Českou stranickou levici lze rozdělit na dvě části. První tvoří tři tradiční strany SocDem, Zelení a KSČM, druhou hnutí Budoucnost a strana Levice. Od posledních parlamentních voleb se všechny tyto strany a hnutí potkávaly, diskutovaly, v některých volbách i společně kandidovaly.

Nikdy z toho však na straně tradičních stran nebyla systematická spolupráce. Buď o ni tyto strany nestály, nebo ji nedokázaly naplnit praktickou činností. Z těchto hořkých zkušeností, které oslabují pozice levice obecně, nakonec vznikla jen iniciativa na spojení Levice a Budoucnosti, dvou projektů, které jsou si beztak nejblíže — především důrazem na to, co funguje také na Západě, tedy na organizování zdola.

Komunistická strana Čech a Moravy se začala zúčastňovat protivládních demonstrací a její postoj „být s obyčejnými lidmi“ se vyplatil a nově založená značka Stačilo! začala rezonovat. KSČM tiše mlčela k rasistickým, nacionalistickým a jiným antilevicovým projevům a její aktivisté byli prostě rádi, že jim lidé na protivládních demonstracích projevují pochopení a podepisují jejich petici.

Není se čemu divit, část voličů i členů této strany totiž s rasismem nemá problém. Konec konců i bývalý předseda Vojtěch Filip se při uprchlické krizi neudržel a mluvil o uprchlících jako o invazní armádě. Facebookové stránky různých organizací KSČM tehdy sdílely rasistické a xenofobní příspěvky Bloku proti islámu.

Je nepochybně správné být na straně obyčejných lidí a protestovat s nimi proti asociální vládě, zároveň je však důležité ukazovat na falešné obětní beránky v podobě ukrajinských uprchlíků, klimatických opatření či neziskovek. Byla proto chyba, že to zbytek levice nedokázal. Nepromlouval svým programem k lidem, kteří protestovali. Neměl na to dostatek sil.

SocDem a Stačilo

Sociální demokracie své síly tehdy napnula do zformulování vize, která by ji umístila na politické mapě nově dominované hnutím ANO. Problém byl však v tom, že její nedůvěryhodnost sahala mnohem dále než za poslední čtyři roky. Byla to totiž vláda Bohuslava Sobotky s ANO jakožto menší koaliční stranou, která promarnila veškerou protestní energii, kterou nasbíralo hnutí proti reformám ODS a vládě vedené Petrem Nečasem.

ČSSD nedokázala lidem nabídnout alternativu k neoliberalismu, zalekla se tolik potřebné daňové reformy, ustoupila od kritiky církevních restitucí. A stále více bledla před razantním, cílevědomým, byť místy blábolivým Andrejem Babišem, který se rozhodl zprivatizovat stát (a řídit ho jako svou firmu).

Zazlívat současnému vedení SocDem snahu vrátit stranu do Sněmovny je proto ze strany některých významnějších straníků pokrytecké — právě oni totiž byli u toho, když se na tento propad zakládalo. Žádnou významnější iniciativu především ze strany vedení, aby člověk pohledal.

Nynější pokus o spolupráci mezi SocDem a Stačilo! je podle mého soudu snahou o získání alespoň nějakých sociálnědemokratických mandátů. Současné vedení se zkrátka rozhodlo, že riskovat stranické otřesy je přijatelnější než neúspěch vlastní kandidátky. Za to druhé by jistě byli odměněni zbavením funkcí na nejbližším, možná mimořádném, sjezdu. Dnes někteří z těch, co by je odvolávali, sami odcházejí… Navíc se poprvé dostali do situace, kdy je Stačilo! potřebuje, protože jeho preference začaly klesat.

V době psaní tohoto textu není jasné, jak návrh přednesený SocDem nakonec dopadne. Proti se bouří nejen stranická a ex-stranická sociálnědemokratická veřejnost, ale také část Stačilo! — ta část, která nepatří ke KSČM. Na její názory a postoje má nejsilnější vliv předseda spolku Svatopluk, politolog Petr Drulák.

Role Levice

Levice po zkušenostech se SocDem už od dubna pracovala na vlastní kandidátce v rámci kampaně „300 statečných pro skutečnou levici“. Už tehdy v úvodním prohlášení stálo, že „chceme důsledně hájit politiku pro pracující, která ale nebude konzervativní a nebude se dívat do minulosti. Naopak, chceme, aby naše budoucnost byla založená na sociální spravedlnosti, ochraně klimatu, odmítnutí neoliberalismu a škrtů“.

To odráží dlouhodobou, strategickou orientaci strany: budování aktivistické levice zdola coby aliance lidí, kteří bojují za svoje zájmy a už jsou nebo budou součástí nějakých sociálních hnutí, odborů či občanských iniciativ. Nebo se prostě chtějí nově zasazovat o svá i další práva.

Součástí této strategické orientace je také krutá pravda, že proces budování takovéto strany je dlouhodobým úsilím, jež nelze urychlit. V tom byla zásadní neshoda s předchozím vedením hnutí Budoucnost, jež se snažilo pomocí nelevicového názvu a estetiky o volební průlom v krátkém čase po svém vzniku, pročež bylo ke spolupráci s Levicí více než chladné. Dnes již tento rozdíl neexistuje a sdílená strategická orientace také vedla k zde už diskutovanému prohlášení o práci na sloučení.

Strategická orientace ovšem nevychází pouze z organizační náročnosti úkolu vybudovat stranu zdola. Vychází také z přesvědčení, že globální kapitalismus je v hluboké krizi, která se projevuje na mnoha frontách: Systém se dosud nevzpamatoval z narušení dodavatelských řetězců po pandemii covidu-19 a klimatické extrémy přispívají k vyšším nákladům na pojištění některých investic, nebo i na pouhé rozšiřování výroby.

K tomu pokračuje válka na Ukrajině, která místo řešení sociálních otázek přesměrovává politickou pozornost k výdajům na zbrojení, a ještě více tak oslabuje víru v demokratické instituce a jejich schopnost zaručit lidem účinný hlas, kterým by se domohli svých práv. V České republice se kromě těchto globálních trendu projevují také krize bydlení a dlouhodobě nízké platy a mzdy.

V letošních volbách tak bude skutečná, principiální levice kandidovat v podobě kandidátní listiny strany Levice s podporou řady aktivistek a aktivistů, členek a členů hnutí Budoucnost a nově získaných sympatizujících, kteří se, jak doufám, zapojí do práce na tom, aby Levice zakořenila na mnoha místech České republiky, kde odhodlaní aktivisté a aktivistky dosud chybějí. Možná tato kandidátka nedostane závratné množství hlasů, poskytne však maják naděje těm, kteří věří, že jiný svět je možný.