Jak Jiří Pehe uvádí na počátku svého referátu o dané analýze fašismu, jeho autorka Rosan Smitsová se nijak příliš nezabývala (či nezdržovala?) teorií fašismu, tedy jeho definováním jakožto korporativního hnutí. Nýbrž zaměřila se především na jeho zcela konkrétní projevy.
Což o to; takovýto přístup sám není nelegitimní. Svého času jsme na mnichovské univerzitě měli jednoho docenta, přesvědčeného marxistu, který byl ale jinak velmi tolerantní člověk. On do svých studentů nijak "nenatloukal" příslušné marxistické poučky, nýbrž vždy když se otevřelo nějaké nové téma (tedy většinou na počátku semestru), pak je sám vybízel: "Rozeberme si tuto věc napřed čistě fenomenologicky! Řekněte prostě každý, co vás k tomu spontánně napadne!" A teprve jeho druhý krok pak byl že se pokoušel tento empirický materiál uspořádat do určitých výkladových schémat, ovšem že ve smyslu marxismu.
A to je právě to, o co se jedná. Je bezpochyby záslužným počinem že Smitsová takto shromáždila a předložila rozsáhlý empirický materiál; ale pokud nebude učiněn tento druhý krok teoretického zpracování tohoto kvanta empirických dat, této pouze jevové stránky, pak nakonec zůstaneme stát u pouhého faktu zesílených fašistických tendencí v současné době, respektive u pouhého moralizování.
Jestliže totiž Smithová konstatuje tuto vlnu nastupujícího fašismu, pak zde nevyhnutelně musí být položena otázka: P r o č vlastně fašismus natolik posiluje právě v této době? V té době, kdy vlastně (po zhroucení většiny totalitních režimů) měl přijít "konec dějin" a "zlatý věk" liberální demokracie?...
Smitsová se ve svých výkladech jedné (a zřejmě rozhodující) příčiny dotýká; ale interpretuje ji naprosto chybně. Jedná se o tuto pasáž: "Koncept lidských práv zdůrazňuje lidskou individualitu, fašisté se oproti tomu odvolávají na abstraktní 'lid'."
Tento výrok se ovšem může na první pohled jevit naprosto správným a nezpochybnitelným. Jenže - právě že pouze na první pohled.
Pravá skutečnost je totiž taková: onen koncept lidských práv nestaví na lidské i n d i v i d u a l i t ě, nýbrž jenom a pouze na lidském individuu. To je - přes zdánlivou příbuznost použitých pojmů - naprosto zásadní, a naprosto fatální rozdíl.
Tato "lidská práva" totiž člověka pojímají nikoli jako konkrétní individuality (tedy se zcela konkrétním charakterem, se zcela konkrétní osobní kvalitou), nýbrž naopak naprosto p a u š á l n ě. Člověk se svou vlastní konkrétní individualitou se zde zcela rozpouští v mase anonymních individuí, která jsou všechna vybavena těmi samými právy, ale kromě tohoto formalistického univerzalismu nemají společného naprosto nic. Každé z těchto individuí existuje jenom samo pro sebe. To jediné co je spojuje je právě jenom tato abstrakce "svobodného individua". V této abstrakci jsou všichni jedince nakonec stejní, nerozdílní, jeden atom jako druhý.
Je pak nabíledni, že takto paušalizovaná lidská individua, zbavená své pravé, autentické individuality, časem nevyhnutelně začnou pociťovat tuto existenciální prázdnotu liberální demokracie. A že začnou toužit po opaku - tedy po pocitu pospolitosti, po pocitu že někam patří, po pocitu že mají pro něco či pro někoho význam. A protože liberální demokracie se svým abstraktním, paušalizovaným individualismem bytostně není schopna jim tento pocit ukotvení, tento pocit smyslu vlastní existence dodat, pak je objektivně nevyhnutelné, že tyto takto deprivované skupiny populace si naplnění těchto bytostných tužeb začnou hledat na opačné straně politického a ideového spektra.
Ano, takovéto "řešení" je pouze zástupné, nemá progresivní, nýbrž reakcionářský charakter, a právem možno se nad ním morálně rozhořčovat. Ale to všechno nemění nic na primární skutečnosti, že tento fenomén - snad by se dal obdařit označením "novofašismus" - že tento fenomén nevznikl nijakou náhodou, nýbrž že je zcela zákonitou reakcí na imanentní systémové deficity politického modelu liberální demokracie. A dokud si tento základní fakt nedokážeme přiznat, pak i nadále budeme setrvávat u pouhého planého moralizování, u výlevů mravního rozhořčení.
Je svým způsobem hodný obdivu nezdolný optimismus autora, když se domnívá že (česká) sociální demokracie má ještě nějakou naději (byť i jen "tu poslední"), ačkoli z jeho vlastních analýz současného rozpoložení SOCDEM vyplývá pravý opak. Tedy - žádná naděje na resuscitaci.
Ještě dodatek k onomu chystanému textu na BL: je tomu totiž tak, že napřed by mi tam měl vyjít jiný text (snad už dnes anebo zítra), a potom se ukáže jestli se kolem něj rozvine taková diskuse že bych na ni bezprostředně musel navázat dalším článkem k danému tématu, anebo jestli pak už budu moci jako příští napsat onen text o egoismu a altruismu.
Pane Plevo, shodou okolností jsem právě v minulých dnech vedl (dosti vyhrocenou) polemiku na Britských listech s jedním mým oponentem, který se na mě zle obořil pro mou tam vyslovenou tézi, že člověk je evolučně naprogramován k egoistickému jednání.
Ovšem, musím hned upřesnit: toto tvrzení jsem vyslovil tehdy, když jsem polemizoval proti jeho přílišnému optimismu spojenému s jistým (podle mého soudu naprosto naivním) modelem nekapitalistické ekonomiky. Zkrátka: touto námitkou jsem samozřejmě nemohl obsáhnout veškerou složitost dané problematiky. A protože v rámci běžné polemiky prakticky není možno se osvobodit od této černobílé dichotomie egoismus versus altruismus, přislíbil jsem mu že v dohledné době napíšu text ve kterém celou záležitost rozeberu systematičtěji. Pokud Vás tedy toto téma zajímá, odkazuji Vás tímto na Britské listy. Nemohu ovšem v tuto chvíli s jistotou říci kdy tato moje úvaha tam vyjde, ale předpokládám že v horizontu několika týdnů.
Pro tuto chvíli tedy mohu pouze říci: ano, v zásadě máte pravdu. Samozřejmě že člověk je vysoce ambivalentní bytost, neustále zmítaná velice protichůdnými motivacemi. A máte naprostou pravdu i v tom ohledu, že jediná šance jak překonat onen evolučně podmíněný lidský egoismus je (cílený) vliv prostředí, tedy příslušných společenských podmínek.
Jenže - ono to opravdu nefunguje tak, že bychom si mohli říci: "No tak teď zavedeme nějaké humánnější společenské uspořádání, a člověk se rázem přestane chovat jako egoista!" Přesně tohle totiž bylo to na co věřili otcové marxisticky fundovaného komunismu; a na čem nakonec všechny historické pokusy o instalování této komunistické společnosti do jednoho ztroskotaly. Vždy se totiž nakonec prosadí ona syrová, evolučně podmíněná stránka lidské bytosti, totiž absolutní priorita zájmu soukromého před zájmem veřejným. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. A nemá smyslu před touto skutečností stále ještě zavírat oči.
Jediná možnost jak tuto překážku překonat je nalezení nějakého modelu (především modelu ekonomiky), kde by se zájem individuální alespoň v základních rysech kryl se zájmem veřejným, obecným. Jenže - právě vytvoření takovéhoto modelu je záležitostí extrémně obtížnou; už z toho důvodu že je zde nutno sladit, spojit dohromady tyto o sobě dva zcela protichůdné principy.
Tak tedy - co k tomu říci? Už po zveřejnění první části úvah a výkladů M. Plevy na téma někdejších programů rakouské sociální demokracie jsem poznamenal, že se to "krásně poslouchá". Především když se na celou záležitost díváme z levicového pohledu.
Jenže - i sám M. Pleva přiznává, že tento krásný, sociální a vůbec humanistický program se rakouské sociální demokracii nakonec uskutečnit nepodařilo. V určitých částech sice ano, ale jako celek, tedy jako projekt komplexní a radikální humanizace společnosti - ne, to v žádném případě ne.
A nevymlouvejme se na jakýsi "neoliberalismus". Tyto humanistické plány rakouské sociální demokracie, respektive obecně levice vždy znovu a znovu ztroskotávají na syrové realitě tohoto světa. Na realitě ekonomické, ale i na realitě psychologické. Tedy, na realitě reálných motivací lidského individua.
Mimochodem, tyto napohled natolik strhující téze programu rakouské soc. dem. mi svou dikcí velmi nápadně připomněly svého času proslulý "jetřebismus" pozdního socialismu. To bylo v dobách, kdy tento socialismus už pochopil že v něm nefunguje (téměř) nic; a tak se snažil národ k vyššímu výkonu motivovat neustálými apely, že "je třeba...". Přičemž za toto "je třeba" bylo možno dosadit si cokoli z nefungující ekonomiky, nefungující státní správy, nefungujícího zdravotnictví... Takže panující režim sice neustále dokola vyhlašoval své "je třeba", ale tento jeho "jetřebismus" se neustále znovu a znovu rozbíjel na realitách tehdejší doby, tehdejšího systémového nastavení.
A tak i tyto - dozajista ušlechtile a humánně míněné - výzvy, plány a projekty rakouské sociální demokracie mířily nakonec do prázdna. Neměly oporu v realitě; ani v realitě tržní ekonomiky, ani v reálné mentalitě obyvatel tržní ekonomiky.
Co se této reálné mentality týče, pak se můžeme podívat na jeden konkrétní příklad: demokratizaci médií. Ano, zní to velkolepě demokraticky, tato snaha demokratizovat média, respektive podřídit je demokratické kontrole. Jenže - jakkoli M. Pleva soudí že soukromé televizní stanice prý "nikomu nechyběly", holou skutečností je to, že kdyby média byla skutečně plně "demokratizovaná", to jest kdyby skutečně odpovídala přáním většiny diváků, pak by to prakticky s jistotou znamenalo totální vítězství televizního bulváru nad posledními zbytky seriózní televizní tvorby.
A jak v televizi respektive v médiích, tak by tomu bylo i ve všech dalších oblastech života společnosti. Při jen trochu střízlivém pohledu se totiž ukazuje, že onen projekt "totální demokratizace" je nakonec pouze líbivým populistickým heslem, ale že při svém plném uskutečnění by s největší pravděpodobností vedl k ještě větší degradaci společenského a kulturního prostředí, nežli jak tomu už tak je za podmínek tržní, respektive kapitalistické společnosti.
Vše dohromady: tyto levicové projekty, jak jsou napohled velice humanistické, jsou ve skutečnosti produktem krajně zjednodušujícího pohledu na svět a na člověka. Rakouská sociální demokracie ve svém programu sice ujišťovala že nemá nic společného s komunismem; ale ve skutečnosti s marxisticko-komunistickým projektem revoluční proměny společnosti sdílí/sdílela jednu zcela klíčovou premisu: totiž předpoklad o "dobré podstatě" člověka. Komunismus věřil že po zrušení kapitalismu všichni lidé začnou z nejhlubšího niterného přesvědčení pracovat usilovně (a bezplatně!) pro dobro celku; rakouská soc. dem. zase věřila, že když se veškeré rozhodovací procesy "zdemokratizují", že dojde víceméně k tomu samému efektu: lidé bez ohledu na své vlastní privátní, latentně egoistické zájmy budou vždy rozhodovat výhradně s ohledem na zájmy celku.
To je vlastně všechno, co je možno k dané věci říci. Ještě jednou: tyto velkolepé levicové projekty byly sice vedeny silným humanistickým impulsem; ale jejich naivní optimismus dnes už nelze legitimně sdílet. Jak naprosto správně konstatoval pan Unger: "Je třeba jít dál a trasa je už jiná."
Světem obchází fašismus. Z jeho deseti projevů plyne, že ČR není výjimkou
Jiří Pehe
Jak Jiří Pehe uvádí na počátku svého referátu o dané analýze fašismu, jeho autorka Rosan Smitsová se nijak příliš nezabývala (či nezdržovala?) teorií fašismu, tedy jeho definováním jakožto korporativního hnutí. Nýbrž zaměřila se především na jeho zcela konkrétní projevy.
Což o to; takovýto přístup sám není nelegitimní. Svého času jsme na mnichovské univerzitě měli jednoho docenta, přesvědčeného marxistu, který byl ale jinak velmi tolerantní člověk. On do svých studentů nijak "nenatloukal" příslušné marxistické poučky, nýbrž vždy když se otevřelo nějaké nové téma (tedy většinou na počátku semestru), pak je sám vybízel: "Rozeberme si tuto věc napřed čistě fenomenologicky! Řekněte prostě každý, co vás k tomu spontánně napadne!" A teprve jeho druhý krok pak byl že se pokoušel tento empirický materiál uspořádat do určitých výkladových schémat, ovšem že ve smyslu marxismu.
A to je právě to, o co se jedná. Je bezpochyby záslužným počinem že Smitsová takto shromáždila a předložila rozsáhlý empirický materiál; ale pokud nebude učiněn tento druhý krok teoretického zpracování tohoto kvanta empirických dat, této pouze jevové stránky, pak nakonec zůstaneme stát u pouhého faktu zesílených fašistických tendencí v současné době, respektive u pouhého moralizování.
Jestliže totiž Smithová konstatuje tuto vlnu nastupujícího fašismu, pak zde nevyhnutelně musí být položena otázka: P r o č vlastně fašismus natolik posiluje právě v této době? V té době, kdy vlastně (po zhroucení většiny totalitních režimů) měl přijít "konec dějin" a "zlatý věk" liberální demokracie?...
Smitsová se ve svých výkladech jedné (a zřejmě rozhodující) příčiny dotýká; ale interpretuje ji naprosto chybně. Jedná se o tuto pasáž: "Koncept lidských práv zdůrazňuje lidskou individualitu, fašisté se oproti tomu odvolávají na abstraktní 'lid'."
Tento výrok se ovšem může na první pohled jevit naprosto správným a nezpochybnitelným. Jenže - právě že pouze na první pohled.
Pravá skutečnost je totiž taková: onen koncept lidských práv nestaví na lidské i n d i v i d u a l i t ě, nýbrž jenom a pouze na lidském individuu. To je - přes zdánlivou příbuznost použitých pojmů - naprosto zásadní, a naprosto fatální rozdíl.
Tato "lidská práva" totiž člověka pojímají nikoli jako konkrétní individuality (tedy se zcela konkrétním charakterem, se zcela konkrétní osobní kvalitou), nýbrž naopak naprosto p a u š á l n ě. Člověk se svou vlastní konkrétní individualitou se zde zcela rozpouští v mase anonymních individuí, která jsou všechna vybavena těmi samými právy, ale kromě tohoto formalistického univerzalismu nemají společného naprosto nic. Každé z těchto individuí existuje jenom samo pro sebe. To jediné co je spojuje je právě jenom tato abstrakce "svobodného individua". V této abstrakci jsou všichni jedince nakonec stejní, nerozdílní, jeden atom jako druhý.
Je pak nabíledni, že takto paušalizovaná lidská individua, zbavená své pravé, autentické individuality, časem nevyhnutelně začnou pociťovat tuto existenciální prázdnotu liberální demokracie. A že začnou toužit po opaku - tedy po pocitu pospolitosti, po pocitu že někam patří, po pocitu že mají pro něco či pro někoho význam. A protože liberální demokracie se svým abstraktním, paušalizovaným individualismem bytostně není schopna jim tento pocit ukotvení, tento pocit smyslu vlastní existence dodat, pak je objektivně nevyhnutelné, že tyto takto deprivované skupiny populace si naplnění těchto bytostných tužeb začnou hledat na opačné straně politického a ideového spektra.
Ano, takovéto "řešení" je pouze zástupné, nemá progresivní, nýbrž reakcionářský charakter, a právem možno se nad ním morálně rozhořčovat. Ale to všechno nemění nic na primární skutečnosti, že tento fenomén - snad by se dal obdařit označením "novofašismus" - že tento fenomén nevznikl nijakou náhodou, nýbrž že je zcela zákonitou reakcí na imanentní systémové deficity politického modelu liberální demokracie. A dokud si tento základní fakt nedokážeme přiznat, pak i nadále budeme setrvávat u pouhého planého moralizování, u výlevů mravního rozhořčení.
Poslední šance pro Sociální demokracii
Richard F. Vlasák
Je svým způsobem hodný obdivu nezdolný optimismus autora, když se domnívá že (česká) sociální demokracie má ještě nějakou naději (byť i jen "tu poslední"), ačkoli z jeho vlastních analýz současného rozpoložení SOCDEM vyplývá pravý opak. Tedy - žádná naděje na resuscitaci.
Kreiského Rakousko: dotovaný tisk a plánovaná tržní ekonomika
Martin Pleva
Ještě dodatek k onomu chystanému textu na BL: je tomu totiž tak, že napřed by mi tam měl vyjít jiný text (snad už dnes anebo zítra), a potom se ukáže jestli se kolem něj rozvine taková diskuse že bych na ni bezprostředně musel navázat dalším článkem k danému tématu, anebo jestli pak už budu moci jako příští napsat onen text o egoismu a altruismu.
Pane Plevo, shodou okolností jsem právě v minulých dnech vedl (dosti vyhrocenou) polemiku na Britských listech s jedním mým oponentem, který se na mě zle obořil pro mou tam vyslovenou tézi, že člověk je evolučně naprogramován k egoistickému jednání.
Ovšem, musím hned upřesnit: toto tvrzení jsem vyslovil tehdy, když jsem polemizoval proti jeho přílišnému optimismu spojenému s jistým (podle mého soudu naprosto naivním) modelem nekapitalistické ekonomiky. Zkrátka: touto námitkou jsem samozřejmě nemohl obsáhnout veškerou složitost dané problematiky. A protože v rámci běžné polemiky prakticky není možno se osvobodit od této černobílé dichotomie egoismus versus altruismus, přislíbil jsem mu že v dohledné době napíšu text ve kterém celou záležitost rozeberu systematičtěji. Pokud Vás tedy toto téma zajímá, odkazuji Vás tímto na Britské listy. Nemohu ovšem v tuto chvíli s jistotou říci kdy tato moje úvaha tam vyjde, ale předpokládám že v horizontu několika týdnů.
Pro tuto chvíli tedy mohu pouze říci: ano, v zásadě máte pravdu. Samozřejmě že člověk je vysoce ambivalentní bytost, neustále zmítaná velice protichůdnými motivacemi. A máte naprostou pravdu i v tom ohledu, že jediná šance jak překonat onen evolučně podmíněný lidský egoismus je (cílený) vliv prostředí, tedy příslušných společenských podmínek.
Jenže - ono to opravdu nefunguje tak, že bychom si mohli říci: "No tak teď zavedeme nějaké humánnější společenské uspořádání, a člověk se rázem přestane chovat jako egoista!" Přesně tohle totiž bylo to na co věřili otcové marxisticky fundovaného komunismu; a na čem nakonec všechny historické pokusy o instalování této komunistické společnosti do jednoho ztroskotaly. Vždy se totiž nakonec prosadí ona syrová, evolučně podmíněná stránka lidské bytosti, totiž absolutní priorita zájmu soukromého před zájmem veřejným. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. A nemá smyslu před touto skutečností stále ještě zavírat oči.
Jediná možnost jak tuto překážku překonat je nalezení nějakého modelu (především modelu ekonomiky), kde by se zájem individuální alespoň v základních rysech kryl se zájmem veřejným, obecným. Jenže - právě vytvoření takovéhoto modelu je záležitostí extrémně obtížnou; už z toho důvodu že je zde nutno sladit, spojit dohromady tyto o sobě dva zcela protichůdné principy.
Tak tedy - co k tomu říci? Už po zveřejnění první části úvah a výkladů M. Plevy na téma někdejších programů rakouské sociální demokracie jsem poznamenal, že se to "krásně poslouchá". Především když se na celou záležitost díváme z levicového pohledu.
Jenže - i sám M. Pleva přiznává, že tento krásný, sociální a vůbec humanistický program se rakouské sociální demokracii nakonec uskutečnit nepodařilo. V určitých částech sice ano, ale jako celek, tedy jako projekt komplexní a radikální humanizace společnosti - ne, to v žádném případě ne.
A nevymlouvejme se na jakýsi "neoliberalismus". Tyto humanistické plány rakouské sociální demokracie, respektive obecně levice vždy znovu a znovu ztroskotávají na syrové realitě tohoto světa. Na realitě ekonomické, ale i na realitě psychologické. Tedy, na realitě reálných motivací lidského individua.
Mimochodem, tyto napohled natolik strhující téze programu rakouské soc. dem. mi svou dikcí velmi nápadně připomněly svého času proslulý "jetřebismus" pozdního socialismu. To bylo v dobách, kdy tento socialismus už pochopil že v něm nefunguje (téměř) nic; a tak se snažil národ k vyššímu výkonu motivovat neustálými apely, že "je třeba...". Přičemž za toto "je třeba" bylo možno dosadit si cokoli z nefungující ekonomiky, nefungující státní správy, nefungujícího zdravotnictví... Takže panující režim sice neustále dokola vyhlašoval své "je třeba", ale tento jeho "jetřebismus" se neustále znovu a znovu rozbíjel na realitách tehdejší doby, tehdejšího systémového nastavení.
A tak i tyto - dozajista ušlechtile a humánně míněné - výzvy, plány a projekty rakouské sociální demokracie mířily nakonec do prázdna. Neměly oporu v realitě; ani v realitě tržní ekonomiky, ani v reálné mentalitě obyvatel tržní ekonomiky.
Co se této reálné mentality týče, pak se můžeme podívat na jeden konkrétní příklad: demokratizaci médií. Ano, zní to velkolepě demokraticky, tato snaha demokratizovat média, respektive podřídit je demokratické kontrole. Jenže - jakkoli M. Pleva soudí že soukromé televizní stanice prý "nikomu nechyběly", holou skutečností je to, že kdyby média byla skutečně plně "demokratizovaná", to jest kdyby skutečně odpovídala přáním většiny diváků, pak by to prakticky s jistotou znamenalo totální vítězství televizního bulváru nad posledními zbytky seriózní televizní tvorby.
A jak v televizi respektive v médiích, tak by tomu bylo i ve všech dalších oblastech života společnosti. Při jen trochu střízlivém pohledu se totiž ukazuje, že onen projekt "totální demokratizace" je nakonec pouze líbivým populistickým heslem, ale že při svém plném uskutečnění by s největší pravděpodobností vedl k ještě větší degradaci společenského a kulturního prostředí, nežli jak tomu už tak je za podmínek tržní, respektive kapitalistické společnosti.
Vše dohromady: tyto levicové projekty, jak jsou napohled velice humanistické, jsou ve skutečnosti produktem krajně zjednodušujícího pohledu na svět a na člověka. Rakouská sociální demokracie ve svém programu sice ujišťovala že nemá nic společného s komunismem; ale ve skutečnosti s marxisticko-komunistickým projektem revoluční proměny společnosti sdílí/sdílela jednu zcela klíčovou premisu: totiž předpoklad o "dobré podstatě" člověka. Komunismus věřil že po zrušení kapitalismu všichni lidé začnou z nejhlubšího niterného přesvědčení pracovat usilovně (a bezplatně!) pro dobro celku; rakouská soc. dem. zase věřila, že když se veškeré rozhodovací procesy "zdemokratizují", že dojde víceméně k tomu samému efektu: lidé bez ohledu na své vlastní privátní, latentně egoistické zájmy budou vždy rozhodovat výhradně s ohledem na zájmy celku.
To je vlastně všechno, co je možno k dané věci říci. Ještě jednou: tyto velkolepé levicové projekty byly sice vedeny silným humanistickým impulsem; ale jejich naivní optimismus dnes už nelze legitimně sdílet. Jak naprosto správně konstatoval pan Unger: "Je třeba jít dál a trasa je už jiná."