Jako vždy Ivan Štampach naprosto přesně vystihuje podstatu věci.
Ano, Milada Horáková svým tragickým osudem, i svou osobní statečností dozajista zaslouží nebýt zapomenuta (tak jako bylo zapomenuto mnoho jiných), nýbrž znovu a znovu vracena zpět do národní paměti.
Kdyby... Kdyby ovšem nebylo toho, že právě u těch kteří u příležitosti daných výročí vždy nejhlasitěji vykřikují její jméno, se neodbytně vkrádá podezření, že jejich motivy jsou podstatně jiné, nežli vzdát upřímný hold jedné ženě svého času upadlé do nemilosrdného soukolí totalitního režimu. Vkrádá se silné podezření, že tito lidé si ve skutečnosti především přihřívají polévku svého antikomunismu. A že všechny ty jejich tryzny za Miladu Horákovou jsou ve skutečnosti jenom předstíranou účastí, že její smrt je tu instrumentalizována pro něčí ideologické cíle.
A že i pro tyto slavnostní státní tryzny za Miladu Horákovou v plné míře platí Krylovy verše z jeho "Písně neznámého vojína":
V každém případě: velmi zásadní, a zdá se že i osobně upřímný text. Ta věta "liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase" je svým způsobem geniální; naprosto dokonale ukazuje limity jakýchkoli liberálních snah o politické změny. Takovýto liberalismus nakonec skutečně vždy nevyhnutelně skončí jenom a pouze u politiky - tedy u víceméně volnočasové aktivity. Zcela tu absentuje principiální vědomí, impuls po zásadní systémově změně, která by změnila celkový charakter života a fungování společnosti. Jejího primárního hodnotového nastavení.
Na straně druhé - musím přiznat že má vlastní cesta byla spíše opačná. Z původního pevného přesvědčení o nutnosti zásadní systémově změny jsem se čím dál tím - chtě nechtě - musel propracovávat ke zjištění, že takováto změna není možná s "normálním", tedy s většinovým člověkem. Kromě zcela výjimečně krizových situací.
Jinak řečeno: nejde-li hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. A je tedy nakonec přece jenom nutno najít cestu k tomu většinovému člověku. Tedy - k "liberálovi".
To neznamená, že by se měl opustit cíl zásadní systémové změny. Ale je nutno si uvědomit (a přiznat), že tuto systémovou změnu není možno provést proti většině.
A jedno je možno už teď říci s jistotou: Matěj Stropnický to bude mít velice obtížné, nalézat nějaké spojence pro svou revoluci. (Neboť právě toto je vlastní označení pro eufemismus "systémová změna".) On sice může nalézt určité množství sociálně frustrovaných, kteří jsou naštvaní na stát, na poměry, a třeba i na samotný kapitalismus; ale sotva tu najde někoho, s kým by bylo možno dělat něco smysluplnějšího, co by přesahovalo právě jenom tento živelný hněv. Co by mohlo směřovat k nějakému opravdu promyšlenému projektu "systémové změny".
Velké uznání autorce za schopnost kritickým pohledem zhodnotit činnost a kroky té strany v izraelsko-palestinském konfliktu, s kterou ji spojuje její rodová identita. Je jen velmi málo takových, kteří jsou takto kritického pohledu do vlastních řad schopni.
V jednom bodě ale autorku musím poněkud poopravit; je to ale právě bod klíčový. Totiž ohledně jejího tvrzení, že Izraeli dnes už od jeho arabských sousedů nehrozí žádné reálné nebezpečí, neboť ti se prý už definitivně "smířili se statem quo".
Tato věta by sice mohla opravdu platit - kdybychom ji pojali skutečně doslova. Totiž že je tu řeč výhradně a pouze o dnešku, a momentálním stavu. Jenže - jak rychle a dramaticky se situace v blízkovýchodním regionu respektive v arabském světě může změnit prakticky ze dne na den, toho jsme znovu a znovu svědky. Libanon, Sýrie, Irák, ale i taková Libye - i v zemích či regionech které se zdály být předtím zcela stabilizované ze dne na den může dojít k erupci násilí. A i u velkého bezprostředního souseda Izraele, v Egyptě, se na čas dostali k moci fundamentalističtí radikálové. A kdoví, jaké by byly vztahy mezi Izraelem a Egyptem dnes, kdyby se Muslimské bratrstvo udrželo u moci.
Zkrátka: ano, je docela dobře možné že mnohým izraelským "jestřábům" je toto latentní ohrožení zvenčí jenom vítanou záminkou pro jejich nacionalistické choutky. Ale - i přes to všechno tato hrozba pro Izrael zůstává stále reálnou, a jakékoli vedení izraelského státu s ní musí i do budoucna počítat.
Na straně druhé je ovšem nutno přiznat i to, že ten Trumpův plán dost možná není až zase tak zcela nespravedlivý a nevyvážený, jak by se na první pohled mohlo zdát. První indicií pro to je už samotný fakt, že ho kritizují nejen propalestinští aktivisté (i v samotném Izraeli), ale stejně tak ho za nepřijatelný označují i izraelští osídlenci!
A za druhé: tento plán se až tak příliš neodlišuje od toho, o kterém svého času Palestinci docela závažně jednali. A přinejmenším při pohledu na mapu čistě opticky rozdělení území nevypadá pro Palestince až tak zcela špatně. Jistě: museli by se smířit s trvalou existencí izraelských sídlišť v teritoriu, které pokládají za své. Jenže: s těmito sídlišti se budou muset smířit tak jako tak; není reálné síly které by je z dané oblasti mohla odstranit. A v každém případě by se tím rozsah vlastního území Palestinců oproti současnému stavu zřetelně zvýšil, snad o celou polovinu. V každém případě by tím Palestinci získali svůj vlastní stát; a mohli by živit naděje, že někdy v budoucnosti se přece jenom poměry změní v jejich prospěch.
Co je na Trumpově plánu především tak zavrženíhodné je spíš jeho forma neomaleného diktátu vůči slabší straně. Na straně druhé: Trump zřejmě věc vidí tak, že když se nic nepodnikne, tak bude izraelsko-palestinský konflikt ve stejné podobě přetrvávat třeba ještě i dalších sto, dvě stě let! Zatímco jeden radikální řez - i když napřed bolestný - by mohl přece jenom přinést alespoň určité řešení.
Tak kdo vlastně zabil Miladu Horákovou?
Ivan Štampach
Jako vždy Ivan Štampach naprosto přesně vystihuje podstatu věci.
Ano, Milada Horáková svým tragickým osudem, i svou osobní statečností dozajista zaslouží nebýt zapomenuta (tak jako bylo zapomenuto mnoho jiných), nýbrž znovu a znovu vracena zpět do národní paměti.
Kdyby... Kdyby ovšem nebylo toho, že právě u těch kteří u příležitosti daných výročí vždy nejhlasitěji vykřikují její jméno, se neodbytně vkrádá podezření, že jejich motivy jsou podstatně jiné, nežli vzdát upřímný hold jedné ženě svého času upadlé do nemilosrdného soukolí totalitního režimu. Vkrádá se silné podezření, že tito lidé si ve skutečnosti především přihřívají polévku svého antikomunismu. A že všechny ty jejich tryzny za Miladu Horákovou jsou ve skutečnosti jenom předstíranou účastí, že její smrt je tu instrumentalizována pro něčí ideologické cíle.
A že i pro tyto slavnostní státní tryzny za Miladu Horákovou v plné míře platí Krylovy verše z jeho "Písně neznámého vojína":
A jednou za čas se páni ustrnou
a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou
zkoušejí zabrečet.
Pak se zvednou a hraje muzika
písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká
nad hrobem s lucernou...
Chtít to hlavní
Matěj Stropnický
V dnešním Salonu (Právo) M. Stropnický konkretizoval své představy o radikálním boji proti nadvládě kapitálu.
Protože současný formát DR neumožňuje rozsáhleji strukturované diskuse, umístil jsem podrobnější komentář na mém vlastním webu: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/konzervativni-socialismus/#comment-2024
Tento komentář je v daném diskusním vlákně zcela dole; v čase 13:31.
...nicméně lépe pozdě nežli nikdy.
V každém případě: velmi zásadní, a zdá se že i osobně upřímný text. Ta věta "liberálové jsou nespokojeni jen ve svém volném čase" je svým způsobem geniální; naprosto dokonale ukazuje limity jakýchkoli liberálních snah o politické změny. Takovýto liberalismus nakonec skutečně vždy nevyhnutelně skončí jenom a pouze u politiky - tedy u víceméně volnočasové aktivity. Zcela tu absentuje principiální vědomí, impuls po zásadní systémově změně, která by změnila celkový charakter života a fungování společnosti. Jejího primárního hodnotového nastavení.
Na straně druhé - musím přiznat že má vlastní cesta byla spíše opačná. Z původního pevného přesvědčení o nutnosti zásadní systémově změny jsem se čím dál tím - chtě nechtě - musel propracovávat ke zjištění, že takováto změna není možná s "normálním", tedy s většinovým člověkem. Kromě zcela výjimečně krizových situací.
Jinak řečeno: nejde-li hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře. A je tedy nakonec přece jenom nutno najít cestu k tomu většinovému člověku. Tedy - k "liberálovi".
To neznamená, že by se měl opustit cíl zásadní systémové změny. Ale je nutno si uvědomit (a přiznat), že tuto systémovou změnu není možno provést proti většině.
A jedno je možno už teď říci s jistotou: Matěj Stropnický to bude mít velice obtížné, nalézat nějaké spojence pro svou revoluci. (Neboť právě toto je vlastní označení pro eufemismus "systémová změna".) On sice může nalézt určité množství sociálně frustrovaných, kteří jsou naštvaní na stát, na poměry, a třeba i na samotný kapitalismus; ale sotva tu najde někoho, s kým by bylo možno dělat něco smysluplnějšího, co by přesahovalo právě jenom tento živelný hněv. Co by mohlo směřovat k nějakému opravdu promyšlenému projektu "systémové změny".
Nekritická podpora Izraele je druhou stranou téže mince jako antisemitismus
Zuzana Schreiberová
Velké uznání autorce za schopnost kritickým pohledem zhodnotit činnost a kroky té strany v izraelsko-palestinském konfliktu, s kterou ji spojuje její rodová identita. Je jen velmi málo takových, kteří jsou takto kritického pohledu do vlastních řad schopni.
V jednom bodě ale autorku musím poněkud poopravit; je to ale právě bod klíčový. Totiž ohledně jejího tvrzení, že Izraeli dnes už od jeho arabských sousedů nehrozí žádné reálné nebezpečí, neboť ti se prý už definitivně "smířili se statem quo".
Tato věta by sice mohla opravdu platit - kdybychom ji pojali skutečně doslova. Totiž že je tu řeč výhradně a pouze o dnešku, a momentálním stavu. Jenže - jak rychle a dramaticky se situace v blízkovýchodním regionu respektive v arabském světě může změnit prakticky ze dne na den, toho jsme znovu a znovu svědky. Libanon, Sýrie, Irák, ale i taková Libye - i v zemích či regionech které se zdály být předtím zcela stabilizované ze dne na den může dojít k erupci násilí. A i u velkého bezprostředního souseda Izraele, v Egyptě, se na čas dostali k moci fundamentalističtí radikálové. A kdoví, jaké by byly vztahy mezi Izraelem a Egyptem dnes, kdyby se Muslimské bratrstvo udrželo u moci.
Zkrátka: ano, je docela dobře možné že mnohým izraelským "jestřábům" je toto latentní ohrožení zvenčí jenom vítanou záminkou pro jejich nacionalistické choutky. Ale - i přes to všechno tato hrozba pro Izrael zůstává stále reálnou, a jakékoli vedení izraelského státu s ní musí i do budoucna počítat.
Malá česká válka o Palestinu a Izrael
Filip Outrata
Na straně druhé je ovšem nutno přiznat i to, že ten Trumpův plán dost možná není až zase tak zcela nespravedlivý a nevyvážený, jak by se na první pohled mohlo zdát. První indicií pro to je už samotný fakt, že ho kritizují nejen propalestinští aktivisté (i v samotném Izraeli), ale stejně tak ho za nepřijatelný označují i izraelští osídlenci!
A za druhé: tento plán se až tak příliš neodlišuje od toho, o kterém svého času Palestinci docela závažně jednali. A přinejmenším při pohledu na mapu čistě opticky rozdělení území nevypadá pro Palestince až tak zcela špatně. Jistě: museli by se smířit s trvalou existencí izraelských sídlišť v teritoriu, které pokládají za své. Jenže: s těmito sídlišti se budou muset smířit tak jako tak; není reálné síly které by je z dané oblasti mohla odstranit. A v každém případě by se tím rozsah vlastního území Palestinců oproti současnému stavu zřetelně zvýšil, snad o celou polovinu. V každém případě by tím Palestinci získali svůj vlastní stát; a mohli by živit naděje, že někdy v budoucnosti se přece jenom poměry změní v jejich prospěch.
Co je na Trumpově plánu především tak zavrženíhodné je spíš jeho forma neomaleného diktátu vůči slabší straně. Na straně druhé: Trump zřejmě věc vidí tak, že když se nic nepodnikne, tak bude izraelsko-palestinský konflikt ve stejné podobě přetrvávat třeba ještě i dalších sto, dvě stě let! Zatímco jeden radikální řez - i když napřed bolestný - by mohl přece jenom přinést alespoň určité řešení.