Ale jistě, pane Nusharte, Bůh (respektive bohové) se může chovat i velice nekonformně. Například řecký bůh Zeus se ohledně plození svého potomstva choval značně "nekonformně", celou řadu potomků zplodil s pozemskými ženami. Jediný rozdíl spočíval v tom že při tomto aktu oplodnění byl Zeus sám fyzicky přítomen (ať už v jakékoli podobě, například v podobě zlatého deště); zatímco bůh křesťanský (anebo to byl v té době stále ještě Jahve, Bůh židovský?...) tak učinil jaksi jenom čistě duchovní cestou.

Nicméně, pane Nusharte, celá záležitost stojí poněkud jinak. Především se jeví být extrémně nepravděpodobným, že by Marie - ještě předtím nežli si ji z její rodiny odvedl Josef - "nepoznala muže". Daleko věrohodnější se jeví ta verze, že - při vyhlídce že má být pro(v)dána za mnohem staršího muže, tato mladičká dívka zřejmě ještě stačila strávit osudovou noc s někým zcela jiným; zřejmě s někým kdo byl jejímu srdci mnohem blíže.

Takto to zřejmě také pochopil sám Josef, a odtud také pramenil jeho hněv. A stejně tak byla tato historie zřejmě vnímána i celým okolím Josefa a Marie.

Nicméně i Vám pane Nusharte děkuji za Vaše novoroční přání; i Vám přeji mnoho úspěchů v nastávajícím roce.

Pane Nusharte, i jakožto přesvědčený ateista si troufám tvrdit, že svým lpěním na božském původu Ježíše se zcela míjíte s nejvlastnější podstatou křesťanství. Tedy - pokud pod (autentickým) křesťanstvím míníme tu zvěst, tu výzvu kterou (napřed svým soukmenovcům, poté zprostředkovaně do světa lidí vůbec) vnesl Ježíš Nazaretský.

Ježíšovým cílem, středobodem jeho veškerého úsilí naprosto nebyla nějaká nová víra (ve smyslu zbožňování té či oné božské bytosti). Přesně naopak, jak známo on už své současníky káral za to, když se modlí příliš okatě, když svou víru demonstrují na veřejnosti příliš viditelně.

Ježíš - a to je vždy nutno mít na paměti - vyšel ze své duchovní iniciace u Jana Křtitele; a veškeré působení tohoto mravokárce je možno shrnout do jedné jediné výzvy: "Obraťte se!" To jest: smyslem a konečným cílem veškerého působení Jana Křtitele byla mravní obroda tehdejší společnosti, tehdejšího člověka.

V tomto smyslu je tedy nutno chápat i veškerou činnost Ježíše Nazaretského. Ano, on dalece přerostl svého učitele, zatímco u Jana Křtitele cestou k mravní obrodě byla striktní askeze, u Ježíše tento mravní obrat měl mnohem subtilnější, a především nesrovnatelně duchovnější charakter. Ale - a to je rozhodující - i pro Ježíše byl pravým jádrem jeho učení tento mravní obrat, a nikoli to aby ho lidé zbožňovali jakožto nějakého "nového Boha".

Ovšem - na straně druhé je stejně tak fakt, že toto Ježíšovo mravní učení se mohlo s takovou silou rozšířit v reálném světě právě proto, že byl svými následovníky obdařen božským statusem. Zkrátka, nedá se nic dělat, ale je tomu tak: lidé se daleko spíše nechají strhnout vírou, nežli nějakými (víceméně racionálně odůvodněnými) mravními apely.

Pro srovnání: takový Aristoteles ve své "Etice" také vytvořil velice důsledný mravní kodex; jenže jeho suchopárné filozofické výklady (jakkoli precizně odůvodněné) nemohly mít reálný potenciál oslovit širší okruhy běžné populace. A i sám Sokrates sice dokázal své posluchače strhnout svým charismatem, snad až k vyslovené extázi - ale protože jeho působení nebylo podepřeno příslušnou vírou, zůstaly účinky jeho mravního učení omezeny víceméně na jeho bezprostřední posluchače.

Ostatně, na podobný problém narážel i samotný Ježíš. Jeden můj známý mi kdysi citoval jeden - údajný - Ježíšův výrok (soudím že ho ten můj známý vyčetl z nějakého apokryfního evangelia), kde se Ježíš obrací na své ovečky: "Když už mi nerozumíte, tak mi alespoň věřte!"

Je sice značně pochybné že by tento výrok byl autentický; nicméně naprosto dokonale vystihuje reálný stav věcí. Jak řečeno už samotný Ježíš musel znovu a znovu bojovat s nepochopením u svých posluchačů, když se jim snažil zprostředkovat potřebnost a nutnost jejich hluboké a všeobsáhlé mravní proměny. Tím spíše pak po jeho smrti, bez jeho bezprostředního působení, by jeho učení s největší pravděpodobností časem zaniklo.

Byl to tedy svým způsobem geniální počin od jeho učedníků, když ho po smrti pozvedli do božského statusu. (Ať už tak učinili úmyslně, nebo spontánně.) Je možno prakticky s jistotou konstatovat, že jedině tímto činem umožnili vítězný postup křesťanské zvěsti do světa. Právě tím že z "pouhého" mravního apelu učinili předmět víry. Lidé tehdejší - existenčně i existenciálně velmi nejisté, velmi náročné - doby se přimkli k nové víře ne pro její původní mravní, mravně obrodný impuls, nýbrž především pro její jiné aspekty, zřejmě v prvé řadě pro vyhlídku na život věčný. A tu původní mravní výzvu přijali spíše jenom jako jakýsi nezbytný "přívažek".

Pokud tedy otázka zní, zda víra v božský původ Ježíše je konstitutivní, neopominutelnou součástí křesťanství, pak je nutno jasně rozlišit, zda hovoříme o křesťanství v jeho původním, ježíšovském smyslu, anebo o křesťanství praktikovaném, tak jak se stalo žitou realitou pro lidové masy napřed v Evropě, a poté - spolu s teritoriálními expanzemi Evropanů - i v dalších regionech tohoto světa. Pro toto reálně praktikované křesťanství byla víra v božský původ Ježíše ovšem naprosto neodmyslitelná součást.

Ovšem, samotným závěrem je možno se ještě vrátit k otázce, zda křesťan současné racionalistické doby, který tento svůj žitý racionalismus stále méně dokáže bez rozporu sloučit s určitými křesťanskými dogmaty, jestli přestává být pravým křesťanem jenom proto, že už nedokáže věřit v neposkvrněné početí Panny Marie a v božský původ Ježíše. Pokud trváme na tom že prapůvodním jádrem a smyslem Ježíšova působení byla všeobsáhlá mravní proměna člověka, pak přihlášení se k této křesťanské zvěsti naprosto nemusí být vázáno na víru v takovéto nadpřirozené fenomény obsažené v tradiční křesťanské teologii.

Takže pane Nusharte podle Vás může být dobrým křesťanem jenom někdo kdo s železným přesvědčením věří v božský původ Ježíše?

Jen tak pro zajímavost: ten houfec Ježíšových přívrženců který ho doprovázel na jeho cestách - byli to podle Vás "dobří křesťané", či nikoli?

V té době totiž o tom, že Ježíš by měl být "Boží syn", nebylo ještě nic známo; a není žádného přesvědčivého důkazu o tom, že on by se sám za takového považoval, kromě zcela obecného smyslu že všichni lidé jsou tak nějak "děti Boží". On sám se opakovaně označoval za "Syna člověka" - což je sice také postava z židovské mytologie, ale se "Synem božím" nemá naprosto nic společného.

Pane Nusharte, dost dobře mi není jasné jak by Marie v tehdejší době (tedy bez možností plánovaného rodičovství) mohla "odmítnout" své těhotenství. Ona prostě neměla jinou alternativu nežli své těhotenství přijmout tak, jak k ní přišlo. Sám Josef pak asi těžce váhal mezi volbou Marii zapudit, anebo ji přijmout i s jejím těhotenstvím; naštěstí se nakonec rozhodl pro to druhé.

Alespoň takto vyhlíží celá záležitost z hlediska profánních, reálných dějin. Že následovníci Ježíše (už po jeho smrti) na tuto příliš profánně se jim jevící událost jako ozdoby na vánoční stromek navěsili ornamentické příběhy o "zvěstování", o andělech a o "Duchu svatém", to už je součástí historie jiné. Sice svým způsobem také reálné, nicméně ryze teologické.

Jen tak pro zajímavost: podle anket mezi německými křesťany na neposkvrněné početí Panny Marie věří jenom jejich malá minorita (!); a dokonce i na božský původ Ježíše věří méně nežli polovina.

-----------------------------------

Takto se tedy celá záležitost jak řečeno jeví z hlediska profánní historie, respektive z hlediska střízlivého, skeptického rozumu moderní doby. Nicméně - sám jsem chtěl k celé záležitosti připojit ještě jeden dodatek, totiž jak důležitá, a vlastně stále ještě nezastupitelná je role právě této křesťanské historie i pro dnešního člověka.

Vraťme se k tomu, co je ústředním jádrem úvah F. Outraty: totiž že křesťanství upírá zrak člověka k chápání, vnímání dokonalosti celku, tedy k celistvosti našeho žití a bytí.

Což o to, i u dnešního člověka je jeho život do značné míry ovládán toužením po dokonalosti: každý touží dosáhnout pro sebe dokonalého štěstí, mít dokonalý automobil, mít dokonalou přítelkyni. Jenže - to všechno jsou "dokonalosti" pouze partikulární. To co se v těchto partikulárních, profánních "dokonalostech" ztrácí čím dál tím více, to je právě onen cit pro úplnost, pro celistvost veškerého bytí, pro jeho - duchovní, transcendentální - dokonalost. A zopakujme ještě jednou - i v současné době je to (alespoň v našich zeměpisných šířkách) - stále ještě víceméně pouze křesťanství, které stále ještě udržuje alespoň nějaké povědomí o této nepartikularistické, neprofánní, transcendentální dokonalosti veškerého bytí.

No ano: hezké, moc hezké. Víceméně všechno co zde autor píše je tak nějak správně, jmenovitě z levicově humánního hlediska by se spontánně chtělo se vším bezvýhradně souhlasit. Je nepochybné že současný způsob existence lidstva spočívající v neustále maximalizované honbě za stále větší materiální spotřebou je vysoce iracionální, ekologicky devastující, a z humánního hlediska vysloveně nedůstojný člověka jakožto kulturní a inteligencí nadané bytosti.

To všechno je tedy pravda; ale kámen úrazu vězí v otázce, jak toto všechno změnit.

Autor zmiňuje "Veblenův efekt". Který vysvětluje tak, že "občané mají tendenci tyto neudržitelné spotřebitelské vzorce napodobovat". De Schutter zde má na mysli to, co Veblen píše ve své knize "Teorie zahálčivé třídy". Ano, toto Veblen ve své knize skutečně tvrdí: že třída pracující má trvalou tendenci napodobovat hýřivý životní styl třídy bohatých. Ovšem - celá věc je o mnoho složitější. De Schutter zde totiž sugeruje takový obraz, jako by na jedné straně stála jakási zbytná třída nepracujících zbohatlíků, a na straně druhé mravně bezúhonní "občané", kteří jenom z jakéhosi emočního nedopatření napodobují konzumerismus třídy bohatých.

Veblen sám ovšem podává diferencovanější obraz: od samotného počátku lidských dějin se v populaci vyčlení tyto dvě protichůdné třídy: na jedné straně třída nepracující, ale kořistnická. Ta se svého majetku dobírá v prvních obdobích čirou vojenskou silou, tím že si podrobí třídu pracujících. V pozdějších dobách jsou její metody udržování jejího panství a jejích privilegií už subtilnější. Na straně druhé pak skutečně stojí třída pracující, nemajetná (respektive málo majetná), která ale třídě majetných závidí jejich statusové symboly spočívající v luxusních předmětech, a snaží se ji v tomto napodobit.

Problém - oproti zjednodušenému obrazu který podává De Schutter - spočívá v tomto:

Za prvé, ta třída dravých zbohatlíků je tu tedy (téměř) od samotného počátku lidských dějin. Její existence tedy není nijakou evoluční nahodilostí, nějakým omylem dějin. Není ji proto možno jen tak bez dalšího odstranit. Přesněji by snad bylo lépe říci: základní tužba po bezpracném zisku, po luxusu je zde přítomna od samotného počátku existence lidstva. A jenom proto že tato tužba nemohla být uspokojena pro všechny rovnoměrně, diferencovala se původně jednolitá společnost ve dvě protichůdné třídy.

To znamená: i kdybychom nějakým způsobem odstranili tu panující, zahálčivou třídu - tato tužba po bezpracném zisku a po luxusu zde v populaci bude přítomna nadále, a při nejbližší příležitosti se znovu obnoví. - Nakonec přesně tak, jak se tomu stalo v reálných dějinách. V socialistických státech byla prakticky zcela eliminována dosavadní "zahálčivá třída" - aby vzápětí byla vystřídána elitou novou, a po zhroucení celého systému se původní "zahálčivá třída" obnovila v plném rozsahu.

A za druhé (a ještě hůře): ono tomu není tak že ta pracující třída by pouze napodobovala luxusně statusový způsob existence třídy zahálčivé (takže kdyby třída zahálčivá zmizela, nebylo by koho napodobovat); tato pracující, ale nemajetná třída touží po luxusu sama od sebe. Nepotřebuje tedy vůbec mít před očima (špatný) příklad třídy zahálčivé, aby sama propadla konzumerismu.

-------------------------------------

To je tedy jeden klíčový problém: jak od základu změnit mentalitu naprosté většiny populace. A druhý problém je ryze ekonomický. Autor článku svou - bezpochyby oprávněnou - kritikou ze řetězu utržené prorůstové ekonomiky sugeruje takový obraz, jako by bylo bez dalšího možné se této růstově expanzivní ekonomiky zřeknout, prostě jakýmsi obecným společenským konsensem, a místo toho zavést ekonomiku nerůstovou.

To je opět velice oblíbené levicové schéma; jenže dosud nikdo nevymyslel, jak by takováto "nerůstová ekonomika" vlastně měla - či spíše mohla - reálně fungovat. Jediný myslitelný model by byl, že by se opět vyrábělo striktně podle státního plánu - neboť jenom tak by se dalo zamezit tomu, že by jednotliví výrobci (v přirozené snaze zvýšit vlastní zisk) produkovali "nad míru". Ovšem - plánovanou ekonomiku jsme zde už měli, a vedle její chronické produkční nevýkonnosti bylo jejím dalším znakem, že měla ekologicky ještě více devastující důsledky, nežli ekonomie tržní. Tedy: prorůstová.

To všechno dohromady: ano, je správné když autoři jako De Schutter kritizují iracionální, z humánního hlediska deformovaný způsob současné světové produkce. Ale nalézt k tomuto ekonomickému modelu nějakou funkční alternativu - to je projekt mnohem komplikovanější, nežli prostě narýsovat model, který by byl čirým opakem současného stavu. Současný stav - nedá se nic dělat - je přirozeně vzniklý; a vytvořit nějaký model alternativní neznamená fakticky nic méně nežli bojovat proti lidské přirozenosti.