Víkendová bouřka k nám prý přišla ze Švýcarska. A kdo ví, čeho všeho se ještě dočkáme. Švýcarsko je země, kterou obvykle považujeme za bohatou, konzervativní, demokratickou a až přehnaně spořádanou. To je všechno v podstatě pravda, ale každé takové obecné posudky mají i svou druhou stránku. A tak například hnutí dada, které si dalo za cíl „épatez les bourgeois“ (šokujte buržousty), bylo založeno roku 1916 v Curychu. V té době tam byl v exilu i V. I. Lenin, který zanedlouho k témuž cíli také nezanedbatelně přispěl.

V březnu 2011 se rovněž v Curychu ustavila iniciativa, připravující referendum o požadavku nepodmíněného základního příjmu (NZP). Návrh k hlasování zní: „Spolek (stát) zajistí zavedení nepodmíněného základního příjmu. Základní příjem má umožnit všem obyvatelům důstojnou existenci a umožnit jim účast na veřejném životě. Zákon upravuje především financování a výši základního příjmu.“

Iniciativa navrhuje výši 2500 franků pro dospělého a 600 franků pro dítě měsíčně. To by znamenalo celkovou potřebu asi dvě stě miliard franků, zhruba třetinu hrubého domácího produktu. Asi 17O miliard je dnes vypláceno v různých sociálních systémech, takže deficit 30 miliard by měl být ufinancovatelný. Současný kurs švýcarského franku je kolem 21 Kč.

Iniciativa už získala sto třicet tisíc podpisů (to je dostatečný počet) a to tempem, přesahujícím všechny dosavadní celostátní referenda, kterých bylo od jejich zavedení v roce 1891 celkem 420. I počet hlasů je větší než kdy dřív. Kdy dojde k hlasování, není předem jasné, proces může trvat až do roku 2019 a těžko odhadovat, jak nakonec hlasování dopadne, ale široká společenská debata je zajištěná. Každopádně může být Švýcarsko první zemí, kde bude NZP zaveden.

Andreas Zumach v německém deníku Tageszeitung vysvětluje, jak je to možné. Švýcarsko je sice bohaté, ale zároveň patří k zemím, kde se v důsledku neoliberální globalizace za posledních dvacet let nejvíce zvětšila sociální nerovnost. „Tři procenta soukromých daňových poplatníků, kteří zde mají bydliště, mají stejný čistý příjem, jako zbývajících 97 %. Majetek 300 nejbohatších za uplynulých dvacet let vzrostl více než pětkrát z 86 miliard na 459 miliard franků… Zároveň platy zaměstnanců stoupaly jen minimálně a to o procentní sazby, které zčásti leží pod hodnotou inflace.“ Stále větší množství lidí to vnímá jako nespravedlnost. 

Ve Švýcarsku kampaň za základní příjem tvoří součást širšího kritického hnutí. Tak například podporují sociální demokraté i zelení, odbory a část církví lidové iniciativy za zavedení minimálního platu, dědické daně nebo omezení maximálních platů ve švýcarských podnicích na dvanáctinásobek platu nejnižšího.

V českém prostředí nebude jistě lehké myšlenku NZP prosadit. Každý z nás si jistě umí představit, jak by naložil se svým životem, kdyby nebyl nucen pracovat jen pro obživu, ale mohl se svobodně rozhodovat mezi skromným živobytím bez placeného zaměstnání, smysluplnou prací, která by nemusela být vysoce honorována, nebo kombinací základního příjmu a dobře placené práce za účelem získání lepšího konzumního standardu.

Zároveň chováme podezření, že společnost by se rozpadla, protože by nikdo nepracoval. A představa, že ti, kdo práci tak jako tak neseženou, protože nezaměstnanost je dnes strukturální problém, by netrpěli pocitem viny, ponížením a pohrdáním ostatních, je pro mnoho lidí nesnesitelná. Stačí sledovat idiotské debaty o zneužívání sociálních dávek. Antidotum lze nalézt zde. 

Přední propagátor NZP, majitel německého řetězce Drogerie Markt, Götz Werner k tomu říká, že je to produkt dvojího pohledu na člověka, který v sobě nosíme: o sobě máme humanistickou představu svobodného člověka, o druhých uvažujeme jako o bytostech determinovaných zákony podnětu a reakce. Ale bez vzájemné důvěry nemůže společnost fungovat.

Zásadnější kritika mluví o tom, že NZP neřeší příčiny nerovnosti a nespravedlnosti současného ekonomického systému a nemluví například o roli úroků při přerozdělování bohatství od chudých k bohatým. Někteří se bojí, že NZP by mohl být jen dalším uchlácholením dolních 99 %, aby se nebouřili proti systému.

Proti tomu se dá ovšem namítnout, že získaná reálná svoboda volného času by teprve mohla umožnit lidem, aby přemýšleli o alternativách a organizovali se pro jejich dosažení. A tak má snad pravdu odpůrce NZP, šéfredaktor listu Weltwoche, Roger Köppel, který prohlásil, že je to jakýsi „soft socialismus“.

Zdá se, že buržoazie se opět děsí.

X X X

O NZP se na těchto stránkách už několikrát psalo, nejlépe Alena Wagnerová.

V současné době probíhá sbírání podpisů na podporu NZP na evropské úrovni 

a v ČR se rozbíhá národní kampaň za sběr podpisů. Zapojí se do ní mimo jiné organizace připravující program Pražské školy alternativ, která se bude NZP věnovat od září.