Bezpochyby zajímavá úvaha, zaslouží aby jí byla věnována bližší pozornost. Je v ní mnoho pravdivého; nicméně nelze se zdržet i dosti zásadní kritiky.

"Tím ale levice rezignuje na svou historickou roli emancipačního hnutí. Místo aby činila z lidí aktivní hybatele dějin, utvrzuje je v roli prostých konzumentů, kteří k politické nabídce přistupují jako k nekonečným regálům zaplněných zbožím různých značek" - to je sice naprosto přesná diagnóza, ale je otázka jestli si autorka při psaní těchto vět sama stačila uvědomit, že tím vystihuje nejen stav současné levice, nýbrž základní princip, a zároveň základní deficit současného modelu liberální demokracie vůbec.

Neboť je to právě tento model liberální demokracie, který se sice tváří jako by lidem/občanům poskytoval neomezené možnosti pro jejich občanskou i osobní angažovanost, jako by jim tedy reálně umožňoval "být hybateli dějin", ale přitom je uzavírá v kleci stále dokola se opakujících stereotypů bezduché měšťácké společnosti, přičemž je v tomto ohledu víceméně lhostejné, zda tyto stereotypy mají konkrétní formu politické levice, politické pravice nebo politického středu.

Pokud by tedy skutečně mělo dojít k procesu emancipace člověka jako takového z této pasti měšťácké liberální demokracie, pak by se jednalo fakticky o revoluční počin, který by musel dokázat celou společnost postavit na zcela jiný fundament. Který by dokázal začít vyprávět zcela jiný příběh, nežli je ten této měšťácké pasivity, která je vydávána za "svobodu".

Daniela Ostrá se domnívá, že takovýto "nový příběh" s emancipačním potenciálem by mohli začít vyprávět a psát angažovaní levicoví aktivisté jako nový starosta města New Yorku Mamdani, anebo někteří rakouští komunističtí starostové. Jejich společným rysem je agilní prosazování například práv nájemníků, respektive obecně dolních příjmových vrstev. Napohled takovýto názor působí přesvědčivě, nicméně je nutno vyjádřit určitou skepsi.

Za prvé: jak známo, několik málo vlaštovek ještě jaro nedělá. Jinak řečeno: v celoplanetárním měřítku se vždy dokonce i na - jinak skomírající - levici vždy najde několik výjimečných jedinců, kteří s nadprůměrnou osobní aktivitou a angažovaností dokáží poněkud rozčeřit stojaté (ne-li přímo zahnívající) vody jak levicového tábora, tak současné měšťácké společnosti vůbec. Zásadní otázka ovšem je, jaké trvání budou mít tyto jednotlivé úspěchy angažované levice.

Druhý problém: otázka, jak a z čeho všechny tyto sociální programy financovat. Například rakouské město Graz se za úřadování její komunistické starostky dostalo hluboko do červených čísel - deficit 300 milionů euro, takže Graz musel požádat zemskou vládu o finanční výpomoc, aby vůbec mohl zůstat likvidní. Jak to dopadne v New Yorku, pokud Mamdani skutečně splní své sliby štědrých sociálních výdajů je nutno si ještě počkat; ale v každém případě ani on nebude mít žádnou možnost tisknout si vlastní peníze podle libosti.

Obecně: je možno vyjádřit značné pochybnosti o tvrzení D. Ostré, že "prekarizace není přírodní zákon, ale výsledek mocenských vztahů, které lze změnit kolektivní akcí". Daleko pravděpodobnější se jeví ta verze, že prekarizace je - možná skutečně nikoli "přírodní zákon" ve vlastním slova smyslu, ale že je v každém případě výsledkem základního strukturálního charakteru kapitalismu, a že tento stav není možno nějak zásadně odstranit nebo zlomit jakousi "kolektivní akcí".

Samozřejmě je vždy pozitivním počinem když se někdo pokusí zlepšit situaci méně majetných vrstev; ale za prvé takovýto sociální akcionismus většinou nemívá dlouhého trvání, vyčerpají se jak jeho materiální zdroje tak i energie jeho aktérů. A především: konec konců zde všechno zůstává stát víceméně jenom u konvenční sociální otázky. Která má sama o sobě pasivní charakter, neboť veškerý horizont lidského žití omezuje jenom a pouze na přístup člověka k materiálním statkům. Na takto úzkém fundamentu nelze vytvořit žádný skutečně přelomový emancipační příběh člověka.

Dejme tomu, že by se například Mamdanimu podařilo (jakkoli je to prakticky nemožné) dorovnat materiální situaci prekarizovaných Newyorčanů na úroveň alespoň střední třídy. A - co pak dál? Celý příběh by tím byl u konce, výsledkem by nebylo nic jiného nežli to že by se početně rozrostl měšťácký střed buržoazní společnosti, který by byl i nadále utopený v nicotě kapitalistické produkce a přebujelého konzumu.

Není možné prohlašovat, že jednotliví lidé mají být aktivní hybatelé dějin, a zároveň jim předepisovat, kam mají dějinami pohnout. Tím nejen ztrácejí svoji vlastní aktivitu, ale stávají se marketingovým produktem, který se chová v souladu s přáním marketéra.

V této souvislosti bych autorku rád upozornil, že název jejího článku („dát [všem] lidem [rovnou] šanci být autory svých životů“) je vlastně čistě pravicové heslo, jehož vlastní realizací pak vyplouvají na povrch různé lidské preference a také často dopředu již dané různé schopnosti jedinců, kteří se „stávají autory svých životů“ a vytvářejí tím pak zcela konkrétní mocenské vztahy.

Ideálem současné levice je naopak rovnost ve výsledcích, nikoliv rovnost v šancích. To znamená, že lidem tu šanci být autory svých životů musíte vzít a jejich životy unifikovat. Zákonitým výsledkem této unifikace pak po nějakém čase vždy bývá mizerná životní úroveň pro všechny a nutnost zavedení totalitní kontroly jejich životů. Emancipace se pak stává „poznanou nutností“ v marxisticko-leninském slova smyslu, a tedy nikoliv šancí být autorem svého života.

Myslím si, že meze reformní levice (sociální demokracie) původně vzniklé z pravé frakce marxismu (E. Bernstein) jsou v podstatě naplněny. Proto ona krize levice, v rámci stávajícího systému již nemá prostor nabídnout více. Veškeré alternativy a radikálnější síly mají tendenci postupně neuspět a narazit na ony limity současného kapitalismu (Syriza, Podemos a obávám se, že i další tyto vlaštovky typu Mamdaniho postihne stejný osud).

O čem to svědčí? Že další pouze reforma již není možná a systém se musí změnit revolučně, ale tato revoluce nemusí proběhnout ozbrojeným povstáním v ulicích, jako spíše tím, že se z kapitalistů budou postupně stávat dinosauři a převládne něco, co je založeno na jiných základech a co se prosadí. Co to přesně je, nedokážu popsat, jen jsem přesvědčen o tom, že to již je v systému přítomno, podobně jako byla přítomna rodící se buržoazie ve středověkých městech. Velmi trefně to popisovala před lety Ilona Švihlíková (o Mikešovi, který už přišel).

Sílící nová levice potom nebude příčinou té změny, ale spíše jejím průvodním symptomem, nové politické síly levice budou více ohlašovat již probíhající změnu systému než že by ji iniciovaly. Kde jsou dnešní rabové - jako dělníci v 19. století, jako buržoazie před 18. nebo 17. stoletím?

Teď na oplátku já musím vyjádřit naprostý souhlas s tím, co k věci napsal pan Unger.

Za prvé: ano, jak k mým vlastním poukazům na krátkodechost levicových projektů připojil výčet v (nedávné) minulosti velmi populárních a velmi radikálních hnutí jako Podemos, Syriza apod.: ve všech případech se (radikální) levice nadechovala snad už k jakési nové světové revoluci, ale znovu a znovu se ukázalo že se jednalo jenom o chvilkové erupce nahromaděné energie, nahromaděné frustrace, ale že tato radikální levicová hnutí prostě nemají k dispozici žádný koncept celospolečenské (antikapitalistické) změny.

Za druhé: ano, plný souhlas s náhledem pana Ungera, že takováto změna je ovšem potřebná, a že se dokonce dost možná už ohlašuje, narůstajícími krizovými projevy stávajícího uspořádání. Přičemž ale my ještě nejsme schopni zřetelně určit a definovat, v čem by tato změna měla vlastně sestávat, a co by mělo být jejím výsledkem. Je ale možno skutečně právem předpokládat, že vedoucí silou této změny nebude levice.

Vedoucí silou a iniciátorem této změny nemůže být levice mainstreamová, neboť ta už dávno ztratila jakýkoli systémově revoluční impuls, a veškerou svou zbytkovou energii vynakládá pouze na tlumení sociálních nerovností systému stávajícího. Ale iniciátorem této změny nemůže být ani levice radikální - ta sice právem volá po celosystémové změně, ale ohledně konkrétních konceptů této změny se utápí ve zcela nerealistických scénářích, které mají kořeny v představách a teoriích z daleké minulosti.

(Mimochodem, snad smím zmínit: představy této levice se stále točí kolem principu družstevnictví; právě v současné době mám rozpracovaný text kde se s tímto tématem vypořádám systematicky. Tento text v příštích týdnech nabídnu redakci Britských listů, a vyvěsím ho taktéž na mém webu humanisticke-dialogy.eu)

Přežije se buržoazie? Pan Unger míní, že ano. To je krajně složitá otázka, je extrémně problematické chtít zde prorokovat, jaký bude vývoj do budoucnosti. Podle mého názoru ale stále má pravdu velký Aristoteles: nějaký majetkový, a tedy i sociální, mocenský a politický protiklad zde bude vždycky. A ono je to zřejmě tak i dobře; víme všichni (a vlastně právem na to poukázal pan Nushart), jak to dopadá s pokusy zavést zcela homogenní společnost.

Nicméně Aristoteles měl bezpochyby pravdu i v tom, že vnitřně stabilní může být jenom společnost s relativně malými majetkovými rozdíly. Protože jinak neustále hrozí revoluce, vzpoura nemajetných proti majetným. Právě tohle bude klíčový problém budoucího uspořádání: nalézt způsob pro redistribuci bohatství od velkých vlastníků zpět ke společnosti, tedy k její spodní části. Reformní ekonom Ota Šik (už v exilu) navrhoval, aby všechny podniky nad určitou velikost přešly do rukou jejich zaměstnanců. Což je představa na jedné straně lákavá, na straně druhé z mnoha ohledů značně problematická.

Ale především: je nutno si důsledně uvědomit, že budoucí (doufejme) transformace se ani zdaleka nemůže vyčerpat jenom a pouze změnami v materiální rovině. Tedy změnami vlastnických struktur. (Právě to je ostatně jednou ze základních chyb a vad tradiční levice, že většinou zůstane stát jenom u otázky sociální, u přerozdělení majetku.)

Je nutno provést hlubokou revizi, sebereflexi všech částí, všech rovin života společnosti. Tedy nejen systému ekonomického, ale i politického (tedy takzvané "demokracie", která právě v současné době prožívá nejen svou krizi, ale dost možná i svůj historický zánik), ale stejně tak je nutno zásadně revidovat i všechny společenské hodnoty a normy etické, kulturní a mravní.

Ještě jednou tedy: ano, v tuto chvíli ještě nevíme jak bude vypadat příští společenské uspořádání, a kudy k němu vede cesta. Ale jisté je jedno: pokud má tato změna mít opravdu úspěch a smysl, pak se nemůže vyčerpávat jakýmkoli pouze dílčím řešením, ale musí být skutečně komplexní, ve výše uvedeném smyslu zásadní revize všech oblastí života společnosti, i samotného člověka.

"V této souvislosti bych autorku rád upozornil, že název jejího článku („dát [všem] lidem [rovnou] šanci být autory svých životů“) je vlastně čistě pravicové heslo" - ano, pane Nusharte, to je velice správný postřeh.

Je tomu skutečně tak, že současná levice - aniž by si to sama dokázala uvědomit - často propaguje modely transformace které ve skutečnosti vyjadřují základní principy pravicové ideologie. Do určité míry jsem tuto skutečnost zmínil i já sám když jsem napsal, že i kdyby se (radikální) levici nakrásně podařilo pozvednout majetkovou úroveň současných prekarizovaných vrstev na úroveň střední třídy, že by se tím nakonec nedosáhlo ničeho jiného nežli že se kvantitativně rozroste tato maloměšťácky-konzumní střední vrstva, jejíž ryze materialistický způsob života je vlastně ideálem pravice.

Jinak řečeno: jak jsem už napsal v odpovědi panu Ungerovi, pokud sociální transformace není doprovázeno hlubokými změnami společenského vědomí, obecné kultury a mravních hodnot, pak je každá taková pouze materiální transformace fakticky k ničemu.

Dobře napsáno.

Nicméně směrem ke státu je třeba jiný přístup.

V článku je stát v podstatě odmítnut jako nepřítel, jako majetek oligarchů.

Ale levice je přece etatistická. Některé důležité subsystémy mají (musí) být pod veřejnou kontrolou silnější než soukromé zájmy. Viz dnešní Žižekův článek tady v DR. A silná veřejná kontrola je stát, nebo ne?

Takže aktivita zdola, která si vynutí a bude trvale vynucovat, aby stát fungoval v jejím zájmu.

Tím bych to doplnil.

p.Poláčku "Reformní ekonom Ota Šik (už v exilu) navrhoval, aby všechny podniky nad určitou velikost přešly do rukou jejich zaměstnanců. Což je představa na jedné straně lákavá, na straně druhé z mnoha ohledů značně problematická."

Nejde o velikost podniků.

Tady jde o veřejnou kontrolu celých strategických odvětví, kterou je třeba získat.

Viz dnešní Žižek tady.

Stát, který patří lidem a stojí na straně lidí, stát, který je silnější než kapitál.

Až takové státy budou, pozná se to velmi lehce. Např. zmizí tzv. daňové ráje.

Aby se takové řešení těšilo všeobecné podpoře lidí, tak to podle mě musí být právě takové řešení, aby nebyla ovládána celá společnost. Brambůrkáři ať si vydělávají jako králové. Ale životně důležité věci nemůžou být v soukromých rukou.

Ne horizontální (vyšší/nižší) aristotelovské nebo marxistické vidění.

Spíš vertikální kontrola nosných zdí. A na každém patře ať si každý dovádí jak chce...

A v tom levice nemůže být nacionální. Musí být internacionalistická. Chtějme po všech státech světa, ať slouži ve prospěch svého lidu.

***************

Hm, zní to divně.

A sorry že píšu nastokrát.

Uff, ještě --- to horizontální jako vyšší/nižší se myslí ve smyslu pater nebo hladin nad sebou ....

"Nejde o velikost podniků. Tady jde o veřejnou kontrolu celých strategických odvětví, kterou je třeba získat" - no ano, pane Morbicere, tohle je jedna ze slabin Šikova modelu. On se domníval že jenom a prostě tím že dělníci/zaměstnanci převezmou vlastnictví (větších) korporací do svých rukou, že už jenom tím bude zlomena moc kapitalismu, že už jenom tím ve společnosti zavládnou principy humanismu, že společenská produkce se přeorientuje na produkci pouze toho co slouží člověku. (Navíc ovšem tento společenský zájem měly garantovat jakési "výbory pro veřejné blaho"!!)

Ovšem to co píšete Vy, totiž že třeba "získat kontrolu nad celými sektory", se od toho Šikova modelu také nijak zásadně neliší. Rozhodující otázka je: k d o má tuto kontrolu získat a vykonávat? A co to vůbec znamená "kontrola"? I Žižek v tomto ohledu propadá klasickému omylu levice, že už jenom tím že něco převedeme do nějaké formy společného vlastnictví, že už jenom tím budeme mít zaručenu prioritu zájmu společenského. Ale veškerá zkušenost s reálným socialismem ukazuje, že tomu tak není. Aby věci (jejich produkce) skutečně sloužily člověku, tedy jeho humánní podstatě, to je krajně složitá záležitost, a jenom a pouze formou společného vlastnictví toho jak řečeno v žádném případě není dosaženo.

Jinak řečeno: i podniky respektive celé sektory ve společném vlastnictví se i nadále naprosto mohou chovat kapitalisticky, to jest egoisticky, s ohledem pouze na vlastní zájem oněch - skupinových - vlastníků.

Šik svůj koncept vytvořil pro společnost, "která nebyla již kapitalistická" -- jak to v souvislosti s pražským jarem vyjádřil Ernst Fischer. A také pro společnost, která měla ekonomické těžiště v národním prostoru -- v případě Československa dokonce víc, než před druhou světovou válkou. Můžeme diskutovat, co nedohlédl, buď že byl omezen svou zkušenosti, anebo že prostě nechtěl dohlédnout (tedy riziko, který by úspěšný experiment znamenal pro sovětskou moc). tak či onak, jsme v radikálně jiné situaci.

Veřejná kontrola rozhodujících sektorů -- jistě, ale jak? Stát má dnes rozhodně dostatečný podíl jak ve výrobě, tak distribuci energií, aby rozhodoval ve prospěch rozpoznatelných společenských potřeb -- nečiní tak. Italská kontrola některých rozhodujících sektorů po druhé válce, která definitivně dosáhla rozšíření mafie i a sever Itálie, je detailně popsaná.

Nechci být pesimista, ale Žižek má svatou pravdu, když poukazuje na "zjevné a přímé nebezpečí", které může nevidět jen manažer, Motorista a jiné osoby se sníženou příčetností, a na to, jak utopicky působí každé funkční řešení.

Jsem typický pravičák. Tedy ten, kdo dává lidem víc šancí na seberealizaci a odpovědnost za svůj život a vše s ním související. Pokud by se našla levicová strana s takovýmto programem, co popisujete, s radostí jí dám hlas.

Politoložka Daniela Ostrá (vyučující na Katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci) v názvu tohoto článku tedy říká, že budoucností levice je stát se pravicí.

Totiž, pane Profante, já jsem zde referoval o těch modelech které Šik vytvořil už v emigraci, tedy do jisté míry osvobozen od reálií, tlaků a omezení roku osmašedesátého.

Ano, je nutno Šikovi vyslovit uznání za to že i na (kapitalistickém) Západě nadále setrval u svého cíle vytvoření autenticky humánní společnosti, tedy osvobozené od odosobněných mechanismů kapitalismu. Ale klíčovou slabinou tohoto jeho modelu (jako ostatně naprosté většiny současných "alternativních" levicových modelů) spočívá ve zcela neujasněném vztahu k tržní ekonomice.

Šik prakticky vůbec neřeší vztah tržní ekonomiky a kapitalismu; respektive popírá, že by tržní ekonomika znamenala kapitalismus. A to přesto že Marx sám vyslovil (a podle mého soudu naprosto přesvědčivě odůvodnil) naprostý opak: takzvaná "svobodná" tržní ekonomika, pokud je ponechána sama sobě, postupem času nevyhnutelně vyprodukuje čirý kapitalismus. A na tomto základním faktu konec konců nic nemůže změnit ani jakkoli napohled demokratická podniková samospráva. Konečným výsledkem této hybridní směsi tržní ekonomiky a podnikové samosprávy nemůže být nic jiného, nežli že i tyto podniky v kolektivním vlastnictví se nakonec začnou chovat jako kapitalista, jenom prostě jako kolektivní kapitalista.

Ostatně, jak už jsem zde jednou avizoval, princip kolektivního (družstevního) vlastnictví v nejbližší době podrobněji rozeberu na stránkách BL.

Pan Sucháček: je v každém případě vlastně pozitivním momentem, když se v tomto explicitně levicovém prostředí vynoří nějaký přesvědčený hlasatel pravicových pozic. V každém případě se tím otvírá prostor pro vzájemnou konfrontaci; čili poněkud se tím zmírňuje nebezpečí že levice se natrvalo zapouzdří jenom ve svých vlastních ideových schématech, ve své názorové "bublině".

Takže pane Sucháčku, Vy preferujete stav kdy lidem je dáno "víc šancí na seberealizaci a odpovědnost za svůj život a vše s ním související". No dobře, podívejme se tedy poněkud blíže na to, co vlastně znamenají pojmy "seberealizace" a "odpovědnost".

Co se odpovědnosti týče, shodou okolností jsem právě před chvíli napsal komentář k článku politologa J. Pehe, kde se jednalo právě o odpovědnosti: https://denikreferendum.cz/clanek/238375-posledni-deni-v-usa-ukazuje-ze-liberalni-demokracie-ve-svete-skutecne-konci

V krátkosti se jedná o to: jestliže jste vyznavačem pravicového vidění světa, pak jste zřejmě i vyznavačem kapitalismu. Jak dokládá antický myslitel Platón, oligarcha (tedy: kapitalista) skutečně odpovědný je - ale jenom vůči sobě samému, vůči svému vlastnímu majetku, vůči svému vlastnímu prospěchu.

Právě v tomhle ohledu tkví zásadní rozdíl mezi pravicí a levicí, pane Sucháčku: pravice hledí jenom a pouze na tento - přinejmenším latentně egoistický - zájem jednotlivce, zatímco levice zásadně preferuje zájem všech lidí, zájem celé lidské pospolitosti.

Tento fakt (respektive tento rozdíl) pak úzce souvisí s otázkou seberealizace: jak dokládá taktéž Platón, onen oligarcha-kapitalista se sice svým způsobem seberealizuje - ale jenom ve velice omezeném materiálním okruhu své existence, kde už zmizely prakticky všechny vyšší, ušlechtilejší hodnoty a ideály. Což opět vytváří zcela zásadní rozdíl a protiklad mezi pravicí a levicí.

Pane Sucháčku, píšete že byste dal svůj hlas levicové straně která by dala dostatečný prostor "seberealizaci a odpovědnosti za vlastní život". Totiž: v obecné rovině proti takovým požadavkům nelze nic namítat. A já osobně už dlouhá léta hledám právě takový model, který by dokázal spojit toto obojí: na straně jedné levicový princip vzájemné solidarity a pospolitosti, a na straně druhé pravicový princip osobní aktivity, osobní kreativity.

Nicméně, já teď Vaši otázku otočím: mohl Vy byste předložit program nějaké pravicové strany, který by horizont veškerého lidského žití neomezoval pouze na onu zmíněnou zúženou životní perspektivu pouhého do sebe zahleděného individua, hledícího přinejmenším primárně na svůj vlastní osobní zájem?... Respektive takový program, který by v sobě dokázal integrovat zmíněné hodnoty mezilidské pospolitosti a solidarity, jakož i vůbec vyšší, ušlechtilejší ideály nežli pouze bezprostřední osobní prospěch?...

Pokud by se našel nějaký pravicový subjekt který by byl alespoň v zásadě ochoten uvažovat tímto směrem, pak by tím skutečně mohl být postaven první most mezi pravicí a levicí, první most ke vzájemné práci pro obecné zhumanizování našeho současného světa.

Předpoklad autorky, že „návrat k tradičním hodnotám“ je synonymem „návratu autoritářského pořádku“ je samozřejmě mylný.

Zkuste si slovo „autorita“ nahradit slovem „odpovědnost“. Nejde o touhu po světě pološílených autorit, ale o touhu po nahrazení „krásného nového světa“ rozbředlé globální neodpovědnosti nějakou jinou (a hlavně tedy funkční) distribucí odpovědnosti na každého jednotlivého „uživatele světa“, tedy o nahrazení nefunkční globální neodpovědnosti funkčním subsidiárním uspořádáním na základě skutečné kulturní rozmanitosti světa (a nikoliv halasnými deklaracemi o „uplatňování principu subsidiarity“, které zjevnou snahu o jeho potlačení zakrývají asi jako tanga prdel).

Nevytvořil popsal. Nic nového v nich -- pomíjím-li verbální změny -- není oproti práci příslušné komise ÚV KSČ, kterou vedl.

Nicméně dnes je to naprosto pasé. Globalizace radikalizovala staré dilema popsané Rosou Luxemburkovou:

Samosprávný zaměstnanec, u Rosy dělník (družstevník nebo participant jinou formou) má v kapitalistických podmínkách jen dvě možnosti:

Buď vykořisťovat sama sebe (interiorizovat kapitalistu) nebo zkrachovat.

Samozřejmě na okraji se mohou vyskytovat družstevně provozované podniky začleněné v komunitním prostředí, ale ty nelze zobecnit (družstevní kavárny ve studentském prostředí, malá družstevní nakladatelství, v Německu je toho údajně podstatně více než u nás, ale neznám to tam a poslední studie, kterou jsme k tomu měl v ruce vychází z dat starých čtvrt století).

Formy společenského výkonu vlastnických práv, tedy správy větších výrobních prostředků, kritických zdrojů a infrastruktur (sem patří např. hospodaření s vodou), formy kolektivní kontroly faktických přístupů k vzácným,statkům, nezbytným pro odpovědné občanství (vzdělání, zdravotní péče, základní bydlení atd.) budeme dnes muset promýšlet o něco složitěji -- a budeme muset, protože jinak nepřežijeme.

Centrální instituce kulturně roztříštěných společností se nutně musí potýkat s rozdílností hodnotových systémů. Dokud neexistuje globálně sdílená demokratická kultura, globální unifikovaná demokracie s centrálními institucemi je nerealizovatelná, nelze ji exportovat jako univerzální model, protože jednotlivé demokratické praxe (jednotlivé teritoriální modely) musí být historizované a kontextualizované. Svět jako celek lze tedy řídit pouze totalitně.

Demokracie totiž není technologie moci, ale způsob soužití, který předpokládá sdílení hodnot a vzájemnou srozumitelnost. Demokracie bez vzájemné kulturní kompatibility degeneruje v mocenskou techniku. Kulturně heterogenní celek (celek bez společných hodnot) tak nelze řídit bez donucování (nelze ho řídit jinak než totalitně).

Levice ale zatím pořád sní o „dokonalém systému řízení“ společnosti, který by pak chtěla aplikovat na celý svět. Sní tedy z principu o totalitě, kterou pak (možná nevědomky) zakrývá vzletnými slovy o „šanci člověka být autorem svého života“.

Současná levice tak bohužel nevědomě zakrývá nevědomé snění o totalitě původně zcela pravicovými hesly o svobodě jedince.

A tak třeba u sociálních sítí to není zas takový problém, ne? -- jde o veřejnou kontrolu algoritmů, musí to být otevřený prostor svobody.

V současnosti sociální sítě zkreslují, pohání je algoritmy sporu a senzace. Vliv a peníze získáš spíš, když na někoho házíš špínu, než když jsi moudrý. Zrovna dnes je tady článek, jak sociální sítě zkreslují v případě migrace...

Decentralizovaná obnovitelná energetika. To by taky šlo, ne?

Smlouvy o kontrole zbrojení -- všechny začínají končit a neobnovují se.... je čas s tím něco udělat.

+++++++++++

Realizovat by to měly socialistické strany s masovou podporou a veřejnou kontrolou ........... no, tady to trochu drhne.

Oproti minulosti může být veřejná kontrola mnohem účinnější.

To bude třeba využít.

Technicky může být ta kontrola téměř dokonalá. Blbé je, že stačí jeden Trump a MAGA, aby byla fakticky zcela bezpředmětná. A aby se vytvořila situace, kdy bude nutně zbrojit i Evropa do plné velmocenské výbavy.

Pane Profante, to co jste napsal o limitovaném potenciálu družstevních forem vlastnictví ve vztahu k autentické lidské emancipaci (respektive ve vztahu k obecnému zájmu) se víceméně kryje s tím, co na dané téma píšu v mém připravovaném textu o družstevnictví. V tomto směru tedy souhlas.

Nicméně, celá věc je ještě poněkud komplikovanější. Klíčová otázka je právě to, za jakých rámcových (ekonomických a společenských) podmínek by se toto skupinové vlastnictví mělo odehrávat.

Totiž, jsou (přinejmenším teoreticky) možné tři rozdílné formy těchto rámcových podmínek:

- za podmínek socialismu

- za podmínek kapitalismu

- za podmínek tržní, ale nekapitalistické ekonomiky.

Proto bych byl dost skeptický vůči Vašemu tvrzení, že Šikovy teorie v emigraci nebyly ničím jiným nežli přepisem samosprávných konceptů roku osmašedesátého.

V roce osmašedesátém totiž tyto koncepty samosprávy vycházely důsledně z podmínek ekonomiky socialistické. Musím přiznat že si v daném bodě nejsem zcela stoprocentně jistý; ale pokud mě paměť neklame, pak se tehdy nijak neuvažovalo o tom, že by produkční podniky měly být vyjmuty ze socialistického, tedy státního vlastnictví. Nýbrž jednalo se prakticky pouze o zvýšení míry participace zaměstnanců státních podniků. Je nutno si připomenout, jaký byl základní cíl a motivace těchto reforem: osvobodit se z fatální nevýkonnosti plánované, státně řízené ekonomiky, tím že dělníci budou zainteresováni na kvalitě a efektivitě produkce.

K tomu účelu měli být materiální zainteresováni na hospodářských výsledcích "svého" podniku. (Slovo "svého" dávám do uvozovek protože jak řečeno pokud mně je známo podniky měly zůstat ve státním vlastnictví.) A za druhé, protože byly tehdy krajně tristní zkušenosti s fatální nekompetentností "dělnických" ředitelů, pak dělníci/zaměstnanci měli mít možnost spolurozhodovat o svých ředitelích. (Konkrétní formy tohoto spolurozhodování byly tehdy ještě předmětem diskusí. V zásadě se tehdy jednalo o spor mezi "manažerským" a mezi samosprávným modelem.)

Zatímco v emigraci už Šik vycházel ze zcela jiné výchozí situace, tedy za podmínek kdy vládne tržní ekonomika a kapitalismus. Jeho cíl v daném případě tedy byl zcela opačný nežli někdejších osmašedesátníků: jestliže ti chtěli - zjednodušeně řečeno - zavést více kapitalismu, pak Šik v emigraci chtěl naopak méně kapitalismu. Jedním z klíčových problémů jeho modelu ovšem bylo to, že si nebyl schopen uvědomit, že pokud zachová tržní ekonomiku, že to nevyhnutelně bude znamenat i přítomnost kapitalismu. A to i v případě kdy produkční podniky budou ve vlastnictví samosprávných kolektivů. Rozdíl ale v každém případě je, že tento pozdější Šikův model počítal s přímým vlastnictvím podniků jejich osazenstvem. (Přičemž ovšem i zde je vlastnický titul dosti sporný. Totiž ani tyto zaměstnanecké samosprávy neměly mít právo zacházet se svým podnikem libovolně, tedy vlastní vůlí soukromého vlastníka-kapitalisty, nýbrž způsob řízení a rozdělování výtěžku jim měl být určován státními předpisy a normami.)

Co ovšem bylo u Šika skutečně společné z dob dřívějších i pozdějších je jeho přehnaná víra v samospasitelnost principu samosprávy. Tato víra se ovšem v levicovém prostředí udržuje dodnes, viz například Hauserův sborník "Pražské jaro. Logika nového světa", s podtitulem "Od reforem k revoluci".

Abychom se tedy vrátili ke konkrétnímu výroku R. Luxemburkové, že zaměstnanec v modelu samosprávy má jenom tuto alternativu: "buď vykořisťovat sama sebe (interiorizovat kapitalistu) nebo zkrachovat".

Toto konstatování je bezpochyby naprosto správné, pokud je učiněno v podmínkách panujícího kapitalismu. Nicméně otázka zde je, zda by měl tu samou platnost za rámcových podmínek socialismu; respektive za rámcových podmínek (hypotetické) tržní, nicméně nekapitalistické ekonomiky.

Co se pak společenské kontroly klíčových odvětví národní ekonomiky týče: tady je ovšem opět zásadní otázkou, co vlastně rozumíme pod pojmem "kontrola". A stejně tak, co je vlastně "společenský zájem". (Či přesněji: co si kdo pod tímto společenským zájmem představuje.)

K bodu prvnímu, tedy k otázce kontroly: zde bychom totiž mohli velmi snadno propadnout té samé iluzi jako vyznavači družstevnictví: za určitých podmínek je kontrola (například ve formě družstevního vlastnictví) institutem pouze formálním, neboť i daný kolektiv se ve svém konání nakonec musí podřídit železné logice trhu a kapitálu.

S tím pak úzce souvisí otázka "veřejného zájmu". Dejme tomu že by automobilka Škoda byla - jakožto strategicky klíčová pro národní hospodářství - nějakým způsobem převedena pod kontrolu státu. Jenže - co by pak byl "veřejný zájem" na jejím řízení? Levicově orientované strany by vycházely z toho, že je v prvé řadě zapotřebí převést produkci na ekologicky šetrné produkty, tedy na automobily s elektrickým či jiným alternativním pohonem. Zatímco pravicové strany by s železným přesvědčením tvrdily, že jde především o to aby tento mamutí podnik produkoval co největší míru blahobytu pro stát, tedy pro společnost. Čili produkovat to co nalezne co největší odbyt, bez ohledu na ekologii.

A ono se nejedná jenom o to že by takto rozdílně na věc hleděly různé politické partaje. Jde o to že "veřejný zájem" předpokládá prakticky jasný konsens napříč celou společností; jenže uvedená názorová rozpolcenost by naopak postihla celou společnost. Tedy - celou veřejnost.

Pane Nusharte, levicové koncepty emancipace (tedy možnost každého člověka určovat si svůj vlastní osud, psát svůj vlastní životní příběh) mají za cíl především tohoto člověka osvobodit od všech pout a omezení které mu do cesty klade svět kapitalismu, se všemi jeho sociálními nerovnostmi, s diktátem komerčního zisku.

Jste si skutečně zcela jistý tím, že tyto snahy o emancipaci člověka nejsou ničím jiným nežli pouze kamuflovanou formou jakési nové "levičácké totality"?...

Potíž je s tím „za podmínek“.

S výjimkou té Šikovy situace v roce 1968 --a možná jen dobového čtení té situace jako „již nikoliv kapitalistické společnosti“, protože se de facto jednalo o státní kapitalismus -- prostě nemáme k dispozici jiné podmínky než podmínky velmi pozdního kapitalismu s nestabilním koktejlem národního/státního a globálního, reflektované globální odpovědnosti za zachování snesitelných fyzických (klimatických, biologických atd.) podmínek pro přežití na planetě a nadvládou společenského fungování založeného na parciálních sobeckých zájmech (individuálních, státních, blokových atd.)

Změna, která by nám dávala šanci na uchování důstojného života (a nutně také rozšíření podmínek tohoto důstojného života tam, kde dnes nejsou) se --podle mého poctivě promyšleného a poměrně kvalifikovaného přesvědčení -- neobejde bez prosazení forem společenského vlastnictví (tedy nikoliv zestátnění, ale zespolečenštění) a zespolečenštěného rozhodování o řadě otázek (zespolečenštěného také ve smyslu „mimo rozhodování politické reprezentace“, od komunálních témat přes cíle školství až po dlouhodobou energetickou koncepci nebo dlouhodobou koncepci hospodaření s vodními zdroji) a zespolečenštěnou kontrolu nakládání se vzácnými zdroji.

Družstevnictví má nezastupitelnou úlohu v přípravě a cvičení se na takové zespolečenštění, ale to, v jakém rozsahu a formě bude fungovat v podmínkách, které nejprve musí pomoci vytvořit, to lze je věštit z křišťálové koule (nebo méně spolehlivě z omylů prognostiků) -- pokud se vůbec nerealizuje ta zatím pravděpodobnější možnost zániku podmínek k fyzicky přijatelnému životu na Zemi (Ale podle dávné kantovské figury, tím se nemusíme zabývat, protože k tomu nemá rozumná úvaha co říct.)

No to je právě ten centrální problém, pane Profante. Už minule jsem se na to snažil poukázat, mou zmínkou o problematičnost toho, co vlastně znamená pojem "veřejná kontrola".

Krátce řečeno: když něco "zespolečenštíme", tj. když určitý sektor společenské produkce či jiné činnosti podřídíme tak či onak kolektivní správě - to nám ještě nijak a vůbec nedává záruku toho, že tento vůdčí kolektiv (v optimálním případě "společnost") bude daný sektor spravovat společensky odpovědným způsobem. To je naprosto klíčový problém.

Jak sám píšete, v současné době žijeme v rámcových podmínkách pozdního kapitalismu - kde tedy všeobecnou normou lidského jednání je sledování vlastního, partikulárního, egoistického zájmu. Na tomto způsobu jednání se nezmění nic podstatného, když produkční a jinou činnost podřídíme nějaké kolektivní správě. Tím by se onen partikularismus pouze přesunul o jedno patro výš.

Proto tvrdím, že k žádoucí změně je bezpodmínečně zapotřebí:

1. zlomit, překonat, odhodit v dnešní době panující narativ, že svoboda = právo dělat cokoli, co přímo nezakazuje zákon; a místo toho prosadit vědomí, že není pravé svobody bez odpovědnosti;

2. je nutno vytvořit, vymyslet, zkonstruovat takový ekonomický model, kde by se (latentně vždy egoistický) zájem jednotlivce alespoň v základních rysech kryl se zájmy celku, tedy celé společnosti.

Jestli k tomu druhému bodu (tedy k výchově k odpovědnosti) mohou být nápomocny kolektivistické, družstevní formy vlastnictví? Ano, nápomocny snad; ale jenom za podmínky že se budeme vždy důsledně vědomi, že toto družstevnictví samo nijak neřeší základní problém, tedy problém dominance kapitálu nad člověkem.

---------------------------------------

Mimochodem, byl bych dost skeptický vůči výkladům, že za minulého režimu (jmenovitě v roce 1968) se jednalo o nějakou formu "státního kapitalismu". Bezpochyby, jsou zde určité momenty které takovýto výklad mohou podporovat; nicméně jsou zde i jiné, které hovoří proti.

Především: kapitalismus ze své nejhlubší podstaty znamená prioritu zisku, tedy prioritu produkční výtěžnosti, efektivity nad vším ostatním. Takováto priorita kapitálu respektive efektivity za socialismu v žádném případě nebyla dána; už jenom proto že v něm ideologie nakonec vždy zvítězila nad efektivitou.

A za druhé: tehdejší ekonomický model takovouto snahu o produkční efektivitu vůbec neumožňoval, nýbrž s ní byl v zásadním rozporu.

O "státním kapitalismu" je tedy právem možno hovořit teprve v souvislosti se současnou Čínou, která produkčnímu sektoru skutečně udělila právo produkovat primárně v zájmu čirého zisku. A stát (tj. komunistická partaj) do ekonomiky zasahuje jenom v tom rozsahu, jaký je nezbytný k udržení jejího politického a ideologického panství.

protože první smysluplný výklad komunistické formy socialismu napsal on. O politické třídě padesátých let nemluvě.

Mimoto kapitalismus stojí na zhodnocování čili vykořisťovaní, ale jestli je bezuzdný anebo umírněný ( tedy ví, že ovce se vyplatí udržovat ve stavu. kdy jsou způsobilé k opakovanému ostříhání), to se různí podle času a místa.

Ještě k principu družstevnictví: před dvěma týdny jsem zde avizoval že mám právě rozpracovaný text na toto téma, včetně ikonického družstva Mondragón.

Tento text je nyní hotov, je možno ho shlédnout zde: https://blisty.cz/art/131107-levicova-vira-v-druzstevnictvi.html