Čím více se blíží sněmovní volby, tím vyhrocenější rétoriku od politiků slýcháme. Přestože nejde o nic nového, poslední roky se vyznačují nebezpečným trendem, který má hlubší a dlouhodobé dopady na naši společnost. Sociální sítě — se svou logikou algoritmů upřednostňujících emocionálně zabarvený obsah a efektem vzájemného utvrzování podobně smýšlejících — proměňují způsob, jakým občané politiku vnímají. Občané, redukovaní na konzumenty politických sdělení, se stávají otupělí vůči běžnému, nekonfliktnímu politickému diskurzu a naopak vyhledávají podněty, které v nich vyprovokují reakci, zvláště hněv.

Stáváme se narkomany s potřebou zvyšování dávky vyhrocených politických sdělení a příběhů, které záměrně zjednodušují složitou a nepřehlednou realitu a dávají nám možnost alespoň na okamžik zhmotnit naši frustraci a obavy — a přidělit jim konkrétní tvář.

A protože strach a hněv patří v politickém marketingu k nejmocnějším nástrojům mobilizace, politici s nimi, nyní za dodatečné pomoci algoritmů, umně pracují. Strany a hnutí bez pevného hodnotového rámce na tomto typu komunikace vystavily svoji „politickou živnost“. Například polarizační komunikační strategie Tomia Okamury nebo Andreje Babiše byly již do detailu popsány v řadě popularizačních i odborných textů.

Ráda bych se zde ale pozastavila nad dramatickou proměnou obsahu i formy komunikace představitelů subjektu, který řadíme mezi takzvané tradiční strany s čitelnou ideologií.

Zaorálek a Fico

V posledních měsících se mne mnoho lidí ptá, co se stalo s Lubomírem Zaorálkem. Opravdu věří proruským narativům, které nyní šíří? Chce ve skutečnosti vystoupit z NATO a EU? A jak je možné, že hájí dezinformační scénu? Na tyto otázky dokáže zcela zodpovědět asi jen on sám.

I mne jeho proměna zpočátku zaskočila, následovalo hluboké lidské zklamání, protože naše vztahy byly vždy velmi korektní a z mé strany by se dalo hovořit o respektu k jeho osobě. Ale přesto, nebo snad právě proto si dovolím nabídnout vysvětlení, které koresponduje s tím, co bylo řečeno úvodem o otupělosti a hněvu občanů v éře sociálních sítí.

V Zaorálkově případě se pravděpodobně jedná o kombinaci charakterových vlastností — zejména schopnost přizpůsobení se — a strategie snažící se najít díru na politickém trhu a zachránit vlastní politickou existenci. Svoji roli zde hraje inspirace tím, co se podařilo Robertu Ficovi na Slovensku. Příběhy obou politiků se totiž v něčem podobají.

Fico je v prvé řadě pragmatik. V době jeho prvního premiérského období se vyjadřoval o Evropské unii pozitivně, hovořil o ní dokonce jako o životním prostoru Slovenska. Obhajoval přijetí eura jako symbolu důvěryhodnosti a stability, které jeho zemi členství ve společenství přináší. Profiloval se jako spolehlivý partner, protože si dokázal spočítat ekonomické i sociální benefity evropské spolupráce.

Podobné začátky jsou patrné i u Zaorálka. Jako poslanec hájil program ČSSD podporující vstup České republiky do EU. V dalších letech naše členství aktivně hájil. Například v roce 2013 v rozhovoru pro Euractiv řekl, že „kromě ekonomiky je však pro nás Unie důležitá i jako politicko-kulturní orientace. Chceme být součástí Evropy — jejího životního stylu, jejích dějin i způsobu života. Chceme se plně podílet na dalším vývoji evropské integrace. Začlenění do EU má nepochybně zásadní vliv i na naši bezpečnost.“

V té době byl stínovým ministrem zahraničí a sociální demokracie jako jednu z konfliktních linií vůči euroskeptické ODS zvolila právě odlišný přístup k Evropské unii. Silné proevropské postoje zastával ještě v roce 2017, kdy v rozhovoru pro Aktuálně.cz označil příznivce Czexitu za vlastizrádce a vylučoval rovněž spolupráci s SPD i komunisty, zejména pro jejich vazby na nedemokratické režimy.

„Je to u nich pořád stejné, potkávám se s nimi v řadě sociálních věcí, ale oni mají pořád ty své kamarády třeba v Severní Koreji. Já jim říkám: Jak chcete dělat vládní politiku, když máte kamarády na takových místech? To vás v jakékoli normální demokratické společnosti diskvalifikuje. Nebo když mluví o referendu o vystoupení z NATO. Je to u nich podobné jako u SPD. Dokud nebudou schopní přehodnotit svoje kamarádství ve světě, tak s nimi nemůžete spolupracovat.“

Komunisté své přátele nepřehodnotili, Zaorálek naopak ano. Proč? Už ve zmiňovaném rozhovoru z roku 2017 je patrné, že si Zaorálek uvědomoval atraktivitu populistů a toho, co sám označil za „politické podnikatelství“. Dodal tehdy: „Ale chudáci lidi tomu věří. Může nás to mrzet. Je to naše chyba, že jsme to nedokázali přebít.“

Ano, politickou existenci založenou na agresivní rétorice a polarizaci je těžké přebít. A tradiční strany po celém světě se s lepšími či horšími výsledky snaží „politické podnikatele“ porážet. Některé z nich, jako například slovenský SMER, zvolily možnost být jako oni. A to samozřejmě neuniklo Zaorálkově pozornosti.

Pokud byl zpočátku Fico pragmatickým podporovatelem EU, jeho postoj se dramaticky změnil v roce 2018 po vraždě Jána Kuciaka. Fico se snažil odklonit pozornost slovenských občanů a začal s agresivnější suverenistickou rétorikou, která mu pomáhala vykreslit bruselské elity jako vnějšího nepřítele, kterého potřeboval pro politické přežití.

Poté, co odešel z funkce premiéra a na politickém trhu mu vznikla konkurence v podobě Hlasu, se preference SMERu pohybovaly na necelých deseti procentech (leden 2021). Fico věděl, že kritika pravicové vlády Matoviče (posléze Hegera) nemusí stačit, protože to samé dělal i Hlas.

Preference Smeru začaly raketově růst až poté, co Fico našel nové téma s výrazným polarizačním potenciálem — válka na Ukrajině. Od počátku kritizoval protiruské sankce a pomoc Ukrajině, čímž se mu podařilo obsadit segment podobně naladěných voličů. Ke konci roku 2023 byl s preferencemi na dvojnásobku. Jako správný „politický podnikatel“ našel díru na trhu.

Proměna Lubomíra Zaorálka

Lubomíru Zaorálkovi cesta do podobných politických pozic trvala o poznání déle. Přeci jen byl limitován vlastní stranou, která za Šmardova vedení odmítala měnit identitu sociální demokracie výměnou za možnost získat voliče s vyhraněnými postoji k Ukrajině nebo establishmentu obecně. Přesto se Ficovu strategii pokusil uplatnit v evropských volbách, například ostrými výroky o kolaborantské Fialově vládě nebo zjevnou snahou profilovat se jako antisystémový kandidát.

Když se následně ukázalo, že Zaorálek jako lídr dosáhl na historicky nejhorší výsledek Sociální demokracie, logicky to mělo znamenat konec očividně neúspěšné strategie, kterou zvolil. Snaha získat voliče SPD, ANO a STAČILO! tím, že se tvářil jako bojovník proti systému, přestože byl již inventářem polistopadové politiky, nemohla uspět. Zaorálek v této pozici nebyl autentický, lidé volili originál, nikoliv lacinou kopii.

Podcenili jsme ovšem sadu Zaorálkových vlastností a schopností, které mu ostatně pomohly tak dlouho vydržet ve vrcholné politice — odmítat politickou odpovědnost, popřít sama sebe a hbitě se adaptovat na mocenské proměny uvnitř strany i navenek.

Oproti Babišovi nebo Okamurovi byl ovšem vždy limitován sociálnědemokratickou ideologií, která v teoretické rovině slouží jako mantinel bránící politikovi vykročit do extrému. Ukázalo se však, že i ideologické kotvy se lze zlehka zbavit, pokud máte dostatek spojenců ve vedení strany.

S nástupem Jany Maláčové do čela tahle konstelace nastala. Hodnoty se staly nechtěným moralizováním, sociálnědemokratická identita přežitkem. A tak mohou, nyní již v dresu STAČILO!, Zaorálek a Maláčová v honbě za poslaneckými mandáty popírat i vlastní slova.

Když Rusko napadlo Ukrajinu, Zaorálek hovořil o evropském 11. září a oddychl si, že pobaltské státy i Polsko jsou součástí NATO. Také se ostře vymezil proti ruským lžím o údajné genocidě v Doněcku a Luhansku. Dnes naopak ve videích opakuje ruskou propagandu (sám použil i termín speciální operace), odmítá vstup Ukrajiny do EU (protože nemá dobré vztahy s Maďarskem a Slovenskem), souhlasí s referendem o vystoupení z Unie i NATO a hájí paramilitární choutky některých představitelů STAČILO!. Plně přepnul do Ficova módu.

Jenže i v politice platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zaorálek to zakusil v evropských volbách, nicméně absence schopnosti převzít za svá rozhodnutí odpovědnost mu nedovolila selhání této strategie vidět. Naopak, dozvěděli jsme se, že za tragický volební výsledek může Šmarda.

Fico byl věrohodnější, protože reagoval včas, než se okno příležitosti mohlo uzavřít. Zatímco Sociální demokracie po vypuknutí války v Lidovém domě ubytovávala ukrajinské uprchlíky, protože byla věrna principům solidarity, Fico se proti pomoci Ukrajině ohrazoval. Nadto byl od počátku lépe přijímán dezinformační scénou, která získala na síle v době pandemie. Zaorálek ani Maláčová důvěru české dezinformační scény nemají, protože byli ministry vlády, která restriktivní protipandemická opatření zaváděla.

Obléknout si trikot STAČILO!, křičet o boji proti systému a mlčící většině v poslední třetině zápasu nemusí ani tentokrát Zaorálkovi vyjít. A pokud se přeci jen jemu a Maláčové podaří získat mandát, potvrdí se tím Zaorálkova vlastní slova. Chudáci lidi politickým podnikatelům opět uvěřili.