↗

Na tom, že k vědeckým zjištěním přistupujeme obezřetně, není vůbec nic špatného. Problém spočívá v tom, že jen málokdo z nás je schopen dostatečně posoudit vědeckou debatu, natož pak adekvátně rozporovat zavedený konsenzus. Foto Michal Čížek, AFP

Do Bílého domu se vrátil Donald Trump, v Rakousku se krajní pravice poprvé v poválečné historii země chystá obsadit křeslo kancléře a v Německu se po pádu „semaforové“ koaliční vlády schyluje k vypjatým volbám. Je každá z těchto zemí, abychom parafrázovali Tolstého, nešťastná svým způsobem, nebo má jejich neštěstí společného jmenovatele?

Covid v kulturních válkách

Mnozí komentátoři se shodují, že za nedávnými politickými výsledky stojí široce rozšířená nespokojenost s úřadujícími politiky. To však nic nevypovídá o příčinách této nespokojenosti. Jedním vysvětlením je samozřejmě inflace. Existuje však i další, zpravidla přehlížený důvod. Jsou jím následky pandemie, která mezi mnoha skupinami obyvatel zanechala nejen trvalý pocit prázdnoty, ale také nezpracované konflikty a zakořeněnou nedůvěru.

V Rakousku krajní pravice výrazně těžila z nespokojenosti obyvatelstva s postupem během pandemie. V Itálii se čtyřicet procent těch, kteří v posledních volbách volili stranu Bratři Itálie premiérky Giorgie Meloniové, domnívá, že rozhodnutí předchozí vlády o povinném očkování znamenalo „nedemokratické omezování občanských svobod“. A Trump ve svém druhém inauguračním projevu sklidil bouřlivý aplaus posluchačů, když zmínil, že hodlá znovu přijmout do služby vojáky propuštěné za neuposlechnutí nařízení o očkování.

Libertariánské rozhořčení nad někdejšími omezeními a nespokojenost s těmi, kdo je nařídili, je jedna věc, trvající nedůvěra k vědcům je ale věc jiná. Ta se nepochybně projeví nejen v oblasti veřejného zdraví, ale také v klimatické politice a dalších silně zpolitizovaných oblastech vědy.