Jako diagnóza současné pozice SOCDEM může být tato analýza správná; nicméně ani sám autor nijak neprozrazuje, kde by měla být k dispozici ona kouzelná formule, s jejíž pomocí by sociální demokracie (obecně) mohla znovu získat, oslovit mladého voliče. Nebo snad tímto spásným řešením má být samotné progresivní zdanění, po kterém autor (dozajista oprávněně) volá?

Matěj Zapletal se odvolává na "moderní západní sociální demokracie" - ovšem ty se nacházejí víceméně v tom samém procesu úpadku (a především v procesu dramaticky klesajícího zájmu mladých) jako česká SOCDEM. Jmenovitě co se vztahu mladých k sociální demokracii týče - nemám teď zrovna v hlavě přesná čísla, ale podle výzkumů v souvislosti s posledními volbami má mezi německými mladými voliči pravicová AfD 2x až 3x tolik sympatizantů, nežli sociální demokracie!

A proč? Protože ta "moderní" sociální demokracie je v jejich očích konzervativní, zkostnatělá, nemá v sobě naprosto žádný společensko-kritický impuls.

Co se pak týče role Keira Starmera v čele britské Labour party: no ano, on dělá "až příliš středovou" politiku, jenže on nemá příliš na výběr, sociální demokracie se za podmínek současného kapitalismu vždy zmítá mezi Scyllou a Charybdou, buďto dělá důsledně sociální politiku, ale pak nadměrnými sociálními výdaji natolik rozvrátí ekonomiku, že spolehlivě prohraje příští volby - anebo dělá politiku ekonomicky a rozpočtově odpovědnou, ale pak jí nezbývá nic jiného nežli přijímat "neoliberální" opatření, čímž ztratí radikálně levicové voliče, a volby prohraje zase.

Takže nakonec je sociální demokracie kritizována zleva i zprava; a nedokáže si uvědomit ani takové minimum z reálného stavu věcí, že za podmínek současného kapitalismu tomu vůbec nemůže být jinak. Neboť ona sama není schopna překročit omezený limit tohoto kapitalismu, a fakticky se o to ani vůbec nesnaží.

"buďto dělá důsledně sociální politiku, ale pak nadměrnými sociálními výdaji natolik rozvrátí ekonomiku, že spolehlivě prohraje příští volby - anebo dělá politiku ekonomicky a rozpočtově odpovědnou, ale pak jí nezbývá nic jiného nežli přijímat "neoliberální" opatření, čímž ztratí radikálně levicové voliče, a volby prohraje zase..."

Jestli je to, no tak rovnou všechno zabalme, kašleme na všechny a všechno - carpe diem a nazdar...

"Neboť ona sama není schopna překročit omezený limit tohoto kapitalismu, a fakticky se o to ani vůbec nesnaží."

To máte recht, ekonomiku je potřeba rozvracet škrty, privatizaci, restrukturalizací, zeštihlováním a důsledným zavíráním očí před korupcí. Jednak to není tak staromódní jako rozmařilý sociální stát a pak -- tímhle způsobem jde ekonomika opravdu rozvrátit, zatímco to rozvracení ekonomiky sociálním státem nějak nefunguje -- stačí se podívat na Dánsko.

Ale jistě, pravicoví ekonomové a humanista Poláček vědí svoje.

Pane Plevo, jedná se o holá ekonomická fakta. Dokud levice stále hodlá před těmito fakty zavírat oči, pak se nemůže nijak divit že se ocitá stále více na periferii dění. Těm jejím pohádkám o možnosti obnovy štědrého sociálního státu nevěří už ani samotná dělnická třída.

Dělnická třída opravdu pohádkám o sociálním státu nevěří. V Německu a v českých zemích z toho banálního důvodu, že tu neexistuje.

Pane Profante, v Německu ke klasické dělnické třídě stále patří nějakých 10 - 15 procent pracujících. Z tohoto počtu ovšem nadpoloviční většina ve volbách svůj hlas dává pravici, a nikoli levici. Proč asi?...

------------------------------------

Co se pak dánského sociálního státu týče: já opravdu nevím, jak funguje ve své každodenní realitě. Ale narychlo jsem o něm našel něco, co ukazuje že tento napohled tak dokonalý model "sociálního smíru" naprosto není bez stinných stránek: https://www.deutschlandfunk.de/wie-gluecklich-sind-die-daenen-reise-in-ein-zerrissenes-land-100.html

V každém případě je ale skutečností (kterou si ovšem stále jen málokdo uvědomuje), že dokonce i v samotném Švédsku, které vždy platilo za zářný vzor sociálního státu, bylo od sedmdesátých let minulého století z této jeho "sociálnosti" velmi mnoho osekáno. Jinak řečeno, i ve Švédsku proběhla vlna "neoliberalismu". A proč? - Z toho samého jednoduchého důvodu jako všude jinde: ukázalo se, že ani ve Švédsku tento štědrý sociální stát není natrvalo udržitelný. Zkrátka: byla to reálná ekonomika, která už tyto nadměrné sociální výdaje nedokázala unést, a vynutila si jejich snížení (to jest: snížení daní a odvodů zatěžujících produkční sféru).

A s tímto pohledem na reálný vývoj švédského sociálního státu se můžeme vrátit zpět k sociálnímu státu dánskému. Ano, na první pohled tento dánský model vypadá bezmála jako sociální ráj na zemi: konsensuální vztah mezi zaměstnavateli a odbory, maximální možná rovnost v sociální oblasti, země kde "lidé rádi platí daně". Nicméně - nelze se vyhnout otázce, zda tento model je skutečně použitelný pro všechny země, pro všechny národy (průmyslového) světa, anebo zda se nejedná spíše o určitou anomálii, úzce spjatou s mentalitou severských národů. Přičemž, jak jsme viděli, ve Švédsku ani tato sociálně pospolitá mentalita nemohla nakonec obstát před potřebami a požadavky reálné ekonomiky, za podmínek volného trhu a nemilosrdného konkurenčního boje.

A tak je i v případě Dánska nutno položit otázku, zda to i zde není pouze otázkou času, kdy tato bašta sociálního státu bude dobyta vlnou neoliberalismu, tedy docela prostým imanentním egoismem klasického liberálního kapitalismu.

sociální demokracie (před nástupem neoliberalismu) měla strategii: nejdřív sociální stát a pak socialismus a že je třeba tuto strategii obrátit: nejdřív socialismus, aby byl vůbec možný sociální stát.

Já bych o socialismu nemluvil, ten pojem je zdiskreditovaný a velmi zamlžující, ale jde zkrátka o to, musíme vybudovat ekonomiku, která bude fungovat jinak než na základech neoliberálního kapitalismu. Takovýto alternativní model ovšem ještě levice nevymyslela, natož aby ho uvedla do praxe. Ale je nejvyšší čas na něm začít pracovat - viz i můj poslední článek: https://denikreferendum.cz/clanek/237381-levice-ma-svou-posledni-sanci

V této přetěžké době, kdy hordy barbarských ruských nájezdníků postupují zemí našich ukrajinských bratří a sester, si zdejší diskutující dovolují hovořit o českém sociálním státu a blahobytu! Hanba!

Již dávno jsme měli dávat na zbrojení nejen plánovaných 5%, ale minimálně 10% a radikálně osekat veškeré sociální výdaje! A Západu odvádět nejen 500 miliard, ale bilion za jeho marnou a obětavou snahu vybudovat tu demokracii!

O míru hovoří již Zelenskyj, Petr Pavel a samozřejmě Trump. Zrádci! Ale ještě není konec, všem vyhlásíme válku. Toho bohdá nebude, aby český progresivista a prozápadní liberál z boje utíkal!

Navrhuji zmobilizovat úderné, gardové bataliony, které bezpochyby zvrátí situaci na frontě, tímto způsobem:

1. batalion DR - velitel Jakub Patočka, politický komisař Jiří Pehe, vedoucí řízení a sevisu dronů - Josef Poláček

2. batalion Alarm - velitel Saša Uhlová, politický komisař Jan Bělíček

3. batalion - liberálové vystoupivší ze SOCDEM, velitel Jiří Dienstbier, osvětový důstojník Tomáš Petříček

4. batalion - Respekt, velitel Petr Bittner, politický komisař Erik Tabery, zástupce politického komisaře Ivana Svobodová

Ruská armáda postupem hluboko do ukrajinského území vstoupila do pasti! Bude sevřena kleštěmi drtivého protiútoku evropských hodnot!

Na zteč! Na Moskvu! Za demokracii! Sláva pravověrné Ukrajině!

Pane Krupičko, měl bych jiný návrh na řešení všech krizí současného světa: pan Krupička pojede do Moskvy, aby tam v Leninově mauzoleu vyhlásil novou světovou komunistickou revoluci, pro tentokrát tu "jedině pravou".

Strženi jeho charismatickým idealismem, okamžitě se k němu přidají strážci jak Leninova mauzolea, tak i celé kremelské ochranky. Poté - jakmile se jeho plamenná řeč rozšíří po ruském internetu - se do šiků jeho nové světové revoluce budou masově přidávat nejen ruská dělnická třída, ale i všechny ruské ozbrojené složky (čímž se mimochodem zároveň i definitivně vyřeší i válka na Ukrajině; bojovníci z obou stran si v momentu svého třídního probuzení budou dojatě navzájem padat do náručí, a všechny své zbraně začnou na místě překovávat v pluhy).

Prezidenti Putin a Trump s pláčem veřejně doznají všechny své politické omyly, a poté rukou společnou založí společný kolchoz, který bude první zárodečnou buňkou nového světového komunistického pořádku, kde nebude chudých ani bohatých, nýbrž kde všichni budou žít v nezkaleném bratrství a v naprostém sdílení všech svých materiálních statků.

Pavel Krupička bude poté celoplanetárním hlasováním zvolen za doživotního Generálního tajemníka této nové celosvětové komunistické pospolitosti. Jak na moskevském Rudém náměstí, tak na newyorské Wall Street mu ještě za života budou vystaveny monumentální pomníky, svou velikostí desetinásobně převyšující celé Leninovo mauzoleum. Bude to jenom nepatrný výraz vděčnosti lidstva svému novému spasiteli, který jediný dokázal vystoupit s dokonale promyšleným plánem, co je nutno učinit pro svržení jha vykořisťovatelského kapitalismu a nastolení definitivně šťastné budoucnosti celého lidstva.

Pane Plevo, ten projekt "napřed sociální stát a poté socialismus" je naprosto stejně naivní jako projekt "napřed socialismus a poté sociální stát". V obou případech se operuje se zcela fiktivní představou, že všichni (pracující) lidé tohoto světa netouží po ničem jiném nežli po socialismu. Prakticky se jedná jenom o jinou variantu toho co jsem v paralelní diskusi napsal ohledně instalování politického modelu liberální (buržoazní) demokracie: liberální demokraté napřed zavedou svou demokracii, a poté jsou upřímně překvapeni že lidé se nechovají jako demokraté, nýbrž jako egoisté; a stejně tak vyznavači socialismu napřed lidem naoktrojují svůj socialismus, a poté nedokáží pochopit že lidé se nechovají jako (veskrze solidární) socialisté, nýbrž opět jako docela obyčejní egoisté.

-----------------------------

Nicméně bych plně a bezvýhradně souhlasil s Vaším výrokem, že pokud vůbec má být nějak překročen omezený horizont systému kapitalismu (včetně jeho liberálně-buržoazní demokracie), pak n a p ř e d musí být vypracován alespoň v základních rysech přesvědčivý a použitelný model nějaké "alternativní", pokud možno nekapitalistické ekonomiky. Jenže, pane Plevo, jak jste sám musel zjistit, v rámci levice k práci na takovémto projektu zcela absentuje jak (zřejmě) intelektuální potenciál, tak ale i vůbec zájem.

Tento nezájem má ovšem své reálné kořeny - a to sice v dlouhodobě pěstované iluzi mainstreamové levice, že k vytvoření veskrze humánní společnosti naprosto postačí buržoazní demokracie plus sociální dávky. Tato slepá, naivní víra definitivně otupila veškeré intelektuální potenciály této levice; takže nakonec zůstalo už jenom pouhé politikaření, zcela obvyklá bezduchá tahanice o voličské hlasy.

ten egoismus je do lidí uměle vpravován propagandou - ráno, v poledne i večer. Tu propagandu financuje velkokapitál.

A jinak - buď tu novou koncepci ekonomiky jako levice vypracujeme, nebo zahyneme.

Ale nemělo by jít o nekapitalistickou ekonomiku, spíš o kombinaci, o chytré spojení všeho pozitivního - a přitom bychom se samozřejmě měli vyvarovat všeho, co se neosvědčilo. Takže by to mělo být spojení keynesiánství, trhu a regulací, prvků solidární ekonomiky i nemateriálních hodnot. Státní a veřejné vlastnictví, družstevní i soukromé, ale soukromý kapitál pod veřejnou kontrolou. Podnikání založené nejen na zisku, ale také i na sociální a ekologické odpovědnosti. Omezení globalizace tam, kde je ničivá, a zároveň vzájemně výhodná spolupráce se světem tak, kde je užitečná. Omezení plýtvavé nadprodukce a ekologická přestavba energetiky, výroby, dopravy i bydlení. Zajištění větší rovnoměrnosti v přerozdělování bohatství a zabezpečení základních sociálních jistot a důstojného, kvalitního života pro všechny.

už jsi vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc?

Sociální stát vlastně nikdy nebyl tak úplně sociálně demokratický projekt a také to vesměs nebyly sociální demokracie, kdo ho realizoval.

Malér spočíval v industriálním modelu klasického sociálního státu. Byla to demokracie vlastníků pracovních míst, kooptace obrovské zaměstnanecké třídy a akceptace odsunu těch bez místa a dostatečných důchodů do pozice sociálního odpadu, poměrně velká náchylnost k rasismu těch blahobytných kooptovaných členů industriálního občanstva zvláště vůči migrujícím pracovníkům (kteří nebyli vlastníky pracovních míst, ale nekalou konkurencí) a dělba práce mezi výdělečně činným mužem a ženou, která si přivydělává při starosti o podstatnou část reproduktivních činnosti v domácnosti a péči o děti. Spíše jako vedlejší efekt to byl stát oslabení integračního efektu veřejného vzdělání.

A sociální demokracie, které se s tímto modelem ztotožnily, pak dokonce z přežranosti spokojeně spolupracovaly při přijímání první neoliberálních opatření pro zvýšení konkurenceschopnosti svých zemí. Prostě se o trochu zmenší ta masivní většina a on o se na ty, co jsem je hodili přes palubu brzo zapomene.

Proto ta rychlá porážka na konci sedmdesátých let a ta dlouhá léta, kdy to sociální demokracie nedokázaly zpracovat.

V tomhle smyslu má opravdu socialismus -- tedy účast každého člověka na rozhodování o věcech veřejných, zbavenost strachu z bídy, nedůstojného přežívání ve stáří, nedostatečné lékařské péče, sbližování šancí na vzdělání a volbu povolání neomezenou původem a absencí dostatečného sociálního kapitálu rodiny, z níž pocházím -- přednost před sociálním státem; respektive levice dnes musí vymýšlet jiné organizační formy, jak rozvoj sociální demokracie (což je totéž jako socialismus) zajistit. Bez těch selhání, která v sobě měl naprogramovaná sociální stát.

Z psychoanalytického hlediska nám naši diskutující poskytují opravdu zajímavý materiál ke zkoumání.

Tak například Josef Poláček, jehož smysl pro humor je třeba mimochodem jistě ocenit více, nežli křečovitou reakci Martina Plevy, intenzivně hovoří o Moskvě. Jaký to může mít význam? Je Moskva (potažmo nastupující ruský velmoc, která se tak v politice označuje) skutečně tak důležitá? Co symbolizuje intenzivní touha Josefa Poláčka hovořit o Rusku?

Liberál Martin Pleva hovoří o psychiatrii. Pokud vezmeme do úvahy možnou projekci, nepropadá šílenství vzhledem k současné, řekněme pro něj nepohodlené, mezinárodní situaci sám Martin Pleva? Nebylo by divu.

V nejbližší době bych ovšem doporučoval sledovat spíše Aljašku. Tam se skutečně, pokud je mi známo, žádní evropští liberálové střihu Martina Plevy nesejdou. Jak už nevědomky jmenovitě naznačil pan Poláček, sejdou se tam úplně jiní, aby se záležitosti tohoto světa pokusili vyřešit :-)

Porovnejme ještě dnešní hlavní titulky webu CNN: "Trump - Putin summit looks like slow defeat for Ukraine" a BBC: "Ukraine's European allies say peace talks must include Kyiv".

BBC je trapná stejně jako celá hlavní politická linie současné EU. Ale ano, možná tam Zelenského nakonec pozvou, nechají ho chvíli čekat za dveřmi a pak mu něco strčí k podpisu.

Ale proxy válka USA a Ruska, respektive Západu versus Východu spolu s globálním jihem to vůbec není, že ne? :-)

Pane Plevo, co jste napsal ve svém posledním příspěvku se do značné míry prolíná s tím co jsem právě před chvílí napsal pod článkem k představám o "nerůstové ekonomice".

V zásadě bych tedy s Vámi v mnohém souhlasil; především v tom směru že je skutečně nutno zavést, zřídit, vymyslet nějaký funkční model kombinované ekonomiky; tedy takového způsobu společenské produkce, který by na jedné straně vykazoval potřebnou dynamiku, ale který by na straně druhé neupadal do excesu neustálé maximalizace produkce a zisku, zcela bez ohledu na autentické potřeby člověka jakožto humánní, kulturní a sociální bytosti.

Ovšem - právě takovýto model je ten zcela kardinální problém. Reformní ekonom Ota Šik ve své knize "Hospodářský systém budoucnosti" vyjadřuje názor, že takovýto smíšený model je možno vytvořit prostřednictvím "neutralizovaného kapitálu", kde podnikový kapitál nebude ve vlastnictví jednotlivých osob (tedy soukromníků), nýbrž ve vlastnictví samotných produkčních kolektivů. Tedy víceméně klasická představa o podnikové samosprávě. Ovšem - Šikovi je nutno vyjádřit uznání, že na rozdíl od mnoha jiných nezůstal stát jenom u tohoto samotného principu samosprávy, který by sám od sebe ještě nijak neřešil otázku přebujelého konzumerismu. Šik se domnívá, že této deformaci kapitalistické formy produkce je možno postavit účinnou protiváhu principem obecné demokracie a společenského plánování ekonomiky.

Jenže - právě zde se nám vyjevuje onen klíčový problém. Může být ona vzývaná demokracie skutečně nástrojem, zbraní proti přebujelému konzumerismu? Skutečně se lid obecný spokojí jenom s určitou - už dosaženou - životní úrovní, a nebude žádat více? Vždyť přece - takovouto změnu společenských priorit by naprosto demokraticky bylo možno prosadit už dnes! Zcela by postačilo kdyby se k tomu našla dostatečná parlamentní (respektive ústavní) většina. Jenže - bohužel, takovýto společenský konsens o dobrovolné rezignaci na stále vyšší, stále rostoucí konzum je v nedohlednu.

Píšete, že tento lidský egoismus je produktem kapitalismu. Není pochyb o tom, že kapitalismus - především prostřednictvím všudypřítomné reklamy - ze všech sil manipuluje myslí lidí, aby tito uvěřili že smysl života skutečně nespočívá v ničem jiném nežli v neustálé honbě za materiálními statky.

O tomto působení kapitalismu tedy není sebemenší pochyby. Ovšem - je možno jenom proto právem tvrdit, že lidský egoismus je výlučně produktem kapitalismu? To by pak ovšem muselo znamenat, že před nástupem kapitalismu zde žádný lidský egoismus nebyl; že předtím lidé žili ryze přirozeným, uměřeným způsobem života, a nepociťovali naprosto žádné choutky po neustálém množení svého majetku.

V tom případě je však nutno se ptát, proč například už Platón brojil proti přesně takovémuto nadměrného konzumismu - který podle něj v plné míře propuká ani ne tak s vládní formou oligarchie, jako až s vládní formou demokracie!!

V každém případě: je zcela zjevné, že ona téze o tom, že lidský egoismus a konzumerismus je výhradně plodem novodobého kapitalismu, je objektivně naprosto neudržitelná. Člověk je už čistě evolučně vysloveně naprogramován k tomu, aby neustále maximalizoval své základní, tedy materiální životní zdroje. To je holý psychoevoluční fakt, s kterým je nutno reálně počítat, pokud se nechceme plně vydat do říše snů a utopií.

To neznamená, že bychom se jednou provždy měli smířit s tím, že tomuto spontánnímu lidskému egoismu a konzumerismu otevřeme doširoka všechny dveře (respektive že ho budeme ještě podporovat a amplifikovat, jak to činí novodobý kapitalismus). Jedná se ale o to uvědomit si, že celá záležitost je ještě mnohem složitější, než že by stačilo prostě nějakým způsobem zrušit kapitalismus, a rázem zde budeme mít nesobeckou, konzumu nepropadlou, přirozeným a kulturním způsobem žijící lidskou bytost.

Tento lidský egoismus a konzumerismus jsou - to se nedá nic dělat - nadčasové konstanty lidského chování, a vždy bude nutno proti nim vést trvalý boj.

v zásadě se vším souhlasím.

Jenom bych podotkl, že pojem socialismus je opravdu mrtvý a nepoužitelný, a destrukci sociálního státu a počátek morálního bankrotu sociálních demokracií bych kladl až do 80. a 90. let.

ale toto (pokud se to stane) se přece musí hnusit každému slušnému člověku: "Ale ano, možná tam Zelenského nakonec pozvou, nechají ho chvíli čekat za dveřmi a pak mu něco strčí k podpisu." Nejen "liberálovi".

A ještě by mě zajímalo, jak bys ten pojem liberál (což je pro tebe zřejmě symbol zla) definoval. Když máš tak rád humor: A čo také, vy si, Krupička, predstavujete pod pojmom liberál?

jak jsme se názorově sobě najednou přiblížili. Stačí zajet pod povrch obvyklých frází.

A jinak - odpovídáte si v podstatě sám. Bojovat proti tvrzení, že egoismus je VÝHRADNĚ produktem kapitalismu, je boj proti slaměnému panákovi, protože to nikdo netvrdí (já vůbec ne).

Ale různé společenské systémy v lidech podporují různé vlastnosti - a současný systém v nich podporuje egoismus, to je celé...

Dobře -- a jak jinak budete socialismu říkat?

A proč bych se měl vzdávat živé tradice a svazku s lidmi jako byl Fourier, Lange, Jaurés, Marx, Luxemburgová, Russell, Marcuse, Bell, Rorty & cons. -- protože tu čtyřicet let vládla obludná forma státního kapitalismu, která si absurdně říkala "reálně existující socialismus"?

A jste si jistý, že když ten pojem pochováme pod černou zem, tak tím jen nezapomeneme na chyby, ze kterých bychom se měli poučit (jako bylo to vyprázdnění emancipačního etósu v případě sociálního státu sedmdesátých let, étosu, bez kterého levice vždycky skončí tam co Zaorálek a Maláčová)?

Ten konec sedmdesátých let a devadesátá léta jako konec sociálního státu -- Dahrendorfova esej o podivném konci sociální demokracie, která už až příliš přesně popisuje pád sociálního státu jako minulou událost vyšla někdy v polovině osmdesátých let. Ale nemělo by se smysl o to časové rozhraní dohadovat, kdyby ta devadesátá léta nenahrávala jedné hloupé interpretaci -- totiž vyprávění, že kapitalismus udržoval sociální stát tak dlouho, dokud se bál komunistické hrozby (jako příkladu pro vzpouru vykořisťovaných mas).

A u nás se málo ví (neboť se téměř nemluví) o lidech jako Kautsky a austromarxisté...

Ale vzdát se toho pojmu musíme. Ten "státní kapitalismus" napáchal v tomto směru (samozřejmě nejen v něm) nenapravitelné škody. A myslím si, že kdyby Sanders, AOC nebo Mamdani nemluvili o socialismu, měli by mezi americkými voliči (ještě) mnohem větší podporu. On ten socialismus diskredituje i v živé současnosti třeba takový venezuelský diktátor Maduro...

Zdá se, že je - opět jednou - zapotřebí ujasnit si centrální pojmy. S kterými je v běžných polemikách většinou volně pohazováno sem a tam, jako hnůj vidlemi.

Rozhodující dělicí kritérium přitom ani tak není samotný katalog cílů (přívrženci všech těchto tří směrů si samozřejmě přejí spravedlivou společnost bez třídních či jiných hierarchií, kde chod společných záležitostí bude řídit samotná společnost, a nikoli odcizené mechanismy trhu či kapitálu). Rozhodující dělicí kritérium leží především v metodách, v prostředcích kterými má tohoto obecného cíle být dosaženo.

Sociální demokracie: její základní charakteristikou je, že chce uvedeného cíle dosáhnout bez zásadních systémových změn. Tedy bez nějakých hlubších zásahů do soukromého vlastnictví, ani do ekonomického či politického systému. Tím se ovšem sociální demokracie okamžitě dostává do naprosto schizofrenního postavení: chce dostáhnout cílů které daleko přesahují systémové limity stávajícího společenského uspořádání, ale přitom ponechává v platnosti všechny faktory které právě tento společensko-ekonomický model udržují v chodu.

Komunismus: o tom nebude asi příliš mnoho sporu, komunismus znamená krajní, radikální řešení, kde jsou jedním řezem odstraněny všechny faktory generující buržoazně-kapitalistický řád. Je tedy zrušeno jak soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tak i samotný trh - neboť ten svou vlastní dynamikou vždy nevyhnutelně směřuje k obnovení kapitalismu. Komunismus je tedy s odstupem nejdůslednější v eliminaci všech systémových znaků kapitalismus - ovšem tím že tento komunismus odstraňuje i tržní ekonomiku, tím rozbíjí veškerý motivační systém přirozené společenské produkce. Se známým důsledkem - naprostá ekonomická stagnace.

Socialismus - obecně vzato jedná se o středovou pozici mezi těmito oběma extrémy. To by mohlo být jeho nespornou předností; ovšem stejně tak dobře se může stát, že tento socialismus v sobě naopak spojí negativní vlastnosti oněch extrémů.

Je tedy nutno sám pojem socialismu analyzovat ještě dále a podrobněji. Přičemž rozhodujícím kritériem i zde budou tří klíčové faktory:

- vztah k soukromému vlastnictví

- vztah k tržní ekonomice

- vztah k politickému uspořádání, jmenovitě k principu liberalismu

V zásadě je zde možno rozeznávat dvě základní (sub)formy socialismu:

- První forma sice požaduje mnohem radikálnější zásahy do soukromého vlastnictví nežli standardní sociální demokracie; nicméně tato forma socialismu ponechává v zásadě netknuté standardní mechanismy klasické tržní ekonomiky. Tato forma socialismu se tedy nakonec dostává do toho samého schizofrenního postavení jako sociální demokracie: veškerý svůj radikalismus obrací pouze proti jevovým formám kapitalismu, cílí tedy víceméně pouze na majetek a míru přerozdělování, ale nijak neodstraňuje samotné příčiny nerovnosti.

Druhá forma socialismu: ta si je přece jenom alespoň do určité míry vědoma nutnosti podstatné systémové změny. Tedy ne pouze nějaké dílčí (i když třeba na pohled radikální) zásahy do vlastnictví a přerozdělování, nýbrž cílený zásah do samotných primárních mechanismů společenské produkce. (Pro názornost: to je zřejmě v zásadě pozice kterou zde zastává pan Pleva.) Toto pojetí socialismu se relativně nejvíce blíží tomu, co by bylo možno nazvat "autentickým socialismem"; ovšem i zde stále přetrvává onen centrální problém, totiž nevyjasněný vztah mezi tržní ekonomikou a postulátem socialismu. Připomeňme ještě jednou: tržní ekonomika jako taková bude vždy vykazovat silnou dynamiku směrem k instalování klasického kapitalismu (a klasické buržoazní společnosti) - a je extrémně složitým úkolem nalézt, vytvořit nějaké ekonomické mechanismy, které by vůči této tendenci tržní ekonomiky ke kapitalismu mohly postavit účinnou protiváhu.

Pane Plevo, v diskusích o vztahu kapitalismu k lidskému egoismu se s železnou pravidelností okamžitě vytvoří dva tábory: jeden veškerou vinu vidí v "přirozeném" lidském egoismu, a zarytě popírá vliv systému (tedy: kapitalismu) na zesilování tohoto egoismu; zatímco tábor opačný vždy okamžitě spustí rozhořčený pokřik, jakmile jenom padne zmínka o tom že lidský egoismus by mohl mít také své přirozené příčiny; tento tábor chce veškerou vinu spatřovat jenom v nenáviděném kapitalismu.

Pokud tedy v daném ohledu tvoříte výjimku (tj. že jste ochoten vidět a uznávat působnost obou těchto faktorů), pak o to lépe.

Totiž: ono se zdaleka nejedná pouze o záležitost názorovou či ideologickou; příklon k té či oné perspektivě má pak dalekosáhlé důsledky ohledně vztahu k celém socioekonomickému uspořádání. Pokud by tedy lidský egoismus byl jenom a pouze "přirozené" provenience, pak by nebylo nijak zapotřebí (respektive bylo by marným počínáním) nějak zásadně reformovat kapitalismus. A nanejvýš by bylo možno vyvíjet snahy nějakým pozvolným civilizačním vývojem tento odvěký lidský sklon k egoismu tlumit, kultivovat.

Zatímco pokud by jedinou relevantní příčinou egoismu byl kapitalismus - pak ovšem naopak všechno hovoří pro odstranění, nebo přinejmenším hlubokou reformu kapitalismu - ale na straně druhé pak opět není nijak zapotřebí zabývat se samotným člověkem, nedozírnými hlubinami jeho duše.

Právě proto jsou tyto spory o egoismus natolik ideologicky vyostřené a nesmiřitelné: oba tábory si chtějí velmi složitou a rozporuplnou skutečnost zjednodušit na jeden jediný, nesložitý výkladový vzorec, který je nijak nenutí ke kritické reflexi jejich vlastních ideových principů.

Jsem naopak přesvědčen, že AOC a Sanders by si pohoršili, kdyby přestali mluvit o socialismu.

Celkově považuji tu kulturu vymazaných slov -- „ono to slovo v sobě skrývá rozporuplnou historii, tak ho nahradíme novým čistým, umytým“ -- za trochu pošetilou. Jak dlouho to trvalo, než v ústech mnoha lidí znělo Rom jako mnohem odpornější nálepka než cikán? Rok, rok a půl? Někdy v půlce devadesátých let se moje dávná kolegyni ze studií identifikovala po zážitku se zjevně rasově motivovanou "plně rezervované restauraci" jako "Cikánka romské národnosti"; byl to hodně hořký sarkasmus a jeden z těch okamžiků, kdy jsem se styděl za svou bílou kůži.

Socialismus má dlouho rozporuplnou historii a dráždí povrchní blbce k rychlému odsudku -- z mého pohledu dva důvody, proč na něm trvat. Ale i kdybych to bral pragmaticky (tedy spíše, abych si vypůjčil oblíbené slovo Oty Novotného, elektoralisticky), ono když budete tvrdit:

„Můj sociálně citlivý, ekologický, inklusivní a emancipačně zaměřený program, právě tak jako moje přesvědčení, že soukromé vlastnictví není nic posvátného a jsou situace, kdy je na místě ho omezit nebo vyvlastnit, to tedy vůbec není nic socialistického, jak se mi pokouší podsouvat můj pravicový oponent.“, tak i lidé, kteří absurditě té věty neporozumí teoreticky, budou velmi dobře slyšet falešné tóny a defenzívu vaší promluvy - a nebudou vás volit.

Ps. Ono austromarxismus patří k těm ideovým socialistickým proudům, které prakticky docela vyčerpaly --tím, že v podstatě v průběhu dvacátého století uskutečnily. Samozřejmě, mohu docela dobře hájit tézi, že vídeňská bytová politika navazuje na meziválečnou tradici rudých sídlišť , ale to jsou jen historické motivy.

Bylo zde v poslední době opakovaně hovořeno o tom, že mainstreamová část levice, jmenovitě sociální demokracie, postupem času veškeré své někdejší univerzálně humánní, emancipační ambice zredukovala na pouhý boj o materiální statky. Takto (dez)orientovaná sociální demokracie tedy fakticky zcela přebírá mentalitu buržoazie, s tím jediným rozdílem že jestliže buržoazní myšlení jako takové hlásá hierarchické rozdělování materiálních statků (v závislosti na výkonu), pak tato sociální demokracie chce prosazovat plošné rozdělování materiálních statků. Ale ideový horizont je nakonec společný v této fixaci veškerého životního smyslu pouze na statky ryze materiální.

V minulém příspěvku jsem provedl klasifikaci levicových hnutí podle jejich postoji k nutnosti systémové změny, především s pohledem na komplex vztahů ekonomických a majetkových. Zde ovšem musí být doplněno, že pro přiřazení toho či onoho (levicového) ideového proudu k autentickému socialismu naprosto nepostačí deklarovaná ochota provést to či ono vyvlastnění soukromého majetku. To by byl stále ještě příliš pohodlný, příliš laciný postoj. Aby bylo vůbec možno právem hovořit o autentickém socialismu, pak ruku v ruce se zásadním zpochybněním "přirozeného a posvátného" ekonomického pořádku založeného na soukromém vlastnictví musí jít i zásadní zvrat v chápání, v pojetí postoji člověka ke společnosti vůbec, tedy zásadní zvrat v mentalitě člověka.

Ty části levice, které se omezují na ryze materiální přerozdělování, totiž fakticky sdílejí buržoazní mentalitu v tom, že vyznávají primární n á r o k o v o s t lidského jedince. Veškerou svou činnost fixují na neustálou maximalizaci těch či oněch nároků, potřeb, požadavků jedince; od klasické buržoazie se toto myšlení tedy liší pouze rozdílem cest, jak tato nárokovost individua má být naplněna.

Faktickým základem ale i zde zůstává onen postoj individua, pro který měl Hegel označení "Willkür", čili libovůle respektive svévole individua, které se vyčlenilo z celku společnosti, které sebe sama považuje za nejvyšší entitu, za protagorovské "měřítko všech věcí".

Pravý, autentický socialismus se však nikdy nemůže uspokojit s tímto ryze materialistickým, maloburžoazním pojetím člověka a jeho údajné "svobody". Takto materialistické, nárokové pojetí člověka nakonec vede pouze k parmenidovské "špatné nekonečnosti", tedy k nikdy nekončící honbě za dalšími a dalšími - hmotnými či jinými - konzumními statky.

Pravý socialismus musí nevyhnutelně mít za svůj cíl zásadní obrat v chápání toho, co vlastně vůbec je člověk a jaké mají být cíle lidského žití. Takovýto socialismus musí zcela zásadně negovat onen postoj nekonečné nárokovosti lidského individua; a musí jít tedy ruku v ruce se schopností, k připraveností lidské bytosti k jejímu s e b e o m e z e n í, tedy k překonání, k osvobození se jejího sklonu ke konzumerismu. Tato ochota k vlastní sebereflexi, k vlastnímu - vědomému a uvědomělému - sebeomezení je tedy jedna stránka autenticky socialistického přerodu společnosti; ale druhá stránka této věci je pak princip primární o d p o v ě d n o s t i jedince vůči celku, vůči zájmům a potřebám celé společnosti.

A právě tohle je ta základní dělicí linie mezi socialismem skutečným, a mezi socialismem buržoazním. Pro buržoazní mysl je právě tato myšlenka primární odpovědnosti vůči potřebám celku nesnesitelná; neboť ona v tom okamžitě nevidí nic jiného nežli útok na svou nepodmíněnou "svobodu". Tato buržoazní mysl tedy v odpovědném vztahu člověka ke společnosti, v sebeomezení jeho choutek nevidí naplnění vyšší kvality mezilidských vztahů, a tedy i vyšší kvalitu svého vlastního žití a bytí, nýbrž stále jenom onen útok na absolutní suverenitu svého vlastního já.

Toto je tedy základní dělicí linie mezi socialismem autentickým, a mezi levicí mainstreamovou, která si na socialismus pouze hraje, pouze ho předstírá.

Pravý socialismus nikdy nemůže vzniknout tím, že budeme lidem stále více krmit jejich krky, jejich poživačnost, jejich individualismus. Kdo není ochoten k onomu zmíněnému sebeomezení, ten nemá s tímto pravým socialismem v posledku nic společného.

A ještě něco k polemice, zda je či není legitimní respektive účelné používat slovo "socialismus". Především je nutno konstatovat, že toto označení je vždy zavádějící, neboť má stálou tendenci možné cíle redukovat pouze na určitý, omezený katalog změn převážně v majetkové oblasti. Tím se pak ale vytrácí pohled na to, co by mělo být pravým, konečným cílem socialismu: totiž všestranná humanizace lidského světa.

Mnohem smysluplnější by tedy bylo, kdyby za tento konečný, vrcholný cíl byl vyhlášen právě onen projekt humanismu; a teprve sekundárně je pak možno uvažovat o tom, do jaké míry může - klasický či reformovaný - socialismus mít potenciál být cestou k tomuto konečnému cíli.

Slovo socialismus bychom mohli počeštit jako "zespolečenštíme", či "zespolečenštění". Za rozhodující je přitom tradičně považována oblast výrobních prostředků. Můžeme mít ovšem na mysli i posílení sounáležitosti mezi lidmi, tedy zmírnění panujícího individualismu a nerovnosti a z nich plynoucích důsledků.

Je skutečností, že nyní jen velmi málo levicových subjektů přesvědčivě trvá na socialistickém programu v prvně uvedeném smyslu (a o druhý se jen málo zajímá). Jestliže se tedy u nás termínem socialismus dnes neplýtvá, je to celkem oprávněné.

Kdo však rozhoduje (má rozhodovat) o (neformálním) označení či pojmenování? Vzhledem k panující rivalitě není vůbec jistota, že případné (shodné) přání levičáků budou pravice, média a společnost respektovat. Vzpomeňme jen na svého času s cílem dehonestovat zavedený výraz "socialisté" místo do té doby obvyklého "sociální demokraté".

Termín socialismus bych nechal jeho přirozenému osudu. Rozhodne o něm síla (či slabost) levice, její program, jakož i úroveň sémantického porozumění termínu.

Liberál je pokrytec a mluvka. Pro chudáka nic pořádného neudělá.

zatímco zatrplý pseudolevíčák s inklinací k urfašismu, který si své frustrace vylévá v komentářích na DR, toho pro chudáka udělá hrozně moc.

O označení rozhoduje úzus, který jak známo vládne i císařům; nicméně tato vláda -- jak už to u diktátorů bývá -- je náchylná podléhat vlivům hegemoniálních diskursů, dílem v dnešní době vytvářených exklusivním přístupem velkého majetku k massmediím.

Něco jiného je, kdo rozhoduje názvu odkazujícím k veřejnému obrazu určité skupinové reprezentace zájmů, postojů a tradic.

Tady má to, zda se příslušná skupina k nějakému názvu sama hlásí dost velký význam.

Pokud se např. jako "sociální demokrat" potichu zřeknu spojení zdůrazňujícího přesvědčení, že moderní demokracie se nemůže dlouhodobě udržet, natož prosperovat bez sociální kooptace všech občanů, tedy bez toho, že se snažila udržet faktický přístup občanů k rozhodování o věcech veřejných tím, že prosazuje opatření omezující drtivé a všechen čas pohlcující existenční starosti majority občanů, kteří jsou chudí nebo a chudobou ohrožení, a pokud zahodím svou historii pro údajně marketinkově vhodnější zkratkou SOCDEM, pak jsem rozhodl, k čemu se nehlásím. A musím si pak pořizovat "konzervativní socialismus" jako nahrážku. -- naštěstí je to spojení tak pitomé a tolik smrdí "nacionálním socialismem", že se mimo okruh své hlasatelky Maláčové neujalo, ale samozřejmě přispělo k sra.kám, ve kterých se někdejší slušná politická strana dnes reprezentována Zaorálkem válí jak prase v hnoji.

A pokud si maje socialistický program -- a to, co popisuje Martin Pleva ve svých esejích, je socialistický program -- nebudu chtít říkat socialista, může to mít dobré nebo marketinkové důvody. Martin Pleva uvádí ty druhé. Samozřejmě v politickém boji mi pak nalepí "socialistický" jako štempl podřadnosti (vždy jsem se toho i já zřekl), bez ohledu na obsah -- Trump a jeho předchůdci také bojují proti Care jako "socialistickému, tedy zločinnému zdravotnictví".

Ale abych ti Martine Plevo nekřivdil, možná že zrovna ty jsi ten typ, který adoptuje na dálku chudé africké děti a po večerech doučuje malé Romy v dětských domovech. Zas tak tě neznám.

Možná se jen, jako já kdysi, příliš díváš na Českou televizi a ještě si neprocitnul a neuvědomil si, jak liberálové znásilnili naši krásnou zemi.

Jinak některé zdejší toxické psychopaty už dávno neberu vážně a nehodlám se zdržovat čtením jejich nenávistných zmatených blábolů a už vůbec reakcí na ně. Jsou jako jedinci nakažení vzteklinou. Nechám je zase nějakou dobu se tu požírat navzájem.

Pan Horák zmínil, že zde v určitém smyslu děláme účet bez hostinského; to jest my se zde můžeme jakkoli dohodnout na společné definici pojmu "socialismus", ale je velice pochybné zda tím přesvědčíme pravici. Která toto slovo bude používat (a vykládat) nadále po svém.

Právě to je jakási chronická choroba levice: její příslušníci se stále chovají, jako by levice byla natrvalo hegemonem společenského dění. Že tedy postačí nějakým způsobem zřídit či iniciovat "ten správný" socialismus, a celé masy obyvatelstva (přinejmenším toho pracujícího) se k novému hnutí radostně přimknou.

Při jen trochu střízlivém pohledu by ale muselo být nepochybně jasné: reálný stav věcí je přesně opačný. Zcela natvrdo řečeno: nějaké "socialistické Boží království" na zemi není na pořadu dne. A to ani teď, ani v budoucnosti. Socialismus (ať už v jakékoli podobě) svou historickou úlohu už sehrál; dnes už není myslitelné pod jeho prapory shromáždit byť i jen nepatrně nadpoloviční většinu populace.

Má proto plnou pravdu pan Pleva, že užívání pojmu "socialismus" dnes už ztrácí smysl; a svými negativními historickými konotacemi pouze odstrašuje rozhodující části populace od případné osobní účasti na potřebném systémově reformním hnutí.

Bezpochyby, toto systémově reformní hnutí bude do značné míry spočívat na cílech i na teoretickém aparátu dřívějšího socialismu; ale opakuji znovu, je zapotřebí se definitivně rozloučit s iluzí, že by bylo možno reálně zavést nějaký socialismus klasického střihu. Ať by tímto "socialismem" měl být model podle umírněné sociální demokracie, anebo ale i model radikální socialistické transformace.

Už jsem svého času jednou napsal, že tato požadovaná systémová transformace musí být projektem zásadně novým; natolik novým že pro něj ještě vůbec nemáme žádné vhodné, výstižné označení. Interně - v rámci levice - proto sice ještě můžeme pomocně operovat se starým označením "socialismus"; ale pokud by se to s onou komplexní společensko-systémovou změnou myslelo opravdu vážně, pak je pro ni nevyhnutelné získat i jiné, nežli socialisticky smýšlející části populace. Jinak všechny řeči o "socialismu" zůstanou jenom věčný snem, trvalou iluzí a fikcí.

Z tohoto důvodu jsem navrhl, aby se prozatím daleko spíše hovořilo o projektu všeobecné h u m a n i z a c e společnosti. Takovýto projekt by totiž pravicová část politického, ideového a společenského spektra nemohla vzápětí odmrštit natolik, jak to může učinit s pojmem socialismu. Tuto pravicovou (nebo přinejmenším středopravou) část politického spektra by bylo možno konfrontovat s otázkou: je vaším cílem a přáním zřídit veskrze humánní společnost, anebo ne?

To je otázka, ze které by jim jen velmi obtížně bylo možné uniknout. Zamítnout, veřejně zavrhnout projekt humanismu - to by jim dost dobře nebylo možné, protože by tím okamžitě demaskovali svůj negativismus. Museli by tedy odpovědět "ano, samozřejmě že jsme pro humanismus" - a na tomto základě by pak už bylo možno stavět další otázky, jak je vůbec myslitelné deklarovat humanisticky orientovanou společnost na základě asociálního kapitalistického společenského zřízení.

Ještě jednou tedy: rozhodujícím prvním krokem je negace, překonání kapitalismu, a o nutnosti a potřebnosti tohoto kroku je zapotřebí přesvědčit rozhodující složky populace. A teprve jako druhý krok je možno vést diskuse a úvahy o tom, jakým způsobem je tuto negaci kapitalismu možno nejlépe provést.

Miroslav Veverka ve svém objemném, nesnadném, ale neobyčejně přínosném díle "Evoluce svým vlastním tvůrcem" velmi zajímavým příměrem vystihl potíže přechodu od systémových uspořádání nižšího řádu ke kvalitám řádu vyššího.

Tento problém je způsoben tím, že toto nové uspořádání, tato nová kvalita vytváří principiálně novou skutečnost, pro které si lidská mysl ještě vůbec nestačila vytvořit adekvátní představu, a tedy ani odpovídající pojmy. A proto se stále snaží si tuto novou skutečnost zpřítomnit podle starých, zavedených představ, a podle starých zavedených pojmů. (Klasickým příkladem tohoto zpožďování lidské mysli za reálným vývojem by mohl sloužit revoluční skok od newtonovské mechaniky k teorii relativity: běžná lidská mysl stále propadá snaze si principy teorie relativity a časoprostoru převést na pojmy důvěrně známé newtonovské mechaniky; což pak ovšem nevyhnutelně vede k nepochopení oné zásadně nové perspektivy.)

Veverka v této souvislosti hovoří o užívání "staré řeči". Tato "stará řeč" se tedy snaží suplovat absenci ještě nestvořené "nové řeči", snaží se novou skutečnost převést na své důvěrné známé pojmy; ovšem tím se nevyhnutelně míjí s touto novou skutečností, s touto novou kvalitou, a falšuje její novátorský charakter.

A je to i pojem "socialismus", který je součástí této staré řeči. Je nutno si připomenout, že tento termín "socialismus" má původ v první polovině 19. století - tedy v éře raného kapitalismu, v éře industriální produkce a masového nástupu víceméně pouze mechanicky činné dělnické třídy. Tedy v době kdy se mohlo zdát, že drastické majetkové a jiné sociální rozdíly je možno jednou provždy překonat v zásadě jednoduchým, jednorázovým aktem proměny této dělnické třídy ve společenského hegemona. A to ať už cestou klasické revoluce, anebo cestou parlamentní většiny.

Dnešní svět - svět razantního nástupu moderní techniky (včetně umělé inteligence), svět charakterizovaný přesunem z materiální produkce do sféry služeb, spolu s dramatickým mizením dělnické třídy - tento svět je ale už zcela jiný nežli onen z třídního hlediska jasně diferencovaný svět devatenáctého století. Jak v obecné rovině naprosto přesně ukázal M. Veverka, nastupující změny současného světa budou představovat zcela zásadně nové uspořádání systémových vztahů, principiálně novou kvalitu. Tento nový svět nelze vytvořit pod praporem nějaké jednoduché, zdánlivě spásné ideje, nýbrž bude se nevyhnutelně jednat o velice složitý, komplexní proces, kdy budou mezi stávajícími elementy života společnosti vytvořeny kvalitativně nové vztahy.

Tento nastávající proces komplexní systémové transformace (stávajícího kapitalismu) tedy v žádném případě nelze v adekvátní míře postihnout termínem "socialismus". Zopakujme ještě jednou: tento termín je součástí pojmového arzenálu "staré řeči", která je spojena dávno prošlými skutečnostmi společenského života. Tento pojem "socialismus" stále ještě sugeruje že řešení problémů a systémových kolizí současného světa je možno dosáhnout nějakým jednoduchým, intelektuálně nenáročným způsobem, tedy pouze aktem jakési "socializace" kapitalismu. Tak tomu ale v žádném případě není; a setrvávání na této falešné víře pouze odvádí pozornost od pravých cílů.

I z tohoto důvodu je tedy zapotřebí rozloučit se se starým pojmem "socialismus"; a veškeré úsilí zaměřit na - složité a komplexní - tvoření nové skutečnosti. Ta už si pak sama vytvoří své vlastní, svou novou, vyšší kvalitu adekvátně vyjadřující pojmy.

V minulém příspěvku bylo řečeno, že pro - doufejme že nadcházející - systémovou transformaci současného uspořádání liberálního kapitalismu není vhodné užívat zavedeného pojmu "socialismus", neboť ten svou zužující perspektivou nemůže adekvátně vystihnout nutnou komplexitu této změny.

Tento pojem "socialismus" stále ještě sugeruje, že je možné nutnost a potřebnost této komplexní transformace obejít nějakou jednoduchou, ideově a intelektuálně nenáročnou změnou - ať už v oblasti vlastnictví, nebo v pojetí sociální role státu, nebo v oblasti rozhodovacích procesů (princip samosprávy). To všechno jsou pouze dílčí aspekty, které nikdy nemohou dostát oné potřebné komplexitě.

Je ovšem možno položit otázku: jestliže ne socialismus, co potom tedy? - Minule bylo sice řečeno, že výsledkem této systémové transformace bude principiálně nová skutečnost společenských vztahů, pro kterou ještě vůbec nemáme k dispozici adekvátní pojmy. Bylo ovšem také řečeno, že tato nová skutečnost - jakmile začne proces její instalace - si své odpovídající pojmy už najde, vytvoří sama. A přece jenom je možno už předem alespoň do jisté míry odhadovat, jaké základní znaky by tato nová skutečnost, nová společnost měla vykazovat.

Především je nutno si uvědomit (respektive přiznat): ano, bude to sice změna zásadní, komplexní - ale na straně druhé nebude nijak dramaticky radikální. Současné systémové uspořádání není nahodilé, nýbrž vyvinulo se organicky, spontánním vývojem, a nelze ho tedy jen tak paušálně zavrhnout (ve stylu bolševické revoluce), aniž by důsledkem nebyly těžké otřesy sociálních struktur, procesů a vztahů.

Především je ještě jednou nutno zdůraznit: v žádném případě tato systémová změna nebude za svůj výsledek mít nějaký "socialismus", tedy naprostou homogenizace veškerého společenského dění ve smyslu jednoho jediného vůdčího principu. Životní procesy moderní společnosti jsou příliš komplexní, a tedy obsahující příliš mnoho protichůdných, až přímo protikladných momentů a faktorů, nežli aby bylo vůbec možno seriózně uvažovat o tom všechny tyto protichůdné síly síly svést do jednoho jediného, vnitřně bezrozporného řečiště "socialismu".

Když tedy ne radikální změna (revoluce) ve smyslu socialismu, co pak? - Jak už bylo řečeno, současné (ekonomické, společenské, politické) uspořádání se vyvinulo organicky, a nelze ho lámat přes koleno. To jest: v zásadě je nutno ho zachovat tak dalece jak jen možno; ale na straně druhé je zapotřebí tomuto konstantnímu komplexu života společnosti implantovat jiný způsob fungování, jiné parametry.

V zásadě se jedná o velmi podobný podvojný přístup k dané sociální entitě, s jakým svého času vystoupil Ježíš Nazaretský. Na jedné straně stojí jeho radikální, až výhružné sdělení "nepřišel jsem, abych přinesl mír, nýbrž meč" - ale na straně druhé stojí jeho mnohem umírněnější zvěstování: "nepřišel jsem Zákon zrušit, nýbrž ho naplnit".

Přesně to je to, o co se jedná i v daném případě. Celou věc je možno formulovat takto: je nutno si klást radikální cíle - ale přitom používat co nejmírnější prostředky. Především v oblasti ekonomiky není možno se pouštět do nějakých (dalších) dobrodružství a neuvážených experimentů; jedna zkušenost s dezolátním stavem "socialistické" ekonomiky by měla jednou provždy stačit.

Konkrétně: ano, společenské produkci je zapotřebí vtisknout do jisté míry "socialistický" charakter v tom smyslu, aby se v jejích procesech a cílech mnohem více uplatňoval zájem společenský, zájem na všestranné humanizaci jak produkce, tak spotřeby. Ale - na straně druhé nikdy nelze beze zbytku zrušit vlastní, osobní, soukromý zájem každého jednotlivého aktéra ekonomické sféry na realizaci jeho vlastního materiálního prospěchu.

Je tedy nutno se smířit s tím, že zde bude navždy panovat určitý protiklad, stálé pnutí mezi tímto zájmem soukromým a zájmem společným; to jediné o co se jedná je tyto protikladné perspektivy navzájem sladit tak dalece jak je to jenom možné.

A co platí pro oblast ekonomiky, to stejně tak platí pro všechny ostatní sféry společenského života. Jmenovitě princip "demokratického pluralismu" - ten v zásadě správně vyjadřuje přirozenou různost názorů a vyznávaných hodnot u různých lidí, jenom že ve své liberalistické podobě nikdy nedokáže překročit hranici této pouhé různosti.

To jest: tento liberalistický pluralismus prostě hodí všechny různé názory a zájmy na jednu hromadu, a předstírá že tím už bylo pro blaho lidstva učiněno maximum možného. Toto liberalistické pojetí principu pluralismu ale trpí dvěma zásadními deficity:

- za prvé, tuto různost názorů ponechává pouze v její pozici konfliktu, střetu; nedokáže se tedy žádným způsobem povznést na její čirý negativismus. On sám neobsahuje nic, co by tuto pluralitu různosti dokázalo spojit, syntetizovat v jeden navzájem provázaný, progresivní celek.

- a za druhé, tento pluralismus se omezuje víceméně jenom a pouze na ryze politickou sféru. To neznamená, že by lidé ve svých osobních životech nemohli vyznávat či praktikovat různé životní formy; ale tento liberální pluralismus se touto sférou (tedy sférou vlastní životní existence člověka) nezabývá prakticky už vůbec. Jestliže tedy ve sféře politiky tento liberalistický pluralismus zůstává stát u pouhého negativismu vzájemných vztahů, pak ve sféře životní, existenciální tento pluralismus už nevytváří vazby naprosto žádné, nýbrž společnost nechá rozpadat na množinu individuálních, ryze privátních životů, nemajících pro sebe navzájem žádný význam.

Co je tedy zapotřebí: stejně jako v ekonomice, tak i v těchto obou sférách na jedné straně zachovat princip autonomie jednajících subjektů (tedy princip plurality) - ale na straně druhé tuto pluralitu nepřenechat pouze jejímu vlastnímu osudu, nýbrž vytvořit reálné podmínky pro její pozitivní syntézu, pro vzájemně se obohacující propojení různých náhledů, perspektiv a životních projektů.

Takové jsou tedy požadavky a cíle, které je nutno klást na společnost nového typu. Jedná se o pokud možno harmonické propojení dvou o sobě protichůdných principů; pokud bychom tuto novou skutečnost měli vyjádřit pojmy "staré řeči", bylo by ji snad možno nazvat "pluralistickým socialismem". Ale je dost dobře možné, že ona žádný specifický název vůbec mít nebude; nýbrž že až lidé nahlédnou a pochopí zásadní limitovanost obou navzájem soupeřících systémů - socialismu a liberální demokracie - že prostě začnou přirozeným způsobem žít způsobem života, který tuto jejich omezenost překračuje a překonává.

stará slova jsou k tomu, abychom se domluvili.

Například, abychom díky tomu, jak se slovo používá, věděli, že socialismus je stejně tak málo definován "jedním vůdčím principem" jako jakýkoliv jiný režim, který umožňuje lidem být spolu a společně vytvářet to co potřebují k životu -- chleba, básně, vzdělání svých dětí nebo cesty a nemocnice. V tom se od sebe žádný myslitelný socialismus, kapitalismus nebo jakýkoliv typ předmoderní společnosti neliší.

To, co vůči těm druhým režimům socialismus odlišuje, je přesvědčení, že soukromé vlastnictví není posvátným, od přírody daný předpokladem pro stále vzrůstající dělbu práce, a tudíž prosperitu (a že dokonce, že ani to "...a tudíž" není nijak přesvědčivě podložené) a že pokud příliš příkré nerovnosti ve vlastnictví a příjmech způsobují poruchy ve společné tvorbě vůle občanů o věcech veřejných a vylučují část lidí ze společenského života, pak je odstranění těchto poruch nadřazeno zájmu soukromého vlastnictví.

Pokud pan Poláček věren svému ekonomickému determinismu -- dogma sdílené se stalinisty a neoliberály -- redukuje toto přesvědčení na jeden princip, budiž. Sociální demokrat -- ani socialista jiná odrůdy -- by tak činit neměl, protože se tak vzdává jak těch nejinspirativnějších zdrojů socialistického myšlení, tak legitimity vlastního postoje -- a nemyslím si, že by třeba Martin Pleva chtěl požadavky na progresivní zdanění považovat za výraz nenávisti vůči bohatým a parazitismus na těch, kdo se dopracovali úspěchu; protože právě této neoliberální karikatuře nedokáže bez legitimity nezbytností sociálního rozměru demokracie dost přesvědčivě čelit.

"stará slova jsou k tomu, abychom se domluvili", míní pan Profant.

Jenže bohužel - tímto způsobem je možno se domluvit pouze o starém, již přežilém světě, pouze o starých entitách a jejich obsahu. Jak pan Profant sám názorně dokumentuje ve svých vlastních dalších výkladech.

Pan Profant tvrdí, že "socialismus je stejně tak málo definován "jedním vůdčím principem" jako jakýkoliv jiný režim, který umožňuje lidem být spolu" - aby pak vzápětí takovýto vůdčí princip socialismu sám formuloval. Totiž jako zásadní odmítnutí téze o přirozeném charakteru, tedy o prioritě principu soukromého vlastnictví. Jenže - právě o této nedotknutelnosti principu soukromého vlastnictví je (jmenovitě po zhroucení světa socialismu) pevně přesvědčena naprostá většina populace.

Zavést - údajně nedefinovatelný - socialismus tedy neznamená nic jiného, nežli tak či onak začít potlačovat, a tedy i (mocensky) utlačovat to, co je životním přesvědčením většiny populace.

Na rozdíl od mínění pana Profanta je totiž k a ž d ý společenský systém nevyhnutelně definován svou vůdčí - organizační, funkční i mocenskou - ideou. Ať se jedná o vůdčí princip absolutistický, liberalistický či "socialistický"; ten této jednotící vůdčí ideje by se daná společnost a stát rozpadly na volný konglomerát navzájem nesouvisejících entit.

---------------------------

Dále mi pan Profant předhazuje údajný "ekonomický determinismus", a staví mě tak na roveň se stalinisty a neoliberály. Ovšem - mně není znám ani jediný stalinista či neoliberál, který by Marxovu klíčovou tézi o určující roli "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě" dokázal v její pravé hloubce a dosahu pochopit. Právě tato téze je jedním z těch vůbec nejobtížnějších míst celé marxistické teorie (dost možná tím vůbec nejobtížnějším), a zcela mimo zde pravidelně bývají nejen stalinisté a neoliberálové, ale i prakticky naprosto všichni buržoazní autoři. ("Buržoazní" je zde míněno ve smyslu německého "bürgerlich", občanský.)

Konkrétně český právní filozof (a dnes ústavní právník) Jiří Přibáň v deníku Právo před časem tvrdil, že Marx prý prohlašoval že sféra umění je determinována sférou ekonomickou. Což mu postačilo k tomu, aby s Marxem a jeho dílem definitivně skoncoval.

Jenže, základní vada na těchto vývodech pana profesora Přibáně je, že Marx by takovýto kapitální nesmysl nikdy nevyslovil. Je to scéna, která se ještě dvě století po Marxovi opakuje znovu a znovu: jakýsi pseudovědátor zcela falešným způsobem vyloží Marxe - aby pak s halasnou vítězoslávou takto zdeformovaného Marxe "definitivně vyvrátil". Ve skutečnosti tím nevyvrací nic jiného nežli sám sebe, svou vlastní neschopnost pochopit myšlenky velkého německého sociálního myslitele 19. století.

Takže, pane Profante, onen "ekonomický determinismus", který mi podsouváte, ve skutečnosti není nic jiného nežli ideologická nálepka kterou si vymysleli buržoazní autoři, když zase jednou nedokázali pochopit Marxe.

Pravý obsah originální Marxovy téze o určujícím postavení "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě" má za svůj obsah velice složitý komplex systémového působení, kdy se jednotlivé elementy jednoho a téhož systému (tedy dané společnosti) ovlivňují navzájem - ale v kterýchžto neustálých procesech vzájemného působení se materiální sféra "konec konců" ukáže být tou silnější, neboť je pro život společnosti rozhodující. Politické instituty (a tím spíše lidské představy a ideje) je možno tím či oním způsobem variovat - ale když se rozpadne sféra společenské produkce (tedy právě tato Marxova "materiální základna"), pak se nevyhnutelně hroutí celé společenské uspořádání.

Ano, tento Marxův model je samozřejmě možno kritizovat pro jeho určitou jednostrannost; ale při odhlédnutí od tohoto jednostranného zaměření mu nelze právem upřít jeho systémovou správnost. A to ať se to vyznavačům údajně "naprosto svobodného" vědomí jakkoli zajídá. Před realitou je samozřejmě možno dlouhou dobu zavírat oči; ale tím ji není možno odstranit, právě jakožto realitu.

Rád bych (snad se k tomu dostanu) na zdejší úvahy rovněž navázal, zatím však jen stručně k jedinému bodu. Byl bych, pane Poláčku, co se týče argumentu, že nyní je naprostá většina lidí proti názoru o legitimitě zcizitelnosti soukromého vlastnictví, opatrný. Resp., jinak, hegemonii téhož mínění bychom mohli velmi důvodně asociovat také (ještě) s dobou po roce 1900, ale nečiníme tak, neboť víme, co následovalo a jaké to nabylo síly.

Zmíním ještě, že pamatuji jisté své (dobře postavené) kolegy, kteří před jedněmi volbami rozesílali firemní poštou e-maily, že je určitě třeba volit ODS. Bylo mi tehdy jasné, že jsou to právě oni, kteří by v případě likvidace firmy v důsledku společenské změny zcela opačným druhu, než momentálně podporovali, nejrázněji při "porcování medvěda" žádali vypořádání ve vlastní prospěch.

Samozřejmě, nyní se vše "socialistické" nachází v globální defenzivě... (Více o ní snad příště.)

Totiž, pane Horáku, postoje většinové populace k systému kapitalismu jsou skutečně nemálo ambivalentní.

Nemám bližší informace jak je tomu v současné době s náladami české populace v dané záležitosti, ale v Německu byla svého času provedena anketa, z jejíchž výsledků vyplynulo že vysoce nadpoloviční většina respondentů by si přála nějaké jiné, lepší, humánnější, spravedlivější uspořádání nežli je kapitalismus. Ovšem - za předpokladu že by zde byla k mání nějaká věrohodná, použitelná, funkční alternativa.

Jak řečeno jedná se o výsledky výzkumu (pouze) z Německa. Nicméně bych si troufal tvrdit, že za standardních okolností by výsledky podobných anket ve většině průmyslově vyspělých zemí byly značně podobné. Lidé samozřejmě vnímají inherentní dravost, bezohlednost, nespravedlivost kapitalistického uspořádání. (Ostatně, tuto dravost oni sami prakticky dnes a denně zakoušejí na vlastním těle.)

Takže touha po nějakém lepším, humánnějším, sociálně ohleduplnějším uspořádání by zde zřejmě byla. Ovšem - při hledání možných alternativ se zde vynořuje znovu a znovu ta samá výhrada: kdyby zde byla k mání nějaká přesvědčivá alternativa. A to především znamená: nějaká alternativa, která by byla ekonomicky alespoň v zásadě srovnatelná s kapitalismem; to jest, která by mohla většinové populaci zajistit (alespoň) v zásadě stejnou životní úroveň.

A v tomto ohledu je zcela zjevné: všechny formy socialismu historicky znovu a znovu prokazovaly svou ekonomickou neschopnost. A to se zdaleka netýká pouze států se socialistickou/komunistickou ideologií a se státně (tedy byrokraticky) řízenou ekonomikou; nýbrž i socialistickým respektive sociálně demokratickým stranám v západním světě bývá obecně přisuzována mnohem nižší ekonomická kompetence, nežli stranám pravicovým. Ostatně právě to je základní důvod, proč dnes dokonce i zbytková dělnická třída mnohem spíše volí strany pravicové nežli sociálně demokratické: protože je jim daleko důležitější fungující ekonomika s nízkou mírou nezaměstnanosti nežli nejistý výhled na vyšší míru přerozdělování, ovšem se stagnující ekonomikou.

Jednou větou by tedy asi bylo možno říci: ano, většina lidí by se v obecné rovině zřejmě bez problémů dokázala vzdát "posvátného" institutu soukromého vlastnictví výrobních prostředků; ale reálně by tak byli ochotni učinit jenom v tom případě, že by měli garantovanou ekonomicky stejně efektivní náhradu.

A ještě něco je zapotřebí k dané záležitosti připojit. Bylo řečeno, že většina populace (západní) společnosti by byla za určitých okolností ochotna přiklonit se k jinému společensko-ekonomickému zřízení nežli je kapitalismus; že by tedy byla ochotna vzdát, nebo přinejmenším výrazně omezit princip soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Ovšem - i tak vždy ve společnosti zůstane výrazná a nepřehlédnutelná, nepoddajná minorita skalních zastánců soukromé ekonomické iniciativy, a tedy i soukromého vlastnictví. A jakékoli společenské uspořádání, které by bylo možno právem definovat jako "socialistické", by nevyhnutelně narazilo na tvrdý odpor této části populace; a pokud by tento socialistický režim nicméně hodlal prosadit své socialistické principy, pak by to bylo možné pouze pouze cestou ignorování, neuznání požadavků této části populace; ne-li přímou represí vůči ní.

Druhý odstavec Vašeho textu, pane Poláčku, mám za platný bez debat. A mohl by formulován i tvrději.

Pokládat veřejnost za jakousi (spolehlivou) stráž efektivní či zdravé ekonomiky, to mi moc nejde. Ani si nemyslím, že by k ní existoval jednoduchý návod vlastněný pravicí.

Podle mne pozorujeme, že hodně staré rčení "Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš" je pravdivé. Ke konci 20. stol. byla zřejmě překročena jistá kritická mez. Týká se to ukazatelů jako je podíl zaměstnanců v soukromém sektoru (plus pracovníků v režimu "švarcsystému"). Změna je vidět na zásadním poklesu stávkové způsobilosti. Nezanedbatelnou roli může hrát také tlak ne docela férové konkurence chudších zemí (uplatňujících, i v rámci EU, nižší danění). Vedle uvedeného samozřejmě působí globální hegemonie kapitalistického systému, čili (téměř) absence nepřátel našich (potenciálních) nepřátel. Přesto je mnozí hledají, tam kde bývali, oslabují však přitom jen už tak slábnoucí kontrolu starých praktik méně a méně početných "majitelů světa".

V naší společnosti také zůstává poměrně velká skupina lidí, kteří vědí, že žena patří do kuchyně a některé ještě možná do postele, ale rozhodně ne na vysoké školy nebo do veřejných funkci. A ještě větší skupina lidí, která ví, co jsou zač cikáni a že ti nepatří ani do stejných restaurací a železničních vagonů jako slušní lidé.

Takže bychom tyhle skupiny občanů také neměli represivně omezovat v jejich přesvědčení?

Respektive, byli změny zákonů, které umožnili proti vůli větší části profesorských sborů prosadit přístup žen na vysoké školy (v Evropě vesměs první třetina 20. století, v třetině dnešních zemích EU se tehdy dokonce vyskytli i radikálové, kteří napadali numerus clausus pro Židy a navzdory rozšířenému antisemitismu ho některé země k nevůli svých obyvatel dokonce neměly) a přijetí zákonů, podle kterých se musí majitel restaurace a provozovatel veřejné dopravy odpovídat, pokud zjevně zacházel s romským hostem jako s podřadnou bytostí?

A když jsem u toho, omezování soukromého vlastnictví je například, když zasahuji vlastníkovi do jeho práva zavřít veřejně uznanou cestu přes jeho les, nebo ten les vykácet na holinu -- a také mělo jeho posvátné vlastnické právo v devadesátých letech mnoho veřejných zastánců v parlamentu a mediích veřejné služby. Takže pokud se to dnes podařilo omezit na úroveň džentlmenského zločinu, který je sice trestný, ale orgány, jež by měly být činné se obvykle koukají jinam, znamená to nedemokratické násilí?

Pan Profant svou poslední námitkou předběhl doplnění, které jsem sám k dané věci ještě chtěl učinit. Věnujme se tedy tomuto bodu; je to bezpochyby velmi zásadní záležitost.

Ano, proti vyznavačům kapitalistického způsobu existence a proti apologetům "posvátnosti" soukromého vlastnictví by skutečně bylo možno argumentovat tím způsobem, že většina společnosti vyznávající hodnoty vzájemné pospolitosti a solidárnosti má přece legitimní právo omezit nároky, respektive choutky těch, kteří místo této mezilidské vzájemnosti a solidarity vzývají bezohlednost a individuální egoismus. Ano, z klasicky levicového hlediska by se takovýto přístup mohl zdát být zcela legitimní; jenže proti takovému kroku hovoří tři zcela zásadní a závažné skutečnosti:

- Za prvé, tento levicový pohled znovu a znovu sugeruje takový obraz, že zde stojí drtivá většina socialisticky orientovaného lidu, a že jenom jakési malé ostrůvky nepolepšitelných egomanů si stále ještě pěstují své choutky bezohledných ekonomických predátorů. Realita bude ale zřejmě velice jiná, nežli tato levicová fikce. Mnohé hovoří pro to, že v daném ohledu bude celková populace rozdělená do tří segmentů, početně víceméně stejných. Na jedné straně vyhranění vyznavači levicových hodnot; ale oproti nim početně stejně silný segment vyznavačů soukromé iniciativy, neomezené možnosti individuálního prosazení se. Mezi oběma těmito ideově vyhraněnými skupinami pak stojí ideově víceméně indiferentní střed, který není "ani ryba ani rak", a jenom podle konkrétní situace se poněkud více přiklání k jedné či druhé straně.

V každém případě tedy stav věcí není takový, že by zde byla nějaká velká většina, která by měla legitimní právo v zájmu celku potlačit snahy a ambice omezené skupiny individualistů-soukromníků, nýbrž jednalo by se o potlačení fundamentálních životních modelů velké části populace. Kteréžto potlačení by nakonec muselo nést znaky trvalé represe.

- Za druhé: i příslušníci levice by si konečně jednou měli uvědomit, že tato skupina vyznavačů individualistického způsobu života zde není přítomna jenom nějakou náhodou či omylem, jenom ze zlé vůle dotyčných osob. Nýbrž že se jedná o životní model evolučně, přirozeně vzniklý; jinak řečeno osoby s takovýmto hodnotovým nastavením se stále rodí a rodit budou, naprosto stejně jako se rodí osoby s osobním nastavením levicovým. Snažit se tedy osoby s takovýmto životním nastavením nějakým způsobem přeorientovat na vyznávání hodnot levicových, to má asi takové vyhlídky na úspěch jako svého času snahy "vyléčit" homosexuální nastavení určitého procenta populace.

Ještě jednou tedy: tento pravicově-individualisticky orientovaný segment populace zde byl, je a bude; a ačkoli nám, kdo jsme se narodili s levicovou orientací nám ti z opačného tábora vždy budou suspektní a nesympatičtí, budeme se s jejich existencí muset nějakým způsobem aranžovat. Řešení nespočívá v tom jejich individualistické aktivity násilně potlačovat; nýbrž řešení spočívá v tom tuto jejich individuální agilitu převést do pokud možno společensky prospěšných kolejí. Viz následující bod.

- A za třetí: nedá se nic dělat, ale reálná ekonomika tyto individualistické "dravce" s jejich agilitou nakonec nezbytně potřebuje. Klasický levicový pohled na věc stále sugeruje idylický obraz ideově a názorově zcela homogenní (ovšem že socialistické) společnosti, kdy všichni neustále poctivě a usilovně pracují ve prospěch celku. Jenže - takovýto útěšný stav, kdy všichni poctivě pracují, může existovat jenom za zcela specifických okolností, víceméně jenom v podmínkách primární agrární produkce, kdy při polních pracích existuje okamžitá sociální kontrola nad konáním (to jest: pracovním nasazením) každého jednotlivce.

Moderní produkce je ale na míle vzdálená od této bezprostřední pospolitosti; moderní produkce je vysoce dynamická, vyžaduje neustálé inovace, jak produkčně-technologické tak v sektoru konzumního zboží. Tyto inovace ale vždy znamenají rozbít dosavadní zavedené postupy, vymýšlet a prosazovat něco nejistého, nevyzkoušeného, něco co je spojeno s rizikem neúspěchu. Takovéto změny vyžadují maximální nasazení zúčastněných aktérů; a takovéto osobní nasazení je možno očekávat pouze od toho, kdo má reálnou a bezprostřední vyhlídku na to, že jeho výjimečná aktivita bude honorována nadprůměrným osobním prospěchem, ziskem. Takováto progresivní iniciativa nikdy nemůže reálně existovat na půdě jakkoli pojatého kolektivismu, příjmového rovnostářství.

Ta levicově-pospolitá forma ekonomiky, kde je fakticky potlačována jakákoli autentická osobní iniciativa, nutně vede ke stagnaci národní ekonomiky. Tedy přesně k tomu stavu, který jsme měli možnost zakusit už za časů reálného socialismu. Přitom: nejedná se jenom o to že takto socialisticky homogenizovaná ekonomika by byla celkově produkčně méně výkonná; to by se snad (za podmínek současného nadkonzumu) ještě tak ze všeho nejlépe dalo strávit. Ale co je na oné stagnující ekonomice (s absencí soukromého zájmu) fatální je především kvalitativní stránka produkce, a to jak v oblasti samotné kvality výrobků tak i v oblasti inovací. Právě proto obyvatelé socialistických zemí nakonec mohli jenom se závistí hledět na "konzumní ráj" obyvatel Západu, s jejich nesrovnatelně pokročilejšími a kvalitnějšími produkty.

Ještě jednou tedy: ano, reálná ekonomika potřebuje mít i tyto agilní, průbojné, dravé aktéry, stejně jako kapří rybník má zapotřebí přítomnost určitého počtu štik, aby zcela nezbahněl. Opět zde platí: ano, z celospolečenského hlediska se jedná o to tuto individualistickou dravost pokud možno svést do společensky prospěšných kolejí; ale nedá se nic dělat, beze zbytku to nikdy nepůjde, tato dravost si vždy bude žádat své.

Celkově je tedy možno uzavřít: přestaňme si konečně jednou namlouvat, že se nám někdy podaří na této zemi instalovat nějaký ideově a názorově naprosto homogenní, socialistický "ráj na zemi". Tento svět bude vždy plný protikladů, navzájem proti sobě působících sil; to o co se jedná je tyto navzájem protichůdné sily pokud možno uvést do vzájemného souladu, aby - přes svou výchozí protikladnost - nakonec působily ve prospěch společného cíle.

V tomto smyslu je ještě jednou zapotřebí vyslovit uznání panu Plevovi za jeho nástin základních principů případné ekonomické, respektive společensko-ekonomické transformace: on sice samozřejmě směřuje k všeobecně socialistickému cíli, ale je si vědom toho že jmenovitě ve sféře ekonomiky nelze jednoduše veškerou národní ekonomiku jedním aktem kompletně socializovat, nýbrž že i soukromému sektoru je nutno ponechat určitý volný prostor pro jeho aktivity.

A tento pohled předpokládá, že není možné zvýšit šance na účast na demokratickém rozhodování pro pracující a vyloučenou část občanů bez toho, že se drasticky potlačí každodenní habitus většiny obyvatel.

A tím spíše, že jsou zločinem opatření pro dostupnost lékařská péče nepodmíněnou příjmy, veřejnou dopravou zajišťovaná mobilita, sbližování šancí na vzdělání, šancí na důstojné prožití stáří.

Pseudolevicová varianta tohoto dogmatu spočívá v tom, že vše uvedené není možné prosadit bez radikální změny vlastnictví výrobních prostředků a že pro tuto změnu musí být objektivní předpoklady -- železný zákon stádií, říkával tomu soudruh Stalin.

Ono to trochu platí v jedné oblasti, a to je reakce na ekologickou katastrofu -- všude jinde je to nedokazatelný a vnitřně rozporný pravičácký předsudek.

Pane Profante, musím přiznat že mi není nikterak jasné co mají Vaše poslední argumenty vůbec společného s projednávaným tématem.

Zvýšit "demokratickou účast pracujících"?... Vy jste přece vyznavač liberální demokracie; podle norem tohoto politického uspořádání má samozřejmě každý občan (a tedy i každý pracující) plné a nezpochybnitelné právo "demokratické účasti", tedy zvolit si ve volbách své politické představitele. Jenže - holým faktem je že tito pracující svůj hlas daleko spíše dávají Babišovi, nežli sociální demokracii.

Všechny ostatní body které zmiňujete nejdou fakticky nikam dále nežli za zcela klasický horizont sociálních opatření státu, tedy se jedná o princip přerozdělování. Tedy princip, o kterém by už dávno mělo být známo, že má své limity, a že nikdy nemůže natrvalo účinně odstranit (nanejvýš poněkud zmírnit) sociální nerovnosti ve společnosti.

Zásadní změnu by mohla přinést komplexní systémová změna produkčně-majetkových procesů; což je ovšem právě to co Vy zatvrzele odmítáte, s tím že se jedná o projekty "levičáků".

Tak co tedy jinak? Vyšší tok finančních prostředků ve prospěch oněch "vyloučených" které zmiňujete by bylo možno docílit pouze dvojím způsobem: buďto celkovým zvýšením ekonomické výkonnosti; anebo vyšší mírou přerozdělování, to jest vyšší mírou zdanění bohatých.

Jenže - zvýšení výkonu ekonomiky není možné bez bez aktivity oněch ekonomických "dravců", o kterých jsem hovořil minule; a pokud mají být ekonomicky aktivní, je nutno jim ponechat k těmto aktivitám odpovídající prostor.

Druhý bod pak bezprostředně souvisí s prvním: jestliže zdaníme bohaté nad určitou mez, pak tím utlumíme jejich motivaci k ekonomické aktivitě; celkový objem produkce tedy nebude stoupat, nýbrž klesat. Takže nakonec zůstane méně prostředků i pro ty "vyloučené". Pokud snad pane Profante máte k dispozici nějaké jiné spásné řešení, byli bychom Vám velmi povděčni kdybyste se o ně podělil s ostatním světem.

----------------------------------

A ostatně, pane Profante, ono se vůbec a zdaleka nejedná jenom o tu - stále ještě relativně omezenou - sociální vrstvu "vyloučených". Nýbrž jedná se o to aby c e l á společnost zase vůbec získala nějaký společný cíl, společně sdílený smysl své existence. Daleko spíše nežli o onen segment vyloučených se tedy jedná o samotný střed společnosti, o samotného většinového člověka. Jenže k dosažení tohoto člověka, jeho mysli, jeho motivačního komplexu je zapotřebí mnohem více, nežli se jenom neustále dokola ohánět jakýmisi sociálními opatřeními ve prospěch chudých.

po sté a první -- nejsem liberální demokrat, jsem sociální demokrat. A Vaše řeči o tom, co bych měl jako liberální demokrat myslet, jsou proto trochu mimo mísu. I když shodou okolností, on na tu Váš podiv nejlépe odpověděl opravdu liberál, Thomas H. Marshall v roce 1950.

Jistě, chápu z Vašeho pohled nemůže jít o vrstvu lidí, kteří se živí prací a těch vyloučených bídou, protože Váš humanismus prostě konkrétní lidi nesnáší, jen abstraktního člověka a lidstvo, kterému může předepisovat svá dogmatická řešení.

A konkrétní data ostatně také ne -- jinak byste nemohl blábolit to neoliberální dogma o demotivaci vyšším zdaněním, protože stačí pohled na ekonomické ukazatele jednotlivých západních zemí, aby kdokoliv, kdo umí číst, viděl, jaká je to pitomost.

Pane Profante, vědomí o faktu že - nadměrné - daňové zatížení nevyhnutelně tlumí podnikatelskou aktivitu, toto vědomí je v plném rozporu s Vaším tvrzením standardní součástí ekonomického i politického diskurzu v zemích Západu. Je to naprosto triviální ekonomická zákonitost; kterou ovšem dogmatická levice stále ještě zarytě odmítá vzít na vědomí.

Nenapsal jsem, že jste liberální demokrat. Napsal jsem, že jste vyznavačem liberální demokracie. To jest: politického uspořádání liberální demokracie. Politický směr sociální demokracie je pak jenom jednou odnoží v tomto systému liberální demokracie.

Že odmítám vidět "konkrétního člověka"? - Pane Profante, a není tomu náhodou snad přesně naopak? Není to snad právě sociální demokracie, která z celého širokého horizontu konkrétního lidského bytí není schopna vnímat prakticky nic jiného nežli ryze sociální otázku, tedy pouze materiální dimenzi lidské existence? Není to právě sociální demokracie, která se neustále usilovně brání tomu muset se vypořádávat s konkrétním, živoucím člověkem, v jeho vlastním individuálním bytí a vnímání, a místo toho si tohoto živoucího člověka redukuje víceméně pouze na pasivního příjemce státních sociálních opatření?...

s vědomím zbytečnosti:

Vztah daňové zátěže a motivace není fakt a je v rozporu s fakty ekonomickými, tedy statistickými makroekonomickými údaji a údaji o daňové zátěži v jednotlivých zemích.

Ta hloupost se rozšířila díky autismu americkým ekonomů, kteří se domnívali, že křivka vývoje zdanění ve vlastní zemi za nějakých padesát let má hodnotu zákonitosti, stal rozšířený blud hlásaný inteligentnějšími ekonomy vždy s nějakou opatrnou výhradou --- okouzlující byl Václav Klaus, který hovořil o Švédsku jako o zemi podobné čmelákovi, protože by podle fyzikálních zákonů údajně neměl být schopen létat -- a ovšem neoliberální ideologové z ní udělali stokrát hlásané dogma, jedni z vlastní pitomosti, druzí za cizí peníze.

Samozřejmě, jiná věc je, že dózování daní musí být vždy obezřetné a vycházet ze znalosti stavu země, které ho předepisujeme a že rychlé extrémní změny -- jako je zavedení regresivního zdanění v ČR nebo nebo dramatické zvýšení daňové zátěže práce v situaci země, které žene svoji prosperitu nízkými mzdami nebo -- když už jsem zmínil tu americkou křivky od první světové války do poloviny osmdesátých let -- nárůst zdanění vysokých příjmů o z patnácti k osmdesáti procentům během pěti let nutně vyvolávají turbulence.

Vím, že nemáte ekonomické vzdělání a ani nadání -- a to považuji spíše za Vaší ctnost, sám jsem ho sice utrpěl, ale jako nezbytný přívažek k tomu, co jsem chtěl opravdu studovat -- nicméně zkuste někdy netvrdit věci, kterým nerozumíte s takovou boharovnou sebejistotou.

Pane Profante, celou záležitost je možno zkrátit do jedné zcela jednoduché otázky: je podle Vás možné produkční sféru donekonečna zatěžovat stále vyššími a vyššími daněmi - anebo anebo ne?

Oprava: závěr mé poslední otázky na pana Profanta má samozřejmě znít: "ano anebo ne?"

Samozřejmě ne, ze dvou důvodů:

1) Ryze formálně, vyšší zdanění než 100% není možné -- tedy kromě případů abstinenční daně.

2) Protože nic takového jako daňové zatížení produkční sféry neexistuje.

Jsou různé daně, které v různé míře ovlivňují výrobní náklady v dané zemi:

Např. daň ze závislé činnosti a různě pojmenované spotřební daně. V určité míře zdanění nemovitého majetku a finančních transakcí. Nepatří mezi ně zdanění zisku, protože ten se daní po investicích.

V zemích jako je Německo a Česká republika představují značné navýšení nákladů za pracovní sílu sociální a zdravotní pojištění, povinné požadavky na bezpečnost práce apod. ty sice patří k povinně solidárním nákladů, ale nejsou to daně.

Takže opakuji souhrnně -- ne, něco, co není definované, nelze zákonem (a jinak to v civilizované zemi nejde) zvyšovat do nekonečna.

Nicméně z hlediska toho, čím jste argumentoval , nemá ani Vaše otázka, ani moje odpověď žádný význam.

"nic takového jako daňové zatížení produkční sféry neexistuje" - tak proč tedy právě tato produkční sféra neustále naříká na nadměrné daňové zatížení? To oni tito kapitáni průmyslu podle Vás vůbec nevědí, jaký je stav jejich ziskovosti - a kolik z této ziskovosti jim ubírají daně a jiné odvody?

Ano, pane Profante, Vaše odpověď je zcela irelevantní, v tomto ohledu máte naprostou pravdu. Je ale irelevantní proto, protože se vyhýbáte meritu dané záležitosti; a Vy sám zřejmě naprosto dobře víte proč se mu vyhýbáte.

Tak tedy ještě jednou: je možno - v zájmu přerozdělování národního produktu - zatěžovat produkční sféru stále vyššími a vyššími daněmi? Anebo jednou nevyhnutelně přijde chvíle, kdy je toto daňové zatížení už natolik vysoké, že produkční sféra už nedokáže generovat dostatečný zisk, což vede nutně k úpadku investiční činnosti, respektive k omezování produkce vůbec? Čehož následky je kromě jiného strmý nárůst nezaměstnanosti?

Představy určitých částí levice o (údajně nekonečných) možnostech přerozdělování národního produktu nemálo připomínají příběh z jedné pohádky, která se jmenovala "Námořník Pepík a opička Rrrra".

Příběh byl ten že onen námořník - jak už se to na moři stává - ztroskotal a ocitl se sám na pustém ostrově. Který byl kromě něj obývaný už jenom opicemi. Námořník si postavil chatrč z větví a banánových listů. Jednou se ovšem stalo, že našel jednu z opic - které si k němu jinak držely odstup - poraněnou. Vzal ji do své chatrče a ošetřil ji. Ostatní opice však nechtěly svou kamarádku nechat opuštěnou, a vlezly do chatrče také. Napřed váhavě, ale když viděly že se nic zlého neděje, nalézalo jich tam čím dál tím více. Až už byla chatrč plná k prasknutí; ale opic se tam cpalo čím dál tím více. Každá další si totiž řekla: "Když se tam vešly mé kamarádky, tak pro mě se tam taky ještě najde nějaké místo!"

Výsledek tohoto opičího způsobu uvažování je možno si snadno domyslet: v jednu chvíli nastal bod, kdy kapacita chatrče byla definitivně vyčerpaná, respektive přetížená; a její stěny se rozsypaly na jednu hromadu.

Proč si tu vyprávíme tuto historku? Vnímavý čtenář si zřejmě už sám domyslel: protože naše levici namnoze uvažuje přesně tím samým způsobem. Tato levice nevidí nic jiného nežli bohaté, přetučnělé koncerny; a říká si: když tyto koncerny snesly všechny dosavadní daně a odvody, pak určitě snesou ještě nějaké další. A tak se produkční sféra zatěžuje daněmi stále víc a víc - až je v jednu chvíli míra únosnosti překročena, nastává útlum produkce, spolu s ním rostoucí nezaměstnanost, a spolu s rostoucí nezaměstnaností menší odbyt zboží. Který vede k dalšímu útlumu produkce. Kruh je tak uzavřen, vzniká akutní ekonomická krize.

Toto vše ovšem naše levice nevidí a vidět nechce; ona do oné chatrče národní produkce násilím cpe další a další daně a odvody.

Co si tak pomyslet o politickém směru, který svým způsobem uvažování nijak nepřekračuje kognitivní kapacitu opičího mozku?...

Ještě jednu věc je nutno dodat či osvětlit, aby nedošlo k omylu: jestliže zde byla řeč o "daňovém zatížení produkční sféry", pak se jednalo o určité zjednodušení, v zájmu přehlednosti. Samozřejmě že se nejedná jenom a pouze o čirou daň ze zisku. (O které pan Profant v zásadě správně poznamenává, že ta nemůže být principiálně vyšší nežli 100 procent.)

Vedle toho je ovšem ještě celá řada cest, jak zvyšovat celkové zatížení produkční sféry. Například zvýšením minimální mzdy. Anebo zvyšováním sociálních odvodů ze strany podnikatelských subjektů - například výší jejich podílu na nemocenském pojištění zaměstnanců. A tak dále a tak dále.

sice obdivuji, jak dokážete okecávat své terminologické neznalosti a aroganci, s níž se dokáže vyrovnat s každou námitkou, nicméně zrovna v této oblasti to okecávání není nevinné a je tak trochu odpudivé-- chudák podnikatel, který musí lůze platit minimální mzdu a zdravotní sociální pojištění, on se tomu přece brání jen s ohledem na veřejnou prosperitu a blaho té lůzy, vždyť kdyby zkrachoval, právě ta lůza by byla bez práce. Já vím, Vy tuhle rovinu nedomýšlíte, jen ji bezmyšlenkovitě přebíráte, chybí ještě kalk: „dárce práce“, kterým v devadesátkách zdejší političtí šarlatání dávali najevo, že člověk má být za vykořisťování vděčný (v němčině, odkud to zpotvořili, to už naštěstí tak nebije do uší).

Takže s tímhle račte jít do háje, a pokud se chcete bavit o daních, nejdříve se o nich alespoň něco naučte. Děkuji a odcházím.

Pane Profante, ještě jednou naprosto jednoduchá otázka: je možno daňové a jiné zatížení produkční sféry zvyšovat donekonečna - anebo to možné není?

Před touto jednoduchou otázkou - opět jednou - utíkáte. Je to celkem pochopitelné; na takovouto otázku nikdy nemůžete dát přesvědčivou odpověď.

Buďto byste skutečně musel explicitně vyslovit tvrzení, že takovéto zatěžování produkční sféry donekonečna možné je - čímž byste ovšem definitivně odhalil naprostou nesmyslnost svých postojů. A pokud jste skutečně absolvoval nějaké ekonomické vzdělání, pak by takovéto tvrzení bylo o to ostudnější.

No anebo byste musel přiznat, že takovéto nekonečné lineární přetěžování produkční sféry objektivně možné není; ale pak byste zároveň musel doznat že všechny koncepty levice, nakolik spočívají právě na této víře v nekonečné možnosti přerozdělování, jsou od základu nesmyslné a stojí na písku. A navíc byste musel doznat, že dokonce i ten ekonomický diletant Poláček má pravdu, když zde celou dobu upozorňuje na nesmyslnost takovéto víry.

Takže, pane Profante, to je jediná alternativa která před Vámi stojí. A protože jste - zcela správně - nahlédl a pochopil že na tyto otázky nemůžete dát žádnou reálnou odpověď, právě proto od ní utíkáte.

Zcela jasně jsem Vám odpověděl -- daně do nekonečna zvyšovat nejde, jen do sta procent.

Nicméně Vaše otázka je i ekonomicky hloupá -- jde Vám zřejmě o to, jak je možné zvyšovat kumulativní daňovou a parafiskální zátěž. Ale na to jste se neptal.

A pokud byste chtěl věc vztáhnout k záležitosti sociálního státu, pak o to, jak dalece je možné zvyšovat míru povinného solidárního přerozdělování -- a kolik je na to přerozdělování potřeba získat zvyšováním daní a kolik lze získat restrukturalizací výdajů (peníze na dotace krachujícím podnikům, ekologicky devastujícím provozům, navyšování výdajů na zbrojení na 5% GDP).

Pak by bylo o čem mluvit, ale tomu byste zase nerozuměl a žvanil o tom, že utíkám z otázky. Takže mně prosím ušetřete svých dalších neználkovských lží.

Sbohem

Pane Profante, ztrácíte glanc; jako ostatně vždycky, když už argumentačně nevíte kudy kam. Napsal jsem naprosto jasně, že se nejedná jenom a pouze o daně, nýbrž o celkové zatížení produkční sféry - ve jménu "solidárního" přerozdělování. A otázka zněla - opakuji ji v její naprosto jednoduché podobě ještě jednou - jestli je tuto zátěž produkční sféry možno zvyšovat donekonečna. Anebo zda jednou dojde nevyhnutelně k bodu, kdy celý systém národní produkce je přetížen, v čehož důsledku dochází ke krizi celé ekonomiky, a dalším zákonitým důsledkem je nástup "neoliberalismu", tedy uvolnění brzd ekonomiky, tím že se zredukují (systémově nadměrné a neudržitelné) výdaje v sociální oblasti.

Tuto otázku musím stavět znovu a znovu, protože levice si znovu a znovu počíná tak, jako by tato hranice neexistovala. Tato levice stále ještě (byť i třeba jen implicitně) pěstuje iluzi, že sociální protiklady je i za podmínek přetrvávajícího kapitalismu d e f i n i t i v n ě možno vyřešit tak triviálním opatřením, jako je zvýšení míry přerozdělování. A že tedy není nijak nutno sáhnout na samotnou podstatu, do samotného mechanismu kapitalismu, potažmo (živelné) tržní ekonomiky.

Tato víra v definitivní spásu prostřednictvím neustále rostoucí míry přerozdělování je ve své podstatě stejně tak naivní, jako svého času Marxova víra v komunismus. Jak v jednom, tak i v druhém případě se vytváří fikce společenského vývoje podle vlastního přání, a nebere se žádný ohled na reality (tržní) ekonomiky.

---------------------------------------

Ale poté co se pan Profant (opět jednou) "definitivně rozloučil" z diskuse, můžeme se na celou záležitost podívat poněkud střízlivějším pohledem. Svým způsobem rozumnou, racionální pozici vzhledem k relativně bezproblémovému fungování systému tržní ekonomiky zaujal svého času V. Bělohradský, se svým modelem lib - lab. Tedy v tom smyslu, že optimálním vzorcem pro stabilitu stávajícího systému je pravidelné střídání dvou protichůdných stran u moci - strany práce ("lab") na straně jedné, a strany protržně-liberální ("lib") na straně druhé.

Toto pravidelné střídání protichůdných sil u moci garantuje, že na straně jedné strana "lab" nedopustí přílišné narůstání sociálních protikladů - ale na straně druhé strana "lib" nepřipustí, aby v důsledku stále rostoucí míry přerozdělování byla zruinována národní ekonomika.

V. Bělohradský tímto modelem v zásadě neučinil nic jiného, nežli že popsal jakým způsobem reálně funguje současný (liberálně-sociální) kapitalismus. Pro tradiční levici je ovšem tento jeho model sotva stravitelný - neboť jeho uznáním by musela přiznat, že její úporná víra v možnost stále rostoucí míry přerozdělování má své systémové hranice, a že tábor (neo)liberalismu má na své straně naprosto stejně tolik pravdy, jako ona sama. Jenže právě tohle je ten systémově-ekonomický fakt, který tato levice nikdy nemůže přiznat, aniž by přitom popřela sama sebe, svá základní ideová a akční východiska.

-------------------------------------------

Vraťme se ale zpět k modelu V. Bělohradského. Není mi známo zda on tento názor zastává ještě i dnes; ale spíše se jeví pravděpodobným, že i on sám mezitím nahlédl, že toto zdánlivě natolik racionální a vyvážené střídání strany práce a strany průmyslu je nakonec cestou do pekel. Protože ve svém souhrnu není ničím jiným nežli (fakticky společným) zápolením o co nejvyšší produkci, o co nejvyšší konzum - a tedy i co nejvyšší zatěžování, respektive devastaci životního prostředí. (Což je téma které Bělohradský mezitím zřejmě preferuje.)

Toto pravidelné střídání lib - lab u moci je tedy pouze potud systémově rozumné a racionální, dokud tento systém (to jest: systém volnotržní ekonomiky a kapitalismu) sám nenarazí na své hranice. Tedy - na hranice svého růstu. Jenže vše hovoří pro to, že právě těchto hranic už bylo (dávno) dosaženo; a tím i tento model lib - lab automaticky ztrácí své oprávnění. Už není mechanismem předcházení systémovým/společenským krizím; nýbrž nyní je mechanismem který tyto krize sám produkuje, respektive amplifikuje.

Řešení základních systémových vad současného liberálního kapitalismu tedy neleží ani v (donekonečna rostoucí) míře sociálního přerozdělování, ale ani v doposud praktikovaném modelu pravidelného střídání levice a pravice u pák moci. A jestliže řešení nemůže přinést ani jeden z těchto dvou vzorců chování - pak lze už sotva nalézt ještě nějakou možnost, jak tyto systémově imanentní kolize řešit ještě v rámci dosavadního systémového uspořádání.

dále lžete a nudíte mne.

dáe lžete a nudíte mne.

dále lžete a nudíte mne.

dále lžete a nudíte mne.

dále lžete a nudíte mne.

dále lžete a nudíte mne.

Pane Profante, já vlastně myslel že už zde nejste.

Nicméně, Vaše donekonečna opakované nenávistné výlevy značně vyvracejí Vaše tvrzení, že by Vás má přítomnost a mé názory "nudily"; a zároveň naprostá bezobsažnost Vašich invektiv znovu a znovu potvrzuje můj závěr, že ve věci samé nemáte k dispozici už naprosto žádné argumenty.

jsou věci, které říkám nerad, ale ..

Mé reakce nejsou bezobsažné, je sjou Vám bohužel při Vaší dogmatické ekonomické zabedňenosti pochopitelné asi tak stejně jako Fialovi bitcoiny.

Je evidentní, že pokračování v diskusích na samotné téma už zcela pozbylo smyslu. Tam kde názorová oponentura degradovala v systematické uhýbání se odpovědím i na ty nejjednodušší otázky, a místo odpovědí nastupují pouze osobní invektivy, tam jakýkoli pokus o dialog definitivně ztrácí svůj fundament. Nicméně, aby toto - původně obsahově hodnotné - diskusní vlákno neutonulo v takovémto balastu, bude mít svůj smysl si v obecnější rovině rozebrat, jaké jsou vlastně příčiny toho, proč diskuse obdobného druhu (tedy o zásadních ideových a strategických otázkách) pravidelně končí v takovémto zmaru, respektive v ryze osobních invektivách.

Svého času jsme na marxistickém semináři na mnichovské univerzitě (jednom z velice mála toho druhu který na této ideově reakční univerzitě dokázal ještě nějakým způsobem přežívat) měli jako vedoucího semináře docenta, který sám byl přesvědčeným marxistou (a dokonce i komunistou, což ovšem musel před úřady tajit, s ohledem na německý "Berufsverbot", zákaz zaměstnávat - faktické či údajné - radikály ve státních službách.)

Tento docent se ke svým studentům choval s neobyčejnou vstřícností (tykal nám a my jsme směli tykat jemu), a s božskou trpělivostí jakéhosi marxistického Buddhy dokonce snášel ataky ze strany členů ultraortodoxní "Marxistische Gruppe", když mu předhazovali že prý - opět jednou - "nepochopil Marxe". (On, jeden z nejlepších německých znalců Marxova díla!)

Tento marxistický docent byl tedy velice tolerantní, a navíc - i podle akademických měřítek - velmi inteligentní člověk; ale mě osobně neměl příliš v lásce. Za prvé, už svou samotnou přítomností jakožto uprchlík ze "socialistického ráje" jsem nabourával jeho přesvědčení o humánní podstatě komunismu; a za druhé a především, jakkoli byl tolerantní vůči oněm (pseudo)marxistickým dogmatikům, cítil se zjevně velmi iritován když jsem mu kladl kritické otázky po těch či oněch částech marxistické doktríny, na které on jen krajně obtížně hledal přesvědčivou odpověď. Nicméně, v takovýchto situacích argumentační nouze vždy znovu sahal po jednom a témže triku. On sice přímo neodmrštil mou otázku, ale místo toho vždy prohlásil: "No ano, to je zajímavá otázka, uložme si to v hlavě, a někdy se k tomu zase vrátíme!" Takže tento jeho přístup ke kritickým poznámkám které měly potenciál hluboce otřást jeho doktrínou, jeho nezlomným přesvědčením věřícího marxisty, tento jeho přístup tedy napohled zůstával vstřícný a pozitivní; jenomže ve skutečnosti se k těmto problematickým (či přesněji: neobhajitelným) místům marxistické doktríny už nikdy nevracel.

Tohle a právě tohle je ale základní poznávací znak veškerého dogmatismu - a zároveň projev neschopnosti příslušné dogma obhájit věcnými argumenty. Totiž - uhýbání.

Přesněji řečeno, jsou celkem tři základní strategie, jak se bránit zhroucení vlastní doktríny pod údery věcných argumentů:

- za prvé, zmíněné nekonečné lavírování, uhýbání před cílenými otázkami, svádění řeči na jiná, vedlejší témata

- za druhé, když už je dotyčný definitivně zahnán do kouta, uchyluje se k osobním invektivám, jejich cílem je prostřednictvím dehonestace oslabit pozici názorového protivníka

- a za třetí (pokud je k tomu dána možnost), se dotyčný uchýlí k mocenským zásahům. Ty mohou být čistě represivního charakteru (jako je tomu za podmínek autoritativní moci), anebo mohou mít charakter poněkud mírnější, jako propuštění ze zaměstnání, anebo třeba i jenom znemožnění publikování.

V každém případě je ale zjevné: všichni tito vyznavači doktrín propadají panice, když cítí že se dostávají do argumentační nouze, a reagují - podle možnosti a podle naturelu - buďto únikově, anebo agresivně. (Tedy vlastně klasickými strategiemi převzatými z evoluce.)

Zde je nutno položit otázku, proč tomu tak je; proč lidé reagují takovýmto způsobem emocionálně tam, kde se vlastně původně jednalo o ryze věcnou diskusi. Byla to přece původní představa o "svobodné diskusi" v demokratické společnosti: všichni občané ve vzájemném dialogu budou hledat optimální cesty pro rozvoj své společnosti a státu. Jenže bohužel - reálná praxe znovu a znovu ukazuje, že takto to ve skutečnosti nefunguje. A že namísto vzájemného racionálního dialogu panuje všeobecná nevraživost, neustálý nesmiřitelný boj různých zájmových a ideologických skupin proti sobě navzájem.

Proč došlo k této nepředpokládané deformaci ve společenském diskurzu? - Budiž řečeno naprosto zpříma: lidská mysl vůbec nesnese náraz s realitou. A tedy: s pravdou.

Proč tomu tak je? Dalo by se přece předpokládat, že už čistě evolučně náš mozek bude nastaven k tomu, aby adekvátně vnímal, poznával, a tedy i vykládal realitu; neboť jakýkoli náš omyl o objektivní realitě nutně snižuje možnosti našeho konání, v krajním ohledu i samotnou možnost přežití. Jenže - ono to takto lineárně jednoduché opravdu není.

Ano, náš mozek je skutečně evolučně naprogramován na naše pokud možno úspěšné přežívání - jenže jde o to, že je zde ve hře právě i naše vlastní já. Náš mozek je tedy v prvé řadě naprogramován na to, aby naší vlastní, exkluzivní osobě umožnil p r o s a d i t se v (potenciálně nepřátelském, respektive konkurenčním) prostředí. Naprosto prvním zájmem našeho mozku je tedy naše osoba; a teprve v druhé řadě nastupuje otázka vnější reality, respektive otázka pravdivosti našeho názoru na vnější realitu.

Z hlediska našeho vlastního vnímání tedy vždy na prvním místě stojí absolutní instinkt vlastního ryze fyzického přežití, čili fyzické integrity; a hned na druhém místě pak stojí snaha o zachování, o neporušenost naší osobnostní identity. Toto a právě toto jsou ty dva základní instinkty, základní potřeby určující veškeré naše jednání. A podstatnou součástí této osobnostní identity není nic jiného nežli náš vlastní světonázor - tedy to, jak si vykládáme okolní svět a naše postavení v něm.

Jeden německý psychoterapeut se svého času vyjádřil, že v konečné fázi terapie, když už se pacient ocitne na samotné hranici mezi dosavadním, patologickým nastavením své mysli, a mezi jejím nastavením, novým, zdravým - tak že právě v tu chvíli pacient začne bojovat doslova boj na život a na smrt. Přičemž ale - on za svou "smrt" považuje právě ten moment přerodu, kdy by měl vzdát svou patologickou identitu, a kdy by měl získat identitu novou, zdravou! Jenže člověk je právě natolik bytostně svázán se svou - stávající - identitou, že se úporně a zoufale brání její ztrátě, i když právě ta ho v jeho životě neustále sráží dolů, je mu přítěží a koulí na noze.

A zde pak máme i (evolučně-psychologické) vysvětlení toho, proč se lidé mezi sebou nedokáží rozumně domluvit. Proč natolik selhala někdejší víra v sílu racionálních argumentů. I v takzvané "svobodné" společnosti se totiž nepěstuje - navzájem vstřícná - konfrontace věcných argumentů, nýbrž probíhá zde trvalý boj identit. Boj protichůdných světonázorů, boj na život a na smrt.

Je to právě tento instinktivní, hluboce emocionální "boj o přežití", který vede k tomu že jsou odmítány, ignorovány, odmršťovány veškeré věcné argumenty, a proč na jejich místo nastupuje emocionální, až přímo hysterická podrážděnost, snaha ideového protivníka zničit, dehonestovat, umlčet. Ukazuje se znovu a znovu, že tento "základní instinkt", tato averze vůči věcným argumentům, není věcí pouze pouličních "dezolátů", nýbrž stejně tak ovládá jednání i univerzitních docentů a profesorů.

Je jediná cesta, jak tento nekonečný boj různých identit pozitivním způsobem překonat: prostřednictvím hluboké a poctivé vnitřní sebereflexe každého účastníka sporu. Ovšem - aby připravenost k této sebereflexi, k této vnitřní katarzi převládla v celé společnosti - k takto radikální proměně lidského vědomí by mohlo dojít jenom za velmi specifických rámcových podmínek, kdy by hlubokou změnou muselo projít hodnotové nastavení celé společnosti. Od takovéhoto stavu jsme ale ještě bohužel vzdálenosti; a proto stále ještě vládne onen nesmiřitelný boj identit, vzájemná nevraživost útěk před realitou. A snaha umlčet, dehonestovat svého názorového protivníka.

Uvědomil jsem si dodatečně, že jsem nedostatečně vysvětlil, proč jsem natolik zdůraznil vysokou inteligenci našeho někdejšího marxistického docenta. Jedná se o to že to je názorný příklad toho, jak i někdo s jinak vysoce nadprůměrnou mírou inteligence s neotřesitelnou neústupností obhajuje i zcela neudržitelná tvrzení, pokud jsou součástí jeho ideové/ideologické doktríny.

A zároveň je ale v této souvislosti nutno zdůraznit, že tato sveřepá obrana ideologických dogmat naprosto není záležitostí pouze vyhraněných, respektive extrémních ideových pozic. Stejně tak i středový politický tábor má svou ortodoxii, stejně tak i on má svá dogmata, a stejně tak i on má své dogmatiky. Kteří reagují - podle naturelu - stejně tak vyhýbavě respektive agresivně, když jim někdo začne bourat jejich ideologické ikony.

Ještě jeden aspekt je záhodno si zmínit v dané souvislosti. V současné době je dost často frekventován pojem "kognitivní disonance" především při hledání důvodů toho, proč skupiny tzv. "dezolátů" s neotřesitelným přesvědčením zastávají a hlásají abstruzní, deformované názory a přesvědčení, která jsou - podle všech měřítek střízlivého rozumu - v naprostém rozporu s objektivní realitou.

Tento fenomén zarytého setrvávání na objektivně nesmyslných pozicích je vysvětlován právě přítomností oné "kognitivní disonance" - tedy hlubokým rozporem vznikajícím ve vědomí subjektu, když ten je konfrontován s touto diskrepancí mezi jeho názory a realitou. Přičemž tato "kognitivní disonance", tento prožitek hlubokého světonázorového rozporu, může být pro danou osobu až natolik trýznivý, že může být srovnatelný až z čistě fyzickou bolestí.

Je to tedy tato hluboká niterná trýzeň, která je z psychologického hlediska vlastní příčinou toho, proč tolik lidí tak zarytě setrvává na svých osobních přesvědčeních, ačkoli ta jsou objektivně neudržitelná. A proč jsou zcela hluší a slepí ke všem informacím, které by tento jejich vlastní obraz světa mohly nějakým způsobem narušit. Tento fenomén těžké psychické trýzně pak ovšem ani zdaleka není omezen na osoby nevzdělané respektive s primitivní strukturou osobnosti, nýbrž jde napříč všemi sociálními i vzdělanostními vrstvami. A proto - opakuji ještě jednou - není nakonec nijak překvapivé, že jsou to i osoby jinak velmi vzdělané, s univerzitním vzděláním, které zarytě a mnohdy arogantně hájí a prosazují třeba i naprosto abstruzní tvrzení. (Abychom se v danou chvíli osvobodili od politicko-ideového kontextu, stačí vzpomenout si co všechno bylo i z úst lékařských "odborníků" možno slyšet v době covidové epidemie.)

Je tedy nutno ještě jednou zopakovat: původní předpoklad liberálních revolucí, že v politicky osvobozené společnosti nastane jakýsi rajský stav všeobecného racionálního a nezaujatého společenského dialogu o veřejných záležitostech, tento předpoklad se ukázal být fikcí. Jako všechny revoluce, i revoluce liberálně-demokratická se opírala o umělý, zidealizovaný obraz člověka, ale nepočítala s člověkem reálným, s jeho reálnými psychickými i jinými limity a podmíněnostmi. Opakuji ještě jednou: k nastolení onoho žádoucího stavu navzájem vstřícného, vůči objektivní pravdě odpovědného společenského diskurzu je zapotřebí nekonečně více, nežli jenom a pouze nastolit prostředí osobní a politické svobody. Je nutno vytvořit takové prostředí, které by každého jedince nutilo, respektive motivovalo k překonání tohoto jeho vnitřního bloku, který ho uzavírá jenom do jeho vlastní názorové a ideologické ulity. A připomeňme ještě jednou: takovéto prostředí nikdy nemůže vzniknout za podmínek liberální demokracie, která nejenže toto překonání vlastní názorové omezenosti nijak nepodporuje, nijak nehonoruje - nýbrž která tuto ideologickou omezenost naopak konzervuje a cementuje, ve jménu zaobsolutizované a nekriticky glorifikované nepodmíněné "svobody názoru".