Totiž - kdyby se tímto "socialismem" mínil klasický demokratický socialismus, pak by tento útvar skutečně bylo možno považovat za syntézu mezi "neodpovědným" liberalismem na straně jedné, a mezi totální odpovědnost jednotlivce vůči potřebám celku vyžadujícím (případně vynucujícím) komunismem. Ve skutečnosti je ale celá věc mnohem složitější.

Především je nutno si uvědomit, že to co my z reálných dějin známe jako "socialismus", to ve skutečnosti není nic jiného nežli jakási umenšená, náhražková verze pravého komunismu. Je nutno připomenout: sám Marx s pojmem "socialismus" prakticky vůbec nepracoval; s tímto termínem vyrukoval až Lenin, poté co zjistil že zavést pravý komunismus je v porevolučním Rusku věc fakticky nemožná. Tento "socialismus" byl tedy prakticky výrazem ztroskotavšího komunismu.

Abychom si poněkud utřídili tyto pojmové zmatky, musíme opět učinit krok od pouze pozitivistického nazírání skutečnosti k její ryze teoretické, tedy filozofické analýze. Je zapotřebí vidět, že v tomto střetu mezi liberalismem (kapitalismem) na straně jedné, a socialismem/komunismem na straně druhé se v hlubším smyslu jedná o střet dvou základních metafyzických, ale zároveň ontologických kategorií: principu jednotlivosti na straně jedné, a principu obecnosti na straně druhé. (Alespoň tak to viděl Hegel.)

Liberalismus stojí výlučně na půdě principu jednotlivosti: tedy autonomního individua, které jedná výhradně ve svém vlastním zájmu, a které nemá zájem, a vůbec není schopno definovat se jako v plném slova smyslu tvor společenský. Oproti tomu komunismus/socialismus stojí na půdě principu obecnosti, tedy pospolitosti, společenské podmíněnosti člověka; Marx dokonce člověka definoval přímo jako "soubor společenských vztahů".

Je tedy vidět, že v dané rovině "socialismus" skutečně znamená v zásadě to samé jako "komunismus"; oba pojímají člověka primárně jako bytost společenskou, společensky podmíněnou, ale tím také i společensky vázanou. Takto primárně společensky definovaného člověka není možno jen tak bez dalšího propojit se zcela protichůdným principem liberalismu, tedy individuální autonomie a nevázanosti; a tento systémový protiklad nepřekonáme jenom tím, že místo pojmu "komunismus" začneme užívat méně ideologicky zatížený pojem "socialismus".

Mezi komunismem a socialismem existuje ještě jedna spojnice, která svědčí o jejich zásadní nerozlučitelnosti. Jak komunismus tak i (demokratický) socialismus totiž vycházejí ze společného axiomu - totiž z víry v "dobrého člověka". Podle nich jsou všichni (pracující) lidé ze své přirozenosti prosociálně nastavení, orientovaní; z tohoto předpokladu pak pramení víra že postačí nějakým způsobem svrhnout jho kapitalismu, a že komunistická respektive socialistická společnost se jaksi instaluje respektive obnoví sama od sebe.

Politickou terminologií vyjádřeno, vyznavači komunismu/socialismu jsou přesvědčeni, že člověk jako bytost je rozený socialista; zatímco vyznavači liberalismu naopak tvrdí, že člověk je rozený individualista, soukromník.

Tyto dva postoje jsou samozřejmě navzájem bezprostředně nekompatibilní; ale v dané souvislosti je nutno si uvědomit, že teorie socialismu skutečně vychází z těch samých (antropologických) premis jako teorie komunismu. Není proto možno se domnívat, že socialismus by mohl být onou hledanou syntézou mezi komunismem a liberalismem. A to ani když tento socialismus obdaříme predikátem "demokratický".

Už jsem napsal: pokud je vůbec možno takovouto syntézu vytvořit, pak tento útvar bude něčím zcela novým; nebude už tedy ani klasickým liberalismem, ale ani klasickým socialismem/komunismem. Bylo by tedy velmi záhodno a zapotřebí, aby se současní levicoví vyznavači demokratického socialismu zbavili své iluze, že je možno humánnější budoucnosti dosáhnout touto cestou. Stejně jako zastánci (liberální) pravice se budou muset rozloučit se svou utkvělou představou, že člověk je jenom a pouze individualista, soukromník, stejně tak se vyznavači socialismu budou muset rozloučit se svou oblíbenou představou o tom, že každý (pracující) člověk je ze své přirozenosti altruistický, vždy prosociálně cítící a jednající člen kolektivu.

Teprve na troskách těchto iluzí je možno se pokoušet vytvořit onu hledanou syntézu mezi těmito dvěma protichůdnými dějinnými a ideologickými koncepty.

Totiž, pane Mobricere, ta téze Jana Patočky o tom že k nástupu principu pravé odpovědnosti dochází až s příchodem řeckého/antického občana, tato téze není sama o sobě zcela bezdůvodná. Zde je ale nutno napřed objasnit jeden výchozí moment.

Patočka v tomto směru totiž uvažuje a argumentuje především filozoficky - a to je podstatně jiný způsob pohledu na skutečnost, nežli je ten běžný. Mně se tento rozdíl plně ozřejmil svého času na jednom filozofickém semináři na mnichovské univerzitě, kdy se na první hodinu nového semestru semináře o Hegelově "Filozofii práva" dostavil jeden nový, nám stálým účastníkům onoho okruhu neznámý student.

Už na pohled bylo znát, že je zde nějakým cizím elementem. Zatímco studenti filozofie jsou už stavbou svého těla spíše subtilnější, on budil dojem že by mohl být bez dalšího praktikujícím kulturistou. A během celé hodiny bylo znát, že jenom s obtížemi sleduje hovory o Hegelově pojetí práva. Poté co hodina skončila se tento návštěvník přihlásil o slovo, a prohlásil že "buďto je všechno co Hegel napsal o právu naprosto špatně, anebo ale Hegel používá právní termíny ve zcela jiném smyslu nežli jak je tomu v obecné právní literatuře zvykem".

Ukázalo se, že tento mladý muž je studentem práv, a že si ze zájmu přišel poslechnout co o právu říkají filozofové, jmenovitě slavný Hegel. A je v každém případě nutno uznat, že svou poznámkou naprosto přesně trefil a vystihl zásadní rozdíl mezi myšlením běžným na straně jedné, a myšlením filozofickým na straně druhé. Běžné myšlení uchopuje věci tak, jak zde stojí a leží, jak je možno je vnímat běžnými smysly, jak je poznáváme ze své běžné zkušenosti. Toto myšlení tedy vnímá věci v jejich bezprostřední, pozitivní existenci; proto je tento způsob myšlení a vnímání nazýván pozitivistickým.

Oproti tomu filozofické myšlení (je tím míněno pravé filozofické myšlení, jakým mysleli velcí filozofové minulosti) - toto myšlení překračuje tuto omezenou předmětnou existenci věcí, vnímá je v mnohem širším, komplexnějším vztahovém a významovém rámci. Sám Hegel se vždycky posmíval tomuto pozitivistickému pohledu, že ti kdo ho používají nevidí věci jinak nežli "so wie sie vorgefunden haben", což by se dalo přeložit že je nevidí jinak nežli jak je "našli ležet před sebou", či dokonce "jak na ně narazili nosem". - V daném případě je tomu tedy skutečně tak, že když Hegel pracoval s těmi či oněmi kategoriemi práva, měl tím na mysli jejich mnohem obsažnější významovost, nežli na jakou je omezena běžná, pozitivistická právní věda.

Vraťme se tedy zpět k Patočkovi. Ano, pokud tvrdil že příslušníci přírodních "divošských" národů neznají žádnou odpovědnost za své jednání, nýbrž že jednají pouze pudově, podle svých vlastních choutek, pak toto jeho tvrzení bylo z etnologického hlediska chybné; nicméně z hlediska ryze filozofického i tak mohlo mít určité oprávnění.

Patočka by totiž v dané souvislosti zřejmě řekl toto: i když se tento "divoch" může chovat v rámci své komunity do jisté míry odpovědně, on tak činí pouze spontánně, neuvědoměle; on jenom otrocky dodržuje zvyky a mravy svého kmene, aniž by nad nimi nějak dále uvažoval. Jeho postoj k těmto normám je tedy pouze pasivní.

Zatímco je to až právě občan antického světa, který svou odpovědnost poprvé v dějinách dokáže jak převzít, tak i dále rozvíjet vědomě, reflektovaně; to jest dokáže platné normy znovu a znovu přezkušovat z hlediska rozumu, respektive z hlediska humanity, spravedlnosti.

Mimochodem, pane Morbicere, když už jste zmínil stav otroctví v antice: podle Aristotelova svědectví se naprosto už ve starém Řecku mezi tehdejšími intelektuály a mysliteli vedly zásadní diskuse a spory o přípustnosti stavu otroctví, o jeho slučitelnosti s obecným postulátem svobody člověka. Aristoteles sám zastával názor, že tyto dva principy ve skutečnosti navzájem nekolidují; to ovšem proto že podle jeho konceptu skutečně svobodným může být jenom takový člověk, jenom takový jedinec který dokáže s plně rozvinutým duchem, rozumem řídit a určovat své vlastní jednání, své vlastní osobní (a občanské) postoje. A jelikož otroci - samozřejmě jsoucí bez jakéhokoli vzdělání - tento atribut plně rozvinutého duševního života neměli k dispozici, pak podle Aristotela vůbec osobně neměli předpoklady k tomu být skutečně svobodnými.

Ještě jednou tedy: stav pravé občanské odpovědnosti nastává až tehdy, když je tento občan schopen (a ochoten) své občanské postoje utvářet na základě vědomého poznání, jaké jednání je a není mravně správné a proč.

K čemuž je možno ještě připojit, že novodobý liberalismus právě tuto intelektuální stránku odpovědnosti z člověka snímá - ale tím ho jí i zbavuje. Ten známý katalog "občanských a lidských práv" fakticky nevyžaduje žádného intelektuálního úsilí; jeho normy jsou v zásadě stejně tak fixně dané, jako ony normy jednání přírodních kmenových společenství. To jediné o čem je možno uvažovat je to do jaké míry extenzivně je možno tu či normu vykládat (například zda z práva na život vyplývá i nárok na alimentaci ze strany státu) - ovšem tyto spory mají daleko spíše ryze ideologický, nežli autenticky filozofický charakter. Zkrátka, tyto polemiky se většinou pohybují opět jenom v oblasti pozitivistického nazírání věcí, nikoli širší metateorie.

Opakuji proto ještě jednou: ano, i novodobý liberalismus přináší samozřejmě určité povinnosti, a s tím i určitou míru odpovědnosti; ale takto pojatá odpovědnost je pouze minimalistická, pouze pasivní, nezakládá stav pravé, vědomé a rozmyslné odpovědnosti občanské, v pravém slova smyslu.

Pane Morbicere, pro tentokrát Vám musím učinit tu výtku, že jste ne dost pozorně četl co jsem zde napsal. Takže tedy ještě jednu, ve vší jednoznačnosti:

Je samozřejmé, že princip liberalismu má také své nesporné přednosti, své nesporné pozitivní stránky. Je to právě to co zmiňujete: obrana člověka před zotročením, před přímým nátlakem či útlakem jakéhokoli druhu.

Jde o to že naprostá většina lidí z liberalismu (respektive z "demokracie", která v obecném povědomí splývá s liberalismem) vidí jenom tyto pozitivní stránky, a není schopna spatřit i jeho charakterové znaky negativní. Ty jsou totiž mnohem subtilnější nežli onen přímý nátlak, jsou skryté běžnému, povrchnímu pohledu. Právě proto já musím znovu a znovu tyto negativní stránky zdůrazňovat, stavět je do centra pohledu - z čehož pak ovšem může vzniknout dojem že já naopak vidím jenom ty vlastnosti negativní, a neuznávám respektive popírám ty pozitivní.

Tak tedy ještě jednou: liberalismus je velmi ambivalentní princip organizace lidské společnosti, má své pozitivní stránky, ale právě tato jeho vnějšková svobodomyslnost zastírá a zamlžuje pohled na to, že pod touto vnějškovou svobodou se skrývají subtilnější vztahy a struktury závislosti, manipulace, omezenosti bytostných lidských možností.

Tato odvrácená stránka principu liberalismu má v zásadě dva základní elementy:

- Za prvé se touto zdánlivě naprostou svobodou liberalismu zastírá pohled na systémovou manipulaci, systémové násilí na člověku v podmínkách reálného kapitalismu (a připomeňme si že "svobodný trh" čili kapitalismus není ničím jiným nežli ekonomickou variantou politického liberalismu).

- A za druhé, jedná se o onen princip ne-odpovědnosti, kdy liberální jedinec se uzavírá do ulity své výsostné privátní existence, a odmítá přijmout svou vyšší, hodnotovou odpovědnost jako člena svého - sociálního, humánního, kulturního - společenství.

Kateřina Smejkalová jako obvykle podala velmi podrobný, výstižný a vyčerpávající přehled dění na německé politické scéně. Proto to jediné co je k jejímu výkladu snad ještě možno připojit je zamyšlení nad napohled paradoxním jevem současného posilování jak krajní pravice, tak ale i krajní levice. Je nutno si připomenout, že jestliže krajně pravicová AfD má předpokládaný voličský potenciál nějakých 20 procent hlasů, pak společně sečtené hlasy radikální levice (Die Linke + BSW) by daly dohromady nějakých 12 procent - výsledek ještě relativně nedávno téměř nepředstavitelný.

Jakkoli oba tyto politické bloky stojí na zcela opačných krajích politického/ideového spektra, přesto je možno zde zaznamenat určitý společný rys. Podle všeho se zde projevuje vysoký protestní potenciál v německé společnosti; a to především mezi mládeží. Myslím že jsem to zde už nedávno při jedné příležitosti zmínil: dnešní německá mládež mnohdy není politicky natolik polarizovaná (či možná spíše: uvědomělá) jako je tomu v tradičním pojetí politiky. To jest: nezřídka může být věcí čiré náhody, zda se dotyčná osoba dostane do ideového pole AfD nebo Die Linke; hlavně že je tak možno vyjádřit protest proti politickému establishmentu, který je v těchto kruzích vnímán jako přežilý, odtažitý, nevnímavý vůči potřebám a tužbám "malého člověka".

Jinak řečeno, do nemalé míry se v Německu projevu ta samá tendence jako v USA: silná averze vůči politickému establishmentu se přetavuje v příklon k radikálním, respektive extrémním názorům, postojům a hnutím.

V tuto chvíli nelze odhadnout, jakým směrem se tento trend bude dále vyvíjet; nicméně jeho existence se zdá být dalším potvrzením toho, že celý systém liberální demokracie v současné době prochází těžkou krizí své identity, neboť se stále více odcizuje svému vlastnímu obyvatelstvu. Respektive ono jemu.

K dané záležitosti je zapotřebí podotknout, že onen napohled paradoxní fenomén, že právě imigranti z určitých regionů jsou ti nejzarytější odpůrci další imigrace není ničím novým, nýbrž táhne se už přinejmenším od 70. let.

Tehdy se jednalo o azylanty především z komunistických/socialistických zemí; v jejich odporu vůči další migraci je možno vysledovat dvě základní příčiny:

- za prvé, právě proto že se jednalo o uprchlíky z totalitních zemí, tito lidé neměli "v krvi" ani tu základní míru vzájemné vstřícnosti a tolerance, jakou má zažité domácí obyvatelstvo standardních liberálních demokracií. Jinak řečeno, tito imigranti takto ventilují svůj vrozený respektive naučený egoismus. Jakmile se sami ocitli v záchranném člunu svobodné západní země, hned vzápětí začali křičet: "Loď je plná! Nepřijímejte nikoho dalšího!"

A za druhé, víceméně ten samý efekt, jenom ve specifičtější podobě: v tomto odporu imigrantů z východní Evropy se projevoval jejich stejně tak vžitý rasismus. Oni neprotestovali ani tak proti emigraci obecně (tj. z východní Evropy, ze které sami přišli); nýbrž především proti "negrům" z Afriky a dalších zemí třetího světa.