Roubíček potká Kohna: „Kohn, kam dal toho psa, co ho vždycky věrně doprovázel?“ „Prodal jsem ho.“ „Cože, takovýho bastarda, a za kolik?“ „No za osmnáct tisíc.“ „Takovýho bastarda? Kohn, nedělaj ze mě vola.“ „Jak říkám, Roubíček, prodal jsem ho za osmnáct tisíc.“ „Kohn, to není možný, dyk to byl fakt strašnej bastard, jak ho mohl prodat?“ „Prodal no. Přesněji, jestli to teda, Roubíček, chtěj vědět, ale není to podstatné, vyměnil jsem ho za dvě kočky po devíti tisících.“

Že starý vtip má aktuální přesah, jsem poprvé pochopil v Českém rozhlase, když si jeho jednotlivé stanice vzájemně začaly účtovat výkony, aby se vůbec vědělo, co kolik stojí, a jak náročné to je.

Pořad, který vytvořila třeba regionální stanice, účtovala té, která ho vysílala, nejčastěji stanici celoplošné. A také obráceně, čeho jsme nebyli schopni v regionu, udělala pro nás jiná stanice, která takové možnosti měla. V cenách za pořad celkem spravedlivě — nebo nespravedlivě? — bylo zaúčtováno kde co, obrazně řečeno i podíl výkonu kotelníka nějakou hodinovou sazbou nebo opotřebení magnetofonových pásů, přestože jsme je už nepoužívali.

Sami jsme byli překvapeni, jak jsou naše pořady drahé, jak ceny stále rostou doplňováním o další účtovatelné režie, takže autorský honorář či mzdy tvůrců byly nakonec málem nejmenší položkou. Při takovéto kalkulační zdatnosti našich ekonomů byly rozpočty stanic rychle vysáty, aniž by došlo k naplnění všech vysílacích časů, ba s rostoucími cenami bylo vysílání stále děravější.

Rázem vyvstala potřeba šetřit, zlevnit výrobu, aby při stejném rozpočtu stanic, jenž vzhledem k omezeným příjmům z koncesionářských poplatků nešel navyšovat, vzniklo více pořadů, levné ticho se vysílat nesmělo. Jelikož většina výkonů byla odvozena z ceníků a sazeb (vytvořených ekonomy), jedinou smrštitelnou (pohyblivou) položkou byly kupodivu — honoráře tvůrců a mzdy.

Na jedné z porad šéfredaktorů, kterou snad po deseti letech už mohu odtajnit a které předsedal generální ředitel Václav Kasík, jsem nastínil problém čtvercatých a kulatých peněz. Čtvercaté jsou ty, co se fakturují, tedy ty, které si jednotlivé stanice pak vzájemně započítávají, aby došly k nule nebo k jinému účetně pomyslnému číslu, kdežto kulaté máme na výplatních páskách nebo jako autorské honoráře.

Pro lidi jsou užitečné a skutečnou hodnotu mají pouze ty kulaté, hodnota čtvercatých je pomyslná a netýká se nikoho jiného než účetních a ekonomů. A systém úspor, který nám ekonomové nařizují, vede jen k další proměně kulatých na čtvercaté (šetřit na honorářích a mzdách), respektive k jejich úbytku ve prospěch pomyslné hospodárnosti čtvercatých peněz, kdežto my bychom potřebovali, aby tomu bylo obráceně — a v tom bychom viděli pozitivní práci ekonomů.

Kdyby totiž mělo jít hlavně o tvorbu čtvercatých peněz a nikoli o vysílání jakožto tvůrčí úsilí lidí včetně techniků, pak bude pro rozhlas výhodnější, když my tvůrci vůbec opustíme budovy a všechny rozhlasové prostory se komerčně pronajmou. Pak se Český rozhlas konečně stane prosperující firmou čtvercatých peněz, a ekonomové si budou medit.

Za čas jsem byl zbaven šéfredaktorské funkce, a dneska už vím, že to byla jednak z mé strany veliká drzost (omlouvám se Vám, pane řediteli Kasíku) jako odkaz mých nekonjukturálních postojů z dob totality, a jednak je to bohužel sám princip našeho národního hospodářství — ta záludná metamorfóza kulatých peněz na čtvercaté, jinak zvaná jako ožebračování lidu.

Proto se ani nedivím, že v očích mnoha lidí zůstává David Rath uznávanou autoritou, které se jaksi zástupně za ožebračovaný lid alespoň v několika případech podařilo tuto metamorfózu zvrátit, což nelze jinak než ilegálně.

Problém veřejných rozpočtů dneska tkví v tom, že ačkoli vznikají z kulatých peněz, pracujeme s nimi, tedy hospodaříme jako se čtvercatými, jejichž hodnota, jak už jsme řekli, je pomyslná a člověčí oucta k nim mizivá, neboť se vyskytují jenom jako pouhá čísla.

K lepšímu hospodaření s veřejnými rozpočty nepomohl ani nový zákon o veřejných zakázkách — naopak, situaci ještě zhoršil, neboť rozhodující pro získání veřejné zakázky je cena, tedy číslo, nikoli člověk a jeho schopnosti, kvalita jeho díla atd. Tak člověk-tvůrce může stokrát prokázat vysokou úroveň své dělnosti ve všech ohledech, a přesto se k veřejnému rozpočtu nakonec přisaje někdo, jehož často jedinou schopností je „vytvořit to správné číslo“, nejnižší, které o zakázce rozhodne.

Zdálo by se, že menší firmy, s menšími režiemi mají šanci — omyl. Pouze velké firmy jsou schopny dodat všechny vyžadované certifikáty a osvědčení o své způsobilosti (jak zákon káže) a pouze ty si mohou také dovolit předložit to správné, nejnižší číslo, protože jsou dosti mocné na to, aby si na své přišly jinou cestou.

Tuto okolnost nebudeme více rozebírat, ale zkráceně: jedna z možností je, že po stavbě se potloukají jacísi chudáci, které s firmou nepojí žádná proklamovaná kvalifikace, žádné předpokládané schopnosti, ale toliko firemní tričko. Kteří jsou vůbec rádi, že mají kšeft, zkrácený o dalších třicet procent pod číslo, s nímž (jako s nejnižším) sviňavá firma vyhrála.

No co za to mohou vytvořit? Za ty dále redukované kulaté peníze. Výsledkem je nejen hospodářská ztráta, nekvalitní práce atd., ale zejména společenská desiluze o naší schopnosti rozpoznat, ctít, vážit si člověka jako tvůrce, pozvat ho k dílu a umět ho v přijatelném režimu kulatých peněz náležitě zaplatit.

Každý veřejný rozpočet se musí veřejně vrátit k člověku (jako v širším slova smyslu „k dělníkovi“, vzdělavateli prostředí), a člověk musí získat důvěru, že správci veřejného rozpočtu si umějí vážit lidské práce, skutečné hodnoty díla, a tudíž i chrání veřejný rozpočet před „čtvercatěním“. Jak toho dosáhnout ale nevím.