Liberální demokracie potřebuje levici. A česká levice potřebuje Levici
Ondřej SlačálekHlasovat pro stranu Levice je podle autora nejen protestem proti cynismu, ale i projevem naděje a sebeúcty. Znamená podporu obnovy levice a zároveň správně chápané obrany liberální demokracie.
Proč volit Levici? Hlavní důvody jsou dva: je to zásadový levicový hlas, kterému můžeme důvěřovat. Kandidáty a kandidátky Levice dobře známe z různých sociálních hnutí minulých dekád. Za Levici kandiduje Pavel Čižinský, advokát v migračních a squatterských kauzách, ale také člověk, který se inspirativně pokoušel dokázat, že starostu Prahy 1 může dělat slušný člověk a jenž dnes hledá právní kroky, jak napadnout otřesný postoj české vlády k masakrování Palestinců.
Spolu s ním kandiduje další bývalá aktivistka Prahy sobě, Valerie Talacková. Čtenáři Deníku Referendum nebo Alarmu znají řadu lidí z kandidátek jako své autory, například Antonína Hořčicu a Rad Bandit, autora důležitých textů o ženském bezdomovectví a dalších významných sociálních problémech České republiky. Kandidátce Levice lze věřit. Kdyby se skutečně dostali tito lidé do sněmovny, levicové hodnoty by v nich měly důstojnou reprezentaci.
Volba Levice jako vklad do budoucna
Jistě, průzkumy nedávají Levici žádnou šanci a je třeba myslet realisticky. To nás přivádí k druhému důvodu. Volba Levice je především vkladem do budoucna. Dáváme tím najevo, že stojíme o obnovu levice, že se domníváme, že česká politika potřebuje levici a že jejím základem má být návrat ke kořenům — k práci, která neznamená okamžité výsledky, ale dlouhodobý přislib.
Socialistické hnutí vznikalo z malých kroužků, které neměly žádné vyhlídky na krátkodobý úspěch, spíše na státní represi. Dokázalo upřednostnit dlouhodobé hledisko a uspělo, proměnilo Evropu směrem k přerozdělování a solidaritě.
Pokud stojíme o obnovu levice, nezbývá nám nic jiného než trocha dlouhodobého myšlení a trocha idealismu. Konkurenti Levice nám to přitom v těchto volbách velmi usnadňují — přimět se k volbě „menšího zla“ je letos těžší než obvykle. Řekl bych, že abychom si dnes mohli zvolit „menší zlo“, je třeba odhodit sebeúctu.
Nalijme si čistého vína: krize české levice dostoupila maxima, za kterým už je pouze konec. V nastávajících volbách kandiduje sedm stran, kterým průzkumy dávají šanci dostat se do sněmovny. Pět z nich se tak či onak hlásí ke krajní či národně konzervativní pravici (vzýváním Trumpa či Orbána, spoluprací v Evropském parlamentu, různými body v programu a praktické politice).
Dvě další, Starostové a nezávislí a Piráti, se jim snaží čelit ideologií „věcných řešení“ a „středu“, tedy v podstatě ideologií, kterou měl Babiš, než v roce 2021 poněkud zabočil ke krajní pravici. Ve skutečnosti jsou Starostové a Piráti namočení v nejhorších problémech minulé vlády a dělají všechno proto, aby vzkázali komukoli, kdo je nalevo od středu, aby je v žádném případě nevolil.
Jana Maláčová a Luboš Zaorálek ukázali, co musí v takové konstelaci udělat levicový politik, pokud chce mít aspoň naději na bezprostřední úspěch. Vyzkoušeli různé cesty a skončili natáčením sebeponižujících videí, jejichž základní vzkaz je adresován předpokládaným voličům Stačilo! Jde o zoufalé volání, že je nemají překroužkovat, protože je budou reprezentovat stejně dobře jako Kateřina Konečná a Vidlák.
Je to smutný pohled a v žádném případě mě neprovokuje k tomu, abych se jim posmíval. Kandidují nicméně za stranu, která nemá s levicí mnoho společného: hájí orbánovský nacionalismus, včetně putinovské stigmatizace různých „zahraničních agentů“ a spoutání veřejnoprávních médií. Zastává zájmy agrobaronského kapitálu, který je platí. Útočí na snahy řešit klimatickou změnu.
A jako kdyby to všechno ještě pořád nebylo dost bizarní, europoslanec Stačilo! Ondřej Dostál, dlouhodobý stoupenec neoliberálních reforem ve zdravotnictví, si v programu prosadil prostor pro lepší zdravotní péči pro bohaté, což si dnes netroufá navrhovat ani pravice. „Není žádný důvod zakazovat lidem, aby si kupovali Ferrari,“ shrnuje to Ondřej Dostál. Myslím, že to je pěkná tečka za představou, že volba Stačilo! znamená volbu levice.
Mluvil tu někdo o barbarství?
Kritiku Stačilo! nebylo snadné přehnat, přesto si myslím, že se to některým z nás v uplynulých měsících podařilo. Příkladem je komentář Jana Bělíčka, který s odkazem na známá slova Rosy Luxemburgové napsal, že vedení Socdem „zavrhlo socialismus a vybralo si barbarství“. Toto barbarství spočívá v tom, že sociální demokracie „posílila autoritářský blok Andreje Babiše“.
Barbarství je vcelku silné slovo, Luxemburgová jej použila pro první světovou válku. Skutečně jej dnes můžeme jen tak ztotožnit s jedním údajným politickým blokem? To bychom na tom byli ještě dobře! Ve skutečnosti jdou hlavní podoby dnešního „barbarství“, chceme-li použít tento jazyk, bohužel napříč politickými tábory.
Pokud máme mluvit o barbarství, asi je na místě připomenout především dvě války s prvky genocidy, Ukrajinu a Gazu. Pokud jde o druhou z nich, Stačilo! bylo jednou z mála politických sil, které se vymykalo z hanebné české role Netanjahuova hlasu v Evropské unii. Levice se z toho pochopitelně vymykala mnohem více, navíc na rozdíl od Stačilo! bez podezření, že pouze používá Gazu k relativizaci Putinových zločinů v Ukrajině.
Úvahy Ondřeje Slačálka je možno rozčlenit do dvou různých rovin. V té prvé, ryze volební, se snaží - spíše aktem levicového zoufalství nežli na základě přesvědčivých argumentů - nasměrovat hlasy posledních zbytkových kontingentů levicového elektorátu ke straně Levice. Tuto část - jako pouze ryze politickou - ponechme bez komentáře.
V druhé rovině se ale O. Slačálek dotýká některých zásadních systémových charakteristik politického modelu liberální demokracie jakožto takového. Tato část jeho úvah už stojí za hlubší pozornost. Jedná se zde především o dvě jeho základní výpovědi obsažené v těchto pasážích:
"Jenže pokud liberální demokracie znamená, že máme držet v konstantním podezření polovinu populace a bát se jejího podílu na moci, a také to, že máme u moci udržovat vládu, která v řadě otázek celkem spektakulárně selhala, znamená to, že už není co bránit, protože liberální demokracie se už odporoučela."
A poté: "Velkou výzvou pro liberální demokracie je v současnosti to, že se spíš z historických než z logických důvodů propojila s neuvěřitelně zbytnělou ochranou soukromého vlastnictví. Ta se stala svobodou budovat soukromé tyranie (...)."
K prvnímu citátu, zopakujme si ještě jednou jeho klíčové konstatování: "Jenže pokud liberální demokracie znamená, že máme držet v konstantním podezření polovinu populace a bát se jejího podílu na moci" - ale ano, pane Slačálku, právě a přesně taková je holá realita. I s onou Vámi jmenovanou konsekvencí, totiž že v tom případě se celá slavná liberální demokracie "už odporoučela".
Celý koncept novodobé liberální demokracie vycházel z představy, že zde bude přítomen fundament státního občanstva - racionálně, odpovědně a se zralou úvahou rozhodujícího o tom, co bude pro vlastní stát, pro společnost i pro samotného člověka to nejlepší, nejspravedlivější, nejprogresivnější. Jenže - právě v současné době se nám ukazuje znovu a znovu, že tato zakládající představa liberální demokracie byla od samého svého počátku naprostou iluzí. Fikcí.
Neboť - jakou racionalitu, jakou odpovědnost, jakou občanskou zralost je možno atestovat například americkým voličům, když jejich nadpoloviční většina do nejvyššího státního úřadu (a to opakovaně!!) zvolí natolik mravně deformovanou osobnost, jako je Donald Trump?!... A naprosto to samé platí i o voličstvu polském, v době kdy většinově dávala svůj hlas reakcionářské PiS s jejím obskurním vůdcem Kaczyńskim, o voličstvu maďarském volícím svého Orbána; ne jinak o voličstvu slovenském s jeho Ficem, a už vůbec nehovoříc o voličstvu ruském, v naprosté většině podporujícím expanzivní válku svého vůdce Putina.
Zopakujme onen zásadní bod ještě jednou: celý koncept liberální demokracie je postaven na iluzi. Neodstranitelná vada liberální demokracie spočívá v tom, že ona nikdy nepočítala s reálným člověkem. Nikdy si nedokázala přiznat, že průměrný volič je většinou občansky naprosto nekompetentní, že své volební preference neutváří na základě zralé, racionální úvahy, nýbrž zčásti na základě svých vlastních osobních, ryze materiálních zájmů, a zčásti na základě svých nevědomých, iracionálních, instinktivně-emocionálních předpojatostí a slepých personálních identifikací. Liberální demokracie nikdy nepoložila otázku, jakou bytostí je ten člověk, jakým ho stvořila, jak ho kondicionovala reálná evoluce - tedy tvorem primárně hledícím na své vlastní individuální zájmy, kde zájem celku je pro daného jedince až zcela sekundární záležitostí.
Ale co hůře: liberální demokracie tedy nejenže nijak nevnímá tento přirozený egoismus, omezenost lidského individua (a proto proti němu také nikdy nemůže účinně bojovat) - ona navíc tento individualismus celým svým pojetím ještě posiluje a cementuje. Liberální demokracie - už zde o tom byla opakovaně řeč - sama o sobě znamená pojmový rozpor, pojem "demokracie" implikuje pospolitost, společnou vůli, zatímco "liberální" znamená individualismus, nezávislost, utažení se člověka jenom do své vlastní privátní sféry. Jestliže tedy liberální demokracie ve své teorii hlásá "vládu lidu", pak ve své realitě tento lid vzápětí sama rozbíjí do zájmových skupin a frakcí navzájem bojujícím o moc a o prosazení vlastní ideologie.
Tento fiktivní charakter liberální demokracie mohl po dlouhou dobu zůstat relativně úspěšně skryt, neboť toto iracionálně myslící a jednající občanstvo bylo poměrně úspěšně integrováno do velkých politických bloků pravice a levice, kdy politické vedení těchto ideových bloků svému houfci přece jenom dokázalo naroubovat určitý racionální způsob vedení státu. Ale s rozpadem těchto ideových bloků (tj. především s rozpadem ideového fundamentu levice) zmizel tento integrující prvek, a plně se otevřela stavidla pro uvedený iracionalismus ze řetězu utrženého masového voliče.
----------------------------------------
Tolik tedy k politické části problematiky systému liberální demokracie. Podívejme se teď na její rovinu materiální. Připomeňme si znovu hlavní část výroku O. Slačálka: "Velkou výzvou pro liberální demokracie je v současnosti to, že se spíš z historických než z logických důvodů propojila s neuvěřitelně zbytnělou ochranou soukromého vlastnictví (...)."
Nuže, troufáme si víceméně s naprostou jistotou prohlásit, že skutečností je naprostý opak: liberální demokracie je se "zbytnělou" ochranou soukromého vlastnictví nerozlučně spojena nikoli z jakýchsi přechodných historických, nýbrž z imanentně systémových důvodů. Preference soukromého vlastnictví, soukromého zájmu před zájmem veřejným patří k liberální demokracii jako k psovi ocas.
A to sice z důvodů, které byly jmenovány už výše: liberální demokracie sice ve své teorii, ve své ideologii hlásá "vládu lidu", kterýžto institut by měl implikovat prioritu zájmu celku nad zájmem soukromým; v reálné praxi ale liberalismus se svým ideovým konceptem "lidských práv" naprosto jasně preferuje individuum nad celkem, zájem privátní před zájmem veřejným. Zopakujme ještě jednou, už samotné slovní spojení je fakticky oxymorón, logický protimluv.
V dnešní době se konečně začíná ve velkém měřítku prokazovat, či vysloveně provalovat neudržitelnost tohoto nepřirozeného spojení dvou zcela protichůdných principů. Současné demokracie stále více odhazují svůj ideologický pláštík "vlády lidu", a čím dál tím více ukazují svou pravou podstatu: totiž být kolbištěm pro nesmiřitelné konkurenční boje znepřátelených zájmových skupin a ideologických frakcí.
Postupující rozklad tohoto hybridního útvaru je objektivně nevyhnutelný; nyní všechno záleží na tom, zda lidstvo bude schopno znovu, pro tentokrát opravdu racionálně přehodnotit svá východiska, své možnosti a své cíle, anebo zda rozpad politického modelu liberální demokracie vyústí v pohyb regresivní, tedy ve všeobecný nástup reakcionářských, autoritářsko-populistických hnutí respektive států.
Ne. Lidé nejsou tak jednorozměrní, jak je líčíte pane Poláíčku. Každý nemá Vaši výřečnost, natož aby se orientoval v problémech tohoto světa na vyšší než bezprostředně lokální úrovni.
Debata na celorepublikové úrovni se odehrává už jen mezi příslušníky elity toho kterého národa. A mysleme slovo elita neutrálně -- jsou to ti, kteří na debatu na téhle úrovni mají -- schopnosti nebo moc. Jako jednotlivci a morální bytosti jsou to lidé se všemi svými chybami.
O evropské nebo globální úrovni nemluvě.
Ale "běžní lidé" mají taky společenské tendence a sdružují se do různých kolektivů počínaje těmi úctyhodnými jako ochránci přírody nebo hudební orchestry, po čistě konzumní společenské aktivity.
Kdyby byli lidé takoví, jak tvrdíte, tak k volbám nepříjde ani noha, přitom k parlamentním, které určí vládu, chodí skoro 70% lidí.
Problémem je asi distribuce moci, také planetární limity, na které začínáme citelně narážet, a to, že se začínají lámat epochy. Naše představy o hodnotách budou muset být celosvětíově předefinovány, protože ty současné jsou na kolizním kurzu se samotným životem a touto planetou..
.......................... vypadá to vypadá, že přestože člověk není tak krutě sobecký, jak líčíte, přesto za pár let jako lidstvo dostaneme zase jednou pěkně přes držku.........................
************
No, možná to přece jen hodím Levici a ne Pirátům.
Pane Morbicere, celá záležitost s liberální demokracií je samozřejmě mnohem složitější, nežli jak jsem ji mohl podat zde pouze v rámci polemiky. Shodou okolností jsem právě teď napsal text kde se vztahem politického modelu liberální demokracie a veřejné morálky zabývám podrobněji a systematicky. Je to opravdu dosti rozsáhlá analýza, nakonec z toho bude celý seriál textů. Vyvěsím je na mé webové stránce https://humanisticke-dialogy.eu ; první možná už dnes, spíše až zítra, další dva pak ve frekvenci asi 2 - 3 dnů. Takže pokud Vás tato záležitost zajímá blíže, můžete se na to případně podívat.
P.S. Přece jenom jedna konkrétní odpověď na Vaše námitky: ten samotný fakt že systém liberální demokracie působí ve směru hypetrofovaného individualismu, a tedy i přinejmenším latentního egoismu, to samozřejmě naprosto neznamená, že už jenom proto by se všichni lidé do jednoho museli chovat egoisticky, respektive občansky neodpovědně. Jedná se samozřejmě o velmi složitý dialektický vztah jednotlivého a obecného, v konkrétních případech nikdy není možno paušálně určit předem, jak se dotyčný jedinec bude chovat, jaké bude mít vlastnosti a životní cíle.
A za druhé: ano, i za podmínek liberální demokracie se lidé (jejich část) mohou chovat do určité míry občansky odpovědně. Ale - to je pouze běžná, dá se říci: konvenční odpovědnost, je to víceméně přesně to co popsal už Platón, totiž že za podmínek státu oligarchie (tedy dnešní terminologií: za podmínek státu liberálního kapitalismu) lidé ještě ne úplně propadli mravnímu marasmu, protože oligarcha je alespoň uvyklý se o svůj majetek starat. Takže i tato občanská odpovědnost za podmínek liberální demokracie má v zásadě charakter tohoto ryze věcného "starání se o svůj majetek" - ale nemá žádné rysy které by dokázaly překročit tuto hranici víceméně vlastního zájmu.
V čem spočívá toto "za hranicí" se pokouším osvětlit v mém avizovaném textu.