Za vlády Donalda Trumpa Spojené státy stále častěji uplatňují svou vojenskou a ekonomickou převahu k upevnění vlastní globální pozice — často na úkor ostatních. Celní výhrůžky byly jen prvním kolem. Nyní se Washingtonu podařilo prosadit daňová pravidla, která chrání zájmy amerických firem v zemích Západu. Spojené státy tak názorně předvádějí, co pro ně znamená heslo „právo silnějšího“.

Pojišťovna NATO a válečný keynesianismus

Spojené státy po celou studenou válku vynakládaly na zbrojení nejvíce ze všech zemí NATO — a totéž platí i pro období po rozpadu Sovětského svazu až do současnosti. USA přitom opakovaně žádaly ostatní členské státy, aby zvýšily své obranné výdaje. Do jisté míry tu platí analogie s pojištěním: NATO funguje jako pojišťovna proti vojenskému nebezpečí a USA v ní svými výdaji dlouhodobě dotují „pojistné“ i za ostatní.

Odměnou za tuto roli byla pro USA politická dividenda: získaly vliv na evropskou bezpečnostní politiku, byly vnímány jako „první mezi rovnými“ v západním bloku. Evropské státy respektovaly dolar jako mezinárodní platidlo, snižovaly obchodní bariéry a přizpůsobovaly se americkým geopolitickým i hospodářským zájmům. Spojené státy tak sice platily víc, ale vyšší výdaje byly kompenzovány politicky.

S nástupem Číny jako globální mocnosti a obnovením ruských velmocenských ambicí se náskok USA snížil — vojensky i ekonomicky. V tomto kontextu je logické, že Washington tlačí evropské spojence k navýšení zbrojních rozpočtů. Jenže nejde jen o bezpečnost. USA jsou — a ještě dlouho zůstanou — hlavní „zbrojnicí“ NATO, zejména díky technologické vyspělosti svého obranného průmyslu. Každé navýšení evropských výdajů tak automaticky znamená další zakázky pro americké firmy, vyšší zisky a růst amerického HDP.