Pane Profante, otázku eutanazie je asi sotva možno pokládat za specificky levicové téma (i když ve věci samé bych s Vámi v zásadě souhlasil). Podpora rodin s malými dětmi dozajista levicové téma je; ale sotva takové s kterým by současná levice mohla nějakým zásadním způsobem prorazit.
Inkluze vzdělání: mě by především zajímalo, j a k é h o vzdělání se má současnému člověku dostávat. Když už jsme zde (v minulém vstupu) udělali exkurs do antiky, pak můžeme položit otázku: má toto vzdělávání zůstat v temnotě Platónovy jeskyně, anebo má být pozváním a motivací k výstupu z ní, do světla skutečných pravd? Protože pokud by se nemělo jednat o nic více nežli o neustálé zření na hry pouhých stínů, pak už je docela jedno zda takto praktikované vzdělání bude inkluzivní či nikoli.
Pane Morbicere, vlastně jsem měl pro dnešek v úmyslu vložit sem obecnou úvahu o politických partajích - o jejich funkčnosti, o smyslu a nesmyslu jejich působení. Ale budiž; když Vy jste sem vnesl princip rozumu, rozumného jednání jakožto - žádoucího - prostředku a cíle levice, můžeme se napřed věnovat tomuto tématu. Ono totiž obojí spolu nakonec také docela souvisí.
Tak tedy Vy jste toho názoru, že šance levice spočívá v tom "že nabídne cestu, která bude dávat smysl a zároveň bude odpovídat realitě, faktům, vědeckým poznatkům..." A že tímto způsobem si levice může získat většinového voliče.
Jistě, tato představa napřed působí přesvědčivě; bohužel zde při bližším pohledu hned na počátku narazíme na několik zcela zásadních překážek.
Za prvé, na otázku "co dává smysl" zcela diametrálně odlišným způsobem budou odpovídat příslušníci levice a opět zcela jinak příslušníci pravice. Takže zde budeme mít opět klasický pravo-levý protiklad, a nepohneme se z místa. Poukaz na kapitalismus a jeho ničení životního prostředí bohužel nijak zásadně nepomůže: pro příslušníky pravice bude vždy na prvním místě stát funkčnost ekonomiky, tedy "prosperita", a teprve na druhém místě ochrana životního prostředí.
A ovšem - ne jen příslušníci tvrdé pravice budou zastávat tento postoj, nýbrž ve skutečnosti i naprostá většina společenského a politického středu. Ti sice budou verbálně uznávat potřebnost ochrany životního prostředí, ale jakmile přijde řeč na to že by k tomu měli něčím přispět také oni, ze své vlastní kapsy, pak to i u nich vždy vyhraje kapitalismus, i s celou jeho hltavostí. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
A tím se obloukem dostáváme zpět k tématu rozumu, rozumného jednání. Pane Morbicere, ono se ovšem může zdát, že zatímco ostatní zde diskutují o konkrétních politických (levicových) programech, že já sem stále znovu uměle vnáším nějaká vzdálená, externí filozofická témata. Jenže - já opakuji znovu a znovu, ta současná mizérie tohoto světa nepřišla sama od sebe, nýbrž je přirozeným a zákonitým důsledkem určitého společenského vývoje, který v zásadě započal občanskými ("buržoazními") revolucemi osmnáctého století. Celý tento vývoj je nutno si představit jako vývoj evoluční: v oné době lidská společnost nastavila výhybky svého budoucího vývoje jedním určitým směrem, vznikla zde tedy určitá vývojově-evoluční větev. Která má samozřejmě svá určitá pozitiva, svou určitou funkčnost (jinak by nebyla životaschopná); ale zároveň tímto krokem byly eliminovány všechny evoluční větve jiné. Tedy všechny ostatní možné alternativy k danému směru vývoje. Prosadila se tedy alternativa liberálního kapitalismu - se všemi přednostmi (ekonomická výkonnost, osobní svoboda); ale zároveň i se všemi limity a problémy. Z nichž některé se projevily hned, jiné se naakumulovaly, a svými důsledky na nás dopadají až dnes.
Tolik tedy obecně; vraťme se nyní zpět k záležitosti rozumu, rozumného myšlení a konání.
Pane Morbicere, zcela na rovinu: to že člověk této společnosti liberálního kapitalismu by měl být schopen, respektive ochoten jednat rozumně - to jeden z klíčových omylů, respektive sebeklamů této společenské formy.
Tato společensko-politická forma spočívá v zásadě na dvou klíčových postulátech: za prvé na předpokladu rozumné, odpovědné správy veřejných záležitostí; a za druhé na volném uplatňování individuálních zájmů a názorů. Jenže - přitom si nějak nikdo nedokázal uvědomit, že oba tyto principy si zcela zásadně protiřečí.
Za prvé: tam kde člověk začne prosazovat své vlastní zájmy, tam okamžitě zmírá jakákoli racionalita. Tedy racionalita ve smyslu odpovědného užívání rozumu, ve prospěch celé společnosti. (Viz výše onen příklad se vztahem k životnímu prostředí.) Zpříma řečeno: společnost která se vydala na cestu kapitalistického rozvoje, taková společnost nikdy nemůže doufat že v ní vůdčím principem bude rozum. Ten to ve střetu s oním privátním zájmem vždy spolehlivě prohraje.
To je tedy jeden důvod, proč ve společnosti tohoto typu nikdy není možno získat většinu společnosti jenom odvoláváním se na rozum. Druhý důvod: bylo řečeno že tato společensko-politická forma spočívá na volném prosazování vlastních zájmů a názorů. Ona se dokonce neustále pyšní svou prakticky nijak neohraničenou svobodou volného šíření názorů. Jenže - "názor" a "rozum", to jsou dvě velice rozdílné věci. A nejen rozdílné; ony jsou dokonce vyloženě protikladné.
Vraťme se opět jednou do časů antiky: tam názor, mínění, doxa, platil jako principiálně nepostačují, limitovaný, deficitní náhled a výklad věcí tohoto světa. Krátce řečeno, mínění bylo něco pouze pro nevzdělaný, nevědoucí lid; zatímco pravý vzdělanec své úsudky o světě vytvářel nikoli na základě nahodile vzniklého mínění, nýbrž cestou striktního a logicky odůvodněného rozumového závěru.
Celý paradox spočívá tedy v tom, že to co pro staré Řeky bylo projevem nevzdělanosti a intelektuální omezenosti, to je pro svět liberální demokracie objektem její vrcholné pýchy! Liberální demokracie tedy nejenže člověka nijak nenutí doopravdy, odpovědně přemýšlet; nýbrž ona naopak honoruje a glorifikuje jeho počínání, když ten bez jakéhokoli hlubšího přemýšlení své rozumem nijak nekorigované názory nejen hlásá, ale i prosazuje se vší vehemencí svého ryze osobního přesvědčení. - A pak ještě dochází k velkému divení, když se v důsledku těchto priorit liberální demokracie do ulic a náměstí vyvalí tlupy dezolátů, aby zde arogantně vyřvávaly třeba i ta nejnesmyslnější, nejiracionálnější hesla a požadavky. Přitom je to zcela přirozený efekt: tam kde společnost absolutní volnost názoru postavila nad rozum, nad odpovědné zacházení s argumenty, tam to vůbec nemůže dopadnout nějak jinak.
Takže asi takhle, pane Morbicere. Ještě jednou: za podmínek liberální demokracie (respektive liberálního kapitalismu) není bohužel nijak možno se spoléhat na sílu rozumu; neboť ten je zde zcela spolehlivě eliminován jak prioritou privátního zájmu, tak prioritou nereflektovaného individuálního názoru nad autentickým, odpovědným užíváním rozumu.
Právě proto říkám znovu a znovu: jestliže vůbec existuje nějaké východisko ze současné mizérie, pak je v prvé řadě nutno vrátit se zpět, zcela na počátek současné cesty, současné vývojové, evoluční linie. A je nutno do hloubky prozkoumat, co se tehdy udělalo špatně, a zdali je možné základní nastavení celého společenského uspořádání přehodit na jinou kolej.
Když už jsme vzpomenuli sovětské perestrojky: tehdy bylo také velmi frekventovaným heslem slovní spojení "nové myšlení". A je možno říci: právě nějaké takové nové myšlení by bylo přesně tím, čeho by současná levice měla nejvíce zapotřebí.
Nejedná se tedy o to násilně ze sebe ždímat nějaké nové politické programy, anebo dokonce křečovitě ze země vydupávat nějaké nové levicové partaje; nýbrž jedná se o to začít na problémy současného světa a současného člověka nahlížet zásadně novým způsobem. Zcela od základu nově promyslet, nově definovat jak člověka samotného, tak jeho vztah ke společnosti.
Sovětští komunisté v době perestrojky toto heslo "nového myšlení" sice hlásali, ale jen velmi málo praktikovali, a proto nakonec zákonitě skončili na smetišti dějin. A dnešní levice? - Ta se ještě nedokázala propracovat ani k tomu heslu.
Dnešní situace levice docela připomíná postoje komunistů v době perestrojky: jak tehdejší tak i dnešní aktéři sice pod nemilosrdnými údery reality které už nelze dále ignorovat tak nějak začínají tušit, že něco není v pořádku; ale až do samotného konce si odmítají přiznat, že něco tu bylo zásadně špatně už od samotného počátku.
A tak mainstreamová levice stále ještě věří v tomu že je bez dalšího možné v jádru kapitalistický princip liberalismu vylepšit trochou sociálna, a že s tímto hybridem je možno si vystačit na věky věků. Zatímco radikální levice se stále ještě oddává víře v možnost vytvoření "toho pravého" socialismu, když se na něj naroubuje kapitalistický liberalismus.
Trochu příliš dlouhá pohřební řeč nad politickou mrtvolou strany sociální demokracie.
Nicméně, Oto Novotný v rámci svého rozboru všech možných příčiny tohoto úpadku sociální demokracie v jednom případě bezděky jmenoval i příčinu hlavní, základní: totiž že (pravá, autentická) sociální demokracie nikdy nedokázala ideově překonat omezený horizont plochého liberalismu. Jenom trochu "vylepšeného" o sociální aspekt.
Takto ideově prázdná, nicotná partaj samozřejmě nemůže mít žádný potenciál k tomu, aby poskytla novou ideovou orientaci člověku zmítaného v krizích současného světa. A pak se ještě diví a roní slzy nad tím, že když takto ideově naprosto selhávají strany liberální, že si lidé hledají náhražku a alternativu u hnutí a stran iliberálních.
Ideový i morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice
Jakub Patočka
Pane Profante, otázku eutanazie je asi sotva možno pokládat za specificky levicové téma (i když ve věci samé bych s Vámi v zásadě souhlasil). Podpora rodin s malými dětmi dozajista levicové téma je; ale sotva takové s kterým by současná levice mohla nějakým zásadním způsobem prorazit.
Inkluze vzdělání: mě by především zajímalo, j a k é h o vzdělání se má současnému člověku dostávat. Když už jsme zde (v minulém vstupu) udělali exkurs do antiky, pak můžeme položit otázku: má toto vzdělávání zůstat v temnotě Platónovy jeskyně, anebo má být pozváním a motivací k výstupu z ní, do světla skutečných pravd? Protože pokud by se nemělo jednat o nic více nežli o neustálé zření na hry pouhých stínů, pak už je docela jedno zda takto praktikované vzdělání bude inkluzivní či nikoli.
Pane Morbicere, vlastně jsem měl pro dnešek v úmyslu vložit sem obecnou úvahu o politických partajích - o jejich funkčnosti, o smyslu a nesmyslu jejich působení. Ale budiž; když Vy jste sem vnesl princip rozumu, rozumného jednání jakožto - žádoucího - prostředku a cíle levice, můžeme se napřed věnovat tomuto tématu. Ono totiž obojí spolu nakonec také docela souvisí.
Tak tedy Vy jste toho názoru, že šance levice spočívá v tom "že nabídne cestu, která bude dávat smysl a zároveň bude odpovídat realitě, faktům, vědeckým poznatkům..." A že tímto způsobem si levice může získat většinového voliče.
Jistě, tato představa napřed působí přesvědčivě; bohužel zde při bližším pohledu hned na počátku narazíme na několik zcela zásadních překážek.
Za prvé, na otázku "co dává smysl" zcela diametrálně odlišným způsobem budou odpovídat příslušníci levice a opět zcela jinak příslušníci pravice. Takže zde budeme mít opět klasický pravo-levý protiklad, a nepohneme se z místa. Poukaz na kapitalismus a jeho ničení životního prostředí bohužel nijak zásadně nepomůže: pro příslušníky pravice bude vždy na prvním místě stát funkčnost ekonomiky, tedy "prosperita", a teprve na druhém místě ochrana životního prostředí.
A ovšem - ne jen příslušníci tvrdé pravice budou zastávat tento postoj, nýbrž ve skutečnosti i naprostá většina společenského a politického středu. Ti sice budou verbálně uznávat potřebnost ochrany životního prostředí, ale jakmile přijde řeč na to že by k tomu měli něčím přispět také oni, ze své vlastní kapsy, pak to i u nich vždy vyhraje kapitalismus, i s celou jeho hltavostí. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
A tím se obloukem dostáváme zpět k tématu rozumu, rozumného jednání. Pane Morbicere, ono se ovšem může zdát, že zatímco ostatní zde diskutují o konkrétních politických (levicových) programech, že já sem stále znovu uměle vnáším nějaká vzdálená, externí filozofická témata. Jenže - já opakuji znovu a znovu, ta současná mizérie tohoto světa nepřišla sama od sebe, nýbrž je přirozeným a zákonitým důsledkem určitého společenského vývoje, který v zásadě započal občanskými ("buržoazními") revolucemi osmnáctého století. Celý tento vývoj je nutno si představit jako vývoj evoluční: v oné době lidská společnost nastavila výhybky svého budoucího vývoje jedním určitým směrem, vznikla zde tedy určitá vývojově-evoluční větev. Která má samozřejmě svá určitá pozitiva, svou určitou funkčnost (jinak by nebyla životaschopná); ale zároveň tímto krokem byly eliminovány všechny evoluční větve jiné. Tedy všechny ostatní možné alternativy k danému směru vývoje. Prosadila se tedy alternativa liberálního kapitalismu - se všemi přednostmi (ekonomická výkonnost, osobní svoboda); ale zároveň i se všemi limity a problémy. Z nichž některé se projevily hned, jiné se naakumulovaly, a svými důsledky na nás dopadají až dnes.
Tolik tedy obecně; vraťme se nyní zpět k záležitosti rozumu, rozumného myšlení a konání.
Pane Morbicere, zcela na rovinu: to že člověk této společnosti liberálního kapitalismu by měl být schopen, respektive ochoten jednat rozumně - to jeden z klíčových omylů, respektive sebeklamů této společenské formy.
Tato společensko-politická forma spočívá v zásadě na dvou klíčových postulátech: za prvé na předpokladu rozumné, odpovědné správy veřejných záležitostí; a za druhé na volném uplatňování individuálních zájmů a názorů. Jenže - přitom si nějak nikdo nedokázal uvědomit, že oba tyto principy si zcela zásadně protiřečí.
Za prvé: tam kde člověk začne prosazovat své vlastní zájmy, tam okamžitě zmírá jakákoli racionalita. Tedy racionalita ve smyslu odpovědného užívání rozumu, ve prospěch celé společnosti. (Viz výše onen příklad se vztahem k životnímu prostředí.) Zpříma řečeno: společnost která se vydala na cestu kapitalistického rozvoje, taková společnost nikdy nemůže doufat že v ní vůdčím principem bude rozum. Ten to ve střetu s oním privátním zájmem vždy spolehlivě prohraje.
To je tedy jeden důvod, proč ve společnosti tohoto typu nikdy není možno získat většinu společnosti jenom odvoláváním se na rozum. Druhý důvod: bylo řečeno že tato společensko-politická forma spočívá na volném prosazování vlastních zájmů a názorů. Ona se dokonce neustále pyšní svou prakticky nijak neohraničenou svobodou volného šíření názorů. Jenže - "názor" a "rozum", to jsou dvě velice rozdílné věci. A nejen rozdílné; ony jsou dokonce vyloženě protikladné.
Vraťme se opět jednou do časů antiky: tam názor, mínění, doxa, platil jako principiálně nepostačují, limitovaný, deficitní náhled a výklad věcí tohoto světa. Krátce řečeno, mínění bylo něco pouze pro nevzdělaný, nevědoucí lid; zatímco pravý vzdělanec své úsudky o světě vytvářel nikoli na základě nahodile vzniklého mínění, nýbrž cestou striktního a logicky odůvodněného rozumového závěru.
Celý paradox spočívá tedy v tom, že to co pro staré Řeky bylo projevem nevzdělanosti a intelektuální omezenosti, to je pro svět liberální demokracie objektem její vrcholné pýchy! Liberální demokracie tedy nejenže člověka nijak nenutí doopravdy, odpovědně přemýšlet; nýbrž ona naopak honoruje a glorifikuje jeho počínání, když ten bez jakéhokoli hlubšího přemýšlení své rozumem nijak nekorigované názory nejen hlásá, ale i prosazuje se vší vehemencí svého ryze osobního přesvědčení. - A pak ještě dochází k velkému divení, když se v důsledku těchto priorit liberální demokracie do ulic a náměstí vyvalí tlupy dezolátů, aby zde arogantně vyřvávaly třeba i ta nejnesmyslnější, nejiracionálnější hesla a požadavky. Přitom je to zcela přirozený efekt: tam kde společnost absolutní volnost názoru postavila nad rozum, nad odpovědné zacházení s argumenty, tam to vůbec nemůže dopadnout nějak jinak.
Takže asi takhle, pane Morbicere. Ještě jednou: za podmínek liberální demokracie (respektive liberálního kapitalismu) není bohužel nijak možno se spoléhat na sílu rozumu; neboť ten je zde zcela spolehlivě eliminován jak prioritou privátního zájmu, tak prioritou nereflektovaného individuálního názoru nad autentickým, odpovědným užíváním rozumu.
Právě proto říkám znovu a znovu: jestliže vůbec existuje nějaké východisko ze současné mizérie, pak je v prvé řadě nutno vrátit se zpět, zcela na počátek současné cesty, současné vývojové, evoluční linie. A je nutno do hloubky prozkoumat, co se tehdy udělalo špatně, a zdali je možné základní nastavení celého společenského uspořádání přehodit na jinou kolej.
Když už jsme vzpomenuli sovětské perestrojky: tehdy bylo také velmi frekventovaným heslem slovní spojení "nové myšlení". A je možno říci: právě nějaké takové nové myšlení by bylo přesně tím, čeho by současná levice měla nejvíce zapotřebí.
Nejedná se tedy o to násilně ze sebe ždímat nějaké nové politické programy, anebo dokonce křečovitě ze země vydupávat nějaké nové levicové partaje; nýbrž jedná se o to začít na problémy současného světa a současného člověka nahlížet zásadně novým způsobem. Zcela od základu nově promyslet, nově definovat jak člověka samotného, tak jeho vztah ke společnosti.
Sovětští komunisté v době perestrojky toto heslo "nového myšlení" sice hlásali, ale jen velmi málo praktikovali, a proto nakonec zákonitě skončili na smetišti dějin. A dnešní levice? - Ta se ještě nedokázala propracovat ani k tomu heslu.
Dnešní situace levice docela připomíná postoje komunistů v době perestrojky: jak tehdejší tak i dnešní aktéři sice pod nemilosrdnými údery reality které už nelze dále ignorovat tak nějak začínají tušit, že něco není v pořádku; ale až do samotného konce si odmítají přiznat, že něco tu bylo zásadně špatně už od samotného počátku.
A tak mainstreamová levice stále ještě věří v tomu že je bez dalšího možné v jádru kapitalistický princip liberalismu vylepšit trochou sociálna, a že s tímto hybridem je možno si vystačit na věky věků. Zatímco radikální levice se stále ještě oddává víře v možnost vytvoření "toho pravého" socialismu, když se na něj naroubuje kapitalistický liberalismus.
Jak se SOCDEM rozhodla nebýt sociální demokracií
Oto Novotný
Trochu příliš dlouhá pohřební řeč nad politickou mrtvolou strany sociální demokracie.
Nicméně, Oto Novotný v rámci svého rozboru všech možných příčiny tohoto úpadku sociální demokracie v jednom případě bezděky jmenoval i příčinu hlavní, základní: totiž že (pravá, autentická) sociální demokracie nikdy nedokázala ideově překonat omezený horizont plochého liberalismu. Jenom trochu "vylepšeného" o sociální aspekt.
Takto ideově prázdná, nicotná partaj samozřejmě nemůže mít žádný potenciál k tomu, aby poskytla novou ideovou orientaci člověku zmítaného v krizích současného světa. A pak se ještě diví a roní slzy nad tím, že když takto ideově naprosto selhávají strany liberální, že si lidé hledají náhražku a alternativu u hnutí a stran iliberálních.