reklama
Trvalé příspěvky
Jednorázové - červen
0/400 000 Kč Podpořte nás na cestě k finanční stabilitě. ♥ Daruji

Profil čtenáře:
Josef Poláček

JP
Profese: Důchodce
E-mail: Jopol68@seznam.cz

Pane Horáku, nesouvisí to sice přímo s daným tématem (tedy s čistě vojenskou situací na východní Ukrajině), ale Vaše formulace o "prostém a jednoznačném" odsouzení ruské agrese mi připomněla včerejší konferenci německé levicové strany Die Linke. Právě tady se totiž ukázalo, jak velice těžké je pro určitou sortu lidí právě toto "prosté a jednoznačné" odsouzení.

Na jedné straně jsem byl pozitivně překvapen, že - staronové - vedení této radikálně levicové (a radikálně antikapitalistické a tradičně antiamericky orientované) strany skutečně naprosto jasně a rezolutně odsoudilo ruský vpád na Ukrajinu. Ovšem: ve straně samé takto jednoznačný postoj naprosto není zcela jednoznačný, a toto - progresivní - vedení muselo (a nadále zřejmě bude muset) o tuto svou pozici nemálo bojovat.

Za prvé: vůdčí osobnost fundamentalistického křídla Sarah Wagenknechtová (která se sama sjezdu pro nemoc nezúčastnila) požadovala, aby se k tomuto prohlášení odsuzující ruskou agresi přidal i dodatek o - údajné - spoluvině NATO. (Tato úporná snaha fundamentalistické levice za vším špatným na tomto světě spatřovat ďáblův dráp amerického imperialismu respektive aliance NATO někdy už skutečně připomíná ono známé: "Za všechno můžou Židi!")

Tato názorová frakce má v členstvu strany Die Linke dost velkou oporu (další velká osobnost strany Gregor Gysi dokonce varoval před rozštěpením); a pak je zde ještě jedna další skupina, jejíž pozici vyjádřila především stranická aktivistka Muhammad Ali: Ano, odsuzujeme ruský vpád na Ukrajinu - ale jsme zásadně proti tomu, aby byly Ukrajině dodávány zbraně! Že prý se tím jenom podporují další válečné choutky.

Tato levicová aktivistka si zřejmě vůbec neuvědomuje, jak naprosto cynický je její postoj. Je to fakticky to samotné, jako kdyby našeho souseda přepadli lupiči: my to sice - samozřejmě - odsoudíme, ale zároveň odmítneme sousedovi jakýmkoli způsobem pomoci, neboť "to by přece jenom podporovalo rváčské choutky lidí"...

Zkrátka: u mnoha lidí na levici ideologická zaujatost stále ještě vysoce převládá jak nad principy prosté lidské solidarity, tak i nad zcela fundamentální logikou. A pak je sotva možno se divit, že takto vnitřně rozpolcená strana se potácí na hranicích volitelnosti.

Pane Václavů, ačkoliv nejsem vojenský specialista, informace o vojenské situaci na Ukrajině sleduji celkem pozorně; takže pokud bych se i dopustil nějakých chybných soudů, pak spíše nikoli v důsledku nedostatečné informovanosti. Ostatně nevím, jaké "převratné" informace by kdo k dané válečné situaci mohl ještě podat.

Faktem je, že naprostá většina vojenských odborníků je přesvědčena, že Rusko - pokud by Putin neprovedl všeobecnou mobilizaci anebo nepoužil jaderné zbraně - nemá sílu Ukrajinu porazit. Může ji ještě nějaký čas lokálně zatlačovat; ale nic více. Otázka je tedy jenom taková: dokáží Ukrajinci naopak zatlačit Rusy - anebo dojde k dlouhodobé stabilizaci fronty, kdy ani jedna strana nebude mít síly zásadním způsobem provést ofenzivu ve svůj prospěch?

Já opakuji ještě jednou: rozhodujícím faktorem budou dodávky vysoce moderních zbraní západní provenience na Ukrajinu. Jistě; tyto zbraně do Ukrajiny "přitékají po kapkách"; ale v dějinách vojenství se už mnohokrát ukázalo, že právě kvalitativní výhoda ve zbraňové technice může být pro výsledek bojů naprosto rozhodujícím faktorem.

Připomeňme si ještě jednou: ruská strana je evidentně neschopna prosadit se proti Ukrajincům pozemními silami; a to přes svou stále ještě trvající vysokou převahu v obrněné technice, tak i - stále ještě přetrvávající - převahu v aktuálně nasazeném počtu pěchoty. To jediné co ještě Rusům umožňuje zachovávat si na frontě určitou iniciativu je jejich drtivá převaha v dělostřelectvu. A jsou to právě tyto moderní západní zbraňové systémy, které mohou mít potenciál toto masivní ruské dělostřelecké ostřelovaní významným způsobem potlačit.

Ukrajinci mnohdy vědí (díky satelitním snímkům) naprosto přesně kde má ruské dělostřelectvo své pozice; jenomže nemají možnosti ho zničit. Protože sami nemají dělostřelectvo s dostatečným dostřelem. A právě takovouto artilerii nyní Ukrajinci dostanou. Ano, jsou to v tuto chvíli jenom jednotky kusů; jako právě v těchto dnech německé těžké pancéřové samohybné houfnice 2000. Jenže: vzhledem k tomu že jak řečeno pozice ruského dělostřelectva jsou mnohdy známy, a vzhledem k extrémní preciznosti vlastní střelby této vysoce moderní houfnice je možno vycházet z toho, že ta za jediný den může dokázat zlikvidovat řádově desítky kusů ruské artilerie.

Navíc Němci teď Ukrajincům dodají i speciální radary, kterými je možno přímo lokalizovat nepřátelskou artilerii výpočtem dráhy jí vystřelených granátů; takže i ty ruské pozice které by zůstaly skryty kamerám satelitů se podaří odhalit tímto způsobem.

Už příští týdny by tedy mohly být docela zajímavé v tomto ohledu, jak se tyto nové zbraňové systému ukáží být skutečně účinné. Samozřejmě těch několik málo v tuto chvíli dodávaných kusů ještě nemůže vést k zásadnímu zlomu na frontě; ale už se může ukázat, jaký bude další vývoj.

"Já proti revoluci nic nemám, jen tu jaksi chybí revolucionáři a rozumný revoluční program" - v pořádku, pane Profante, naprostý souhlas.

Shodou okolností už několik dní chystám na mém webu napsat glosu na téma "Není žádná naděje". Totiž v tom smyslu, že v současné době reálně neexistuje žádná vyhlídka na nějakou zásadní, průlomovou změnu (humanizaci) obecných poměrů. A nemá smyslu namlouvat si něco jiného. Jak sám konstatujete, nejsou k dispozici ani (alespoň v zásadě seriózní) revolucionáři, ani jakýkoli nosný a seriózní (revoluční či alespoň systémově reformní) program.

"Meliorační práce" v Praze: ale jistě, vždy je možno (a zapotřebí) bojovat i o dílčí změny. A je nepochybné, že ve vyspělých zemích Západu (s odpovídající legislativou, ale řekl bych - především s rozvinutější politickou kulturou) je míra korupce signifikantně nižší, nežli jak je tomu v často ještě neproniknutelných houštinách českého "já na bráchu brácha na mě".

Nicméně, to zdaleka neznamená, že by na tomto - relativně - vyspělejším Západě k žádným korupčním jednáním nedocházelo; například v "mém" bavorském Mnichově zrovna rozplétají obří korupční kauzu v souvislosti s vysoce předraženými nákupy anticovidových roušek. A za druhé, autorka úvodního textu položila otázku po výskytu poctivých osob v politice obecně; a tak jsem také odpověděl v rovině obecné.

Podle pana Profanta je tedy poctivých státních úředníků a politiků k dispozici dostatek; jde jenom o to vytvořit pro ně odpovídající právní rámec, aby mohli plně rozvíjet své talenty, svůj poctivý úmysl sloužit veřejnosti.

Nechci nijak zpochybňovat, že se najde i celá řada takovýchto osob s poctivými úmysly (nakonec i můj vlastní bratr je v současné době starostou jedné - ovšem jen dost malé - obce); ale celá záležitost bude asi přece jenom poněkud složitější.

Ano, dobrými - respektive špatnými - zákony je možno ovlivnit mnohé; ale asi opravdu ne všechno. Jinak by to bylo všechno velice jednoduché: prostě necháme nějakou "radu moudrých" sepsat dobré zákony - a bude vystaráno!

Jenže jak známo, zákony pravidelně naráží na dvě reality, s kterými je jen velice obtížně možno hýbat: na lidskou náturu (a lidské žádostivosti) na straně jedné, a na objektivní společenskou (dějinnou) konstelaci na straně druhé.

Lidská nátura: to je to o čem hovořil Aristoteles (lidé budou vždy toužit po majetku, slávě a moci); a kromě jiného je to přesně to, na čem ztroskotal celý projekt socialismu. Socialistické zákony vlastně vůbec nebyly špatné; kdyby se jich všichni lidé drželi, pak bychom tu vlastně měli (téměř) ráj na zemi. Lidé by poctivě pracovali (místo aby dělali melouchy a v zaměstnání rozkrádali společný majetek), funkcionáři by se mohli roztrhat v neúnavné činnosti "pro blaho lidu", a stejně tak národní podniky by nehleděly na vlastní prospěch, nýbrž výhradně na zájmy zákazníka. Bohužel - realita byla jak známo zcela jiná.

A onou druhou překážkou prosazení se "dobrých zákonů" je reálná společenská konstelace. I o tom věděl už "můj" Aristoteles. Už on věděl, že základním sociálním předpokladem pro - relativně - dobře a harmonicky uspořádaný stát je absence příkrých sociálních rozdílů. (Platón to ve svých "Zákonech" dokonce určil naprosto přesně: i ten nejbohatší člen obce nesmí mít více nežli pětkrát ! vyšší majetek, nežli ten zcela nejchudší.)

Krátce řečeno: v daném smyslu vůbec nemá zcela nepravdu pan Krupička (i když svou sociální kritiku jako obvykle vyostřuje až za důvěryhodnou mez) se svým poukazem, že kapitalismus - se svou imanentní produkcí právě těchto nadlimitních majetkových rozdílů - nikdy není možno plně spoutat, ovládnout, humanizovat jenom a pouze tím, že se do Sbírky zákonů vepíšou takové či onaké paragrafy. Systémová logika kapitalismu (a kapitálu) nakonec vždy zvítězí nad literou psaného práva.

Když tedy sečteme působnost obou těchto faktorů (lidská nátura + systémové tlaky kapitalismu), pak se nám snad ozřejmí, proč je natolik obtížné za daných okolností účinně potírat korupční jednání.

Mimochodem: v deníku Právo (tuším že to bylo ve včerejším, sobotním vydání) vyšel docela zajímavý rozhovor s přítelem jednoho z obviněných v současné korupční kauze (Kos). Podle svědectví tohoto jeho známého dotyčný byl původně naprosto přirozený, sympatický, pohodový člověk, sportovec, od kterého by se nikdy nedala čekat nějaká "levárna". Jenže - on se dostal do určitého prostředí v Praze; tam kde se točily "velké peníze". A on se v tom utopil. Tento jeho známý vyprávěl, jak byli v místě všichni šokovaní, když on - který vždycky jezdil "obyčejnou" škodovkou, najednou přijel ke sportovní hale luxusním bentleyem. A nebyl v tom sám; jiný z oné korupční party si také hned opatřil bentleye. Prostě: soupeřili mezi sebou, kdo bude mít víc, kdo se bude moci více předvádět.

Tak tohle je naprosto konkrétně souběh oněch dvou zmíněných faktorů, pane Profante: hluboko zakořeněná lidská touha "po slávě, moci a po bohatství" na straně jedné; a objektivní nastavení společenského systému (v daném případě kapitalismu), které podporuje, posiluje, honoruje právě tyto lidské vlastnosti, neboť v tomto systému právě maximalizace bohatství a moci platí za projev osobní schopnosti, úspěšnosti, či dokonce osobních kvalit.

Asi tedy opravdu nebude stačit pouze změnit zákony, pane Profante. V každém případě už Aristoteles jasně říká, že je zapotřebí sáhnout i do síťoví sociálních (a třídních) protikladů; stejně tak jako je nezbytně nutné zavést takový způsob výuky, který by už v mladých lidech vytvářel a podporoval tvorbu i jiných hodnot, nežli pouze bezhlavé honby za ryze materiálním prospěchem.

Ovšem - zde se nám opět vytváří začarovaný kruh, je sotva možno vytvářet účinný systém výchovy k nemateriálním hodnotám tam, kde celý reálný systém ekonomického a společenského uspořádání (kapitalismu) je zaměřen směrem přesně opačným. Takto subverzivní výchovu žádný uzavřený systém nemůže natrvalo unést, a tedy ani tolerovat.

Jaké jsou umělé rozdíly mezi lidmi, pane Nusharte? - Dostatečnou odpověď na tuto otázku jste si dal fakticky už sám: "No ano, my katolíci věříme, že Bůh to v nebi netřídí podle národnosti."

Jsou to tedy národní/nacionální rozdíly/resentimenty, které konstruují umělé rozdíly mezi lidmi, lidskými bytostmi. Které brání tomu navzájem se respektovat jako univerzální lidskou bytost, nýbrž hledět na sebe jenom pod zúženou optikou toho či onoho izolovaného aspektu.

A jestliže takovýmto umělým rozdílem je - více či méně nahodilý - aspekt národnostní, pak není důvodu nepovažovat jako stejně tak umělou překážku ke vzájemnému porozumění rozdíly kulturní, genderové, sexuální orientace, atd.atd.

Mimochodem, pane Nusharte, právě v dnešním vydání deníku Právo je rozhovor s "první dámou" Islandu - tedy země která se velmi intenzivně snaží o překonání, o vyrovnání všech nerovností ve zmíněných sektorech. Přičemž je zde vysloven argument, že v zemích s nejvyšší dosaženou mírou (genderové) rovnosti je obecně nejvyšší životní spokojenost (a to i u mužů!), nejmenší sklon k násilí, dokonce i největší délka života! Zkrátka, i kdybychom pominuli samotný mravní postulát všeobecné rovnosti všech lidí ve všech aspektech jejich životů, je zde i celá řada ryze utilitaristických důvodů, proč preferovat důslednou rovnost všech lidí před zdůrazňováním - umělých! - rozdílů mezi nimi.