S blížícími se americkými prezidentskými volbami se stupňuje tlak na mnohé intelektuály v zemích globálního Jihu, aby se vyjádřili ve prospěch Kamaly Harrisové. Dává se nám najevo, že i sebemenší gesto má v boji proti Trumpovi svůj význam. Žádá se po nás, abychom přesvědčovali naše příbuzné ve Spojených státech, jejichž hlasy mohou velmi těsný souboj rozhodnout.

Argument zní docela prostě. Donald Trump neznamená nebezpečí jen pro americkou demokracii, ale ohrožuje rovněž zájmy zemí globálního Jihu. Harrisová stejně jako celá její Demokratická strana mají sice své mouchy, ale alternativa, čtyři roky vlády Donalda Trumpa, je přece daleko horší.

Předchozí demokratické vlády, pokračuje argumentace, možná selhaly ve snaze prosadit sociálně spravedlivější společnost, nedokázaly udržet na uzdě Wall Street a velké korporace, ani dosáhnout výraznějšího pokroku v prosazování práv menšin. Demokratická vláda ale aspoň umožňuje o uvedených selháních diskutovat a hledat cestu k jejich nápravě.

Dále se poukazuje na to, že demokraté budou potírat rasismus, budou věnovat náležitou pozornost klimatické krizi a základní zásady vlády práva — jako třeba princip většinového rozhodování ve volbách — nebudou bezostyšně pošlapávány. Pokud se naopak moci chopí Trump, je nanejvýš pravděpodobné, že se bude snažit přivést Spojené státy na cestu autoritářského režimu, ba fašismu a vládnoucí ideologií jeho administrativy se stane rasistické vyznávání bělošské nadřazenosti.

Proti tvrzení, že vítězství Harrisové je v zájmu většiny obyvatel Spojených států, nemám námitek. Za spornou a hodnou diskuse však považuji tezi, že to samé platí i pro globální Jih — že i pro něj by bylo vítězství Harrisové nad Trumpem jednoznačnou výhrou.

Dvě politické strany jednoho impéria

Jak Demokratická strana, tak Republikánská strana provádějí politiku expanzivního imperialismu, který silou zbraní rozšiřoval hegemonii amerických korporací. Aby imperiální expanzi legitimizovaly, hlásaly obě dvě strany misionářskou ideologii šíření demokracie neboli šíření evangelia západní demokracie v nezápadním světě, jejž pokládají za zaostalý. V určitých dějinných momentech, jako například během debat o invazi do Afghánistánu v roce 2001, zneužívaly obě strany domácí hysterii k prosazování imperiálních cílů.

Minulost ale mluví sama za sebe. Vzpomeňme jen na poslední příklady: proti rezoluci, která schvalovala invazi do Afghánistánu, hlasovala jediná demokratická členka Kongresu, Barbara Leeová. Přestože neexistovaly žádné důkazy, že Saddám Husajn disponuje jadernými zbraněmi, pro invazi do Iráku v roce 2002 se vyslovila většina demokratických senátorů.

A demokratický prezident Barack Obama vedl akci, která v roce 2011 bezostyšně popřela princip národní suverenity a svrhla Kaddáfího vládu v Libyi. Důsledkem je, že v zemi dodnes panuje chaos a bezvládí.

I v tom, jak demokraté a republikáni vytvářeli a udržovali americké impérium, existují samozřejmě rozdíly. Demokraté obvykle uplatňovali „multilaterálnější“ přístup. Jinak řečeno, oproti republikánům se do imperiálních dobrodružství Washingtonu snažili více zapojit Organizaci spojených národů a NATO a prosazovali rovněž, aby v ekonomické disciplinaci zemí globálního Jihu hrály rozhodující úlohu Mezinárodní měnový fond a Světová banka.

Cílem demokratů vždy bylo dodat krokům Spojených států větší legitimitu, než tomu bylo při jednostranném uplatňování americké moci — viděno z Jihu: americkou železnou pěst odívali do sametové rukavice. Jsou to však jen vkusové rozdíly, jež se z hlediska důsledků jeví nakonec jako podružné.