S politologem Janem Charvátem z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy jsme hovořili o vyhlídkách SPD, STAČILO! a Motoristů sobě v nadcházejících sněmovních volbách.
Po oznámení kvazikoaliční spolupráce SPD se Svobodnými, hnutím PRO a Trikolorou narostly preference Okamurova hnutí zhruba ze sedmi na více než dvanáct procent, jak ukazují třeba poslední průzkumy STEM. Čím to je? Sbírá SPD hlasy všech těchto čtyř stran?
Myslím, že se u SPD opravdu koncentruje většina voličů všech čtyř zmíněných stran. Největší výhrady k tomu spojenectví mají někteří voliči Svobodných, ale těch je zároveň nejméně. Když se podíváme na starší průzkumy, PRO se pohybovalo kolem dvou procent, Trikolora mezi dvěma až třemi, a Svobodní se často pohybují kolem půl procenta — někdy se v datech ani neobjevují.
Zároveň si myslím, že tímto krokem SPD oslovila i část váhajících voličů. Možná přemýšleli, že už SPD volit nebudou, ale když je teď vidí jako jeden blok, dává jim to větší smysl. A zřejmě tím přitáhli i část nerozhodnutých, kteří se třeba rozhodovali mezi Stačilo!, Motoristy nebo někým podobným — a tahle forma spolupráce pro ně může být impulsem. V politice tohle může působit jako signál, že se aktéři dokázali domluvit. A to může voliče zaujmout.
Jan Charvát je odborným asistentem na Katedře politologie Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Vystudoval politologii na FSV UK v Praze a politickou sociologii na Högskolan Dalarna ve Švédsku. Doktorát získal na Fakultě sociálních věd za práci zabývající se podobami politického extremismu v České republice po roce 1989. Je autorem knihy Současný politický extremismus a radikalismus a editorem a spoluautorem knihy Mikrofon je naše bomba. Mezi hlavní oblasti jeho odborného zájmu patří politický extremismus, zejména současná krajní pravice, sociální patologie a politické subkultury.
Hraje v tom roli i jejích zvolené heslo „Spojili jsme se pro vás“?
Spojování stran není nic neobvyklého, děje se to napříč celým politickým spektrem. Okamura jen sleduje trend, který je kolem něj už nějakou dobu vidět. To heslo je vybrané tak, aby rezonovalo — samo o sobě je ale dost generické, klidně by ho mohl použít kdokoliv jiný. Nemyslím si, že by mělo nějaký zásadní vliv. Na druhou stranu, v tomhle konkrétním prostředí může mít větší efekt — může zvýraznit moment sjednocení a působit na voliče, kteří jsou citlivější na podobné výzvy k jednotě.
Průzkum agentury NMS Market Research pro Český rozhlas ukázal, že právě voliči SPD a ANO nejčastěji odmítají formát koaliční spolupráce. Jak si to vysvětlit ve světle rostoucí podpory pro Okamurovu „skrytou koalici“?
Řada voličů SPD a ANO si pod pojmem koalice představí především pětikoalici — a tu mají zažitou jako podraz na voliče. Zatímco když se na něčem podobném domluví „ti jejich“, je to najednou v pořádku. Je to celkem běžný psychologický vzorec: když něco udělají ti, které nemám rád, je to špatně. Ale když to samé uděláme my, dává nám to smysl, protože na to aplikujeme jiný hodnotový rámec.
Překvapilo vás rozložení lídrů kandidátek SPD v jednotlivých krajích? Svobodní budou mít dva, PRO a Trikolora po jednom. Výjimkou je Jihomoravský kraj, kde kandidátku povede jako nestraník za SPD akademik a konspirátor Miroslav Ševčík.
Okamura si velmi pečlivě hlídá, kdo bude stát na kandidátkách. Myslím, že z tohohle vývoje vlastně moc nadšený není. Jeho dlouhodobým cílem je mít jednu vlastní stranu, kterou plně ovládá a kde má hlavní slovo — i kvůli špatné zkušenosti se svou první stranou. Tahle situace ho do určité míry donutila ke spolupráci, ale udělal to přesně tak, aby měl všechno pod kontrolou. Nejde o formální koalici, jen o to, že na kandidátce SPD jsou lidé z jiných stran.
Zajímavé podle mě je, že právě Svobodní, tedy ta nejslabší strana, mají dva lídry. Ale dává to smysl — mají Šichtařovou, která je zvolená jako lídr v Praze. Lidé ji vnímají jako pravicovou ekonomku, což v Praze — městě s převážně pravicovým elektorátem — dobře funguje.
Foldyna v Ústí nad Labem je celkem jasná volba, stejně tak další jména, která zhruba odpovídají regionálním profilům. Co se týče Ševčíka, ten je dlouhodobě spojený s Trikolorou a v Praze by teoreticky mohl mít úspěch. Ale zřejmě rozhodl jeho střet s Vysokou školou ekonomickou, který mohl budit dojem, že v Praze nemá úplně dobrou pozici — proto dostal Jihomoravský kraj.
Dá se tedy předpokládat, že budoucí poslanecký klub SPD bude mnohem pestřejší — se zástupci až čtyř stran a výraznými solitéry s volnější vazbou na stranickou strukturu. Může být něco takového dlouhodobě udržitelné?
Teoreticky ano, ale bude hodně záležet na tom, kdo se z kandidátek nakonec skutečně dostane do sněmovny. Je pravděpodobné, že lidé z jiných stran budou mít k Okamurovi výrazně volnější vztah než jeho vlastní členové — a to je podle mě přesně to, čemu se chce Okamura spíš vyhnout. Má rád věci pod kontrolou a pestřejší klub by mu to mohl komplikovat.
Dalším výrazným subjektem, který se uchází o hlasy nacionálně a protestně naladěných voličů, je STAČILO! — uskupení kolem KSČM, které spojuje i miniaturní strany a konspirační influencery. V průzkumech ale spíš stagnuje, STEM mu pravidelně měří kolem šesti procent, tedy méně než v evropských volbách. Čím si to vysvětlujete?
STAČILO! se snaží působit jako blok, který nebude otevřeně spojovaný s KSČM — zřejmě ve snaze oslovit voliče, kterým značka KSČM pořád vadí. Zarytí komunisté ale vědí, že jde o „jejich lidi“, a to jim stačí. Tímhle způsobem zároveň mohli zvýraznit témata, která KSČM v oficiálním programu nemá. Když si vedle sebe otevřete program STAČILO! a program KSČM, uvidíte, že ten od KSČM je formálně stále výrazně levicový — alespoň podle textů na jejich webu.
Jenže reálná vyjádření politiků často tento program úplně ignorují — mluví o boji proti migraci, proti Green Dealu nebo proti EU, což nejsou témata, která by patřila do klasické komunistické ideologie.
Program STAČILO! je jiný už na první pohled. Hned v úvodu deklarují, že vlastenectví a soukromé vlastnictví jsou nedotknutelné — což je v kontextu marxismu téměř komické. Znamená to, že se od původního komunistického jádra úplně odřízli. Proto si myslím, že pro mnoho voličů KSČM, kteří volí spíš z nostalgie, komunismus dnes znamená něco jiného než v klasickém marxismu: nacionalismus, silný sociální stát a určitou formu autoritativního řízení — tedy systém, jak si ho pamatují z osmdesátých let.
A abych se vrátil k vaší otázce — část jejich voličů jednoduše odpadá. Část odchází přirozeně, biologicky. Jiní přešli k Babišovi, někteří ke SPD. A STAČILO! se zatím nedaří je efektivně nahradit.
Už dříve jste veřejně vyjadřoval pochybnosti o tom, zda lze hnutí STAČILO!, potažmo dnešní KSČM, ještě charakterizovat jako krajní levici. Jak byste STAČILO! ideologicky zařadil?
Dalo by se říct, že STAČILO! kombinuje konzervativní politický přístup s prvky levicového ekonomického programu — ale i ten je, jak už jsem řekl, dost diskutabilní. V politologii se v podobných případech někdy mluví o tzv. reakčním populismu.
Rozhovor●Vojtěch Petrů
Jiří Dolejš: STAČILO! není levicové uskupení. Slouží jako výtah nacionalistům
Z mého pohledu se STAČILO! v zásadě nijak zásadně neodlišuje od SPD — snad jen o něco větším důrazem na sociální témata a tím, že se slovně hlásí k levici, i když jejich program tomu úplně neodpovídá. A upřímně řečeno, kvůli ekonomickému programu tyhle subjekty stejně nikdo nevolí.
Co je podle mě pro STAČILO! typické, je jakýsi intuitivní konzervatismus spojený s nostalgií po osmdesátých letech. Tedy po době, kdy byla normalizační politika silně společensky konzervativní — na rozdíl třeba od padesátých let, kdy byl mnohem větší důraz na emancipační témata, jako například roli žen.
A právě tahle vazba na normalizační étos vede k tomu, že lidé jako Daniel Sterzik dnes dostávají pozvánky na akce typu Konzervativní kemp — a zapadnou tam úplně bez problémů.
Pokud jde o lídry kandidátek STAČILO!, u nich vás něco překvapilo? Kromě lídra jihomoravské kandidátky a dezinformátora Daniela Sterzika vzbudila pozornost hlavně středočeská lídryně Jana Bobošíková.
Myslím, že nepřekvapilo. Bobošíková je zajímavá tím, jak rozličné platformy už vystřídala. Z marketingového hlediska její kandidatura dává smysl, protože jde o známé jméno a na základě známosti lidé často volí. Petra Prokšanová, která vede kandidátku STAČILO! v Praze, představuje mladé křídlo KSČM, ale při jejich velmi těžké pozici to v Praze nemusí fungovat.
Komunističtí voliči jsou však zvyklí volit spíše pro značku, což do značné míry vysvětluje, proč ve většině krajů krom Bobošíkové se Sterzikem vedou kandidátky neznámí politici KSČM.
Jak vnímáte nedávnou fotografii Kateřiny Konečné s členy proruského motorkářského klubu Tarakany, který používá neonacistickou symboliku? Konečná to omlouvala s tím, že „nekádruje“ ty, kdo se s ní chtějí vyfotit. Považujete toto vysvětlení za věrohodné, nebo šlo podle vás o vědomou snahu oslovit i radikálně naladěné voliče?
Nemyslím si, že jde v tomhle případě o radikální skupiny, spíše je tvoří starší pánové, pro něž je taková stylizace spojená s určitou vizáží a vlastnictvím motorky zkrátka ne zrovna šťastnou variantou řešení krize středního věku. Symbol takzvaného kolovratu neboli slovanské svastiky, jak se mu někdy také říká a který používá i ruská vojenská jednotka Rusič, podle mě tito lidé nepoužívají v neonacistickém kontextu, ale proto, že jej chápou jako symbol slovanské vzájemnosti.
Ovšem panslovanství funguje od samého počátku v 19. století jako jistá zástěrka pro rusofilství. Podobných skupin typu Tarakany nebo Red Eye Crüe, tedy českých napodobenin ruských Nočních vlků je v České republice více, většinou však na okraji, protože i samotná motorkářská scéna se od nich drží stranou.
Na druhou stranu nevěřím tomu, že Konečná vůbec nevěděla, odkud vítr vane, když se s nimi fotila. Tito lidé uniformní vizáží jasně signalizují svůj světonázor a dlouhodobě se účastní všech proruských akcí. Navíc předseda toho klubu Robert Skuhra se s Kateřinou Konečnou zná a fotil se s ní vícekrát.
Hnutí Motoristé sobě v posledních průzkumech například od zmíněného STEM nedosahuje ani na pět procent. Vyčerpal se tedy jeho náboj — navzdory všem provokacím europoslance a čestného prezidenta strany Filipa Turka ve veřejném prostoru?
Motoristé sobě vycházejí ideově z trochu jiného základu než SPD nebo STAČILO! Je to spíš oprášení starého klausovského pojetí ODS — a to i personálně. Posílili je lidé, kteří ještě donedávna byli v ODS a vyznačují se vyhraněně euroskeptickým, protiimigračním a klimaskeptickým postojem. Typicky třeba bývalý europoslanec Jan Zahradil.
Jistě, existuje skupina antisystémově naladěných voličů, kteří váhají mezi SPD, STAČILO! a Motoristy. Jenže voličská základna Motoristů sobě má i specifické rysy — mimo jiné ji tvoří lidé, které oslovilo charisma influencera Filipa Turka. Obsahově se sice odlišuje od amerických „toxicky maskulinních“ postav typu Andrewa Tatea, ale formálně funguje podobně: mladý, pohledný, bohatý muž, který mluví k mladým klukům a slibuje recept na úspěch. U Turka na rozdíl od Tatea ovšem úplně chybí otázka vztahu k ženám.
Tahle forma se odráží i v jejich mládežnické organizaci MotorGEN. Když se ke mně dostal jejich leták, měl jsem pocit, že čtu pozvánku do posilovny, napsanou jazykem motivačních speakerů. Míří na nezanedbatelnou skupinu mladých mužů, kteří se necítí komfortně ve své roli, nerozumí společenským očekáváním a mají pocit, že jejich ambice zůstávají nevyslyšeny.
Pak je tu ještě další vrstva — lidé, kteří Turka sledují kvůli jeho meme obsahu, provokacím a trollingu. Tahle skupina je zatím těžko uchopitelná — nevíme, nakolik to myslí vážně a jak moc se tahle podpora může přetavit v reálný hlas ve volbách.
A nakonec — vedle toho, že sněmovní volby nejsou pro Turka ideálním typem soutěže — mu reálně škodí i některé jeho vlastní kroky. Ne kvůli tomu, že jede po dálnici dvě stě — to by naopak některým voličům imponovalo. Problém nastává ve chvíli, kdy se následně snaží své jednání neobratně omlouvat či zlehčovat.
Co by pro rozložení sil ve sněmovně znamenalo, pokud by se STAČILO! ani Motoristé sobě nedostali přes pětiprocentní hranici?
Pokud by se hnutí STAČILO! ani Motoristé sobě nedostaly do Poslanecké sněmovny, vznikla by pro Andreje Babiše komplikovaná situace. Spolupráci se SPD se dlouhodobě vyhýbá — nejen kvůli image, ale i kvůli tomu, že se Okamura profiluje jako silně autonomní populistický lídr, s nímž je obtížné reálně vládnout. Mnohem přijatelnější by pro něj byla spolupráce s Motoristy, kteří si sice zachovávají protestní rétoriku, ale zároveň působí méně konfliktně a „koaličně kompatibilněji“.
Této variantě částečně nahrává i postoj prezidenta Petra Pavla. Ten opakovaně — byť spíše v náznacích — signalizuje, že by ve vládě nerad viděl strany, které zpochybňují české členství v EU a NATO. Přestože je to za hranicí formálních pravomocí hlavy státu, jeho postoj má reálný politický dopad. Zajímavé přitom je, že podobné výroky bychom v minulosti prezidentovi Miloši Zemanovi nejspíš ostře vytýkali, zatímco u Pavla jsou vnímány mnohem smířlivěji.
Z pohledu Tomia Okamury by se na první pohled mohlo zdát, že ideální strategií je podpora menšinové vlády zvnějšku — tedy bez přímé odpovědnosti, ale s možností ovlivňovat klíčová rozhodnutí. Jenže v praxi se čím dál víc ukazuje, že i jeho voliči začínají očekávat konkrétní výsledky. Pokud by se znovu ocitl v pozici opozičního mluvčího bez vlivu na exekutivu, hrozí, že se část jeho elektorátu přelije jinam — nebo se vůbec nevrátí.
Jinými slovy: být úspěšným populistickým lídrem dnes znamená zvládnout stejnou složitost jako v tradiční parlamentní politice. Je třeba uspokojit různorodé zájmy, často protichůdné, a zároveň si zachovat věrohodnost u publika, které vyžaduje jednoduchost a emoce.
FATIMA RAHIMI, VOJTĚCH PETRŮ
Jsou časy, kdy se levo-pravé extrémy nenávistně odpuzují. Fašisté i náckové komunisty (a také socialisty) ve třicátých létech zabíjeli.
A pak jsou časy, kdy se k sobě tulí jako štěňata.
Levicovému (?) Vidlákovi na Pravém břehu zveřejnili článek "O právu silnějšího". (sic)
Je to oslava imperialismu a politiky síly. Síly, která možná ty slabší bolí, ale která jediná dokáže udržet Řád. Pravidla. Smysl. Možná to není řád vysokých ideálů, ale k čemu ideály v bažině? Ne, Síla dává základní strukturu společnosti, pevnou půdu pod nohama, je nezastupitelná a nenahraditelná...
Levicového na tom je asi to, že to Vidlák píše z pozice slabšího, toho, kdo dostává nakládačku. Když je šikovný, není to řezání bičem do bezvědomí, ale sem tam kopanec do koulí...
https://pravyprostor.net/o-pravu-silnejsiho/
Jinými slovy -- ano, tihle chtějí změnu režimu, to bezpochyby.
Na druhou stranu stranický systém politiky je v hluboké krizi. Strany mají třeba jen stovky členů, programy jsou cáry papíru, rozhoduje PR a marketing....
Ano, pane Morbicere, vystihl jste to naprosto přesně.
Ano, radikální (extrémní) politická respektive ideologická hnutí vždy vzývají sílu. Je to v logice věci: za prvé jejich fundamentalismus je přesvědčuje o absolutně nezpochybnitelné pravdivosti jejich přesvědčení; a proto se cítí oprávnění tuto jejich "posvátnou pravdu" prosazovat i silou. A za druhé, oni ji silou prosazovat musí, protože většinová společnost jen velmi málokdy sdílí jejich vyhraněné pozice.
A ještě za třetí: jejich ideologický fundamentalismus je vždy sám určitým způsobem - i po čistě ideové či myšlenkové stránce - "obhroublý". Takto vyhraněné pozice je možno udržovat jedině "zabetonováním" se do vlastních ideových/ideologických pozic, nerudným odrážením vší kritiky. Tento ideový extrémismus se tedy chová násilnicky i v čistě ideové rovině; tím spíše pak v rovině mocensko-politické.
------------------------
To byla tedy záležitost vzývání síly. Divoký střet a zároveň vzájemná afinita krajní levice a krajní pravice: ano, obojí je přítomno. Co je rozděluje, je konkrétní obsah jejich ideologií; ale co je spojuje to je na jedné straně ono uvedené vzývání síly, ale na straně druhé i jejich společně sdílený odpor proti (malo)měšťácké společnosti. Přičemž je nutno zdůraznit, že tento jejich odpor může mít naprosto oprávněný fundament. V každém případě historicky jak krajní levice tak krajní pravice radikálně kritizovaly nadvládu kapitálu nad pracujícím člověkem; a obě (zcela správně) viděly, že standardní liberální demokracie je principiálně neschopná tento stav nadvlády odstranit, nýbrž že ho pouze kašíruje formalizovanou občanskou a politickou rovností.
V každém případě je tomu zřejmě tak, že dokud jsou krajní levice a krajní pravice samy ideově/ideologicky silné, potud proti sobě vedou nesmiřitelný boj; ale když se ideově vyčerpají, když už v jejich ideovém arzenálu zbývá sotva co více nežli intuitivní odpor vůči měšťácké většině a vzývání síly, pak mohou docela dobře nacházet cestu k sobě navzájem.
Takže máte pane Morbicere plnou pravdu i v tom ohledu, že současný stranický systém je v krizi, neboť i systémové, středové strany jsou ideově naprosto vyčpělé, a samy jsou sotva něčím více nežli pouze instrumentem k získání holé politické moci.
Není pak divu že mnoho lidí hledá spásu ve zdánlivě jistém a bezpečném světě "stran síly a pořádku", ať už pravicové či levicové provenience.
Ten Vidlákův text má ovšem svou nemalou zajímavost. Za prvé - je to přímo učebnicová ukázka toho, jak ten kdo je v mládí/dětství sám obětí násilí, že pak ve svém dospělém věku namísto aby tuto vlastní zkušenost s násilím přetavil v odmítání násilí, nakonec sám k násilí inklinuje. Násilí plodí násilí, to je dávno známá věc.
Pro stát z takovéhoto faktu musí nevyhnutelně rezultovat nutnost předcházet cíleně a ve všech oblastech takovýmto zážitkům násilí, především v dětském věku. Tato investice do prevence se společnosti i státu tisíckrát vyplatí.
----------------------------
Tolik tedy v rovině čistě psychologické, respektive sociálně psychologické. Ale - onen Vidlákův způsob argumentace, jeho glorifikace síly má ještě jeden, velmi zajímavý aspekt. Jeho vývody mě totiž bezprostředně upomněly na Platónovu "Ústavu", kde hned na počátku v diskusi se Sokratem sofista Thrasymachos prohlásí, že "spravedlivost je to, co prospívá silnějšímu".
Thrasymachos přitom argumentuje především tím, že ten kdo je silnější, ten vždy pro sebe dokáže mnohem lépe využít různých triků a kliček, které umožňuje formalistické právo, formalistická spravedlnost. Vidlák argumentuje víceméně tím samým způsobem: standardní normy spravedlnosti (rovnosti) jsou bezzubé, ten kdo je silný ten se nakonec vždy dokáže prosadit. Je tedy lepší s touto prioritou síly předem počítat, a nehrát si na spravedlnost, která pouze předstírá rovnost, kde tato fakticky vůbec není dána.
Jak už jsme si ukázali v souvislosti s kapitalismem, tato kritika formalistické rovnosti v tomto světě naprosto nepostrádá reálný fundament. Nejedná se tedy pouze o záležitost ryze individuálně psychologickou, někoho původem z vyloučených lokalit. V určitém smyslu je to reálná zkušenost i běžného občana našeho světa, jmenovitě tedy světa liberální demokracie: ano, určité normy občanské rovnosti jsou zde deklarovány, ale v reálném životě se nakonec vždy prosadí ten silnější.
Jinak řečeno: nejen jedinci z vyloučených lokalit, ale svým způsobem i celá společnost liberální demokracie si v sobě nese toto prožité "trauma z násilí". Toto trauma není sice natolik bezprostřední, natolik příkré, aby si ho většina lidí aktuálně uvědomovala; nicméně toto společenské trauma je zde latentně, podprahově přítomno, a u určitého segmentu společnosti pak může vést k jejich radikálně negativnímu postoji vůči "systému" vůbec.
Ještě jednou tedy: bylo by příliš laciné ono "trauma z násilí" jenom a pouze psychologizovat, tedy omezovat jeho příčiny pouze na ryze osobní zážitky toho či onoho jednotlivce. Jedná se zároveň o fenomén celospolečenský, o reálný prožitek člověka z toho společenského uspořádání, které navenek hlásí naprostou rovnost všech, ale ve skutečnosti je založeno na reálné materiální, a tedy i sociální hierarchii, a tedy i faktické nerovnosti.
Sofista Tharsymachos ovšem používá ještě i druhou linii argumentace: totiž tvrzení, že jsou to tak jako tak vždy ti silnější, kdo formulují, kdo prosadí právní normy které jim vyhovují. Oni tedy nakonec ani nemusejí ohýbat právo; oni si ho mohou rovnou sami formulovat ve svém smyslu.
Co je na tomto aspektu mimořádně zajímavé: řecký sofista Thrasymachos zde argumentuje fakticky naprosto tím samým způsobem, jako o dvě tisíciletí později Karel Marx! Neboť Marxova kritika novodobého státu směřovala naprosto tím samým směrem: že v tomto státě se zdánlivou občanskou a právní rovností ve skutečnosti vládne třída kapitalistů (tedy oněch Thrasymachových "silnějších"), která má reálnou moc nechat zákony formulovat v jejím vlastním zájmu.
Zrovna nedávno jsme zde analyzovali skrytý charakter zdánlivě neutralistického institutu "rovné ochrany vlastnictví" v ústavách liberální demokracie; ukázali jsme si že tato formalistická rovnost ve skutečnosti zvýhodňuje soukromé vlastnictví, tedy stranu kapitálu, jako systémově dominantní.
Je skutečně až fascinující sledovat, jak se obecné filozoficko-mravní úvahy starých myslitelů úzce prolínají s materiální realitou "moderního" státního a společenského zřízení našich časů.
K celé této záležitosti je ještě nutno připojit, co sám Sokrates postavil jako vlastní kontrapozici k názorům a apodiktickým tvrzením Thrasymachovým o tom, že "spravedlnost je to co prospívá silnějšímu. Poté co Thrasymacha umlčel tím že ho zavlekl do jeho vlastních (Thrasymachových) aporií, Sokrates počne odvíjet svůj vlastní koncept spravedlnosti. Je ve vlastní logice věci, že v zásadním protikladu k vývodům sofistovým, které celou otázku spravedlnosti redukují pouze na rovinu ryze utilitaristickou, je Sokratův koncept mnohem obsáhlejší, komplexnější, argumentačně složitější a subtilnější.
Proto zde budiž jenom v maximální možné krátkosti předestřeno jádro sokratovské pozice: "spravedlnost" je svým způsobem určitá dovednost člověka, která musí směřovat k určitému cíli, naplnění, obsahu. Tato činnost směřující ke spravedlnosti musí být tedy "dobrým dílem", které je možno v celospolečenském měřítku úspěšně provést jenom tehdy, když se tohoto díla zúčastní všichni. Ne však všichni stejnou měrou; neboť jako každá jiná dovednost, i tato tvorba spravedlnosti má jak své mistry (kteří jediní mají hlubší vhled do podstaty spravedlnosti), tak i své dělníky. Pro toto společné dílo bude tedy nejúčelnější, když každý bude ve prospěch celku činit a konat to, co sám dokáže nejlépe.
Centrální linie Sokratových úvah a argumentů je tedy takováto:
- je bezpodmínečně zapotřebí odmítnout jakýkoli utilitarismus v chápání spravedlnosti; tedy jakoukoli priorizaci zájmu soukromého nad zájmem obecným, společným
- je nezbytně zapotřebí, aby v celé společnosti zavládl všeobecný konsens o potřebnosti společným úsilím vytvářet ono "dobré dílo"
- k tomuto "dobrému dílu" má každý přispět podle svých vlastních nejlepších schopností a možností.
Nádherná ukázka, jak reálná moc formuluje zákony ve svém vlastním zájmu, je současné Rusko.
"A za druhé, oni ji silou prosazovat musí, protože většinová společnost jen velmi málokdy sdílí jejich vyhraněné pozice."
Ano.
Kromě síly potřebují také vůdce. Rozdrobeni do haštěřivých straniček jsou neškodní. A parametrům Vůdce se tady nikdo nikde zaplať pánbůh ani neblíží...
Ale jako ministr propagandy, ehm, pardon, jako ministr pro kulturu, mládež a národní svornost by byl Vidlák dokonalý.
Ano. Ovšem je nutno vidět, že současné Rusko je fašistoidní stát, který se už téměř ani vůbec nesnaží předstírat všeobecnou spravedlivost. Mnohé jeho zákony zaměřené proti občanské společnosti jsou už na první pohled nespravedlivé, tendenční, a kdyby v Rusku řádně fungoval nezávislý ústavní soud, musel by většinu z nich okamžitě zrušit.
Mnohem zákeřnější je ale ten stav, kdy napohled funguje právní řád, napohled je dána občanská rovnost. A teprve při bližším pohledu se vyjeví, že za touto vnějškovou občanskou rovností se skrývá reálná nerovnost. Jak jsme si to nedávno ukázali na naší analýze české ústavy (tedy ústavy liberálně demokratického typu), kde je na straně jedné deklarována všeobecná rovnost, ale zároveň se prostřednictvím abstraktně pojímané rovnosti zcela různých typů vlastnictví nejenže připouští, ale přímo vytváří reálná, materiální nerovnost.
Ostatně vůbec, takzvané "rovné právo": už Marx kritizoval tyto iluze o samospasitelnosti takovéhoto právního rovnostářství, které panovaly i mezi tehdejšími socialisty. Kteří tedy věřili tomu, že "rovné právo" je totéž co "spravedlivé právo". Marx k tomu napsal, že spravedlivé právo by vlastně muselo být nerovné právo, neboť lidé jsou různí, mají různé schopnosti, různé možnosti, různé potenciály, "ten jeden má větší žaludek a ten druhý zase menší". (Ostatně že je nesmyslem takovéto abstraktní průměrování, to konstatoval už Aristoteles, a to kromě jiného právě v otázce potřeby potravin různými osobami.)
Proto také Marxovým heslem pro komunistickou společnost bylo "každý podle svých schopností (bude pracovat pro blaho společnosti), každému podle jeho potřeb". Ne tedy nějaká abstraktní rovnost má být měřítkem reálné vyspělosti, míry spravedlivosti dané společnosti, nýbrž její schopnost dostát reálným potřebám a pravým humánním zájmům člověka.
Ano, dokud jsou ti, kteří prosazují silová řešení, rozdrobeni do malých pidistraniček, jsou v zásadě neškodní. Ale jakmile se daná společnost dostane do krize, ať už z jakékoli příčiny, pak se z těch malých vůdců mohou velice rychle stát velcí vůdci, kteří na sebe strhnou veškerou moc ve státě. Se všemi důsledky. Bylo tomu tak v Rusku rozvráceném válkou, v Německu v důsledku drastické hospodářské krize, v Číně rozvrácené válkou.
Je tedy ovšem nutno vidět i tu stránku, že tento nástup velkých vůdců je vždy podmíněn i objektivně, tedy rozpadem dosavadního řádu. Kdy většina lidí ztratí pocit že dosavadní řád jim dokáže zabezpečit spravedlivý, anebo alespoň snesitelný způsob existence.
Zdá se, že právě v současné době u mnoha lidí tento pocit citelně opadá; odtud pak rezultuje trend k identitárním hnutím vůdcovského typu.
V dané souvislosti je zapotřebí projednat ještě jednu záležitost. Bylo (v rámci diskuse) řečeno, že programy stávajících politických partají nikoho nelákají, protože jsou konvenční, nenápadité, nezajímavé. A proto není divu že mnozí lidé odcházejí k "alternativním" politickým stranám a hnutím, které nabízejí jasnější a výraznější programy a cíle.
Zde je však nutno položit otázku, proč jsou programy tradičních politických stran (a to zdaleka ne pouze těch českých) natolik obsahově vyčpělé. Tento fenomén, tento neodstranitelný deficit všech současných "demokratických" partají má totiž jeden společný jmenovatel:
Všechny tyto politické strany a hnutí ztratily potenciál vést člověka k jeho budoucnosti.
A to sice z dvojího důvodu: za prvé, tyto "demokratické" (respektive: liberální) partaje zcela postrádají jakoukoli časovou osu. Nemají dějinný impuls, a proto nemají ani žádný dějinný cíl. Jejich činnost fakticky není ničím jiným nežli neustálým replikováním minulosti, nebo bezduché přítomnosti. A důvod druhý: tyto partaje ztratily samotného člověka. A proto mu ani nemohou dát žádnou orientaci ani pro jeho současnost, a tím méně pro jeho budoucnost.
Zde se jako bumerang vrací onen počin, kterým novodobé liberálně-demokratické státy konstituovaly svou existenci: ony sice emancipovaly člověka od všech vnějších - politických, stavovských i ideologických - závislostí, ale zároveň toho samého člověka tímto aktem emancipace vytrhly z celého širšího kontextu jeho bytí. To jest: namísto člověka, který svou osobní existenci pociťoval jako pevně zakotvenou v určitých komunitních, stavovských, ale i ideových (náboženských) vazbách a kontextech, tu náhle nezbylo nic jiného nežli právě jenom toto zdánlivě zcela autonomní individuum. Přenechané pouze této své ryze individuální existenci. Která byla zcela eliminována od otázky, co je vlastně člověk jako takový, jaký je společenský kontext a dějinný smysl jeho existence.
Tato obsahová prázdnota takto "osvobozeného" člověka nebyla zprvu tak zcela zjevná, protože byla překryta jak technicko-produkčním (a konzumním) optimismem především 19. století, tak ale i nastupujícím mohutným dělnicko-sociálním hnutím, které se zdálo člověku (alespoň člověku pracujícímu) dodat nový jak osobní, tak i dějinný smysl. Ale nyní, když se tato velká sociální hnutí už vyčerpala (a především když se jejich ambice všestranné revoluční humanizace společnosti ukázala být omylem), a když - především tváří v tvář akutní klimatické krizi - se hroutí i onen někdejší technicko-produkčně-konzumní optimismus, tak dnes se teprve v plné míře začíná projevovat důsledek oné liberalistické záměny pouhého autonomního individua za skutečného člověka, v plné šíři a hloubce jeho existence.
Tolik tedy všeobecně k celkovému trendu liberálně-demokratického státního a společenského uspořádání od dob osvícenství a liberálních občanských revolucí. Nyní se podívejme konkrétněji na to, čím žijí, co člověku (ne)dávají jednotlivé politické subjekty této liberální současnosti.
Zopakujme si ještě jednou centrální tézi: programy současných politických partají jsou nezajímavé, nepřitažlivé, protože tyto partaje nejsou schopny člověka vést do jeho budoucnosti. Tyto partaje pouze mechanicky reprodukují buďto ideově prázdnou přítomnost, anebo se obracejí do minulosti.
Strany pravého středu (v českých poměrech především ODS, ale i ANO): ty stále ještě žijí v onom produkčním optimismu minulosti. Jejich centrálním zájmem není člověk, nýbrž jenom a pouze čirá ekonomika. Dokud národní hospodářství prosperuje, je pro ně všechno v pořádku, a s nějakými dále jdoucími souvislostmi lidské přítomnosti na tomto světě (natož pak ve světě budoucím) si vůbec nelámou hlavu.
Strany umírněné levice (typicky sociální demokracie): ty stále ještě žijí v oné zmíněné "slavné minulosti" velkých sociálních hnutí, sociálních bojů. Ale ve svém ideovém arzenálu nemají nic, co by bylo nějakým způsobem zaměřeno do budoucnosti. Neboť i tyto levicové partaje v sobě nesou onen "prvotní hřích" novodobého liberalismu, totiž onu zmíněnou redukci lidské bytosti na pouhé individuum, usilující o pokud možno pohodlnou vlastní existenci.
Strany radikální levice: v podstatě to samé, jenom že jejich pohled je zaměřen do minulosti ještě hlubší, k masovým třídním bojům 19. století. Tyto partaje si stále ještě pěstují svou iluzi, že co pracující člověk to příznivec levice; že tedy postačí aktivovat tyto masy, a pak už bude možno realizovat onen dávný sen o socialismu, o krásné a bezrozporné pospolitosti všech.
Strany liberálně-levicové (typicky Piráti respektive Zelení): bezprostředně vzato působí bezpochyby modernějším dojmem nežli strany tradiční, už pro výrazný ekologický akcent; ale ve skutečnosti v sobě nakonec pouze spojují oba zmíněné elementy minulosti, to jest vyhraněný individualismus libertinistické doktríny na straně jedné, a tradiční sociální aspekt na straně druhé. Navíc nijak neřeší centrální systémovou otázku (soukromého) vlastnictví, tedy kapitalismu. Ani partaje tohoto typu tedy nemohou splnit onen požadavek uvést člověka současnosti do budoucnosti, k nějakému společnému cíli s univerzálně platnou ideou.
Jedinou určitou výjimku v tomto výčtu by mohly představovat strany konfesně vázané, tedy v evropském prostoru strany křesťanské, v českém prostředí lidovci. Tyto strany se přece jenom nenechaly tak plně nalákat na svod novodobého liberalismu, s oním autonomním individuem vytrženým ze všech jeho komunitních i ideových vazeb. Nicméně - i jejich ideové platforma směřuje jenom do minulosti, a to sice do minulosti ze všech nejvzdálenější. Podle jejich ideového konceptu se ta jediná skutečně významná událost odehrála už před dvěma tisíciletími, a veškeré další lidské dějiny nejsou víceméně ničím jiným nežli - fakticky marnou - snahou o přiblížení se tehdejšímu absolutnímu pravzoru. Ani tyto konfesně orientované partaje tedy nemohou mít potenciál před člověka současnosti předložit nějaké nové, na budoucí směry vývoje orientované perspektivy.
Závěrem je tedy pouze možno ještě jednou konstatovat, že prakticky žádná ze stávajících politických partají vůbec nemůže mít potenciál stát se skutečně zajímavou pro samotného člověka, neboť žádná z nich nemá schopnost ho podchytit v celé šíři jeho bytostné a dějinné existence, a dát mu tedy nějakou pozitivní perspektivu do jeho budoucnosti. Není tedy žádného divu, že takto dezorientovaný, sobě samotnému přenechaný jedinec pak svou spásu hledá u populistických identitárních hnutí. Ta jsou sice také zaměřena pouze do minulosti; nicméně svou skupinovou (národní) exkluzivitou, jakož i svým vůdcovským principem alespoň dokáží vzbudit dojem jakési nové zakotvenosti, a tedy i osmyslenosti.
Jestli to nebude tím pane Poláčku, že je budoucnost dosti nejasná. Vlastně spíš potemnělá, než že by se do ní dalo dívat s nadějemi.
Rychle se blíží klimatická změna, která vždy v minulosti znamenala pád civilizací, ne jejich rozkvět. Rozkvět přináší stabilita.
K tomu se všichni hezky vyzbrojíme těžkými zbraněmi, aby nám ten konec světa šel líp od ruky...
Internet to všechno amplifikuje.
Vždyť mladí lidé už nechtějí mít děti.........................
..............................................
...................................
...............
*
Vidlák mezitím modifikoval příběh o školní šikaně, tentokrát to ten slabý v záchvatu existencionálního ohrožení nandá všem. Starodávný příběh.
A kdopak je ten slabý, který se ovšem hrdinně brání? Rusko.
https://pravyprostor.net/existencialni-konflikt/
"Pavel Šafr a jeho libtardí kamarádi si myslí, že válka na Ukrajině je imperiální. Putin chce obnovit impérium a proto zaútočil na Ukrajinu. Neměl k tomu vůbec žádný důvod, rozšiřování NATO ho nijak neohrožovalo, Amerika ani Evropa nikdy Rusku nechtěly uškodit, jen chtěly přijmout Ukrajinu do své náruče a vůbec – co Západ dělá, to dobře dělá..." píše Vidlák.
Teď už je to politik, předseda Stačilo!, neměli by takoví lidé mít aspoň základní přehled? Německo, s Ruskem nejen plynovody propojené, bylo ruskou zárukou v NATO, že do něj nevstoupí žádná postsovětská republika. Kdyby skutečně došlo na hlasování o vstupu Ukrajiny nebo Gruzie, Německo by bylo proti. A nejen ono, těch členských států by proti bylo víc. A Putin to samozřejmě věděl. Nějaké "poštěkávání" (jak to nazval papež František) o vstupu Ukrajiny na celkovou situaci nemělo vliv. V politice se "poštěkává" neustále.
Ukrajina chtěla do NATO, protože oni to měli z první ruky, že Putin jejich samostatnost neuznal a že dříve nebo později Rusové zaútočí..... "Takoví jsme my" řekl Lavrov.
Proto byl z ruského útoku v Evropě takový poprask. Všichni byli přesvědčeni, že ta situace je stabilní, karty jsou rozdané a všichni vědí, co kdo má v ruce, a Putin nemá důvod na Ukrajinu zaútočit.
Jenže na to Putin kašle. Zaútočil a ne proto, že se musel bránit.
Mimochodem evropský Green Deal čili Zelená dohoda měl být tím směrem do budoucnosti, tou nadějí pro lidi.
Jestli Zelená dohoda pro Evropu opravdu zůstane tím směrem do budoucnosti, tak se, pane Morbicere, zeptejte Evropanů (myslím tím státy současné EU) na jejich naději tak za deset let.
Tou dobou už bude nejspíše průmysl EU v troskách – „díky“ Zelené dohodě pro Evropu – a EU (pokud bude existovat) nebude schopna produkovat žádné zbraně, pro svoji obranu.
„Rychle se blíží klimatická změna, která vždy v minulosti znamenala...“
Například tato vaše věta mluví sama za sebe. Důležitá jsou pochopitelně ona slova „která vždy minulosti“.
„vždy v minulosti“
Napřed k Vidlákovi: je nutno uznat že má nemalý talent reálný stav věcí velmi přesvědčivě postavit zcela na hlavu. Ovšem tohoto efektu může dosáhnout jenom za použití tvrzení, která se při jen trochu bližším pohledu prokáží jako naprostá lež.
"Pozvání Ukrajiny do NATO nepochopilo (Rusko) jako drobnou lapálii. Majdan si vyhodnotilo jako hrozbu. Hrozbou bylo i vypovězení pronájmu Sevastopolu, protože to je jediný plnohodnotný ruský teplomořský přístav. Minské dohody, které byly uzavřeny pro získání času na vyzbrojení Ukrajiny, jak řekla sama Mutti Merkel, Putinovi na klidu také nepřidaly."
"Pozvání Ukrajiny do NATO" - proboha kdo Ukrajinu zval?!... Západ, a jmenovitě Německo, se vůči žádostem Ukrajiny o přijetí stavěly velice rezervovaně až přímo odmítavě - neboť nechtěly "dráždit Rusko".
"Majdan si (Rusko) vyhodnotilo jako hrozbu." - A kdo vlastně Rusko nutil, aby demokratickou revoluci považovalo za hrozbu pro sebe?!... Naprosto stejným právem by Hitler mohl tvrdit, že ho tehdejší Československo "ohrožovalo" tím že bylo demokratickým státem.
Vypovězení pronájmu Sevastopolu? - Takže samotný fakt že Rusové potřebují nějaký teplomořský přístav je legitimním důvodem k rozpoutání války? - Stejně tak my bychom tedy mohli vyhlásit válku Polsku, s tím že "nutně" potřebujeme přístup k moři...
Minské dohody jako hrozba Rusku? Aby se Ukrajina stačila vyzbrojit? - Chce snad Vidlák závažně tvrdit, že vyzbrojená Ukrajina by přepadla Rusko, s cílem anektovat části jeho území?
Zkrátka, lež na lež; ale nevětší lež je hned onen úvodní rámec do kterého Vidlák své výplody zasazuje. Totiž ona historka o "zatlačení do kouta". Kdo pak jakýmkoli způsobem "tlačil Rusko do kouta"?!... Že se z jeho imperiálního sevření osvobozovaly další a další státy - to je snad legitimním důvodem k pocitu ohrožení? Anebo to že tyto státy jeden za druhým vstupují do obranné aliance - právě na ochranu proti imperiálnímu Rusku?!
Na celé této záležitosti je jenom ten bod opravdu zajímavý - totiž jak nestoudně dokáží někteří lidé lhát.
Jak se to vezme, pane Morbicere. Podle mého názoru není nijak příliš obtížné narýsovat možné varianty budoucího vývoje lidstva. To jediné co je v tuto chvíli nejisté je to, která z těchto variant reálně nastane.
Primárně existuje pouze dvojí možnost: buďto lidstvo hrozící klimatickou katastrofu ustojí, nebo neustojí.
Poněkud paradoxně obě tyto zcela protichůdné varianty mohou být spojeny s těmi samými variantami ohledně stavu společnosti: buďto se daná varianta (z obou prvních) uskuteční společně s dramatickými změnami v životě společnosti, anebo bez těchto dramatických změn.
Domnívám se tedy, že do těchto pouhých 4 možností je možno pojmout veškerou variabilitu budoucího vývoje. Nyní tedy jednotlivě:
I. Varianta že lidstvo klimatickou krizi ustojí bez nutnosti zásadních změn života společnosti: tato varianta předpokládá čistě technické řešení, totiž schopnost lidstva "špinavé" energie v postačujícím množství nahradit energiemi relativně čistými. (V prvé řadě jadernou fúzí.) Podle mého soudu je tato varianta v zásadě realistická; otázka je ovšem zda se tato transformace lidstvu podaří dříve, nežli dojde k nevratným klimatickým změnám.
II. Varianta že lidstvo klimatickou krizi ustojí, ale jenom v důsledku zásadní změny způsobu života současné společnosti. To by byla varianta naprosto optimální. V tomto případě by to znamenalo že lidé by nejen museli dokázat vzdát, překonat svou přízemní konzumistickou existenci; ale tato zásadní proměna jejich životního způsobu by je donutila vůbec k hlubšímu zamyšlení o smyslu a náplni jejich životů.
III. Varianta, že lidstvo klimatickou krizi neustojí, aniž by došlo k hlubokým společenským změnám - tato varianta by prakticky znamenala kompletní vyhynutí lidstva. Tím by se problém vyřešil sám od sebe. Evoluční vývoj by začal opět od samotného počátku; možná že za nějakých dalších 100 milionů let by se na této planetě vyvinul nějaký nový druh inteligentního živočicha, doufejme že pro tentokrát nadaný vyšší mírou prozíravosti, vyšší mírou schopnosti korigovat svou vlastní druhově podmíněnou hltavost.
IV. Varianta poslední: lidstvo klimatickou krizi neustojí, to jest dojde ke globálnímu kolapsu klimatu. Nicméně lidstvo si z této katastrofy - pozdě, ale přece - vezme alespoň následné poučení, a ty zbytky současné civilizace které přežijí se nakonec přece jenom dokáží transformovat v podstatně jiný způsob existence (viz varianta č. I).
A to je v podstatě všechno. Sám nevidím nic, žádné možnosti budoucího vývoje které by se mohly pohybovat nějak zásadně mimo vymezeného rámce. Ovšem - nejvíce pravděpodobná je jako obvykle jakási hybridní směsice těchto variant: tedy zčásti ryze technické řešení, zčásti přece jenom alespoň určitá míra sebereflexe - ovšem až tváří v tvář akutně hrozícímu planetárnímu kolapsu.