Primárním problémem SocDem není spojení s komunisty, ale fakt, že jde o „all-in“ strategii, v níž SocDem vstupuje do spojenectví z pozice slabšího partnera. Spojení se Stačilo! představuje pomyslné překročení Rubikonu do antisystémových vod, krok, ze kterého se bude jen těžko vracet zpět. Získat zpět voliče, kteří kvůli tomuto spojení stranu opustili, bude velmi obtížné.

To, že SocDem v tomto svazku tahá za kratší konec, bylo patrné už v okamžiku výzvy ke spolupráci. Reakce hnutí Stačilo! nepůsobila jako vřelé přijetí, ale spíše jako vyčkávací kalkul. Místo koordinované strategie připomínal tento krok spíše nahodilý výstřel do tmy. Daniel „Vidlák“ Sterzik, ústřední postava hnutí Stačilo!, označil dokonce výzvu SocDem za jednostrannou iniciativu.

Na druhou stranu lze tuto opatrnou a chladnou rétoriku Stačilo! chápat i jako reakci na ostrá vyjádření Jany Maláčové z prvního kola neúspěšných jednání, kdy zpochybňovala levicovost hnutí Stačilo! a kritizovala jeho antisystémový charakter. Právě to, že se i přes původní kritiku k dohodě přistoupilo, někteří členové SocDem vnímají jako důkaz nekonzistentnosti či pokrytectví jejího vedení.

Až hořce komicky působí, že jedna z členských stran hnutí Stačilo! — Česká strana národně sociální — zveřejnila seznam vlastních požadavků, jejichž splněním podmínila případnou spolupráci se SocDem. Diktování podmínek od strany, která se naposledy účastnila parlamentních voleb v roce 2017 a získala pouhých 1 573 hlasů, musí být pro někdejšího hegemona české politické scény přinejmenším ponižující.

Spojení se Stačilo! vyvolalo silné vášně, které se promítly i do členské základny. Stranu opustili nejen řadoví členové, ale i výrazné tváře, což se stalo mediálně vděčným tématem. Úbytek členů má kromě symbolického významu i dva velmi praktické dopady: jednak snižuje příjmy z členských příspěvků, které pomáhají financovat chod strany, jednak znamená ztrátu voličské podpory, neboť člen často přináší i hlasy své rodiny, přátel a blízkých.

Napětí se může vyostřit i kvůli sestavování kandidátek. Vzhledem k tomu, že Stačilo! už mělo určené pořadí kandidátů, bylo nutné kvůli zapojení členů SocDem pořadí upravit. Nejviditelnější je to v Praze, kde má lídrovský post nově obsadit Jana Maláčová místo původní kandidátky Petry Prokšanové. Post lídra je však prestižní a jakékoli spory o něj mohou podporovat vnitřní řevnivost. Komplikovanost této situace se plně projevila již na odstoupení původní dvojky pražské kandidátky Dominika Ticháčka, pro kterého je Maláčová starý kádr, se kterým odmítá být na stejné kandidátce.

Dva scénáře do voleb. Oba špatné

Pro SocDem dnes existují dva rizikové scénáře. Prvním je možnost, že ve volbách nepřekročí pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Přestože aktuální průzkumy tomu nenasvědčují, bylo by krátkozraké prostě sečíst současné preference SocDem a Stačilo! Na jedné straně může SocDem přijít o část svých dosavadních voličů, kteří odmítají antisystémovou rétoriku. Na straně druhé se může stát, že některé antiestablishmentové voliče Stačilo! odradí přílišná proevropskost a liberální pověst SocDem.

Příznačné je například, jak se nedávno Jana Maláčová distancovala od napojení na Aspen Institute, instituci, jež pro část konspiračně naladěné veřejnosti ztělesňuje elitářské zlo. Pro tyto voliče má Aspen stejný démonický nádech, jako má pro jiné zkratka KSČM.

Druhým rizikem je překroužkování. Voliči KSČM jsou tradičně disciplinovaní, nejenže pravděpodobně dorazí k volbám, ale také budou poctivě kroužkovat své kandidáty. Hrozí tedy, že kandidáti SocDem mohou dopadnout podobně jako Piráti v posledních sněmovních volbách, kdy je voliči hnutí STAN překroužkovali a odsunuli na nižší pozice kandidátní listiny.

Zajímavým mementem byla i vyjádření bývalých členů, například Radima Bohnische nebo Jiřího Štěpánka, kteří jako důvod svého odchodu uvedli příliš levicové směřování strany. To je však paradoxní, vezmeme-li v úvahu, že hnutí Stačilo! je naopak i z levicových pozic často označováno za nelevicové.

Úskalí oportunistického vycentrování

Z mého pohledu by ale ani posun do středu nebyl úspěšným receptem současné krize SocDem. Dnešní polarizovaná a emočně nabitá doba vyžaduje jasná stanoviska. Témata jako krize bydlení, inflace či pokles životní úrovně nutí lidi obracet se k radikálnějším a antisystémovým stranám.

Dělat důslednou levicovou politiku neznamená propadat antisystémovosti či konspiracím. Podporovat progresivní zdanění neimplikuje odpor k očkování, proklamace o řízené migraci nebo dokonce chemtrails. Volání po posunu SocDem do středu může být pro stranu stejně riskantní jako spojenectví se Stačilo!

Příklad rizikového „vycentrování“ nabízí i Velká Británie. Po letech vlády konzervativců byl ve společnosti patrný hlad po levicové politice. Labouristé toho využili a ve volbách uspěli. Jenže směr, který pod vedením Keira Starmera zvolili, se ukázal jako až příliš středový. Natolik, že se proti vlastnímu lídrovi vzbouřili i někteří labourističtí poslanci — například v otázce škrtů sociálních dávek. Výsledkem je, že prostor po levici paradoxně opět zaplňuje krajní pravice v čele s Nigelem Faragem.

SocDem nadbíhá starším antisystémovým voličům

Jana Maláčová ve své rétorice sází především na sociálně-ekonomická témata, která jsou její nejsilnější zbraní proti Fialově vládě. Jde o srozumitelný návrat k tradičnímu voliči, kterého trápí rostoucí životní náklady a nejistota. Ústup od takzvaně kulturních témat však zároveň vychází vstříc antisystémově naladěným voličům Stačilo!, přestože právě v těchto otázkách, jako je například manželství pro všechny, se SocDem historicky profilovala jako progresivní strana.

SocDem se navíc dlouhodobě nedaří oslovovat mladé voliče. A to je v dnešní době pro ni zvlášť škoda, protože může přicházet s tématy, která jsou mladým lidem blízká — krize bydlení, odmítnutí možnosti zavedení školného, nejistota na pracovním trhu.

Hnutí Stačilo! je oblíbené zejména mezi staršími voliči, zatímco část mladé generace ho vnímá jako extremistické kvůli zapojení KSČM. Nynější spojenectví může mít podobný dopad, jako měl svého času zátah na CzechTek, který vedl v roce 2005 předseda ČSSD Jiří Paroubek a stranu tak odcizil tehdejší mladé generaci.

Tento výsledek by jistě uvítali někteří pravicoví politici. Reakce na spojenectví SocDem a Stačilo! se často nesla v duchu povinného pohoršení, zejména na sociálních sítích, kde se moralizující rozhořčení snadno proměňuje v lajky. Zároveň ale pravice toto spojení legitimizuje jako reálnou sílu, která může být protiváhou současné vládě. Paradoxní je, když právě pravicoví politici volají po moderní sociální demokracii západního typu — a přitom by program těchto západních stran, včetně progresivního zdanění, doma označili za komunismus.

Primárním problémem spojenectví opravdu není samotné spojení s komunisty. Přestože část kritiky, například od skupiny Hrdá SocDem, která sdružuje nespokojené členy SocDem, akcentuje zločiny minulého režimu, skutečné obavy vyvolává něco jiného. Totiž aktuální ideový posun KSČM směrem k národnímu konzervatismu a proruskému směřování.

Jak upozorňuje i bývalý poradce Bohuslava Sobotky Ota Novotný, problémem není srp a kladivo, ale příklon k hodnotám, které jsou v rozporu s moderní evropskou levicí. Nabízí se tedy otázka: protestovali by dnešní kritici stejně hlasitě, kdyby byl předsedou KSČM Jiří Dolejš — politik, který byl ze strany vyloučen právě proto, že kritizoval tento vývoj?