No ano, bezpochyby naprosto správný a přesný výčet základních atributů hnutí "Stačilo!" Takovýchto odsudků tohoto hnutí z té části levice, kterou bychom mohli nazvat "hodnotovou", bylo možno už slyšet a číst několik. Ještě jednou: všechny tyto kritiky onoho obskurního hnutí jsou naprosto správné a legitimní; jenom zde vždy chybí položení klíčové otázky "Proč?" Proč tomu tak vůbec je, jaké jsou vlastně příčiny toho, že mohlo dojít k takto deformovanému, až přímo patologickému vývoji v táboře levice. Zkrátka, tyto veškeré analýzy hnutí "Stačilo!" a subjektů s ním spojených zůstávají stát pouze u bezprostřední roviny politické respektive subjektivně-personální, ale tyto analýzy nejdou dále, k hlubším příčinám vzniku a existence tohoto fenoménu.
Že klasická (hodnotová) levice tuto otázku nestaví není ovšem příliš překvapující; musela by totiž přitom nastavit zrcadlo sama sobě. Nejkratší, nejpřímější - a je nutno se obávat, že velmi pravděpodobnou - odpovědí na tuto otázku totiž je, že hnutí "Stačilo!" je prakticky tím jediným subjektem na levici, které si ještě dokázalo uchovat "drajv". Které má ještě nějakou energii, které ještě vůbec projevuje nějaké znaky života (byť i destruktivně orientovaného), zatímco ostatní segmenty levice vedou víceméně už pouze stínovou existence nemrtvých zombies; ještě ne dost mrtvých aby je bylo možno v klidu pohřbít, ale zdaleka ne tak živých aby mohly být něčím více nežli hlasy z říše duchů.
Z tohoto tábora hodnotové levice zaznívají stížnosti (a stejně tak zde Jiří Dolejš) na antisystémově-destruktivní zaměření hnutí "Stačilo!" Tyto výtky jsou dozajista oprávněné; jenže z opačného pohledu, co je pak možno soudit o "levici" která je systémově nekritická, až přímo konformistická? O levici která sice verbálně hlásá rovnost a solidaritu - ale přitom se nekriticky smířila a aranžovala se systémem kapitalismu, který tuto nerovnost a nesolidaritu neustále znovu a znovu plodí? Tato systémově konformní levice už dávno usnula na vavřínech svých někdejších zásluh; a nyní se diví a rozčiluje nad tím, že zde povstává někdo kdo má mnohem smělejší ambice, totiž vyjít za - omezené a omezující - hranice tohoto kapitalistického řádu.
Ano, toto antisystémové hnutí je ve své konkrétní podobě reakcionářské, zatuchlé, antihumánní - ale budiž řečeno ještě jednou, to že vůbec vzniklo je především zásluhou - a vinou - oné krotké, bezzubé, systémově konformní levice, která už dávno ztratila jak schopnost, tak i veškeré ambice dát člověku současné rozklížené doby nějakou větší naději, nějaké dále jdoucí cíle nežli jen stále dokola se opakující floskule z ideového arzenálu minulých dob.
Budiž řečeno ještě jednou: toto reakcionářské hnutí "Stačilo!" je v daném smyslu zrcadlem celkového stavu levice. Ano, zrcadlem pokřiveným; ale o to přesněji ukazujícím, co je v táboře levice špatné a přežilé.
Pane Profante, já vlastně myslel že už zde nejste.
Nicméně, Vaše donekonečna opakované nenávistné výlevy značně vyvracejí Vaše tvrzení, že by Vás má přítomnost a mé názory "nudily"; a zároveň naprostá bezobsažnost Vašich invektiv znovu a znovu potvrzuje můj závěr, že ve věci samé nemáte k dispozici už naprosto žádné argumenty.
Pane Profante, ztrácíte glanc; jako ostatně vždycky, když už argumentačně nevíte kudy kam. Napsal jsem naprosto jasně, že se nejedná jenom a pouze o daně, nýbrž o celkové zatížení produkční sféry - ve jménu "solidárního" přerozdělování. A otázka zněla - opakuji ji v její naprosto jednoduché podobě ještě jednou - jestli je tuto zátěž produkční sféry možno zvyšovat donekonečna. Anebo zda jednou dojde nevyhnutelně k bodu, kdy celý systém národní produkce je přetížen, v čehož důsledku dochází ke krizi celé ekonomiky, a dalším zákonitým důsledkem je nástup "neoliberalismu", tedy uvolnění brzd ekonomiky, tím že se zredukují (systémově nadměrné a neudržitelné) výdaje v sociální oblasti.
Tuto otázku musím stavět znovu a znovu, protože levice si znovu a znovu počíná tak, jako by tato hranice neexistovala. Tato levice stále ještě (byť i třeba jen implicitně) pěstuje iluzi, že sociální protiklady je i za podmínek přetrvávajícího kapitalismu d e f i n i t i v n ě možno vyřešit tak triviálním opatřením, jako je zvýšení míry přerozdělování. A že tedy není nijak nutno sáhnout na samotnou podstatu, do samotného mechanismu kapitalismu, potažmo (živelné) tržní ekonomiky.
Tato víra v definitivní spásu prostřednictvím neustále rostoucí míry přerozdělování je ve své podstatě stejně tak naivní, jako svého času Marxova víra v komunismus. Jak v jednom, tak i v druhém případě se vytváří fikce společenského vývoje podle vlastního přání, a nebere se žádný ohled na reality (tržní) ekonomiky.
---------------------------------------
Ale poté co se pan Profant (opět jednou) "definitivně rozloučil" z diskuse, můžeme se na celou záležitost podívat poněkud střízlivějším pohledem. Svým způsobem rozumnou, racionální pozici vzhledem k relativně bezproblémovému fungování systému tržní ekonomiky zaujal svého času V. Bělohradský, se svým modelem lib - lab. Tedy v tom smyslu, že optimálním vzorcem pro stabilitu stávajícího systému je pravidelné střídání dvou protichůdných stran u moci - strany práce ("lab") na straně jedné, a strany protržně-liberální ("lib") na straně druhé.
Toto pravidelné střídání protichůdných sil u moci garantuje, že na straně jedné strana "lab" nedopustí přílišné narůstání sociálních protikladů - ale na straně druhé strana "lib" nepřipustí, aby v důsledku stále rostoucí míry přerozdělování byla zruinována národní ekonomika.
V. Bělohradský tímto modelem v zásadě neučinil nic jiného, nežli že popsal jakým způsobem reálně funguje současný (liberálně-sociální) kapitalismus. Pro tradiční levici je ovšem tento jeho model sotva stravitelný - neboť jeho uznáním by musela přiznat, že její úporná víra v možnost stále rostoucí míry přerozdělování má své systémové hranice, a že tábor (neo)liberalismu má na své straně naprosto stejně tolik pravdy, jako ona sama. Jenže právě tohle je ten systémově-ekonomický fakt, který tato levice nikdy nemůže přiznat, aniž by přitom popřela sama sebe, svá základní ideová a akční východiska.
-------------------------------------------
Vraťme se ale zpět k modelu V. Bělohradského. Není mi známo zda on tento názor zastává ještě i dnes; ale spíše se jeví pravděpodobným, že i on sám mezitím nahlédl, že toto zdánlivě natolik racionální a vyvážené střídání strany práce a strany průmyslu je nakonec cestou do pekel. Protože ve svém souhrnu není ničím jiným nežli (fakticky společným) zápolením o co nejvyšší produkci, o co nejvyšší konzum - a tedy i co nejvyšší zatěžování, respektive devastaci životního prostředí. (Což je téma které Bělohradský mezitím zřejmě preferuje.)
Toto pravidelné střídání lib - lab u moci je tedy pouze potud systémově rozumné a racionální, dokud tento systém (to jest: systém volnotržní ekonomiky a kapitalismu) sám nenarazí na své hranice. Tedy - na hranice svého růstu. Jenže vše hovoří pro to, že právě těchto hranic už bylo (dávno) dosaženo; a tím i tento model lib - lab automaticky ztrácí své oprávnění. Už není mechanismem předcházení systémovým/společenským krizím; nýbrž nyní je mechanismem který tyto krize sám produkuje, respektive amplifikuje.
Řešení základních systémových vad současného liberálního kapitalismu tedy neleží ani v (donekonečna rostoucí) míře sociálního přerozdělování, ale ani v doposud praktikovaném modelu pravidelného střídání levice a pravice u pák moci. A jestliže řešení nemůže přinést ani jeden z těchto dvou vzorců chování - pak lze už sotva nalézt ještě nějakou možnost, jak tyto systémově imanentní kolize řešit ještě v rámci dosavadního systémového uspořádání.
Pane Profante, ještě jednou naprosto jednoduchá otázka: je možno daňové a jiné zatížení produkční sféry zvyšovat donekonečna - anebo to možné není?
Před touto jednoduchou otázkou - opět jednou - utíkáte. Je to celkem pochopitelné; na takovouto otázku nikdy nemůžete dát přesvědčivou odpověď.
Buďto byste skutečně musel explicitně vyslovit tvrzení, že takovéto zatěžování produkční sféry donekonečna možné je - čímž byste ovšem definitivně odhalil naprostou nesmyslnost svých postojů. A pokud jste skutečně absolvoval nějaké ekonomické vzdělání, pak by takovéto tvrzení bylo o to ostudnější.
No anebo byste musel přiznat, že takovéto nekonečné lineární přetěžování produkční sféry objektivně možné není; ale pak byste zároveň musel doznat že všechny koncepty levice, nakolik spočívají právě na této víře v nekonečné možnosti přerozdělování, jsou od základu nesmyslné a stojí na písku. A navíc byste musel doznat, že dokonce i ten ekonomický diletant Poláček má pravdu, když zde celou dobu upozorňuje na nesmyslnost takovéto víry.
Takže, pane Profante, to je jediná alternativa která před Vámi stojí. A protože jste - zcela správně - nahlédl a pochopil že na tyto otázky nemůžete dát žádnou reálnou odpověď, právě proto od ní utíkáte.
Bezpochyby zajímavé a významné téma, je dobře že se ho redakce DR ujala. Nicméně - k tézím zde vysloveným je nutno připojit několik kritických poznámek.
Je v každém případě nutno ocenit, že zde vůbec byla tematizována (možná) souvislost mezi náchylností k uvěření dezinformacím na straně jedné, a mezi socioekonomickou situací na straně druhé. Tedy - že zde bylo popatřeno i na objektivní podmíněnost existence tohoto fenoménu, a že zde nebyly pouze pěstovány věčné stížnosti na "dezoláty".
Nicméně: jak zde na jedné straně tyto objektivní podmíněnosti byly uvedeny, tak na druhé straně přizvaný odborník jejich působnost paušálně zamítl. Aniž by pro tento svůj kategorický soud uvedl nějaké konkrétní důvody. Víceméně jediným jeho argumentem v uvedeném ohledu bylo, když na přímo položenou otázku "takže sociální spravedlnost ani dokonalejší volební systém v boji s dezinformacemi nejsou spásonosné?" podal odpověď: "Bohužel ne. Tento názor považuji za ničím nepodložený optimismus."
Totiž - kauzální souvislost bezpochyby skutečně není tak lineárně jednoduchá, že by postačilo dejme tomu zmenšit sociální rozdíly ve společnosti nebo dokonce pouze nějakým způsobem transformovat volební systém, aby hned vzápětí dramaticky poklesla náchylnost určitých částí populace k víře dezinformacím. Takto triviálně jednoduše komplexita společenských vztahů skutečně nefunguje.
Ale podívejme se na celou záležitost z opačné strany. Podle pohledu T. Kožíška by se tedy v tom případě muselo jednat o čistě psychologickou záležitost, kterou není možno zásadně ovlivnit vnějšími (společenskými) faktory. Jenže - existuje toto psychické rozpoložení jednotlivých osob skutečně naprosto autonomně, nezávisle od vnějšího prostředí? Je přece už naprosto obecně akceptovaným poznatkem moderních sociálně psychologických věd, že je tomu přesně naopak, tedy že psychika jednotlivce je velmi úzce svázána se společenským prostředím ve kterém daný jedinec žije.
Položme tedy otázku takto: skutečně nebude jedinec, který žije v nejistých, až přímo existenčně ohrožujících materiálních, sociálních podmínkách, nebude signifikantně náchylnější k tomu uvěřit v pravdivost pochybných zpráv a zvěstí nežli někdo, komu je dopřáno žit v zabezpečených, zajištěných materiálních podmínkách jeho života?
Nebude někdo, kdo žije ve společnosti celkově destabilizované, vnitřně nesourodé, až přímo názorově rozvrácené, nebude takový jedinec náchylnější k víře v pochybné výklady světa nežli někdo, kdo žije ve společnosti vnitřně stabilizované, názorově homogenní, spravující své záležitosti věcným a racionálním způsobem?
Bez nějakých složitých výzkumů je možno se vší oprávněností vyslovit předpoklad, že přece jenom existuje úzká souvislost mezi (deformovaným) socioekonomickým prostředím, a mezi mírou podléhání určitých částí populace stejně tak deformovaným výkladům světa.
----------------------------------------
Tolik tedy všeobecně; a nyní se podívejme konkrétněji, jaký je vlastně konkrétní charakter naší aktuálně přítomné socioekonomické skutečnosti. Klasicky se totiž celý problém dezinformací staví tak, jako by zde na jedné straně byl nějaký "rozumný", solidní, o své občany řádně pečující stát, a na straně druhé - za daných okolností vlastně zcela nepochopitelné - "úlety" oněch skupin dezolátů a jejich dezinformátorů. Realita bude ale asi poněkud jiná.
Připomeňme si ještě jednou: vůči všem těmto "fake news" bude zjevně mnohem více imunní někdo, komu je dopřáno žít ve stabilních osobních a společenských podmínkách, kdo s nadějí může hledět do budoucnosti, a který může oprávněně chovat důvěru ve svou vládu, respektive ve své politické představitele vůbec. Jenže - jaká je vlastní realita našeho světa?
Že se - pod údery hrozící klimatické krize - víceméně zcela zhroutil bývalý technooptimismus minulých století, tento fakt je dnes už zcela obecně známou záležitostí. K tomu ale přistupuje ještě celá řada faktorů dalších.
Za prvé: spolu s tímto ryze ekologickým pesimismem jde ruku v ruce i pesimismus, respektive nejistota materiální; nikdo si nemůže být v časech turbulentních změn být jistý svou vlastní profesní, materiální budoucností.
Ale navíc: liberální demokracie nemá ve svém ideovém arzenálu prakticky naprosto nic, čím by mohla tuto ztrátu dosavadního technooptimismu a materiálního konzumerismu kompenzovat. Neustálé žonglování údajnou "svobodou" se v konfrontaci s těmito zcela reálnými hrozbami jeví být čím dál tím více pouhým ideologickým balastem. Lidé jsou čistě existenčně znejistělí, otřesení; a to je pak živná půda pro náchylnost k "alternativním" výkladům objektivně deformované skutečnosti.
Dále. Bylo uvedeno, že míra náchylnosti vůči dezinformacím bude o to menší, čím více se běžný občan bude moci spoléhat na odpovědnost a pravdomluvnost svých politických představitelů. Jenže - jaká může být míra této důvěry za podmínek takového politického uspořádání, kde politikové různých táborů se navzájem neustále osočují ze lží a podvodů, kde se stalo už všeobecně zažitou normou, že zvolení představitelé neplní své předvolební sliby?...
Ještě dlouhou chvíli by bylo možno pokračovat tímto způsobem; ale teď už je možno naprosto jednoznačně konstatovat: onen standardně prezentovaný obraz, jako by zde na straně jedné stál nějaký "rozumný stát" s odpovědnými, důvěryhodnými politiky, a na straně druhé jacísi dezoláti s jejich nepochopitelnými sklony k víře v dezinformace, takovýto obraz je zcela zásadně klamný.
Je nám v současné době žít ve společenském, politickém i geopolitickém prostředí, které je samo o sobě deformované, patologické, znejišťující a budící nedůvěru. Jak je pak možno od běžného občana vůbec možno právem očekávat, že bude stále ještě věřit politickým představitelům tohoto deformovaného systému, a že si nebude hledat své vlastní "alternativní" výklady světa?...
STAČILO! je nevolitelný příšerný slepenec. Volme, ať se nedostane k moci
Jiří Dolejš
No ano, bezpochyby naprosto správný a přesný výčet základních atributů hnutí "Stačilo!" Takovýchto odsudků tohoto hnutí z té části levice, kterou bychom mohli nazvat "hodnotovou", bylo možno už slyšet a číst několik. Ještě jednou: všechny tyto kritiky onoho obskurního hnutí jsou naprosto správné a legitimní; jenom zde vždy chybí položení klíčové otázky "Proč?" Proč tomu tak vůbec je, jaké jsou vlastně příčiny toho, že mohlo dojít k takto deformovanému, až přímo patologickému vývoji v táboře levice. Zkrátka, tyto veškeré analýzy hnutí "Stačilo!" a subjektů s ním spojených zůstávají stát pouze u bezprostřední roviny politické respektive subjektivně-personální, ale tyto analýzy nejdou dále, k hlubším příčinám vzniku a existence tohoto fenoménu.
Že klasická (hodnotová) levice tuto otázku nestaví není ovšem příliš překvapující; musela by totiž přitom nastavit zrcadlo sama sobě. Nejkratší, nejpřímější - a je nutno se obávat, že velmi pravděpodobnou - odpovědí na tuto otázku totiž je, že hnutí "Stačilo!" je prakticky tím jediným subjektem na levici, které si ještě dokázalo uchovat "drajv". Které má ještě nějakou energii, které ještě vůbec projevuje nějaké znaky života (byť i destruktivně orientovaného), zatímco ostatní segmenty levice vedou víceméně už pouze stínovou existence nemrtvých zombies; ještě ne dost mrtvých aby je bylo možno v klidu pohřbít, ale zdaleka ne tak živých aby mohly být něčím více nežli hlasy z říše duchů.
Z tohoto tábora hodnotové levice zaznívají stížnosti (a stejně tak zde Jiří Dolejš) na antisystémově-destruktivní zaměření hnutí "Stačilo!" Tyto výtky jsou dozajista oprávněné; jenže z opačného pohledu, co je pak možno soudit o "levici" která je systémově nekritická, až přímo konformistická? O levici která sice verbálně hlásá rovnost a solidaritu - ale přitom se nekriticky smířila a aranžovala se systémem kapitalismu, který tuto nerovnost a nesolidaritu neustále znovu a znovu plodí? Tato systémově konformní levice už dávno usnula na vavřínech svých někdejších zásluh; a nyní se diví a rozčiluje nad tím, že zde povstává někdo kdo má mnohem smělejší ambice, totiž vyjít za - omezené a omezující - hranice tohoto kapitalistického řádu.
Ano, toto antisystémové hnutí je ve své konkrétní podobě reakcionářské, zatuchlé, antihumánní - ale budiž řečeno ještě jednou, to že vůbec vzniklo je především zásluhou - a vinou - oné krotké, bezzubé, systémově konformní levice, která už dávno ztratila jak schopnost, tak i veškeré ambice dát člověku současné rozklížené doby nějakou větší naději, nějaké dále jdoucí cíle nežli jen stále dokola se opakující floskule z ideového arzenálu minulých dob.
Budiž řečeno ještě jednou: toto reakcionářské hnutí "Stačilo!" je v daném smyslu zrcadlem celkového stavu levice. Ano, zrcadlem pokřiveným; ale o to přesněji ukazujícím, co je v táboře levice špatné a přežilé.
SOCDEM opustila hodnoty moderní evropské levice. Ztratila tím podporu mladých
Matěj Zapletal
Pane Profante, já vlastně myslel že už zde nejste.
Nicméně, Vaše donekonečna opakované nenávistné výlevy značně vyvracejí Vaše tvrzení, že by Vás má přítomnost a mé názory "nudily"; a zároveň naprostá bezobsažnost Vašich invektiv znovu a znovu potvrzuje můj závěr, že ve věci samé nemáte k dispozici už naprosto žádné argumenty.
Pane Profante, ztrácíte glanc; jako ostatně vždycky, když už argumentačně nevíte kudy kam. Napsal jsem naprosto jasně, že se nejedná jenom a pouze o daně, nýbrž o celkové zatížení produkční sféry - ve jménu "solidárního" přerozdělování. A otázka zněla - opakuji ji v její naprosto jednoduché podobě ještě jednou - jestli je tuto zátěž produkční sféry možno zvyšovat donekonečna. Anebo zda jednou dojde nevyhnutelně k bodu, kdy celý systém národní produkce je přetížen, v čehož důsledku dochází ke krizi celé ekonomiky, a dalším zákonitým důsledkem je nástup "neoliberalismu", tedy uvolnění brzd ekonomiky, tím že se zredukují (systémově nadměrné a neudržitelné) výdaje v sociální oblasti.
Tuto otázku musím stavět znovu a znovu, protože levice si znovu a znovu počíná tak, jako by tato hranice neexistovala. Tato levice stále ještě (byť i třeba jen implicitně) pěstuje iluzi, že sociální protiklady je i za podmínek přetrvávajícího kapitalismu d e f i n i t i v n ě možno vyřešit tak triviálním opatřením, jako je zvýšení míry přerozdělování. A že tedy není nijak nutno sáhnout na samotnou podstatu, do samotného mechanismu kapitalismu, potažmo (živelné) tržní ekonomiky.
Tato víra v definitivní spásu prostřednictvím neustále rostoucí míry přerozdělování je ve své podstatě stejně tak naivní, jako svého času Marxova víra v komunismus. Jak v jednom, tak i v druhém případě se vytváří fikce společenského vývoje podle vlastního přání, a nebere se žádný ohled na reality (tržní) ekonomiky.
---------------------------------------
Ale poté co se pan Profant (opět jednou) "definitivně rozloučil" z diskuse, můžeme se na celou záležitost podívat poněkud střízlivějším pohledem. Svým způsobem rozumnou, racionální pozici vzhledem k relativně bezproblémovému fungování systému tržní ekonomiky zaujal svého času V. Bělohradský, se svým modelem lib - lab. Tedy v tom smyslu, že optimálním vzorcem pro stabilitu stávajícího systému je pravidelné střídání dvou protichůdných stran u moci - strany práce ("lab") na straně jedné, a strany protržně-liberální ("lib") na straně druhé.
Toto pravidelné střídání protichůdných sil u moci garantuje, že na straně jedné strana "lab" nedopustí přílišné narůstání sociálních protikladů - ale na straně druhé strana "lib" nepřipustí, aby v důsledku stále rostoucí míry přerozdělování byla zruinována národní ekonomika.
V. Bělohradský tímto modelem v zásadě neučinil nic jiného, nežli že popsal jakým způsobem reálně funguje současný (liberálně-sociální) kapitalismus. Pro tradiční levici je ovšem tento jeho model sotva stravitelný - neboť jeho uznáním by musela přiznat, že její úporná víra v možnost stále rostoucí míry přerozdělování má své systémové hranice, a že tábor (neo)liberalismu má na své straně naprosto stejně tolik pravdy, jako ona sama. Jenže právě tohle je ten systémově-ekonomický fakt, který tato levice nikdy nemůže přiznat, aniž by přitom popřela sama sebe, svá základní ideová a akční východiska.
-------------------------------------------
Vraťme se ale zpět k modelu V. Bělohradského. Není mi známo zda on tento názor zastává ještě i dnes; ale spíše se jeví pravděpodobným, že i on sám mezitím nahlédl, že toto zdánlivě natolik racionální a vyvážené střídání strany práce a strany průmyslu je nakonec cestou do pekel. Protože ve svém souhrnu není ničím jiným nežli (fakticky společným) zápolením o co nejvyšší produkci, o co nejvyšší konzum - a tedy i co nejvyšší zatěžování, respektive devastaci životního prostředí. (Což je téma které Bělohradský mezitím zřejmě preferuje.)
Toto pravidelné střídání lib - lab u moci je tedy pouze potud systémově rozumné a racionální, dokud tento systém (to jest: systém volnotržní ekonomiky a kapitalismu) sám nenarazí na své hranice. Tedy - na hranice svého růstu. Jenže vše hovoří pro to, že právě těchto hranic už bylo (dávno) dosaženo; a tím i tento model lib - lab automaticky ztrácí své oprávnění. Už není mechanismem předcházení systémovým/společenským krizím; nýbrž nyní je mechanismem který tyto krize sám produkuje, respektive amplifikuje.
Řešení základních systémových vad současného liberálního kapitalismu tedy neleží ani v (donekonečna rostoucí) míře sociálního přerozdělování, ale ani v doposud praktikovaném modelu pravidelného střídání levice a pravice u pák moci. A jestliže řešení nemůže přinést ani jeden z těchto dvou vzorců chování - pak lze už sotva nalézt ještě nějakou možnost, jak tyto systémově imanentní kolize řešit ještě v rámci dosavadního systémového uspořádání.
Pane Profante, ještě jednou naprosto jednoduchá otázka: je možno daňové a jiné zatížení produkční sféry zvyšovat donekonečna - anebo to možné není?
Před touto jednoduchou otázkou - opět jednou - utíkáte. Je to celkem pochopitelné; na takovouto otázku nikdy nemůžete dát přesvědčivou odpověď.
Buďto byste skutečně musel explicitně vyslovit tvrzení, že takovéto zatěžování produkční sféry donekonečna možné je - čímž byste ovšem definitivně odhalil naprostou nesmyslnost svých postojů. A pokud jste skutečně absolvoval nějaké ekonomické vzdělání, pak by takovéto tvrzení bylo o to ostudnější.
No anebo byste musel přiznat, že takovéto nekonečné lineární přetěžování produkční sféry objektivně možné není; ale pak byste zároveň musel doznat že všechny koncepty levice, nakolik spočívají právě na této víře v nekonečné možnosti přerozdělování, jsou od základu nesmyslné a stojí na písku. A navíc byste musel doznat, že dokonce i ten ekonomický diletant Poláček má pravdu, když zde celou dobu upozorňuje na nesmyslnost takovéto víry.
Takže, pane Profante, to je jediná alternativa která před Vámi stojí. A protože jste - zcela správně - nahlédl a pochopil že na tyto otázky nemůžete dát žádnou reálnou odpověď, právě proto od ní utíkáte.
Rozhovor s vědcem: Potřebujeme přísnější postihy dezinformátorů
Vojtěch Petrů
Bezpochyby zajímavé a významné téma, je dobře že se ho redakce DR ujala. Nicméně - k tézím zde vysloveným je nutno připojit několik kritických poznámek.
Je v každém případě nutno ocenit, že zde vůbec byla tematizována (možná) souvislost mezi náchylností k uvěření dezinformacím na straně jedné, a mezi socioekonomickou situací na straně druhé. Tedy - že zde bylo popatřeno i na objektivní podmíněnost existence tohoto fenoménu, a že zde nebyly pouze pěstovány věčné stížnosti na "dezoláty".
Nicméně: jak zde na jedné straně tyto objektivní podmíněnosti byly uvedeny, tak na druhé straně přizvaný odborník jejich působnost paušálně zamítl. Aniž by pro tento svůj kategorický soud uvedl nějaké konkrétní důvody. Víceméně jediným jeho argumentem v uvedeném ohledu bylo, když na přímo položenou otázku "takže sociální spravedlnost ani dokonalejší volební systém v boji s dezinformacemi nejsou spásonosné?" podal odpověď: "Bohužel ne. Tento názor považuji za ničím nepodložený optimismus."
Totiž - kauzální souvislost bezpochyby skutečně není tak lineárně jednoduchá, že by postačilo dejme tomu zmenšit sociální rozdíly ve společnosti nebo dokonce pouze nějakým způsobem transformovat volební systém, aby hned vzápětí dramaticky poklesla náchylnost určitých částí populace k víře dezinformacím. Takto triviálně jednoduše komplexita společenských vztahů skutečně nefunguje.
Ale podívejme se na celou záležitost z opačné strany. Podle pohledu T. Kožíška by se tedy v tom případě muselo jednat o čistě psychologickou záležitost, kterou není možno zásadně ovlivnit vnějšími (společenskými) faktory. Jenže - existuje toto psychické rozpoložení jednotlivých osob skutečně naprosto autonomně, nezávisle od vnějšího prostředí? Je přece už naprosto obecně akceptovaným poznatkem moderních sociálně psychologických věd, že je tomu přesně naopak, tedy že psychika jednotlivce je velmi úzce svázána se společenským prostředím ve kterém daný jedinec žije.
Položme tedy otázku takto: skutečně nebude jedinec, který žije v nejistých, až přímo existenčně ohrožujících materiálních, sociálních podmínkách, nebude signifikantně náchylnější k tomu uvěřit v pravdivost pochybných zpráv a zvěstí nežli někdo, komu je dopřáno žit v zabezpečených, zajištěných materiálních podmínkách jeho života?
Nebude někdo, kdo žije ve společnosti celkově destabilizované, vnitřně nesourodé, až přímo názorově rozvrácené, nebude takový jedinec náchylnější k víře v pochybné výklady světa nežli někdo, kdo žije ve společnosti vnitřně stabilizované, názorově homogenní, spravující své záležitosti věcným a racionálním způsobem?
Bez nějakých složitých výzkumů je možno se vší oprávněností vyslovit předpoklad, že přece jenom existuje úzká souvislost mezi (deformovaným) socioekonomickým prostředím, a mezi mírou podléhání určitých částí populace stejně tak deformovaným výkladům světa.
----------------------------------------
Tolik tedy všeobecně; a nyní se podívejme konkrétněji, jaký je vlastně konkrétní charakter naší aktuálně přítomné socioekonomické skutečnosti. Klasicky se totiž celý problém dezinformací staví tak, jako by zde na jedné straně byl nějaký "rozumný", solidní, o své občany řádně pečující stát, a na straně druhé - za daných okolností vlastně zcela nepochopitelné - "úlety" oněch skupin dezolátů a jejich dezinformátorů. Realita bude ale asi poněkud jiná.
Připomeňme si ještě jednou: vůči všem těmto "fake news" bude zjevně mnohem více imunní někdo, komu je dopřáno žít ve stabilních osobních a společenských podmínkách, kdo s nadějí může hledět do budoucnosti, a který může oprávněně chovat důvěru ve svou vládu, respektive ve své politické představitele vůbec. Jenže - jaká je vlastní realita našeho světa?
Že se - pod údery hrozící klimatické krize - víceméně zcela zhroutil bývalý technooptimismus minulých století, tento fakt je dnes už zcela obecně známou záležitostí. K tomu ale přistupuje ještě celá řada faktorů dalších.
Za prvé: spolu s tímto ryze ekologickým pesimismem jde ruku v ruce i pesimismus, respektive nejistota materiální; nikdo si nemůže být v časech turbulentních změn být jistý svou vlastní profesní, materiální budoucností.
Ale navíc: liberální demokracie nemá ve svém ideovém arzenálu prakticky naprosto nic, čím by mohla tuto ztrátu dosavadního technooptimismu a materiálního konzumerismu kompenzovat. Neustálé žonglování údajnou "svobodou" se v konfrontaci s těmito zcela reálnými hrozbami jeví být čím dál tím více pouhým ideologickým balastem. Lidé jsou čistě existenčně znejistělí, otřesení; a to je pak živná půda pro náchylnost k "alternativním" výkladům objektivně deformované skutečnosti.
Dále. Bylo uvedeno, že míra náchylnosti vůči dezinformacím bude o to menší, čím více se běžný občan bude moci spoléhat na odpovědnost a pravdomluvnost svých politických představitelů. Jenže - jaká může být míra této důvěry za podmínek takového politického uspořádání, kde politikové různých táborů se navzájem neustále osočují ze lží a podvodů, kde se stalo už všeobecně zažitou normou, že zvolení představitelé neplní své předvolební sliby?...
Ještě dlouhou chvíli by bylo možno pokračovat tímto způsobem; ale teď už je možno naprosto jednoznačně konstatovat: onen standardně prezentovaný obraz, jako by zde na straně jedné stál nějaký "rozumný stát" s odpovědnými, důvěryhodnými politiky, a na straně druhé jacísi dezoláti s jejich nepochopitelnými sklony k víře v dezinformace, takovýto obraz je zcela zásadně klamný.
Je nám v současné době žít ve společenském, politickém i geopolitickém prostředí, které je samo o sobě deformované, patologické, znejišťující a budící nedůvěru. Jak je pak možno od běžného občana vůbec možno právem očekávat, že bude stále ještě věřit politickým představitelům tohoto deformovaného systému, a že si nebude hledat své vlastní "alternativní" výklady světa?...