Profil čtenáře:
Josef Poláček

JP
Profese: Důchodce
E-mail: Jopol68@seznam.cz

Ještě malý dodatek: celá tato současná euforie kolem UI mi připomněla, co se teprve před několika málo lety dělo v souvislosti s dešifrováním lidského genomu. Tehdejší výzkumníci také do světa šířili entuziastické vize o tom, jak po definitivním rozkrytí a soupisu lidského genomu bude možno bez omezení manipulovat lidským genetickým materiálem, léčit všechny nemoci a v zásadě libovolně konstruovat "nového člověka". No - a poté co byl tento lidský genom kompletně rozpoznán a dešifrován, se před výzkumníky vzápětí objevila celá nová, mnohem rozsáhlejší říše epigenetiky. Kde se teprve rozhoduje o tom, které geny budou aktivovány, a které zůstanou pasivní. Po letech pak jeden z oněch tehdy natolik entuziastických a optimistických analytiků lidského genomu musel přiznat: "Je to až trapné, jak jsme tehdy byli naivní."

Dnešní výzkumníci na poli UI teď stejně tak entuziasticky vytvářejí vize o tom, jak už v roce 2030 (tedy už za pět let!) bude vytvořena nejen umělá inteligence samotná, nýbrž i umělá, syntetická subjektivita, tedy sebe samé vědomá technická inteligence.

Docela bych byl ochoten vsadit nemalou částku na to, že přijde čas kdy i tito dnes tak nespoutané vize o možnostech UI šířící výzkumníci budou muset pokorně přiznat: "Je to až trapné, jak jsme tehdy byli naivní!"

Aktuální upozornění: na dané téma vyšel docela zajímavý článek na BL: https://blisty.cz/art/123818-systemy-umele-inteligence-by-mohly-trpet-pokud-by-dosahly-vedomi-varuje-vyzkum.html

Jak je z tohoto přehledu znát, panují v dané oblasti stále velké zmatky, profilované neschopností současné vědy respektive filozofie jednoznačně definovat, co vlastně vůbec vědomí je. Tento stav nejistoty pak ovšem umožňuje každému si podle libosti tvrdit co se mu právě zlíbí.

Osobně bych se ještě tak nejspíše dokázal ztotožnit s tím náhledem, že bude možno vytvořit takovou UI, která - sice nebude mít skutečné vědomí, ale dokáže velmi přesvědčivě budit dojem, jako by ho měla.

Což pak ovšem člověka - který má tak jako tak silný sklon k antropologizování, k polidšťování nejen zvířat ale mnohdy i věcí - uvádět do velmi problematických situací kdy bude zakoušet duševní trýzeň když například nechá definitivně vypnout (tedy: "usmrtit" svého pokaženého robota).

Jak je vidět, není zapotřebí režimu totalitní diktatury, aby bylo možno provádět masové čistky ve státní správě.

Mimochodem, právě po zkušenostech s nacistickým režimem poválečné Německo vytvořilo systém nepolitických státních úředníků, respektive vůbec státní správy, aby politickému vedení nebylo umožněno čistky tohoto druhu provádět. V USA v jeho prezidentském systému ovšem naopak platí princip, že "vítěz bere vše", a že úřadující prezident má téměř neomezené pravomoci státní správu přizpůsobit k obrazu svému. Takže - vedle soudů které snad přece jenom budou moci zbrzdit alespoň některé Trumpovy excesy - nezbývá nic jiného nežli doufat v aktivní odpor samotné občanské společnosti. Což je ovšem faktor značně nejistý.

K celé záležitosti se ještě sluší připomenout, že se naprosto nejedná pouze o problém marxismu (respektive marxistů) samotného, nýbrž radikální levice vůbec. Či přesněji řečeno: o problém vztahu mainstreamové a radikální levice.

Na BL vyšel zajímavý text, který míří víceméně tím samým směrem jako tento úvodní článek, jenom bez marxistického ideového a pojmového rámce: https://blisty.cz/art/123870-zlo-neprichazi-s-trumpem-zlo-je-system.html

I zde má autor naprosto a plně pravdu v tom ohledu že poukazuje na plochost a omezenost standardního, jmenovitě úzce politologického pohledu na klíčové společenské problémy. Podle tohoto konvenčního pohledu je "systém v pořádku, jen nám to kazí dezoláti, kteří špatně volí". Auto článku naprosto správně a legitimně poukazuje na to, že za tímto antisystémovým postojem oněch "dezolátů" stojí často celá léta občanské a existenční deprivace, kdy nemalé skupiny lidí získávají (velmi oprávněný) pocit, že v celém napohled tak svobodném systému politické demokracie nemají nikde zastání, nikde zastoupení, že je stát ponechal lhostejně jejich vlastnímu osudu, a často jejich vyslovené bídě. Autor článku proto právem vyzývá k tomu, aby se těmto "dezolátům" napřed pozorně naslouchalo, a teprve poté aby byli souzeni.

Až potud má tedy autor se svým antisystémovým náhledem naprostou pravdu. Zásadní problém je ale v tom, že on sám ze své strany nepřichází s ničím jiným nežli jenom se sociálním p o b o u ř e n í m. To jest - jak je společenský a politický mainstream slepý vůči systémovým příčinám antisystémových hnutí, tak je tento antisystémový postoj fixován jenom a pouze na svou negaci, není schopen vnímat fungování systému jako celku; a to především znamená, že není schopen vůči němu nabídnout reálnou, funkční alternativu.

Co je ale na celé věci natolik fatální je toto rozpolcení levice na dvě části, které si navzájem nerozumí, a které - jako by levice už tak nebyla dost oslabena! - stojí ve vzájemné opozici, sporu a podezřívavosti. Pro mainstreamovou levici jsou tito radikálové nezodpovědní destruktoři, kteří neustále rozbíjejí v zásadě funkční a zavedený systém liberální demokracie; zatímco tito radikálové sice vidí a demaskují fiktivní charakter této demokracie, ale nedokáží překročit hranice svého pouze negativistického postoje. Každý z obou táborů se sám pokládá za lepší, ušlechtilejší nežli ten druhý; a žádný z nich není schopen nahlédnout své vlastní vady, své vlastní limity.

Na jedné straně by se chtělo pozdravit skutečnost, že se dnes ještě vůbec najde někdo kdo dokáže sociální fenomény analyzovat z hlubšího, konkrétně marxistického hlediska. Ovšem bohužel - vzápětí se opět jednou potvrdí, že současný marxismus už definitivně ztratil veškerý původní široký (filozofický) záběr pohledu na sociální fenomény, a na místo těchto komplexních systémových analýz staví už pouze mechanicky-lineární výkladová schémata prostřednictvím těch či oněch bezprostředních ekonomických zájmů, jmenovitě třídy kapitalistů. Sice i takto zúžený pohled přináší - oproti standardnímu pohledu politologickému (který, jak autor článku správně konstatuje, se omezuje jenom na zkoumání chování voličů, a nejde nikam hlouběji) -tedy i takto zúžený marxistický pohled může mít určité pozitivní výsledky, může přinést nové náhledy; nicméně vcelku se jedná daleko spíše o kamufláž a manipulaci, nežli o objektivní analýzu společensko-ekonomických procesů.

Ostatně stojí za zmínku vlastní přiznání autora článku: "O třídním charakteru krajně pravicových populistických sil v „jádru“ evropského kapitalismu toho víme mnohem méně." Jinak řečeno, nejsou žádné doklady toho že by za nástupem pravicového populismu stály ty či ony třídní zájmy - nicméně tento fakt nikterak autorovi článku nebrání v úsilí sugerovat právě tento dojem. Tedy že pravou příčinou vzestupu pravicového populismu jsou prý temné záměry těch či oněch kapitalistických elit.

Ostatně při svém "dokazování" tohoto tvrzení autor užívá i zcela evidentně zmanipulovaných údajů. Konkrétně se jedná o tvrzení, že pod vládou německých nacistů v létech 1933 - 1938 reálné mzdy v Německu klesly o 25 procent. Kterýžto údaj pak autor článku používá jako argument pro své tvrzení, že prý německá kapitalistická třída v nacismu radostně vítala možnost ještě více vysávat a vykořisťovat německou dělnickou třídu.

Skutečný stav věcí byl ovšem poněkud jiný. Ano, skutečně došlo k poklesu reálných mezd o 25 procent - ovšem nikoli mezi roky 1933 a 1938 (tedy za vlády nacistů); nýbrž mezi roky 1929 a 1933! Tedy mezi počátkem světové krize, a mezi rokem kdy nacisté teprve přišli k moci! Že v době globální ekonomické krize poklesly reálné mzdy, se rozumí samo sebou. Zatímco v onom uvedeném období mezi roky 1933 a 1938 ve skutečnosti reálné mzdy postupně rostly (i když vývoj byl v různých sektorech velmi nevyvážený); jak je možno se snadno přesvědčit z následujícího grafu: https://de.statista.com/statistik/daten/studie/249961/umfrage/lohnentwicklung-im-deutschen-reich/

Jedná se tedy o výklad naprosto manipulativní; to jediné co je případně možno uvést na autorovu obhajobu je to, že on čerpal z určitého zdroje, a dost možná si sám nebyl vědom jakým způsobem tento zdroj pracoval se - zdánlivě objektivními - fakty.

Ovšem - zcela zjevně zavádějící (to jest: nepravdivé) je další, pro tentokrát vlastní tvrzení autora článku, že prý fašistické režimy dostaly k moci vrstvy (deklasované) maloburžoazie. Toto tvrzení vždy patřilo k oblíbenému arzenálu komunistického výkladu dějin; zcela holým faktem ovšem je, že z ryze socioekonomického (tedy: třídního) hlediska dostala Hitlera k moci v prvé řadě německá dělnická třída. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Všeho všudy: samo o sobě by bylo pozitivním počinem oprostit se od běžného, pouze ryze politologického pohledu na příčiny současného vzestupu populistické pravice, a hledat příčiny hlubší, systémově podmíněné; bohužel tento článek je pouze dalším dokladem toho, že od současných marxistů nelze očekávat nic více nežli jenom neustálé přemílání jejích starých ideologických dogmat, ustrnulých výkladových schémat.