Obnova české levice začíná odmítnutím konzervatismu a populismu
Jiří DolejšZa vymizení levice z parlamentu může podvod na voličích a neochota odmítnout ruský imperialismus. Obnova demokratické levice vyžaduje jasné hodnotové zakotvení, strategickou spolupráci se všemi demokraty a evropský rozhled.
Navzdory vleklé krizi levicových stran je politická levice na naší politické mapě nepostradatelná. Je nositelem hodnot solidarity, emancipace neprivilegovaných a lidskoprávního universalismu. Aby obstála, musí se modernizovat a otevřít se novým podnětům. Prezentovat se nahnědlým populistickým šuntem a spoluprací s extrémními proudy nepomůže nikomu.
Nová levice musí být vnitřně pluralitní. To znamená zvládat komunikaci mezi různými proudy bez touhy po hegemonii, ale zároveň mít jasně vymezené nepřekročitelné hranice kompromisu. Respekt k demokracii umožňuje levici spolupráci i s nelevicovými subjekty, naopak se musí bránit intoxikaci politikou nenávisti ze strany těch, kdo se sice k levici formálně hlásí, ale jejími hodnotami ve skutečnosti pohrdají. Další smiřování s mloky už nemá smysl.
Bídná kondice tradičních stran
Po sjezdech KSČM a SOCDEM proběhne ještě jednání Stačilo! Tuto nešťastnou kapitolu je čas už konečně uzavřít. Lednový průzkum STEM přisoudil uskupení jen 1,7 procenta podpory. Stručně řečeno, Stačilo! se ukázalo jako nefunkční projekt. Mix nostalgie po mrtvých časech s nenávistným populismem a křižácké tažení zaslepených fangličkářů proti alternativám pokroku rozhodně nepovedou k moderní evropské demokratické levici.
Pokus o „konzervativní obrat na levici“ bohužel ale stále zaměstnává vyžilé zbytky tradičních stran. Přitom těžko obnovit důvěru v levici, pokud ona sama nebude mít v tom hlavním jasno: jejím protivníkem nejsou pokrokáři ani liberálové, líčení jako nějaká kontrakultura intelektuálních elit. Protivníkem je oligarchie, která je schopná odhodit demokratickou slupku, oživovat nacionální vášně a omezovat dosažená sociální práva.
Stačilo! neprohrálo jako sjednocená levice jednoduše proto, že bylo od počátku podvodem na levicových voličích. Pokud Petr Drulák i nyní tvrdí, že základní směřování Stačilo! bylo správné a hlavní je nekoketovat s liberalismem, snaží se jen oslovit voliče ovlivněné fašizací. Ostatně je to vidět i na neschopnosti kritizovat ruský imperialismus — odpor proti imperialismus je totiž levici vlastní. Způsob koordinace české levice je nutné začít hledat nanovo.
Přes tuto zkušenost je nutné se podívat na stav tradičních levicových stran a jejich perspektivu. V případě KSČM je odklon od evropské levice bohužel trvalý. Mezi tisíci členů — většinou seniorů — se mohou najít jednotlivci, kteří chápou nutnost transformace a modernizace, ale jako organizovaná síla není KSČM schopna táhnout obnovu levicového spektra. Vybledlá SOCDEM působí jako subjekt v zajetí vlastních vnitřních problémů, což ji prakticky znemožňuje stát se centrální silou obnovy demokratické levice. V lednovém průzkumu STEM ani nebyla zařazena.
Vedle tradičních stran se uplatňují i nové subjekty, které mohou přinést svěží energii. Zelení sice nyní spolupracují s Piráty, ale jejich členové, kterým nejsou levicové hodnoty cizí, mohou být zdrojem nové energie a myšlenek. Nehrozí u nich konzervativní zátěž tradičních stran. Lednový průzkum STEM jim přiřkl sice jen 1,3 procenta, ale rozhodně by neměli být přehlíženi.
Demokratický socialismus a levicový populismus
Jisté je, že nová strategie levicové politiky pro 21. století se nevybuduje jen z tisíckrát omletých a tabuizovaných ingrediencí minulosti. Diskuse o moderním demokratickém socialismu, která se tento týden koná v Plzni, je samozřejmě legitimní. Těžko ji však lze považovat za důvěryhodnou, pokud ji vedou lidé, kteří se obávají kulturní či liberální levice a zároveň mají psychický či ideologický blok vůči kritice čtyři roky trvající putinovské agrese. Takoví aktéři nemohou být motorem obnovy české levice.
Podobně hrají s cinknutými kartami i zastánci takzvaného levicového populismu. Emoce jsou v politice důležité, ale pokud někdo volí raději spolupráci s nacionalisty než s liberály, neskryje to řečmi o třídním hněvu ani jednostranně protizápadním pacifismem. Například Matěj Stropnický až bizarním způsobem pojí antisystémové fanfaronství, válku s kapitálem a tezemi o škodlivosti pomoci napadené Ukrajině.
Hodnoty a úkoly nové levice
Jakým způsobem může tedy dojít k obnově české politické levice? Dnes existují dvě hlavní cesty. První spočívá v propojování existujících malých mimoparlamentních uskupení — například stran Levice, Idealistů, Voltu a dalších — do nového kondenzačního jádra levicové fronty. Druhou možností je postupné budování nového volebního bloku zdola, takříkajíc na zelené louce. Nikoliv jako výtahu pro politické dinosaury, ale produktu občanských a politických iniciativ. Laboratoří různých přístupů zdola mohou být už letošní komunální volby.
Vzhledem k povážlivě hnědnoucím poměrům v České republice a absenci demokratické levice bude klíčová schopnost dohodnout se s demokraty napříč celým politickým spektrem. Stejně důležitý bude i evropský rozměr utváření politické levice. Integrace Evropské unie je logická odpověď na globalizaci multipolárního světa.
Levice potřebuje probudit kritický rozum a ozdravit hodnotové základy. Musí se zbavit konzervativního resentimentu, který se živí strachem z modernizace, stejně jako dogmat a autoritářství. Jejím úkolem je předložit a zavádět promyšlená řešení v oblasti moderní sociální agendy a zeleného realismu. Důležitá bude najít shodu na praktických krocích v rámci strategie společného levicového minima.
Nová levice má tedy v novém roce dva důležité úkoly. Za prvé je to ochrana před nákazou krajní pravice a její metodou fašizace voličů — tedy zabránit vtažení nenávisti davu do politiky. Za druhého musí zvládnout synergii prvních kroků, které zahájí cestu k cíli: konkrétní politická opatření například v oblasti bydlení, veřejných služeb a spolupráce s odbory. Právě zde jsou mosty pro konkrétní spolupráci na dosud nespojité mapě české levice.
Jiří Dolejš dlouhodobě prosazuje program "moderní levice". Bezpochyby: takovýto projekt musí být blízký a sympatický každému, kdo sdílí levicové hodnoty, a přitom není sám pohlcen v konzervativně-reakcionářské podobě dogmaticky pojímané levicovosti.
Takže tedy - potud dobře, tuto snahu po "moderní", to jest otevřené, nedogmatické, liberální levici je možno plně pozdravit. Jenže - klíčová otázka zní, zda tato pouhá "modernost" může být dostatečně nosným fundamentem pro reanimaci skomírající levice. Sám Jiří Dolejš totiž kromě striktního vymezení se vůči všem možným konzervativním a jinak deformovaným fragmentům současné levice nabízí jen málo substanciálního.
Podle jeho vyjádření je levice v současném světě nadále nepostradatelná, protože "je nositelem hodnot solidarity, emancipace neprivilegovaných a lidskoprávního universalismu". To všechno je sice tak nějak pravda; ale to vše ještě nijak neznamená, že tyto hodnoty jsou oním hledaným reálným fundamentem pro obnovu levice.
Solidarita? - Tu je jen velmi obtížné probojovávat v rámcových podmínkách principiálně individualistického kapitalismu, kde každý hledí primárně na svůj vlastní zájem. Lidskoprávní univerzalismus? Ten mají v podstatě ve své agendě i tradiční liberální strany. Emancipace neprivilegovaných? - Ano, to je nadále hlavní agendou levice; jenže tento sociální postoj je stejně tak silným polem levice, jako i její (možná rozhodující) slabostí. Neboť - a sám na tuto okolnost upozorňuji už celá léta - současná levice vykazuje primárně pouze pasivní agendu, to jest ochranu tak či onak znevýhodněných vrstev. Ale zcela zde chybí nějaký skutečně pozitivní impuls, pozitivní projekt který by mohl mít potenciál oslovit, inspirovat, strhnout velké části populace.
Nezdá se že by sám Jiří Dolejš přicházel s nějakým takovýmto novým, pro levici spásným impulsem; nakonec i proto své veškeré naděje musí vkládat do těch několika posledních českých levicových pidistraniček, které by v zásadě mohly odpovídat jeho požadavkům na "moderní" levicovou stranu.
My si však troufneme na tomto místě vyslovit tvrzení, že pokud chce levice opravdu a natrvalo ožít, získat svou někdejší sílu, bude k tomu zapotřebí něco zcela jiného, nežli pouhé volání po "modernitě". Jakkoli upřímně mířené. Levice prakticky naprosto ztratila svůj někdejší ideový fundament, svůj někdejší dějinný impuls. Protože přestala být silou která si vůbec klade za cíl zásadním způsobem přeměnit, transformovat lidskou společnost. Respektive pokud tento cíl ještě někde (u jejích radikálních částí) má, pak se ho snaží dosáhnout starými, přežilými nástroji.
Je zapotřebí především provést hloubkovou revizi toho, kde se stala klíčová chyba, a proč se levice ocitla mimo hlavní proud světového a společenského dění.
vy po levici chcete, aby přišla s projektem transformace společnosti, ale zároveň každý takový projekt (nebo i jen jeho návrh) vždycky odmítnete jako nemožný a nerealizovatelný, protože pevně věříte v neoliberální dogmata a jejich neměnnost.
Tak to je potom těžké...
bych byl opatrný. Spíš bych řekl, že je potřeba, aby levice našla svou vlastní tvář a byla ještě "liberálnější než liberálové" - ovšem samozřejmě nemyslím liberalismus ekonomický...
Bylo by dobré ukázat, že dosavadní liberalismus byl pokrytecký, jalový a často cynický. "Rozpad mezinárodního liberálního řádu" je vynikající příležitostí právě pro levici jako novou, neotřelou ideologii, který ty "naše hodnoty" vezme (konečně) vážně.
Pane Plevo, já odmítám pouze ty (levicové) koncepty transformace, které jsou zcela evidentně nerealistické, kde přání je otcem myšlenky.
"... Spíš bych řekl, že je potřeba, aby levice našla svou vlastní tvář a byla ještě "liberálnější než liberálové"" - pane Plevo, tyto dva programové body si zcela bezprostředně navzájem odporují.
Ano, máte pravdu v tom že je zapotřebí aby si levice našla či vytvořila "svou vlastní tvář" - ale toho nedosáhne tím že bude opisovat u jiných. Respektive tím že se bude snažit ještě intenzifikovat konvenční projekty minulosti.
Jistě, Vy to - a to právem - myslíte tak, že dosavadní (buržoazní) liberalismus je polovičatý, konec konců falešný, neboť předstírá (pravou) lidskou svobodu tam, kde ve skutečnosti přináší jenom její vnějškové, politicko-právní formy. Máte tedy pravdu v tom, že tento projekt lidské svobody je nutno dovést někam mnohem dále.
Ovšem - tuto jinou, autentickou lidskou svobodu je nutno postavit na zcela jiný ideový fundament. A je tedy nutno pro ni nalézt i jiné pojmenování. Protože kdybychom zůstali na půdě liberalismu, to bychom pořád jeli stále po těch samých kolejích, a nic by nepomohlo že bychom tímto falešným směrem jeli rychleji, a že bychom se snažili dospět někam dál. Je třeba zcela zásadně přehodit výhybky.
To nové hnutí musí být celosvětové, aby mělo proti tak silnému soupeři, proti kterému stojíme, šanci.
A potřebuje, aby byla aktivní masa lidí, která je ze své podstaty strašně různorodá. Masa, která by nebyla davovým šílenstvím.
Chtělo by to nějaký velký symbol, všem srozumitelný, za kterým by mohli stát různí lidé z různých kontinentů a každý by něco dělal v rámci svých sil a možností.
Něco, co by se dalo pojmout jako první vítězství z řady, jako obrat.
Protože prohráváme, to snad vidí každý.
Napadá mě Orinoko.
Ta těžká, velmi neekologicky těžitelná ropa ve Venezuele, na kterou si brousí zuby Američané, leží blízko řeky Orinoko. Pralesní lidé říkají Orinoku prostě Řeka. Zcivilizovaný člověk ztěží pochopí hloubku moudrosti toho jména.
A Řeka, obtížená nádhernou symbolikou, její záchrana, by se mohla - podle mě - stát celosvětově srozumitelnou. A bodem obratu.
Venezuelské orinocké ropné písky musí zůstat nevytěžené, je třeba tomu zabránit. A pomoci lidem ve Venezuele zase začít žít bez ropy.
Postavit to tak, že jestli padne Řeka, padne celý svět. Už nikdy nic neuchráníme a rozpoutaná klimatická změna nás nakonec smete všechny.
Nevím,
napsat krátký dopis, takový, jaký zvládne přečíst každý, i Donal Trump, takže max A4 většími písmenky. Nejúdernější text v historii filozofie. Takový, který strhne a pohne lidi k tomu, aby nezůstali pasivní. Jménen někoho, s kým by se mohli ztotožnit. A dostat ho ke všem lidem světa...
A od nich by vyšlo, jak by to celé vůvec vypadalo.
...
.....
.......
Jo jo, to je zase jeden zcela nerealistický scénář pane Poláčku.
Nerealistický - a především bez reálné ideové substance, pane Morbicere.
Opakuji to znovu a znovu: nelze zapřahat vůz před koně. Není možno vytvářet hnutí, dokud nemáme jeho "motor", to jest jasnou, konkrétní a do hloubky promyšlenou představu toho, čeho toto hnutí vlastně chce dosáhnout, jak to hodlá učinit, koho chce oslovit a na jakém základě.
Pouze na bázi ekologie či jiných mravních výzev to fungovat nebude, to už se dostatečně zřejmě ukázalo. A bylo by to také až příliš laciné řešení. Člověk současnosti musí v prvé řadě nalézt sám sebe; musí si ozřejmit co vlastně je a kam vlastně chce směřovat.
Vlastně všechny politické směry současnosti - ať bezprostředně jakkoli rozdílné - trpí tím samým základním deficitem, že zcela ztratily samotného člověka. Platí to stejně tak o komunismu/socialismu jako o kapitalismu, o autoritativním vůdcovství stejně jako o demokracii, o liberalismu stejně jako o ekologismu. Všude je takový či onaký aspekt lidské existence, ale nikde samotný člověk.
Hnutí se vytváří samo a stěží k němu povede tlustá kniha s do hloubky promyšlenou představou. Do hloubky promyšlené představy se objevují ex-post, poté, co se věci udály, proběhla změna a když usedá prach, intelektuálové začnou s představama.
V jedné takové žijeme, jen se začíná bortit...
Navíc ekologické a mravní problémy začínají být nesrovnatelné. Jsme vyděšení k smrti, když nějaký debil vyhrožuje vojenským obsazením Grónska, tak malinkaté vyrušení z našeho klidu nás úplně rozhodí. Co budeme dělat, až se začne měnit celá planeta???
"Hnutí se vytváří samo" - ano i ne, pane Morbicere. Dozajista například sociální hnutí proti (ranému) kapitalismu vzniklo spontánně, samo od sebe, z rozhořčení dělníků nad diktátem strany kapitálu. Jenže - bez teoretického podkladu toto spontánní hnutí skončilo víceméně jenom u rozbíjení strojů ve fabrikách. A teprve s prací socialistických teoretiků (zdaleka ne pouze Marxe a Engelse) toto spontánní hnutí získalo reálné struktury, jasný cíl a vědomí, jaké cesty by k tomuto cíli mohly vést.
To za prvé. A za druhé - opakuji znovu a znovu, velmi mnoho hovoří pro to, že my se v současné době nalézáme v principiálně nové dějinné situaci. V dosavadních revolucích se prakticky vždy jednalo jenom o to svrhnout něčí vládu, něčí moc nad společností. Ale - po zavedení všeobecné politické demokracie už prostě není koho svrhnout. (Nebo snad máme vyhlásit projekt "svržení lidu"?...)
Dnes je tedy zapotřebí hledat zcela nové cesty k dalšímu pokroku, k dalšímu postupu vpřed. Zde už nepostačí pouhá hrubá revoluční síla. Je nutno do nejmenších detailů promyslet, jak vlastně má vypadat, jak má fungovat ten společenský, politický a ekonomický mechanismus, který by měl nahradit současné, čím dál tím méně funkční uspořádání liberálního kapitalismu a buržoazní demokracie. Bez tohoto jasného vědomí se budeme nanejvýš slepě potácet od jedné revolty ke druhé, kdy pouze někdejší rozbíjení strojů nahradí rozbíjení skel výkladních skříní světových koncernů.
No jo, pane Poláčku.
Když ono je tak úmorné, jak se socialisté zasekli. A jedou po kolejích vlastní bezvýznamnosti, které nemají žádnou výhybku směrem k nové situaci.
V Plzni teď proběhl první ročník Socialistické konference.
https://casopistribuna.cz/reportaz-z-prvniho-rocniku-socialisticke-konference/
Měl bych jásat, ale nejásám. Přinejlepším je to přešlapování na místě.
Anebo takovéhle články plné svatého nadšení:
Potíž je v tom, že Dánsko už dávno není imperialistické, Gróňané směřují k samostatnosti, ale zatím nejsou soběstační, takže jim Dánsko poskytuje prostředky na udržení moderních standardů v lékařské péči, školství apod.
Prostě hromady balastu ve kterých se levice brodí, nebo spíš už topí......
Někdy je to až komické. Na socialistické konferenci se vyžaduje "společenské vlastnictví výrobních prostředků", i když se ukázalo, že to není dobré řešení a je třeba jít cestou společenské kontroly nad strategickými oblastmi a limitací možností vlastnit.
Takže se považuji za socialistu, ale de facto je mi bližší Topolánek, který mluví o státním držení v klíčových oblastech, než tento typ socialistů
https://www.info.cz/zpravodajstvi-a-komentare/video-zlamany-topol-trump-csg-ods-topolanek
Ke konferenci socialistické levice: díky za ten odkaz, pane Morbicere, sám jsem o této akci vůbec nevěděl. Je mi ovšem dost obtížné se k tomu kvalifikovaně vyjádřit, je to jenom přehled, některé příspěvky byly typicky levičácky ideologické, ale byly tam i takové které by mohly mít něco do sebe, ale tady by právě bylo zapotřebí vědět o nich něco víc.
Co mě zaujalo nejvíc: konstatování že levice "prohrává kognitivní válku". Nejsem si zcela jistý co tím měl autor konkrétně na mysli; ale já sám už dlouhá léta tvrdím že jestliže se levice má pohnout z místa, je k tomu nezbytně zapotřebí znovu od základu promyslet všechny základní otázky nejen levice, ale tohoto světa vůbec. Staré marxistické teorie mají už pouze omezenou platnost; především spoléhání se levice na "pracující třídu" je dnes už naprosto marnou nadějí.
Co se společného vlastnictví týče, pak marnost upínání se velkých částí současné levice ke společnému vlastnictví jsem rozebral ve svém nedávném článku o družstevnictví. Je to tak jako tak naprosto převrácený postoj, domnívat se že něco zásadního v tomto světě je možno změnit pouhou změnou vlastnických forem. Změn je nutno dosáhnout někde jinde, v samotném základu společenského dění; vlastnické formy se pak už přizpůsobí víceméně samy.
Máte pravdu. Když se na začátku osmdesátých let v dělnických čtvrtích zrodil heavy metal jako "hudba outsiderů pro outsidery", po nějakých politických tématech v něm nebylo ani stopy. Je o pití piva, sexu a pohádkách o bojovnících s velkým mečem... Je otázka, jestli už tehdy byl mrtvý a slovo proletariát už nic neznamená. Nebo se proměnil, ztratil (zdání) homogenity, rozprskl se do tisíců komnat ozvěn. Jak případně oslovit takto rozmělněnou strukturu je velký problém.
***
Dnes, když vybuchla ta bomba mezi prezidentem a ministrem zahraničí jsem se pokusil dostat do doporučených komentářů u článku na iDNES. Není to jednoduché, člověk musí být rychlý na začátku, být velmi úderný a trefit podstatu a to, co se bude líbit. Plus moje ambice aby to nebyl jednorozměrný výkřik typický pro tyhle "diskuse", aby tam byl nějaký přesah, který b zaujal a donutil k přemýšlení aspoň jednu duši. Tentokrát jsem neuspěl. Co dělat ve společnosti, která není schopná zvládnout delší text?
((( To k diskusi, že filozofy hned někdo okřikne ..... neměli by být chytřejší než okřikovatelé a prosadit se i tak? )))
***
Ústavní teoretici se musí v téhle chvíli tetelit blahem. Ukazuje se, že pokud může být text ústavy vykládán nejednoznačně, ustálí se nějaká praxe. Havel odmítal jmenovat, Klaus odmítal jmenovat, Zeman odmítal jmenovat a nejmenoval, takže teď když Macinka argumentuje, že prezident Pavel musí jmenovat, už se to nebere vážně. Lidé už to berou tak, že nemusí. A hlas lidu ...
Očekával bych spíše slova inspirovaná Ciceronovým In Catilinam.