Jakkoli byly někdejší programové téze rakouské sociální demokracie z mé strany podrobeny zásadní kritice pro jejich jednostranné, zjednodušené pojetí postavení člověka v kapitalismu, a tedy konec konců až vyloženě naivní představy o možnostech řešení, přesto je v tomto programu obsažena přinejmenším jedna pasáž, která by neměla být přehlédnuta. Neboť ta si - na rozdíl od většiny ostatních bodů programu - ponechává svou nadčasovou platnost.
Jedná se o tuto pasáž: "Socialisté chtějí takové společenské zřízení, čili takové uspořádání životních podmínek a vztahů mezi lidmi, jehož cílem je svobodný rozvoj lidské osobnosti ve společenství."
Tak tedy: svobodný rozvoj lidské osobnosti. Tento cíl je prakticky převzatý z marxismu, s jeho tézí (a nadějí), že v komunismu, tedy ve společnosti osvobozené od tlaků a dehumanizujících mechanismů kapitalismu, dojde k "všestrannému rozvoji všech schopností člověka". Kterážto marxistická vize ovšem (ať vědomě či nikoli) navazuje na antický princip všestranného - tělesného i duševního - harmonického rozvoje lidské osobnosti.
Proč je právě tento bod, tento cíl natolik významný? On se totiž vyznačuje jednou naprosto specifickou vlastností. V minulém vstupu jsme konstatovali, že zásadní vadou jak onoho programu rakouské sociální demokracie, tak ale i současné levice vůbec je to, že stále tvrdošíjně člověka definuje jako údajně primárně pospolitou, solidárně smýšlející bytost, která je prý pouze pod vlivem externích faktorů sváděna k tomu chovat se individualisticky, tedy egoisticky. Ukázali jsme si minule že tomu tak není, že člověk je bytostí stejně tak individualistickou jako pospolitou; a bezprostředně dokonce mnohem více individualistickou nežli pospolitou. Právě tento holý evoluční, respektive evolučně psychologický fakt je hlavní příčinou toho, že napohled tak přesvědčivě, tak humanisticky působící projekty levice většinou narážejí na hluché uši u většiny populace. Člověk současné doby je svým vlastním cítěním prostě někde zcela jinde, nežli kde ho chtějí vidět tyto levicově-humanistické vize.
Těmito kolektivisticko-humanistickými projekty tedy není možno oslovit současného člověka (přinejmenším ne rozhodující většinu). Ovšem - onen projekt "svobodného rozvoje lidské osobnosti" má tu jedinečnou vlastnost, že je v tomto obecném vymezení vlastně "nadkonfesijní"; to jest on překonává onen protiklad mezi pospolitostí a individualismem, s takovýmto cílem se mohou ztotožnit vyznavači obou základních ideových táborů. Je to prakticky jediný cíl, jediný projekt proti kterému by ani jedna z obou stran nemohla vyhlásit nějakou zásadní kritiku, své zásadní a nesmiřitelné veto.
Ovšem - celá věc je ještě mnohem složitější. Věci skutečně nestojí tak (jak to sugeruje ještě někdejší program rakouské sociální demokracie), že by pod tímto heslem všestranného rozvoje lidské bytosti bylo možno bez dalšího shromáždit naprostou většinu národa, přinejmenším veškerý pracující lid, a celé společné úsilí napřít k cíli rozvoji obecného humanismu. Je nepochybné, že tam kde by jedna část společnosti pod tímto heslem skutečně viděla a cítila všestranný humánní rozvoj lidské bytosti, tam jiní by pod tímto "svobodným rozvojem" neviděli nic jiného nežli například výsostné právo uhánět po českých silnicích dvousetkilometrovou rychlostí, bez ohledu na pravidla a bez ohledu na všechny ostatní účastníky provozu.
Nicméně - přece jenom by v tomto cíli mohl být dán určitý počátek. Ovšem velice mnoho záleží na tom, jak přesně, jak konkrétně by tento cíl byl formulován. Podívejme se napřed, jak ho svého času vymezili otcové marxismu. Ve svém díle "Anti-Dühring" (německé vydání MEW 20, s. 274) Bedřich Engels píše:
"...ve které (tj. ve společnosti osvobozené od kapitalismu, JP) na straně druhé produktivní práce, místo aby byla prostředkem znevolnění, se stane prostředkem osvobození lidí, tím že každému jednotlivci poskytuje možnost všestranně (nach allen Richtungen hin) rozvíjet a uplatňovat jeho veškeré schopnosti, tělesné stejně jako duševní, a v níž se z místo tíže stane radostí (aus einer Last eine Lust)."
A později ve svém "Kapitálu" pak Marx obdobně píše o "vyšší společenské formě (...) jejímž základním principem je plný a svobodný rozvoj každého individua." (MEW 23, s. 618)
O co se tu jedná? Máme zde tedy dán cíl, který by mohl být společným jak pro vyznavače (humánní) pospolitosti, tak i pro vyznavače individualismu: svobodný rozvoj každého individua. Tento cíl může být ale velmi rozdílně vykládán ohledně jeho praktické realizace. Zde pak všechno záleží na každém jednotlivém slůvku definice, jakou konkrétní podobu tento "svobodný rozvoj" bude mít.
Pokud by se totiž zdůraznil jenom a pouze onen moment "svobodného rozvoje každého individua", pak by takovýto výklad skutečně mohl vést k posílení pozic vyhraněného (a přinejmenším latentně egoistického) individualismu. Proto je nutno zdůraznit, a za žádnou cenu nenechat padnout ty atributy, kterými tuto vyšší formu svobody lidské bytosti obdařili otcové marxismu: u Engelse se hovoří o "všestranném" rozvoji v e š k e r ý c h (tělesných i duševních) schopností člověka; a obdobně Marx požaduje ne pouze "svobodný", ale zároveň stejně tak p l n ý rozvoj každého individua.
Jestliže tedy onen cíl "svobodného rozvoje každého individua" by se v tomto obecném znění mohl stát společnou platformou, mostem mezi individualisty a mezi vyznavači pospolitosti, mezi pravicí a levicí, pak z pohledu (humanistické) levice všechno záleží na tom nenechat tento cíl omezit pouze na holý individualismus, ve smyslu "svobodný jsem, když mohu nerušeně dělat všechno, co se mně samotnému zlíbí".
Nýbrž tato humanisticky orientovaná levice musí bezpodmínečně trvat na tom, že tento princip "svobodného rozvoje lidského individua" musí být chápán, musí být realizován v jeho rozšířeném pojetí, totiž v uvedeném smyslu jako vytvoření reálných podmínek pro svobodný rozvoj v š e c h lidských schopností a potenciálů, jak tělesných tak ale především těch duševních, kulturních.
Jenom pokud se pravá lidská svoboda bude důsledně pojímat tímto rozšířeným způsobem, jenom na tomto základě je možno praktikovat důslednou kritiku kapitalistického společenského zřízení, s jeho imanentním odcizením člověka od jeho vlastní humánní podstaty, jenom na tomto základě je pak možno rozvíjet projekty všeobecné emancipace lidské bytosti, za společenských podmínek dalece překračujících úzký rámec materialisticky, komerčně orientované společnosti kapitalistického typu.
Pane Morbicere, za podmínek kapitalismu (respektive "svobodné tržní ekonomiky") vždy nevyhnutelně dochází k akumulaci kapitálu. A tedy k onomu rozevírání nůžek mezi nadměrným bohatstvím na straně jedné a nedostatkem na straně druhé. Ta skutečnost že kapitál "unikl ze sevření" národních států jenom poněkud zesiluje tento efekt, ale není jeho primární příčinou.
Je trvalou iluzí (či spíše: sebeklamem) levice, že by v tomto ohledu bylo něčeho podstatného možno dosáhnout prostě vyšším zdaněním koncernů. Tím by bylo onu akumulaci kapitálu možno pouze poněkud zmírnit, ale nikoli odstranit.
Nicméně máte pravdu že "nikdo neví", co s tím respektive proti tomu udělat. Jak řečeno za podmínek kapitalismu je tato stálá akumulace kapitálu trvalým jevem, nelze ho odstranit.
Tak tedy - co k tomu říci? Bezpochyby: je to krásné, je to útěšné čtení. Přinejmenším když se dané úvahy čtou levicovým zrakem. Při této četbě je možno se oddat blahému snění o tom, jak krásný, jak šťastný, jak humánní by mohl být tento svět, kdyby se jenom chtěl řídit těmito přece tak přesvědčivými radami a projekty. Jenže bohužel - ukazuje se znovu a znovu, že tento svět jaksi nejeví ochotu se těmito krásnými sny a představami řídit. Proč je tomu tak? Proč se tento svět sám připravuje o své štěstí? O stav věčné blaženosti? (Která je jinak slibována pouze spravedlivým v nebi?...)
Odpověď na tuto záhadu je fakticky dána už v samotné otázce. Tyto sny o veskrze spravedlivém a humánním světě jsou až příliš růžové, nežli aby mohly být v souladu s realitami tohoto světa. Bohužel, je tomu tak.
Nyní konkrétněji, v čem spočívá tento rozpor mezi přáním a realitou. Těmto programovým vizím (někdejší) rakouské sociální demokracie je možno, respektive nutno vytknout dvě zcela zásadní vady:
- za prvé, nerealistický obraz člověka, lidské bytosti
- za druhé, neřešená respektive nedořešená otázka systémová, totiž nepřekonaný klíčový rozpor mezi kapitalismem a humanismem.
K bodu prvnímu: v programu rakouských socialistů je to samo zmíněno: jestliže oni líčí růžový svět všeobecné mezilidské pospolitosti, pak na straně druhé přiznávají, že je mnoho lidí, kteří se naopak přiklánějí k individualistické cestě za vlastním štěstím. Rakouští socialisté kritizují tento (buržoazní) individualismus; ale konec konců proti němu sami nedokáží, nemohou postavit nic jiného nežli své vlastní p ř e s v ě d č e n í, že pospolitý, solidární způsob existence je přece lepší, humánnější, člověka důstojnější nežli přinejmenším latentně egoistický individualismus. Jinak ale nemají v ruce nic, čím by mohli dokázat, že člověk je ze své vlastní podstaty bytostí více pospolitou, kolektivistickou, nežli bytostí individualistickou.
Jen tak pro zajímavost: v posledním vydání magazínu Listy Vladimír Špidla napsal sám o sobě velmi zajímavý text, ve kterém se zabývá nutností globální systémové změny; a i on argumentuje pospolitým charakterem člověka, a východisko ze stávající civilizační krize vidí v nové formě všeobecného dialogu. Který je podle něj principiálně kolektivistickým dílem.
I Špidla tedy vychází z předpokladu pospolité (kooperativní) podstaty člověka; ale tento jeho předpoklad je stejně tak neodůvodněný, jako nejen u rakouských socialistů, ale u vyznavačů levicového pohledu na svět vůbec. Zde není prostor na to tuto otázku vztahu pospolité a individualistické stránky člověka rozebírat podrobněji; ale v krátkosti je možno konstatovat tyto dva základní momenty:
- za prvé, člověk je stejně tak individualisticky založený jako kolektivisticky; ale bezprostředně mnohem spíše individualisticky, protože každý člověk je primárně on sám, vše okolní vnímá prizmatem své individuality, svého já, svého osobního (soukromého) zájmu
- a za druhé, kapitalistický produkční způsob je principiálně individualistický, a proto ještě mnohem více posiluje onu individualistickou stránku člověka. Kolektivistické cítění se mohlo v rámci tohoto kapitalismu rozvinou prakticky jenom v éře třídních bojů, kdy velké masy populace byly spojeny reálným společným (třídním) zájmem, a bojem za něj. Tyto časy už ale pominuly, a nelze předpokládat že by se v této formě ještě kdy mohly vrátit. Jakékoli projekty společenské transformace založené na tomto předpokladu všeobecné lidské pospolitosti tedy stojí v podstatě na písku.
Mimochodem, v dané souvislosti: příslušníci levice (a tak i autor tohoto článku) si znovu a znovu hořce stěžují na vpád "neoliberalismu", na to jak tento stále více osekává poválečný sociální stát. Přitom si ale vůbec nedokáží, respektive nejsou ochotni uvědomit, že tento kapitalismus je takto "neoliberalistický" ze své samotné podstaty. A jestliže je neoliberalistickým kapitalismus, pak taková bude i samotná buržoazní společnost z tohoto kapitalismu vyrůstající. A jestliže bude takto individualisticko-neoliberalistická samotná společnost (tedy reálný životní rámec každého člověka), pak takto individualisticky-neoliberalisticky bude zákonitě smýšlet i převažující většina společnosti. Jednou větou: nějakou historickou anomálií není současný neoliberalismus, nýbrž takovouto anomálií byl někdejší (třídně podmíněný) kolektivismus. Stěžovat si na nástup neoliberalismu má asi takový smysl jako rozhořčovat se nad tím, že řeky tečou z kopce dolů.
--------------------------------------
A tím se zároveň dostáváme k druhému ze dvou základních omylů programu rakouských socialistů, totiž k jejich naprosté neujasněnosti systémových protikladů kapitalismu. V krátkosti je možno říci: tento socialistický program je plně schizofrenní v tom, že chce všestranně humanizovat tento svět - aniž by ale měl odvahu jasně pojmenovat, a tedy i odstranit příčiny, které tuto dehumanizaci způsobují.
Tato systémově-ideová neujasněnost rakouských socialistů vyplývá konec konců z jejich neujasněného vztahu k Marxovi. Ano, Marxovy představy o komunistické společnosti byly naivní; ale ještě mnohem naivnější jsou všechny představy (i současných) levičáků o tom, že je možno vybudovat jakýsi humánní, demokratický socialismus na půdě kapitalismu. Marx alespoň v plné míře pochopit tu skutečnost, že právě tohle v žádném případě možné není. A proto důsledně požadoval zrušení kapitalismu jako takového, a všech jeho systémových příčin. Zatímco současná radikální, ale nemarxistická levice se stále plácá někde mezi oběma póly tohoto protikladu, chce mít produkční výkonnost kapitalismu a zároveň pohodový pracovní život bez jakéhokoli tlaku, chce mít "svobodné" individuum nezávislé na komkoli druhém, a zároveň solidárně, pospolitě smýšlejícího a jednajícího člověka. Zkrátka, tato levice se stále pokouší o kvadraturu kruhu, aniž by dokázala předložit jakýkoli realistický projekt, jak tento zázrak "socialistického kapitalismu" zrealizovat.
Mimochodem, tento někdejší program rakouských socialistů mi svým humanisticko-socialisticko-demokratickým vyzněním spontánně připomněl snahy československých reformních komunistů roku osmašedesátého. Ti směřovali prakticky k tomu samému cíli: k vybudování homogenní, spravedlivé, demokratické, humánní společnosti bez (třídního) vykořisťování. Ovšem - tyto jejich vize o bezproblémovém propojení socialismu a demokracie byly v zásadě stejně naivní jako vize rakouských socialistů; s tím rozdílem ovšem, že českoslovenští komunisté si byli vědomi alespoň té skutečnosti, že socialismus a kapitalismus jsou navzájem absolutně neslučitelné. Zatímco rakouští socialisté zřejmě nepochopili ani to.
--------------------------------------
Tolik tedy k předloženému někdejšímu programu rakouské sociální demokracie. Přes všechnu kritiku vyjádřenou na jeho tézích nicméně pro jeden moment je nutno mít uznání: ano, v zásadě cesta k lepší budoucnosti skutečně nemůže vést jinudy, nežli někde uprostřed mezi kapitalismem a komunismem. Tato cesta vyváženého středu bude ovšem mnohem obtížnější, nežli jaká se jeví všem kteří se domnívají že postačí prostě vyhlásit projekt jakési "socializace" a "demokratizace" kapitalismu, a že hned vzápětí se celé masy pracujících postaví pod jeho prapory.
Pane Profante, i já jsem se dávno vzdal očekávání, že byste kdy dokázal (či spíše: byl ochoten) pochopit, co to vlastně skutečně znamená když já hovořím o formalistickém charakteru liberalistického konceptu takzvaných "lidských práv".
Státní řízení podniků a (nadměrná) pozice zaměstnanců v dozorčích radách (viz případ Volkswagen): jistě, jsou to rozdílné záležitosti, nicméně v obou se projevují velmi podobné efekty.
Teď tedy opověď panu Profantovi (s tím samým pocitem naprosté marnosti a zbytečnosti).
Ad a) Musím přiznat, že mi značně uniká smysl a odůvodnění této námitky. Samozřejmě že všichni námezdně pracující j s o u zároveň plnoprávnými občany. Je tedy dost záhadné, za co by v tomto ohledu měl kdo (levice) ještě bojovat. Samozřejmě, bylo by možno namítnout, že tato občanská rovnoprávnost je pouze formalistická, že nijak nepostihuje reálnou materiální nerovnost - jenže pane Profante, toto je skutečnost kterou už celá léta tvrdím já sám, zatímco jste to právě Vy, kdo tuto mou kritiku celou tu dobu zarytě odmítá!
Ad b) Pane Profante, do jaké míry jsou ty či ony státní podpůrné zásahy ekonomicky oprávněné, to je záležitostí běžné politiky. Ale o tu se zde nejedná, zde je řeč o principiálních záležitostech. A že stát prostě musí zasáhnout když se hroutí bankovní systém, o tom nemůže být sporu. Protože kdyby stát nezasáhl, spolu s těmi bankami se zhroutí i celá národní ekonomika - a pak nebude nejen na platy učitelů, ale vůbec nikoho.
Ad c) Pan Pleva hovořil výslovně o "podnikových radách", a takto jsem na to také odpovídal. Ale budiž; dejme tomu že měl ve skutečnosti na mysli dozorčí rady, kde zaměstnanci skutečně mají určitou spoluúčast na vedení podniku. Klíčová otázka zde zní: znamená tato spoluúčast zaměstnanců na vedení, pokud překročí určitou hranici, že je tak fakticky podkopán, zablokován soukromovlastnický charakter daného podniku - s uvedenými důsledky pro efektivitu produkce?
Místo složitých teoretických rozborů si můžeme uvést jeden zcela konkrétní příklad, a to sice německé automobilky Volkswagen. Ta má dosti složitou majetnickou strukturu, ale fakticky zde reálnou majoritu má strana zaměstnanců. Bylo by tedy opět možno (jako v onom rakouském případě) bezprostředně argumentovat tím, že tato dlouhá léta veleúspěšná automobilka je zářným příkladem toho, jak velice dobře může i za podmínek světové konkurence pracovat firma kde rozhodující slovo mají zaměstnanci (byť je tomu zčásti jen zprostředkovaně, přes politiku, neboť třetinový podíl drží příslušná spolková země. Jejíž politici ovšem jdou na ruku zaměstnancům, kteří jsou jejich voliči.).
V důsledku této reálné majority zaměstnanců ve vedení firmy se automobilka Volkswagen skutečně vyznačuje mimořádně vysokou mírou sociálních ohledů a benefitů, sotva kde se zaměstnanci mají tak dobře jako právě v automobilce Volkswagen. Takže - všechno v nejlepším pořádku?
Totiž - ekonomové už dávno konstatovali (a kritizovali), že ve skutečnosti Volkswagen má mnohem nižší (poloviční) ziskovou marži, nežli konkurenční automobilky. Jenom díky tomu že VW mohl těžit z vynikající německé techniky se mohl na světovém trhu prosadit; a díky tomuto technickému náskoku onen nedostatek ziskové marže mohl kompenzovat čirou masou prodané produkce.
Takto to tedy fungovalo dlouhou dobu; jenže v současné době, kdy se citelně zhoršily odbytové podmínky na světovém trhu (kromě jiného nástup čínské konkurence), se všechny tyto deficity v produkční efektivitě náhle sečetly, a vrátily jako bumerang. A tak právě v tomto roce vedení Volkswagenu muselo přijít s šokujícím prohlášením, že bude muset přistoupit k dramatickému omezení produkce, a tedy k masovému propouštění!
Takže jakkoli se napohled mohlo zdát, že firma Volkswagen je zářným příkladem zdařilé spoluúčasti zaměstnanců na vedení podniku, ve skutečnosti se nakonec ukázaly všechny problematické stránky a důsledky takovéhoto stavu: tam kde chybí (nebo nemá dostatečnou pozici) soukromý vlastník, tam chybí dostatečný tlak na produkční efektivitu - a to se v prostředí nemilosrdné konkurence dříve či později musí nějak projevit. Takže ti zaměstnanci Volkswagenu kteří celá desetiletí profitovali ze své silné pozice ve vedení firmy, najednou musí nést velice negativní důsledky tohoto stavu, vedoucí až k pádu do nezaměstnanosti.
Marx a Keynes usmíření v jedné vizi. Program rakouské SPÖ inspiruje i dnes
Martin Pleva
Jakkoli byly někdejší programové téze rakouské sociální demokracie z mé strany podrobeny zásadní kritice pro jejich jednostranné, zjednodušené pojetí postavení člověka v kapitalismu, a tedy konec konců až vyloženě naivní představy o možnostech řešení, přesto je v tomto programu obsažena přinejmenším jedna pasáž, která by neměla být přehlédnuta. Neboť ta si - na rozdíl od většiny ostatních bodů programu - ponechává svou nadčasovou platnost.
Jedná se o tuto pasáž: "Socialisté chtějí takové společenské zřízení, čili takové uspořádání životních podmínek a vztahů mezi lidmi, jehož cílem je svobodný rozvoj lidské osobnosti ve společenství."
Tak tedy: svobodný rozvoj lidské osobnosti. Tento cíl je prakticky převzatý z marxismu, s jeho tézí (a nadějí), že v komunismu, tedy ve společnosti osvobozené od tlaků a dehumanizujících mechanismů kapitalismu, dojde k "všestrannému rozvoji všech schopností člověka". Kterážto marxistická vize ovšem (ať vědomě či nikoli) navazuje na antický princip všestranného - tělesného i duševního - harmonického rozvoje lidské osobnosti.
Proč je právě tento bod, tento cíl natolik významný? On se totiž vyznačuje jednou naprosto specifickou vlastností. V minulém vstupu jsme konstatovali, že zásadní vadou jak onoho programu rakouské sociální demokracie, tak ale i současné levice vůbec je to, že stále tvrdošíjně člověka definuje jako údajně primárně pospolitou, solidárně smýšlející bytost, která je prý pouze pod vlivem externích faktorů sváděna k tomu chovat se individualisticky, tedy egoisticky. Ukázali jsme si minule že tomu tak není, že člověk je bytostí stejně tak individualistickou jako pospolitou; a bezprostředně dokonce mnohem více individualistickou nežli pospolitou. Právě tento holý evoluční, respektive evolučně psychologický fakt je hlavní příčinou toho, že napohled tak přesvědčivě, tak humanisticky působící projekty levice většinou narážejí na hluché uši u většiny populace. Člověk současné doby je svým vlastním cítěním prostě někde zcela jinde, nežli kde ho chtějí vidět tyto levicově-humanistické vize.
Těmito kolektivisticko-humanistickými projekty tedy není možno oslovit současného člověka (přinejmenším ne rozhodující většinu). Ovšem - onen projekt "svobodného rozvoje lidské osobnosti" má tu jedinečnou vlastnost, že je v tomto obecném vymezení vlastně "nadkonfesijní"; to jest on překonává onen protiklad mezi pospolitostí a individualismem, s takovýmto cílem se mohou ztotožnit vyznavači obou základních ideových táborů. Je to prakticky jediný cíl, jediný projekt proti kterému by ani jedna z obou stran nemohla vyhlásit nějakou zásadní kritiku, své zásadní a nesmiřitelné veto.
Ovšem - celá věc je ještě mnohem složitější. Věci skutečně nestojí tak (jak to sugeruje ještě někdejší program rakouské sociální demokracie), že by pod tímto heslem všestranného rozvoje lidské bytosti bylo možno bez dalšího shromáždit naprostou většinu národa, přinejmenším veškerý pracující lid, a celé společné úsilí napřít k cíli rozvoji obecného humanismu. Je nepochybné, že tam kde by jedna část společnosti pod tímto heslem skutečně viděla a cítila všestranný humánní rozvoj lidské bytosti, tam jiní by pod tímto "svobodným rozvojem" neviděli nic jiného nežli například výsostné právo uhánět po českých silnicích dvousetkilometrovou rychlostí, bez ohledu na pravidla a bez ohledu na všechny ostatní účastníky provozu.
Nicméně - přece jenom by v tomto cíli mohl být dán určitý počátek. Ovšem velice mnoho záleží na tom, jak přesně, jak konkrétně by tento cíl byl formulován. Podívejme se napřed, jak ho svého času vymezili otcové marxismu. Ve svém díle "Anti-Dühring" (německé vydání MEW 20, s. 274) Bedřich Engels píše:
"...ve které (tj. ve společnosti osvobozené od kapitalismu, JP) na straně druhé produktivní práce, místo aby byla prostředkem znevolnění, se stane prostředkem osvobození lidí, tím že každému jednotlivci poskytuje možnost všestranně (nach allen Richtungen hin) rozvíjet a uplatňovat jeho veškeré schopnosti, tělesné stejně jako duševní, a v níž se z místo tíže stane radostí (aus einer Last eine Lust)."
A později ve svém "Kapitálu" pak Marx obdobně píše o "vyšší společenské formě (...) jejímž základním principem je plný a svobodný rozvoj každého individua." (MEW 23, s. 618)
O co se tu jedná? Máme zde tedy dán cíl, který by mohl být společným jak pro vyznavače (humánní) pospolitosti, tak i pro vyznavače individualismu: svobodný rozvoj každého individua. Tento cíl může být ale velmi rozdílně vykládán ohledně jeho praktické realizace. Zde pak všechno záleží na každém jednotlivém slůvku definice, jakou konkrétní podobu tento "svobodný rozvoj" bude mít.
Pokud by se totiž zdůraznil jenom a pouze onen moment "svobodného rozvoje každého individua", pak by takovýto výklad skutečně mohl vést k posílení pozic vyhraněného (a přinejmenším latentně egoistického) individualismu. Proto je nutno zdůraznit, a za žádnou cenu nenechat padnout ty atributy, kterými tuto vyšší formu svobody lidské bytosti obdařili otcové marxismu: u Engelse se hovoří o "všestranném" rozvoji v e š k e r ý c h (tělesných i duševních) schopností člověka; a obdobně Marx požaduje ne pouze "svobodný", ale zároveň stejně tak p l n ý rozvoj každého individua.
Jestliže tedy onen cíl "svobodného rozvoje každého individua" by se v tomto obecném znění mohl stát společnou platformou, mostem mezi individualisty a mezi vyznavači pospolitosti, mezi pravicí a levicí, pak z pohledu (humanistické) levice všechno záleží na tom nenechat tento cíl omezit pouze na holý individualismus, ve smyslu "svobodný jsem, když mohu nerušeně dělat všechno, co se mně samotnému zlíbí".
Nýbrž tato humanisticky orientovaná levice musí bezpodmínečně trvat na tom, že tento princip "svobodného rozvoje lidského individua" musí být chápán, musí být realizován v jeho rozšířeném pojetí, totiž v uvedeném smyslu jako vytvoření reálných podmínek pro svobodný rozvoj v š e c h lidských schopností a potenciálů, jak tělesných tak ale především těch duševních, kulturních.
Jenom pokud se pravá lidská svoboda bude důsledně pojímat tímto rozšířeným způsobem, jenom na tomto základě je možno praktikovat důslednou kritiku kapitalistického společenského zřízení, s jeho imanentním odcizením člověka od jeho vlastní humánní podstaty, jenom na tomto základě je pak možno rozvíjet projekty všeobecné emancipace lidské bytosti, za společenských podmínek dalece překračujících úzký rámec materialisticky, komerčně orientované společnosti kapitalistického typu.
Pane Morbicere, za podmínek kapitalismu (respektive "svobodné tržní ekonomiky") vždy nevyhnutelně dochází k akumulaci kapitálu. A tedy k onomu rozevírání nůžek mezi nadměrným bohatstvím na straně jedné a nedostatkem na straně druhé. Ta skutečnost že kapitál "unikl ze sevření" národních států jenom poněkud zesiluje tento efekt, ale není jeho primární příčinou.
Je trvalou iluzí (či spíše: sebeklamem) levice, že by v tomto ohledu bylo něčeho podstatného možno dosáhnout prostě vyšším zdaněním koncernů. Tím by bylo onu akumulaci kapitálu možno pouze poněkud zmírnit, ale nikoli odstranit.
Nicméně máte pravdu že "nikdo neví", co s tím respektive proti tomu udělat. Jak řečeno za podmínek kapitalismu je tato stálá akumulace kapitálu trvalým jevem, nelze ho odstranit.
Tak tedy - co k tomu říci? Bezpochyby: je to krásné, je to útěšné čtení. Přinejmenším když se dané úvahy čtou levicovým zrakem. Při této četbě je možno se oddat blahému snění o tom, jak krásný, jak šťastný, jak humánní by mohl být tento svět, kdyby se jenom chtěl řídit těmito přece tak přesvědčivými radami a projekty. Jenže bohužel - ukazuje se znovu a znovu, že tento svět jaksi nejeví ochotu se těmito krásnými sny a představami řídit. Proč je tomu tak? Proč se tento svět sám připravuje o své štěstí? O stav věčné blaženosti? (Která je jinak slibována pouze spravedlivým v nebi?...)
Odpověď na tuto záhadu je fakticky dána už v samotné otázce. Tyto sny o veskrze spravedlivém a humánním světě jsou až příliš růžové, nežli aby mohly být v souladu s realitami tohoto světa. Bohužel, je tomu tak.
Nyní konkrétněji, v čem spočívá tento rozpor mezi přáním a realitou. Těmto programovým vizím (někdejší) rakouské sociální demokracie je možno, respektive nutno vytknout dvě zcela zásadní vady:
- za prvé, nerealistický obraz člověka, lidské bytosti
- za druhé, neřešená respektive nedořešená otázka systémová, totiž nepřekonaný klíčový rozpor mezi kapitalismem a humanismem.
K bodu prvnímu: v programu rakouských socialistů je to samo zmíněno: jestliže oni líčí růžový svět všeobecné mezilidské pospolitosti, pak na straně druhé přiznávají, že je mnoho lidí, kteří se naopak přiklánějí k individualistické cestě za vlastním štěstím. Rakouští socialisté kritizují tento (buržoazní) individualismus; ale konec konců proti němu sami nedokáží, nemohou postavit nic jiného nežli své vlastní p ř e s v ě d č e n í, že pospolitý, solidární způsob existence je přece lepší, humánnější, člověka důstojnější nežli přinejmenším latentně egoistický individualismus. Jinak ale nemají v ruce nic, čím by mohli dokázat, že člověk je ze své vlastní podstaty bytostí více pospolitou, kolektivistickou, nežli bytostí individualistickou.
Jen tak pro zajímavost: v posledním vydání magazínu Listy Vladimír Špidla napsal sám o sobě velmi zajímavý text, ve kterém se zabývá nutností globální systémové změny; a i on argumentuje pospolitým charakterem člověka, a východisko ze stávající civilizační krize vidí v nové formě všeobecného dialogu. Který je podle něj principiálně kolektivistickým dílem.
I Špidla tedy vychází z předpokladu pospolité (kooperativní) podstaty člověka; ale tento jeho předpoklad je stejně tak neodůvodněný, jako nejen u rakouských socialistů, ale u vyznavačů levicového pohledu na svět vůbec. Zde není prostor na to tuto otázku vztahu pospolité a individualistické stránky člověka rozebírat podrobněji; ale v krátkosti je možno konstatovat tyto dva základní momenty:
- za prvé, člověk je stejně tak individualisticky založený jako kolektivisticky; ale bezprostředně mnohem spíše individualisticky, protože každý člověk je primárně on sám, vše okolní vnímá prizmatem své individuality, svého já, svého osobního (soukromého) zájmu
- a za druhé, kapitalistický produkční způsob je principiálně individualistický, a proto ještě mnohem více posiluje onu individualistickou stránku člověka. Kolektivistické cítění se mohlo v rámci tohoto kapitalismu rozvinou prakticky jenom v éře třídních bojů, kdy velké masy populace byly spojeny reálným společným (třídním) zájmem, a bojem za něj. Tyto časy už ale pominuly, a nelze předpokládat že by se v této formě ještě kdy mohly vrátit. Jakékoli projekty společenské transformace založené na tomto předpokladu všeobecné lidské pospolitosti tedy stojí v podstatě na písku.
Mimochodem, v dané souvislosti: příslušníci levice (a tak i autor tohoto článku) si znovu a znovu hořce stěžují na vpád "neoliberalismu", na to jak tento stále více osekává poválečný sociální stát. Přitom si ale vůbec nedokáží, respektive nejsou ochotni uvědomit, že tento kapitalismus je takto "neoliberalistický" ze své samotné podstaty. A jestliže je neoliberalistickým kapitalismus, pak taková bude i samotná buržoazní společnost z tohoto kapitalismu vyrůstající. A jestliže bude takto individualisticko-neoliberalistická samotná společnost (tedy reálný životní rámec každého člověka), pak takto individualisticky-neoliberalisticky bude zákonitě smýšlet i převažující většina společnosti. Jednou větou: nějakou historickou anomálií není současný neoliberalismus, nýbrž takovouto anomálií byl někdejší (třídně podmíněný) kolektivismus. Stěžovat si na nástup neoliberalismu má asi takový smysl jako rozhořčovat se nad tím, že řeky tečou z kopce dolů.
--------------------------------------
A tím se zároveň dostáváme k druhému ze dvou základních omylů programu rakouských socialistů, totiž k jejich naprosté neujasněnosti systémových protikladů kapitalismu. V krátkosti je možno říci: tento socialistický program je plně schizofrenní v tom, že chce všestranně humanizovat tento svět - aniž by ale měl odvahu jasně pojmenovat, a tedy i odstranit příčiny, které tuto dehumanizaci způsobují.
Tato systémově-ideová neujasněnost rakouských socialistů vyplývá konec konců z jejich neujasněného vztahu k Marxovi. Ano, Marxovy představy o komunistické společnosti byly naivní; ale ještě mnohem naivnější jsou všechny představy (i současných) levičáků o tom, že je možno vybudovat jakýsi humánní, demokratický socialismus na půdě kapitalismu. Marx alespoň v plné míře pochopit tu skutečnost, že právě tohle v žádném případě možné není. A proto důsledně požadoval zrušení kapitalismu jako takového, a všech jeho systémových příčin. Zatímco současná radikální, ale nemarxistická levice se stále plácá někde mezi oběma póly tohoto protikladu, chce mít produkční výkonnost kapitalismu a zároveň pohodový pracovní život bez jakéhokoli tlaku, chce mít "svobodné" individuum nezávislé na komkoli druhém, a zároveň solidárně, pospolitě smýšlejícího a jednajícího člověka. Zkrátka, tato levice se stále pokouší o kvadraturu kruhu, aniž by dokázala předložit jakýkoli realistický projekt, jak tento zázrak "socialistického kapitalismu" zrealizovat.
Mimochodem, tento někdejší program rakouských socialistů mi svým humanisticko-socialisticko-demokratickým vyzněním spontánně připomněl snahy československých reformních komunistů roku osmašedesátého. Ti směřovali prakticky k tomu samému cíli: k vybudování homogenní, spravedlivé, demokratické, humánní společnosti bez (třídního) vykořisťování. Ovšem - tyto jejich vize o bezproblémovém propojení socialismu a demokracie byly v zásadě stejně naivní jako vize rakouských socialistů; s tím rozdílem ovšem, že českoslovenští komunisté si byli vědomi alespoň té skutečnosti, že socialismus a kapitalismus jsou navzájem absolutně neslučitelné. Zatímco rakouští socialisté zřejmě nepochopili ani to.
--------------------------------------
Tolik tedy k předloženému někdejšímu programu rakouské sociální demokracie. Přes všechnu kritiku vyjádřenou na jeho tézích nicméně pro jeden moment je nutno mít uznání: ano, v zásadě cesta k lepší budoucnosti skutečně nemůže vést jinudy, nežli někde uprostřed mezi kapitalismem a komunismem. Tato cesta vyváženého středu bude ovšem mnohem obtížnější, nežli jaká se jeví všem kteří se domnívají že postačí prostě vyhlásit projekt jakési "socializace" a "demokratizace" kapitalismu, a že hned vzápětí se celé masy pracujících postaví pod jeho prapory.
Inspiraci pro reformu levice hledejme v Rakousku 70. a 80. let
Martin Pleva
Pane Profante, i já jsem se dávno vzdal očekávání, že byste kdy dokázal (či spíše: byl ochoten) pochopit, co to vlastně skutečně znamená když já hovořím o formalistickém charakteru liberalistického konceptu takzvaných "lidských práv".
Státní řízení podniků a (nadměrná) pozice zaměstnanců v dozorčích radách (viz případ Volkswagen): jistě, jsou to rozdílné záležitosti, nicméně v obou se projevují velmi podobné efekty.
Teď tedy opověď panu Profantovi (s tím samým pocitem naprosté marnosti a zbytečnosti).
Ad a) Musím přiznat, že mi značně uniká smysl a odůvodnění této námitky. Samozřejmě že všichni námezdně pracující j s o u zároveň plnoprávnými občany. Je tedy dost záhadné, za co by v tomto ohledu měl kdo (levice) ještě bojovat. Samozřejmě, bylo by možno namítnout, že tato občanská rovnoprávnost je pouze formalistická, že nijak nepostihuje reálnou materiální nerovnost - jenže pane Profante, toto je skutečnost kterou už celá léta tvrdím já sám, zatímco jste to právě Vy, kdo tuto mou kritiku celou tu dobu zarytě odmítá!
Ad b) Pane Profante, do jaké míry jsou ty či ony státní podpůrné zásahy ekonomicky oprávněné, to je záležitostí běžné politiky. Ale o tu se zde nejedná, zde je řeč o principiálních záležitostech. A že stát prostě musí zasáhnout když se hroutí bankovní systém, o tom nemůže být sporu. Protože kdyby stát nezasáhl, spolu s těmi bankami se zhroutí i celá národní ekonomika - a pak nebude nejen na platy učitelů, ale vůbec nikoho.
Ad c) Pan Pleva hovořil výslovně o "podnikových radách", a takto jsem na to také odpovídal. Ale budiž; dejme tomu že měl ve skutečnosti na mysli dozorčí rady, kde zaměstnanci skutečně mají určitou spoluúčast na vedení podniku. Klíčová otázka zde zní: znamená tato spoluúčast zaměstnanců na vedení, pokud překročí určitou hranici, že je tak fakticky podkopán, zablokován soukromovlastnický charakter daného podniku - s uvedenými důsledky pro efektivitu produkce?
Místo složitých teoretických rozborů si můžeme uvést jeden zcela konkrétní příklad, a to sice německé automobilky Volkswagen. Ta má dosti složitou majetnickou strukturu, ale fakticky zde reálnou majoritu má strana zaměstnanců. Bylo by tedy opět možno (jako v onom rakouském případě) bezprostředně argumentovat tím, že tato dlouhá léta veleúspěšná automobilka je zářným příkladem toho, jak velice dobře může i za podmínek světové konkurence pracovat firma kde rozhodující slovo mají zaměstnanci (byť je tomu zčásti jen zprostředkovaně, přes politiku, neboť třetinový podíl drží příslušná spolková země. Jejíž politici ovšem jdou na ruku zaměstnancům, kteří jsou jejich voliči.).
V důsledku této reálné majority zaměstnanců ve vedení firmy se automobilka Volkswagen skutečně vyznačuje mimořádně vysokou mírou sociálních ohledů a benefitů, sotva kde se zaměstnanci mají tak dobře jako právě v automobilce Volkswagen. Takže - všechno v nejlepším pořádku?
Totiž - ekonomové už dávno konstatovali (a kritizovali), že ve skutečnosti Volkswagen má mnohem nižší (poloviční) ziskovou marži, nežli konkurenční automobilky. Jenom díky tomu že VW mohl těžit z vynikající německé techniky se mohl na světovém trhu prosadit; a díky tomuto technickému náskoku onen nedostatek ziskové marže mohl kompenzovat čirou masou prodané produkce.
Takto to tedy fungovalo dlouhou dobu; jenže v současné době, kdy se citelně zhoršily odbytové podmínky na světovém trhu (kromě jiného nástup čínské konkurence), se všechny tyto deficity v produkční efektivitě náhle sečetly, a vrátily jako bumerang. A tak právě v tomto roce vedení Volkswagenu muselo přijít s šokujícím prohlášením, že bude muset přistoupit k dramatickému omezení produkce, a tedy k masovému propouštění!
Takže jakkoli se napohled mohlo zdát, že firma Volkswagen je zářným příkladem zdařilé spoluúčasti zaměstnanců na vedení podniku, ve skutečnosti se nakonec ukázaly všechny problematické stránky a důsledky takovéhoto stavu: tam kde chybí (nebo nemá dostatečnou pozici) soukromý vlastník, tam chybí dostatečný tlak na produkční efektivitu - a to se v prostředí nemilosrdné konkurence dříve či později musí nějak projevit. Takže ti zaměstnanci Volkswagenu kteří celá desetiletí profitovali ze své silné pozice ve vedení firmy, najednou musí nést velice negativní důsledky tohoto stavu, vedoucí až k pádu do nezaměstnanosti.