Levice je u nás v tristním stavu — a dobře na tom není ani v západní Evropě. To je všeobecně známo. Pokles na morální a intelektuální dno, jaký vidíme u Maláčové a Zaorálka, má nicméně své hlubší příčiny. Sociální demokracie ztratily schopnost společnost odvážně reformovat, nechaly si vnutit defenzivní postoje a přejaly mnohdy velmi nebezpečné myšlenky, postoje a principy, které pocházejí od pravice, jejího protivníka.

Tak se stalo, že pojem reforma nabyl velmi nesympatického významu a stal se synonymem pro zhoršování života lidí. Reformy uskutečňované ve prospěch lidí, pracující většiny, však nevyhnutelně potřebujeme. A potřebujeme jako sůl nové nápady a ideje, svěží myšlení, nezatížené dogmaty neoliberalismu. Na takovém základě je nezbytné promýšlet nový, odvážný a současně realistický hospodářský program, který může být konečně alternativou současnému mainstreamu a který — jak jsem přesvědčen — může být záchranou demokracie a hrází proti vzmáhající se ultrapravici.

Obávám se totiž, že mainstream s ultrapravicí nejpozději ve střednědobém horizontu prohraje. Pohádkám o tom, že teď si musíme utáhnout opasky, aby zítra bylo líp, věří a bude věřit čím dál méně lidí. Vývoj situace na Západě ukazuje jasným směrem: buď obnovená a sebevědomá levice (přejme si, aby byla také zodpovědná a poučená historií), anebo ultrapravice. Pokud tento trend nedorazí zavčas i k nám, je bitva prohraná už předem…

Levice potřebuje především inspiraci

Zkusme inspiraci hledat u kořenů demokratického levicového (sociálně demokratického) myšlení. Rád bych v dalších textech postupně představil zkrácený překlad programu rakouské sociální demokracie (tedy Socialistické strany Rakouska — SPÖ) z roku 1978, kdy v jejím čele stál kancléř Bruno Kreisky. Jde o text české veřejnosti prakticky zcela neznámý — a je myslím velmi zajímavou a názornou ukázkou toho, jak kdysi ono odvážné, a přitom neextremistické levicové myšlení vypadalo. Samozřejmě se nemůžeme do 70. let vracet a musíme se podívat mj. kriticky i na to, co a v jaké míře se podařilo realizovat, a co nikoli a proč. Ale především jde o určitý styl myšlení, z něhož — domnívám se — můžeme vyvodit jak poučení, tak inspiraci pro dnešek.

Nejprve k historickému kontextu. Sociální demokracie vládla v Rakousku sama v letech 1970-1983, v letech 1970-1971 menšinově, od roku 1971 pak měla většinu. K tomu však dále. V čele vlády i strany byl v této době Bruno Kreisky. Když po volbách v roce 1983 ztratila SPÖ absolutní většinu, Kreisky odstoupil z funkce, jak slíbil v předvolební kampani, ale postaral se o vytvoření koaliční vlády s FPÖ, tehdy ještě relativně liberální. Tím začala éra koalic, od roku 1986 pak sociální demokracie vládla celých třináct let s hlavní pravicovou stranou ÖVP.

I když v Rakousku dlouhodobě působilo jen velmi málo relevantních politických stran a voličská podpora se koncentrovala kolem dvou nejsilnějších, přesto je třeba zaznamenat a ocenit, že sociální demokracie dokázala v poměrném systému vyhrát volby se ziskem přesahujícím 50 % hlasů (jejímu konkurentu, ÖVP, se to nepodařilo nikdy, i když na většinu křesel v parlamentu několikrát dosáhla), a své zisky socialisté dokonce zvyšovali: 1971: 50,04 %; 1975: 50,42 %; 1979: 51, 03 %.

Tomu odpovídal i stoupající absolutní počet voličů. Ostatně i ona „porážka“ v roce 1983, v době ekonomické krize, spočívala v tom, že SPÖ volby opět vyhrála (47,65 versus 43,22 %), ale přišla o absolutní většinu. Z našeho hlediska je jistě zajímavé, že program přijatý v roce 1978 pomohl straně důvěru veřejnosti si nejen udržet, nýbrž ve volbách konaných o rok později ji ještě zvýšit.

Vítězství sociálních demokratů měla své příčiny. Kreiského éra znamenala doslova obrovský sociální pokrok — přičemž seznam oněch reforem prováděných ve prospěch pracujících lidí je takřka nekonečný: zaměstnanci dostali možnost zásadně hovořit do fungování soukromých firem skrze podnikové rady, pracovní doba byla snížena na 40 hodin týdně a dovolená rozšířena na čtyři týdny, byla zavedena nemocenská placená zaměstnavatelem (v plné výši! po dobu čtyř týdnů), dále mateřská dovolená a tzv. Mutter-Kind-Pass (porodné vázané na pravidelné prohlídky matek a jejich dětí), což vedlo k výraznému snížení kojenecké úmrtnosti.

Kreiského vláda zrušila školné na vysokých školách, ba co víc, začala školákům poskytovala učebnice zdarma a umožnila jim bezplatně cestovat veřejnou dopravou. Teprve za vlády sociálních demokratů došlo k plnému zrovnoprávnění muže a ženy a manželských a nemanželských dětí, k dekriminalizaci homosexuality, usnadnění rozvodů nebo i interrupcí — což byl v „katolické“ společnosti pochopitelně nejkontroverznější krok…

Pro úplnost je ovšem třeba říct, že budování státu blahobytu mělo v Rakousku velice dlouhou tradici — Kreiského socialisté měli na co navazovat, a dokonce i dnešní alpská republika základní parametry sociálního státu zachovala, ba v mnohém ještě rozvinula.

Snad nejvýraznějším rysem tehdejší sociálně demokratické politiky byla snaha o plnou zaměstnanost. Tento záměr se v 70. letech dařilo uskutečňovat, od 80. let však začalo lidí bez práce takřka nezadržitelně přibývat, přičemž ani více protržní obrat politiky velkých koalic v 90. letech ani nástup pravice k moci v roce 1999 na tom prakticky nic nezměnil.

V tomto kontextu zůstává pohled na výsledky Kreiského éry impozantní: míra nezaměstnanosti v rozmezí 1—2 % vypadá skoro neuvěřitelně — Rakušané v té době nezaměstnanost prakticky neznali. A ač byla alpská země v podstatě premiantem, podobnou, překvapivě dobrou situaci na trhu práce v 70. letech najdeme i v jiných státech, řízených často právě sociálně demokratickými vládami (Švédsko, Německo, Británie).

Takřka nulová nezaměstnanost by ale nebyla možná bez účinné hospodářské strategie — příhodným nástrojem se Kreiského vládě stala aplikace keynesiánství — tzv. austrokeynesianismus. Britský ekonom J. M. Keynes si uvědomoval, že trh má své limity, a doporučoval aktivní roli státu v ekonomice, zejm. ve stimulování poptávky, např. prostřednictvím veřejných investic.

V rakouské variantě to znamenalo vysoké výdaje státního rozpočtu s cílem udržet právě zaměstnanost, rozsáhlé investice, ale také umírněné zvyšování mezd s ohledem na růst produktivity práce, silnou měnu, a tudíž inflaci drženou na poměry 70. let relativně na uzdě. Nezastupitelnou roli hrálo sociální partnerství mezi vládou, odbory a zaměstnavateli. Kreiskému se vytýká růst státního zadlužení, k němuž skutečně docházelo, avšak ani v tomto ohledu na tom Rakousko nebylo nijak výrazně hůře než jiné evropské země v dané době, nemluvě o pozdějším, více neoliberálně orientovaném období.

I když nelze zastírat, že „austrokeynesiánská“ politika narazila na začátku 80. let z řady důvodů na své limity, je právě dnes nesmírně důležité si připomínat, že alternativy vůči neoliberalismu nejsou principiálně vyloučené, že kdysi fungovaly a byly úspěšné — a že, za určitých okolností, mohou být použitelné opět, i když přirozeně nemůže jít o otrocké kopírování starých přístupů.

A je konečně také třeba připomenout, že síla rakouské levice a její politiky se v 70. a ještě i 80. letech opírala v neposlední řadě také o mimořádně rozsáhlý státní sektor, jenž nezahrnoval jen běžné veřejné služby, nýbrž také celou řadu podniků těžkého průmyslu, energetiku, a dokonce tři banky (přičemž zestátnění bylo provedeno už těsně po druhé světové válce). Státní podniky ovšem v 80. letech prodělaly vážnou krizi, a v následujícím desetiletí se tak vlády rozhodly pro rozsáhlé, byť někdy jen částečné privatizace.

Abychom nicméně pochopili logiku programu z roku 1978, je třeba o existenci tehdejšího mohutného státního sektoru vědět — a nejen to, myslím, že bychom neměli ani podléhat ukvapeným soudům o neefektivitě a jednoznačném krachu společenského vlastnictví. V důsledku katastrofálního hospodaření soukromě vlastněných bank v době finanční krize (2007-2009) totiž rakouský stát některé důležité finanční ústavy zase, nikoli však natrvalo, převzal…

Daleko před železnou lady

Rakousko ale nebylo jedinou zemí, kde se v roce 1983 konaly volby. O své vládě hlasovali tehdy také občané Spojeného království. „Socialistické“ Rakousko a thatcheristická Británie, kolébka neoliberalismu v Evropě, představují symbolicky i fakticky protipóly a přímo vybízejí ke srovnání.

Zatímco „rudá Vídeň“ a s ní částečně i jiná rakouská města vsadila na byty ve veřejném vlastnictví nebo na státem podporovaná družstva a obecně prospěšné společnosti, budovala železná lady svou popularitu na rozsáhlých odprodejích bytového fondu dosavadním nájemníkům — a bylo jen otázkou času, kdy tento na první pohled sympatický, ve skutečnosti však populistický krok vyvolá bytovou krizi…

Můžeme však srovnávat i jinak — a výsledek fanoušky slavné konzervativní ikony nepotěší. Rakousko bylo v roce 1983 podle HDP na obyvatele dle parity kupní síly bohatší než Británie (15411 $ vs. 11958), a kdyby někdo argumentoval tím, že M. Thatcherová musela dávat do pořádku zemi zdevastovanou předchozími labouristickými vládami, musíme namítnout, že pozice ostrovní země se příliš nezlepší, ani když se podíváme třeba na rok 1990, kdy premiérka končila (22155 $ vs. 18414).

Do očí pak bije srovnání nezaměstnanosti — britské hodnoty kolem 10 % kontrastují se sociálně demokratickými „neúspěchy“ v době, kdy už plnou zaměstnanost nebylo možné držet ani v Rakousku. A protože příznivci neoklasické ekonomie a pravice mají rádi nízkou inflaci, musíme konstatovat, že rakouský průměr 5,14 % za roky 1979-1983 hravě poráží míra britského zdražování za thatcherovské éry ve stejném časovém období, kdy bylo dosaženo průměrně 11,69 % (výpočet provedla umělá inteligence z několika zdrojů).

Porovnání reálných mezd v obou zemích není bohužel pro nedostatek údajů přesně možné, nicméně umělá inteligence odhaduje, že rakouský pracující vydělával v roce 1983 (dle parity kupní síly) o 20—25 % více než jeho britský kolega. Můžeme k tomu přidat i Giniho index měřící nerovnost v příjmech, pro Rakousko máme však data až z pozdějšího období: v roce 1994 vykazovala alpská země hodnotu 0,31, kdežto Spojené království dosáhlo tedy na 0,36, když nerovnost stoupla oproti labouristickému období z úrovně 0,27.

Jak to s „úspěchy“ neoliberalismu a „selháním socialistické politiky“ ve skutečnosti bylo, musí být na pozadí těchto dat jasné každému nepředpojatému člověku.

Dědictví keynesianismu a „socialismu“ si Rakousko nese do určité míry dodnes. V zemi je vysoké zdanění a vysoké jsou i veřejné výdaje — a z hlediska životní úrovně, tedy z hlediska průměrné čisté mzdy dle parity kupní síly, přitom Rakousko zaujímá přední příčky v Evropě a neoliberálnější Velkou Británii nechává nadále daleko za sebou.