Malý dodatek. V předcházejících výkladech byla uvedena Marxova teorie "vykořisťování". Tato záležitost je v oblasti teorie velice složitá a nejednoznačná; zde proto bylo možno ji pouze letmo zmínit. Pokud by se snad někdo o tento institut "vykořisťování" zajímal blíže, pak ten jsem svého času podrobněji rozebral zde: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-vi/

Pokračujme dále v našich úvahách na dané téma. Zopakujme si znovu centrální tvrzení autora článku: podle něj základní principy fungování státu liberální demokracie nemají žádnou ideovou/ideologickou konotaci, nýbrž mají za cíl pouze "ochranu menšiny před tyranií většiny". Jak Jiří Pehe tvrdí, "slovo 'liberální' v sousloví 'liberální demokracie' neodkazuje na politickou filosofii liberalismu, ale liberální konstitucionalismus, který zaručuje dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny."

Už jsme si podrobně osvětlili, k jakým antinomiím, k jakým neřešitelným protimluvům by vedlo takovéto abstraktní, neutralistické pojetí: buďto je tato "dělba moci" skutečně naprosto bezhodnotovým institutem, ale v tom případě by byla naprosto bezvýznamná, nevypovídající naprosto nic o humánních kvalitách daného státu (ukázali jsme si že v takto abstraktní podobě by mohla stejně tak fungovat i ve státě totalitním, iliberálním). Anebo má tento institut dělby moci přece jenom nějaký hodnotový význam pro člověka - ale pak nemůže souhlasit tvrzení že se prý jedná o naprosto neideologickou záležitost.

Jak jsme si ukázali, ve skutečnosti tento institut v reálné praxi států liberální demokracie plní obojí funkci: na straně jedné se jedná o instrument čiré konzervace stávajícího politického systému, tím že upevňuje jeho relativní interní stabilitu; ale na straně druhé - a to už vzhledem k neustálému jeho vynášení a glorifikování ze strany apologetů liberální demokracie - má jednoznačně i význam ideologický. Jaký konkrétně, na toto téma se zaměříme právě dnes.

Kdyby se totiž jednalo pouze o čirou "ochranu menšiny před tyranií většiny", pak by se fakticky jednalo o vztah ryze kvantitativní. Menšina sama nemá žádnou vyšší kvalitu nežli většina. Musí být tedy vždy řečeno, jaké konkrétní obsahy, principy, hodnoty mají být takto ochráněny před jejich destrukcí.

A tím se dostáváme k samotnému jádru věci: takto mají být ochráněna ona slavná "základní občanská a lidská práva". Ovšem - teoretici a apologeti modelu liberální demokracie i o tomto katalogu "základních" občanských a lidských práv tvrdí, že tato prý jsou neideologická, nýbrž že vykazují naprosto přirozený, univerzální charakter. Podívejme se tedy blíže, zda tomu tak doopravdy je. Rozeberme si pro tento účel jedno konkrétní ustanovení z tohoto katalogu, kterého jsme se v našich výkladech už jednou dotkli: totiž institut ochrany vlastnictví.

Článek 11 odstavec 1 této Listiny praví:

"Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje."

(Celé znění Listiny je možno nahlédnout zde: https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html)

Soustřeďme se nyní na klíčovou pasáž tohoto ustanovení: "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".

Ano, napohled tato větička skutečně působí jako naprosto přirozené, v rozumném a solidním státě zcela nezpochybnitelné určení. Pokud člověk má mít reálné možnosti svou vlastní vůlí a ve svém vlastním zájmu vést a určovat svůj život, musí k tomu mít také k dispozici odpovídající materiální prostředky. Tedy - musí mít možnost vlastnit svůj vlastní majetek.

Jenže - my už jsme si zmínili, k jakým paradoxům vede stav, kdy na jednu a tutéž hromadu naprosto stejné právní ochrany je vhozen majetek bezdomovce na straně jedné, a majetek miliardáře na straně druhé. Bylo řečeno, že toto rovné právo "vlastnit majetek" se zdá být samozřejmým v každém rozumném státě; ale jsou pak skutečně stejně tak rozumnými tyto drastické rozdíly ve výši, v distribuci majetku?...

Podívejme se tedy ještě blíže na tento institut "rovného vlastnického práva".

Základní problém je totiž v tomto: od jisté hranice, od jistého způsobu užívání tento majetek sám nevyhnutelně generuje nerovnost. A to sice nerovnost zcela zásadní, nerovnost která členy té samé společnosti, toho samého státu dělí a trhá na zcela protichůdné stavy, obdařené zcela různými - reálnými - privilegii.

Od této hranice, od tohoto způsobu užívání totiž toto "rovné právo vlastnictví" umožňuje přivlastňovat si naprosto neadekvátní, vlastní prací daného vlastníka nijak neodůvodněnou část vyprodukovaného národního bohatství.

Zde je nutno se blíže zastavit u jednoho proslaveného, nicméně velmi kontroverzního institutu z teoretického arzenálu politické ekonomie. Jedná se o Marxovu tézi o "vykořisťování". Při objektivním, nezaujatém pohledu je nutno konstatovat, že Marx na tuto záležitost - jako ostatně ve všech obdobných případech - pohlížel velmi jednostranně. Nicméně: jednostranný náhled ještě bez dalšího nemusí znamenat totéž co chybný náhled. Při vší jednostrannosti Marxova pohledu je nutno uznat, že tímto svým teoretickým konstruktem postihl jeden velmi významný, a velmi reálný rys toho způsobu ekonomiky, kde vládne onen liberální institut "rovného vlastnického práva". Pro názornost celé záležitosti je možno si položit zcela jednoduchou otázku: domnívá se snad někdo, že multimiliardář Musk si všechny své miliardy dolarů vydělal jenom na základě svého vlastního, ryze osobního pracovního výkonu?...

Pokud tuto otázku zodpovíme negativně, jakožto málo pravděpodobnou, pak sotva zbývá jiná možnost nežli uznat, že Marx měl přece jenom alespoň část pravdy: že za podmínek ekonomiky "rovného vlastnického práva" dochází reálně k vykořisťování práce jedněch ze strany těch, kteří si tyto výsledky práce druhých mohou přivlastňovat pouze na základě svého privilegovaného postavení vlastníka produkčních prostředků.

Zopakujme si tedy: onen institut z "Listiny základních práv a svobod" o rovném vlastnickém právu nevyhnutelně generuje reálnou nerovnost v přístupu k vytvořenému společenskému bohatství.

Pokud se ale takto vytváří reálná materiální nerovnost, pak se tato skutečnost okamžitě dostává do zásadního konfliktu s hned prvním článkem té samé Listiny: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech."

Buďto jsou tedy tato ustanovení státu liberální demokracie o "rovných právech" pouze natolik abstraktní, že nemají žádný reálný obsah; a pak jsou naprosto bezcenná. Anebo mají mít reálný obsah a účinek: ale pak zde dochází k onomu uvedenému rozporu. Rovnost v "důstojnosti a právech" se nemůže snášet jak s příkrou sociální nerovností, tak především s možností přivlastňovat si výsledky práce druhých.

S tímto konstatováním si tedy můžeme zodpovědět otázku, zda jsou centrální ústavní instituty státu liberální demokracie skutečně natolik neideologické, hodnotově neutrální, jak jeho zastánci a hlasatelé tvrdí. Ukazuje se nám tu zcela neklamně, že pod zdánlivě hodnotově neutrálními formulacemi a instituty všeobecné rovnosti se nám zde vynořují jasné obrysy životní a politické ideologie starého známého liberalismu. Konkrétně především právě v oblasti majetku: užívej si svého majetku výhradně ve svém vlastním osobním zájmu, zcela bez ohledu na potřeby a zájmy těch druhých! Jediné co musíš respektovat jsou abstraktní regule všeobecného boje o majetek a o z něj plynoucí privilegia; ale jinak se smíš, ba dokonce musíš chovat jako egoista, kterému jsou zájmy celku, ostatních členů tvé společnosti naprosto lhostejné.

Právě zde se plně ukazuje reálný, až přímo cynický charakter oné vynášené "rovnosti" státu liberální demokracie: ano, tento stát skutečně vyhlásí "rovné" podmínky vzájemného boje; ale poté nechá do toho samého ringu proti sobě nastoupit rohovníka těžké váhy proti účastníkovi váhy muší. Jak tento souboj dopadne, je možno si snadno představit; ale stát liberální demokracie si nad tímto reálným výsledkem jako Pilát Pontský myje ruce; neboť on přece stanovil "rovná a férová pravidla", a všechno další ať už si lidé vyřídí sami mezi sebou.

Tolik tedy o "rovných právech" liberálního státu v oblasti ryze majetkové; příště se budeme věnovat ještě otázce, jak se (skrytý) ideologický charakter tohoto státu projevuje celkově, jako vztah občana k národnímu společenství vůbec.

Nežli budeme dále pokračovat v našich úvahách na dané téma, zrekapitulujme si ještě jednou přehledně, k jakým poznatkům a závěrům jsme dospěli ohledně institutu tzv. "dělby moci" ve státech liberální demokracie. Připomeňme si ještě jednou centrální tvrzení autora výchozího článku na dané téma: podle něj tento institut dělby moci naprosto neimplikuje příklon státní doktríny k ideovému respektive "filosofickému" liberalismu, nýbrž je jenom a pouze výrazem liberálního politického principu ochrany menšiny před výstřelky a mocenskými choutkami většiny.

Jaké paradoxy a systémové protimluvy se skrývají za tímto zdánlivě samozřejmým postulátem ochrany menšiny před "většinou" (tedy fakticky: před samotným lidem) jsme si už vysvětlili minule. Nyní se ale ještě blíže podívejme, co vlastně ve svých důsledcích znamená, když se jako ústřední politický princip vytyčí toto heslo "dělby moci".

Jak bylo zmíněno minule, v dobách svého vzniku měl tento institut dělby moci naprosto jasný důvod a cíl: šlo o omezení samovládné panovnické moci (a z ní vyplývající mocenské svévole), o přesun části státní moci do rukou lidu. Jednalo se tedy o skutečnou dělbu moci, v pravém slova smyslu, mezi dva subjekty které svými vitálními zájmy zcela jednoznačně stály proti sobě. Nyní se ale podívejme, jaké důsledky z užití toho samého institutu dělby moci vyplývají za podmínek novodobé demokracie.

V této demokracii - alespoň podle panující státní doktríny - totiž vládne už jenom pouze a výhradně "lid" sám; čistě věcně zde tedy vůbec nemůže dojít k onomu tehdejšímu rozštěpení moci.

Za takovýchto podmínek tedy tento institut dělby moci fakticky nemá žádný zásadní význam; jak už jsem napsal minule, v tomto případě se nejedná fakticky o nic více nežli pouze o institucionální dělbu kompetencí, v rámci jedné a téže moci. Tato "dělba moci" v tomto případě neslouží ničemu jinému nežli k zachovávání relativní i n t e r n í systémové rovnováhy, tedy ke stabilizaci (a konzervování) právě panujícího politického uspořádání. Tento institut dělby moci pak v tomto případě neobsahuje žádná další hodnotová určení; jak jsme si ukázali minule, přinejmenším teoreticky může stejně tak dobře fungovat i pro stabilizaci režimu iliberálního. Pokud by tomu ovšem mělo být takto (tedy že tento institut dělby moci by měl být hodnotově neutrální respektive bezobsažný), pak je s podivem, proč se jím režim liberální demokracie neustále natolik pyšní, jako nějakým zcela mimořádným a převratným civilizačním výdobytkem.

To je tedy jeden možný výklad reálného významu institutu dělby moci; jak z předešlých úvah vyplývá, jedná se ovšem o alternativu málo pravděpodobnou. Poohlédněme se tedy po dalších možnostech.

Tento institut dělby moci by i za podmínek stávající demokracie měl naprosto reálný smysl tehdy, když by se přiznalo, že jeho faktickým cílem je vytlačení lidu z reálného výkonu státní moci. Ovšem - právě tuto skutečnost stát liberální demokracie nikdy přiznat nemůže, protože by tím svou vlastní státní doktrínu údajné "vlády lidu" demaskoval jako falešnou, nepravdivou, jako pouhý ideologický klam. Musel by přiznat, že zde přetrvává zásadní mocenský protiklad mezi lidem na straně jedné, a státem na straně druhé. A pokud zde nemá - či nesmí - v plné míře státní moc ve svých rukou držet lid, pak se nutně staví otázka, koho či co vlastně reprezentuje stát, jakožto opoziční síla vůči lidu.

Další možnost: tento institut dělby moci by i v současných státech liberální demokracie tehdy měl reálný význam, kdyby se přiznalo, že se ve skutečnosti nejedná o nějakou "čistou" demokracii, nýbrž že tento politický model je fakticky kombinací prvků demokracie a oligarchie. V daném případě by se jednalo o návrat tohoto institutu ke svému původnímu smyslu, tedy ke skutečné dělbě moci mezi dvěma zájmově zcela protichůdnými subjekty. Jenže kdyby liberální demokracie přiznala tuto skutečnost svého hybridního charakteru, této směsi prvků demokracie a oligarchie, pak by tím opět svou státní doktrínu "čisté demokracie" demaskovala jako falešnou. Viz výše.

Jaká je zde tedy správná odpověď? Která z těchto tří alternativ je ta platná?

Podle všeho určitou výseč reality zachycují všechny tři. Že v této formě demokracie je - právě prostřednictvím institutu "dělby moci" - lid odstaven hned od dvou třetin reálného výkonu státní moci, jsme si vysvětlili už mnohokrát. A stejně tak i tu skutečnost, že se fakticky nejedná o nějakou "čistou" demokracii, nýbrž o hybridní model, o kombinaci elementů demokracie a oligarchie. A stejně tak nakonec platí i to, že za daných podmínek onen natolik vynášený institut "dělby moci" nemá žádný další, žádný vyšší hodnotový význam, nežli pouze interní stabilizaci (a konzervaci) tohoto politického systému (a z něj vyplývající moci).

Pokud by tento institut "dělby moci" ale měl mít nějaký skutečný, dále jdoucí význam, pak pouze na základě okolností stojících zcela mimo něho samotného. Jak už jsme si naznačili v závěru minulého příspěvku.

Samo o sobě je to vždy pozitivním počinem, když se ještě (dnes už velmi zřídka) najde někdo, kdo při výkladu společenských procesů nezůstane stát u jejich povrchní, jevové stránky, tedy pouze ve sféře politiky, nýbrž za těmito politickými fenomény spatřuje hlubší, materiální příčiny. Takovýto materialistický pohled je tradičně doménou levicového, především marxisticky orientovaného sektoru politického a ideového spektra.

Ovšem - pokud už jednou opustíme onen povrchní pohled pouze politický respektive politologický a ponoříme se o něco hlouběji do pravých, systémových příčin společenského dění, pak se před námi rozevře velmi složitý komplex, celý vesmír vzájemně se podmiňujících faktorů. A jen málokdo z těch, kdo vůbec dokáží udělat tento první krok od fenoménu k podstatě, si dokáže s touto systémovou komplexitou v plné míře poradit.

Z tohoto důvodu se onen materialistický náhled v naprosté většině případů velice rychle redukuje na pouhou otázku bezprostředně sociální, majetkovou, vlastnickou. Což je sice náhled legitimní, ale jak řečeno postihuje jenom jednu jedinou dimenzi z toho velmi složitého komplexu systémových příčin. V konečném efektu je tento materialistický pohled zúžený, a proto nepříliš přesvědčivý.

Tuto zúženost materialistického náhledu si můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Autor článku píše: "takový systém, který považuje hlad, absenci střechy nad hlavou, vykořisťování celých mas a hromadění majetku v rukou několika za něco přirozeného, ba žádoucího, je živnou půdou krajně pravicových myšlenek."

Tento výklad napohled může (za dané politické situace) působit přesvědčivě; nicméně holým faktem je, že tyto jmenované faktory (chudoba versus hromadění majetku, vykořisťování atd.) daleko spíše vede k aktivizaci myšlenek krajně levicových, nežli pravicových.

Zkrátka: onen poukaz na materiální příčiny společenských procesů je sice jak řečeno sám o sobě legitimní a pozitivní; ale pro vysvětlení současného nástupu fašistoidních hnutí a trendů zjevně nepostačující.

-----------------------------------

Jaké jsou tedy pravé příčiny tohoto trendu? Ze všeho nejblíže pravdě se jeví ten výklad, že tento obnovený nástup fašistoidních hnutí je především reakcí na krizi liberalismu. A to sice jak v rovně politicko-ideové, tak v rovině materiální. Tímto výkladovým vzorcem bychom obešli onu dichotomii kterou vytváří autor článku, tedy zda se jedná o krizi demokracie a n e b o ale o krizi kapitalismu; při tomto pohledu se ukazuje, že se ve skutečnosti jedná o krizi obojího. Jak o krizi kapitalismu, tak o krizi liberální demokracie.

Proč by se mělo jednat o krizi liberalismu? - Připomeňme si: liberalismus znamená nevázanost autonomního individua. Nevázanost jak hodnotovou (ideální), tak ale i materiální (komerční). Tato osobní nevázanost se napohled jeví být absolutní "svobodou"; ale ve svých důsledcích nakonec nevyhnutelně vede v materiální sféře ke kapitalismu (tedy možnosti přivlastňovat si výsledky práce jiných osob), ve sféře ideové pak k hodnotové prázdnotě.

Dokud tento liberalismus dokáže člověka připoutat k oné materiální sféře, tedy upnout ho do nikdy nekončícího kolotoče produkce a konzumu, potud je relativně dobře. Tento jedinec si svou mysl zaplní myšlenkami na konzum, kariéru a vůbec osobní prospěch, a nijak dále většinou nemyslí. Pokud se ale tento koloběh produkce a konzumu nějakým způsobem zadrhne (jako je tomu v současné době), pak se začne projevovat nejen nejistota a deprivace ryze materiální, ale zároveň se začne akutně manifestovat zmíněná ideová prázdnota liberalismu. (Respektive liberální demokracie.) Dochází tedy nakonec k trvalé deprivaci člověka hned ve dvou sférách: ve sféře materiální i ve sféře existenciální.

Takto znejistělé, ztracené individuum začne ovšem hledat východisko ze své životní krize. Jednou možnou alternativou je příklon k hodnotám levicově-komunistickým: zde je slibován výhled na sociální rovnost, a zároveň na všeobecnou pospolitost. Ono bloudící individuum zde tedy může nalézt zakotvení jak materiální tak i ideové; ale ve prospěch tohoto všeobecného kolektivismu musí vzdát svou - liberální - individualitu.

Anebo druhou možností je příklon k ideologii fašistické. I zde je - ovšem! - liberální idea individuální nezávislosti potlačena, ve prospěch nadřazeného kolektivu; nicméně ne tak docela, ne tak důsledně jako v komunismu/socialismu.

Jestliže totiž komunismus/socialismus cílí na pospolitost všech lidí bez výjimky, pak pospolitost fašismu je daleko spíše úzkým, vyhraněným, exkluzivním společenstvím smečky. Ano, každý jedinec zde svou individualitu podřídí kolektivním zájmům vlastní smečky; nicméně na straně druhé je zde přece jenom ještě zachována základní mentalita (reálného!) liberalismu: totiž lovit, rvát a trhat výlučně ve vlastním zájmu.

Jestliže tedy jak komunismus, tak i fašismus jsou svou myšlenkou pospolitosti negací, opakem individualistického liberalismu, pak fašismus je takovouto negací podstatně méně důsledně nežli komunismus. Fašismus je spíše jakýmsi hybridním spojením elementů individualismu (tedy: liberalismu) a pospolitosti.

Pro tento výklad svědčí ten fakt, že fašismus - na rozdíl od komunismu - nikdy nezrušil kapitalismus, s jeho inherentní dravostí, nýbrž s ním dokázal bezproblémově koexistovat. Celkově je tedy možno říci, že jak komunismus/socialismus tak i fašismus vznikají jako reakce na krizi liberalismu (a to jak ideového tak materiálního, tedy kapitalismu); ovšem fašismus je negací pouze polovičatou, která mezilidskou pospolitost instaluje pouze v rovině politické, ale nikoli v rovině materiální.

Tolik tedy k otázce, zda současný trend k fašistoidním hnutím je projevem krize demokracie, nebo kapitalismu. Zopakujme ještě jednou: ve skutečnosti jsou ve hře oba tyto faktory, jak krize (liberálního) kapitalismu, tak i krize (liberální) demokracie. Krize liberalismu je tedy společným jmenovatelem obou těchto příčin.

Taktéž přeji dobrý den, paní Smejkalová,

v prvé řadě díky za Váš ohlas, nebývá to zde - bohužel - častým úkazem že by autoři článků byli ochotni takto osobně vstoupit do vzájemného dialogu.

Ovšem ve věci samé, zdá se, došlo k určitému nedorozumění. Zdá se že ve Vás vznikl pocit jako bych Váš článek o německém politikovi podrobil nějaké zásadní kritice; to opravdu nebylo mým úmyslem.

Že jsem na úvod napsal že F. Merz si zřejmě "nedokázal získat Vaši přízeň" - no ano, nějakým způsobem se nový text otevřít musí, a bylo evidentní že Váš obraz tohoto politika je veskrze kritický. Tím jsem ale naprosto neměl v úmyslu vytvářet dojem že by byl (v nepřípustné míře) zaujatý.

Že si Merz svým povolebním lavírováním způsobil nemálo nevůle u svých příznivců jsem nijak nezpochybnil; pouze jsem poukázal na to že tento fakt neplnění předvolebních slibů je v politice v zásadě naprosto běžným jevem, a že je tedy poněkud nespravedlivé věc stavět tak jako by se u F. Merze jednalo o nějaké výjimečné osobní či politické selhání.

Že by se mi ale jenom proto "líbil" jeho pragmatismus - tak to skutečně ne, zcela otevřeně řečeno v dřívějších dobách mi Friedrich Merz byl (mírně řečeno) jedním z nejvíce nesympatických aktérů v německé politice vůbec. Pak jsem ho po delší čas víceméně ztratil z dohledu; a proto mě přece jenom do určité míry pozitivně překvapilo, že ve srovnání s jeho dřívějším způsobem vystupování (pro které jsem ho nazval "politickým predátorem") dnes alespoň navenek působí přece jenom o něco solidnějším, rozvážnějším dojmem.

Ještě jednou tedy, paní Smejkalová, nevykládejte si prosím můj komentář k Vašemu článku nijak ve zlém. Vždy oceňuji důkladnost Vašich rešerší o německé politické scéně, a v naprosté většině případů plně souzním s Vašimi analýzami. Ovšem - věci pravidelně stojí tak, že když člověk sám komentuje něčí myšlenky či názory, pak většinou tematizuje to, kde má v úmyslu vyjádřit nějaký jiný možný náhled. Zatímco tam kde existuje plný vzájemný souhlas, tam vlastně není vůbec o čem psát.

Takže tolik na vysvětlenou, nic ve zlém a přeji hezký den. ;-)