V reakci na neočekávaný výsledek britského referenda o odchodu z Evropské unie pověřila v roce 2016 Evropská komise tři muže, aby dohlédli na to, aby se na rozhodnutí vzpomínalo jako na naprostou pošetilost.

Michael Barnier, Emmanuel Macron a Donald Tusk se v nejvyšších patrech evropské politiky pohybují dodnes. Něco se ale změnilo. Všichni tři si v podstatě osvojili představy zastánců brexitu. Pochopíme-li, jak k tomu došlo, porozumíme prohlubující se krizi Evropské unie.

Barnier, Macron, Tusk

Bývalý evropský komisař Michel Barnier se v roce 2016 stal hlavní postavou Evropské unie pro jednání s britskou vládou o podmínkách vystoupení Spojeného království z Unie. Jeho úkolem bylo zahrnovat britské vyjednavače stále novými požadavky a nedopřát jim ani chvilku oddechu.

Někdejší předseda Evropské rady Donald Tusk zašel dokonce tak daleko, že zahájil neúspěšnou kampaň za vyhlášení druhého referenda. Bez valného citu pro diplomacii prohlásil, že zastánci brexitu si zaslouží „zvláštní místo v pekle“.

A předseda Rady Evropské unie Emmanuel Macron, který vedl svůj diskurzní boj s duchem brexitu z komnat Elysejského paláce, varoval britské představitele, že nikdy nedovolí, aby si z Evropské unie vybrali jen to, co se jim líbí, a zbytek bez okolků zahodili.

Tři hájené principy EU

Řečená trojice táhla do boje proti brexitářům se třemi cíli. Zaprvé se snažili ochránit soudržnost jednotného evropského trhu, zejména rovné podmínky, jež zaručují, že francouzské, portugalské či slovinské společnosti podléhají — přinejmenším teoreticky — stejným pravidlům.

Zastánci brexitu na pravici i levici naproti tomu trvali na tom, že britská vláda by měla znovu získat právo poskytovat státní pomoc strategicky významným firmám investujícím na britské půdě. Macron snahy ohnout zásady jednotného evropského trhu ve prospěch britských společností ostře odsoudil.

Druhým úkolem zmíněné trojice bylo zmařit veškeré britské naděje, že londýnské City bude moci i nadále těžit z výhod společných unijních institucí. Tusk sestavil tým, jehož úkolem bylo zajistit, aby výsledná dohoda o brexitu postihovala ty britské finanční instituce, které odmítnou přesunout podstatnou část svých portfolií, zaměstnanců a investic do EU. Tusk jim tehdy bez obalu sdělil, že po brexitu pro ně „bude život jinačí“.

A konečně, chtěli vylíčit zastánce brexitu jako pomýlené nepřátele dalšího bytostného principu Evropské unie: svobody pohybu. Barnier britským vyjednavačům opakovaně zdůrazňoval, že pro zachování bezcelního obchodu s EU se Spojené království musí vzdát absurdního požadavku na znovuzískání kontroly nad svými hranicemi. A neústupný byl ještě nadávno: „Bez volného pohybu nebude žádné nové vyjednání o brexitu.“

Z ochránců EU nejdestruktivnějšími sabotéry

Jenže všichni tři strážci Evropské unie časem otočili a osvojili si jazyk a politiku brexitářů, proti nimž měli původně bojovat.

Jako první se zhroutilo jejich obhajování rovných podmínek pro podniky v celé Evropě. Vystaveny hospodářskému poklesu v důsledku pandemie covidu-19 prosadily Francie a Německo návrat poskytování státní podpory. „Evropská odpověď posledních let spočívala v zajištění národní flexibility v podobě státní podpory,“ vyjádřil se Macron. Německý kancléř Olaf Scholz mezitím zmobilizoval svou vládu, aby zabránila naprosto legálnímu převzetí Commerzbank italskou UniCredit, čímž dále podkopal možnost vzniku jednotného evropského finančního trhu.

Mnohem víc zarážející ale byla konverze zbylých dvou mužů. Vypadá to dokonce, jako by Tusk v sobě náhle odhalil brexitáře a úplně zapomněl, proč členské státy nemají své hranice kontrolovat samy.

Tusk dnes coby polský premiér slibuje — tušíte správně — „převzít opět kontrolu“ nad polskými hranicemi a domáhá se „britské“ výjimky z pravidel o minimálním počtu žadatelů o azyl, jež musí evropské země přijmout. Zašel však ještě dál a pozastavil právo na azyl pro příchozí z Běloruska a Ruska, čímž flagrantně porušil nejen pravidla EU, ale také závazky Polska vyplývající z mezinárodního práva a z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, tradičního terče brexitářských výpadů.

Jako by to ale nestačilo, Barnier, který je nyní francouzským premiérem, vede menšinovou vládu opírající se o tichou podporu euroskeptické a xenofobní Marine Le Penové a jejího Národního sdružení. Zasazuje se za to, aby byla Francie vyňata z jurisdikce evropských soudů a mohla deportovat, koho se jí zachce. A dokonce pokračuje: rád by uzákonil zákaz veškeré imigrace ze zemí mimo Evropskou unii.

Jak se stalo, že se ze ochránců EU stali její podkopávači? Odpověď spočívá především v křehkých ekonomických základech Evropy. Renacionalizace politiky byla na pořadu dne už od chvíle, kdy společný projekt „stále těsnější unie“ začal ztrácet na půvabu. Bezmála dvě desetiletí nedostatečných investic pak posílila odstředivé síly, které Evropu nyní trhají doslova na kusy. A otrávený duch brexitu se šíří od Paříže až po Varšavu.

Vývoz z EU do Číny se od svého poklesu po vypuknutí pandemie nezvýšil, zatímco Spojené státy mezitím téměř zdvojnásobily dovoz z Evropy. Evropská unie, plně závislá na Americe, pokud jde o zbraně, fosilní paliva a zahraniční poptávku, je proto nesmírně zranitelná. S vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách a jím slibovaným zavedením cel bude proto EU vystavena ještě výraznější stagnaci a roztříštěnosti.

Vrcholní evropští představitelé nesou tragickou odpovědnost za to, že se svým letitým odporem vůči umírněné, přitom však zásadní politické reformě Evropské unie postarali o její rozpad. Tím, že o společných potřebách Evropy — například o nutnosti rozsáhlých ekologických investic, jen tlachali, aniž by projevili sebemenší snahu o vytváření společných zdrojů, se stali nejdestruktivnějšími sabotéry Evropské unie. Co brexit zasel, nyní sklízíme.

Z anglického originálu The Spirit of Brexit Has Infected the EU publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.