Už jsem si myslel, že po skončení volby prezidenta se pustíme do dalších aktuálních témat, jako je třeba přechylování ženských příjmení. Už už jsem se chtěl taky zapojit, ale asi až později.

Vypukla totiž kauza, ke které je třeba vyslovit pohled snad o trochu jiný, než jaké jsme dosud mohli čítat. Případ Kotrbovy stížnosti Radě Českého rozhlasu na Drdův rozhlasový příspěvek je ještě dílčím pokračováním volby prezidenta. Ale také už odkazuje někam dál, k dilematům, která jsme měli ve společnosti mít vyřešená už dávno.

Pro ty, kteří pobývali poslední týden třeba v temné komoře, raději zopakujme, o co jde: V pondělí 14. ledna uveřejnil externí spolupracovník ve vysílání Rádia Česko komentář zhodnocující první kolo volby prezidenta.

Text je zde, s odkazem na nepůvodní zdroj, protože Český rozhlas jej ze svých webových stránek odstranil.

Následně zaslal Radě Českého rozhlasu stížnost akademický sochař, publicista a někdejší člen Rady Českého rozhlasu Štěpán Kotrba, v níž označil pasáže, které podle něj porušují Kodex Českého rozhlasu a příslušné zákony. Stížnost je dostupná zde.

Rada Českého rozhlasu na svém zasedání stížnost Štěpána Kotrby projednala, vyžádala si vyjádření ředitele Centra zpravodajství Českého rozhlasu Tomáše Pancíře (dostupné níže v předchozím odkazu) a uvedla, že s jeho vyjádřením souhlasí. Ten konstatuje, že stížnost Štěpána Kotrby je opodstatněná. Další formální okolnosti jsou pro věc méně významné.

I strhla se nevídaná, nečítaná mediální mela. Články v internetových verzích téměř všech českých deníků (tištěné verze jsem neprověřoval) jako by ohlašovaly přímo konec demokracie. Články v řadě výlučně internetových médií, komentáře pod články a rozhořčení veliké.

Jak už to v našem údolí bývá, hněv se obrátil téměř výhradně proti stěžovateli. Inu považme — je to komunista (1986 až 1992), poté sociální demokrat (do 2003). To o něm vypovídá dostatečně, že ano!

Střelme posla

Asi nejvýstižněji tuto výrazně převažující linii vyjádřil anonymní komentátor pod jedním z rozhořčených článků: „Kotrbu zbavit všech funkcí, napařit mu pokutu sto tisíc a poslat ho na Sibiř, takovéhle komunistické manýry tady přece trpět nebudeme!“

A pohleďme, co je to za nechutné manýry! Kotrba, kdysi komunista, má tu drzost si stěžovat. Aha, oni to přece mají v krvi, tohleto udávání, je to (mnohokrát zopakováno) práskačská mentalita! Jemu nestačí, že tady máme demokracii, on si ještě dovoluje stěžovat si! Inu, neslýchané!

Výčet Kotrbových hříchů, poklesků, názorů, vlastností i dojmů o něm byl v posledních dnech důkladně zkompletován. Svezly se s tím nejednou i Britské listy, jakože žumpa.

Nesoudných, navíc zcela mimochodných výroků o cenzuře, o počínající Zemanově diktatuře, o návratu komunistů (skoro by se chtělo říct kotrbistů) k moci a o troufalosti těch, kteří by měli raději mlčet, se vyhrnulo tolik, že svědčí o mimořádně zjitřené společenské atmosféře, vyburcované volbami, ale i společenským napětím posledních let. Svědčí ale i o mnohém jiném, jak se budu snažit popisovat dále.

Prvotní reakční smršť ale přece jen vyvolala u některých umírněnějších publicistů, například u Karla Hvížďaly, pocit, že je třeba vzít stížnost vážně. Oportunní duch, vznášející se nad vodami českého mediálního prostředí, ho ovšem přivedl k tvrzením opravdu originálním.

Píše: „Problém stížnosti je v tom, že si z Drdova komentáře Kotrba vybral pouze pasáže, které se týkají kritických a často velmi expresivních slovních spojení.“ A my namítněme: Jaké jiné pasáže si z Drdova komentáře měl Kotrba vybrat, než právě ty, které dokládají jeho teze, tedy ta nejpodstatnější? Že jsou kritické a expresivní, je přece vlastní podstatou Kotrbovy stížnosti. Vidíte ho, lumpa, mohl si ve stížnosti z Drdy vybrat neškodné části, a on si zlovolně vybral ty expresivní...

Druhá citovaná věta ještě přesněji ilustruje oportunního ducha, zde ji máme: „Problém stížnosti Kotrby je v tom, že autorovi komentáře vyčítá přesně to, čeho se dopouští on ve své stížnosti.“ Namítněme tedy: Jestliže se Kotrba ve své stížnosti dopouští(!) téhož, co vyčítá Drdovi, tak milému Karlu Hvížďalovi unikl podstatný detail: že zatímco Drdův komentář byl odvysílán v Českém rozhlase, Kotrbova stížnost jen naplnila jeho občanské právo a v rozhlase zveřejněna nebyla.

Co je to vyváženost

A teď střízlivě zkusíme přemýšlet o celé věci sami. Nejprve se musíme vyrovnat s otázkou zákonného požadavku na vyváženost v rozhlasovém vysílání. Podle zákona: „Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě."

Objektivita je tradičně chápána jako soubor skutkových tvrzení, zatímco vyváženost jako soubor hodnotících soudů. Má-li mít takovou podobu celek vysílaného programu, svádí to k úvaze, že se to nemůže týkat jednotlivých pořadů. Není to tak jednoduché.

Kdyby se to mělo týkat jen celku vysílaného programu, nebylo by vůbec možné stěžovat si na jednotlivé pořady, ba vidět v nich něco nepatřičného a odůvodnit či omluvit by se tak dalo vlastně vše. Jakékoliv metody měření objektivity a vyváženosti v celku vysílaného programu vždycky selhávaly a vedly jen k rezignaci na možnost objektivitu a vyváženost vůbec hodnotit.

Pokud se na vysílání budeme dívat z pohledu akademického hodnotitele, těžko postihneme, jak posuzovat jednotlivý pořad ve vztahu k celku vysílaného programu. Jinak tomu bude, jestliže si představíme, že jsme osobou, která bude nevyvážeností pořadu zveřejněným hodnotícím soudem zasažena, a budeme se domáhat soudní ochrany.

Soud pak nutně bude zvažovat kontext pořadu samého, zatímco kontext celku programu bude jen podružný. To není případ Drdova komentáře, ale mohl by být. Jednotlivý pořad tedy také lze hodnotit samostatně z pohledu vyváženosti, i když budeme předpokládat, že musí vykazovat větší odchylku od úplné nestrannosti, než je pro názorově výrazný komentář obvyklé, aby mohl být hodnocen jako nevyvážený.

Nepochybuji ovšem o tom, že Rada Českého rozhlasu posuzovala v daném případě i kontext celku vysílání. Právě z tohoto celku komentář zjevně vybočoval. Chápu, že to všechno zní poměrně složitě a nejednoznačně, ale právo už je takové. Každý konkrétní příklad by tohle abstraktum poměrně snadno vyjasnil.

Jistěže jednotlivé pořady nebo jejich části mohou, ba leckdy musí vyjadřovat konkrétní názory. Mají to ale činit s ohledem na jiné možné názory a s respektem k nim. Veřejnoprávní program by měl být opatrnější a těžko by obhájil extrémní názor tím, že jinde publikoval jiný extrémní názor; veřejnoprávnímu vysílání náleží přiměřenost a serióznost, která sice nesmí eliminovat názorové spektrum, ale má pečlivě dbát poměru jejich zastoupení ve společnosti.

Tato pravidla mají hluboký civilizační význam. Veřejnoprávní rozhlas patří všem, proto musí všechny respektovat a nikoho nevyvyšovat. Nemůže být hlasem každého, ale nesmí být nenávistným protivníkem a zavilým kritikem nikoho. Volnější výkladová pravidla u soukromých provozovatelů vysílání aspirují na jiné cíle, tedy na to, aby byla znemožněna existence obsahově stranických rozhlasových stanic.

Regulační principy, vztahující se i na televizní vysílání, avšak nikoliv na tisková nebo internetová média, vycházejí z evropské politické a kulturní tradice. Americká politická tradice je jiná a regulace rozhlasového a televizního vysílání tam má přísnější nároky na morálně etické aspekty obsahu, zato však mnohem volnější nároky na objektivitu a vyváženost.

Množství a dostupnost stanic a programů tam má dosahovat objektivity a vyváženosti v širokém celku vysílaných programů. Požadavky na objektivitu a vyváženost tam jsou zajišťovány především samoregulací, tedy různými kodexy novinářské práce. Stojí za zmínku, že i v daném případě hraje nemalou roli právě samoregulační norma, čili Kodex Českého rozhlasu.

Drdův text skutečně nevyhovoval

Vraťme se ale k Drdovi. Přepjatá diskuse zamlžuje podstatu: zásadní problém jeho komentáře tkví v nevyváženosti jen zčásti, daleko větší problém leží v expresivitě jeho sdělení. Totéž lze říct i mírnějšími, kulturnějšími slovy. Nalezl jsem velmi dobrý pohled na Drdův komentář — je zde uveden v mírně editované podobě s vyznačením možných redakčních změn a kdo jej přečte, sám pozná, že základní problém textu spočívá v nedostatečné redakční práci.

I Drda je volič se svými preferencemi a skupinovými pohledy a stereotypy a má své emoce. Že je neumí zkrotit v komentáři pro veřejnoprávní rozhlas, je málo profesionální, ale stává se to. Proto má text jeho komentáře shlédnout editor a upravit jej. Kdo takovou úpravu nazývá cenzurou, tak jen neví, o čem mluví, je to obvyklý standard redakční práce, za jehož výkon odpovídá šéfredaktor.

K Drdovi ještě. Publikoval své dodatečné stanovisko k věci, které jsem nalezl zde. Brání se v něm nadbytečně možným výtkám, které stěžovatel Kotrba vůbec nevznesl. Ukazuje v něm, že o zvláštní povaze veřejnoprávního vysílání ví méně, než bych od dlouholetého externího spolupracovníka Českého rozhlasu očekával. Nastoluje otázky, které s podstatou věci nesouvisejí, ale byly by jistě dobrým námětem na jiný článek, například kde je hranice mezi tím, co může říct komentátor v debatě a co komentátor v jednotlivém příspěvku.

Nemá pravdu v tvrzení, že z hlediska regulace je třeba chápat celý Český rozhlas jako celek. Pojem program označuje jednu vysílanou stanici. Poznamenává, že píše někdy poněkud expresivně a jestli by daný komentář vadil, kdyby byl učesanější. Myslím, že by vadil mnohem méně, protože by sotva mohl být vnímán jako urážlivý, což bylo podstatným prvkem stížnosti („šíří nenávist a vyvolává zášť", „pohrdá občany, a vysmívá se občanům, majícím jiný názor než autor").

Kritizuje postup Rady Českého rozhlasu při projednávání stížnosti a v té věci se zcela mýlí, zejména domněnkou, že měl být přizván, aby svými argumenty komentář před Radou obhájil. Drda se přece vyslovil komentářem, Kotrba stížností, posuzování stížností není týž žánr jako americká detektivka.

Dále si obsáhle stěžuje na Kotrbu a na vše, co Kotrba politicky představuje. Stížnost doslova označuje za projev práskačské mentality. Je třeba se ohradit — představa, že někdo má více občanských práv, než jiný, a že jejich míru bude dokonce určovat jedna ze stran sporu, ukazuje na šokující mikrozpůsobilost Adama Drdy chápat, jaké jsou základní atributy demokracie, a to formuluji velmi mírně.

Na závěr Adam Drda klade úvahu, že „skutečným cílem toho útoku jsou Příběhy 20. století“. Ve velmi dramatickém světě plném přízraků se věru pohybuje Adam Drda.

Pravice nemá monopol na pravdu

A teď několik závěrů, které je třeba z případu vyvodit:

1. Štěpán Kotrba má právo si stěžovat a toto právo mu nelze upřít. Zpochybňovat jeho právo poukazem na cokoliv jiného (jeho minulost, jeho vlastnosti, jeho politické přátele či nepřátele, ba dokonce i na jeho skutečné či tušené záměry) je zločinem na demokracii. Ta dává všem stejná práva a nebudeme-li na nich ochotni trvat, umožníme demokracii oslabit a postupně i ničit.
2. O stížnosti rozhodl příslušný orgán, tedy Sněmovnou volená Rada Českého rozhlasu. Pluralitně složený kolektivní orgán, jakási dozorčí rada koncesionářů nad Českým rozhlasem, stížnost posoudil a jeho výrok je jasný. Nerozhodoval Kotrba, nerozhodoval Český rozhlas. Rozhodnutí se nemusí každému líbit, ale pro jeho upřímné ba ani pro neupřímné zpochybňování není žádný rozumný prostor. Úvahy vycházející z toho, že kdyby si Kotrba nestěžoval, tak by Rada Českého rozhlasu nerozhodla (neboli vinen je Kotrba), jsou bludné. Na téma „coby-kdyby“ lze vymyslet řadu vtipných bonmotů, které si pro serióznost našich úvah nechceme dopřát.
3. Adam Drda neuznal pochybení, jeho emoční a ideologický zápal byl podpořen naprostou většinou publikovaných ohlasů v českých médiálních zdrojích, která kauzu popisují jako křivdu na pravdě ze strany zjevného zla. Má leckdo právo vidět svět takto, ale bude muset počítat s tím, že mnozí jiní nežijí věčný boj mezi dobrem a zlem a že v právech jsme si rovni. Za vysílání zodpovídá provozovatel, nikoliv přispěvatel. Pro Adama Drdu nemá tedy kauza žádné následky, pro Český rozhlas bude nadále moci pracovat stejně jako dosud. Nad rámec striktního shrnutí je třeba říct, že jeho předmětný komentář obsahuje několik výstižných postřehů, které mají v demokratické diskusi své nezpochybnitelné místo.
4. Český rozhlas by měl přehodnotit svoji redakční práci a její strukturu. V názorových pořadech mají už po léta velmi výraznou převahu představitelé konformní pravicové a středové názorové orientace, kteří ponejvíce zápasí v dávno minulých bitvách, protože současné i budoucí okruhy problémů jejich perspektivě zcela unikají. I pravice bývá leckdy inspirativní a má právo prosazovat své hodnoty. Jen tu není sama, o to jde. Chtějme odvahu a volejme k demokratům: do názorového spektra současné české společnosti patří i levice (a ta leckdy bývá i jiná, než jakou by ji ti druzí chtěli mít) a patří tam i mnohokrát ponižované a zesměšňované osobnosti ekologického, občansko-aktivistického, tvůrčího a publicistického formátu, přečasto pocházející z prostředí, která nezahrnují státní moc loajálními vyjádřeními. Zamyslíme-li se, možná jména přijdou sama. Hlas takových osobností do demokratické diskuse patří.

   Dokonce ještě jinak: opravdu demokratická veřejná diskuse bez nich není myslitelná. Nedopouštějme proto nadále jejich vylučování z veřejného prostoru. V něm musí být místo pro všechny, kteří chápou demokracii jako trvalý prostor pro svoje životy i pro svá veřejná působení.

5. Jestliže se pouštíme do rozboru takto výjimečně emocemi obsypaného sporu, riskujeme, že budeme špatně pochopení. To sice ničemu nevadí, ale raději s touto poznámkou: Hájíme věc, nikoliv osoby. Kritizujeme nepatřičné hodnotové soudy a ta skutková tvrzení, které jsou ve skutečnosti hodnotovými soudy. Považujeme za samozřejmé, že obrátily-li by se role zúčastněných, neváhali bychom vstoupit do spor s podobným rozborem, bez ohledu na to, komu by výsledek rozboru svědčil. Případnou výtku, že se stavíme na stranu někoho, proto nejsme ochotni přijmout.
6. V komentářích, článcích a diskusích se věnujme definici demokratického prostoru. Znovu promýšlejme, proč jsme se v naší zemi dostali do stavu, v jakém dnes jsme. Nejsme zemí plnou sociálních napětí a strukturálních problémů snad také proto, že na demokratický prostor si po léta činili nárok jedni a upírali právo na podíl v něm mnohým dalším? Nešetřeme sami sebe — ponechali jsme právo na morální soudy především některým historicky, názorově i skupinovými zájmy definovaným společenským skupinám. Pocit morální převahy na straně jedněch je nutně provázen deklasováním jiných. Nechali jsme vypučet oportunismus jako normu chování v prostředí politickém, novinářském a koneckonců i občanském. Samo od sebe se nestane nic. Nebudeme-li po změně volat, poneseme zodpovědnost za to, že se společnost neposouvá dál. Protože nakonec jde zase jenom o tutéž vyváženost, jen systémově zvažovanou v jiných úrovních, než z jakých vzešel uvedený spor.