Tento výrok - či spíše výkřik - je stejně velice problematický ohledně použité terminologie. Je onen politický režim vládnoucí v naší zemi po čtyři desetiletí od roku 1948 skutečně možno právem označit za "komunistický"?...
Za prvé: "komunistickým" tento režim v plném slova smyslu nikdy nebyl, dokonce i podle své vlastní teorie. Nýbrž pouze "socialistický"; což je v zásadě jakási hybridní přechodová forma od kapitalismu ke komunismu.
Ale především: daleko spíše by se pro tento režim hodilo označení "bolševický". Neboť to byl právě nástup bolševické frakce v průběhu revolučních události ve válečném Rusku, kdy byla definitivně pohřbena původní komunistická idea všeobecné emancipace, ve prospěch ryzího uzurpování státní moci.
Jak pochybný, až přímo nesmyslný je onen výkřik "Zavražděna komunisty" je možno si nejlépe znázornit oním příkladem z minulého vstupu: jestliže se v současných Spojených státech - které jsou stále ještě alespoň nominálně demokratickou zemí - stále ještě dějí justiční vraždy, pak by na hrobech těchto obětí pak analogicky musel být nápis: "Zavražděn demokraty".
Pane Nusharte, Vy konzervativci jste vždy pranýřovali pouze ty zločiny, kterých se dopouštěli progresivisté (ať už se tímto označením rozumí cokoli); zatímco leckdy ty samé zločiny kterých se dopouštěli aktéři z konzervativních kruhů vás vždy nechávaly a nechávají podivuhodně chladnými a netečnými.
Jen tak pro zajímavost: právě v dnešním vydání deníku Právo vyšla zpráva o tom, jak se svého času zakládalo OSN. Ještě ale léta předtím americký prezident Roosevelt přišel s myšlenkou "Atlantické charty", jejímž cílem měl být svět nejen bez válek, ale také založený na lidské svobodě. Britský ministerský předseda Churchill si ovšem okamžitě vymínil, že těmito ustanoveními nemají být nijak dotčeny dosavadní mocenské poměry. Totiž: anglické koloniální panství se totiž samozřejmě nacházelo v příkrém rozporu s těmito proklamovanými principy "svobodného a mírového světa". To násilí kterým Angličané toto své koloniální panství získali a udržovali ovšem žádné konzervativce nikdy nepálilo; naopak pro ně to byla neodmyslitelná součást "Old good England", staré dobré Anglie.
Pokud byste chtěl připomenout některé konkrétní zločiny britské okupační mocnosti: tak například známý velitel britského bombardovacího letectva Arthur "Bombarďák" Harris byl v meziválečném období velitelem britských leteckých složek v Iráku; a v rámci boje proti tamějším bojovníkům za nezávislost nařídil plošné bombardování tamějších vesnic. Tedy bez jakéhokoli rozdílu mezi případnými ozbrojenci a mezi civilním obyvatelstvem. Zachovala se dokonce jedna jeho autentická zpráva, ve které si pochvaluje jak jeho bombardéry během dvou hodin zcela srovnaly se zemí povstaleckou vesnici.
Je to skutečně zajímavé: německý letecký útok na španělskou Guerniku je světově známý fanál; zatímco o - zřejmě ještě mnohem brutálnější - vybombardování iráckých vesnic britským válečným hrdinou se nezajímá prakticky nikdo.
Ale můžeme si dát i mnohem aktuálnější příklad, pane Nusharte. Poprava Milady Horákové - bez jakýchkoli pochyb, justiční vražda. Jenže - co tak například dnešní "demokratické" Spojené státy? V nich se (tj. v mnohých jejich státech) stále konají popravy. Ano, nejsou to popravy bezprostředně politické; ale je nesporné, že americká justice má namnoze vyhraněně rasistický profil. To jest: za stejný čin bude pachatel černé pleti s mnohem vyšší pravděpodobností odsouzen k trestu smrti a popraven, nežli pachatel z populace bělošské.
Pane Nusharte, který pak z dnešních konzervativců respektive pravičáků, kteří se natolik rozvášňují nad popravou Milady Horákové z doby před tři čtvrtě stoletím, se zabývá vůbec sebemenší myšlenkou na justiční vraždy, které se stále ještě dějí v současných Spojených státech?! Tedy u našeho (přinejmenším ještě donedávna) spojence a ideového vzoru?...
Velmi zajímavá, a velmi inspirativní úvaha k - pravé - památce Milady Horákové.
Aby tento její obraz a odkaz byl účinně vytržen z rukou fundamentalistických antikomunistů, k tomu by vedla prakticky jediná cesta: kdyby se v českém politickém prostředí našla síla, která by tento její pravý ideový odkaz, jak ho zde vylíčil M. Moravanský, uchopila aktivně a agilně. Kdyby tyto její vize všestranného - a tedy nekapitalistického - rozvoje člověka a společnosti začala aktivně připomínat a vnášet do společenského vědomí, pak by velmi mnoho těchto profesionálních antikomunistů asi velice rychle ochladlo v jejich předstírané přízni a příbuznosti k její osobě.
Pohovořme si při dané příležitosti poněkud podrobněji o proslulém článku 5 ustavující smlouvy společenství NATO. Po dlouhou éru platila obranná funkce NATO jako nerozborná a nezpochybnitelná; a to natolik že si s nejasným, a fakticky k žádnému reálnému počinu nezavazujícím zněním článku 5 nikdo nelámal hlavu. Nebylo to ani zapotřebí; bylo fakticky naprosto samozřejmé že se jedná o obranné společenství západního světa vůči hrozbě totalitních, jakožto "komunistické" se definujících bloků, především Sovětského svazu s jeho satelity. Jinak řečeno: všechny členské státy NATO měly vlastní, vitální zájem na tom nepřipustit žádnou další expanzi sovětského bloku, a platilo jako nepochybná jistota, že v případě napadení nějakého členského státu mu všichni ostatní přijdou na pomoc. A to sice i ryze vojenským činem.
Ovšem - s básníkem řečeno - "čas oponou trhnul"; z postsovětského Ruska sice stále ještě plyne akutní imperialistické nebezpečí, nicméně nejedná se už o střet ideologií. Geopolitický význam ruských vojenských aktivit není tedy natolik globální, jako v éře studené války. Zpříma řečeno: touto současnou ruskou rozpínavostí jsou jeho sousedé ohroženi mnohem akutněji, nežli země vzdálené, jmenovitě USA.
A nyní se začíná projevovat klíčový fenomén, který byl oním "totálním" globálním ideovým střetem druhé poloviny minulého století překryt: že i takzvané "demokratické" státy jsou motivovány především svými vlastními, namnoze egoistickými zájmy. Někdejší ideové souručenství států NATO se až s dechberoucí rychlostí začalo rozpadat.
Ve skutečnosti tento proces není nikterak překvapivý. Je nutno znovu a znovu připomínat, že státy v NATO spojené jsou sice - více či méně - demokratické; ale že jejich reálným životním fundamentem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus. Tedy ten kapitalismus, který sám je postaven nikoli na vzájemné solidaritě a pospolitosti, nýbrž výhradně na sledování vlastního, tedy přinejmenším latentně egoistického zájmu.
Je to tedy právě tento reálný kapitalismus, který primárně formuje jednání a myšlení jak jeho obyvatel, tak ovšem i jeho politiků. - A ostatně i ona zmíněná "demokracie" nakonec není nic jiného nežli pouze relativně regulovanou platformou pro prosazování právě těchto partikulárních, egoistických zájmů.
Nepodivujme se tedy přespříliš nad současným rozpadem někdejší vnitřní soudržnosti NATO. A nečiňme tu chybu, že bychom tento rozpad soudržnosti dávali za vinu jenom a pouze jistému dominantnímu americkému politikovi. Ten jenom - jakožto sám aktivní velkokapitalista - dříve a nestoudněji nežli ostatní pochopil danou realitu, že ve světové politice i nadále platí jenom vlastní zájmy, nic jiného.
Abychom mohli mít k dispozici státy které se k sobě navzájem chovají skutečně odpovědně a solidárně, k tomu bychom napřed museli vybudovat zcela jiný svět, postavit ho na zcela jinou materiální existenční základnu, nežli jakou vytváří onen zmíněný, inherentně egoistický kapitalismus.
A ještě něco je k osobě a osobnosti někdejšího uruguayského prezidenta zapotřebí připojit. Zopakujme si ještě jednou pasáž z úvodního textu, že žijeme v době kdy „selhává politika, protože nemá filosofický horizont, který klade život na první místo před hromaděním bohatství".
To jsou naprosto zásadní slova. V dnešním světě liberální demokracie je veškerý veřejný život zkrácen prakticky pouze na politiku, na čirou technologii moci. Tato moc nemá ale žádný autenticky humánní fundament ani horizont. Ano, ve světě této demokracie se neustále hovoří o "svobodě"; ale i tato svoboda je pojímána naprosto zúženě, panuje představa jako by cesta ke svobodě člověka měla ryze lineární charakter, jako by se jednalo o nějakou jednokolejku, kde se jedná jenom o to dostat se na této dráze co nejdál. Takovéto pojetí "svobody" je ovšem konec konců ryze kvantitativní, a navíc negativně vymezené, měří se pouze absencí pokud možno největšího množství těch či oněch forem přímého politického útlaku.
Co to zde naprosto absentuje je obsahové, substanciální, kvalitativní pojetí lidské svobody. Chybí zde naprosto už samotná otázka (natož pak odpověď) po tom, co vlastně vůbec je člověk jako takový, jaký je konečný smysl jeho přítomnosti na tomto světě. Smysl jeho přítomnosti jak individuální, tak i přítomnosti pospolité, společenské. Pokud ale nemáme zodpovězenu otázku po smyslu lidského žití, pak i samotná svoboda ztrácí smysl - neboť není nic, čím by bylo možno ji naplnit. To jediné co pak zbývá je tento prázdný prostor ryze politické a pouze individuální svobody pak naplňovat lacinými artefakty především hmotného charakteru - tedy konzumním zbožím všeho druhu.
Měl tedy naprosto pravdu José Mujica s tím, že bez širokého filozofického fundamentu politika ztrácí svůj lidský smysl, přestává být sférou společného úsilí lidského společenství o realizaci vyšší míry lidskosti. Jak už bylo řečeno, politika bez tohoto filozofického fundamentu se redukuje na pouhou technologii moci, o kolbiště zápasu partikulárních stranických zájmů a bezduchých ideologických klišé.
Proč antikomunisté každoročně vyvěšují Miladu Horákovou?
Matěj Moravanský
Tento výrok - či spíše výkřik - je stejně velice problematický ohledně použité terminologie. Je onen politický režim vládnoucí v naší zemi po čtyři desetiletí od roku 1948 skutečně možno právem označit za "komunistický"?...
Za prvé: "komunistickým" tento režim v plném slova smyslu nikdy nebyl, dokonce i podle své vlastní teorie. Nýbrž pouze "socialistický"; což je v zásadě jakási hybridní přechodová forma od kapitalismu ke komunismu.
Ale především: daleko spíše by se pro tento režim hodilo označení "bolševický". Neboť to byl právě nástup bolševické frakce v průběhu revolučních události ve válečném Rusku, kdy byla definitivně pohřbena původní komunistická idea všeobecné emancipace, ve prospěch ryzího uzurpování státní moci.
Jak pochybný, až přímo nesmyslný je onen výkřik "Zavražděna komunisty" je možno si nejlépe znázornit oním příkladem z minulého vstupu: jestliže se v současných Spojených státech - které jsou stále ještě alespoň nominálně demokratickou zemí - stále ještě dějí justiční vraždy, pak by na hrobech těchto obětí pak analogicky musel být nápis: "Zavražděn demokraty".
Pane Nusharte, Vy konzervativci jste vždy pranýřovali pouze ty zločiny, kterých se dopouštěli progresivisté (ať už se tímto označením rozumí cokoli); zatímco leckdy ty samé zločiny kterých se dopouštěli aktéři z konzervativních kruhů vás vždy nechávaly a nechávají podivuhodně chladnými a netečnými.
Jen tak pro zajímavost: právě v dnešním vydání deníku Právo vyšla zpráva o tom, jak se svého času zakládalo OSN. Ještě ale léta předtím americký prezident Roosevelt přišel s myšlenkou "Atlantické charty", jejímž cílem měl být svět nejen bez válek, ale také založený na lidské svobodě. Britský ministerský předseda Churchill si ovšem okamžitě vymínil, že těmito ustanoveními nemají být nijak dotčeny dosavadní mocenské poměry. Totiž: anglické koloniální panství se totiž samozřejmě nacházelo v příkrém rozporu s těmito proklamovanými principy "svobodného a mírového světa". To násilí kterým Angličané toto své koloniální panství získali a udržovali ovšem žádné konzervativce nikdy nepálilo; naopak pro ně to byla neodmyslitelná součást "Old good England", staré dobré Anglie.
Pokud byste chtěl připomenout některé konkrétní zločiny britské okupační mocnosti: tak například známý velitel britského bombardovacího letectva Arthur "Bombarďák" Harris byl v meziválečném období velitelem britských leteckých složek v Iráku; a v rámci boje proti tamějším bojovníkům za nezávislost nařídil plošné bombardování tamějších vesnic. Tedy bez jakéhokoli rozdílu mezi případnými ozbrojenci a mezi civilním obyvatelstvem. Zachovala se dokonce jedna jeho autentická zpráva, ve které si pochvaluje jak jeho bombardéry během dvou hodin zcela srovnaly se zemí povstaleckou vesnici.
Je to skutečně zajímavé: německý letecký útok na španělskou Guerniku je světově známý fanál; zatímco o - zřejmě ještě mnohem brutálnější - vybombardování iráckých vesnic britským válečným hrdinou se nezajímá prakticky nikdo.
Ale můžeme si dát i mnohem aktuálnější příklad, pane Nusharte. Poprava Milady Horákové - bez jakýchkoli pochyb, justiční vražda. Jenže - co tak například dnešní "demokratické" Spojené státy? V nich se (tj. v mnohých jejich státech) stále konají popravy. Ano, nejsou to popravy bezprostředně politické; ale je nesporné, že americká justice má namnoze vyhraněně rasistický profil. To jest: za stejný čin bude pachatel černé pleti s mnohem vyšší pravděpodobností odsouzen k trestu smrti a popraven, nežli pachatel z populace bělošské.
Pane Nusharte, který pak z dnešních konzervativců respektive pravičáků, kteří se natolik rozvášňují nad popravou Milady Horákové z doby před tři čtvrtě stoletím, se zabývá vůbec sebemenší myšlenkou na justiční vraždy, které se stále ještě dějí v současných Spojených státech?! Tedy u našeho (přinejmenším ještě donedávna) spojence a ideového vzoru?...
Velmi zajímavá, a velmi inspirativní úvaha k - pravé - památce Milady Horákové.
Aby tento její obraz a odkaz byl účinně vytržen z rukou fundamentalistických antikomunistů, k tomu by vedla prakticky jediná cesta: kdyby se v českém politickém prostředí našla síla, která by tento její pravý ideový odkaz, jak ho zde vylíčil M. Moravanský, uchopila aktivně a agilně. Kdyby tyto její vize všestranného - a tedy nekapitalistického - rozvoje člověka a společnosti začala aktivně připomínat a vnášet do společenského vědomí, pak by velmi mnoho těchto profesionálních antikomunistů asi velice rychle ochladlo v jejich předstírané přízni a příbuznosti k její osobě.
Najde se v českém prostředí takováto síla?
Summit NATO: politický tanec v tekutém trumpovském písku
Jiří Pehe
Pohovořme si při dané příležitosti poněkud podrobněji o proslulém článku 5 ustavující smlouvy společenství NATO. Po dlouhou éru platila obranná funkce NATO jako nerozborná a nezpochybnitelná; a to natolik že si s nejasným, a fakticky k žádnému reálnému počinu nezavazujícím zněním článku 5 nikdo nelámal hlavu. Nebylo to ani zapotřebí; bylo fakticky naprosto samozřejmé že se jedná o obranné společenství západního světa vůči hrozbě totalitních, jakožto "komunistické" se definujících bloků, především Sovětského svazu s jeho satelity. Jinak řečeno: všechny členské státy NATO měly vlastní, vitální zájem na tom nepřipustit žádnou další expanzi sovětského bloku, a platilo jako nepochybná jistota, že v případě napadení nějakého členského státu mu všichni ostatní přijdou na pomoc. A to sice i ryze vojenským činem.
Ovšem - s básníkem řečeno - "čas oponou trhnul"; z postsovětského Ruska sice stále ještě plyne akutní imperialistické nebezpečí, nicméně nejedná se už o střet ideologií. Geopolitický význam ruských vojenských aktivit není tedy natolik globální, jako v éře studené války. Zpříma řečeno: touto současnou ruskou rozpínavostí jsou jeho sousedé ohroženi mnohem akutněji, nežli země vzdálené, jmenovitě USA.
A nyní se začíná projevovat klíčový fenomén, který byl oním "totálním" globálním ideovým střetem druhé poloviny minulého století překryt: že i takzvané "demokratické" státy jsou motivovány především svými vlastními, namnoze egoistickými zájmy. Někdejší ideové souručenství států NATO se až s dechberoucí rychlostí začalo rozpadat.
Ve skutečnosti tento proces není nikterak překvapivý. Je nutno znovu a znovu připomínat, že státy v NATO spojené jsou sice - více či méně - demokratické; ale že jejich reálným životním fundamentem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus. Tedy ten kapitalismus, který sám je postaven nikoli na vzájemné solidaritě a pospolitosti, nýbrž výhradně na sledování vlastního, tedy přinejmenším latentně egoistického zájmu.
Je to tedy právě tento reálný kapitalismus, který primárně formuje jednání a myšlení jak jeho obyvatel, tak ovšem i jeho politiků. - A ostatně i ona zmíněná "demokracie" nakonec není nic jiného nežli pouze relativně regulovanou platformou pro prosazování právě těchto partikulárních, egoistických zájmů.
Nepodivujme se tedy přespříliš nad současným rozpadem někdejší vnitřní soudržnosti NATO. A nečiňme tu chybu, že bychom tento rozpad soudržnosti dávali za vinu jenom a pouze jistému dominantnímu americkému politikovi. Ten jenom - jakožto sám aktivní velkokapitalista - dříve a nestoudněji nežli ostatní pochopil danou realitu, že ve světové politice i nadále platí jenom vlastní zájmy, nic jiného.
Abychom mohli mít k dispozici státy které se k sobě navzájem chovají skutečně odpovědně a solidárně, k tomu bychom napřed museli vybudovat zcela jiný svět, postavit ho na zcela jinou materiální existenční základnu, nežli jakou vytváří onen zmíněný, inherentně egoistický kapitalismus.
Partyzán, zahradník, prezident, filosof. Čím tak fascinoval uruguayský Pepe
Otakar Bureš
A ještě něco je k osobě a osobnosti někdejšího uruguayského prezidenta zapotřebí připojit. Zopakujme si ještě jednou pasáž z úvodního textu, že žijeme v době kdy „selhává politika, protože nemá filosofický horizont, který klade život na první místo před hromaděním bohatství".
To jsou naprosto zásadní slova. V dnešním světě liberální demokracie je veškerý veřejný život zkrácen prakticky pouze na politiku, na čirou technologii moci. Tato moc nemá ale žádný autenticky humánní fundament ani horizont. Ano, ve světě této demokracie se neustále hovoří o "svobodě"; ale i tato svoboda je pojímána naprosto zúženě, panuje představa jako by cesta ke svobodě člověka měla ryze lineární charakter, jako by se jednalo o nějakou jednokolejku, kde se jedná jenom o to dostat se na této dráze co nejdál. Takovéto pojetí "svobody" je ovšem konec konců ryze kvantitativní, a navíc negativně vymezené, měří se pouze absencí pokud možno největšího množství těch či oněch forem přímého politického útlaku.
Co to zde naprosto absentuje je obsahové, substanciální, kvalitativní pojetí lidské svobody. Chybí zde naprosto už samotná otázka (natož pak odpověď) po tom, co vlastně vůbec je člověk jako takový, jaký je konečný smysl jeho přítomnosti na tomto světě. Smysl jeho přítomnosti jak individuální, tak i přítomnosti pospolité, společenské. Pokud ale nemáme zodpovězenu otázku po smyslu lidského žití, pak i samotná svoboda ztrácí smysl - neboť není nic, čím by bylo možno ji naplnit. To jediné co pak zbývá je tento prázdný prostor ryze politické a pouze individuální svobody pak naplňovat lacinými artefakty především hmotného charakteru - tedy konzumním zbožím všeho druhu.
Měl tedy naprosto pravdu José Mujica s tím, že bez širokého filozofického fundamentu politika ztrácí svůj lidský smysl, přestává být sférou společného úsilí lidského společenství o realizaci vyšší míry lidskosti. Jak už bylo řečeno, politika bez tohoto filozofického fundamentu se redukuje na pouhou technologii moci, o kolbiště zápasu partikulárních stranických zájmů a bezduchých ideologických klišé.