Svízelná politická situace ve Francii je odrazem ekonomického dilematu, které je v rámci současné podoby Evropské unie neřešitelné. Po čtyřletém fiskálním uvolnění, vynuceném pandemií, začala znovu platit pravidla eurozóny, jež po Paříži žádají tvrdá úsporná opatření.

Žádná politická strana, včetně strany prezidenta Emmanuela Macrona, taková opatření ale nemůže ani nechce uskutečnit. Zřejmě právě proto Macron vyhlásil předčasné parlamentní volby, i když dobře věděl, že v nich nezvítězí.

Německá receptura

Že Evropská komise s tichou podporou Evropské centrální banky uvalí na Francii bolestivé ekonomické škrty, je jasné už z jednoho prostého důvodu: Německo už totéž naordinovalo samo sobě. Jeho rozpočet i zadlužení jsou přitom oproti Francii daleko menší.

Pod tlakem německého ústavního soudu na přísné dodržování takzvané dluhové brzdy, která omezuje roční deficit na 0,35 procenta HDP, nastolili kancléř Olaf Scholz a ministr financí Christian Lindner v Německu tvrdý úsporný režim, který s největší pravděpodobností způsobí konec jejich politické kariéry.

Jimi přijatá pravidla měla odstranit mírný deficit ve výši 2,5 procenta HDP v době, kdy Německo zoufale potřebuje výrazné investice do infrastruktury. Jak by nyní před svými spolustraníky obhájili smířlivost k francouzskému deficitu, který činí 5,5 procenta a dále roste? Nepovedlo by se jim to — a ani se o to nepokusí.

Francie tedy může očekávat nátlak přesně jak z příručky Evropské komise a Evropské centrální banky z doby krize eura. Držitele francouzských dluhopisů začnou už brzy znepokojovat negativní vyjádření z Bruselu.

Úroková sazba, kterou musí Francie platit za refinancování svého veřejného dluhu ve výši 3,1 bilionu eur, bude pomalu růst. Stejně tak se začnou šířit obavy, zda Evropská centrální banka Francii přispěchá na pomoc.

Ostatně Lindner již v prohlášení, které ve Francii sklidilo vlnu nevole, varoval Evropskou centrální banku, aby k záchraně Francouzů nevyužívala před časem zvedený nástroj na ochranu přenosu měnové politiky (transmission protocol instrument, TPI). Je velmi nepravděpodobné, že by německý ministr financí zamýšlel svá slova jinak než jako krok k sebenaplňujícímu se proroctví.

Záchranný nástroj na ochranu přenosu měnové politiky ohlásila Evropská centrální banka, aby uklidnila nervozitu po pandemii. Sice se má týkat zemí s příliš vysokým deficitem, což je případ Francie, ale jen za předpokladu, že přistoupí na škrty diktované Bruselem.

Macronova taktika

Politickou situaci ve Francii činí opravdu výbušnou skutečnost, že i kdyby nová vláda přistoupila na další úsporná opatření, není vůbec jisté, zda by se fiskální bilance země vrátila postupně zpátky na úroveň limitů stanovených Evropskou unií. Jinými slovy, jakákoli k ústupkům ochotná francouzská vláda čelí hrozivé perspektivě: politickému chaosu — protože proti úsporným opatřením ostře vystupují dvě třetiny Národního shromáždění. Přitom není sebeméně zaručeno, že taková opatření povedou k deklarovaným fiskálním cílům — protože úsporná opatření potlačují růst.

To vše bylo jasné už před červnovými volbami do Evropského parlamentu. Jejich výsledek Macrona jen utvrdil, že za současného institucionálního uspořádání Evropské unie, jež se sám předtím marně pokoušel změnit, má v podstatě jen dvě politické možnosti.

Jednou z nich bylo dovolit své úhlavní politické soupeřce Marine Le Penové to, co se v roce 2015 podařilo bývalému předsedovi řecké Syrizy Alexisi Tsiprasovi: sestavit vládu, jež by pak neměla jinou možnost než se s Evropskou unií střetnout, nebo jí ustoupit — přičemž Macron by Le Penovou tlačil k druhé možnosti.

Voliči však svým hlasováním rozhodli pro jinou cestu: čtyřstranné rozdělení parlamentu, které nakonec z důvodu narůstajícího fiskálního tlaku povede k vytvoření velké koalice složené z Macronovy strany, zbytku Republikánů a kohokoli z levicové Nové lidové fronty, kdo bude ochoten se oddělit od Nepoddajné Francie Jeana-Luca Mélenchona. Jinou — a horší — variantou uvedeného scénáře je úřednická vláda, jejíž rozpočet by určily prezidentské dekrety.