Za vlády Donalda Trumpa Spojené státy stále častěji uplatňují svou vojenskou a ekonomickou převahu k upevnění vlastní globální pozice — často na úkor ostatních. Celní výhrůžky byly jen prvním kolem. Nyní se Washingtonu podařilo prosadit daňová pravidla, která chrání zájmy amerických firem v zemích Západu. Spojené státy tak názorně předvádějí, co pro ně znamená heslo „právo silnějšího“.

Pojišťovna NATO a válečný keynesianismus

Spojené státy po celou studenou válku vynakládaly na zbrojení nejvíce ze všech zemí NATO — a totéž platí i pro období po rozpadu Sovětského svazu až do současnosti. USA přitom opakovaně žádaly ostatní členské státy, aby zvýšily své obranné výdaje. Do jisté míry tu platí analogie s pojištěním: NATO funguje jako pojišťovna proti vojenskému nebezpečí a USA v ní svými výdaji dlouhodobě dotují „pojistné“ i za ostatní.

Odměnou za tuto roli byla pro USA politická dividenda: získaly vliv na evropskou bezpečnostní politiku, byly vnímány jako „první mezi rovnými“ v západním bloku. Evropské státy respektovaly dolar jako mezinárodní platidlo, snižovaly obchodní bariéry a přizpůsobovaly se americkým geopolitickým i hospodářským zájmům. Spojené státy tak sice platily víc, ale vyšší výdaje byly kompenzovány politicky.

S nástupem Číny jako globální mocnosti a obnovením ruských velmocenských ambicí se náskok USA snížil — vojensky i ekonomicky. V tomto kontextu je logické, že Washington tlačí evropské spojence k navýšení zbrojních rozpočtů. Jenže nejde jen o bezpečnost. USA jsou — a ještě dlouho zůstanou — hlavní „zbrojnicí“ NATO, zejména díky technologické vyspělosti svého obranného průmyslu. Každé navýšení evropských výdajů tak automaticky znamená další zakázky pro americké firmy, vyšší zisky a růst amerického HDP.

Tento model, kdy státní výdaje na obranu stimulují ekonomiku, se označuje jako vojenský keynesianismus. Požadavek USA, aby země NATO vydávaly na obranu až pět procent HDP, tak není motivován pouze vojenskou strategií, ale i hospodářsky. Pokud bychom pokračovali v příměru NATO k pojišťovně, USA v ní drží kontrolní balík akcií — a s růstem pojistného roste i jejich zisk. Jenže pro Donalda Trumpa ani to není dost.

Nová ekonomická privilegia

Od začátku svého druhého prezidentského období razí Donald Trump agresivní ekonomickou politiku — nejen vůči rivalům, ale i spojencům Spojených států. Nejprve hrozil vysokými cly, později si vynucoval zvýšení obranných výdajů zemí NATO výhrůžkami, že USA v případě konfliktu s Ruskem nemusí evropským státům přijít na pomoc. Trump tak využil slabou vyjednávací pozici evropských partnerů k tomu, aby prosadil kroky výhodné pro americkou ekonomiku.

Jedním z příkladů je dohoda skupiny G7, která — pod tlakem amerických hrozeb — umožnila výjimku pro americké firmy z nové globální daně z příjmů právnických osob. Trumpova administrativa pohrozila zavedením „daně pomsty“ pro firmy ze zemí, které by chtěly tuto daň na americké korporace uplatnit.

Přitom právě USA původně podpořily vznik tohoto nástroje v rámci OECD. Cílem globální minimální daně ve výši patnácti procent z příjmů právnických osob bylo omezit přesun firem do daňových rájů. Daň byla přijata 140 státy a vstoupila v platnost v roce 2023. Funguje tak, že pokud firma platí v určité zemi nižší daň než 15 %, rozdíl musí doplatit mateřskému státu.

Pod tlakem lobbingu však byla její účinnost omezena: vztahuje se pouze na podniky s ročním obratem přesahujícím 750 milionů eur (812 milionů dolarů), čímž se původní ambice výrazně oslabily. USA navíc uplatňují vůči svým firmám daň ve výši pouze 10,5 procenta, takže americké korporace získávají zásadní konkurenční výhodu.

Důsledkem může být přesun firem do USA právě kvůli nižšímu daňovému zatížení, což povede ke snížení daňových příjmů evropských států a k růstu jejich zadlužení. V konečném důsledku na tom vydělají opět Spojené státy, jejichž občané patří k největším držitelům evropských státních dluhopisů. Čím méně americké firmy zaplatí v Evropě na daních, tím více budou moci USA půjčovat — a profitovat na úrocích.

Konec Západu, jak jsme jej znali

Západ, chápaný jako politické a ekonomické partnerství USA, Kanady a evropských zemí, už fakticky neexistuje. Spojené státy dnes vůči Evropě uplatňují imperiální politiku asymetrických dohod, které systematicky přerozdělují užitek ve prospěch jedné strany — té silnější.

Evropa dnes ochutnává vlastní medicínu, kterou kdysi ordinovala svým koloniím — a může si za to sama. Místo budování vlastní autonomie se dlouhodobě spoléhala na stabilitu americké politiky a ochotu USA Evropu podporovat. Systematicky nebudovala vlastní obranný průmysl schopný konkurovat americkému. Nezvládla vytvořit jednotný kapitálový trh. A — jak se nyní ukazuje — nedisponuje ani politickými institucemi, které by bránily taktice „rozděl a panuj“ v rámci samotné EU.

Spojené státy dnes Evropu potřebují méně, než Evropa potřebuje je — a za tuto nerovnováhu budeme nyní draze platit. Politiku EU vůči USA lze bez nadsázky označit za ekonomický appeasement. Zvýšení evropských výdajů na zbrojení následoval požadavkem na daňové úlevy pro americké korporace. A nejnověji Trump oznámil uvalení třicetiprocentního cla na zboží z EU — přestože ještě před několika měsíci hovořil o dvaceti procentech.

Zájem Spojených států se už delší dobu přesouvá od Evropy směrem k Asii — zejména k Číně, kterou vnímají jako svého hlavního protivníka. Evropa se tak v americké strategii stává pouze jedním z nástrojů globálního zadržování čínského vlivu.

Z dnešního přístupu USA k EU je zřejmé, že Washington bude i nadále těžit z evropské slabosti a využívat ji ve svůj prospěch. Pokud současná americká politika vůči Evropě připomíná výpalné — ať už v podobě nákupu zbraní nebo daňových výhod pro americké korporace — není vyloučeno, že v budoucnu budou Spojené státy požadovat víc a víc.

Tuto možnost posiluje i prodlužování války na Ukrajině, které oslabuje evropské kapacity. Trumpova shovívavost vůči Rusku přitom nemusí být jen důsledkem neschopnosti či izolacionismu — ale také kalkulem, jak Evropu více připoutat k USA prostřednictvím její zranitelnosti. Podobně jako Čína využívá ruskou slabost, Spojené státy mohou zneužívat evropské závislosti.

Pokud se Evropa politicky, vojensky ani ekonomicky neosamostatní, stane se pouhým přívěskem americké zahraniční politiky — a navíc bude za toto „privilegium“ ještě platit.