Pane Profante, v Německu ke klasické dělnické třídě stále patří nějakých 10 - 15 procent pracujících. Z tohoto počtu ovšem nadpoloviční většina ve volbách svůj hlas dává pravici, a nikoli levici. Proč asi?...
V každém případě je ale skutečností (kterou si ovšem stále jen málokdo uvědomuje), že dokonce i v samotném Švédsku, které vždy platilo za zářný vzor sociálního státu, bylo od sedmdesátých let minulého století z této jeho "sociálnosti" velmi mnoho osekáno. Jinak řečeno, i ve Švédsku proběhla vlna "neoliberalismu". A proč? - Z toho samého jednoduchého důvodu jako všude jinde: ukázalo se, že ani ve Švédsku tento štědrý sociální stát není natrvalo udržitelný. Zkrátka: byla to reálná ekonomika, která už tyto nadměrné sociální výdaje nedokázala unést, a vynutila si jejich snížení (to jest: snížení daní a odvodů zatěžujících produkční sféru).
A s tímto pohledem na reálný vývoj švédského sociálního státu se můžeme vrátit zpět k sociálnímu státu dánskému. Ano, na první pohled tento dánský model vypadá bezmála jako sociální ráj na zemi: konsensuální vztah mezi zaměstnavateli a odbory, maximální možná rovnost v sociální oblasti, země kde "lidé rádi platí daně". Nicméně - nelze se vyhnout otázce, zda tento model je skutečně použitelný pro všechny země, pro všechny národy (průmyslového) světa, anebo zda se nejedná spíše o určitou anomálii, úzce spjatou s mentalitou severských národů. Přičemž, jak jsme viděli, ve Švédsku ani tato sociálně pospolitá mentalita nemohla nakonec obstát před potřebami a požadavky reálné ekonomiky, za podmínek volného trhu a nemilosrdného konkurenčního boje.
A tak je i v případě Dánska nutno položit otázku, zda to i zde není pouze otázkou času, kdy tato bašta sociálního státu bude dobyta vlnou neoliberalismu, tedy docela prostým imanentním egoismem klasického liberálního kapitalismu.
Pane Plevo, jedná se o holá ekonomická fakta. Dokud levice stále hodlá před těmito fakty zavírat oči, pak se nemůže nijak divit že se ocitá stále více na periferii dění. Těm jejím pohádkám o možnosti obnovy štědrého sociálního státu nevěří už ani samotná dělnická třída.
Autor článku má v zásadě pravdu, jenom je zapotřebí to formulovat ještě zřetelněji: existuje ne jedna jediná demokracie, nýbrž existují dvě základní formy demokracie, které se nejen od sebe odlišují, nýbrž jsou fakticky vysloveně protikladné:
I. Demokracie formalistická, zpolitizovaná, jejíž ideový horizont nesahá dále nežli k příštím volbám. Bylo by také možno říci, že se jedná o demokracii materialistickou - neboť jejími klíčovými zájmy jsou oblast komerce a zájem na uchování vlastní moci.
II. Demokracie hodnotová, u které je středobodem jejího zájmu sám člověk, to jest komplex podmínek za nichž dochází k všeobecné a všestranné humanizaci života společnosti.
Autor článku tedy správně tematizuje tento rozdíl; ovšem ani on si zřejmě plně neuvědomuje tento zásadní protiklad v těchto dvou formách demokracie, a proto od současné - formalistické - formy demokracie očekává a požaduje něco, co ona vůbec nemá za svůj cíl a za svůj zájem. Je to tedy - v rámci stávající formy demokracie - marné volání; pro daný účel by bylo nutno mít k dispozici onu druhou formu demokracie, ale tu by teprve bylo nutno zřídit, a její instalování by se fakticky rovnalo systémové revoluci.
Ještě dodatek k onomu příměru současné mainstreamové (především sociálně demokratické) levice s někdejší stranou Staročechů: tato mainstreamová levice si stále ještě nedokáže uvědomit, že svět se v současné době s největší pravděpodobností skutečně nachází ne pouze v procesu nějakých dílčích změn, nýbrž doslovně v přelomu epoch. Kdy na nové výzvy není už možno odpovídat myšlenkovými (a politickými) schématy z éry minulé.
K pochopení toho, co takováto přeměna epoch znamená pro člověka, pro jeho myšlení, je nejlépe obrátit se na Hegela, tohoto prvního důsledného myslitele dějinného vývoje. Podle něj je každá nová epocha ve vývoji lidstva doprovázena zásadní změnou vědomí. Není tomu tedy tak, že by ten samý člověk tím samým způsobem pouze myslel nové obsahy; nýbrž zcela zásadním, komplexním způsobem se mění jeho vlastní vědomí, způsob jeho vnímání světa. Velice zjednodušeně řečeno, vědomí člověka éry liberální demokracie je zcela podstatně jiné nežli bylo vědomí člověka éry otrokářské; a to nejen jiné nežli vědomí otrokáře, ale i jiné nežli vědomí samotného otroka.
V současné době se čím dál tím více množí příznaky, znamení toho, že i současná éra liberální demokracie vyčerpala své potenciály; a spolu s ní své možnosti vyčerpalo i ta historická forma vědomí, která se spolehla na to že postačí poskytnout jednotlivému člověku/občanu veškerá politická práva, a že už jenom tím bude jednou provždy vyřešen problém přítomnosti člověka na této planetě, problém principiálně protikladného vztahu mezi jedincem a společností, protikladu mezi individuální volností a postulátem odpovědnosti.
Ukazuje se čím dál tím více, že ta forma vědomí která je spjata s touto érou liberální demokracie principiálně není schopna nejenže na tyto otázky a protiklady dávat přesvědčivé odpovědi, nýbrž ani je vůbec uchopit, tematizovat. Místo toho jejich palčivost znovu a znovu odsouvá s neustále dokola omílaným demagogickým poukazem na údajnou "naprostou svobodu" v rámci své ideové doktríny.
Ty palčivé problémy které rodí nová doba se ale nedají natrvalo překrýt, zhojit těmito ideologickými floskulemi o "svobodě". Je zapotřebí aby si člověk v mnohem hlubší důsažnosti dokázal uvědomit onen okruh problémů s kterými je - a čím dál tím více bude - konfrontován; a aby se těmto problémům dokázal postavit zcela novým způsobem. Tedy - na základě zásadně změněné podoby svého vlastního uvažování, svého vlastního vědomí. Tato zásadní změna vědomí na prahu nové éry existence lidstva se v žádném případě nedá nahradit jakýmsi pouhým politickým akcionismem, ať už jakékoli provenience a pod jakýmikoli hesly. Ano, tato globální změna vědomí bude ovšem doprovázena i změnami politickými; ale tato změna politiky bude až posledním článkem řetězce, až pouze výsledkem oné změny vědomí, nikoli jejím počátkem.
SOCDEM opustila hodnoty moderní evropské levice. Ztratila tím podporu mladých
Matěj Zapletal
Pane Profante, v Německu ke klasické dělnické třídě stále patří nějakých 10 - 15 procent pracujících. Z tohoto počtu ovšem nadpoloviční většina ve volbách svůj hlas dává pravici, a nikoli levici. Proč asi?...
------------------------------------
Co se pak dánského sociálního státu týče: já opravdu nevím, jak funguje ve své každodenní realitě. Ale narychlo jsem o něm našel něco, co ukazuje že tento napohled tak dokonalý model "sociálního smíru" naprosto není bez stinných stránek: https://www.deutschlandfunk.de/wie-gluecklich-sind-die-daenen-reise-in-ein-zerrissenes-land-100.html
V každém případě je ale skutečností (kterou si ovšem stále jen málokdo uvědomuje), že dokonce i v samotném Švédsku, které vždy platilo za zářný vzor sociálního státu, bylo od sedmdesátých let minulého století z této jeho "sociálnosti" velmi mnoho osekáno. Jinak řečeno, i ve Švédsku proběhla vlna "neoliberalismu". A proč? - Z toho samého jednoduchého důvodu jako všude jinde: ukázalo se, že ani ve Švédsku tento štědrý sociální stát není natrvalo udržitelný. Zkrátka: byla to reálná ekonomika, která už tyto nadměrné sociální výdaje nedokázala unést, a vynutila si jejich snížení (to jest: snížení daní a odvodů zatěžujících produkční sféru).
A s tímto pohledem na reálný vývoj švédského sociálního státu se můžeme vrátit zpět k sociálnímu státu dánskému. Ano, na první pohled tento dánský model vypadá bezmála jako sociální ráj na zemi: konsensuální vztah mezi zaměstnavateli a odbory, maximální možná rovnost v sociální oblasti, země kde "lidé rádi platí daně". Nicméně - nelze se vyhnout otázce, zda tento model je skutečně použitelný pro všechny země, pro všechny národy (průmyslového) světa, anebo zda se nejedná spíše o určitou anomálii, úzce spjatou s mentalitou severských národů. Přičemž, jak jsme viděli, ve Švédsku ani tato sociálně pospolitá mentalita nemohla nakonec obstát před potřebami a požadavky reálné ekonomiky, za podmínek volného trhu a nemilosrdného konkurenčního boje.
A tak je i v případě Dánska nutno položit otázku, zda to i zde není pouze otázkou času, kdy tato bašta sociálního státu bude dobyta vlnou neoliberalismu, tedy docela prostým imanentním egoismem klasického liberálního kapitalismu.
Pane Plevo, jedná se o holá ekonomická fakta. Dokud levice stále hodlá před těmito fakty zavírat oči, pak se nemůže nijak divit že se ocitá stále více na periferii dění. Těm jejím pohádkám o možnosti obnovy štědrého sociálního státu nevěří už ani samotná dělnická třída.
Trump útočí na svobodu médií ve Spojených státech
Jiří Pehe
Husákova "normalizace" po trumpovsku...
Fakticky se ale potvrzují dávná slova Marxe: demokracie je pouze fiktivní nástroj vlády lidu tam, kde ve skutečnosti vládne oligarchie.
Deregulace versus demokracie: Evropa pro lidi, nebo pro korporace?
Jiří Sedlář
Autor článku má v zásadě pravdu, jenom je zapotřebí to formulovat ještě zřetelněji: existuje ne jedna jediná demokracie, nýbrž existují dvě základní formy demokracie, které se nejen od sebe odlišují, nýbrž jsou fakticky vysloveně protikladné:
I. Demokracie formalistická, zpolitizovaná, jejíž ideový horizont nesahá dále nežli k příštím volbám. Bylo by také možno říci, že se jedná o demokracii materialistickou - neboť jejími klíčovými zájmy jsou oblast komerce a zájem na uchování vlastní moci.
II. Demokracie hodnotová, u které je středobodem jejího zájmu sám člověk, to jest komplex podmínek za nichž dochází k všeobecné a všestranné humanizaci života společnosti.
Autor článku tedy správně tematizuje tento rozdíl; ovšem ani on si zřejmě plně neuvědomuje tento zásadní protiklad v těchto dvou formách demokracie, a proto od současné - formalistické - formy demokracie očekává a požaduje něco, co ona vůbec nemá za svůj cíl a za svůj zájem. Je to tedy - v rámci stávající formy demokracie - marné volání; pro daný účel by bylo nutno mít k dispozici onu druhou formu demokracie, ale tu by teprve bylo nutno zřídit, a její instalování by se fakticky rovnalo systémové revoluci.
Sociální demokracii nestraší přízrak Fierlingera, ale Milleranda
Tomáš Obůrka
Ještě dodatek k onomu příměru současné mainstreamové (především sociálně demokratické) levice s někdejší stranou Staročechů: tato mainstreamová levice si stále ještě nedokáže uvědomit, že svět se v současné době s největší pravděpodobností skutečně nachází ne pouze v procesu nějakých dílčích změn, nýbrž doslovně v přelomu epoch. Kdy na nové výzvy není už možno odpovídat myšlenkovými (a politickými) schématy z éry minulé.
K pochopení toho, co takováto přeměna epoch znamená pro člověka, pro jeho myšlení, je nejlépe obrátit se na Hegela, tohoto prvního důsledného myslitele dějinného vývoje. Podle něj je každá nová epocha ve vývoji lidstva doprovázena zásadní změnou vědomí. Není tomu tedy tak, že by ten samý člověk tím samým způsobem pouze myslel nové obsahy; nýbrž zcela zásadním, komplexním způsobem se mění jeho vlastní vědomí, způsob jeho vnímání světa. Velice zjednodušeně řečeno, vědomí člověka éry liberální demokracie je zcela podstatně jiné nežli bylo vědomí člověka éry otrokářské; a to nejen jiné nežli vědomí otrokáře, ale i jiné nežli vědomí samotného otroka.
V současné době se čím dál tím více množí příznaky, znamení toho, že i současná éra liberální demokracie vyčerpala své potenciály; a spolu s ní své možnosti vyčerpalo i ta historická forma vědomí, která se spolehla na to že postačí poskytnout jednotlivému člověku/občanu veškerá politická práva, a že už jenom tím bude jednou provždy vyřešen problém přítomnosti člověka na této planetě, problém principiálně protikladného vztahu mezi jedincem a společností, protikladu mezi individuální volností a postulátem odpovědnosti.
Ukazuje se čím dál tím více, že ta forma vědomí která je spjata s touto érou liberální demokracie principiálně není schopna nejenže na tyto otázky a protiklady dávat přesvědčivé odpovědi, nýbrž ani je vůbec uchopit, tematizovat. Místo toho jejich palčivost znovu a znovu odsouvá s neustále dokola omílaným demagogickým poukazem na údajnou "naprostou svobodu" v rámci své ideové doktríny.
Ty palčivé problémy které rodí nová doba se ale nedají natrvalo překrýt, zhojit těmito ideologickými floskulemi o "svobodě". Je zapotřebí aby si člověk v mnohem hlubší důsažnosti dokázal uvědomit onen okruh problémů s kterými je - a čím dál tím více bude - konfrontován; a aby se těmto problémům dokázal postavit zcela novým způsobem. Tedy - na základě zásadně změněné podoby svého vlastního uvažování, svého vlastního vědomí. Tato zásadní změna vědomí na prahu nové éry existence lidstva se v žádném případě nedá nahradit jakýmsi pouhým politickým akcionismem, ať už jakékoli provenience a pod jakýmikoli hesly. Ano, tato globální změna vědomí bude ovšem doprovázena i změnami politickými; ale tato změna politiky bude až posledním článkem řetězce, až pouze výsledkem oné změny vědomí, nikoli jejím počátkem.