Po oznámení kvazikoaliční spolupráce SPD se Svobodnými, hnutím PRO a Trikolorou narostly preference Okamurova hnutí zhruba ze sedmi na více než dvanáct procent, jak ukazují třeba poslední průzkumy STEM. Čím to je? Sbírá SPD hlasy všech těchto čtyř stran?

Myslím, že se u SPD opravdu koncentruje většina voličů všech čtyř zmíněných stran. Největší výhrady k tomu spojenectví mají někteří voliči Svobodných, ale těch je zároveň nejméně. Když se podíváme na starší průzkumy, PRO se pohybovalo kolem dvou procent, Trikolora mezi dvěma až třemi, a Svobodní se často pohybují kolem půl procenta — někdy se v datech ani neobjevují.

Zároveň si myslím, že tímto krokem SPD oslovila i část váhajících voličů. Možná přemýšleli, že už SPD volit nebudou, ale když je teď vidí jako jeden blok, dává jim to větší smysl. A zřejmě tím přitáhli i část nerozhodnutých, kteří se třeba rozhodovali mezi Stačilo!, Motoristy nebo někým podobným — a tahle forma spolupráce pro ně může být impulsem. V politice tohle může působit jako signál, že se aktéři dokázali domluvit. A to může voliče zaujmout.

Hraje v tom roli i jejích zvolené heslo „Spojili jsme se pro vás“?

Spojování stran není nic neobvyklého, děje se to napříč celým politickým spektrem. Okamura jen sleduje trend, který je kolem něj už nějakou dobu vidět. To heslo je vybrané tak, aby rezonovalo — samo o sobě je ale dost generické, klidně by ho mohl použít kdokoliv jiný. Nemyslím si, že by mělo nějaký zásadní vliv. Na druhou stranu, v tomhle konkrétním prostředí může mít větší efekt — může zvýraznit moment sjednocení a působit na voliče, kteří jsou citlivější na podobné výzvy k jednotě.

Průzkum agentury NMS Market Research pro Český rozhlas ukázal, že právě voliči SPD a ANO nejčastěji odmítají formát koaliční spolupráce. Jak si to vysvětlit ve světle rostoucí podpory pro Okamurovu „skrytou koalici“?

Řada voličů SPD a ANO si pod pojmem koalice představí především pětikoalici — a tu mají zažitou jako podraz na voliče. Zatímco když se na něčem podobném domluví „ti jejich“, je to najednou v pořádku. Je to celkem běžný psychologický vzorec: když něco udělají ti, které nemám rád, je to špatně. Ale když to samé uděláme my, dává nám to smysl, protože na to aplikujeme jiný hodnotový rámec.

Překvapilo vás rozložení lídrů kandidátek SPD v jednotlivých krajích? Svobodní budou mít dva, PRO a Trikolora po jednom. Výjimkou je Jihomoravský kraj, kde kandidátku povede jako nestraník za SPD akademik a konspirátor Miroslav Ševčík.

Okamura si velmi pečlivě hlídá, kdo bude stát na kandidátkách. Myslím, že z tohohle vývoje vlastně moc nadšený není. Jeho dlouhodobým cílem je mít jednu vlastní stranu, kterou plně ovládá a kde má hlavní slovo — i kvůli špatné zkušenosti se svou první stranou. Tahle situace ho do určité míry donutila ke spolupráci, ale udělal to přesně tak, aby měl všechno pod kontrolou. Nejde o formální koalici, jen o to, že na kandidátce SPD jsou lidé z jiných stran.

Zajímavé podle mě je, že právě Svobodní, tedy ta nejslabší strana, mají dva lídry. Ale dává to smysl — mají Šichtařovou, která je zvolená jako lídr v Praze. Lidé ji vnímají jako pravicovou ekonomku, což v Praze — městě s převážně pravicovým elektorátem — dobře funguje.

Foldyna v Ústí nad Labem je celkem jasná volba, stejně tak další jména, která zhruba odpovídají regionálním profilům. Co se týče Ševčíka, ten je dlouhodobě spojený s Trikolorou a v Praze by teoreticky mohl mít úspěch. Ale zřejmě rozhodl jeho střet s Vysokou školou ekonomickou, který mohl budit dojem, že v Praze nemá úplně dobrou pozici — proto dostal Jihomoravský kraj.

Dá se tedy předpokládat, že budoucí poslanecký klub SPD bude mnohem pestřejší — se zástupci až čtyř stran a výraznými solitéry s volnější vazbou na stranickou strukturu. Může být něco takového dlouhodobě udržitelné?

Teoreticky ano, ale bude hodně záležet na tom, kdo se z kandidátek nakonec skutečně dostane do sněmovny. Je pravděpodobné, že lidé z jiných stran budou mít k Okamurovi výrazně volnější vztah než jeho vlastní členové — a to je podle mě přesně to, čemu se chce Okamura spíš vyhnout. Má rád věci pod kontrolou a pestřejší klub by mu to mohl komplikovat.

Dalším výrazným subjektem, který se uchází o hlasy nacionálně a protestně naladěných voličů, je STAČILO! — uskupení kolem KSČM, které spojuje i miniaturní strany a konspirační influencery. V průzkumech ale spíš stagnuje, STEM mu pravidelně měří kolem šesti procent, tedy méně než v evropských volbách. Čím si to vysvětlujete?

STAČILO! se snaží působit jako blok, který nebude otevřeně spojovaný s KSČM — zřejmě ve snaze oslovit voliče, kterým značka KSČM pořád vadí. Zarytí komunisté ale vědí, že jde o „jejich lidi“, a to jim stačí. Tímhle způsobem zároveň mohli zvýraznit témata, která KSČM v oficiálním programu nemá. Když si vedle sebe otevřete program STAČILO! a program KSČM, uvidíte, že ten od KSČM je formálně stále výrazně levicový — alespoň podle textů na jejich webu.

Jenže reálná vyjádření politiků často tento program úplně ignorují — mluví o boji proti migraci, proti Green Dealu nebo proti EU, což nejsou témata, která by patřila do klasické komunistické ideologie.

Program STAČILO! je jiný už na první pohled. Hned v úvodu deklarují, že vlastenectví a soukromé vlastnictví jsou nedotknutelné — což je v kontextu marxismu téměř komické. Znamená to, že se od původního komunistického jádra úplně odřízli. Proto si myslím, že pro mnoho voličů KSČM, kteří volí spíš z nostalgie, komunismus dnes znamená něco jiného než v klasickém marxismu: nacionalismus, silný sociální stát a určitou formu autoritativního řízení — tedy systém, jak si ho pamatují z osmdesátých let.

A abych se vrátil k vaší otázce — část jejich voličů jednoduše odpadá. Část odchází přirozeně, biologicky. Jiní přešli k Babišovi, někteří ke SPD. A STAČILO! se zatím nedaří je efektivně nahradit.

Už dříve jste veřejně vyjadřoval pochybnosti o tom, zda lze hnutí STAČILO!, potažmo dnešní KSČM, ještě charakterizovat jako krajní levici. Jak byste STAČILO! ideologicky zařadil?

Dalo by se říct, že STAČILO! kombinuje konzervativní politický přístup s prvky levicového ekonomického programu — ale i ten je, jak už jsem řekl, dost diskutabilní. V politologii se v podobných případech někdy mluví o tzv. reakčním populismu.

Z mého pohledu se STAČILO! v zásadě nijak zásadně neodlišuje od SPD — snad jen o něco větším důrazem na sociální témata a tím, že se slovně hlásí k levici, i když jejich program tomu úplně neodpovídá. A upřímně řečeno, kvůli ekonomickému programu tyhle subjekty stejně nikdo nevolí.

Co je podle mě pro STAČILO! typické, je jakýsi intuitivní konzervatismus spojený s nostalgií po osmdesátých letech. Tedy po době, kdy byla normalizační politika silně společensky konzervativní — na rozdíl třeba od padesátých let, kdy byl mnohem větší důraz na emancipační témata, jako například roli žen.

A právě tahle vazba na normalizační étos vede k tomu, že lidé jako Daniel Sterzik dnes dostávají pozvánky na akce typu Konzervativní kemp — a zapadnou tam úplně bez problémů.

Pokud jde o lídry kandidátek STAČILO!, u nich vás něco překvapilo? Kromě lídra jihomoravské kandidátky a dezinformátora Daniela Sterzika vzbudila pozornost hlavně středočeská lídryně Jana Bobošíková.

Myslím, že nepřekvapilo. Bobošíková je zajímavá tím, jak rozličné platformy už vystřídala. Z marketingového hlediska její kandidatura dává smysl, protože jde o známé jméno a na základě známosti lidé často volí. Petra Prokšanová, která vede kandidátku STAČILO! v Praze, představuje mladé křídlo KSČM, ale při jejich velmi těžké pozici to v Praze nemusí fungovat.

Komunističtí voliči jsou však zvyklí volit spíše pro značku, což do značné míry vysvětluje, proč ve většině krajů krom Bobošíkové se Sterzikem vedou kandidátky neznámí politici KSČM.

Jak vnímáte nedávnou fotografii Kateřiny Konečné s členy proruského motorkářského klubu Tarakany, který používá neonacistickou symboliku? Konečná to omlouvala s tím, že „nekádruje“ ty, kdo se s ní chtějí vyfotit. Považujete toto vysvětlení za věrohodné, nebo šlo podle vás o vědomou snahu oslovit i radikálně naladěné voliče?

Nemyslím si, že jde v tomhle případě o radikální skupiny, spíše je tvoří starší pánové, pro něž je taková stylizace spojená s určitou vizáží a vlastnictvím motorky zkrátka ne zrovna šťastnou variantou řešení krize středního věku. Symbol takzvaného kolovratu neboli slovanské svastiky, jak se mu někdy také říká a který používá i ruská vojenská jednotka Rusič, podle mě tito lidé nepoužívají v neonacistickém kontextu, ale proto, že jej chápou jako symbol slovanské vzájemnosti.

Ovšem panslovanství funguje od samého počátku v 19. století jako jistá zástěrka pro rusofilství. Podobných skupin typu Tarakany nebo Red Eye Crüe, tedy českých napodobenin ruských Nočních vlků je v České republice více, většinou však na okraji, protože i samotná motorkářská scéna se od nich drží stranou.

Na druhou stranu nevěřím tomu, že Konečná vůbec nevěděla, odkud vítr vane, když se s nimi fotila. Tito lidé uniformní vizáží jasně signalizují svůj světonázor a dlouhodobě se účastní všech proruských akcí. Navíc předseda toho klubu Robert Skuhra se s Kateřinou Konečnou zná a fotil se s ní vícekrát.

Hnutí Motoristé sobě v posledních průzkumech například od zmíněného STEM nedosahuje ani na pět procent. Vyčerpal se tedy jeho náboj — navzdory všem provokacím europoslance a čestného prezidenta strany Filipa Turka ve veřejném prostoru?

Motoristé sobě vycházejí ideově z trochu jiného základu než SPD nebo STAČILO! Je to spíš oprášení starého klausovského pojetí ODS — a to i personálně. Posílili je lidé, kteří ještě donedávna byli v ODS a vyznačují se vyhraněně euroskeptickým, protiimigračním a klimaskeptickým postojem. Typicky třeba bývalý europoslanec Jan Zahradil.

Jistě, existuje skupina antisystémově naladěných voličů, kteří váhají mezi SPD, STAČILO! a Motoristy. Jenže voličská základna Motoristů sobě má i specifické rysy — mimo jiné ji tvoří lidé, které oslovilo charisma influencera Filipa Turka. Obsahově se sice odlišuje od amerických „toxicky maskulinních“ postav typu Andrewa Tatea, ale formálně funguje podobně: mladý, pohledný, bohatý muž, který mluví k mladým klukům a slibuje recept na úspěch. U Turka na rozdíl od Tatea ovšem úplně chybí otázka vztahu k ženám.

Tahle forma se odráží i v jejich mládežnické organizaci MotorGEN. Když se ke mně dostal jejich leták, měl jsem pocit, že čtu pozvánku do posilovny, napsanou jazykem motivačních speakerů. Míří na nezanedbatelnou skupinu mladých mužů, kteří se necítí komfortně ve své roli, nerozumí společenským očekáváním a mají pocit, že jejich ambice zůstávají nevyslyšeny.

Pak je tu ještě další vrstva — lidé, kteří Turka sledují kvůli jeho meme obsahu, provokacím a trollingu. Tahle skupina je zatím těžko uchopitelná — nevíme, nakolik to myslí vážně a jak moc se tahle podpora může přetavit v reálný hlas ve volbách.

A nakonec — vedle toho, že sněmovní volby nejsou pro Turka ideálním typem soutěže — mu reálně škodí i některé jeho vlastní kroky. Ne kvůli tomu, že jede po dálnici dvě stě — to by naopak některým voličům imponovalo. Problém nastává ve chvíli, kdy se následně snaží své jednání neobratně omlouvat či zlehčovat.

Co by pro rozložení sil ve sněmovně znamenalo, pokud by se STAČILO! ani Motoristé sobě nedostali přes pětiprocentní hranici?

Pokud by se hnutí STAČILO! ani Motoristé sobě nedostaly do Poslanecké sněmovny, vznikla by pro Andreje Babiše komplikovaná situace. Spolupráci se SPD se dlouhodobě vyhýbá — nejen kvůli image, ale i kvůli tomu, že se Okamura profiluje jako silně autonomní populistický lídr, s nímž je obtížné reálně vládnout. Mnohem přijatelnější by pro něj byla spolupráce s Motoristy, kteří si sice zachovávají protestní rétoriku, ale zároveň působí méně konfliktně a „koaličně kompatibilněji“.

Této variantě částečně nahrává i postoj prezidenta Petra Pavla. Ten opakovaně — byť spíše v náznacích — signalizuje, že by ve vládě nerad viděl strany, které zpochybňují české členství v EU a NATO. Přestože je to za hranicí formálních pravomocí hlavy státu, jeho postoj má reálný politický dopad. Zajímavé přitom je, že podobné výroky bychom v minulosti prezidentovi Miloši Zemanovi nejspíš ostře vytýkali, zatímco u Pavla jsou vnímány mnohem smířlivěji.

Z pohledu Tomia Okamury by se na první pohled mohlo zdát, že ideální strategií je podpora menšinové vlády zvnějšku — tedy bez přímé odpovědnosti, ale s možností ovlivňovat klíčová rozhodnutí. Jenže v praxi se čím dál víc ukazuje, že i jeho voliči začínají očekávat konkrétní výsledky. Pokud by se znovu ocitl v pozici opozičního mluvčího bez vlivu na exekutivu, hrozí, že se část jeho elektorátu přelije jinam — nebo se vůbec nevrátí.

Jinými slovy: být úspěšným populistickým lídrem dnes znamená zvládnout stejnou složitost jako v tradiční parlamentní politice. Je třeba uspokojit různorodé zájmy, často protichůdné, a zároveň si zachovat věrohodnost u publika, které vyžaduje jednoduchost a emoce.

FATIMA RAHIMI, VOJTĚCH PETRŮ