Bezpochyby zajímavá úvaha, zaslouží aby jí byla věnována bližší pozornost. Je v ní mnoho pravdivého; nicméně nelze se zdržet i dosti zásadní kritiky.

"Tím ale levice rezignuje na svou historickou roli emancipačního hnutí. Místo aby činila z lidí aktivní hybatele dějin, utvrzuje je v roli prostých konzumentů, kteří k politické nabídce přistupují jako k nekonečným regálům zaplněných zbožím různých značek" - to je sice naprosto přesná diagnóza, ale je otázka jestli si autorka při psaní těchto vět sama stačila uvědomit, že tím vystihuje nejen stav současné levice, nýbrž základní princip, a zároveň základní deficit současného modelu liberální demokracie vůbec.

Neboť je to právě tento model liberální demokracie, který se sice tváří jako by lidem/občanům poskytoval neomezené možnosti pro jejich občanskou i osobní angažovanost, jako by jim tedy reálně umožňoval "být hybateli dějin", ale přitom je uzavírá v kleci stále dokola se opakujících stereotypů bezduché měšťácké společnosti, přičemž je v tomto ohledu víceméně lhostejné, zda tyto stereotypy mají konkrétní formu politické levice, politické pravice nebo politického středu.

Pokud by tedy skutečně mělo dojít k procesu emancipace člověka jako takového z této pasti měšťácké liberální demokracie, pak by se jednalo fakticky o revoluční počin, který by musel dokázat celou společnost postavit na zcela jiný fundament. Který by dokázal začít vyprávět zcela jiný příběh, nežli je ten této měšťácké pasivity, která je vydávána za "svobodu".

Daniela Ostrá se domnívá, že takovýto "nový příběh" s emancipačním potenciálem by mohli začít vyprávět a psát angažovaní levicoví aktivisté jako nový starosta města New Yorku Mamdani, anebo někteří rakouští komunističtí starostové. Jejich společným rysem je agilní prosazování například práv nájemníků, respektive obecně dolních příjmových vrstev. Napohled takovýto názor působí přesvědčivě, nicméně je nutno vyjádřit určitou skepsi.

Za prvé: jak známo, několik málo vlaštovek ještě jaro nedělá. Jinak řečeno: v celoplanetárním měřítku se vždy dokonce i na - jinak skomírající - levici vždy najde několik výjimečných jedinců, kteří s nadprůměrnou osobní aktivitou a angažovaností dokáží poněkud rozčeřit stojaté (ne-li přímo zahnívající) vody jak levicového tábora, tak současné měšťácké společnosti vůbec. Zásadní otázka ovšem je, jaké trvání budou mít tyto jednotlivé úspěchy angažované levice.

Druhý problém: otázka, jak a z čeho všechny tyto sociální programy financovat. Například rakouské město Graz se za úřadování její komunistické starostky dostalo hluboko do červených čísel - deficit 300 milionů euro, takže Graz musel požádat zemskou vládu o finanční výpomoc, aby vůbec mohl zůstat likvidní. Jak to dopadne v New Yorku, pokud Mamdani skutečně splní své sliby štědrých sociálních výdajů je nutno si ještě počkat; ale v každém případě ani on nebude mít žádnou možnost tisknout si vlastní peníze podle libosti.

Obecně: je možno vyjádřit značné pochybnosti o tvrzení D. Ostré, že "prekarizace není přírodní zákon, ale výsledek mocenských vztahů, které lze změnit kolektivní akcí". Daleko pravděpodobnější se jeví ta verze, že prekarizace je - možná skutečně nikoli "přírodní zákon" ve vlastním slova smyslu, ale že je v každém případě výsledkem základního strukturálního charakteru kapitalismu, a že tento stav není možno nějak zásadně odstranit nebo zlomit jakousi "kolektivní akcí".

Samozřejmě je vždy pozitivním počinem když se někdo pokusí zlepšit situaci méně majetných vrstev; ale za prvé takovýto sociální akcionismus většinou nemívá dlouhého trvání, vyčerpají se jak jeho materiální zdroje tak i energie jeho aktérů. A především: konec konců zde všechno zůstává stát víceméně jenom u konvenční sociální otázky. Která má sama o sobě pasivní charakter, neboť veškerý horizont lidského žití omezuje jenom a pouze na přístup člověka k materiálním statkům. Na takto úzkém fundamentu nelze vytvořit žádný skutečně přelomový emancipační příběh člověka.

Dejme tomu, že by se například Mamdanimu podařilo (jakkoli je to prakticky nemožné) dorovnat materiální situaci prekarizovaných Newyorčanů na úroveň alespoň střední třídy. A - co pak dál? Celý příběh by tím byl u konce, výsledkem by nebylo nic jiného nežli to že by se početně rozrostl měšťácký střed buržoazní společnosti, který by byl i nadále utopený v nicotě kapitalistické produkce a přebujelého konzumu.

Není možné prohlašovat, že jednotliví lidé mají být aktivní hybatelé dějin, a zároveň jim předepisovat, kam mají dějinami pohnout. Tím nejen ztrácejí svoji vlastní aktivitu, ale stávají se marketingovým produktem, který se chová v souladu s přáním marketéra.

V této souvislosti bych autorku rád upozornil, že název jejího článku („dát [všem] lidem [rovnou] šanci být autory svých životů“) je vlastně čistě pravicové heslo, jehož vlastní realizací pak vyplouvají na povrch různé lidské preference a také často dopředu již dané různé schopnosti jedinců, kteří se „stávají autory svých životů“ a vytvářejí tím pak zcela konkrétní mocenské vztahy.

Ideálem současné levice je naopak rovnost ve výsledcích, nikoliv rovnost v šancích. To znamená, že lidem tu šanci být autory svých životů musíte vzít a jejich životy unifikovat. Zákonitým výsledkem této unifikace pak po nějakém čase vždy bývá mizerná životní úroveň pro všechny a nutnost zavedení totalitní kontroly jejich životů. Emancipace se pak stává „poznanou nutností“ v marxisticko-leninském slova smyslu, a tedy nikoliv šancí být autorem svého života.

Myslím si, že meze reformní levice (sociální demokracie) původně vzniklé z pravé frakce marxismu (E. Bernstein) jsou v podstatě naplněny. Proto ona krize levice, v rámci stávajícího systému již nemá prostor nabídnout více. Veškeré alternativy a radikálnější síly mají tendenci postupně neuspět a narazit na ony limity současného kapitalismu (Syriza, Podemos a obávám se, že i další tyto vlaštovky typu Mamdaniho postihne stejný osud).

O čem to svědčí? Že další pouze reforma již není možná a systém se musí změnit revolučně, ale tato revoluce nemusí proběhnout ozbrojeným povstáním v ulicích, jako spíše tím, že se z kapitalistů budou postupně stávat dinosauři a převládne něco, co je založeno na jiných základech a co se prosadí. Co to přesně je, nedokážu popsat, jen jsem přesvědčen o tom, že to již je v systému přítomno, podobně jako byla přítomna rodící se buržoazie ve středověkých městech. Velmi trefně to popisovala před lety Ilona Švihlíková (o Mikešovi, který už přišel).

Sílící nová levice potom nebude příčinou té změny, ale spíše jejím průvodním symptomem, nové politické síly levice budou více ohlašovat již probíhající změnu systému než že by ji iniciovaly. Kde jsou dnešní rabové - jako dělníci v 19. století, jako buržoazie před 18. nebo 17. stoletím?

Teď na oplátku já musím vyjádřit naprostý souhlas s tím, co k věci napsal pan Unger.

Za prvé: ano, jak k mým vlastním poukazům na krátkodechost levicových projektů připojil výčet v (nedávné) minulosti velmi populárních a velmi radikálních hnutí jako Podemos, Syriza apod.: ve všech případech se (radikální) levice nadechovala snad už k jakési nové světové revoluci, ale znovu a znovu se ukázalo že se jednalo jenom o chvilkové erupce nahromaděné energie, nahromaděné frustrace, ale že tato radikální levicová hnutí prostě nemají k dispozici žádný koncept celospolečenské (antikapitalistické) změny.

Za druhé: ano, plný souhlas s náhledem pana Ungera, že takováto změna je ovšem potřebná, a že se dokonce dost možná už ohlašuje, narůstajícími krizovými projevy stávajícího uspořádání. Přičemž ale my ještě nejsme schopni zřetelně určit a definovat, v čem by tato změna měla vlastně sestávat, a co by mělo být jejím výsledkem. Je ale možno skutečně právem předpokládat, že vedoucí silou této změny nebude levice.

Vedoucí silou a iniciátorem této změny nemůže být levice mainstreamová, neboť ta už dávno ztratila jakýkoli systémově revoluční impuls, a veškerou svou zbytkovou energii vynakládá pouze na tlumení sociálních nerovností systému stávajícího. Ale iniciátorem této změny nemůže být ani levice radikální - ta sice právem volá po celosystémové změně, ale ohledně konkrétních konceptů této změny se utápí ve zcela nerealistických scénářích, které mají kořeny v představách a teoriích z daleké minulosti.

(Mimochodem, snad smím zmínit: představy této levice se stále točí kolem principu družstevnictví; právě v současné době mám rozpracovaný text kde se s tímto tématem vypořádám systematicky. Tento text v příštích týdnech nabídnu redakci Britských listů, a vyvěsím ho taktéž na mém webu humanisticke-dialogy.eu)

Přežije se buržoazie? Pan Unger míní, že ano. To je krajně složitá otázka, je extrémně problematické chtít zde prorokovat, jaký bude vývoj do budoucnosti. Podle mého názoru ale stále má pravdu velký Aristoteles: nějaký majetkový, a tedy i sociální, mocenský a politický protiklad zde bude vždycky. A ono je to zřejmě tak i dobře; víme všichni (a vlastně právem na to poukázal pan Nushart), jak to dopadá s pokusy zavést zcela homogenní společnost.

Nicméně Aristoteles měl bezpochyby pravdu i v tom, že vnitřně stabilní může být jenom společnost s relativně malými majetkovými rozdíly. Protože jinak neustále hrozí revoluce, vzpoura nemajetných proti majetným. Právě tohle bude klíčový problém budoucího uspořádání: nalézt způsob pro redistribuci bohatství od velkých vlastníků zpět ke společnosti, tedy k její spodní části. Reformní ekonom Ota Šik (už v exilu) navrhoval, aby všechny podniky nad určitou velikost přešly do rukou jejich zaměstnanců. Což je představa na jedné straně lákavá, na straně druhé z mnoha ohledů značně problematická.

Ale především: je nutno si důsledně uvědomit, že budoucí (doufejme) transformace se ani zdaleka nemůže vyčerpat jenom a pouze změnami v materiální rovině. Tedy změnami vlastnických struktur. (Právě to je ostatně jednou ze základních chyb a vad tradiční levice, že většinou zůstane stát jenom u otázky sociální, u přerozdělení majetku.)

Je nutno provést hlubokou revizi, sebereflexi všech částí, všech rovin života společnosti. Tedy nejen systému ekonomického, ale i politického (tedy takzvané "demokracie", která právě v současné době prožívá nejen svou krizi, ale dost možná i svůj historický zánik), ale stejně tak je nutno zásadně revidovat i všechny společenské hodnoty a normy etické, kulturní a mravní.

Ještě jednou tedy: ano, v tuto chvíli ještě nevíme jak bude vypadat příští společenské uspořádání, a kudy k němu vede cesta. Ale jisté je jedno: pokud má tato změna mít opravdu úspěch a smysl, pak se nemůže vyčerpávat jakýmkoli pouze dílčím řešením, ale musí být skutečně komplexní, ve výše uvedeném smyslu zásadní revize všech oblastí života společnosti, i samotného člověka.

"V této souvislosti bych autorku rád upozornil, že název jejího článku („dát [všem] lidem [rovnou] šanci být autory svých životů“) je vlastně čistě pravicové heslo" - ano, pane Nusharte, to je velice správný postřeh.

Je tomu skutečně tak, že současná levice - aniž by si to sama dokázala uvědomit - často propaguje modely transformace které ve skutečnosti vyjadřují základní principy pravicové ideologie. Do určité míry jsem tuto skutečnost zmínil i já sám když jsem napsal, že i kdyby se (radikální) levici nakrásně podařilo pozvednout majetkovou úroveň současných prekarizovaných vrstev na úroveň střední třídy, že by se tím nakonec nedosáhlo ničeho jiného nežli že se kvantitativně rozroste tato maloměšťácky-konzumní střední vrstva, jejíž ryze materialistický způsob života je vlastně ideálem pravice.

Jinak řečeno: jak jsem už napsal v odpovědi panu Ungerovi, pokud sociální transformace není doprovázeno hlubokými změnami společenského vědomí, obecné kultury a mravních hodnot, pak je každá taková pouze materiální transformace fakticky k ničemu.

Dobře napsáno.

Nicméně směrem ke státu je třeba jiný přístup.

V článku je stát v podstatě odmítnut jako nepřítel, jako majetek oligarchů.

Ale levice je přece etatistická. Některé důležité subsystémy mají (musí) být pod veřejnou kontrolou silnější než soukromé zájmy. Viz dnešní Žižekův článek tady v DR. A silná veřejná kontrola je stát, nebo ne?

Takže aktivita zdola, která si vynutí a bude trvale vynucovat, aby stát fungoval v jejím zájmu.

Tím bych to doplnil.

p.Poláčku "Reformní ekonom Ota Šik (už v exilu) navrhoval, aby všechny podniky nad určitou velikost přešly do rukou jejich zaměstnanců. Což je představa na jedné straně lákavá, na straně druhé z mnoha ohledů značně problematická."

Nejde o velikost podniků.

Tady jde o veřejnou kontrolu celých strategických odvětví, kterou je třeba získat.

Viz dnešní Žižek tady.

Stát, který patří lidem a stojí na straně lidí, stát, který je silnější než kapitál.

Až takové státy budou, pozná se to velmi lehce. Např. zmizí tzv. daňové ráje.

Aby se takové řešení těšilo všeobecné podpoře lidí, tak to podle mě musí být právě takové řešení, aby nebyla ovládána celá společnost. Brambůrkáři ať si vydělávají jako králové. Ale životně důležité věci nemůžou být v soukromých rukou.

Ne horizontální (vyšší/nižší) aristotelovské nebo marxistické vidění.

Spíš vertikální kontrola nosných zdí. A na každém patře ať si každý dovádí jak chce...

A v tom levice nemůže být nacionální. Musí být internacionalistická. Chtějme po všech státech světa, ať slouži ve prospěch svého lidu.

***************

Hm, zní to divně.

A sorry že píšu nastokrát.

Uff, ještě --- to horizontální jako vyšší/nižší se myslí ve smyslu pater nebo hladin nad sebou ....

"Nejde o velikost podniků. Tady jde o veřejnou kontrolu celých strategických odvětví, kterou je třeba získat" - no ano, pane Morbicere, tohle je jedna ze slabin Šikova modelu. On se domníval že jenom a prostě tím že dělníci/zaměstnanci převezmou vlastnictví (větších) korporací do svých rukou, že už jenom tím bude zlomena moc kapitalismu, že už jenom tím ve společnosti zavládnou principy humanismu, že společenská produkce se přeorientuje na produkci pouze toho co slouží člověku. (Navíc ovšem tento společenský zájem měly garantovat jakési "výbory pro veřejné blaho"!!)

Ovšem to co píšete Vy, totiž že třeba "získat kontrolu nad celými sektory", se od toho Šikova modelu také nijak zásadně neliší. Rozhodující otázka je: k d o má tuto kontrolu získat a vykonávat? A co to vůbec znamená "kontrola"? I Žižek v tomto ohledu propadá klasickému omylu levice, že už jenom tím že něco převedeme do nějaké formy společného vlastnictví, že už jenom tím budeme mít zaručenu prioritu zájmu společenského. Ale veškerá zkušenost s reálným socialismem ukazuje, že tomu tak není. Aby věci (jejich produkce) skutečně sloužily člověku, tedy jeho humánní podstatě, to je krajně složitá záležitost, a jenom a pouze formou společného vlastnictví toho jak řečeno v žádném případě není dosaženo.

Jinak řečeno: i podniky respektive celé sektory ve společném vlastnictví se i nadále naprosto mohou chovat kapitalisticky, to jest egoisticky, s ohledem pouze na vlastní zájem oněch - skupinových - vlastníků.

Šik svůj koncept vytvořil pro společnost, "která nebyla již kapitalistická" -- jak to v souvislosti s pražským jarem vyjádřil Ernst Fischer. A také pro společnost, která měla ekonomické těžiště v národním prostoru -- v případě Československa dokonce víc, než před druhou světovou válkou. Můžeme diskutovat, co nedohlédl, buď že byl omezen svou zkušenosti, anebo že prostě nechtěl dohlédnout (tedy riziko, který by úspěšný experiment znamenal pro sovětskou moc). tak či onak, jsme v radikálně jiné situaci.

Veřejná kontrola rozhodujících sektorů -- jistě, ale jak? Stát má dnes rozhodně dostatečný podíl jak ve výrobě, tak distribuci energií, aby rozhodoval ve prospěch rozpoznatelných společenských potřeb -- nečiní tak. Italská kontrola některých rozhodujících sektorů po druhé válce, která definitivně dosáhla rozšíření mafie i a sever Itálie, je detailně popsaná.

Nechci být pesimista, ale Žižek má svatou pravdu, když poukazuje na "zjevné a přímé nebezpečí", které může nevidět jen manažer, Motorista a jiné osoby se sníženou příčetností, a na to, jak utopicky působí každé funkční řešení.