám to říká? Zhruba to, že množina žijících lidí postupně srůstá se svým výtvorem – penězi.

Zatím je situace taková, že odvedenou práci měříme a ohodnocujeme penězi jen částečně, nedovedeme k všeobecnému prospěchu finančně vyjádřit neplacenou práci, která by se měla objevit na příjmové straně veřejných rozpočtů.

Tvrdím, že nejen peníze lze měnit na práci, ale že také práci lze přepočítat na peníze, aniž by byla narušena fiskální rovnováha. Jde o politické rozhodnutí, v ústavní demokracii možné a nutné. Bude-li neplacená práce správně popsána a ohodnocena převodem na peníze, půjde ji plnohodnotně začlenit do hospodářského procesu. Přinese pak člověku i potřebné uspokojení.

Velká privatizace moci
Tak jako se vzdáváme přímého výchovného vlivu na dítě, i když s ambivalentními pocity a často s těžko zvládnutelnými obavami o jeho další osud, měla by se veřejná správa vzdát části moci nad občany, chce-li jim umožnit další svobodný rozvoj.

Význam veřejné správy, která stanovuje a kontroluje pravidla, jimiž se pro hladký chod stále složitější lidské společnosti máme řídit, ať už chceme nebo ne, roste. A politická sféra, na kterou je módní nadávat, je při veškeré lidské nedokonalosti hlavním organizačním garantem veřejných rozpočtů, z nichž zajišťujeme prostřednictvím výkonných orgánů a samospráv úhradu toho, co ke společnému životu potřebujeme a co slouží všem. Jde o nezbytný civilizační nástroj, jenž má nezastupitelnou roli na úrovni, která převyšuje možnosti jednotlivce.

Veřejná správa a její kontroloři politikové jsou vlastně něco jako správci operačního systému. Tvoří, udržují a hlídají podklad, na kterém mohou naše různorodá společenství svobodně kvést.

Abychom pokročili ve vývoji, je sice potřeba moc rozdrobit, protože ve větším množství korumpuje, ale to znamená, že musíme přiblížit lidem i vliv na nástroj, který ji vytváří – na peníze. Na jejich tvorbu a užití. Soudím, že to možné je. Máme před sebou skládačku, kde žádný kousek nechybí. Nebudeme-li klást na jednotlivce nereálné požadavky, třeba se dílo podaří. Systémové změny prostě postupně přicházejí.

Zdůrazňuji. Určitě nechci po lidech, aby se trošku změnili, a všechno bude v pořádku. Žádný návrh, který předpokládá další dohled a hlídače, není schůdný. Kdo by je hlídal? Nebo se máme hlídat navzájem? Pomoci nám musí zefektivnění koloběhu peněz. Užívání tohoto nástroje směny bude pak bezpečnější.

Ekonomika, činnost, život
Bezhotovostní peníze, náš stěžejní problém, patří ke komoditám, jež v současnosti tvoří formou úvěrů komerční banky. Centrální banky jim pouze určují pravidla a měly by mít vládu nad fyzickým oběživem. Je potřeba zdůraznit, že celosvětový oběh peněz se skládá z 90-95 % z peněz nehmotných. Nepleťme si tedy abstraktní formu peněz s tou fyzickou. Jedná se o dvě různé podoby, byť téhož.

Dále. Při pečlivějším zkoumání snadno pochopíme, že peníze, aby ožily a plnily svou funkci, musejí být spojeny se svým držitelem, byť někdy nepřímo. Předesílám, že jsou natolik srostlé s volností, že je od ní nemůžeme oddělit, aniž bychom upadali do novodobé formy nevolnictví.

Nutné měření ekonomiky je při určitém zjednodušení pouze záznamem o něčí práci a peníze jsou nástrojem, který k popisu vykonaného používáme a jehož potřebnost uznáváme. Máme však přehozenou hierarchii dvou entit. Činnosti (placené i neplacené práce) a peněz. Činnost lze běžně měřit penězi. Převod by měl platit i opačně. Vždyť práce je prvotní a peníze až odvozené.

V Literárních novinách jsem se koncem roku 2002 dočetl, že německý sociolog Ulrich Beck navrhoval jako člen Komise pro budoucnost při bavorské vládě koncept občanské práce, který navazoval na jeho sociologickou diagnózu: „…plná zaměstnanost je věcí minulosti a za normálních podmínek není cesty zpět.

Další sociolog Robert B. Reich, bývalý člen Clintonovy administrativy, konstatuje v jedné ze svých knih, že hlad po určitém typu lidské práce, jejíž součástí je osobní mezilidský vztah, je neukojitelný. Jaké závěry z uvedených skutečností můžeme udělat?

Víme, že pracovní činnost je zahrnována mezi uznávané směnné prostředky. Pravidelně narážíme na situace, kdy si subjekt něco „odpracuje“. Pro jasnou dokumentaci dotyčného jevu stačí sledovat v novinách zprávy, kdy si dlužníci nájemného své finanční závazky vůči obcím odpracovávají.

Použiji-li zkratku, práce se tak mění v dlužné peníze. Opakuji. Práce se mění v peníze. Forma energie je jiná, podstata zůstává stejná.

Průběžné položky
Přicházím k praktickým návrhům řešení, možným v současné moderní společnosti. Věřím, že respektují existující stav a neodtrhují se od reality. Oblasti, na kterých chci svoji myšlenku demonstrovat, se nabízejí dvě. Jistě by se našly i další, ale dvě zatím postačí.

První je péče o potomky. Společnost sice na jejich výchovu příspěvek dává, ale péče o potomky, jak ví každý, kdo děti má, je - sečteme-li práci a starost - vyjádřeno finančně, minimálně dvojnásobně velká, než tato částka, nemluvě o tom, že společnost by bez dětí postupně vymřela.

Můžeme bez obav říci, že peníze, které rodiče na výchovu svých ratolestí dostávají, lze kvalifikovat jako hodnotově průběžnou položku, která má místo jak na výdajové, tak na příjmové straně veřejných rozpočtů. Do společného měšce rodiče peníze vracejí formou neplacené práce navíc, kterou nelze redukovat na jejich osobní potěšení.

Druhou oblastí, již chci zmínit, je hospodaření našich starších spoluobčanů, kteří už takzvaně nejsou v produktivním věku. Přesto je jejich přínos nezpochybnitelný. Pomáhají mladým, zabývají se různými formami duševní činnosti nebo třeba chovají včely. Málokdo v penzi nic produktivního nedělá.

Nejen že by použitím této metodiky zmizelo mnohé lámání hlav nad penzijní reformou a potupné prodlužování odchodu na „odpočinek“, protože by se ozřejmilo, kde jsou ony zdroje, které marně hledáme, ale také bychom mohli aspoň částečně odstranit rozšířený devastující pocit, že nevydělávám-li uznávaným způsobem, jsem tu jen na dožití, méněcenný a zbytečný, že moje práce, a dokonce ani život už nemají smysl.

Ještě jednou. Kde se vezmou ty peníze?
Jsou-li peníze jenom jednou z forem energie, můžeme je, dovedeno ad absurdum, podřadit Einsteinově rovnici E = mc2. A stejně, jako se transformují fyzikální formy energie, mechanická v tepelnou, atd., můžeme měnit jednu v druhou i formy směnitelných prostředků. Peníze, práci, její výsledky i přírodní zdroje. Peníze můžeme také pojmout jako „nálepky“, vyjadřující směnnou hodnotu věci.

Zaúčtujeme-li tedy finanční výdaje společnosti na výše uvedené konkrétní účely jako průběžné, nula od nuly pojde, dluhy zmizí a zůstane jen nemateriální zisk. Nejde o účetní podvod, práce byla nepochybně odvedena, energie vydána. My se pouze učíme, jak ji „spočítat“ a její cenu správně zahrnout na příjmové stránce do existujícího tržního systému.

Věřím, že až se to povede, výrazně se zvýší stupeň naší sociální soudržnosti a životní pohody.

Shrnuji: Za prvé, práce je dost, stačí se rozhlédnout kolem, ale chybí ta, která je ohodnocována penězi.

Činnost se musí pro civilizační nutnost dvojí směny účetně měnit v peníze, v Česku třeba v časokoruny, v eurozóně v eura, a ty lze nasměrovat do měšce společných prostředků. Tyto mandatorní příjmy mohou vytvářet fond potřebný pro zavedení všeobecného základního příjmu, jaký navrhuje belgický profesor Phillippe Van Parijs.

Budou pak tvořit spojnici mezi jednotlivcem a společností, aniž nezdravě posílí moc státu. Oslabování zájmu o společné by tak šlo zastavit, stejně jako růst stresu, který nás v podvědomém strachu z nedostatku nutí k nadměrnému křečkování, skrblictví, ale také k plýtvání.

Představme si nakonec toto grafické antropocentrické znázornění: člověk tvoří středovou přímku, o úroveň níž stojí peníze (zprostředkovatel, forma energie, umožňující existenci svobodné společnosti) a o úroveň výš najdeme společenské struktury zajišťující potřeby, na jejichž realizaci jedinec nestačí.

Podotýkám, že nejvyšší úroveň, podobu absolutního horizontu, si určuje každý lidský subjekt sám, podle toho, jak byl vychován, jaké má životní zkušenosti, a jak tedy nadosobní rovinu vnímá a cítí. Určuje si i to, s kým bude svou víru či nevíru sdílet.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Sobota, 14.Září 2013, 17:44:35

Problém vidím v tom, že se některé subjekty a lidé nebudou chtít vzdát svých mnohdy obrovských bezpracných zisků. Respektive stále narůstající velikosti zisků neodpovídající množství jimi odvedené práce.

Ostatně toto je jedna z hlavních příčin současné krize, že peníze neobíhají, ale stále větší nadhodnota práce odplouvá nejen přes daňové ráje, nízké zdanění obecně a daňové úniky do kapes bohatých a superbohatých. Tyto peníze se nevrací do ekonomiky a schází pak na financování oněch prací neprodukující zisk, ať už formou NZP nebo jinou.

Dokud zde budou lidé vytvářející stále větší zisky pouhými spekulacemi nebo kapitálem, popř. lichvářským množením v komerčních bankách, nemůže peněžní systém dlouhodobě, natož pak zdravě, fungovat. Tento princip je ovšem podstatou kapitalismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.