V USA se rozhoduje o budoucnosti demokracie
Jiří PeheAmerické prezidentské volby budou pro budoucnost liberální demokracie zásadní. Trump si i přes řadu trestních stíhání drží vysokou podporu. Zda jej porazí Joe Biden, bude záviset i na tom, kdy a jaké rozsudky padnou v Trumpových kauzách.
Ve Spojených státech se v tomto roce rozhodne, zda jedna z nejstarších demokracií na světě bude ohrožena autoritářstvím a zda skončí její role politické a bezpečnostní kotvy společenství západních liberálních demokracií, tedy Západu.
Jiným slovy: v USA se v prezidentských volbách nebude rozhodovat o ničem menším než o tom, zda bude pokračovat mezinárodní pořádek, který zaručoval jistou míru mezinárodní stability od druhé světové války, a zda se i jedna z kolébek demokracie nevydá na cestu k neliberální demokracii, popřípadě autoritářství.
Leckdo může namítnout, že takové předpovědi jsou přehnané. Spojené státy jsou koneckonců politicky mnohovrstevnatá federace, v níž kromě politiky na federální úrovni fungují s jistou mírou autonomie i politické systémy v padesáti státech americké unie. A mají také silný systém vlády práva, v němž zejména soudy fungují jako pojistka demokracie. Neméně silná je stále ještě americká občanská společnost.
Eroze pojistek demokracie
Jenže i tyto pojistky americké demokracie v posledních desetiletích částečně oslabily. Obsazování soudů, zejména federálních, se stalo předmětem nelítostného politického boje, který odráží celkovou polarizaci americké společnosti. Jak zafunguje ten který soud od určité míry závisí na tom, jestli v jeho čele stojí soudce inklinující spíše k Republikánské, nebo Demokratické straně. Nejvyšší soud je nyní pevně v rukou konzervativců, z nichž tři byli jmenovaní bývalým prezidentem Donaldem Trumpem.
Polarizovaná je i americká občanská společnost. Zatímco v takzvaných červených státech, v nichž mají většinu republikáni, nejčastěji vystupuje na podporu konzervativní a populistické politiky, kterou razí současná Republikánská strana, již téměř zcela přeměnil k obrazu svému Donald Trump, v modrých, tedy převážně demokratických státech, je tomu naopak.
Překrytí politiky a občanského aktivismu samozřejmě není stoprocentní. V několika červených státech utrpěli republikáni porážky v otázce zákazu či omezení potratů, když byla v těchto státech vypsána k těmto otázkám referenda. Občanská společnost — zejména ženy — se byla schopná proti této politice mobilizovat.
Tak silným pilířem americké demokracie jako v minulosti nejsou už ani média. I ona jsou polarizovaná. Obrazně řečeno, americká veřejnost je rozdělená mezi lidi sledující konzervativní, prorepublikánskou stanici Fox News a liberálnější část společnosti sledující CNN, CBS, ABC, popřípadě MSNBC.
Bizarní volby
Listopadové prezidentské volby obklopuje řada bizarních okolností. Možná tou nejpikantnější je skutečnost, že se o úřad prezidenta utkají dva starci, z nichž ani jednoho si podle průzkumů americká společnost v postu prezidenta většinově nepřeje. Jak je to možné?
Souvisí to s tím, jak je nastaven celý americký politický systém. Stávající prezident je skoro vždy nucen znovu kandidovat, a i kvůli tomu se v jeho straně primárky v jednotlivých státech konají jen formálně.
Kdokoliv, kdo by chtěl stávajícího prezidenta ve stranických primárkách vyzvat, by brzy narazil na skutečnost, že prezident fakticky ovládá stranu, za níž kandiduje, ač v ní nemusí mít žádnou oficiální stranickou funkci. A prezident také bude mít už z titulu své funkce obrovskou převahu v získávání finanční podpory pro svoji kandidaturu, která je v amerických volbách zásadním faktorem.
Aby za Demokratickou stranu kandidoval někdo jiný než zjevně přestárlý, občas zmateně vystupující Joe Biden, by bylo vyžadovalo především rozhodnutí samotného Bidena. Ten sice naznačil, že by do prezidentských voleb kvůli svému vysokému věku nešel, pokud by nebyl kandidátem republikánů Trump, jenže Trumpova nominace byla od počátku skoro jistá.
A otázkou téměř osudovou — nejen pro Ameriku — je, zdali si Biden správně odpověděl na otázku, zda právě on má mezi demokraty největší šanci na porážku Trumpa. Jisté je, že neudělal ve stávajícím prezidentském období nic, aby kultivoval nějakého svého nástupce.
Trumpovi se podařilo po prohře v prezidentských volbách v roce 2020 nejen udržet kontrolu nad stranou, ale v podstatě ji zcela přeměnit. Většina členů Sněmovny reprezentantů za Republikánskou stranu přijala Trumpovu volební lež o tom, že mu byly volby ukradeny, a pokud někteří měli výhrady k jeho roli v útoku davů na Kongres 6. ledna 2021, dnes se tváří, že i v tomto případě se Trump stal obětí honu na čarodějnice rozpoutaného demokraty.
Není to poprvé, kdy zde musím stavět tuto otázku. Jiří Pehe se strachuje o osud demokracie ve Spojených státech, pokud by se do čela této země opět dostal ve funkci prezidenta Donald Trump.
Jenže, zcela striktně vzato: "demokracie" ve svém nejvlastnějším slova smyslu neznamená nic jiného nežli "vládu lidu". Nic jiného. A tuto "vládu lidu" ani D. Trump dozajista nehodlá odstranit. Přesně naopak: on právě tohoto lidu využívá, právě na tento lid se obrací, právě duši tohoto lidu masíruje svou - nutno uznat, velice zručnou - demagogií.
Právě zde se ukazuje základní vada samotného principu demokracie: ve své nejvlastnější definici neobsahuje nic jiného, nežli že moc ve státě náleží tomu, kdo dokáže na svou stranu přetáhnout nadpoloviční většinu voličů. To jest: v této definici demokracie nejsou obsaženy naprosto žádné další momenty, žádné další hodnoty, které by umožňovaly autoritativně konstatovat: takový a takový způsob jednání je nepřijatelný, neboť je v rozporu se základními mravními principy.
Samozřejmě: v - relativně - vyspělých, vyzrálých zemích se na tuto základní definici demokracie postupem času přece jenom "nabalily" i určité hodnoty, které jsou obecně pociťovány jako esenciální: práva (ve volbách poražené) minority, katalog lidských práv, ústavní pořádek, dělba moci atd. atd. Nicméně je nutno si uvědomit, že všechny tyto instituty respektive zvyklosti jsou právě až sekundárními atributy, které nejsou obsaženy v oné základní, primární definici demokracie samotné.
Tato ztráta - aby se tak řeklo - "kontroly hodnotami" přišla spolu s moderní dobou, osvícenstvím, racionalismem a nástupem občanské společnosti. A s vytěsněním náboženství respektive křesťanství ze života této občanské společnosti.
Tyto změny na jedné straně samozřejmě přinesly vysokou míru občanské i lidské emancipace; nicméně na straně druhé na místo hodnot, které měly své zakotvení v absolutním božsko-kosmickém pořádku nyní nastoupil faktor naprosto bezobsažný: totiž holé sčítání hlasů. Jednou větou: na místo faktorů obsahových, kvalitativních nastoupily faktory ryze kvantitativní. A to je převrat natolik zásadní a dramatický, že nemohl zůstat bez odpovídajících důsledků.
Už Aristoteles se obával demokracie utržené ze řetězů; nejhorší vizí pro něj byla "totální demokracie", kdy rozvášněný dav není ve své bezhlavosti spoután ani mocí platných zákonů. O něco menším nebezpečím tedy byl stav, kdy sice stále vládl (většinový) dav, ale nicméně byl ve svých výstřelcích alespoň spoután zákony. Nicméně: Aristoteles si byl vždy plně vědom této bytostně problematické stránky principu demokracie, totiž že demagogie vždy může zvítězit nad odpovědným postojem občana, emoce nad rozumem, většinový dav nad postuláty mravnosti.
Donald Trump tedy nedělá nic jiného, nežli že plně rozehrává rejstříky možností, které mu poskytuje tato demokracie. Tedy: takové politické zřízení, které není schopno se opřít o jiné sloupy, o jiné hodnoty nežli je naprosto mechanické sčítání volebních hlasů.
Pokud bychom pod pojmem "demokracie" přece jenom chtěli rozumět něco jiného, něco více nežli je tento ryze mechanický součet hlasů, pak bychom ovšem celou tuto demokracii museli postavit na zcela jiný - teoretický i hodnotový - fundament. Místo toho se ale nacházíme ve stavu definiční konfuze, kdy se na jedné straně železně trvá na hesle že demokracie je "vláda lidu" - a na straně druhé se přece jenom očekává, že tato demokracie bude něčím podstatně hodnotnějším nežli pouze vládou právě aktuální vítězné většiny.
Před nedávnem v deníku Právo kdosi (P. Barša?) trefně poznamenal, že "ani nejslovutnější profesoři těch nejprestižnějších světových univerzit se dnes neodváží podat definici a výměr demokracie".
Je na tom opravdu něco velice podivného. Tato takzvaná "demokracie" je obecně chápána jako non plus ultra současného politického uspořádání, jako měřítko všech věcí. A přitom vůbec nevíme, co tato "demokracie" vlastně doopravdy je.
Nevyhnutelně se pak staví otázka, máme-li vyjadřovat tak dramatické obavy o osud fenoménu, který nám zůstává ve své podstatě neznámý, a o kterém nemáme sebemenší ponětí, kam nás jeho budoucí vývoj, jeho samopohyb zavede.
Jestli Trump vyhraje, jeho demagogické vystupování mu k té výhře, pane Poláčku, nijak nepomůže a vyhraje tedy spíše navzdory té své demagogii. Rozhodujícím faktorem těch voleb bude nejspíše migrační krize a související konflikt jižních států s federální vládou. (Zatím to odnášela jen Ukrajina.)