Autor článku sice verbálně uznává, že "do 70. let není možno se vracet", nicméně poté činí právě toto: srovnává nesrovnatelné. Tedy snaží se ze zcela výjimečných let poválečného boomu odvodit poučení pro dnešek.

Ano, v tehdejší době bylo dost dobře možné západním sociálně demokratickým (či obecně: levicovým) stranám provádět sociální reformy, za prvé na to byl v onom zmíněném hospodářském boomu relativně dostatek finančních prostředků, za druhé docházelo obecně ke zlomu společenského cítění, k procesu obecné demokratizace, a bylo tedy možno i relativně snadno prosazovat reformy sociálně demokratické. Jenže tyto reformy byly už provedeny - a jen velice obtížně je možno je ještě nějakým způsobem dále prohlubovat.

Například uvedená spoluúčast pracujících na vedení podniků prostřednictvím podnikových rad - jakým způsobem by ji ještě dnes bylo možno dále prohloubit, aniž by se tím zcela zrušil základní soukromovlastnický charakter obecné produkce? A nedá se nic dělat, v plném rozporu s tím co svými výklady sugeruje M. Pleva, soukromovlastnická produkce je v zásadě mnohem efektivnější nežli produkce řízená státem. - Ostatně právě proto i v Rakousku, které M. Pleva bere za vzor, došlo k masivní reprivatizaci těžkého průmyslu.

Krátce řečeno: radit současné levici aby si brala inspiraci v 70. létech minulého století má asi tolik smyslu jako radit jí, aby si brala inspiraci v bezpochyby mohutném sociálním hnutí století devatenáctého. Nedá se nic dělat, svět je v pohybu, je ve vývoji, a to co bylo úspěšnou strategií minulosti, se dnes už mnohdy ocitá mimo klíčové trendy, mimo klíčové problémy a otázky současnosti. V tomto ohledu tento příspěvek M. Plevy přináší sotva co více nežli pouze nostalgický pohled do minulosti.

když jsem text psal, myslel jsem - věřte mi, nebo ne - mj. na vás, počítal jsem s tím, že se ozvete, a na diskusi s vámi jsem se víceméně těšil...

Vážně.

Teď odpověď v několika bodech:

1. Spoluúčast pracujících na řízení podniků provedena není, rozhodně ne u nás. Vy žijete v Německu, a tak si to asi trochu pletete.

2. Nevím, kolik jste na DR (nebo jinde) publikoval článků, ale titulky jsou zkrátka redakční a já na ně nemám vliv. Přehlédl jste ale jednu naprosto klíčovou pasáž: "Rád bych v dalších textech (!!) postupně představil zkrácený překlad programu rakouské sociální demokracie (tedy Socialistické strany Rakouska — SPÖ) z roku 1978, kdy v jejím čele stál kancléř Bruno Kreisky. Jde o text české veřejnosti prakticky zcela neznámý — a je myslím velmi zajímavou a názornou ukázkou toho, jak kdysi ono odvážné, a přitom neextremistické levicové myšlení vypadalo."

Neboli tento článek je pouze historickým úvodem k dvěma dalším, kde přinesu překlad programu SPO z roku 1978. Neboli jde mi o to, inspirovat se IDEOLOGIÍ tehdejší demokratické levice. Protože pravice vyhrála od těch 80./90. let skrze (neoliberální) ideologii, kterou lidem vpravila do hlav (vy bohužel nejste moc výjimka:)) - a proto si myslím, že levice potřebuje rozvinout novou "kontraideologii"...

3. Státní, resp. přesněji veřejné vlastnictví žádné takové strašlivé zlo, jak naznačujete - ostatně mizerně hospodařili i ti soukromí vlastníci bank, a proto je rakouský stát (za vlády sociálně demokratického kancléře Faymanna) převzal, jak mimochodem uvádím v článku. Ostatně já jezdím každý den brněnskou městskou dopravou, která funguje výborně a není privátní, Deutsche Bahn funguje mizerně a taky není privátní, její francouzský protějšek SNCF funguje dobře, a přitom je rovněž státní atd. Vzpomeňme si také na náš český Budvar atd. Čili ono je to složitější a já si myslím, že např. hlavní dopravní nebo energetická infrastruktura by měla být ve veřejném vlastnictví. A myslím, že i minimálně některé banky. Doplnit bych to rozvojem kampeliček, družstevních záložen atd.

V boji proti kapitalismu je především nutné zničit důvěru mezi občanem a státem a rozvrátit společenský konsensus. Stát se pak ve víru konfliktu rozpadne sám.

V diskusi pod článkem o deseti pobodaných (to už je dnes takový folklor) zase čtu o „chirurzích z dovozu“.

Debilům, kteří by rádi viděli, jak tu opět vítáme Čepigu s Miškinem (aby nás zachránili před západní dekadencí), pak stačí na problém pravdivě „necitlivě“ upozornit plakátem, aby na ně zas jiný debil podal trestní oznámení a oni se pak mohli stát „ukamenovanými mudžáhidy“ v boji za „tradiční křesťanskou pravdu“.

A z Británie opět zaznívá, že „zatím tedy vůbec neznáme motiv útoku, ale zato s jistotou víme, že o terorismus nejde“.

Tohle je přesně ta cesta ke zruinování základní důvěry mezi občanem a státem a zničení společenského konsensu, bez kterého se fungování státu nemůže obejít.

Jestli levici jde o zničení kapitalismu, dělá to velmi dobře.

Pane Plevo, Váš text jsem komentoval na základě předpokladu, že se zde snažíte nalézt nějaký nový, nosný ideový fundament pro levici obecně, nikoli pouze pro tu českou. Proto také můj argument, že spoluúčast zaměstnanců na vedení podniků je už (ve většině vyspělých států) skutečností, a že ji principiálně nelze ještě nějakým způsobem dále stupňovat. Pokud se na celou záležitost chcete dívat pouze z lokálního hlediska - nepochybně je tomu tak (a sám to konstatuji znovu a znovu), že v mnohých ohledech ještě ČR skutečně zaostává dokonce i za standardy dosaženými v kapitalistickém Západě.

---------------------------------

V dalším tedy nadále vycházím z toho, že se jedná především o to nalézt nové cesty pro levici obecně, nikoli pouze ve specifických podmínkách českých.

Pokud je Vaším záměrem, jak píšete, vytvořit novou levicovou "kontraideologii", pak tuto Vaši snahu mohu pouze pozdravit. Jedná se ovšem o to, aby tato "kontraideologie" přicházela skutečně s novými idejemi, aby nebyla pouze recyklováním těch minulých, jejichž dobu platnosti už odvál čas; a za druhé aby tato nová ideologie stála na půdě reality, a nebyla pouze dalším aktem věčného levicového snění.

Což se konkrétně týče i oné záležitosti s efektivitou či neefektivitou státně či soukromě vedených podniků. Bezpochyby - je to sama o sobě zajímavá (a klíčová) záležitost, která by naprosto zasloužila podrobnější diskusi. Uvedu teď jednu historku z konce šedesátých let - událost která bezprostředně vlastně hovoří pro Vás.

Bylo to tuším ještě před reformním rokem osmašedesátým, když se proreformní ekonom Radoslav Selucký dostal na návštěvu do Rakouska, k jednomu svému tamějšímu známému, taktéž ekonomovi. Seděli spolu v jakémsi restauračním podniku, a rakouský hostitel se svému návštěvníku ze socialistického Československa chtěl pochlubit, jak dokonale funguje kapitalistická ekonomika. (Těm později narozeným je snad nutno připomenout, že neochota a pomalost číšníků v socialistických restauracích byla příslovečná; a ještě i dnes je možno v silvestrovských pořadech z oné doby shlédnout nemálo satirických skečů na toto téma.)

Tak tedy rakouský hostitel demonstroval přednosti kapitalistické výkonné ekonomiky: lusknul prsty, a hned u nich byla obsluha. Lusknul prsty podruhé, a hned bylo na stole jídlo. Lusknul prsty potřetí, a hned vzápětí u nich byla obsluha aby mohli zaplatit účet.

Takže skutečně všechno běhalo jako po drátku; jenže poté náš ekonom R. Selucký upozornil svého hostitele na tu okolnost, že ten restaurační podnik ve kterém seděli - nebyl privátní, nýbrž státní!

Takže - co teď? Jakým způsobem vysvětlit tuto skutečnost? Jednalo se pouze o anomálii? Nebo skutečně o doklad toho, že i státní/socialistické vlastnictví může fungovat efektivně a bezproblémově?

Můj výklad je takový: ano, tento podnik byl ve vlastnictví státu. Jenže - to všechno se dělo za podmínek k a p i t a l i s t i c k é ekonomiky. Tedy ekonomiky tržní, se všeobecnou konkurencí. A právě tento faktor konkurence je rozhodující: za těchto podmínek si ani podnik ve státním vlastnictví nemůže dovolit projevy neochoty, respektive obecně nevýkonnosti vůči svým zákazníkům. A za druhé: jestliže v celé společnosti panuje mentalita "kapitalistické" výkonnosti, pak toto vnitřní nastavení v sobě mají (víceméně) všichni; a to i když zrovna pracují v podniku pod státní správou.

Dobře tedy, bylo by možno říci. Tak tedy ponechme tržní ekonomiku s její konkurencí, ale jednotlivé podniky nechme ve vlastnictví státu, nebo ještě lépe (jak je dnes módou u radikální levice) ve vlastnictví družstevním, to jest v kolektivní samosprávě zaměstnanců.

Ano, napohled to zní přesvědčivě; jenže všechno je bohužel ještě mnohem složitější.

Za prvé (jak věděl už Marx): tržní ekonomika jako taková nevyhnutelně směřuje ke kapitalismu. Už za Marxových dob existovaly v levicovém hnutí iluze o tom, že je možno jaksi "zmrazit" ekonomický vývoj na stupni jakési kolektivní malovýroby, kde by se vyrábělo jenom pro naturální spotřebu, nikoli pro (kapitalistický) zisk. Marx proti tomu naprosto jasně vyhlásil: dynamika tržní ekonomiky nevyhnutelně vede k tvorbě kapitálu, a tedy ke vzniku kapitalismu, kapitalistického produkčního řádu. Jestli se za těchto okolností udrží udrží i určitý počet výroben či jiných ekonomických subjektů s alternativními vlastnickými strukturami, to vzhledem k celkovému charakteru systému nehraje nijak rozhodující roli.

Přičemž: samozřejmě že jsou sektory, kde státní vlastnictví může relativně bezproblémově existovat, nebo je dokonce z těch či oněch důvodů prospěšnější. Jedná se především o záležitosti strategického významu, kde veřejný zájem převažuje nad zájmem o maximalizaci (soukromého) zisku. Takže i určitou míru snížení produkční efektivity je zde možno akceptovat, výměnou za jiné výhody.

Ale celkově vzato - a to je pro nás rozhodující - skutečně platí, že soukromovlastnická produkce bude vždy principiálně efektivnější, nežli produkce s kolektivním vlastnictvím. Nedá se nic dělat, ale je tomu skutečně tak. Proč?

Především právě proto, že kapitalistovi se jedná výhradně o zisk. On tedy neustále hledá, zkoumá, přemýšlí, jak zvýšit efektivitu jeho majetku. Tedy jak snížit náklady, jaké zavést nové, progresivnější metody. Zatímco ředitel státního podniku - to je svým způsobem vždy především byrokrat. To jest - on svým naturelem není skutečným podnikatelem, nýbrž on je pouhým správcem. Jemu se tedy jedná především o to aby podnik jím spravovaný běžel pokud možno bezproblémově, aby sám s ním měl co nejméně starostí. Ovšem - bezproblémové fungování a maximalizace efektivity - to jsou dvě velmi rozdílné záležitosti, velmi rozdílné cílové motivace. Tím "bezproblémovým fungováním" je možno daný podnik docela dobře možno dostat až do platební neschopnosti.

Samozřejmě - i soukromě vedený podnik může být veden neefektivně, respektive (v konkurenční ekonomice) se může dostat do potíží. Právě to byl případ s oněmi rakouskými bankami, který jste jmenoval. Ale protože banky principiálně patří do sektoru systémově relevantní produkce, pak je stát nemůže nechat padnout, a převezme je do svého vlastnictví. Jenže! Poté co stát tyto banky sanoval, je jeho snahou je opět znovu privatizovat! Proč asi?

Z levicového hlediska se jedná o nadbíhání státu kapitalistům: když oni svou vinou své banky zavlečou do úpadku, pak jim je stát (z veřejných prostředků) sanuje, a pak jim je takto ozdravené vrátí zase zpět! Takový počin se jeví přímo morálně zvrácený.

Jenže ono to všechno má své důvody. Jak už řečeno stát jmenovitě banky nemůže nechat padnout; ale když je sám ekonomicky sanuje, pak je raději vrátí opět do soukromých rukou, protože ví že takto budou v zásadě fungovat efektivněji, nežli kdyby si je ponechal sám. (Vlastně ani centrální banky nejsou skutečně vlastnictvím státu.)

Takže takovýto je v zásadě stav věcí, pane Plevo. Ano, stav respektive srovnání mezi státním a soukromým sektorem nejsou vždy zcela jednoznačné, jsou případy a sektory kdy státní vlastnictví je výhodnější či dokonce nezbytné; ale to všechno ještě nemění nic na základním faktu, že produkce v soukromém vlastnictví bude nakonec vždy signifikantně efektivnější, nežli produkce ve státním, či jinak kolektivním vlastnictví.

Což pak má ovšem pro veškeré levicové vize nějaké zásadní (socialistické) transformace velice zásadní důsledky: jakákoli globální socializace ekonomiky by nevyhnutelně vedla k nižší produkci - a tedy k obecnému zdražení produktů! A právě tohle je ta zcela zásadní překážka pro jakékoli socializační snahy: toto obecné zdražení by nepřijalo obyvatelstvo; ačkoli podle levicových představ by právě tato socializace měla být v jeho vlastní prospěch. Nedá se nic dělat, ale holá ekonomická realita se nakonec vždy prosadí i politicky. (Což už také věděl Karel Marx.)

Právě proto jakékoli snahy o instalování nekapitalistického, respektive postkapitalistického společenského uspořádání vždy naráží právě na toto dilema, respektive na tuto kvadraturu kruhu: jak humanizovat společenskou produkci, aniž by to vedlo k dramatickému poklesu efektivity společenské produkce?

S pocitem zbytečnosti pár otázek:

a) chcete tím říct, že dnešní levice nemá bojovat za obnovení pozice „námezdních pracujících jakožto občanů“?

b) Nebo že ony někdy objektivně peníze jsou (v sedmdesátých letech) a jinde ne (od sedmdesátých let dále)? Že takové „maličkosti“, jako jsou miliardové pobídky firmám, které vesměs do deseti let vyhlásí bankrot, majetek zašantročí nebo prostě zase odejdou, jsou ekonomickou nezbytností, zatímco na školství, na přijatelné podmínky práce nebo dostupné zdravotnictví se se nemůže dávat, jen když zbude, protože bychom jinak ohrozili konkurenceschopnost země (nebo EU)?

C) A spoluúčast pracujících na vedení podniku prostřednictvím rad -- kde tam, proboha, vidíte omezení soukroměvlastnického charakteru obecné produkce? Ten by byl zachován, i kdyby byly podniky zcela samosprávné, nadále by v tržní hospodářství soutěžily zisk a nevím, jak jste přišel na řízení státem. Jak podle Vás státem řízeno DM?

Mimoto v Německu, tady Martin Pleva nereagoval šťastně, je sice pozice odborů v dozorčích radách ze zákona mimořádně silná --, ale za prvé, dozorčí rada není rada pracujících a za druhé, podnikové cíle, do kterých mohou zástupci odborů zasahovat, jsou přísně vymezené a určitě se nejedná o pozici odpovídající výkonu podstatné části vlastnických práv.

Existuje řada důvodů, proč se do sedmdesátých let nevracet --, ale Vy pozoruhodně uvádí ty, které to nejsou. Nejen levice, ale i odpovědní liberálové (rawlsovského typu, nikoliv ekonomičtí liberálové typu Klause a dalších chudých duchem), budou muset tvrdě bojovat o obnovení příjmů státu a veřejných korporací, o zdanění superbohatých a gig economy, o likvidaci práce rozdělená na tu ještě chráněnou a zdaněnou a na tu prekérní (u nás přibližně pětina z pracujících). Prostě těch klasických úkolů levice --byť v novém hávu --, které sdílí se sedmdesátými lety je dost.

A žvanit o neoliberálním řádu jako ekonomické nutnost v době, kdy se hroutí, je v lepším případě komické.

Nežli odpovím panu Profantovi, umístím sem jedno téma, které jsem měl v úmyslu ještě připojit k předcházejícím výkladům o poměru soukromého a nesoukromého vlastnictví produkčních prostředků. Jestliže jsem minule uvedl vzpomínky reformního ekonoma R. Seluckého na jeho zážitky z rakouského restauračního zařízení ve státním vlastnictví, které by hovořily spíše pro rovnocennost této vlastnické formy s vlastnictvím privátním, pak zde mohu zpravovat o mém zážitku vlastním. A to sice z dosti podobného sektoru, totiž ze sektoru občerstvení.

Bylo to někdy v létě roku devadesátého, tedy v době kdy v tehdejším polistopadovém Československu ještě neproběhla velká privatizační vlna, nicméně už se aktivně a agilně činili první soukromníci. Nějak jsem se tehdy při mé návštěvě Prahy dostal i k Petřínské rozhledně. Hned vedle ní byl stánek s občerstvením, kromě jiného se tam opékaly nějaké uzeniny. Tuto práci tam měli na starosti dva mladí mužové; kteří se ale na nějakou chvíli raději věnovali družnému vzájemnému rozhovoru, nežli vlastní pracovní činnosti.

Tento jejich pracovní výpadek však trval pouze krátce. Třetí přítomný muž středního věku jim do jejich družného hovoru vpadl razantním způsobem: "No tak pánové, trochu pohybu - za co vás platím!" A skutečně - oba mladí mužové, zjevně tedy zaměstnanci onoho soukromého podnikatele, okamžitě ukončili své vzájemné vyprávěnky a pustili se s plným nasazením do práce. Jen tak pro srovnání: pamětníci by si mohli velice snadno představit, jak by daná scéna probíhala, kdyby se celá věc udála ještě za socialismu: ti dva by na svého nadřízeného vrhli otrávený pohled, a jejich odpověď by nejspíše zněla: "Ale no jo, vždyť se z toho nepo...."

Ano, je to právě tato napohled tak samozřejmá, tak nicotná větička, která vytváří zcela zásadní, dramatický rozdíl mezi produkcí v soukromém vlastnictví, a ve vlastnictví jiných forem. "Za co vás platím!" - to je definitivní argument, neoddiskutovatelný nástroj pro udržování, respektive maximalizaci pracovního výkonu, produkční efektivity.

Právě u dané příhody je nutno si uvědomit jednu (obecně velmi přehlíženou) okolnost. Především politická levice vždy staví na pospolitém charakteru lidské bytosti. Jenže - tato sama o sobě pozitivní mezilidská pospolitost má jeden neodmyslitelný rys: lidé jsou zároveň vysoce komunikativní bytost. Což je samo o sobě také v pořádku; jenže v produkční praxi to znamená (což je hořká zkušenost prakticky každého vedoucího), že zaměstnanci by naprostou většinu pracovní doby nejraději strávili v družném hovoru u kafíčka. A aby tomu tak nebylo, pak je jejich nadřízený musí prakticky neustále tak či onak přidržovat k reálnému pracovnímu výkonu. To ovšem znamená nutnost jít někdy i do konfliktu. Do takovéhoto konfliktu ovšem mnohem spíše, s mnohem větší rozhodností a důsledností, ale také s mnohem silnější pozicí půjde soukromý majitel, nežli pouhý správce státního (či jinak nesoukromého) majetku. Právě proto že jenom tento soukromý majitel může vyslovit onu kouzelnou větu: "Za co vás platím?!..."

Totiž - jakékoli zanedbání produkce, pracovního výkonu jde bezprostředně z jeho vlastní kapsy. On proto - při tomto tlaku na pracovní výkon - hájí a brání své vlastní právo, svůj vlastní majetek. Zatímco manažer státního podniku - ano, pokud je to svědomitý člověk tak i on se snaží prosadit v daném podniku pracovní disciplínu, ale nikdy tak nebude činit s takovým nasazením, s takovou důsledností, s takovou neústupností jako soukromý majitel. Neboť příslušné ztráty nejdou z jeho vlastní kapsy. On dostává svůj stálý plat, jako ostatní zaměstnanci, a pokud daný podnik přímo nezkrachuje, má své jisté, a nemá tedy zapotřebí se neustále stresovat konflikty se svými spolupracovníky, tím že je bude honit do práce.

Ještě jednou tedy ten naprosto klíčový rozdíl: ano, i státně či jinak nesoukromě vedený podnik m ů ž e fungovat dobře a bezproblémově (stejně jako i soukromý podnik může být ovšem veden špatně); ale v celkovém souhrnu bude soukromý sektor vždy dravější, výkonnější, efektivnější nežli sektor nesoukromý. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Teď tedy opověď panu Profantovi (s tím samým pocitem naprosté marnosti a zbytečnosti).

Ad a) Musím přiznat, že mi značně uniká smysl a odůvodnění této námitky. Samozřejmě že všichni námezdně pracující j s o u zároveň plnoprávnými občany. Je tedy dost záhadné, za co by v tomto ohledu měl kdo (levice) ještě bojovat. Samozřejmě, bylo by možno namítnout, že tato občanská rovnoprávnost je pouze formalistická, že nijak nepostihuje reálnou materiální nerovnost - jenže pane Profante, toto je skutečnost kterou už celá léta tvrdím já sám, zatímco jste to právě Vy, kdo tuto mou kritiku celou tu dobu zarytě odmítá!

Ad b) Pane Profante, do jaké míry jsou ty či ony státní podpůrné zásahy ekonomicky oprávněné, to je záležitostí běžné politiky. Ale o tu se zde nejedná, zde je řeč o principiálních záležitostech. A že stát prostě musí zasáhnout když se hroutí bankovní systém, o tom nemůže být sporu. Protože kdyby stát nezasáhl, spolu s těmi bankami se zhroutí i celá národní ekonomika - a pak nebude nejen na platy učitelů, ale vůbec nikoho.

Ad c) Pan Pleva hovořil výslovně o "podnikových radách", a takto jsem na to také odpovídal. Ale budiž; dejme tomu že měl ve skutečnosti na mysli dozorčí rady, kde zaměstnanci skutečně mají určitou spoluúčast na vedení podniku. Klíčová otázka zde zní: znamená tato spoluúčast zaměstnanců na vedení, pokud překročí určitou hranici, že je tak fakticky podkopán, zablokován soukromovlastnický charakter daného podniku - s uvedenými důsledky pro efektivitu produkce?

Místo složitých teoretických rozborů si můžeme uvést jeden zcela konkrétní příklad, a to sice německé automobilky Volkswagen. Ta má dosti složitou majetnickou strukturu, ale fakticky zde reálnou majoritu má strana zaměstnanců. Bylo by tedy opět možno (jako v onom rakouském případě) bezprostředně argumentovat tím, že tato dlouhá léta veleúspěšná automobilka je zářným příkladem toho, jak velice dobře může i za podmínek světové konkurence pracovat firma kde rozhodující slovo mají zaměstnanci (byť je tomu zčásti jen zprostředkovaně, přes politiku, neboť třetinový podíl drží příslušná spolková země. Jejíž politici ovšem jdou na ruku zaměstnancům, kteří jsou jejich voliči.).

V důsledku této reálné majority zaměstnanců ve vedení firmy se automobilka Volkswagen skutečně vyznačuje mimořádně vysokou mírou sociálních ohledů a benefitů, sotva kde se zaměstnanci mají tak dobře jako právě v automobilce Volkswagen. Takže - všechno v nejlepším pořádku?

Totiž - ekonomové už dávno konstatovali (a kritizovali), že ve skutečnosti Volkswagen má mnohem nižší (poloviční) ziskovou marži, nežli konkurenční automobilky. Jenom díky tomu že VW mohl těžit z vynikající německé techniky se mohl na světovém trhu prosadit; a díky tomuto technickému náskoku onen nedostatek ziskové marže mohl kompenzovat čirou masou prodané produkce.

Takto to tedy fungovalo dlouhou dobu; jenže v současné době, kdy se citelně zhoršily odbytové podmínky na světovém trhu (kromě jiného nástup čínské konkurence), se všechny tyto deficity v produkční efektivitě náhle sečetly, a vrátily jako bumerang. A tak právě v tomto roce vedení Volkswagenu muselo přijít s šokujícím prohlášením, že bude muset přistoupit k dramatickému omezení produkce, a tedy k masovému propouštění!

Takže jakkoli se napohled mohlo zdát, že firma Volkswagen je zářným příkladem zdařilé spoluúčasti zaměstnanců na vedení podniku, ve skutečnosti se nakonec ukázaly všechny problematické stránky a důsledky takovéhoto stavu: tam kde chybí (nebo nemá dostatečnou pozici) soukromý vlastník, tam chybí dostatečný tlak na produkční efektivitu - a to se v prostředí nemilosrdné konkurence dříve či později musí nějak projevit. Takže ti zaměstnanci Volkswagenu kteří celá desetiletí profitovali ze své silné pozice ve vedení firmy, najednou musí nést velice negativní důsledky tohoto stavu, vedoucí až k pádu do nezaměstnanosti.

A) Samozřejmě, že přístup k uplatnění občanských práv je radikálně limitován, pokud je člověk v prekérním postavení ohledně práce nebo pod prahem relativní chudoby.

To neznamená, že občanská a lidská práva jsou v západních masových demokraciích pouze formalistická, ale znamená to, že jako každá jiné instituční řešení vyžadují neustálou pozornost demokratických občanů.

B) Dozorčí rady -- a o těch jste mluvili oba, leda byste nevěděl, co mluvíte -- jsou v Německu opravdu ohledně zastoupení zaměstnanců dotaženy k zákonnému komfortu -- jen s tou maličkostí, že podle německých sociologů fungují jen tam, kde není příliš vysoká fluktuace a podíl agenturní práce, nefungují pochopitelně v nových formách práce (jako jsou formálně samostatně výdělečně činné osoby v přesně určeném rytmu práce -- kurýrní služby, úklidové služby apod. -- ovládané internetovými platformami).

Postavení závodních rad je v Německu stejně jak v ČR z hlediska celkových podmínek zaměstnaností velmi málo významné.

C) Ani dozorčí, ani případné podnikové rady, nemají nic společného s řízením podniků státem. A samy o sobě nekolidují ani s konkurenční, ani alokační funkcí trhu. Mimochodem, to je zároveň jejich největší omezení.

Pane Profante, i já jsem se dávno vzdal očekávání, že byste kdy dokázal (či spíše: byl ochoten) pochopit, co to vlastně skutečně znamená když já hovořím o formalistickém charakteru liberalistického konceptu takzvaných "lidských práv".

Státní řízení podniků a (nadměrná) pozice zaměstnanců v dozorčích radách (viz případ Volkswagen): jistě, jsou to rozdílné záležitosti, nicméně v obou se projevují velmi podobné efekty.