Bohužel, pane Plevo, ten kauzální řetězec byl přesně opačný, než jak ho líčíte Vy. Nástup neoliberalismu nebyl příčinou ztroskotání poválečného štědrého sociálního státu, nýbrž jeho důsledkem. Respektive - reakcí na něj.
Tento štědrý sociální stát totiž někdo musí zaplatit. (Je skutečně podivuhodné, s jakou neotřesitelnou úporností radikální levice stále ještě dokáže ignorovat tuto naprosto triviální finančně-ekonomickou skutečnost.) Ten štědrý sociální stát si potřebné prostředky na přerozdělování bral - odkud odjinud, nežli z produkční sféry. To jest - daňově ji zatížil nad míru, která by ještě byla únosná. A - to se nedá nic dělat - když se na osla nakládá stále víc a víc, tak ten osel jednou padne. Takto fiskálně přetížená ekonomika začala stagnovat; výsledkem byla především stoupající nezaměstnanost, ale i pokles (namísto růst) státních příjmů. Protože stagnující (respektive klesající) produkční sféra pak samozřejmě státu odvádí méně na daních.
A teprve jako reakce na tuto krizi západoevropského poválečného sociálního státu nastoupila vlna neoliberalismu. Sociální stát se odboural, produkční sféře se snížily daně - a světe div se, ona skutečně ožila, kola průmyslu se začala roztáčet, začínaly se zase zaměstnávat nové pracovní síly. Tím stoupla kupní síla obyvatelstva, které začalo více konzumovat - tím zase stoupl odbyt pro produkované zboží, takže produkční sféra mohla ještě o to víc vyrábět, a ještě o to víc zaměstnávat. (Ostatně právě proto je dnes daleko spíše nedostatek pracovníků, nežli jejich nadbytek. Alespoň těch kvalifikovaných.)
To všechno dohromady: ať se nám to z levicového hlediska může jakkoli nelíbit, je holým ekonomickým faktem, že neoliberalismus naprosto má svou ekonomickou logiku. Samozřejmě: když se tento neoliberalismus sám přežene "přes čáru", pak to má zase ty negativní důsledky, že se na dolní části společenského rozvrstvení rozšíří vrstva prekarizovaných. Což je problém nejen z hlediska sociálního a morálního; ale i z hlediska čistě ekonomického, protože tito prekarizovaní nemají dost volných finančních prostředků, aby mohli konzumovat - což pak zase omezuje možnosti odbytu pro produkční sféru.
Objektivně vzato relativně optimálním uspořádáním (z čistě ekonomického hlediska) je kombinace neoliberalismu a sociálního státu; což je víceméně přesně ten stav, který nyní v zásadě existuje především v zemích západní Evropy.
------------------------------
Nicméně, pane Plevo, v jednom Vám přece jenom dám za pravdu. Totiž v tom, že "A tady udělaly sociálnědemokratické strany zásadní a klíčovou chybu: místo aby se pokusily reformovat, ba zásadně změnit ten neoliberální globální kapitalismus, začaly se mu přizpůsobovat".
Jenže, pane Plevo, tady jste smísil dohromady - zcela nenápadně - dvě zcela rozdílné, fakticky nekompatibilní strategie. "Reformovat" a "zásadně změnit" - to jsou opravdu dvě zcela zásadně odlišné skutečnosti. O "reformování" se sociální demokracie pokouší v zásadě neustále; jenže se právě ukázalo, že kapitalismus se - nad onu výše zmíněnou hranici - reformovat nedá.
Zbývá tedy "zásadně změnit" - jenže něco takového zase není možno očekávat od sociální demokracie. Tohle nikdy nebylo její agendou; přinejmenším od té doby ne, kdy se - jak správně konstatujete - definitivně smířila s kapitalismem.
Už v mém prvním komentáři zde jsem napsal, a mohu to jenom zopakovat: v daném smyslu bude muset (dřívější) roli sociální demokracie převzít už nějaký zcela jiný společenský, politický, ideový a historický subjekt.
V zásadě naprosto precizní analýza současného stavu české sociální demokracie; nicméně je zde několik momentů, které je zapotřebí poněkud zproblematizovat.
Především se jedná o autorovu tézi, že na současném pádu české sociální demokracie jsou na vině výhradně interní příčiny (Zeman, Hamáček); že zde prý není příčinná souvislost se všeobecným ústupem z pozic západní sociální demokracie vůbec.
S touto tézí je sotva možno souhlasit. Jiří Pehe tvrdí (samo o sobě dozajista právem), že česká sociální demokracie zmeškala příležitost (a potřebnost) své vlastní modernizace. Ovšem: která ze západních sociálnědemokratických stran je skutečně "moderní"?... Která z nich dokáže přijít s nějakým skutečně inovativním programem, který by dokázal oslovit především mladou generaci? Skutečně moderní levicové strany současnosti jsou buďto (západoevropští) Zelení, anebo (čeští) Piráti.
U českých sociálních demokratů je jenom ten rozdíl, že je tento sešup směrem dolů u nich ještě mnohem prudší, mnohem dramatičtější, v důsledku interních důvodů, které J. Pehe tak pečlivě a důkladně rozebral.
------------------------------------
Nicméně - jakkoli jsou jeho analýzy těchto interních deformací české sociální demokracie zcela přesné, i tady je nutno podívat se na celou záležitost poněkud blíže. Jiří Pehe totiž zůstává stát víceméně jenom u první kauzální roviny; a nejde za ni dále, respektive hlouběji.
Totiž: když předložíme holé konstatování, že (pod vládou Zemana) se v soc. dem. uhnízdily různé pochybné postkomunistické elementy, a že strana jako celek působí matným, nevýrazným, "strýcovským" dojmem - pak je nutno se ptát, jak je vlastně možné, že k tomu došlo. Tedy: jaké jsou hlubší příčiny toho, že se ve straně prosadilo konzervativní, národovecko-nacionalistické zemanovsko-hamáčkovské křídlo, a nikoli křídlo progresivnější (Sobotka, Špidla, Dienstbier).
Soudil bych, že tady jsou ve hře dva aspekty: jeden historický, druhý čistě mentální.
Historický: česká - obnovená - sociální demokracie vůbec neměla příležitost projít érou velkých ideových, sociálních a politických střetů poválečné doby, tak jak těmito boji prošly západoevropské strany sociální demokracie. To znamená: česká sociální demokracie vůbec neměla reálnou příležitost vybudovat si svou vlastní velikost, svou vlastní tvář. Její obnovený zrod spadá do doby, kdy už v západní Evropě byla sociální demokracie na ústupu, neboť se ukázalo že jí prosazovaný štědrý sociální stát je ekonomicky a finančně neudržitelný.
Ostatně, jestliže Jiří Pehe - dozajista právem - kritizuje devastující vliv M. Zemana na morální profil sociální demokracie, pak na straně druhé je nutno mu přiznat, že to byl jenom a jedině on, kdo po listopadovém převratu svými nespornými vůdcovskými schopnostmi a svým organizačním talentem dokázal sociální demokracii vytáhnout z naprosto marginálního postavení na české (tehdy ještě československé) politické scéně.
A co se toho bezvýrazného, "strýcovského" charakteru ČSSD týče - tady je otázka, jestli to není odrazem české mentality vůbec. Tedy mentality pasivity, pohodlnosti, postoje "ať to za nás udělají ti druzí". A navíc - tradičního českého národovectví (a jen stěží skrývané xenofobie), kterému zemanovský nacionalismus velice konvenoval.
Ostatně: jestliže J. Pehe vyzdvihuje dřívější vedoucí osobnosti sociální demokracie jako byli Sobotka, Špidla a Dienstbier - tady je nutno konstatovat, že ani jeden z nich nebyl skutečně výraznou politickou osobností. Sobotka a Špidla měli "charisma" snaživých úředníčků, Dienstbier snad mohl ztělesňovat určité ideje, ale nikdy nebyl natolik výraznou osobností, aby tyto ideje mohl ztělesnit opravdu přesvědčivě.
Sečteno a podtrženo: pohřeb české sociální demokracie by se skutečně mohl konat. Dochází zde k souběhu celého komplexu příčin, jak globálních, tak národně českých, tak i ryze stranicky interních.
A zcela otevřeně: jestli česká sociální demokracie bude sama nucena organizovat svůj pohřeb, nenastane tím žádný zánik světa. Evoluce je nemilosrdná: kdo není schopen adekvátně reagovat na měnící se životní podmínky, ten zahyne. Pokud (česká) sociální demokracie není (a nebude) schopna pochopit, v čem leží duch současné (a budoucí) doby, pak tuto úlohu za ni budou muset převzít jiní.
No ano, pane Profante, zdá se že kvóta mentálních (respektive kognitivních) poruch v populaci je celkem konstantní.
Už před mnoha a mnoha lety (tedy ještě dávno před vypuknutím současné epidemie) jsem četl o tom, že jediný rozdíl mezi érou středověku a novověkem je v tom, že jestliže ve středověku se (paranoidně založené) osoby cítily být pronásledované čarodějnicemi, ďábly a démony, pak v době moderní jejich místo zaujaly počítací stroje, respektive jiné artefakty moderního světa. (Například někteří lidé se cítí být pronásledováni docela obyčejnými vysavači!! A dnes jsou to tedy mikročipy ve vakcínách.) Zdá se, že určité procento populace prostě potřebuje mít tyto své démony, aby si alespoň nějak vnesli nějaký řád do jinak chaoticky se jevícího světa.
------------------------------------
Mimochodem, tuto svou předchozí poznámku jsem umístil i na mém vlastním webu. Včetně onoho údaje o 20 procentech. A k tomu měl pan Nushart pro tentokrát opravdu geniální postřeh (byť i jen spíš nevědomky): jestli tomu tedy není tak, že "hloupost může být evoluční výhodou"!
Zamyslel jsem se hlouběji nad tímto nápadem; a vyšlo mi, že na tom doopravdy něco je. To že se v populaci konstantně udržuje toto procento vyznavačů fantasmagorických vizí, to nemůže být evoluční náhodou.
Podle aktuálního výzkumu věří 20 procent (!) americké populace, že při očkování proti covidu jsou spolu s vakcínou do těla vstřikovány i mikročipy! A jenom necelá polovina (!) americké populace toto tvrzení hodnotí jako naprostý nesmysl.
Tady se už zdaleka nejedná o pouhou aktuální epidemii. Jak už naznačil pan Morbicer, kořeny (a důsledky) tohoto stavu jdou mnohem dále.
Připomeňme si: celá novodobá občanská společnost je plodem osvícenství a racionalismu zrozeného v osmnáctém století; je založena na předpokladu, že členové společnosti osvobozené od pout feudalismu a středověkého tmářství se v rozumné a racionální diskusi budou domlouvat na věcně nejúčelnějším řízení a spravování společného státu.
Do jakého světla se ale dostává tento předpoklad, když se ukáže, že více nežli polovina populace nedosahuje ani základní občanské gramotnosti?! Že více než polovina populace propadá - ať zcela nebo zčásti - naprosto iracionálním, už na první pohled zcela nesmyslným mýtům a fámám?
Jak je za těchto okolností vůbec ještě možno nadále trvat na fikci "rozumné a racionální" občanské společnosti?
Ale jestliže padá tato fikce racionálně se spravující občanské společnosti - jak by pak ještě mohl přetrvat samotný princip demokracie, která není nic jiného nežli politickou formou této občanské samosprávy?...
V každém případě je možno plným právem tvrdit: současná společnost je zcela jiný útvar, s podstatně jinými systémovými vlastnostmi, nežli jak si to představovali otcové novodobé liberální společnosti.
Už jsem vlastně chtěl mou účast v tomto diskusním vláknu ukončit, s tím že vše podstatné už bylo řečeno. Ale právě z toho důvodu se sem přece jenom ještě jednou vracím.
Napřed ale ještě jedna technická poznámka: pane Profante, to že nějaký podnik je ve státním vlastnictví, to ještě zdaleka neznamená že stát nutně ručí za všechny závazky daného subjektu. Naprosto záleží na tom, jaký má daný podnik konkrétní ekonomicko-právní statut.
V daném případě to znamená: neefektivní podnik, formálně ve státním vlastnictví, ale fakticky s vlastní ekonomickou samostatností a odpovědností, by do likvidace zavedl nikoli stát, ale prostě a jednoduše samotný trh. Stát by sice samozřejmě mohl tento podnik uměle udržovat při životě dalšími a dalšími subvencemi, respektive převzetím jeho závazků - jenže to by bylo právě v absolutním rozporu se základním smyslem Šikových reforem.
--------------------------------------
Nyní k hlavnímu tématu. Jak řečeno diskuse je víceméně uzavřená; to jest, bylo už řečeno v zásadě všechno podstatné. Ovšem - zajímavou shodou okolností prakticky paralelně běžela na diskusním fóru strany Levice dosti intenzivní diskuse na přesně to samé téma: reformní rok osmašedesátý. A i tato diskuse se v tuto chvíli zřejmě chýlí ke konci. Z toho důvodu jsem tam ještě jednou učinil přehled nejdůležitějších bodů, ke kterým se v průběhu diskuse dospělo; snad nebude tak docela marné, když tyto (mé vlastní) závěry přenesu i sem. Takže tedy:
- Šikova ekonomická reforma byla odpovědí na chronickou nevýkonnost socialistické, státem řízené ekonomiky
- cílem bylo zavést efektivní klasickou tržní ekonomiku, tak jak existovala na Západě
- na straně druhé ale českoslovenští reformisté nijak neměli v úmyslu zavést ryzí kapitalismus; oni stále věřili že je možné smířit tržní ekonomiku s principy socialismu. (Ota Šik v létě 1968: „Marxisticko-leninský socialismus ztroskotal, ale kapitalismus je zapotřebí reformovat.“)
- ve skutečnosti jakmile by byla zavedená standardní tržní ekonomika, byla by tím nevyhnutelně zahájena cesta k restauraci kapitalismu. Bez ohledu na to, zda si to tehdejší reformisté dokázali uvědomit či ne.
- přes tento zásadní a fatální omyl zůstávají snahy „osmašedesátníků“ nadále inspirací pro všechny, kdo to vážně myslí s myšlenkou, že ekonomika nemá být pouze bezduchou mašinérií pro honbu za ziskem, nýbrž že má sloužit člověku, že tedy i ekonomika má mít vposledku humánní charakter. Aniž by si to osmašedesátníci dokázali sami jasně uvědomit, ve skutečnosti se pokusili o proslulou „třetí cestu“ mezi hltavým a přízemním kapitalismem na straně jedné, a mezi ideologicky čistým, ale dogmatickým a etatistickým socialismem na straně druhé. V jejich době se pokus o demokratický socialismus jevil ještě být kvadraturou kruhu, a k řešení tohoto protimluvu oni ještě neměli dostatečný potenciál. Ale přesto právě něco v tomto smyslu je to jediné, o co se lidstvo musí nadále snažit, pokud nechce vývojově ustrnout v jednom z obou uvedených extrémů.
Říjnové volby se jeví jako téměř jistý pohřeb ČSSD
Jiří Pehe
Bohužel, pane Plevo, ten kauzální řetězec byl přesně opačný, než jak ho líčíte Vy. Nástup neoliberalismu nebyl příčinou ztroskotání poválečného štědrého sociálního státu, nýbrž jeho důsledkem. Respektive - reakcí na něj.
Tento štědrý sociální stát totiž někdo musí zaplatit. (Je skutečně podivuhodné, s jakou neotřesitelnou úporností radikální levice stále ještě dokáže ignorovat tuto naprosto triviální finančně-ekonomickou skutečnost.) Ten štědrý sociální stát si potřebné prostředky na přerozdělování bral - odkud odjinud, nežli z produkční sféry. To jest - daňově ji zatížil nad míru, která by ještě byla únosná. A - to se nedá nic dělat - když se na osla nakládá stále víc a víc, tak ten osel jednou padne. Takto fiskálně přetížená ekonomika začala stagnovat; výsledkem byla především stoupající nezaměstnanost, ale i pokles (namísto růst) státních příjmů. Protože stagnující (respektive klesající) produkční sféra pak samozřejmě státu odvádí méně na daních.
A teprve jako reakce na tuto krizi západoevropského poválečného sociálního státu nastoupila vlna neoliberalismu. Sociální stát se odboural, produkční sféře se snížily daně - a světe div se, ona skutečně ožila, kola průmyslu se začala roztáčet, začínaly se zase zaměstnávat nové pracovní síly. Tím stoupla kupní síla obyvatelstva, které začalo více konzumovat - tím zase stoupl odbyt pro produkované zboží, takže produkční sféra mohla ještě o to víc vyrábět, a ještě o to víc zaměstnávat. (Ostatně právě proto je dnes daleko spíše nedostatek pracovníků, nežli jejich nadbytek. Alespoň těch kvalifikovaných.)
To všechno dohromady: ať se nám to z levicového hlediska může jakkoli nelíbit, je holým ekonomickým faktem, že neoliberalismus naprosto má svou ekonomickou logiku. Samozřejmě: když se tento neoliberalismus sám přežene "přes čáru", pak to má zase ty negativní důsledky, že se na dolní části společenského rozvrstvení rozšíří vrstva prekarizovaných. Což je problém nejen z hlediska sociálního a morálního; ale i z hlediska čistě ekonomického, protože tito prekarizovaní nemají dost volných finančních prostředků, aby mohli konzumovat - což pak zase omezuje možnosti odbytu pro produkční sféru.
Objektivně vzato relativně optimálním uspořádáním (z čistě ekonomického hlediska) je kombinace neoliberalismu a sociálního státu; což je víceméně přesně ten stav, který nyní v zásadě existuje především v zemích západní Evropy.
------------------------------
Nicméně, pane Plevo, v jednom Vám přece jenom dám za pravdu. Totiž v tom, že "A tady udělaly sociálnědemokratické strany zásadní a klíčovou chybu: místo aby se pokusily reformovat, ba zásadně změnit ten neoliberální globální kapitalismus, začaly se mu přizpůsobovat".
Jenže, pane Plevo, tady jste smísil dohromady - zcela nenápadně - dvě zcela rozdílné, fakticky nekompatibilní strategie. "Reformovat" a "zásadně změnit" - to jsou opravdu dvě zcela zásadně odlišné skutečnosti. O "reformování" se sociální demokracie pokouší v zásadě neustále; jenže se právě ukázalo, že kapitalismus se - nad onu výše zmíněnou hranici - reformovat nedá.
Zbývá tedy "zásadně změnit" - jenže něco takového zase není možno očekávat od sociální demokracie. Tohle nikdy nebylo její agendou; přinejmenším od té doby ne, kdy se - jak správně konstatujete - definitivně smířila s kapitalismem.
Už v mém prvním komentáři zde jsem napsal, a mohu to jenom zopakovat: v daném smyslu bude muset (dřívější) roli sociální demokracie převzít už nějaký zcela jiný společenský, politický, ideový a historický subjekt.
V zásadě naprosto precizní analýza současného stavu české sociální demokracie; nicméně je zde několik momentů, které je zapotřebí poněkud zproblematizovat.
Především se jedná o autorovu tézi, že na současném pádu české sociální demokracie jsou na vině výhradně interní příčiny (Zeman, Hamáček); že zde prý není příčinná souvislost se všeobecným ústupem z pozic západní sociální demokracie vůbec.
S touto tézí je sotva možno souhlasit. Jiří Pehe tvrdí (samo o sobě dozajista právem), že česká sociální demokracie zmeškala příležitost (a potřebnost) své vlastní modernizace. Ovšem: která ze západních sociálnědemokratických stran je skutečně "moderní"?... Která z nich dokáže přijít s nějakým skutečně inovativním programem, který by dokázal oslovit především mladou generaci? Skutečně moderní levicové strany současnosti jsou buďto (západoevropští) Zelení, anebo (čeští) Piráti.
U českých sociálních demokratů je jenom ten rozdíl, že je tento sešup směrem dolů u nich ještě mnohem prudší, mnohem dramatičtější, v důsledku interních důvodů, které J. Pehe tak pečlivě a důkladně rozebral.
------------------------------------
Nicméně - jakkoli jsou jeho analýzy těchto interních deformací české sociální demokracie zcela přesné, i tady je nutno podívat se na celou záležitost poněkud blíže. Jiří Pehe totiž zůstává stát víceméně jenom u první kauzální roviny; a nejde za ni dále, respektive hlouběji.
Totiž: když předložíme holé konstatování, že (pod vládou Zemana) se v soc. dem. uhnízdily různé pochybné postkomunistické elementy, a že strana jako celek působí matným, nevýrazným, "strýcovským" dojmem - pak je nutno se ptát, jak je vlastně možné, že k tomu došlo. Tedy: jaké jsou hlubší příčiny toho, že se ve straně prosadilo konzervativní, národovecko-nacionalistické zemanovsko-hamáčkovské křídlo, a nikoli křídlo progresivnější (Sobotka, Špidla, Dienstbier).
Soudil bych, že tady jsou ve hře dva aspekty: jeden historický, druhý čistě mentální.
Historický: česká - obnovená - sociální demokracie vůbec neměla příležitost projít érou velkých ideových, sociálních a politických střetů poválečné doby, tak jak těmito boji prošly západoevropské strany sociální demokracie. To znamená: česká sociální demokracie vůbec neměla reálnou příležitost vybudovat si svou vlastní velikost, svou vlastní tvář. Její obnovený zrod spadá do doby, kdy už v západní Evropě byla sociální demokracie na ústupu, neboť se ukázalo že jí prosazovaný štědrý sociální stát je ekonomicky a finančně neudržitelný.
Ostatně, jestliže Jiří Pehe - dozajista právem - kritizuje devastující vliv M. Zemana na morální profil sociální demokracie, pak na straně druhé je nutno mu přiznat, že to byl jenom a jedině on, kdo po listopadovém převratu svými nespornými vůdcovskými schopnostmi a svým organizačním talentem dokázal sociální demokracii vytáhnout z naprosto marginálního postavení na české (tehdy ještě československé) politické scéně.
A co se toho bezvýrazného, "strýcovského" charakteru ČSSD týče - tady je otázka, jestli to není odrazem české mentality vůbec. Tedy mentality pasivity, pohodlnosti, postoje "ať to za nás udělají ti druzí". A navíc - tradičního českého národovectví (a jen stěží skrývané xenofobie), kterému zemanovský nacionalismus velice konvenoval.
Ostatně: jestliže J. Pehe vyzdvihuje dřívější vedoucí osobnosti sociální demokracie jako byli Sobotka, Špidla a Dienstbier - tady je nutno konstatovat, že ani jeden z nich nebyl skutečně výraznou politickou osobností. Sobotka a Špidla měli "charisma" snaživých úředníčků, Dienstbier snad mohl ztělesňovat určité ideje, ale nikdy nebyl natolik výraznou osobností, aby tyto ideje mohl ztělesnit opravdu přesvědčivě.
Sečteno a podtrženo: pohřeb české sociální demokracie by se skutečně mohl konat. Dochází zde k souběhu celého komplexu příčin, jak globálních, tak národně českých, tak i ryze stranicky interních.
A zcela otevřeně: jestli česká sociální demokracie bude sama nucena organizovat svůj pohřeb, nenastane tím žádný zánik světa. Evoluce je nemilosrdná: kdo není schopen adekvátně reagovat na měnící se životní podmínky, ten zahyne. Pokud (česká) sociální demokracie není (a nebude) schopna pochopit, v čem leží duch současné (a budoucí) doby, pak tuto úlohu za ni budou muset převzít jiní.
Lži o vakcínách: opakují se staré fámy, páchají však nevídaný chaos
Jan Kašpárek
No ano, pane Profante, zdá se že kvóta mentálních (respektive kognitivních) poruch v populaci je celkem konstantní.
Už před mnoha a mnoha lety (tedy ještě dávno před vypuknutím současné epidemie) jsem četl o tom, že jediný rozdíl mezi érou středověku a novověkem je v tom, že jestliže ve středověku se (paranoidně založené) osoby cítily být pronásledované čarodějnicemi, ďábly a démony, pak v době moderní jejich místo zaujaly počítací stroje, respektive jiné artefakty moderního světa. (Například někteří lidé se cítí být pronásledováni docela obyčejnými vysavači!! A dnes jsou to tedy mikročipy ve vakcínách.) Zdá se, že určité procento populace prostě potřebuje mít tyto své démony, aby si alespoň nějak vnesli nějaký řád do jinak chaoticky se jevícího světa.
------------------------------------
Mimochodem, tuto svou předchozí poznámku jsem umístil i na mém vlastním webu. Včetně onoho údaje o 20 procentech. A k tomu měl pan Nushart pro tentokrát opravdu geniální postřeh (byť i jen spíš nevědomky): jestli tomu tedy není tak, že "hloupost může být evoluční výhodou"!
Zamyslel jsem se hlouběji nad tímto nápadem; a vyšlo mi, že na tom doopravdy něco je. To že se v populaci konstantně udržuje toto procento vyznavačů fantasmagorických vizí, to nemůže být evoluční náhodou.
Nechci tady znovu vypisovat mé analýzy tohoto fenoménu; pokud by to někoho zajímalo blíže, je možno si to přečíst zde: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-5/#comment-7365
Podle aktuálního výzkumu věří 20 procent (!) americké populace, že při očkování proti covidu jsou spolu s vakcínou do těla vstřikovány i mikročipy! A jenom necelá polovina (!) americké populace toto tvrzení hodnotí jako naprostý nesmysl.
Tady se už zdaleka nejedná o pouhou aktuální epidemii. Jak už naznačil pan Morbicer, kořeny (a důsledky) tohoto stavu jdou mnohem dále.
Připomeňme si: celá novodobá občanská společnost je plodem osvícenství a racionalismu zrozeného v osmnáctém století; je založena na předpokladu, že členové společnosti osvobozené od pout feudalismu a středověkého tmářství se v rozumné a racionální diskusi budou domlouvat na věcně nejúčelnějším řízení a spravování společného státu.
Do jakého světla se ale dostává tento předpoklad, když se ukáže, že více nežli polovina populace nedosahuje ani základní občanské gramotnosti?! Že více než polovina populace propadá - ať zcela nebo zčásti - naprosto iracionálním, už na první pohled zcela nesmyslným mýtům a fámám?
Jak je za těchto okolností vůbec ještě možno nadále trvat na fikci "rozumné a racionální" občanské společnosti?
Ale jestliže padá tato fikce racionálně se spravující občanské společnosti - jak by pak ještě mohl přetrvat samotný princip demokracie, která není nic jiného nežli politickou formou této občanské samosprávy?...
V každém případě je možno plným právem tvrdit: současná společnost je zcela jiný útvar, s podstatně jinými systémovými vlastnostmi, nežli jak si to představovali otcové novodobé liberální společnosti.
Proč Piráti ztrácejí podporu
Jiří Pehe
Už jsem vlastně chtěl mou účast v tomto diskusním vláknu ukončit, s tím že vše podstatné už bylo řečeno. Ale právě z toho důvodu se sem přece jenom ještě jednou vracím.
Napřed ale ještě jedna technická poznámka: pane Profante, to že nějaký podnik je ve státním vlastnictví, to ještě zdaleka neznamená že stát nutně ručí za všechny závazky daného subjektu. Naprosto záleží na tom, jaký má daný podnik konkrétní ekonomicko-právní statut.
V daném případě to znamená: neefektivní podnik, formálně ve státním vlastnictví, ale fakticky s vlastní ekonomickou samostatností a odpovědností, by do likvidace zavedl nikoli stát, ale prostě a jednoduše samotný trh. Stát by sice samozřejmě mohl tento podnik uměle udržovat při životě dalšími a dalšími subvencemi, respektive převzetím jeho závazků - jenže to by bylo právě v absolutním rozporu se základním smyslem Šikových reforem.
--------------------------------------
Nyní k hlavnímu tématu. Jak řečeno diskuse je víceméně uzavřená; to jest, bylo už řečeno v zásadě všechno podstatné. Ovšem - zajímavou shodou okolností prakticky paralelně běžela na diskusním fóru strany Levice dosti intenzivní diskuse na přesně to samé téma: reformní rok osmašedesátý. A i tato diskuse se v tuto chvíli zřejmě chýlí ke konci. Z toho důvodu jsem tam ještě jednou učinil přehled nejdůležitějších bodů, ke kterým se v průběhu diskuse dospělo; snad nebude tak docela marné, když tyto (mé vlastní) závěry přenesu i sem. Takže tedy:
- Šikova ekonomická reforma byla odpovědí na chronickou nevýkonnost socialistické, státem řízené ekonomiky
- cílem bylo zavést efektivní klasickou tržní ekonomiku, tak jak existovala na Západě
- na straně druhé ale českoslovenští reformisté nijak neměli v úmyslu zavést ryzí kapitalismus; oni stále věřili že je možné smířit tržní ekonomiku s principy socialismu. (Ota Šik v létě 1968: „Marxisticko-leninský socialismus ztroskotal, ale kapitalismus je zapotřebí reformovat.“)
- ve skutečnosti jakmile by byla zavedená standardní tržní ekonomika, byla by tím nevyhnutelně zahájena cesta k restauraci kapitalismu. Bez ohledu na to, zda si to tehdejší reformisté dokázali uvědomit či ne.
- přes tento zásadní a fatální omyl zůstávají snahy „osmašedesátníků“ nadále inspirací pro všechny, kdo to vážně myslí s myšlenkou, že ekonomika nemá být pouze bezduchou mašinérií pro honbu za ziskem, nýbrž že má sloužit člověku, že tedy i ekonomika má mít vposledku humánní charakter. Aniž by si to osmašedesátníci dokázali sami jasně uvědomit, ve skutečnosti se pokusili o proslulou „třetí cestu“ mezi hltavým a přízemním kapitalismem na straně jedné, a mezi ideologicky čistým, ale dogmatickým a etatistickým socialismem na straně druhé. V jejich době se pokus o demokratický socialismus jevil ještě být kvadraturou kruhu, a k řešení tohoto protimluvu oni ještě neměli dostatečný potenciál. Ale přesto právě něco v tomto smyslu je to jediné, o co se lidstvo musí nadále snažit, pokud nechce vývojově ustrnout v jednom z obou uvedených extrémů.