Je tedy na čase shrnout naše úvahy na dané téma. Zrekapitulujme si v krátkosti závěry, ke kterým jsme dospěli:
- Je samo o sobě bezpochyby pozitivním počinem, že i obecná politologie dospěla k určitému pochopení, že (v zásadním rozporu s tím co nám celou dobu tvrdila) primární entitou života společnosti není sféra politiky, nýbrž že politika je nakonec vždy pouze odrazem, zrcadlením mnohem hlouběji ležících systémových faktorů, především těch které působí ve sféře materiální produkce společnosti.
- Na straně druhé nelze přijmout zde nabízený výklad, že by primární příčinou dramatických změn v současném světě byla tzv. "technověda". Takovýto výklad by byl příliš snadný, příliš laciný. Systémově určující faktory leží ještě mnohem hlouběji; v zásadě tam kde jejich působení analyzoval už Karel Marx.
- Nelze se tedy nijak podivovat nad tím, s jak extrémní bezohledností a egoismem nyní vystupují mnozí aktéři "demokratických" států, v současné době především tandem Trump - Musk. Oni jednají nikoli navzdory "demokracii"; přesně naopak, oni jednají plně v logice systému. Kapitalismus, jakožto reálná materiální základna těchto demokracií, je ze své podstaty egoistický a oligarchický; k takovému jednání pak ovšem vede i všechny aktéry politického dění. Ale stejně i samotný politický systém liberální demokracie vykazuje tu samou tendenci k preferování partikulárních, tedy egoistických zájmů: tzv. "demokracie" ve své současné podobě není snad skutečnou vládou lidu, nýbrž kolbištěm pro boj oligarchických skupin o moc ve státě. Zatímco princip liberalismu je definován fixováním se na osobní zájmy individua - tedy opět zájmy primárně egoistické, bez ohledu na zájem celku. Spojení "liberální demokracie" je tedy fakticky kombinací dvou egoismů: imanentním egoismem do sebe zahleděného individua na straně jedné, a egoismu oligarchických skupin na straně druhé.
- Stejně tak manipulaci veřejným míněním respektive vůbec masami populace nelze za vinu přičítat pouze (Muskovým) algoritmům sociálních sítí. Za prvé, tato demokracie je populistická ze své samotné podstaty (viz výše, nejedná se o pravou "vládu lidu", nýbrž o boj o moc); a za druhé, člověk sám (a tím spíše člověk formovaný tímto kapitalismem a tímto libertinismem) se velice rád, velice ochotně nechá manipulovat, nechá svádět všemi těmi plytkými lákadly která mu nabízí internet (jakož i zábavní průmysl vůbec).
To všechno dohromady: jestli vůbec existuje nějaké východisko ze současné mizérie, pak jako naprosto první krok je nutno radikálně skoncovat s tisíckrát opakovanou lží, že systém liberální demokracie je jakési "božské" politické uspořádání, které člověku jednou provždy přináší nejvyšší myslitelnou svobodu. Princip liberální demokracie v sobě stále nese základní atributy doby svého vzniku, kdy se jednalo především o to člověka jako jedince emancipovat z mocenských a ideologických struktur feudálního řádu. Tato emancipace byl svého času bezpochyby pozitivní počin; nicméně tento model liberální demokracie, který nesahá dále nežli po volební urnu a limitovaný katalog "lidských práv" je nakonec příliš simplicistní, až vysloveně triviální, nežli aby mohl mít potenciál vyřešit existenciální problémy vysoce komplexní společnosti vstupující do třetího tisíciletí své novodobé existence.
Ještě jednou tedy: Jiří Pehe má v zásadě pravdu když poukazuje na to, že neomalené počínání politiků typu Donalda Trumpa není pouhým excesem, nýbrž že za ním stojí objektivní systémové faktory. Ale tyto systémové faktory nejsou primárně dány nějakou abstraktně pojatou "technovědou", nýbrž vyplývají ze zcela konkrétního charakteru kapitalisticko-liberalistického společenského uspořádání. A právě zde je tedy nutno provést první kroky k zásadní a komplexní systémové změně.
Pokračujme v našich úvahách na dané téma. Napřed ale ještě malý dodatek k onomu článku na Formu24 - je to klasická ukázka toho, jak bohorovně (to jest: jak bezmyšlenkovitě) se zachází, respektive vysloveně pohazuje s klíčovými pojmy. Prostě se nějak do veřejného prostoru katapultuje heslo "liberální demokracie" - a předpokládá se a očekává se, že tento politický model bude nadále přijat jako to nejlepší myslitelné politické uspořádání až do skonání věků. Na jednu společnou hromadu se tu přitom hodí princip demokracie - tedy princip sebestředného zpovykaného davu - na straně jedné, a princip liberalismu - tedy princip sebestředného egomanického individua na straně druhé, a tento neorganický hybrid má být tím "definitivně spásným" politickým modelem pro všechny národy, pro všechny časy! Liberální demokracie si tu počíná jako jakákoli jiná ideologie: ze svého ideového sebezdůvodnění vyzdvihuje jenom stránky pozitivní, ale před všemi momenty negativními, problematickými pevně zavírá oči. Hlavně si nemuset lámat hlavu s příliš složitým přemýšlením.
----------------------------------
Ale teď k samotnému tématu, tedy k otázce manipulovatelnosti občana, konkrétně za podmínek nových médií respektive "technofašismu". Jiří Pehe ve svém úvodním textu zmiňuje Václava Havla, že prý už on varoval před nebezpečími pramenícími z dominance technovědy v současné éře, a že požadoval aby občan se i za těchto okolností opět dokázal chovat odpovědně.
Zde je napřed nutno vyjasnit jeden zásadní moment. Ano, je skutečně pravdou že Havel o tomto nebezpečí pramenící z vlivu technovědy na přirozený lidský svět věděl; ovšem jeho kritika toho jak je člověk západního světa všestranně manipulován, ta se v žádném případě neomezovala jenom a pouze na tento čistě technický aspekt. Havel ve svých lepších (tedy: disidentských) časech kritizoval v š e o b e c n o u manipulaci občanem v západním světě; tedy nejen ze strany technovědy, nýbrž i ze strany zbyrokratizovaných a samovládných politických mechanismů a partajních aparátů. Bylo by tedy hrubým zkreslením tehdejších Havlových názorů, kdybychom jeho kritiku západní civilizace zredukovali pouze na onen faktor "technovědy". Havel tehdy výslovně napsal, že tyto manipulace občanem v západním světě jsou jenom druhou stránkou, zrcadlovým obrazem té manipulace, která je provozována ve státech totalitních.
Takto jasnozřivě a nezakrytě tedy manipulativní charakter západních "demokratických" politických systémů demaskoval Havel, dokud ještě sám byl kritickým opozičním intelektuálem. Ovšem už někdy v první polovině 90. let kdosi konstatoval (Salon, Právo), že "ten samý systém manipulativní demokracie, který Havel svého času natolik zásadně kritizoval, nyní sám jako politik pomáhá instalovat".
"To jsou paradoxy, pane Vaněk," dalo by se k tomu připojit. Je sice pravda, že Havel se s až určitou naivně působící úporností snažil politiku nového státu přesunout od oněch kritizovaných partajních aparátů na samotného občana; ale protože tato jeho vize neměla v životě společnosti žádný reálný fundament, zůstaly tyto jeho apely pouze marnými výzvami.
Proč bylo toto Havlovo doufání v renesanci osobně vyzrálého, společensky odpovědného občana marné a naivní? - Ze dvou základních důvodů.
Za prvé - jak už jsme si naznačili v předcházejících výkladech, ani Havel nepočítal s reálným člověkem. I on si - stejně jako komunismus a stejně jako liberální demokracie - vytvořil svou fikci "dobrého člověka", kterého stačí pouze osvobodit od vnějších pout (ať politických či ekonomicko-sociálních), a jako čertík z krabičky nám zde rázem vyskočí onen vytoužený angažovaný, odpovědný, společensky altruistický občan. Ve skutečnosti se ale tento občánek nechá velice rád sám manipulovat, ovládat svody všeho druhu - prostě proto že je to tak pro něj pohodlné, on se tak může beze vší námahy oddat svým nenáročným libůstkám a osobním spádům. Havel chtěl restaurovat ušlechtilého antického občana - ale nikdy si nedokázal plně uvědomit to co věděli staří antičtí myslitelé, že takto plně vyzrálého a odpovědného občana je napřed nutno vychovat, vytvořit, doslova vypěstovat, jeho dlouhodobou a náročnou výchovou. Nikdy se nestane, aby nějaká vysoká kvalita vznikla jenom sama od sebe.
A druhý důvod proč Havlova víra v odpovědného občana nevyhnutelně narazila na realitu: to je ta příčina která byla popsána výše, celý systém "demokratické" politiky je fakticky založen na manipulaci, na honbě za voličskými hlasy, kdo by zde potenciálního voliče zatěžoval nějakými složitými úvahami o občanské odpovědnosti či vůbec antickými ctnostmi, ten předem prohrál. Když si člověk může "svobodně" vybrat, v naprosté většině případů zvolí to, co je mu snadnější, dosažitelnější, pohodlnější. V politice se tedy mnohem raději smíří s pseudopolitikou politických partají (i když na ni sám v hospodě nadává), nežli aby se sám namáhal s pěstováním vlastní autentické občanskosti.
Ještě jednou tedy: ten fakt že v současném "demokratickém" politickém uspořádání dochází k permanentní manipulaci veřejným míněním, tento fakt je jen z menší části důsledkem existence nových sociálních médií, respektive jejich algoritmů. Politický systém liberální demokracie je sám o sobě založen na manipulaci; a běžný občánek těchto demokracií se sám velice rád a ochotně nechá manipulovat. Neboť v ideji této liberální demokracie není přítomno nic, co by ho mohlo vytrhnout z jeho pohodlné měšťácké existence, co by ho mohlo přivést k postoji pravé občanské odpovědnosti.
Ovšem - úvahy autora článku jako obvykle zůstávají v naprosto povrchní rovině myšlení. On pouze znovu opakuje standardní floskuli, že v liberální demokracii je "vůle většiny omezována" systémem vah a protivah a principy základních práv - ale ani v sebemenším si neklade otázku, co je na samotném principu demokracie natolik negativním, natolik destruktivním momentem, že ten musí být vyvažován, neutralizován principem liberalismu. Kdyby se nad touto otázkou jenom na chvíli doopravdy zamyslel, musel by nevyhnutelně dospět ke konstatování, že touto základní vadou demokracie je populismus, trvalý sklon podlehnout iracionálním sklonům a choutkám davu, namísto racionálního a odpovědného řízení státních záležitostí. A pokud by dospěl k tomuto poznání, pak by si musel položit i kritickou otázku, zda je to právě princip liberalismu (který sám vychází nikoli z racionality a odpovědnosti, nýbrž z nepodmíněné autonomie, a tedy taktéž z osobních choutek individua) - jestli je to tedy právě princip liberalismu který může mít potenciál být jednou provždy systémově vhodným a optimálním doplňkem a protiváhou demokracie.
Místo toho se autor článku rozhořčuje nad tím, že prý onen původní, "správný" liberalismus je v nynější době vykládán "excesivně", například pro boj za záchranu životního prostředí. Ukazuje se zde opět, že obhajoba systému liberální demokracie je dnes fakticky už postojem konzervativním; liberální demokracie jim byla dobrá dokud zaručovala pohodový, měšťácký způsob existence, tedy v zásadě stále rostoucí konzum bez nějakých složitějších úvah o tom, kam směřuje lidstvo a jaký je vlastně smysl lidského žití a bytí.
Jakmile se ale začne rozpadat tento nesložitý, měšťácko-konzumní způsob existence, pak se i celá tato slavná liberální demokracie dostává velmi rychle na hranici svých možností. Projevuje se zde její obsahová prázdnota, její omezenost pouze na určité mechanismy rozdělení politické moci. Liberální demokracie se domnívala (a svému lidu po dlouhou dobu namlouvala), že pouze tímto politickým mechanismem dokáže nahradit konkrétní obsahy života člověka a společnosti; a nyní se podivuje nad tím že v důsledku této své imanentní bezobsažnosti upadá do jedné krize za druhou. Že velké části jejího vlastního lidu se s ní nedokáží ztotožnit, a že když ona jim není schopna poskytnout nějakou pravou životní a osobní identitu, tak že si oni tuto identitu hledají někde jinde.
Pokračujme v našich úvahách a analýzách na dané téma. Napřed si ještě v krátkosti zrekapitulujme závěry ke kterým jsme se doposud propracovali:
Za prvé, není důvod podivovat se nad "náhlou" regresí demokracie k oligarchii; tento model demokracie ze své samotné podstaty vždy obsahuje silné elementy oligarchizace.
Za druhé, onen fakt že svět člověka (a tedy i svět politiky, čili i samotná "demokracie") jsou determinovány, a tedy i ovládány mnohem hlouběji zakotvenými faktory a strukturami z materiální sféry, to není žádný nový objev, nýbrž byl jedním ze základních sloupů už marxistické teorie společnosti. Přičemž tato marxistická teorie v tomto směru zasahovala mnohem hlouběji nežli tyto novodobé modely o "technovědě" a z nich vyplývající úvahy o "technofašismu". Tyto novodobé modely jsou tedy pouze myšlenkově zploštělou verzí původního Marxova schématu o určující roli "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě".
---------------------------------
S tímto vědomím pravého stavu věcí se nyní můžeme věnovat dalšímu dílčímu tématu. Jiří Pehe zde líčí alarmující vizi, jak se "naše" liberální demokracie pod údery nového technofašismu rozpadá, jak se ztrácejí její hodnoty, jak na místo těchto hodnot nastupuje mocenský a komerční cynismus rezultující z narůstající okupace životního prostoru člověka novými technologiemi, spojenými především s nástupem Umělé inteligence a nových masových způsobů veřejné komunikace.
Nyní otázka: co by mělo být na tomto napohled natolik přesvědčivém obrazu současné situace chybného, zavádějícího?
Odpověď zní: zásadní vadou prakticky všech soudobých politických modelů a teorií je to, že svá myšlenková schémata nepočínají - jak by se logicky očekávalo - od počátku, nýbrž že své představy o tom jak by měl být organizován lidský svět začínají rozpřádat odněkud zprostředka, ne-li rovnou až od toho, co je ve skutečnosti až koncem, až posledním článkem celého řetězce.
Co je tímto konstatováním principiální modelové deficitnosti současných politických teorií míněno? - Jedná se o následující moment. Když si všechny relevantní politické modely a teorie postavíme do jedné řady, pak přes veškerou jejich vzájemnou rozdílnost konec konců sdílejí jeden společný moment. Všechny totiž konec konců musejí zaujmout nějaké stanovisko k naprosto zásadní otázce: vychází jejich koncept z premisy, z předpokladu že člověk je dobrý - anebo ale že člověk je špatný?
Podle toho jaká bude odpověď na tuto výchozí otázku se pak ukáže, že určité politické modely jsou od samotného počátku nemožné; a pokud jsou nicméně praktikovány, pak jsou vnitřně trvale rozporuplné, a nikdy nemohou splnit očekávání do nich vkládaná.
Vraťme se teď ale ke zcela konkrétnímu výkladovému modelu, který zde předkládá J. Pehe. Podle tohoto výkladu zde tedy máme dánu jakousi o sobě dokonalou, mravně nezkalenou, vysokým humánním hodnotám bezpodmínečně upsanou liberální demokracii, která je náhle ohrožována trumpovsko-muskovskou říší zla. Zla antiliberálního, zla antidemokratického. Přičemž ovšem obzvláště fatálním momentem na tomto klasickém středu Dobra se Zlem je to, že populace liberálních demokracií se masově nechávají zlákat, svést, zmanipulovat zákeřnými algoritmy perfidních Muskových sociálních sítí. Síly zla tedy na naši skvělou liberální demokracii útočí nejen zpříma, tím že obsazují její mocenská centra a ta která se jím ještě nepodařilo ovládnout soustavně zpochybňují nebo ignorují; ale navíc se svou subverzivní činností stále více zmocňují myslí a vůlí "naší" strany, tedy populace liberálních demokracií.
Na tomto místě, při pohledu na tento dramatický zápas Dobra se Zlem, je ovšem nutno položit další klíčovou otázku: Jak je to vůbec možné, že se lidové masy liberálních demokracií, tedy ti kteří by měli tvořit jejich občanskou základnu - že se takto snadno, až vysloveně radostně nechají zlákat a svést zjevnými nepřáteli této demokracie?!...
Jak to, že se v těchto "demokratických" masách nebudí duch kolektivního vzdoru, odporu proti těmto zjevným silám Zla? Že by manipulativní moc oné "technovědy" byla natolik neodolatelná, že proti ní není žádné obrany? Když ovšem sám Jiří Pehe konstatuje, že tyto výdobytky moderní (komunikační) techniky jsou samy o sobě neutrální, a že se od ní naopak očekával silný demokratizační impuls? Jak je jen možné, že se to, co vlastně mělo být "dobrým dílem" čím dál tím více zvrhává v naprostý opak?
Pro odpověď, pro vyřešení této záhady se musíme vrátit k naší předchozí úvaze. Tedy - k otázce po dobru a zlu v člověku. Celý koncept liberální demokracie je totiž ve skutečnosti možný jenom a pouze v tom případě, když učiníme předpoklad, že člověk je ve svém jádru, ze své nejhlubší přirozenosti dobrý. Kdyby totiž tento předpoklad "dobrého člověka" nebyl učiněn, pak by vůbec nebylo možno veškerou moc ve státě vložit do rukou lidu - bez akutního rizika že tato státní moc bude tímto lidem zneužita, že na místo ušlechtilých humánních hodnot nastoupí masové vzývání hodnot dekadentních, či přímo antihumánních.
Liberální demokracie tento předpoklad také fakticky činí - ovšem nikdy tento svůj základní axiom nevysloví nahlas. Z dobrých důvodů: jakmile se totiž tato věta "člověk je ze své přirozenosti dobrý" vysloví nahlas, okamžitě se v plné nahotě vyjeví bezbřehá naivita, neobhajitelnost takovéhoto tvrzení. Člověk je ve své holé realitě prostě tím tvorem, jak ho stvořila samotná evoluce - tedy bytostí s určitou schopností altruistického jednání, ale zároveň s primárním pudem preferování svého vlastního osobního zájmu přede vším ostatním. Tedy i před zájmy celku.
Připomeňme si: přesně tento předpoklad "dobrého člověka" učinily i všechny novodobé politické koncepty, konkurující s modelem liberální demokracie. Na tomto předpokladu "dobrého člověka" byl založen celý koncept socialismu; a právě proto tento model historicky zkrachoval, protože namísto očekávaných angažovaných lidových mas nezištně pracujících pro blaho celku zde reálně byla přítomna kvanta individualistů, kteří si společný majetek daleko spíše rozkrádali, nežli aby o něj společným úsilím pečovali. A stejně tak i samotný fašismus - jakožto další konkurent liberální demokracie - byl fakticky stejně tak založen na této představě "dobrého člověka"; ten se vztahoval ovšem pouze na vlastní národ, zatímco veškeré zlo bylo vytěsněno do národů (případně ras) jiných, cizích.
Položme si otázku, proč je tento předpoklad "dobrého člověka" v současné éře natolik oblíbený, natolik populární, ačkoli je zjevně zcela nesmyslný, naprosto nerealistický. Odpověď zní: protože je to tak velice pohodlné. Zatímco staří antičtí myslitelné ještě věděli, jak velice dlouhá, jak úmorně náročná je cesta k "dobrému občanu", tedy k takovému který je skutečně schopen rozpoznat dobro a toto dobro také - oproti svým vlastním nižším spádům a pudům - uskutečňovat (konstitutivní význam v tomto ohledu má především Platónovo dílo "Hostina"), pak dnešní člověk se za takto dokonalého občana deklaroval už samotným faktem své čiré existence. Tento novodobý občánek se tedy už nemusí namáhat s nějakým bojem proti negativním stránkám, proti přízemním sklonům a pudům vždy přinejmenším latentně přítomným v hlubinách jeho osobnosti, jeho vlastního já; nýbrž on se za osobnostně, politicky i hodnotově dovršeného, dokonalého deklaruje už (nejpozději) prostým dosažením věku dospělosti. Nic víc po něm - ve stavu jeho naprosté liberalistické svobody - přece nikdo nemůže a nesmí žádat.
Nyní už tedy máme dánu odpověď na to, proč se tak velké části občanstva liberálních demokracií nechají zlákat a svést jak primitivním a obhroublým trumpovským populismem, tak se i nechají bez odporu manipulovat skrytými algoritmy muskovských sociálních sítí. Ten kdo svou vlastní osobnost dokázal vypracovat, zkultivovat v původním smyslu vzdělaného, všestranně vyspělého antického občana, ten je zcela imunní vůči všem lákadlům této muskovsko-trumpovské nesvaté aliance. Ale průměrný občánek liberální demokracie, který je celý svůj život indoktrinován přesvědčením že to jediné co v životě platí je oddávaní se sladkému konzumu, ten velice snadno, velice ochotně podlehne vábení jak trumpovského populismu, tak muskovských algoritmů lákajících ho na stále další a další "eventy" laciných a povrchní zábav a zábaviček.
Ještě jednou tedy: onen obraz, že by zde stála jakási o sobě dokonalá a všestranně humánní "říše dobra" liberální demokracie, která je zákeřně ohrožována trumpovsko-muskovskou "říší zla" - tento obraz je zcela falešný. Stejně jako jsme si ukázali, že tato takzvaná "demokracie" má už v sobě samé neodstranitelně zabudován sklon k oligarchizaci, tak stejně tak celý koncept liberální demokracie svým nerealistickým, triviálně ideologizujícím pojetím sám své občanstvo vede k preferování triviálních, bezobsažných, konzumistických způsobů existence. Trumpův populismus a Muskovy manipulující algoritmy tedy zde, v samém jádru liberální demokracie, nacházejí už dokonale připravenou půdu pro své antihumánní působení.
Pokud vůbec ještě existuje nějaká cesta ven z tohoto marasmu, pak jako naprosto první krok je nutno vzdát, odhodit onu ideologickou fikci "dobrého člověka". Je nutno zcela znovu se vší vážností a závažností položit otázku, co za bytost, s jakými rodovými vlastnostmi a hodnotami je vlastně člověk. A teprve pokud budeme schopni a ochotni si tuto otázku zodpovědět podle pravdy, teprve poté můžeme začít koncipovat zcela nové projekty společenského, státního a politického uspořádání.
Autor článku tedy přichází z výzvou, že je zapotřebí radikálního obratu v politice. Přestat vyhlašovat planá hesla, a místo toho nasměrovat společnost novým směrem. Překonat stav kdy "vizí se stal mírný pokrok v mezích zákona a drobné parametrické změny".
Tyto všechny výzvy zní uším českého občana - frustrovaného tristním obrazem české reálpolitiky - dozajista libě. Ovšem - autor článku bohužel nijak přesvědčivě nenaznačil, kterým tak zásadně novým směrem by se měla vydat česká politika, aby překročila rámec stávajícího - natolik stagnujícího - systému.
Tomáš Prouza píše, že "v roce 1989 jsme věděli, že chceme svobodné volby a že chceme zpátky do Evropy. Obojí jsme si poměrně rychle splnili a od té doby se neobjevil žádný politik, který by dokázal Čechy nadchnout pro cokoliv dalšího a kolem tohoto cíle je sjednotit."
No ano, svobodné volby zde dozajista jsou (ovšem spolu s písničkářem Hutkou by bylo na místě se ptát, zda s možností voleb je skutečně také dána volba možností - tedy reálných alternativ). V takzvané "Evropě" Česká republika už také dozajista je. Ale - co dál? Česká politika víceméně pasivně, ne-li přímo otrocky převzala všechny standardní vzorce chování z Evropy západní - a nyní se ukazuje že i tato západní Evropa se nachází v té samé dezorientaci, v té samé hodnotové krizi jako národy středovýchodní Evropy, které v této západní Evropě kdysi viděly svůj vzor.
Je to ovšem logické; a mohlo to být zřejmé už tehdy, v osmdesátém devátém. Tato takzvaná "Evropa" je stále ještě klasickým kapitalismem, kde tedy všechny relevantní socioekonomické procesy jsou podřízeny diktátu zisku. Politický systém pak funguje na tom samém principu jako tržní ekonomika - tedy na principu všeobecné konkurence. Kde tedy vůbec není prostor pro nějaké velkolepé vize, veškerý ideový horizont je omezený na to vyhrát příští volby. A kde nejspolehlivějším nástrojem k politickému úspěchu je právě - halasné vykřikování prázdných hesel.
A lid sám? - Ten se ovšem nijak nemůže vymanit z těchto rámcových podmínek jeho existence, žije si většinou svůj pohodlný konzumismus a stará se jen o sobe. Tomáš Prouza tvrdí, že obnovit smysl pro dobro nebude natolik obtížné, neboť lidé přece tak štědře darují na dobročinné účely. - No ano, především když se nějaký případ (nejlépe s těžce nemocným dítětem) dostane do médií, pak se velice rychle seženou milióny na jeho terapii. Lid obecný se pak může dojímat svou štědrostí; Kundera by dost možná napsal, že se pak "dojímá svým vlastním dojetím". Ale co ti všichni, kteří neměli to štěstí a nestali se mediální události? Jejich osud nikoho nezajímá.
Vůbec, pokud T. Prouza žádá obnovení smyslu pro dobro, pak by bylo zapotřebí konkrétně určit, v čem toto "dobro" má vlastně spočívat. Co má znamenat, jaký má být jeho konkrétní obsah v celospolečenském rozměru. Jenom v pouhé dobročinnosti to asi nebude.
Všeho všudy: autor článku žádá radikální změny politiky, ale sám nepředkládá nic, co by mohlo skýtat nějakou vizi překračující omezený horizont kapitalisticko-měšťácké společnosti, která žije především ryze materiálním konzumem, a jenom čas od času si dopřeje iluzi, že se jí jedná i o něco více. Nepředkládá sám tedy nic, co by bylo něčím jiným nežli "drobnými parametrickými změnami" v rámci stávajícího systému.
Technofašismus na obzoru
Jiří Pehe
Je tedy na čase shrnout naše úvahy na dané téma. Zrekapitulujme si v krátkosti závěry, ke kterým jsme dospěli:
- Je samo o sobě bezpochyby pozitivním počinem, že i obecná politologie dospěla k určitému pochopení, že (v zásadním rozporu s tím co nám celou dobu tvrdila) primární entitou života společnosti není sféra politiky, nýbrž že politika je nakonec vždy pouze odrazem, zrcadlením mnohem hlouběji ležících systémových faktorů, především těch které působí ve sféře materiální produkce společnosti.
- Na straně druhé nelze přijmout zde nabízený výklad, že by primární příčinou dramatických změn v současném světě byla tzv. "technověda". Takovýto výklad by byl příliš snadný, příliš laciný. Systémově určující faktory leží ještě mnohem hlouběji; v zásadě tam kde jejich působení analyzoval už Karel Marx.
- Nelze se tedy nijak podivovat nad tím, s jak extrémní bezohledností a egoismem nyní vystupují mnozí aktéři "demokratických" států, v současné době především tandem Trump - Musk. Oni jednají nikoli navzdory "demokracii"; přesně naopak, oni jednají plně v logice systému. Kapitalismus, jakožto reálná materiální základna těchto demokracií, je ze své podstaty egoistický a oligarchický; k takovému jednání pak ovšem vede i všechny aktéry politického dění. Ale stejně i samotný politický systém liberální demokracie vykazuje tu samou tendenci k preferování partikulárních, tedy egoistických zájmů: tzv. "demokracie" ve své současné podobě není snad skutečnou vládou lidu, nýbrž kolbištěm pro boj oligarchických skupin o moc ve státě. Zatímco princip liberalismu je definován fixováním se na osobní zájmy individua - tedy opět zájmy primárně egoistické, bez ohledu na zájem celku. Spojení "liberální demokracie" je tedy fakticky kombinací dvou egoismů: imanentním egoismem do sebe zahleděného individua na straně jedné, a egoismu oligarchických skupin na straně druhé.
- Stejně tak manipulaci veřejným míněním respektive vůbec masami populace nelze za vinu přičítat pouze (Muskovým) algoritmům sociálních sítí. Za prvé, tato demokracie je populistická ze své samotné podstaty (viz výše, nejedná se o pravou "vládu lidu", nýbrž o boj o moc); a za druhé, člověk sám (a tím spíše člověk formovaný tímto kapitalismem a tímto libertinismem) se velice rád, velice ochotně nechá manipulovat, nechá svádět všemi těmi plytkými lákadly která mu nabízí internet (jakož i zábavní průmysl vůbec).
To všechno dohromady: jestli vůbec existuje nějaké východisko ze současné mizérie, pak jako naprosto první krok je nutno radikálně skoncovat s tisíckrát opakovanou lží, že systém liberální demokracie je jakési "božské" politické uspořádání, které člověku jednou provždy přináší nejvyšší myslitelnou svobodu. Princip liberální demokracie v sobě stále nese základní atributy doby svého vzniku, kdy se jednalo především o to člověka jako jedince emancipovat z mocenských a ideologických struktur feudálního řádu. Tato emancipace byl svého času bezpochyby pozitivní počin; nicméně tento model liberální demokracie, který nesahá dále nežli po volební urnu a limitovaný katalog "lidských práv" je nakonec příliš simplicistní, až vysloveně triviální, nežli aby mohl mít potenciál vyřešit existenciální problémy vysoce komplexní společnosti vstupující do třetího tisíciletí své novodobé existence.
Ještě jednou tedy: Jiří Pehe má v zásadě pravdu když poukazuje na to, že neomalené počínání politiků typu Donalda Trumpa není pouhým excesem, nýbrž že za ním stojí objektivní systémové faktory. Ale tyto systémové faktory nejsou primárně dány nějakou abstraktně pojatou "technovědou", nýbrž vyplývají ze zcela konkrétního charakteru kapitalisticko-liberalistického společenského uspořádání. A právě zde je tedy nutno provést první kroky k zásadní a komplexní systémové změně.
Pokračujme v našich úvahách na dané téma. Napřed ale ještě malý dodatek k onomu článku na Formu24 - je to klasická ukázka toho, jak bohorovně (to jest: jak bezmyšlenkovitě) se zachází, respektive vysloveně pohazuje s klíčovými pojmy. Prostě se nějak do veřejného prostoru katapultuje heslo "liberální demokracie" - a předpokládá se a očekává se, že tento politický model bude nadále přijat jako to nejlepší myslitelné politické uspořádání až do skonání věků. Na jednu společnou hromadu se tu přitom hodí princip demokracie - tedy princip sebestředného zpovykaného davu - na straně jedné, a princip liberalismu - tedy princip sebestředného egomanického individua na straně druhé, a tento neorganický hybrid má být tím "definitivně spásným" politickým modelem pro všechny národy, pro všechny časy! Liberální demokracie si tu počíná jako jakákoli jiná ideologie: ze svého ideového sebezdůvodnění vyzdvihuje jenom stránky pozitivní, ale před všemi momenty negativními, problematickými pevně zavírá oči. Hlavně si nemuset lámat hlavu s příliš složitým přemýšlením.
----------------------------------
Ale teď k samotnému tématu, tedy k otázce manipulovatelnosti občana, konkrétně za podmínek nových médií respektive "technofašismu". Jiří Pehe ve svém úvodním textu zmiňuje Václava Havla, že prý už on varoval před nebezpečími pramenícími z dominance technovědy v současné éře, a že požadoval aby občan se i za těchto okolností opět dokázal chovat odpovědně.
Zde je napřed nutno vyjasnit jeden zásadní moment. Ano, je skutečně pravdou že Havel o tomto nebezpečí pramenící z vlivu technovědy na přirozený lidský svět věděl; ovšem jeho kritika toho jak je člověk západního světa všestranně manipulován, ta se v žádném případě neomezovala jenom a pouze na tento čistě technický aspekt. Havel ve svých lepších (tedy: disidentských) časech kritizoval v š e o b e c n o u manipulaci občanem v západním světě; tedy nejen ze strany technovědy, nýbrž i ze strany zbyrokratizovaných a samovládných politických mechanismů a partajních aparátů. Bylo by tedy hrubým zkreslením tehdejších Havlových názorů, kdybychom jeho kritiku západní civilizace zredukovali pouze na onen faktor "technovědy". Havel tehdy výslovně napsal, že tyto manipulace občanem v západním světě jsou jenom druhou stránkou, zrcadlovým obrazem té manipulace, která je provozována ve státech totalitních.
Takto jasnozřivě a nezakrytě tedy manipulativní charakter západních "demokratických" politických systémů demaskoval Havel, dokud ještě sám byl kritickým opozičním intelektuálem. Ovšem už někdy v první polovině 90. let kdosi konstatoval (Salon, Právo), že "ten samý systém manipulativní demokracie, který Havel svého času natolik zásadně kritizoval, nyní sám jako politik pomáhá instalovat".
"To jsou paradoxy, pane Vaněk," dalo by se k tomu připojit. Je sice pravda, že Havel se s až určitou naivně působící úporností snažil politiku nového státu přesunout od oněch kritizovaných partajních aparátů na samotného občana; ale protože tato jeho vize neměla v životě společnosti žádný reálný fundament, zůstaly tyto jeho apely pouze marnými výzvami.
Proč bylo toto Havlovo doufání v renesanci osobně vyzrálého, společensky odpovědného občana marné a naivní? - Ze dvou základních důvodů.
Za prvé - jak už jsme si naznačili v předcházejících výkladech, ani Havel nepočítal s reálným člověkem. I on si - stejně jako komunismus a stejně jako liberální demokracie - vytvořil svou fikci "dobrého člověka", kterého stačí pouze osvobodit od vnějších pout (ať politických či ekonomicko-sociálních), a jako čertík z krabičky nám zde rázem vyskočí onen vytoužený angažovaný, odpovědný, společensky altruistický občan. Ve skutečnosti se ale tento občánek nechá velice rád sám manipulovat, ovládat svody všeho druhu - prostě proto že je to tak pro něj pohodlné, on se tak může beze vší námahy oddat svým nenáročným libůstkám a osobním spádům. Havel chtěl restaurovat ušlechtilého antického občana - ale nikdy si nedokázal plně uvědomit to co věděli staří antičtí myslitelé, že takto plně vyzrálého a odpovědného občana je napřed nutno vychovat, vytvořit, doslova vypěstovat, jeho dlouhodobou a náročnou výchovou. Nikdy se nestane, aby nějaká vysoká kvalita vznikla jenom sama od sebe.
A druhý důvod proč Havlova víra v odpovědného občana nevyhnutelně narazila na realitu: to je ta příčina která byla popsána výše, celý systém "demokratické" politiky je fakticky založen na manipulaci, na honbě za voličskými hlasy, kdo by zde potenciálního voliče zatěžoval nějakými složitými úvahami o občanské odpovědnosti či vůbec antickými ctnostmi, ten předem prohrál. Když si člověk může "svobodně" vybrat, v naprosté většině případů zvolí to, co je mu snadnější, dosažitelnější, pohodlnější. V politice se tedy mnohem raději smíří s pseudopolitikou politických partají (i když na ni sám v hospodě nadává), nežli aby se sám namáhal s pěstováním vlastní autentické občanskosti.
Ještě jednou tedy: ten fakt že v současném "demokratickém" politickém uspořádání dochází k permanentní manipulaci veřejným míněním, tento fakt je jen z menší části důsledkem existence nových sociálních médií, respektive jejich algoritmů. Politický systém liberální demokracie je sám o sobě založen na manipulaci; a běžný občánek těchto demokracií se sám velice rád a ochotně nechá manipulovat. Neboť v ideji této liberální demokracie není přítomno nic, co by ho mohlo vytrhnout z jeho pohodlné měšťácké existence, co by ho mohlo přivést k postoji pravé občanské odpovědnosti.
Shodou okolností o krizi liberální demokracie vyšel článek i na internetovém magazínu "Forum24": https://www.forum24.cz/zapad-ocitl-ve-stavu-divne-valky-manzelstvi-mezi-demokracii-a-liberalismem-prochazi-krizi
Ovšem - úvahy autora článku jako obvykle zůstávají v naprosto povrchní rovině myšlení. On pouze znovu opakuje standardní floskuli, že v liberální demokracii je "vůle většiny omezována" systémem vah a protivah a principy základních práv - ale ani v sebemenším si neklade otázku, co je na samotném principu demokracie natolik negativním, natolik destruktivním momentem, že ten musí být vyvažován, neutralizován principem liberalismu. Kdyby se nad touto otázkou jenom na chvíli doopravdy zamyslel, musel by nevyhnutelně dospět ke konstatování, že touto základní vadou demokracie je populismus, trvalý sklon podlehnout iracionálním sklonům a choutkám davu, namísto racionálního a odpovědného řízení státních záležitostí. A pokud by dospěl k tomuto poznání, pak by si musel položit i kritickou otázku, zda je to právě princip liberalismu (který sám vychází nikoli z racionality a odpovědnosti, nýbrž z nepodmíněné autonomie, a tedy taktéž z osobních choutek individua) - jestli je to tedy právě princip liberalismu který může mít potenciál být jednou provždy systémově vhodným a optimálním doplňkem a protiváhou demokracie.
Místo toho se autor článku rozhořčuje nad tím, že prý onen původní, "správný" liberalismus je v nynější době vykládán "excesivně", například pro boj za záchranu životního prostředí. Ukazuje se zde opět, že obhajoba systému liberální demokracie je dnes fakticky už postojem konzervativním; liberální demokracie jim byla dobrá dokud zaručovala pohodový, měšťácký způsob existence, tedy v zásadě stále rostoucí konzum bez nějakých složitějších úvah o tom, kam směřuje lidstvo a jaký je vlastně smysl lidského žití a bytí.
Jakmile se ale začne rozpadat tento nesložitý, měšťácko-konzumní způsob existence, pak se i celá tato slavná liberální demokracie dostává velmi rychle na hranici svých možností. Projevuje se zde její obsahová prázdnota, její omezenost pouze na určité mechanismy rozdělení politické moci. Liberální demokracie se domnívala (a svému lidu po dlouhou dobu namlouvala), že pouze tímto politickým mechanismem dokáže nahradit konkrétní obsahy života člověka a společnosti; a nyní se podivuje nad tím že v důsledku této své imanentní bezobsažnosti upadá do jedné krize za druhou. Že velké části jejího vlastního lidu se s ní nedokáží ztotožnit, a že když ona jim není schopna poskytnout nějakou pravou životní a osobní identitu, tak že si oni tuto identitu hledají někde jinde.
Pokračujme v našich úvahách a analýzách na dané téma. Napřed si ještě v krátkosti zrekapitulujme závěry ke kterým jsme se doposud propracovali:
Za prvé, není důvod podivovat se nad "náhlou" regresí demokracie k oligarchii; tento model demokracie ze své samotné podstaty vždy obsahuje silné elementy oligarchizace.
Za druhé, onen fakt že svět člověka (a tedy i svět politiky, čili i samotná "demokracie") jsou determinovány, a tedy i ovládány mnohem hlouběji zakotvenými faktory a strukturami z materiální sféry, to není žádný nový objev, nýbrž byl jedním ze základních sloupů už marxistické teorie společnosti. Přičemž tato marxistická teorie v tomto směru zasahovala mnohem hlouběji nežli tyto novodobé modely o "technovědě" a z nich vyplývající úvahy o "technofašismu". Tyto novodobé modely jsou tedy pouze myšlenkově zploštělou verzí původního Marxova schématu o určující roli "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě".
---------------------------------
S tímto vědomím pravého stavu věcí se nyní můžeme věnovat dalšímu dílčímu tématu. Jiří Pehe zde líčí alarmující vizi, jak se "naše" liberální demokracie pod údery nového technofašismu rozpadá, jak se ztrácejí její hodnoty, jak na místo těchto hodnot nastupuje mocenský a komerční cynismus rezultující z narůstající okupace životního prostoru člověka novými technologiemi, spojenými především s nástupem Umělé inteligence a nových masových způsobů veřejné komunikace.
Nyní otázka: co by mělo být na tomto napohled natolik přesvědčivém obrazu současné situace chybného, zavádějícího?
Odpověď zní: zásadní vadou prakticky všech soudobých politických modelů a teorií je to, že svá myšlenková schémata nepočínají - jak by se logicky očekávalo - od počátku, nýbrž že své představy o tom jak by měl být organizován lidský svět začínají rozpřádat odněkud zprostředka, ne-li rovnou až od toho, co je ve skutečnosti až koncem, až posledním článkem celého řetězce.
Co je tímto konstatováním principiální modelové deficitnosti současných politických teorií míněno? - Jedná se o následující moment. Když si všechny relevantní politické modely a teorie postavíme do jedné řady, pak přes veškerou jejich vzájemnou rozdílnost konec konců sdílejí jeden společný moment. Všechny totiž konec konců musejí zaujmout nějaké stanovisko k naprosto zásadní otázce: vychází jejich koncept z premisy, z předpokladu že člověk je dobrý - anebo ale že člověk je špatný?
Podle toho jaká bude odpověď na tuto výchozí otázku se pak ukáže, že určité politické modely jsou od samotného počátku nemožné; a pokud jsou nicméně praktikovány, pak jsou vnitřně trvale rozporuplné, a nikdy nemohou splnit očekávání do nich vkládaná.
Vraťme se teď ale ke zcela konkrétnímu výkladovému modelu, který zde předkládá J. Pehe. Podle tohoto výkladu zde tedy máme dánu jakousi o sobě dokonalou, mravně nezkalenou, vysokým humánním hodnotám bezpodmínečně upsanou liberální demokracii, která je náhle ohrožována trumpovsko-muskovskou říší zla. Zla antiliberálního, zla antidemokratického. Přičemž ovšem obzvláště fatálním momentem na tomto klasickém středu Dobra se Zlem je to, že populace liberálních demokracií se masově nechávají zlákat, svést, zmanipulovat zákeřnými algoritmy perfidních Muskových sociálních sítí. Síly zla tedy na naši skvělou liberální demokracii útočí nejen zpříma, tím že obsazují její mocenská centra a ta která se jím ještě nepodařilo ovládnout soustavně zpochybňují nebo ignorují; ale navíc se svou subverzivní činností stále více zmocňují myslí a vůlí "naší" strany, tedy populace liberálních demokracií.
Na tomto místě, při pohledu na tento dramatický zápas Dobra se Zlem, je ovšem nutno položit další klíčovou otázku: Jak je to vůbec možné, že se lidové masy liberálních demokracií, tedy ti kteří by měli tvořit jejich občanskou základnu - že se takto snadno, až vysloveně radostně nechají zlákat a svést zjevnými nepřáteli této demokracie?!...
Jak to, že se v těchto "demokratických" masách nebudí duch kolektivního vzdoru, odporu proti těmto zjevným silám Zla? Že by manipulativní moc oné "technovědy" byla natolik neodolatelná, že proti ní není žádné obrany? Když ovšem sám Jiří Pehe konstatuje, že tyto výdobytky moderní (komunikační) techniky jsou samy o sobě neutrální, a že se od ní naopak očekával silný demokratizační impuls? Jak je jen možné, že se to, co vlastně mělo být "dobrým dílem" čím dál tím více zvrhává v naprostý opak?
Pro odpověď, pro vyřešení této záhady se musíme vrátit k naší předchozí úvaze. Tedy - k otázce po dobru a zlu v člověku. Celý koncept liberální demokracie je totiž ve skutečnosti možný jenom a pouze v tom případě, když učiníme předpoklad, že člověk je ve svém jádru, ze své nejhlubší přirozenosti dobrý. Kdyby totiž tento předpoklad "dobrého člověka" nebyl učiněn, pak by vůbec nebylo možno veškerou moc ve státě vložit do rukou lidu - bez akutního rizika že tato státní moc bude tímto lidem zneužita, že na místo ušlechtilých humánních hodnot nastoupí masové vzývání hodnot dekadentních, či přímo antihumánních.
Liberální demokracie tento předpoklad také fakticky činí - ovšem nikdy tento svůj základní axiom nevysloví nahlas. Z dobrých důvodů: jakmile se totiž tato věta "člověk je ze své přirozenosti dobrý" vysloví nahlas, okamžitě se v plné nahotě vyjeví bezbřehá naivita, neobhajitelnost takovéhoto tvrzení. Člověk je ve své holé realitě prostě tím tvorem, jak ho stvořila samotná evoluce - tedy bytostí s určitou schopností altruistického jednání, ale zároveň s primárním pudem preferování svého vlastního osobního zájmu přede vším ostatním. Tedy i před zájmy celku.
Připomeňme si: přesně tento předpoklad "dobrého člověka" učinily i všechny novodobé politické koncepty, konkurující s modelem liberální demokracie. Na tomto předpokladu "dobrého člověka" byl založen celý koncept socialismu; a právě proto tento model historicky zkrachoval, protože namísto očekávaných angažovaných lidových mas nezištně pracujících pro blaho celku zde reálně byla přítomna kvanta individualistů, kteří si společný majetek daleko spíše rozkrádali, nežli aby o něj společným úsilím pečovali. A stejně tak i samotný fašismus - jakožto další konkurent liberální demokracie - byl fakticky stejně tak založen na této představě "dobrého člověka"; ten se vztahoval ovšem pouze na vlastní národ, zatímco veškeré zlo bylo vytěsněno do národů (případně ras) jiných, cizích.
Položme si otázku, proč je tento předpoklad "dobrého člověka" v současné éře natolik oblíbený, natolik populární, ačkoli je zjevně zcela nesmyslný, naprosto nerealistický. Odpověď zní: protože je to tak velice pohodlné. Zatímco staří antičtí myslitelné ještě věděli, jak velice dlouhá, jak úmorně náročná je cesta k "dobrému občanu", tedy k takovému který je skutečně schopen rozpoznat dobro a toto dobro také - oproti svým vlastním nižším spádům a pudům - uskutečňovat (konstitutivní význam v tomto ohledu má především Platónovo dílo "Hostina"), pak dnešní člověk se za takto dokonalého občana deklaroval už samotným faktem své čiré existence. Tento novodobý občánek se tedy už nemusí namáhat s nějakým bojem proti negativním stránkám, proti přízemním sklonům a pudům vždy přinejmenším latentně přítomným v hlubinách jeho osobnosti, jeho vlastního já; nýbrž on se za osobnostně, politicky i hodnotově dovršeného, dokonalého deklaruje už (nejpozději) prostým dosažením věku dospělosti. Nic víc po něm - ve stavu jeho naprosté liberalistické svobody - přece nikdo nemůže a nesmí žádat.
Nyní už tedy máme dánu odpověď na to, proč se tak velké části občanstva liberálních demokracií nechají zlákat a svést jak primitivním a obhroublým trumpovským populismem, tak se i nechají bez odporu manipulovat skrytými algoritmy muskovských sociálních sítí. Ten kdo svou vlastní osobnost dokázal vypracovat, zkultivovat v původním smyslu vzdělaného, všestranně vyspělého antického občana, ten je zcela imunní vůči všem lákadlům této muskovsko-trumpovské nesvaté aliance. Ale průměrný občánek liberální demokracie, který je celý svůj život indoktrinován přesvědčením že to jediné co v životě platí je oddávaní se sladkému konzumu, ten velice snadno, velice ochotně podlehne vábení jak trumpovského populismu, tak muskovských algoritmů lákajících ho na stále další a další "eventy" laciných a povrchní zábav a zábaviček.
Ještě jednou tedy: onen obraz, že by zde stála jakási o sobě dokonalá a všestranně humánní "říše dobra" liberální demokracie, která je zákeřně ohrožována trumpovsko-muskovskou "říší zla" - tento obraz je zcela falešný. Stejně jako jsme si ukázali, že tato takzvaná "demokracie" má už v sobě samé neodstranitelně zabudován sklon k oligarchizaci, tak stejně tak celý koncept liberální demokracie svým nerealistickým, triviálně ideologizujícím pojetím sám své občanstvo vede k preferování triviálních, bezobsažných, konzumistických způsobů existence. Trumpův populismus a Muskovy manipulující algoritmy tedy zde, v samém jádru liberální demokracie, nacházejí už dokonale připravenou půdu pro své antihumánní působení.
Pokud vůbec ještě existuje nějaká cesta ven z tohoto marasmu, pak jako naprosto první krok je nutno vzdát, odhodit onu ideologickou fikci "dobrého člověka". Je nutno zcela znovu se vší vážností a závažností položit otázku, co za bytost, s jakými rodovými vlastnostmi a hodnotami je vlastně člověk. A teprve pokud budeme schopni a ochotni si tuto otázku zodpovědět podle pravdy, teprve poté můžeme začít koncipovat zcela nové projekty společenského, státního a politického uspořádání.
Chybějící odvaha a past falešných dilemat
Tomáš Prouza
Autor článku tedy přichází z výzvou, že je zapotřebí radikálního obratu v politice. Přestat vyhlašovat planá hesla, a místo toho nasměrovat společnost novým směrem. Překonat stav kdy "vizí se stal mírný pokrok v mezích zákona a drobné parametrické změny".
Tyto všechny výzvy zní uším českého občana - frustrovaného tristním obrazem české reálpolitiky - dozajista libě. Ovšem - autor článku bohužel nijak přesvědčivě nenaznačil, kterým tak zásadně novým směrem by se měla vydat česká politika, aby překročila rámec stávajícího - natolik stagnujícího - systému.
Tomáš Prouza píše, že "v roce 1989 jsme věděli, že chceme svobodné volby a že chceme zpátky do Evropy. Obojí jsme si poměrně rychle splnili a od té doby se neobjevil žádný politik, který by dokázal Čechy nadchnout pro cokoliv dalšího a kolem tohoto cíle je sjednotit."
No ano, svobodné volby zde dozajista jsou (ovšem spolu s písničkářem Hutkou by bylo na místě se ptát, zda s možností voleb je skutečně také dána volba možností - tedy reálných alternativ). V takzvané "Evropě" Česká republika už také dozajista je. Ale - co dál? Česká politika víceméně pasivně, ne-li přímo otrocky převzala všechny standardní vzorce chování z Evropy západní - a nyní se ukazuje že i tato západní Evropa se nachází v té samé dezorientaci, v té samé hodnotové krizi jako národy středovýchodní Evropy, které v této západní Evropě kdysi viděly svůj vzor.
Je to ovšem logické; a mohlo to být zřejmé už tehdy, v osmdesátém devátém. Tato takzvaná "Evropa" je stále ještě klasickým kapitalismem, kde tedy všechny relevantní socioekonomické procesy jsou podřízeny diktátu zisku. Politický systém pak funguje na tom samém principu jako tržní ekonomika - tedy na principu všeobecné konkurence. Kde tedy vůbec není prostor pro nějaké velkolepé vize, veškerý ideový horizont je omezený na to vyhrát příští volby. A kde nejspolehlivějším nástrojem k politickému úspěchu je právě - halasné vykřikování prázdných hesel.
A lid sám? - Ten se ovšem nijak nemůže vymanit z těchto rámcových podmínek jeho existence, žije si většinou svůj pohodlný konzumismus a stará se jen o sobe. Tomáš Prouza tvrdí, že obnovit smysl pro dobro nebude natolik obtížné, neboť lidé přece tak štědře darují na dobročinné účely. - No ano, především když se nějaký případ (nejlépe s těžce nemocným dítětem) dostane do médií, pak se velice rychle seženou milióny na jeho terapii. Lid obecný se pak může dojímat svou štědrostí; Kundera by dost možná napsal, že se pak "dojímá svým vlastním dojetím". Ale co ti všichni, kteří neměli to štěstí a nestali se mediální události? Jejich osud nikoho nezajímá.
Vůbec, pokud T. Prouza žádá obnovení smyslu pro dobro, pak by bylo zapotřebí konkrétně určit, v čem toto "dobro" má vlastně spočívat. Co má znamenat, jaký má být jeho konkrétní obsah v celospolečenském rozměru. Jenom v pouhé dobročinnosti to asi nebude.
Všeho všudy: autor článku žádá radikální změny politiky, ale sám nepředkládá nic, co by mohlo skýtat nějakou vizi překračující omezený horizont kapitalisticko-měšťácké společnosti, která žije především ryze materiálním konzumem, a jenom čas od času si dopřeje iluzi, že se jí jedná i o něco více. Nepředkládá sám tedy nic, co by bylo něčím jiným nežli "drobnými parametrickými změnami" v rámci stávajícího systému.