V reakci na neočekávaný výsledek britského referenda o odchodu z Evropské unie pověřila v roce 2016 Evropská komise tři muže, aby dohlédli na to, aby se na rozhodnutí vzpomínalo jako na naprostou pošetilost.

Michael Barnier, Emmanuel Macron a Donald Tusk se v nejvyšších patrech evropské politiky pohybují dodnes. Něco se ale změnilo. Všichni tři si v podstatě osvojili představy zastánců brexitu. Pochopíme-li, jak k tomu došlo, porozumíme prohlubující se krizi Evropské unie.

Barnier, Macron, Tusk

Bývalý evropský komisař Michel Barnier se v roce 2016 stal hlavní postavou Evropské unie pro jednání s britskou vládou o podmínkách vystoupení Spojeného království z Unie. Jeho úkolem bylo zahrnovat britské vyjednavače stále novými požadavky a nedopřát jim ani chvilku oddechu.

Někdejší předseda Evropské rady Donald Tusk zašel dokonce tak daleko, že zahájil neúspěšnou kampaň za vyhlášení druhého referenda. Bez valného citu pro diplomacii prohlásil, že zastánci brexitu si zaslouží „zvláštní místo v pekle“.

A předseda Rady Evropské unie Emmanuel Macron, který vedl svůj diskurzní boj s duchem brexitu z komnat Elysejského paláce, varoval britské představitele, že nikdy nedovolí, aby si z Evropské unie vybrali jen to, co se jim líbí, a zbytek bez okolků zahodili.

Tři hájené principy EU

Řečená trojice táhla do boje proti brexitářům se třemi cíli. Zaprvé se snažili ochránit soudržnost jednotného evropského trhu, zejména rovné podmínky, jež zaručují, že francouzské, portugalské či slovinské společnosti podléhají — přinejmenším teoreticky — stejným pravidlům.

Zastánci brexitu na pravici i levici naproti tomu trvali na tom, že britská vláda by měla znovu získat právo poskytovat státní pomoc strategicky významným firmám investujícím na britské půdě. Macron snahy ohnout zásady jednotného evropského trhu ve prospěch britských společností ostře odsoudil.

Druhým úkolem zmíněné trojice bylo zmařit veškeré britské naděje, že londýnské City bude moci i nadále těžit z výhod společných unijních institucí. Tusk sestavil tým, jehož úkolem bylo zajistit, aby výsledná dohoda o brexitu postihovala ty britské finanční instituce, které odmítnou přesunout podstatnou část svých portfolií, zaměstnanců a investic do EU. Tusk jim tehdy bez obalu sdělil, že po brexitu pro ně „bude život jinačí“.

A konečně, chtěli vylíčit zastánce brexitu jako pomýlené nepřátele dalšího bytostného principu Evropské unie: svobody pohybu. Barnier britským vyjednavačům opakovaně zdůrazňoval, že pro zachování bezcelního obchodu s EU se Spojené království musí vzdát absurdního požadavku na znovuzískání kontroly nad svými hranicemi. A neústupný byl ještě nadávno: „Bez volného pohybu nebude žádné nové vyjednání o brexitu.“

Z ochránců EU nejdestruktivnějšími sabotéry

Jenže všichni tři strážci Evropské unie časem otočili a osvojili si jazyk a politiku brexitářů, proti nimž měli původně bojovat.