Navzdory vleklé krizi levicových stran je politická levice na naší politické mapě nepostradatelná. Je nositelem hodnot solidarity, emancipace neprivilegovaných a lidskoprávního universalismu. Aby obstála, musí se modernizovat a otevřít se novým podnětům. Prezentovat se nahnědlým populistickým šuntem a spoluprací s extrémními proudy nepomůže nikomu.

Nová levice musí být vnitřně pluralitní. To znamená zvládat komunikaci mezi různými proudy bez touhy po hegemonii, ale zároveň mít jasně vymezené nepřekročitelné hranice kompromisu. Respekt k demokracii umožňuje levici spolupráci i s nelevicovými subjekty, naopak se musí bránit intoxikaci politikou nenávisti ze strany těch, kdo se sice k levici formálně hlásí, ale jejími hodnotami ve skutečnosti pohrdají. Další smiřování s mloky už nemá smysl.

Bídná kondice tradičních stran

Po sjezdech KSČM a SOCDEM proběhne ještě jednání Stačilo! Tuto nešťastnou kapitolu je čas už konečně uzavřít. Lednový průzkum STEM přisoudil uskupení jen 1,7 procenta podpory. Stručně řečeno, Stačilo! se ukázalo jako nefunkční projekt. Mix nostalgie po mrtvých časech s nenávistným populismem a křižácké tažení zaslepených fangličkářů proti alternativám pokroku rozhodně nepovedou k moderní evropské demokratické levici.

Pokus o „konzervativní obrat na levici“ bohužel ale stále zaměstnává vyžilé zbytky tradičních stran. Přitom těžko obnovit důvěru v levici, pokud ona sama nebude mít v tom hlavním jasno: jejím protivníkem nejsou pokrokáři ani liberálové, líčení jako nějaká kontrakultura intelektuálních elit. Protivníkem je oligarchie, která je schopná odhodit demokratickou slupku, oživovat nacionální vášně a omezovat dosažená sociální práva.

Stačilo! neprohrálo jako sjednocená levice jednoduše proto, že bylo od počátku podvodem na levicových voličích. Pokud Petr Drulák i nyní tvrdí, že základní směřování Stačilo! bylo správné a hlavní je nekoketovat s liberalismem, snaží se jen oslovit voliče ovlivněné fašizací. Ostatně je to vidět i na neschopnosti kritizovat ruský imperialismus — odpor proti imperialismus je totiž levici vlastní. Způsob koordinace české levice je nutné začít hledat nanovo.

Přes tuto zkušenost je nutné se podívat na stav tradičních levicových stran a jejich perspektivu. V případě KSČM je odklon od evropské levice bohužel trvalý. Mezi tisíci členů — většinou seniorů — se mohou najít jednotlivci, kteří chápou nutnost transformace a modernizace, ale jako organizovaná síla není KSČM schopna táhnout obnovu levicového spektra. Vybledlá SOCDEM působí jako subjekt v zajetí vlastních vnitřních problémů, což ji prakticky znemožňuje stát se centrální silou obnovy demokratické levice. V lednovém průzkumu STEM ani nebyla zařazena.

Vedle tradičních stran se uplatňují i nové subjekty, které mohou přinést svěží energii. Zelení sice nyní spolupracují s Piráty, ale jejich členové, kterým nejsou levicové hodnoty cizí, mohou být zdrojem nové energie a myšlenek. Nehrozí u nich konzervativní zátěž tradičních stran. Lednový průzkum STEM jim přiřkl sice jen 1,3 procenta, ale rozhodně by neměli být přehlíženi.

Demokratický socialismus a levicový populismus

Jisté je, že nová strategie levicové politiky pro 21. století se nevybuduje jen z tisíckrát omletých a tabuizovaných ingrediencí minulosti. Diskuse o moderním demokratickém socialismu, která se tento týden koná v Plzni, je samozřejmě legitimní. Těžko ji však lze považovat za důvěryhodnou, pokud ji vedou lidé, kteří se obávají kulturní či liberální levice a zároveň mají psychický či ideologický blok vůči kritice čtyři roky trvající putinovské agrese. Takoví aktéři nemohou být motorem obnovy české levice.

Podobně hrají s cinknutými kartami i zastánci takzvaného levicového populismu. Emoce jsou v politice důležité, ale pokud někdo volí raději spolupráci s nacionalisty než s liberály, neskryje to řečmi o třídním hněvu ani jednostranně protizápadním pacifismem. Například Matěj Stropnický až bizarním způsobem pojí antisystémové fanfaronství, válku s kapitálem a tezemi o škodlivosti pomoci napadené Ukrajině.

Hodnoty a úkoly nové levice

Jakým způsobem může tedy dojít k obnově české politické levice? Dnes existují dvě hlavní cesty. První spočívá v propojování existujících malých mimoparlamentních uskupení — například stran Levice, Idealistů, Voltu a dalších — do nového kondenzačního jádra levicové fronty. Druhou možností je postupné budování nového volebního bloku zdola, takříkajíc na zelené louce. Nikoliv jako výtahu pro politické dinosaury, ale produktu občanských a politických iniciativ. Laboratoří různých přístupů zdola mohou být už letošní komunální volby.

Vzhledem k povážlivě hnědnoucím poměrům v České republice a absenci demokratické levice bude klíčová schopnost dohodnout se s demokraty napříč celým politickým spektrem. Stejně důležitý bude i evropský rozměr utváření politické levice. Integrace Evropské unie je logická odpověď na globalizaci multipolárního světa.

Levice potřebuje probudit kritický rozum a ozdravit hodnotové základy. Musí se zbavit konzervativního resentimentu, který se živí strachem z modernizace, stejně jako dogmat a autoritářství. Jejím úkolem je předložit a zavádět promyšlená řešení v oblasti moderní sociální agendy a zeleného realismu. Důležitá bude najít shodu na praktických krocích v rámci strategie společného levicového minima.

Nová levice má tedy v novém roce dva důležité úkoly. Za prvé je to ochrana před nákazou krajní pravice a její metodou fašizace voličů — tedy zabránit vtažení nenávisti davu do politiky. Za druhého musí zvládnout synergii prvních kroků, které zahájí cestu k cíli: konkrétní politická opatření například v oblasti bydlení, veřejných služeb a spolupráce s odbory. Právě zde jsou mosty pro konkrétní spolupráci na dosud nespojité mapě české levice.