0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Josef Poláček

JP
Profese: Invalidní důchodce a student
E-mail: Jopol68@seznam.cz

Když už se někdo pokouší argumentovat Marxem, měl by si snad dát alespoň tu námahu pochopit přinejmenším základní principy teoretického konceptu tohoto myslitele.

Klíčovým tvrzením autorky je, že na základě volného trhu (tedy smithovské "svobodné tržní směny") může prý existovat i nekapitalistická (respektive postkapitalistická) ekonomika.

K tomu se sám Marx vyjádřil naprosto jednoznačně a nedvojsmyslně: "Představa, že prostá zbožní směna nemusí přejít v systém kapitalismu, je přání stejně tak zbožné, jako hloupé." (!!)

Zkrátka: podle Marxe je "volný trh" naprosto a zcela zásadně n e k o m p a t i b i l n í s jakoukoli nekapitalistickou ekonomikou. Tento "volný trh" nezadržitelně přerůstá v kapitalistické formy přivlastňování (tedy právě v onen model G - W G'); a žádná zbožná přání o "humánní ekonomice" tomu nemohou zabránit. Tento kapitalistický trh pak ovládá celý život společnosti; a to i sféry zdánlivě mimoekonomické, jako je sféra politiky.

Imanentní zákony tohoto kapitalistického trhu (respektive tržního kapitalismu) pak nevyhnutelně ovládají i reálný způsob existence družstev - této stále ještě živené iluze velkých částí levice. Železnou logiku kapitalismu není (s výjimkou určitých okrajových sektorů) zlomit prostě tím, že si založíme družstvo. I tato družstva se musí plně podřídit logice kapitálu; jinak zahynou v nemilosrdném konkurenčním boji.

Mondragón, kterým argumentuje autorka - o tom už byla v minulosti řeč mnohokrát, stále nejsou k dispozici informace o reálném způsobu jeho interního fungování, ale podle všeho se jedná o zcela standardní komerční podnik, ve kterém jenom určité interní rozhodovací procesy mají formálně kolektivní charakter. Ale vposledku i Mondragón sotva může reálně fungovat jinak nežli jakýkoli jiný kolektivní kapitalista - jako jsou například akciové společnosti, které jsou přece ve své podstatě také kolektivisticky vlastněné, a "demokraticky" (tj. valnou hromadou) řízené.

To vyhraněně libertinistické polistopadové pojetí svobody má ovšem své kořeny už v - převážně antikomunistickém - disentu, kdy se slepě přebíraly západní vzory, a paušálně se zavrhlo pojetí svobody, které je založeno na odpovědnosti vůči celku.

A tak ve chvíli revoluce nebyla k mání prakticky jediná osobnost, která by národu dokázala jasně a přesvědčivě předestřít zásadní rozdíl mezi individualistickou nevázaností a mezi svobodou plynoucí z vědomé odpovědnosti. Ty škody na národním charakteru z té doby se budou muset napravovat snad po celé generace.

V tom to asi bude, pane Outrato: já jsem nikdy nebyl "pragmatik". Mně se vždy jednalo o zásadní záležitosti.

Samozřejmě že pociťuji ulehčení nad tím, že alespoň po příští čtyři roky nebude zapotřebí prožívat pocity marnosti a hnusu při zprávách víceméně o všem, co pochází od americké administrace.

Jenže: i přesto že nejsem už nejmladší, počítám s tím že v každém případě zažiju ještě i příští volby amerického prezidenta. A podle nejnovějších zpráv dokonce není vyloučeno ani to, že by v nich mohl kandidovat - a docela dobře i vyhrát - dokonce znovu i sám Donald Trump! A všechno začne zase odznovu.

Takže i nadále považuji za rozhodující právě ten děsivě vysoký potenciál obhroublosti, politické nevyzrálosti a nekulturnosti obrovské části americké populace. Pro tuto chvíli jsme zvítězili; ale další porážky v budoucnosti jsou za daného stavu věcí prakticky už naprogramovány předem.

Autor bohužel protiřečí sám sobě. Na jedné straně tvrdí, že na osobě amerického prezidenta (a tedy na jeho volbě) záleží; ale vzápětí sám přiznává, že "i pokud Trump nakonec volby prohraje, silná základna jeho stoupenců tu zůstane a bude čekat na někoho, kdo zvedne podobná témata".

A právě tohle je ve skutečnosti to, na čem opravdu záleží: toto zjištění (či spíše: opětovné potvrzení) toho, jak až děsivě obrovský je ve vedoucí demokracii tohoto světa potenciál politického a kulturního reakcionářství, obhroublosti, misogynství, slepé nenávistnosti. Tento potenciál se nijak neoslabí tím, že - doufejme - současný Donald Trump toto kolo boje o politickou moc prohraje.

Je to právě ten zmíněný rezervoár americké reakce, kde už na svou příležitost bude čekat Trump příští, stejně tak obhroublý, stejně tak narcisistní, stejně tak exhibicionistický. A dost možná se své příležitosti dočká už za několik málo let - letitý Biden asi sotva bude kandidovat podruhé, a po jeho sice solidním, ale nevýrazném prezidentování u velkých částí amerického volebního lidu zase naroste touha mít jako svého představitele "prostě pořádného chlapa".

Ano, koronavirová krize ukázala především jedno: jak obrovská část celkové společenské energie, celkové společenské práce je fakticky mrhána na fakticky naprosto zbytné, ne-li přímo zbytečné činnosti.

Velkou částí populace je to pociťováno jako bezmála životní katastrofa, že nejsou otevřeny jejich hospody, restaurace, bary. Tady se ukazuje, kolik lidí fakticky nedokáže žít jinak, nežli s alkoholem, ve společnosti sobě rovných.

Už kdysi dávno, ještě za socialismu, za studiu na gymnáziu nám naše profesorka psychologie (to bylo tehdy velké novum ve výuce) řekla, že je celá řada lidí, kteří vůbec nejsou schopni zůstat sami. To jest: vést svůj život v dialogu se svým vlastním nitrem. Kteří nejsou schopni svůj život vyplnit třeba četbou kvalitní knihy. Oni nezbytně potřebují neustálé rozptýlení, neustálý ruch a vzruch, aby prázdnotu svých životů mohli vyplnit tímto neustálým, ale pouze povrchním děním.

V tomto smyslu koronavirová krize skutečně vrhla ostré světlo především na nás samé; na to jaký způsob života vedeme, na to jaké jsou naše životní hodnoty - a jaké jsou naše životní pahodnoty.