Svízelná politická situace ve Francii je odrazem ekonomického dilematu, které je v rámci současné podoby Evropské unie neřešitelné. Po čtyřletém fiskálním uvolnění, vynuceném pandemií, začala znovu platit pravidla eurozóny, jež po Paříži žádají tvrdá úsporná opatření.

Žádná politická strana, včetně strany prezidenta Emmanuela Macrona, taková opatření ale nemůže ani nechce uskutečnit. Zřejmě právě proto Macron vyhlásil předčasné parlamentní volby, i když dobře věděl, že v nich nezvítězí.

Německá receptura

Že Evropská komise s tichou podporou Evropské centrální banky uvalí na Francii bolestivé ekonomické škrty, je jasné už z jednoho prostého důvodu: Německo už totéž naordinovalo samo sobě. Jeho rozpočet i zadlužení jsou přitom oproti Francii daleko menší.

Pod tlakem německého ústavního soudu na přísné dodržování takzvané dluhové brzdy, která omezuje roční deficit na 0,35 procenta HDP, nastolili kancléř Olaf Scholz a ministr financí Christian Lindner v Německu tvrdý úsporný režim, který s největší pravděpodobností způsobí konec jejich politické kariéry.

Jimi přijatá pravidla měla odstranit mírný deficit ve výši 2,5 procenta HDP v době, kdy Německo zoufale potřebuje výrazné investice do infrastruktury. Jak by nyní před svými spolustraníky obhájili smířlivost k francouzskému deficitu, který činí 5,5 procenta a dále roste? Nepovedlo by se jim to — a ani se o to nepokusí.