Jestli se Merkelová určité míře levicovosti naučila v bývalé NDR, o tom lze spíše pochybovat. Jak známo psychologickou reakcí na život strávený v socialismu byl a je spíše fundamentalistický antikomunismus. Tady lze tedy spíše soudit, že určitý znatelný posun Merkelové - v porovnání s Helmutem Kohlem - směrem k politickému středu spíše vyplývá z jejich osobnostních rysů. Které ovšem mají dosti výrazné politické souvislosti.

"Mamá Merkel" - to byl jeden čas dosti často užívaný přídomek pro kancléřku Angelu Merkelovou, právě pro její vstřícný, nekonfrontační styl vládnutí, kdy se snažila různé názorové a politické proudy pokud možno spolu smířit, sjednotit v jeden široký proud (umírněně konzervativního) středového řízení státu a společnosti. Její "mateřská" náruč jako by zde skutečně byla pro každého, kdo byl ochoten se do této náruče nechat sevřít.

Takovouto (v politice bezpochyby velmi vzácnou) vstřícnost a nekonfliktnost, ochotu naslouchat i svým názorovým odpůrcům je ovšem z určitého hlediska nutno ocenit. Jenže - právě že jenom z určité perspektivy; z jiné strany se celá záležitost totiž přece jenom jeví dosti jinak.

Vyspělost a stupeň evoluční vyzrálosti toho či onoho politického uspořádání je především možno měřit na tom, do jaké míry toto uspořádání (a jeho političtí představitelé) dokáže uchopit, zpracovat a zprostředkovávat protiklady, které nutně vznikají jak v souvislosti s existencí člověka vůbec, tak především v souvislosti se společenským modem jeho existence. Jak se nám tedy vstřícná Angela Merkelová projevila ve světle této zkoušky?

Zde se ale na celou věc musíme podívat v poněkud širším záběru. Socialismus se ony zmíněné společenské protiklady pokusil jednou provždy "vyřešit" tím, že je prostě prohlásil v socialismu za neexistentní, překonané. V socialismu prý existuje "naprostá jednota pracujícího lidu". Takovýto postoj samozřejmě nebyl skutečným řešením společenských protikladů, nýbrž pouze jejich - ideologicky podmíněným - popíráním, vytěsňováním. V důsledku tohoto vytěsňování se v hlubině společenského tělesa nahromadil přetlak, který pak rázem vybuchl jako ten největší protiklad: revoluce, respektive kontrarevoluce.

Ovšem - nástupnický systém liberální demokracie ve skutečnosti tyto latentní společenské protiklady řeší stejně tak málo, jako režim socialistický. Liberální demokracie sice připouští volnou hru konfliktů a střetů - ale jenom v ryze politické úrovni. Právě toto je ostatně jeden z největších klamů - a sebeklamů - systému liberální demokracie: totiž předstírání že konflikty, které mají svůj fundament hluboko v systémových protikladech, lze v dostatečné míře řešit politickou cestou.

Co se pak týče Angely Merkelové - ta pak tuto fikci zdánlivého smiřování protikladů přivedla téměř k dokonalosti. Zatímco její předchůdce Kohl svým až přímo zavilým konzervatismem nutně budil kontroverze a averze, Merkelové se skutečně podařilo celkem úspěšně vzbudit dojem, že "všichni se přece můžeme navzájem domluvit".

Ono to sice po nějakou dobu relativně úspěšně fungovalo; ale konec konců se jednalo o ten samý efekt jako ve zmíněném socialismu. Reálné společensko-systémové protiklady nebyly v tomto ovzduší zdánlivého všeobecného porozumění vůbec ani tematizovány; natož pak aby byly řešeny. A bylo by docela dobře možno uvažovat i tím směrem, zda následný nástup radikálních hnutí jako je AfD, anebo ale také nově krajní levice pod vedení Sahry Wagenknechtové není pozdním ovocem, důsledkem této politiky "Friede, Freude, Eierkuchen" (což by snad nejspíše odpovídalo českému "hlavně klid a nohy v teple"), kdy se zásadní společenské problémy neřešily, nýbrž pouze soustavně zametaly pod koberec.

Závěrem je tedy možno říci: ano, Angela Merkelová byla svým neagresivním politickým stylem osobně dozajista snesitelnější nežli arogantní Helmut Kohl; ale bylo by zásadní chybou propadnout iluzi, že principiální systémové konflikty a antinomie systému pozdního kapitalismu je možno natrvalo utopit ve zdánlivě všeobjímající náruči jedné mateřsky působící političky.

Chtěl jsem původně tyto oslavné řeči na Angelu Merkelovou ponechat bez komentáře; nicméně v tuto chvíli se přece jenom ukazuje potřebnost připojit pár poznámek.

Když jsem svého času přišel - jakožto čerstvý emigrant - do Německa, právě v tu chvíli padla vláda, tvořená koalicí sociální demokracie a liberály. Byla to vláda která se - bezpochyby v dobré sociálně demokratické tradici - snažila všemožnými způsoby podporovat méně majetné vrstvy obyvatelstva; ovšem touto svou štědrostí přetížila státní rozpočet natolik, že liberálové se na to už dále nedokázali dívat, a přešli do tábora pravice. Tedy koalice CDU/CSU. Pod vedením nového kancléře Helmuta Kohla.

Ano, tato pravicová vláda svým rigidním programem, seškrtáním sociálních programů všeho druhu sanovala státní finance, povzbudila ekonomickou sféru k novým investicím, a tím i výrazně snížila předtím dramaticky vysokou nezaměstnanost. Nicméně - ona nekonečně dlouhá léta pod vládou Helmuta Kohla se jevila být érou naprosté společenské a intelektuální stagnace. Kohl sice velmi rád znovu a znovu vyslovoval floskuli "unsere Zukunft" (naše budoucnost); ale ve skutečnosti doba jeho vládnutí nevedla odnikud nikam, bylo to jen neustálé bloudění v nekonečném kruhu stále narůstající produkce a konzumu. Nikam dále - k jakýmkoli humánním, kulturním či dějinně progresivním hodnotám - jeho ambice, jeho duchovní horizont nesahaly.

Bylo to proto aktem nemalého ulehčení, když se pak přece jenom nádoba této nicotnosti a stagnace naplnila, a "věčný kancléř" Helmut Kohl byl konečně ve volbách drtivě poražen novým, tehdy svěže působícím sociálním demokratem Gerhardem Schröderem.

Ovšem, vláda sociální demokracie netrvala příliš dlouho (zde není místo na to blíže rozebírat příčiny její porážky); a pak nastala opět velmi dlouhá éra vládnutí koalice CDU/CSU, pro tentokrát pod vedením Angely Merkelové.

Kdo tedy byla Angela Merkelová? - Při pohledu na nekritické pajány které se zde pějí na její osobu je v prvé řadě nutno říci, že ona byla politicky fakticky vychována právě Helmutem Kohlem. Nutně tedy sdílela jeho základní politické a ideové principy. Tedy - pravicové vidění světa (i když dozajista relativně umírněné), nekritické splynutí s tou samou bezduchou konzumní společností, jak ji svého času s veškerým úsilím budoval její předchůdce Kohl. Jistě - na rozdíl od éry Kohla, až k nesnesení zatížené onou zmíněnou, až vysloveně tělesně masivní duchaprázdností, byla doba vládnutí kancléřky Merkelové alespoň do jisté míry snesitelná. Ne že by Merkelová dokázala přijít s jakýmikoli inspirativními myšlenkami, společensky progresivními modely které by jakýmkoli způsobem přesahovaly horizont - jak to svého času trefně nazval Václav Havel - "tupého samopohybu industriální civilizace"; nicméně Merkelová alespoň nebyla ve společenském prostoru natolik omniprezentní jako svého času Kohl, a přece jenom vykazovala alespoň určitou míru politicko-společenské inteligence. K ničemu neinspirovala; ale v zásadě se nevměšovala, nad její existencí ve funkci spolkové kancléřky bylo možno víceméně lhostejně pokrčit rameny. Pokud se přece jenom zapsala do paměti nějakými význačnějšími počiny, pak tomu bylo prakticky výhradně v důsledku mezinárodně politických událostí.

Tolik tedy k tomu, jak se - zde natolik opěvovaná - německá konzervativní politička jevila z pohledu samotného německého obyvatelstva, respektive jeho levicově orientované části.

Hm. Po přečtení tohoto textu (snad nového programového prohlášení sociální demokracie?...) čtenář nevyhnutelně zůstává v nemalých rozpacích. Co tedy vlastně má být hlavním ideovým a akčním zaměřením současné (sociálnědemokraticky orientované) levice? Má se přihlásit k radikální francouzské levici a začít opět praktikovat třídní boj? Anebo se má naopak přimknout k velmi umírněné, "rozumné" labouristické levici anglické? Snad tato podivná názorová a ideová směska vznikla v důsledku toho, že je výsledkem činnosti dvou autorů, jako když svého času kočička a pejsek vařili dort.

Ale co ještě mnohem hůře: ani jeden z obou uvedených směrů, ani ten radikální ani ten "rozumný", konzervativní, nepřicházejí s naprosto žádnými novými, inspirativními myšlenkami. Je zde stále dokola řeč o tom jak prý ti privilegovaní vykořisťují ty prekarizované; na tom sice může být určitá část pravdy, ale tato stará hesla z časů třídního boje nejsou ničím, co by mohlo levicovému, respektive sociálně demokratickému hnutí propůjčit nějaký nový impuls.

Ano, je to bezpochyby vždy záslužným počinem postavit se na obranu slabších a znevýhodněných, ať už se jedná o klasickou oblast materiálně-sociální, anebo o "moderní" témata skupinových práv toho či onoho druhu. Ale - to všechno je stále jenom určitá ryze politická agenda, která může do určité míry oslovit ty kteří se zrovna osobně nacházejí v nějaké tíživé situaci; ale nelze zde nalézt nic co by mohlo mít potenciál oslovit člověka a společnost na prahu třetího tisíciletí.

"Technologický rozvoj, umělá inteligence, proměna energetiky a trhu práce musí přinést rozvoj a osvobození člověka" - silná věta, ale s velmi mlhavým obsahem. Ano, byly doby kdy levice do jisté míry přesvědčivě dokázala přispívat k "rozvoji a osvobození člověka"; ale dnes? V čem má dnes vlastně vůbec spočívat tento "rozvoj a osvobození" jedinečné lidské bytosti? Snad pouze v "technologickém rozvoji, v umělé inteligenci a v proměně energetiky"?...

Znovu se zde projevuje a ukazuje trvalý limit a deficit světového levicového hnutí, a to už od dob Marxe: totiž naprosté opominutí otázky po člověku samotném. To jest: člověk, tato nekonečně složitá a mnohovrstevná lidská bytost, je při tomto pohledu fakticky redukována jenom na ryze sociální stránku jeho existence. Budiž - Marx sám chtěl svou radikální sociální revolucí dosáhnout stavu, kdy emancipovaná lidská bytost bude moci svobodně rozvíjet všechny své humánní potenciály; ale už u něj konkrétní obsah jak tyto humánní potenciály realizovat zůstal velmi mlhavý, veškeré úsilí se i u něj nakonec fixovalo pouze na otázku sociální, respektive sociálně ekonomickou.

Ano, jak už zmíněno tyto velké třídní boje minulosti skutečně měly svůj určitý emancipační potenciál, když například i příslušníkům dělnického stavu dříve celoživotně fixovaným na svůj třídní původ se otevřely cesty ke vzdělání. Ale to všechno jsou výdobytky minulosti; pro člověka dnešní doby je sociální otázka už příliš málo, nežli aby ho bylo možno poukazem na ni nějakým způsobem strhnout. Tento člověk moderního času má v prvé řadě zapotřebí se zcela novým způsobem definovat; musí si zcela nově postavit, a především zodpovědět otázku, v čem vlastně má konkrétně spočívat proces jeho "osvobození a humanizace".

Tyto otázky by ovšem nebylo možno zodpovědět bez otázek ještě dále jdoucích, ještě hlouběji zasahujících - totiž co je vlastně člověk vůbec, v čem vlastně spočívá jeho bytostná lidská svoboda. Snad by se tyto otázky mohly - tím spíše pro konkrétní politickou partaj - zdát být příliš odtažité, abstraktní, filozofické. Jenže - pokud si (levice) tyto otázky nedokáže zodpovědět, pak veškeré její úsilí pro snižování sociálních rozdílů ve společnosti nepovede nikam jinam nežli k rovnoměrnější možnosti účasti všech - na tom samém bezduchém konzumním kolotoči, který spolehlivě pohřbívá jakoukoli autentickou lidskost už dnes. Ambice této sociální levice by pak nesahaly nikam dále nežli k "humanizaci" způsobu existence který je sám o sobě naprosto dehumanizovaný.

Je už to sice dosti staré téma, nicméně se nezdržím určitého zadostiučinění. Hned poté co ukrajinská armáda před rokem zahájila svou dlouho plánovanou (a dlouho předem ohlašovanou) ofenzivu jižním směrem, kterou hodlala ruské okupační jednotky zahnat až k moři a dál, vyjádřil jsem nemalé pochybnosti (a kritiku) ohledně okolností této akce. (Viz můj komentář pod článkem.) Zopakuji základní body mé kritiky:

- útok byl (navzdory vší válečné racionalitě) s velkou slávou vytrubován předem

- ukrajinská armáda nesoustředila své (omezené) vojenské síly k úderu jedním jediným směrem, nýbrž (z naprosto nepochopitelných důvodů) je rozptýlila do několika různých bojišť

- Ukrajinci nejenom že předem ohlásili ofenzivu jako takovou, nýbrž i její místo a směr.

O tehdejším průběhu bojů se diskutovalo v několika diskusních větvích; ze strany některých diskutujících mi byla činěna předhůzka, že se s mou kritikou prý vyvyšuji nad zkušené a kompetentní velení ukrajinské armády.

Nicméně: nyní vyšel článek https://www.forum24.cz/proc-selhala-ukrajinska-protiofenziva-britove-pojmenovali-hlavni-chyby-spojencu o tom, co britští vojenští analytici z odstupu jednoho roku detekovali jako hlavní příčiny selhání ukrajinské ofenzivy. Podle jejich nálezu hlavní příčiny neúspěchu byly:

- pozdní dodávky západní techniky

- nasazení nevycvičených jednotek

- rozptýlení vlastní úderné síly na různá bojiště

- prozrazení (respektive veřejné oznámení) jak času tak směru útoku.

Závěry britských vojenských analytiků se tedy v zásadě plně kryjí s mými tehdejšími pochybnostmi. O tom že Ukrajinci do těch nejtvrdších, o úspěchu celé ofenzivy rozhodujících bojů poslali nezkušené nováčky, tehdy ještě nebylo nic známo, jinak bych to ovšem také v mé kritice uvedl: nezkušený nováček má na bojišti ve srovnání s ostříleným veteránem ani ne poloviční bojovou hodnotu.

Všeho všudy: tato ofenziva (respektive pokus o ni) byla provedena natolik diletantsky, byla doprovázena natolik těžkými chybami, že od samotného počátku neměla žádnou reálnou naději na úspěch. Jediným jejím faktickým výsledkem bylo promrhání velkého množství drahocenné západní techniky, jakož i životů mnoha ukrajinských vojáků.

P.S. Mimochodem, ten termín "lidé odnikud" je dokonale přesný. Jedinečným způsobem postihuje a vystihuje vykořeněnost současného "moderního" člověka, a zároveň odcizenost politiky od autentického lidského žití. Ten způsob politiky jak je praktikován v současnosti je jako udělaný pro ony "lidi odnikud" - jedince bez kořenů, bez vazeb a bez tváře, aktéry velkého byznysu, ať toho komerčního či politického.