Paní Zemanová, jestliže HD odmítají otisknout Vaše příspěvky, pak to docela jistě není proto že by to bylo záměrem a úmyslem jejich správce. - Přesně naopak, právě v posledních dnech jsem myslel na to že - a proč - jste se tam už tak dlouho neukázala.
Zdá se, že ochranné systémy na HD Vás z nějakého důvodu považují za ohrožení. K mému překvapení jsem ovšem Vaše příspěvky - které jste zřejmě poslala - nenašel ve složce "spam", což bývá obvyklý případ. Ale u druhého ochranného programu skutečně v minulých dnech byly nějaké aktivity zablokovány, nějak kolem 19. prosince. Mohla byste mi prosím napsat, jakou máte IP adresu? Pak bych se mohl podívat jestli se tyto blokace netýkají Vás.
Svou IP adresu mi ale neposílejte zde veřejně; buďto mi ji pošlete kompletní na mou osobní adresu, anebo zde - ale jenom poslední dvě místa, to by stačilo.
Jinak je také možno - pokud máte tu možnost - poslat Váš komentář (nebo alespoň jako test krátkou zprávu) z jiného přístroje. Tedy například ze smartphonu místo z počítače, nebo naopak. Tím by se také obešla případná blokace IP.
Totiž, paní Zemanová, věc se má tak: stát drží ve svých rukou rozhodující podíl veškerého vzdělávacího systému. A zde jsou pak pouze dvě alternativy:
- buďto tento stát svou nadcházející generaci vzdělává a vychovává v onom uvedeném smyslu komplexního vnímání, poznávání (společenské) reality, jakož i komplexního rozvoje osobnosti
- anebo tak tento stát nečiní; a v tom případě stát tuto nadcházející generaci (a s ní i celou společnost) systematicky ochuzuje o všechny tyto esenciální dimenze lidského žití, s výjimkou onoho zploštělého způsobu vyučování k čistě faktografickému vědění. V tomto druhém případě ovšem tento stát naprosto selhává ve svých základních povinnostech vůči společnosti.
Samozřejmě, že impuls ke změně musí přijít "zdola", ze samotné občanské společnosti. Ale tato samotná společnost se napřed musí probudit; a k jejímu probuzení je nutno jako první krok naprosto jasně veřejně odhalit, deklarovat toto fatální selhání - současného - státního způsobu vzdělávání.
Navíc je nutno si uvědomit: stát je v daném smyslu konzervativní nejen jaksi ze své vlastní podstaty, jakožto byrokratické organizace; především je nutno vidět, že tato omezenost, toto zploštění systému výuky a výchovy současného státu naprosto přesně koresponduje se stejně tak povrchním, zploštělým způsobem uvažování (a konání) společnosti tržní ekonomiky, čili kapitalismu. Tam kde je reálný, materiální život společnosti fixován (a redukován) víceméně pouze na neustálou maximalizaci zisku a na neustálou (nad)produkci materiálních statků, tam nelze očekávat ani od státu, ale ani od samotné občanské společnosti, že ze sebe náhle dokáže zrodit nějakou pozitivní, autenticky humánní alternativu.
Musím přiznat, že napřed jsem byl k tomuto natolik vynášenému novátorskému způsobu vyučování poněkud skeptický. Obzvláště když v souvislosti s ním padají takové pojmy jako "holistický". Ne že bych měl v úmyslu zpochybňovat princip holismu jako takový; ale velmi často se tímto pojmem dosti svérázně žongluje především v prostředí esoterických nadšenců.
Nicméně - další konkretizace tohoto způsobu výuky od autorky článku můj zájem vzbuzovaly čím dál tím více. Vyučovat k systémovému, strukturálnímu chápání (společenské) reality - ale jistě, sám tento systémový pohled prosazuji už celá léta. S určitým zjednodušením by se dokonce dalo tvrdit, že veškerá omylnost, veškeré nepochopení ohledně reálného charakteru a podstaty společenských a politických fenoménů pramení právě z hluboce zakořeněné, všeobecně rozšířené neschopnosti komplexního, systémového myšlení.
Už jsem o tom sám psal několikrát: lidská mysl je přirozeně nastavena na lineární způsob myšlení, na víceméně jednoduché propojení příčina - následek. Zatímco onen nelineární, systémový způsob myšlení, vnímání reality - ten se běžné mysli napřed jeví cizí, nepřirozený, dokonce protismyslný. Takovýto komplexní způsob myšlení je tedy nutno si napřed osvojit, vypracovat v dlouhém a náročném procesu vlastního vzdělávání, doslova tréninkem. Pokud tedy existují školy k takovémuto způsobu myšlení cíleně vedoucí, pak je jejich existenci, jejich snahu nutno bezpodmínečně pozdravit. Fakticky by takovýto způsob výuky musel být standardem na všech školách, a ne pouze výsledkem aktivit malých skupinek entuziastů.
Stejně tak - což souvisí s bodem prvním - je nutno ocenit výrok autorky článku, že poznání musí směřovat do hloubky. Zrovna v minulých dnech jsem zde napsal, že politické uspořádání liberální demokracie je myšlenkově, ideově ploché, neboť svůj způsob poznávání, vnímání reality omezuje pouze na fenomény, tedy na víceméně holá pozitivistická fakta. Zcela zde absentuje vertikální rozměr, ať směrem vzhůru, k výšinám (filozofického) poznání, tak směrem "dolů", do nitra lidské osobnosti, lidské duše.
Což je zároveň třetí bod který je nutno na výkladech Kláry Berg vyzdvihnout a ocenit: že poznání společenské reality uvádí do souvislosti se sebepoznáním člověka jako jedince, jako konkrétní osobnosti. Svým způsobem to není nic nového; už Platón učinil tento přelomový objev, že určité formy společenského uspořádání úzce korelují s odpovídajícími formami lidské osobnosti; přičemž kauzální působení zřejmě probíhá v obou směrech. Není to tedy nový objev; nicméně v současné době je vědomí této niterné souvislosti už dávno pohřbeno, potlačeno a zadupáno oním zmíněným plochým pozitivismem a objektivismem.
Musím učinit jednu malou výhradu: takto zdálky nijak nemohu odpovědně posoudit konkrétní charakter a kvalitu výuky v uvedených školách. Nicméně ty zde jmenované zásady ke kterém se tyto školy hlásí jsou bezesporu naprosto pozitivní a progresivní; a je možno jen opakovat, nějakým takovým způsobem by se vlastně muselo vyučovat na všech školách.
Jenže - jak si je vědoma i sama autorka článku - něco takového by znamenalo téměř revoluci. Zcela zásadní obrat jak v poznávání, ve vnímání společenské reality a vztahu člověka k ní, tak ale především v reálné životní a společenské praxi. Ale právě proto nelze očekávat, že by současný stát (liberální demokracie) takovouto revoluci ve vzdělání dokázal, či přesněji vůbec byl ochoten provést. Musel by tak totiž překročit svůj vlastní stín, svou vlastní systémově imanentní omezenost, svou vlastní ideologii. A něco takového on nikdy dobrovolně neudělá.
"Pozitivistické pojetí vědění jako „objektivního“ vyjádření skutečnosti — to, co Foucault charakterizoval jako „pacifikující, neutralizující a normalizující formy moderní západní moci“ — je ideologií doby „konce ideologií“." - Je mi skutečně nemalým zadostiučiněním zjištění, že Slavoj Žižek, bezpochyby jeden z nejrenomovanějších filozofů současné doby, zde konstatuje přesně to samé co já sám zde tvrdím už celá léta (a za co jsem stržil mnohá obvinění z "totalitních" choutek) - totiž že zdánlivě zcela neideologická doktrína liberální demokracie je ve skutečnosti sama ideologií.
A za druhé, že systémově imanentní pozitivismus této liberální demokracie nevede ve skutečnosti k objektivnímu poznávání reality našeho světa, našeho žití, nýbrž pouze k "normalizaci", k naprostému zploštění našeho pohledu na svět, k eliminaci veškeré schopnosti "vertikálního" poznávání, ať směrem k výšinám pravého filozofického myšlení, ať směrem k hlubinám tajemství lidského nitra, lidské duše.
V daném smyslu tedy s autorem článku mohu vyslovit naprostý souhlas. Dosti zásadní kritiku je ovšem nutno vyslovit s některými jinými jeho tézemi, jmenovitě v souvislosti s marxismem. Jeho tvrzení, že angažovanost v třídním boji naprosto nebyla na úkor objektivity marxistické teorie, toto tvrzení není v žádném případě udržitelné. Bylo to právě Marxovo zaujetí pro třídní boj, pro věc dělnické třídy, které ho od samého počátku činilo slepým pro všechny aspekty jak společenské, tak ale i ryze ekonomické reality, které byly v rozporu s jeho konceptem revoluce.
Ovšem - je nutno vidět, že celá věc je ještě složitější. Na straně druhé totiž nelze popřít: byla to skutečně právě tato ideová angažovanost, toto hluboké niterné zaujetí které byly předpokladem pro to že Marx - s až určitou posedlostí - odhalil, analyzoval a popsal skryté aspekty a procesy (kapitalistické) zbožní produkce, které oku standardního ekonoma zůstávají zcela skryty.
Obecně vzato se - jak Žižek zcela správně konstatoval - tu před námi otvírá velmi složitý vztah poznání (pravdy) partikulárního na straně jedné, a univerzálního na straně druhé.
Obecná představa poznávání pravdy se víceméně kryje se zmíněným pozitivismem: tato představa je v zásadě ryze kvantitativní, to jest přibližování se k objektivní pravdě chápe jako čirý nárůst míry poznatků, vědění.
Ovšem - jak už bylo naznačeno takováto představa je v zásadě pouze "horizontální", v posledku nepřekračuje rovinu pouhých fenoménů. Nedokáže se z této pozitivistické roviny osvobodit ani směrem vzhůru, ani směrem dolů. K tomu je zapotřebí oné intenzivní niterné angažovanosti, až přímo posedlosti daným předmětem; ovšem toto niterné zaujetí opět pravidelně bývá na úkor objektivity, na úkor střízlivého, nezaujatého zohlednění všech aspektů našeho velmi složitého, vnitřně rozporuplného světa.
Zrekapitulujme si tedy závěrem:
1. svět liberální demokracie je sice objektivistický, bezprostředně nevzývá žádnou specifickou ideologii (s výjimkou ideologie samotné liberální demokracie); ale na straně druhé je tento svět zplošťující, ideově vyprázdněný, a to jak v oblasti teorie, tak v oblasti životní praxe, životních obsahů
2. není proto nijakým nahodilým, nevysvětlitelným excesem, nýbrž naprosto zákonitou reakcí, když se proti tomuto obsahově i životně prázdnému světu liberální demokracie konstituují koncepty, doktríny, hnutí založené naopak na vnitřní angažovanosti, na hlubokém zaujetí pro jednu zcela specifickou pravdu
3. v důsledku toho dochází k nevyhnutelné kolizi obou těchto světů, obou těchto svým založením zcela protichůdných konceptů. Z nich má každý svou dílčí pravdu; ale žádný z nich si nedokáže, není ochoten připustit a přiznat, že jeho pravda je pouze partikulární; oba ji pojímají jako pravdu univerzální, tedy jako pravdu absolutní.
K tomu je pak možno poznamenat pouze tolik, že jediným opravdovým řešením by byla dialektická syntéza obou těchto konceptů, obou těchto protichůdných způsobů vnímání reality. Jak reality objektivní, tak - především - reality lidského a společenského žití a bytí. Ovšem - od schopnosti takovéto pozitivní syntézy je tento svět podle všeho ještě na míle vzdálen. A tak bude docházet k dalším a dalším střetům, k dalším a dalším bojům o dominanci. Tento boj nakonec žádná strana nemůže definitivně vyhrát; a lze při něm jenom znovu a znovu ztrácet.
Toto dilema bylo jedním z ústředních témat našeho reformního roku osmašedesátého; téma které ještě dlouho po potlačení reformního hnutí rezonovalo v příslušných diskusích, úvahách a soudech (respektive odsudcích).
Připomeňme napřed pro ty, kdo tehdejší společenský kvas už osobně nezažili: toto dilema se točilo kolem klíčové otázky, zda má být zachována dominance komunistické strany jakožto garanta přetrvání socialistického zřízení, nicméně že tato její vedoucí role by se nadále měla realizovat za podmínek rozsáhlé demokratizace jak strany samotné, tak i celého společenského a politického života. Tuto alternativu by bylo možno shrnout do jedné věty: demokratizace ano, ale ta nikdy nesmí vést k ohrožení socialismu samotného.
Oproti tomu vyznavači "čisté" demokracie stáli na stanovisku, že je nutno zavést demokracii klasického západního střihu, zcela bez ohledu na důsledky. Tedy především bez ohledu na socialismus. Podle mínění většiny z příslušníků tohoto tábora byl socialismus (to jest: vláda komunistické partaje) tak jako tak nereformovatelný, to jest nedemokratizovatelný, takže jakékoli snahy o - pouhou - demokratizaci musely nutně skončit neúspěchem.
Je ovšem samozřejmé, že po - násilném - ukončení experimentu s demokratizací se všeobecně prosadil narativ druhý, tedy tábor vyznavačů a hlasatelů "čisté" demokracie.
Varianta "čisté" demokracie se prosadila jakožto vůdčí společenská respektive politická idea, ale prosadila se nakonec i v reálné praxi. Dnes tedy máme možnost užívat si plody tohoto politického uspořádání; ovšem jak vyplývá z právě nedávno provedeného výzkumu veřejného mínění, dokonce i v přímém srovnání s nepochybnou totalitní diktaturou minulého režimu ani ne celá polovina současné české populace zastává názor, že tato současná "čistá demokracie" je lepším politickým uspořádáním nežli režim minulý!
Zdá se že celá věc není tedy zdaleka natolik jednoznačná, jak by apologeti oné "čisté demokracie" rádi viděli. S touto demokracií je tomu totiž stejně tak jako s většinou velkých idejí: na počátku velké sliby, ale v reálném provozu mnohý lesk pak nemálo pobledne. Nad velkými idejemi začne vítězit pragmatismus (to jest: poddávání se realitě) všedního dne, reálných hierarchií moci. Pan Horák v této souvislosti užívá obrat o "prefabrikované demokracii". Tedy demokracii která sice tak nějak funguje (stejně jako prefabrikovaná architektura), ale svou šedivou bezduchostí nakonec spolehlivě ubíjí vše co je živoucí, zajímavé, dechberoucí. Tak jak byl živoucí, zajímavý, dechberoucí právě onen reformní, demokratizační kvas roku osmašedesátého.
Zopakujme si, co k dané věci píše pan Horák: "Jen demokratizace, (mírumilovný) boj za demokracii, přechodný či přechodový zápas dodávají společnosti na "grádech", smyslu, pospolitosti a opravdovosti."
Kdo ještě nějakým způsobem zakusil ono vzrušivé dění roku osmašedesátého (a není ochoten sobě i ostatním něco nalhávat), ten musí potvrdit: naprosto pravdu má pan Horák, že to bylo daleko spíše toto hnutí demokratizace, které bylo "vodkou", tedy ohnivým, energií nabitým nápojem, ve srovnání s "vodou" běžného, konvenčního provozu standardní demokracie.
Čím je dán tento zásadní rozdíl mezi "vodkou" a "vodou"? Tento rozdíl má jedinou, v zásadě zcela prostou příčinu: dokud se jednalo, dokud se bojovalo o "demokratizaci", do té doby společností hýbal, ducha společnosti oživoval boj dvou velkých idejí: socialismu a (liberální) demokracie. Byl to právě tento boj, tento souboj navzájem protichůdných idejí, který jiskřil v tehdejších diskusích, novinových článcích, televizních reportážích a pořadech. A v hovorech lidí. Nejen sféra politiky samotné, ale i celá občanská společnost doslova žila tímto soupeřením velkých idejí.
Zatímco jakmile definitivně zvítězí "čistá" demokracie, pak už víceméně není o co bojovat, o čem diskutovat, o čem přemýšlet. (Odstrašujícím, ale zároveň zcela výmluvným dokladem této degradace veřejného diskurzu je ostatně i naprostý úpadek diskusí na DR.) "Čistá", to jest liberální demokracie sice napohled "svobodně" připouští všechny ideje; jenže tím že je všechny podařazuje svému vůdčímu principu totálního pluralismu, je všechny devalvuje na úroveň ryze soukromého názoru. Ale tam kde ideje ztrácejí svou univerzalitu, tedy svou závaznost, kde upadají na úroveň pouhého mínění, tam nevyhnutelně ztrácejí všechnu svou sílu, všechnu svou inspirativnost, zůstávají pouze matným odleskem sebe samých. Veškeré diskuse o těchto velkých idejích tak fakticky mizí ze společenského diskurzu, a jsou devalvovány na úroveň pouze ryze osobních sporů, osobních předpojatostí.
Demokracie (liberální) sice odstranila totalitní nadvládu zdegenerované ideje socialistické; ale sama ji nahradila svou vlastní totální dominancí, negující úspěšně vše co by mohlo nějakým způsobem přesáhnout, přerůst její vlastní omezený ideový horizont. Tato imanentní ideová prázdnota liberální demokracie pak nevyhnutelně vede k tomu, že stále větší části populace hledají své ideové zakotvení v reakcionářských, identitárních hnutích všeho druhu.
Nepohřbívejme tedy předčasně ideové dědictví "pouhé" demokratizace. Kdoví, možná ještě přijde čas kdy tato zažije svou renesanci.
Nové formy vzdělání nás vedou ke světu, kde vzkvétá společnost i příroda
Klára Berg
Paní Zemanová, jestliže HD odmítají otisknout Vaše příspěvky, pak to docela jistě není proto že by to bylo záměrem a úmyslem jejich správce. - Přesně naopak, právě v posledních dnech jsem myslel na to že - a proč - jste se tam už tak dlouho neukázala.
Zdá se, že ochranné systémy na HD Vás z nějakého důvodu považují za ohrožení. K mému překvapení jsem ovšem Vaše příspěvky - které jste zřejmě poslala - nenašel ve složce "spam", což bývá obvyklý případ. Ale u druhého ochranného programu skutečně v minulých dnech byly nějaké aktivity zablokovány, nějak kolem 19. prosince. Mohla byste mi prosím napsat, jakou máte IP adresu? Pak bych se mohl podívat jestli se tyto blokace netýkají Vás.
Tuto adresu zjistíte tak, když na této stránce kliknete hned na první řádku respektive adresu nahoře: https://www.google.com/search?client=opera&q=zjistit+ip+adresu&sourceid=opera&ie=UTF-8&oe=UTF-8
Svou IP adresu mi ale neposílejte zde veřejně; buďto mi ji pošlete kompletní na mou osobní adresu, anebo zde - ale jenom poslední dvě místa, to by stačilo.
Jinak je také možno - pokud máte tu možnost - poslat Váš komentář (nebo alespoň jako test krátkou zprávu) z jiného přístroje. Tedy například ze smartphonu místo z počítače, nebo naopak. Tím by se také obešla případná blokace IP.
Totiž, paní Zemanová, věc se má tak: stát drží ve svých rukou rozhodující podíl veškerého vzdělávacího systému. A zde jsou pak pouze dvě alternativy:
- buďto tento stát svou nadcházející generaci vzdělává a vychovává v onom uvedeném smyslu komplexního vnímání, poznávání (společenské) reality, jakož i komplexního rozvoje osobnosti
- anebo tak tento stát nečiní; a v tom případě stát tuto nadcházející generaci (a s ní i celou společnost) systematicky ochuzuje o všechny tyto esenciální dimenze lidského žití, s výjimkou onoho zploštělého způsobu vyučování k čistě faktografickému vědění. V tomto druhém případě ovšem tento stát naprosto selhává ve svých základních povinnostech vůči společnosti.
Samozřejmě, že impuls ke změně musí přijít "zdola", ze samotné občanské společnosti. Ale tato samotná společnost se napřed musí probudit; a k jejímu probuzení je nutno jako první krok naprosto jasně veřejně odhalit, deklarovat toto fatální selhání - současného - státního způsobu vzdělávání.
Navíc je nutno si uvědomit: stát je v daném smyslu konzervativní nejen jaksi ze své vlastní podstaty, jakožto byrokratické organizace; především je nutno vidět, že tato omezenost, toto zploštění systému výuky a výchovy současného státu naprosto přesně koresponduje se stejně tak povrchním, zploštělým způsobem uvažování (a konání) společnosti tržní ekonomiky, čili kapitalismu. Tam kde je reálný, materiální život společnosti fixován (a redukován) víceméně pouze na neustálou maximalizaci zisku a na neustálou (nad)produkci materiálních statků, tam nelze očekávat ani od státu, ale ani od samotné občanské společnosti, že ze sebe náhle dokáže zrodit nějakou pozitivní, autenticky humánní alternativu.
Musím přiznat, že napřed jsem byl k tomuto natolik vynášenému novátorskému způsobu vyučování poněkud skeptický. Obzvláště když v souvislosti s ním padají takové pojmy jako "holistický". Ne že bych měl v úmyslu zpochybňovat princip holismu jako takový; ale velmi často se tímto pojmem dosti svérázně žongluje především v prostředí esoterických nadšenců.
Nicméně - další konkretizace tohoto způsobu výuky od autorky článku můj zájem vzbuzovaly čím dál tím více. Vyučovat k systémovému, strukturálnímu chápání (společenské) reality - ale jistě, sám tento systémový pohled prosazuji už celá léta. S určitým zjednodušením by se dokonce dalo tvrdit, že veškerá omylnost, veškeré nepochopení ohledně reálného charakteru a podstaty společenských a politických fenoménů pramení právě z hluboce zakořeněné, všeobecně rozšířené neschopnosti komplexního, systémového myšlení.
Už jsem o tom sám psal několikrát: lidská mysl je přirozeně nastavena na lineární způsob myšlení, na víceméně jednoduché propojení příčina - následek. Zatímco onen nelineární, systémový způsob myšlení, vnímání reality - ten se běžné mysli napřed jeví cizí, nepřirozený, dokonce protismyslný. Takovýto komplexní způsob myšlení je tedy nutno si napřed osvojit, vypracovat v dlouhém a náročném procesu vlastního vzdělávání, doslova tréninkem. Pokud tedy existují školy k takovémuto způsobu myšlení cíleně vedoucí, pak je jejich existenci, jejich snahu nutno bezpodmínečně pozdravit. Fakticky by takovýto způsob výuky musel být standardem na všech školách, a ne pouze výsledkem aktivit malých skupinek entuziastů.
Stejně tak - což souvisí s bodem prvním - je nutno ocenit výrok autorky článku, že poznání musí směřovat do hloubky. Zrovna v minulých dnech jsem zde napsal, že politické uspořádání liberální demokracie je myšlenkově, ideově ploché, neboť svůj způsob poznávání, vnímání reality omezuje pouze na fenomény, tedy na víceméně holá pozitivistická fakta. Zcela zde absentuje vertikální rozměr, ať směrem vzhůru, k výšinám (filozofického) poznání, tak směrem "dolů", do nitra lidské osobnosti, lidské duše.
Což je zároveň třetí bod který je nutno na výkladech Kláry Berg vyzdvihnout a ocenit: že poznání společenské reality uvádí do souvislosti se sebepoznáním člověka jako jedince, jako konkrétní osobnosti. Svým způsobem to není nic nového; už Platón učinil tento přelomový objev, že určité formy společenského uspořádání úzce korelují s odpovídajícími formami lidské osobnosti; přičemž kauzální působení zřejmě probíhá v obou směrech. Není to tedy nový objev; nicméně v současné době je vědomí této niterné souvislosti už dávno pohřbeno, potlačeno a zadupáno oním zmíněným plochým pozitivismem a objektivismem.
Musím učinit jednu malou výhradu: takto zdálky nijak nemohu odpovědně posoudit konkrétní charakter a kvalitu výuky v uvedených školách. Nicméně ty zde jmenované zásady ke kterém se tyto školy hlásí jsou bezesporu naprosto pozitivní a progresivní; a je možno jen opakovat, nějakým takovým způsobem by se vlastně muselo vyučovat na všech školách.
Jenže - jak si je vědoma i sama autorka článku - něco takového by znamenalo téměř revoluci. Zcela zásadní obrat jak v poznávání, ve vnímání společenské reality a vztahu člověka k ní, tak ale především v reálné životní a společenské praxi. Ale právě proto nelze očekávat, že by současný stát (liberální demokracie) takovouto revoluci ve vzdělání dokázal, či přesněji vůbec byl ochoten provést. Musel by tak totiž překročit svůj vlastní stín, svou vlastní systémově imanentní omezenost, svou vlastní ideologii. A něco takového on nikdy dobrovolně neudělá.
Co jsme v Sýrii nepochopili?
Slavoj Žižek
"Pozitivistické pojetí vědění jako „objektivního“ vyjádření skutečnosti — to, co Foucault charakterizoval jako „pacifikující, neutralizující a normalizující formy moderní západní moci“ — je ideologií doby „konce ideologií“." - Je mi skutečně nemalým zadostiučiněním zjištění, že Slavoj Žižek, bezpochyby jeden z nejrenomovanějších filozofů současné doby, zde konstatuje přesně to samé co já sám zde tvrdím už celá léta (a za co jsem stržil mnohá obvinění z "totalitních" choutek) - totiž že zdánlivě zcela neideologická doktrína liberální demokracie je ve skutečnosti sama ideologií.
A za druhé, že systémově imanentní pozitivismus této liberální demokracie nevede ve skutečnosti k objektivnímu poznávání reality našeho světa, našeho žití, nýbrž pouze k "normalizaci", k naprostému zploštění našeho pohledu na svět, k eliminaci veškeré schopnosti "vertikálního" poznávání, ať směrem k výšinám pravého filozofického myšlení, ať směrem k hlubinám tajemství lidského nitra, lidské duše.
V daném smyslu tedy s autorem článku mohu vyslovit naprostý souhlas. Dosti zásadní kritiku je ovšem nutno vyslovit s některými jinými jeho tézemi, jmenovitě v souvislosti s marxismem. Jeho tvrzení, že angažovanost v třídním boji naprosto nebyla na úkor objektivity marxistické teorie, toto tvrzení není v žádném případě udržitelné. Bylo to právě Marxovo zaujetí pro třídní boj, pro věc dělnické třídy, které ho od samého počátku činilo slepým pro všechny aspekty jak společenské, tak ale i ryze ekonomické reality, které byly v rozporu s jeho konceptem revoluce.
Ovšem - je nutno vidět, že celá věc je ještě složitější. Na straně druhé totiž nelze popřít: byla to skutečně právě tato ideová angažovanost, toto hluboké niterné zaujetí které byly předpokladem pro to že Marx - s až určitou posedlostí - odhalil, analyzoval a popsal skryté aspekty a procesy (kapitalistické) zbožní produkce, které oku standardního ekonoma zůstávají zcela skryty.
Obecně vzato se - jak Žižek zcela správně konstatoval - tu před námi otvírá velmi složitý vztah poznání (pravdy) partikulárního na straně jedné, a univerzálního na straně druhé.
Obecná představa poznávání pravdy se víceméně kryje se zmíněným pozitivismem: tato představa je v zásadě ryze kvantitativní, to jest přibližování se k objektivní pravdě chápe jako čirý nárůst míry poznatků, vědění.
Ovšem - jak už bylo naznačeno takováto představa je v zásadě pouze "horizontální", v posledku nepřekračuje rovinu pouhých fenoménů. Nedokáže se z této pozitivistické roviny osvobodit ani směrem vzhůru, ani směrem dolů. K tomu je zapotřebí oné intenzivní niterné angažovanosti, až přímo posedlosti daným předmětem; ovšem toto niterné zaujetí opět pravidelně bývá na úkor objektivity, na úkor střízlivého, nezaujatého zohlednění všech aspektů našeho velmi složitého, vnitřně rozporuplného světa.
Zrekapitulujme si tedy závěrem:
1. svět liberální demokracie je sice objektivistický, bezprostředně nevzývá žádnou specifickou ideologii (s výjimkou ideologie samotné liberální demokracie); ale na straně druhé je tento svět zplošťující, ideově vyprázdněný, a to jak v oblasti teorie, tak v oblasti životní praxe, životních obsahů
2. není proto nijakým nahodilým, nevysvětlitelným excesem, nýbrž naprosto zákonitou reakcí, když se proti tomuto obsahově i životně prázdnému světu liberální demokracie konstituují koncepty, doktríny, hnutí založené naopak na vnitřní angažovanosti, na hlubokém zaujetí pro jednu zcela specifickou pravdu
3. v důsledku toho dochází k nevyhnutelné kolizi obou těchto světů, obou těchto svým založením zcela protichůdných konceptů. Z nich má každý svou dílčí pravdu; ale žádný z nich si nedokáže, není ochoten připustit a přiznat, že jeho pravda je pouze partikulární; oba ji pojímají jako pravdu univerzální, tedy jako pravdu absolutní.
K tomu je pak možno poznamenat pouze tolik, že jediným opravdovým řešením by byla dialektická syntéza obou těchto konceptů, obou těchto protichůdných způsobů vnímání reality. Jak reality objektivní, tak - především - reality lidského a společenského žití a bytí. Ovšem - od schopnosti takovéto pozitivní syntézy je tento svět podle všeho ještě na míle vzdálen. A tak bude docházet k dalším a dalším střetům, k dalším a dalším bojům o dominanci. Tento boj nakonec žádná strana nemůže definitivně vyhrát; a lze při něm jenom znovu a znovu ztrácet.
Tři dny v Tbilisi
Jan Beránek
Toto dilema bylo jedním z ústředních témat našeho reformního roku osmašedesátého; téma které ještě dlouho po potlačení reformního hnutí rezonovalo v příslušných diskusích, úvahách a soudech (respektive odsudcích).
Připomeňme napřed pro ty, kdo tehdejší společenský kvas už osobně nezažili: toto dilema se točilo kolem klíčové otázky, zda má být zachována dominance komunistické strany jakožto garanta přetrvání socialistického zřízení, nicméně že tato její vedoucí role by se nadále měla realizovat za podmínek rozsáhlé demokratizace jak strany samotné, tak i celého společenského a politického života. Tuto alternativu by bylo možno shrnout do jedné věty: demokratizace ano, ale ta nikdy nesmí vést k ohrožení socialismu samotného.
Oproti tomu vyznavači "čisté" demokracie stáli na stanovisku, že je nutno zavést demokracii klasického západního střihu, zcela bez ohledu na důsledky. Tedy především bez ohledu na socialismus. Podle mínění většiny z příslušníků tohoto tábora byl socialismus (to jest: vláda komunistické partaje) tak jako tak nereformovatelný, to jest nedemokratizovatelný, takže jakékoli snahy o - pouhou - demokratizaci musely nutně skončit neúspěchem.
Je ovšem samozřejmé, že po - násilném - ukončení experimentu s demokratizací se všeobecně prosadil narativ druhý, tedy tábor vyznavačů a hlasatelů "čisté" demokracie.
Varianta "čisté" demokracie se prosadila jakožto vůdčí společenská respektive politická idea, ale prosadila se nakonec i v reálné praxi. Dnes tedy máme možnost užívat si plody tohoto politického uspořádání; ovšem jak vyplývá z právě nedávno provedeného výzkumu veřejného mínění, dokonce i v přímém srovnání s nepochybnou totalitní diktaturou minulého režimu ani ne celá polovina současné české populace zastává názor, že tato současná "čistá demokracie" je lepším politickým uspořádáním nežli režim minulý!
Zdá se že celá věc není tedy zdaleka natolik jednoznačná, jak by apologeti oné "čisté demokracie" rádi viděli. S touto demokracií je tomu totiž stejně tak jako s většinou velkých idejí: na počátku velké sliby, ale v reálném provozu mnohý lesk pak nemálo pobledne. Nad velkými idejemi začne vítězit pragmatismus (to jest: poddávání se realitě) všedního dne, reálných hierarchií moci. Pan Horák v této souvislosti užívá obrat o "prefabrikované demokracii". Tedy demokracii která sice tak nějak funguje (stejně jako prefabrikovaná architektura), ale svou šedivou bezduchostí nakonec spolehlivě ubíjí vše co je živoucí, zajímavé, dechberoucí. Tak jak byl živoucí, zajímavý, dechberoucí právě onen reformní, demokratizační kvas roku osmašedesátého.
Zopakujme si, co k dané věci píše pan Horák: "Jen demokratizace, (mírumilovný) boj za demokracii, přechodný či přechodový zápas dodávají společnosti na "grádech", smyslu, pospolitosti a opravdovosti."
Kdo ještě nějakým způsobem zakusil ono vzrušivé dění roku osmašedesátého (a není ochoten sobě i ostatním něco nalhávat), ten musí potvrdit: naprosto pravdu má pan Horák, že to bylo daleko spíše toto hnutí demokratizace, které bylo "vodkou", tedy ohnivým, energií nabitým nápojem, ve srovnání s "vodou" běžného, konvenčního provozu standardní demokracie.
Čím je dán tento zásadní rozdíl mezi "vodkou" a "vodou"? Tento rozdíl má jedinou, v zásadě zcela prostou příčinu: dokud se jednalo, dokud se bojovalo o "demokratizaci", do té doby společností hýbal, ducha společnosti oživoval boj dvou velkých idejí: socialismu a (liberální) demokracie. Byl to právě tento boj, tento souboj navzájem protichůdných idejí, který jiskřil v tehdejších diskusích, novinových článcích, televizních reportážích a pořadech. A v hovorech lidí. Nejen sféra politiky samotné, ale i celá občanská společnost doslova žila tímto soupeřením velkých idejí.
Zatímco jakmile definitivně zvítězí "čistá" demokracie, pak už víceméně není o co bojovat, o čem diskutovat, o čem přemýšlet. (Odstrašujícím, ale zároveň zcela výmluvným dokladem této degradace veřejného diskurzu je ostatně i naprostý úpadek diskusí na DR.) "Čistá", to jest liberální demokracie sice napohled "svobodně" připouští všechny ideje; jenže tím že je všechny podařazuje svému vůdčímu principu totálního pluralismu, je všechny devalvuje na úroveň ryze soukromého názoru. Ale tam kde ideje ztrácejí svou univerzalitu, tedy svou závaznost, kde upadají na úroveň pouhého mínění, tam nevyhnutelně ztrácejí všechnu svou sílu, všechnu svou inspirativnost, zůstávají pouze matným odleskem sebe samých. Veškeré diskuse o těchto velkých idejích tak fakticky mizí ze společenského diskurzu, a jsou devalvovány na úroveň pouze ryze osobních sporů, osobních předpojatostí.
Demokracie (liberální) sice odstranila totalitní nadvládu zdegenerované ideje socialistické; ale sama ji nahradila svou vlastní totální dominancí, negující úspěšně vše co by mohlo nějakým způsobem přesáhnout, přerůst její vlastní omezený ideový horizont. Tato imanentní ideová prázdnota liberální demokracie pak nevyhnutelně vede k tomu, že stále větší části populace hledají své ideové zakotvení v reakcionářských, identitárních hnutích všeho druhu.
Nepohřbívejme tedy předčasně ideové dědictví "pouhé" demokratizace. Kdoví, možná ještě přijde čas kdy tato zažije svou renesanci.