Jako diagnóza současné pozice SOCDEM může být tato analýza správná; nicméně ani sám autor nijak neprozrazuje, kde by měla být k dispozici ona kouzelná formule, s jejíž pomocí by sociální demokracie (obecně) mohla znovu získat, oslovit mladého voliče. Nebo snad tímto spásným řešením má být samotné progresivní zdanění, po kterém autor (dozajista oprávněně) volá?

Matěj Zapletal se odvolává na "moderní západní sociální demokracie" - ovšem ty se nacházejí víceméně v tom samém procesu úpadku (a především v procesu dramaticky klesajícího zájmu mladých) jako česká SOCDEM. Jmenovitě co se vztahu mladých k sociální demokracii týče - nemám teď zrovna v hlavě přesná čísla, ale podle výzkumů v souvislosti s posledními volbami má mezi německými mladými voliči pravicová AfD 2x až 3x tolik sympatizantů, nežli sociální demokracie!

A proč? Protože ta "moderní" sociální demokracie je v jejich očích konzervativní, zkostnatělá, nemá v sobě naprosto žádný společensko-kritický impuls.

Co se pak týče role Keira Starmera v čele britské Labour party: no ano, on dělá "až příliš středovou" politiku, jenže on nemá příliš na výběr, sociální demokracie se za podmínek současného kapitalismu vždy zmítá mezi Scyllou a Charybdou, buďto dělá důsledně sociální politiku, ale pak nadměrnými sociálními výdaji natolik rozvrátí ekonomiku, že spolehlivě prohraje příští volby - anebo dělá politiku ekonomicky a rozpočtově odpovědnou, ale pak jí nezbývá nic jiného nežli přijímat "neoliberální" opatření, čímž ztratí radikálně levicové voliče, a volby prohraje zase.

Takže nakonec je sociální demokracie kritizována zleva i zprava; a nedokáže si uvědomit ani takové minimum z reálného stavu věcí, že za podmínek současného kapitalismu tomu vůbec nemůže být jinak. Neboť ona sama není schopna překročit omezený limit tohoto kapitalismu, a fakticky se o to ani vůbec nesnaží.

"buďto dělá důsledně sociální politiku, ale pak nadměrnými sociálními výdaji natolik rozvrátí ekonomiku, že spolehlivě prohraje příští volby - anebo dělá politiku ekonomicky a rozpočtově odpovědnou, ale pak jí nezbývá nic jiného nežli přijímat "neoliberální" opatření, čímž ztratí radikálně levicové voliče, a volby prohraje zase..."

Jestli je to, no tak rovnou všechno zabalme, kašleme na všechny a všechno - carpe diem a nazdar...

"Neboť ona sama není schopna překročit omezený limit tohoto kapitalismu, a fakticky se o to ani vůbec nesnaží."

To máte recht, ekonomiku je potřeba rozvracet škrty, privatizaci, restrukturalizací, zeštihlováním a důsledným zavíráním očí před korupcí. Jednak to není tak staromódní jako rozmařilý sociální stát a pak -- tímhle způsobem jde ekonomika opravdu rozvrátit, zatímco to rozvracení ekonomiky sociálním státem nějak nefunguje -- stačí se podívat na Dánsko.

Ale jistě, pravicoví ekonomové a humanista Poláček vědí svoje.

Pane Plevo, jedná se o holá ekonomická fakta. Dokud levice stále hodlá před těmito fakty zavírat oči, pak se nemůže nijak divit že se ocitá stále více na periferii dění. Těm jejím pohádkám o možnosti obnovy štědrého sociálního státu nevěří už ani samotná dělnická třída.

Dělnická třída opravdu pohádkám o sociálním státu nevěří. V Německu a v českých zemích z toho banálního důvodu, že tu neexistuje.

Pane Profante, v Německu ke klasické dělnické třídě stále patří nějakých 10 - 15 procent pracujících. Z tohoto počtu ovšem nadpoloviční většina ve volbách svůj hlas dává pravici, a nikoli levici. Proč asi?...

------------------------------------

Co se pak dánského sociálního státu týče: já opravdu nevím, jak funguje ve své každodenní realitě. Ale narychlo jsem o něm našel něco, co ukazuje že tento napohled tak dokonalý model "sociálního smíru" naprosto není bez stinných stránek: https://www.deutschlandfunk.de/wie-gluecklich-sind-die-daenen-reise-in-ein-zerrissenes-land-100.html

V každém případě je ale skutečností (kterou si ovšem stále jen málokdo uvědomuje), že dokonce i v samotném Švédsku, které vždy platilo za zářný vzor sociálního státu, bylo od sedmdesátých let minulého století z této jeho "sociálnosti" velmi mnoho osekáno. Jinak řečeno, i ve Švédsku proběhla vlna "neoliberalismu". A proč? - Z toho samého jednoduchého důvodu jako všude jinde: ukázalo se, že ani ve Švédsku tento štědrý sociální stát není natrvalo udržitelný. Zkrátka: byla to reálná ekonomika, která už tyto nadměrné sociální výdaje nedokázala unést, a vynutila si jejich snížení (to jest: snížení daní a odvodů zatěžujících produkční sféru).

A s tímto pohledem na reálný vývoj švédského sociálního státu se můžeme vrátit zpět k sociálnímu státu dánskému. Ano, na první pohled tento dánský model vypadá bezmála jako sociální ráj na zemi: konsensuální vztah mezi zaměstnavateli a odbory, maximální možná rovnost v sociální oblasti, země kde "lidé rádi platí daně". Nicméně - nelze se vyhnout otázce, zda tento model je skutečně použitelný pro všechny země, pro všechny národy (průmyslového) světa, anebo zda se nejedná spíše o určitou anomálii, úzce spjatou s mentalitou severských národů. Přičemž, jak jsme viděli, ve Švédsku ani tato sociálně pospolitá mentalita nemohla nakonec obstát před potřebami a požadavky reálné ekonomiky, za podmínek volného trhu a nemilosrdného konkurenčního boje.

A tak je i v případě Dánska nutno položit otázku, zda to i zde není pouze otázkou času, kdy tato bašta sociálního státu bude dobyta vlnou neoliberalismu, tedy docela prostým imanentním egoismem klasického liberálního kapitalismu.

sociální demokracie (před nástupem neoliberalismu) měla strategii: nejdřív sociální stát a pak socialismus a že je třeba tuto strategii obrátit: nejdřív socialismus, aby byl vůbec možný sociální stát.

Já bych o socialismu nemluvil, ten pojem je zdiskreditovaný a velmi zamlžující, ale jde zkrátka o to, musíme vybudovat ekonomiku, která bude fungovat jinak než na základech neoliberálního kapitalismu. Takovýto alternativní model ovšem ještě levice nevymyslela, natož aby ho uvedla do praxe. Ale je nejvyšší čas na něm začít pracovat - viz i můj poslední článek: https://denikreferendum.cz/clanek/237381-levice-ma-svou-posledni-sanci

V této přetěžké době, kdy hordy barbarských ruských nájezdníků postupují zemí našich ukrajinských bratří a sester, si zdejší diskutující dovolují hovořit o českém sociálním státu a blahobytu! Hanba!

Již dávno jsme měli dávat na zbrojení nejen plánovaných 5%, ale minimálně 10% a radikálně osekat veškeré sociální výdaje! A Západu odvádět nejen 500 miliard, ale bilion za jeho marnou a obětavou snahu vybudovat tu demokracii!

O míru hovoří již Zelenskyj, Petr Pavel a samozřejmě Trump. Zrádci! Ale ještě není konec, všem vyhlásíme válku. Toho bohdá nebude, aby český progresivista a prozápadní liberál z boje utíkal!

Navrhuji zmobilizovat úderné, gardové bataliony, které bezpochyby zvrátí situaci na frontě, tímto způsobem:

1. batalion DR - velitel Jakub Patočka, politický komisař Jiří Pehe, vedoucí řízení a sevisu dronů - Josef Poláček

2. batalion Alarm - velitel Saša Uhlová, politický komisař Jan Bělíček

3. batalion - liberálové vystoupivší ze SOCDEM, velitel Jiří Dienstbier, osvětový důstojník Tomáš Petříček

4. batalion - Respekt, velitel Petr Bittner, politický komisař Erik Tabery, zástupce politického komisaře Ivana Svobodová

Ruská armáda postupem hluboko do ukrajinského území vstoupila do pasti! Bude sevřena kleštěmi drtivého protiútoku evropských hodnot!

Na zteč! Na Moskvu! Za demokracii! Sláva pravověrné Ukrajině!

Pane Krupičko, měl bych jiný návrh na řešení všech krizí současného světa: pan Krupička pojede do Moskvy, aby tam v Leninově mauzoleu vyhlásil novou světovou komunistickou revoluci, pro tentokrát tu "jedině pravou".

Strženi jeho charismatickým idealismem, okamžitě se k němu přidají strážci jak Leninova mauzolea, tak i celé kremelské ochranky. Poté - jakmile se jeho plamenná řeč rozšíří po ruském internetu - se do šiků jeho nové světové revoluce budou masově přidávat nejen ruská dělnická třída, ale i všechny ruské ozbrojené složky (čímž se mimochodem zároveň i definitivně vyřeší i válka na Ukrajině; bojovníci z obou stran si v momentu svého třídního probuzení budou dojatě navzájem padat do náručí, a všechny své zbraně začnou na místě překovávat v pluhy).

Prezidenti Putin a Trump s pláčem veřejně doznají všechny své politické omyly, a poté rukou společnou založí společný kolchoz, který bude první zárodečnou buňkou nového světového komunistického pořádku, kde nebude chudých ani bohatých, nýbrž kde všichni budou žít v nezkaleném bratrství a v naprostém sdílení všech svých materiálních statků.

Pavel Krupička bude poté celoplanetárním hlasováním zvolen za doživotního Generálního tajemníka této nové celosvětové komunistické pospolitosti. Jak na moskevském Rudém náměstí, tak na newyorské Wall Street mu ještě za života budou vystaveny monumentální pomníky, svou velikostí desetinásobně převyšující celé Leninovo mauzoleum. Bude to jenom nepatrný výraz vděčnosti lidstva svému novému spasiteli, který jediný dokázal vystoupit s dokonale promyšleným plánem, co je nutno učinit pro svržení jha vykořisťovatelského kapitalismu a nastolení definitivně šťastné budoucnosti celého lidstva.

Pane Plevo, ten projekt "napřed sociální stát a poté socialismus" je naprosto stejně naivní jako projekt "napřed socialismus a poté sociální stát". V obou případech se operuje se zcela fiktivní představou, že všichni (pracující) lidé tohoto světa netouží po ničem jiném nežli po socialismu. Prakticky se jedná jenom o jinou variantu toho co jsem v paralelní diskusi napsal ohledně instalování politického modelu liberální (buržoazní) demokracie: liberální demokraté napřed zavedou svou demokracii, a poté jsou upřímně překvapeni že lidé se nechovají jako demokraté, nýbrž jako egoisté; a stejně tak vyznavači socialismu napřed lidem naoktrojují svůj socialismus, a poté nedokáží pochopit že lidé se nechovají jako (veskrze solidární) socialisté, nýbrž opět jako docela obyčejní egoisté.

-----------------------------

Nicméně bych plně a bezvýhradně souhlasil s Vaším výrokem, že pokud vůbec má být nějak překročen omezený horizont systému kapitalismu (včetně jeho liberálně-buržoazní demokracie), pak n a p ř e d musí být vypracován alespoň v základních rysech přesvědčivý a použitelný model nějaké "alternativní", pokud možno nekapitalistické ekonomiky. Jenže, pane Plevo, jak jste sám musel zjistit, v rámci levice k práci na takovémto projektu zcela absentuje jak (zřejmě) intelektuální potenciál, tak ale i vůbec zájem.

Tento nezájem má ovšem své reálné kořeny - a to sice v dlouhodobě pěstované iluzi mainstreamové levice, že k vytvoření veskrze humánní společnosti naprosto postačí buržoazní demokracie plus sociální dávky. Tato slepá, naivní víra definitivně otupila veškeré intelektuální potenciály této levice; takže nakonec zůstalo už jenom pouhé politikaření, zcela obvyklá bezduchá tahanice o voličské hlasy.

ten egoismus je do lidí uměle vpravován propagandou - ráno, v poledne i večer. Tu propagandu financuje velkokapitál.

A jinak - buď tu novou koncepci ekonomiky jako levice vypracujeme, nebo zahyneme.

Ale nemělo by jít o nekapitalistickou ekonomiku, spíš o kombinaci, o chytré spojení všeho pozitivního - a přitom bychom se samozřejmě měli vyvarovat všeho, co se neosvědčilo. Takže by to mělo být spojení keynesiánství, trhu a regulací, prvků solidární ekonomiky i nemateriálních hodnot. Státní a veřejné vlastnictví, družstevní i soukromé, ale soukromý kapitál pod veřejnou kontrolou. Podnikání založené nejen na zisku, ale také i na sociální a ekologické odpovědnosti. Omezení globalizace tam, kde je ničivá, a zároveň vzájemně výhodná spolupráce se světem tak, kde je užitečná. Omezení plýtvavé nadprodukce a ekologická přestavba energetiky, výroby, dopravy i bydlení. Zajištění větší rovnoměrnosti v přerozdělování bohatství a zabezpečení základních sociálních jistot a důstojného, kvalitního života pro všechny.

už jsi vyhledal odbornou psychiatrickou pomoc?

Sociální stát vlastně nikdy nebyl tak úplně sociálně demokratický projekt a také to vesměs nebyly sociální demokracie, kdo ho realizoval.

Malér spočíval v industriálním modelu klasického sociálního státu. Byla to demokracie vlastníků pracovních míst, kooptace obrovské zaměstnanecké třídy a akceptace odsunu těch bez místa a dostatečných důchodů do pozice sociálního odpadu, poměrně velká náchylnost k rasismu těch blahobytných kooptovaných členů industriálního občanstva zvláště vůči migrujícím pracovníkům (kteří nebyli vlastníky pracovních míst, ale nekalou konkurencí) a dělba práce mezi výdělečně činným mužem a ženou, která si přivydělává při starosti o podstatnou část reproduktivních činnosti v domácnosti a péči o děti. Spíše jako vedlejší efekt to byl stát oslabení integračního efektu veřejného vzdělání.

A sociální demokracie, které se s tímto modelem ztotožnily, pak dokonce z přežranosti spokojeně spolupracovaly při přijímání první neoliberálních opatření pro zvýšení konkurenceschopnosti svých zemí. Prostě se o trochu zmenší ta masivní většina a on o se na ty, co jsem je hodili přes palubu brzo zapomene.

Proto ta rychlá porážka na konci sedmdesátých let a ta dlouhá léta, kdy to sociální demokracie nedokázaly zpracovat.

V tomhle smyslu má opravdu socialismus -- tedy účast každého člověka na rozhodování o věcech veřejných, zbavenost strachu z bídy, nedůstojného přežívání ve stáří, nedostatečné lékařské péče, sbližování šancí na vzdělání a volbu povolání neomezenou původem a absencí dostatečného sociálního kapitálu rodiny, z níž pocházím -- přednost před sociálním státem; respektive levice dnes musí vymýšlet jiné organizační formy, jak rozvoj sociální demokracie (což je totéž jako socialismus) zajistit. Bez těch selhání, která v sobě měl naprogramovaná sociální stát.

Z psychoanalytického hlediska nám naši diskutující poskytují opravdu zajímavý materiál ke zkoumání.

Tak například Josef Poláček, jehož smysl pro humor je třeba mimochodem jistě ocenit více, nežli křečovitou reakci Martina Plevy, intenzivně hovoří o Moskvě. Jaký to může mít význam? Je Moskva (potažmo nastupující ruský velmoc, která se tak v politice označuje) skutečně tak důležitá? Co symbolizuje intenzivní touha Josefa Poláčka hovořit o Rusku?

Liberál Martin Pleva hovoří o psychiatrii. Pokud vezmeme do úvahy možnou projekci, nepropadá šílenství vzhledem k současné, řekněme pro něj nepohodlené, mezinárodní situaci sám Martin Pleva? Nebylo by divu.

V nejbližší době bych ovšem doporučoval sledovat spíše Aljašku. Tam se skutečně, pokud je mi známo, žádní evropští liberálové střihu Martina Plevy nesejdou. Jak už nevědomky jmenovitě naznačil pan Poláček, sejdou se tam úplně jiní, aby se záležitosti tohoto světa pokusili vyřešit :-)

Porovnejme ještě dnešní hlavní titulky webu CNN: "Trump - Putin summit looks like slow defeat for Ukraine" a BBC: "Ukraine's European allies say peace talks must include Kyiv".

BBC je trapná stejně jako celá hlavní politická linie současné EU. Ale ano, možná tam Zelenského nakonec pozvou, nechají ho chvíli čekat za dveřmi a pak mu něco strčí k podpisu.

Ale proxy válka USA a Ruska, respektive Západu versus Východu spolu s globálním jihem to vůbec není, že ne? :-)

Pane Plevo, co jste napsal ve svém posledním příspěvku se do značné míry prolíná s tím co jsem právě před chvílí napsal pod článkem k představám o "nerůstové ekonomice".

V zásadě bych tedy s Vámi v mnohém souhlasil; především v tom směru že je skutečně nutno zavést, zřídit, vymyslet nějaký funkční model kombinované ekonomiky; tedy takového způsobu společenské produkce, který by na jedné straně vykazoval potřebnou dynamiku, ale který by na straně druhé neupadal do excesu neustálé maximalizace produkce a zisku, zcela bez ohledu na autentické potřeby člověka jakožto humánní, kulturní a sociální bytosti.

Ovšem - právě takovýto model je ten zcela kardinální problém. Reformní ekonom Ota Šik ve své knize "Hospodářský systém budoucnosti" vyjadřuje názor, že takovýto smíšený model je možno vytvořit prostřednictvím "neutralizovaného kapitálu", kde podnikový kapitál nebude ve vlastnictví jednotlivých osob (tedy soukromníků), nýbrž ve vlastnictví samotných produkčních kolektivů. Tedy víceméně klasická představa o podnikové samosprávě. Ovšem - Šikovi je nutno vyjádřit uznání, že na rozdíl od mnoha jiných nezůstal stát jenom u tohoto samotného principu samosprávy, který by sám od sebe ještě nijak neřešil otázku přebujelého konzumerismu. Šik se domnívá, že této deformaci kapitalistické formy produkce je možno postavit účinnou protiváhu principem obecné demokracie a společenského plánování ekonomiky.

Jenže - právě zde se nám vyjevuje onen klíčový problém. Může být ona vzývaná demokracie skutečně nástrojem, zbraní proti přebujelému konzumerismu? Skutečně se lid obecný spokojí jenom s určitou - už dosaženou - životní úrovní, a nebude žádat více? Vždyť přece - takovouto změnu společenských priorit by naprosto demokraticky bylo možno prosadit už dnes! Zcela by postačilo kdyby se k tomu našla dostatečná parlamentní (respektive ústavní) většina. Jenže - bohužel, takovýto společenský konsens o dobrovolné rezignaci na stále vyšší, stále rostoucí konzum je v nedohlednu.

Píšete, že tento lidský egoismus je produktem kapitalismu. Není pochyb o tom, že kapitalismus - především prostřednictvím všudypřítomné reklamy - ze všech sil manipuluje myslí lidí, aby tito uvěřili že smysl života skutečně nespočívá v ničem jiném nežli v neustálé honbě za materiálními statky.

O tomto působení kapitalismu tedy není sebemenší pochyby. Ovšem - je možno jenom proto právem tvrdit, že lidský egoismus je výlučně produktem kapitalismu? To by pak ovšem muselo znamenat, že před nástupem kapitalismu zde žádný lidský egoismus nebyl; že předtím lidé žili ryze přirozeným, uměřeným způsobem života, a nepociťovali naprosto žádné choutky po neustálém množení svého majetku.

V tom případě je však nutno se ptát, proč například už Platón brojil proti přesně takovémuto nadměrného konzumismu - který podle něj v plné míře propuká ani ne tak s vládní formou oligarchie, jako až s vládní formou demokracie!!

V každém případě: je zcela zjevné, že ona téze o tom, že lidský egoismus a konzumerismus je výhradně plodem novodobého kapitalismu, je objektivně naprosto neudržitelná. Člověk je už čistě evolučně vysloveně naprogramován k tomu, aby neustále maximalizoval své základní, tedy materiální životní zdroje. To je holý psychoevoluční fakt, s kterým je nutno reálně počítat, pokud se nechceme plně vydat do říše snů a utopií.

To neznamená, že bychom se jednou provždy měli smířit s tím, že tomuto spontánnímu lidskému egoismu a konzumerismu otevřeme doširoka všechny dveře (respektive že ho budeme ještě podporovat a amplifikovat, jak to činí novodobý kapitalismus). Jedná se ale o to uvědomit si, že celá záležitost je ještě mnohem složitější, než že by stačilo prostě nějakým způsobem zrušit kapitalismus, a rázem zde budeme mít nesobeckou, konzumu nepropadlou, přirozeným a kulturním způsobem žijící lidskou bytost.

Tento lidský egoismus a konzumerismus jsou - to se nedá nic dělat - nadčasové konstanty lidského chování, a vždy bude nutno proti nim vést trvalý boj.

v zásadě se vším souhlasím.

Jenom bych podotkl, že pojem socialismus je opravdu mrtvý a nepoužitelný, a destrukci sociálního státu a počátek morálního bankrotu sociálních demokracií bych kladl až do 80. a 90. let.

ale toto (pokud se to stane) se přece musí hnusit každému slušnému člověku: "Ale ano, možná tam Zelenského nakonec pozvou, nechají ho chvíli čekat za dveřmi a pak mu něco strčí k podpisu." Nejen "liberálovi".

A ještě by mě zajímalo, jak bys ten pojem liberál (což je pro tebe zřejmě symbol zla) definoval. Když máš tak rád humor: A čo také, vy si, Krupička, predstavujete pod pojmom liberál?

jak jsme se názorově sobě najednou přiblížili. Stačí zajet pod povrch obvyklých frází.

A jinak - odpovídáte si v podstatě sám. Bojovat proti tvrzení, že egoismus je VÝHRADNĚ produktem kapitalismu, je boj proti slaměnému panákovi, protože to nikdo netvrdí (já vůbec ne).

Ale různé společenské systémy v lidech podporují různé vlastnosti - a současný systém v nich podporuje egoismus, to je celé...

Dobře -- a jak jinak budete socialismu říkat?

A proč bych se měl vzdávat živé tradice a svazku s lidmi jako byl Fourier, Lange, Jaurés, Marx, Luxemburgová, Russell, Marcuse, Bell, Rorty & cons. -- protože tu čtyřicet let vládla obludná forma státního kapitalismu, která si absurdně říkala "reálně existující socialismus"?

A jste si jistý, že když ten pojem pochováme pod černou zem, tak tím jen nezapomeneme na chyby, ze kterých bychom se měli poučit (jako bylo to vyprázdnění emancipačního etósu v případě sociálního státu sedmdesátých let, étosu, bez kterého levice vždycky skončí tam co Zaorálek a Maláčová)?

Ten konec sedmdesátých let a devadesátá léta jako konec sociálního státu -- Dahrendorfova esej o podivném konci sociální demokracie, která už až příliš přesně popisuje pád sociálního státu jako minulou událost vyšla někdy v polovině osmdesátých let. Ale nemělo by se smysl o to časové rozhraní dohadovat, kdyby ta devadesátá léta nenahrávala jedné hloupé interpretaci -- totiž vyprávění, že kapitalismus udržoval sociální stát tak dlouho, dokud se bál komunistické hrozby (jako příkladu pro vzpouru vykořisťovaných mas).

A u nás se málo ví (neboť se téměř nemluví) o lidech jako Kautsky a austromarxisté...

Ale vzdát se toho pojmu musíme. Ten "státní kapitalismus" napáchal v tomto směru (samozřejmě nejen v něm) nenapravitelné škody. A myslím si, že kdyby Sanders, AOC nebo Mamdani nemluvili o socialismu, měli by mezi americkými voliči (ještě) mnohem větší podporu. On ten socialismus diskredituje i v živé současnosti třeba takový venezuelský diktátor Maduro...

Zdá se, že je - opět jednou - zapotřebí ujasnit si centrální pojmy. S kterými je v běžných polemikách většinou volně pohazováno sem a tam, jako hnůj vidlemi.

Rozhodující dělicí kritérium přitom ani tak není samotný katalog cílů (přívrženci všech těchto tří směrů si samozřejmě přejí spravedlivou společnost bez třídních či jiných hierarchií, kde chod společných záležitostí bude řídit samotná společnost, a nikoli odcizené mechanismy trhu či kapitálu). Rozhodující dělicí kritérium leží především v metodách, v prostředcích kterými má tohoto obecného cíle být dosaženo.

Sociální demokracie: její základní charakteristikou je, že chce uvedeného cíle dosáhnout bez zásadních systémových změn. Tedy bez nějakých hlubších zásahů do soukromého vlastnictví, ani do ekonomického či politického systému. Tím se ovšem sociální demokracie okamžitě dostává do naprosto schizofrenního postavení: chce dostáhnout cílů které daleko přesahují systémové limity stávajícího společenského uspořádání, ale přitom ponechává v platnosti všechny faktory které právě tento společensko-ekonomický model udržují v chodu.

Komunismus: o tom nebude asi příliš mnoho sporu, komunismus znamená krajní, radikální řešení, kde jsou jedním řezem odstraněny všechny faktory generující buržoazně-kapitalistický řád. Je tedy zrušeno jak soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tak i samotný trh - neboť ten svou vlastní dynamikou vždy nevyhnutelně směřuje k obnovení kapitalismu. Komunismus je tedy s odstupem nejdůslednější v eliminaci všech systémových znaků kapitalismus - ovšem tím že tento komunismus odstraňuje i tržní ekonomiku, tím rozbíjí veškerý motivační systém přirozené společenské produkce. Se známým důsledkem - naprostá ekonomická stagnace.

Socialismus - obecně vzato jedná se o středovou pozici mezi těmito oběma extrémy. To by mohlo být jeho nespornou předností; ovšem stejně tak dobře se může stát, že tento socialismus v sobě naopak spojí negativní vlastnosti oněch extrémů.

Je tedy nutno sám pojem socialismu analyzovat ještě dále a podrobněji. Přičemž rozhodujícím kritériem i zde budou tří klíčové faktory:

- vztah k soukromému vlastnictví

- vztah k tržní ekonomice

- vztah k politickému uspořádání, jmenovitě k principu liberalismu

V zásadě je zde možno rozeznávat dvě základní (sub)formy socialismu:

- První forma sice požaduje mnohem radikálnější zásahy do soukromého vlastnictví nežli standardní sociální demokracie; nicméně tato forma socialismu ponechává v zásadě netknuté standardní mechanismy klasické tržní ekonomiky. Tato forma socialismu se tedy nakonec dostává do toho samého schizofrenního postavení jako sociální demokracie: veškerý svůj radikalismus obrací pouze proti jevovým formám kapitalismu, cílí tedy víceméně pouze na majetek a míru přerozdělování, ale nijak neodstraňuje samotné příčiny nerovnosti.

Druhá forma socialismu: ta si je přece jenom alespoň do určité míry vědoma nutnosti podstatné systémové změny. Tedy ne pouze nějaké dílčí (i když třeba na pohled radikální) zásahy do vlastnictví a přerozdělování, nýbrž cílený zásah do samotných primárních mechanismů společenské produkce. (Pro názornost: to je zřejmě v zásadě pozice kterou zde zastává pan Pleva.) Toto pojetí socialismu se relativně nejvíce blíží tomu, co by bylo možno nazvat "autentickým socialismem"; ovšem i zde stále přetrvává onen centrální problém, totiž nevyjasněný vztah mezi tržní ekonomikou a postulátem socialismu. Připomeňme ještě jednou: tržní ekonomika jako taková bude vždy vykazovat silnou dynamiku směrem k instalování klasického kapitalismu (a klasické buržoazní společnosti) - a je extrémně složitým úkolem nalézt, vytvořit nějaké ekonomické mechanismy, které by vůči této tendenci tržní ekonomiky ke kapitalismu mohly postavit účinnou protiváhu.

Pane Plevo, v diskusích o vztahu kapitalismu k lidskému egoismu se s železnou pravidelností okamžitě vytvoří dva tábory: jeden veškerou vinu vidí v "přirozeném" lidském egoismu, a zarytě popírá vliv systému (tedy: kapitalismu) na zesilování tohoto egoismu; zatímco tábor opačný vždy okamžitě spustí rozhořčený pokřik, jakmile jenom padne zmínka o tom že lidský egoismus by mohl mít také své přirozené příčiny; tento tábor chce veškerou vinu spatřovat jenom v nenáviděném kapitalismu.

Pokud tedy v daném ohledu tvoříte výjimku (tj. že jste ochoten vidět a uznávat působnost obou těchto faktorů), pak o to lépe.

Totiž: ono se zdaleka nejedná pouze o záležitost názorovou či ideologickou; příklon k té či oné perspektivě má pak dalekosáhlé důsledky ohledně vztahu k celém socioekonomickému uspořádání. Pokud by tedy lidský egoismus byl jenom a pouze "přirozené" provenience, pak by nebylo nijak zapotřebí (respektive bylo by marným počínáním) nějak zásadně reformovat kapitalismus. A nanejvýš by bylo možno vyvíjet snahy nějakým pozvolným civilizačním vývojem tento odvěký lidský sklon k egoismu tlumit, kultivovat.

Zatímco pokud by jedinou relevantní příčinou egoismu byl kapitalismus - pak ovšem naopak všechno hovoří pro odstranění, nebo přinejmenším hlubokou reformu kapitalismu - ale na straně druhé pak opět není nijak zapotřebí zabývat se samotným člověkem, nedozírnými hlubinami jeho duše.

Právě proto jsou tyto spory o egoismus natolik ideologicky vyostřené a nesmiřitelné: oba tábory si chtějí velmi složitou a rozporuplnou skutečnost zjednodušit na jeden jediný, nesložitý výkladový vzorec, který je nijak nenutí ke kritické reflexi jejich vlastních ideových principů.

Jsem naopak přesvědčen, že AOC a Sanders by si pohoršili, kdyby přestali mluvit o socialismu.

Celkově považuji tu kulturu vymazaných slov -- „ono to slovo v sobě skrývá rozporuplnou historii, tak ho nahradíme novým čistým, umytým“ -- za trochu pošetilou. Jak dlouho to trvalo, než v ústech mnoha lidí znělo Rom jako mnohem odpornější nálepka než cikán? Rok, rok a půl? Někdy v půlce devadesátých let se moje dávná kolegyni ze studií identifikovala po zážitku se zjevně rasově motivovanou "plně rezervované restauraci" jako "Cikánka romské národnosti"; byl to hodně hořký sarkasmus a jeden z těch okamžiků, kdy jsem se styděl za svou bílou kůži.

Socialismus má dlouho rozporuplnou historii a dráždí povrchní blbce k rychlému odsudku -- z mého pohledu dva důvody, proč na něm trvat. Ale i kdybych to bral pragmaticky (tedy spíše, abych si vypůjčil oblíbené slovo Oty Novotného, elektoralisticky), ono když budete tvrdit:

„Můj sociálně citlivý, ekologický, inklusivní a emancipačně zaměřený program, právě tak jako moje přesvědčení, že soukromé vlastnictví není nic posvátného a jsou situace, kdy je na místě ho omezit nebo vyvlastnit, to tedy vůbec není nic socialistického, jak se mi pokouší podsouvat můj pravicový oponent.“, tak i lidé, kteří absurditě té věty neporozumí teoreticky, budou velmi dobře slyšet falešné tóny a defenzívu vaší promluvy - a nebudou vás volit.

Ps. Ono austromarxismus patří k těm ideovým socialistickým proudům, které prakticky docela vyčerpaly --tím, že v podstatě v průběhu dvacátého století uskutečnily. Samozřejmě, mohu docela dobře hájit tézi, že vídeňská bytová politika navazuje na meziválečnou tradici rudých sídlišť , ale to jsou jen historické motivy.

Bylo zde v poslední době opakovaně hovořeno o tom, že mainstreamová část levice, jmenovitě sociální demokracie, postupem času veškeré své někdejší univerzálně humánní, emancipační ambice zredukovala na pouhý boj o materiální statky. Takto (dez)orientovaná sociální demokracie tedy fakticky zcela přebírá mentalitu buržoazie, s tím jediným rozdílem že jestliže buržoazní myšlení jako takové hlásá hierarchické rozdělování materiálních statků (v závislosti na výkonu), pak tato sociální demokracie chce prosazovat plošné rozdělování materiálních statků. Ale ideový horizont je nakonec společný v této fixaci veškerého životního smyslu pouze na statky ryze materiální.

V minulém příspěvku jsem provedl klasifikaci levicových hnutí podle jejich postoji k nutnosti systémové změny, především s pohledem na komplex vztahů ekonomických a majetkových. Zde ovšem musí být doplněno, že pro přiřazení toho či onoho (levicového) ideového proudu k autentickému socialismu naprosto nepostačí deklarovaná ochota provést to či ono vyvlastnění soukromého majetku. To by byl stále ještě příliš pohodlný, příliš laciný postoj. Aby bylo vůbec možno právem hovořit o autentickém socialismu, pak ruku v ruce se zásadním zpochybněním "přirozeného a posvátného" ekonomického pořádku založeného na soukromém vlastnictví musí jít i zásadní zvrat v chápání, v pojetí postoji člověka ke společnosti vůbec, tedy zásadní zvrat v mentalitě člověka.

Ty části levice, které se omezují na ryze materiální přerozdělování, totiž fakticky sdílejí buržoazní mentalitu v tom, že vyznávají primární n á r o k o v o s t lidského jedince. Veškerou svou činnost fixují na neustálou maximalizaci těch či oněch nároků, potřeb, požadavků jedince; od klasické buržoazie se toto myšlení tedy liší pouze rozdílem cest, jak tato nárokovost individua má být naplněna.

Faktickým základem ale i zde zůstává onen postoj individua, pro který měl Hegel označení "Willkür", čili libovůle respektive svévole individua, které se vyčlenilo z celku společnosti, které sebe sama považuje za nejvyšší entitu, za protagorovské "měřítko všech věcí".

Pravý, autentický socialismus se však nikdy nemůže uspokojit s tímto ryze materialistickým, maloburžoazním pojetím člověka a jeho údajné "svobody". Takto materialistické, nárokové pojetí člověka nakonec vede pouze k parmenidovské "špatné nekonečnosti", tedy k nikdy nekončící honbě za dalšími a dalšími - hmotnými či jinými - konzumními statky.

Pravý socialismus musí nevyhnutelně mít za svůj cíl zásadní obrat v chápání toho, co vlastně vůbec je člověk a jaké mají být cíle lidského žití. Takovýto socialismus musí zcela zásadně negovat onen postoj nekonečné nárokovosti lidského individua; a musí jít tedy ruku v ruce se schopností, k připraveností lidské bytosti k jejímu s e b e o m e z e n í, tedy k překonání, k osvobození se jejího sklonu ke konzumerismu. Tato ochota k vlastní sebereflexi, k vlastnímu - vědomému a uvědomělému - sebeomezení je tedy jedna stránka autenticky socialistického přerodu společnosti; ale druhá stránka této věci je pak princip primární o d p o v ě d n o s t i jedince vůči celku, vůči zájmům a potřebám celé společnosti.

A právě tohle je ta základní dělicí linie mezi socialismem skutečným, a mezi socialismem buržoazním. Pro buržoazní mysl je právě tato myšlenka primární odpovědnosti vůči potřebám celku nesnesitelná; neboť ona v tom okamžitě nevidí nic jiného nežli útok na svou nepodmíněnou "svobodu". Tato buržoazní mysl tedy v odpovědném vztahu člověka ke společnosti, v sebeomezení jeho choutek nevidí naplnění vyšší kvality mezilidských vztahů, a tedy i vyšší kvalitu svého vlastního žití a bytí, nýbrž stále jenom onen útok na absolutní suverenitu svého vlastního já.

Toto je tedy základní dělicí linie mezi socialismem autentickým, a mezi levicí mainstreamovou, která si na socialismus pouze hraje, pouze ho předstírá.

Pravý socialismus nikdy nemůže vzniknout tím, že budeme lidem stále více krmit jejich krky, jejich poživačnost, jejich individualismus. Kdo není ochoten k onomu zmíněnému sebeomezení, ten nemá s tímto pravým socialismem v posledku nic společného.

A ještě něco k polemice, zda je či není legitimní respektive účelné používat slovo "socialismus". Především je nutno konstatovat, že toto označení je vždy zavádějící, neboť má stálou tendenci možné cíle redukovat pouze na určitý, omezený katalog změn převážně v majetkové oblasti. Tím se pak ale vytrácí pohled na to, co by mělo být pravým, konečným cílem socialismu: totiž všestranná humanizace lidského světa.

Mnohem smysluplnější by tedy bylo, kdyby za tento konečný, vrcholný cíl byl vyhlášen právě onen projekt humanismu; a teprve sekundárně je pak možno uvažovat o tom, do jaké míry může - klasický či reformovaný - socialismus mít potenciál být cestou k tomuto konečnému cíli.

Slovo socialismus bychom mohli počeštit jako "zespolečenštíme", či "zespolečenštění". Za rozhodující je přitom tradičně považována oblast výrobních prostředků. Můžeme mít ovšem na mysli i posílení sounáležitosti mezi lidmi, tedy zmírnění panujícího individualismu a nerovnosti a z nich plynoucích důsledků.

Je skutečností, že nyní jen velmi málo levicových subjektů přesvědčivě trvá na socialistickém programu v prvně uvedeném smyslu (a o druhý se jen málo zajímá). Jestliže se tedy u nás termínem socialismus dnes neplýtvá, je to celkem oprávněné.

Kdo však rozhoduje (má rozhodovat) o (neformálním) označení či pojmenování? Vzhledem k panující rivalitě není vůbec jistota, že případné (shodné) přání levičáků budou pravice, média a společnost respektovat. Vzpomeňme jen na svého času s cílem dehonestovat zavedený výraz "socialisté" místo do té doby obvyklého "sociální demokraté".

Termín socialismus bych nechal jeho přirozenému osudu. Rozhodne o něm síla (či slabost) levice, její program, jakož i úroveň sémantického porozumění termínu.

Liberál je pokrytec a mluvka. Pro chudáka nic pořádného neudělá.

zatímco zatrplý pseudolevíčák s inklinací k urfašismu, který si své frustrace vylévá v komentářích na DR, toho pro chudáka udělá hrozně moc.

O označení rozhoduje úzus, který jak známo vládne i císařům; nicméně tato vláda -- jak už to u diktátorů bývá -- je náchylná podléhat vlivům hegemoniálních diskursů, dílem v dnešní době vytvářených exklusivním přístupem velkého majetku k massmediím.

Něco jiného je, kdo rozhoduje názvu odkazujícím k veřejnému obrazu určité skupinové reprezentace zájmů, postojů a tradic.

Tady má to, zda se příslušná skupina k nějakému názvu sama hlásí dost velký význam.

Pokud se např. jako "sociální demokrat" potichu zřeknu spojení zdůrazňujícího přesvědčení, že moderní demokracie se nemůže dlouhodobě udržet, natož prosperovat bez sociální kooptace všech občanů, tedy bez toho, že se snažila udržet faktický přístup občanů k rozhodování o věcech veřejných tím, že prosazuje opatření omezující drtivé a všechen čas pohlcující existenční starosti majority občanů, kteří jsou chudí nebo a chudobou ohrožení, a pokud zahodím svou historii pro údajně marketinkově vhodnější zkratkou SOCDEM, pak jsem rozhodl, k čemu se nehlásím. A musím si pak pořizovat "konzervativní socialismus" jako nahrážku. -- naštěstí je to spojení tak pitomé a tolik smrdí "nacionálním socialismem", že se mimo okruh své hlasatelky Maláčové neujalo, ale samozřejmě přispělo k sra.kám, ve kterých se někdejší slušná politická strana dnes reprezentována Zaorálkem válí jak prase v hnoji.

A pokud si maje socialistický program -- a to, co popisuje Martin Pleva ve svých esejích, je socialistický program -- nebudu chtít říkat socialista, může to mít dobré nebo marketinkové důvody. Martin Pleva uvádí ty druhé. Samozřejmě v politickém boji mi pak nalepí "socialistický" jako štempl podřadnosti (vždy jsem se toho i já zřekl), bez ohledu na obsah -- Trump a jeho předchůdci také bojují proti Care jako "socialistickému, tedy zločinnému zdravotnictví".

Ale abych ti Martine Plevo nekřivdil, možná že zrovna ty jsi ten typ, který adoptuje na dálku chudé africké děti a po večerech doučuje malé Romy v dětských domovech. Zas tak tě neznám.

Možná se jen, jako já kdysi, příliš díváš na Českou televizi a ještě si neprocitnul a neuvědomil si, jak liberálové znásilnili naši krásnou zemi.

Jinak některé zdejší toxické psychopaty už dávno neberu vážně a nehodlám se zdržovat čtením jejich nenávistných zmatených blábolů a už vůbec reakcí na ně. Jsou jako jedinci nakažení vzteklinou. Nechám je zase nějakou dobu se tu požírat navzájem.

Pan Horák zmínil, že zde v určitém smyslu děláme účet bez hostinského; to jest my se zde můžeme jakkoli dohodnout na společné definici pojmu "socialismus", ale je velice pochybné zda tím přesvědčíme pravici. Která toto slovo bude používat (a vykládat) nadále po svém.

Právě to je jakási chronická choroba levice: její příslušníci se stále chovají, jako by levice byla natrvalo hegemonem společenského dění. Že tedy postačí nějakým způsobem zřídit či iniciovat "ten správný" socialismus, a celé masy obyvatelstva (přinejmenším toho pracujícího) se k novému hnutí radostně přimknou.

Při jen trochu střízlivém pohledu by ale muselo být nepochybně jasné: reálný stav věcí je přesně opačný. Zcela natvrdo řečeno: nějaké "socialistické Boží království" na zemi není na pořadu dne. A to ani teď, ani v budoucnosti. Socialismus (ať už v jakékoli podobě) svou historickou úlohu už sehrál; dnes už není myslitelné pod jeho prapory shromáždit byť i jen nepatrně nadpoloviční většinu populace.

Má proto plnou pravdu pan Pleva, že užívání pojmu "socialismus" dnes už ztrácí smysl; a svými negativními historickými konotacemi pouze odstrašuje rozhodující části populace od případné osobní účasti na potřebném systémově reformním hnutí.

Bezpochyby, toto systémově reformní hnutí bude do značné míry spočívat na cílech i na teoretickém aparátu dřívějšího socialismu; ale opakuji znovu, je zapotřebí se definitivně rozloučit s iluzí, že by bylo možno reálně zavést nějaký socialismus klasického střihu. Ať by tímto "socialismem" měl být model podle umírněné sociální demokracie, anebo ale i model radikální socialistické transformace.

Už jsem svého času jednou napsal, že tato požadovaná systémová transformace musí být projektem zásadně novým; natolik novým že pro něj ještě vůbec nemáme žádné vhodné, výstižné označení. Interně - v rámci levice - proto sice ještě můžeme pomocně operovat se starým označením "socialismus"; ale pokud by se to s onou komplexní společensko-systémovou změnou myslelo opravdu vážně, pak je pro ni nevyhnutelné získat i jiné, nežli socialisticky smýšlející části populace. Jinak všechny řeči o "socialismu" zůstanou jenom věčný snem, trvalou iluzí a fikcí.

Z tohoto důvodu jsem navrhl, aby se prozatím daleko spíše hovořilo o projektu všeobecné h u m a n i z a c e společnosti. Takovýto projekt by totiž pravicová část politického, ideového a společenského spektra nemohla vzápětí odmrštit natolik, jak to může učinit s pojmem socialismu. Tuto pravicovou (nebo přinejmenším středopravou) část politického spektra by bylo možno konfrontovat s otázkou: je vaším cílem a přáním zřídit veskrze humánní společnost, anebo ne?

To je otázka, ze které by jim jen velmi obtížně bylo možné uniknout. Zamítnout, veřejně zavrhnout projekt humanismu - to by jim dost dobře nebylo možné, protože by tím okamžitě demaskovali svůj negativismus. Museli by tedy odpovědět "ano, samozřejmě že jsme pro humanismus" - a na tomto základě by pak už bylo možno stavět další otázky, jak je vůbec myslitelné deklarovat humanisticky orientovanou společnost na základě asociálního kapitalistického společenského zřízení.

Ještě jednou tedy: rozhodujícím prvním krokem je negace, překonání kapitalismu, a o nutnosti a potřebnosti tohoto kroku je zapotřebí přesvědčit rozhodující složky populace. A teprve jako druhý krok je možno vést diskuse a úvahy o tom, jakým způsobem je tuto negaci kapitalismu možno nejlépe provést.

Miroslav Veverka ve svém objemném, nesnadném, ale neobyčejně přínosném díle "Evoluce svým vlastním tvůrcem" velmi zajímavým příměrem vystihl potíže přechodu od systémových uspořádání nižšího řádu ke kvalitám řádu vyššího.

Tento problém je způsoben tím, že toto nové uspořádání, tato nová kvalita vytváří principiálně novou skutečnost, pro které si lidská mysl ještě vůbec nestačila vytvořit adekvátní představu, a tedy ani odpovídající pojmy. A proto se stále snaží si tuto novou skutečnost zpřítomnit podle starých, zavedených představ, a podle starých zavedených pojmů. (Klasickým příkladem tohoto zpožďování lidské mysli za reálným vývojem by mohl sloužit revoluční skok od newtonovské mechaniky k teorii relativity: běžná lidská mysl stále propadá snaze si principy teorie relativity a časoprostoru převést na pojmy důvěrně známé newtonovské mechaniky; což pak ovšem nevyhnutelně vede k nepochopení oné zásadně nové perspektivy.)

Veverka v této souvislosti hovoří o užívání "staré řeči". Tato "stará řeč" se tedy snaží suplovat absenci ještě nestvořené "nové řeči", snaží se novou skutečnost převést na své důvěrné známé pojmy; ovšem tím se nevyhnutelně míjí s touto novou skutečností, s touto novou kvalitou, a falšuje její novátorský charakter.

A je to i pojem "socialismus", který je součástí této staré řeči. Je nutno si připomenout, že tento termín "socialismus" má původ v první polovině 19. století - tedy v éře raného kapitalismu, v éře industriální produkce a masového nástupu víceméně pouze mechanicky činné dělnické třídy. Tedy v době kdy se mohlo zdát, že drastické majetkové a jiné sociální rozdíly je možno jednou provždy překonat v zásadě jednoduchým, jednorázovým aktem proměny této dělnické třídy ve společenského hegemona. A to ať už cestou klasické revoluce, anebo cestou parlamentní většiny.

Dnešní svět - svět razantního nástupu moderní techniky (včetně umělé inteligence), svět charakterizovaný přesunem z materiální produkce do sféry služeb, spolu s dramatickým mizením dělnické třídy - tento svět je ale už zcela jiný nežli onen z třídního hlediska jasně diferencovaný svět devatenáctého století. Jak v obecné rovině naprosto přesně ukázal M. Veverka, nastupující změny současného světa budou představovat zcela zásadně nové uspořádání systémových vztahů, principiálně novou kvalitu. Tento nový svět nelze vytvořit pod praporem nějaké jednoduché, zdánlivě spásné ideje, nýbrž bude se nevyhnutelně jednat o velice složitý, komplexní proces, kdy budou mezi stávajícími elementy života společnosti vytvořeny kvalitativně nové vztahy.

Tento nastávající proces komplexní systémové transformace (stávajícího kapitalismu) tedy v žádném případě nelze v adekvátní míře postihnout termínem "socialismus". Zopakujme ještě jednou: tento termín je součástí pojmového arzenálu "staré řeči", která je spojena dávno prošlými skutečnostmi společenského života. Tento pojem "socialismus" stále ještě sugeruje že řešení problémů a systémových kolizí současného světa je možno dosáhnout nějakým jednoduchým, intelektuálně nenáročným způsobem, tedy pouze aktem jakési "socializace" kapitalismu. Tak tomu ale v žádném případě není; a setrvávání na této falešné víře pouze odvádí pozornost od pravých cílů.

I z tohoto důvodu je tedy zapotřebí rozloučit se se starým pojmem "socialismus"; a veškeré úsilí zaměřit na - složité a komplexní - tvoření nové skutečnosti. Ta už si pak sama vytvoří své vlastní, svou novou, vyšší kvalitu adekvátně vyjadřující pojmy.

V minulém příspěvku bylo řečeno, že pro - doufejme že nadcházející - systémovou transformaci současného uspořádání liberálního kapitalismu není vhodné užívat zavedeného pojmu "socialismus", neboť ten svou zužující perspektivou nemůže adekvátně vystihnout nutnou komplexitu této změny.

Tento pojem "socialismus" stále ještě sugeruje, že je možné nutnost a potřebnost této komplexní transformace obejít nějakou jednoduchou, ideově a intelektuálně nenáročnou změnou - ať už v oblasti vlastnictví, nebo v pojetí sociální role státu, nebo v oblasti rozhodovacích procesů (princip samosprávy). To všechno jsou pouze dílčí aspekty, které nikdy nemohou dostát oné potřebné komplexitě.

Je ovšem možno položit otázku: jestliže ne socialismus, co potom tedy? - Minule bylo sice řečeno, že výsledkem této systémové transformace bude principiálně nová skutečnost společenských vztahů, pro kterou ještě vůbec nemáme k dispozici adekvátní pojmy. Bylo ovšem také řečeno, že tato nová skutečnost - jakmile začne proces její instalace - si své odpovídající pojmy už najde, vytvoří sama. A přece jenom je možno už předem alespoň do jisté míry odhadovat, jaké základní znaky by tato nová skutečnost, nová společnost měla vykazovat.

Především je nutno si uvědomit (respektive přiznat): ano, bude to sice změna zásadní, komplexní - ale na straně druhé nebude nijak dramaticky radikální. Současné systémové uspořádání není nahodilé, nýbrž vyvinulo se organicky, spontánním vývojem, a nelze ho tedy jen tak paušálně zavrhnout (ve stylu bolševické revoluce), aniž by důsledkem nebyly těžké otřesy sociálních struktur, procesů a vztahů.

Především je ještě jednou nutno zdůraznit: v žádném případě tato systémová změna nebude za svůj výsledek mít nějaký "socialismus", tedy naprostou homogenizace veškerého společenského dění ve smyslu jednoho jediného vůdčího principu. Životní procesy moderní společnosti jsou příliš komplexní, a tedy obsahující příliš mnoho protichůdných, až přímo protikladných momentů a faktorů, nežli aby bylo vůbec možno seriózně uvažovat o tom všechny tyto protichůdné síly síly svést do jednoho jediného, vnitřně bezrozporného řečiště "socialismu".

Když tedy ne radikální změna (revoluce) ve smyslu socialismu, co pak? - Jak už bylo řečeno, současné (ekonomické, společenské, politické) uspořádání se vyvinulo organicky, a nelze ho lámat přes koleno. To jest: v zásadě je nutno ho zachovat tak dalece jak jen možno; ale na straně druhé je zapotřebí tomuto konstantnímu komplexu života společnosti implantovat jiný způsob fungování, jiné parametry.

V zásadě se jedná o velmi podobný podvojný přístup k dané sociální entitě, s jakým svého času vystoupil Ježíš Nazaretský. Na jedné straně stojí jeho radikální, až výhružné sdělení "nepřišel jsem, abych přinesl mír, nýbrž meč" - ale na straně druhé stojí jeho mnohem umírněnější zvěstování: "nepřišel jsem Zákon zrušit, nýbrž ho naplnit".

Přesně to je to, o co se jedná i v daném případě. Celou věc je možno formulovat takto: je nutno si klást radikální cíle - ale přitom používat co nejmírnější prostředky. Především v oblasti ekonomiky není možno se pouštět do nějakých (dalších) dobrodružství a neuvážených experimentů; jedna zkušenost s dezolátním stavem "socialistické" ekonomiky by měla jednou provždy stačit.

Konkrétně: ano, společenské produkci je zapotřebí vtisknout do jisté míry "socialistický" charakter v tom smyslu, aby se v jejích procesech a cílech mnohem více uplatňoval zájem společenský, zájem na všestranné humanizaci jak produkce, tak spotřeby. Ale - na straně druhé nikdy nelze beze zbytku zrušit vlastní, osobní, soukromý zájem každého jednotlivého aktéra ekonomické sféry na realizaci jeho vlastního materiálního prospěchu.

Je tedy nutno se smířit s tím, že zde bude navždy panovat určitý protiklad, stálé pnutí mezi tímto zájmem soukromým a zájmem společným; to jediné o co se jedná je tyto protikladné perspektivy navzájem sladit tak dalece jak je to jenom možné.

A co platí pro oblast ekonomiky, to stejně tak platí pro všechny ostatní sféry společenského života. Jmenovitě princip "demokratického pluralismu" - ten v zásadě správně vyjadřuje přirozenou různost názorů a vyznávaných hodnot u různých lidí, jenom že ve své liberalistické podobě nikdy nedokáže překročit hranici této pouhé různosti.

To jest: tento liberalistický pluralismus prostě hodí všechny různé názory a zájmy na jednu hromadu, a předstírá že tím už bylo pro blaho lidstva učiněno maximum možného. Toto liberalistické pojetí principu pluralismu ale trpí dvěma zásadními deficity:

- za prvé, tuto různost názorů ponechává pouze v její pozici konfliktu, střetu; nedokáže se tedy žádným způsobem povznést na její čirý negativismus. On sám neobsahuje nic, co by tuto pluralitu různosti dokázalo spojit, syntetizovat v jeden navzájem provázaný, progresivní celek.

- a za druhé, tento pluralismus se omezuje víceméně jenom a pouze na ryze politickou sféru. To neznamená, že by lidé ve svých osobních životech nemohli vyznávat či praktikovat různé životní formy; ale tento liberální pluralismus se touto sférou (tedy sférou vlastní životní existence člověka) nezabývá prakticky už vůbec. Jestliže tedy ve sféře politiky tento liberalistický pluralismus zůstává stát u pouhého negativismu vzájemných vztahů, pak ve sféře životní, existenciální tento pluralismus už nevytváří vazby naprosto žádné, nýbrž společnost nechá rozpadat na množinu individuálních, ryze privátních životů, nemajících pro sebe navzájem žádný význam.

Co je tedy zapotřebí: stejně jako v ekonomice, tak i v těchto obou sférách na jedné straně zachovat princip autonomie jednajících subjektů (tedy princip plurality) - ale na straně druhé tuto pluralitu nepřenechat pouze jejímu vlastnímu osudu, nýbrž vytvořit reálné podmínky pro její pozitivní syntézu, pro vzájemně se obohacující propojení různých náhledů, perspektiv a životních projektů.

Takové jsou tedy požadavky a cíle, které je nutno klást na společnost nového typu. Jedná se o pokud možno harmonické propojení dvou o sobě protichůdných principů; pokud bychom tuto novou skutečnost měli vyjádřit pojmy "staré řeči", bylo by ji snad možno nazvat "pluralistickým socialismem". Ale je dost dobře možné, že ona žádný specifický název vůbec mít nebude; nýbrž že až lidé nahlédnou a pochopí zásadní limitovanost obou navzájem soupeřících systémů - socialismu a liberální demokracie - že prostě začnou přirozeným způsobem žít způsobem života, který tuto jejich omezenost překračuje a překonává.

stará slova jsou k tomu, abychom se domluvili.

Například, abychom díky tomu, jak se slovo používá, věděli, že socialismus je stejně tak málo definován "jedním vůdčím principem" jako jakýkoliv jiný režim, který umožňuje lidem být spolu a společně vytvářet to co potřebují k životu -- chleba, básně, vzdělání svých dětí nebo cesty a nemocnice. V tom se od sebe žádný myslitelný socialismus, kapitalismus nebo jakýkoliv typ předmoderní společnosti neliší.

To, co vůči těm druhým režimům socialismus odlišuje, je přesvědčení, že soukromé vlastnictví není posvátným, od přírody daný předpokladem pro stále vzrůstající dělbu práce, a tudíž prosperitu (a že dokonce, že ani to "...a tudíž" není nijak přesvědčivě podložené) a že pokud příliš příkré nerovnosti ve vlastnictví a příjmech způsobují poruchy ve společné tvorbě vůle občanů o věcech veřejných a vylučují část lidí ze společenského života, pak je odstranění těchto poruch nadřazeno zájmu soukromého vlastnictví.

Pokud pan Poláček věren svému ekonomickému determinismu -- dogma sdílené se stalinisty a neoliberály -- redukuje toto přesvědčení na jeden princip, budiž. Sociální demokrat -- ani socialista jiná odrůdy -- by tak činit neměl, protože se tak vzdává jak těch nejinspirativnějších zdrojů socialistického myšlení, tak legitimity vlastního postoje -- a nemyslím si, že by třeba Martin Pleva chtěl požadavky na progresivní zdanění považovat za výraz nenávisti vůči bohatým a parazitismus na těch, kdo se dopracovali úspěchu; protože právě této neoliberální karikatuře nedokáže bez legitimity nezbytností sociálního rozměru demokracie dost přesvědčivě čelit.

"stará slova jsou k tomu, abychom se domluvili", míní pan Profant.

Jenže bohužel - tímto způsobem je možno se domluvit pouze o starém, již přežilém světě, pouze o starých entitách a jejich obsahu. Jak pan Profant sám názorně dokumentuje ve svých vlastních dalších výkladech.

Pan Profant tvrdí, že "socialismus je stejně tak málo definován "jedním vůdčím principem" jako jakýkoliv jiný režim, který umožňuje lidem být spolu" - aby pak vzápětí takovýto vůdčí princip socialismu sám formuloval. Totiž jako zásadní odmítnutí téze o přirozeném charakteru, tedy o prioritě principu soukromého vlastnictví. Jenže - právě o této nedotknutelnosti principu soukromého vlastnictví je (jmenovitě po zhroucení světa socialismu) pevně přesvědčena naprostá většina populace.

Zavést - údajně nedefinovatelný - socialismus tedy neznamená nic jiného, nežli tak či onak začít potlačovat, a tedy i (mocensky) utlačovat to, co je životním přesvědčením většiny populace.

Na rozdíl od mínění pana Profanta je totiž k a ž d ý společenský systém nevyhnutelně definován svou vůdčí - organizační, funkční i mocenskou - ideou. Ať se jedná o vůdčí princip absolutistický, liberalistický či "socialistický"; ten této jednotící vůdčí ideje by se daná společnost a stát rozpadly na volný konglomerát navzájem nesouvisejících entit.

---------------------------

Dále mi pan Profant předhazuje údajný "ekonomický determinismus", a staví mě tak na roveň se stalinisty a neoliberály. Ovšem - mně není znám ani jediný stalinista či neoliberál, který by Marxovu klíčovou tézi o určující roli "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě" dokázal v její pravé hloubce a dosahu pochopit. Právě tato téze je jedním z těch vůbec nejobtížnějších míst celé marxistické teorie (dost možná tím vůbec nejobtížnějším), a zcela mimo zde pravidelně bývají nejen stalinisté a neoliberálové, ale i prakticky naprosto všichni buržoazní autoři. ("Buržoazní" je zde míněno ve smyslu německého "bürgerlich", občanský.)

Konkrétně český právní filozof (a dnes ústavní právník) Jiří Přibáň v deníku Právo před časem tvrdil, že Marx prý prohlašoval že sféra umění je determinována sférou ekonomickou. Což mu postačilo k tomu, aby s Marxem a jeho dílem definitivně skoncoval.

Jenže, základní vada na těchto vývodech pana profesora Přibáně je, že Marx by takovýto kapitální nesmysl nikdy nevyslovil. Je to scéna, která se ještě dvě století po Marxovi opakuje znovu a znovu: jakýsi pseudovědátor zcela falešným způsobem vyloží Marxe - aby pak s halasnou vítězoslávou takto zdeformovaného Marxe "definitivně vyvrátil". Ve skutečnosti tím nevyvrací nic jiného nežli sám sebe, svou vlastní neschopnost pochopit myšlenky velkého německého sociálního myslitele 19. století.

Takže, pane Profante, onen "ekonomický determinismus", který mi podsouváte, ve skutečnosti není nic jiného nežli ideologická nálepka kterou si vymysleli buržoazní autoři, když zase jednou nedokázali pochopit Marxe.

Pravý obsah originální Marxovy téze o určujícím postavení "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě" má za svůj obsah velice složitý komplex systémového působení, kdy se jednotlivé elementy jednoho a téhož systému (tedy dané společnosti) ovlivňují navzájem - ale v kterýchžto neustálých procesech vzájemného působení se materiální sféra "konec konců" ukáže být tou silnější, neboť je pro život společnosti rozhodující. Politické instituty (a tím spíše lidské představy a ideje) je možno tím či oním způsobem variovat - ale když se rozpadne sféra společenské produkce (tedy právě tato Marxova "materiální základna"), pak se nevyhnutelně hroutí celé společenské uspořádání.

Ano, tento Marxův model je samozřejmě možno kritizovat pro jeho určitou jednostrannost; ale při odhlédnutí od tohoto jednostranného zaměření mu nelze právem upřít jeho systémovou správnost. A to ať se to vyznavačům údajně "naprosto svobodného" vědomí jakkoli zajídá. Před realitou je samozřejmě možno dlouhou dobu zavírat oči; ale tím ji není možno odstranit, právě jakožto realitu.

Rád bych (snad se k tomu dostanu) na zdejší úvahy rovněž navázal, zatím však jen stručně k jedinému bodu. Byl bych, pane Poláčku, co se týče argumentu, že nyní je naprostá většina lidí proti názoru o legitimitě zcizitelnosti soukromého vlastnictví, opatrný. Resp., jinak, hegemonii téhož mínění bychom mohli velmi důvodně asociovat také (ještě) s dobou po roce 1900, ale nečiníme tak, neboť víme, co následovalo a jaké to nabylo síly.

Zmíním ještě, že pamatuji jisté své (dobře postavené) kolegy, kteří před jedněmi volbami rozesílali firemní poštou e-maily, že je určitě třeba volit ODS. Bylo mi tehdy jasné, že jsou to právě oni, kteří by v případě likvidace firmy v důsledku společenské změny zcela opačným druhu, než momentálně podporovali, nejrázněji při "porcování medvěda" žádali vypořádání ve vlastní prospěch.

Samozřejmě, nyní se vše "socialistické" nachází v globální defenzivě... (Více o ní snad příště.)

Totiž, pane Horáku, postoje většinové populace k systému kapitalismu jsou skutečně nemálo ambivalentní.

Nemám bližší informace jak je tomu v současné době s náladami české populace v dané záležitosti, ale v Německu byla svého času provedena anketa, z jejíchž výsledků vyplynulo že vysoce nadpoloviční většina respondentů by si přála nějaké jiné, lepší, humánnější, spravedlivější uspořádání nežli je kapitalismus. Ovšem - za předpokladu že by zde byla k mání nějaká věrohodná, použitelná, funkční alternativa.

Jak řečeno jedná se o výsledky výzkumu (pouze) z Německa. Nicméně bych si troufal tvrdit, že za standardních okolností by výsledky podobných anket ve většině průmyslově vyspělých zemí byly značně podobné. Lidé samozřejmě vnímají inherentní dravost, bezohlednost, nespravedlivost kapitalistického uspořádání. (Ostatně, tuto dravost oni sami prakticky dnes a denně zakoušejí na vlastním těle.)

Takže touha po nějakém lepším, humánnějším, sociálně ohleduplnějším uspořádání by zde zřejmě byla. Ovšem - při hledání možných alternativ se zde vynořuje znovu a znovu ta samá výhrada: kdyby zde byla k mání nějaká přesvědčivá alternativa. A to především znamená: nějaká alternativa, která by byla ekonomicky alespoň v zásadě srovnatelná s kapitalismem; to jest, která by mohla většinové populaci zajistit (alespoň) v zásadě stejnou životní úroveň.

A v tomto ohledu je zcela zjevné: všechny formy socialismu historicky znovu a znovu prokazovaly svou ekonomickou neschopnost. A to se zdaleka netýká pouze států se socialistickou/komunistickou ideologií a se státně (tedy byrokraticky) řízenou ekonomikou; nýbrž i socialistickým respektive sociálně demokratickým stranám v západním světě bývá obecně přisuzována mnohem nižší ekonomická kompetence, nežli stranám pravicovým. Ostatně právě to je základní důvod, proč dnes dokonce i zbytková dělnická třída mnohem spíše volí strany pravicové nežli sociálně demokratické: protože je jim daleko důležitější fungující ekonomika s nízkou mírou nezaměstnanosti nežli nejistý výhled na vyšší míru přerozdělování, ovšem se stagnující ekonomikou.

Jednou větou by tedy asi bylo možno říci: ano, většina lidí by se v obecné rovině zřejmě bez problémů dokázala vzdát "posvátného" institutu soukromého vlastnictví výrobních prostředků; ale reálně by tak byli ochotni učinit jenom v tom případě, že by měli garantovanou ekonomicky stejně efektivní náhradu.

A ještě něco je zapotřebí k dané záležitosti připojit. Bylo řečeno, že většina populace (západní) společnosti by byla za určitých okolností ochotna přiklonit se k jinému společensko-ekonomickému zřízení nežli je kapitalismus; že by tedy byla ochotna vzdát, nebo přinejmenším výrazně omezit princip soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Ovšem - i tak vždy ve společnosti zůstane výrazná a nepřehlédnutelná, nepoddajná minorita skalních zastánců soukromé ekonomické iniciativy, a tedy i soukromého vlastnictví. A jakékoli společenské uspořádání, které by bylo možno právem definovat jako "socialistické", by nevyhnutelně narazilo na tvrdý odpor této části populace; a pokud by tento socialistický režim nicméně hodlal prosadit své socialistické principy, pak by to bylo možné pouze pouze cestou ignorování, neuznání požadavků této části populace; ne-li přímou represí vůči ní.