Souslovím „krajní pravice“ se u nás označují buď různí političtí podnikatelé, kteří se rozhodli účelově vsadit na demonstrační konzervativismus, nebo všelijací populisté, agresivní ultranacionalisté a zastánci vlády tvrdé ruky. Je to ovšem spíš tradice než definiční přesnost. Často se pak stává, že strana, nad níž by už nic pravicovějšího být nemělo, slibuje například plošné zvyšování důchodů, podporu domácích potravinářských firem a podobně.

V Argentině letos takové protismyslnosti řešit nemusí. Nový, respektive 10. prosince nastupující prezident Javier Milei má totiž radikálně pravicové názory snad ve všech myslitelných ohledech. A jím přislíbený politický program z něj činí bez nadsázky nejpravicovější hlavu státu či vlády v současnosti.

Oč jde konkrétně: Mileiův slib zrušit či jeho slovy „vypálit“ centrální banku a přijmout americký dolar, aby už nebylo možné tisknout peníze na výdaje, je dobře znám. Stejně tak závazek obřích škrtů a okamžitě vyrovnaného rozpočtu.

Méně se přitom už píše o slibu zrušit minimální mzdu či rozpustit deset ministerstev z osmnácti, včetně školství, zdravotnictví, práce a životního prostředí.

Přechodnou dostupnost vzdělání a zdravotní péče mají dle Mileiova programu zajistit vouchery. Ty budou odměňovat stejně soukromníky jako státní zařízení.

Dále mají být prodány všechny státní firmy a skončit mají všechny podpůrné programy zajišťující cenově dostupnou elektřinu či plyn. Dotován nemá být ani vědecký výzkum. Veřejné investice chce Milei nahradit takzvané PPP projekty.

„Všechno, co může být v rukou soukromého sektoru, bude v rukou soukromého sektoru,“ shrnul nový prezident v jednom z povolebních rozhovorů.

V kulturních otázkách je přitom Milei radikální neméně. Zrušit míní všechny formy pozitivní diskriminace, sexuální výchovu na školách a další výdobytky „LGBT lobby“ či „kulturního marxismu“, jak se nový prezident vyjadřuje.

Milei popírá existenci diskriminační složky platových rozdílů mezi pohlavími i danost sexuální orientace člověka s tím, že jde o věc soukromé volby. Jeho mluvčí přirovnal v tomto kontextu homosexuální páry k lidem, kteří se rozhodnout nemýt se, dostanou vši a pak si stěžují, že někdo jiný nemá „zavšivence“ rád.

O právu na interrupci, které bylo v Argentině uzákoněno před třemi lety jako v první latinskoamerické zemi, chce Milei nechat hlasovat v referendu. Stávající změna klimatu je dle Mileie „přirozenou fází teplotního cyklu“, a „tudíž všechny politiky založené na odpovědnosti člověka za klimatickou změnu jsou špatné“.

Zahraničněpoliticky by se měla Argentina pod Mileiem orientovat přísně na USA a Izrael, a naopak ochladit vztahy s Brazílií nebo Čínou — nevyužije prý ani čerstvou možnost vstoupit do skupiny BRICS.

Mezinárodněpoliticky se chce zapojit do tažení proti „globálnímu socialismu“, což znamená jednak nerozvíjet žádné krom obchodních vztahů s „komunistickými vládami“ a jednak opozici vůči všem politikám s prvky jakéhokoliv kolektivismu.

Pravicová diktatura, jež v zemi vládla v letech 1976—1984, se podle Mileie dopouštěla jen „excesů“, zatímco povstalci proti ní „zločinů proti lidskosti“ — za viceprezidentku si ostatně Milei vzal Victorii Villarruelovou, která je známou relativizátorkou teroru daného období.

Po starém vzoru Pinochetovy Chile chce nový argentinský prezident otevřít druhou stranu andského masivu maximu těžařských společností. Doma pak míní deregulovat obchod se zbraněmi a v některých vystoupeních naznačil, že by rád legalizoval i prodej lidských orgánů.

Co reálně zvládne

Zvolení Mileie prezidentem země s tak silnou tradicí státních zásahů do hospodářství i chodu společnosti, jakou Argentina bezesporu je, má pochopitelně své mezinárodní i vnitroargentinské důvody — stejně jako Mileiova televizní stylizace, bavičství a exhibicionismus, tedy všechny aspekty, v nichž je poprávu srovnáván s Donaldem Trumpem. O tom všem ale podrobněji jinde.

Zde je otázkou, co všechno nejpravicovější prezident současného světa nakonec zvládne reálně prosadit.

Analytikové z velkých agentur jsou vesměs spíše skeptičtí. Milei totiž nemá řádnou oporu v Kongresu. Na záležitosti, jako je opuštění národní měny, přitom potřebuje hned ústavní většinu.

Připočíst je třeba komplikace praktického rázu, jako je potřeba splácet státní dluh, mobilizované odborové hnutí či nedostatek dolarových zásob. Zrušení dotací na topení a elektřinu navíc jistě vyvolá sociální otřesy.

Mileiem haněná Čína patří dnes k hlavním odběratelům argentinské pšenice a sóji. A dva nejvýznamnější argentinští sousedé — Brazílie a Chile — mají vlády poměrně výrazně levicové.

Na druhou stranu: poptávka po radikální změně v Argentině nesporně je — více než polovina hlasů ve druhém kole pro Mileie byla motivována především odporem proti stávajícímu peronistickému establishmentu.

Pro své plány, jako jsou škrty, otevírání hor těžařským firmám či rozprodej státních podniků, Milei spojence najde. A osobní odhodlání přestavět systém k pravicovému ideálu mu určitě nechybí.

„Argentina je ve vážné krizi. Zde není prostor pro gradualismus. Není zde prostor pro polovičatá řešení (…) Chci budovat zemi pro ty, kdo brzy ráno vstanou a makají,“ vyhlásil Milei ve svém nejčastěji citovaném povolebním projevu.

Hluboké reformy typu dolarizace Milei buď provede s podporou USA a Mezinárodního měnového fondu venku a ad hoc koalicí doma, nebo povládne dekrety a do roka či dvou si řekne o nový mandát — možná ve volbách, možná nějakou formou převratu.

Trhy mu nyní spíše přejí a také finanční instituce mají pochopení. Argentina má navíc za sebou rok s mimořádně chudou úrodou a ztrátou dvaceti miliard dolarů jenom v zemědělství, díky čemuž bude vypadat hospodaření Mileiovy vlády v prvním roce úspěšněji. Finančně by měla těžit také z nového energovodu, který jí přinese další desetimiliardovou úsporu.

Mezi mainstreamovými ekonomickými hvězdami panuje v daném kontextu jednoznačný optimismus. Ignacio Tesón si libuje, že někdo konečně zruší ministerstva, „kde se nic nedělá“, a celkově tak „zvedne produktivitu“. A Steve Forbes hovoří dokonce o „slunečním paprsku“ prolamujícím se mezi mračny dnešní doby.

I když to tak možná na první pohled nevypadá, může být jednou z tohoto výstředního „Blázna“, „Wolverina“ či „Elvise“ podobná ikona, jako je pro pravici Margaret Thatcherová. Nebo se Milei nakonec najde v poloze, do níž upadají pravicoví fundamentalisté mnohem častěji — na místě křižáka kulturních válek, který si ve vztahu k národohospodářství vystačí s líčením, co by být mohlo, jen kdyby mu bylo přáno, jen kdyby dostal náležité prostředky.