Devadesátiletý rozhlas

K podstatné roli veřejnoprávní rozhlasu patří nejen poskytovat vyvážené zpravodajství, má také kulturní poslání. A jako médium je rozhlas nenahraditelný – vyučuje nás totiž snění.

Československý rozhlas (tehdy Radiojournal) začal pravidelně vysílat 18. května 1923 ve 20.15 hod. ze stanu u letiště v Kbelích. Déle než rok byl poslech programu nepříjemně rušen stálým tónem ve výši 500 Hz. Tato technická závada byla odstraněna až v listopadu 1924. Mezitím se místo vysílání několikrát změnilo. Nejprve se improvizované studio přestěhovalo do Hloubětína, pak zpět do Kbel a v roce 1924 do Poštovní nákupny na tehdejší Fochově (dnes Vinohradské) ulici č. 58 – bylo to první studio přímo v Praze.

V roce 1925 přišlo další stěhování, tentokrát do Orbisu na Fochově ulici č. 62 (poblíž Vinohradské tržnice). V roce 1927 se vysílací studio přemístilo do Národního domu na Náměstí Míru, odkud Radiojournal vysílal až do roku 1933. Pak už se definitivně přemístil do dnešního sídla do Vinohradské ulice č. 12 do budovy Ředitelství pošt a telegrafů.

Památkově chráněná budova Československého respektive Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze hrála významnou úlohu v moderních dějinách. Byly o ni svedeny těžké boje zejména při tzv. Pražském povstání v květnu 1945 a také v prvních dnech okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Český rozhlas byl zřízen zákonem České národní rady 484/1991 z 29. 11. 1991 nejprve v rámci Československého rozhlasu; jako samostatný subjekt funguje od rozpadu Československé federativní republiky 31. prosince 1992. Tolik rozhlasová historie na internetu. A je třeba ještě dodat, že prvorepublikový Radiojournal byl soukromou společností, která však na trhu v českém jazyce neměla konkurenci, za socialismu byl rozhlas pouze státní a ideologickému i politickému dozoru podléhající institucí (v níž navzdory uvedenému vznikla vynikající díla, zejména umělecké a zábavné pořady), tzv. veřejnoprávním rozhlasem či lépe médiem veřejné služby je Český rozhlas až od zmíněného zákona z roku 1991.

K současné pozici Českého rozhlasu i k jeho programové politice mám řadů různých výhrad a nespokojeností, protože však jsem v této instituci zaměstnaná, nehodí se, abych je uváděla. Budu tedy psát o tom, co mi na rozhlase imponuje a kvůli čemu jsem jeho loajálním zaměstnancem, jakkoli jsem mnohokrát měla dojem, že v jeho čele stojí lidé, kteří svými schopnostmi, vzděláním i charakterem jsou hluboko pod úrovní řadových zaměstnanců, o posluchačích nemluvě. Ale to už tak k šéfování patří, v poslední době často, za reálného socialismu určitě a koneckonců možná vždycky.

Mám na rozhlase ráda jeho povinnost veřejné služby a velmi si jí vážím. Považuji to za ten druh svobody v omezení, který vede k uměřenému, klasickému a v podatatě konzervativnímu přístupu k posluchači, na němž je založena důvěryhodnost vysílání a jeho nezávislost (do níž počítám i nezávislost na módě). Při vší případné nespokojenosti s vysíláním si musíme spravedlivě přiznat, že za 45 korun měsíčně poskytuje rozhlas široké spektrum informací, kultury, hudby, zábavy i poučení, ten koncesionářský poplatek je nižší než předplatné jakýchkoli novin a posluchač za něj dostane mnohem víc všeho. Dnes k tomu už naštěstí patří i možnost poslouchat přes internet a taky si z internetu pořady doposlouchávat v čase, kdy se to posluchači hodí. Nikoli všechny, ale je jich čím dál víc – autorská práva k internetovému vysílání jsou drahá a rozhlas se s těmito náklady potýká, aniž by koncesionářské poplatky příliš zvyšoval (Těch 45 korun platíme už 10 let).

Když se o rozhlase a jeho veřejnoprávním zadání veřejně mluví (například onehdy v anketě Respektu), dotazovaní většinou odpověď vztáhnou ke zpravodajství. Vždy se mě to nemile dotkne, povinnost veřejné služby totiž spočívá i v kulturním poslání rozhlasu, ba s odpuštěním v rozhlasovém umění. Když jsme za bolševika chtěli mít inforomace, pustili jsme si německou televizi, ale původní tvorbu v češtině nám mohla poskytnout jen média, vysílající česky (a slovensky, tehdy). Připustíme-li, že kultura je do značné míry vázaná na jazyk, bez rozhlasu se neobejdeme.

Nejen že si žádné soukromé rádio, zavěšené svým vysíláním na reklamu, neplatí zahraniční redaktory, to se dá koneckonců nahradit zprávami zahraničních agentur, které můžou být i kvalitnější, ale zejména žádné soukromé rádio nevysílá literární ani dramatické, ba ani popularizační a esejistické nebo kritické pořady – je to totiž pracné, drahé a s reklamou neslučitelné. Máme v Česku jediný kulturní deník, jmenuje se Mozaika na stanici Vltava, vysílá se tři hodiny ráno a hodinu odpoledne, kdy je doplněna magazínem nebo krátkým literárním či dokumentárním pořadem. A v sobotu běží dopoledne tři hodiny Víkendová příloha, která otevírá další témata v nejširších kulturních souvislostech. Jenom ve veřejnoprávním Českém rozhlase jede životopisný cyklus Osudy, kde můžou posluchači slyšet vyprávěné nebo čtené memoáry (a to mluvím jen o Vltavě).

Když si v souvislsoti s veřejnoprávní úlohou rozhlasu vzpomene Petra Hůlová, z jejíchž knih se v Českém rozhlase četlo na pokračování a ona sama byla častým hostem různých pořadů, pouze na Rádio Česko, zmocní se mě pocit, že si kulturní veřejnou službu snad ani koncesionáři nepřejí (když už si ji neuvědomují sami kulturní činitelé a tvůrci). Jen by mě zajímalo, zda bychom se bez ní obešli vůbec nebo kde bychom ten kulturní servis hledali, nebýt Českého rozhlasu? (V televizi sotva).

Veřejnoprávní Český rozhlas, zatížený omezeními korektnosti, té věčně problematické vyváženosti, důvěryhodnosti a uhlazenosti je nepříliš pohyblivý stroj – či spíše zvíře, takový pásovec s krátkýma nohama či tapír. Různá obrazová a jiná nová média nemůže doběhnout, přestože se snaží přizpůsobit životnímu stylu svých zaměstnaných a uspěchaných posluchačů. Ti ovšem můžou koneckonců přepnout i jinam, rychlých stanic je dnes v éteru spousta. Český rozhlas, kterému je devadesát let, však umožňuje také snění.

A o tom snění píše francouzský filozof a psychoanalytik Gaston Bachelard ve své eseji Snění a rádio – a jako by to byla gratulace rozhlasu k narozeninám (přeložil Josef Hrdlička):

„Chceme-li učit, vysílat snění a dotknout se posluchačů, umístěme je do domu, do nějakého kouta v domě, do nějakého výklenku, na půdu nebo do sklepa, do nějaké chodby, do nějakého docela skromného místa, neboť tu funguje určitý princip snění: princip skromnosti útulku. …

Skutečně existuje určitý princip niternosti. Je třeba najít něco docela skromného, docela chudého. Seneca hovořil o světnici chudáka: nemohl se věnovat filosofii v Neronově paláci, šel filosofovat do světnice, kde spal na slámě, a tak poznal stoicismus.

V tomto skromném prostředí, v Senecově chudé světnici je třeba nechat snít posluchače. Je třeba mu poskytnout tento druh snění. Postupně začíná rozumět, ale již neposlouchá. Rozhlas jej zezadu pobízí a říká mu: „Běž, běž do hloubi sebe sama. Já jdu svou cestou, ale ne tak docela. Má ves byla zalitá sluncem, já jsem ale vyhledával stinná místa. Vstupujeme do noci: právě vstupujeme na cestu snů.“

Rádio dává posluchači dojem absolutního klidu, zakořeněného klidu. Člověk je rostlinou, kterou je možné přesadit, vždy se ale musí zakořenit. Posluchač zapustil kořeny v obrazu, který rádio předkládá hlasem. Dá vykvést lidskému květu. Právě tehdy pozná, že má nevědomí. Jasné věci mu byly tlumočeny v temné podobě. Je třeba trochu hledat v temnotách. …

Je rádio vybaveno možností přenášet archetypy? Nebyla by k tomu kniha povolanější? Pravděpodobně ne: knihu můžete zavřít, zase otevřít, kniha vás nevyhledává v samotě, nepřichází vám uložit samotu. Rádio vám naopak samotu spolehlivě ukládá. Tento druh vysílání nelze poslouchat v tanečním sále nebo v salónu. Bylo by třeba je poslouchat ne snad v chatrči, to by bylo příliš krásné, ale ve světnici, o samotě, k večeru, kdy je naším právem a úkolem vzít na sebe ticho a klid. Rádio má vše, co je třeba, aby mohlo hovořit v samotě. Nepotřebuje tvář.

Posluchač sedí před přijímačem. Nachází se v samotě, která se dosud neutvořila. Rádio ji utvoří kolem obrazu, který není jen jeho, nýbrž všech; kolem obrazu, který je lidský, který je obsažen ve všech lidských psychikách. Není to nic malebného, žádná zábava. Rádio míří za zvuky, za jasné zvuky.

Rádio opravdu vlastní podivuhodné bdělé sny. „Pro koho ale to všechno?“ zeptají se někteří. Pro ty, kdo to potřebují, pochopitelně. A jsou-li duševní inženýři rádia básníci a pokud chtějí lidské dobro, jemnost srdce, radost z milování, citlivou věrnost lásky, pak svým posluchačům uchystají dobré noci. Nešťastným a tíživým duším musí rádio večer říkat: „Nespi již na zemi, vejdi do nočního světa, který si zvolíš.“

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Pondělí, 20.Května 2013, 16:01:56

Vlastně ani jiné rádio neposlouchám. Do února nejraději ČRo6 a Leonardo. Bohužel však neoliberální destrukce státu pokračuje a když není možné některé pořady zrušit úplně, alespoň je nutné v rámci "optimalizace" a "modernizace" vysílání sloučit, zkrátit, omezit...

A ač se proti tomuto zrušení tří rádií zdaleka nestrhla (nebo spíš vůbec nestrhla) taková ostrá a hysterická diskuze jako nyní kolem bezvýznamného Putny, považuji tento krok Českého rozhlasu za velmi závažný a skandální ve směru omezení vzdělávací, kulturní a informační funkce rozhlasu.

Zároveň svědčí tento rozdíl reakcí na tyto dvě události něco velmi nepěkného o intelektu a povaze českého národa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 21.Května 2013, 05:07:32

Jsem víceméně pasivním posluchačem rádia - když ho pustí někdo jiný. Jediné pořady, které poslouchám aktivně a programově jsou víkendové dopolední Toulky českou minulostí a Meteor. Ale při čtení textu se mi vybavila vzpomínka z dětství, protože můj tatínek měl moc rád rozhlasové vysílání. Někdy jsem poslouchala společně s ním. Ve tmě rádio svítilo svým zeleným "magickým" okem. Měli jsme takový starý přijímač, který byl popsaný nejen čísly označujícími kmitočty, ale názvy desítek evropských měst. V sedmdesátých letech už nefungovalo, tak si tatínek koupil přenosné rádio. Poslouchali jsme i Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Tatínek-komunista nikdy neměl pocit, že dělá něco zakázaného či nepatřičného. Prostě jako občan ve svém státě (nikdy si nepřipustil, že to není jeho stát) chtěl vědět, co o nás říkají "ti druzí". Ale nejradši měl četbu na pokračování. Tu jsem taky občas poslouchala s ním, i když už si nepamatuji, co vysílali. Jediné, co mi utkvělo v paměti z četby na pokračování, když mi bylo asi deset let, byl Fantóm opery, protože toho jsem se tak trochu bála.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Čro Plus Úterý, 21.Května 2013, 13:36:23

Já jsem byl také náruživým posluchačem zejména Čro 6 a sloučení/zrušení těch tří stanic mne štve dnodnes ... ale na druhou stranu je třeba přiznat, že vzniklá (osekaná) stanice Čro Plus přinesla několik zajímavých nových pořadů. Osobně jsem si zatím oblibil nejvíce Pro a proti (téměř hodinová debata nad aktuálními spornými otázkami, archiv zde http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101030) a nový formát Historie věčně živé, resp. Zaostřeno na moderní dějiny (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101033).

Relace Den podle ... bohužel nedosahuje podle mě kvalit zrušeného Studia STOP, ale některé dny se poslouchat dá. Tradiční hodinové pořady Čro 6 Portréty (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=1976), Lidé pera (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101026) a Politická literatura na českých pultech (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101025) zůstaly takřka beze změn a Zeměžluč (dnes Ekofórum http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101063) se myslím dokonce zlepšila.

Zvláštní pozornosti pak ještě doporučuji vybrané díly modernizovaného Zaostřeno na ... (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=101021), obzvláště díl z 16. 5. o proměnách přesvědčovacích a podváděcích technik prodejců na předváděcích akcích.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.