Filipa Turka a Kateřiny Konečné je v poslední době všude plno, zvláště ve zpravodajských a publicistických pořadech. Jestli lze někoho v posledních měsících považovat za české politické celebrity, jsou to právě tito představitelé na první pohled opačných pólů politického spektra.

Zájem, který novináři o jejich výroky, názory a postoje projevují, je samozřejmě živen tím, že jde o divoké karty nadcházejících voleb. Svoji roli hraje ale i to, jak se vyjadřují k třaskavým tématům, jako je Evropská unie, Green Deal nebo NATO. I když by se měli jako přirození nepřátelé z opačných politických pólů odpuzovat, zdá se, že potvrzují známou politologickou teorii podkovy a přibližují se k sobě tak, že jejich názory na zelenou politiku a EU jen těžko odlišit.

Nechť si laskavý čtenář provede test: vystřihněte si z novin nebo z vytištěného on-line zpravodajství prohlášení obou politiků, promíchejte je a pak zkuste správně přiřadit. Povede se vám úspěšně patrně jen ve vztahu k NATO a Rusku, kde Konečná drží kverulantskou pochodeň osamoceně.

Mediální prostor pro Turka a Konečnou

Z pohledu televizního diváka se nelze ubránit dojmu, že obě postavy získávají nadmíru mediálního prostoru a pomalu se přesouvají do role legitimizovaných komentátorů odborných problémů — samozřejmě především těch, které spadají do jejich agendy.

Pokud projdeme archiv ČT24, CNN Prima News a TV Nova za poslední měsíc, skutečně často najdeme jejich jména mezi vystupujícími v diskusních a publicistických pořadech. Při bližším prozkoumání ale nenalezneme nic novinářsky nelogického: v politických debatách se objevují jakožto čeští europoslanci anebo Turek jako host na inauguraci Donalda Trumpa — jenž samozřejmě musel nakonec zůstat doslova za dveřmi nikoliv jako politický partner, ale spíše komorník.

Na CNN Prima News se Turek ukázal v pořadu 360º Pavlíny Wolfové, kde se přetahoval s Danuší Nerudovou, kdo toho dělá pro automobilový průmysl více. Neznalý divák by sotva pochopil, že sleduje maskulinní „hranatou legendu“ a liberální univerzitní profesorku. Oba zaujali pozice obhájců „tradičních benzinových hodnot“.

Mnohem vytíženější na CNN Prima News byla Kateřina Konečná, snad i proto, že její postoje k mezinárodní bezpečnosti dnes provokují mnohem více. Viděli jsme ji v Partii, ve speciálu Českých zájmů v Evropě Terezie Tománkové (s Nerudovou) i v Právě dnes. V posledním jmenovaném pořadu se vmíchala i do Turkovy agendy, když Green Deal přeznačila na Black Deal a horlivě brojila za průmyslové zájmy. Vzhledem k tomu, že čeští „komunisté“ mentálně zůstali v časech průmyslové revoluce, není to nic překvapivého.

Ve vysílání České televize se objevila v poslední době v Otázkách Václava Moravce (opět s Nerudovou) i ve vysílání ČT24. Turek získal proti tomu více prostoru v TV Nova, kam byl v uplynulém měsíci pozván hned dvakrát do pořadu Za pět minut dvanáct Martina Čermáka.

Turek ani Konečná tedy sice v české televizní publicistice nezískali nějaké exkluzivní výhody a neposouvají se ještě — na rozdíl od jiných, jako je Alexandr Vondra — do pozice komentátorů politického dění, ale prokazatelně se stali politickými celebritami, s nimiž dramaturgie debatních pořadů počítá. Ve zpravodajství se pak pravidelně objevují pro svá ostrá vyjádření anebo provokativní aktivity, jako je například zmíněná Turkova účast na inauguraci Donalda Trumpa — která byla z hlediska mediálního marketingu špičkovým tahem.

Příliš se neliší

Pokud se však podíváme na rétoriku a vyjadřování v diskuzích, především u Turka je patrný příklon k expertnímu a technicistnímu způsobu vyjadřování. Zatímco Konečná stále trousí rádoby třaskavé bonmoty, Turek se jasně posouvá do jazykového stylu nerozlišitelného od českého politického normálu.

Nenechme se však oslepit jejich momentální mediální září: jejich příběh je projevem obecnějšího jevu v české politice. Sledování diskuzí, kterých se účastní Alexandr Vondra nebo Jan Skopeček (kteří považují Green Deal za „zlo“), dříve progresivní ikona Nerudová (jež je však spíše přímluvcem ekonomického liberalismu než zelené politiky) anebo marketingový hochštapler a samozvaný spirituální vůdce stárnoucích mužů mediálního světa Jakub Horák, je přehlídka variací na stejné téma, nikoliv reprezentace myšlenkové rozmanitosti.

Snad jen Konečná svým ostřejším postojem k NATO vybočuje, ale Petrem Fialou počínaje a Andrejem Babišem konče je český mediální prostor prorostlý mentalitou, již Kateřina Konečná shrnula v Otázkách Václava Moravce slovy: „Evropští politici mají bojovat za evropské občany.“ Zapomněla jen dodat, že jejich údajná obrana národních zájmů pro většinu z nich znamená hlavně bojovat za zájmy velkého energetického a automobilového průmyslu.

Televize v České republice odrážejí i zesilují výrazný posun směrem ke konzervativním a zpátečnickým politickým postojům. Turek i Konečná jsou symboly, jež odrážejí černé svědomí ostatních politiků — mají-li vůbec nějaké. Existence těchto obou domnělých extrémistů jim umožňuje před kamerami stále ještě vypadat liberálně, demokraticky, rozumně.

Vlastně bychom nakonec za větší přítomnost obou těchto politických celebrit v médiích měli být rádi. Nejen proto, že jim tak lépe vidíme pod ruce a jejich náboj poutající veřejnou pozornost se vybije spolu s tím, jak jejich tváře ve světle kamer zevšední. Především umožňují uvědomit si, že rozdíly mezi postoji většiny české politické reprezentace doma i v Evropě jsou vlastně často kosmetické.

Žurnalistika by tu však měla být od toho, aby tuto skutečnost demaskovala. To se však sotva podaří za situace, kdy zaměření a často i obsah médií určují oligarchové v pozadí nebo opatrnost a obava, aby parlament nerozbil zbytky veřejnoprávní televize napadrť.