Roubíček potká Kohna: „Kohn, kam dal toho psa, co ho vždycky věrně doprovázel?“ „Prodal jsem ho.“ „Cože, takovýho bastarda, a za kolik?“ „No za osmnáct tisíc.“ „Takovýho bastarda? Kohn, nedělaj ze mě vola.“ „Jak říkám, Roubíček, prodal jsem ho za osmnáct tisíc.“ „Kohn, to není možný, dyk to byl fakt strašnej bastard, jak ho mohl prodat?“ „Prodal no. Přesněji, jestli to teda, Roubíček, chtěj vědět, ale není to podstatné, vyměnil jsem ho za dvě kočky po devíti tisících.“

Že starý vtip má aktuální přesah, jsem poprvé pochopil v Českém rozhlase, když si jeho jednotlivé stanice vzájemně začaly účtovat výkony, aby se vůbec vědělo, co kolik stojí, a jak náročné to je.

Pořad, který vytvořila třeba regionální stanice, účtovala té, která ho vysílala, nejčastěji stanici celoplošné. A také obráceně, čeho jsme nebyli schopni v regionu, udělala pro nás jiná stanice, která takové možnosti měla. V cenách za pořad celkem spravedlivě — nebo nespravedlivě? — bylo zaúčtováno kde co, obrazně řečeno i podíl výkonu kotelníka nějakou hodinovou sazbou nebo opotřebení magnetofonových pásů, přestože jsme je už nepoužívali.

Sami jsme byli překvapeni, jak jsou naše pořady drahé, jak ceny stále rostou doplňováním o další účtovatelné režie, takže autorský honorář či mzdy tvůrců byly nakonec málem nejmenší položkou. Při takovéto kalkulační zdatnosti našich ekonomů byly rozpočty stanic rychle vysáty, aniž by došlo k naplnění všech vysílacích časů, ba s rostoucími cenami bylo vysílání stále děravější.