No ano, bezpochyby naprosto správný a přesný výčet základních atributů hnutí "Stačilo!" Takovýchto odsudků tohoto hnutí z té části levice, kterou bychom mohli nazvat "hodnotovou", bylo možno už slyšet a číst několik. Ještě jednou: všechny tyto kritiky onoho obskurního hnutí jsou naprosto správné a legitimní; jenom zde vždy chybí položení klíčové otázky "Proč?" Proč tomu tak vůbec je, jaké jsou vlastně příčiny toho, že mohlo dojít k takto deformovanému, až přímo patologickému vývoji v táboře levice. Zkrátka, tyto veškeré analýzy hnutí "Stačilo!" a subjektů s ním spojených zůstávají stát pouze u bezprostřední roviny politické respektive subjektivně-personální, ale tyto analýzy nejdou dále, k hlubším příčinám vzniku a existence tohoto fenoménu.

Že klasická (hodnotová) levice tuto otázku nestaví není ovšem příliš překvapující; musela by totiž přitom nastavit zrcadlo sama sobě. Nejkratší, nejpřímější - a je nutno se obávat, že velmi pravděpodobnou - odpovědí na tuto otázku totiž je, že hnutí "Stačilo!" je prakticky tím jediným subjektem na levici, které si ještě dokázalo uchovat "drajv". Které má ještě nějakou energii, které ještě vůbec projevuje nějaké znaky života (byť i destruktivně orientovaného), zatímco ostatní segmenty levice vedou víceméně už pouze stínovou existence nemrtvých zombies; ještě ne dost mrtvých aby je bylo možno v klidu pohřbít, ale zdaleka ne tak živých aby mohly být něčím více nežli hlasy z říše duchů.

Z tohoto tábora hodnotové levice zaznívají stížnosti (a stejně tak zde Jiří Dolejš) na antisystémově-destruktivní zaměření hnutí "Stačilo!" Tyto výtky jsou dozajista oprávněné; jenže z opačného pohledu, co je pak možno soudit o "levici" která je systémově nekritická, až přímo konformistická? O levici která sice verbálně hlásá rovnost a solidaritu - ale přitom se nekriticky smířila a aranžovala se systémem kapitalismu, který tuto nerovnost a nesolidaritu neustále znovu a znovu plodí? Tato systémově konformní levice už dávno usnula na vavřínech svých někdejších zásluh; a nyní se diví a rozčiluje nad tím, že zde povstává někdo kdo má mnohem smělejší ambice, totiž vyjít za - omezené a omezující - hranice tohoto kapitalistického řádu.

Ano, toto antisystémové hnutí je ve své konkrétní podobě reakcionářské, zatuchlé, antihumánní - ale budiž řečeno ještě jednou, to že vůbec vzniklo je především zásluhou - a vinou - oné krotké, bezzubé, systémově konformní levice, která už dávno ztratila jak schopnost, tak i veškeré ambice dát člověku současné rozklížené doby nějakou větší naději, nějaké dále jdoucí cíle nežli jen stále dokola se opakující floskule z ideového arzenálu minulých dob.

Budiž řečeno ještě jednou: toto reakcionářské hnutí "Stačilo!" je v daném smyslu zrcadlem celkového stavu levice. Ano, zrcadlem pokřiveným; ale o to přesněji ukazujícím, co je v táboře levice špatné a přežilé.

s kapitalismem jste se především smířil vy, protože jej stále obhajujete.

"Stačilo!" je prakticky tím jediným subjektem na levici, které si ještě dokázalo uchovat "drajv".

Prvotním důvodem je poptávka deprivantů. Zájem je dnes o diktaturu. Přehnaně ambiciózní lidé, často nezaslouženě zbohatlí, před sebou co metu vidí politickou moc a k jejímu získání směřuje nasazení jejich a peněz, jež jsou jim k dispozici. Systém by takové neměl oceňovat, ale ostrakizovat.

Skutečná (a poučená) levice působí bezradně, protože vnímá, že jejich potenciální elektorát většinou nestojí o sociální spravedlnost, ale o silného vůdce, netouží po solidaritě, ale po revanši. Radost mu dělá Putin, podmíněně i Trump.

Samozřejmě, že levicoví myslitelé, odmítající vyhovět nemravné poptávce, jsou součástí liberálního světa, takže nemají-li masovou podporu, většinou se stahují do klidnější soukromé sféry a doufají (jako kdysi marně jejich předchůdci) v její nerušené zachování. Je třeba ocenit, že Jiří Dolejš činí to, co demokraté v minulosti příliš často po způsobu šachistů zapomněli: bojovat do hořkého konce a pak se rozhodnout pro nezměněné působení v nějaké nové roli.

Pokud bych měl korigovat jednoznačnost adresování své předchozí kritiky, pak konstatováním, že liberální demokracie je natolik svázána s reálným kapitalismem a vůči němu natolik servilní, že opravdu jen stěží kdo může mínit, že systém přeje slušným a zodpovědným lidem. Z všudypřítomných dokladů o opaku, rezonujících navrch i v iritujícím způsobu zpravodajství, ovšem plyne notná část viny na zvlčení značného dílu českého voličstva.

Řekl bych pane Poláčku, že část levice nechce nějaké svrhávání kapitalismu. A nemůže to být její definiční znak. Není v jádru marxistická, inspirací samozřejmě ano...... Volný trh bere jako daný, ovšem chce sociálně spravedlivé přerozdělování a společenskou kontrolu nejškodlivějších projevů kapitalismu jako je jeho expanzivní imperiální povaha devastující planetu, pro příklad. Levice demokratická, která to chce politicky prosadit s oporou velké části lidí v zádech.

Tahle mi tady chybí a možná v Čechii ni nikdy nebyla...

To je velmi, ale opravdu velmi problematická otázka, pane Morbicere. (A vlastně stejně tak se jedná o téma které nastolil pan Horák, tedy ohledně afinity částí současné levice k vůdcovskému principu.)

Tato otázka je natolik složitá, že si ji napřed raději rozebereme nikoli ve specifickém kontextu levicovém, nýbrž s pohledem na chování - a intence - člověka, občana vůbec.

Jako první bod je zapotřebí konstatovat, že jsou určité vzorce v jednání lidí, které jsou velice konstantní - a jiné jsou naopak krajně proměnlivé, volatilní. To znamená: když položíme otázku "co chce člověk?" respektive "co chce levice?", pak vždy musíme hledět na tento podvojný aspekt. Některé postoje budou jak řečeno konstantní; ale v jiných záležitostech se to co dotyčný subjekt "chce" může velice dramaticky změnit třeba i ze dne na den.

Podívejme se napřed na ony konstantní faktory. Už z Gaussovy křivky rozdělení četnosti výskytu sociálních jevů ve společnosti naprosto jasně vyplývá, že zde vždy bude - v politickém či světonázorovém smyslu - relativně marginální tábor vyhraněné levice, stejně tak relativně marginální tábor vyhraněné pravice; a mezi těmito dvěma vyhraněnými (respektive extrémními) tábory se bude nacházet velké "břicho" oné Gaussovy křivky, tedy onen hodnotově víceméně indiferentní respektive ambivalentní střed, který už od Francouzské revoluce nese málo lichotivé označení "bahno". Tedy to "bahno", které v zásadě nemá svou vlastní vůli, nemá vyhraněný cíl, ale podle aktuální konstelace se přelévá k jedné či druhé straně.

A právě zde nám vzniká ona potíž s odpovědí na otázku "co chtějí lidé", respektive "co chce levice". Neboť zcela konkrétně vzato, Vy pane Morbicere máte na mysli se svou "levicí která nechce svrhnout kapitalismus" na mysli nikoli onu levici vyhraněnou, nýbrž levici která se fakticky nachází už v onom hodnotově nepříliš ukotveném středu. Podívejme se tedy poněkud blíže na charakteristiky tohoto středu.

Napřed si ale ještě pro názornost připomeňme, jak velice rychle se mohou měnit nálady, tedy "chtění" tohoto středu. Například socialistický tábor dodnes argumentuje tím, že podle průzkumů veřejného mínění si lidé po listopadovém převratu vůbec nepřáli návrat kapitalismu (pro jeho restauraci se tehdy vyslovilo tuším jenom nějakých 5 procent respondentů). Z tohoto faktu se vyvozuje, že klausovská restaurace kapitalismu byla vlastně ne-li přímo ilegální, pak přinejmenším ilegitimní, nedemokratické, neboť byla provedena shora, proti vůli drtivé většiny lidu.

Jenže - tento výzkum byl proveden tuším ještě v listopadu roku 1989; kdyby byl ten samý výzkum proveden dejme tomu o půl roku později, troufám si tvrdit že jeho výsledky by byly zcela diametrálně jiné. Neboť v tu dobu už zřejmě většina národa akceptovala jako nezvratnou realitu, že proti znovuzavedení tržní ekonomiky (a tedy kapitalismu) v danou chvíli neexistuje realistická alternativa. (Ovšem zcela jiná záležitost je ta, zda tato obnova tržní ekonomiky musela skutečně být proboxována s klausovským fundamentalismem, anebo zda neměla být provedena se zásadní výhradou - sociální, humánní a systémově dějinnou.)

Vraťme se teď zpět k našemu vlastnímu tématu, tedy k otázce "co chce - umírněná - levice". Neboť právě o tuto umírněnou levici se zde v tuto chvíli jedná.

Ale napřed si přece jenom musíme ještě blíže rozebrat stav mysli a stanovení cílů onoho velkého gaussovského středu vůbec. Ano, tento středový člověk si v naprosté většině případů nestanoví žádné radikální cíle. On chce v prvé řadě vést svůj vlastní soukromý život, pokud možno bezproblémově, a nechce se zabývat nějakými složitými ideově-politickými úvahami.

Nutno přiznat: takto umírněný, ideově a politicky nevyhraněný postoj je v podstatě jeho právo. Je to právo přirozeného života vést v prvé řadě tuto základní životní existenci. Potud tedy dobře. Ovšem - ani tento středový člověk žijící své "malé dějiny", svůj osobní soukromý život, se nakonec nemůže vyhnout tomu, aby ony "velké dějiny" svou silou, svou mocí nezasahovaly i do jeho zdánlivě zcela autonomního soukromého žití. Vezměme si třeba středověk, který se nám napohled může jevit jako (pro naprostou většinu populace) velice konstantní záležitosti: především rolník na venkově se staral především o své pole, a do velkých státních a ideových záležitostí nijak nezasahoval, a ani k tomu vůbec neměl možnost. A přece - i do tohoto zdánlivě poklidného rolnického bytí s rostoucí naléhavostí zasahovaly "velké dějiny": v oblasti ideové zesilující snahy o reformu církve, v oblasti politické stejně tak narůstající tlak na dělbu moci. A tak i ten náš napohled natolik nezúčastněný a ideově nevyhraněný obyvatel venkova se náhle ocital uprostřed akutního pnutí, a nezřídka stál ze dne na den sám se zbraní v ruce bojujíc za tu či onu stranu.

Na co má být touto upomínkou poukázáno? - Ano, pane Morbicere, ten středový člověk (respektive středolevý) za normálních okolností nijak nepomýšlí na nějakou revoltu vůči stávajícímu uspořádání; ale tento jeho umírněný postoj může jenom potud relativně fungovat, dokud sám stávající společenský respektive společensko-ideový systém je stabilní, dokud se v něm nevyostřily jeho vnitřní systémové kolize a rozpory.

Zásadní problém tohoto středového postoje je tento: tím že se tento umírněný příslušník středu vyhýbá zásadním systémovým otázkám, tím se připravuje o možnost být připraven na jejich řešení v tu chvíli, kdy dojde k jejich zmíněnému vyostření. Pak se tento dosavadní člověk středu pak často sám velice rychle radikalizuje - aniž by ovšem měl předem nějak důkladně promyšlené, jaká řešení, jaké cíle by vlastně měl preferovat respektive prosazovat.

Teď tedy naprosto konkrétně, pane Morbicere: ano, tento středově-levicový člověk v současné době nijak nemyslí na systémovou změnu, na odstranění (respektive transformaci) kapitalismu. On skutečně chce pouze nadále vést svůj (relativně) pohodový, nesložitý život; a pokud ideově inklinuje k levici, pak jeho představy jdou tím směrem, že stát má pokud možno ulámat nejostřejší hroty kapitalismu a lidem přinést pokud možno dostačující sociální zabezpečení, respektive vůbec životní standard.

Ano, takové je skutečně v zásadě chtění a cíle umírněné levice; jenže zásadní otázkou je, jestli tyto - jakkoli umírněné - představy jsou ještě v souladu s možnostmi kapitalismu pozdní éry. I tato umírněná levice totiž neustále naříká na vpád přívalové vlny "neoliberalismu" do tohoto jejího pohodového žití; přitom si ale tato levice stále ještě nedokáže uvědomit respektive přiznat, že tento takzvaný "neoliberalismus" naprosto není nějakou anomálií, pouhým zlovolným aktem nějaké skupiny temných spříseženců, nýbrž že se daleko spíše jedná o návrat kapitalistického uspořádání k normálu, ke standardní formě jeho fungování.

Takže tedy: ano, pane Morbicere, současná (umírněná) levice nijak nemyslí na odstranění či alespoň reformu kapitalismu. Jenže - ona si s tímto svým strkáním hlavy do písku nevystačí navěky. Přinejmenším se bude muset smířit s tím, že onen sociálně drsný "neoliberalismus" se pro ni stane trvale přítomnou skutečností.

A co více a hůře: vše hovoří pro to, že současný pozdní kapitalismus dospěl k hranici svých systémových možností, kdy už jeho další trvání začíná ohrožovat samotnou existenci lidstva. Pokud tomu tak je, pak se struktury tohoto kapitalismu jednoho dne zhroutí, a to dost možná velice rychle. A pak dojde k tomu co už bylo zmíněno: tato středová levice, která zmeškala možnost se na tento kolaps systému dostatečně a odpovědně připravit předem, bude stržena vírem událostí, aniž bude mít připravený jakýkoli koncept toho, co má v dané situaci dělat a o co usilovat.

Ještě jednou tedy: ano, tento indiferentní postoj umírněné levice k systému kapitalismu je v současné době realitou; tento pasivní postoj se jí ovšem jednoho krásného dne může velmi šeredně nevyplatit.

První masovou levicovou stranou byla sociální demokracie. Rozhodujícím způsobem se podílela na prosazení velkých změn (např. zavedení všeobecného volebního práva či osmihodinové pracovní doby). Dělo se tak formou reforem tehdejšího systému. Důsledky 1. světové války (za níž strana přistoupila na silně převažující šovinismus) vedly k radikalizaci levicových sil. Vznik komunistické strany znamenal zmaření šance na sociálně demokratickou dominanci. Orientace komunistů na sovětský systém tedy přinesla nejen rozkol na levici, ale též vlády s nelevicovou agendou a navrch i eventualitu pokusu o násilné nastolení socialistického režimu, jež se realizovalo po další světové válce.

Z nastínění známých základních dějů myslím plyne, že snaha svrhnout kapitalismus není pro levici ničím imanentním, zvláště za nynějšího stavu poměrů a se zkušeností, z níž právě pan Poláček zde přesvědčivě dovodil aktuální neexistenci konkurenceschopné (a uvěřitelné) alternativy (globálního) ekonomického pořádku.

V případě podstatně silnější poptávky voličstva po programu, směřujícímu ven z kapitalistických struktur (jenže na zjištění názorů tohoto typu se dnes běžně nedělají ani průzkumy), neměla by sociálně demokratická strana 3% preferencí a místo obav z konce by se mohla zabývat projednáváním svého dlouhodobého programu.

Jsem si vědom kvalit mnohých komunistů, nejen těch s tvůrčími schopnostmi, za 1. republiky i později. Přesto se domnívám, že levicové přesvědčení sociálně demokratického typu nemá "bahenní povahu", nýbrž je produktem objektivnějšího a přiměřenějšího pohledu na svět, než je tomu u radikálů, ochotných spojit se s kýmkoli. Zvláště to platí po roce 1990. Proto také nesouhlasím s rozhodnutím dua z čela socdem.

Pro období, které uvádíte, ta snaha imanentní je. V tom se sociální demokracie a komunisté nijak nelišili. Spor byl o cestu, čas a předpoklady, nikoliv o cíl.

A ti nejchytřejší levicoví myslitelé (někteří byli sociální demokraté, někteří "nezávislí komunisté", jedna se po své smrti stala komunistickou ikonou, protože mrtví se nemohou bránit, a jeden byl v době, kdy o tom psal, předsedou komunistické strany Rakouska) poměrně brzo uvědomili, že sovětský režim neznamená překonání kapitalismu, ale jeho transformaci do státního kapitalismu.

Jinak Stačilo! nemá jeden podstatný atribut, bez kterého opravdu nejde mluvit o levicovém subjektu -- důsledný požadavek rovnosti všech lidí a samosprávné demokracie na všech úrovních.

Komunistická strana nebyla levicová už v době, kdy v ní vystupoval jako jeden z významných představitelů Jiří Dolejš a právě tak není levicový konzervativní socialismus, jehož špínu šířila svého času Jana Maláčová.

"První masovou levicovou stranou byla sociální demokracie" - pane Horáku, tato věta samozřejmě může mít svou platnost, ovšem podle toho jak vysoko nasadíme měřítko "masovosti". Jinak ale (mezinárodní) levicové hnutí nevyvstalo se sociální demokracií, nýbrž se stranami socialistickými. Které se tehdy zcela zásadně vymezovaly proti systému kapitalismu; jejich cílem bylo vytvoření principiálně jiné, nekapitalistické, humánní společnosti bez nadvlády kapitálu a bez vykořisťování. Ostatně - jestliže později došlo k diferenciaci tohoto hnutí na proud socialistický a sociálně demokratický, pak to byl právě tento antikapitalistický postoj, který mezi nimi ještě po dlouhou dobu byl společným pojítkem.

Po tomto úvodu se věnujme onomu pojmu "zbahnění", užitého v souvislosti se stranou sociálně demokratickou, a který Vy zřejmě pociťujete jako neadekvátní objektivnímu stavu, či jako přímo nespravedlivý.

Napřed je nutno vyjasnit, že tento pojem "zbahnění" je možno užívat ve dvojím smyslu. Já sám jsem ho užil víceméně jako čirý terminus technicus - jako poukaz na to, že politicky a ideově středový segment společnosti není obvykle názorově/ideově natolik pevně ukotvený, jako jsou obě krajní, protilehlé části politického spektra. Ostatně, prakticky každé volby se vyznačují především bojem o tohoto středového voliče - neboť právě u něj je dána největší možnost ho přetáhnout na tu či druhou stranu.

Právě proto jsem - jakožto ilustraci tohoto stavu - použil onen termín z dob Francouzské revoluce pro tento názorově nepříliš ukotvený střed: "Bahno".

Nicméně, onen pojem "zbahnění" je ovšem možno užít i v jiném, tentokrát nepochybně pejorativním smyslu. I když i tento význam úzce souvisí s oním užitím prvním.

Vraťme se k tomu, co bylo konstatováno úvodem: jak socialistické, tak sociálně demokratické strany původně ve svém ideovém a programovém aparátu obsahovaly naprosto jasný ideový impuls: vybudovat zásadně jinou, lepší, spravedlivější, humánnější společnost, nežli jaká je ta za podmínek kapitalismu. Nicméně - u sociální demokracie tento původní - univerzálně emancipační - impuls postupem doby čím dál tím více upadal, mizel, nebo přinejmenším usínal.

Ještě v šedesátých létech minulého století, kdy sociální demokracie v západních zemích dokázala (v součinnosti s odbory) na ulice dostat statisícové zástupy dělníků v boji za jejich mzdové a další profesní požadavky, ještě v těchto dobách sociální demokracie mohla mít pocit že v její činnosti je obsažen určitý moment bojového heroismu, že je stále vůdčí silou v boji za jiný, lepší svět. Ovšem - i tento poslední prvek antisystémové opozice se jak z praktické činnosti, tak z ideového aparátu sociální demokracie zcela vypařil. Sociální demokracie se proměnila v systémově naprosto konformní stranu, která fakticky zcela přejala ideový narativ buržoazních stran: totiž že jediné na čem v životě opravdu záleží je míra osobního konzumu. Jediný rozdíl zůstává v tom, že jestliže pravice preferuje individuální cesty k maximalizaci vlastního konzumu, sociální demokracie chce prosadit jeho rozšíření i na níže postavené vrstvy populace, nakolik to jenom stávající systém umožní.

Jinak řečeno: sociální demokracie ve svých životních a politických perspektivách sama už dávno změšťáčtěla, přejala hodnoty normy pokud možno nekomplikované, pohodové měšťácké existence. - Pane Horáku, skutečně by za daných okolností bylo nepřiměřené takovýto proces odklonu, ne-li přímo odpadu od původních ideálů charakterizovat atributem "zbahnění"?...

Ano, sociální demokracie sice stále ještě tak trochu směřuje za hranice kapitalismu a jeho struktur - ale pouze verbálně, zatímco ve své reálné praxi se s těmito strukturami už dávno aranžovala, pokud nechceme říci že s ním přímo kolaboruje. V každém případě ale v dnešní sociální demokracii už není znát prakticky naprosto nic z původního univerzálně emancipatorního impulsu, neřkuli že by cílem bylo vytvoření nekapitalistické, autenticky socialistické společnosti. Ba naopak - současná sociální demokracie se přímo s hysterickou averzí brání všemu, co by nějak zásadně zpochybnilo základní sloupy fungování - a moci - stávajícího buržoazně-kapitalistického uspořádání. Současnou sociální demokracii tedy už není možno považovat za sílu progresivní, směřující k novým horizontům; nýbrž ona naopak - fakticky ruku v ruce se stranami buržoazními - už jenom pasivně konzervuje staré pořádky.

Takže tolik k atributu "zbahnění" v souvislosti se stranou sociální demokracie, pane Horáku.

Proč by umírněný levičák, demokratický socialista, musel být zrovna rolník bez hlubšího vhledu do politiky pane Poláčku?

Co třeba Hauser (mně nejbližší), který je intelektuálně na výši. Proč ne on coby představitel umírněné levice???

Např.: https://casopisargument.cz/65198

Pane Morbicere, je mi především poněkud nejasné z jakých důvodů jste sem na tomto místě zapletl onoho "rolníka". Pokud jsem ho já uvedl (na jiném místě), pak ne jako případ nevědomosti, nýbrž jakožto příklad toho životního postoje, který pro sebe odmítá platnost "velkých dějin", a domnívá se že si vystačí se svými vlastními "malými dějinami". Zcela konkrétně: jedná se o ten postoj, kdy dotyčný věří že postačí socioekonomické uspořádání společnosti pouze vylepšovat malými zlepšeními, ale že není nijak zapotřebí (či je dokonce principiálně nepřípustné) ponořit se do chodu "velkých dějin" a tuto socioekonomickou skutečnost transformovat komplexní systémovou změnou.

Co se pak M. Hausera týče, ten ovšem v žádném případě není (umírněným, respektive systémově konformním) sociálním demokratem, nýbrž je explicitním socialistou. To jest: cílem jeho snažení je naprosto jasně a nepochybně komplexní systémová transformace, ve výše uvedeném smyslu.

Jinak co Hauser konkrétně píše v onom článku o vlastenectví a nacionalismu: no ano, Hauser zde říká víceméně přesně to samé, co celou dobu tvrdím i já zde. Totiž především to, že v současné době strmě rostoucí projevy nacionalismu nelze hodnotit jako pouze jakýsi nahodilý, izolovaný fenomén, nýbrž je nutno hledět na rámcové podmínky které ke vzniku tohoto sociálního fenoménu vedly. A tyto příčiny vidí Hauser stejně jako já především v pocitu znejistění, akutní existenční a existenciální nejistoty velkých skupin populace.

Přičemž je zde nutno dále diferencovat na zmíněné příčiny existenční a existenciální. Příčiny existenční: ty pramení z čiré profesně-sociální situace té či oné osoby: ekonomické krize, nejistota udržení zaměstnání (respektive jeho ztráta), materiální nedostatek, a tak dále.

Nejistota existenciální: ta se týče především psychicky-emocionálního prožívání, projevují se zde strachy a nejistoty z hrozící klimatické katastrofy, z nekontrolovaných migračních proudů, ze ztráty identity v důsledku globalizace.

Tolik tedy k příčinám, proč (mnozí) lidé před těmito nejistotami a obavami hledají spásu v nárůstu nacionalismu. K tomu je ale nutno připojit ještě jednu okolnost (kterou ostatně Hauser také uvádí): že totiž politický řád liberální demokracie nemá ve svém ideovém arzenálu k dispozici prakticky nic, čím by lidem mohl poskytnout nějakou novou, pozitivní identitu. Naopak, tento liberalismus člověka redukuje pouze na jeho ryze individuální formu existence - která ovšem znamená faktickou izolovanost od ostatních lidí, nikoli vytvoření vzájemné pospolitosti. Hauser tedy naprosto správně vidí i to, že v rámci této omezené (buržoazní) liberální demokracie není možno proti těmto nacionalistickým tužbám a excesům postavit účinnou protiváhu.

Socialistické vlastenectví: to je tedy Hauserův návrh, jak danou situaci řešit. Obecně vzato: ano, jedná se skutečně o to proti jak šovinistickému nacionalismu na straně jedné, tak proti liberalistické vykořeněnosti na straně druhé postavit hodnotu pozitivně fundovaného vlastenectví. Ovšem - zda by to mohlo být právě "socialistické" vlastenectví, které by mohlo mít potenciál být tím pravým řešením, o tom je nutno mít nemalé pochybnosti.

Ano, do jisté míry je možno mít pochopení pro Hauserovy argumenty; ovšem problém je, že on celou problematiku nahlíží jenom a pouze ze své optiky přesvědčeného socialisty. Nicméně, nedá se nic dělat, je velmi pochybné zda by bylo možno pod vlajkou socialismu sjednotit byť i jen mírně nadpoloviční většinu národa. (V současné době docela určitě ne.) Zkrátka, Hauser se stále ještě vznáší v iluzi všech socialistů a komunistů, že naprostá většina národa je ve svém jádru socialisticky založená, jenom že někteří si to ještě jaksi nestačili uvědomit.

Ve skutečnosti ale - to se nedá nic dělat - toto "socialistické vlastenectví" má pouze partikulární charakter, a tedy partikulární dosah. Pro opravdu univerzálně platný, univerzálně akceptovatelný model (pozitivního) vlastenectví by bylo zapotřebí nalézt ještě nějaký jiný, mnohem širší fundament.

Jste si jist pane Poláčku, že socialistům jde o vytvoření "nekapitalistické, autenticky socialistické společnosti", jak říkáte? Tedy něčeho jako komunistické společnosti, jen nějak (jak?) jinačí.

Ale není to jen marxistický jazyk o kapitalismu a jeho překonání?

Já vnímám socialismus jako silně syntetický směr, který nechce porazit kapitalismus a tak slavně zvítězit v dějinném zápasu, ale který chce nalézt svorník mezi tím, co je, a tím, co by mělo být. A nejde o nějaký prostoduchou směsku, ale o dialektické povznesení...