Není sebemenších pochyb o tom, že co se levicových hodnot týče, které zde Antonín Hořčica vyjmenoval, s těmi se spontánně může (či vlastně musí) ztotožnit každý, kdo se chce právem počítat do tábora autentické levice. V dané oblasti tedy není žádného sporu.

Mnohem větší problémy ovšem vyvstávají tam, kde by se mělo jednat o přetavení těchto obecných levicových hodnot v konkrétní programy činnosti (a je záměrně řečeno: programy činnosti, tedy ne pouze politické programy v úzkém slova smyslu).

Antonín Hořčica zmiňuje nedávno zde uvedený text Jany Michailidu, kterému vytýká jeho přílišnou obecnost, respektive nekonkrétnost. Tato kritika je oprávněná, to samé jsme zde konstatovali už v rámci příslušné diskuse. Je ovšem velkou otázkou, zda sám A. Hořčica v tomto směru nabízí nějakou přínosnější alternativu. Tedy zda nabízí nějaký konkrétní levicový projekt, který by měl potenciál aktivovat ne-li už většinu, pak přinejmenším relevantní část současné společnosti. V tomto ohledu je ale - to se nedá nic dělat - nutno mít zásadní pochybnosti.

Ano, Hořcica jmenuje určité konkrétní levicové projekty, jako je například snižování nájemného. Ovšem - to všechno jsou právě a přesně ta levicová témata která jsou dávno známá, a jak ukazuje zkušenost, nijak zásadně netáhnou. Může se tak stát v jednotlivých případech, ale v zásadě to není nic, co by mohlo nějakým zásadním způsobem reanimovat současnou levici jako takovou.

Shodou okolností jsem si právě v těchto dnech vyměnil soukromou korespondenci s jedním autorem, který se v jednom internetovém médiu taktéž zabýval otázkou současné slabosti levice. Jako vysvětlení tohoto fenoménu jsem mu napsal:

- Současná levice je proto tak slabá, protože ztratila svou někdejší energii.

- Levice ztratila svou někdejší energii proto, protože už dávno vzdala svůj původní projekt radikální humanizace celé společnosti.

- A levice tento svůj projekt radikální humanizace společnosti ztratila proto, protože si (byť nevědomky) nechala vnutit ideový narativ pravice.

Přičemž - tento ideový narativ pravice spočívá v principu liberalismu: tedy v náhledu, že člověk je ve své podstatě autonomní individuum, a že tedy vše o co se jedná je toto individuum vybavit všemi možnými právy, a tím bude pro jeho štěstí učiněno maximum možného.

Levice jak řečeno fakticky plně přejala tento postoj liberalismu (který je díky zmíněnému individualismu vždy přinejmenším ve své tendenci pravicově laděný); jediný rozdíl je prakticky v tom, že levice klasický katalog občanských práv rozšiřuje i na práva sociální. Ale tento rozdíl není natolik velký, aby se jím levice dokázala vymanit z ideové hegemonie pravice. Už jsem to zde opakovaně konstatoval: dokud levice bude setrvávat na tomto boji o "lidská práva", pak bude znovu a znovu hrát na cizím hřišti; a pak se nemůže divit že bude znovu a znovu prohrávat.

Budiž; je nutno uznat, že v jednom momentu Antonín Hořčica přece jenom poněkud překračuje tento omezený horizont těch či oněch práv; totiž v tu chvíli kdy se (stejně jako Jana Michailidu) hlásí k odkazu reformního "Pražského jara". Tento poukaz a odkaz je skutečně klíčový (neboť zde se jednalo právě o onu výše zmíněnou radikální a všestrannou humanizaci společenských poměrů); ovšem věci bohužel v žádném případě nestojí tak, že by bylo možno prostě a jednoduše navázat na odkaz Pražského jara, a pokračovat dále v započaté cestě.

Hořčica cituje Jana Wericha, s jeho výroky (z tehdy legendárního seriálu "Co tomu říkáte, pane Werich?") o socialismu a demokracii. Není pochyb: Jan Werich byl velice moudrý člověk, a i po půl století je možno nechat se fascinovat bystrostí a pronikavostí jeho tehdejších postřehů a soudů. Jenže, nedá se nic dělat - i taková osobnost jako Jan Werich byl limitovaný tím ideově-politickým rámcem, které vytvořilo (a který překročit nedokázalo) tehdejší reformní hnutí.

Především: ty tehdejší představy, že je možno prostě vzít nějaký "pravý socialismus" a smíchat o s "pravou demokracií", a že výsledkem bude zákonitě krásný a dokonalý a spásný "demokratický socialismus" - takovéto představy je z hlediska pozdějšího vývoje nutno označit za značně naivní. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Tehdejší reformisté stále ještě vycházeli z Marxovy představy, že lidská společnost je ve svém pravém základu homogenní, pospolitá, solidárně orientovaná - a že tedy naprosto postačí spojit dohromady všechny "lidi dobré vůle", a už zde budeme mít onen krásný svět humánního a demokratického socialismu.

Tehdejší reformisté si ještě vůbec nedokázali připustit a uvědomit, jak hluboce heterogenní je ve skutečnosti lidská populace; jak nesmiřitelně se v ní střetávají zcela rozdílné, protichůdné názory a zájmy. Tuto vnitřní (to jest: hodnotovou) rozpolcenost společnosti je nutno řešit zcela jinými způsoby, nežli pěstovat stále iluzi o "ideové jednotě všech pracujících".

Takže tedy: tam kde Hořčica navrhuje konkrétní aktivity levice, tam se jedná o levicové projekty dávno známé, dá se až říci přímo konvenční, které nemají potenciál stát se skutečným tahounem při procesu celkového oživení tábora levice. A tam kde se věnuje otázkám skutečně principiálním, které by mohly mít obecně humánní potenciál, tam pracuje s předpoklady, premisami které nemají oporu v realitě.

Co tedy dělat? - Ano, je možno se shodnout na tom, že nejvlastnějším ideovým fundamentem levice zůstává odkaz "Pražského jara", toho jedinečného pokusu o spojení socialismu a demokracie. Ovšem: v prvé řadě je nutno analyzovat všechny chyby se kterými byl tehdejší reformní proces spojen, je nutno oprostit se od všech tehdejších iluzí. Teprve na takto zrevidovaném odkazu Pražského jara by bylo možno začnout proces nové renesance levicového hnutí.

V zájmu objektivity je nutno říci, že vojenské útoky Izraele na cíle v jiných státech nejsou z hlediska mezinárodního práva záležitostí zdaleka tak jednoznačnou, jak by se na pohled mohlo zdát.

Ano, mezinárodní právo naprosto striktně zapovídá jakékoli vojenské akce jednoho státu na respektive proti teritoriu státu druhého; takovéto počínání je bez dalšího pokládáno za akt mezinárodní agrese.

Je tedy všechno zcela jasné? - Ne tak docela; na toto naprosto jednoznačné ustanovení totiž následuje napohled nenápadný dodatek, totiž že pokud onen druhý stát (jenž je cílem vojenské operace státu prvního; označme ho jako "stát B") na svém území poskytuje útočiště silám, které provádějí subverzivní akce vůči státu prvnímu (stát A), pak tento stát A má legitimní právo proti těmto bojůvkám zasáhnout - a to sice i na území státu druhého (B). Jinak řečeno: pokud nějaký stát (vědomě) poskytuje útulek (či dokonce aktivně podporuje) tyto subverzivní síly, pak je to naopak on, kdo se dopouští aktu agrese vůči státu který je cílem těchto subverzivních aktů.

Stojí tu tedy jedno právo proti právu druhému; a jako vždy každá ze stran vidí jenom právo vlastní, a je slepá vůči právu toho druhého. Nicméně - pokud Izrael podniká vojenské akty vůči Hamásu či jiným uskupením která podnikají ozbrojené akce proti němu či jeho občanům, pak v žádném případě nelze tvrdit, že by tak činil zcela bez jakéhokoli právního fundamentu.

Pane Horáku, svého času jeden německý psychiatr v některé z četných televizních talk-show prohlásil, že každý, bez výjimky k a ž d ý člověk má ve svém nitru ukryté nějaké démony, které za určitých okolností mohou prorazit na povrch a počnout své zničující dílo. (A na přímou otázku z publika pak bez jakýchkoli okolků doznal, že ani on sám v tomto ohledu není výjimkou.)

A co platí o jednotlivcích, to analogicky bude platit i o celých národech, jakožto množinách jednotlivců. Když je tlak okolností příliš drtivý, u každého národa je dáno přinejmenším latentní nebezpečí probuzení těchto jinak skrytých démonů.

Na straně druhé asi nebude pochyb ani o tom, že určité národy, s určitou kulturně-politickou tradicí, bude mezní hladina pro aktivaci těchto démonů stát mnohem výše, nežli u národů kteří takovouto (v pozitivním slova smyslu konzervativní) hodnotovou tradici nemají. Německo - tam je nutno zohlednit, že v oné době kdy Němci umožnili nástup Hitlera k moci se tehdejší Německo nacházelo ve fázi hlubokého ekonomického, a tedy i sociálního rozvratu. Němci svůj hlas nedávali Hitlerovi jakožto (budoucímu) staviteli koncentračních táborů, nýbrž jako politikovi, který už léta předpovídal kolaps kapitalistické ekonomiky, a od kterého si slibovali že je z daného aktuálního marasmu a zmaru dokáže vyvést. (Poté co se Hitler dostal k moci ovšem dokázal u značné části německého národa úspěšně vybudit nejnižší pudy - pud smečky eliminující vše cizorodé, a pud kořistnický.)

Ostatně je nutno podotknout, že v danou dobu i německá společnost nebyla nijak příliš vyzrálá. Za prvé, německý národ jako takový se konstituoval historicky dosti nedávno; a za druhé, zatímco v sousední Francii existovala už dlouholetá republikánská tradice, Německo až do konce první světové války bylo císařstvím. A je určitá část historiků která zastává názor, že to byla právě tato okolnost která významně přispěla k nástupu Hitlera k moci. Neboť přechod Německa od císařství k republice respektive demokracii byl příliš náhlý. Němci byli do té doby uvyklí poslouchat autoritu císaře; poté byla zřízena demokracie, která se ale pro Němce záhy stala synonymem pro hyperinflaci a hospodářský rozvrat. Mnoho Němců proto svou spásu hledalo v příchodu nové autority.

Co se Putina a Trumpa týče: není ovšem nijak bez zajímavosti, že základní vzorec jejich nástupu k moci se velmi podobal tomu u Hitlera. Oba na politickou scénu vstoupili v době, kdy přinejmenším velké segmenty společnosti silně trpěly ekonomickým rozvratem, nebo přinejmenším stagnací. Putin nastupoval do poměrů, kdy Jelcin svým voluntaristickým, chaotickým způsobem vládnutí (navíc ve stavu víceméně permanentního alkoholového opojení) nebyl už vůbec schopen udržet centrální moc, tu si čím dál tím více uzurpovali místní gubernátoři. Putin - to je nutno mu uznat - tyto místní mocipány zkrotil, opět je podřídil centrální státní moci. A spolu s tím i celou ekonomiku. Navíc profitoval z tehdejšího boomu cen surovin.

Trump - ten za svůj vzestup vděčí především tomu, že velká část amerického průmyslu upadla do stagnace, ze značné míry proto že nedokázala obstát v zápolení se zahraniční konkurencí - buďto technicky kvalitnější, anebo levnější, subvencovanou. V důsledku tohoto stavu se velká část amerického průmyslového dělnictva ocitla v prekérní situaci, a právě zde Trump nalezl hlavní rezervoár svých nekritických vyznavačů. Kterým mohl začít adresovat své halasné sliby že učiní "Ameriku opět velkou".

Takové byly tedy socioekonomické okolnosti nástupu Hitlera, Putina i Trumpa. Co se týče občanské vyzrálosti daných národů - o Německu už byla řeč. O občanské vyzrálosti ruské populace, která z tuhého carského samoděržaví bezprostředně upadla do totalitních forem vlády (pseudo)komunistického režimu, si ovšem není možno dělat žádné iluze. Co bylo řečeno o Němcích, ještě mnohem spíše platí o Rusech: silná afinita k autoritě všeho druhu, na báťušku cara navázal "velikij vožď" Stalin, a nyní holt taktéž "vůdce národa" Putin.

Jestliže pak o určité formě občanské respektive národní nevyzrálosti hovoříme i v souvislosti s populací Spojených států, pak je nutno při bližším přihlédnutí konstatovat, že ta má podstatně jiné kořeny nežli oba výše uvedené případy. A je dokonce možno s nemalým právem tvrdit, že se jedná o zcela opačný extrém. Jestliže totiž u Němců a Rusů svou významnou roli mohl sehrát faktor afinity k autoritě, pak ve Spojených státech se naopak vytvořila tradice antiautoritářství - které ale ve svých důsledcích může znamenat občanskou nevázanost, až přímo zpovykanost. Kdy jednotlivý občan se necítí být vázán nějakými vyššími, jeho samotnou osobu přesahujícími (státními, republikánskými) principy a hodnotami, nýbrž kde on sám sebe pokládá za nejvyšší autoritu, za středobod všeho dění. Pak stačí jenom aby se na scéně objevil schopný demagog, který začne podkuřovat tomuto - lidsky i občansky nevyzrálému - přesvědčení jednotlivce o vlastní neomylnosti, o vlastní všenárokovosti, aby se velice rychle srotil dav za svým novým vůdcem, za svým krysařem.

Z uvedených důvodů je tedy možno se domnívat, že jak Hitlerovy, tak Putinovy, tak ale i Trumpovy mocenské choutky byly velice usnadněny zmíněnou občanskou nevyzrálostí příslušných národů.

"Je totiž zřejmé, že Trump není příčina, ale symptom stavu Ameriky. (...) Jisté je, že kredit, který Amerika měla ve světě, zejména v tom demokratickém, už skoro úplně zmizel. Obnovit ho nebude snadné ani po Trumpově odchodu, protože krize americké demokracie má evidentně mnohem hlubší kořeny než infantilní chování Trumpa."

Je bezpochyby potěšitelným zjištěním, že i přední český politolog nakonec dospěl k tomu samému náhledu, který zde prezentujeme po celou dobu přítomnosti Donalda Trumpa v prezidentském křesle Spojených států: že totiž nejfatálnějším faktorem není ani tolik iracionální, nezřídka až přímo šaškovské počínání toho jedince v jeho úřadu, nýbrž to že někdo s takovými osobními, mravními a intelektuálními dispozicemi (či snad přesněji řečeno: indispozicemi) mohl být do své funkce nejvyššího představitele země zvolen vůlí nadpoloviční většiny amerických voličů, a tuto svou popularitu si i přes všechny své eskapády v zásadě udržuje i nadále.

Ano, to skutečně není pouhá náhoda; něco zcela zásadního je "shnilého ve státě dánském", tedy v samotných základech (severo)americké státnosti, respektive v samotné základní hodnotové orientaci a intelektuální výbavě americké společnosti.

Připomeňme ostatně, že to není zdaleka poprvé, co Spojené státy budí svým počínáním u ostatního (civilizovaného) světa velké rozpaky, až přímo pohoršení a odpor. Například Trumpův stranický kolega Ronald Reagan svého času vládl sotva nějak signifikantně vyšším intelektuálním potenciálem nežli tento; Reagan svůj vztah k inteligenci sám veřejně deklaroval tím, že se s oblibou intelektuálům posmíval jakožto "vejčitým hlavám". Ovšem Reagan si alespoň v mezinárodní politice nepočínal natolik iracionálně jako Trump; což ovšem mohlo mít svou příčinu především v tom že tehdy - v sedmdesátých létech minulého století - byl svět fixně upnut do klíčového boje mezi světem Západu a světem Východu, takže Reagan své reakcionářské postoje mohl plně vyžívat v boji proti komunismu, a ještě si přitom nasadit nimbus "bojovníka za svobodu".

Co se pak týče ztráty "měkké síly" Spojených států - ta pak byla ve světě velice těžce otřesena především v souvislosti s válkou ve Vietnamu. A ostatně, ani vpád běsnícího davu amerických "dezolátů" do Kongresu nebyl v amerických dějinách ničím zcela novým: už kdysi v raných dobách americké demokracie se stalo, že jeden prezident byl zvolen většinou takto intelektuálně a hodnotově deklasovaných vrstev amerického voličstva, a tyto davy po jeho vítězství "na oslavu" vtrhly do Bílého domu a zdemolovaly jeho mobiliář.

Už jsme to zde konstatovali nejednou: přes všechnu svou jedinečnou technologickou vyspělost americká společnost v mnoha ohledech stále zůstává nevyzrálou, a s tím je nutno i do budoucna počítat. Překvapeni (a hluboce zklamáni) mohou být pouze ti, kdo si doposud pěstovali nekritický obdiv k "velké Americe".

Jen pro srovnání a pro zajímavost: filmová recenzentka deníku Právo (za čerta si teď nemohu vybavit její jméno), která je jinak k současné české filmové tvorbě obvykle značně kritická, tento film o Nohavicovi ohodnotila značně pozitivně. Ovšem, v závěru své recenze vyslovila jeden naprosto trefný soud: že naprostá většina lidí/diváků měla svůj úsudek o Nohavicovi hotový už předtím nežli tento film shlédla, a podle tohoto svého vztahu k němu bude hodnotit i samotný film. - Co si ovšem v tu chvíli zřejmě sama neuvědomila: z celkového stylu její recenze, kdy vyzdvihovala všechny pozitivní momenty spojené s působením tohoto zpěváka, a naopak - s pro ni jinak neobvyklou shovívavostí - bagatelizovala všechny jeho prohřešky, z toho všeho bylo naprosto jasně znát, že i ona tento film nehodnotila nijak nepředpojatě, nýbrž s už předem hotovým názorem. A tedy s předem nasazenými růžovými brýlemi.

Já sám se k filmu samotnému nemohu nijak vyjádřit; neviděl jsem ho, a písně od Nohavici jsem od jeho audience u Putina přestal poslouchat. Nicméně plně souhlasím s Alenou Zemančíkovou, že Nohavicova "Těšínská" je a zůstává zářícím diamantem na poli české písňové tvorby.

Nedá se nic dělat, ale musíme to brát jako fakt: umělecká kreativita, respektive umělecký talent velice často nemají naprosto nic společného s charakterem a morálním profilem daného tvůrce. Je to nespravedlivé, je to nechutné, ale je tomu bohužel tak.