Poté co jsme si v předcházejících výkladech osvětlili perspektivy (či spíše: bezperspektivnost) současných strategických cílů levice, nastal nyní čas věnovat se otázce nejobtížnější: je možné vůči těmto těmto nefunkčním strategiím nalézt, vytyčit nějakou použitelnou, nadějeplnou alternativu?
Zopakujme si napřed ještě jednou, proč tyto standardní strategie současné levice vedou do slepé uličky:
1. Jsou zcela marnými očekávání levice, že se jí jednou podaří pod svými prapory shromáždit většinu společnosti. Poměr pravicově a levicově smýšlejících jedinců v populaci je konstantní, evolučně daný, a na tom se ani do budoucna nebude nic zásadního měnit.
2. Daleko spíše naopak, v moderní době má mnohem výhodnější pozice pravice, neboť moderní doba je - od občanských revolucí - primárně individualistická, tedy ve své tendenci pravicová, zatímco doménou levice je pospolitost, kolektivní cítění.
3. Je naprosto marným usilování levice o návrat poválečného štědrého sociálního státu (a s tím spojený boj proti "neoliberalismu"). Navzdory mínění této levice byl onen sociální stát daleko spíše anomálií a onen "neoliberalismus" standardem tržního kapitalismu, nežli aby tomu bylo naopak.
Toto jsou tedy základní - a zcela objektivní - příčiny všeobecného úpadku levice v současné době. Za těchto okolností není možno se vyhnout otázce, zda má levice (ať už jakéhokoli zaměření) vůbec ještě nějakou budoucnost. Nevyčerpal se už její historicky sociálně progresivní potenciál, není na čase přepustit pole individualistickému liberalismu, a pouze se nadále snažit tento liberalismu "tlačit" alespoň poněkud doleva?...
Zcela otevřeně řečeno: pokud konečným cílem levice bylo vytvořit nějaký socialistický svět (ať už v jakékoli podobě), pak to s její budoucností vypadá opravdu velice špatně. Ovšem - jsou chvíle kdy je to právě otevřené doznání si vlastního selhání, vlastního omylu, které může být počátkem ozdravné katarze, a počátkem nové cesty.
Byl zde tedy zmíněn projekt socialismu. Ovšem - tento "socialismus" je napřed jenom pouhé slovo. Jeden pojem z ideového arzenálu tradiční levice. Tady je ale nutno si se vší jasností uvědomit: konečným a vlastním cílem není a nemůže být nějaké ideové dogma (ať se může jevit jakkoli progresivním); konečným cílem musí být samotný humanismus. To jest - zřízení, instalování takových společenských poměrů, takového společenského uspořádání, které budou v souladu s humánně-kulturní a mravní podstatou lidské bytosti, které budou sloužit dalšímu rozvoji všech jejích bytostných lidských potenciálů.
Jaká může k tomuto žádoucímu humánnímu uspořádání vést cesta? - Jako nepochybné může platit jedno: buďto pro tuto cestu získáme naprostou většinu společnosti, anebo po ní nikam nedospějeme. Další otázka tedy zní: jakým způsobem je pro tento cíl obecného humanismu získat, přesvědčit rozhodující většinu společnosti?
Vraťme se o krok zpět: pokud bychom tento cíl humanismu ztotožňovali pouze se socialismem (respektive s jakoukoli levicovostí vůbec), nikdy tuto většinu nezískáme. To je holý fakt.
Tím se dostáváme k pasáži našich úvah, která bude pro ty, kdo vyznávají levicové hodnoty, levicový pohled na svět obzvláště obtížná, velice těžce stravitelná. Ukazuje se totiž, že levice bude muset zcela zásadním způsobem přehodnotit, přeorientovat svůj vztah ke svému tradičnímu, věčnému protivníkovi, ne-li přímo nepříteli - totiž k politické a hodnotové pravici. Neboť - jak jsme si ukázali v předešlých výkladech - pravicovou hodnotovou orientaci sdílí principiálně celá jedna polovina populace; a bez této poloviny není možno provést žádnou zásadní společenskou transformaci, směrem k onomu cíli všeobecného humanismu. Pokud tedy levice - jakožto tradičně progresivní, tedy na budoucnost orientovaná síla - chce svého cíle dosáhnout, pak bude muset jako první překlenout odvěkou propast k pravici, bude muset učinit první vstřícný krok.
Jako první moment je nutno uvědomit si jednu zásadní věc: ne každý vyznavač pravicových hodnot je automaticky asociální egoista. Ano, z hlediska, z perspektivy nás těch kteří vyznáváme levicové hodnoty se přístup pravice jmenovitě k sociální otázce bude vždy jevit jako příliš tvrdý, mnohdy až bezcitný. Jenže - vraťme se zpět k našemu poznatku, že tyto základní životní orientace (levicová stejně jako pravicová) jsou dány objektivně, evolučně. A nedá se nic dělat: v průběhu jak samotné evoluce, tak ale i lidských dějin měl život vždy svou tvrdou stránku. A toto vědomí, tato celými generacemi nahromaděná zkušenost se nesmazatelně vtiskla i do rodového vědomí, do genetického aparátu lidského rodu. Ovšem - měrou nestejnou, odtud pak pramení ono rozdělení na populaci pravicovou a na populaci levicovou.
Ano, příslušníci levicového tábora vždy byli a budou více idealističtí, budou vždy více akcentovat humánní, kulturní, mravní hodnoty. A vždy budou přinejmenším s určitým podezřením hledět na bytostný materialismus příslušníků pravice.
Jenže - stejně tak vyznavači pravicových hodnot budou vždy s nechutí, s odporem hledět na to, co je z jejich pohledů nezodpovědnou rozhazovačností, tedy na nadměrné rozdávání sociálních dávek! Z jejich pohledu se jedná o hýřivou marnotratnost.
Ano, z levicového pohledu se tento pravicový postoj může zdát asociální a egoistický; ale u nich se v prvé řadě projevuje ona prastará evoluční zkušenost, že napřed je nutno být dobrým hospodářem na vlastním, že napřed je nutno vytvořit dostatečné zdroje - a teprve poté je možno začít rozdávat.
Totiž: není sporu o tom že část příslušníků pravice skutečně takovýmto způsobem egoistická a asociální je. Svého času se Vladimír Špidla vyjádřil, že "z některých příslušníků pravice cítím takovou míru pohrdání (chudým) člověkem, až mě mrazí". Tak tomu nepochybně je, a proti takovémuto egoismu progresivní levice samozřejmě vždy musí vést trvalý a neústupný boj. Ale - bylo by zcela fatální chybou jenom proto všechny vyznavače pravicových hodnot paušálně zavrhnout jako nepolepšitelné egoisty.
Přitom - svým způsobem jsou společenské role mezi pravicí a levicí rozděleny naprosto racionálně a smysluplně: pravice se zaměřuje na vytváření, na produkci materiálních hodnot, zatímco doménou levice jsou hodnoty ideální, sociální. To o co se jedná je nalézt k sobě navzájem cestu; dohodnout se společně na tom, že obě strany nakonec usilují o "dobrý svět". Tedy o svět lidský, humánní, jak bylo řečeno výše.
K tomuto cíli obecného humanismu tedy není vůbec možno dostat se jinak, nežli tím že se s příslušníky pravice nalezne nějaký společný modus vivendi, nějaký společný jmenovatel. Ale takovouto společnou cestu k lepší, humánnější budoucnosti bude sotva možno nalézt, když všechny příslušníky pravice předem paušálně dehonestujeme jako nenapravitelné egoisty a asociály.
Svého času v diskusích na DR M. Profant vyjádřil nevšední, ale klíčovou myšlenku. Po těch létech je už obtížné si vzpomenut o jakou záležitost se jednalo konkrétně, ale jeho dikce zněla, že pro uskutečnění tohoto (progresivního) projektu je nutno získat i "slušné konzervativce".
Zastavme se blíže u tohoto slova "slušný"; je skutečně rozhodující. Ano, ještě jednou: z perspektivy nás levičáků se bude jakýkoli konzervatismus, jakékoli pravicové postoje vždy jevit suspektní, vždy k nim budeme cítit intuitivní nedůvěru. To je také v pořádku; ten odvěký boj mezi hodnotami pravicovými a levicovými je v zásadě potřebný a legitimní, v žádném případě se nejedná o nějaké vzájemné bezrozporné splynutí. Ale ještě jednou: uvědomme a připusťme si konečně, že i mezi vyznavači pravicových hodnot, mezi zastánci konzervativních postojů se může najít celá řada osobně velmi slušných lidí. A to jsou právě ti, bez kterých náš projekt lepšího, humánnějšího světa nikdy nebudeme moci uskutečnit.
Je tedy v prvé řadě na nás, příslušnících hodnotové levice, abychom těmto konzervativcům naopak usnadnili cestu k nám. Abychom uznali, že jejich bytostný zájem o dobré hospodaření ani nám není zcela cizí. Že i my chápeme, že je nutno napřed hodnoty vytvářet, a teprve poté je možno je rozdělovat. Že i my alespoň do jisté míry chápeme, že tradiční hodnoty není možno násilím lámat přes koleno, že není možno ze dne na den změnit - ve jménu bezuzdného modernismu - od základu změnit celé hodnotové nastavení společnosti.
Zrekapitulujme si závěrem ještě jednou klíčové body:
1. Jestliže je naším strategickým cílem vytvoření všestranně humánní společnosti, pak tohoto cíle nikdy nedosáhneme bez spoluúčasti (slušnější části) vyznavačů konzervativních, respektive pravicových hodnot.
2. Jestliže je tedy nezbytná takováto "nadkonfesní" součinnost a spolupráce, pak jsme to my, příslušníci levice, kdo musí jako první učinit vstřícný krok ke straně druhé.
3. Ano, takovýto krok nás bude stát velké úsilí, velké sebepřekonání; budeme přitom muset vzdát, nebo přinejmenším upozadit mnohé z našich vlastních hodnot, přinejmenším v jejich radikální formě. Ale tímto krokem získáme nakonec mnohem více, nežli na jeho počátku ztratíme.
Nevede žádná jiná cesta jinudy; jedinou alternativou by byla trvalá paralýza všech progresivních sil společnosti, v trvalém zaklesnutí se pravice a levice do sebe navzájem. S tím, že v tomto zápase má v současné době pravice objektivně navrch.
Pokračujme dále v našich úvahách o možnostech a perspektivách současné levice. Minule jsme si ukázali, že jsou marnou iluzí přetrvávající představy levice o tom, že je přinejmenším latentně legitimní představitelkou rozhodující většiny společnosti. Není tomu tak ani z hlediska objektivních ekonomických zájmů, ale ani z hlediska mentálního/hodnotového nastavení, neboť poměr jedinců s levicovým a pravicovým hodnotovým nastavením je ve společnosti v zásadě konstantní, neboť tato parita je dána už evolučně, a nejsou proto vyhlídky na to že by levice ve společnosti mohla získat nějakou trvalou výraznou většinu.
Ale je ještě hůře: levice ztratila kontakt k člověku moderní doby vůbec. A to i k tomu, který by sám o sobě patřil k oné potenciálně levicově orientované polovině populace.
Klíčový problém je v tom, že současná levice se nedokáže vůči člověku stavět jinak nežli z pozice ochránce slabých, utlačovaných. To je sice samozřejmě legitimní agenda levice; jenže problém je v tom, že člověk moderní doby sám sebe pociťuje, definuje naprosto jinak. Tento člověk moderní doby je ve svém jádru svébytný, autonomní, aktivní; chce vyniknout, chce si sám svým vlastním úsilím, svým vlastním výkonem určovat svůj vlastní osud, formovat svůj vlastní život. A nyní k tomuto svébytnému, aktivnímu jedinci přijde jakási politická strana která mu začne tvrdit: "Jsi slabý, jsi ovládaný, nedokážeš sám stát na svých vlastních nohou, potřebuješ nevyhnutelně naši pomoc, respektive pomoc státu!"
Je nabíledni, že tento člověk moderní doby (a zopakujme znovu: i člověk v zásadě levicově smýšlející) se bude vzpírat tomu aby byl - byť i v dobrém úmyslu - vmanévrován do takto pasivní pozice závislého příjemce sociálních dávek. Jenom a pouze ti, kteří se skutečně nacházejí v akutně prekérním sociálním postavení, je možno takovýmto způsobem oslovit.
Tímto postojem současné levice, která na člověka nahlíží tímto prizmatem jeho sociální závislosti a pasivity, je pak možno vysvětlil onen zdánlivě nepochopitelný paradox, že podle výzkumů nadpoloviční většina české populace v zásadě vyznává levicové hodnoty - ale přitom hromadně odevzdává své hlasy pravici, respektive stranám středopravým. Ve skutečnosti je tento stav naprosto logický a přirozený: tyto středopravé strany dávají tomuto většinovému člověku to co on očekává, totiž vizi vlastní svébytnosti, adekvátní odměny za vlastní výkon na straně jedné, a přece jenom určitou sociální umírněnost na straně druhé.
A za druhé: tímto pasivním přístupem současné levice je možno vysvětlit i tu skutečnost, že tato levice má čím dál tím méně k dispozici výrazné vůdčí osobnosti. Je to opět naprosto logické: aktivní, agilní, výrazné osobnosti mohou být přitahovány pouze stejně tak aktivními, agilními politickými programy a vizemi; ale tam kde jedinou "vizí" je přidělování sociálních dávek, tam se sotva mohou rodit (či být přitahovány) nějaké výrazné vůdčí osobnosti.
Takže bohužel - současná levice nejen že nemá žádné reálné vyhlídky na to aby kdy mohla získat většinu ve společnosti (a v politice); ona svým pasivním programem čím dál tím více ztrácí člověka moderní doby vůbec, a to i toho na levicové části hodnotového spektra.
Pokračujme v našich úvahách o možnostech a cílech současné levice. Zrekapitulujme si napřed výsledky ke kterým jsme se doposud dopracovali:
1. Na půdě standardní tržní (kapitalistické) ekonomiky není možné natrvalo vybudovat štědrý sociální stát. Toto socioekonomické uspořádání bude vždy oscilovat mezi příklonem k sociálnímu státu a mezi návratem k "neoliberalismu".
2. Nikdy není možno na základě standardního, konvenčního liberalismu dosáhnout zásadní, komplexní (levicové, sociální) humanizace společnosti. Tento liberalismus je ze své podstaty pravicový, protože je fixován na autonomii, na soukromé zájmy atomizovaného (tedy přinejmenším latentně "asociálního") individua.
Po tomto exposé se nám ovšem otevírá kardinální otázka: co tedy má současná levice za dané situace vlastně dělat? K jakému cíli se má zaměřit?
Právě zde ale leží kámen úrazu současné levice: v její naprosté neujasněnosti jejích strategických cílů. Ona se neustále zmítá mezi jedním a druhým, chtěla by dostáhnout velkého cíle kompletní (sociální) humanizace společnosti, ale přitom používá metod které mohou mít relativní účinek pouze v onom "malém" boji, ve věčném zápase mezi pravicí a levicí, tedy mezi pozicemi "více volného trhu" a "více sociálního státu".
Tento ideový zmatek levice se ovšem plně promítá i do tohoto elaborátu M. Plevy. Konkrétně se jedná především o pasáž, kde konstatuje že "pravicových stran je zde dost", a že je tedy zapotřebí semknout tábor levice. Respektive že je nutno těmto pravicovým (vládním) stranám vyhlásit boj.
Jenže - právě zde leží zásadní omyl, respektive trvalá "slepá skvrna" levice. Základní ideová a názorová pozice této levice je takováto:
"My přece chceme pro lidi to nejlepší. Chceme aby se naprosté většině lidí dařilo dobře, aby je nikdo nemohl ochuzovat, obírat o plody jejich práce. Aby byla odstraněna vláda a moc oligarchů, aby všichni mohli žít ve stavu vzájemné rovnosti a přátelství. A protože my, levice, chceme pro všechny lidi toto nepopiratelné dobro, pak je objektivně nevyhnutelné, že časem naprostá většina lidí pochopí tuto naši zvěst o spravedlivé společnosti, a přidá se na naši stranu. A pouze nepolepšitelní egoisté a oligarchové se budou nadále bránit a vzpírat této naší vizi všestranně spravedlivé společnosti; proti této hrstce nepolepšitelných pak povedeme legitimní boj."
Ano, z dané perspektivy se jedná o velice přesvědčivý obraz; ale bohužel, takto triviálně jednoduše nefungují a nikdy nebudou fungovat reálné společenské vztahy, a ještě méně pak reálná evoluce.
Vraťme se napřed k onomu momentu, kde M. Pleva chce vyhlásit boj pravicovým stranám. Jenže - a právě zde jsme u oné slepé skvrny levice - on nevidí a vidět nechce, že za těmito politickými stranami stojí odpovídající část samotné společnosti. To jest: že nejenom jacísi oligarchové s jejich partajemi, nýbrž že celá velká část (principiálně rovná polovina) celkové populace je pravicově orientovaná, vyznává pravicové respektive konzervativní hodnoty. A že je tedy zcela marnou, předem ke ztroskotání odsouzenou námahou snažit se tuto část společnosti nalákat na nějaké levicové vize všestranně rovnostářské společnosti.
Krátce a na rovinu řečeno: vést boj za tuto levicovou vizi neznamená nic jiného, nežli vést zároveň i boj proti celé jedné polovině společnosti. To je přesně ona zmíněná slepá skvrna levice - která si stále namlouvá že ona přece "objektivně" reprezentuje naprostou většinu pracujícího lidu.
Proč je toto přesvědčení levice mylné? Proč pravicové názory nezastávají jenom oligarchové (v zájmu jejich soukromého, egoistického prospěchu), nýbrž i velká část pracujícího lidu, který by přece měl objektivně mít zájem na oné levicově rovnostářské společnosti bez vykořisťování?
Tento zdánlivě nevysvětlitelný protimluv má ve skutečnosti dvě zcela objektivní příčiny.
Za prvé: jak už jsem vysvětlil pod nedávným článkem J. Patočky, objektivním zájmem většiny pracujících není primárně štědrý sociální stát - nýbrž především dobře fungující ekonomika. Která tedy může garantovat relativně plnou zaměstnanost, a která může vyplácet relativně dobré platy. To jest: jejich zájmem je ekonomika nezatížená přílišnými (sociálními) odvody a daněmi. Onen štědrý sociální stát (bez ohledu na dopady pro ekonomiku) je objektivním zájmem pouze těch vrstev populace, které jsou odkázány na státní dávky.
Druhá příčina příklonu velké části populace k pravicovému vidění světa leží ale ještě mnohem hlouběji. Bylo výše zmíněno, že je to samotná evoluce, která nefunguje tak triviálně jednoduchým způsobem, jako by veškeré dění přímou linií směřovalo ke všeobecné rovnosti a sociální spravedlnosti. Je nutno si uvědomit (a konečně přiznat), že tato evoluce nejen pro člověka, ale víceméně pro všechny tvory žijící v komunitách "namíchala" dvě základní strategie přežívání. Na jedné straně stojí strategie vzájemné podpory, pospolitosti, solidarity; ale na straně druhé stojí životní strategie osobního, individuálního prosazení se, osobní síly a moci.
Tyto dvě základní evoluční strategie přežívání se skutečně táhnou jako - ne jedna, nýbrž d v ě červené linie prakticky celými dějinami lidstva. Nejzřetelněji je tuto podvojnost možno vysledovat v oblasti majetkových institutů. Už od prvotních společenství se navzájem setkávají, a navzájem střetávají dva zcela protichůdné majetkové instituty: soukromé vlastnictví na straně jedné, a institut společně sdílených statků na straně druhé. (Svého času právě na DR na toto téma vyšla velmi zajímavá série článků.) Soukromé vlastnictví samozřejmě odpovídá oné strategii individuálního zájmu, individuálního prosazování se (a to i na úkor těch ostatních), zatímco ty společně sdílené statky odrážejí onu strategii vzájemné pospolitosti, podpory, solidarity.
V každém případě je tedy možno konstatovat: jsou zcela marné naděje levice, že by se časem mohlo nějak podařit "přetáhnout" rozhodující část národa do tábora levice. Ta soukromovlastnická, tedy "pravicová" strategie (a s ní i jí odpovídající mentalita) je zde dána evolučně, a je tedy geneticky vtištěna, zakódována do myslí lidí, zřejmě už přímo do jejich limbického aparátu. To jest - je takto vtištěna do mysli jedné poloviny populace; zatímco u druhé poloviny převažuje mentalita pospolitosti, tedy levicová. Právě proto že toto rozdělení je dáno objektivně, evolučně, přetrvává v čase víceméně trvale konstantní podíl politické levice i pravice.
Závěrem dnešních úvah je tedy možno ještě jednou shrnout: očekávání levice, že se jí jednoho krásného dne podaří naprostou většinu společnosti shromáždit pod svými prapory všeobecné pospolitosti a solidarity, je - bohužel - pouhou iluzí. Příště se zkusíme zamyslit ještě nad tím, jaký tento fakt má pro levici důsledky.
Pokračujme tedy v analýzách návrhů a představ M. Plevy o akčních možnostech a perspektivách současné levice. Napřed ještě dodatek k mému prvnímu komentáři. Ten jsem opatřil názvem "Dvojí tvář liberalismu", ale poté jsem se věnoval téměř výhradně analýzám a kritice negativních charakteristik liberalismu. To by mohlo vést k určitému nedorozumění. Proto ještě jednou ve vší jednoznačnosti:
Idea liberalismu je skutečně ve svém jádru velmi rozpolcená, dvojsečná. Má své pozitivní aspekty -ale stejně tak aspekty negativní. Ano, liberalismus především ve své rané fázi znamenal velké osvobození, emancipaci člověka z područí dominantních institucí a ideologií: feudalismu, církve, státu. A ještě i dnes má (progresivně) liberální smýšlení stále ještě v mnoha ohledech svou nezastupitelnou hodnotu, jak to naprosto správně ve svém článku vylíčil M. Pleva. (Například i v takových zdánlivých drobnostech že už nám nikdo nemůže předepisovat jak se máme oblékat.)
To jsou tedy nesporná pozitiva liberalismu; ovšem jak jsem vylíčil minule naprosto zásadním, neodstranitelným negativem této ideje je, že je fixována výhradně na lidské individuum. Striktně vzato, liberalismus nikdy neosvobodil člověka jako takového, lidskou bytost v plné šíři a hloubce její kulturní, duševní a duchovní existence, nýbrž pouze toto lidské individuum.
A právě zde leží fatální vada liberalismu: individualistický životní postoj je ve své podstatě postoj pravicový. Je to pravice, která chce z člověka vidět jenom a pouze jeho nepodmíněnou individuální autonomii, jeho ryze soukromý zájem. A nic víc. A už vůbec tato pravice nechce člověka vidět, uznat jako bytost primárně společenskou, která svého úplného naplnění může dosáhnout jenom v pospolitém bytí a konání se svými spolubližními. Je proto naprosto falešnou cestou, a marnou námahou pokoušet se na půdě liberalismu vytvořit nějakou lidskou pospolitost v hlubším slova smyslu, jak se o to ve svém textu pokusil M. Pleva. A už vůbec na půdě individualistického liberalismu není možno vytvořit nějaký socialismus, ať už v jakémkoli smyslu. (V daném ohledu má dokonce i pan Krupička určitou pravdu.)
---------------------------------
Od tohoto konstatování principiálně pravicového charakteru liberalismu ke konkrétním, především ekonomickým konotacím. Už jsem to konstatoval minule: M. Pleva se mýlí, když ekonomický "neoliberalismus" staví do protikladu k (progresivnímu) liberalismu. Jestliže liberalismus jako takový znamená prioritu soukromých zájmů atomizovaného jednotlivce, pak ekonomický neoliberalismus není ničím jiným nežli naprosto logickým vyústěním tohoto ideového liberalismu. Kdo hledí - jakožto liberál - pouze na své soukromé zájmy, ten pak samozřejmě hledí především na svůj vlastní zisk, bez ohledu na sociální status (respektive sociální pád) těch druhých. V jeho očích to vždy budou jenom ti méně schopní, kteří své "svobody" nedokázali dostatečně materiálně využít.
------------------------------------
Z této skutečnosti bytostné identity liberalismu a neoliberalismu pak zákonitě vyplývá i hodnocení činnosti vlád; respektive postoj levice k činnosti vlády. Ve svém textu M. Pleva současnou vládu obviňuje z "asociálnosti", a vybízí k boji proti ní. Jenže - tato vláda není takto "asociální" z plezíru, nýbrž ona jedná plně v souladu s intencemi daného ekonomického uspořádání. Které spočívá na tržní ekonomice, tedy na kapitalismu, a tedy - opět - na "neoliberalismu".
Jakkoli se tento fakt levici může příčit, nedá se nic dělat ale strategie pravicových vlád v oblasti ekonomiky naprosto mají svou logiku: napřed je nutno hodnoty vytvořit, a teprve poté je možno je rozdělovat. A tyto hodnoty je možno vytvořit jedině tak, když tržní (kapitalistická) ekonomika může plně roztočit svá kola. A toto ekonomické oživení není možné tam, kde je produkční sféra nadměrně zatížena daněmi, dávkami a odvody všeho druhu.
To znamená: úporný boj současné levice proti "neoliberalismu" je do značné míry boj proti větrným mlýnům. Je to boj, který nikdy není možno definitivně vyhrát. Tedy - není ho možno vyhrát do té doby, dokud základem produkční činnosti společnosti bude volnotržní ekonomika, čili kapitalismus.
A právě to je oblast, kde současná levice (a taktéž M. Pleva) neustále lavíruje sem a tam. Tato levice chce být na jedné straně radikální, tedy chce porazit "neoliberalismus". Ale na straně druhé je tato levice zároveň konformní, neboť se (většinou) pasivně smiřuje s tímto ekonomickým uspořádáním. Sám Martin Pleva na jedné straně naznačuje touhu po radikálním řešení; ale nijak nekonkretizuje v čem by toto řešení mělo spočívat, a podle všeho se zdá že i on nakonec končí pouze u vysokého zdanění bohatých. Což je ovšem právě něco, co současný - liberálně volnotržní - ekonomický model vůbec neumožňuje.
Vedle obecného protimluvu současné levice, která se snaží vybudovat jakýsi progresivní či dokonce levicový liberalismus na základě liberalismu který je ve své podstatě pravicový se zde tedy ukazuje druhý interní protimluv této levice: naprostá neujasněnost jejího postoje k tržní ekonomice. Na jednu stranu se tato levice s tímto ekonomickým modelem smířila, na straně druhé chce (a to zásadně a natrvalo) eliminovat jeho zákonité důsledky. To ovšem nikdy nemůže takto fungovat.
V první řadě je nutno zpochybnit Hauserovo tvrzení, že polistopadové usilování o "dohánění Západu" respektive o vstup do EU by bylo příznakem jakési "české vize". Ve skutečnosti právě zde se snad ze všeho nejvíce ukázala tradiční česká malost - místo toho aby česká (respektive tehdy ještě československá) politika navázala (jak Hauser jinak zcela správně poukazuje) na ideové dědictví Pražského jara, tak místo toho tato politika vyhlásila opět jednou program pouhého otrockého napodobování západních vzorů. Namísto vlastní národní osobitosti se nekriticky přejímalo všechno, co mělo svůj původ v západním světě. Dlouhá léta pěstovaná závist malého českého člověka v éře socialismu vůči "velkému Západu" tu konečně mohla dojít svého vytouženého naplnění.
Obecně: je nutno přitakat Janu Patočkovi, že v českém prostoru, v českém myšlení nikdy nevznikaly velké, převratné ideje. Ani husitství, ani Pražské jaro neměly svůj ideový kořen v sobě samých, nýbrž původní idea se zrodila jinde. České myšlení vůbec nikdy nemělo smysl pro metafyziku, pro velké myšlenkové koncepty. Což pak není problém jenom čistě filozofický; tento deficit se ukazuje fakticky i v běžné politicko-ideové praxi, jako naprostá neschopnost politicko-společenské dění chápat ne pouze jako jednání takových či onakých aktérů, nýbrž jako svébytnou entitu, jako do sebe uzavřený systém profilovaný zcela specifickými systémovými určeními.
V těchto spojitostech je tedy skutečně nutno konstatovat, že fenomén "česká malost" není pouze fiktivní, nýbrž má svůj reálný fundament v tradičním mentálním nastavení českého národa.
-------------------------------
Na straně druhé - není záhodno hledět na věci pouze černobíle. Oproti této neschopnosti (či neochoty?...) českého národa vytvářet velké ideje stojí na straně druhé - v lepším případě - určitá česká poctivost, solidnost v myšlení, která se naopak vyznačuje zdravou skepsí vůči oněm velkým idejím, které velice často přerůstají v halasnou ideologii.
Vůbec, jestli Češi kdy měli příležitost nějakým způsobem vyzdvihnout svůj specifický přínos mezinárodní kultuře a myšlení, pak klasicky jako "mostu" mezi Západem a Východem. I tato definice národního významu byla často dehonestována jako pouhý mýtus; nicméně troufám si tvrdit, že zde nějaký reálný fundament skutečně existuje. Češi jak mentálně, tak způsobem svého myšlení skutečně specifickou formou propojují elementy západního racionalismu na straně jedné, a východoevropského (respektive slovanského) "duševna" na straně druhé. A v těch chvílích kdy Češi zapomenou na svou národní malost a začnou svébytně tvořit, pak produkty jejich kreativity naprosto mohou dosáhnout světové úrovně.
------------------------------
Tolik tedy obecně k danému tématu. Co se týče Pražského jara které zmiňuje M. Hauser jako doklad české velikosti či svébytnosti - toto téma bude nutno ještě podrobněji rozebrat v souvislosti s jeho knihou na toto téma. Zde je možno říci: ano, československé reformní "Pražské jaro" byl bezpochyby počin který měl světový význam, a který může být v mnohých ohledech inspirující ještě i dnes (či možná přesněji: právě znovu dnes); ale na straně druhé je nutno vidět že se jednalo daleko spíše o počin ryze praktický, nežli o nějaké přelomové myšlenky na poli politické teorie. Tehdejší reformátoři ještě vůbec ani nedospěli k rozpoznání, jak obří jsou teoretické problémy modelu demokratického socialismu o který usilovali; natož pak aby byli schopni tyto otázky nějakým pozitivním způsobem vyřešit.
Závěrem je možno říci: ano, český sklon k malosti, k provincialismu, k pasivnímu kopírování cizích vzorů skutečně existuje, a projevuje se znovu a znovu. Ale tento stav není nijaký neodvratný osud; záleží jenom a pouze na Češích samotných, zda se odváží, odhodlají odložit tento svůj pasivní postoj, a místo toho začít samostatně uvažovat, svébytně tvořit. Jak řečeno, možnosti a potenciál by k tomu samy o sobě byly.
Buď levice, nebo úpadek. Aneb bez progrese není pokroku
Martin Pleva
Poté co jsme si v předcházejících výkladech osvětlili perspektivy (či spíše: bezperspektivnost) současných strategických cílů levice, nastal nyní čas věnovat se otázce nejobtížnější: je možné vůči těmto těmto nefunkčním strategiím nalézt, vytyčit nějakou použitelnou, nadějeplnou alternativu?
Zopakujme si napřed ještě jednou, proč tyto standardní strategie současné levice vedou do slepé uličky:
1. Jsou zcela marnými očekávání levice, že se jí jednou podaří pod svými prapory shromáždit většinu společnosti. Poměr pravicově a levicově smýšlejících jedinců v populaci je konstantní, evolučně daný, a na tom se ani do budoucna nebude nic zásadního měnit.
2. Daleko spíše naopak, v moderní době má mnohem výhodnější pozice pravice, neboť moderní doba je - od občanských revolucí - primárně individualistická, tedy ve své tendenci pravicová, zatímco doménou levice je pospolitost, kolektivní cítění.
3. Je naprosto marným usilování levice o návrat poválečného štědrého sociálního státu (a s tím spojený boj proti "neoliberalismu"). Navzdory mínění této levice byl onen sociální stát daleko spíše anomálií a onen "neoliberalismus" standardem tržního kapitalismu, nežli aby tomu bylo naopak.
Toto jsou tedy základní - a zcela objektivní - příčiny všeobecného úpadku levice v současné době. Za těchto okolností není možno se vyhnout otázce, zda má levice (ať už jakéhokoli zaměření) vůbec ještě nějakou budoucnost. Nevyčerpal se už její historicky sociálně progresivní potenciál, není na čase přepustit pole individualistickému liberalismu, a pouze se nadále snažit tento liberalismu "tlačit" alespoň poněkud doleva?...
Zcela otevřeně řečeno: pokud konečným cílem levice bylo vytvořit nějaký socialistický svět (ať už v jakékoli podobě), pak to s její budoucností vypadá opravdu velice špatně. Ovšem - jsou chvíle kdy je to právě otevřené doznání si vlastního selhání, vlastního omylu, které může být počátkem ozdravné katarze, a počátkem nové cesty.
Byl zde tedy zmíněn projekt socialismu. Ovšem - tento "socialismus" je napřed jenom pouhé slovo. Jeden pojem z ideového arzenálu tradiční levice. Tady je ale nutno si se vší jasností uvědomit: konečným a vlastním cílem není a nemůže být nějaké ideové dogma (ať se může jevit jakkoli progresivním); konečným cílem musí být samotný humanismus. To jest - zřízení, instalování takových společenských poměrů, takového společenského uspořádání, které budou v souladu s humánně-kulturní a mravní podstatou lidské bytosti, které budou sloužit dalšímu rozvoji všech jejích bytostných lidských potenciálů.
Jaká může k tomuto žádoucímu humánnímu uspořádání vést cesta? - Jako nepochybné může platit jedno: buďto pro tuto cestu získáme naprostou většinu společnosti, anebo po ní nikam nedospějeme. Další otázka tedy zní: jakým způsobem je pro tento cíl obecného humanismu získat, přesvědčit rozhodující většinu společnosti?
Vraťme se o krok zpět: pokud bychom tento cíl humanismu ztotožňovali pouze se socialismem (respektive s jakoukoli levicovostí vůbec), nikdy tuto většinu nezískáme. To je holý fakt.
Tím se dostáváme k pasáži našich úvah, která bude pro ty, kdo vyznávají levicové hodnoty, levicový pohled na svět obzvláště obtížná, velice těžce stravitelná. Ukazuje se totiž, že levice bude muset zcela zásadním způsobem přehodnotit, přeorientovat svůj vztah ke svému tradičnímu, věčnému protivníkovi, ne-li přímo nepříteli - totiž k politické a hodnotové pravici. Neboť - jak jsme si ukázali v předešlých výkladech - pravicovou hodnotovou orientaci sdílí principiálně celá jedna polovina populace; a bez této poloviny není možno provést žádnou zásadní společenskou transformaci, směrem k onomu cíli všeobecného humanismu. Pokud tedy levice - jakožto tradičně progresivní, tedy na budoucnost orientovaná síla - chce svého cíle dosáhnout, pak bude muset jako první překlenout odvěkou propast k pravici, bude muset učinit první vstřícný krok.
Jako první moment je nutno uvědomit si jednu zásadní věc: ne každý vyznavač pravicových hodnot je automaticky asociální egoista. Ano, z hlediska, z perspektivy nás těch kteří vyznáváme levicové hodnoty se přístup pravice jmenovitě k sociální otázce bude vždy jevit jako příliš tvrdý, mnohdy až bezcitný. Jenže - vraťme se zpět k našemu poznatku, že tyto základní životní orientace (levicová stejně jako pravicová) jsou dány objektivně, evolučně. A nedá se nic dělat: v průběhu jak samotné evoluce, tak ale i lidských dějin měl život vždy svou tvrdou stránku. A toto vědomí, tato celými generacemi nahromaděná zkušenost se nesmazatelně vtiskla i do rodového vědomí, do genetického aparátu lidského rodu. Ovšem - měrou nestejnou, odtud pak pramení ono rozdělení na populaci pravicovou a na populaci levicovou.
Ano, příslušníci levicového tábora vždy byli a budou více idealističtí, budou vždy více akcentovat humánní, kulturní, mravní hodnoty. A vždy budou přinejmenším s určitým podezřením hledět na bytostný materialismus příslušníků pravice.
Jenže - stejně tak vyznavači pravicových hodnot budou vždy s nechutí, s odporem hledět na to, co je z jejich pohledů nezodpovědnou rozhazovačností, tedy na nadměrné rozdávání sociálních dávek! Z jejich pohledu se jedná o hýřivou marnotratnost.
Ano, z levicového pohledu se tento pravicový postoj může zdát asociální a egoistický; ale u nich se v prvé řadě projevuje ona prastará evoluční zkušenost, že napřed je nutno být dobrým hospodářem na vlastním, že napřed je nutno vytvořit dostatečné zdroje - a teprve poté je možno začít rozdávat.
Totiž: není sporu o tom že část příslušníků pravice skutečně takovýmto způsobem egoistická a asociální je. Svého času se Vladimír Špidla vyjádřil, že "z některých příslušníků pravice cítím takovou míru pohrdání (chudým) člověkem, až mě mrazí". Tak tomu nepochybně je, a proti takovémuto egoismu progresivní levice samozřejmě vždy musí vést trvalý a neústupný boj. Ale - bylo by zcela fatální chybou jenom proto všechny vyznavače pravicových hodnot paušálně zavrhnout jako nepolepšitelné egoisty.
Přitom - svým způsobem jsou společenské role mezi pravicí a levicí rozděleny naprosto racionálně a smysluplně: pravice se zaměřuje na vytváření, na produkci materiálních hodnot, zatímco doménou levice jsou hodnoty ideální, sociální. To o co se jedná je nalézt k sobě navzájem cestu; dohodnout se společně na tom, že obě strany nakonec usilují o "dobrý svět". Tedy o svět lidský, humánní, jak bylo řečeno výše.
K tomuto cíli obecného humanismu tedy není vůbec možno dostat se jinak, nežli tím že se s příslušníky pravice nalezne nějaký společný modus vivendi, nějaký společný jmenovatel. Ale takovouto společnou cestu k lepší, humánnější budoucnosti bude sotva možno nalézt, když všechny příslušníky pravice předem paušálně dehonestujeme jako nenapravitelné egoisty a asociály.
Svého času v diskusích na DR M. Profant vyjádřil nevšední, ale klíčovou myšlenku. Po těch létech je už obtížné si vzpomenut o jakou záležitost se jednalo konkrétně, ale jeho dikce zněla, že pro uskutečnění tohoto (progresivního) projektu je nutno získat i "slušné konzervativce".
Zastavme se blíže u tohoto slova "slušný"; je skutečně rozhodující. Ano, ještě jednou: z perspektivy nás levičáků se bude jakýkoli konzervatismus, jakékoli pravicové postoje vždy jevit suspektní, vždy k nim budeme cítit intuitivní nedůvěru. To je také v pořádku; ten odvěký boj mezi hodnotami pravicovými a levicovými je v zásadě potřebný a legitimní, v žádném případě se nejedná o nějaké vzájemné bezrozporné splynutí. Ale ještě jednou: uvědomme a připusťme si konečně, že i mezi vyznavači pravicových hodnot, mezi zastánci konzervativních postojů se může najít celá řada osobně velmi slušných lidí. A to jsou právě ti, bez kterých náš projekt lepšího, humánnějšího světa nikdy nebudeme moci uskutečnit.
Je tedy v prvé řadě na nás, příslušnících hodnotové levice, abychom těmto konzervativcům naopak usnadnili cestu k nám. Abychom uznali, že jejich bytostný zájem o dobré hospodaření ani nám není zcela cizí. Že i my chápeme, že je nutno napřed hodnoty vytvářet, a teprve poté je možno je rozdělovat. Že i my alespoň do jisté míry chápeme, že tradiční hodnoty není možno násilím lámat přes koleno, že není možno ze dne na den změnit - ve jménu bezuzdného modernismu - od základu změnit celé hodnotové nastavení společnosti.
Zrekapitulujme si závěrem ještě jednou klíčové body:
1. Jestliže je naším strategickým cílem vytvoření všestranně humánní společnosti, pak tohoto cíle nikdy nedosáhneme bez spoluúčasti (slušnější části) vyznavačů konzervativních, respektive pravicových hodnot.
2. Jestliže je tedy nezbytná takováto "nadkonfesní" součinnost a spolupráce, pak jsme to my, příslušníci levice, kdo musí jako první učinit vstřícný krok ke straně druhé.
3. Ano, takovýto krok nás bude stát velké úsilí, velké sebepřekonání; budeme přitom muset vzdát, nebo přinejmenším upozadit mnohé z našich vlastních hodnot, přinejmenším v jejich radikální formě. Ale tímto krokem získáme nakonec mnohem více, nežli na jeho počátku ztratíme.
Nevede žádná jiná cesta jinudy; jedinou alternativou by byla trvalá paralýza všech progresivních sil společnosti, v trvalém zaklesnutí se pravice a levice do sebe navzájem. S tím, že v tomto zápase má v současné době pravice objektivně navrch.
Pokračujme dále v našich úvahách o možnostech a perspektivách současné levice. Minule jsme si ukázali, že jsou marnou iluzí přetrvávající představy levice o tom, že je přinejmenším latentně legitimní představitelkou rozhodující většiny společnosti. Není tomu tak ani z hlediska objektivních ekonomických zájmů, ale ani z hlediska mentálního/hodnotového nastavení, neboť poměr jedinců s levicovým a pravicovým hodnotovým nastavením je ve společnosti v zásadě konstantní, neboť tato parita je dána už evolučně, a nejsou proto vyhlídky na to že by levice ve společnosti mohla získat nějakou trvalou výraznou většinu.
Ale je ještě hůře: levice ztratila kontakt k člověku moderní doby vůbec. A to i k tomu, který by sám o sobě patřil k oné potenciálně levicově orientované polovině populace.
Klíčový problém je v tom, že současná levice se nedokáže vůči člověku stavět jinak nežli z pozice ochránce slabých, utlačovaných. To je sice samozřejmě legitimní agenda levice; jenže problém je v tom, že člověk moderní doby sám sebe pociťuje, definuje naprosto jinak. Tento člověk moderní doby je ve svém jádru svébytný, autonomní, aktivní; chce vyniknout, chce si sám svým vlastním úsilím, svým vlastním výkonem určovat svůj vlastní osud, formovat svůj vlastní život. A nyní k tomuto svébytnému, aktivnímu jedinci přijde jakási politická strana která mu začne tvrdit: "Jsi slabý, jsi ovládaný, nedokážeš sám stát na svých vlastních nohou, potřebuješ nevyhnutelně naši pomoc, respektive pomoc státu!"
Je nabíledni, že tento člověk moderní doby (a zopakujme znovu: i člověk v zásadě levicově smýšlející) se bude vzpírat tomu aby byl - byť i v dobrém úmyslu - vmanévrován do takto pasivní pozice závislého příjemce sociálních dávek. Jenom a pouze ti, kteří se skutečně nacházejí v akutně prekérním sociálním postavení, je možno takovýmto způsobem oslovit.
Tímto postojem současné levice, která na člověka nahlíží tímto prizmatem jeho sociální závislosti a pasivity, je pak možno vysvětlil onen zdánlivě nepochopitelný paradox, že podle výzkumů nadpoloviční většina české populace v zásadě vyznává levicové hodnoty - ale přitom hromadně odevzdává své hlasy pravici, respektive stranám středopravým. Ve skutečnosti je tento stav naprosto logický a přirozený: tyto středopravé strany dávají tomuto většinovému člověku to co on očekává, totiž vizi vlastní svébytnosti, adekvátní odměny za vlastní výkon na straně jedné, a přece jenom určitou sociální umírněnost na straně druhé.
A za druhé: tímto pasivním přístupem současné levice je možno vysvětlit i tu skutečnost, že tato levice má čím dál tím méně k dispozici výrazné vůdčí osobnosti. Je to opět naprosto logické: aktivní, agilní, výrazné osobnosti mohou být přitahovány pouze stejně tak aktivními, agilními politickými programy a vizemi; ale tam kde jedinou "vizí" je přidělování sociálních dávek, tam se sotva mohou rodit (či být přitahovány) nějaké výrazné vůdčí osobnosti.
Takže bohužel - současná levice nejen že nemá žádné reálné vyhlídky na to aby kdy mohla získat většinu ve společnosti (a v politice); ona svým pasivním programem čím dál tím více ztrácí člověka moderní doby vůbec, a to i toho na levicové části hodnotového spektra.
Pokračujme v našich úvahách o možnostech a cílech současné levice. Zrekapitulujme si napřed výsledky ke kterým jsme se doposud dopracovali:
1. Na půdě standardní tržní (kapitalistické) ekonomiky není možné natrvalo vybudovat štědrý sociální stát. Toto socioekonomické uspořádání bude vždy oscilovat mezi příklonem k sociálnímu státu a mezi návratem k "neoliberalismu".
2. Nikdy není možno na základě standardního, konvenčního liberalismu dosáhnout zásadní, komplexní (levicové, sociální) humanizace společnosti. Tento liberalismus je ze své podstaty pravicový, protože je fixován na autonomii, na soukromé zájmy atomizovaného (tedy přinejmenším latentně "asociálního") individua.
Po tomto exposé se nám ovšem otevírá kardinální otázka: co tedy má současná levice za dané situace vlastně dělat? K jakému cíli se má zaměřit?
Právě zde ale leží kámen úrazu současné levice: v její naprosté neujasněnosti jejích strategických cílů. Ona se neustále zmítá mezi jedním a druhým, chtěla by dostáhnout velkého cíle kompletní (sociální) humanizace společnosti, ale přitom používá metod které mohou mít relativní účinek pouze v onom "malém" boji, ve věčném zápase mezi pravicí a levicí, tedy mezi pozicemi "více volného trhu" a "více sociálního státu".
Tento ideový zmatek levice se ovšem plně promítá i do tohoto elaborátu M. Plevy. Konkrétně se jedná především o pasáž, kde konstatuje že "pravicových stran je zde dost", a že je tedy zapotřebí semknout tábor levice. Respektive že je nutno těmto pravicovým (vládním) stranám vyhlásit boj.
Jenže - právě zde leží zásadní omyl, respektive trvalá "slepá skvrna" levice. Základní ideová a názorová pozice této levice je takováto:
"My přece chceme pro lidi to nejlepší. Chceme aby se naprosté většině lidí dařilo dobře, aby je nikdo nemohl ochuzovat, obírat o plody jejich práce. Aby byla odstraněna vláda a moc oligarchů, aby všichni mohli žít ve stavu vzájemné rovnosti a přátelství. A protože my, levice, chceme pro všechny lidi toto nepopiratelné dobro, pak je objektivně nevyhnutelné, že časem naprostá většina lidí pochopí tuto naši zvěst o spravedlivé společnosti, a přidá se na naši stranu. A pouze nepolepšitelní egoisté a oligarchové se budou nadále bránit a vzpírat této naší vizi všestranně spravedlivé společnosti; proti této hrstce nepolepšitelných pak povedeme legitimní boj."
Ano, z dané perspektivy se jedná o velice přesvědčivý obraz; ale bohužel, takto triviálně jednoduše nefungují a nikdy nebudou fungovat reálné společenské vztahy, a ještě méně pak reálná evoluce.
Vraťme se napřed k onomu momentu, kde M. Pleva chce vyhlásit boj pravicovým stranám. Jenže - a právě zde jsme u oné slepé skvrny levice - on nevidí a vidět nechce, že za těmito politickými stranami stojí odpovídající část samotné společnosti. To jest: že nejenom jacísi oligarchové s jejich partajemi, nýbrž že celá velká část (principiálně rovná polovina) celkové populace je pravicově orientovaná, vyznává pravicové respektive konzervativní hodnoty. A že je tedy zcela marnou, předem ke ztroskotání odsouzenou námahou snažit se tuto část společnosti nalákat na nějaké levicové vize všestranně rovnostářské společnosti.
Krátce a na rovinu řečeno: vést boj za tuto levicovou vizi neznamená nic jiného, nežli vést zároveň i boj proti celé jedné polovině společnosti. To je přesně ona zmíněná slepá skvrna levice - která si stále namlouvá že ona přece "objektivně" reprezentuje naprostou většinu pracujícího lidu.
Proč je toto přesvědčení levice mylné? Proč pravicové názory nezastávají jenom oligarchové (v zájmu jejich soukromého, egoistického prospěchu), nýbrž i velká část pracujícího lidu, který by přece měl objektivně mít zájem na oné levicově rovnostářské společnosti bez vykořisťování?
Tento zdánlivě nevysvětlitelný protimluv má ve skutečnosti dvě zcela objektivní příčiny.
Za prvé: jak už jsem vysvětlil pod nedávným článkem J. Patočky, objektivním zájmem většiny pracujících není primárně štědrý sociální stát - nýbrž především dobře fungující ekonomika. Která tedy může garantovat relativně plnou zaměstnanost, a která může vyplácet relativně dobré platy. To jest: jejich zájmem je ekonomika nezatížená přílišnými (sociálními) odvody a daněmi. Onen štědrý sociální stát (bez ohledu na dopady pro ekonomiku) je objektivním zájmem pouze těch vrstev populace, které jsou odkázány na státní dávky.
Druhá příčina příklonu velké části populace k pravicovému vidění světa leží ale ještě mnohem hlouběji. Bylo výše zmíněno, že je to samotná evoluce, která nefunguje tak triviálně jednoduchým způsobem, jako by veškeré dění přímou linií směřovalo ke všeobecné rovnosti a sociální spravedlnosti. Je nutno si uvědomit (a konečně přiznat), že tato evoluce nejen pro člověka, ale víceméně pro všechny tvory žijící v komunitách "namíchala" dvě základní strategie přežívání. Na jedné straně stojí strategie vzájemné podpory, pospolitosti, solidarity; ale na straně druhé stojí životní strategie osobního, individuálního prosazení se, osobní síly a moci.
Tyto dvě základní evoluční strategie přežívání se skutečně táhnou jako - ne jedna, nýbrž d v ě červené linie prakticky celými dějinami lidstva. Nejzřetelněji je tuto podvojnost možno vysledovat v oblasti majetkových institutů. Už od prvotních společenství se navzájem setkávají, a navzájem střetávají dva zcela protichůdné majetkové instituty: soukromé vlastnictví na straně jedné, a institut společně sdílených statků na straně druhé. (Svého času právě na DR na toto téma vyšla velmi zajímavá série článků.) Soukromé vlastnictví samozřejmě odpovídá oné strategii individuálního zájmu, individuálního prosazování se (a to i na úkor těch ostatních), zatímco ty společně sdílené statky odrážejí onu strategii vzájemné pospolitosti, podpory, solidarity.
V každém případě je tedy možno konstatovat: jsou zcela marné naděje levice, že by se časem mohlo nějak podařit "přetáhnout" rozhodující část národa do tábora levice. Ta soukromovlastnická, tedy "pravicová" strategie (a s ní i jí odpovídající mentalita) je zde dána evolučně, a je tedy geneticky vtištěna, zakódována do myslí lidí, zřejmě už přímo do jejich limbického aparátu. To jest - je takto vtištěna do mysli jedné poloviny populace; zatímco u druhé poloviny převažuje mentalita pospolitosti, tedy levicová. Právě proto že toto rozdělení je dáno objektivně, evolučně, přetrvává v čase víceméně trvale konstantní podíl politické levice i pravice.
Závěrem dnešních úvah je tedy možno ještě jednou shrnout: očekávání levice, že se jí jednoho krásného dne podaří naprostou většinu společnosti shromáždit pod svými prapory všeobecné pospolitosti a solidarity, je - bohužel - pouhou iluzí. Příště se zkusíme zamyslit ještě nad tím, jaký tento fakt má pro levici důsledky.
Pokračujme tedy v analýzách návrhů a představ M. Plevy o akčních možnostech a perspektivách současné levice. Napřed ještě dodatek k mému prvnímu komentáři. Ten jsem opatřil názvem "Dvojí tvář liberalismu", ale poté jsem se věnoval téměř výhradně analýzám a kritice negativních charakteristik liberalismu. To by mohlo vést k určitému nedorozumění. Proto ještě jednou ve vší jednoznačnosti:
Idea liberalismu je skutečně ve svém jádru velmi rozpolcená, dvojsečná. Má své pozitivní aspekty -ale stejně tak aspekty negativní. Ano, liberalismus především ve své rané fázi znamenal velké osvobození, emancipaci člověka z područí dominantních institucí a ideologií: feudalismu, církve, státu. A ještě i dnes má (progresivně) liberální smýšlení stále ještě v mnoha ohledech svou nezastupitelnou hodnotu, jak to naprosto správně ve svém článku vylíčil M. Pleva. (Například i v takových zdánlivých drobnostech že už nám nikdo nemůže předepisovat jak se máme oblékat.)
To jsou tedy nesporná pozitiva liberalismu; ovšem jak jsem vylíčil minule naprosto zásadním, neodstranitelným negativem této ideje je, že je fixována výhradně na lidské individuum. Striktně vzato, liberalismus nikdy neosvobodil člověka jako takového, lidskou bytost v plné šíři a hloubce její kulturní, duševní a duchovní existence, nýbrž pouze toto lidské individuum.
A právě zde leží fatální vada liberalismu: individualistický životní postoj je ve své podstatě postoj pravicový. Je to pravice, která chce z člověka vidět jenom a pouze jeho nepodmíněnou individuální autonomii, jeho ryze soukromý zájem. A nic víc. A už vůbec tato pravice nechce člověka vidět, uznat jako bytost primárně společenskou, která svého úplného naplnění může dosáhnout jenom v pospolitém bytí a konání se svými spolubližními. Je proto naprosto falešnou cestou, a marnou námahou pokoušet se na půdě liberalismu vytvořit nějakou lidskou pospolitost v hlubším slova smyslu, jak se o to ve svém textu pokusil M. Pleva. A už vůbec na půdě individualistického liberalismu není možno vytvořit nějaký socialismus, ať už v jakémkoli smyslu. (V daném ohledu má dokonce i pan Krupička určitou pravdu.)
---------------------------------
Od tohoto konstatování principiálně pravicového charakteru liberalismu ke konkrétním, především ekonomickým konotacím. Už jsem to konstatoval minule: M. Pleva se mýlí, když ekonomický "neoliberalismus" staví do protikladu k (progresivnímu) liberalismu. Jestliže liberalismus jako takový znamená prioritu soukromých zájmů atomizovaného jednotlivce, pak ekonomický neoliberalismus není ničím jiným nežli naprosto logickým vyústěním tohoto ideového liberalismu. Kdo hledí - jakožto liberál - pouze na své soukromé zájmy, ten pak samozřejmě hledí především na svůj vlastní zisk, bez ohledu na sociální status (respektive sociální pád) těch druhých. V jeho očích to vždy budou jenom ti méně schopní, kteří své "svobody" nedokázali dostatečně materiálně využít.
------------------------------------
Z této skutečnosti bytostné identity liberalismu a neoliberalismu pak zákonitě vyplývá i hodnocení činnosti vlád; respektive postoj levice k činnosti vlády. Ve svém textu M. Pleva současnou vládu obviňuje z "asociálnosti", a vybízí k boji proti ní. Jenže - tato vláda není takto "asociální" z plezíru, nýbrž ona jedná plně v souladu s intencemi daného ekonomického uspořádání. Které spočívá na tržní ekonomice, tedy na kapitalismu, a tedy - opět - na "neoliberalismu".
Jakkoli se tento fakt levici může příčit, nedá se nic dělat ale strategie pravicových vlád v oblasti ekonomiky naprosto mají svou logiku: napřed je nutno hodnoty vytvořit, a teprve poté je možno je rozdělovat. A tyto hodnoty je možno vytvořit jedině tak, když tržní (kapitalistická) ekonomika může plně roztočit svá kola. A toto ekonomické oživení není možné tam, kde je produkční sféra nadměrně zatížena daněmi, dávkami a odvody všeho druhu.
To znamená: úporný boj současné levice proti "neoliberalismu" je do značné míry boj proti větrným mlýnům. Je to boj, který nikdy není možno definitivně vyhrát. Tedy - není ho možno vyhrát do té doby, dokud základem produkční činnosti společnosti bude volnotržní ekonomika, čili kapitalismus.
A právě to je oblast, kde současná levice (a taktéž M. Pleva) neustále lavíruje sem a tam. Tato levice chce být na jedné straně radikální, tedy chce porazit "neoliberalismus". Ale na straně druhé je tato levice zároveň konformní, neboť se (většinou) pasivně smiřuje s tímto ekonomickým uspořádáním. Sám Martin Pleva na jedné straně naznačuje touhu po radikálním řešení; ale nijak nekonkretizuje v čem by toto řešení mělo spočívat, a podle všeho se zdá že i on nakonec končí pouze u vysokého zdanění bohatých. Což je ovšem právě něco, co současný - liberálně volnotržní - ekonomický model vůbec neumožňuje.
Vedle obecného protimluvu současné levice, která se snaží vybudovat jakýsi progresivní či dokonce levicový liberalismus na základě liberalismu který je ve své podstatě pravicový se zde tedy ukazuje druhý interní protimluv této levice: naprostá neujasněnost jejího postoje k tržní ekonomice. Na jednu stranu se tato levice s tímto ekonomickým modelem smířila, na straně druhé chce (a to zásadně a natrvalo) eliminovat jeho zákonité důsledky. To ovšem nikdy nemůže takto fungovat.
Rozhovor s M. Hauserem: V říjnu 1918 miliony našich předků zakusily osvobození
Otakar Bureš
V první řadě je nutno zpochybnit Hauserovo tvrzení, že polistopadové usilování o "dohánění Západu" respektive o vstup do EU by bylo příznakem jakési "české vize". Ve skutečnosti právě zde se snad ze všeho nejvíce ukázala tradiční česká malost - místo toho aby česká (respektive tehdy ještě československá) politika navázala (jak Hauser jinak zcela správně poukazuje) na ideové dědictví Pražského jara, tak místo toho tato politika vyhlásila opět jednou program pouhého otrockého napodobování západních vzorů. Namísto vlastní národní osobitosti se nekriticky přejímalo všechno, co mělo svůj původ v západním světě. Dlouhá léta pěstovaná závist malého českého člověka v éře socialismu vůči "velkému Západu" tu konečně mohla dojít svého vytouženého naplnění.
Obecně: je nutno přitakat Janu Patočkovi, že v českém prostoru, v českém myšlení nikdy nevznikaly velké, převratné ideje. Ani husitství, ani Pražské jaro neměly svůj ideový kořen v sobě samých, nýbrž původní idea se zrodila jinde. České myšlení vůbec nikdy nemělo smysl pro metafyziku, pro velké myšlenkové koncepty. Což pak není problém jenom čistě filozofický; tento deficit se ukazuje fakticky i v běžné politicko-ideové praxi, jako naprostá neschopnost politicko-společenské dění chápat ne pouze jako jednání takových či onakých aktérů, nýbrž jako svébytnou entitu, jako do sebe uzavřený systém profilovaný zcela specifickými systémovými určeními.
V těchto spojitostech je tedy skutečně nutno konstatovat, že fenomén "česká malost" není pouze fiktivní, nýbrž má svůj reálný fundament v tradičním mentálním nastavení českého národa.
-------------------------------
Na straně druhé - není záhodno hledět na věci pouze černobíle. Oproti této neschopnosti (či neochoty?...) českého národa vytvářet velké ideje stojí na straně druhé - v lepším případě - určitá česká poctivost, solidnost v myšlení, která se naopak vyznačuje zdravou skepsí vůči oněm velkým idejím, které velice často přerůstají v halasnou ideologii.
Vůbec, jestli Češi kdy měli příležitost nějakým způsobem vyzdvihnout svůj specifický přínos mezinárodní kultuře a myšlení, pak klasicky jako "mostu" mezi Západem a Východem. I tato definice národního významu byla často dehonestována jako pouhý mýtus; nicméně troufám si tvrdit, že zde nějaký reálný fundament skutečně existuje. Češi jak mentálně, tak způsobem svého myšlení skutečně specifickou formou propojují elementy západního racionalismu na straně jedné, a východoevropského (respektive slovanského) "duševna" na straně druhé. A v těch chvílích kdy Češi zapomenou na svou národní malost a začnou svébytně tvořit, pak produkty jejich kreativity naprosto mohou dosáhnout světové úrovně.
------------------------------
Tolik tedy obecně k danému tématu. Co se týče Pražského jara které zmiňuje M. Hauser jako doklad české velikosti či svébytnosti - toto téma bude nutno ještě podrobněji rozebrat v souvislosti s jeho knihou na toto téma. Zde je možno říci: ano, československé reformní "Pražské jaro" byl bezpochyby počin který měl světový význam, a který může být v mnohých ohledech inspirující ještě i dnes (či možná přesněji: právě znovu dnes); ale na straně druhé je nutno vidět že se jednalo daleko spíše o počin ryze praktický, nežli o nějaké přelomové myšlenky na poli politické teorie. Tehdejší reformátoři ještě vůbec ani nedospěli k rozpoznání, jak obří jsou teoretické problémy modelu demokratického socialismu o který usilovali; natož pak aby byli schopni tyto otázky nějakým pozitivním způsobem vyřešit.
Závěrem je možno říci: ano, český sklon k malosti, k provincialismu, k pasivnímu kopírování cizích vzorů skutečně existuje, a projevuje se znovu a znovu. Ale tento stav není nijaký neodvratný osud; záleží jenom a pouze na Češích samotných, zda se odváží, odhodlají odložit tento svůj pasivní postoj, a místo toho začít samostatně uvažovat, svébytně tvořit. Jak řečeno, možnosti a potenciál by k tomu samy o sobě byly.