Jak se to vezme, pane Morbicere. Podle mého názoru není nijak příliš obtížné narýsovat možné varianty budoucího vývoje lidstva. To jediné co je v tuto chvíli nejisté je to, která z těchto variant reálně nastane.

Primárně existuje pouze dvojí možnost: buďto lidstvo hrozící klimatickou katastrofu ustojí, nebo neustojí.

Poněkud paradoxně obě tyto zcela protichůdné varianty mohou být spojeny s těmi samými variantami ohledně stavu společnosti: buďto se daná varianta (z obou prvních) uskuteční společně s dramatickými změnami v životě společnosti, anebo bez těchto dramatických změn.

Domnívám se tedy, že do těchto pouhých 4 možností je možno pojmout veškerou variabilitu budoucího vývoje. Nyní tedy jednotlivě:

I. Varianta že lidstvo klimatickou krizi ustojí bez nutnosti zásadních změn života společnosti: tato varianta předpokládá čistě technické řešení, totiž schopnost lidstva "špinavé" energie v postačujícím množství nahradit energiemi relativně čistými. (V prvé řadě jadernou fúzí.) Podle mého soudu je tato varianta v zásadě realistická; otázka je ovšem zda se tato transformace lidstvu podaří dříve, nežli dojde k nevratným klimatickým změnám.

II. Varianta že lidstvo klimatickou krizi ustojí, ale jenom v důsledku zásadní změny způsobu života současné společnosti. To by byla varianta naprosto optimální. V tomto případě by to znamenalo že lidé by nejen museli dokázat vzdát, překonat svou přízemní konzumistickou existenci; ale tato zásadní proměna jejich životního způsobu by je donutila vůbec k hlubšímu zamyšlení o smyslu a náplni jejich životů.

III. Varianta, že lidstvo klimatickou krizi neustojí, aniž by došlo k hlubokým společenským změnám - tato varianta by prakticky znamenala kompletní vyhynutí lidstva. Tím by se problém vyřešil sám od sebe. Evoluční vývoj by začal opět od samotného počátku; možná že za nějakých dalších 100 milionů let by se na této planetě vyvinul nějaký nový druh inteligentního živočicha, doufejme že pro tentokrát nadaný vyšší mírou prozíravosti, vyšší mírou schopnosti korigovat svou vlastní druhově podmíněnou hltavost.

IV. Varianta poslední: lidstvo klimatickou krizi neustojí, to jest dojde ke globálnímu kolapsu klimatu. Nicméně lidstvo si z této katastrofy - pozdě, ale přece - vezme alespoň následné poučení, a ty zbytky současné civilizace které přežijí se nakonec přece jenom dokáží transformovat v podstatně jiný způsob existence (viz varianta č. I).

A to je v podstatě všechno. Sám nevidím nic, žádné možnosti budoucího vývoje které by se mohly pohybovat nějak zásadně mimo vymezeného rámce. Ovšem - nejvíce pravděpodobná je jako obvykle jakási hybridní směsice těchto variant: tedy zčásti ryze technické řešení, zčásti přece jenom alespoň určitá míra sebereflexe - ovšem až tváří v tvář akutně hrozícímu planetárnímu kolapsu.

Napřed k Vidlákovi: je nutno uznat že má nemalý talent reálný stav věcí velmi přesvědčivě postavit zcela na hlavu. Ovšem tohoto efektu může dosáhnout jenom za použití tvrzení, která se při jen trochu bližším pohledu prokáží jako naprostá lež.

"Pozvání Ukrajiny do NATO nepochopilo (Rusko) jako drobnou lapálii. Majdan si vyhodnotilo jako hrozbu. Hrozbou bylo i vypovězení pronájmu Sevastopolu, protože to je jediný plnohodnotný ruský teplomořský přístav. Minské dohody, které byly uzavřeny pro získání času na vyzbrojení Ukrajiny, jak řekla sama Mutti Merkel, Putinovi na klidu také nepřidaly."

"Pozvání Ukrajiny do NATO" - proboha kdo Ukrajinu zval?!... Západ, a jmenovitě Německo, se vůči žádostem Ukrajiny o přijetí stavěly velice rezervovaně až přímo odmítavě - neboť nechtěly "dráždit Rusko".

"Majdan si (Rusko) vyhodnotilo jako hrozbu." - A kdo vlastně Rusko nutil, aby demokratickou revoluci považovalo za hrozbu pro sebe?!... Naprosto stejným právem by Hitler mohl tvrdit, že ho tehdejší Československo "ohrožovalo" tím že bylo demokratickým státem.

Vypovězení pronájmu Sevastopolu? - Takže samotný fakt že Rusové potřebují nějaký teplomořský přístav je legitimním důvodem k rozpoutání války? - Stejně tak my bychom tedy mohli vyhlásit válku Polsku, s tím že "nutně" potřebujeme přístup k moři...

Minské dohody jako hrozba Rusku? Aby se Ukrajina stačila vyzbrojit? - Chce snad Vidlák závažně tvrdit, že vyzbrojená Ukrajina by přepadla Rusko, s cílem anektovat části jeho území?

Zkrátka, lež na lež; ale nevětší lež je hned onen úvodní rámec do kterého Vidlák své výplody zasazuje. Totiž ona historka o "zatlačení do kouta". Kdo pak jakýmkoli způsobem "tlačil Rusko do kouta"?!... Že se z jeho imperiálního sevření osvobozovaly další a další státy - to je snad legitimním důvodem k pocitu ohrožení? Anebo to že tyto státy jeden za druhým vstupují do obranné aliance - právě na ochranu proti imperiálnímu Rusku?!

Na celé této záležitosti je jenom ten bod opravdu zajímavý - totiž jak nestoudně dokáží někteří lidé lhát.

V dané souvislosti je zapotřebí projednat ještě jednu záležitost. Bylo (v rámci diskuse) řečeno, že programy stávajících politických partají nikoho nelákají, protože jsou konvenční, nenápadité, nezajímavé. A proto není divu že mnozí lidé odcházejí k "alternativním" politickým stranám a hnutím, které nabízejí jasnější a výraznější programy a cíle.

Zde je však nutno položit otázku, proč jsou programy tradičních politických stran (a to zdaleka ne pouze těch českých) natolik obsahově vyčpělé. Tento fenomén, tento neodstranitelný deficit všech současných "demokratických" partají má totiž jeden společný jmenovatel:

Všechny tyto politické strany a hnutí ztratily potenciál vést člověka k jeho budoucnosti.

A to sice z dvojího důvodu: za prvé, tyto "demokratické" (respektive: liberální) partaje zcela postrádají jakoukoli časovou osu. Nemají dějinný impuls, a proto nemají ani žádný dějinný cíl. Jejich činnost fakticky není ničím jiným nežli neustálým replikováním minulosti, nebo bezduché přítomnosti. A důvod druhý: tyto partaje ztratily samotného člověka. A proto mu ani nemohou dát žádnou orientaci ani pro jeho současnost, a tím méně pro jeho budoucnost.

Zde se jako bumerang vrací onen počin, kterým novodobé liberálně-demokratické státy konstituovaly svou existenci: ony sice emancipovaly člověka od všech vnějších - politických, stavovských i ideologických - závislostí, ale zároveň toho samého člověka tímto aktem emancipace vytrhly z celého širšího kontextu jeho bytí. To jest: namísto člověka, který svou osobní existenci pociťoval jako pevně zakotvenou v určitých komunitních, stavovských, ale i ideových (náboženských) vazbách a kontextech, tu náhle nezbylo nic jiného nežli právě jenom toto zdánlivě zcela autonomní individuum. Přenechané pouze této své ryze individuální existenci. Která byla zcela eliminována od otázky, co je vlastně člověk jako takový, jaký je společenský kontext a dějinný smysl jeho existence.

Tato obsahová prázdnota takto "osvobozeného" člověka nebyla zprvu tak zcela zjevná, protože byla překryta jak technicko-produkčním (a konzumním) optimismem především 19. století, tak ale i nastupujícím mohutným dělnicko-sociálním hnutím, které se zdálo člověku (alespoň člověku pracujícímu) dodat nový jak osobní, tak i dějinný smysl. Ale nyní, když se tato velká sociální hnutí už vyčerpala (a především když se jejich ambice všestranné revoluční humanizace společnosti ukázala být omylem), a když - především tváří v tvář akutní klimatické krizi - se hroutí i onen někdejší technicko-produkčně-konzumní optimismus, tak dnes se teprve v plné míře začíná projevovat důsledek oné liberalistické záměny pouhého autonomního individua za skutečného člověka, v plné šíři a hloubce jeho existence.

Tolik tedy všeobecně k celkovému trendu liberálně-demokratického státního a společenského uspořádání od dob osvícenství a liberálních občanských revolucí. Nyní se podívejme konkrétněji na to, čím žijí, co člověku (ne)dávají jednotlivé politické subjekty této liberální současnosti.

Zopakujme si ještě jednou centrální tézi: programy současných politických partají jsou nezajímavé, nepřitažlivé, protože tyto partaje nejsou schopny člověka vést do jeho budoucnosti. Tyto partaje pouze mechanicky reprodukují buďto ideově prázdnou přítomnost, anebo se obracejí do minulosti.

Strany pravého středu (v českých poměrech především ODS, ale i ANO): ty stále ještě žijí v onom produkčním optimismu minulosti. Jejich centrálním zájmem není člověk, nýbrž jenom a pouze čirá ekonomika. Dokud národní hospodářství prosperuje, je pro ně všechno v pořádku, a s nějakými dále jdoucími souvislostmi lidské přítomnosti na tomto světě (natož pak ve světě budoucím) si vůbec nelámou hlavu.

Strany umírněné levice (typicky sociální demokracie): ty stále ještě žijí v oné zmíněné "slavné minulosti" velkých sociálních hnutí, sociálních bojů. Ale ve svém ideovém arzenálu nemají nic, co by bylo nějakým způsobem zaměřeno do budoucnosti. Neboť i tyto levicové partaje v sobě nesou onen "prvotní hřích" novodobého liberalismu, totiž onu zmíněnou redukci lidské bytosti na pouhé individuum, usilující o pokud možno pohodlnou vlastní existenci.

Strany radikální levice: v podstatě to samé, jenom že jejich pohled je zaměřen do minulosti ještě hlubší, k masovým třídním bojům 19. století. Tyto partaje si stále ještě pěstují svou iluzi, že co pracující člověk to příznivec levice; že tedy postačí aktivovat tyto masy, a pak už bude možno realizovat onen dávný sen o socialismu, o krásné a bezrozporné pospolitosti všech.

Strany liberálně-levicové (typicky Piráti respektive Zelení): bezprostředně vzato působí bezpochyby modernějším dojmem nežli strany tradiční, už pro výrazný ekologický akcent; ale ve skutečnosti v sobě nakonec pouze spojují oba zmíněné elementy minulosti, to jest vyhraněný individualismus libertinistické doktríny na straně jedné, a tradiční sociální aspekt na straně druhé. Navíc nijak neřeší centrální systémovou otázku (soukromého) vlastnictví, tedy kapitalismu. Ani partaje tohoto typu tedy nemohou splnit onen požadavek uvést člověka současnosti do budoucnosti, k nějakému společnému cíli s univerzálně platnou ideou.

Jedinou určitou výjimku v tomto výčtu by mohly představovat strany konfesně vázané, tedy v evropském prostoru strany křesťanské, v českém prostředí lidovci. Tyto strany se přece jenom nenechaly tak plně nalákat na svod novodobého liberalismu, s oním autonomním individuem vytrženým ze všech jeho komunitních i ideových vazeb. Nicméně - i jejich ideové platforma směřuje jenom do minulosti, a to sice do minulosti ze všech nejvzdálenější. Podle jejich ideového konceptu se ta jediná skutečně významná událost odehrála už před dvěma tisíciletími, a veškeré další lidské dějiny nejsou víceméně ničím jiným nežli - fakticky marnou - snahou o přiblížení se tehdejšímu absolutnímu pravzoru. Ani tyto konfesně orientované partaje tedy nemohou mít potenciál před člověka současnosti předložit nějaké nové, na budoucí směry vývoje orientované perspektivy.

Závěrem je tedy pouze možno ještě jednou konstatovat, že prakticky žádná ze stávajících politických partají vůbec nemůže mít potenciál stát se skutečně zajímavou pro samotného člověka, neboť žádná z nich nemá schopnost ho podchytit v celé šíři jeho bytostné a dějinné existence, a dát mu tedy nějakou pozitivní perspektivu do jeho budoucnosti. Není tedy žádného divu, že takto dezorientovaný, sobě samotnému přenechaný jedinec pak svou spásu hledá u populistických identitárních hnutí. Ta jsou sice také zaměřena pouze do minulosti; nicméně svou skupinovou (národní) exkluzivitou, jakož i svým vůdcovským principem alespoň dokáží vzbudit dojem jakési nové zakotvenosti, a tedy i osmyslenosti.

K těmto - málo optimistickým - úvahám bych pouze připojil tolik, že i v Německu je onen uvedený počet psychologů respektive psychoterapeutů (49, tedy 6x více nežli v Česku) pociťován jako stále ještě velmi nedostatečný; a především v dětské psychoterapii se na první termín musí čekat nepřijatelně dlouho (nevím přesně, ale řádově několik měsíců).

Zakázat násilí zákonem, či rovnou ústavním ustanovením, to by byl bezpochyby velice bohulibý počin. Je vlastně s podivem, že na to ještě nikdo nikdy nepřišel. Kolika zlu, kolika bolesti, kolika bezpráví by tím už mohlo být zabráněno!

Ovšem - ona se zde hned vzápětí vynořuje jistá potíž. Totiž - kde vymezit hranici pro to, které druhy násilí je možno účinně omezit zákonem, a kde by se jednalo o pouze deklarativní, neřkuli ideologický počin?

Zakázat nacismus a komunismus: a proč jenom tyhle dvě formy z celé řady způsobů, kterými si lidé navzájem činí násilí? Proč - když už by se parlament této práce ujal - proč přitom zároveň nepostavit mimo zákon například strukturální násilí plynoucí z kapitalismu? Který nevyhnutelně plodí materiální nerovnost mezi lidmi, a tedy fakticky násilné udržování společenských a mocenských hierarchií? Nemluvě ani o násilí, které tento kapitalismus se svou inherentní hltavostí páchá na přírodě, na životním prostředí?...

Ovšem, kdyby se začalo uvažovat o takto definovaném strukturálním násilí, pak by se fundamentalisté antikomunismu okamžitě dostali do nemalých argumentačních potíží. Jak je možno legitimně zakazovat komunistické hnutí - když to bylo právě ono, které se ze všech nejdůsledněji snažilo odstranit právě toto strukturální násilí kapitalismu? Na tuto otázku by naši natolik angažovaní "bojovníci proti násilí" asi jen dosti obtížně hledali odpověď.

Totiž vůbec, veškerý akcionismus tohoto druhu spočívá právě na tom, že se zcela eliminuje jakékoli hlubší a důslednější uvažování o věcech. Z celého komplexu společenských a dějinných procesů se autoritativním aktem vysekne, vyseparuje jeden jediný moment - totiž zjevného politického násilí - a dál už se nijak neuvažuje. A jak jsme viděli, ani se uvažovat nemůže a nesmí, protože tím by se okamžitě rozpadl celý argumentační fundament těchto "bojovníků za svobodu".

Vyslovme tedy na tomto místě návrh: na všechny požadavky antikomunistů na zákaz komunismu respektive komunistické strany budiž odpověděno: "Ano, dobře; ale jenom tehdy, když zároveň bude zakázáno strukturální násilí plynoucí z kapitalismu!"