Je svým způsobem hodný obdivu nezdolný optimismus autora, když se domnívá že (česká) sociální demokracie má ještě nějakou naději (byť i jen "tu poslední"), ačkoli z jeho vlastních analýz současného rozpoložení SOCDEM vyplývá pravý opak. Tedy - žádná naděje na resuscitaci.

Ještě dodatek k onomu chystanému textu na BL: je tomu totiž tak, že napřed by mi tam měl vyjít jiný text (snad už dnes anebo zítra), a potom se ukáže jestli se kolem něj rozvine taková diskuse že bych na ni bezprostředně musel navázat dalším článkem k danému tématu, anebo jestli pak už budu moci jako příští napsat onen text o egoismu a altruismu.

Pane Plevo, shodou okolností jsem právě v minulých dnech vedl (dosti vyhrocenou) polemiku na Britských listech s jedním mým oponentem, který se na mě zle obořil pro mou tam vyslovenou tézi, že člověk je evolučně naprogramován k egoistickému jednání.

Ovšem, musím hned upřesnit: toto tvrzení jsem vyslovil tehdy, když jsem polemizoval proti jeho přílišnému optimismu spojenému s jistým (podle mého soudu naprosto naivním) modelem nekapitalistické ekonomiky. Zkrátka: touto námitkou jsem samozřejmě nemohl obsáhnout veškerou složitost dané problematiky. A protože v rámci běžné polemiky prakticky není možno se osvobodit od této černobílé dichotomie egoismus versus altruismus, přislíbil jsem mu že v dohledné době napíšu text ve kterém celou záležitost rozeberu systematičtěji. Pokud Vás tedy toto téma zajímá, odkazuji Vás tímto na Britské listy. Nemohu ovšem v tuto chvíli s jistotou říci kdy tato moje úvaha tam vyjde, ale předpokládám že v horizontu několika týdnů.

Pro tuto chvíli tedy mohu pouze říci: ano, v zásadě máte pravdu. Samozřejmě že člověk je vysoce ambivalentní bytost, neustále zmítaná velice protichůdnými motivacemi. A máte naprostou pravdu i v tom ohledu, že jediná šance jak překonat onen evolučně podmíněný lidský egoismus je (cílený) vliv prostředí, tedy příslušných společenských podmínek.

Jenže - ono to opravdu nefunguje tak, že bychom si mohli říci: "No tak teď zavedeme nějaké humánnější společenské uspořádání, a člověk se rázem přestane chovat jako egoista!" Přesně tohle totiž bylo to na co věřili otcové marxisticky fundovaného komunismu; a na čem nakonec všechny historické pokusy o instalování této komunistické společnosti do jednoho ztroskotaly. Vždy se totiž nakonec prosadí ona syrová, evolučně podmíněná stránka lidské bytosti, totiž absolutní priorita zájmu soukromého před zájmem veřejným. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. A nemá smyslu před touto skutečností stále ještě zavírat oči.

Jediná možnost jak tuto překážku překonat je nalezení nějakého modelu (především modelu ekonomiky), kde by se zájem individuální alespoň v základních rysech kryl se zájmem veřejným, obecným. Jenže - právě vytvoření takovéhoto modelu je záležitostí extrémně obtížnou; už z toho důvodu že je zde nutno sladit, spojit dohromady tyto o sobě dva zcela protichůdné principy.

Tak tedy - co k tomu říci? Už po zveřejnění první části úvah a výkladů M. Plevy na téma někdejších programů rakouské sociální demokracie jsem poznamenal, že se to "krásně poslouchá". Především když se na celou záležitost díváme z levicového pohledu.

Jenže - i sám M. Pleva přiznává, že tento krásný, sociální a vůbec humanistický program se rakouské sociální demokracii nakonec uskutečnit nepodařilo. V určitých částech sice ano, ale jako celek, tedy jako projekt komplexní a radikální humanizace společnosti - ne, to v žádném případě ne.

A nevymlouvejme se na jakýsi "neoliberalismus". Tyto humanistické plány rakouské sociální demokracie, respektive obecně levice vždy znovu a znovu ztroskotávají na syrové realitě tohoto světa. Na realitě ekonomické, ale i na realitě psychologické. Tedy, na realitě reálných motivací lidského individua.

Mimochodem, tyto napohled natolik strhující téze programu rakouské soc. dem. mi svou dikcí velmi nápadně připomněly svého času proslulý "jetřebismus" pozdního socialismu. To bylo v dobách, kdy tento socialismus už pochopil že v něm nefunguje (téměř) nic; a tak se snažil národ k vyššímu výkonu motivovat neustálými apely, že "je třeba...". Přičemž za toto "je třeba" bylo možno dosadit si cokoli z nefungující ekonomiky, nefungující státní správy, nefungujícího zdravotnictví... Takže panující režim sice neustále dokola vyhlašoval své "je třeba", ale tento jeho "jetřebismus" se neustále znovu a znovu rozbíjel na realitách tehdejší doby, tehdejšího systémového nastavení.

A tak i tyto - dozajista ušlechtile a humánně míněné - výzvy, plány a projekty rakouské sociální demokracie mířily nakonec do prázdna. Neměly oporu v realitě; ani v realitě tržní ekonomiky, ani v reálné mentalitě obyvatel tržní ekonomiky.

Co se této reálné mentality týče, pak se můžeme podívat na jeden konkrétní příklad: demokratizaci médií. Ano, zní to velkolepě demokraticky, tato snaha demokratizovat média, respektive podřídit je demokratické kontrole. Jenže - jakkoli M. Pleva soudí že soukromé televizní stanice prý "nikomu nechyběly", holou skutečností je to, že kdyby média byla skutečně plně "demokratizovaná", to jest kdyby skutečně odpovídala přáním většiny diváků, pak by to prakticky s jistotou znamenalo totální vítězství televizního bulváru nad posledními zbytky seriózní televizní tvorby.

A jak v televizi respektive v médiích, tak by tomu bylo i ve všech dalších oblastech života společnosti. Při jen trochu střízlivém pohledu se totiž ukazuje, že onen projekt "totální demokratizace" je nakonec pouze líbivým populistickým heslem, ale že při svém plném uskutečnění by s největší pravděpodobností vedl k ještě větší degradaci společenského a kulturního prostředí, nežli jak tomu už tak je za podmínek tržní, respektive kapitalistické společnosti.

Vše dohromady: tyto levicové projekty, jak jsou napohled velice humanistické, jsou ve skutečnosti produktem krajně zjednodušujícího pohledu na svět a na člověka. Rakouská sociální demokracie ve svém programu sice ujišťovala že nemá nic společného s komunismem; ale ve skutečnosti s marxisticko-komunistickým projektem revoluční proměny společnosti sdílí/sdílela jednu zcela klíčovou premisu: totiž předpoklad o "dobré podstatě" člověka. Komunismus věřil že po zrušení kapitalismu všichni lidé začnou z nejhlubšího niterného přesvědčení pracovat usilovně (a bezplatně!) pro dobro celku; rakouská soc. dem. zase věřila, že když se veškeré rozhodovací procesy "zdemokratizují", že dojde víceméně k tomu samému efektu: lidé bez ohledu na své vlastní privátní, latentně egoistické zájmy budou vždy rozhodovat výhradně s ohledem na zájmy celku.

To je vlastně všechno, co je možno k dané věci říci. Ještě jednou: tyto velkolepé levicové projekty byly sice vedeny silným humanistickým impulsem; ale jejich naivní optimismus dnes už nelze legitimně sdílet. Jak naprosto správně konstatoval pan Unger: "Je třeba jít dál a trasa je už jiná."

Co se pak schůzky Mamdaniho s Trumpem týče, k tomu je velmi obtížné podat nějaký odpovědný komentář, když nám není známo o čem se tam jednalo, a především jaké byly motivace účastníků k setkání.

Nicméně: původní impuls k setkání zjevně vyšel od Trumpa; a je tedy právem možno očekávat, že tím sledoval výhradně své vlastní cíle. Je nutno si uvědomit: stalo se tak za situace kdy Trumpovi dramaticky poklesla popularita. A zřejmě získal pocit že v danou chvíli není účelné nadále frontálně útočit na velmi populárního Mamdaního. Proto se zřejmě rozhodl pro opačnou taktiku, a předstíral vůči Mamdanímu vstřícnost. S tím očekáváním, že Mamdaní - pokud skutečně uskuteční své velkolepé předvolební projekty a sliby - nakonec zcela rozvrátí městský rozpočet. V tu chvíli Trump okamžitě opět otočí, a vítězoslavně vyhlásí: "Vidíte, vždyť jsem vám to říkal od samého počátku, že komunista Mamdaní je naprosto nezodpovědný levičák!" Mamdaní ze své strany dost dobře nemohl tuto nabídku k setkání odmítnout, a musel se tedy zúčastnit této hry. I když její pravé motivy dost možná sám prohlédl.

Nicméně máte pravdu v tom, že pravicový populismus a levicový populismus k sobě navzájem někdy mohou mít docela blízko.