Nechci (a na základě nedostatečných informací ani nemohu) hodnotit osobu a dílo docenta J. Kuby; nicméně - jak ostatně do jisté míry uznává i J. Šícha - jeho polemika s konceptem tzv. "univerzálních lidských práv" je v určitém smyslu velmi dobře vyargumentovaná, a bylo by záhodno tyto argumenty vzít vážně.

Jistě, tyto jeho argumenty jsou zatíženy tím, že byly formulovány v době vlády totalitního režimu, a byly tedy poplatné jeho politické objednávce. Ale ani tato skutečnost by neměla být důvodem pro to, abychom si my sami nedali práci s tím věcně se vypořádat s racionálním jádrem jeho argumentace, očištěným od zmíněného ideologického balastu.

Nedá se totiž nic dělat, ale J. Kuba má v jednom ohledu naprostou pravdu: tato "univerzální lidská práva" mají ve své všeobecnosti velmi abstraktní charakter. Zcela odhlížejí od kvality, od charakteru konkrétních osob, od jejich přínosu (či naopak jejich škodlivosti) vůči celé společnosti, respektive vůči všem ostatním lidem. Krátce řečeno, podle tohoto konceptu by byl Adolf Hitler stejně tak nepodmíněným subjektem "univerzálních lidských práv" jako dejme tomu Mahatma Gándhí.

Což o to, jsou bezpochyby situace kdy je takováto abstrakce potřebná, oprávněná a nutná; z hlediska vyspělosti současné civilizace je například bezpochyby pozitivní skutečností, že i masovému vrahovi Breivikovi se v jeho trestním procesu dostalo všech příslušných osobních i procesních práv.

Tento fakt ale nic nemění na tom, že tato "lidská práva" skutečně zůstávají stát u této pouze abstraktní stránky existence člověka; a nejdou nikam dále. Nejsou schopna člověka postihnout, diferencovat v jeho konkrétní osobnosti, v jeho konkrétní kvalitě, v jeho konkrétním přínosu pro společnost. A jestliže Jan Šícha glorifikuje československou "Chartu 77" jakožto "nejproduktivnější ideovou a praktickou platformu" na jejímž základě Češi a Slováci mohli přejít do stavu svobody, pak je nutno konstatovat i druhou stránku celé věci: že pod tuto "ideovou platformu" se mohly vejít (respektive schovat) i takové osoby jako Václav Benda, který později veřejně (a hrdě) deklaroval svou ideovou spřízněnost s chilským diktátorem a tyranem Pinochetem - jenom proto že tento byl (také) zuřivým antikomunistou.

Tento abstraktní charakter "univerzálních lidských práv" tedy nijak neumožňuje diferencovat osobní kvality, charakter jejich nositelů; ale co hůře, tato abstraktní platforma k takovémuto diferencování vůbec nevede. Či ještě spíše - ona ho fakticky blokuje. Neboť tam kde je řečeno že absolutním základem společenského a politického systému je tato abstraktní figura "občana vůbec", tam pak jednotlivý člověk vůbec není jakýmkoli způsobem motivován k tomu rozvíjet kvalitativní stránky své osobnosti, respektive své (občanské) činnosti.

Neboť - a to je druhý klíčový limit tohoto konceptu "univerzálních lidských práv" - tato jsou koncipována ryze individualisticky. Jejich subjektem není člověk jakožto člen své společnosti, tedy pospolitosti s jinými lidmi; nýbrž jejich subjektem je (fiktivně) autonomní, pouze do ulity svých vlastních soukromých zájmů uzavřené individuum. Člověk tu tedy vystupuje nikoli jako vyzrálý a odpovědný občan-"citoyen" (z Marxovy "Židovské otázky") - nýbrž jako bourgeois, jakožto privátní individuum, kterému jsou zájmy celku naprosto lhostejné, a které je vždy upozadí ve prospěch zájmů vlastních, soukromých.

Souhrnem je tedy možno říci: jakkoli se argumentace docenta Kuby může jevit v kontextu doby a tehdejších politických poměrů konjunkturální, nelze jí přesto upřít určitou fundamentální logiku a oprávněnost. Oproti abstraktnímu, individualisticko-soukromnickému charakteru "univerzálních lidských práv" staví marxistický koncept člověka jakožto aktivního člena lidského společenství, jehož nároky vůči tomuto společenství jsou podmíněny jeho vlastním přínosem vůči němu.

Jistě, marxistický koncept člověka jakožto tvora bytostně společenského byl pouze jednostranně pojatý; ovšem je nutno vidět, že nebyl o nic jednostrannější nežli jeho protiklad, koncept abstraktních "univerzálních lidských práv". Máme zde tedy dán klasický (dialektický) protiklad, kdy každá z obou opozičních stran reprezentuje (a prosazuje) určitý aspekt celého komplexu skutečnosti. Každý z obou aspektů či momentů je sám o sobě oprávněný, to jest může se opírat o určitou část reality. Ale - každý z nich je stejně tak rovným dílem nepravdivý, neboť se omezuje jenom na jednu jedinou perspektivu celé záležitosti, ale tento jediný aspekt vydává za realitu, a tedy za pravdu celou.

Celé to tristní divadlo kolem nominací na členy budoucí Trumpovy vlády se ovšem ještě stále dále graduje. Nyní byl Trumpem do funkce ministra energetiky nominován vedoucí manažer energetického koncernu - fundamentalistický popírač klimatických změn! Po fanatickém odpůrci očkování nyní další figura z toho samotného panoptika osob negujících z ideologických důvodů jakoukoli racionalitu. Bezmála by se mohlo říci, že mezi Trumpovými nominanty na člena vlády není téměř nikdo, kdo by - podle všech rozumných měřítek - nepatřil buďto na psychiatrii, nebo za mříže. Neboť to co lze od budoucí Trumpovy vlády s jistotou očekávat není nic jiného nežli frontální, agresivní atak proti životnímu prostředí; který ve svých důsledcích s největší pravděpodobností může stát životy tisíců až desetitisíců lidí na této planetě, a další statisíce to může připravit o jejich majetky, v důsledku živelných pohrom. V profilu této budoucí Trumpovy vlády se ukazuje charakter kapitalismu v jeho nejčistší, ale zároveň nejbrutálnější podobě: kořistit, vytloukat zisk a peníze ze všeho jak se jen dá; nic jiného nás nezajímá!

Ovšem - nenamlouvejme si že na vině je jenom a pouze samotný kapitalismus, respektive skupina pomatenců kolem Donalda Trumpa. Tento cynický vztah vůči životnímu prostředí, vůči zájmům celého lidstva je zároveň projevem naprostého selhání samotného principu liberální demokracie. I když - spíše nežli hovořit o "selhání" by bylo na místě konstatovat, že se tu naopak plně projevila nejvlastnější podstata tohoto politického uspořádání.

Je nutno si uvědomit: za touto skupinou trumpovských fundamentalistických vyznavačů kořistnického kapitalismu a popíračů klimatických změn stojí stovky milionů amerických voličů, kteří zaujímají ten samý postoj! Tedy postoj "po nás potopa". Ať si třeba zhyne celý svět; hlavně když my sami, tady a teď, si budeme moci užívat! Co je nám do zájmů planety, co je nám co budoucnosti lidstva!

Celá léta už jsem ve sváru se zastánci modelu liberální demokracie, když tvrdím že v tomto modelu není nijakým způsobem zabudován moment - mravní, občanské - odpovědnosti. Zatímco oni tvrdí, že naopak tato liberální demokracie občanskou odpovědnost předpokládá.

Totiž ano, ona ji dost možná předpokládá - ale nijakým způsobem ji negarantuje. A co hůře, ona naopak občanské neodpovědnosti otevírá doširoka všechny brány. Neboť tato liberální demokracie vychází pouze z individua, nesměřuje nikam dále nežli ke "svobodnému usilování o vlastní štěstí", což napřed zní velice svobodomyslně, ale v tomto "usilováním o vlastní štěstí" není ani v nejmenším obsažen nějaký element odpovědnosti vůči blahu, vůči zájmům těch ostatních. Neřkuli že by zde mohlo být obsaženo něco natolik abstraktního jako je zájem celé planety.

Je to tedy sama liberální (či možná spíše: libertinistická) demokracie, která otevřela bránu pro nástup trumpismu, pro restauraci tvrdého kapitalismu bezohledně vykořisťujícího veškerý život na této planetě. Doposud se tak nějak předpokládalo, že v této demokracii nakonec vždy zvítězí rozumná většina. Ale - výsledky amerických voleb jasně ukazují, že pro toto vítězství této rozumné většiny v modelu liberální demokracie nejsou dány žádné garance. A že velice snadno může zvítězit i tábor ideologických fundamentalistů.

A je nutno se obávat, že bude ještě hůře. Podle všech analýz za vítězstvím Trumpa stojí především ekonomické zájmy velkých částí americké populace. Jenže - s dalším zhoršováním stavu klimatu na této planetě (které je nutno s budoucím torpédováním ochrany klimatu ze strany americké administrativy předpokládat) se materiální životní podmínky obyvatel této planety budou zřejmě zhoršovat ještě více. To pak ale znamená, že tyto zmatené, dezorientované, vyplašené masy se budou ještě více utíkat do zdánlivě bezpečné náruče silných, tedy autoritářských vůdců! Je tedy nutno se obávat, že se vytvoří spirála dynamiky směřující stále více k pravicově-reakcionářským (a samozřejmě antiekologickým) formám politického vedení. (A to zdaleka ne pouze v USA.)

No ano, pane Morbicere, ten termín "iracionální" který jsem použil byl dosti umírněný, uvažoval jsem i o charakteristice "šílený" respektive "fantasmagorický".

Ale ta Vaše formulace že "to všechno přestane dávat smysl" je zajímavá, skutečně dost trefně vystihuje současný stav naší civilizace. - Mimochodem, právě dnes jsem pod textem O. Holuba napsal dost rozsáhlou úvahu právě na to téma, že je současné lidstvo se musí transformovat na zcela nový, kvalitativně vyšší civilizační stupeň.

Ono záleží na tom, pane Nusharte, o čem se sní. Co je tedy obsahem, předmětem a cílem daných snů. Jestliže tyto sny nesměřují k ničemu dále nežli prosazování se soukromého individua na úkor zájmů všech ostatních lidí (tedy konkrétně současný trumpovský "americký sen"), pak je to stejně tak špatně jako násilné a umělé prosazování kolektivního štěstí ze strany státních institucí.

Připojme ještě jeden aspekt především k poslednímu odstavci úvah O. Holuba. Jmenovitě co se týče levice, jejích bojů, pohroužení se do ticha přemítání, a plynutí času.

Věc se totiž jeví tak, že současná levice si stále ještě nedokáže v plné míře zpřítomnit, uvědomit v jak zásadně přelomovém období se lidstvo v současné době nachází; respektive jaký zásadní přelom v jeho existenci stojí bezprostředně před ním.

Klasická, tradiční (tedy v zásadě sociálně demokraticky orientovaná) levice žije stále v přesvědčení, že naprosto postačí jet směrem k budoucnosti po stále stejných kolejích. Že postačí zastávat principy sociálního humanismu, zastávat se práv těch či oněch menšin, deklarovat své zhrožení nad restaurací "neoliberalismu" a nacionalismu. Zkrátka, tato levice stále ještě věří na taktiku malých krůčků; však ono se nakonec někam dojde.

Radikální levice si daleko spíše uvědomuje, že když se půjde stále jenom tím samým směrem, že se i těmito malými krůčky nakonec dojde ze všeho nejspíše na dno propasti. Propasti ekologické, ale i sociální. Tato radikální levice tedy žádá rozhodný, zásadní zvrat v celém způsobu existence současného lidstva. Tento zvrat má mít především ekologický, a také radikálně sociální rozměr. Lidstvo má nadále žít v harmonickém souladu s přírodou; a stejně tak lidé mají žít ve všeobecné harmonii mezi sebou navzájem, na základě jakési pospolitě (družstevnicky) spravované, nekapitalistické ekonomiky.

Tyto cíle radikální levice jsou už poněkud blíže realitě, to jest poněkud adekvátněji reagují na hlubokou, systémově produkční a sociální krizi do které upadá současné lidstvo. Ale - ve skutečnosti ani tato radikální levice se nezdá mít plné pochopení pro komplexitu, šíři a hloubku změn, kterými nejspíše bude muset projít současné lidstvo, aby mohlo mít naději tyto krize zvládnout.

Tyto radikálně levicové vize totiž místo aby ukazovaly do budoucnosti daleko spíše představují návrat do minulosti; do jakéhosi domněle blaženého stavu naturální malovýroby, malých produkčních kolektivů, které ještě vůbec nedospěly tak daleko aby se mohly dostat do zásadního konfliktu s přírodou, s přírodním prostředím. Takovéto snové představy o bezrozporné koexistenci jak člověka s přírodou tak lidí navzájem neřeší pozitivně, progresivně stávající konflikty, nýbrž je pouze vytěsňují faktickým návratem k rurálnímu způsobu hospodaření.

Je nutno si ale uvědomit: nastávající změna, kterou bude současné lidstvo s největší pravděpodobností muset projít, bude mnohem komplexnější, nežli aby se mohla vměstnat do takto simplicistních modelů řešení. Tato změna bude muset být zřejmě v zásadě stejně převratná jako byl svého času skok lidstva z éry barbarství do éry prvních antických civilizací.

Každá éra ve vývoji lidstva byla profilována určitým existenčním principem, který byl zdrojem její síly, její energie - ale který zároveň představoval její hranice, její limity, její omezení. Ten samý životní princip který se napřed jevil být naprosto přirozeným a nezpochybnitelným, se po uplynutí času čím dál tím více stával brzdou dalšího kulturního a civilizačního rozvoje.

Tak doba předcivilizační, barbarská byla charakterizována kmenovou příslušností každého jedince. Tento jedinec ve svém kmeni měl svou oporu, své ukotvení - ale na straně druhé byl vázán, omezen právě jenom na svůj vlastní kmen.

S dobou antiky přichází éra občanskosti; člověk se stává svébytným, sebevědomým občanem, oprávněným na základě svého rozumu spolurozhodovat o osudech své obce. Ovšem - i tato nová občanskost ještě neměla plně univerzální charakter, byla vázána na příslušnost k vlastní obci. A za druhé - to se velice často přehlíží - antický občan naprosto nebyl "svobodný" ve smyslu současné liberální demokracie; jeho individuální občanská svoboda byla jak limitována, tak ale vyvažována jeho odpovědností jak vůči vlastní obci, tak ale i vůči světu bohů trestajících zlo páchané člověkem.

Poté nastoupila éra křesťanského univerzalismu, s novým, vyšším pojetím obecné mravnosti. Antičtí bohové trestali pouze zjevné, spáchané zlo; zatímco křesťanský Bůh vyžadoval mravnost niternou, žádal čistotu celé duše. Ovšem - druhou stránkou tohoto křesťanského univerzalismu byla naprostá podřízenost jedince pod vůli Boží; v rovině světské pak byla antická občanskost vytlačena soustavou feudálních podřízeností.

Poté přišla éra nového věku, éra osvícení, rozumu a občanských revolucí. Tato změna je všeobecně pojímána jako éra svobody. Svobody - prý - konečné, naprosté, definitivní. Nepřekonatelné. Člověk není už podřízen ani Bohu, ani své obci, ani mravním hodnotám či principům. Může si dělat co se jemu samotnému zlíbí, nenese za to žádnou odpovědnost v mravním, interpersonálním smyslu. Pokud tento "svobodný" jedinec přímo nepřekročí platný zákon, může si dělat co se mu zachce.

Ovšem - jak bylo řečeno úvodem, ve skutečnosti každá takováto éra ve vývoji společnosti podléhá plynutí času. A to co napřed bylo zdrojem síly a progresivního vývoje člověka a společnosti se postupem doby stává omezením, překážkou dalšího postupu vpřed. Tato "naprostá svoboda" má totiž i svou negativní stránku. Už bylo řečeno, že jejím důsledkem je faktická ztráta pocitu odpovědnosti. Odpovědnosti vůči druhým lidem, vůči hodnotám, vůči celému světu. I vůči přírodě. A za druhé: takto pojímaná svoboda naprosto vykořeňuje člověka. Ano, současný jedinec je osvobozen od pout kmenové, lokální či stavovské příslušnosti; ale zároveň tím ztrácí své ukotvení ve jsoucím světě. Jeho "naprostá svoboda" je zároveň projevem a zdrojem jeho bezprizornosti, jeho izolovanosti, jeho bezvýznamnosti. Ano, takto svobodný jedinec je pánem ve svém domě; ale zároveň tím ztrácí bytostný význam pro všechny ostatní. Kde je svět tvořený pouhou sumou soukromníků, tam se rozpadá na atomy veškerý lidský svět. Současný člověk je "svobodný" ve své individualitě; ale zároveň je čím dál tím bezradnější, co má s touto svou individualitou počít. Jak má ustát, jak má vydržet její atomizovanost, její ideovou prázdnotu, její anonymitu.

A navíc: takto individualisticky pojatý člověk není, principiálně nemůže být schopen zvládnout krize současného světa. Neboť tyto krize mají univerzální, celoplanetární charakter; a je tedy možno je řešit také pouze společně, společným počinem, společnou změnou životních principů a hodnot. Izolované, pouze do své vlastní "svobody" uzavřené individuum nikdy nemůže mít potenciál zvládat překážky takovéhoto dosahu a rozsahu.

Bylo řečeno úvodem, že současné lidstvo, pokud má dokázat vyřešit své stávající (či bezprostředně hrozící) krize, bude muset projít principiálně stejně hlubokou, stejně komplexní metamorfózou, jakou byl přechod od stavu barbarství do éry antických civilizací. Takováto změna zasáhne všechny aspekty lidské a společenské existence: sféru společenské produkce, sféru společenské a politické organizace; sféru kulturní i sféru duchovní. Ale - především bude zapotřebí zcela novým způsobem pojmout, definovat samotného člověka. Bude nutno pochopit, že jeho současná "absolutní svoboda" je pouze zdánlivá, že je to ve skutečnosti projev hybris, kterou se člověk sám zbavuje možnosti ve svém vývoji postoupit někam dále, na kvalitativně vyšší vývojový, kulturní a civilizační stupeň.

Už v rámci nedávných diskusí bylo uvedeno, že je to právě levice, která má ve svém ideovém arzenálu obsažen potenciál k překonání této atomizace člověka v jeho zdánlivé svobodě; neboť takovéto atomizované pojetí je doménou pravice. Bylo by tedy skutečně aktuálním úkolem levice, aby se oprostila od svého ponoření se do každodenních politických bojů, aby spočinula v tichém rozjímání; a aby si znovu od samotného základu rozmyslela, co je vlastně vůbec člověk, jmenovitě jakým musí být člověk budoucí éry, a v čem doopravdy spočívá jeho bytostná lidská svoboda. Teprve až si levice ujasní tyto naprosto zásadní otázky, teprve poté bude mít opět k dispozici pevný fundament pro své další konání v tomto světě.