Ještě dodatek. V souvislosti s výsledky posledních voleb (respektive s jejich komentáři především z levicového tábora) se snad nad jiné zřetelně ukazuje, jak dalece už vyčpěla, vyčerpala se dosavadní socialistická idea. Jestliže dříve levice měla ambice získat rozhodující většinu společnosti (to jest: pod svými prapory shromáždit celý pracující národ), a s podporou této většiny zásadně změnit, zhumanizovat celý svět, pak dnešní levice na troskách svých volebních snů už jenom zoufale argumentuje, že přece t a k é ona má své místo v politickém systému země.
Tento totální úpadek levice má jednu zásadní příčinu (je zde o tom řeč znovu a znovu): že levice dnes nemá k dispozici žádnou ideu, která by ještě mohla někoho strhnout. A ona ji nemá proto, že ona vlastně nikdy nedokázala člověka oslovit v jeho konkrétní osobní existenci, nýbrž ho vždy vnímala jenom prostřednictvím jeho sociální (třídní) příslušnosti.
Tento paušalizující pohled na člověka mohl do jisté míry fungovat jenom do té doby, dokud tomu odpovídaly reálné materiální podmínky: tedy kdy kapitalistická masová průmyslová produkce sama produkovala masy lidí s výrazným společným - třídním - zájmem.
Ve fázi pozdního kapitalismu má ale produkce už jiný charakter, mnohem diferencovanější a individualizovanější, a spolu s tím nezadržitelně padá i schopnost a možnost levice oslovit svými programy širší segmenty populace. A k samotnému člověku jak řečeno takto zaměřená levice nikdy cestu nenašla, a ani nalézt nemohla.
Pokud se levice chce dostat ze svého současného marasmu, musí především dokázat překonat tento svůj pouze paušální, sociálně podmíněný pohled na člověka, a musí začít hledat cestu k samotnému člověku.
Zajímavá myšlenka, pane Morbicere. A velice zásadní. Na jedné straně je tomu skutečně tak (a je to náhled velmi materialistický): napřed se musí dovršit určitý vývoj v reálných společensko-ekonomických vztazích, aby se na této nazrálé půdě mohly zrodit ideje poukazující na vývojovou periodu příští.
Na straně druhé ale - tyto nové ideje sotva kdy "spadnou z nebe"; vždycky je zapotřebí aby se našel někdo kdo tento nový trend, tuto novou budoucnost která se nám zatím ukazuje pouze v náznacích, aby ji zformuloval prostřednictvím nové ideje.
Například takový Ježíš: ano, je možno s dobrými důvody předpokládat že jeho univerzalistické učení se mohlo rozšířit jenom a pouze na půdě univerzalistické Římské říše. Tedy v době, kdy už se pomalu začal přežívat dosavadní národní a kmenový partikularismus, a kdy se začalo rodit pochopení pro rovnost všech lidí (před Bohem). Ale na straně druhé - kdyby nebylo právě toho zcela konkrétního Ježíše Nazaretského, který tuto novou ideu zformuloval (a její absolutní platnost dotvrdil vlastním životem) - kdo ví, jak dlouho by trvalo, nežli by se našel někdo další kdo by ji dokázal takto přesvědčivým způsobem vyjádřit?...
To je tedy jedna věc. A druhá věc je ta - a je to mé vlastní nejhlubší přesvědčení - že my se dnes nacházíme právě v té přelomové době, kdy se už nové ideje nebudou rodit pouze přirozeně, na základě a v důsledku spontánního vývoje.
Totiž - všechny dosavadní ideje (a to především ty společensko-politické) byly nějakým způsobem partikulární. Například idea liberálních občanských svobod - ta se nezrodila proto že by si ji nějaký génius náhle vymyslel, ta se zrodila z čistě materiálního vývoje buržoazní, kapitalistické společnosti. Pro novodobou průmyslovou produkci se feudální stavovská společnost s její tuhou podřízeností stávala čím dál tím větším anachronismem; nyní bylo zapotřebí osobně svobodného individua, iniciativně reagujícího na potřeby trhu. A tak se zrodila idea individuální svobody.
Oproti tomu se ale ukázalo, že za podmínek (raného) kapitalismu tato individuální svoboda velké části populace nijak neosvobodila z jejich podřízeného postavení sociálního. A tak se zrodila idea sociální pospolitosti, sociální revoluce.
Ovšem - jak se ukázalo, i tato napohled univerzální idea měla stejně tak jenom dílčí platnost, protože i ona postihovala jenom určitou dimenzi z celkové skutečnosti lidského žití. I tato idea se tedy už do značné míry přežila, ztrácí svou sílu.
Nyní tedy principiálně existují dvě možnosti:
- buďto přece jenom objektivní vývoj sám (dejme tomu nutnost udržet obyvatelné životní prostředí) vytvoří podmínky pro zrod nějaké nové vůdčí, inspirativní ideje
- anebo ale platí můj předpoklad, že dnes se lidstvo už dostalo do takové vývojové fáze, že už nemůže pasivně spoléhat na spontánní vývoj, ale že - případná - nová idea musí být syntetická, to jest že musí překonat všechny dosavadní partikularismy, musí jednotlivé části lidského i společenského žití spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný celek. Ve smyslu dialektické syntézy.
Takto dialekticko-syntetická idea se ale nezrodí sama ze sebe, tu je nutno vytvořit vlastním vědomým počinem člověka. Přirozený vývoj zde může potřebné podmínky vytvořit pouze tím, že nám ukáže že všechny dosavadní modely a ideje se už vyčerpaly, a že je nutno hledat cesty nové. Pro tuto alternativu skutečně leccos hovoří: že se vyčerpala idea socialistického kolektivismu, bylo už řečeno. V současné době se čím dál tím více ukazuje i omezenost konceptu, ideje individualistického liberalismu; neboť ten svým inherentním egoismem také nedokáže řešit existenční problémy a krize současného lidstva.
Leccos tedy hovoří pro nutnost "třetí cesty"; ale jak řečeno tu už člověk bude muset najít a vytvořit sám, svým vlastním vědomým počinem.
A ostatně, pane Morbicere, svou poznámkou ukazujete, jak jste stále plně v moci současného panujícího politického narativu.
Zatímco se totiž staří velcí myslitelé ptali na to, co je o b j e k t i v n ě dobré pro společnost, pro stát i pro samotného člověka, pak současná politická teorie respektive ideologie nevidí nic jiného nežli to, zda zda politická moc bude "vycházet z lidu". (Respektive zda lid bude mít účast na politické moci.)
A přitom se znovu a znovu ukazuje, jak iracionálním elementem tento "lid" může být, jak svými partikulárními zájmy i svou občanskou nekompetencí může škodit jak státu jak sobě - ale přes to všechno se stále ještě udržuje dogma, že "čím více bude vládnout lid tím lépe".
"Jakkoliv nedokonalá současná zastupitelská demokracie je mnohem blíž vládě lidu, než cokoliv antického" - to je ovšem velký omyl, pane Morbicere, antická (aténská) demokracie byla mnohem více záležitostí samotného lidu (byla to z největší částí přímá demokracie, s osobní účastí občanů na správě státu), nežli současná odosobněná demokracie zastupitelská.
Míra násilí - to souvisí daleko spíše s obecným vývojem lidské civilizace, nežli s čímkoli jiným. A - dost možná i s vývojem kapitalismu, pro kapitál jsou válečné otřesy většinou škodlivé, a tak i ti "demokratičtí" správci kapitálu se obvykle snaží se jim vyhnout. Dalo by se dost možná právem říci, že Putin se do svých válečných dobrodružství pustil jenom proto, že v Rusku ještě není dostatečně rozvinutý kapitalismus, není tam dost upevněné "třídní vědomí" kapitalistů, takže pak tam jeden ze řetězu utržený imperialistický dobrodruh může rozpoutat své dobyvačné války.
Všechno záleží na dávkování... Takže podle Vás pane Morbicere je nejlepším uspořádáním demokracie, která je demokratická, ale zároveň tak nějak (ve správném dávkování) nedemokratická?...
Což o to, Aristoteles to viděl nějak docela podobně; jenže on alespoň na rovinu řekl, že demokracie sama naprosto není nějaký absolutně dokonalý, pro všechny doby a všechny situace optimální model, že má své přednosti stejně jako své (neodstranitelné) nedostatky. Právě proto nakonec jako relativně optimální preferoval model s kombinací prvků demokracie a oligarchie.
Jenže - současná liberální demokracie zaujímá pozici zcela jinou, napřed s hlasitými fanfárami vyhlásí, že demokracie je přece ten nejlepší ze všech možných světů - aby pak vzápětí sama sebe
(to jest: vládu lidu) začala omezovat, poté co učiní zkušenost že lid sám má silné sklony k iracionálnímu, destruktivnímu, a dokonce nedemokratickému jednání.
Ostatně k onomu logickému rozporu: ale ano, protiklady mohou existovat, podle dialektického náhledu dokonce protiklady tvoří nejvlastnější základ všeho co vůbec jenom existuje, tedy i včetně naší společnosti - ale něco jiného je protiklad logický, ten nemůže existovat ani v dialektice. Takže sousloví "nedemokratická demokracie" je asi něco takového jako "neslaná sůl", nebo "suchá voda".
USA jsou blízko státnímu převratu a pádu do neskrývané diktatury
Jiří Pehe
Ještě dodatek. V souvislosti s výsledky posledních voleb (respektive s jejich komentáři především z levicového tábora) se snad nad jiné zřetelně ukazuje, jak dalece už vyčpěla, vyčerpala se dosavadní socialistická idea. Jestliže dříve levice měla ambice získat rozhodující většinu společnosti (to jest: pod svými prapory shromáždit celý pracující národ), a s podporou této většiny zásadně změnit, zhumanizovat celý svět, pak dnešní levice na troskách svých volebních snů už jenom zoufale argumentuje, že přece t a k é ona má své místo v politickém systému země.
Tento totální úpadek levice má jednu zásadní příčinu (je zde o tom řeč znovu a znovu): že levice dnes nemá k dispozici žádnou ideu, která by ještě mohla někoho strhnout. A ona ji nemá proto, že ona vlastně nikdy nedokázala člověka oslovit v jeho konkrétní osobní existenci, nýbrž ho vždy vnímala jenom prostřednictvím jeho sociální (třídní) příslušnosti.
Tento paušalizující pohled na člověka mohl do jisté míry fungovat jenom do té doby, dokud tomu odpovídaly reálné materiální podmínky: tedy kdy kapitalistická masová průmyslová produkce sama produkovala masy lidí s výrazným společným - třídním - zájmem.
Ve fázi pozdního kapitalismu má ale produkce už jiný charakter, mnohem diferencovanější a individualizovanější, a spolu s tím nezadržitelně padá i schopnost a možnost levice oslovit svými programy širší segmenty populace. A k samotnému člověku jak řečeno takto zaměřená levice nikdy cestu nenašla, a ani nalézt nemohla.
Pokud se levice chce dostat ze svého současného marasmu, musí především dokázat překonat tento svůj pouze paušální, sociálně podmíněný pohled na člověka, a musí začít hledat cestu k samotnému člověku.
Zajímavá myšlenka, pane Morbicere. A velice zásadní. Na jedné straně je tomu skutečně tak (a je to náhled velmi materialistický): napřed se musí dovršit určitý vývoj v reálných společensko-ekonomických vztazích, aby se na této nazrálé půdě mohly zrodit ideje poukazující na vývojovou periodu příští.
Na straně druhé ale - tyto nové ideje sotva kdy "spadnou z nebe"; vždycky je zapotřebí aby se našel někdo kdo tento nový trend, tuto novou budoucnost která se nám zatím ukazuje pouze v náznacích, aby ji zformuloval prostřednictvím nové ideje.
Například takový Ježíš: ano, je možno s dobrými důvody předpokládat že jeho univerzalistické učení se mohlo rozšířit jenom a pouze na půdě univerzalistické Římské říše. Tedy v době, kdy už se pomalu začal přežívat dosavadní národní a kmenový partikularismus, a kdy se začalo rodit pochopení pro rovnost všech lidí (před Bohem). Ale na straně druhé - kdyby nebylo právě toho zcela konkrétního Ježíše Nazaretského, který tuto novou ideu zformuloval (a její absolutní platnost dotvrdil vlastním životem) - kdo ví, jak dlouho by trvalo, nežli by se našel někdo další kdo by ji dokázal takto přesvědčivým způsobem vyjádřit?...
To je tedy jedna věc. A druhá věc je ta - a je to mé vlastní nejhlubší přesvědčení - že my se dnes nacházíme právě v té přelomové době, kdy se už nové ideje nebudou rodit pouze přirozeně, na základě a v důsledku spontánního vývoje.
Totiž - všechny dosavadní ideje (a to především ty společensko-politické) byly nějakým způsobem partikulární. Například idea liberálních občanských svobod - ta se nezrodila proto že by si ji nějaký génius náhle vymyslel, ta se zrodila z čistě materiálního vývoje buržoazní, kapitalistické společnosti. Pro novodobou průmyslovou produkci se feudální stavovská společnost s její tuhou podřízeností stávala čím dál tím větším anachronismem; nyní bylo zapotřebí osobně svobodného individua, iniciativně reagujícího na potřeby trhu. A tak se zrodila idea individuální svobody.
Oproti tomu se ale ukázalo, že za podmínek (raného) kapitalismu tato individuální svoboda velké části populace nijak neosvobodila z jejich podřízeného postavení sociálního. A tak se zrodila idea sociální pospolitosti, sociální revoluce.
Ovšem - jak se ukázalo, i tato napohled univerzální idea měla stejně tak jenom dílčí platnost, protože i ona postihovala jenom určitou dimenzi z celkové skutečnosti lidského žití. I tato idea se tedy už do značné míry přežila, ztrácí svou sílu.
Nyní tedy principiálně existují dvě možnosti:
- buďto přece jenom objektivní vývoj sám (dejme tomu nutnost udržet obyvatelné životní prostředí) vytvoří podmínky pro zrod nějaké nové vůdčí, inspirativní ideje
- anebo ale platí můj předpoklad, že dnes se lidstvo už dostalo do takové vývojové fáze, že už nemůže pasivně spoléhat na spontánní vývoj, ale že - případná - nová idea musí být syntetická, to jest že musí překonat všechny dosavadní partikularismy, musí jednotlivé části lidského i společenského žití spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný celek. Ve smyslu dialektické syntézy.
Takto dialekticko-syntetická idea se ale nezrodí sama ze sebe, tu je nutno vytvořit vlastním vědomým počinem člověka. Přirozený vývoj zde může potřebné podmínky vytvořit pouze tím, že nám ukáže že všechny dosavadní modely a ideje se už vyčerpaly, a že je nutno hledat cesty nové. Pro tuto alternativu skutečně leccos hovoří: že se vyčerpala idea socialistického kolektivismu, bylo už řečeno. V současné době se čím dál tím více ukazuje i omezenost konceptu, ideje individualistického liberalismu; neboť ten svým inherentním egoismem také nedokáže řešit existenční problémy a krize současného lidstva.
Leccos tedy hovoří pro nutnost "třetí cesty"; ale jak řečeno tu už člověk bude muset najít a vytvořit sám, svým vlastním vědomým počinem.
A ostatně, pane Morbicere, svou poznámkou ukazujete, jak jste stále plně v moci současného panujícího politického narativu.
Zatímco se totiž staří velcí myslitelé ptali na to, co je o b j e k t i v n ě dobré pro společnost, pro stát i pro samotného člověka, pak současná politická teorie respektive ideologie nevidí nic jiného nežli to, zda zda politická moc bude "vycházet z lidu". (Respektive zda lid bude mít účast na politické moci.)
A přitom se znovu a znovu ukazuje, jak iracionálním elementem tento "lid" může být, jak svými partikulárními zájmy i svou občanskou nekompetencí může škodit jak státu jak sobě - ale přes to všechno se stále ještě udržuje dogma, že "čím více bude vládnout lid tím lépe".
"Jakkoliv nedokonalá současná zastupitelská demokracie je mnohem blíž vládě lidu, než cokoliv antického" - to je ovšem velký omyl, pane Morbicere, antická (aténská) demokracie byla mnohem více záležitostí samotného lidu (byla to z největší částí přímá demokracie, s osobní účastí občanů na správě státu), nežli současná odosobněná demokracie zastupitelská.
Míra násilí - to souvisí daleko spíše s obecným vývojem lidské civilizace, nežli s čímkoli jiným. A - dost možná i s vývojem kapitalismu, pro kapitál jsou válečné otřesy většinou škodlivé, a tak i ti "demokratičtí" správci kapitálu se obvykle snaží se jim vyhnout. Dalo by se dost možná právem říci, že Putin se do svých válečných dobrodružství pustil jenom proto, že v Rusku ještě není dostatečně rozvinutý kapitalismus, není tam dost upevněné "třídní vědomí" kapitalistů, takže pak tam jeden ze řetězu utržený imperialistický dobrodruh může rozpoutat své dobyvačné války.
Volby živě: Babiš triumfuje, STAČILO! propadlo, ve Sněmovně budou Zelení
Redakce DR
Všechno záleží na dávkování... Takže podle Vás pane Morbicere je nejlepším uspořádáním demokracie, která je demokratická, ale zároveň tak nějak (ve správném dávkování) nedemokratická?...
Což o to, Aristoteles to viděl nějak docela podobně; jenže on alespoň na rovinu řekl, že demokracie sama naprosto není nějaký absolutně dokonalý, pro všechny doby a všechny situace optimální model, že má své přednosti stejně jako své (neodstranitelné) nedostatky. Právě proto nakonec jako relativně optimální preferoval model s kombinací prvků demokracie a oligarchie.
Jenže - současná liberální demokracie zaujímá pozici zcela jinou, napřed s hlasitými fanfárami vyhlásí, že demokracie je přece ten nejlepší ze všech možných světů - aby pak vzápětí sama sebe
(to jest: vládu lidu) začala omezovat, poté co učiní zkušenost že lid sám má silné sklony k iracionálnímu, destruktivnímu, a dokonce nedemokratickému jednání.
Ostatně k onomu logickému rozporu: ale ano, protiklady mohou existovat, podle dialektického náhledu dokonce protiklady tvoří nejvlastnější základ všeho co vůbec jenom existuje, tedy i včetně naší společnosti - ale něco jiného je protiklad logický, ten nemůže existovat ani v dialektice. Takže sousloví "nedemokratická demokracie" je asi něco takového jako "neslaná sůl", nebo "suchá voda".