Pane Profante, otázku eutanazie je asi sotva možno pokládat za specificky levicové téma (i když ve věci samé bych s Vámi v zásadě souhlasil). Podpora rodin s malými dětmi dozajista levicové téma je; ale sotva takové s kterým by současná levice mohla nějakým zásadním způsobem prorazit.

Inkluze vzdělání: mě by především zajímalo, j a k é h o vzdělání se má současnému člověku dostávat. Když už jsme zde (v minulém vstupu) udělali exkurs do antiky, pak můžeme položit otázku: má toto vzdělávání zůstat v temnotě Platónovy jeskyně, anebo má být pozváním a motivací k výstupu z ní, do světla skutečných pravd? Protože pokud by se nemělo jednat o nic více nežli o neustálé zření na hry pouhých stínů, pak už je docela jedno zda takto praktikované vzdělání bude inkluzivní či nikoli.

Pane Morbicere, vlastně jsem měl pro dnešek v úmyslu vložit sem obecnou úvahu o politických partajích - o jejich funkčnosti, o smyslu a nesmyslu jejich působení. Ale budiž; když Vy jste sem vnesl princip rozumu, rozumného jednání jakožto - žádoucího - prostředku a cíle levice, můžeme se napřed věnovat tomuto tématu. Ono totiž obojí spolu nakonec také docela souvisí.

Tak tedy Vy jste toho názoru, že šance levice spočívá v tom "že nabídne cestu, která bude dávat smysl a zároveň bude odpovídat realitě, faktům, vědeckým poznatkům..." A že tímto způsobem si levice může získat většinového voliče.

Jistě, tato představa napřed působí přesvědčivě; bohužel zde při bližším pohledu hned na počátku narazíme na několik zcela zásadních překážek.

Za prvé, na otázku "co dává smysl" zcela diametrálně odlišným způsobem budou odpovídat příslušníci levice a opět zcela jinak příslušníci pravice. Takže zde budeme mít opět klasický pravo-levý protiklad, a nepohneme se z místa. Poukaz na kapitalismus a jeho ničení životního prostředí bohužel nijak zásadně nepomůže: pro příslušníky pravice bude vždy na prvním místě stát funkčnost ekonomiky, tedy "prosperita", a teprve na druhém místě ochrana životního prostředí.

A ovšem - ne jen příslušníci tvrdé pravice budou zastávat tento postoj, nýbrž ve skutečnosti i naprostá většina společenského a politického středu. Ti sice budou verbálně uznávat potřebnost ochrany životního prostředí, ale jakmile přijde řeč na to že by k tomu měli něčím přispět také oni, ze své vlastní kapsy, pak to i u nich vždy vyhraje kapitalismus, i s celou jeho hltavostí. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

A tím se obloukem dostáváme zpět k tématu rozumu, rozumného jednání. Pane Morbicere, ono se ovšem může zdát, že zatímco ostatní zde diskutují o konkrétních politických (levicových) programech, že já sem stále znovu uměle vnáším nějaká vzdálená, externí filozofická témata. Jenže - já opakuji znovu a znovu, ta současná mizérie tohoto světa nepřišla sama od sebe, nýbrž je přirozeným a zákonitým důsledkem určitého společenského vývoje, který v zásadě započal občanskými ("buržoazními") revolucemi osmnáctého století. Celý tento vývoj je nutno si představit jako vývoj evoluční: v oné době lidská společnost nastavila výhybky svého budoucího vývoje jedním určitým směrem, vznikla zde tedy určitá vývojově-evoluční větev. Která má samozřejmě svá určitá pozitiva, svou určitou funkčnost (jinak by nebyla životaschopná); ale zároveň tímto krokem byly eliminovány všechny evoluční větve jiné. Tedy všechny ostatní možné alternativy k danému směru vývoje. Prosadila se tedy alternativa liberálního kapitalismu - se všemi přednostmi (ekonomická výkonnost, osobní svoboda); ale zároveň i se všemi limity a problémy. Z nichž některé se projevily hned, jiné se naakumulovaly, a svými důsledky na nás dopadají až dnes.

Tolik tedy obecně; vraťme se nyní zpět k záležitosti rozumu, rozumného myšlení a konání.

Pane Morbicere, zcela na rovinu: to že člověk této společnosti liberálního kapitalismu by měl být schopen, respektive ochoten jednat rozumně - to jeden z klíčových omylů, respektive sebeklamů této společenské formy.

Tato společensko-politická forma spočívá v zásadě na dvou klíčových postulátech: za prvé na předpokladu rozumné, odpovědné správy veřejných záležitostí; a za druhé na volném uplatňování individuálních zájmů a názorů. Jenže - přitom si nějak nikdo nedokázal uvědomit, že oba tyto principy si zcela zásadně protiřečí.

Za prvé: tam kde člověk začne prosazovat své vlastní zájmy, tam okamžitě zmírá jakákoli racionalita. Tedy racionalita ve smyslu odpovědného užívání rozumu, ve prospěch celé společnosti. (Viz výše onen příklad se vztahem k životnímu prostředí.) Zpříma řečeno: společnost která se vydala na cestu kapitalistického rozvoje, taková společnost nikdy nemůže doufat že v ní vůdčím principem bude rozum. Ten to ve střetu s oním privátním zájmem vždy spolehlivě prohraje.

To je tedy jeden důvod, proč ve společnosti tohoto typu nikdy není možno získat většinu společnosti jenom odvoláváním se na rozum. Druhý důvod: bylo řečeno že tato společensko-politická forma spočívá na volném prosazování vlastních zájmů a názorů. Ona se dokonce neustále pyšní svou prakticky nijak neohraničenou svobodou volného šíření názorů. Jenže - "názor" a "rozum", to jsou dvě velice rozdílné věci. A nejen rozdílné; ony jsou dokonce vyloženě protikladné.

Vraťme se opět jednou do časů antiky: tam názor, mínění, doxa, platil jako principiálně nepostačují, limitovaný, deficitní náhled a výklad věcí tohoto světa. Krátce řečeno, mínění bylo něco pouze pro nevzdělaný, nevědoucí lid; zatímco pravý vzdělanec své úsudky o světě vytvářel nikoli na základě nahodile vzniklého mínění, nýbrž cestou striktního a logicky odůvodněného rozumového závěru.

Celý paradox spočívá tedy v tom, že to co pro staré Řeky bylo projevem nevzdělanosti a intelektuální omezenosti, to je pro svět liberální demokracie objektem její vrcholné pýchy! Liberální demokracie tedy nejenže člověka nijak nenutí doopravdy, odpovědně přemýšlet; nýbrž ona naopak honoruje a glorifikuje jeho počínání, když ten bez jakéhokoli hlubšího přemýšlení své rozumem nijak nekorigované názory nejen hlásá, ale i prosazuje se vší vehemencí svého ryze osobního přesvědčení. - A pak ještě dochází k velkému divení, když se v důsledku těchto priorit liberální demokracie do ulic a náměstí vyvalí tlupy dezolátů, aby zde arogantně vyřvávaly třeba i ta nejnesmyslnější, nejiracionálnější hesla a požadavky. Přitom je to zcela přirozený efekt: tam kde společnost absolutní volnost názoru postavila nad rozum, nad odpovědné zacházení s argumenty, tam to vůbec nemůže dopadnout nějak jinak.

Takže asi takhle, pane Morbicere. Ještě jednou: za podmínek liberální demokracie (respektive liberálního kapitalismu) není bohužel nijak možno se spoléhat na sílu rozumu; neboť ten je zde zcela spolehlivě eliminován jak prioritou privátního zájmu, tak prioritou nereflektovaného individuálního názoru nad autentickým, odpovědným užíváním rozumu.

Právě proto říkám znovu a znovu: jestliže vůbec existuje nějaké východisko ze současné mizérie, pak je v prvé řadě nutno vrátit se zpět, zcela na počátek současné cesty, současné vývojové, evoluční linie. A je nutno do hloubky prozkoumat, co se tehdy udělalo špatně, a zdali je možné základní nastavení celého společenského uspořádání přehodit na jinou kolej.

Když už jsme vzpomenuli sovětské perestrojky: tehdy bylo také velmi frekventovaným heslem slovní spojení "nové myšlení". A je možno říci: právě nějaké takové nové myšlení by bylo přesně tím, čeho by současná levice měla nejvíce zapotřebí.

Nejedná se tedy o to násilně ze sebe ždímat nějaké nové politické programy, anebo dokonce křečovitě ze země vydupávat nějaké nové levicové partaje; nýbrž jedná se o to začít na problémy současného světa a současného člověka nahlížet zásadně novým způsobem. Zcela od základu nově promyslet, nově definovat jak člověka samotného, tak jeho vztah ke společnosti.

Sovětští komunisté v době perestrojky toto heslo "nového myšlení" sice hlásali, ale jen velmi málo praktikovali, a proto nakonec zákonitě skončili na smetišti dějin. A dnešní levice? - Ta se ještě nedokázala propracovat ani k tomu heslu.

Dnešní situace levice docela připomíná postoje komunistů v době perestrojky: jak tehdejší tak i dnešní aktéři sice pod nemilosrdnými údery reality které už nelze dále ignorovat tak nějak začínají tušit, že něco není v pořádku; ale až do samotného konce si odmítají přiznat, že něco tu bylo zásadně špatně už od samotného počátku.

A tak mainstreamová levice stále ještě věří v tomu že je bez dalšího možné v jádru kapitalistický princip liberalismu vylepšit trochou sociálna, a že s tímto hybridem je možno si vystačit na věky věků. Zatímco radikální levice se stále ještě oddává víře v možnost vytvoření "toho pravého" socialismu, když se na něj naroubuje kapitalistický liberalismus.

Trochu příliš dlouhá pohřební řeč nad politickou mrtvolou strany sociální demokracie.

Nicméně, Oto Novotný v rámci svého rozboru všech možných příčiny tohoto úpadku sociální demokracie v jednom případě bezděky jmenoval i příčinu hlavní, základní: totiž že (pravá, autentická) sociální demokracie nikdy nedokázala ideově překonat omezený horizont plochého liberalismu. Jenom trochu "vylepšeného" o sociální aspekt.

Takto ideově prázdná, nicotná partaj samozřejmě nemůže mít žádný potenciál k tomu, aby poskytla novou ideovou orientaci člověku zmítaného v krizích současného světa. A pak se ještě diví a roní slzy nad tím, že když takto ideově naprosto selhávají strany liberální, že si lidé hledají náhražku a alternativu u hnutí a stran iliberálních.