V podstatě naprosto přesná analýza dané situace. Na jedné straně je nutno si uvědomit, že konflikt pravice - levice je konstantní zřejmě v celých dějinách lidstva; a je tedy samozřejmé, že i (umírněná) levice sociálně demokratického typu zde vždy bude mít své místo. Jejího definitivního zmizení se tedy není nutno obávat. (Možná je jenom změna názvu, případně aktuálních programů.) Strany jako jsou Zelení nebo Piráti jsou příliš specificky zaměřené, nežli aby mohly plně převzít agendu sociální demokracie.

Na straně druhé zde funguje zmíněný efekt kyvadla: v poslední době byla sociální demokracie (a levice vůbec) zatlačena daleko mimo středovou osu, a dá se tedy právem očekávat pohyb kyvadla zase opačným směrem.

Ale - na straně třetí platí i to, že tato určitá (možná) renesance sociálně demokratických stran je spíše důsledkem právě tohoto kyvadlovitého pohybu politických preferencí, nežli jejich vlastní zásluhou. Stále platí, že sociální demokracie současnosti není schopna přijít s nějakým nosným, inspirujícím programem, který by dokázal strhnout masy. Sociální demokracie dneška provádí stále prakticky pouze defenzivní politiku, pouze se snaží tlumit sociální nerovnosti které pravidelně produkuje kapitalismus; ale sama není schopna se s kapitalismem ideově jednoznačně vypořádat, a tak v něm jenom víceméně bezcílně lavíruje sem a tam.

Ohledně této niternosti jsou pro mě měřítkem všech věcí hry Oldřicha Daňka. Neviděl jsem sice žádnou jeho divadelní hru; ale jeho televizní inscenace jsou téměř všechny dokonalým příkladem toho, jak je možno napohled zcela civilním způsobem, bez oněch rozmáchlých gest a bez hlasitého křiku rozehrát velice intenzivní hru lidských duší.

Nedávno v jednom televizním pořadu s retrospektivou o české televizi jedné současné režisérce ukázali jednu z těchto Daňkových jednoaktovek (Španělé v Praze, celý "děj" byl prakticky jenom dialogem mezi herci Adamírou a Hanou Maciuchovou); a tato režisérka se pak o onom představení zcela fascinována vyjádřila, že to pro ni bylo jako "šachová partie dvou velmistrů", kde se bojuje o každý jednotlivý tah.

Na straně druhé si vzpomínám na výrok jednoho českého tuším emigranta už někdy nedlouho po listopadovém převratu (Aleš Lederer?...), že v současné (to jest: tehdejší, popřevratové) době "do českého divadelnictví bohužel stále více proniká křičící německé divadlo; chybějí polotóny".

Ano, tohle "křičící divadlo", to je naprosto přesné označení, to je právě ten stav kdy chybí schopnost ponořit se do lidského nitra, do ukrytých dramat duše, tak se to musí kašírovat oním hlasitým lomozem a křikem.

A ještě jedna vzpomínka se mi v této souvislosti vynořuje. Když herec Luděk Munzar vzpomínal na to proč opustil Národní divadlo, řekl "já nemám nic proti modernímu divadlu; ale když pak režisér nutí herce aby polonazí lezli po žebříku a přitom kokrhali, tak je mi to v mém věku přece jenom už příliš moc!"

A bohužel - tohle "křičící a kokrhající" divadlo je podle všeho skutečně převládajícím uměleckým výrazem současné doby.

Přehrávání na divadlech... Pane Petrasku, já sice nemám žádný přehled o současné divadelní scéně, ale kdykoliv zahlédnu nějaký přenos divadelních představení v televizi, nevidím tam prakticky nic jiného nežli přehrávání. Jako kdyby současná doba už naprosto ztratila jakoukoli schopnost subtilního, niterného prožitku; a tento deficit niterného prožívání se kašíruje rozmáchlými gesty a hlasitým křikem.

Shodou okolností jsem zrovna včera shlédl dokumentaci s vychvalovaným českým divadelním režisérem O. Krejčou; a musím říci, že ani u něj ze všech ukázek z jeho divadelních inscenací které zde byly předvedeny nebylo prakticky nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo. Snad se nejednalo o vyslovené přehrávání; ale zcela tu chyběla ona zmíněná niternost, vše se odehrávalo jenom v rovině čistě vnějškového výrazu.

Pane Profante, od té doby co jsem přesídlil do Německa jsem na určitý způsob "kritických" postojů nemálo alergický. V západních demokraciích existuje totiž určitá vrstva "kritických občanů" (většinou intelektuálů), která ráda vzbuzuje dojem angažované opozice vůči těm či oněm negativním aspektům daného společenského uspořádání. Tato "kritika" bývá někdy navenek ostrá a zásadová; ale když se přihlédne blíže, obvykle se velmi brzy zjistí, že se zaměřuje jenom na vedlejší, nepodstatné fenomény, které se zcela míjí s podstatou celého (kapitalistického) uspořádání. Ve svém jádru to není nic jiného, nežli svého času proslulá "komunální satira" za socialismu.

Nicméně, pane Profante, tato kontroverze s Vámi mě přiměla do mé série článků o Marxovi vepsat dodatečně celou jednu kapitolu, a to právě o tom, jestli dnes ještě existuje třídní boj; a v jakém smyslu je vůbec možno hovořit o "třídě". Tuto novou kapitolu zveřejním zřejmě ještě v průběhu dnešního dne.

P.S. Ten Dahrendorfův údajný kriticismus mi nějak připomněl, jak Marx svého času napsal svou "Kritiku kritické kritiky". Ono na tom opravdu něco je. Totiž, nenechat se zaslepit nějakou "kritickou kritikou", ale jít ještě za ní, za její vlastní - nakonec velmi omezený - horizont.

Pane Profante, tak trochu jste mě předešel: je skutečně nutno vždy v prvé řadě zcela jasně definovat, v jakém smyslu právě pojem "třída" užíváme. Samozřejmě je v zásadě možné, a dokonce i legitimní pojem "třída" používat i ve smyslu ryze sociologickém (už z nedostatku alternativní, speciální terminologie) - ale v tom případě je nutno naprosto jasně sdělit, že se tu jedná právě a pouze o užití sociologické, a nikoli o "třídy" ve vlastním, podstatném smyslu.

Podívejme se tedy na to, co tato "třída" znamenala původně - tedy u samotného Aristotela. Naprosto zásadními znaky takovéhoto pojetí tříd je, že

- celá společnost je podstatně profilována přítomností dvou tříd, které vůči sobě stojí v protikladném, ANTAGONISTICKÉM vztahu; kdy tedy prospěch třídy jedné je bezprostředně ztrátou třídy opačné

- nejvlastnějším základem tohoto antagonistického vztahu je rozpor MAJETKOVÝ, tedy zásadní protiklad v přístupu k vytvořenému společenskému bohatství

- a za třetí, tento napřed majetkový protiklad je zároveň systémově určující, to jest odráží se přímo ve vztazích MOCENSKÝCH, v záležitosti politické dominance.

Marx sám tuto definici tříd pak ještě poněkud upravil, aby přesněji odpovídala jeho vlastnímu modelu nadhodnoty a vykořisťování; nicméně v těchto základních rysech plně přejímá tento aristotelský model.

Takové je tedy původní, klasické určení toho, co znamená pojem "společenská třída". Jestliže ale ten samý pojem začne používat obecná sociologie, pak nevyhnutelně dojde k dramatickému zploštění, až vyprázdnění onoho původního významu.

Když tedy klasická sociologie například začne rozlišovat "nižší střední" a "vyšší střední" třídu, čistě podle výše příjmů, pak tato klasifikace má sice samozřejmě určitou oporu v realitě - ale naprosto se tak ztrácí především původní význam o principiálním společenském a majetkovém antagonismu. Ať záměrně nebo ne, takovýmto sociologismem se tedy skrývají, zastírají zásadní společenské antagonismy, a tento klíčový společenský rozpor se přesouvá do roviny pouze víceméně "přirozených" rozdílů v příjmech jednotlivých skupin populace.

(A že tento třídní antagonismus stále ještě existuje, jsem - doufám že s dostatečnou přesvědčivostí - ukázal v VII. kapitole mého pojednání o Marxovi: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-vii/ )

To znamená: toto sociologické užívání pojmu "třída" má (pokud se jasně nevysloví jeho pouze omezený charakter) pravidelně fakticky tu ideologickou funkci, že je apologií právě vládnoucího systému, neboť zastírá jeho třídně antagonistický charakter, a tento rozmělňuje v celou řadu pouhých - příjmových či jiných - stratifikací.

A u termínu "třída většiny" - nemohu si pomoci, ale nespatřuji tu víceméně nic, co by mohlo odpovídat pojmu "třída" v jeho původním a autentickém smyslu. Jedná se - opakuji znovu - jenom a pouze o určitou skupinu společnosti; která sice může mít ty či ony materiální zájmy, které mohou být i v konfliktu se zájmy skupiny jiné; ale to všechno ještě nezakládá třídní konflikt jako takový.

Ne každý spor o majetek či o příjmy je zároveň konfliktem třídním; k tomu je zapotřebí splnit všechny tři úvodem jmenované podmínky.