↗

Fico byl ve svém obratu věrohodnější, protože reagoval včas, než se okno příležitosti mohlo uzavřít. Zaorálek ani Maláčová důvěru české dezinformační scény nemají, protože byli ministry vlády, která protipandemická opatření zaváděla. Foto FB Lubomír Zaorálek

Čím více se blíží sněmovní volby, tím vyhrocenější rétoriku od politiků slýcháme. Přestože nejde o nic nového, poslední roky se vyznačují nebezpečným trendem, který má hlubší a dlouhodobé dopady na naši společnost. Sociální sítě — se svou logikou algoritmů upřednostňujících emocionálně zabarvený obsah a efektem vzájemného utvrzování podobně smýšlejících — proměňují způsob, jakým občané politiku vnímají. Občané, redukovaní na konzumenty politických sdělení, se stávají otupělí vůči běžnému, nekonfliktnímu politickému diskurzu a naopak vyhledávají podněty, které v nich vyprovokují reakci, zvláště hněv.

Stáváme se narkomany s potřebou zvyšování dávky vyhrocených politických sdělení a příběhů, které záměrně zjednodušují složitou a nepřehlednou realitu a dávají nám možnost alespoň na okamžik zhmotnit naši frustraci a obavy — a přidělit jim konkrétní tvář.

A protože strach a hněv patří v politickém marketingu k nejmocnějším nástrojům mobilizace, politici s nimi, nyní za dodatečné pomoci algoritmů, umně pracují. Strany a hnutí bez pevného hodnotového rámce na tomto typu komunikace vystavily svoji „politickou živnost“. Například polarizační komunikační strategie Tomia Okamury nebo Andreje Babiše byly již do detailu popsány v řadě popularizačních i odborných textů.

Ráda bych se zde ale pozastavila nad dramatickou proměnou obsahu i formy komunikace představitelů subjektu, který řadíme mezi takzvané tradiční strany s čitelnou ideologií.

Zaorálek a Fico

V posledních měsících se mne mnoho lidí ptá, co se stalo s Lubomírem Zaorálkem. Opravdu věří proruským narativům, které nyní šíří? Chce ve skutečnosti vystoupit z NATO a EU? A jak je možné, že hájí dezinformační scénu? Na tyto otázky dokáže zcela zodpovědět asi jen on sám.

I mne jeho proměna zpočátku zaskočila, následovalo hluboké lidské zklamání, protože naše vztahy byly vždy velmi korektní a z mé strany by se dalo hovořit o respektu k jeho osobě. Ale přesto, nebo snad právě proto si dovolím nabídnout vysvětlení, které koresponduje s tím, co bylo řečeno úvodem o otupělosti a hněvu občanů v éře sociálních sítí.

V Zaorálkově případě se pravděpodobně jedná o kombinaci charakterových vlastností — zejména schopnost přizpůsobení se — a strategie snažící se najít díru na politickém trhu a zachránit vlastní politickou existenci. Svoji roli zde hraje inspirace tím, co se podařilo Robertu Ficovi na Slovensku. Příběhy obou politiků se totiž v něčem podobají.