"České demokratické strany vesměs nemají žádnou vizi toho, kam by se měla Česká republika ubírat" - to je sice naprosto správné konstatování; nicméně svou dikcí sugeruje, jako by se jednalo pouze o lokální problém české politiky, zatímco jinde (tj. v západních zemích tábora liberální demokracie) je tomu prý jinak. Jenže: která z těchto světových "demokratických stran" může svému obyvatelstvu nabídnout nějakou skutečně progresivní vizi do budoucnosti? To jest autenticky humanistickou vizi, která by nějakým zásadním způsobem překračovala zbytnělý maloměšťácký konzumerismus na straně jedné, a v zásadě bezduchý pouze ryze technologický rozvoj na straně druhé?
Svého času německý dlouholetý konzervativní kancléř Helmut Kohl při svých projevech znovu a znovu přes své sveřepě sevřené rty proceďoval heslo "unsere Zukunft". Naše budoucnost. Tento výrok měl příslušné publikum přesvědčovat o tom, že pod jeho vedením Německo směřuje k nějaké exkluzivní budoucnosti, kterou mu ostatní národy mohou pouze závidět. Ve skutečnosti se jeho éra vládnutí vyznačovala především naprostou tíživou společenskou a kulturní stagnací, ne zcela nesrovnatelnou s hnilobnými léty husákovské normalizace. Jednalo se fakticky o to čemu Němci říkají "die bleiernen Jahre", olověná léta.
Ale ani poté, co se tato společenská stagnace navršila, zahustila natolik že konečně byla svržena drtivým vítězstvím opozice, ani tehdy se dost dobře nedá mluvit o nějakém zásadním obratu. Tím jediným opravdu svěžím, progresivním elementem byl - svého času nemálo razantní - vstup strany Zelených na politickou scénu, která jako jediná si může právem činit nárok na to, že přišla se skutečně novým projektem (anebo, jak uvádí J. Pehe, s novými "parametry") společenského uspořádání, s novými životními hodnotami. Jenže i tento zelený projekt se - jakožto příliš úzce pojatý, nežli aby mohl dokázat komplexně transformovat celou společnost - časem značně vyčerpal; a z kdysi novátorské strany se stala nakonec víceméně tuctová politická partaj.
Všeho všudy tedy: stav současného světa liberální demokracie opravdu není takový, že na Západě by vládl nějaký progresivní duch a jasné vize nějaké lepší, humánnější budoucnosti, a že pouze české demokratické partaje ve svém - nesporném - provincialismu nevědí kudy kam. Je nutno opakovat znovu a znovu: ano, tento český provincialismus skutečně existuje, v mnohých ohledech česká politika, respektive obecně česká politická kultura stále ještě pokulhává za standardy západních zemí; ale na straně druhé tato naprostá absence jakékoli humánně progresivní vize v autentickém významu tohoto slova je obecně klíčovým znakem, klíčovým deficitem systému liberální demokracie vůbec. A ani tomu nemůže být jinak; tato údajně "otevřená" liberální demokracie je od svého samotného počátku uzavřena do svého zúženého chápání člověka jako jenom a pouze autarkního, na svůj vlastní prospěch fixovaného individua. Zcela zde absentuje pochopení druhé základní životní polohy a pozice člověka, totiž jakožto bytosti podstatně společenské. A protože zde chybí tato druhá stránka lidské existence, pak zde zcela chybí i dynamické napětí mezi těmito oběma principy. Napětí, které by svým vzájemným ideovým soupeřením, svou vzájemnou ideovou výměnou jediné mohlo být zdrojem inspirace, zdrojem kreativity pro hledání skutečně nových, neotřelých cest lidského i společenského rozvoje.
Nenamlouvejme si tedy, že na vině jsou pouze české liberálně demokratické partaje. Tento problém naprosté absence progresivních vizí budoucího vývoje je společným problémem celého tábora liberální demokracie, a ze samotné podstaty věci tomu ani nemůže být jinak.
Doposud se zde vedla diskuse především v tom tónu, jak se to vlastně vůbec mohlo stát že se sociální demokracie nachází v tak dramatickém rozpadu a rozkladu; a jak to napravit. Přičemž představy o nápravě v naprosté většině nejdou dále nežli v úvahách o tom jak nějak sbubnovat dohromady ještě poslední potenciální příznivce sociálnědemokratického politicko-ideového proudu.
Zkusme si však položit otázku ze zcela opačného úhlu pohledu: a proč by vlastně ještě vůbec měl někdo sociální demokracii volit? Respektive, koho by vlastně ještě vůbec mohla dokázat oslovit, zaujmout?...
Koho by také mohla zaujmout, inspirovat partaj, která
- už dávno ztratila svůj někdejší historický impuls zásadní a komplexní humanizace společnosti
- která vůbec ztratila jakékoli povědomí o historicitě, o dynamickém vývoji lidské společnosti, a ocitla se proto zcela stranou tohoto vývoje
- která není schopna vytvořit jakoukoli nosnou vizi do budoucnosti
- která se obrací už pouze do minulosti, do domněle "rajských" dob poválečného sociálního státu
- která už nedovede oslovit ani klasickou dělnickou třídu; ale o to méně samotného člověka, v jeho vlastním sebesrozumění, v jeho vlastním osobním životním pocitu
- která už pouze konzervuje stará hesla minulosti, ale není schopna ze sebe zrodit prakticky žádný skutečně progresivní impuls.
Tak koho má takováto partaj vlastně ještě vůbec zajímat?!...
Pane Profante, že člověk - jakožto individuum - je zcela zásadně ovlivňován a formován (a tedy: determinován) svým okolím, tj. konkrétním společenským prostředím, tak tento poznatek je dnes už všeobecně uznáván jak v sociální filozofii, tak ale i v obecné psychologii. Pokud máte v úmyslu tyto skutečnosti nadále zatvrzele popírat, zavírat před nimi oči, v zájmu udržení si iluze o "naprosté nepodmíněnosti" lidské mysli - budiž, je to Vaše rozhodnutí, ale objektivní pravdě se tím nepřiblížíte ani o kousek.
Předcházející úvahy je nutno doplnit o jeden zásadní aspekt. Bylo už řečeno, že "moderní" euroamerická civilizace se od dob osvícenství a občanských revolucí pyšní svým racionalismem, tedy (údajně) rozumnou správou veřejných záležitostí - ale že tato novodobá demokracie přitom vůbec nijak nedokázala určit a definovat, v čem toto "rozumné" myšlení vlastně spočívá, jaké by muselo vykazovat zásadní znaky. O této "rozumnosti" tedy panují jenom naprosto mlhavé představy; za takto "rozumné" platí víceméně prostě jednání, které není zcela evidentně iracionální, zcela protismyslné.
Napravme tedy tento intelektuální deficit novodobých demokracií, a pokusme se určit, jak vlastně funguje pravý lidský rozum; až poté můžeme odpovědně a kvalifikovaně rozhodnout, zda tyto novodobé demokracie jsou skutečně vedeny autentickým rozumem, či nikoli.
Nebudeme se zde pouštět do příliš složitých (filozofických) analýz; pro zjednodušení prostě vyslovme tézi, že lidský rozum (jmenovitě ohledně správy veřejných záležitostí) vykazuje tři zásadní formy, které jsou zároveň třemi vzestupnými kvalitativními stupni.
(Přece jenom budiž v krátkosti zmíněno, že Platón ve svém "liniovém příměru" rozlišuje a definuje ne tři, ale čtyři základní formy lidského myšlení respektive poznání; ovšem jedna z těchto forem je poplatná jeho velmi specifickému, metafyzickému pojetí světa. Ty tři formy které budou projednávány zde zhruba odpovídají prvnímu, druhému a čtvrtému stupni na Platónově stupnici.)
Teď tedy k věci: chceme zde rozlišovat tři základní formy myšlení, kterými člověk poznává tento svět. Pro názornost si tyto tři formy ilustrujme příkladem hry v šachy.
I. forma: nezkušený hráč nechápe naprosto nic z komplexity šachové hry; veškerá jeho pozornost, a zároveň veškerá jeho snaha je fixována pouze na nejsilnější figurky jako je král, věž či dáma, a jimi se snaží prorazit vpřed jako beranidlem. Takto naivní hráč bývá pak velice rychle doslova vyšachován hráčem zkušenějším, který více ovládá komplexitu dění na šachovnici; tento první hráč pak ani vůbec nechápe proč vlastně prohrál, a rozčiluje se nad svým nezdarem.
II. forma: hráč zkušenější si už poněkud hlouběji osvojil základní principy hry v šachy, chápe lépe základní mechanismy pohyb figurek na šachovnici, jejich vzájemné interakce. Nicméně - i on zůstává v zásadě v zajetí předmětného vidění, on stále v zásadě pouze pohybuje figurky sem a tam (byť i věcně správně), ale ještě nepronikl do skutečně hloubkové komplexity hry.
III. forma: ten hráč který dosáhl tohoto stupně poznání, ten vidí více nežli pouhé figurky na šachovnici; ten vidí především celkový komplex v š e c h jejich vzájemných souvislostí, jejich souhry, jejich vzájemné podmíněnosti. Jeho způsob poznání tedy spočívá daleko spíše na schopnosti ryzí představivosti, nežli na tom co pouze vidí jeho oči.
Co nám tato vzestupná triáda forem lidského myšlení, lidského rozumu může sdělit o tom, jak - rozumně či nerozumně - člověk současnosti vnímá a hodnotí společenské dění?
I. Řekli jsme si, že špatný hráč šachové hry není schopen vidět, vnímat nic více nežli přímý boj především těch nejsilnějších figur. V oblasti společenského respektive politického dění to pak znamená: takto nevzdělaná mysl nevnímá nic více nežli velké politické hráče, jejich individuální počiny a úmysly. Pokud tito velcí hráči působí ve shodě s přesvědčeními našeho pozorovatele, tento je spokojen a plně se s nimi ztotožní, vidí v nich svého zástupce, svého velkého vůdce. Pokud ale jednají proti jeho přesvědčením, respektive pokud sám přestane vůbec chápat složitosti politického dění, pak se okamžitě uchyluje ke konspiračním teoriím. Neboť tyto "konspirace" jsou ten jediný výkladový model, který jeho mysl ještě dokáže pochopit. Když něco neběží podle jeho představ, pak za tím vždy stojí něčí zlý, či přímo démonický úmysl.
II. Druhou, pokročilejší formu politického myšlení a poznávání bychom mohli označit jako "myšlení vzdělance". Takovýto pozorovatel už nezůstává stát jenom a pouze u počinů jednotlivých politických protagonistů, nýbrž on už zná a do jisté míry chápe i přítomnost a roli příslušných institucí, případně další společensko-politických struktur. Takto vzdělaný rozum už chápe že političtí aktéři nemohou jednat naprosto a zcela podle svého chtění, nýbrž že působí v rámci určitého komplexu společensko-politických faktorů, které do značné míry limitují možnosti a formy jejich jednání. Víceméně nejvyšší formou tohoto "vzdělaného rozumu" je obecná politologie.
Potud tedy dobře; jenže jak jsme si uvedl u onoho hráče druhého stupně u hře v šachy, ten sice vidí a zná více nežli onen hráč šachovou teorií nedotčený, nicméně i jeho pohled je víceméně omezený pouze na to, co vidí jeho oči - tedy na vzájemné interakce šachových figur. A stejně tak i v oblasti politiky tento "vzdělaný rozum" nakonec nevidí více nežli jenom vzájemné interakce politických hráčů, institucí a jiných politických útvarů, které jsou napohled viditelné, které je možno poznat a určit čirým pozorováním běžné politické praxe. Někam dále ale jeho pohled nesahá.
III. Bylo řečeno, že u hry v šachy ten nejvyspělejší hráč není omezen pouze na toto napohled jasně viditelné dění na šachovnici; nýbrž on se od průměrně vzdělaného hráče zásadně odlišuje tím, že dokáže spatřit a vidět "neviditelné", tedy celkový komplex všech vztahů a souvislostí vznikajících mezi všemi aktéry. Teprve takovýto způsob nazírání činí skutečného mistra.
V oblasti společensko-vědní dokázali takto komplexním způsobem přemýšlet velcí myslitelé jak dávné minulosti (Platón, Aristoteles), tak i minulosti relativně nedávné (Hegel, Marx). V současné době však tato - o sobě velice náročná - forma komplexního poznávání, komplexního myšlení už zcela prakticky odumřela; aktuální společenské vědomí z oné nejvyšší sféry rozumu spadlo na úroveň nanejvýš zmíněné politologie, tedy na úroveň toho, co je tak či onak bezprostředně viditelné.
Pokud tedy otázka stála, jak společnost či stát spravovat řádně na základě rozumu, pak v současné době existuje pouze alternativa mezi oním primitivním pohledem konspiračním na straně jedné, a pohledem "vzdělaného rozumu", tedy pohledem politologickým na straně druhé. Ale - prakticky naprosto absentuje ona třetí, nejvyšší forma lidského poznání, lidského rozumu, forma komplexního, systémového chápání společenského a společensko-politického dění.
Je to - pro srovnání - něco takového jako kdybychom žili ve světě, který zcela ztratil schopnost vnímat fyzikální realitu prostřednictvím Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, a místo toho se vrátil pouze k optice newtonovské mechaniky. S jejím zdánlivě "přirozeným" světem viditelných věcí.
Takový je tedy stav současného světa. Pokud pak klademe otázku zda náš svět má být řízen "rozumně", pak si napřed musíme ujasnit, kterou z těchto forem, který z těchto kvalitativních stupňů užívání lidského rozumu máme vlastně na mysli. Onen běžný (střední) rozum sice může jednat na pohled racionálně, ale tato jeho racionalita nikdy nedokáže překročit omezený horizont právě dané konstelace politických sil a faktorů. A tedy ani čistě věcné, to jest: technokratické správy veřejných záležitostí. Takovýto věcně-racionalistický rozum je tedy omezen na to aby pouze neustále reprodukoval bezprostředně jsoucí skutečnost; ale nikdy nebude mít dostatek fantazie aby dokázal myslet za omezený horizont právě tady a teď jsoucího světa.
Žádá si česká demokratická politika porážku?
Jiří Pehe
"České demokratické strany vesměs nemají žádnou vizi toho, kam by se měla Česká republika ubírat" - to je sice naprosto správné konstatování; nicméně svou dikcí sugeruje, jako by se jednalo pouze o lokální problém české politiky, zatímco jinde (tj. v západních zemích tábora liberální demokracie) je tomu prý jinak. Jenže: která z těchto světových "demokratických stran" může svému obyvatelstvu nabídnout nějakou skutečně progresivní vizi do budoucnosti? To jest autenticky humanistickou vizi, která by nějakým zásadním způsobem překračovala zbytnělý maloměšťácký konzumerismus na straně jedné, a v zásadě bezduchý pouze ryze technologický rozvoj na straně druhé?
Svého času německý dlouholetý konzervativní kancléř Helmut Kohl při svých projevech znovu a znovu přes své sveřepě sevřené rty proceďoval heslo "unsere Zukunft". Naše budoucnost. Tento výrok měl příslušné publikum přesvědčovat o tom, že pod jeho vedením Německo směřuje k nějaké exkluzivní budoucnosti, kterou mu ostatní národy mohou pouze závidět. Ve skutečnosti se jeho éra vládnutí vyznačovala především naprostou tíživou společenskou a kulturní stagnací, ne zcela nesrovnatelnou s hnilobnými léty husákovské normalizace. Jednalo se fakticky o to čemu Němci říkají "die bleiernen Jahre", olověná léta.
Ale ani poté, co se tato společenská stagnace navršila, zahustila natolik že konečně byla svržena drtivým vítězstvím opozice, ani tehdy se dost dobře nedá mluvit o nějakém zásadním obratu. Tím jediným opravdu svěžím, progresivním elementem byl - svého času nemálo razantní - vstup strany Zelených na politickou scénu, která jako jediná si může právem činit nárok na to, že přišla se skutečně novým projektem (anebo, jak uvádí J. Pehe, s novými "parametry") společenského uspořádání, s novými životními hodnotami. Jenže i tento zelený projekt se - jakožto příliš úzce pojatý, nežli aby mohl dokázat komplexně transformovat celou společnost - časem značně vyčerpal; a z kdysi novátorské strany se stala nakonec víceméně tuctová politická partaj.
Všeho všudy tedy: stav současného světa liberální demokracie opravdu není takový, že na Západě by vládl nějaký progresivní duch a jasné vize nějaké lepší, humánnější budoucnosti, a že pouze české demokratické partaje ve svém - nesporném - provincialismu nevědí kudy kam. Je nutno opakovat znovu a znovu: ano, tento český provincialismus skutečně existuje, v mnohých ohledech česká politika, respektive obecně česká politická kultura stále ještě pokulhává za standardy západních zemí; ale na straně druhé tato naprostá absence jakékoli humánně progresivní vize v autentickém významu tohoto slova je obecně klíčovým znakem, klíčovým deficitem systému liberální demokracie vůbec. A ani tomu nemůže být jinak; tato údajně "otevřená" liberální demokracie je od svého samotného počátku uzavřena do svého zúženého chápání člověka jako jenom a pouze autarkního, na svůj vlastní prospěch fixovaného individua. Zcela zde absentuje pochopení druhé základní životní polohy a pozice člověka, totiž jakožto bytosti podstatně společenské. A protože zde chybí tato druhá stránka lidské existence, pak zde zcela chybí i dynamické napětí mezi těmito oběma principy. Napětí, které by svým vzájemným ideovým soupeřením, svou vzájemnou ideovou výměnou jediné mohlo být zdrojem inspirace, zdrojem kreativity pro hledání skutečně nových, neotřelých cest lidského i společenského rozvoje.
Nenamlouvejme si tedy, že na vině jsou pouze české liberálně demokratické partaje. Tento problém naprosté absence progresivních vizí budoucího vývoje je společným problémem celého tábora liberální demokracie, a ze samotné podstaty věci tomu ani nemůže být jinak.
Falešní proroci nejsou budoucností levice
Daniela Ostrá
Pane Nusharte, je poněkud nejasné na koho (a v jaké souvislosti) adresujete svou poslední otázku.
Doposud se zde vedla diskuse především v tom tónu, jak se to vlastně vůbec mohlo stát že se sociální demokracie nachází v tak dramatickém rozpadu a rozkladu; a jak to napravit. Přičemž představy o nápravě v naprosté většině nejdou dále nežli v úvahách o tom jak nějak sbubnovat dohromady ještě poslední potenciální příznivce sociálnědemokratického politicko-ideového proudu.
Zkusme si však položit otázku ze zcela opačného úhlu pohledu: a proč by vlastně ještě vůbec měl někdo sociální demokracii volit? Respektive, koho by vlastně ještě vůbec mohla dokázat oslovit, zaujmout?...
Koho by také mohla zaujmout, inspirovat partaj, která
- už dávno ztratila svůj někdejší historický impuls zásadní a komplexní humanizace společnosti
- která vůbec ztratila jakékoli povědomí o historicitě, o dynamickém vývoji lidské společnosti, a ocitla se proto zcela stranou tohoto vývoje
- která není schopna vytvořit jakoukoli nosnou vizi do budoucnosti
- která se obrací už pouze do minulosti, do domněle "rajských" dob poválečného sociálního státu
- která už nedovede oslovit ani klasickou dělnickou třídu; ale o to méně samotného člověka, v jeho vlastním sebesrozumění, v jeho vlastním osobním životním pocitu
- která už pouze konzervuje stará hesla minulosti, ale není schopna ze sebe zrodit prakticky žádný skutečně progresivní impuls.
Tak koho má takováto partaj vlastně ještě vůbec zajímat?!...
Pane Profante, že člověk - jakožto individuum - je zcela zásadně ovlivňován a formován (a tedy: determinován) svým okolím, tj. konkrétním společenským prostředím, tak tento poznatek je dnes už všeobecně uznáván jak v sociální filozofii, tak ale i v obecné psychologii. Pokud máte v úmyslu tyto skutečnosti nadále zatvrzele popírat, zavírat před nimi oči, v zájmu udržení si iluze o "naprosté nepodmíněnosti" lidské mysli - budiž, je to Vaše rozhodnutí, ale objektivní pravdě se tím nepřiblížíte ani o kousek.
Ideový i morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice
Jakub Patočka
Předcházející úvahy je nutno doplnit o jeden zásadní aspekt. Bylo už řečeno, že "moderní" euroamerická civilizace se od dob osvícenství a občanských revolucí pyšní svým racionalismem, tedy (údajně) rozumnou správou veřejných záležitostí - ale že tato novodobá demokracie přitom vůbec nijak nedokázala určit a definovat, v čem toto "rozumné" myšlení vlastně spočívá, jaké by muselo vykazovat zásadní znaky. O této "rozumnosti" tedy panují jenom naprosto mlhavé představy; za takto "rozumné" platí víceméně prostě jednání, které není zcela evidentně iracionální, zcela protismyslné.
Napravme tedy tento intelektuální deficit novodobých demokracií, a pokusme se určit, jak vlastně funguje pravý lidský rozum; až poté můžeme odpovědně a kvalifikovaně rozhodnout, zda tyto novodobé demokracie jsou skutečně vedeny autentickým rozumem, či nikoli.
Nebudeme se zde pouštět do příliš složitých (filozofických) analýz; pro zjednodušení prostě vyslovme tézi, že lidský rozum (jmenovitě ohledně správy veřejných záležitostí) vykazuje tři zásadní formy, které jsou zároveň třemi vzestupnými kvalitativními stupni.
(Přece jenom budiž v krátkosti zmíněno, že Platón ve svém "liniovém příměru" rozlišuje a definuje ne tři, ale čtyři základní formy lidského myšlení respektive poznání; ovšem jedna z těchto forem je poplatná jeho velmi specifickému, metafyzickému pojetí světa. Ty tři formy které budou projednávány zde zhruba odpovídají prvnímu, druhému a čtvrtému stupni na Platónově stupnici.)
Teď tedy k věci: chceme zde rozlišovat tři základní formy myšlení, kterými člověk poznává tento svět. Pro názornost si tyto tři formy ilustrujme příkladem hry v šachy.
I. forma: nezkušený hráč nechápe naprosto nic z komplexity šachové hry; veškerá jeho pozornost, a zároveň veškerá jeho snaha je fixována pouze na nejsilnější figurky jako je král, věž či dáma, a jimi se snaží prorazit vpřed jako beranidlem. Takto naivní hráč bývá pak velice rychle doslova vyšachován hráčem zkušenějším, který více ovládá komplexitu dění na šachovnici; tento první hráč pak ani vůbec nechápe proč vlastně prohrál, a rozčiluje se nad svým nezdarem.
II. forma: hráč zkušenější si už poněkud hlouběji osvojil základní principy hry v šachy, chápe lépe základní mechanismy pohyb figurek na šachovnici, jejich vzájemné interakce. Nicméně - i on zůstává v zásadě v zajetí předmětného vidění, on stále v zásadě pouze pohybuje figurky sem a tam (byť i věcně správně), ale ještě nepronikl do skutečně hloubkové komplexity hry.
III. forma: ten hráč který dosáhl tohoto stupně poznání, ten vidí více nežli pouhé figurky na šachovnici; ten vidí především celkový komplex v š e c h jejich vzájemných souvislostí, jejich souhry, jejich vzájemné podmíněnosti. Jeho způsob poznání tedy spočívá daleko spíše na schopnosti ryzí představivosti, nežli na tom co pouze vidí jeho oči.
Co nám tato vzestupná triáda forem lidského myšlení, lidského rozumu může sdělit o tom, jak - rozumně či nerozumně - člověk současnosti vnímá a hodnotí společenské dění?
I. Řekli jsme si, že špatný hráč šachové hry není schopen vidět, vnímat nic více nežli přímý boj především těch nejsilnějších figur. V oblasti společenského respektive politického dění to pak znamená: takto nevzdělaná mysl nevnímá nic více nežli velké politické hráče, jejich individuální počiny a úmysly. Pokud tito velcí hráči působí ve shodě s přesvědčeními našeho pozorovatele, tento je spokojen a plně se s nimi ztotožní, vidí v nich svého zástupce, svého velkého vůdce. Pokud ale jednají proti jeho přesvědčením, respektive pokud sám přestane vůbec chápat složitosti politického dění, pak se okamžitě uchyluje ke konspiračním teoriím. Neboť tyto "konspirace" jsou ten jediný výkladový model, který jeho mysl ještě dokáže pochopit. Když něco neběží podle jeho představ, pak za tím vždy stojí něčí zlý, či přímo démonický úmysl.
II. Druhou, pokročilejší formu politického myšlení a poznávání bychom mohli označit jako "myšlení vzdělance". Takovýto pozorovatel už nezůstává stát jenom a pouze u počinů jednotlivých politických protagonistů, nýbrž on už zná a do jisté míry chápe i přítomnost a roli příslušných institucí, případně další společensko-politických struktur. Takto vzdělaný rozum už chápe že političtí aktéři nemohou jednat naprosto a zcela podle svého chtění, nýbrž že působí v rámci určitého komplexu společensko-politických faktorů, které do značné míry limitují možnosti a formy jejich jednání. Víceméně nejvyšší formou tohoto "vzdělaného rozumu" je obecná politologie.
Potud tedy dobře; jenže jak jsme si uvedl u onoho hráče druhého stupně u hře v šachy, ten sice vidí a zná více nežli onen hráč šachovou teorií nedotčený, nicméně i jeho pohled je víceméně omezený pouze na to, co vidí jeho oči - tedy na vzájemné interakce šachových figur. A stejně tak i v oblasti politiky tento "vzdělaný rozum" nakonec nevidí více nežli jenom vzájemné interakce politických hráčů, institucí a jiných politických útvarů, které jsou napohled viditelné, které je možno poznat a určit čirým pozorováním běžné politické praxe. Někam dále ale jeho pohled nesahá.
III. Bylo řečeno, že u hry v šachy ten nejvyspělejší hráč není omezen pouze na toto napohled jasně viditelné dění na šachovnici; nýbrž on se od průměrně vzdělaného hráče zásadně odlišuje tím, že dokáže spatřit a vidět "neviditelné", tedy celkový komplex všech vztahů a souvislostí vznikajících mezi všemi aktéry. Teprve takovýto způsob nazírání činí skutečného mistra.
V oblasti společensko-vědní dokázali takto komplexním způsobem přemýšlet velcí myslitelé jak dávné minulosti (Platón, Aristoteles), tak i minulosti relativně nedávné (Hegel, Marx). V současné době však tato - o sobě velice náročná - forma komplexního poznávání, komplexního myšlení už zcela prakticky odumřela; aktuální společenské vědomí z oné nejvyšší sféry rozumu spadlo na úroveň nanejvýš zmíněné politologie, tedy na úroveň toho, co je tak či onak bezprostředně viditelné.
Pokud tedy otázka stála, jak společnost či stát spravovat řádně na základě rozumu, pak v současné době existuje pouze alternativa mezi oním primitivním pohledem konspiračním na straně jedné, a pohledem "vzdělaného rozumu", tedy pohledem politologickým na straně druhé. Ale - prakticky naprosto absentuje ona třetí, nejvyšší forma lidského poznání, lidského rozumu, forma komplexního, systémového chápání společenského a společensko-politického dění.
Je to - pro srovnání - něco takového jako kdybychom žili ve světě, který zcela ztratil schopnost vnímat fyzikální realitu prostřednictvím Einsteinovy teorie relativity a kvantové fyziky, a místo toho se vrátil pouze k optice newtonovské mechaniky. S jejím zdánlivě "přirozeným" světem viditelných věcí.
Takový je tedy stav současného světa. Pokud pak klademe otázku zda náš svět má být řízen "rozumně", pak si napřed musíme ujasnit, kterou z těchto forem, který z těchto kvalitativních stupňů užívání lidského rozumu máme vlastně na mysli. Onen běžný (střední) rozum sice může jednat na pohled racionálně, ale tato jeho racionalita nikdy nedokáže překročit omezený horizont právě dané konstelace politických sil a faktorů. A tedy ani čistě věcné, to jest: technokratické správy veřejných záležitostí. Takovýto věcně-racionalistický rozum je tedy omezen na to aby pouze neustále reprodukoval bezprostředně jsoucí skutečnost; ale nikdy nebude mít dostatek fantazie aby dokázal myslet za omezený horizont právě tady a teď jsoucího světa.