Jestli už bylo dosaženo nadkritické hodnoty? - To je něco co se v sociální sféře (na rozdíl od fyziky) jen velice obtížně určuje. Většinou se to pozná až tehdy, až to doopravdy "bouchne".
No ano, tento trend k neustále narůstající koncentraci kapitálu popsal už Marx. Za podmínek kapitalismu dost dobře není nic, co by proti tomu bylo mohlo dělat.
Samozřejmě že dnešní státy už mají určité prostředky jak tento trend alespoň poněkud omezit; například vytvoření velkých kartelových společnosti podléhá schválení ze strany příslušných úřadů. Ale takto lze pohlídat jenom jednotlivé kauzy, ale nelze tak zastavit obecný trend.
No ano, pane Morbicere, spolu s tím jak upadá vliv a autorita tradičních náboženských systémů (v našem regionu tedy křesťanství), tak spolu s tím se touha po spirituálním vyžití (která je zřejmě v populaci v průběhu časů zřejmě konstantní) přesouvá v nemalé míře do sféry ezoteriky. Kam tedy patří i ona zmíněná Gaia.
Zde ovšem existuje hned dvojí problém. Za prvé, tato ezotericky laděná víra v Gaiu sotva může mít tu sílu, a tedy i takovou závaznost jako má víra skutečná, tedy víra buď v personálního boha, anebo alespoň v určitý propracovaný komplex duchovního učení (jako buddhismus, konfucianismus apod.).
A za druhé: tato esoterická spiritualita nikdy nemůže mít tu kvalitu, jakou mají právě ta zmíněná, obsahově velmi propracovaná a promyšlená tradiční učení.
Tyto ezoterické směry se v prvé řadě jeví jakousi pohodlnou, konzumní respektive instantní náhražkou za tato velká duchovní učení; v ezoterice není zapotřebí se zdržovat nějakým hloubáním nad složitými duchovně-filozofickými tématy, stačí si pročíst jednu-dvě příručky z dané oblasti, a dotyčný jedinec se hned může cítit být velkým guruem, nebo přinejmenším může prožívat slastný pocit bezrozporné identity s veškerým bytím.
Všeho všudy - tudy cesta k záchraně lidstva asi sotva povede.
To je ovšem, pane Nusharte, otázka skutečně velmi ožehavá. Ale otázka velmi významná, máte plné právo ji postavit.
Musíme položit otázku napřed čistě objektivně, evolučně: je to dobré (pro vlastní přežití) být součástí nějakého stáda, anebo nikoliv?
Z čistě evolučního hlediska tomu tak dozajista je. Jak už bylo řečeno, v tomto jednotném stádu (a tedy například spojeném navíc společně sdílenou vírou) existuje zvýšený pocit pospolitosti, sociální homogenity, vzájemné podpory a obrany. To všechno jsou tedy velice významné, evolučně pozitivní momenty, které takto stejně platí i ve "stádu" lidském.
Na straně druhé ovšem stejně tak platí, že člověk není pouze živočichem přírodním, nýbrž zároveň i bytostí která se z této pouze přirozené existence vydělila, v důsledku své schopnosti myšlení. (Shodou okolností jsme zrovna tuto záležitost v minulých dnech projednávali na HD.)
A pokud se dostáváme do sféry myšlení - pak zde je nějaká pasivní, bezmyšlenkovitá stádnost samozřejmě naprostým opakem a protikladem pravého myšlení. Každá nová, převratná myšlenka se musela napřed prosadit právě proti této "stádnosti", proti ustáleným myšlenkovým schématům minulosti. (Stačí si vzpomenout třeba na to, jak obrovské problémy měl i takový Einstein s prosazením jeho teorií.)
Celkově je tedy možno říci: lidská komunita se bude vždy (přinejmenším jak dalece lze vůbec do budoucnosti dohlédnout) zmítat mezi pozitivními aspekty skupinové ("stádní") identity na straně jedné, a mezi potřebou nezávislého autonomního jednání a myšlení na straně druhé. Zde neexistuje nějaké královské, pro všechny případy platné řešení; vždy znovu a znovu je zapotřebí hledat tu správnou cestu, vyvážený kompromis mezi obojím.
Pane Nusharte, stále se dopouštíte toho (ovšem velice obvyklého) omylu, že záležitosti které mají principiální hodnotový význam chcete mermomocí vykládat bezprostředně pozitivisticky.
To znamená: jestliže já jsem napsal, že v hodnotovém rámci liberalistického státního a společenského uspořádání se vztah stát - občan převrací v tom smyslu, že nyní už stát nemůže podle své libovůle disponovat občanem (a jeho životem), nýbrž že primární hodnotou je zde zájem a prospěch jednotlivce, Vy tento obrat v hodnotách chcete mermomocí vykládat jako vztah bezprostředně mocenský. Tedy jako že "občan panuje nad státem". Takto jednoduše tento vztah občan - stát skutečně nefunguje.
Vraťme se pro názornost k samotnému Hobbesovi; zde je ta výhoda že tento vztah je předestřen v jeho ryzí podobě. Takže tedy: podle Hobbese stát nesmí libovolně manipulovat jednotlivým člověkem a jeho životem, nýbrž má tomu být přesně naopak, stát má sloužit tomuto jednotlivému člověku a jeho blahu, a v prvé řadě má chránit jeho život.
Jenže - co když je tento stát napaden vnějším nepřítelem? Pak tento stát má - v zájmu obrany životů všech - i podle Hobbese právo povolat tyto jednotlivé občany ke společné obraně. Ukazuje se zde naprosto zřejmě, že zájem každého konkrétního jednotlivce naprosto nemusí být totožný se zájmem celé množiny jednotlivců, tedy obyvatel daného státu. Primárním zájmem jednotlivce je přežít - tedy nejít do války, nebojovat za společný stát. Nicméně - oním "zprůměrovaným" zájmem všech těchto jednotlivců, občanů státu je aby všichni bojovali - neboť jedině tak mohou přežít jako celek.
Ten samý princip pak platí i ve všech ostatních oblastech veřejného života: liberální stát v zásadě nemá právo zasahovat jakkoli do života jednotlivců; nicméně v určitých případech, ve společném zájmu těchto jednotlivců, i liberální stát toto právo má.
Nicméně - máte přece jenom pravdu v tom, že zde vzniká určitý rozpor. A vzhledem k tomu že onen Hobbesův liberalistický model státu je pouze jednostranně pojatý, jedná se o konflikt který je (v rámci liberalismu) konec konců neřešitelný.
Vraťme se k onomu klasickému případu války. Liberální stát má tedy právo - v zájmu přežití všech, celého národa - povolat své občany do vojenské služby, respektive přímo do boje. Jenže - na straně druhé nejvyšší povinnost toho samého státu je - chránit život každého jednotlivce! Zde tedy vzniká naprosto zásadní logický i hodnotový rozpor. Hobbes se tuto antinomii snaží řešit tím, že stát sice smí své občany povolat do boje - ale když někdo z tohoto boje zběhne, stát pro něj musí mít pochopení (tento zběh chtěl přece pouze zachovat vlastní život), a nesmí ho potrestat příliš přísně.
Je nutno zaznamenat, že tato hobbesovská maxima skutečně platí v reálné praxi novodobých liberálních (demokratických) států: jestliže ještě do poloviny minulého století byla běžným trestem za zběhnutí ve válečné situaci popravčí četa, pak například současná Ukrajina - ačkoli se nachází v zoufalém boji za své národní přežití - praktikuje za zběhnutí jenom velice mírné tresty. Ovšem s tím důsledkem že dochází skutečně k dramatickému nárůstu případů zběhnutí, což pak fatálně oslabuje už tak nedostatečně početné frontové jednotky.
Trumpovo vládní panoptikum aneb Spojené státy jako korporace
Jiří Pehe
Jestli už bylo dosaženo nadkritické hodnoty? - To je něco co se v sociální sféře (na rozdíl od fyziky) jen velice obtížně určuje. Většinou se to pozná až tehdy, až to doopravdy "bouchne".
No ano, tento trend k neustále narůstající koncentraci kapitálu popsal už Marx. Za podmínek kapitalismu dost dobře není nic, co by proti tomu bylo mohlo dělat.
Samozřejmě že dnešní státy už mají určité prostředky jak tento trend alespoň poněkud omezit; například vytvoření velkých kartelových společnosti podléhá schválení ze strany příslušných úřadů. Ale takto lze pohlídat jenom jednotlivé kauzy, ale nelze tak zastavit obecný trend.
Svět v bodu zlomu. Krize se prohlubují, řešení vzdalují
Jiří Pehe
No ano, pane Morbicere, spolu s tím jak upadá vliv a autorita tradičních náboženských systémů (v našem regionu tedy křesťanství), tak spolu s tím se touha po spirituálním vyžití (která je zřejmě v populaci v průběhu časů zřejmě konstantní) přesouvá v nemalé míře do sféry ezoteriky. Kam tedy patří i ona zmíněná Gaia.
Zde ovšem existuje hned dvojí problém. Za prvé, tato ezotericky laděná víra v Gaiu sotva může mít tu sílu, a tedy i takovou závaznost jako má víra skutečná, tedy víra buď v personálního boha, anebo alespoň v určitý propracovaný komplex duchovního učení (jako buddhismus, konfucianismus apod.).
A za druhé: tato esoterická spiritualita nikdy nemůže mít tu kvalitu, jakou mají právě ta zmíněná, obsahově velmi propracovaná a promyšlená tradiční učení.
Tyto ezoterické směry se v prvé řadě jeví jakousi pohodlnou, konzumní respektive instantní náhražkou za tato velká duchovní učení; v ezoterice není zapotřebí se zdržovat nějakým hloubáním nad složitými duchovně-filozofickými tématy, stačí si pročíst jednu-dvě příručky z dané oblasti, a dotyčný jedinec se hned může cítit být velkým guruem, nebo přinejmenším může prožívat slastný pocit bezrozporné identity s veškerým bytím.
Všeho všudy - tudy cesta k záchraně lidstva asi sotva povede.
To je ovšem, pane Nusharte, otázka skutečně velmi ožehavá. Ale otázka velmi významná, máte plné právo ji postavit.
Musíme položit otázku napřed čistě objektivně, evolučně: je to dobré (pro vlastní přežití) být součástí nějakého stáda, anebo nikoliv?
Z čistě evolučního hlediska tomu tak dozajista je. Jak už bylo řečeno, v tomto jednotném stádu (a tedy například spojeném navíc společně sdílenou vírou) existuje zvýšený pocit pospolitosti, sociální homogenity, vzájemné podpory a obrany. To všechno jsou tedy velice významné, evolučně pozitivní momenty, které takto stejně platí i ve "stádu" lidském.
Na straně druhé ovšem stejně tak platí, že člověk není pouze živočichem přírodním, nýbrž zároveň i bytostí která se z této pouze přirozené existence vydělila, v důsledku své schopnosti myšlení. (Shodou okolností jsme zrovna tuto záležitost v minulých dnech projednávali na HD.)
A pokud se dostáváme do sféry myšlení - pak zde je nějaká pasivní, bezmyšlenkovitá stádnost samozřejmě naprostým opakem a protikladem pravého myšlení. Každá nová, převratná myšlenka se musela napřed prosadit právě proti této "stádnosti", proti ustáleným myšlenkovým schématům minulosti. (Stačí si vzpomenout třeba na to, jak obrovské problémy měl i takový Einstein s prosazením jeho teorií.)
Celkově je tedy možno říci: lidská komunita se bude vždy (přinejmenším jak dalece lze vůbec do budoucnosti dohlédnout) zmítat mezi pozitivními aspekty skupinové ("stádní") identity na straně jedné, a mezi potřebou nezávislého autonomního jednání a myšlení na straně druhé. Zde neexistuje nějaké královské, pro všechny případy platné řešení; vždy znovu a znovu je zapotřebí hledat tu správnou cestu, vyvážený kompromis mezi obojím.
Pane Nusharte, stále se dopouštíte toho (ovšem velice obvyklého) omylu, že záležitosti které mají principiální hodnotový význam chcete mermomocí vykládat bezprostředně pozitivisticky.
To znamená: jestliže já jsem napsal, že v hodnotovém rámci liberalistického státního a společenského uspořádání se vztah stát - občan převrací v tom smyslu, že nyní už stát nemůže podle své libovůle disponovat občanem (a jeho životem), nýbrž že primární hodnotou je zde zájem a prospěch jednotlivce, Vy tento obrat v hodnotách chcete mermomocí vykládat jako vztah bezprostředně mocenský. Tedy jako že "občan panuje nad státem". Takto jednoduše tento vztah občan - stát skutečně nefunguje.
Vraťme se pro názornost k samotnému Hobbesovi; zde je ta výhoda že tento vztah je předestřen v jeho ryzí podobě. Takže tedy: podle Hobbese stát nesmí libovolně manipulovat jednotlivým člověkem a jeho životem, nýbrž má tomu být přesně naopak, stát má sloužit tomuto jednotlivému člověku a jeho blahu, a v prvé řadě má chránit jeho život.
Jenže - co když je tento stát napaden vnějším nepřítelem? Pak tento stát má - v zájmu obrany životů všech - i podle Hobbese právo povolat tyto jednotlivé občany ke společné obraně. Ukazuje se zde naprosto zřejmě, že zájem každého konkrétního jednotlivce naprosto nemusí být totožný se zájmem celé množiny jednotlivců, tedy obyvatel daného státu. Primárním zájmem jednotlivce je přežít - tedy nejít do války, nebojovat za společný stát. Nicméně - oním "zprůměrovaným" zájmem všech těchto jednotlivců, občanů státu je aby všichni bojovali - neboť jedině tak mohou přežít jako celek.
Ten samý princip pak platí i ve všech ostatních oblastech veřejného života: liberální stát v zásadě nemá právo zasahovat jakkoli do života jednotlivců; nicméně v určitých případech, ve společném zájmu těchto jednotlivců, i liberální stát toto právo má.
Nicméně - máte přece jenom pravdu v tom, že zde vzniká určitý rozpor. A vzhledem k tomu že onen Hobbesův liberalistický model státu je pouze jednostranně pojatý, jedná se o konflikt který je (v rámci liberalismu) konec konců neřešitelný.
Vraťme se k onomu klasickému případu války. Liberální stát má tedy právo - v zájmu přežití všech, celého národa - povolat své občany do vojenské služby, respektive přímo do boje. Jenže - na straně druhé nejvyšší povinnost toho samého státu je - chránit život každého jednotlivce! Zde tedy vzniká naprosto zásadní logický i hodnotový rozpor. Hobbes se tuto antinomii snaží řešit tím, že stát sice smí své občany povolat do boje - ale když někdo z tohoto boje zběhne, stát pro něj musí mít pochopení (tento zběh chtěl přece pouze zachovat vlastní život), a nesmí ho potrestat příliš přísně.
Je nutno zaznamenat, že tato hobbesovská maxima skutečně platí v reálné praxi novodobých liberálních (demokratických) států: jestliže ještě do poloviny minulého století byla běžným trestem za zběhnutí ve válečné situaci popravčí četa, pak například současná Ukrajina - ačkoli se nachází v zoufalém boji za své národní přežití - praktikuje za zběhnutí jenom velice mírné tresty. Ovšem s tím důsledkem že dochází skutečně k dramatickému nárůstu případů zběhnutí, což pak fatálně oslabuje už tak nedostatečně početné frontové jednotky.