S blížícími se americkými prezidentskými volbami se stupňuje tlak na mnohé intelektuály v zemích globálního Jihu, aby se vyjádřili ve prospěch Kamaly Harrisové. Dává se nám najevo, že i sebemenší gesto má v boji proti Trumpovi svůj význam. Žádá se po nás, abychom přesvědčovali naše příbuzné ve Spojených státech, jejichž hlasy mohou velmi těsný souboj rozhodnout.

Argument zní docela prostě. Donald Trump neznamená nebezpečí jen pro americkou demokracii, ale ohrožuje rovněž zájmy zemí globálního Jihu. Harrisová stejně jako celá její Demokratická strana mají sice své mouchy, ale alternativa, čtyři roky vlády Donalda Trumpa, je přece daleko horší.

Předchozí demokratické vlády, pokračuje argumentace, možná selhaly ve snaze prosadit sociálně spravedlivější společnost, nedokázaly udržet na uzdě Wall Street a velké korporace, ani dosáhnout výraznějšího pokroku v prosazování práv menšin. Demokratická vláda ale aspoň umožňuje o uvedených selháních diskutovat a hledat cestu k jejich nápravě.

Dále se poukazuje na to, že demokraté budou potírat rasismus, budou věnovat náležitou pozornost klimatické krizi a základní zásady vlády práva — jako třeba princip většinového rozhodování ve volbách — nebudou bezostyšně pošlapávány. Pokud se naopak moci chopí Trump, je nanejvýš pravděpodobné, že se bude snažit přivést Spojené státy na cestu autoritářského režimu, ba fašismu a vládnoucí ideologií jeho administrativy se stane rasistické vyznávání bělošské nadřazenosti.

Proti tvrzení, že vítězství Harrisové je v zájmu většiny obyvatel Spojených států, nemám námitek. Za spornou a hodnou diskuse však považuji tezi, že to samé platí i pro globální Jih — že i pro něj by bylo vítězství Harrisové nad Trumpem jednoznačnou výhrou.

Dvě politické strany jednoho impéria

Jak Demokratická strana, tak Republikánská strana provádějí politiku expanzivního imperialismu, který silou zbraní rozšiřoval hegemonii amerických korporací. Aby imperiální expanzi legitimizovaly, hlásaly obě dvě strany misionářskou ideologii šíření demokracie neboli šíření evangelia západní demokracie v nezápadním světě, jejž pokládají za zaostalý. V určitých dějinných momentech, jako například během debat o invazi do Afghánistánu v roce 2001, zneužívaly obě strany domácí hysterii k prosazování imperiálních cílů.

Minulost ale mluví sama za sebe. Vzpomeňme jen na poslední příklady: proti rezoluci, která schvalovala invazi do Afghánistánu, hlasovala jediná demokratická členka Kongresu, Barbara Leeová. Přestože neexistovaly žádné důkazy, že Saddám Husajn disponuje jadernými zbraněmi, pro invazi do Iráku v roce 2002 se vyslovila většina demokratických senátorů.

A demokratický prezident Barack Obama vedl akci, která v roce 2011 bezostyšně popřela princip národní suverenity a svrhla Kaddáfího vládu v Libyi. Důsledkem je, že v zemi dodnes panuje chaos a bezvládí.

I v tom, jak demokraté a republikáni vytvářeli a udržovali americké impérium, existují samozřejmě rozdíly. Demokraté obvykle uplatňovali „multilaterálnější“ přístup. Jinak řečeno, oproti republikánům se do imperiálních dobrodružství Washingtonu snažili více zapojit Organizaci spojených národů a NATO a prosazovali rovněž, aby v ekonomické disciplinaci zemí globálního Jihu hrály rozhodující úlohu Mezinárodní měnový fond a Světová banka.

Cílem demokratů vždy bylo dodat krokům Spojených států větší legitimitu, než tomu bylo při jednostranném uplatňování americké moci — viděno z Jihu: americkou železnou pěst odívali do sametové rukavice. Jsou to však jen vkusové rozdíly, jež se z hlediska důsledků jeví nakonec jako podružné.

Kritické hlasy globálního Jihu totiž správně poukazují na to, že Obamovo odstranění Kaddáfího se souhlasem Rady bezpečnosti OSN mělo možná větší „legitimitu“ než Bushovo svržení Saddáma Husajna s přičiněním „koalice ochotných“, ale výsledek byl úplně stejný. V obou případech svržení legitimní vlády realizované převážně americkou vojenskou silou vedlo k následnému naprostému rozvratu obou zemí.

Velký republikánský exodus

V posledních měsících můžeme sledovat pozoruhodný jev. Stále více těch, kdo zastávali klíčové zahraničněpolitické pozice v předchozích republikánských vládách, se hlásí k podpoře demokratických kandidátů — nejprve Joea Bidena, nyní Kamaly Harrisové. V daném směru je poslední vskutku „významnou posilou“ demokratů bývalý viceprezident Dick Cheney, jenž byl jedním z klíčových architektů intervenčních válek Bushe mladšího na Blízkém východě a který se nedávno i se svou dcerou Liz přihlásil k podpoře Harrisové. Je takřka jisté, že do voleb, konaných za necelé dva měsíce, získá ještě další podobné podporovatele.

Existují dva důvody, proč bývalí zastánci tvrdé zahraničněpolitické linie opouštějí republikány. Prvním z nich je, že už nedůvěřují Trumpovi, který nyní zcela ovládá republikánskou základnu.

Podle jejich názoru Trump během svého prvního funkčního období značně oslabil západní spojenectví, které Washington posledních osmasedmdesát let budoval. Vyčítají mu, že se o západních spojencích vyjadřoval neuctivě, požadoval po nich, aby za americkou vojenskou ochranu platili, invazi do Iráku podporovanou republikány označil za chybu a v neposlední řadě porušoval zásady stanovené americkou politickou elitou během studené války, čehož nejznámějším příkladem bylo setkání s Kim Čong-unem v korejském demilitarizovaném pásmu.

Poslední dobou dával Trump také opakovaně najevo nesouhlas s americkou a severoatlantickou podporou Ukrajiny ve válce s Ruskem. Trumpův viceprezidentský kandidát J. D. Vance pak dokonce požaduje pomoc Kyjevu zcela ukončit.

Republikánští přeběhlíci mají oprávněný pocit, že Trump nehodlá zůstat na půdě konsensu obou stran, na němž se americká politická elita — navzdory některým občas velmi vyostřeným sporům — shoduje. Konsensus spočívá v rozšiřování a udržování „liberálního“ impéria prostřednictvím volného obchodu a volného pohybu kapitálu — řádu prosazovaného pod pláštíkem multilateralismu, legitimizovaného ekonomickou ideologií globalizace, politickou ideologií liberální demokracie a hájeného západní vojenskou aliancí, jejíž jádro tvoří americká armáda.

Republikánští odpadlíci se důvodně obávají, že se Trump snaží zapůsobit na nemalou část své voličské základny, vzhlížející se ve Vanceovi, která je už znechucena tím, že nese břemeno nákladů na udržování impéria — a právě v tom vidí jednu z klíčových příčin ekonomického úpadku Spojených států. Je jim jasné, proč heslo MAGA — „Učiňme Ameriku opět velikou“ — vábí tolik lidí: slibuje vybudování pevnosti Amerika, která se bude mnohem méně angažovat ve světě, a zaměří se v prvé řadě na obnovu vlastního imperiálního jádra.

Republikánské odpadlíky znepokojuje, že multilaterální instituce, jejichž prostřednictvím Spojené státy uplatňovaly na celém světě svou moc, totiž NATO a brettonwoodské instituce, tedy Světová banka a Mezinárodní měnový fond, mohou s Trumpem zaniknout. Namísto nich se mohou normou americké diplomacie stát selektivní a pragmatické dohody, jaké Trump předvedl s Kim Čong-unem, Si Ťin-pchingem a Vladimirem Putinem, a hlavním prostředkem k donucování a ukázňování globálního Jihu pak jednostranné vojenské zásahy namísto spojeneckých iniciativ uskutečňovaných pod hlavičkou NATO.

Další důvod, proč republikánští zastánci tvrdé linie překračují stranické hranice a dopouštějí se tak něčeho, co se ještě donedávna považovalo za skutečně opovrženíhodné, spočívá v tom, že současná Bidenova vláda provádí krajně agresivní vojenskou zahraniční politiku. Od chování Bushovy vlády vůči Blízkému východu v nultých letech se nijak zvlášť neliší.

Biden bezvýhradně podpořil Izrael, jemuž zastánci tvrdé linie v Republikánské straně žehnají jako jedinému spolehlivému spojenci na Blízkém východě, a navázal na politiku Bushe ml. zaměřenou na izolaci Ruska podporou Ukrajiny. Stejně tak znovuoživil NATO skomírající po Trumpově demoralizujícím pohrdání americkými spojenci. Nadto rozšířil působnost Severoatlantické aliance do Tichomoří, kde zahájil politiku obkličování Číny, kterou chtěl uskutečnit už Bush mladší a Cheney, ale odložili ji, aby získali Peking pro „válku proti terorismu“.

Biden fakticky posunul tlak vůči Pekingu na novou úroveň, když po Trumpově snaze omezit obchod a technologické transfery mezi USA a Čínou, přistoupil k jejímu vojenskému obkličování. Udělal i to, co si od historického společného komuniké z roku 1979, jímž Spojené státy přijaly „politiku jedné Číny“, nedovolil žádný americký prezident — výslovně se zavázal k vojenské obraně Tchaj-wanu.

Biden provokativně nařídil americkému námořnictvu proplout 180 kilometrů širokou Tchajwanskou úžinou a vyslal pět z jedenácti amerických letadlových lodí do západního Pacifiku. Není divu, že tato gesta dala volný průchod znepokojivé válečnické rétorice nejvyšších amerických vojenských představitelů. Příkladem budiž prohlášení náčelníka Velitelství přepravy vzdušných sil USA generála Mikea Minihana: „Instinkt mi říká, že v roce 2025 budeme bojovat.“

To, že elita Demokratické strany má nyní monopol na prosazování expanzivního imperialismu, se plně ukázalo během projevu Kamaly Harrisové na sjezdu strany 23. srpna, když obvinila Trumpa, že se zříká vedení světa Amerikou, hodlá opustit NATO a podporuje „Putina, aby napadal naše spojence,“ a „dělal si, co chce“. Republikánští přeběhlíci jako Cheney a jeho dcera Liz mohli jen plesat, když Harrisová slíbila, že americké ozbrojené síly budou „nejsmrtonosnější bojovou silou na světě“, a zavázala se zajistit, že „jednadvacáté století opanuje Amerika, nikoli Čína“.

Dvě paradigmata impéria

Prezidentské volby chystané na 5. listopadu rozhodnou, které ze dvou imperiálních paradigmat zvítězí. Na jedné straně stojí stará demokraticko-republikánská expanzivní vize impéria, která má za cíl učinit svět bezpečným pro americký kapitál a nadvládu amerických zájmů.

Opačný názor — zastávaný Trumpem a jeho viceprezidentským kandidátem J. D. Vancem — považuje americké impérium za neudržitelně přebujelé, a tak navrhují přejít do „agresivního obranného“ postoje odpovídajícího supervelmoci, jejíž síla upadá. Pokud se prosadí přístup „Make America Great Again“, Spojené státy omezí svůj vliv v zemích, jež Trump označil za „hnojiště světa“, čímž mínil nás v zemích globálního Jihu.

Zastánci MAGA se chtějí soustředit hlavně na to, aby severní Ameriku, jádro impéria, oddělily od zbytku světa zásadním omezením migrace a mezinárodního obchodu, přivedly zpět rozmařilý americký kapitál, skoncovaly s tím, co Trump označuje za pokrytecké poskytování zahraniční pomoci a vývoz demokracie, a rozhodně přestaly s veškerým úsilím o řešení zrychlující se globální klimatické krize — v níž Trump vidí fetiš vyčpělého liberalismu.

Pokud jde o použití síly, strategie MAGA by se nejspíše nesla v izraelském střihu pravidelných jednostranných úderů proti vybraným nepřátelům za hradbami impéria, jež by je měly udržovat v trvalé nejistotě — bez ohledu na názor spojenců i na to, jakou zkázu útoky způsobí. Nabízejí-li americké prezidentské volby volbu mezi dvěma popsanými možnostmi, bylo by pošetilé, aby si globální Jih vybral kteroukoli z nich, protože obě paradigmata jsou ve zřetelném rozporu s našimi zájmy.

Jak se z bezmocných rukojmích stát rozhodujícími aktéry

Ozývají se i hlasy, že bychom demokraty neměli soudit tak přísně. Z hlediska složení stran totiž nejsou demokraté a republikáni, přísně vzato, dvěma stranami téhož imperiálního střihu. Vzhledem k limitům amerického volebního systému existuje dlouhý zástup progresivních postav, které neměli jinou možnost než zakotvit právě v Demokratické straně. Viděno z hodnotového hlediska jsou právě tito lidé našimi spojenci.

S námi, progresivními demokraty na Jihu, mají společného víc než s elitou vlastní strany, která je z většiny ignoruje a jejich podporu vnímá jako samozřejmost, protože nemají na vybranou. Postoj demokratické elity k nim lze shrnout slovy: „Nezbývá vám než nás podporovat.“

Takové stanovisko je opodstatněné. Problém však tkví v tom, že většina progresivních přívrženců Demokratické strany dosud pasivně přijímala imperiální projevy Harrisové a za ní stojící stranické elity — jak se opět ukázalo, když Harrisová odmítla vyhovět poměrně skromnému požadavku, aby na sjezdu Demokratické strany vystoupil propalestinský demokrat.

Zdá se mi, že progresivní blok v Demokratické straně podceňuje svoji sílu. Zejména za současných okolností provázejících letošní volby se mohou z bezmocných rukojmích odpudivé imperiální politiky proměnit jeho členové ve významné aktéry, kteří donutí Harrisovou a stranickou elitu, aby si třikrát dobře rozmyslely, zda skutečně přijmou zarputile imperialistický program, jejž kandidátka na prezidentku na sjezdu vyhlásila.

Podařit se jim to může ale jen tehdy, budou-li skutečně jednat podle svého vlastního přesvědčení a budou-li natolik odvážní, jako to svého času svým v dějinách ojediněle odvážným činem předvedla poslankyně Barbara Leeová, když hlasovala proti válce v Afghánistánu. Progresivní demokraté by si měli uvědomit, že jediným způsobem, jak přimět stranickou elitu, aby jim naslouchala a změnila nakročený kurz, je přesvědčit sebe a podobně smýšlející voliče, aby se zdrželi hlasování, pokud Harrisová od své imperiální politiky neustoupí. To by totiž v těsném souboji mohlo volby fakticky rozhodnout ve prospěch Trumpa.

Myslím, že právě tímto způsobem chtělo původně michiganské hnutí nezúčastněných donutit Bidena, aby změnil svou politiku schvalující genocidu v Gaze. Je to strategie riskantní, ale může uspět, pokud stranická elita pochopí, že progresivní křídlo ve straně je odhodláno svou hrozbu opravdu uskutečnit. Štěstí nikdy nepřálo opatrným.

Jedině takto je totiž možné přimět stranickou elitu, aby se odklonila od dosavadního kurzu. V opačném případě budou dál jednat tak, jak to známe od Clintona přes Obamu až po Bidena — tedy považovat podporu progresivního křídla za samozřejmost a současně jeho požadavky přehlížet.

Progresivní křídlo Demokratické strany má necelé dva měsíce, aby se zmobilizovalo a dokázalo, že Kamala Harrisová bude v prezidentském křesle představovat pro zájmy globálního Jihu menší hrozbu než Trump s Vancem. Pokud nedostaneme přesvědčivý důkaz, že Harrisová svůj zběsile válečnický imperiální postoj opustila, uděláme na globálním Jihu nejlépe, když se ve volbě mezi dvěma soupeřícími stranami impéria nepřidáme k žádné z nich.

Z anglického originálu The Global South's View of the Harris-Trump Race publikovaného internetovým magazínem Foreign Policy in Focus přeložil OTAKAR BUREŠ.