Tak tedy, všechno je jasné. Liberální demokracie nám přinesla krásný svět svobody, lidských práv, vzájemného soucitu a solidarity; jenom se nám teď do tohoto zemského ráje míchá jakýsi démonický Trump, jakožto ztělesnění novodobého kapitalistického technofašismu. Takovýto výklad světa by ovšem nevyhnutelně musel vést k velmi pesimistickým náladám: pokud je skutečně pravou, primární systémovou příčinou tohoto vývoje k technofašismu věda a technika, pak je jisté že těch se současné (a tím méně budoucí) lidstvo nemůže zbavit, nemůže se vzdát jejich služeb; takže pak onen "technofašismus" by se skutečně jevil jedinou možnou variantou budoucího vývoje lidstva. Jedinou určitou možností obrany proti němu by byly morální apely na renesanci vzájemné solidarity, případně větší množství papežů Františků.

Nicméně, ponechme ironie. Ten popis současného světa který zde předkládá Jiří Pehe dozajista může mít svou určitou správnost - totiž z hlediska politologie. Tedy z té pozice, kdy hledíme víceméně pouze na jevovou stránku společenských a dějinných procesů, a kdy se jen velmi omezeně proniká k hlubším systémovým příčinám těchto procesů.

Ale ještě dříve nežli se budeme věnovat těmto systémovým příčinám, musíme poopravit jedno konkrétní tvrzení autora článku. On píše, že "Trump je téměř karikaturním symbolem tohoto tupého samopohybu, kterému nevládne subjektivní politická vůle, založená na hodnotách, ale neosobní svět peněz a logika technovědy utržené ze řetězu..."

Problém je v tom, že daleko větším právem by se spíše dal tvrdit naprostý opak. Trump je vyhraněný subjektivista, voluntarista který se domnívá že celý jsoucí svět dokáže zcela volně formovat podle své vlastní vůle. A jsou to naopak tvrdé ekonomické reality (volnotržní ekonomiky respektive kapitalismu), které ho už donutily jeho voluntaristická rozhodnutí v ekonomické oblasti (tj. dramaticky zvýšená cla) zásadně revidovat, respektive odložit. Ukázalo se totiž, že jeho subjektivistický voluntarismus v prvé řadě rozklížil právě americký finanční systém, potažmo celou ekonomiku. Plně se tedy potvrdila Platónova téze, že je to právě čirý oligarchismus, který je svým věcným racionalismem jednou z posledních brzd vůči nástupu autokratické tyranie.

----------------------------

Nyní ale k samotnému jádru věci. Jiří Pehe tedy - opětovně - sugeruje, že stávající systém liberální demokracie je sám o sobě dokonalý, humánní, spravedlivý a sociální; a že jenom a pouze jakési externí faktory ohrožují a rozkládají tento krásný svět liberální demokracie. Přezkoumejme tedy podrobněji, do jaké míry takovýto obraz odpovídá realitě.

Tak tedy - liberální demokracie. Jako první krok se podívejme blíže na základní systémové znaky demokracie jako takové.

Zde je ale hned na počátku nutno si ujasnit: jaký způsob, jaké pojetí demokracie zde vlastně máme na mysli? Demokracii v původním, autentickém smyslu, tedy jako "vládu lidu" - anebo ale v její reálné současné (liberální) podobě, to jest jakožto vládu většiny? To naprosto není totéž; a naopak, jak hned uvidíme, daleko spíše se jedná o systémové protiklady.

Demokracie jakožto vláda lidu: takovéto pojetí demokracie implikuje jednotu celého lidového tělesa, společnou vůli. Takto společná vůle musí stát na nějakém pevném fundamentu - tedy na společně sdílených univerzálních klíčových hodnotách. Takovýto typ demokracie vylučuje partikularismus, sledování vlastních - osobních či skupinových - zájmů, přinejmenším ve své tendenci egoistických.

Takovéto atributy by tedy musela mít demokracie jakožto pravá a autentická "vláda lidu"; oproti tomu demokracie jakožto "vláda většiny" je principiálně zcela bezhodnotová. Jediným měřítkem, jedinou "hodnotou" je zde korektní spočítání volebních hlasů. Žádná další nadřazená hodnota zde systémově není přítomna. Už jsem to jednou napsal, a mohu to jenom opakovat: když si v této demokracii většina voličů voličů zvolí Hitlera, budou mít Hitlera. Když si zvolí Putina, budou mít Putina. A když si zvolí Trumpa, pak holt mají Trumpa. A není - v rámci takto pojaté ryze většinové demokracie - nic, naprosto nic, na základě čehož by bylo možno autoritativně prohlásit: "Takhle ne! Zde byly překročeny veškeré hranice jak humanity, tak zdravého rozumu."

Vidíme tedy, že v současné době praktikovaná forma (většinové) demokracie je sama o sobě bezhodnotová. A jak je tomu s principem liberalismu? Který je systémovým doplňkem této demokracie?

Liberalismus jako takový neznamená v podstatě nic jiného, nežli naprostou volnost, autonomii nezávislého individua. Je v této individuální autonomii možno vysledovat nějaké dále jdoucí univerzální, humanistické hodnoty?

Není pochyb o tom: takovéto pojetí chrání lidského jedince před násilím ze strany státní moci. To bylo také historickým důvodem jeho vzniku. Ale - co dál? Nakolik je možno princip a cíl humanismu v jeho plném, obsahovém smyslu pojmout a dosáhnout jenom a toliko touto obranou individua před státní mocí?...

Bylo by možno namítnout (a Jiří Pehe to také výslovně uvádí): ale moderní stát liberální demokracie je přece t a k é státem sociálním, tedy státem s (relativně) vyspělým systémem sociální ochrany. (Jak píše Pehe, jedná se o to aby nikdo "nepropadl až na dno".) Ano, to je bezpochyby reálný fakt; ale nyní se jedná o to určit, co je skutečnou příčinou tohoto stavu (a co je příčinou pouze zdánlivou.)

V tuto chvíli je řeč o liberalismu: ano, je v zásadě možno onen princip liberalismu jakožto ochranu jednotlivce proti násilí pojmout i extenzivně, jakožto ochranu před "násilím" sociálním, respektive celou řadou dalších nespravedlivostí (genderových atd.). Takže - ano, je skutečně možno princip liberalismu chápat takto extenzivně; ale na straně druhé je nutno si uvědomit, že se v žádném případě nejedná o imanentní systémový znak liberalismu. Liberalismus - zopakujme si ještě jednou - začíná, ale zároveň končí autonomií jednotlivce. Nic víc. Liberalismus sám neobsahuje žádné další hodnoty; podle liberalismu má každý jedinec "sám hledat své vlastní štěstí", což ovšem fakticky znamená, že tento absolutně autonomní jedinec je zde odkázán čistě sám na sebe. Liberalismus je tedy - přes svůj zdánlivý humanismus - ve skutečnosti vůči člověku naprosto lhostejný, hodnotově indiferentní. Pokud tomuto jedinci není způsobováno přímé, bezprostřední násilí či příkoří, pak tento individualistický liberalismus nemá ve svém ideovém arzenálu nic, na základě čeho by mohl prosazovat nějaké dále jdoucí hodnoty.

Je nutno si uvědomit: tento systém sociální podpory současného liberální státu není historicky ničím novým. Naprosto ten samý princip byl praktikován už v době křesťanského středověku. A je velkou otázkou, zda tento sociální stát liberální demokracie nějakým zásadním způsobem překračuje omezený horizont středověkých milodarů, špitálů a sirotčinců. Jediný signifikantní rozdíl leží v tom, že novodobý sociální stát má k této své sociální péči mnohem větší materiální prostředky.

Ale o co se tu jedná: jde o to jestli stát liberální demokracie je skutečně ze své samotné podstaty humánně orientovaný, zda středobodem jeho činnosti je skutečně sám člověk, v plném a intenzivním smyslu tohoto slova - anebo zda člověk je zde ve skutečnosti víceméně pouze objektem odosobněné, zbyrokratizované státní správy. Která sice dozajista tak nějak funguje, ale toto čistě technokratické fungování ještě nemá a nemůže mít potenciál pravého, obsažného humanismu.

Připomeňme si ještě jednou: pravá demokracie - jakožto "vláda lidu", na základě společných hodnot a společného ducha - takováto demokracie zde přítomna není. Liberalismus - ten se vyčerpává pouhou ochranou jedince, jinak je hodnotově neutrální, lhostejný.

To co zde reálně zbývá je tedy většinová demokracie stávající éry - a právě zde bude ležet pravá příčina relativní vyspělosti současného sociálního státu. Prostě sám o sobě partikulární zájem chudších vrstev společnosti se podařilo časem prosadit jako státní úkol. Ovšem - protože se jedná o vítězství ryze politické, pak je možno tento tento sociální stát kdykoli opět osekat, zredukovat, či vůbec zrušit; naprosto postačí když se opět změní politické většiny.

Ještě jednou tedy: stát liberální demokracie ve své současné podobě není - v rozporu s tím co tvrdí J. Pehe - hodnotově vázaný, to jest neprodukuje humanismus sám ze sebe. Jeho případná sociální orientace je systémově nahodilou záležitostí, záleží na politických (většinových) konstelacích. Asociální počínání jednotlivých aktérů jako je Donald Trump tedy není nějakým flagrantním porušením hodnotového nastavení státu liberální demokracie; je pouze narušením té podoby liberální demokracie na kterou jsme si v poválečném období přivykli, a proto ji mnozí považovali za neměnnou. Ale jak známo "časy se mění", systémově imanentní egoismus kapitalismu se hlásí o svá práva, a princip liberální demokracie neobsahuje (se svou imanentní bezobsažností a hodnotovou lhostejností) nic, co by proti tomu nastupujícímu egoismu mohl reálně postavit.

Filozof Heidegger (kterého J. Pehe zmiňuje) se svého času vyjádřil, že "už jenom nějaký bůh nás může zachránit". Nyní by bylo možno poněkud uštěpačně prohlásit, že "už jenom další papež František nás ještě může zachránit", před globální vlnou nového sobectví.

Nutno uznat, že Martin Pleva nám - příslušníkům či alespoň sympatizantům levice a levicových hodnot - svým elaborátom doslova "hodil bombu". Je to výzva - výzva přímá, naléhavá a adresná, a je na nás před ní neuhýbat. Nýbrž je naléhavě na místě se jí postavit čelem.

Nicméně - nedá se nic dělat, ale odpověď je nutno zahájit kritikou některých značně slabých míst v argumentaci autora. Prakticky výchozím bodem všech jeho následujících úvah je věta, že "pokud považujeme za hlavní příčinu vzestupu ultrapravice neoliberální hospodářskou a sociální politiku..."

Martin Pleva toto tvrzení prostě vyslovuje, jako by se jednalo o nějakou naprostou samozřejmost; notorietu s jejímž dalším dokazováním vůbec není zapotřebí ztrácet čas. Nicméně je nutno položit skeptickou otázku: kdo je vlastně ten "my", kdo považuje vlnu tzv. neoliberalismu za vlastní (ne-li jedinou) příčinu vzestupu ultrapravice?...

Podle všech příslušných výzkumů jsou příčiny vzniku tohoto fenoménu ve skutečnosti velmi komplexní, ale v žádném případě se nedá odpovědně tvrdit že by se jednalo o nějaké hnutí chudých, pauperizovaných. Daleko spíše naopak: konkrétně klasickým příslušníkem německé AfD je muž, středního věku, s nižším vzděláním, ale ekonomicky a sociálně daleko spíše příslušník středních tříd nežli prekariátu. Ostatně: kdyby se jednalo o reakci na asociální "neoliberalismus", pak by tyto sociálně postižené zástupy musely v masách proudit do stran radikálně l e v i c o v ý c h; zatímco skutečností je daleko spíše pravý opak.

Nelze tedy v žádném případě legitimně (přinejmenším ne bez dalších důkazů) tvrdit, že příčinou vzestupu radikální pravice je "neoliberální hospodářská a sociální politika". Podle mého soudu je zde daleko více na vině nikoli neoliberalismus, nýbrž samotný liberalismus - tedy ten model společenského uspořádání který vede k atomizaci společnosti, tedy k pocitu izolovanosti, osamělosti údajně "svobodného" jedince. Tento deficit mezilidských vztahů, ztráta pocitu významu vlastní osoby pro ty ostatní pak vede k touze stát se členem nějaké komunity, která slibuje pocit intenzivní skupinové identity, především na základě atavistických instinktů nevraživého vymezení se proti všem "cizákům".

Pokud ovšem neobstojí tato výchozí téze M. Plevy, pak se spolu s tím nevyhnutelně hroutí i přinejmenším velká část celé jeho další argumentace. Především se tím hroutí jeho ústřední myšlenka a cíl, totiž že by zásadní systémové společenské změny bylo možno dostáhnout prostou politickou koalicí tak či onak levicových subjektů, po vzoru německého modelu "Rot-Rot-Grün". K čemuž je nutno poznamenat, že toto spojení je i v samotném Německu daleko spíše modelem výběhovým, nežli reálným potenciálem do budoucna. Takovéto politické konstelace se vytvořily víceméně pouze v některých zemích bývalé NDR, kde si tamější postkomunistická levice - spíše z lokálně-nacionalistických nežli ideových důvodů - ještě nějaký čas držela silné pozice. Nicméně - i v Německu se sociální demokracie nachází v procesu strmého poklesu, ne-li přímo pádu; radikální levice je rozštěpená a nezdá se že by své interní animozity mohla dokázat v dohledné době překonat; a i strana Zelených v poslední době začíná ztrácet své pozice. Martin Pleva své optimistické výhledy a vize ohledně onoho spojení Rot-Rot-Grün staví na věčné, zřejmě nezničitelné iluzi levice, že všichni pracující jsou objektivně vyznavači levicových hodnot, a že naprosto postačí jim to nějak řádně vysvětlit, a už bude možno všechen tento pracující lid sjednotit pod prapory levice.

--------------------------------

Tolik tedy k dané záležitosti; ale v této souvislosti je nutno definitivně vyjasnit ještě jeden další bod. Martin Pleva výslovně popírá tézi (podle jeho názoru ryze pravicovou), že "lidé jsou líní od přirozenosti". Toto téma jsme právě v minulých dnech projednávali v jiném diskusním vláknu; ovšem značně polemicky, což jako obvykle znemožnilo střízlivý, vyvážený pohled na danou problematiku. Pokusme se tedy o takovýto objektivní náhled zde.

Co je vlastně vůbec člověk? - Zcela klasická chyba v této oblasti pramení z toho, že se začíná od konce; a to sice ideologicky. Buďto se tedy nastolí apodiktické tvrzení "lidé jsou líní"; anebo tvrzení zcela opačné "lidé jsou od přirozenosti pracovití a tvůrčí". A při všech těchto ideologických půtkách se zcela přehlíží a zapomíná, že člověk je v prvé řadě stále ještě - přírodní tvor. To znamená: i člověk si v sobě stále ještě nesmazatelně a nezrušitelně nese naprosto základní, primární genetickou a motivační výbavu, kterou ho vybavila příroda, evoluce. Jako každý jiný tvor, i člověk jedině díky těmto primárním motivačním mechanismům dokázal přežít v mnohdy velmi náročném, drsném, až vysloveně nepřátelském životním prostředí.

Toto základní evoluční nastavení (dalo by se i právem říci: základní přírodní zákon) zní: "Tvoje bioenergetická bilance musí být v plusu - jinak zahyneš."

To znamená: buď aktivní, získej a nahromaď si tolik životních zdrojů kolik jen můžeš - ale na straně druhé šetři maximálně svými energiemi, nikdy tvá vynaložená energie nesmí překročit energetickou výnosnost získaných zdrojů.

Člověk se tedy ve svém veškerém konání kdykoli nachází v silovém poli mezi těmito dvěma zcela protichůdnými příkazy či motivacemi evoluce: na jedné straně být maximálně aktivní, činorodý, tvořící; ale na straně druhé maximálně šetřit výdaji své vlastní energie, být pasivní, nehybný.

Ukazuje se tedy naprosto jednoznačně, že jakýkoli pokus definovat člověk jenom jednou z těchto komponent, jenom jednou z těchto dvou základních motivací je od samotného počátku vadný a mylný. Člověk je a vždycky bude v daném směru velice ambivalentní tvor, zmítaný zcela protichůdnými motivacemi. Tyto dvě primární motivaci jsou v celkové populaci samozřejmě rozloženy velmi nerovnoměrně; je určitá množina "workoholiků", kteří budou aktivní za všech okolností, a kteří se budou cítit vyloženě nešťastní a hluboce frustrovaní, když nebudou moci vyvíjet nějakou aktivní činnost. Oproti nim ovšem stojí (přinejmenším) stejně početná skupina těch, u kterých převažuje ona motivace pasivity, šetření vlastní energií. Tedy skupina těch "líných".

Jistě, bylo by možno říci, že obě tyto krajní skupiny se navzájem vyvažují, a že tedy celkově je možno docela dobře existovat s tím víceméně vyváženým středem. Jenže, onen primární bioenergetický zákon sděluje ještě něco dalšího: "Nikdy neplýtvej vlastními energiemi, když se ke svým životním zdrojům můžeš dostat jinak. Tedy bez vlastní námahy". A tato varianta onoho primárního evolučního zákona pak už představuje zcela zásadní problém.

V přírodě tomu tak docela není; tam se každý jedinec musí uživit sám. Ale klíčový problém je to tam, kde se žije ve velkých komunitách, se sociální dělbou práce. Kde tedy zdaleka ne každý je činný bezprostřední aktivitou na získání vlastní potravy. Je například velice málo známou skutečností, že dokonce i v mraveništích - která tradičně platí jako vzor pracovitosti - je ve skutečnosti přítomna obrovská masa sociálních parazitů (snad až 30 procent!), kteří se nechají vyživovat ostatními, ale sami nedělají naprosto a vůbec nic. Neopatřují potravu, nepečují o larvy, nejsou to ani bojovníci chránící mraveniště před nepřáteli. Jenom žijí na úkor těch ostatních.

A tím spíše se samozřejmě ten samý efekt nutně bude projevovat i ve společenství lidském, s jeho vysokou specializací pracovních činností. Kde vlastně ani daný jedinec sám nemůže objektivně změřit, zda jeho pracovní výkon je - v poměru k tomu co od společnosti (respektive od svého zaměstnavatele) dostává je přiměřený, či příliš velký či příliš malý. Zkrátka: každý aktér ekonomické činnosti v lidské společnosti nevyhnutelně jedná podle maximy: snaž se dosáhnout pokud možno nejvyššího zisku, s vynaložením pokud možno nejnižšího množství vlastní práce.

Pro nás tyto skutečnosti znamenají především tento závěr: je naprosto naivní jakýkoli socialistický, respektive obecně levicový projekt, který by byl založený na předpokladu, že i poté co bude odstraněn bezprostřední ekonomický tlak na člověka, že tento bude i nadále pracovat s plným nasazením, s plným výkonem. Pokud by vůbec mělo dojít k nějakému zmírnění této čiré ekonomické nezbytnosti, pak by bylo nutno ji nahradit nějakým jiným motivačním systémem (což je ostatně fakt který uznává i sám M. Pleva); ovšem tento nový, alternativní motivační systém by musel mít stejně silný aktivační potenciál, jako ona čirá bezprostřední ekonomická nutnost. Jinak se nám zde nevyhnutelně okamžitě vytvoří segment sociálních parazitů, kterýžto parazitismus ovšem po čase ochromí produkční činnost celé společnosti. ("Proč ještě pracovat, když mě budou živit ti ostatní?...")

-------------------------------

Tento předpoklad dobrovolné pracovní činnosti je tedy druhou neudržitelnou premisou, na kterých své teorie budoucího vývoje staví M. Pleva. Nakonec je nutno zmínit ještě jeho další (opět typicky levicový) omyl: jeho tvrzení že nástup neoliberalismu byl pouze jakýmsi zlovolným, ryze subjektivním počinem asociálních pravičáků (podle jeho tvrzení byl nástup neoliberalismu dokonce "naplánován"! - proboha kýmpak?...).

Konstatujme zde tedy pouze v krátkosti: nástup tzv. "neoliberalismu" naprosto nebyl nějakou svévolnou deformací, nýbrž byl systémově naprosto zákonitou reakcí na ztroskotání zbytnělého sociálního státu. Tento přebujelý sociální stát natolik zatížil reálnou ekonomiku, že tato už nebyla schopna efektivní produkční činnosti; výsledkem byla masově stoupající nezaměstnanost. Bylo tedy holou ekonomickou nezbytností znovu odbrzdit ekonomiku, sejmout z ní tíži nadměrných (sociálních) odvodů. Ano, tato reforma měla - podle levicových měřítek - asociální charakter; ale nelze jí upřít holou skutečnost, že ohledně svých cílů byla úspěšná. Ekonomika zbavená nadměrných odvodů se opět dostala do pohybu, nezaměstnanost klesla. Že byl tento "projekt neoliberalismu" úspěšný, o tom neklamně hovoří ten holý fakt že dokonce i velké části pracující populace své hlasy dávaly a dávají stranám, které tyto "asociální" reformy provedly.

--------------------------------------

Tolik tedy ke kritice výchozích premis, na kterých M. Pleva postavil své úvahy o ekologicko-sociální (levicové) transformaci společnosti. Tyto premisy jsou jak řečeno sotva udržitelné; ale to všechno nemá v žádném případě znamenat paušální kritiku všech úvah autora článku. Nehledě na tyto pochybné předpoklady zde Martin Pleva přichází s velice zajímavými, namnoze skutečně do hloubky promyšlenými návrhy a úvahami, které bez jakýchkoli pochyb zasluhují aby byly brány vážně, aby se s nimi levice odpovědně vypořádala. K tomu ale opět až příště.

Ostatně, pro příklady problematického vztahu pracujících k pracovní morálce není zapotřebí vracet se až do dávných dob raného socialismu. I v dnešní tržní ekonomice - kdy je tedy vitálním zájmem každého zaměstnavatele aby jeho zaměstnanci řádně pracovali - Vám každý vedoucí manažer řekne, že jednou z jeho největších starostí je právě to, jak dosáhnout toho aby jeho zaměstnanci svou pracovní dobu trávili skutečně prací, a nikoli činnostmi a zábavami všeho jiného druhu. Podle příslušných výzkumů se tímto způsobem (kdy si zaměstnanci v práci na svých počítačích hrají počítačové hry nebo prostě surfují v internetu) promarní nějakých 20 procent (i více) pracovní doby.

Pane Profante, Vaši námitku že za "reálného" socialismu se nejednalo o stav skutečně osvobozené práce, jsem víceméně s jistotou očekával. Jenže - v počátečním stadiu trvání komunistického režimu tomu tak naprosto nebylo. Je nutno si připomenout, že komunistický převrat a přechod k socialismu byl proveden se souhlasem - ať výslovným či pouze pasivním - nemalé části obyvatel, a pozitivní rezonance se dočkal především právě u manuálně pracujících vrstvách populace. Tedy - u dělnické třídy. A přesto se oba tyto faktory - jak nátlak na vyšší platy nepodložené pracovním výkonem tak dramatický propad pracovní morálky - ve fatální míře projevily hned po odstranění kapitalistického uspořádání a instalování socialismu.

Je to naprosto jednoduchý fakt, který nelze vyvrátit žádnými slovními ekvilibristikami: jakmile na pracovníky přestane působit bezprostřední tlak, okamžitě poklesne jejich pracovní výkon.

Píšete, že odmítáte "fetišismus produktivity": to je sice ušlechtilý postoj příslušníka akademické sféry, ale jak věděl už Marx, člověk musí n a p ř e d jíst, oblékat se, někde bydlet - a teprve poté si může dovolit luxus kulturně-duchovního vyžití.

Zcela jednoduše: řekněte těm velkým masám populace které už dnes zápolí s tím jak zaplatit nájem a moci si dovolit alespoň trochu kvalitnější stravu, že jejich životní úroveň má poklesnout ještě o dalších minimálně 10 - 20 procent (což je asi tak to nejmenší procento, o které by poklesla společenská produkce při zavedení všeobecného NZP). Zkrátka, jak sám uvádíte, to upřednostnění nemateriálních hodnot před materiálními je sice pozitivní zprávou v příslušných dotaznících, ale v reálném životě se věci mají zcela podstatně jinak. V reálném životě stále ještě rozhoduje ona Marxova "materiální základna", a nikoli idealistické krasořečnění.

Můžeme této skutečnosti litovat, můžeme ji kritizovat; ale tím nijak nevyvrátíme její jsoucnost.

-----------------------------

A to v této části diskusí stále vynecháváme tu okolnost, že NZP je naprostý ekonomický nesmysl. Opakuji ještě jednou: aby bylo možno NZP financovat, pak by se o tu samou částku musely obyvatelstvu zvýšit daně. Nula od nuly pojde.

Mimochodem, pane Morbicere, je to sice jiné téma, ale zítra (úterý, 15:35) bude televize (II. program) vysílat pořad "Válka se zemí", na základě teorií Vámi oblíbeného prof. Šmajse.