0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Josef Poláček

JP
Profese: Invalidní důchodce a student
E-mail: Jopol68@seznam.cz

Vynikající autoanalýza postavení "generace mezi světy". Autorka naprosto přesně vylíčila hybridní charakter současné doby, kdy se "rozpadá neoliberální diskurz", aniž by (a to nejen ona posttotalitní generace) byla ve stavu přehodit výhybky chodu dějin svým vlastním "velkým" příběhem.

"Součástí hegemonie je totiž i schopnost sama sebe a své koordináty zneviditelnit, udělat ze sebe vše vyplňující normu a zajistit, že nemáte nástroje, jak na cokoli odlišného zaměřit pohled." - Tohle je opravdu jedinečně přesné vystižení toho, jak současný panující systém své panství, svou hegemonii nad společností utvrzuje tím, že apriori "vygumuje" všechny možné alternativy k němu.

Konkrétněji: současná liberální demokracie stále ještě velice úspěšně svůj vlastní způsob politiky prezentuje jako ten jedině možný, jediný spravedlivý; a jakoukoli pochybnost na této své údajné dokonalosti okamžitě odráží (pseudo)argumentem, že všechno ostatní nikdy nemůže být ničím jiným nežli diktaturou a systémem nesvobody.

Na autorce je ještě nutno kvitovat, že ačkoli levicově zaměřená, nepropadá té tak časté "nemoci levičáctví" (jak to svého času nazval Lenin) - a nebrojí slepě proti institucím. Dozajista v tom svou roli hraje její osobní působení v nich; ale to je tu nepodstatné. Anna Kárníková naprosto správně vidí, že i reformovaná (tedy dejme tomu: post-neoliberální) společnost musí strukturovaná, tedy ve svém každodenním životě nesená příslušnými institucemi. Cestou tedy není anarchistický boj proti institucím jako takovým, ale daleko spíše "dlouhý pochod institucemi" - svého času (v roce osmašedesátém) heslo revoltujících francouzských studentů.

Ještě jednou k pojmu demokracie: paní Zemanová, Vy argumentujete demokracií "v jejím nejpoužívanějším smyslu". A že prý taková chrání jak před terorem vlády, tak i před terorem chátry. Jenže - ten "nejpoužívanější smysl", to je skutečně značně bezobsažná definice. Aristoteles rozlišoval celou škálu různých stupňů demokracie; přičemž pro krajní formu demokracie měl označení "extrémní demokracie". To byla ale vlastně právě ta naprosto nejčistší(!), nejryzejší demokracie - protože zde vládl sám lid, naprosto bezprostředně a přímo, a nebyl v přímém výkonu své moci omezován vůbec ničím, totiž ani zákony.

Ovšem: takováto "extrémní demokracie" sice sama o sobě ještě nemusí být ochlokracií, vládou chátry - ale má k ní velice blízko.

Tuto "čistou" demokracii je tedy nutno spoutat, omezit - když ničím jiným, tak alespoň právě zákony.

Jenže - a to si velice málokdo uvědomuje - takto spoutaná, omezená demokracie už právě n e n í čistá, ryzí demokracie; nýbrž něco jiného. Fakticky je to už skutečně o m e z e n á, oktrojovaná demokracie. Sice - samozřejmě - ze závažných důvodů a pozitivním efektem; nicméně je to už něco jiného, nežli demokracie.

Jen tak mimochodem (a i to je velice málo zmiňovaný fakt): při vzniku Spojených států amerických (tedy první novodobé velké demokracie) se mezi jejími zakladateli vedly intenzivní, zčásti až velmi rozhořčené diskuse a spory o tom, do jaké míry má mít nový stát opravdu republikánský (tj.: demokratický) charakter. Nemýlí-li mě paměť, byl to Hamilton, který v dopise Washingtonovi tohoto naléhavě varoval, že obecný lid je "jako divoké zvíře"! - a že je tedy nutno ho držet tak daleko od reálného výkonu státní moci, jak jenom možno.

Ostatně - a i to se při chvalozpěvech na americkou "demokracii" velice často opomíjí - v jejích počátečních fázích bylo volební právo různými restrikcemi natolik omezená, že ho fakticky mohla vykonávat jenom malá část populace!

A ostatně: i v dnešních USA existuje ještě celá řada restrikcí, v jiných státech západního světa naprosto neznámých a nemyslitelných, které i nadále zabraňují velkým skupinám obyvatelstva vykonávat (respektive vůbec vlastnit) volební právo.

Takže jak vidět, s tou otázkou co vlastně je či není demokracie to není vůbec nijak jednoduché. A ostatně: já bych si v prvé řadě přál takový způsob uspořádání státu a státní moci, který nás bude chránit před lidskou hloupostí. A jak je vidět právě na zářném příkladu současných Spojených států, současná demokracie "v jejím nejpoužívanějším pojetí" nás před něčím takovým v žádném případě ochránit nedokáže.

Paní Zemančíková, díky za odpověď; nicméně nemohu říci, že by mě plně uspokojila.

To že má nakladatelství takovou či onakou politiku v pojmenování svých knih sotva co mění na tom, že se jedná o název pro čtenáře dost klamavý.

Co se pak Vaší vlastní recenze oné knihy týče - tu jsem vlastně původně nechtěl hodnotit (a už vůbec ne kritizovat!); ale poté co se kolem ní rozvinula značně kontroverzní diskuse, nakonec jsem se přece jenom připojil. S tím že převládající tenor Vaší recenze (alespoň jak já jsem to chápal) byl právě ten moment že autoři v hodnocení historických událostí jdou většinou "proti proudu", proti obecně vládnoucím názorům. Toto "jít proti proudu" ve mně vždy automaticky vzbuzuje sympatie; nicméně přece jenom v daném případě i nadále nevím, jestli to v daném případě bylo ku prospěchu věci či nikoliv.

Paní Zemanová, přesně tuto námitku jsem očekával. Jenže - na rozdíl od obecných představ vládní systém absolutní monarchie pozdního středověku naprosto nebyl založen na čiré libovůli panovníka. Jednalo se v zásadě o právní stát, kde tedy byla možnost hájit svá práva u soudu. Opravdu to nebylo tak, že by pan král mohl na kohokoli ukázat a prohlásit: "Ty se mi nelíbíš, tebe dám popravit!"

Například - což je obecně velmi málo známá okolnost - v případě obžalování z čarodějnictví jmenovitě ve Francii se mnoha obviněným podařilo u soudu dosáhnout svého osvobození. A stejně tak jeden český sedlák tuším někdy v 17. století při jakémsi sporu s vrchností o pozemky sice prohrál všechny své soudy u českých soudů - ale nakonec se mu práva dostalo až u apelačního soudu ve Vídni! (Což je ostatně dokladem toho, že ne všechno co přišlo z Vídně bylo nutně špatné pro Čechy.)

Takže ještě jednou: demokracie - v jejím skutečném smyslu - je něco mnohem více, nežli jenom ochrana před násilím a terorem. Opakuji znovu a znovu: takovéto pojetí demokracie je pouze naprosto negativistické; jejím jádrem je pouze snaha něčemu zabránit, ale nikoli něco skutečně hodnotného vytvořit, vybudovat.

Paní Zemanová, do Vaší definici demokracie jakožto "ochrany před terorem" by se bez dalšího vešel například i vládní systém absolutní monarchie.

Zkrátka: demokracie - ve svém vlastním, původním smyslu - je skutečně něco mnohem více, nežli jenom absence něčeho. Demokracie je (tj. má být) především prvkem p o z i t i v n í m; má se jednat o (společné) budování něčeho, co má pro zúčastněné osoby (tj. pro národ) nějakou opravdovou, substanciální, humánní hodnotu.