Tedy, upřímně řečeno, pane Petrasku, já osobně nejsem schopen na liberalismu, individualismu a empirismu nalézt naprosto nic zajímavého, inspirativního. - A ještě upřímněji řečeno: dokonce i "náboženský" kolektivismus je pro mě v tomto srovnání alespoň o něco zajímavější, právě proto že dokáže překročit omezenou hranici toho, co je dáno bezprostředně, co je možno vnímat bezprostřední smyslovou zkušeností.

Empirismus - jistě, ten má tu obrovskou výhodu že může zdánlivě znovu a znovu nalézat něco nového, dělat nové objevy ve smyslu pozitivních, empirických věd. Tento empirismus ale ve svém komplexu nevytváří nakonec nic více, nežli to pro co má například fenomenologie označení "technověda". Je nutno si uvědomit, že z celé škály možností lidského poznávání světa je to právě tato technověda, která je spojena s nejnižší úrovní fantazie, kreativity.

Zatímco jak kolektivismus, tak (jakákoli) teologie překračují tuto hranice bezprostředního a lidského ducha nutí k přemýšlení, tím že před něj staví jinou, nečekanou skutečnost. Obecně řečeno: vytvářejí rozpor, který lidský duch musí řešit.

Teologie vytváří tento myšlenkový rozpor tím, že proti banálnímu viditelnému, empirickému světu staví (hypotetickou) nadsmyslovou skutečnost. Kolektivismus zase staví princip celistvosti, pospolitosti proti přirozeně vnímanému individualismu. Každý člověk se bezprostředně definuje jako individuum; proto liberalismus, který se plně kryje s tímto individualismem, nevytváří žádný protiklad, žádnou výzvu pro lidského ducha aby ten se nějakým způsobem vypořádával se stavem nesamozřejmosti. Tuto nesamozřejmost vytváří princip kolektivismu, kdy člověk musí řešit protiklad svého postavení jakožto subjekt individuální, a jakožto subjekt kolektivní.

Samozřejmě, bylo by možno namítnout že z naší vlastní zkušenosti víme, že (vnucený) kolektivismus nevede k rozkvětu lidského ducha, nýbrž naopak ke stagnaci, ke všeobecnému úpadku. Jistě: jak dogmatická teologie tak i dogmatický (náboženský) kolektivismus vedou nevyhnutelně k úpadku ducha. To platí ale pro všechny dogmatismy, včetně dogmatismu liberalismu. Jenom že u liberalismu tento úpadek není napohled natolik zjevný, právě proto že člověk zde má možnost ponořit se do zkoumání oné - kvantitativně nekonečné - empirie.

Ale z celkového hlediska je tomu skutečně tak, že jak teologie tak kolektivismus vytvářejí pnutí, které je výzvou kreativnímu lidskému duchu. Který sice působí v opozici proti tomuto vládnoucímu dogmatu, ale nicméně i přes tento postoj vzdoru sám profituje z onoho pnutí, které vytváří vládnoucí idea.

Empirismus - ten nakonec není ničím jiným, nežli pouhým popisem bezprostřední skutečnosti. Hegel se vždy posmíval empirickým vědám, které pouze neustále běhají od jedné jednotliviny ke druhé, aniž by byly schopny dobrat se nějakých skutečně obecně platných poznatků. ("Obecnost" je zde míněna ve filozoficko-metafyzickém, nikoli v běžném abstraktním smyslu.)

"Svobodný" liberální empirismus není nakonec nic jiného nežli pastí na lidského ducha; právě tím že mu umožňuje relativně snadno dosahovat zdánlivě uspokojivých výsledků, bezprostředně správných poznatků, odvádí tohoto lidského ducha od zkoumání skutečností vyššího řádu.

V dosavadních diskusích jsme se zabývali vztahem člověka ke společnosti především v čistě politické rovině, jakožto vztahem jednotlivého občana k celkové sumě všech občanů. Dalo by se říci, že se jednalo o vztah individualistické demokracie liberální k pospolité demokracii "lidové". V zásadě se jednalo o konflikt zájmů: zájem soukromého individua versus zájmy společenského celku. Tento politický vztah je ale pouze součástí obecnějšího komplexu vztahů, který je pro úplnost také ještě nutno zmínit. V tomto širším smyslu se jedná o samotného člověka, o charakter a kvalitu jeho žití vůbec.

Pro úvod do této problematiky bude nejlépe sáhnout po názorech politického filozofa V. Bělohradského, které naposled pregnantně formuloval ve svém článku "Systém člověku vlkem", který byl poslední čtvrtek otištěn v Salonu/Právo. Název článku sám naprosto jasně vypovídá, o co se tomuto autorovi jedná. Bělohradský už léta vede svůj trvalý boj proti "systému"; což je fakt který je v prvé řadě nutno pozdravit, není mnoho takových kdo si dokáží uvědomit, jak dalece současné společensko-ekonomicko-politické uspořádání (tedy "systém") reálně svazuje člověka, omezuje prostor svobodné realizace všech jeho bytostných humánních potenciálů.

V. Bělohradskému je nutno vyslovit respekt i za to, že si uvědomuje - a otevřeně hlásá - že konkrétním jádrem tohoto "systému" je jak dravý a bezohledný kapitalismus, tak ale i celý politický systém liberální demokracie! Především tento druhý fakt - omezující charakter samotné liberální demokracie - si jen málokdo dokáže uvědomit. I ti kdo kritice podrobují systém kapitalismu, většinou stále ještě slepě věří na dobrodiní, na údajnou svobodomyslnost systému liberální demokracie.

Potud tedy všechno dobře; ale hned vzápětí Bělohradský činí krok zpět. Ukazuje se totiž, že on systém liberální demokracie a liberálního kapitalismu kritizuje - z pozic ideového ultraliberalismu!

Připomeňme si: základním ideovým principem liberalismu je absolutní autonomie atomizovaného individua. Individuum je vším, společnost je ničím. Anebo jak to svého času pregnantně vyjádřila exponentka tvrdé pravice M. Thatcherová: "Společnost neexistuje, existují jenom jednotliví lidé."

V. Bělohradský zjevně zastává velmi podobný náhled. On kritizuje systém liberální demokracie ne proto, že je tento princip individualistický, tedy že redukuje člověka v celé šíři jeho potenciální existence jenom na pouhé individuum - nýbrž on tento systém liberální demokracie kritizuje proto, že mu ještě není dost liberální, dost individualistický!

Bělohradský stále zarytě odpírá uznat, že člověk je bytostně, niterně tisíci svazky a vztahy spojen s celou společností, že nelze stavět společnost a jednotlivce proti sobě, jako by člověk byl nějaká absolutně autonomní entita, a společnost něco principiálně jiného, a to sice buď pouhá chiméra (jako u Thatcherové), anebo přinejlepším pouze zcela efemérní entita.

V závěru svého zmíněného článku Bělohradský klade - poněkud zoufale znějící - otázku, zda se najde někdo, kdo dokáže současného člověka vysvobodit ze sevření kapitalismu. Ovšem - Bělohradský zde sice mluví o "člověku", ale ve skutečnosti nemá na mysli nic jiného, nežli pouze ono klasické liberální individuum, údajně zcela autarkní a autonomní, principiálně nezávislé na komkoli druhém, které pouze sekundárně, pouze na základě vlastní vůle (či přesněji: své vlastní nálady) s dalšími stejně tak nezávislými individui podniká společné akce (respektive společné občanské aktivity).

Bělohradský se sice zaklíná, že naopak právě toto atomizované individuum je "ten pravý" člověk; znovu zde oživuje svou tézi vyslovenou v jeho "Pléthokracii", že prý "část je větší než celek", a tedy že toto atomizované individuum je prý více nežli celek společnosti, nežli celkový komplex všech společenských vztahů. Nehledě na skutečnost, že Bělohradský tímto svým tvrzením přímo popírá centrální Aristotelův nález, že "celek je více nežli pouhá suma jeho částí", Bělohradský nepřináší žádné důkazy správnosti svého tvrzení.

Jistě - to co obecně rozumíme pod pojmem "člověk" bezprostředně nemůže existovat jinak nežli ve formě individua. Ale to ještě nijak neznamená, že když máme přítomno toto individuum, že by už jenom tím bez dalšího byl dán i samotný člověk, totiž v celé šíři a hloubce jeho bytostné humánní existence.

Individuum není jako takové v zásadě nic více nežli holé "já", čirá sebevztažnost určité entity nadané vědomím. Ale "člověk" jakožto kulturně, myšlenkově, ideově vyspělá bytost se vůbec nemůže zrodit jinak nežli že do sebe během svého života, především v průběhu svého dospívání doslova "nasaje" všechny konkrétní kulturní, myšlenkové, ideové obsahy které v sobě nese ta společnost kterou je on přirozenou a nedílnou součástí. Bez tohoto žití v nitru samotné společnosti by takovýto naprosto autonomní jedinec nebyl dokonce ani Robinsonem (i ten byl přece napřed socializován ve společnosti, nežli upadl do své ostrovní izolace); nebyl by dokonce ani divochem, neboť i ten je socializován ve své - kmenové či rodové - komunitě.

Vztah mezi jedincem a celkem je možno si v jeho správných relacích docela dobře uvědomit v analogii se současnými internetovými sítěmi: ano, dalo by se napřed říci, že tyto sítě jsou přece tvořeny jejich jednotlivými účastníky, jejich vlastními individuálními kreacemi. Jenže - každý nový účastník který do těchto sítí vstoupí napřed musí - aby v nich vůbec mohl být relevantním účastníkem - musí napřed přijmout, akceptovat jejich logiku, jejich způsob fungování, jejich formy sdělování. V tomto smyslu tedy naopak síť jako taková je primární entitou, a každý jedinec jako takový zaujímá pouze sekundární roli, na fungování celku jako takového může svými individuálními aktivitami změnit jen velice málo.

Vidíme tedy snadno, že vztah jednotlivce a celku je ve skutečnosti podvojný, dialektický: z jedné perspektivy je primární entitou jednotlivec, ale z druhé perspektivy je tomu přesně naopak, primární entitou je celek.

Je tedy naprosto zjevné, že jak byl principiálně vadný a falešný komunistický kolektivismus, který lidskou individualitu podřizoval - nakonec velmi abstraktním a ideologizovaným - zájmům celku, tak stejně tak vadný a lidskou bytost deformující je vyhraněný individualismus/liberalismus, který člověka zkracuje, redukuje pouze na jeho ryze individuální existenci, a přitom ho fakticky odstřihuje od toho kulturně-ideového základu, který je nepostradatelnou podmínkou jeho rozvoje jakožto plnohodnotné lidské bytosti.

Bylo řečeno, že ve své podstatě je tento vztah mezi individuem a celkem, mezi jednotlivcem a společností vztahem dialektickým; to ale znamená, že jediným správným a pravdivým řešením tohoto vztahu nemůže být nic jiného nežli dialektická syntéza, tedy vyvážený a harmonický poměr mezi složkou individuální a složkou společenskou.

Nalezení - či spíše kreativní vytvoření - této dialektické syntézy je právě tím krokem, které lidstvo musí učinit aby se dostalo ve svém vývoji na kvalitativně vyšší stupeň; ale tato syntéza není možná ani na půdě vnuceného abstraktního kolektivismu, ale ani na půdě zdánlivě svobodného, ale ve skutečnosti stejně tak abstraktního individualismu a liberalismu.

Pane Dospivo, že jakákoli veřejně či obecně přijatá (a to třeba i konsensuálně!) hodnota může vést ke svému zneužití (a tedy k instalaci iliberálního politického režimu), to je

- za prvé nesporná pravda;

- ale zároveň se jedná o trvalou výmluvu a zástupný argument těch, kteří a priori a pouze ze své osobní předpojatosti zarytě odmítají, že by i oni sami měli být vázáni nějakými obecně platnými hodnotovými normami.

K prvnímu bodu: ano, je to bohužel holým faktem, že jakákoli idea či hodnota (včetně těch nejvyšších) je časem zneužita v ideologickém a následně i mocenském smyslu, nebo je tomuto nebezpečí přinejmenším vystavena.

Je jediná cesta, jediná možnost jak tomuto nebezpečí čelit: jako definitivně legitimní může platit jenom a pouze taková idea, taková hodnota, která v sobě samé jako svůj klíčový prvek má zabudováno právo na své neustálé přezkušování, a tedy i na své vlastní zpochybnění. (Karl Popper by snad řekl: na svou vlastní falzifikaci.)

Ovšem - na straně druhé nesmí dojít k opačnému extrému, že všechno (vše hodnotné) bude paušálně zpochybňováno, dehonestováno a denuncováno jako ďáblův spár plíživé diktatury. Už staří Řekové věděli že je vždy nutno hledat správný, vyvážený střed mezi dvěma protichůdnými pozicemi, mezi dvěma extrémy. Tento střed není možno nalézt, vytyčit jednou provždy (to by opět bylo ustrnulé dogma), nýbrž toto hledání správné cesty je věčný úkol, tuto křehkou rovnováhu je nutno hledat znovu a znovu.

Ano, máte pravdu, svým způsobem i současná liberální demokracie v sobě nějakým způsobem spojuje tyto protichůdné principy, tedy hodnotovou neutralitu na straně jedné, a přece jenom příklon k určitým humánním hodnotám na straně druhé.

Základní problém zde ale leží v tom, že liberální demokracie nemá odvahu (a ani toho není schopna) tuto cestu středem jasně a veřejně deklarovat a vytyčit, jak už jsem napsal liberální demokracie je v tomto ohledu zcela hybridní útvar, na jednu stranu tvrdí že je hodnotově naprosto neutrální a na straně druhé chce přece jenom určité hodnoty prosazovat, takže nakonec neustále popírá samu sebe, až do úpadu tančí svůj tanec svatého Víta mezi jedním a druhým, chce být něčím čím není a zároveň popírá být tím, čím reálně je.

Ale snad ještě horší nežli tato interní rozpolcenost současné liberální demokracie je to, že ona se takto nachází ve stavu trvalého klamu, a touto svou inherentní nepravdivostí kontaminuje nakonec celý veřejný prostor. Na jedné straně vyhlašuje svou naprostou ideovou neutralitu, ale na straně druhé alespoň v určitém okruhu případů nemůže připustit naprostou devastaci veřejných hodnot, a tak reálně jedná na jejich ochranu, ale jenom jaksi "z donucení", aniž by to přiznala otevřeně.

Liberální demokracie se tuto svou schizofrenní rozpolcenost snaží kašírovat odvoláváním se na katalog "základních lidských práv"; jenže kdo má rozhodovat o tom, kde vede hranice mezi "základní" a "nezákladní" humanitou?!... Jestliže jsou samotná lidská práva "nedělitelná", jak tato liberální demokracie deklaruje, pak stejně tak nedělitelný musí být samotný postulát humanismu, nelze ho jen tak rozštěpit na "základní" a "méně významný".

Kdyby tedy současná levice byla k čemu, pak by musela přinejmenším t e m a t i z o v a t tento klíčový problém, tento klíčový rozpor současné demokracie. Nikdo od této levice nepožaduje aby přišla okamžitě s hotovým řešením; ale z onoho permanentního klamu současného modelu liberální demokracie je možno se osvobodit jenom a právě tak, že bude veřejně označen, veřejně doznán, a že společnost projeví ochotu se s ním intelektuálně i eticky vypořádat.

Pane Krupičko, ohledně oněch ze řetězu utržených volebních kampaní politických partají Vám musím dát za pravdu. Dnešní člověk/občan si na to - stálým opakováním - zvykl už jako na samozřejmost, ale když se na věc podíváme poněkud s odstupem: co je to vlastně za šílený, zvrácený svět, kde politické strany, které by vlastně měly reprezentovat suverénní vládu lidu, se musejí křiklavou a vlezlou reklamou nabízet a prodávat jako lehké děvy na ulici?!...

A ze všeho nejhůře se v tomto ohledu svého času projevila právě sociální demokracie, bylo to hned v prvních polistopadových volbách, ohledně toho jak "správně" provádět volební kampaň se prosadili staří sociální demokraté z Ameriky, ti přišli se zvěstováním že nějaká obsahová sdělení ve volbách tak jako tak nehrají roli, že to jediné co ve volbách rozhoduje je masírovat podvědomí potenciálních voličů tak dlouho a tak úporně, až ti bez jakéhokoli přemýšlení hodí svůj volební lístek do "té správné" urny. A tak v té době ze všech možných médií - dodnes mi to zní v uších - znovu a znovu donekonečna zazníval sborový pokřik "Jednadvacet, jednadvacet!". Neboť sociální demokracie tehdy od ústřední volební komise dostala přiděleno pořadové číslo 21.

Sotva kdy jindy někdo s takovou otevřeností (a s takovou mírou cynismu) dal jasně na vědomí, že volič v demokracii je pouze nesvéprávný, nemyslící blb, jehož jediným posláním je nechat se ohloupit a zmanipulovat tak, aby jako ovce poslušně odevzdával svůj hlas tomu, kdo ho dokázal ohloupit a zmanipulovat lépe nežli ti ostatní.

Tohle a právě tohle je tedy reálná podoba oné slavné "demokracie", kterou jako svůj fetiš stále vzývá (alespoň proklamativně) naprostá většina současného světa.

Varufakisovy levičácky fundamentalistické výlevy jsou natolik iracionální, že už vůbec nemá smysl ztrácet čas s jejich komentářem.

Nějaká "finlandizace" Ukrajiny na základě jakéhosi summitu mezi americkým a ruským prezidentem - to je za současné situace naprosto nesmyslná představa, která se vůbec nezabývá jakýmikoli aktuálními reáliemi.