Do Bílého domu se vrátil Donald Trump, v Rakousku se krajní pravice poprvé v poválečné historii země chystá obsadit křeslo kancléře a v Německu se po pádu „semaforové“ koaliční vlády schyluje k vypjatým volbám. Je každá z těchto zemí, abychom parafrázovali Tolstého, nešťastná svým způsobem, nebo má jejich neštěstí společného jmenovatele?

Covid v kulturních válkách

Mnozí komentátoři se shodují, že za nedávnými politickými výsledky stojí široce rozšířená nespokojenost s úřadujícími politiky. To však nic nevypovídá o příčinách této nespokojenosti. Jedním vysvětlením je samozřejmě inflace. Existuje však i další, zpravidla přehlížený důvod. Jsou jím následky pandemie, která mezi mnoha skupinami obyvatel zanechala nejen trvalý pocit prázdnoty, ale také nezpracované konflikty a zakořeněnou nedůvěru.

V Rakousku krajní pravice výrazně těžila z nespokojenosti obyvatelstva s postupem během pandemie. V Itálii se čtyřicet procent těch, kteří v posledních volbách volili stranu Bratři Itálie premiérky Giorgie Meloniové, domnívá, že rozhodnutí předchozí vlády o povinném očkování znamenalo „nedemokratické omezování občanských svobod“. A Trump ve svém druhém inauguračním projevu sklidil bouřlivý aplaus posluchačů, když zmínil, že hodlá znovu přijmout do služby vojáky propuštěné za neuposlechnutí nařízení o očkování.

Libertariánské rozhořčení nad někdejšími omezeními a nespokojenost s těmi, kdo je nařídili, je jedna věc, trvající nedůvěra k vědcům je ale věc jiná. Ta se nepochybně projeví nejen v oblasti veřejného zdraví, ale také v klimatické politice a dalších silně zpolitizovaných oblastech vědy.

Bývalý americký prezident Joe Biden se natolik obával pronásledování vědců ze strany nastupujících trumpovců s jejich všemožnými „seznamy nepřátel“, že v posledních hodinách v úřadu preventivně omilostnil Anthonyho Fauciho, který v době pandemie vedl americký Národní ústav pro alergie a infekční nemoci. Trump ve snaze potěšit své stoupence odebral Faucimu federální ochranku, přestože ten pravidelně čelí výhrůžkám smrtí.

Trumpův kandidát do vedení Národních institutů zdraví Jay Bhattacharya je známý především zlehčováním pandemie samotné. Podle něj se mělo umožnit plošné šíření viru, aby se vytvořila stádní imunita. Chce také navázat financování vědy na míru akademické svobody na univerzitách, i když není jasné, jak by ji měřil. Loni na podzim vystoupil na „benefiční večeři“ pořádané Heartland Institute, přední organizací klimatického popíračství. Mezi dalšími řečníky byli pravicový bojovník za brexit Nigel Farage a proruský, krajně pravicový rakouský politik Harald Vilimsky.

Na tom, že k vědeckým zjištěním přistupujeme obezřetně, není vůbec nic špatného. Jak tvrdil Karl Popper a mnoho dalších filosofů vědy, vědci by měli být otevření falzifikaci svých hypotéz a vítat jejich zpochybňování a revize. Problém spočívá v tom, že jen málokdo z nás je schopen dostatečně posoudit vědeckou debatu, natož pak adekvátně rozporovat zavedený konsenzus — a to i v případě, že jsme „udělali vlastní výzkum“.

Nicméně v dnešním informačním ekosystému je snazší než kdy jindy popírat nepříjemná fakta pomocí vágních odkazů na to, co vše se údajně během pandemie pokazilo, nebo roztrubovat konspirační teorie o utajování pravdy a nelegitimní autoritě vědců.

Je pravda, že mnoho sporů o pandemii se jednoduše překrývá se stávajícími politickými spory. Na tom však není nic nevyhnutelného. Je to hlavně důsledek toho, že někteří politici využili viru k otevření nové fronty v kulturní válce. Dokonce i v rámci krajní pravice se politické trajektorie lišily. Zatímco Trump a bývalý brazilský prezident Jair Bolsonaro uplatňovali libertariánská opatření a šarlatánské způsoby léčby (například injekce bělidla), Viktor Orbán prosazoval poměrně restriktivní přístup.

Oficiální pandemická kronika

Co se dá dělat? Jednou z možností je zřízení nezávislých komisí, které by měly za úkol vypracovat náležitý historický popis toho, jak přesně se s pandemií bojovalo. Kdo a proč přijímal jaká rozhodnutí? S jakou mírou nejistoty se museli dotyční vypořádat a jak posuzovali rizika a kompromisy?

Teoreticky už má tato myšlenka podporu v různých politických kruzích. Nikdo jiný než Peter Thiel, investor rizikového kapitálu a sponzor krajně pravicových aktivit, nedávno vyzval k vytvoření komise pro zjištění skutečných událostí po vzoru Komise pro pravdu a usmíření, která byla ustavena po pádu apartheidu v Jihoafrické republice, kde Thiel strávil část svého dětství.

Samozřejmě existuje nebezpečí, že takové komise budou okamžitě označeny za neobjektivní, zvláště těmi, kdo vědcům už předem nedůvěřují. Tak tomu bylo v případě amerického sněmovního podvýboru pro koronavirovou pandemii, jehož závěrečná zpráva vzbudila v celostátním měřítku jen malou pozornost.

Možným řešením by proto bylo občanské shromáždění složené z náhodně vybraných dospělých osob — podobně jako soudní porota. Nedávno tento postup podpořil odstupující německý kancléř Olaf Scholz, který připustil, že uzavření škol během pandemie bylo pravděpodobně přehnané.

I v tomto případě budou kritici namítat, že „obyčejní občané“ stejně musí nejprve vyslechnout odborníky, takže jejich závěry budou v jistém smyslu ovlivněné, a odpůrci očkování a další politické síly je nepřijmou. Ale už jen to, že by se veřejně diskutovalo o různých hodnoceních — nikoli však o konspiračních teoriích —, by mohlo mít katarzní účinek.

I kdyby se závěrečnou zprávou občanského shromáždění ne všichni souhlasili, přinejmenším by se stala oficiální kronikou událostí. Téměř všechny komise, které se podobným způsobem zabývaly dědictvím diktátorských režimů ve střední Evropě, Latinské Americe i jinde, byly kritizovány, ale jen málokdo jejich vzniku lituje.

Z anglického originálu Confronting the Pandemic’s Toxic Political Legacy publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.