0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Josef Poláček

JP
Profese: Invalidní důchodce a student
E-mail: Jopol68@seznam.cz

K tomu je ovšem nutno podotknout, že konzervativní postoj papeže Františka je - vzhledem ke křesťanské doktríně - naprosto logický a konzistentní.

Jestliže totiž má platit, že člověka stvořil Bůh, a to sice jako muže a ženu (a ženu výslovně a výhradně pro muže) - pak tady není žádný prostor pro jiné, alternativní vztahy.

Tyto problémy jsou tedy fakticky objektivně pseudoproblémy jenom zcela určité náboženské doktríny, nad kterými by si racionálně uvažující člověk v podstatě vůbec neměl lámat hlavu.

Ad pan Morbicer: ano, máte naprosto pravdu. Totiž s tím, že rozhodujícím momentem je to, aby se domácí lidé ryze osobně seznámili s příchozími, s cizinci.

Přičemž já bych ale ani netvrdil, že hlavním důvodem je strach. Tedy naprosto konkrétní ztrach, z islamismu. Je za tím něco ještě hlubšího, atavističtějšího - je to prapůvodní animální strach ze všeho cizího; a zároveň odpor, a nenávist vůči všemu cizímu. A navíc ještě pocit vlastní výlučnosti. "Náš" je automaticky pociťován jako něco lepšího, hodnotnějšího, nežli nějaký cizák. Strach z islámského terorismu - to je spíš jenom příhodný strašák v rukou těch, kteří takto zavile odmítají přijmout všechno cizí.

Vraťme se zpět k záležitosti s osobním poznáním. Sám jsem dlouhá léta pracoval ve filiálce jednoho nadnárodního koncernu, kde přinejmenším polovinu osazenstva tvořili cizinci. A to skutečně ze všech možných koutů této planety. Mnozí byli z Afriky, mnozí z Turecka, z dalších zemí Středního Východu. Jen velmi málo Asiatů; ale větší skupina Rusů.

Objektivně tedy dost a dost prostoru pro pocity vzájemné cizoty, národnostního neporozumění. Jenže - něco takového jsem tam skutečně nikdy nezažil. Možná i v důsledku toho, že práce byla skutečně náročná a namáhavá, každý kdo tam byl zaměstnán velice rychle udělal zkušenost s tím, že mnohem důležitější nežli barva kůže a národnostní původ je to, zda je možno se na kolegu spolehnout; jestli je to slušný a sympatický člověk, anebo mizera.

V českém průmyslu už pracují statisíce cizinců; mohlo by se tedy zdát že Češi měli už dost příležitost udělat tu samou zkušenost, že rozhodující je nikoli národnost, nýbrž osobní kvality konkrétního jednotlivce. Jenže tito gastarbeiteři většinou pracují (a žijí) ve víceméně uzavřených komunitách, většina Čechů s nimi tedy na svém vlastním pracovišti asi také příliš nepřijde do styku.

Odchod P. Iglesiase z politiky má ovšem mnohem dalekosáhlejší význam, nežli jenom osud jednoho levicového aktivisty.

Připomeňme si: vznik Podemos spadal do doby, kdy se radikální levice s nebrzděným entusiasmem znovu a znovu vrhala do takových projektů jako "Occupy", "Attac", "Syriza", a tedy pak i ve Španělsku "Podemos".

Znovu a znovu se radikální levice oddávala blahým nadějím, že t e ď konečně má v rukou ten správný klacek proti kapitalismu. Že právě teď vzniklo "to správné", autentické, radikální hnutí, které smete kapitalismus jednou provždy.

A výsledek? - Kdo dneska ještě něco vůbec ví o "Occupy"? Do kterých kanálu se roztekl svého času tak hlasitý "Attac"? Kam zmizela Syriza? A teď, jak se zdá, je na řadě i Podemos. Přinejmenším jeho radikální a charismatický lídr odchází ze scény.

Snad by i radikální levice už konečně jednou měla pochopit: systém kapitalismu opravdu není možno svrhnout tím, že do něj budeme bušit frontálně, jako beranidlem.

Radikální levice sice na jedné straně zcela správně kapitalismus chápe (na rozdíl od levice mainstramové) jako jeden komplexní celek, tedy právě jako systém - ale toto své vědomí vzápětí zrazuje a opouští, a celý komplexní systém kapitalismu zužuje prakticky jenom na moc koncernů a politických partají. A právě proto propadá iluzi, že postačí vyhlásit třídní boj koncernům a radikální boj tradičním partajím, a že to už samo o sobě naprosto postačí k pádu nenáviděného kapitalismu.

Tento ideologicky zúžený pohled na realitu společenského řádu liberálního kapitalismu se přirozeně odráží i v charakteru lídrů a ideologů těchto uskupení: oni jsou na jedné straně aktivní, agilní, energičtí, mnohdy skutečně charismatičtí - ale na straně druhé jsou z nich na každém kroku přímo prýští jejich fundamentalistické zaujetí, jejich ideologická zaslepenost. A toto jejich neotřesitelné přesvědčení o vlastní pravdě pak většinou vede i k vůdcovským manýrám, tak jak se to projevilo i u P. Iglesiase.

Snad by antisystémová, antikapitalistická levice konečně jednou měla pochopit, že proti systému kapitalismu opravdu není možno bojovat tak, že se vyšvihneme na Rosinantu a s bojovým pokřikem a s kopím v ruce se vrhneme proti jeho ikonickým symbolům, proti mezinárodním koncernům a bankám. V tomto boji je zapotřebí používat především střízlivý rozum, a ne vzbouřené emoce.

Problém se sociálním bydlením (alespoň jak já ho znám z německých poměrů) je v tom, že i to je většinou provozováno soukromým investorem. Prostě někdo postaví nájemní dům, dostane na to příspěvek od státu - a za to se zaváže že zde nějakou dobu bude udržovat snížené nájemné. Ovšem: on jako majitel stále má právo si vybírat své nájemníky. Od města dostane předloženo několik zájemců; ale mezi nimi si může vybrat. Takže i za daných okolností by romská populace neměla nijak jisté, že se na ni dostane.

Snad je - alespoň zčásti - trochu jiný systém sociálního bydlení v Rakousku, nejsem si tím teď zcela jistý.

Ano, sám bych si ještě před krátkou dobou nedokázal představit, že by němečtí Zelení mohli ve voličské přízni předhonit koalici CDU/CSU.

Jak je ovšem v článku velice správně uvedeno, zčásti je tento stav zapříčiněn určitými výjimečnými okolnostmi.

V každém případě ale souhlasí, že kandidát CDU/CSU Laschet je velmi nevýrazná osoba (je až nepochopitelné že zrovna on byl vybrán jako kancléřský kandidát), zatímco kandidátka Zelených Baerbocková působí svěžím, energickým, a navíc sympatickým dojmem.

Uvidíme tedy jak to celé dopadne; v tuto chvíli nic není jisté, ale v každém případě už jenom ten fakt, že kandidátka Zelených by mohla mít reálnou šanci stát se německou kancléřkou je sám o sobě přelomový.