Jeden citát, který docela přesně vystihuje danou záležitost:
"Skutečná otázka není, zda stroje umí myslet, nýbrž zda tak činí lidé."
B. F. Skinner
A ještě jeden citát k danému tématu:
"Umělá inteligence je ta nejvíce přeceňovaná technologie, jakou jsem kdy viděl."
Gary Hamel, nejčastěji citovaný profesor teorie řízení na světě
V každém případě: pokud se zde kontroverzně probírá otázka zda UI může předhonit člověka v oblasti kognitivních schopností, je nejvyšší čas si konkrétněji určit, co toto myšlení vlastně je, jaké jsou jeho základní znaky a kvality. A proč to tedy UI bude mít extrémně těžké těchto úrovní myšlení dosáhnout.
Přičemž zde budou podány základní znaky, kterými se p r a v é (filozofické) myšlení odlišuje od myšlení běžného, konvenčního, lineárně mechanického. Teprve na tomto horizontu se ukáže, jak vysoké jsou překážky pro UI aby dokázala myslet (také) takovýmto způsobem. Tak tedy základní požadavky pravého myšlení:
- Nehodnotit (poznávat) věci jenom v jejich jednotlivé jevové (viditelné) podobě, nýbrž v jejich celkovém kontextu; v konečné rovině v kontextu celého vesmíru, veškerého bytí.
- Nezůstat stát u pouze vnějškové, viditelné stránky věcí (fenoménů), nýbrž od této jevové stránky pokračovat dále, k vnitřní, skryté, neviditelné podstatě dané věci.
- Nezůstat stát u statické podoby věcí (tedy tak jak je vidíme, vnímáme v tomto okamžiku), nýbrž pochopit je v jejich (celkovém) vývoji, od nižších forem k vyšším, komplexnějším; v posledním smyslu v kontextu evoluce celého univerza.
- Jakožto v zásadě výsledek předcházejících momentů: pochopit že fenomény tohoto světa mají zásadně charakter protikladů; to jest vždy jsou výslednicí dvou základních protikladných sil; tyto dvě protikladné síly udržují daný fenomén v relativní rovnováze, a zároveň určují jeho hledanou podstatu.
--------------------------------------
Takové jsou tedy v kostce základní znaky, požadavky pravého, tedy filozofického myšlení. Uveďme si teď ale několik konkrétních příkladů, abychom si ukázali že ve skutečnosti se nejedná jenom o nějaké abstraktní filozofické myšlení vyhrazené úzkým vrstvám zasvěcených, nýbrž že takto definovaný způsob myšlení má zásadní důsledky i pro zcela konkrétní vezdejší svět.
Zcela typický případ: politické a státní uspořádání.
Konvenční myšlení zde nedokáže spatřit nic jiného, nežli za prvé jenom víceméně jednotlivé fenomény, instituty: vláda, parlament, soudy, volby. Toto konvenční myšlení nedokáže tyto jednotlivé instituty pochopit v jejich celku - a proto nedokáže ani pochopit jejich hlubší systémovou podmíněnost, jejich skrytou podstatu. Konkrétně: toto konvenční myšlení vidí jenom napohled svobodnou "demokratickou" politiku; ale nedokáže pokročit dále k pochopení, že tato politická forma je pouze jakýmsi příkrovem, vnější slupkou, a že reálným fundamentem tohoto politického dění není nic jiného nežli "starý dobrý" kapitalismus. Toto konvenční myšlení sféru ekonomiky vnímá jenom jako jeden z mnoha dalších sektorů společenského života; ale nikdy se nedokáže propracovat k pochopení toho, co vlastně doopravdy znamenalo, když Marx tuto ekonomickou sféru nazval "materiální základnou společnosti". V důsledku tohoto svého nepochopení základního systémového určení toto konvenční myšlení stále propadá klasickému klamnému přesvědčení, že když je svobodná politika, že už jenom tím je bez dalšího svobodný i sám člověk.
Tomuto klamnému přesvědčení toto konvenční myšlení propadá proto, že selhává ve všech čtyřech výše uvedených základních znacích pravého myšlení:
- Člověka nedokáže pochopit jako bytost podstatně podmíněnou celým komplexem společenských vztahů, nýbrž vnímá ho pouze jako principiálně jednotlivou, izolovanou, atomizovanou entitu.
- Proto toto konvenční myšlení nedokáže od vnějškové, pouze občansko-politické formy svobody pokročit dále, k otázce v čem leží skutečná podstata lidské bytosti, a tedy její pravá, bytostná svoboda.
- Toto konvenční myšlení nedokáže člověka pochopit v jeho evolučním procesu, a tedy ani v jeho bytostném (humánním, kulturním, kognitivním a mravním) progresu; naopak dnes se stalo vyslovenou módou tvrdit, že žádný progres neexistuje, že veškeré společenské dění je prý jenom nijak neurčitelný a nepredikovatelný chaos.
V důsledku těchto základních kognitivních selhání toto konvenční vědomí nikdy nedokáže člověka uchopit v jeho klíčových napěťových vztazích, v jeho rozporuplném postavení mezi jeho existencí individuální a pospolitou, mezi jeho autonomií a jeho determinovaností, mezi jeho existencí materiální a duchovní, mezi jeho egocentrismem a altruismem, mezi jeho životem aktuálním a žitím transcendentálním.
Všechny tyto otázky, všechny tyto bytostné protiklady lidského žití konvenční myšlení (tedy to myšlení které profiluje naši současnou civilizaci) míjí, obchází a eliminuje, protože není schopno se s nimi vypořádat; a proto se neustále samo zmítá uprostřed těchto protichůdných sil a určení, je zcela nahodile vrháno sem a tam, zastává jednou tuto pozici a vzápětí zase zcela protikladnou, aniž by dokázalo hlouběji odůvodnit proč vlastně.
------------------------------------
Takovýmto způsobem se tedy konvenční, lineárně-mechanicky uvažující myšlení liší od myšlení pravého, filozoficky fundovaného. Podívejme se teď, co to všechno má co dělat s otázkou umělé inteligence.
Ze všech těch uvedených vad kterými trpí konvenční vědomí zřejmě naprostý počátek tvoří ona jako první zmíněná neschopnost vnímat věci, fenomény v jejich celkové souvislosti. Nýbrž toto vědomí je pojímá jenom jako jednotlivé předměty, entity tak jak zde stojí a leží. Aristoteles svého času napsal, že "mladý muž měl studovat aritmetiku nebo geometrii, ale mladý muž by neměl studovat filozofii, protože ještě nemá dost životních zkušeností, aby dokázal spojit jednotlivé s obecným".
Tento napohled nikterak vzrušující požadavek má ve skutečnosti naprosto klíčový význam. Připomeňme si: základní cíl a smysl jakéhokoli (autentického) filozofického myšlení nemůže spočívat v ničem jiném, nežli v dosažení poznání obecného. Tedy takového, které překračuje pouhou individuální existenci věcí. Jenže - toto obecné poznání nemůže rezultovat z ničeho jiného nežli právě z oné Aristotelem zmíněné životní zkušenosti. Protože když za tímto obecným poznáním nestojí tato životní zkušenost, pak se daný adept filozofického myšlení sice naučí víceméně zpaměti určité obecné věty, ani nikdy nepochopí jejich pravý význam, nikdy je nedokáže spojit s autentickou životností bezprostředně, individuálně jsoucích věcí.
A nyní se můžeme vrátit k tomu co jsme si uvedli už dříve: umělá inteligence nikdy nemůže mít tuto životní zkušenost, protože nemá biologický základ. Nemá schopnost prožitku. Jistě, přijde čas kdy umělá inteligence bude schopna diskutovat i na filozofická témata; ale to jenom proto že příslušné myšlenky do sebe předtím "vcucne" z internetu. Ale nikdy nebude schopna samostatného kreativního myšlení, protože jí bude chybět tento absolutní základ vlastní životní zkušenosti.
Shodou okolností ve filmu o Dubčekovi který v minulých dnech vysílala Česká televize ("Všichni lidé jednou budou bratři") byl ukázán slogan roztažený přes celou šířku budovy zřejmě filmové fakulty, jehož autorem je zřejmě dokumentarista Karel Vachek: "Substanciálním věcem není možno naučit."
Opět: napohled nijak obzvlášť převratný výrok, ale ve svých důsledcích znamená toto: studenty (filmové fakulty) není možno naučit ničemu, co je skutečně substanciální. Je možno je pouze naučit určitým technikám, dovednostem. Ale to co je skutečně podstatné, substanciální, k tomu si už cestu musí najít každý sám, svým vlastním hledáním, svou vlastní životní zkušeností.
A tím spíše platí o umělé inteligenci, jejíž veškeré schopnosti spočívají právě jenom a pouze na učení: ona nikdy nebude mít přístup k tomu, co je skutečně podstatné, co je skutečně substanciální. Ona bude stále jenom slepě a bez ducha memorovat to, čemu bude naučena.
Přitom - je nutno zopakovat ještě jednou - fatální není zdaleka to, že takto omezený způsob myšlení vykazuje umělá inteligence. To co je skutečně fatální je ten fakt, že tímto omezeným způsobem myslí a uvažuje celá naše současná, postosvícenská technicko-vědecká civilizace.
A v každém případě - ještě bych dodal - se lidé od dob starověku nenaučili nějak výrazně lépe myslet. Daleko spíše naopak, při srovnání s velkými mysliteli antického starověku dnešní úroveň myšlení doznala hluboké degradace, přes všechny novodobé technické pomůcky jako knihtisk, televize a google.
Právě tohle by nakonec mohlo pro lidstvo znamenat to největší reálné nebezpečí ze strany umělé inteligence: že se lidé natolik začnou spoléhat na to že ona všechno vymyslí (to jest: všechny potřebné informace opatří) za ně, že se nakonec už úplně odnaučí samostatnému, svébytnému myšlení.
V každém případě, pane Horáku, se zdá být nedostatečně odůvodněným počinem chtít extrapolovat výsledky procesů ryze fyzikálních na fenomény, které se ohledně míry jejich komplexity nacházejí o celou řadu levelů výše.
Zkrátka: že se voda při zmrznutí změní v led, to ještě nijak nedokládá že pouhým urychlením proudění informačních toků (respektive početních operací v počítačových čipech), tedy jenom samotnou touto kvantitou dojde ke skutečně kvalitativnímu skoku. Totiž: ono se ani dost dobře nedá tvrdit, že by led vůči vodě představoval nějakou vývojově vyšší kvalitu. Daleko spíše naopak.
Samozřejmě, s absolutní jistotou do budoucna není možno predikovat (téměř) nic. Ale smyslem mých komentářů bylo (jak už jsem zmínil úvodem) především to, aby se místo poplašných, až přímo hororových vizí raději zachoval smysl pro proporce a pro realitu.
Ostatně, zdaleka největším nebezpečím pro přežití lidstva i nadále zůstává "docela obyčejná" atomová bomba. Na jejíž existenci jsme si ovšem časem už natolik zvykli, že dnes jenom při výjimečných příležitostech (jako agrese Ruska proti Ukrajině) dokáže vzbudit větší zájem veřejnosti.
A tak bych si docela troufal odhadovat, že na UI si budoucí generace taktéž zvyknou jako na víceméně zcela samozřejmou součást jejich životů - podobně jako my jsme si zvykli na kdysi "revoluční" vynálezy jako parní stroj, automobil, televizor a letadla. A počítače a internet.
Ano, všechny tyto vynálezy nějakým způsobem změnily náš způsob života, mnohdy i skutečně výrazným způsobem. Nicméně - přes všechny tyto ryze technické změny ve svém jádru člověk zůstává víceméně stále tou samou bytostí. Když si člověk například přečte Aristotelovu klasifikaci osobnostních typů, pak - snad s určitým překvapením - zjistí že ta má zřejmě naprosto nezměněnou platnost až po dnešní dny. Jinak řečeno: ve svých základních psychických, a tedy i osobnostních strukturách se člověk nijak zásadním způsobem nezměnil od dob starověku až po naše "moderní" časy. Všechno ostatní jsou konec konců pouze vnějškové kulisy, na jejichž pozadí člověk řeší víceméně stály ty samé problémy jeho existence, dopouští se stále těch samých chyb, a páchá stále ty samé hříchy.
Ještě stojí za zmínku poslední odstavec textu J. Pehe, kde uvádí temné předpovědi M. Heideggera o tom, jak v budoucnosti lidská společnost zcela ztratí kontrolu nad "námi vytvořenou technovědou". Ano, takovýto vývoj mnohé (nejen fenomenologické) filozofické směry skutečně předvídaly; ovšem zde J. Pehe opět jednou převrací vztah příčiny a následku.
K této ztrátě kontroly člověka nad jeho světem nedochází primárně v důsledku ryze technického (včetně UI) rozvoje; nýbrž přesně naopak, k takovémuto převrácení vztahu subjektu a objektu může směřovat pouze taková civilizace, která už sama dávno pohřbila svou autentickou lidskost, a nahradila ji slepou vírou v samospasitelnost technovědy. Jenom taková civilizace která zcela ztratila svůj vztah ke komplexnímu, strukturovanému bytí - ať bytí jednotlivce, ať bytí celé společnosti či bytí transcendentálně-metafyzickému respektive transcendentálně-teologickému - jedině takováto společnost která se vlastním zaviněním vydala na cestu slepé víry v pouze jednodimenzionální, plochý svět vědeckotechnického myšlení, jedině takováto civilizace se musí obávat toho že se vlády nad ní zmocní její vlastní produkt, svět neživých věcí.
Jestliže by tedy jednou skutečně mělo dojít tomu že lidský svět začne být ovládán bezduchými algoritmy umělé inteligence, pak to nebude v žádném případě primárně v důsledku ryze technických schopností UI, nýbrž v důsledku toho, že samotná lidská civilizace kulturně, intelektuálně a existenciálně vzdala a pohřbila samu sebe. UI může být nanejvýš posledním hřebíčkem do rakve takovéto kulturně degradované civilizace; ale svým vlastním hrobařem je tato civilizace sama.
Ještě jednou budiž řečeno ve vší jasnosti: nejedná se o to, že by umělá inteligence snad měla dokázat myslet natolik lépe nežli člověk, tak že by ho nakonec zcela vytěsnila jako technologicky zastaralý vývojový model. Nýbrž jedná se o to, že ve skutečnosti umělá inteligence nedokáže myslet vůbec. To jest - nedokáže myslet ve vlastním slova smyslu. A nejsou žádné náznaky toho, že by se na tomto stavu v historicky dohledné době mělo něco zásadního změnit.
Umělá inteligence je doslova a do písmene novodobý Golém - extrémně výkonný pracovník, ale zároveň ve svém jádru primitiv, zcela neschopný vlastní akce, který je ve veškerém svém konání odkázán na organizační povely svého pána. A jedině v tu chvíli kdy tento pán opomene nad ním vykonávat řádný pohled, teprve poté se tento sluha může utrhnout ze řetězu a začít provádět své destruktivní dílo.
A přesně takhle to v budoucnosti bude zřejmě probíhat i s umělou inteligencí. Ona - i přes všechny její v určitých směrech fascinující schopnosti - zůstane nadále pouhým sluhou, robotem pasivně a trpně provádějícím příkazy svého pána. Tedy člověka. Ovšem - budou chvíle kdy tento člověk tak či onak zmešká či opomene svou povinnost dohledu; a v takových chvíli UI skutečně zřejmě začne provádět "psí kusy".
Je svým způsobem skutečně fascinující, jak precizně stará pražská židovská legenda dokázala vystihnout problém doby moderního věku, o jehož konkrétní podobě tehdejší lidé ještě nemohli mít ani ponětí.
------------------------------
Ovšem je nutno si uvědomit, že daleko spíše nežli aby se sama UI "utrhla ze řetězu" bude docházet k tomu, že bude aktivně a cíleně zneužívána člověkem, pro ty či ony temné cíle. Bude se tak samozřejmě dít (a už dnes se děje) především na poli válečném; ale bude se tak dít i ve sféře ekonomiky, tedy v nemilosrdném konkurenčním boji. Bude se tak dít stejně tak v konkurenčních bojích politických. A nakonec (i když dost možná v řadě nikoli neposlední) to budou nesčetné, nepřehlédnutelné řady soukromníků, kteří nacházejí životní potěšení v čiré destrukci. A tak jestliže dnes v robotice platí (alespoň v teorii) Asimovův zákon, že "žádný robot nesmí ublížit člověku", časem se dozajista najde někdo kdo stvoří umělou inteligenci které vštípí princip, že "UI je více nežli člověk, a ten má být jejím sluhou".
Jedině za takovýchto okolností je možno (a nutno) se obávat, že UI se skutečně začne chovat jako subjekt s autokratickými choutkami. Ne snad že by takovýmto subjektem byla doopravdy (k tomu je zapotřebí schopnosti prožitku, vlastního sebeuvědomění, a už jsme si řekli že takovéhoto prožitku UI principiálně schopná není); ale ona se - daným způsobem naprogramována - začne chovat tak jako by takovýmto subjektem byla. Takovéto destruktivně designované UI-pseudosubjekty se pak skutečně mohou šířit světem, podobně jako dnes tak už činí nesčetné počítačové víry.
Ještě jednou ale: vlastní nebezpečí nepramení od samotné UI, od její údajné schopnosti stát se superiorním subjektem stojícím nad člověkem; vlastní nebezpečí - jako vždy - pochází a bude pocházet od samotného člověka, od jeho destruktivních choutek.
Právě proto jednou skutečnou obranou proti těmto nebezpečím nejsou opatření rázu ryze technického - nýbrž je zapotřebí celý život společnosti převést na jiný, pro-humánní, nedestruktivní základ.
Jen málokdo si dokáže uvědomit, jak vysoce destruktivní potenciál má současné, napohled natolik "svobodné" společenské uspořádání. Samotná materiální základna této společnosti, totiž kapitalistická forma produkce s jejím fixováním veškeré produkční energie na neustálou maximalizaci zisku za každou cenu, s její nemilosrdnou konkurencí, má vysoce destruktivní charakter.
Ale i samotné společensko-politické uspořádání této civilizace - napohled natolik nekonečně svobodné - ale ve skutečnosti člověka ponechává bez pomoci v naprosté prázdnotě, bezvýznamnosti jeho atomizované, pouze ryze individuální existence. Takto sobě samému přenechané lidské individuum pociťuje (ať už si to samo přizná či ne) tuto svou existenciální prázdnotu a nicotu, a snaží se ji - usilovně, zoufale a křečovitě - přehlušit, překrýt všemi možnými horečnými aktivitami. A protože zde nejsou k dispozici aktivity skutečně humánně pozitivní, pak si toto sobě samému ztracené lidské individuum hledá náhražkové vybití svých potenciálů v činnostech ryze destruktivních. Když už ono samo prožívá marnost své existence, pak ať je této destrukci vystaven celý svět.
Ještě jednou tedy: pravé řešení problémů vyvstávajících kolem UI nespočívá v oblasti ryze technické; nýbrž to co je bezpodmínečně zapotřebí je všestranný přerod celé společnosti, jejího hodnotového nastavení, jejích životních aktivit, tak aby její způsob existence podporoval pozitivní, humánní, a nikoli destruktivní vztah člověka k jeho světu, k životu vůbec.
Lidstvo stojí před evolučním skokem. Vpřed, nebo do propasti?
Jiří Pehe
Jeden citát, který docela přesně vystihuje danou záležitost:
"Skutečná otázka není, zda stroje umí myslet, nýbrž zda tak činí lidé."
B. F. Skinner
A ještě jeden citát k danému tématu:
"Umělá inteligence je ta nejvíce přeceňovaná technologie, jakou jsem kdy viděl."
Gary Hamel, nejčastěji citovaný profesor teorie řízení na světě
V každém případě: pokud se zde kontroverzně probírá otázka zda UI může předhonit člověka v oblasti kognitivních schopností, je nejvyšší čas si konkrétněji určit, co toto myšlení vlastně je, jaké jsou jeho základní znaky a kvality. A proč to tedy UI bude mít extrémně těžké těchto úrovní myšlení dosáhnout.
Přičemž zde budou podány základní znaky, kterými se p r a v é (filozofické) myšlení odlišuje od myšlení běžného, konvenčního, lineárně mechanického. Teprve na tomto horizontu se ukáže, jak vysoké jsou překážky pro UI aby dokázala myslet (také) takovýmto způsobem. Tak tedy základní požadavky pravého myšlení:
- Nehodnotit (poznávat) věci jenom v jejich jednotlivé jevové (viditelné) podobě, nýbrž v jejich celkovém kontextu; v konečné rovině v kontextu celého vesmíru, veškerého bytí.
- Nezůstat stát u pouze vnějškové, viditelné stránky věcí (fenoménů), nýbrž od této jevové stránky pokračovat dále, k vnitřní, skryté, neviditelné podstatě dané věci.
- Nezůstat stát u statické podoby věcí (tedy tak jak je vidíme, vnímáme v tomto okamžiku), nýbrž pochopit je v jejich (celkovém) vývoji, od nižších forem k vyšším, komplexnějším; v posledním smyslu v kontextu evoluce celého univerza.
- Jakožto v zásadě výsledek předcházejících momentů: pochopit že fenomény tohoto světa mají zásadně charakter protikladů; to jest vždy jsou výslednicí dvou základních protikladných sil; tyto dvě protikladné síly udržují daný fenomén v relativní rovnováze, a zároveň určují jeho hledanou podstatu.
--------------------------------------
Takové jsou tedy v kostce základní znaky, požadavky pravého, tedy filozofického myšlení. Uveďme si teď ale několik konkrétních příkladů, abychom si ukázali že ve skutečnosti se nejedná jenom o nějaké abstraktní filozofické myšlení vyhrazené úzkým vrstvám zasvěcených, nýbrž že takto definovaný způsob myšlení má zásadní důsledky i pro zcela konkrétní vezdejší svět.
Zcela typický případ: politické a státní uspořádání.
Konvenční myšlení zde nedokáže spatřit nic jiného, nežli za prvé jenom víceméně jednotlivé fenomény, instituty: vláda, parlament, soudy, volby. Toto konvenční myšlení nedokáže tyto jednotlivé instituty pochopit v jejich celku - a proto nedokáže ani pochopit jejich hlubší systémovou podmíněnost, jejich skrytou podstatu. Konkrétně: toto konvenční myšlení vidí jenom napohled svobodnou "demokratickou" politiku; ale nedokáže pokročit dále k pochopení, že tato politická forma je pouze jakýmsi příkrovem, vnější slupkou, a že reálným fundamentem tohoto politického dění není nic jiného nežli "starý dobrý" kapitalismus. Toto konvenční myšlení sféru ekonomiky vnímá jenom jako jeden z mnoha dalších sektorů společenského života; ale nikdy se nedokáže propracovat k pochopení toho, co vlastně doopravdy znamenalo, když Marx tuto ekonomickou sféru nazval "materiální základnou společnosti". V důsledku tohoto svého nepochopení základního systémového určení toto konvenční myšlení stále propadá klasickému klamnému přesvědčení, že když je svobodná politika, že už jenom tím je bez dalšího svobodný i sám člověk.
Tomuto klamnému přesvědčení toto konvenční myšlení propadá proto, že selhává ve všech čtyřech výše uvedených základních znacích pravého myšlení:
- Člověka nedokáže pochopit jako bytost podstatně podmíněnou celým komplexem společenských vztahů, nýbrž vnímá ho pouze jako principiálně jednotlivou, izolovanou, atomizovanou entitu.
- Proto toto konvenční myšlení nedokáže od vnějškové, pouze občansko-politické formy svobody pokročit dále, k otázce v čem leží skutečná podstata lidské bytosti, a tedy její pravá, bytostná svoboda.
- Toto konvenční myšlení nedokáže člověka pochopit v jeho evolučním procesu, a tedy ani v jeho bytostném (humánním, kulturním, kognitivním a mravním) progresu; naopak dnes se stalo vyslovenou módou tvrdit, že žádný progres neexistuje, že veškeré společenské dění je prý jenom nijak neurčitelný a nepredikovatelný chaos.
V důsledku těchto základních kognitivních selhání toto konvenční vědomí nikdy nedokáže člověka uchopit v jeho klíčových napěťových vztazích, v jeho rozporuplném postavení mezi jeho existencí individuální a pospolitou, mezi jeho autonomií a jeho determinovaností, mezi jeho existencí materiální a duchovní, mezi jeho egocentrismem a altruismem, mezi jeho životem aktuálním a žitím transcendentálním.
Všechny tyto otázky, všechny tyto bytostné protiklady lidského žití konvenční myšlení (tedy to myšlení které profiluje naši současnou civilizaci) míjí, obchází a eliminuje, protože není schopno se s nimi vypořádat; a proto se neustále samo zmítá uprostřed těchto protichůdných sil a určení, je zcela nahodile vrháno sem a tam, zastává jednou tuto pozici a vzápětí zase zcela protikladnou, aniž by dokázalo hlouběji odůvodnit proč vlastně.
------------------------------------
Takovýmto způsobem se tedy konvenční, lineárně-mechanicky uvažující myšlení liší od myšlení pravého, filozoficky fundovaného. Podívejme se teď, co to všechno má co dělat s otázkou umělé inteligence.
Ze všech těch uvedených vad kterými trpí konvenční vědomí zřejmě naprostý počátek tvoří ona jako první zmíněná neschopnost vnímat věci, fenomény v jejich celkové souvislosti. Nýbrž toto vědomí je pojímá jenom jako jednotlivé předměty, entity tak jak zde stojí a leží. Aristoteles svého času napsal, že "mladý muž měl studovat aritmetiku nebo geometrii, ale mladý muž by neměl studovat filozofii, protože ještě nemá dost životních zkušeností, aby dokázal spojit jednotlivé s obecným".
Tento napohled nikterak vzrušující požadavek má ve skutečnosti naprosto klíčový význam. Připomeňme si: základní cíl a smysl jakéhokoli (autentického) filozofického myšlení nemůže spočívat v ničem jiném, nežli v dosažení poznání obecného. Tedy takového, které překračuje pouhou individuální existenci věcí. Jenže - toto obecné poznání nemůže rezultovat z ničeho jiného nežli právě z oné Aristotelem zmíněné životní zkušenosti. Protože když za tímto obecným poznáním nestojí tato životní zkušenost, pak se daný adept filozofického myšlení sice naučí víceméně zpaměti určité obecné věty, ani nikdy nepochopí jejich pravý význam, nikdy je nedokáže spojit s autentickou životností bezprostředně, individuálně jsoucích věcí.
A nyní se můžeme vrátit k tomu co jsme si uvedli už dříve: umělá inteligence nikdy nemůže mít tuto životní zkušenost, protože nemá biologický základ. Nemá schopnost prožitku. Jistě, přijde čas kdy umělá inteligence bude schopna diskutovat i na filozofická témata; ale to jenom proto že příslušné myšlenky do sebe předtím "vcucne" z internetu. Ale nikdy nebude schopna samostatného kreativního myšlení, protože jí bude chybět tento absolutní základ vlastní životní zkušenosti.
Shodou okolností ve filmu o Dubčekovi který v minulých dnech vysílala Česká televize ("Všichni lidé jednou budou bratři") byl ukázán slogan roztažený přes celou šířku budovy zřejmě filmové fakulty, jehož autorem je zřejmě dokumentarista Karel Vachek: "Substanciálním věcem není možno naučit."
Opět: napohled nijak obzvlášť převratný výrok, ale ve svých důsledcích znamená toto: studenty (filmové fakulty) není možno naučit ničemu, co je skutečně substanciální. Je možno je pouze naučit určitým technikám, dovednostem. Ale to co je skutečně podstatné, substanciální, k tomu si už cestu musí najít každý sám, svým vlastním hledáním, svou vlastní životní zkušeností.
A tím spíše platí o umělé inteligenci, jejíž veškeré schopnosti spočívají právě jenom a pouze na učení: ona nikdy nebude mít přístup k tomu, co je skutečně podstatné, co je skutečně substanciální. Ona bude stále jenom slepě a bez ducha memorovat to, čemu bude naučena.
Přitom - je nutno zopakovat ještě jednou - fatální není zdaleka to, že takto omezený způsob myšlení vykazuje umělá inteligence. To co je skutečně fatální je ten fakt, že tímto omezeným způsobem myslí a uvažuje celá naše současná, postosvícenská technicko-vědecká civilizace.
A v každém případě - ještě bych dodal - se lidé od dob starověku nenaučili nějak výrazně lépe myslet. Daleko spíše naopak, při srovnání s velkými mysliteli antického starověku dnešní úroveň myšlení doznala hluboké degradace, přes všechny novodobé technické pomůcky jako knihtisk, televize a google.
Právě tohle by nakonec mohlo pro lidstvo znamenat to největší reálné nebezpečí ze strany umělé inteligence: že se lidé natolik začnou spoléhat na to že ona všechno vymyslí (to jest: všechny potřebné informace opatří) za ně, že se nakonec už úplně odnaučí samostatnému, svébytnému myšlení.
V každém případě, pane Horáku, se zdá být nedostatečně odůvodněným počinem chtít extrapolovat výsledky procesů ryze fyzikálních na fenomény, které se ohledně míry jejich komplexity nacházejí o celou řadu levelů výše.
Zkrátka: že se voda při zmrznutí změní v led, to ještě nijak nedokládá že pouhým urychlením proudění informačních toků (respektive početních operací v počítačových čipech), tedy jenom samotnou touto kvantitou dojde ke skutečně kvalitativnímu skoku. Totiž: ono se ani dost dobře nedá tvrdit, že by led vůči vodě představoval nějakou vývojově vyšší kvalitu. Daleko spíše naopak.
Samozřejmě, s absolutní jistotou do budoucna není možno predikovat (téměř) nic. Ale smyslem mých komentářů bylo (jak už jsem zmínil úvodem) především to, aby se místo poplašných, až přímo hororových vizí raději zachoval smysl pro proporce a pro realitu.
Ostatně, zdaleka největším nebezpečím pro přežití lidstva i nadále zůstává "docela obyčejná" atomová bomba. Na jejíž existenci jsme si ovšem časem už natolik zvykli, že dnes jenom při výjimečných příležitostech (jako agrese Ruska proti Ukrajině) dokáže vzbudit větší zájem veřejnosti.
A tak bych si docela troufal odhadovat, že na UI si budoucí generace taktéž zvyknou jako na víceméně zcela samozřejmou součást jejich životů - podobně jako my jsme si zvykli na kdysi "revoluční" vynálezy jako parní stroj, automobil, televizor a letadla. A počítače a internet.
Ano, všechny tyto vynálezy nějakým způsobem změnily náš způsob života, mnohdy i skutečně výrazným způsobem. Nicméně - přes všechny tyto ryze technické změny ve svém jádru člověk zůstává víceméně stále tou samou bytostí. Když si člověk například přečte Aristotelovu klasifikaci osobnostních typů, pak - snad s určitým překvapením - zjistí že ta má zřejmě naprosto nezměněnou platnost až po dnešní dny. Jinak řečeno: ve svých základních psychických, a tedy i osobnostních strukturách se člověk nijak zásadním způsobem nezměnil od dob starověku až po naše "moderní" časy. Všechno ostatní jsou konec konců pouze vnějškové kulisy, na jejichž pozadí člověk řeší víceméně stály ty samé problémy jeho existence, dopouští se stále těch samých chyb, a páchá stále ty samé hříchy.
Ještě stojí za zmínku poslední odstavec textu J. Pehe, kde uvádí temné předpovědi M. Heideggera o tom, jak v budoucnosti lidská společnost zcela ztratí kontrolu nad "námi vytvořenou technovědou". Ano, takovýto vývoj mnohé (nejen fenomenologické) filozofické směry skutečně předvídaly; ovšem zde J. Pehe opět jednou převrací vztah příčiny a následku.
K této ztrátě kontroly člověka nad jeho světem nedochází primárně v důsledku ryze technického (včetně UI) rozvoje; nýbrž přesně naopak, k takovémuto převrácení vztahu subjektu a objektu může směřovat pouze taková civilizace, která už sama dávno pohřbila svou autentickou lidskost, a nahradila ji slepou vírou v samospasitelnost technovědy. Jenom taková civilizace která zcela ztratila svůj vztah ke komplexnímu, strukturovanému bytí - ať bytí jednotlivce, ať bytí celé společnosti či bytí transcendentálně-metafyzickému respektive transcendentálně-teologickému - jedině takováto společnost která se vlastním zaviněním vydala na cestu slepé víry v pouze jednodimenzionální, plochý svět vědeckotechnického myšlení, jedině takováto civilizace se musí obávat toho že se vlády nad ní zmocní její vlastní produkt, svět neživých věcí.
Jestliže by tedy jednou skutečně mělo dojít tomu že lidský svět začne být ovládán bezduchými algoritmy umělé inteligence, pak to nebude v žádném případě primárně v důsledku ryze technických schopností UI, nýbrž v důsledku toho, že samotná lidská civilizace kulturně, intelektuálně a existenciálně vzdala a pohřbila samu sebe. UI může být nanejvýš posledním hřebíčkem do rakve takovéto kulturně degradované civilizace; ale svým vlastním hrobařem je tato civilizace sama.
Ještě jednou budiž řečeno ve vší jasnosti: nejedná se o to, že by umělá inteligence snad měla dokázat myslet natolik lépe nežli člověk, tak že by ho nakonec zcela vytěsnila jako technologicky zastaralý vývojový model. Nýbrž jedná se o to, že ve skutečnosti umělá inteligence nedokáže myslet vůbec. To jest - nedokáže myslet ve vlastním slova smyslu. A nejsou žádné náznaky toho, že by se na tomto stavu v historicky dohledné době mělo něco zásadního změnit.
Umělá inteligence je doslova a do písmene novodobý Golém - extrémně výkonný pracovník, ale zároveň ve svém jádru primitiv, zcela neschopný vlastní akce, který je ve veškerém svém konání odkázán na organizační povely svého pána. A jedině v tu chvíli kdy tento pán opomene nad ním vykonávat řádný pohled, teprve poté se tento sluha může utrhnout ze řetězu a začít provádět své destruktivní dílo.
A přesně takhle to v budoucnosti bude zřejmě probíhat i s umělou inteligencí. Ona - i přes všechny její v určitých směrech fascinující schopnosti - zůstane nadále pouhým sluhou, robotem pasivně a trpně provádějícím příkazy svého pána. Tedy člověka. Ovšem - budou chvíle kdy tento člověk tak či onak zmešká či opomene svou povinnost dohledu; a v takových chvíli UI skutečně zřejmě začne provádět "psí kusy".
Je svým způsobem skutečně fascinující, jak precizně stará pražská židovská legenda dokázala vystihnout problém doby moderního věku, o jehož konkrétní podobě tehdejší lidé ještě nemohli mít ani ponětí.
------------------------------
Ovšem je nutno si uvědomit, že daleko spíše nežli aby se sama UI "utrhla ze řetězu" bude docházet k tomu, že bude aktivně a cíleně zneužívána člověkem, pro ty či ony temné cíle. Bude se tak samozřejmě dít (a už dnes se děje) především na poli válečném; ale bude se tak dít i ve sféře ekonomiky, tedy v nemilosrdném konkurenčním boji. Bude se tak dít stejně tak v konkurenčních bojích politických. A nakonec (i když dost možná v řadě nikoli neposlední) to budou nesčetné, nepřehlédnutelné řady soukromníků, kteří nacházejí životní potěšení v čiré destrukci. A tak jestliže dnes v robotice platí (alespoň v teorii) Asimovův zákon, že "žádný robot nesmí ublížit člověku", časem se dozajista najde někdo kdo stvoří umělou inteligenci které vštípí princip, že "UI je více nežli člověk, a ten má být jejím sluhou".
Jedině za takovýchto okolností je možno (a nutno) se obávat, že UI se skutečně začne chovat jako subjekt s autokratickými choutkami. Ne snad že by takovýmto subjektem byla doopravdy (k tomu je zapotřebí schopnosti prožitku, vlastního sebeuvědomění, a už jsme si řekli že takovéhoto prožitku UI principiálně schopná není); ale ona se - daným způsobem naprogramována - začne chovat tak jako by takovýmto subjektem byla. Takovéto destruktivně designované UI-pseudosubjekty se pak skutečně mohou šířit světem, podobně jako dnes tak už činí nesčetné počítačové víry.
Ještě jednou ale: vlastní nebezpečí nepramení od samotné UI, od její údajné schopnosti stát se superiorním subjektem stojícím nad člověkem; vlastní nebezpečí - jako vždy - pochází a bude pocházet od samotného člověka, od jeho destruktivních choutek.
Právě proto jednou skutečnou obranou proti těmto nebezpečím nejsou opatření rázu ryze technického - nýbrž je zapotřebí celý život společnosti převést na jiný, pro-humánní, nedestruktivní základ.
Jen málokdo si dokáže uvědomit, jak vysoce destruktivní potenciál má současné, napohled natolik "svobodné" společenské uspořádání. Samotná materiální základna této společnosti, totiž kapitalistická forma produkce s jejím fixováním veškeré produkční energie na neustálou maximalizaci zisku za každou cenu, s její nemilosrdnou konkurencí, má vysoce destruktivní charakter.
Ale i samotné společensko-politické uspořádání této civilizace - napohled natolik nekonečně svobodné - ale ve skutečnosti člověka ponechává bez pomoci v naprosté prázdnotě, bezvýznamnosti jeho atomizované, pouze ryze individuální existence. Takto sobě samému přenechané lidské individuum pociťuje (ať už si to samo přizná či ne) tuto svou existenciální prázdnotu a nicotu, a snaží se ji - usilovně, zoufale a křečovitě - přehlušit, překrýt všemi možnými horečnými aktivitami. A protože zde nejsou k dispozici aktivity skutečně humánně pozitivní, pak si toto sobě samému ztracené lidské individuum hledá náhražkové vybití svých potenciálů v činnostech ryze destruktivních. Když už ono samo prožívá marnost své existence, pak ať je této destrukci vystaven celý svět.
Ještě jednou tedy: pravé řešení problémů vyvstávajících kolem UI nespočívá v oblasti ryze technické; nýbrž to co je bezpodmínečně zapotřebí je všestranný přerod celé společnosti, jejího hodnotového nastavení, jejích životních aktivit, tak aby její způsob existence podporoval pozitivní, humánní, a nikoli destruktivní vztah člověka k jeho světu, k životu vůbec.