Proč volit Levici? Hlavní důvody jsou dva: je to zásadový levicový hlas, kterému můžeme důvěřovat. Kandidáty a kandidátky Levice dobře známe z různých sociálních hnutí minulých dekád. Za Levici kandiduje Pavel Čižinský, advokát v migračních a squatterských kauzách, ale také člověk, který se inspirativně pokoušel dokázat, že starostu Prahy 1 může dělat slušný člověk a jenž dnes hledá právní kroky, jak napadnout otřesný postoj české vlády k masakrování Palestinců.

Spolu s ním kandiduje další bývalá aktivistka Prahy sobě, Valerie Talacková. Čtenáři Deníku Referendum nebo Alarmu znají řadu lidí z kandidátek jako své autory, například Antonína Hořčicu a Rad Bandit, autora důležitých textů o ženském bezdomovectví a dalších významných sociálních problémech České republiky. Kandidátce Levice lze věřit. Kdyby se skutečně dostali tito lidé do sněmovny, levicové hodnoty by v nich měly důstojnou reprezentaci.

Volba Levice jako vklad do budoucna

Jistě, průzkumy nedávají Levici žádnou šanci a je třeba myslet realisticky. To nás přivádí k druhému důvodu. Volba Levice je především vkladem do budoucna. Dáváme tím najevo, že stojíme o obnovu levice, že se domníváme, že česká politika potřebuje levici a že jejím základem má být návrat ke kořenům — k práci, která neznamená okamžité výsledky, ale dlouhodobý přislib.

Socialistické hnutí vznikalo z malých kroužků, které neměly žádné vyhlídky na krátkodobý úspěch, spíše na státní represi. Dokázalo upřednostnit dlouhodobé hledisko a uspělo, proměnilo Evropu směrem k přerozdělování a solidaritě.

Pokud stojíme o obnovu levice, nezbývá nám nic jiného než trocha dlouhodobého myšlení a trocha idealismu. Konkurenti Levice nám to přitom v těchto volbách velmi usnadňují — přimět se k volbě „menšího zla“ je letos těžší než obvykle. Řekl bych, že abychom si dnes mohli zvolit „menší zlo“, je třeba odhodit sebeúctu.

Nalijme si čistého vína: krize české levice dostoupila maxima, za kterým už je pouze konec. V nastávajících volbách kandiduje sedm stran, kterým průzkumy dávají šanci dostat se do sněmovny. Pět z nich se tak či onak hlásí ke krajní či národně konzervativní pravici (vzýváním Trumpa či Orbána, spoluprací v Evropském parlamentu, různými body v programu a praktické politice).

Dvě další, Starostové a nezávislí a Piráti, se jim snaží čelit ideologií „věcných řešení“ a „středu“, tedy v podstatě ideologií, kterou měl Babiš, než v roce 2021 poněkud zabočil ke krajní pravici. Ve skutečnosti jsou Starostové a Piráti namočení v nejhorších problémech minulé vlády a dělají všechno proto, aby vzkázali komukoli, kdo je nalevo od středu, aby je v žádném případě nevolil.

Jana Maláčová a Luboš Zaorálek ukázali, co musí v takové konstelaci udělat levicový politik, pokud chce mít aspoň naději na bezprostřední úspěch. Vyzkoušeli různé cesty a skončili natáčením sebeponižujících videí, jejichž základní vzkaz je adresován předpokládaným voličům Stačilo! Jde o zoufalé volání, že je nemají překroužkovat, protože je budou reprezentovat stejně dobře jako Kateřina Konečná a Vidlák.

Je to smutný pohled a v žádném případě mě neprovokuje k tomu, abych se jim posmíval. Kandidují nicméně za stranu, která nemá s levicí mnoho společného: hájí orbánovský nacionalismus, včetně putinovské stigmatizace různých „zahraničních agentů“ a spoutání veřejnoprávních médií. Zastává zájmy agrobaronského kapitálu, který je platí. Útočí na snahy řešit klimatickou změnu.

A jako kdyby to všechno ještě pořád nebylo dost bizarní, europoslanec Stačilo! Ondřej Dostál, dlouhodobý stoupenec neoliberálních reforem ve zdravotnictví, si v programu prosadil prostor pro lepší zdravotní péči pro bohaté, což si dnes netroufá navrhovat ani pravice. „Není žádný důvod zakazovat lidem, aby si kupovali Ferrari,“ shrnuje to Ondřej Dostál. Myslím, že to je pěkná tečka za představou, že volba Stačilo! znamená volbu levice.

Mluvil tu někdo o barbarství?

Kritiku Stačilo! nebylo snadné přehnat, přesto si myslím, že se to některým z nás v uplynulých měsících podařilo. Příkladem je komentář Jana Bělíčka, který s odkazem na známá slova Rosy Luxemburgové napsal, že vedení Socdem „zavrhlo socialismus a vybralo si barbarství“. Toto barbarství spočívá v tom, že sociální demokracie „posílila autoritářský blok Andreje Babiše“.

Barbarství je vcelku silné slovo, Luxemburgová jej použila pro první světovou válku. Skutečně jej dnes můžeme jen tak ztotožnit s jedním údajným politickým blokem? To bychom na tom byli ještě dobře! Ve skutečnosti jdou hlavní podoby dnešního „barbarství“, chceme-li použít tento jazyk, bohužel napříč politickými tábory.

Pokud máme mluvit o barbarství, asi je na místě připomenout především dvě války s prvky genocidy, Ukrajinu a Gazu. Pokud jde o druhou z nich, Stačilo! bylo jednou z mála politických sil, které se vymykalo z hanebné české role Netanjahuova hlasu v Evropské unii. Levice se z toho pochopitelně vymykala mnohem více, navíc na rozdíl od Stačilo! bez podezření, že pouze používá Gazu k relativizaci Putinových zločinů v Ukrajině.

Odpovědnost za spolupráci s Izraelem, jejíž plný rozsah patrně stále neznáme a měla by se stát předmětem vyšetřování, nesou vládní strany a z nich především Piráti, protože tuto politiku prováděl jejich snaživý ministr zahraničí. Jistě, ne všichni Piráti sdíleli jeho názory. Jistě, nějaký ten Lipavský, kariérista, který ztratí morální kompas a zrazuje základní hodnoty, to se může stát a stává každé straně. Ale jak to, že se proti němu hlasitě neozývala členská základna?

Piráti se hlasitě pohoršovali nad kdečím, od schůzky Blažka s Nejedlým až po výroky Jany Michailidu. Jak se to stalo, že když jejich jménem někdo podporoval vraždění desítek tisíc lidí, nechávalo je to tak chladnými? Piráti nechali Lipavského na pokoji, dokud tedy kromě lidských práv Palestinců nezradil i je. Máme-li mluvit o barbarství, nepřichází volba stran vládní koalice vůbec do úvahy.

A pak tu máme druhou formu barbarství — postupnou militarizaci společnosti a toleranci vůči excesům ozbrojených složek. Prozatímním vrcholem a symbolem tohoto druhu barbarství bylo zastavení stíhání českých vojáků podezřelých ze spoluviny na smrti afghánského zajatce. Miroslava Pašková ze spolku Vlčí máky s ojedinělou argumentační jasností a morální odvahou přesně vysvětlila, proč a jak moc je tato prezidentská abolice špatně, její hlas zněl ale spíš jako volání na poušti.

Jen málokomu přijde divné, že hlavní tvůrce české zahraniční politiky Tomáš Pojar pracoval před nástupem do této role pro zbrojařského magnáta Michala Strnada, který se nyní stal nejbohatším Čechem. Nenastal čas mluvit i v českém prostředí o „vojensko-průmyslovém komplexu“? Navíc i kolem srozumitelných iniciativ na podporu Ukrajiny vznikají podivné a neprůhledné vlivové kapsy, které svědčí o krizi civilní kontroly českých ozbrojených složek.

Kam může tato situace vést, výmluvně vypovídá svědectví údajného organizátora „Brigády Trocnov“, inspirované na konci minulé dekády strachem z migrační krize: „Největší jádro tvořilo 86 lidí… Bavíme se o polovojenské organizaci, která disponovala obrovským zbraňovým arzenálem, útočné pušky, pistole, taktické vybavení… Smyslem Brigády Trocnov byl vzdor proti liberálnímu světu, který se na nás tlačil… členové Brigády nacvičovali likvidaci cílů (objekty, lidé), které by bránili boji proti invazi muslimů.“ Podle svědectví zakladatele byli členy této „brigády“ bývalí i aktivní členové ozbrojených složek.

Ať už je toto šokující svědectví pravdivé, nebo ne, jsme svědky prudkého nárůstu zbrojních výdajů v době, kdy stát přestává být schopen udržet civilní kontrolu nad ozbrojenými složkami, které máme. Zároveň jsme svědky odhazování skrupulí i ze strany členů establishmentu.

Vede se například zcela vážná diskuse o odstoupení od Ottawské úmluvy zakazující pozemní miny a kazetovou munici, což hájí například Jan Jireš, donedávna vysoký úředník ministerstva obrany. Nejenže miny a kazetová munice představují brutální způsob vedení války s dlouhodobými humanitárními důsledky.

Odstoupení od úmluvy by zároveň znamenalo vzkaz neevropským zemím: dokud šlo o vaše války a vaši bezpečnost, vnucovali jsme vám různá omezení. Když jde dnes o nás a naši bezpečnost, odhazujeme tato omezení. Naše životy a naše bezpečnostní zájmy mají zkrátka větší hodnotu než vaše.

Jistě, otázky bezpečnosti a obrany se staly podstatnými. Putinovu hrozbu je třeba brát vážně. Tím spíš je ale na místě také ostražitost. Tváří v tvář tendenci odhazovat různá omezení a zábrany potřebujeme co nejsilnější protiváhu v idealismu.

Autoritářský blok?

Řekl bych, že pokud se chceme bavit v dnešní době o „barbarství“, představuje „autoritářský blok Andreje Babiše“ hrozbu až na třetím místě. Především si ale lze klást otázku, zda tento „blok“ skutečně existuje a zda lze autoritářské sklony přisoudit jen jedné části spektra. V čem přesně je Babiš s trumpovskou kšiltovkou horší než Saša Vondra a Marek Benda, kteří nám dali jasně najevo, že by v USA volili Donalda Trumpa?

V čem je lepší Kaczyński, s nímž v Evropském parlamentu spolupracuje ODS, než Orbán, s nímž spolupracuje Babiš? Historicky to byla ODS, kdo se pokusil spoutat veřejnoprávní média, rozvíjel v České republice pravicový euroskepticismus a snažil se omezit politickou konkurenci prosazením většinového systému. Není důvod si myslet, že stoupenci těchto přístupů a řešení, které by v kombinaci s dalším mohly znamenat autoritářský obrat, z ODS nějak vymizeli. Za mírně bezobsažnou tváří pana profesora Fialy je jenom není tolik vidět.

Původní ideologií Babiše byl agresivní pragmatismus. Dokud vládl se sociální demokracií, šlo mu vyčítat leccos, od zneužívání dotací až po totální nezvládnutí Covidu. Nicméně nejenže nesáhl na instituce liberální demokracie, ale vlády, v nichž seděl, byly zodpovědné za patrně „nejsluníčkářštější“ reformu v České republice, tedy za inkluzi ve školství.

Místo „přítele Macrona“ si vybral „přítele Orbána“ podle všeho až poté, co se začalo jeho podnikání zaplétat s právním státem a normami Evropské unie, a také poté, co si vyhodnotil, že rétorika krize Evropy bude fungovat a může do jisté míry nahradit rétoriku boje proti zkorumpovanosti „politiků“, která se po dvou pobytech ve vládě poněkud oposlouchala.

Babiš si nepochybně tak či onak pěstuje Stačilo!, Okamurův slepenec i Motoristy. Skutečně s nimi ale tvoří pevný „blok“? Přinejmenším prozatím nepůsobí moc nadšený z toho, že by s nimi měl vládnout a uskutečňovat jejich program. Pěstuje si také liberální exministry Vojtěcha a Plagu. Uvidíme, zda je to jen klamání. Pravděpodobně si ale po volbách bude chtít hrát s více želízky v ohni.

Jenže rétorika „Babišova autoritářského bloku“ může být také sebenaplňujícím proroctvím. Nejlepší řešení povolební šlamastyky, jakou nám sugerují průzkumy, by patrně byla koalice ANO, STAN a Pirátů. Ostatně, tyto tři strany mají v zásadě stejnou ideologii, ideologii „středu“ a „věcných řešení“ proti politice.

Vzájemně by mohly ohlídat svá problematická místa a vytvořit cosi, co patrně nebude moc dobré, ale bude to dýchatelné i pro lidi, kteří antipolitickou ideologii těchto tří stran nesdílejí. Tato nejsnesitelnější z možných variant je ale velmi nepravděpodobná, liberální diskurzivní policie typu Milionu chvilek pro demokracii, případně Petra Ludwiga a jeho „Štítu demokracie“ patrně středovým stranám podobnou roli nedovolí.

Zbudou dvě možnosti skutečného autoritářského bloku: buď Babiš s nějakou sestavou ze skutečně autoritářských stran (Okamurovci, většina Stačilo! a případně Motoristé sobě), nebo kombinace ANO a ODS, která na sebe roli „záchrany“ před Okamurou u vlády ještě ráda vezme.

Liberální demokracie není vláda liberálů

Kdo říká „Babišův autoritářský blok“, říká zároveň nepřímo, že bychom měli volit některou ze stran současné vládní koalice, protože představuje „menší zlo“ oproti autoritářství a útoku na liberální demokracii. Nechci se tomuto argumentu vysmívat, je pádný.

Jenže pokud liberální demokracie znamená, že máme držet v konstantním podezření polovinu populace a bát se jejího podílu na moci, a také to, že máme u moci udržovat vládu, která v řadě otázek celkem spektakulárně selhala, znamená to, že už není co bránit, protože liberální demokracie se už odporoučela. Nebo snad nepokládáme za liberální demokracii režim, ve kterém je špatná vláda nahrazena svou dosavadní opozicí?

Jak ukazuje i tak umírněný a věcný hlas jako Daniel Prokop, „chudší polovině domácností“ tato vláda nepomohla, proč by ji vlastně měli volit? Není podstatou liberální demokracie, že různí lidé najdou reprezentaci svých zájmů? Podle dnešních „obránců liberální demokracie“ by se chudší polovina společnosti měla vzdát obrany svých zájmů. Měli by je obětovat pravicovým stranám na oltář „obrany demokracie“, ve prospěch bohatší části společnosti, kterou cokoli obětovat ani nenapadne.

Liberální demokracie není, ač nám to její odpůrci i někteří její pomýlení stoupenci soustavně sugerují, neustálá vláda liberálů. Pokud má být liberální demokracie zachraňována neustálým vítězením (domnělých či skutečných) liberálů, tím, že v České republice bude dokola vyhrávat volby Fiala, v Polsku Tusk a v USA Biden či případně ten, na koho tento zpola nevnímající muž ukáže, pak taková „liberální demokracie“ není ve svém zapouzdření lepší svých alternativ.

Na rozdíl od některých lidí na pravici i na levici se domnívám, že je třeba bránit liberální demokracii a že pro případný úspěch demokratického socialismu musíme klíčové instituce liberální demokracie udržet a prohloubit. Především ale potřebujeme liberální demokracii rozumět: znamená neustálou kontrolu a dělbu, až rozdrobení moci, systém brzd a protiváh, ochranu jedince a menšin a možnost formulovat mínění a přesvědčovat o něm.

Velkou výzvou pro liberální demokracie je v současnosti to, že se spíš z historických než z logických důvodů propojila s neuvěřitelně zbytnělou ochranou soukromého vlastnictví. Ta se stala svobodou budovat soukromé tyranie, jejichž vstupy do politiky představují jedno z hlavních ohrožení liberální demokracie v současnosti. Kontrola a dělba, až rozdrobení této moci je klíčovou výzvou pro obranu liberální demokracie. Právě kvůli ní potřebujeme udržet a posilovat levicovou perspektivu.

Liberální demokracie neznamená záruku, že budou vždy vládnout „ti správní“, právě naopak, znamená nutnost připravit se na to, že nám budou vládnout i ti, s nimiž hluboce nesouhlasíme. Měla by znamenat záruky, že kdokoli bude uplatňovat tuto moc excesivně, narazí na různé brzdy a protiváhy, ať už to budou instituce nebo politická kultura jeho odpůrců nebo i spojenců.

Tyto záruky jsou dnes, uznávám, vratké. Měli bychom se na ně soustředit, trvat na nich a kultivovat je, ne vykazovat rostoucí množství lidí z liberální demokracie a tvářit se, že pokud zvítězí, začal konec světa. Tak to není. Pokud zvítězí, začne zápas proti další špatné vládě o charakter liberální demokracie.

Potřebujeme třetí sílu

Přeměna politiky do kulturních válek přinesla intenzivní magnetismus dvou pólů. Čelíme neustálému vydírání, že si musíme vybrat mezi „národními konzervativci“ a „kosmopolitními liberály“, mezi „populisty“ a „antipopulisty“. Toto uspořádání je výhodné pro oba póly: národním konzervativcům či „populistům“ dává monopol na sociální kritiku, liberálům či „antipopulistům“ dává monopol na obranu lidských práv či „liberální demokracie“.

Oba póly tohoto konfliktu tu přitom konzervují nespravedlivý daňový systém, který funguje ve prospěch bohatých, obě síly kašlou na zájmy velké části populace. Naléhavě potřebujeme třetí sílu, třetí pól, který si odmítne vybírat. Uskupení sdružená ve Stačilo! na tuto roli rezignovala a místo toho se rozhodla přidat se k národním konzervativcům. Pokud jsme si kdy mohli myslet, že u Pirátů existuje prostor pro levicové liberály, nejpozději s nástupem pravicového technokrata Hřiba jsme museli přijít o iluze.

Když jsem zkraje července hodnotil realistické možnosti k volbám, došel jsem k názoru, že nemá smysl volit. Mezitím se situace změnila; kandidovat se rozhodla Levice a my máme koho volit — nejen jako „menší zlo“, ale dokonce s radostí a nadějí.

Jistě, v minulosti budily dvě malé levicové strany, Budoucnost a Levice, trochu zoufalství — nejen, že jedna až příliš připomínala své kořeny v levici Strany zelených a druhá zase trockistickou Socialistickou solidaritu. Obojí to jsou úctyhodné tradice, ani jedna ale sama o sobě neunese levicovou stranu, ta musí podobných tradic kombinovat víc a přetavit je v novou kvalitu.

Především si nešlo neklást otázku: proč jsou ty strany u všech všudy dvě? Dnes jsou odhodlány se spojit — a toto spojení by skutečně mohlo být základnou pro obnovu levice. I současná Levice je výrazně různorodější než ta v minulých letech.

Pokud místo stovek hlasů jako v minulosti dostane tentokrát tisíce hlasů, bude to dobrý výsledek zásadovosti a vzkaz, že stojíme o levici. Snad se pak spojení Levice a Budoucnosti stane základem pro další spojování toho zásadového, co na levici ještě zbylo.

Jistě, okamžitý úspěch Levici patrně nehrozí. Ale co je vlastně úspěch? Nabízí se vzpomínka na Václava Havla a na to, že vedle podpory George W. Bushe v jeho válkách byl také disidentem a inspirativním autorem. Jak že to napsal o naději? „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl — bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Myslím, že to je nejlepší argument pro volbu Levice, jaký dnes máme.