Tak tedy: co chceme, a jak je toho možno dosáhnout.
Důstojné mzdy? Právo na bydlení? - Bezpochyby, to jsou klasická levicová témata, která levice nikdy nemůže vzdát, aniž by popřela sama sebe.
Jenže - není to všechno nakonec tak nějak málo? Připomeňme si: svého času mělo dělnické hnutí za svůj cíl nejen ty či ony sociální/mzdové požadavky, nýbrž všeobsáhlou humanizaci celého společenského života. Anebo jak to vyjádřil Marx, cílem byla společnost kde by člověk mohl plnou měrou rozvíjet všechny své lidské potenciály. Akční a hodnotový horizont dřívějšího levicového hnutí byl tedy mnohem širší, mnohem progresivnější, nesený mnohem výraznější ideou, nežli pouze sociální otázkou v úzkém slova smyslu. Právě proto toto hnutí v minulosti dokázalo inspirovat a aktivovat široké vrstvy populace, v neposlední řadě mnoho progresivních intelektuálů. Zatímco současná levice se omezuje do značné míry už jenom a pouze na víceméně pasivní obranu těch či oněch sociálních práv. Tento ideový deficit se pak - víceméně zákonitě - nahrazuje reakcionářskými programy nacionální identity, národní výlučnosti.
To tedy k otázce "co chceme". A k otázce "jak toho dosáhnout": progresivní zdanění? Znárodňování?
Což o to, progresivní zdanění je bezpochyby oprávněný požadavek; ale ve většině států vyspělého kapitalismu toto progresivní zdanění existuje, aniž by se tím nějak zásadně změnil kapitalistický ráz života společnosti. A majetkové/sociální rozdíly jsou tam snad ještě větší nežli v Česku.
Znárodňovat? Ano, to je také klasický požadavek levice; jenže i to má svůj nemalý háček. Naprosto pregnantně tuto záležitost svého času vyjádřil jeden redaktor německého deníku "Süddeutsche Zeitung", když položil řečnickou otázku "zda snad bude více chleba, když pekaři bude znárodněna jeho pekárna".
Napohled zcela prostinká věta; a přesto se o ni jako o skálu rozbíjejí všechny iluze o tom, že řešení současné (levicové, respektive obecně společenské) krize je možno dosáhnout natolik jednoduchými opatřeními jako je znárodňování. (Ostatně, celá historie znárodněné socialistické ekonomiky není nic jiného nežli historie ekonomického úpadku.)
Právě v tom leží ostatně zakopaný pes; ta idea o znárodňování sice napřed sugeruje, že egoistický zájem soukromého vlastníka bude nahrazen prioritou zájmu veřejného, společenského; jenže bohužel holá realita je taková, že státní řízení podniků je v naprosté většině případů řízením byrokratickým, tedy těžkopádným a neefektivním. Není ostatně nijakou náhodou (a ani počinem zlé vůle), že Rakousko, kde po válce byla většina především těžkého průmyslu znárodněna, postupem času tuto produkci vrátilo zpět do soukromých rukou. Z toho prostého důvodu, že tato soukromě vedená produkce je ekonomicky mnohem efektivnější, nežli produkce řízená státem.
Ostatně, už Aristoteles věděl, že konkrétní (soukromý) vlastník se bude o svůj majetek vždy starat lépe, nežli nějaký anonymní kolektiv vlastníků, kde nakonec nikdo není doopravdy odpovědný za nic.
Shrnuto a podtrženo: ukazuje se, že nabízené programy levice jsou jak v otázce "co chceme", tak i v otázce "jak toho dosáhnout" příliš zkrácené, příliš zjednodušené, nežli aby vůbec mohly mít potenciál progresivním způsobem reagovat na požadavky doby. Právě v tom tkví ostatně pozitivní moment současné krize levice: je to pro ni poslední příležitost si konečně uvědomit, že společnost je příliš komplexní organismus, nežli aby její problémy bylo možno řešit zjednodušenými představami či akcemi. Pokud si současná levice nedokáže tuto skutečnost uvědomit a přiznat, pokud bude chtít existenciální otázky vysoce komplexní současné společnosti (a současného člověka) řešit stále pouze na základě hesel minulosti, pak si tato levice svým definitivním zánikem bude plně vinna sama.
Ještě dodatek k tomu, co je za podmínek liberální demokracie spravedlivé a nespravedlivé. Právě zde se totiž nejzřetelněji vyjevuje její pokrytectví.
Hovořili jsme zde totiž o nerovnosti, a tedy nespravedlnosti v materiální, sociální oblasti. Ale právě zde - tedy v této reálné věcné základně lidského života - liberální demokracie prohlašuje: "Tohle mě vůbec nezajímá!"
Pokud bychom v této sociálně-materiální oblasti použili pojmy klasického třídního rozvrstvení, pak by se tu liberální demokracie projevila v zásadě tímto způsobem: "Ano, já jsem zde proto abych zaručila vaše právo protestovat proti tomu, že jste vykořisťovaní. Ale - stejně tak je mým posláním zajistit právo strany druhé, aby vás nadále mohla svobodně vykořisťovat!"
Zde se v plné nahotě ukazuje a odhaluje až přímo zvrácený charakter politického uspořádání liberální demokracie. Ona s velkou slávou, s velkým halasem vytváří formálně-občanskou rovnost všech subjektů; ale nad reálnou, materiální nerovností a nespravedlivostí tohoto světa si umývá ruce jako Pilát nad Ježíšem. Ona přece za nic nemůže, ona je "jenom" neutrálním, nezaujatým správcem...
Ať tak či onak, ano některé pasáže skutečně působí napohled docela přijatelně. Ovšem když si pak člověk zpřítomní konkrétní osoby které za tím stojí, jejich nenávistně-reakcionářské projevy, pak tato slupka vzletných ideových floskulí velmi rychle zmizí, a objeví se shnilé jádro.
"Naproti tomu v západním, individualizovaném světě byla tato interdependence nahrazena finanční výměnou. Když něco potřebujeme, jednoduše si to zaplatíme" - toto nahrazování autentických mezilidských vztahů ryze komercializovaným stykem svého času konstatoval a kritizoval už Karel Marx. Podle něj v kapitalismu si člověk za peníze může pořídit všechno, včetně lásky - a tím nejen že upadají, odumírají jeho přirozené vztahy interpersonální, ale nakonec tím uvadá a chudne i jeho vlastní osobnost. Proč rozvíjet své vlastní osobní schopnosti, dovednosti, kompetence, když si mohu všechno pořídit za peníze?...
Budoucnost levice? Začít říkat, co skutečně chce
Markéta Juřicová
Tak tedy: co chceme, a jak je toho možno dosáhnout.
Důstojné mzdy? Právo na bydlení? - Bezpochyby, to jsou klasická levicová témata, která levice nikdy nemůže vzdát, aniž by popřela sama sebe.
Jenže - není to všechno nakonec tak nějak málo? Připomeňme si: svého času mělo dělnické hnutí za svůj cíl nejen ty či ony sociální/mzdové požadavky, nýbrž všeobsáhlou humanizaci celého společenského života. Anebo jak to vyjádřil Marx, cílem byla společnost kde by člověk mohl plnou měrou rozvíjet všechny své lidské potenciály. Akční a hodnotový horizont dřívějšího levicového hnutí byl tedy mnohem širší, mnohem progresivnější, nesený mnohem výraznější ideou, nežli pouze sociální otázkou v úzkém slova smyslu. Právě proto toto hnutí v minulosti dokázalo inspirovat a aktivovat široké vrstvy populace, v neposlední řadě mnoho progresivních intelektuálů. Zatímco současná levice se omezuje do značné míry už jenom a pouze na víceméně pasivní obranu těch či oněch sociálních práv. Tento ideový deficit se pak - víceméně zákonitě - nahrazuje reakcionářskými programy nacionální identity, národní výlučnosti.
To tedy k otázce "co chceme". A k otázce "jak toho dosáhnout": progresivní zdanění? Znárodňování?
Což o to, progresivní zdanění je bezpochyby oprávněný požadavek; ale ve většině států vyspělého kapitalismu toto progresivní zdanění existuje, aniž by se tím nějak zásadně změnil kapitalistický ráz života společnosti. A majetkové/sociální rozdíly jsou tam snad ještě větší nežli v Česku.
Znárodňovat? Ano, to je také klasický požadavek levice; jenže i to má svůj nemalý háček. Naprosto pregnantně tuto záležitost svého času vyjádřil jeden redaktor německého deníku "Süddeutsche Zeitung", když položil řečnickou otázku "zda snad bude více chleba, když pekaři bude znárodněna jeho pekárna".
Napohled zcela prostinká věta; a přesto se o ni jako o skálu rozbíjejí všechny iluze o tom, že řešení současné (levicové, respektive obecně společenské) krize je možno dosáhnout natolik jednoduchými opatřeními jako je znárodňování. (Ostatně, celá historie znárodněné socialistické ekonomiky není nic jiného nežli historie ekonomického úpadku.)
Právě v tom leží ostatně zakopaný pes; ta idea o znárodňování sice napřed sugeruje, že egoistický zájem soukromého vlastníka bude nahrazen prioritou zájmu veřejného, společenského; jenže bohužel holá realita je taková, že státní řízení podniků je v naprosté většině případů řízením byrokratickým, tedy těžkopádným a neefektivním. Není ostatně nijakou náhodou (a ani počinem zlé vůle), že Rakousko, kde po válce byla většina především těžkého průmyslu znárodněna, postupem času tuto produkci vrátilo zpět do soukromých rukou. Z toho prostého důvodu, že tato soukromě vedená produkce je ekonomicky mnohem efektivnější, nežli produkce řízená státem.
Ostatně, už Aristoteles věděl, že konkrétní (soukromý) vlastník se bude o svůj majetek vždy starat lépe, nežli nějaký anonymní kolektiv vlastníků, kde nakonec nikdo není doopravdy odpovědný za nic.
Shrnuto a podtrženo: ukazuje se, že nabízené programy levice jsou jak v otázce "co chceme", tak i v otázce "jak toho dosáhnout" příliš zkrácené, příliš zjednodušené, nežli aby vůbec mohly mít potenciál progresivním způsobem reagovat na požadavky doby. Právě v tom tkví ostatně pozitivní moment současné krize levice: je to pro ni poslední příležitost si konečně uvědomit, že společnost je příliš komplexní organismus, nežli aby její problémy bylo možno řešit zjednodušenými představami či akcemi. Pokud si současná levice nedokáže tuto skutečnost uvědomit a přiznat, pokud bude chtít existenciální otázky vysoce komplexní současné společnosti (a současného člověka) řešit stále pouze na základě hesel minulosti, pak si tato levice svým definitivním zánikem bude plně vinna sama.
"Chceme-li ještě někdy v budoucnu vrátit české levici ztracenou sílu (...) je potřeba se obrátit a začít narovinu mluvit o tom, jaký svět chceme."
To by bylo skutečně bezpodmínečně zapotřebí. Ujasnit si, jaký svět vlastně vůbec chceme - a jakou (realistickou) cestou tohoto cíle dosáhnout.
Proč na pracující třídě záleží
Janis Varufakis
Ještě dodatek k tomu, co je za podmínek liberální demokracie spravedlivé a nespravedlivé. Právě zde se totiž nejzřetelněji vyjevuje její pokrytectví.
Hovořili jsme zde totiž o nerovnosti, a tedy nespravedlnosti v materiální, sociální oblasti. Ale právě zde - tedy v této reálné věcné základně lidského života - liberální demokracie prohlašuje: "Tohle mě vůbec nezajímá!"
Pokud bychom v této sociálně-materiální oblasti použili pojmy klasického třídního rozvrstvení, pak by se tu liberální demokracie projevila v zásadě tímto způsobem: "Ano, já jsem zde proto abych zaručila vaše právo protestovat proti tomu, že jste vykořisťovaní. Ale - stejně tak je mým posláním zajistit právo strany druhé, aby vás nadále mohla svobodně vykořisťovat!"
Zde se v plné nahotě ukazuje a odhaluje až přímo zvrácený charakter politického uspořádání liberální demokracie. Ona s velkou slávou, s velkým halasem vytváří formálně-občanskou rovnost všech subjektů; ale nad reálnou, materiální nerovností a nespravedlivostí tohoto světa si umývá ruce jako Pilát nad Ježíšem. Ona přece za nic nemůže, ona je "jenom" neutrálním, nezaujatým správcem...
„Tvrdý útok proti progresivistům a liberálům.“ Drulák už fašismus ani neskrývá
Jiří Dolejš
Ten článek v PL byl od Druláka?
Ať tak či onak, ano některé pasáže skutečně působí napohled docela přijatelně. Ovšem když si pak člověk zpřítomní konkrétní osoby které za tím stojí, jejich nenávistně-reakcionářské projevy, pak tato slupka vzletných ideových floskulí velmi rychle zmizí, a objeví se shnilé jádro.
Města osamění. Vládne nám falešná představa „maximálního profitu“
Karolína Munková
"Naproti tomu v západním, individualizovaném světě byla tato interdependence nahrazena finanční výměnou. Když něco potřebujeme, jednoduše si to zaplatíme" - toto nahrazování autentických mezilidských vztahů ryze komercializovaným stykem svého času konstatoval a kritizoval už Karel Marx. Podle něj v kapitalismu si člověk za peníze může pořídit všechno, včetně lásky - a tím nejen že upadají, odumírají jeho přirozené vztahy interpersonální, ale nakonec tím uvadá a chudne i jeho vlastní osobnost. Proč rozvíjet své vlastní osobní schopnosti, dovednosti, kompetence, když si mohu všechno pořídit za peníze?...